abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
5.2.2014
23:03:26
Vyrazíme společně, Gunter malý kousek před námi. Sleduju ho a snažím se odhadnout, jaký vlastně je. Ta poznámka o mytí mi ještě teď vykouzlí na rtech tajný úsměv, který mi přijde téměř svatokrádežný. Nesmála jsem se už ani nepamatuju. Ne vtipu.

Na okamžik mě to přeneslo zpátky. Před první proměnu. Kdysi jsem se smála ráda a často. A tatínek miloval mé úsměvy, obzvlášť poránu. "Jenže tehdy jsem ještě nebyla Vlk. A Vlci se přece nesmějí..." opět se vrátím zamyšleně ke Gunterovi. "On vypadá, že se směje. Jak se může vůbec tak bezstarostně smát?"

Dojdeme až na mýtinu. To místo je... příhodné. Přehledné a zároveň dobře kryté. S výběrem tábořiště jsem spokojena a díky tomu se můj nedůvěřivý výraz zase o trošičku uvolní.

Chytnu Bellu za ohlávku a čekám, co se bude dít. "Mají vlci nějaký speciální způsob, jak volají své koně? Možná bych se mohla něco přiučit..." bleskne mi hlavou. Ostrý hvizd mi projede mozkem a já protočím oči vsloup. "Nebuď tak naivní a nečekj spásu!" napomenu sama sebe. Rychle zjištuju, že má očekávání stihla za těch pár minut narůst do obrovských rozměrů.

Na paseku vběhne krásný, temperamentní hnědák. Na okamžik se bezděčně usměju. Je vážně nádherný. Trochu se bojím, jak bude reagovat, ale zdá se, že Gunter mluvil pravdu. Můj pach ho nijak nerozhodí. Jen si mě očuchá a já ho opatrně pohladím. "Tohle dokázal?"pomyslím si obdivně a podívám se na Guntera. Asi to s koňmi vážně umí. A já bych to možná mohla umět taky, kdyby mi řekl, jak na to. Jak mluvit v myšlenkách.

Je to tu zase. Jeho hlas, který slyším i já. Nedá mi to, má zvědavost na mě tlačí: "Jak to děláš?" zeptám se s hlavou zvědavě nakloněnou na stranu. "To mluvení přímo do hlavy..." upřesním rychle, kdyby snad Gunter tápal.

Čekám na odpověď a mezitím rychle kývnu na ten oheň. Vím, že když se proměním ve Vlka, zima mi nebude. Ale dnes bych raději zůstala Nyskel...

Gunter
5.2.2014
22:18:17
“Ale ale, tak strašné to snad není, ne?“ Oslovím měkce kobylku.
“Já se fakt myl.“
Pak se zadívám trochu zaraženě na Nyskel. Její tvář je najednou úplně jiná. Útočná nedůvěra je ta tam a ona je tam jen pro svého koně. A koním člověk nastavuje vždycky tu pravou tvář. Ať už zlou nebo dobrou. A její tvář je teď čistá a krásná. Nezatížená žádnými pochybnostmi.

Otočí se na mě a já rychle uhnu pohledem, aby mě nechytila při činu. Znovu s úsměvem kývnu. Vykročím a opět si držím trochu odstup, abych kobylku zbytečně neplašil.
Vedu ji pořádný kus směrem, kde jsem nechal Certuse a když dojdeme na docela slušnou mýtinu s padlým stromem, zastavím se a poprosím Nyskel, aby si kobylku raději pevně chytla.

“Přivolám Certuse, tak aby se nevyděsila a nezačala trojčit.“ Vysvětlím ji a pak ostře hvízdnu. Je to tak pronikavý zvuk, že by mohl být klisničce opravdu nepříjemný. Ale můj kůň je zvyklý na něho reagovat.
Chvíli vyčkávám a když z křoví vyběhne můj kaštanový hnědák, otočím se vesele na Nyskel.
“Tak tohle je Certus s plackami. Je mladý, ale náramně učenlivý.“ Pochlubím se a přivolám koně k sobě. A on jde. Už zdaleka zdraví řehtáním Bellu a taky se s ní přivítá jako první. Při pohledu na Nyskel odfrkne, ale klidně se přiblíží až k ní, očuchá si ji, znovu frkne a začne do mě šťouchat tlamou.

Zatímco mě valchuje zelenými polibky, sundám mu ze hřbetu sedlové brašny a hodím je ke kmeni. U toho ho pilně častuji štulci a mlátím ho lokty do žeber, protože jeho přízeň je kapku k nepřežití. Je trochu jako slon v porcelánu. Ani zdaleka tak důstojný jako plavá Bella.
“Necháš toho, opičáku jeden. Co si o nás Nyskel pomyslí.“ Nadávám mu naoko vážně, ale oči mám rozesmáté.

“Neměl bych rozdělat oheň? Slunce za chvíli zapadne a začíná být chladno.“

Nyskel
5.2.2014
21:26:53
Když se Gunter začne pomalu přibližovat, mám co dělat, abych Bellu udržela. Vyděšeně trhá hlavou a já se musím zapřít, aby mě nezvedala ze země. Zatím ale neprchá.

Střelím pohledem po Gunterovi a ve skrytu duše mě potěší ten obdivný pohled, který patří mé klisně. Vím, že je nádherná. Ale jsem ráda, že to uznává i on.

Najednou v hlavě opět uslyším jeho hlas. Ale tentokrát nemluví ke mně. Zmateně se na něj podívám, ale neřeknu nic, nechci to pokazit. Zdá se totiž, že na Bellu to zabírá a po chvilce váhavě přičichne k natažené ruce. Znechuceně zafrká, ale už se neplaší. "Vždyť voní!" mám chuť polemizovat s ní, ale rychle si uvědomím, že by to bylo opravdu nevhodné. Přímo před Gunterem.

Spokojeně se usměju. Jsem hrdá na to, že to Bella zvládla. Poplácám ji láskyplně po krku a na chvilku o ni opřu čelo. "Hodnáá.. Šikovná holka..." tiše ji ještě chlácholím.

