abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
17.2.2017
21:31:05
S každým skokem mé přesvědčení, že Nyskel má pravdu a Silenka vyměnila lidskou kůži za kožich, sílí.
Svým způsobem je to úžasné a jestli je tohle to, co ji pomohlo přežít, jsem tomu rád.
Čím víc se k ní blížíme, tím její lidská stránka slábne a převládá liščí pach.
Děje se něco?
Začínám se bát.

V pachu lišky je cítit strach a časem i panika. Je dokonale vyplašená.
A brzy mi dojde proč. Obydlí Ruth, jehož směrem se blížíme, s tím nemá nic společného.
Ardetův pach byl poznal mezi tisíci.
Nyskel zabrzdí tak prudce, že si málem sedne a najednou je celá naježená.
Poznala ho!

"Ano. Je tu Ardet. Nejspíš ji honí. Zase jsi měla pravdu.
Soter ho poslal po její stopě a nejspíš už přišel na to samé, co ty....
Jde po ní."


Zastavím těsně vedle Nyskel a opřu se hřbetem o její.
Hlavu otočím k Byrrovi.
"Je tu Ardet Dei...." Upozorním ho vážně a pak mu z náhlého popudu nabídnu.
"Chceš zmizet? Než zjistí, že jsi tu s námi? Ještě o nás neví!"

Nyskel
17.2.2017
21:03:16
Terry jde najisto. Nezaváhá ani na okamžik a ukrajuje vzdálenost mezi námi a Silenkou jako nůž máslo. Nebo mi to tak aspoň přijde, protože její pach zesiluje. Občas zakličkuje, ale Terry ho pokaždé po chvilce tlapkání okolo objeví. Spolehlivě a neomylně.

Co chvíli poočku pozoruju Byrra. Tuší? Nebo dokonce ví?!

I on si musel všimnout podivné směsice Silenčina a liščího pachu. Nevzdalují se, jsou pořád spolu. A představa, že Silenka za sebou vláčí na obojku lišku, je směšná.

Neříkám ale nic. Není to moje tajemství. Je Silenčino. A možná tak trochu i Terryho, pokud by už někdo měl mít právo cokoli vyzradit.

Terry hlídá stopu a tak mám víc prostoru dívat se po okolí. Vnímat, kudy běžíme a snaži se rozpoznat cokoli známého.

Prudce vykulím vlčí oči, když si uvědomím, že se blížíme k obydlí Ruthiny sestry. "Terry... tohle je přece..." ohromeně se snažím upozornit i Terryho, ale v ten moment mě praští do čumáku jiný pach.

Prudce zabrzdím, až mi zadek podklouzne, a chlupy na hřbetu se divoce zježí. Cítím, jak se mi napíná každičký sval v těle a vnímám hrozbu každou částečkou vlčího těla. Hrozbu, ale taky nenávist a chuť pomsty.

Z hrdla se mi vydere tiché, temné zavrčení.

"Ardet!" špitnu velmi soustředěně jen Terrymu.

V ten moment se okamžitě otočím k Byrrovi. Co teď?! Bude stát na naší straně, nebo na straně smečky z Meleborku?!

Vlk
17.2.2017
18:47:56
Běželi jste dlouho a běželi jste trpělivě. Stopa vás vedla pryč od moře. Daleko od zdí Meleborku, kde zůstala rozladěná, posmutnělá Cora, zvědavostí prodchnutá Tina i spící Minnie.
Zůstala tam i Kianga. Dívka ve žlutém, která seděla u vysokého štíhlého okna a hleděla do tmy s očima rozšířenýma a plnýma obrazů.
Melwin s Nestorem pátral po Byrrově stopě a ujížděl tmou, zmrzlý, unavený a otrávený.

I Nestora vedl instinkt daleko od moře. Běžel cílevědomě, s hlavou skloněnou nízko k zemi a občas temně zavrčel. Jen asi dvakrát se zdálo, že stopu ztratil, protože najednou zazmatkoval a začal se otáčet na místě. Pobíhal sem a tam a všechno očuchával. Vždycky se ale znovu chytil a rozběhl se vpřed.

Kdesi daleko vepředu, kličkovala nízkým porostem liška. Štíhlá, hbitá, vyděšená. Pach zla se přiblížil.
Zla, které ji pronásledovalo několik dní.
Teď už ji hnal jen instinkt přežití a hnal ji do skal.
Nad ničím jiným nepřemýšlela. Jen narazila na hornatou kamenitou půdu, zrychlila ještě více, ale on zrychlil také.
Doháněl ji.

Už se ji zmocňovala beznaděj, když zachytila pach, který byl sice úplně cizí, přesto v něm zachytila něco známého. Něco, co v ní kupodivu navozovalo pocit bezpečí.
Důvěry....

