abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Rodinné záležitosti ::
družina
stránkovat po:  
 

Tavalo
22.12.2010
12:59:17
Zanořím se do křoví a po chvíli hledaní se před námi zjeví Havran a jasným výrazem v obličeji dává najevo svůj neúspěch. Což možná jenom dobře. Otočím se na patě a vyrazím s ostatními směr Klokočí.

Cesta ubíhá v naprostém klidu, sem tam se rozhlédnu kde se co šustne, ale vypadá to, že budeme mít klid od koboldů i jiné lesní zvěři. Tenhle klid a mír se však rázem změní ve okamžiku, kdy vyjdeme ze zatáčky a zahlédneme před námi sedícího a hlavně ozbrojeného muže.

Můj pohled se stočí k němu a upřeně jej pozoruji. Když promluví na Isaru, stočím svůj pohled k ní a pozoruji pro změnu její chování. I přesto že na ní muž míří svojí kuší, pokračuje dál v cestě směrem k němu. To já o poznání zvolním krok a ruce svěsím podél těla do míst, kde mám na u pasu upoutané dýky. Nedotýkám se jich, jsem však připraven je použít.

Držím se pár kroku za Isarou a rozhlížím se kolem sebe, ve snaze objevit společníky našeho nepřítele. "Doufám, že se tohle celý vyřeší i bez nějakých následků na našich životech."

Isara
22.12.2010
12:36:44
Havranův výraz je všeříkající a tak si pro tentokrát své zvídavé otázky odpustím a netrápím našeho společníka. Netrvá to dlouho, než se dostaneme z lesních houštin zpět na cestu do Klokočí. Ta nám vcelku příjemně utíká, dokonce ani kokoboldíci si pro střelenou husu nepřišli…

…ale pak se něco změní. Osoba čekající uprostřed cesty není zrovna milým překvapením – a to nejen pro nedostatek slušného vychování. Povytáhnu obočí, když mne muž poprvé osloví. Nezastavuji však, nezvolním ani nepřidám do kroku. Prostě jdu, jakoby kuše v jeho ruce nebylo.

“Ale, ale, ale…“ pousměji se, vcelku pobaveně, “…to musím někomu hodně ležet v žaludku, když pro mne poslal pár ostrých hochů přes půl kontinentu…“

Nevypadá to, že by mne situace nějak zvlášť znepokojovala. Spíš jako by byla příjemným rozptýlením v dnešním nudném dni.

“Kolikpak Vám za mne nabídli? Nebo snad nejde o peníze?“

Zapředu s agresorem nenucený hovor. Třebas to půjde vyřešit i bez krveprolití…

PJ - RZ
19.12.2010
23:44:23
Nemusíte však chodit daleko, neboť již po pár okamžicích potkáváte Havrana vracejícího se z lesa. Na výsledek pátrání po koboldím lovci se není třeba ptát, výraz v Havranově tváři, nakonec i jeho zavrtění hlavou, odpovídají předem na jakékoliv takové dotazy. A jelikož nic dalšího zde již ke konání nemáte, vydáváte se na již mnohokrát zmiňované vesnice klokočí. Je otázkou, co vám jeho návštěva může přinést, stop je zatím hodně a přesto málo. Jako nespočet hvězd na noční obloze, jež se ztrácí v temnotě noční oblohy. Chybí spojnice, které by z toho chaosu vytvořili vzorec, znamení. Přinejmenším vám tedy může vesnice nabídnout nocleh, den již skutečně pokročil a trávit noc někde v lese se sice přežít dá, ale proč to snášet, když je tu alternativa.

Cesta ubíhá v naprostém poklidu, až podezřelém, když vezmete v potaz historky o tom, jak to tu kokoboldici terorizují. Ale buď měla kuchařka Adelaide prostě jen velké oči, nebo zrovna koboldi terorizují jinou část lesa, každopádně, kolem vás se neděje absolutně nic. Tedy, po nějaký čas.