Má tvář se v tu chvíli tolik promění. Když z ní zmizí nepřátelské a nepřívětivé podmračení, je nakonec vážně hezká.

Jenže když se otočím na Guntera, je to tam zpět. Ne tak silně, ale z mého výrazu i postoje je stále cítit jistá nedůvěřivost. "Myslím, že můžeme jít..."

Gunter
5.2.2014
20:59:00
Dorazíme k neklidně přešlapující klisničce a já se poslušně zastavím. Udělal bych to stejně.
Mám zvířata rád a nerad je trápím. Plně respektuji jejich přirozené instinkty, které jim velí, prchat ode mě, jako bych byl sám pekelník. Protože naprosto upřímně, pro ně jistý druh pekla můžu představovat. Těžko po nich můžu chtít, aby si zodpovědně uvědomovali, že bych raději chcípl hlady, než bych sundal koně.

Bella je na tom stejně. Sice si přivykla podivnému pachu své paní, ale já jsem přece jen něco jiného.
Navíc jsem větší a silnější a můj pach je díky letitým proměnám daleko výraznější a ostřejší. Aspoň pro ni. Jinak se myju docela často.
Nepohnu se ani o píď ani když ji Nyskel vede ke mně. Jen si jí prohlížím a je to věru pastva pro oči.

Nádherný palomino. Klisna, krásná jako letní den. Lehkonohá, půvabná, elegantní.
Svým způsobem se k Nyskel nesmírně hodí.
Působí stejně křehkým dojmem.

“Rád.“ Odpovím, když mě vyzve, abych přišel blíž. Oči mi zazáří. Vykročím, ale stále se pohybuji nesmírně pomalu a opatrně.
“Jsem přítel. Neublížím.
Zašeptám tiše kdesi v nitru a zůstanu stát jen kousíček od ní. Nevím, jestli naší řeči rozumí, nikdy jsem na to nepřišel, ale vždycky mi připadalo, že je uklidňuje. Aspoň tak jsem krotil svého koně, aby si zvykal na přítomnost Vlků.

Pak opatrně natáhnu ruku dopředu a zastavím ji těsně u jejich nozder, aby si je mohla očichat. Nedotýkám se jí. Čekám až co udělá ona. Je zbytečné na ni tlačit.

Nyskel
5.2.2014
20:31:51
Jen tiše kývnu a vyrazím. S tou Bellou měl pravdu, ale to, že ho mám v zádech, mi moc příjemné není. Každou chvilku střelím pohledem za sebe.

"Měla bych něco říct! Tohle je divné." nabádám se, ale nějak se k tomu nemůžu donutit. Napadá mě tisíc otázek, ale nemůžu je na něj vypálit jen tak... "Vůbec ho neznám. Proč by mi měl odpovídat?"

Snad je to tou nervozitou, ale tempo jsem nasadila vcelku slušné. A tak než se konečně rozkývám něco říct, máme Bellu nadohled.

Kůň větří a nervózně pofrkává. "Jak já ti rozumím, holka... " ušklíbnu se v duchu.

"Počkej chvilku tady." řeknu Gunterovi přes rameno a jdu až ke klisně. Ta si mě rozladěně očuchá a párkrát do mě šťouchne čumákem. Jako by mi vyčítala, koho jsem to přivedla s sebou.

Chlácholivě ji hladím a šeptám, že to bude dobré. Po chvilce se odvážím uvolnit opratě a pomalu je vedu Gunterovým směrem, připravená kdykoli zastavit.

Bella se v jednom okamžiku na chvilku zasekne, ale po tichém přemlouvání znovu vykročí.

Když jsme tak pět metrů od Guntera, zastavím a chytím ji za ohlávku. Druhou rukou ji konejšivě plácám po krku. "Zkus jít blíž." hlesnu tiše a cítím, že jsem snad stejně napnutá jak Bella.

Gunter
5.2.2014
20:05:57
Jsem nesmírně zvědavý, jestli ten dotek strpí nebo ne.
Pokud ne, tak staví dopředu hradbu, kterou budu jen stěží překonávat. Nepustí mě k sobě.... Dumám zatímco má ruka visí bez reakce ve vzduchu.
Už ji chci stáhnout, když mi přece jen její jemná ručka vklouzne do dlaně. Opatrně ji stisknu, ale to už je zase pryč. Plachá jako lesní myška.

Nyskel....jen Nyskel. Také nevyslovila žádné příjmení.
Má snad nějaký důvod skrývat ho?
Jako já?


“Hezké jméno.“ Neodpustím si a přikývnu.
“Veď mě. Budu si raději udržovat trochu odstup, aby tvůj kůň nezačal příliš trojčit, když ucítí jiného Vlka. Certus je zvyklý, ale cvičil jsem ho k tomu.“

Opravdu se držím trochu v pozadí, nicméně ji systematicky následuji. Nic neříkám. Mlčím a nechávám ji prostor, aby si zvykla na moji přítomnost.
Někdy to může být těžké, najednou se dělit o ticho s někým jiným....

Nyskel
5.2.2014
19:30:19
Usmívá se. Trochu mě to znervózňuje. Ale to ostatně všechno kolem něj. Nevím, o co mu jde a co chce. A nevím, jestli bude ochotný dát mi to, co chci já.

Teď, když mám Guntera před sebou, si rychle uvědomím, že jako Vlk se víc spoléhám na čich. A voní po čertech dobře. Překvapilo mě to. Obyčejní muži takhle... nevoní. Teď, když si ho můžu prohlídnout i lidskýma očima, vnímám jeho podobu daleko víc. To, co vnímají mé oči, ostatně není nejhorší. "Na druhou stranu to vůbec není podstatné. Pokud mi dá mé odpovědi, ať si je klidně jednooký, hrbatý a kulhá."

Jeho plán se mi zdá logický. Konec konců, pokud ty placky budou aspoň trochu k světu a má jich dost, jsem ochotná na ně počkat. A tohle pořadí jistě uvítá i Bell. I když si nejsem jistá, jak zareaguje na jiného vlka.