Přesto, byl to člověk a lidí jsou nebezpeční, ať už jí k nim přitahuje cokoliv a z jakéhokoliv důvodu.
Kdyby jí nedýchal na krk on, utíkala by co nejrychleji opačným směrem, ale takhle v naprosté panice zamířila přímo k tomu prazvláštního pachu a vletěla na pozemek neznámého člověka.
Protáhla se kolem pasoucích se ovcí a vklouzla do díry pod domem a zahrabala se co nejhlouběji, aby pachy, kterých tu bylo plno přehlušily její vlastní.

Kus od domu proletěl mlázím hubený vysoký vlk a zmateně se zastavil, aby vyfiltroval pachy. Krčil nespokojeně nos a natahoval ho směrem ke nedalekému stavení. Pak otráveně vyštěkl a začal ve velkých kruzích běhat okolo.



Když byl na západ od stavení a zrovna zvažoval, jestli má jít proti instinktům, které ho zrazují, aby se přibližoval k lidským obydlím, zachytila jeho pach trojice vlků, blížících se po stopě lišky.
A byl to pach, kteří všichni tři okamžitě poznali.
Byl to pach Ardeta Deie.

Nyskel
16.2.2017
20:50:51
Otřu se o něj čumákem, když se ke mně nakloní.

Vlastně jsem najednou náramně spokojená sama se sebou! Přišla jsem na to! Tedy... nejspíš...

"Neměli bychom to říct i Byrrovi?" optám se a podívám se k velkému Vlkovi, který se také zastavil a tázavě se na nás dívá. Musí mu být jasné, že spolu mluvíme po vlčím. Cítím se trochu provinile.

Pak ale sama tuhle možnost zavrhnu. "Ne. Ne dřív, než budeme mít jistotu..."

Ale Terry už chytil novou stopu a vyrazí dopředu jako šipka. Teď, když ví, že může sledovat oba pachy najednou, bude to jendodušší. Určitě...

Podívám se dlouhým pohledem na Byrra, omluvným, ale upřímný, a pak vyrazím za Terrym.

Konec konců... možná to sám Byrr tuší.

Gunter
16.2.2017
20:44:31
Dívám se na ni s úžasem, který se stále prohlubuje.
Jak jsem mohl být tak slepý?
Tak moc?


Na okamžik pokročím směrem k ní a položím ji hlavu na plece. Něžně a láskyplně.
A vděčně.
"Jsi úžasná a je skoro víc než možné, že máš pravdu....
Jen jsem tuhle možnost nikdy.....nenapadla mě. Nepřipustil jsem ji.
Přitom ve světě, v kterém existují Vlci a my jsme jasným důkazem....proč by nemohli existovat i lišky?
A vysvětluje to neustálou přítomnost liščího pachu kolem Silenčina.
Nejspíš....možná...právě díky tomu se jí podařilo dostat z té jeskyně...
Ta pouta...."


Nedořeknu a ostře nasaju vzduch čenichem.
Je to nasnadě.
Nys má nejspíš pravdu. To je to, co mě celou dobu mátlo. Ty pachy neběží vedle sebe, ani se nekřižují.....
Prolínají se....

Znovu se rozběhnu a tentokrát je můj klus přímý a cílevědomý.
Mám svoji stopu a jdu za ní.

Nyskel
16.2.2017
20:35:31
Terrymu až překvapivě pomalu dochází, co mu říkám. Ale měla bych se divit?! Vždyť já sama kolem toho kroužila tak dlouho, než to konečně vyplulo na povrch.

"Já... už tam na útesech jsem cítila liščí pach, jen mi to nedocházelo. Nebo spíš... nespojila jsem si to se Silenkou. Jenže ty její zvláštní oči, o kterých jsi ty sám mluvil... Teď, když o nich začal i Byrr, prostě mě to napadlo." skoro se omluvně bráním.

Je mi najednou tak nějak... trapně. Trapně, protože Terry ji zná tak dlouho a já ji nikdy ani neviděla. Neměl na tohle přijít on? Jako bych ho v něčem nechtěně předběhla.

"Možná se nám bude líp hledat, když budeme počítat i s touhle... možností." navrhnu nejistě. Aspoň se nebudeme vázat jen na místa, kam by se dokázala dostat dívka. Liška je mnohem menší a obratnější...

Gunter
16.2.2017
20:02:11
Naslouchám Byrrovi a mám pocit, že jsem snad zešílel nebo jsem upadl do těžkého snu, v kterém mám hodně těžké sny.
Jeho otázky kolem Silenky mi buší v hlavě a mám pocit, že skrývají něco, co mi uniká a unikat by mi to nemělo.

