abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Vlk
3.3.2017
23:42:37
"Neomlouvej se. Asi jsem tě vyděsila.
Omdlela jsi."
Pohladí tě po tváři Maud.
"Mrzí mě to, omlouvám se...."

Pomůže ti sednout a uhne stranou lišce, která se k tobě opatrně plíží a neklidně tě očuchává.
Pak se k tobě rezolutně přitiskne a důvěřivě ti položí hlavu do klína.
"Tak už má jméno?" Usměje se Maud.

"Silenka....moc hezké jméno. Je mi povědomé...." Dodá tiše a zamyšleně.

Nyskel
3.3.2017
23:38:35
Chvíli to trvá. Má mysl se nechce vrátit. Ne do toho, co viděla, co právě prožila, i když se to nikdy nestalo.
Ne mně...

"Ahh..." zasténám tiše a pomalu otevřu oči.

Sklání se nade mnou laskavá, vrásčitá tvář. Ruth...? Její stříbrné vlasy mi připomenou vodopády, které po ní Terry láskyplně pojmenoval.

"Terry..." zamumlám a rozhlédnu se po místnosti. Není tam.

Vyškrábu se do sedu a znovu si prohlédnut tu ženu. Snažím se...

"Maud... jistě. Já... omlouvám se. Asi jsem musela..." znovu se rozhlédnu kolem sebe a přejdu si dlaní přes oči.

Vrací se to zpátky, ale už to není mé. Je to o Maud a Vlčici Ruth.

"Silenko..." natáhnu ruku k lišce, jako bych ji chtěla chránit.

Vlk
3.3.2017
23:33:30
Liška dopadne na podlahu a polekaně zakňučí.
Maud překvapeně zmlkne a soucitně se za tebou dívá.
"Mrzí mě, že jsem tě vyděsila, děvenko. Je to ošklivý příběh.
Ale ptala jsi se....
Nechtěla jsem tě nechat bez odpovědi."
Pronese omluvně.

"Koho nechceš ohrozit?
Kam se nechceš vracet?"


Jakmile se sesuneš k zemi, prudce odloží hrnek s kávou a rozběhne se k tobě.
Opatrně tě začne zdvihat ze země a konejšivě ti něco brouká.
Má překvapivou sílu.
Položí si tvoji hlavu do klína a začne ti jemně masírovat spánky.

Nyskel
3.3.2017
23:23:53
Ne! Už nechci! Nechci to slyšet! křičí to ve mně, ale nevydám ani hlásku. Nedokážu to.

Nevydržím to a prudce vstanu.

Silenka, naštěstí hbitá v liščím těle, dopadne na packy. Je mi to ale jedno. Nemůžu jinak!

Toporně přejdu k oknu a pevně se chytím parapetu. Dívám se ven, do tmy, a přesto nic nevidím. Tedy... ne očima, zalitýma slzami. Ale uvnitř...

V mé hlavě se to děje znovu. Tentokrát ale nehoří dům na severu...
Hoří naše pekárna!!!

"Nesmíme se tam vrátit! Nesmíme je ohrozit!" zamumlám zarytě sama pro sebe. "Nesmíme..."

Konec příběhu už ke mně doléhá jakoby z dálky. Nemůžu dýchat a cítím se zlomená. Mrtvá...

Podklesnu v kolenou a sesunu se k zemi. Milosrdné mdloby přikryjí temnotou ten strašlivý obraz, kterého se já sama nedokážu zbavit.

Vlk
3.3.2017
23:16:26
"Neplačte, Nyskel. Staré příběhy jsou někdy plné hrůz a temných stínů, ale vy jste mladá a já pevně douvám, že váš život bude jen a jen šťastný.
I když úplně jednoduchý asi taky nebude."
Maud tě pohladí něžně po tváři a pak znovu spustí, jako by se nemohla dočkat, aby už ten starý příběh měla za sebou.