Údálosti začínají nabírat na obrátkách v okamžiku, kdy se za zatáčkou objevuje uprostřed cesty sedící muž. Ani velký, ani malý, ani starý, ani mladý, tuctový chlápek. Tedy, pokud do výbavy tuctového chlápka patří meč za pasem a mikrokuš na klíně, které vám odhaluje druhý pohled. Být ozbrojen samozřejmě není zločin, ale on tu čeká na vás. Tím jste si jisti všichni tři. Jistota a sebevědomí z něj jen číší, přestože stále kouká před sebe do země. Pak zvedá pohled a koutky se roztáhnou v arogantním úsměvu. Spíš úšklebku.
“Lady Isara ? Lasička ? Vichřice ? ptá se, ačkoliv jistě sám zná odpověď. Na tu od Isary ani nijak zvlášť nečeká a sám pokračuje : “Jsem tu, abych vám vyřidil pozvání od vašich přátel z císařství. Hned několik jich touží po tom, spatřit vaší tvář, natolik, že ani netrvají na tom, aby ta tvář byla v okamžiku setkání ještě živá. Jakkoliv by je to samozřejmě velmi potěšilo, pokud by si s vámi mohli popovídat, témat k hovoru se prý jistě najde dostatek.

Zvedá se pomalu na nohy, pohled stále upřený na vás. Jen ten úsměv zůstal někde na zemi, neboť nyní se muž již rozhodně neusmívá. “Odhoďte zbraně a vzdejte se. Pokud se vzdáte bez boje, mohou vaší přátelé v bezpečí odejít. V opačném případě neručím za případné ztráty na vašich životech.“

Mimo muže před vámi se v okolí nepohnul ani lísteček, ale vy už jste si přinejmenším několik chvil jisti, že tu není sám.

Isara
5.12.2010
10:49:32
Nevypadá to, že bych Tavalovi tentokrát nějak zvlášť rozumněla. Stopovat a hledat lidi jsou dvě poněkud různé věci. A umění stopovat je jen jednou z dovedností umožňující zatoulané nebo unesené nalézt.
Každopádně to nijak nekomentuji.

Narozdíl od mladíka, já se d křoví neponořím, abych hledala stopy našeho lovce. Ono s Divou by to ani moc dobře nešlo. A tak křovisko obcházím hledajíc schůdnou cestu pro svou klisnu a její poraněnou nohu.

Tavalo
4.12.2010
10:02:32
Vnímám pozorně jak Isara reaguje na moje myšlenky a když se zmíní o kokoboldících a jejich možná připravované večeři Havrana s husou, trochu víc se mi roztáhnou koutky v úsměv, ale smích udržím v sobě.

"Klidně se za ním můžeme jít podívat. Ale bůhví, kam zmizel. Jinak já a stopování. Tak pár lidí už jsem za svůj život hledal a najít musel, abych se mohl třeba najíst...Jestli mi rozumíš."

Rozejdu se tedy směrem ke křoví, ve kterém před tím zapadl Havran a snažím se najít nějaké stopy, které by vypovídali o směru jeho pohybu. Zapadnu do křoví se slovy: "Tak můžu se pokusit ho najít, třeba to vyjde" a ohlédnu se s těmi slovy na Isaru.

Isara
2.12.2010
23:43:14
Mladíkův optimismus se mi zamlouvá, což dám najevo pousmáním. A zatímco naslouchám jeho slovům, vychutnávám si sladkou chuť šťavnatého plodu.

“Ať už byla unesena a nebo utekla, sama by to nedokázala. A ta náušnice s největší pravděpodobností bude její. Sem jen tak někdo nezavítá, aby o tom lovčí nevěděl, a není to až tak bezcenný kousek, aby se jím mohla chlubit každá vesničanka...“

Shrnu své přesvědčení a úvahy do několika málo slov s lehkým pokrčením ramen.