Pak se ozve i Nyskel a já vytřeštím oči.
O čem to mluví?

Ohlédnu se na ni a najednou se zastavím v pohybu, jako bych vrazil do zdi.
Od tlap mi odletí sprška hlíny a já tak tak zabráním srážce se stromem.
Možná symbolizuje realitu.
Konečně dobrzdím a zastavím se s jazykem visícím z tlamy.
Těžce oddychuji.

"Liška? Jak to myslíš....liška?
Silenka.....

Myšlenky mi horečnatě buší v hlavě a najednou to začíná dávat smysl.
Proto se k té slabé vůni Silenky, k tomu vzpomínkovému závanu... pořád motá ten liščí pach.
Skoro zavrávorám.

Ruth ji kousla a ona se neproměnila....ne hned....
Ale co když ano? Co když se proměnila později.....
Možná až v té jeskyni.....


"Ona....opravdu měla liščí oči. Což....Kdo ví, co s ní v té jeskyni dělali. Chtěli je přece proměnit...ty děti. Nevím, jaké lektvary do nich dostávaly a co obsahovaly....
Možná....
Když ji Ruth pokousala, aby přežila...se to nějak spojilo a....."
Hledím na Nyskel, oči rozšířené úžasem a tiše se jí ptám, jestli je něco tak bláznivého opravdu možné.
Jestli jsem z té bláhové naděje úplně nezešílel.....

Nyskel
16.2.2017
18:44:04
"Liška!!!" vyheknu nekontrolovaně. V ten moment se zarazím, ale jo, to je ono! To je ten pach! Vážně liška! Opravdová liška!

Přijde mi to příliš divoké. Proč by se měla měnit v Lišku, když ji kousla Vlčice, ale...

"Terry..." dotknu se jemně pouze Terryho myšlenek. "Co když nehledáme dívenku, ale lišku. Tedy... víš.... jak my jsme Vlci, tak ona..." nechám to opatrně viset ve vzduchu.

Vlk
16.2.2017
18:37:23
Byl šťastnej.
Jo.
Aspoň pro tu chvíli nemyslel na tu druhou.

Tvář tý malý holky ji na chvíli vytěsnila. Tak jak to dělala vždycky.
U tý malý lištičky se mu vždycky ulevilo.
Tam v jeskyni, jako by to ani nebyla pravda.
Jako by nikdy neměl ten bláznivej nápad, sevřít hraběcí dcerku do náruče a líbat ji až oněměla.
Když pak promluvila, byla jeho.

Svinský.
Nádherný, ale svinský, protože mu to zamotalo život způsobem, kterej si nepředstavil ani v těch nejhorších můrách.
Byrr dobře věděl, kde je jeho místo.
Byl Vlk.
Jo. Dobrý.
Byl silnej a hrdej a uměl se rvát.
Ale kromě toho byl obyčejnej chlap z obyčejný vesnice a na hradě neměl co pohledávat.
Byl válečník.
Hrubej a chlapskej. Ta něžná kultivovaná květinka vedle něj působila směšně.
Zatraceně směšně.
Nebo spíš....byl směšnej on sám. Že na ni vůbec kdy koukl a zůstal omámeně zírat.

Jako naprostej vůl.

A ještě horší bylo, že ona zírala úplně stejně na něj. Dívala se ně něj tak, že mu jihlo srdce a chtělo se mu myslet na samý krásný a něžný věci.
A zase se choval jako pitomec.
Pitomec, co si hýčká něco neuvěřitelně křehkýho a jemnýho, co stejně musí skončit v jeho prackách rozbitý na padrť.
Nedokáže to udržet, aniž by tomu neublížil.
Příliš hrubej.
Příliš velkej.
Příliš neohrabanej.

S tou malou na to zapomínal.
Vklouzl zpátky do svý kůže a byl jen tím, čím se narodil.
Neohrabanej, hodnej hromotluk.
Nemusel být ničím jiným.
Jí to stačilo.

Učila se překonávat strach a věřit mu.
A šlo ji to, protože on byl přece jen přes to všechno hrubý okolo v jádru hodnej chlap.
Jednoduchej a přímej a tomu se dá věřit snáz.
Snažil se ji utěšovat a konejšit a občas ji pohladil po hlavě, když se nechala.
A bojoval s tím, že už nechce být, tím čím je. Do čeho ho nutí Soter.
Že už tím být prostě nemůže.

A když na to konečně přišel a rozhodl se, že s tím něco udělá, zmizela.
Ona i ty její roztřesený oči, utopený v slzách a němý hrůze.
Věděl Byrr, že jsou jímavé?