"Náš dům se sesypal.
Sesypal se, sežehnutý plamenem jako starý suchý strom...
Sesypal se, aby ve svých troskách pohřbil mé rodiče.
Měla jsem pocit, že naříká, jako by byl živý.

Ruth zakvílela a sesula se na zem. Vmáčkla jsem ji do průčelí stodoly, která stále ještě stála na místě a vrhla se k troskám.
Nedbala jsem na doutnající dřevo, ani na riziko dalšího sesuvu...
Na nic.
Zběsile jsem odhazovala trosky, abych našla matku a otce.
Především matku.

Slzy mi stékaly po tvářích a mísily se s hlenem, který mi tekl z nosu. Rozmazávala jsem si obojí po tvářích a řvala jak raněné zvíře....

Pak jsem konečně uviděla její nohu. Malou útlou nohu bez boty...Vždycky byla tak jemná. Tak křehká.
Popadla jsem ji oběma rukama a začala s ním cloumat, tahat za ni a škubat, abych ji vytáhla ven.
Byla celá černá v obličeji. Vlasy ji shořely. Třásla jsem s ní a křičela na ni. Vysokým, nepřirozeným hlasem.
Hlasem šílenství.
Neodpovídala.

Nevšímala jsem si Ruth, která se najednou objevila vedle mě. Nevšímala jsem si ničeho. Ani ruky, zkřivené jako ptačí spár, která vykukovala z hromady trosek u jejich nohou.
Měla jsem oči jen pro svou mrtvou matku, kterou jsem kolébala v náručí.

Ruth se kymácela na místě, jako by přišla o rozum a křičela. Neposlouchala jsem.
Přelezla jsem k ní po čtyřech a začala vyhrabávat tělo svého otce.
Měl rozseknutou tvář a z hrudi mu trčel nůž.
Šílela jsem bolestí. Oči mě pálily a pomalu jsem si uvědomila, že se Ruth, hroutí vedle mě na zem.

Pak už jsem neviděla nic.

Nyskel
3.3.2017
22:49:24
"Sedmnáct..." zopakuju téměř bezhlesně po ní a rukou si otřu orosené čelo.

U Skalar, je tohle možné?! Vážně je to možné?!?! To se takhle probouzí všechny Vlčice?! Tohle přece nemůže být...

A pak to Maud řekne. Žádný nestál... žádný.... nestál.......

"A kde byla vaše ma..." oněmím hrůzou a cítím, že se mi do očí derou slzy. Je to tak prudké, tak...

Polknu a slané kapky si samovolně začnou hledat cestičku na mých tvářích.
Nevidím Ruth.
Vidím své rodiče.
Tohle... tohle byla ta nejhoší z mých nočních můr. Ta, kterou jsem si nikdy nahlas nepřiznala, ale která mě mučila nejvíc.

Rodiče.... Nedokázala jsem unést představu, že by se kvůli té zrůdě ve mně mělo něco stát i jim. Nemohla jsem........

Slzy už se mě neptají, jestli mají téct. Kapky tiše dopadají na Silenčin hebký kožich a ve mně se otevírá něco, co mělo zůstat zavřené.
Pohřbené hluboko ve mně.

"Já... Maud... já..." zavzlykám, ale nedokážu říct nic dalšího. Jen skryju tvář do dlaní a nechávám to téct.
Slzy...
Strach...
Lítost...
Stesk...
Zoufalství...
Osamění......

Bylo to uvnitř příliš dlouho. Bobtnalo to a hnilo jako temný hnis.
A teď se to dere ven.
Nechci to už mít v sobě...
Nechci........

Vlk
3.3.2017
22:35:57
Maud mlčky opětuje stisk tvé ruky a vlídně se na tebe.
"Jsi hodné děvče.
Je to už hodně vzdálené, ale přesto tak nějak pořád živé, víš? Nikdy jsem nedokázala úplně zapomenout a myslím, že Ruth také ne.
Prostě to zůstalo v nás.
Změnilo nás to.
Pokřivilo."