Ruka, kterou ke mně natáhne, zůstane na okamžik viset ve vzduchu. Střelím po ní pohledem a pak se podívám do jeho tváře. "Je to... jiné. Kdykoli jsem se za poslední měsíce dotkla muže, bylo to zpravidla pár okamžiků před jeho smrtí..." Tahle myšlenka mě vyděsí. Na zlomek okamžiku se ten úlek mihne i mou tváří. "Co když... co když dokáže číst myšlenky?! Co když... to zjistí?!"

Okamžik už začíná být trapný a tak rychle překonám tu krátkou vzdálenost mezi námi a vklouznu svou drobnou rukou do jeho dlaně. "Nyskel..." hlesnu stručně s pohledem sklopeným.

Svou ruku vyprostím ze sevření jeho dlaně možná až příliš rychle. Raději ji schovám za záda a kývnu bradou za sebe. "Bella je přivázaná tímhle směrem."

Gunter
5.2.2014
18:47:52
Pokojně založím ruce na prsou a čekám až se promění. Moc se jí do toho očividně nechce.
No, táák, však my zůstáváme v oblečení, tak proč to tak protahovat!
Nejsi přece vlkodlak, jsi Vlk!


Konečně zakloní hlavu a já si všimnu, že sebou zdaleka neškubla tak jako já. Její proměna je taková mírnější. Méně razantní.
Zvědavě na ni pohlédnu a překvapeně zamrkám.
Je krásná...

Dlouhé rezavé vlasy jsou hladké a lesklé jako západ slunce a oči už nemá jantarové, ale spíše nazelenalé. Jako liška. Vzdorovitě mě pozoruje.

Po tváři mi přeletí lehký úsměv. Spíš jen náznak.
Vsadil bych obě boty, že není ani zdaleka tak sebejistá, jak se snaží tvářit.
Líbí se mi. I přes ty tvrdé pohledy je její tvář milá a půvabná.
Promluví a teď už se usměji naplno.

“I já. Tak nejdřív dojdeme pro toho tvého a pak půjdeme k mému, protože tam je jídlo. Mimochodem jsem Gunter. A jsem Vlk. Jako ty....“
Opatrně k ní natáhnu ruku a čekám, jestli tenhle lidský zvyk přijme.

Nyskel
5.2.2014
16:16:02
Jak tak přešlapuju nerozhodně na místě, ten Vlk se začne protahovat. Zpanikařím. "On snad... on se..." než se stihnu donutit, naprosto fascinovaná, uhnout pohledem nebo tak něco, stojí přede mnou muž.

Nepokrytě na něj zírám. Nikdy jsem neviděla proměnu u nikoho jiného. Bylo to... bylo to hladké... a elegantní. Zaraženě si ho prohlížím. V hlavě se mi opět ozve jeho hlas. "Takže to jde i mezi Vlkem a člověkem..." podivím se v duchu. "A jde to i mezi lidmi? Tedy... mezi Vlky v lidské podobě?" bleskne mi hned další otázka v hlavě. Jenže jako Vlk se zatím neumím zeptat.

Znovu neochotně přešlápnu. Umím se proměnit téměř kdykoli, hladce, nic na tom není. Ale najednou se mi nějak nechce. "Vážně se stydím?!" napadne mě absurdní důvod. "Ale co když se mu to nebude zdát tak hladké...a elegantní?" Nejraději bych zalezla do smrčí a vyšla jako Nyskel, ale to by se mi asi vysmál.

"Proč by mi, sakra, mělo záležet na názoru nějakýho hejska?!" napomenu se odhodlaně. Doteď jsem se jako Vlk před nikým nekrčila a nevím, proč bych s tím měla začínat teď. A evidentně nejsem první Vlk, kterého vidí. Čím větší problém z toho budu dělat, tím mu to přijde směšnější.

Zatnu zuby, zakloním hlavu, nechám proběhnout svědění po páteři až k oháňce a v tu chvíli před ním stojí dívka. Vcelku mladá. Rezavé vlasy mají stejný odstín jako vlčí kožich. Jen jsou o poznání delší, asi po lopatky, a hladké. Štíhlá postava je oděná v cestovním oblečení. Vcelku obnošeném, ale udržovaném. A když zvedne oči, jsou zelené. Světle zelené s okrovými žíhanci. Je v nich nejistota, kterou se snaží dívka zakrýt vzdorem. Výzvou. Ta je také patrná z postoje.

Dívám se mu do očí a čekám sebemenší posměch, nespokojenost. Ale nic takového se tam nemihne.

"Já... mám svého koně nedaleko." hlesnu trochu nejistě. Můj hlas je vcelku příjemný, jen možná zní trochu tvrdě. Jako bych byla připravená se hádat.

Gunter
5.2.2014
14:51:44

Musím se usmát, když vidím to pobouření.
“Ale pro nás je to přece přirozené. Komunikujeme tak.“ Odpovím ji okamžitě.
Nelíbí se jí to. Ani trochu se jí to nelíbí. Má pocit, že ji nabourávám její teritorium.
Docela by mě zajímalo, co by říkala, kdyby se jí v hlavě místo mě ozval Hagen. Hagen v plné síle a se svým alfovským podtextem.


Napjatě ji pozoruji a čekám, co odpoví na mou nabídku. Neřekne ale nic. Jen přikývne. A mně to docela stačí.
Pořád se dívá, jako bych ji měl v příštím okamžiku skočit po krku. Tohle nebude úplně snadné. Napadne mě, jak se tak pořád ošívá.
Nicméně neváhám ani chvíli. Protáhnu tlapy dopředu, otřesu se až mi zacuká zátylek a pak už se odrazím rukama do stoje. Raději se měním během skoku, ale nechci ji děsit prudkými pohyby.

“Tak jak? Půjdeme?“ Zeptám se vlídně.

Před tebou stojí poměrně vysoký muž oblečený do koženého kabátce lemovaného bílou kožešinou a praktických kožených kalhot. Boty má vysoké a rovněž lemované bílou kožešinou. Nejspíš je z lišky. Na ramena se mu kroutí tmavě hnědé, skoro černé vlasy. Má knír a bradku a kaštanově hnědé oči, které z blízka odkazují jantarovými skvrnkami na ty vlčí. Jsou to laskavé a vlídné oči i když trochu posmutnělé. Dá se říci, že je to velmi pohledný člověk. Postavu má štíhlou a pružnou, velmi dobře osvalenou z častého pobytu na čtyřech končetinách. Pohyby jsou také poznamenané jeho druhou stránkou. Jsou plavné, svižné a vynačují se přirozenou grácii, která je pro vlky typická.

