abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Návrat domů ::
družina
stránkovat po:  
 

Stouny
13.5.2012
11:24:39
Poslouchám a usmívám se. Pozoruji. Všímám si. A vlastně jsem víc než spokojená.
„Ahoj.“
Pozdravím Káju. Jsem docela zvědavá, jak to bude v čistě ženské společnosti zvládat. Ono na tom, co říká Margit, něco bude…jáma lvová. Můj úsměv se rozšíří a oči mi zajiskří. Je to jen mžik. Soukromý vtip.

Pohodím si na zádech batoh. Poslouchám, pozoruji a všímám si…nic víc nepotřebuji. Není v tom škodolibost, není to zlé a zákeřné. Jen mě fascinují lidé…okouzlují.

Janika
4.5.2012
15:34:39
Ha a Kája je venku z auta a já už vím, kam zamířit. Při tom s úsměvem poslouchám, jestli se tedy bude konat výprava do obchodu či nikoliv a další jejich slova o dětech a tak. Zdá se, že jsme na tom všechny stejně, až nahoře zjistíme, zda máme vše. Tedy až na Stouny, která prohlásí, že nepotřebuje nic. S úsměvem se na ni podívám.

Pak se ušklíbnu na Margit:
"Jo jistě, lišky tady dávají dobrou noc, za humny vyjí vlci a půlnoc ohlašuje ponocný s lucernou. A za těmi kopci končí svět." máchnu rukou do prostoru. Oči se mi při tom smějí a vypadá to, že tohle patří k našemu běžnému pošťuchování, když Margit zavítá sem do divokých Jesenických krajů.

"A pro to je dobře, že tady máme chlapa, alespoň si nemusíme dokazovat, že v těhle tvrdých podmínkách zvládneme přežít.
Ahoja, ráda tě vidím."
poslední věta už patří Kájovi.

Margit
4.5.2012
13:08:35
"Díky," zasměji se na Marín. "Občas bych jí sice nejradši přetrhla jak hada, ale je..." přidám svůj názor.
"Určitě se na někdy dohodneme a uděláme jízdu i s dětmi, myslím, že s Andrejkem si bude Val rozumět a Dina milovat," odsouhlasím s úsměvem.

Další pobavený úsměv patří tomu, že zjevně v tom zapomínání nejsem sama.
"Jo... taky na to přijdu, až to budu potřebovat..." podotknu lakonicky.
Přikývnu. "Dobře, budeme na Káju hodné a když bude třeba, uděláme na něj hezké oči a požádáme o odvoz do civilizace," tvářím se potěšeně a pak mrknu na Janiku: "... nebo tedy do toho, co tady civilizací nazývají..." dodám škádlivě.
Rozhodně to nemyslím nijak zle ani urážlivě.

Jak se tak rozhlížím, vypadá to, že jeden muž od jednoho auta zamířil k nám. A vzhledem k jeho první větě, že se náš už nemohl dočkat usuzuji, že je to Kája. Což vzápětí potvrdí i reakce Marín.
Přijímám nataženou ruku a jemně jí stisknu.
"Ahoj, těší mě. Já jsem Margit," představuji se s tím svým sice upřímným, ale poněkud nejistým úsměvem.

Otočím se vesele na Marín.
"Muž, který se nevyděsí takového babince a dobrovolně se vrhá do jámy lvové - tedy lvic - si zaslouží obdiv a ne vyškrábání očí," podotknu pobaveně.
Ale přeci jen po očku sleduji Rowena, jak se na to bude tvářit, nerada bych se ho dotkla.

Rowen
4.5.2012
9:50:24
A sedačky dáme asi kam? Kruci, že jsem nezůstal doma!
Vteřinu se odmlčím, zamrzlý úsměv na tváři ponechám, přejedu přítomné pohledem a pak vykročím k té, kterou neznám…

Ahoj, já jsem Rowen – Karel…
A nabízím ruku k pozdravu, připraven stisknout silně v mezích slušnosti, tak jak jsem zvyklý…

Marín
4.5.2012
9:18:52
“No, to je fakt, na Andrejka je spoleh.“ Zachechtám se nahlas a je to fakt. Při roztržitosti našeho nejstaršího je praktický Andrej opravdu spolehlivější volba. Pokud by třeba na plotně tancoval hrnec, z babiččiných vášnivých pokusů o vaření, které vzápětí zapomene, je daleko větší šance, že si toho všimne právě on.