Zavrtí dlouze hlavou a znovu si vzdychne.
"Ne, lehké to opravdu nebylo.
Stála jsem tam a zírala na ně ochromená hrůzou. Ale matka do mě strčila tak prudce, že jsem div neupadla, aby mě probrala z naprostého šoku, do kterého jsem upadla.

Poslechla jsem.
Rozběhla jsem se do zahrady a za mnou se nesl výhrůžný křik jezdců a matčin zoufalý kvílivý hlas.
Běžela jsem jako nikdy v životě.
V pohybu jsem na sebe oblékala kožíšek, zakopávala jsem a potácela, ale pořád jsem utíkala dál.
Dokud jsem nevběhla do náruče stejně vyděšené Ruth.

Vzaly jsme se za ruce a utíkaly do lesa.
Schovaly jsme se v jeskyni, kde jsme si občas hrávaly a zůstaly tam až do noci. Choulily jsme se k sobě na kamenném lůžku a třásly se hrůzou.
Byla nám zima a byly jsme k smrti vyděšené…
Přesto jsme se neodvážily vylézt.
Bylo nám sedmnáct let....

Do domu jsme se vrátily až hluboko po půlnoci...."
Dořekne tiše Maud a pak nakřáplým mrtvým hlasem dodá.

"Žádný tam už nestál…."


Nyskel
3.3.2017
22:28:17
Po celém těle mi naskáče husina. Je to, jako by se zhmotňovaly mé nejtemnější strachy a obavy z doby kdysi dávné.

Pokaždé, když městská hlídka vkročila do našeho krámku... Pokaždé, když na mě některý z nich začal pokřikovat. Měla jsem pocit, že to na mě musí být v ten moment vidět. Že jsem to byla já, v tom opuštěném domě na opačné straně města.

Bylo to příliš mučivé, než abych tam dokázala žít. Utelkla jsem. Před nimi i sama před sebou. Před tím, čím jsem byla. Čím jsem měla být! A čím jsem se už nikdy stát nemohla. Protože přišla Vlčice...

"Ach... Maud... tohle..." hlas se mi zadrhne. Jak jí říct, že VÍM, jaké to je...

Jen tiše natáhnu ruku a sevřu její vrásčitou dlaň. Pevně a jemně zároveň.

Uvědomím si v ten moment i Silenku na svém klíně...

Já vlastně neznám její osud. Vím jen útržky, které mi řekl Terry. A i ty jsou neskonale příšernější, než tohle všechno dohromady. Měla bych vůbec sílu poslouchat?

"Jak jste přežily? To muselo být... hrozně těžké." dodám s hlubokým soucitem i respektem.

Zároveň druhou rukou pohladím Silenku. Jemně a konejšivě. Hebkost jejího kožichu a teplo dodává nepatrnou útěchu i mně.

Vlk
3.3.2017
22:19:50

Maud se na tebe krátce podívá a pak se zadívá do plamenů v krbu.
Dlouhou dobu mlčí.
Až příliš dlouho. Tísnivou. Teprve pak se na tebe znovu podívá a natáhne ruku k lišce na tvém klíně. Pohladí ji a Silenka se sice zachvěje, ale neucukne. Ponořená do stejného příběhu jako ty.

"Přišli do našeho domu….
Dav propadlý šílenství pomsty.

Všude byla takové to přízračné bílé zimní šero. Z nebe se sypaly vločky. Pamatuji si, že jsem byla před domem a sledovala havrana, který s kráknutím vyletěl na nebe a ohlásil malého Jarrova bratra, který běžel po cestě k domu.
Jeho křik rozechvěl ovzduší a moje srdce se zastavilo a na chvíli přestalo bít.

“Jdou si pro Ruth. Jdou si pro Ruth…“ Volal malý Toki, vyděšený silou lidské zloby.
Vždycky nás měl obě rád. Dávali jsme mu buchty a koláče a občas ho vozily na koni.