Zkoumavě se zadívám na ohryzek ve své ruce a pak ho zahodím do křoví, kde přistála zastřelená husa.

S poněkud nespokojeným výrazem ve tváři se rozhlédnu kolem, než se můj pohled vrátí zpět k Tavalovi:

“Asi bychom se po něm měli jít podívat, aby si ho kokoboldíci nedali k večeři i s husou...“

Nezmiňuji, koho konkrétně mám na mysli, ale to není těžké odhadnout.

Zvednu se tedy z lavičky, kde jsem si až dosud tak spokojeně hověla, přejdu ke koni a chopím se otěží. Je čas vydat se na další cestu a Havran nám to svými toulkami poněkud komplikuje. Vydám se tedy směrem, kde zmizel v podrostu.

“Jak jsi na tom se stopováním?“

Obrátím se ještě jednou na mladíka, tentokráte s otázkou ryze praktickou.

Tavalo
30.11.2010
20:49:39
Poslouchám Isaru jak mluví o polopravdách a nadzvednu při tom jedno své obočí a trochu nechápavě kroutím hlavou. Kdo by si myslel, že jsem její větu nepochopil, nebyl by daleko od pravdy.

Přejdu to pohledem do své ruky s kostkami a zaposlouchám se i do toho ostatního co mi Is říká. Tvářím se zamyšleně, snad poprvé za celou tu dobu co působíme na baronově panství. Nakonec vyhodím kostky do vzduchu, chytím je za letu zpět do ruky a uschovám je zpět do kapsy. Udělám pár kroků vpřed a pokračuji v rozhovoru s Isarou.

"No, tak náušnici vrátíme slečně, až ji najdeme, to bude mít určitě radost." pronesu skoro až zklamaně, "Třeba ani není její, ti dva si nebyli moc jistí tím, že by jí u slečny viděli." dopovím možná nechtíc nahlas svojí myšlenku a zahledím se do země.

"V Klokočí..." naznačím kam se budou ubírat mé další slova, "Tak třeba se na nás usměje štěstí a natrefíme na něco nebo někoho co by nám mohlo pomoct. I když taky pochybuju, že by únosce zůstával nějak dýl v takové blízkosti panství. Zatím po něm nejsou vidět stopy." pokračuji v hlasitém přemýšlení a vypadám opravdu vážně. Poprvé za tu dobu se mi vytratila ona pohoda a nadhled. "Pokud tedy nějaký byl..." dodám a začnu se rozhlížet po okolí.

Isara
30.11.2010
8:54:50
Přikývnu a na rtech se mi objeví pobavený úsměv.

"A to jsem se jenom ptala..."

Odtuším s pokrčením ramen a výrazem neviňátka, skoro až nechápavě vůči poněkud hysterické reakci obou mužů. Vždyť jsem byla milá a opravdu jsem se jen ptala...

"Hmm... každý okamžik má svou pravdu a každý jí nahlížíme jenom část."

Toliko k pravdám, polopravdám a podobným. Ale nezdá se, že bych si myslela, že nám někdo cíleně lhal.

"Ta náušnice nám moc nepomůže. Má jen jednoduchý háček bez zajištění, mohla si ji vytáhnout při obyčejném prohrábnutí vlasů... nicméně sama tu opravdu být nemusela, ale to teď už nepoznáme," ochotně zodpovím Tavalův dotaz a jen tak mimoděk promnu volnou rukou lalůček ucha, abych se ujistila, že dírka dosud nezarostla.

"Uvidíme, co se dozvíme v Klokočí. I když pochybuji, že by dotyčný byl tak hloupý, aby tam strávil noc nebo se tam vůbec ukazoval," nastíním něco málo z toho, co mám v plánu prověřit na naší další zastávce.