Jo. A věděl taky, že vypadaj jako oči lišky, kterou někdo vyděsil k smrti.
Řekl to Terrymu.
Zamyšleně a jen tak po vlčím.

"Měla oči jako liška.....
Jak je to vůbec možný, Terry? Když jsi ji znal, měl bys to vědět!
Vždycky mě to fascinovalo.
Nikdy jsem nic podobnýho neviděl, ale ona fakt měla oči jako liška. S podlouhlýma panenkama jako slza...
Jak je něco takovýho..."
Otočil velkou šedou hlavu k vlkovi v čele a jeho hlas byl stejně hlubokej a dunivej jako v lidské podobě.

Gunter
16.2.2017
18:17:20
Běžím v čele a moje statné tmavé nohy dopadají na studenou zem pravidelně a neomylně jako pevné pružiny. Neuhnou z vytyčeného směru ani o centimetr.
I když je tak nejistý.....

Tma polyká moji naději mohutnými doušky a já jsem si čím dál tím méně jist.
Cítím ji.
Cítím ji, ale její vůně je tak nezřetelná, že nedokážu říci, kdy tudy prošla.
Je to jako bych sledoval pach vzpomínky a ne skutečnou stopu.
Nedokážu určit, kdy tu byla ani jestli běžela nebo šla pomalu.
Přesto....tu byla.
Tím jsem si jistý.
Živá.

Na dvě nadechnutí za mnou běží Byrr. Mohutný a silný.
Rozhodný.
Daleko rozhodnější než já.
Vede ho víra. Čistá a prostá. Řekl jsem mu, že žije a on to tak bere.
Jeho nitro jásá a je šťastné.
Věří mi.
A jeho víra mě tíží, protože sám ji tak úplně sdílet nedokážu.
I když chci.
I když zoufale chci.

Na jedné straně si říkám, jestli vůbec mám právo žádat od života ještě tohle...
Jestli vůbec mám právo Silenku najít.
Mám Nyskel. Bouřlivé štěstí a omamný cit, který mě celého prostupuje.
Můžu chtít ještě další život?

Běžím a před očima vidím pořád tu tvář s těma neuvěřitelnýma očima, které už dávno nejsou lidské...
Neproměnila se, když ji Ruth kousla, ale její oči....
Stejně je začala klopit a skrývat.

A přece dokázaly zářit jako dva tekuté jantary.
Chvějící se a plné citů.
Vždycky smíšených s bolestí, ale přesto něžných a plných té podivné nesmělé křehké lásky, kterou k nám cítila.
Lásky, které se sama bála věřit.

Běžím a Silenčiny oči mě pronásledují jako dva ohnivé body v temnotě.
Plné slz.
Plné strachu.
Plné nekonečna.

Chci tě najít živou, Silenko.
Chci ti splatit vše, co ti vzali druzí.
S Nyskel.
Chci znovu vidět tvoje oči, Silenko.

Jsou.....jímavé.....

Vlk
14.2.2017
21:16:03
Protáha se nízkým mlázím a zastavila se u hromady spadeného listí pod mohutným javorem. Mělo skoro stejnou barvu jako její srst.
Splynula s ním a chvíli zůstala nehybně stát. Napnutá jak střela v kuši.
Tichá a vzdálená světu okolo ní.
Jen vousky kolem štíhlého čenichu se jí slabounce zachvívaly.
Větřila....

Oči, zlaté jako kapka jantaru na vycházejícím slunci, hleděly strnule vpřed.
Byla zmatená. Nejistá.
Instinkty ji vybízely, aby se rozběhla vpřed, hbitě a neslyšně, dokud nebude stát slunce vysoko na obloze.
Daleko z místa které pro ni není ani trochu bezpečné. Dokonce se dá říct, že je to vyloženě špatn místo.
Zlé.
Kleté.

Každá žilka v těle ji hnala pryč.
Přesto zůstávala.

Bylo tu ještě cosi jiného....
Tušení stínů ukrytých hluboko pod povrchem. Tam, kam už dluho nezabrousila ani prchavou myšlenkou.
Zakázané území, pohřbené a opuštěné, plné toho, co bylo.
Pohřbené tak dokonale, že si ani ona sama nebyla jistá, jestli kdy vůbec existovalo.
Plné vůní a pachů. Tváří, vlajících vlasů, nohou brouzdajících se v trávě....
Lidských tváří a lidského smíchu.

Děsilo ji to.

Trhla sebou a přikrčila se.
Tam ne.
Tam chodit nesměla.
Ty pachy byly nebezpečné a tváře ještě víc.

Zadívala se na měkké paprsky slunce protahující se mezi stébly trávy, natáhla do čenichu její vůni a slastně se zachvěla.
Ano.
Tohle bylo bezpečné.