Nyskel
5.2.2014
14:36:18
Znovu uslyším cizí hlas ve své hlavě. Podrážděně sebou cuknu, ale už mě to tak neděsí. Spíš pobuřuje. "Nelez mi do hlavy!" mám chuť na něj vyštěknout, ale netuším, jak bych to měla udělat.

"Stejný jako já? Takže on ví, co jsme zač... oba..." tohle zjištění je... omračující. "Vážně jsem našla někoho, kdo ví?!" Naděje prostupuje celým mým tělem. Všechny ty odpovědi na dosah... packy.

"Ale co když toho neví o moc víc než já? Co když mi to nebude chtít říct? Co když..." snaží se mé nadšení rychle zchladit pochybnosti.

Než mám čas rozmyslet se, co tedy vlastně chci, přijde pozvání k jídlu. A placky mi zdění daleko líp než syrové maso. Svou vlčí podobu beru jako nutné zlo a tak mi hodování v té lidské přijde daleko příjemnější. I když pokrm třebas není nijak velkolepý.

Ještě jednou zaváhám a nakonec kývnu. "Vždyť nemám co ztratit. Kdyby chtěl zaútočit, už by to udělal. A ty placky..." můj hladový žaludek se mi bolestivě připomene.

Jenže napadne mě další zádrhel. "Jak to bude probíhat? To tam půjeme jako vlci? Vždyť i on musí mít nějakou lidskou podobu, jestli je jako já. A kdy se proměníme? To se mám jako.... jako proměnit... před ním?! Ne, to bych nedokázala! Vždyť je to... zvrácené! Nepřirozené. Párkrát jsem se sledovala v odraze hladiny a bylo to... no... nevím. Přece se nemůžu proměnit před ním..."

Nervózně ho sleduju. Jsem jak na trní. "A přece by se on neproměnil přede mnou..."

Gunter
5.2.2014
14:12:36
Trochu rozpačitě můj úsměv opětuje, ale je to úsměv! Změní celý její výraz já si uvědomím, že to co se říká o vlčích očí je nejspíš pravda. Opravdu na ně asi nejde zapomenout. Protože já se na tu usmívající tvář dívám docela fascinovaně. Netrvá to dlouho. Vlčice s klapnutím zavře tlamu, jako by se k tomu nutila a na můj hlas reaguje vykviknutím.

Nemýlil jsem se. Opravdu ještě s nikým takhle nekomunikovala. Tělo ji jen hraje. Chce se dát na útěk a tomu chci za každou cenu zabránit.
“Ty jsi s nikým z nás ještě nemluvila, že? Nemáš se čeho bát. Já ti neublížím. Jsem stejný jako ty. Vlk.“Vyslovím to se zvláštním důrazem na tom slově a opět pokročím trochu blíž. Uvolněný a klidný. Tiše oddychující.

Pak si vzpomenu, co tu vlastně dělala.
Byla přece ne lovu. To by mohla být šance, jak k ní proniknout! Kalkuluji okamžitě.
“Pokud máš hlad, můžeme zkusit něco ulovit společně. Nebo, pokud se spokojíš s plackami....mám ještě pár v sedlových brašnách.“ Navrhnu mírně.

Nyskel
5.2.2014
13:20:22
Zase se postaví jak chrámová socha. Nedůvěřivě si ho měřím.

Po chvilce se mu vyroluje jazyk z tlamy a usmívá se. Ano, tohle gesto máme s obyčejnými vlky společné. "Ale proč se tak přiblble usmívá?! Co mu tady přijde vtipné?!" rozčiluju se v duchu.

A pak se to stane. Jazyk mi vypadne z tlamy a já se na něj usmívám zpátky. Jako blbeček! "Co...?! Tohle...?!" lapám po dechu, ale Vlčice si teď přivlastnila mé tělo. Tahle sprostá zrada mě vyvádí z rovnováhy. Většinou jsme se vždy shodly. A když už, byla jsem to vždy já, kdo měl navrch, když se jí něco nelíbilo. A teď tu sedím, uculuju se jak pitomeček a nemůžu s tím nic udělat.

Napřu svou rozčílenou mysl dovnitř. Včice jen tichounce knikne a nespokojeně se zavrtí. Tlama se zavře a já si ho dál prohlížím, tentokrát spíš obezřetně.

Když už mám konečně pocit, že tuhle situaci mám pod kontrolou, ozve se mi v hlavě hlas. Polekaně nadskočím a vykniknu. Jsem na všech čtyřech a nervózně udělám pár kroků. Pohledem těkám k vlkovi. "Co to bylo?!?!" Do krku mi stoupá strach. "Co když je to nějaký... čaroděj nebo něco."

Packy mě opět rozbrní a já váhám. Bezepečnější by bylo utéct, ale... dokázala bych mu vůbec utéct?! Tahle bezmoc je iritující.

Začne vrtět ocasem. Udiveně na něj zírám. Tohle gesto jsem ve vlčí podobě snad nikdy nepoužila. "Je to snad nějaký kříženec?!" Tak dokonale mě vykolejí, že zapomenu na svůj strach a touhu utéct. Jen ho zaraženě, fascinovaně sleduju.

Gunter
5.2.2014
13:11:10
Je zmatená....
Ne, tohle chování je pro ni nové. Nikdy nežila s Vlky.

Cítím to. Cítím rozpor někde uvnitř ní.
Poodejde stranou a já znovu napřímím hlavu a můj pohled je jasný a čistý. Pak najednou spustím spodní čelist a vypláznu jazyk v charakteristickém úsměvu. Dívám se na ni a oči mi jiskří.