Jeho křik mě na chvíli přimrazil na místě.
Jeho křik a hrůza, která mi proletěla žilami.
Vzápětí vyběhla z domu matka. Vtiskla mi do rukou kožíšek a postrčila mě směrem do zahrady.
“Najdi Ruth a uteč. Vezmi ji odsud. Rychle. Je někde v sadu. Utečte! Prosím!"

Na cestě se objevili koně.
Temní, obrovští, obklopení vířícími vločkami. Nikdy ten pohled nezapomenu.
Jezdci v pláštích, s pochodněmi v rukou. Šílení a hladoví.
Přijeli si pro pomstu.
Přijeli si pro Ruth....

Nyskel
3.3.2017
22:02:26
Bohové... tohle je příliš kruté! Příliš!

Znovu mi hrdlo svírá hrůza a před sebou vidím rozsápané Torwaldovo hrdlo. Nechápavě zírám na bezvládné tělo a cítím pach krve. Štípe mě v nose i na jazyku.

Milosrdná Ennit! Já vím. Já VÍM, jaké to je!

Znovu zavřu pevně oči. Nemůžu poslouchat a dívat se na Maud. Viděla bych tam všechno. Stejný příběh, jen jiné postavy.

Cítím, jak se mě zmocňuje smutek a bezmoc, o kterém mluví Maud. A strach. Všudypřítomný strach ze sebe sama. Strach z něčeho, před čím nejde utéct. Co nedokážu schovat!

Najednou je sto let mně. Křečovitě svírám opěrky židle, na které sedím a snažím se překonat nutkání vklouznout do vlčího a utíkat. Daleko! A nikdy se ani neohlédnout...

Jenže to ještě nemá být konec.

Já to ututlala. Těžko, ale dokázala jsem to. Lhala jsem rodičům, rychtářovi, sousedům. Všem jsem lhala. A u toho se příšerně bála, že se to stane znovu. Na náměstí u kašny, v pekárně, u Adelaidy... Strašlivě jsem se bála... sama sebe.

"Vy... ehm....... vyhnali vás?" musím začít znovu, protože napoprvé ze mě vyšla sotva první slabika, jak přiškrcený hlas mám.

Vlk
3.3.2017
21:53:56


"Pak už bylo všechno špatně. Vždycky...." Usměje se smutně Maud.
"Stála jsem tam a tak trochu jsem si připadala, jakoby mi najednou bylo sto let. Sto let čekání a doufání.
Tak strašně jsem si přála, aby to nebyla pravda….

Jenže ona došla až ke mně a dotkla se čenichem mé ruky. Měla ho celý od krve.
Rozplakala jsem se.
Zoufale se mi zadívala do očí a pak utekla do lesa.

Běžela jsem za ní.
Běhala jsem mezi stromy a hledala ji.
Našla jsem ji až večer. Ležela pod stromy, zkroucená do klubíčka. Poškrábaná a zkrvavená.

To už byl náš dům plný lidí, kteří řešili strašnou smrt Jarra. Zvon ve vesnici bil na poplach a svolával lidi do bezpečí domova.
V kraji řádí bestie....
Lidé byli vyděšení a vesnice byla prosáklá všudypřítomným strachem a panikou.

Umyla jsem Ruth a odvedla ji domů.
Bledou a vyděšenou.
Odmítala mluvit, odmítala jíst. Rodiče ji pozorovaly očima plnýma strachu a nevyřčených otázek.
Hluboké škrábance na jejich rukou nešly zakrýt….

Nevím, jestli to tehdy někdo viděl nebo stačilo, že někdo zahlédl bílou vlčici potulující se v naší zahradě, nevím….jak na to přišli….
Všichni věděli, že Jarr šel toho dne žádat Ruth o ruku.....A že se nevrátil...
Já neřekla nic. Nikdy. Nikomu.
A strach a panika se brzy změnily na zlobu a nenávist....
Strašnou a zničující.
Smrtící...."