Protáhla hřbet a rozběhla se žloutnoucí trávou. Svobodná.
Lhostejná.
Krutá.
Svá.

Líbilo se ji v liščí kůži.

I zde byly pachy, které ji náhaněly strach nebo ji naopak přitahovaly jako vůně květin přitahuje včelu, ale stačilo, aby mrskla ocasem a unikla jim.
Rychlá a mrštná jako myšlenka.

Kroužil kolem ní už několik dní, ale neměl šanci.
Nedokázal ji vyčenichat.
Zmátla ho.
Pokaždé.
Příliš lstivá nato, aby měl šanci.
Alespoň zatím.

Přesto se nezvdával.
ZNala jeho pach. Byl to ten zlý, temný jako jícen pekla, který šel po její stopě a přinášel smrt.
Trpělivý a zkázonosný.
Vždycky, když měla pocit, že ho konečně setřásla, zachytila znovu jeho pach a věděla, že se vrátil.
A krouží.
Krouží kolem ní a zachycuje někde stopy jejího pohřebiště.
Zaváté stopy po vlajících vlasech a bílých nohách brodících se v trávě.
Po krvi, která ty nohy zabarvila do ruda a donutila ji uprchnout.
Po šílenství a po bolesti.
Po lidství....

Rezavá srst jejího kožichu se postavila v rozježeném hřebenu a ona se rozběhla.
Kličkovala nízkým podrostem a snažila se s ním splynout.
Věděla, že by měla utéct co nejdál, pryč z tohoto kraje.

Jenže tu byl i ten druhý pach.....

Nyskel
2.2.2017
20:33:26
Terry přirozeně přebere vedení.

Přirozeně? Asi ano, když Byrr nic nenamítá. Zařadím se až dozadu a pozoruju ty dva. Zvláštní pohled...

Byrr je mohutnější, ale Terry zase mrštnější. Je každý úplně jiný. Tedy... logicky by mě to překvapovat nemělo, ale nikdy jsem neměla možnost pozorovat dva Vlky vedle sebe. Vypadáme takhle s Terrym?

Vlastně si to tak nějak zamyšleně užívám, dá-li se to tak nazvat.

Ze soustředění mě probere až pach lasičky, který mi překříží cestu. Praští mě do čumáku a na chvilku si přitáhne mou pozornost, ale ne, není to Silenka.

Až teď mi to dojde. V tom pachu je něco neobvyklého... Něco... zvířecího, ale Vlk to není.

Asi bych to neřešila, kdyby cestovala s plnou polní. Mohla mít s sebou liščí kůži, ale ona určitě takový luxus po ruce neměla. Čím to tedy může být?!

Gunter
1.2.2017
21:58:25
Spokojeně se na Byrra zakřením a povzbudivě kývnu na Nyskel.
Líp to dopadnout nemohlo.
Trochu zamachruju a proměním se hned v prvním pohybu přejdu do vlčího. Rychle a plynule. Ani nestačí mžiknout.
Vesele mrsknu oháňkou a nenápadně vklouznu mezi Byrra a Nys.
Mám ho rád, ale ona je moje.
Jednoznačně.

Dám to dost zřetelně najevo a vzduch naplní majetnický pach. Teprve pak se posunu trochu dopředu a přirozeně se ujmu místa na špici. Po mé pravici je Nys, po levici Byrr.

Přikývnu na její poznámku a na okamžik zpomalím a dotknu se jemně čenichej její hlavy.
"Jsi skvělá. Děkuji ti, žes ji našla....." Není pochyb, že věřím, že ji najdeme živou.
Už ano.

A i když je její pach překrytý jinými a smíšený s kde čím....nechávám se jím vést jako zářící nití a běžím po stopě.
A oni běží se mnou.
Volní. Svobodní. Rychlí. Nebezpeční.
Takoví jsou Vlci.
Takoví jsme my.

To divoké v nás a se zcela chopí kontroly a vede nás vpřed.
Nic jiného už není důležité. Jen napůl vyčichlá stopa a naděje, že dívenka s truchlivýma očima žije.

Nyskel
27.1.2017
22:49:43
Hotovo! Je to upečené. Naše, zatím velmi křehké, spojenectví upředené díky jedné křehké holčičce...

Tedy... křehké... Pokud opravdu vydržela to všechno, má víc sila kuráže než my všichni dohromady!

Vrátím Byrrovi upřímný úsměv plný naděje a nenechám se dlouho pobízet.

Na okamžik mě napadne, že se nám možná nebude líbit, co najdeme na konci téhle výpravy, ale nebudu se tím zabývat. Teď ne!

Je zvláštní, jak rychle Terry navázal na staré "pořádky".