“Nechci ti ublížit..." Jemně, přejemně se dotknu její mysli. Nevím, jestli je na to zvyklá. Nevím, jak zareaguje. A já ji nechci vyplašit.
Zůstávám stát na místě. Stále ve stejném postoji, vzpřímený, ale ne už tak toporně. Uši natočené dopředu, oči bystré a pátravé. Teď veskrze přátelské. Opatrně zavrtím ocasem. Je to trochu psí gesto, ale spíš než co jiného odráží mé pobavení.

“Uteče? Nebo zaútočí....Spíš bych tipoval ten útěk. Je tak nejistá.....tak vykulená z našeho setkání.
Jsem přichystaný vyrazit, kdyby ji můj hlas v její hlavě příliš vyděsil, ale doufám, že to vezme klidně. Dělám pro to vše.

Nyskel
5.2.2014
12:40:16
“Jde z něj strach.“ Ač nerada, musím si to přiznat. Ale nebojím se. Je to zvláštní a nové. „Přijde mi stejně překvapený. I když… ta hra na honěnou kolem mlází… Asi věděl, co jsem zač.“ letí mi myšlenky rychle hlavou.

Začne mě obcházet. Zpočátku se natáčím tak, abych mu byla čelem, ale pak se zastavím a zůstanu stát. Kdyby mi chtěl ublížit, už by se o to pokusil. Ne, tohle je zvědavost a překvapení. Tak nějak to z něj cítím. To je ještě zvláštnější. Ne, že bych mu viděla do hlavy, ale cítím ty emoce. U obyčejných vlků to bylo jen na zvířecí úrovni – strach, agrese, útěk. Ale tady je to jiné. Kromě těch vlčích emocí cítím i pobavení, ostražitost, překvapení. Fascinující.

Z krátké nepozornosti mě probere až šťouchnutí. Srst na krku se mi naježí a já se oženu. Ne ve zlém. Vím, že kdyby se ohnal on, moc šancí bych asi neměla. „Ale přece do mě nebude takhle strkat?!“

Zastaví se u mého boku a natáhne čumák kamsi nad můj hřbet. Vlčice ve mně je klidná. Nechápu to. Chce jen stát a čekat. Podrážděně do ní zevnitř šťouchnu svým vědomím. „Co je?!“ Neochotně se zavrtí a odtlapká kousek stranou.

V hlavě mám zmatek a rozčilení. „Jí to přišlo normální? Že mi vlk velikosti vzrostlého býka funí na hřbet? A co tam vůbec hledal?!“

Úkosem ho pozoruju a znovu se probudila má ostražitost. “Chová se… divně! Ať už to Vlčici přijde jakkoli přirozené.“

Gunter
5.2.2014
12:17:52


Odporuje. Cení na mě zuby. Krátce nakrčím nos a vycením zuby. Zavrčím. Důrazně. Teprve, když nakloní hlavu na stranu a skryje tesáky, zmlknu. Pootevřu tlamu a nakloním hlavu lehounce na stranu. Do mého pohledu se připletla zvědavost. Tohle setkání je naprosto neočekávané a já jsem vtělený údiv. Opatrně ji obejdu. Mžikám očima a nasávám její pach. Doslova si ji očichávám. Jak její vlčí postavu, tak i to lidské, které jasně proniká přes divoké instinkty zvířete. Dlouho jsem nepotkal ženu Vlčici. Okouzluje mě to.

Dojdu až k ní a narazím do ní ramenem. Ne příliš silně, abych ji porazil, pečlivě kontroluji vlka v sobě, přesto v tuhe chvíli převládá a podřizuje si mé chování. Postavím se kolmo k ní a čenich natáhnu nad její hřbet. Ano, jsem dominantní. Jednoznačně. Ale neútočím a čekám, jak tuhle mírumilovnou pozici přijme. Možná to pro ni bude nové, ale pokud je Vlkem už dlouho a já žádný závan nového a nezkušeného necítím, musí tuhle vlčí stránku v nás respektovat.

Nyskel
5.2.2014
11:44:23
Mlází tichounce zaševelilo. Přikrčím se a jsem připravená na útok. Ale ten šelest se vzdaluje. "Odchází?!" tahle myšlenka mě rozčílí. Neutíká, jen odchází.

Na okamžik zaváhám a tichounce zavrčím. Nerozumím jeho chování. Nakonec se ale vydám dál, okolo mlází. Pokud odejde, stejně ho vyčenichám.

O malý kousek dál narazím na místo, kde opustil smrčinu. Jenže jeho stopa nevede pryč, ale pokračuje dál v kruhu. "To si ze mě dělá...?!" cítím, jak se rozčilení přetváří v pobouřený vztek. Zrychlím.

Prudký pohyb kousíček přede mnou mě přimrazí k zemi. Stáhnu hlavu dolů, uši dozadu a obnažím tesáky. "Se mnou si hrát nebude, pitomeček!"

Jenže v tu chvíli přede mnou stojí vlk. Obrovský vlk. Zamžikám překvapeně očima. Je aspoň ještě o třetinu větší než já. Jeho černá srst opaleskuje kaštanovými odstíny a hlava se tyčí do hůry.

Pokusím se vzpamatovat. Čekala jsem vlka, ale tohle?! Několikrát naprázdno ňafnu a znovu se přikrčím. I když tesáky už netrčí v mé tlamě tak výhružně. Mám jen lehce ohrnutý ret a v hrudi mi bublí tiché vrčení. Pozoruju ho. A stejně tak on si hlídá mě.

Tahle situace je... trapná. Když mi to konečně dojde, zvednu hlavu a ošiju se. Zůstávám stát a čekám. Netuším, co by se teď mělo stát.

Jsem si jistá, že je jako já. Teď, když mi jeho vůně plní čenich, jasně rozeznávám lidské podtóny. Vztek i strach začíná překrývat zvědavost. Trochu nakloním hlavu a konečně skryju tesáky. Tlama zůstává pootevřená. Tak nějak nevím, co si myslet.

Gunter
5.2.2014
11:21:39
Tak trochu očekávám, že se dá Vlčice na zběsilý útěk. Nestane se to. Místo toho začne kroužit mlázím. Pobaví mě to. Tiše se rozeběhnu, takže běhám na vzdálenější kružnici od ní. Nasávám její pach a seznamuji se s ním. Zvědavý jako malé štěně. Dychtivý. Nadšený.
Královsky se bavím.
Nějakou dobu. Pak ji najednou prudce překřížím cestu a vskočím na prostranství, na kterém byl předtím ten jelen. Jelen, který dávno spasil duši krkolomným útěkem do lesa.
Oba jsme ztratili zájem. Naštěstí pro něj.