“Val je skvělá, já to říkám pořád.“ Komentuji vyprávění Margit a myslím to upřímně. Tahle malá holčička a její pikantní příhody mě doslova fascinuje.
“Jednou bych ji chtěla poznat.“

Janika se zeptá, jestli je vezmeme autem a já se překvapeně usměji. “To je přece samozřejmost. S tím se počítá...“ Zamyslím se nad otázkou, jestli mám vše a pokrčím rameny.
“Stejně na to přijdu, až to budu potřebovat. Ale zase, když tu má Kája auto, není problém, aby kamkoliv zajel. Po téhle stránce bývá docela ochotný. Když jsme byli loni v Biskupicích, zapomněla jsem prodlužku a on se pro ni bez nějakých zvláštních řečí otočil a dovezl i kolo pro malého. A zrovna zanedbatelný kousek to nebyl...“

Pomalu docházíme k místu, kde jsme nechali auto a já vidím, že samozřejmě Kája nevydržel v klidu a jde nám vstříc. Zamávám mu a v duchu se ušklíbnu. “Jasně, máme tu celé tři holky, tudíž zjistíme, že se náš bručoun umí i usmívat.“
A také ano. Kája rozžhavil stowatovku svého šarmu a já se ušklíbla po druhé. Pak jsem to ale zamaskovala za nevinný úsměv a zeptala se, jestli nás poskládá i s věcmi všechny do auta.

“Budeš mít pojízdný harém a my tě budeme po cestě ovívat.“ Navrhnu vesele.
"Jinak o tom, že jsi se mi vnutil s sebou, už jsem je informovala a vypadá to, že ti ani nevyškrábou oči..."

Stouny
25.4.2012
19:34:47
Usměji se, když Marín začne o jejich cestě autem. Očividně je to u nich klasika. Auto nebo vlak přijeli na čas. Dokonce přijeli úplně přesně…a to se počítá. Vlastně se mi díky tomu potvrdil jeden z názorů, který jsem si na Rowena udělala.

Z dámské jízdy se stala jízda 4 ženy a Kája. Tenhle fakt si zaslouží další úsměv. Nemám nic proti mužskému elementu právě naopak. Ono je to v mnoha ohledech zajímavější.

Nejširší úsměv si však zaslouží Margit a její vyprávění o Val. Oči mi zajiskří, něco takového si dokážu živě představit.

„Já nic nepotřebuji.“
Snad.
Jen co tuhle větu dořeknu, objeví se ten nepříjemný pocit, že jsem na něco zapomněla.
Nezapomněla jsem nic, bez čeho bych víkend nevydržela.
Uklidňuji se v duchu. Navíc sdílím názor Margit, že všechno se dá v případu nouze dokoupit. Přesto začnu v duchu projíždět seznam top nejdůležitějších věcí.

Holky vyrazí – já před sebe pustím Marín a vykročím taky. Nespěchám a nehrnu se dopředu. Jen tiše poslouchám a zvědavě si prohlížím dívky i okolí. Pokud jim to ještě nedošlo, já na mluvení moc nejsem…a nejspíš nikdy nebudu. Za to jsem výborný posluchač.

Rowen
20.4.2012
22:48:02
Tak, auto je zamčené. Kontroluji dveře spolujezdce a zda jsou zavřená všechna okénka. Co jim tak dlouho trvá?! Vlak už dávno odjel! Před 4 minutama!!! Kruci - ženský ukecaný! Moje nervy tenhle nápor neunesly a tak jsem se vydal hledat Ajku a holky sám. Co je sakra na tom, sejít se a zamířit k autu?! Nebo příjít a říct: „Pojď za námi…“

Otáčím se, že vyrazím k budově, ale ouha… Janika je před budovou a spolu s ním ještě někdo. Margit…?, Ajka a Stouny nejspíš budou v závěsu… No nic, tak když už jsem venku z auta… Naladím úsměv číslo šest a nechám zaznít svůj sladký hlas: Už jsem se nemohl dočkat, holky… Šestka úsměv stále nahozený a kráčím směrem k nim…

Margit
19.4.2012
11:01:47
Usměji se po slovech Stouny.
Fajn, opravdu to vypadá, že zdaleka nejsem sama, co má potíže vymýšlet seznamovací věty. Ale to se poddá, až se přes ně přeneseme...
Stejný úsměv věnuji i Marín.
Nejraději bych se rozchechtala, ale to by nebylo příliš společenské.
I když, když jsme se poprvé potkaly v reálu s Janikou, tak jsme se prostě obě rozchechtaly...