Jako by byly s Byrrem bratři, nebo tak něco. Je zvláštní, když ke společnému stopování vyzve jiného Vlka. Doteď jsem to výsadní postavení měla já... tedy, aspoň od té doby, co jsem s ním.

Žárlím?! Vážně?! Na Byrra?!?!

Ne, hloupost. Směšné! Prostě jen....

Ále, je to jedno! Teď je to o Silence, ne o mně!


Následuju Byrrova příkladu a ve třetím kroku se protáhnu plynule do vlčí podoby.

Všechno kolem je najednou ostřejší. Burácení vln na útesech, obrysy krajiny v měsíčním světle, pachy....

Do nosu mě o to víc praští ten Byrrův. Nejsem zvyklá na jiného Vlka vedle sebe, než je Terry. Je to... zvláštní. Vlčice zvědavě natahuje jeho směrem čumák. Je to pro ni stejně nové, jako pro mě.

Rychle se ale srovnám a vyšlu opatrně myšlenku k oběma: "Silenčina stopa vedle támhle od útesu a mířila sem. Dál by měla pokračovat tudy..."

Je to vcelku zbytečné jim to vykládat, ale to mi jaksi nedochází. Ne, nejsem zvyklá běhat ve smečce. Je to až překvapivě přirozené, ale plete se mi do toho lidské uvažování. Zatím...

Vlk
27.1.2017
22:27:27
Vousatý obr bez váhání přikývne a zazubí se nejdřív na Nyskel a pak na Guntera.

"Jasně, že vám pomůžu. Jestli je ta ubožačka na živu, tak ji musíme před Ardetem zachránit. Je to lump.
Jak říkáš, Terry, možná příjdem pozdě, ale každopádně to musíme zkusit."


Natáhne mohutnou ruku a pohladí Nyskel po tváři.
Pak mrkne na Guntera a rozběhne se dlouhými skoky vpřed. Asi tak u čtvrtého se jeho tělo zavlní a ztěžka dopadne na statné přední nohy. Mrskne ohonem a tázavě k vám otočí hlavu.

Gunter
27.1.2017
22:08:13
Překapeně se zadívám na Byrrovu reakci a pomalu mi dochází, že má Silenku asi opravdu rád.
Rysy mi měknou a když se se stejnou vehemencí ozve Nyskel v očích mi probleskne dojetí.

"Musíme to aspoň zkusit! Nikdy bych si neodpustil, kdyby tu byla naděje a já bych ji beze zbytku nevyužil....
Půjdeš do toho s námi, Byrre?
Ve vlčím?
Poběžíme po stopě, jako kdysi?"
Zeptám se jemně a úsměv mi z tváře nemizí.

Je to jako kdysi, kdy mi právě on byl z celé tlupy nejbližší.

Vlk
27.1.2017
21:57:43
Jak hledat?
Proč hledat?
Copak je to malý dítě?
Oni ju takhle hlídají?
Ty vado...
To musí být svisnký život, pořád být takhle hlídaná....
A normálně to dělá jako Byrr, jo?
Hlídají jak malé děcko!
A proč ho Soter vyhnal?
Co se stalo? Vypadá přece docela v pohodě.
Mě je dost sympatickej.
Jako, že je takovej dobrák.
Tak proč se chytli?
Ty jo, jedna si tu nemůže zdřímnout, aby se okamžitě nedělo nějaký vzrůšo."
Chrlí ze sebe Tina jednu otázku za druhou a Cora místy ani nestačí odpovídat.

Vyhýbavě, nutno říci. Nechce zabíhat do podrobností.
Jednak je utahaná a chce se jí spát, jednak nechce prozrazovat cizí tajemství. Zvláště ta, která mají nějakou návaznost na ni.
Nebo by mohla mít.

Nakonec začne Tina spekulovat na téma Byrr a Deine, společenský původ, možný vztah a jeho nevhodnost a to už se Cora docela vyplaší.
A poznámka., že jestli se ten hromotluk neovládl a narval to do hraběcí dcery, tak je mrtvej muž už ji přimějje k prudkému zásahu.

Seřve Tinu, aby nestrkala nos do cizích záležitostí a dávala si pozor na jazyk, pokud nechce, aby ji ho někdo vytrhl a pak se zachumlá do postele, otočí se na bok a vztekle zírá do zdi.
Celá ta báječná noc se úplně zvrtla.
A kdo ví, co z toho ještě všechno pojde.....

Nyskel
24.1.2017
23:22:05
V duchu se téměř dětsky zaraduju! Není to úplně rozumné, ale pocitově Byrrovi prostě chci věřit!