Zastavím se a zůstanu stát. Toporně vzpřímený na napjatých nohou. Tím vynikne moje velikost. A já jsem veliký. Obrovský. Černá srst s měkkým kaštanovým leskem na špičkách srsti je lehce zježená. Uši mám namířené vpřed. Jsem pozorný a klidný. Neútočím. V mém postoji není agrese. Jen přirozená dominance. Tlamu mám zavřenou a upřeně se dívám tvým směrem. Vyčkávám.

Nyskel
5.2.2014
9:18:07
Instinkty mi velí utéct. Vlčice ve mně se bojí toho neznámého pachu. Lákavého a nebezpečného zároveň.

Znovu zavětřím. Je blízko. Packy mě brní a po celém těle cítím mravenčení. V hrdle se mi zformuje tiché, výhružné zavrčení.

"Proč se schovává? Chce zaútočit ze zálohy? Musí vidět, že o něm vím?" nejsem si jistá, jestli na toho tvora, který se skrývá v mlází, platí obyčejná logika. Ale... co když je jako já? Co když... je nás opravdu takových víc.

Hlava se mi zatočí. Tahle otázka mě trápila od první proměny a nikdy jsem na ni nedostala byť jen náznak odpovědi. "Pokud by byl jako já, možná by věděl víc. Možná..." Ne! Podobné myšlenky si rychle zakážu. Už se vidím na koni, ale zatím jsem zahlédla jen otisky podkov v blátě. Možná to je jen obyčejný vlk, který v poslední době měl co do činění s lidmi.

Napětí a nervozita jsou téměř neúnosné. "Když nejde ke mně, půjdu já k němu!" rozhodnu se rychle. Ve vlčí podobě pro mě neexistují jiné hrozby než člověk. Spoléhám na svou vlčí podobu se slepou důvěrou. Nikdy mě nezklamala. A já se v ní cítím silná a jistá.

Pomalu, obezřetně vyrazím v malém půlkruhu okolo mlází. Chci si nadejít. Ať už je tam cokoli, nejsem úplný blázen, abych tam jen tak vlítnula.

Gunter
5.2.2014
1:55:14
Ano, vzpomínám. V poslední době nemám nic než vzpomínky. A chodí jedna za druhou jako neodbytní hosté. Neodháním je. Krátí mi dlouhou chvíli. Navíc jsou svým způsobem uklidňující. Do jisté míry. Jsou i vzpomínky, které jsem si zakázal. Vzpomínky, které číhají za kamenem a plíží se v mých stopách. Dýchají mi na krk a štvou mě tam, kde být nechci.
Tahle je ale jiná. Tuhle vítám rád....

„A dost!“Přísný energický hlas zazní právě včas. Okamžitě využiji momentu překvapení a odkulím se z dosahu špičatého meče. Oba útočníci o mě rázem ztratí zájem a otočí se. Notně ztrnule. Jeden by až zajásal. Vedle jejich opuštěných koní stojí překrásná černá klisna a na ní bokem sedí vysoká urostlá žena v dlouhém plášti s kápí.
Vypadá jako královna se svým hustým hnědým copem a pohlednou tváří rámovanou stříbrnou kožešinou.

Káravě si je měří pronikavýma tmavýma očima a ze zuřivých bojovníků jsou rázem provinilí chlapci přistižení při činu. Jo! Jo! JO!
„Že se nestydíte,“ vybuchne rozzlobeně a moje srdce se nadšeně zatetelí.
“Rvát se jako vzteklá štěňata! Je vám líto, že máte zdravé kosti? Místo abyste se věnovali něčemu rozumnému, tak se tu honíte po lesích! Aspoň ty bys mohl trochu přemýšlet, otče! Co kdyby spadl ze skály dolů?“

“Takové nemehlo nejsem!“ Bráním se okamžitě, protože tohle může říct fakt jenom ženská.
“Dáváme si pozor, není to tak, hoši?“Zabručí Hagen, ale moc odbojně to nezní. Spíš kapku provinile. A samozřejmě to nestačí.

“Nemusíte mít vždycky štěstí. Je to tu samý led. Říkám vám to pořád dokola. Jednou se při těch vašich surových hrách vážně poraníte. Jste rodina, měli byste se podle toho chovat a ne se pokoušet zabít. Navíc on je pořád ještě dítě!“ Ukáže na mě obviňujícím prstem a pak jí oči úplně zčernají.
“Jenom se na sebe podívej, Herlane, máš zakrvácené rameno!“ Vybuchne už docela navztekaně.

„To je jen škrábanec, Heidi! Od toho tvého ještědítěte!“ ujistí ji kysele bratr a bryskně dodá.
“Jsme muži, nemůžeš nás pořád chovat v bavlnce. Navíc jsi nás vyrušila a my teď nevíme, jestli by nám ten skrček utekl nebo ne. Vytahuje se pořád, jak je dobrý a my ho chtěli vyzkoušet.“

“Vždycky, Herlane, vždycky... jenže ty jsi neutekl....ty jsi tam zůstal.....


Ne. Ani tahle vzpomínka není tak úplně bezpečná. Naštěstí mě zasáhne vlna lákavé vůně a vytáhne mě z nebezpečné sítě vzpomínek ven.
Přitáhnu uzdu svého kaštanového hnědáka Certuse a seskočím.
Tomu se prostě nedá odolat a moje zásoby masa jsou zoufale ztenčeny. Uvážu koně k nejbližším větvím, které vypadají aspoň trochu pevně a vyrazím. Stačí tři skoky a doskočím na černé tlapy, které mě tiše nesou k jelenovi, který okusuje větve půl míle odtud.

Připlížím se co nejblíž, aby nezachytil můj pach, ale nezaútočím. K pachu jelena se připojí druhý a já se okamžitě stáhnu.
Tohle přece nemůže být pravda....
Ne, tady a teď.....


