abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
7.2.2014
21:32:54
Pokrčím vesele rameny. Očividně mě to nevyvedlo z míry.
"Jak myslíš....je to hezké uždění, ale jezdíš na ni ty a tobě se musí líbit."
Zakousnu se do padančete a najednou se odmlčím. Z představy nadcházejícího loučení je mi tak nějak...divně.
Opravdu bych ji rád blíž poznal. Naučil ji něco víc o nás, přesvěčil ji, že ji příroda opravdu obdařila darem a ne prokletím.

A naprosto sobecky taky....Byl jsem dlouho sám a ona se tu objevila jak spadlá z nebe.
Nechce se mi, vzdávat se její společnosti.
Být zase sám, uzamčený do zběsilého koloběhu vzpomínek.
Bude to těžší, teď. Kdybych ji nepotkal, neřešil bych to, ale takhle?

Nakonec přece jen promluvím, ale do očí se jí nepodívám.
"V Kamyře určitě dostaneš udidlo podle svých představ..."

Bože, to zní uboze! Lacině! Neupřímně!
Já přece vůbec nechci, aby jela do Kamyry kupovat udidlo! Vůbec nechci, aby kupovala nějaké zpropadené udidlo!
Nechci zůstat zase sám....
S takovou se brzy zblázním nebo co hůř, poběžím domů jak zpráskaný pes.
A bude hůř, než bylo.


"Nebo....lovila jsi někdy sněžného levharta?" Vyhrknu rychle a nečekaně. I pro mě. Je to spíš zoufalý výkřik.
"Třeba by to byla zajímavá zkušenost." Dodám už mírněji a snažím se nabýt zpátky svůj vnitřní klid.

Nyskel
7.2.2014
21:16:24
Zase ta Minnie. "Kdo to k čertu je?!" hledám marně nějakou indicii. Ale komu se asi tak vozí kožešiny jako dárky? A když o ní mluví, má v očích něco zvláštního. "No jistě..." dojde mi to konečně. "I když manželka to asi nebude. Říkal, že rodinu vlastně nemá. A manželky jsou přece rodina. Ta nejužší. Takže buď jeho milá nebo... milenka." nepatrně se otřepu. Tyhle myšlenky mi vůbec nejsou příjemné. Jednak mi není nic do jeho soukromí a druhak... Vím, že pro většinu obyčejných lidí je... bližší kontakt příjemný, ale s mými zkušenostmi si nedokážu představit, že bych se do téhle "role" někdy dostala já.

Je to tak vlastně lepší. Teď už je jasné, že se jen staží být přátelský. Bez dalších úmyslů. No jistě! Prostě má jen radost, že potkal dalšího Vlka.

"Já..." rozpačitě zaváhám. "Belle by asi tmavočervená moc neslušela." Nějak se najednou neumím rozhodnout. Chtěla bych o nás, Vlcích, zjistit co nejvíc. O sobě zjsitit co nejvíc! Abych dokázala pochopit, co se mi stalo. A možná abych to dokázala konečně přijmout. Ale... nevím. Nějak si nedokážu představit, že začnu putovat s úplně cizím... Vlkem. A konec konců mi nic takového ani nenabídnul. Jen se snaží pomoct.

Gunter
7.2.2014
20:55:57
"Fajn, pokus se, buď tak hodná. Jsem nenapravitelný kavalír. Je to něco jako choroba." Zaprosím upřímně a zase se pohodlně opřu.
Koneckonců o její pohodlí jsem se postaral, o přísun potravy také, tak si to můžu dovolit.
Pustím se do drbání zvědavého Certusova čumáku a po straně mu nenápadně propašuju ještě jedno nenakrájené jablíčko.

Pak založím ruce na hrudi a pátravě si ji prohlédnu. Kdo ví proč to s tou Kamyrou neberu až tak vážně, ale neřeším to. Akorát mě trochu píchne z představy, že si zítra ráno řekneme sbohem a pojedeme každý na jiný směr.
Docela se mi její společnost líbí.
I s tou nedůvěřivostí.