Kvůli tomuhle pocitu odpustím prakticky okamžitě Byrrovi i ten ocelový stisk na mé paži.

Euforie se mezi námi šíří jako krásná vůně. Na okamžik se zarazím, jestli to není jen důsledek našeho vlčího napojení, ale je to vcelku jedno.

Má zmínka o Ardetovi tu euforii ovšem velmi rychle zchladí. A mě znepokojí, že bychom s tím Ardetem mohli mít pravdu.

Aniž bych si to uvědomovala, velmi rychle ve mně začne narůstat pocit naléhavosti. Navenek se to projeví pevným stiskem pěstí.

"Lepší příležitost, než dnešní noc, už bude jen těžko!" vyhrknu. "Byrre, musíš nám ji pomoct najít! Vystopovat!"

Hlavou mi bleskne, že Byrr je venku z úplně jiného důvodu než my. Proto rychle dodám: "A neboj se, s Deinerou to nebude tak horké. Ale před tím musí všichni vystřízlivět a vychladnout."

Poočku se podívám na Terryho, jestli souhlasí. Najednou se cítím trochu provinile, že jsem převzala otěže, ale prostě mi to nedalo!

Vlk
24.1.2017
23:12:19
Byrr pronikavě hvízdne a najeho zaujatě planoucích očích je vidět, že na svoje vlastní problémy pro tu chvíli dokonale zapomněl.
"Ty jo, tohle je teda neskutečný. Neuvěřitelný! Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se to děvče zná zrovna s tebou!

Byla tak zamlklá! Skoro nemluvila. Taková ztracená ve světě. I v tom svým.
Jestli je fakt naživu, tak to je ta nejlepší zpráva, jakou ste mi mohli dát."
Potřese huňatou hnědou hřívou a stiskne Nyskel paži tak silně, že ji pořídí slušivou sadu modráků.
Nejspíš.
"Jestli se ale dostala z toho moře......Jestli....Pak je fakt možný, že žije! U všech ďasů, to je skvělý!" Nadšeně přidupne, ale když se Nyskel zeptá na Ardeta, zvážní a oči mu trochu pohasnou.

"Ty vado, jestli po ní jde Ardet, tak je mrtvá....tak jako tak. Je to strašnej chlap.
A je fakt, že mi samotnýmu bylo divný, proč ho najednou poslal Soter pryč.
Nikomu nám nic neřekl. I Půlkrysákovi to vrtalo hlavou a myslím, že ani Tyf nic neví."


Nešťastně si vás oba změří pohledem a prohrábne si hustý vous.
"Co budeme dělat?"

Cora
24.1.2017
23:03:50
Bez jedinýho slova vyklouzne z pokoje a nechá mě napospas Heidrun a freneticky se třesoucí Deine.
Zabolí to tak hrozně, že se mi skoro udělá špatně, pak ale zachytnu pohled Tininých očí a rychle se ovládnu.
Nebylo by dobrý, kdyby ji došlo, jak moc jsem se za posledních pár hodin sblížila s Melem.
A jak moc mě to děsí.

Ušklídnu se, co nejledabyleji to jde a pohodím vzpurně rameny.
"Měla byste ji odvýst do pokoje, je úplně vystreslá a když tu bude posedávat a čekat, jak to dopadne, nezlepší se to.
Možná by pomohla koupel v horký vodě nebo tak něco."
Navrhnu a Heidrun si mě změří chladnýma očima.

Pak krátce kývne, popadne Deine za flígr, teda za rámě a vyvede ji pryč.

Já se schoulím do klubíčka a když Tina vyletí z postele, aby se začala vyptávat, zděšeně zasténám.
"Prosím tě, teď ne. Jsem utahaná jako kotě.
Prostě hraběcí dcerka zabloudila. Je kapku náměsíčná. A ta furie ji sem přišla hledat."
Zamumlám a zakryju si hlavu rukama, abych naznačila, že výslech skončil.
Jsem utahaná.

Marně. Tina se vrhne vedle mě na postel a zasype mě otázkama.
Neodbytnýma.
Hlasitě zakvílím, ale je mi to prd platný.
Nepřestane.

Nyskel
24.1.2017
21:56:15
Z nepatřičného přemítání mě probere Terry.

Vysype Byrrovi vcelku na rovinu, jak je to se Silenkou. I když detaily pochopitelně nechává stranou.

Bezděky udělam krok blíž k němu. Jen tak, jako jeho podpora.

Pozorně sleduju Byrra. I když mu ve své podstatě věřím, potřebuju se v tom utvrdit a chci vidět reakci, jakou v něm Terryho slova vyvolají. Byrr se totiž tímhle dostává blíž a já si chci být jistá, že mu můžeme věřit. Nechci mít nepřítele v zádech...