Poslouchám další slova Marín a pak pokrčím rameny.
"Hlavně, že to nakonec vyšlo a dorazili jste," okomentuji s úsměvem. Narušení dámské jízdy mě sice v prvním okamžiku trochu zaskočí, ale hned v okamžiku následujícím usoudím, že to přeci není nic proti ničemu a mužský element to zcela jistě poněkud ozvláštní.

"Pohlídají se navzájem," navrhnu Marín.
"Když jsem nechala Val na prázdninách u tety a strejdy, strejda, když byl s Val v baráku sám se najednou rozhodl, že nemají pečivo a musí dojít pro pečivo - dal Val do ruky vařečku, posadil ji do obýváku, oznámil jí, že má hlídat a kdyby přišel zloděj, tak ho zahnat a odešel do obchodu, na dvacet minut... Když mi to líčil, myslela jsem, že ho střelím, ale pro čtyřletou Val to bylo ohromné dobrodružství, jak mi to pak vyprávěla, celou dobu se nehnula z místa a jen litovala, že skutečně nějakého toho zloděje nemohla odhánět."

Když se Janika ozve, jestli jsme seznámeny, pokrčím rameny.
"Přítomné asi ano..." navrhnu s odkazem na to, že tedy onen avizovaný mužský prvek na tomto víkendu zůstavší v autě seznáme nebyl.

Když se Janika ptá, jestli máme všechno, zase pokrčím rameny a věnuji ji odzbrojující úsměv.
"Tak nad otázkou, jestli mám všechno dumám celou cestu," odpovídám popravdě. "Na nic jsem zatím nepřišla, tak asi snad jo."
Zazubím se na Janiku.
"A i jestli ne - tak i když bych se nedivila, kdyby mi tu nějaká liška přišla popřát dobrou noc, tak obchod tu máte, dokonce otevřený déle než ty sámošky u nás v okolí..."
Jo, to není jako na té chatě s Brontosaury, kdy nejbližší civilizace byla šest kilometrů přes kopec, les a pastviny a obchod ve všední dny od osmi do čtyř...

Jo, to se mi to kecá, ale k Janice vím, co si můžu dovolit...

"A Rosnatka není tak daleko, abychom to v případě nouze nedošli a něco v tom krámu neukořistili..."

A pak následuji Janiku. Rozhlížím se, ale mohu jen odhadovat, kterým autem přijela Marín s Kájou.

Janika
18.4.2012
19:34:36
Usmívám se, když slyším, co Marín odpovídá. Jistě, dámská jízda je dámská jízda, ale tohle prostě bude fajn možná ještě víc.
"Neboj, oni to zvládnou." pousměji se na Marín.
"Tak, seznámeny? Řekla bych, že jo, že?" chopím se organizování. No, kdo jiný taky, když já jsem tady doma, že? Popadnu bágl a hodím si ho na záda.

"To bychom se mohli nahoru na Rosnatku svést všichni, že?" ujišťuji se u Marín. Pak se podívám i na Stouny a Margit.
"Máte všechno? Nepotřebujete někdo něco v obchodě?"
To už se ale ptám za chůze, přece nenecháme Káju čekat.
Projdu od kolejí před nádraží k autobusové zastávce a rozhlídnu se.
Jo jo, moje úžasná paměť na auta.


Marín
18.4.2012
18:28:12
Usměji se na Margit a musím přiznat, že se mi líbí. Je to legrační, ale vypadá to, že jsme všechny stejné. Všechny máme psaný projev na daleko vyšší úrovni než mluvený a jde nám to líp, než takové to ženské klábosení.