"Já mám namířeno dál do hor. Slíbil jsem Minnie, že ji přivezu kožešinu sněžného levharta. Takže bych to měl splnit."
Je to pravda. Sladká Minnie se rozhodla, že si před krb položí zrovna sněžného levharta a já ji dost dlužím. Takže nemám na výběr. Chtěla levharta, bude levhart. I když budu mít dost velké morální zábrany, zabít ho.

"Jinak kdybys netrvala na tom, aby bylo nové....tak já s sebou vozím náhradní uždění na Certuse. Z pěkné tmavočervené kůže. Chceš se podívat?" Navrhnu nevinně. Vlastně ani sám nevím, proč to dělám. Asi proto, že se mi líbí a možná nechci, aby odešla do Kamyry.

Nyskel
7.2.2014
20:23:52
"No..." zamyslím se na okamžik. "Asi bych si na to dokázala zvyknout." pronesu nakonec smířlivě. Nechci mu říkat, že v tuhle chvíli je to na mě už příliš. Nechci ho odradit. Potřebuju své odpovědi. A když mi u toho hodlá posluhovat... teda jestli mu to dělá dobře... tak bych se mohla překonat.

Pořád tomu nemůžu nějak uvěřit. "Potkám někoho sobě podobného, je to vcelku... no ano... pohledný muž a aniž by o mě cokoli věděl, zahrnuje mě tu péčí jak svou..." polknu. "No, prostě je tak pozorný. Přece za tím musí něco být? Proč to dělá?!" Ne. I když se Gunter chová tak, že by se z toho každé dívce podlomila kolena, na mě to má v tuto chvíli vlastně opačný účinek. "Nikdo nedělá nic jen tak! Všechno má své důvody a motivy..."

S povděkem vybabuším ruce z pláště a vezmu si talíř. "To nemusíš..." stihnu ještě hlesnout, ale Gunter se zdá příliš zaujatý svým opečováváním, takže všechen jeho sýr skončí u mně. Chci protestovat hlasitěji, ale Gunter naváže další otázkou.

Rychle si strčím sousto do úst, abch získala trochu času. "Já nemám namířeno nikam. Jen utíkám..." musím si přiznat a tváří se mi na okamžik mihne hořký stín. Když však dožvýkám sousto, ledabyle poznamenám: "Do Kamyry. Ale jen kvůli tomu, abych Belle koupila nové udidlo." dodám ještě, abych nemusela vymýšlet nějaký složitější důvod své cesty.

"A co ty?" rychle otázku otočím. Opět zvolím útok místo obrany.

Gunter
7.2.2014
20:01:15
Její výraz se změní a mě to potěší víc než ta omluva. Nejde o to, že je provinilý, ale prostě to, že se změnil. Že už se netváří jako nasupený malý draveček, kterému matka místo žížaly přinesla brouka a cpe mu ho do krku.
"No, měla." Zasměju se.
"O mě se někdo starat, rochním si." Ale pak zvážním.

Nechci, aby něco trpně příjímala, protože jsem si umínil, že na ni chci být hodný.
Sám nesnáším vlezlost a pokud by tohle mělo být překročení hranice, kam mě chce pustit, tak se okamžitě stáhnu.
Vážně se na ni podívám. "A užíváš si ji? Tedy, nejde o to, jestli si ji užíváš, je docela očividné, že ne, ale jen....na rovinu....nevadí ti to?
Pokud by totiž mělo, tak budu rázem odměřený kus chlapa a klidně si zmrzni!"
Přejdu do žertovného tónu, ale oči zůstávají vážné.

Rozzáří se, až když si řekneš o nášup. Podám ti talíř do klína a přidám ti i všechen sýr ode mě.
"Jen se nacpi. S plným žaludkem je svět rázem o hodný kus přívětivější místo.
A u toho mi můžeš říct, kam máš vlastně namířeno."


Nyskel
7.2.2014
19:27:11
A jeho promiň je jak píchnutí do vosího hnízda. Jasně si uvědomuju, že jsem protivná. A přitom on vůbec nic špatného neudělal. Naopak. Připravuje večeři, stará se o mé teplo i pohodlí... "Co je to se mnou?!"