Jenže moje instinkty jsou neomylné. Čenich se mi zimničně zachvěje a zhluboka natáhne vůni, která jde do něděle.
Vlk.
Samice.
Rozrušeně zakňučím, ale okamžitě se ovládnu.
Pomalu a obezřetně se připlížím trochu blíž, riskuje, že už může můj pach zachytit.
Je to ale jako kouzlo. Ta vůně mě neodolatelně přitahuje.

Vlk
5.2.2014
1:21:19
Gunter

Vzpomínáš, Guntere?
Pár černých křídel zastínil vycházející slunce a velký pták s lesklým peřím majestátně přistál ve sněhu. Pyšně se nafoukl a pak se pátravě rozhlédl, jestli někdo nepozoruje jeho kolébavý taneček. Zakroutil vypouleným havraním okem a polekaně uskočil, když postřehl jakýsi předmět v sousedním křoví. Chvíli to vypadalo, že podlehne pravěkému instinktu a odletí, ale nakonec ho přemohla zvědavost. Houpavým krokem starého námořníka přikráčel blíže a s neskrývaným zájmem natáhl hlavu. V závěji pod keřem ležel mladík v teplém kabátci lemovaném liščí kožešinou.

Havran radostně načepýřil pírka. Už už se chystal usednout na domnělou oběť, když vtom se chlapec pohnul a od jeho úst začala k nebi stoupat pára. Škoda. Hladový pták potřásl zklamaně mocným zobákem a vznesl se do výše. Čerstvě napadaný sníh zavířil pod kopyty cválajících koní a na planinu vjeli dva jezdci. Zastavili se kousek od ležícího mladíka a obě zvířata se chvíli nerozhodně točila na místě, jak se jejich pánové nemohli dohodnout, co dál. Ten, kterého hledali, se krčil kousíček od nich a snažil se zalézt co nejhlouběji za hradbu keřů.

Pokud vydrží hezky potichu ve svém ukrytu, tak to zevlování jeho pronásledovatele omrzí a pojedou dál. Budou pátrat na druhé straně lesa a on bude mít dost času, aby se vytratil kolem řeky pryč.Stiskl pevně chvějící se čelisti a pohledem je přímo zaklínal, aby neotáleli a pobídli koně. Konečně! Jeden z nich se přece jenom rozhoupal a otočil svého hnědáka kýženým směrem.

Mladík, při bližším zkoumání to byl sotva odrostlý chlapec, si zhluboka oddechl a když zmizel mezi stromy i druhý z jezdců, ulevil si příjemným drkotáním zubů. Pomalu se vyškrábal na všechny čtyři a oprášil si nohavice.
Bože! Kdyby jen nebyla taková zima. To se dělá, honit lidi uprostřed třeskutých mrazů? Třásl se jako vyděšený psík, ale na jeho tváři se zvolna šířil spokojený úsměv.
Oklamal je! Zachránil si rytířskou čest a možná i neméně rytířskou kůži. Kdepak, na mě si jen tak nepřijdete, holomkové! Stačí, že jste mě připravili o koně a přinutili mne utíkat!

Vítězoslavně se ušklíbl, nadhodil si opasek se zbraní a vykročil svižně na opačnou stranu. Nešel však cestou po níž přijeli, ale vydal se rovnou přes les jako někdo, kdo to tu dobře zná. Přeskočil potok a pak se celý přikrčil, aby podlezl pod spadeným kmenem mohutné borovice. Právě včas. Meč zasvištěl vzduchem a zasekl se neškodně do drsné kůry. Kluk zděšeně poskočil a div se leknutím nekousl do jazyka.

Od hnědého hřebce ho dělil jenom padlý kmen a ruka se zbraní se znovu zdvihla k ráně. Druhý si právě najížděl, aby překážku přeskočil. Kopyta se mihla nebezpečně blízko uprchlíkovi hlavy, ale to už pelášil jako zajíc pryč.
Kličkoval mezi stromy zanechávaje za sebou hluboké stopy, které jen usnadňovaly oběma koním cestu.
Snažil se je zmást, ale byli vytrvalí jako honící psi. Najížděli si neustále ze dvou stran a tlačili ho cílevědomě na kraj lesa.
Věděl, kam ho chtějí dostat. Skalisko vybíhající nad řeku bylo pod nánosy zmrzlého sněhu dvakrát tak nebezpečné....

Podařilo se mu zastavit až na samém okraji a to jenom díky tomu, že nedůstojně padl na kolena a vzepřel se rukama proti kamenům. Ti dva seskočili z koní a blížili se k němu. Neustoupil. Utéct nebylo kam a spasit se skokem do řeky byla v tomhle ročním období stejně sebevražda. Vytasil meč, která neodhodil ani při svém krkolomném útěku a vrhl se proti nim. Nebylo jednoduché bránit se proti dvěma útočníkům najednou, ale on měl takový vztek, že se mu to docela dařilo.

Řinčení mečů se mísilo do zuřivého klení a nadávek zápasících mužů a každá další vteřina mohla rozhodnout o osudu jednoho z nich. Uprchlík nakonec neodolal soustředěné pozornosti obou svých soků. Noha se mu zabořila do navátého sněhu a on upadl. Válel se na zemi uhýbaje spršce ran a snažil se alespoň některé zachytit svým mečem. Snažil se postavit, ale vtom mu mocná rána vyrazila zbraň z ruky a byl rázem bezmocný. Zavřel oči očekávaje svůj konec...

Nyskel
4.2.2014
12:59:44
Ani třetí noc v lese mi nepřinesla útěchu. Ráno se probouzím rozbolavělá a rozlámaná. Ve vlčí podobě spím obvykle klidně, ale i tentokrát mě pronásledovala tvář toho mladíka. Mám pocit, že se mi hlava rozskočí.

Znaveně se protáhnu a zívnu po vlčím. Bella zafrká a pohodí hlavou. Vím, že mě má raději v mé lidské podobě, ale ještě ne. Nechci. V lidské podobě jsou myšlenky ještě urputnější a dotěrnější, zatímco vlčí mysl rozptylují daleko ostřejší a jasnější vjemy.