“Tak to já taky! A moc!“ Odpovím Margit a pak se otočím s úsměvem na Janiku.
“Bať. Zase jsme nestíhali. Klasika. Kája byl v práci a pak v práci a pak v práci. Takže došel za pět minut po dvanácté a museli jsme vzít auto, abychom ten čas nějak dohnali. Čeká v autě před nádražím.“ Pokrčím omluvně rameny, ale vím, že víc vysvětlovat nemusím. Koneckonců holky dobře ví, jak to u nás je s časem a s Kájovým megavytížením. Pak se vesele ušklíbnu.

“Každopádně se moc omlouvám za to narušení dámské jízdy. V poslední chvíli si usmyslel, že mě samotnou nepustí a dokonce byl ochotný nechat děti Dinovi. Světe zboř se! Takže budu celou dobu trnout, kdo koho vlastně hlídá!“

Stouny
18.4.2012
18:14:55
Přijmu podávanou ruku. Vypadá to, že se maličko uvolňuji (vystoupila jsem správně a už tenhle fakt je sám o sobě uklidňující). Při nejmenším se přátelsky usmívám. Oči mi září a i když když je v nich neustále trocha ostražitosti, jsou plné nehraného zájmu a sympatií.
„Taky tě ráda poznávám.“
Odpovím.

Tiše čekám na odpověď Marín. Něco tu nehraje. A mě by zajímalo, kdo všechno s ní ještě přijel.

Margit
9.4.2012
10:12:47
Oplácím Marín stisk ruky. Nepodávám žádnou leklou rybu, ale na druhou stranu tisknu ruku jen lehce. Sice vřele a potěšeně, ale stále trochu nejistě a se stopou nervozity.
Prostě se neumím seznamovat... prostě introvert jsem a introvert zůstanu, i kdybych se na hlavu stavěla...
Jak v tomhle závidím Hansovi jeho extroverzi...

"Moc ráda tě poznávám..." vyhrknu. Zní to upřímně. I když slova jsou poněkud klišovitá. Taky jsi mohla vymyslet něco lepšího.
Trochu nejistě, ale povzbudivě se zazubím. "...v reálu," dodám vesele.
No, tos to vylepšila...

"Margit," představím se i Stouny s tím upřímným, ale poněkud nejistým úsměvem a podávám ruku i jí. Hlas se mi přeci jen celkem daří ovládat, takže až tak se do něj nervozita a nejistota nepromítne.
Léta mluvení na veřejnosti, když jsem školila a těch pár let když jsem hrála divadlo jsou znát.
"Aj tebe ráda poznávám v reálu," nenapadá mě nic moc chytřejšího, ale lepší než mlčet.
Nikdy jsem nebyla vzor společenské konverzace...

Postupně jsem o něco klidnější, když vidím, že holky jsou ze seznámení jinak než po netu také poněkud nervózní.
Člověka potěší, když vidí, že v tom není sám.
Musím si přiznat, že mě to tak trochu pobaví a sblíží mě to s nimi.
Mnohem více, než kdyby se stavěly jako suverénní fuchtle. Ale to jsem ani nečekala, z toho, jak je znám po netu bych něco takového opravdu nečekala.

Rowen
7.4.2012
16:58:46
Sedím. Stále sedím... Typů prošlo, že by to vydalo na slušnou výstavku exotů. Už poněkolikáté musím sám sobě přiznat (s velkým ulehčením), jak jsem štasten, že moje Ajuška je ten menšinový, zato však normální typ.

Ale kde k sakru je? A co ostatní?!

Janika
7.4.2012
12:23:26
S úsměvem pozoruji to hromadné vítání a představování se. Dojem, že nás čeká skvělý víkend nemizí, ba naopak je ještě větší. Protože vidím, že už zbývá, aby se představily a seznámily jen Margit a Stouny a věřím, že to holky zvládnou, otočím se zase na Marín.

"Tak co, autobusem jsi asi nepřijela, že?" pousměji se. Tak nějak začínám tušit, jak se věci mají. To, že máme po dámské jízdě - ale to mi vůbec nevadí, naopak, naše akce tím získává nový a netušený rozměr. Jen by mě zajímalo, kdo všechno tedy dojel.
A taky začínám už v duchu přemýšlet, jak zorganizovat přesun na Rosnatku.