Tavalo
28.11.2010
10:05:44
Procházím se po okolí celého místa a jedním uchem vnímám Isaru a vojáky. Snažím se prozkoumat místo, i když ne nijak vehementně, neboť pochybuji, že bych zde postupně našel celou šperkovnici.

Ve chvíli kdy nás vojáci opouštějí se za nimi otočím a lehkým mávnutím ruky se s nimi rozloučím, pak se podívám na Is a s příjemným tónem v hlase a úsměvem na tváři, který však nemůže vidět neboť mám hlavu sklopenou k zemi, ji řeknu: "Vypadali dost nadšeně z toho, že jsi je propustila ze svých spárů, co?"

I nadále svým způsobem ledabyle odcházím místa kolem sebe a po očku sleduji Isaru. Když vidím, že se uvelebila na místě baronessi a promluví na mne, opřu se zády a jednou pokrčenou nohou o nejbližší strom, z kapsy vytáhnu kostky a začnu si s nimi pohrávat v ruce.

"Co si o tom myslím? Začíná to být celý nějaký zvláštní a mám pocit, že nám všichni říkají takový polopravdy." zadívám se na kostky v ruce, na kterých se právě ustálila čísla 6 a 6. Pousměji se nad uměním svých prstů a pokračuji v mluvení:

"Nicméně, co ta náušnice? Ty se přeci neztrácejí jen tak sami od sebe, mohlo by to znamenat, že tady slečna nebyla sama, co myslíš?" prohodím k Isaře svoje myšlenky.

Isara
24.11.2010
23:54:52
Jen lehounký úsměv na rtech naznačuje mé pobavení nad úprkem těch dvou. Projdu poměrně velký okruh místa, kde ti dva usnuli. Pomalu, beze spěchu. Konec konců, kdo ví, kdy se Havran vrátí ze svého lovu na kokoboldíky. Jen čas od času se na některých místech na chvilku zastavím, skloním k zemi či zkoumám tu či onu větvičku. Jindy se zas jen rozhlížím, hledajíc kdo ví co. Vypadám soustředěně. Jako bych se snažila poskládat mozaiku, v níž mi víc jak polovina dílků chybí a já neznám předlohu.

Netrvá to však příliš dlouho. A když skončím, pohladím klisnu po krku, vytáhnu ze sedlových brašen další jablko a uvelebím se na místě, kde sedávala baronessa. S chutí se zakousnu do šťavnatého kousku ovoce a protáhnu se. Ctíc zásadu, že s plnými ústy se nemluví, sežvýkám a polknu, co jsem si ukousla, a teprve pak se obrátím na Tavala:

“Tak co si o tom myslíš?“
“Nějaké nápady?“


Nahodím a znovu se zakousnu do jablka. S požitkem, skoro až rozkošnicky. Odpočívám se stejným nasazením, s jakým se vrhám na práci.

PJ - RZ
19.11.2010
16:47:42
"Jo zhruba tak." přitakají vojáci Isařinu odhadu a svižným krokem se vzdalují zpět k hradu. Možná až příliš svižným, můžete-li soudit. Ještě chvíli slyšíte jejich kroky a pak jste najednou v lese sami. Mezitím již Isara zkoumá okolí místa, kde vojáci před časem záhadně podlehli spánku. Ale nezdá se, že by cokoliv podstatného našla.

Les je tichý a klidný, se zmenšeným počtem lidí na scéně působí toto místo ještě kouzelněji. Dokonce i koboldí lovec si nepřichází pro svou kořist, jako by nechtěl rušit kouzlo okamžiku.

Isara
18.11.2010
13:14:38
V odpověď na Jonathanova slova pokývám hlavou.

“Dobře, děkuji, to bude vše…“ uzavřu výslech, když Tavalo dalších otázek nemá.

“Pan Havran nejspíš dalších otázek nemá, tedy můžete jít,“ propustím oba provinilce ze svého zajetí.

Však dříve, než stihnou oba muži zmizet, ještě jednou – tentokráte již naposledy – se na vojáky obrátím.