Terry čeká na mou odpověď, ale já ještě na okamžik zaváhám. Nakonec opatrně přikývnu. "Zdá se, že se vydrápala po skále nahoru, nedaleko odsud. A já..."

Podívám se na okamžik na Terryho, ale pak už pokračuju: "Je možné, že by to Soter mohl tušit? A že by za ní poslal Ardeta?" Můj hlas zní trochu přiškrceně...

Melwin
24.1.2017
21:51:27
Její reakce mě popravdě překvapí. Tváří se jak spráskaný děcko.

Podívám se na Deineru, jako by mi to mohla vysvětlit, ale pak jen nakrčím obočí a vysmahnu z pokoje. "Je to... divný. Nerozumim tomu a docela mě to štve."

"Jako bych provedl já něco špatnýho. Nebo se tak aspoň tvářila. Ale já vážně netušim co...

Navíc... Coru, když si něco umane, tak nezastaví ani spřežení. Takže kdyby vážně chtěla jít, prostě pude a nebude se mě ptát na názor."


Mudruju dál a sbíhám po schodech, Nestor mě natěšeně předběhne.

Zamířím do stájí a za chvíli už vyrážím na Nevillovi z hradu. Do noci, která je, naštěstí pro mě, ozářená studeným měsíčním svitem.

Směr nechávám na Nestorovi, stejně nevim, kam bych jel. A do toho pořád nemůžu z hlavy vypudit obraz zklamaný Cory.

Gunter
24.1.2017
20:17:07
Pokrčím rameny a rty mi rozvlní úsměv. Bezděčný a něžný. Je fakt, že Silenka by mi jako dcera vůbec nevadila. I se všemi svými podivnostmi.
Na okamžik se zasním, jak si přivolávám před oči rysy její tváře a pak zavrtím krátce hlavou.

"Není moje dcera. Není ničí dcera. Přesto jsem ji dobře znal a dá se říci, že určitou chvíli tvořila pevnou součást mého života.
A chtěl jsem, aby to tak zůstalo.
Navíc jsem dávné přítelkyni slíbil..."
Zarazím se a tvář se mi při vzpomínce na Ruth zkřiví bolestí.

"To je jedno, ten slib jsem stejně nedodržel. Vzdal jsem to.
A teď.....když jsem ji konečně našel....můžu se pokusit, abych ho přece jen splnil.
Já....Nemůžu se jen tak vzdát naděje, Byrre, kterou jsem tak neuvěřitelně získal.
Prostě nemůžu.

Nevěřím, že je mrtvá. Nyskel se podařilo vystopovat její pach, Byrre.
Silenka se v moři neutopila, že je to tak, Nys?"
Otočím se ke své snoubence a moje oči prosí a žadoní, aby moje slova potvrdila, aby mě ujistila, že se nám to nezdálo.

Cora
24.1.2017
20:05:40
Stará Heidrun se na mě škodolibě ušklíbne a já se zastavím uprostřed pokoje.
Najednou celá rozpačitá a nešťastná.
Nechce, abych jela s ním.
Nechce mě s sebou....
Prokmitne se mi hlavou a na chvíli se zatvářím jako odkopnutej pes.

Můžu si stokrát říkat, že mu možná opravdu jde o to, aby se mi nic nestalo, je to k ničemu.
Ten trpkej pocit přetrvává.
Chtěla jsem být s ním.
Hrozně moc jsem chtěla.
Aby ta nadutá kráva věděla, že patříme k sobě.

"Jasně. Jak myslíš." Zahuhlám a odšourám se zpátky k posteli.
Mel mě s sebou sice nechci, ale Dein taky nehodlám doprovázet.
Má tu tetičku, takže mě nepotřebuje.

Melwin
23.1.2017
22:30:49
Ozve se Cora a já ztuhnu uprostřed otevřených dveří. Tělem mi projede zvláštní mrnění. Není to touha, vůbec ne. Ale přesto je to... no... takový hezký...

Nemám ale čas to zkoumat, i když bych rád.

Otočím se zpátky na Coru a rozpačitě se podrbu na rozčepejřený hlavě. Jako rád bych, aby jela. Teda nikdy by mě nenapadlo ji o to žádat, ale když už se nabídla.......

Nakonec ve mně ale zvítězí zodpovědnost.

"Ne, zůstaň tady. Je to zbytečný, abysme tam venku bloumali dva. Navíc, já budu mít sebou Nestora." ušlíbnu se na dogu, která mi už natěšeně slintá na boty.

"A vůbec, měla by ses šetřit!" dodám důrazně, ale sám cejtim, jak směšný to je. Já ji před chvilkou nešetřil ani trochu.......
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.