Stouny
4.4.2012
13:49:15
Nervozita dosahuje vrcholu…jako vždy když se s někým seznamuji. Jako vždy když mám mluvit s někým novým. Na povídání mě moc neužije…když mám hřeben v ruce, je to jiné. Jako vyučená kadeřnice se umím živě zajímat o život ostatních, ale musím u toho něco dělat. Při práci se chvíle trapného ticha nějak ztratí. Stačí se zatvářit zaměstnaně…a mezi tím vymyslet vhodné téma.
A i tak je ten rozhovor jiný. Role jsou jasně dány. Je to zvláštní.

Povídání samo o sobě…brr. Raději poslouchám. Proto dávám přednost větším skupinám…a blízkým přátelům. S lidmi, se kterými hraji Dračí doupě naživo, jsem ve svém živlu. Tam dokážu vypustit z pusy takové šílenosti, až mě to samotnou překvapuje. Morr se na nás chtěl někdy přijet podívat, načerpat inspiraci…to by koukal. S naším chaotickým herním stylem, neustálým vymýšlením dvojsmyslů, blbin a nevhodných poznámek…propadla bych se hanbou.

Přijmu podávanou ruku přátelsky se usměji. Kolem očí se mi v tu chvíli udělá vějířek vrásek – nevadí mi, svým způsobem jsem na ně hrdá…jsou od smíchu.
„Stouny.“
Představím se. Mám pisklavý …vysoký hlas, ještě vystupňovaný nervozitou.

Další úsměv patří Marín.
Papoušci?
Maličko zazmatkuji. Nedokážu si vzpomenout, co za papoušky jsme to v té době doma měli.
Ary? Žaky? Oboje?
Ono je to vlastně jedno, protože:
„Papoušci jsou pryč. Prodaní. Jsme je jen dokrmovali.“

A je tu jedna osoba, kterou neznám skoro vůbec. Tentokrát jsem to já, kdo podává ruku.
„Stouny.“
Další úsměv, další vějířek vrásek.

Marín
31.3.2012
13:22:36
S úsměvem se dívám, jak se vítá Margit s Janikou a pak pozdravím. A usmívám se pořád. Opravdu je hrozně ráda vidím. Už se nadechuji, proč jsem se tu ocitla z jiného směru, když se ozve další hlas. Margit!
“A já jsem Marín!“ Podám ji ruku a vřele stisknu. “Tak ji konečně vidím na živo. Margit, která střílí z kuše, moc hezky se s ní povídá a má dcerku stejného jména.“
Nic víc říct nestačím, protože se ozve další pozdrav.
“Načasovali jsme si to opravdu dobře...Kája nezklamal a zase to stihl...“

Otočím se. Stouny!
Mimoděk mi prolétne hlavou vzpomínka na naše setkání u ní doma. Na bazén a Niniane. Na to úžasné posezení na zemi a naše dva divochy, jak se nezdvořile cpali brambůrkami a já tak trochu nevěděla kam s očima. A taky na psa. Samozřejmě. Jak jinak. Každý pes mě utkví v hlavě.
“Ahojky! Moc ráda tě vidím.“ Vyhrknu a je to tak. “Jak se mají papoušci?“ Dodám okamžitě, protože mi hlavou okamžitě proletí další vzpomínka. Pak ale rychle ustoupím stranou, neb si uvědomím, že se holky jaksi neznají a jejich vzájemné seznámení má rozhodně přednost.

Rowen
31.3.2012
12:38:24
Po odchodu Marín hledám pohledem místo, kde bych zaparkoval. Nebude to problém. Přímo proti nádraží je místa dostatek. Popojedu tedy, stočím volant doprava, brzda, spojka, zařadím zpátečku, plyn, kola doleva, brzda. Stojím. Auto je přední maskou proti dveřím na nádraží, což mi umožňuje nerušený výhled. Mám tak přehled o lidech, kteří půjdou ven i dovnitř. Chystám se zahrát si tipovací hru na charaktery. Jako už tolikrát…

Margit
29.3.2012
9:16:22
Janika je bezpečný bod, Janiku znám velmi dobře.
Sice mnohem víc z netu než z reálu, ale viděly jsme se... no, mnohem víc než jedinkrát. Jak bych taky neznala někoho, kdo mi škrábnul svůj podpis na místo svědka na úřední listinu, která prohlašuje, že jsem paní.