Nyskel
3.3.2017
21:45:19
Zadržím dech.

Před očima se mi míhají mé vlastní noční můry. Obličeje. Vyděšené a nechápavé výrazy. Žalující. Vypadající tak... nevinně...

Těžce polknu a musím zavřít oči. Pevně, jako bych tím mohla zahnat to, co vidím. Nechci to vidět! Nechci!!!

Ruka vylétne a prsty si promnu kořen nosu, oči stále zavřené.

"Běžte pryč!" mám chuť křičet, ale nesmím. Nesmím!!! To neví nikdo! A nikdo se to taky nikdy nedozví! Ne!

Až po chvíli oči znovu otevřu a odvážím se podívat na Maud. Neříkám nic. Nedokážu říct nic. Jen se na ni upřeně dívám.

Ani nevím proč. Nemůže mi pomoct. A já nedokážu pomoct jí. Ale je to zvláštně... uklidňující? Že nejsem zrůda. I když...

"Co bylo dál...?" vypravím konečně ze sebe chraplavým hlasem.

Vlk
3.3.2017
21:35:56
Maud se na tebe ztěžka podívá a pak si jen povzdechne.
"Je..." Nevysvětlí koho a s očima ponořenýma do temnoty pokračuje. Jako by i jí samotnou ten příběh ovládal.
Pohlcoval.

"To ráno mi okolí našeho domu připadalo hrozně nevlídné.
Vanul ostrý vítr, který hravě pronikal mými šaty a já jsem se třásla zimou i když jsem je měla podšité kožešinami…

Šla jsem zahradou dozadu, abych matce donesla přehoz, který měla pověšený na šňůrách mezi jabloněmi.
Uviděla jsem ho, až když jsem o něj málem zakopla….
Strašně jsem se vyděsila.
Poznala jsem ho okamžitě.
Krk měl rozervaný v jedinou rudou žalující ránu a oči vytřeštěné.,,,

Nikdy na ten pohled nezapomenu….
Začala jsem křičet a v tu chvíli se v křoví pohnula ten vlk.
Strnula jsem hrůzou a myslela, že je to moje poslední hodinka.

Vlčice, bílá jako sníh, na kterém ležel Jarr.
Dívala se na mě a oči měla velké a vyplašené.
Skoro smutné.
Zaraženě jsem přestala křičet. Najednou jsem byla zmatená a nejistá.
Už jsem se nebála, že mě sežere, bála jsem se pravdy.

Měla tak smutné oči!
Byly modré….
Ach, všemocná Ennit, tak strašně strašně modré….."

Nyskel
3.3.2017
21:26:51
Poslouchám Maud, plně soustředěná na její vyprávění, že dokonce zapomenu, že mám a klíně... Silenku.

Je to další příběh, který se mě niterně dotýká. Takhle se to mohlo stát i mně. Tohle by neVlk nepochopil. Je to jen naše. Našeho druhu...

"Koho?" vyhrknu, když se odmlčí. Oči přilepené na jejích rtech.

Vlk
3.3.2017
21:20:30
Maud se pohodlně usadí a opře se o opěradlo křesla.
Najednou má strhaný, unavený výraz....A smutný. Nekonečně smutný.

Nadechne se a začne vyprávět....
"Drsný a divoký byl kraj našeho dětství, Nyskel. Drsný a krásný. Divoký a malebný.
Vyrostly jsme na severu a život tam byl tvrdý a nelítostný.
Jenže tehdy jsme to ještě tak nevnímaly. Byly jsme dvě mladé dívky plné života a svět nám byl malý....

Dokud se Ruth nezačalo zmocňovat její druhé já….

Tady se cítím dobře, víš?
Dívám se na stromy kolem mého domu a přináší mi to klid. Pomáhá mi to nevzpomínat na to zlé, co bylo…"
Usměje se na tebe a znovu se napije z hrnku s kávou. Vezme si z ošatky koláček a chvíli ho zamyšleně pozoruje. Teprve pak pokračuje.