Potřebovala bych to teď vyběhat. Tohle tak šokující setkání... Být sama, se svými myšlenkami. Porovnat si v hlavě, co vlastně chci. Protože takhle ho za chvilku odradím. Odeženu. A nebudu mít nic, ani svoje odpovědi... "Tak se koukej sebrat!!!"

"Ne, ty promiň..." mé třetí promiň tohoto večera. To už má hrdost překousává jen velice neochotně. Ale ano, je na místě. Stejně jako ty dvě předchozí. Chovám se... hrozně.

Rozladění v mé tváři vystřídá zkroušená pokora. "Já... nejsem na tolik pozornosti zvyklá. Jen mě to prostě... překvapuje." Ne, tohle není ten správný termín. "Mate." vyhrknu ještě. To je lepší výraz.

Abych doložila, že svou omluvu myslím vážně, smířlivě se usměju. "Vlastně bych si tuhle péči měla užívat, co?" ušklíbnu se sebeironicky.

Pak můj pohled zalétne k talířům. "Nevadí, když si vezmu ještě? Já... moc jsem toho posledních pár dní nesnědla." vysvětlím omluvně.

Gunter
7.2.2014
19:11:04
Zpod pláště na mě shlížejí vyčítavé zarputilé oči.
Ne, nepotěšil jsem ji.
Ani trochu.
Spíš to vypadá, že kdyby mohla, hodí mi ten plášť na hlavu.


"Promiň." Hlesnu rozladěně a možná trochu provinile.
Nejspíš není na moje opečovávání zvědavá...
Jenže já s tím asi nic neudělám. Prostě to mám tak nějak v sobě a když ji tu vidím....choulící se u toho padlého kmenu a představím si, jaká bude za chvíli zima...
V kožichu by nám bylo hej, ale takhle?

"Lezu ti na nervy, viď?" Pokračuji v kajícné notě.
"Docela to chápu, ale já to nemyslím zle. Fakt nechci, aby ti byla zima a i když jsi do teď přežila bez mé péče a to zcela očividně....teď jsi u mého táboráku a já se cítím zodpovědně.
Nicméně se omlouvám.
Jestli chceš, tak mi ten plášť hoď na hlavu a nebo ho dej sežrat koním."

Nyskel
7.2.2014
17:21:33
Ne, vážně ho nechápu. "Jak může brát TOHLE jako dar?! Vždyť taky cestuje sám. Rodinu mu kvůli tomu určitě někdo vyvraždil a je stejný vyděděnec jako já!" trvám si zarputile na svém a navenek se to projeví nesouhlasným mlčením.

"Urazil se..." zamrzí mě na okamžik má zkratkovitá reakce, když se Gunter ublíženě zvedne. "Ale tak nemůže čekat, že mu padnu kolem krku! Vždyť ho pořád vůbec neznám!" vztekám se v duchu. Ale popravdě... jsem vzteklá spíš na sebe než na něj.

I slovo "zahřát" je mi nepříjemné. Možná narůstající rozladění ovlivňuje už i můj úsudek, ale "Jak to k sakru myslel?!".

V podstatě mě neskutečně dráždí ta jeho uvolněnost a pohoda. Já se do podobného rozpoložení od té doby, co jsem Vlkem, dokážu dostat tak maximálně na pár okamžiků v horké lázni. "A i to se mi naposledy vymstilo..." Před očima mi vypluje nesmělý obličej toho mladíka, který mě pronásleduje poslední čtyři dny. Zhluboka vzdychnu. "To je tak nespravedlivé!"

Gunter se chvíli hrabe v brašně a nakonec vyloví... deku. Zaraženě ho sleduju, bezděky napnutá a ve střehu.

Přiklekne ke mně a já mám zase tendence uhnout. Nebýt toho jeho starostlivého proslovu, nenechám na sebe ani sáhnout. Takhle jen zabodnu pohled do plamenů a útrpně čekám, až mě zabalí jak drahocený porcelán. Nebráním se, ale ani mu nijak nepomáhám.