Ještě mávnu a ještě zrychlím na své cestě přes nástupiště.
"Ahoja, Jani!" prohlašuji nadšeně a rozesmátě už v její náručí. Sama jí obejmu a pak jí k tomu ještě podám ruku.

Pouštím Janiku, po tom dalším pozdravu. S úsměvem sice milým a upřímným, ale poněkud nejistým odhaduji, že podle fotky tohle bude Marín. Navíc mi to Janika potvrdí svými slovy.
"Ahoj, já jsem Margit," natahuji k ní ruku.
Sice jsem trochu nejistá, jako ostatně většinou, když poznávám někoho poprvé v reálu, ale zároveň jsem i velmi zvědavá. A jsem ráda, že Marín poznávám, z hraní přes Abarin a diskuzí po icq předpokládám, že spolu velmi dobře vyjdeme.
Ale nepřijela vlakem... ještě že jsem nenašla odvahu se k někomu hlásit s tím, že to bude Marín... šklíbím se sama pro sebe.

A pak se ozve ještě třetí "ahoj". Stejně zvědavě sleduji další očekávanou členku téhle "víkendové skupinky".
Jo, té jsem si ve vlaku do Vrbna všimla, koneckonců, v jednom vagónu není moc prostoru se navzájem schovat.
Usměji se, ale vyčkávám "v pozadí", až se přivítají se Stouny Janika a Marín, které ji znají lépe než já.

Janika
28.3.2012
22:09:56
Na mé tváři se objeví široký, přátelský a šťastný úsměv. Margit! Oplatím zamávání.
Jistě, batoh zase pomalu větší jak ona. Všechno při starém.
"Ahoja!" a už si padnem do náruče.

Ahojky, které zazní z druhé a tedy dost nečekané strany, mě překvapí. Pouštím Margit a otáčím se.
"Marín!" usmívám se.
"Kde ses tady..." nedopovím, protože se ozve další Ahoj

Otočím se, trochu nervózní jako vždy, když se mám s někým potkat poprvé. Ale jen trochu, protože už mám zkušenosti, že když si s někým sednu na Abu a na ICQ, není ani v reálu žádný problém. A tohle je přece Stouny! A taky Ricco a Apolena a Rory a...
Usmívám se a podávám jí ruku.
"Ahoja... Janika." dodám.

Jsem sice moc zvědavá, proč nepřijela Marín vlakem s holkama a jak tedy přijela - i když už asi tuším, ale dám holkám prostor se taky navzájem přivítat a seznámit.

Stouny
28.3.2012
17:08:23
Mít přítele na druhém konci republiky a jezdit na postapo larpy – dvě věci, které vám zaručeně urychlí každé další balení… a zmenší množství zavazadel. Za ty roky jsem zjistila, že hromadu věcí vlastně nepotřebuji…a že spoustu věcí mám v batohu neustále – čistě pro případ nouze (zamíchané v těžko definovatelné změti nepostradatelných maličkostí…když pak něco hledám, nakláním batoh k sobě, aby nikdo ten svinčík neviděl…smysl pro pořádek jsem zredukovala na poučku: Dokud to nikdo nevidí…).

Do vlaku nastoupím až potom, co třikrát zkontroluji číslo vlaku na lístečku a pětkrát přečtu cílovou stanici (co kdyby se nápis od poslední kontroly změnil, že?). Podobné je to i s vystupováním. Kontrola papírku, kontrola zastávky.
Tak jo no…
Vydechnu. Vystoupím. Vyrazím. Teprve potom se začnu rozhlížet.

Nervozita se mísí s radostí. Konečně je uvidím. Konečně je poznám. Ale co jim řeknu?

Marín je můj maják, protože nikoho jiného osobně neznám. Usměji se, když ji zahlédnu – teď už vím, jak jít.
„Ahoj“

Marín
28.3.2012
15:36:44
Balím věci a nervy mě berou jak mor. Kolem běhají oba malí a pořád něco mají. Karolinka mi bere vše pod rukama a Andrej střílí. Na mě, na televizi, na Karolinku, na psa, na mě....pořád a pořád. Mám pocit, že mi praskne hlava.
Do toho se objeví Dino.