"Nevdaly jsme se.
Ani jedna.
Nevedly jsme normální život.
Ani jedna.
Ona nemohla a já….já jsem nechtěla. Připadala jsem si tím vším poznamenaná….

Nikdy jsem to nevzdala, ale taky jsem nikdy úplně nezapomněla….Dokud jsem byla doma, nikdy jsem se nepřestala dívat na cestu, jestli je neuvidím přicházet.
Nepřišli... "


Nyskel
28.2.2017
23:01:59
Nečekala jsem to. Nemyslela jsem si, že by se rozpovídala, ale ona to vezme tak přirozeně... jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě - mluvit o minulosti. O bolavé, zjitřené minulosti.

Ponořím se do minulosti s ní a nechám se unášet na vlnách jejího vyprávění.

Před očima se mi poskládá tvář velmi podobná té Maudině. Jen její oči jsou jiné. Ledově, zářivě modré. A přitom přetékají laskavostí a moudrostí. Krásné oči...

"Cože?!" vyhrknu a v mých očích je... panika? Bolest? Hrůza?

"Je možné, že by to bylo stejné? Tohle přece... To nemůže být pravda?!" mé tělo se napne jako struna a před očima mi probíhá...

Ne. Neznám celý příběh. A nejsem si jistá, že ho zná Maud, ale má mysl... mé vzpomínky dosazují do příběhu jiné střípky. Darkin... Torwald...

Zvednu ruku, promnu si kořen nosu a hlavně zavřu oči. Je v nich příliš paniky a bolesti na to, abych byla ochotná to ukázat Maud.

"Co se tehdy stalo?" dokážu jen vypravit přiškrceným hlasem.

Vlk
27.2.2017
22:40:55
Maut se pohodlně uvelebí a zkoumavě si tě prohlíží.
"Ano, praktické to jistě je....
Takže Vlci? Tak si říkáte...mám pocit, že i Ruth se tak nazývala. Vlčice. Bílá Vlčice....tak si říkala... když mluvila o tom druhém....já...."


Přikývne na tvé sdělení o zvířatech a zkoumavě se zadívá na lišku na tvém klíně.
"No, ona je zjevně jasným důkazem....

Napije se horké kávy a odrhne si bílé vlasy z čela.
"Dlouho to tajila....
Nepoznali jsme nikdo nic.....
Byli jsme dvě dívky z bohaté, významné rodiny a otec si velmi zakládal na pověsti.
Naplánovali pro nás výhodné sňatky, zářnou budoucnost.....
Byly jsme krásné, veselé, dobře vychované, vzdělané....

A Ruth se pak najednou začala všech stranit.
Dokonce i mě.
Chodila na dlouhé procházky do přírody, přestala se smát, byla tichá a mlčenlivá.
A občas jsem našla u nás za domem mrtvé zvíře. Králíka....ehm....lišku....kočku....

Její oči se staly takové jasnější, pronikavější. Zářily jako dva modré body. Bylo to zvláštní.
Trochu mě to nahánělo husí kůži. Přišlo mi nepřirozenné mít tak neskutečně průzračné, modré oči.
Navíc se je snažila schovávat. Ale když se na mě občas podívala, všimla jsem si, že svítí jako dvě lampy.
I ve tmě.

To mě vyděsilo.
Začala jsem se ji nenápadně zpovídat. Vyptávat se, co s ní je a proč se mě straní.
Stranila se ještě víc, ale vypadalo, že je z toho smutná.

Pak nám oběma začal nadbíhat stejný mládenec. Na mě ho fascinovala veselost, na Ruth tajemnost.
Nemohl se rozhodnout. Ani my ne. V postatě jsme jeho zájem nebraly vážně. Ani jedna z nás.
A já pak jednou našla v naší zahradě mrtvého mládence s prokousnutým hrdlem a zahlédla od jeho těla utíkat bílého vlka....."