Když je konečně s výsledkem spokojený, opět se trochu oddálí. Z teplého pláště ho pozoruje zaražená, napučená tvář. "Co si o sobě myslí?! Že mě přijel spasit?! Že tady bez něj umrznu?! Dokázala jsem si poradit sama, aniž by mě kdokoli musel vodit za ručičku." štěkám v duchu. Jeho pozornost je tak...... matoucí.

A nejhorší je ta vůně, která mě zahalila společně s jeho pláštěm. Leze mi naprosto bezostyšně do nosu a kdybych byla teď ve vlčí podobě, snad by Vlčice ve mně začala blahem i vrtět ocasem. "Ticho!" vztekle ji v sobě okřiknu. Jako by zapomněla, co mu provedli muži?! "Jak z něho může být tak hotová?!" cítím to z její strany jako malou zradu.

Gunter z Tronje
7.2.2014
16:35:49
Překvapeně sebou trhnu, když tak prudce zareaguje.
Ne, ona to zjevně za dar nepovažuje.
Takže to lehké nebylo....
Nejspíš její proměna vůbec nebyla příjemná. Ani chtěná.
Možná další důvod, proč nechce mluvit o minulosti....


Nicméně si tvrdohlavě trvám na svém.
"Dar. Jen ho člověk musí brát takový jako je a ne jako zlo, které ho potkalo. Není to zlo.
Zlý jsou lidé a a to co si navzájem způsobují...
Být Vlkem, na tom nic zlého není.
Naopak, je krásné patřit k svobodnému lidu.
Když mě necháš, pomůžu ti.....totiž pokusím se tě přesvědčit."
Zasměju se vlastnímu zápalu, ale v tomhle si nejspíš nedokážu pomoct.

Ale to už pohárek končí na zemi a já překvapeně zamrkám.
"Poslyš, já tě chci zahřát, ne zabít!" S ublíženým funěním vstanu, doleju do pohárku novou vodu, podám ho Nyskel a pak vyhrabu z brašny slíbený plášť.

Přikleknu vedle ní a vážně se na ni podívám.
"Jdu tě zabalit do pláště, ano? Za chvíli budeš drkotat a mně se to nechce poslouchat. Takže buď v klidu, ano? Prosím. Jsem kapku lekavej." Dodám vesele a starostlivě ji zabubám jako malou holku.
Pláť je z teplé měkké látky a příjemně hřeje.

Nyskel
7.2.2014
16:14:01
Gunter se rozpovídá o Vlcích a já se nestačím divit. Ani ne tak obsahu, spíš tónu. Čiší z něj nadšení a zápal. "Krátce s nimi žil?! Já pár smeček potkala, ale ani za nic jsem s nimi nechtěla mít nic společného. Nechápala jsem jejich chování. Bylo tak... primitivní. A pozice alfy - jak bych mohla kdy poslouhcat nějakého vlka?!" Bezděky se při té představě zachvěju. "I když... Vlčici ve mně to tak protivné nebylo. Jenže já NEJSEM vlk! Jsem přece člověk!"

Konec jeho sdělení mi jde až příliš na tělo. "Dar?!" odfknu si, sotva slyšitelně.

Gunter se ke mně nakloní a mé instinkty škubnou celým mým tělem. Nohou skopnu kelímek, jehož obsah se rychle vsakuje do země.

Ostražitě se na něj dívám. Napůl poplašeně a napůl nepřátelsky.

Když ovšem vyjeví, o co mu šlo, rozladěně zavrtím hlavou. "Ano, to zachvění před chvílí si mohl vysvětlit jako zimu. A mně vlastně trochu zima začíná být. Ale je to spíš tím jeho zápalem pro vlčí "Dar". Mrazí mě z toho." Jsem znechucená.

Pohledem sklouznu ke kelímku a tiše hlesnu: "Promiň..." Dnes už podruhé.