“Pánové, Klokočí je zhruba tamtím směrem, je tak? Touhle pěšinou?“

Ukáži odhadovaným směrem. Přeci jen žádat po těch dvou, aby nás tam doprovodili, by bylo již poněkud drzé. A hlavně zbytečné.

“Díky,“ odvětím v odpověď, ať už jakoukoliv a vydám se zkoumat místo, kde si ti dva dali šlofíka, a jeho okolí.

PJ - RZ
16.11.2010
22:37:19
Oba strážní se zdají být alespoň trochu upokojeni, hlavně asi faktem, že s tou ženskou nemusí jít do opravdového sporu. A následuje i špatně skrýváné těšení se na příslib brzkého ukončení jejich mučivého výslechu. Zvláště když Tavalo vrtí hlavou, že on nic víc už vědět nepotřebuje.

"Či ja vím ? Půl hodiny ?" drží se dál své role mluvčího Jonathan. Tohle chtěla vědět, tohle se dozvěděla. A co bude teď ? Mimika těch dvou není velká hádanka.

Isara
11.11.2010
20:55:45
Na odpověď strážných jen skoro až nepřítomně přikývnu, mé oči zatím těkají po okolí onoho místa. Jen krátce se ohlédnu za Havranem mizejícím za dalším dobrodružstvím, ale pak už se provinilci začnou bouřit a ohrazovat vůči mým slovům...

A tentokrát se v mé tváři zračí nefalšovaný údiv.

"Aha," vypravím ze sebe nakonec, když překonám prvotní překvapení.

"Nechtěla jsem se vás nijak dotknout, ale vyznělo to spíše, jako by se vám to stávalo poněkud častěji... furt," odvětím vcelku lhostejně s pokrčením ramen.

Na tom, jak často ti dva usínají, mi zjevně nikterak nezáleží. Je to pro mne jen informace, stejně jako spousta dalších drobností, na které jsem se ptala.

"Dobrá, pokud mi ještě řeknete, jak dlouho jste zhruba tak spali, bude to z mé strany vše. Máš ještě něco, Tavalo, anebo pány už propustíme?"

Pokusím se vylepšit oběma mužům jejich v tuhle chvíli poněkud mizernou náladu.

PJ - RZ
10.11.2010
0:17:40
"Kde jsme seděli.. co ja vím? Asi tady." ukazují strážní na jedno z přírodou k sezení vcelku uzpusobených míst nedaleko sedátka baronessy. V jejich očích se ovšem zračí údiv, snad nad rozsahem otázek či nad jejich podrobností, někdy nejspíše jdoucí za rámec toho, co jejich paměť dokáže zvládnout. Poté se však jejich pohled mění z překvapeného na pohoršený až uražený.

"Jak, stávalo?" bafne poněkud ukřivděně Jonathan. "Stalo se to jednou, však jsme vám taky řekli, že to bylo jednou za furt ... Malý Frankie přikyvuje. Zdá se, že se tady někdo dotkl jejich profesionální cti, či jak by se to dalo nazvat.


9.11.2010
20:13:09
Na Tavalův návrh se pousměju a husu zatím hodím na zem. Husa je husa a já bych nikdy neplýtval dobrým jídlem. Jonathanova slova mě ale trochu zneklidní a nevypadá to, že bych byl uklidněn tím, že to je normální. Místo toho se začnu, stejně jako Tavalo, rozhlížet okolo. Snažím se odhadnout, ze kterého směru asi šipka mohla přilétnout. Pak sundám z opasku hák a natahnu svou velkou kuši. Je vidět, že to nedělám ani poprvé, ani podruhé a pravděpodobně ani po sto padesáté. S kuší v ruce, poté zmizím odhadovaným směrem. Postupuji opatrně. Pokud narazím na kobolda, nerad bych jej zastřelil, ale nerad bych také, aby on zastřelil mě.