Nyskel
27.2.2017
22:03:10
Maud zjevně mou otázku v myšlenkách neslyšela. Uměla to tedy jen se sestrou. I tak je to... zvláštní.

"Nevychované?" zopakuji po ní a usměju se. "Ale velmi praktické!" upozorním ji.

"Mě to vlastně naučil až Terry. Předtím... myslela jsem si, že jsem taková jen já. Nevěděla jsem, že jsou i další Vlci." trochu se zakaboním při vzpomínce na osamělou Vlčici.

Na okamžik mi před očima kmitnou vyděšené mužské tváře. Nervózně sebou trhnu. Už tak dlouho zůstaly umlčené kdesi hluboko...

Uhnu pohledem a snažím se je zatlačit zpátky. Nebudu na ně myslet. Nechci! Protože tohle neví ani Terry. Temné tajemství, které MUSÍ zůstat pohřbeno!

"Ne, se zvířaty to tak nefunguje. Cítíme jen... jejich pocity. Strach, zvědavost, touhu... Nedá se s nimi mluvit. Ale dá se mluvit k nim. Dokážeme je tím mnohdy uklidnit, i když dost dobře nechápou, co jsme vlastně zač."

Zvláštní. Ještě před několika měsíci bych o tom nedokázala říct ani slovo a teď o tom mluvím jak učená kniha.

"Na tohle jste se Ruth nikdy neptala?" osmělím se a nechám svou zvědavost vykouknout. "A jak... jak to vlastně propuklo u ní?"

Tohle je možná už za čáru, ale přeci jen to chci zkusit.

V ten moment se mi ozve v hlavě Silenka. Musím se soustředit. Vést dva rozhovory zároveň není vůbec snadné, ale nechci ji odbýt.

"Já... no... jsem jeho snoubenka." odpovím jí a na okamžik to slovo poválím na jazyku. Zní najednou tak opravdově. A není to lež! Bezděky sklouznu pohledem k prstýnku se zeleným kamínkem, na který si stále ještě zvykám.

Vlk
27.2.2017
21:42:21
Liška se spokojeně protáhne a stulí se do klubíčka.
Důvěřivá a pokojnaá.
"Já jsem ho měla také moc ráda.
Důvěřovala jsem mu.
Když jsem byla u Ruth, cítila jsem se jako bych konečně měla opravdový domov."
Vysvětlí a znovu ti položí hlavu na předloktí. Je vtom něco velmi důvěrného.
Dojemného.

"Čím jsi ty pro Terryho?" Zeptá se vážně.

Vlk
27.2.2017
21:39:16
Maud zavrtí rázně hlavou.
"Ne, nezkoušela. Nikdy.
Já jsem jen obyčejná stará ženská a nikdy jsem nechtěla nikomu vstupovat do myšlenek. Přišlo by mi to....nestoudné.
Nevychované.

S Ruth to bylo jiné. Byly jsme sestry. Byly jsme jak dvě poloviny jednoho jablka. Ona červenejší, já zelenější, ale jinak jeden plod....

"A vy....Nyskel, dokážete rozumět zvířatům? Mluví zvířata nějakou řečí?
Dokážete jim vstoupit do myšlenek, tak jako ostatním.....jako vy....
Nevím, jak přesně se tomu říká...nebo by mělo říkat."
Zeptá se dychtivě.

Cora
27.2.2017
21:35:37
Zamžíkám do tmy a moje první myšlenka je, že se vrátil Mel a že se snaží zjistit, jestli Tina spí.
Skoro se až začervenám, jak mě to potěší.
Pak mi ale ta postava přijde na Mela trochu moc velká....

I když....je tma a tma může mejlit.
"Mele?" Zašeptám a snažím se, aby nebylo moc znát, jak jsem natěšená. Jak mi chyběl.
Jak kurevsky mě mrzelo, že jel beze mě.