Přes noc se vyjasnilo a s vycházejícím sluncem se les rozhořel barvami. Zářivě žluté odlesky buků a sytě červené dlaně javorů před mýma vlčíma očima skládají nádherně barevnou mozaiku. Nasaju vzduch do plic a je to jak balzám. Tolik podnětů a tolik vjemů zaplaví mou mysl, že v ní už na nic jiného nebude místo. Zajíc v noře kousek nalevo. Nad ránem tudy prošel ježek. A ta všudypřítomná zemitá vůně tlejícího listí a hub.

Musím se proti své vůli usmát. Jsou momenty, kdy Vlka v sobě dokážu aspoň na chvíli přijmout. A tohle je jeden z nich. Jakoby nás dvě sama příroda chtěla usmířit.

Otočím se po Belle a omluvně mrknu. Musím se proběhnout. Aspoň na chvíli. Přivítat nový den, který bude možná lepší než ty před ním.

Rozběhnu se podrostem a vnímám všechny pachy i barvy kolem sebe. Je to tak osvobozující. Tak ostré a živočišné. Nejraději bych začala úlevou výt, ale nechci riskovat nevítanou pozornost nějakého zatoulaného lovce.

Náhle mě do čenichu udeří silný pach. Jelen! A je to výrazný, samčí pach. Bude to vzrostlý kus s majestátním parožím. Při té představě mi hlasitě zakručí v břiše. Uplynulé dny jsem toho moc neulovila. Nechtěla jsem. Ale s o to větší silou se teď přihlásí hlad.

Ještě chvíli váhám. Jelen je přece zbytečně moc! Ale vlčice ve mně hladově zakňučí. „No, dobrá…“

Vyrazím po stopě. Je čerstvá. Cítím, jak je vlčice ve mně vzrušená a napjatá z radostného očekávání lovu. Jelen nemůže být daleko. A taky že není. Trvá to sotva pár minut a mezi stromy se mihne krémově hnědá srst. Přikrčím se a zavětřím. Jsem na špatné straně. Tiše se vydám mlázím, abych ho trochu nadešla. Potřebuji vítr proti sobě.

Ještě malý kousek. Chlupy se mi na krku vzrušeně naježí. Jsem připravena skočit při sebemenším náznaku jelenova útěku. Jelen tiše oddechuje a rozhlíží se. Konečně zachytil můj pach. Už jsem se bála, že mě připraví o tu nejlepší část.

Vyrazím! Stačí jen pár skoků a nemůže mi uniknout. Vyrazí rychle, ale já vím, že nemá šanci. Dokážu být po čertech rychlá, když chci. A já chci!

Jelen běží o život a je si toho dobře vědom. Pokusí se uhnout kličkou, ale já už jsem blízko. Poslední skok. Odpružím zadní nohy a vyrazím za ním jak šíp. Prudce vtáhnu vzduch do plic a… Je to jako bych narazila do zdi.

Krkolomně dopadnu na barevný koberec z listí a prudce se stočím do boku. Na těle se mi ježí snad každý chloupek. Zapřu se o přední packy, hlavu stáhnu níž, sklopím uši a vycením tesáky. Ostřížím pohledem pročesávám smrkové mlází kousek od sebe.

Jelen už je dávno v prachu a asi nikdy nepochopí, co ho zachránilo před jistou smrtí. Ovšem tenhle pach… ten vlčí pach… ten lidský pach… Nikdy jsem nic takového necítila. Je to vlastně vůně. Samčí vůně. Ostražitě větřím a nervózně pročesávám pohledem smrčinu. Něco tam je…

Vlk
4.2.2014
0:31:50
Nyskel

Běžíš, běžíš na soumraku života.
Štvaná. Pronásledovaná. Běsy ve své hlavě.
Spěcháš a zapomínáš se zastavit a snít. Už to neumíš, Nyskel. Zapomněla jsi.
V tvém životě zůstaly jen vůně. Vlastně tam byly vždycky. Všudypřítomné.

Ty první, na které už skoro nevzpomínáš, byly bezpečné. Poklidné.
Plné prosluněných rán a vlídných rukou kvísících chleba.
Rozlousknutý oříšek, obláček mouky, vířící kuchyní, úsměv tak teplý jak teplé byly koláčky na ošatce uprostřed stolu. Takové byly tvé první vůně.
Ty další byly jiné. Tak jiné.

Dusily tě. Požíraly tě zaživa. A přesto nešlo uniknout. I tyhle byly všudypřítomné.
Každá vůně v sobě nese vzpomínku a ty tvé už nejsou krásné a poklidné.
Jsou plné násilí. A krve.
Tvoje bílé zuby, tak pevné a tak smrtící se noří do měkkého masa a horká krev ti naplňuje krk. Znovu a znovu. Trháš čerstvé maso a hltáš ho s dychtivostí hladového psa. Spalující šílenství. Prokletí, před kterým není úniku. Zběsilost.

Nejde ovládnout. Jsi poznamenaná. Navždycky. Spoutaná vlastními instinkty. Svázaná divokostí své touhy po pomstě. Otrávená hněvem, tryskajícím z tvého ušlapaného srdce.
Vyhnaná na okraj.
Lidská společnost už pro tebe není. Ani zvířecí.
Nemáš kam jít. Nemáš víru. Nemáš domov.
Máš jen své cesty, po kterých letíš napnutá jako střela.
Pořád ve střehu. Pořád unikající.
To ti zůstalo.

Už se nemusíš bát. Už ti nikdo neublíží. Ty sama jsi zbraní, která tě udrží v bezpečí.

Jenže....Když se proměníš, stojí na kraji lesa žena osamělá jako měsíc.
Víš to, Nyskel?
Co budeš dělat, až se tvé štíhlé nohy unaví a tvoje pomsta uhasne udušená litry krve?
Co budeš dělat pak?

Díváš se do dálky a tvoje oči jsou smutné. Tak smutné.
Ach, tvé oči Nyskel, tvé nádherné nefritové oči.
Jsou jímavé.

Vlk
3.2.2014
22:07:47
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál


A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil kamenuj


A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál....



 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.