Tavalo
8.11.2010
10:42:03
Ve chvíli, kdy se Havran vyloupne ze křoví a v ruce třímá mrtvou husu, neudržím se a vyprsknu smíchy. "Vezmi jí na potom, aspoň máme večeři." prohodím pobaveně Havranovým směrem. Smích mě ale opustí ve chvílí, kdy se oba vojáci zmíní, že šipka v husím těle je koboldí. Trochu zvážním a lehce paranoicky se začnu rozhlížet kolem sebe.

Z celého toho hledání kobolda lovce mě vytrhne až slečna Isara. Jako už tolikrát před tím. Její zápal pro práci mě nepřestane udivovat. Opět a klidně klade otázky ohledně vyšetřovaní a vůbec si neláme hlavu s tím, že jsou kolem možná koboldi. A tak tam jen tak znuděně stojím, poslouchám a dívám se na to, jak Isara pracuje.

Isara
4.11.2010
7:40:47
Oním narušitelem se ukáže být husa spadlá z nebe. Pravda, šipka v těle ji poněkud omlouvá. Počkám, než si Havran s vojáky vyříkají halekaní po lese a pak se opět obrátím na naše průvodce.

"Pánové, vraťme se k tomu, kvůli čemu tu jsme, prosím..." oslovím oba muže dávajíc jim tak zcela jednoznačně najevo, že mé otázky nejsou ještě zdaleka u konce.

"Zajímalo by mne, kde jste seděli, když jste naposledy usnuli. Zda je to místo, kde jste sedávali obvykle, pokud se tu slečna Sophie zastavila, a jak dlouho se Vám stávalo, že jste během společné vycházky usnuli. Vyrozuměla-li jsem z Vašich předchozích slov správně, nebylo to teď poprvé."

Nadnesu, co mne v tuto chvíli zajímá nejvíce.

S koboldy si teď hlavu nejspíš nedělám. Navíc, kdo ví, zda by pod přívalem mých případných otázek raději sami neutekli...

PJ - RZ
30.10.2010
19:14:06
Navzdory přátelskému tónu Havranovy výzvy se nikde nikdo nezvedá a les kolem vás je stejně tichý, jako byl před dopadem husy do křoví.

"Být tebou tak moc neřvu, ta šipka je koboldí." konstatuje Johanthan suše po té, co se pár kroky přiblížil, aby si prohlédl Havranův nález. Nezdá se, že by ho fakt, že nejspíš ne zase tak daleko pohybuje nepřítel, nějak výrazně znepokojoval. "Bůhví odkud střílel... Taky střílí na všechno ať to letí kam to letí... " přidá se Malý Frankie. A les mu dává svým tichem zapravdu. Nebo se koboldi naučili chystat tichá přepadení.


27.10.2010
11:16:38
Pomalu vniknu do křoví, pomáhaje si v pohybu druhou rukou než držím meč. Našlapuji potichu, snažím se zachytit jakýkoli pohybu. Najednou ztuhnu a zadívám se přímo pod sebe. Shýbnu se a na chviličku zmizím z vašich očí. Vzápětí se opět narovnám, pravá ruka s mečem svěšená podél boku, levá ruka drží vysoko nad hlavou mrtvou husu, které z břicha trčí šipka do kuše.
Zřejmě se žádného nebezpečí neobávám, protože se nesnažím nikde ukrýt. Místo toho zvolám směrem, odkud si myslím, že šipka nejspíše přiletěla (i když odhad může být těžší, a tak budu svá slova adresovat spíše nejméně půlkruhu): "Hej! Není slušnost lovit někomu u hlavy. Pojď k nám, ukaž se, ať už jsi kdokoli."
Při tomto zvolání se ale usmívám. Dokážu ocenit přesný zásah i jeho obtížnost. Kdyby neznámý představoval nebezpečí, jeden z nás by tu už nebyl.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.