“Mám parádní nápad do své povídky, myslíš si, že ti Krysaříci by vůbec neměli vylézat ven? Že by o nich jako skoro nic nevěděli?“ Unaveně se napřímím. “Nemyslím si nic. Sakra! Balím! Copak to nevidíš? Asi ne...“

Vnutím tváři zubatý úsměv. “Ano, Dinuško, to je výborný nápad. Bude to takové tajemnější víš, hrozba o které se nic neví, je vždycky strašidelnější...
Necháš prostor fantazii a udržíš tak napětí.“
Znovu skloním hlavu k balení doufám, že je to vyřešené. Není. Dino má další otázku a pak ješt jednu. Naštěstí se ozve telefon.
“Dovahkiin...Kája.“

Přiložím mobil k uchu s podvědomým očekávání toho, co také přijde. “Ahoj, lásko! Co se děje?“ Vyslechnu si notně kysele odpověď. “Jasně, jak jinak!“¨
“No, čekali jsem snad něco jiného?“ Protáhnu ironicky a svěsím ruku s mobilem. Karolinka mi ho vytrhne a začne s vážnou tváří dělat Haló haló tatínkovi. Andrej mě po stopadesáté zastřelí. Jeho vysoký ostrý hlas se mi zarývá do mozku.

“Opravíš mi tu povídku, mamčo?“ Otočím se. Jasně, Dino. Dino a jeho povídka. Odjíždíme a on ji chce opravit, aby mohl psát dál.
Povzdechnu si. Těžce. “Dobalím a přijdu. Zdá se, že se Kája jako obvykle opozdí. Ten vlak nestihneme....To je mi jasné už teď.“

Doměnku mi potvrdí další telefon. To už mám sbaleno a Kája mi milostivě oznámí, že jede domů. Povídka je opravená, Karolinka právě rozkutala oba ovladače, roztrousila jejich střeva po pokoji a vysypala svojí bednu s hračkami. Andrej pozabíjel, co se dalo a teď skáče po posteli, která ještě před chvílí byla ustlaná a hraje si na to, že umírá. Apaticky to vše pozoruji a pak se otočím na Dina, který se houpe na dveřích. “Opravdu to tu zvládneš?“

Jeho samolibý úsměv profesionálního hlídače dětí prozrazuje především to, jak se těší, že bude chvíli bez dohledu. Hlavně Kájova, pochopitelně. Pro mě využití dokáže najít vždycky. Potřebuje opravovat příspěvky....

Samozřejmě jedeme autem. Trochu mě to mrzí. Těšila jsem se na cestu vlakem. Na to, že tam možná potkám holky....
Nevadí. Aspoň to snad stihneme. Kája bez problému najde vrbenské nádraží a já, tak jako mnohokrát, obdivuji jeho orientační smysl. Vylezu z auta celá zmlácená a kývnu. “Dobře, skočím tam. Snad jsme je nezmeškali....“

Těším se na Janiku, kterou jsem už dlouho neviděla....
Těším se na Stouny, kterou jsem viděla jen jednou....
Těším se na Margit, kterou jsem ještě neviděla nikdy....těším se na všechny, protože je mám všechny ráda. Moc.

Na peróně zahlédnu Janiku. Je s ní ještě někdo. “To musí být Margit!“ Pomyslím si nadšeně a utíkám k nim. Jemný obličej Stouny zatím nikde nevidím. “Ahojky!“ Usmívám se vesele, i když jsou moje oči možná unavené, na projevu to patrné není.

Rowen
28.3.2012
14:45:09
Krátký pohled na ferman. Zakleju. Zase je to jinak… Vzápětí sahám k pravému boku do multipaku pro mobil. Po chvíli už zní tón a pak se na druhé straně ozve
Ahoj lásko! Co se děje?

No, víš, jak jsem ti říkal, že možná se mi to protáhne, tak se stalo…
Ale myslím, že max. o 1,5 hodiny…



Za 2,5 hodiny…
Opět telefon u ucha… Lásko, nezlob se, prosím, už jedu…


Za další 3,5 hodiny…
(Je něco kolem čtvrté odpoledne, sluníčko pěkně hřeje…)

Bílá Felície pomalu přibržďuje u vrbenského nádraží. Konečně jsme tu!
Ajko, běž se prosím kouknout po holkách, já zatím někde zaparkuju.