"Našel jsi toho Byrra?" Zeptám se, abych mu naznačila, že už se nečertím.
Bodejť taky, jsem šťastná jak blecha, že je zase tady.
Postava se odvrátí od Tiny a podívá se na mě.
Zamrazí mě.

Není to nic na ní samotný, pořád ještě jsem plná nadšení, že je zpátky, spíš něco na Tině....
Něco s Tinou není v pořádku.
"Mele...." Zašeptám znovu a nejistě si fialovou krásku prohlížím.

Mel se od ní odpoutá a zamíří ke mně.
Ztuhne mě krev v žilách.
Najednou vím, co není s Tinou v pořádku....

Výkřik mi zmrzne v hrdle.
Tina má hlavu zvrácenou dozadu a její bílý krk je tmavý. I její polštář je plný tmavých skvrn.
Nestoudných.
Nepatřičných.
Zrůdných.

Ječím hrůzou, ale přes moje rty neprojde ani hláska. Jako bych se dusila vlastní hrůzou.
A teď už vím, že muž, který kráčí přes pokoj ke mně, není Mel.

Melwin
27.2.2017
19:40:14
Nikdy jsem nedoufal, že se podívám na tak nehostinný místo, jako jsou kobky pod Meleborkem. Jako by tu na mě šahaly pařáty samotný Skalar.

Bezděky se oklepu a cejtim, jak mi naskáče husina po celým těle. Neřešim to ale! Jde přece o Coru!!!

Mou odvahu drží při životě i Nestor, kterej mě spolehlivě vede vpřed.

Až ke zlověstný mříži. Zdola je cejtit voda. Ne nadarmo mi to připomíná sklepení domu na jezeře.

Ne, nebudu o tom přemejšlet, nepomohlo by to mně ani Coře.

A tak se prostě jen sehnu a pokusim se mříž zvednout. Musíme dál!!!

Nyskel
27.2.2017
19:35:58
Zarazím se a zvědavě si Maud prohlížím.

"Takže vy jste spolu dokázali mluvit v myšlenkách? A zkoušela jste to i s jiným....... našeho druhu?"

"Jako třeba se mnou?" dodám jemně, aby se nevylekala, že jí lezu do hlavy. Dodám to jen k ní, Silenku pro tentokrát nechám stranou.

Tedy... stranou... pravidelně jí přejžídím dlaní po hřbetu. Jemně, skoro mazlivě. A vůbec si to neuvědomuju...

Vlk
27.2.2017
19:14:10
Melwin

Dveře, které předtím byly zavřené, teď nejsou. Očividně tudy někdo prošel a nezamykal za sebou. Projdeš bez problému dál a sestoupíš i s Nestorem hlouběji, do sklepení, kde jsou kobky pro vězně. Chodba je tu z kamene a stěny také. A světlo louče osvětluje nalevo i napravo mříže vedoucí do jednotlivých kobek. Je jich sedm. Tři nalevo, čtyři napravo.
Vypadá to, že jsou prázdné, protože Nestor proběhne vlhkou, temnou chodbou, aniž by se byť jen jedinkrát zastavil.

Narazíte na další dveře, které jsou dokonce pootevřené. Za nimi vedou schody dolů. Ještě hlouběji.
Schody končí proplétanou mříží a za ní číhá vlhko a mokro.
A tma...


Vlk
27.2.2017
19:08:50

"Ruth byla skvělá. Nesmírně zvláštní a ojedinělá, ale skvělá." Maud se posadí i se svojí kávou naproti tobě a vesele přitaká.
"Ano, byly jsme dvojčata.
Ona a já.
Mysleli jsme stejně, cítili jsme stejně. Jen ona byla o trošičku jiná....
Nevím, jak k tomu přišla.
Já s ní dokázala sdílet jen myšlenky. To druhé ne....Snad jen ten cit pro zvířata jsme možná měli společný...."

 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.