Margit
27.3.2012
9:46:13
Postávám u ještě zavřených dveří vlaku ještě než vlak dojede do zastávky. Batoh na záda jsem si hodila jakmile vlak začal brzdit a ihned vzápětí jsem se vydala i ke dveřím.

Zejména od doby, co jezdím s Val jsem si zvykla chystat se k vystupování s předstihem. Nebo tedy - přesně od té doby, co jsem se sotva chodícím dítětem vyskakovala třetího ledna na nástupišti v Pardubicích z vlaku, který se už skoro rozjížděl do České Třebové, veškeré zimní svršky i pootevřený batoh v rukou.
A na tom zvyku nic nemění to, že nyní jedu sama, protože Val je na návštěvě u babičky.

Stejně tak je nezvyk, že se najednou všechny věci do pětasedmdesátky Corazonu skvěle vejdou a ještě tam zbyde tolik místa... od doby, co jezdím s Val se proklínám, že jsem si tenkrát nekoupila rovnou osmdesátilitrový batoh a při každé cestě si říkám, že to budu muset udělat.


Vím, že někde ve vlaku by měla být i Marín a Stouny, ale nikdy jsem ani jednu z holek na živo neviděla a nemám odvahu se pokoušet tipovat a hlásit se k někomu. A tak se spokojím s tím, že se potkáme a seznámíme na nádraží.

Jakmile vlak zastaví, otevírám dveře. Chvíli s nimi zápasím, ale nakonec se mi to přeci jen povede.
Na schůdcích se neloudám, ale přesto sestupuji slušně a skoro až obezřetně, neseskakuji.
Protože přesně to jsem udělala před nějakou dobou po cestě z Vrbna, nelehký batoh mě připlácl k zemi tak, že se mi podvrtla noha a pak jsem strávila několik příjemných hodin na chirurgii v hradecké fakultce a následně několik příjemných dní doma s nateklou nohou.

Ještě než stojím oběma nohama pevně na zemi, rozhlížím se po nástupišti. A ihned vesele zamávám na Janiku, jakmile si ji všimnu a již svižným krokem se k ní vydávám, se širokým úsměvem na tváři.

Janika
26.3.2012
22:06:54
Na nádraží jsem o dobrou čtvrt hodinu dřív. Netrpělivě vyhlížím vlak. Ani nedokážu vypovědět, jak moc se těším. Na to, až zase uvidím Margit a Marín a že konečně poznám osobně Stouny.

Nepochybuji o tom, že nás čeká skvělý víkend. Počasí by mělo vyjít, jak jsem zjistila na netu - a i kdyby ne, tak co, na Rosntace je fajn i když prší. Podívám se na batoh opřený o zábradlí a přemýšlím, jestli mám všechno. Tedy ne že by byl takový problém sejít sem dolů do Vrbna, kdybych něco zapomněla, ale je to zbytečné.

Pousměji se - nemám baterku, jako obvykle. No, snad holky budou mít. Vytahuji krabičku s cigaretami a zapalovač a zapaluji si cigaretu - už druhou. Po pár šlucích se ozve zatroubení vlaku a já rychle zamířím ke koši, abych ji típla.
Konečně jsou tady!

Temný osud
26.3.2012
21:50:01
Je pátek, začátek července. A na Rosnatce, chatě kousek nad Vrbnem, se tento víkend bude pořádat menší dámská jízda. Janika pozvala své dobré kamarádky z Abarinu – Margit, Marín a Stouny. Jistě, původně měli přijet i nějací chlapi – kluci, ale však víme, jaký je na ně spoleh. I když tedy pozvané silnější polovičky lidstva na poslední chvíli odřekli, dohodly se holky, že jim nic nebrání užít si víkend jen spolu. Ostatně, alespoň budou mít víc času si pokecat, probrat veškeré dění v jeskyních, ve kterých hrají a možná si i zahrát nějaké to dobrodružství.

Je něco kolem čtvrté odpoledne, sluníčko hřeje a na vrbenské nádražíčko přijíždí vlak – no tedy spíš vagón místní lokálky Milotice nad Opavou – Vrbno pod Pradědem. Janika už ho netrpělivě vyhlíží.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.