Gunter
7.2.2014
15:51:06
Její smích mě zahřeje. Je melodický. Plný života. S potěšením mu naslouchám.
Docela s vervou odpovídám na její otázky.
"Ano, svobodný lid. Říká se tak vlkům a oni takoví také jsou. Vlka nejde zotročit. Jejich duch přežívá. A něco z nich máme i my. Něco velmi podstatného. Stáváme se jimi. Já je sledoval, abych líp porozuměl. Dokonce jsem s nimi i krátce žil.
Jsou to nepochopená zvířata. Zbytečně obávaná a zbytečně zavrhovaná. Přesto obdivovaná. Některými. Myslím si, že je to šelma, která v lidech vzbuzuje nejvíc rozporů. Nejvíc protichůdných emocí. Přesto je to jediná šelma, která nikoho nenechá chladným. A v nás se spojil vlk s lidskou myslí.


Odmlčím se a pak na další otázku pokrčím rameny.
"To nevím. Pár jsem jich potkal, ale zas tak mnoho jich nebylo....
Ale sama rozhodně nejsi. Navíc si myslím, že někteří z nich si myslí, že jsou vlkodlaci. Postavy z mýtů. I když naše proměna nemá s měsícem mnoho společného. Nebo spíš, není na něm závislá.
Setkal jsem se i s velkou nenávistí sami k sobě. I když naše schopnost proměny je velký dar. Ne každý to ale ví."
Zasměji se a pak se k ní starostlivě nakloním.

"Není ti zima? Mám v brašnách teplý plášť!"

Nyskel
7.2.2014
13:52:45
Sice mi ještě vrtá v hlavě, kdo je Minnie, ale už nemám odvahu ptát se na jeho blízké...

Vtip ohledně vlastní podobizny mě rozesměje. I když ten úsměv je stále ještě trochu nervózní.

"Svobodný lid?" zopakuju zamyšleně a vrátím se k tomu, co říkal. "Kolik nás vlastně je? Já... myslela jsem si, že nikdo další takový, jako já, není..." přiznám úpřímně, i když teď už vidím, jak to bylo naivní.

Gunter
7.2.2014
11:40:57
Po tváři mi přeletí hřejivý úsměv.
"Rok a půl...." Skoro to vypadá, že jsem se zasnil. Aspoň můj výraz tomu napovídá.
"Jsi docela mladičká Vlčice. Vlastně jsi i docela mladičká dívka. Takže je to přirozené.

Pátravě se na ni zadívám a maně přemýšlím, kolik ji tak může být.
Osmnáct? Dvacet? Možná a ni to ne...Vypadá tak mladě. A zranitelně.
I když...ta pevná energická brada.....
Řekl bych, že dokáže být pořádně zarputilá.
A možná i nebezpečná....
Pružná a svižná je na to dost...a ve vlčím.....


Nespouštím z ní oči.
A zase ta panika...
Ne, Nyskel také nechce mluvit o minulosti. To jak rychle vyhrkla, že se o ní nemusíme bavít.....


"To nemusíme. Důležité je tady a teď, ne tenkrát." Přikývnu a uzavřu tím tak náš malý pakt.
Minulost je prostě tabu. Pro oba.

Rozpaky však přetrvávají.
Zašklebím se. Já se otřepávám rychleji.
"Nejsou nic moc, ale zasytí. A sýr mám od Minnie, ten je prvotřídní. Ona si na sýry potrpí.
Vždycky mě na cestu zásobí na pěkně dlouho.
A padančata osvěží...."


Jasně, proč bychom nemohli nezávazně konverzovat o žvanci, pořád lepší, než se hrabat v minulosti...

Jenže minulost není ještě tak docela vyčerpána.
Sakra! Ten pohárek!
Rozhodnu se to raději nepitvat.

"Stará památka." Zamumlám. "Něco jako relikvie.
A mám rád všechna zvířata, dravce obzvlášť. Jsou nádherní. Divocí a svobodní.
Víš, že se nám také říká Svobodný lid?"


Zašťuřím se.
"Navíc...ty by sis dala na svůj pohárek vlastní portrét? A já jsem přece Vlk. Určitě bych měl tu smůlu, že by se mi podobal..."


Nyskel
7.2.2014
10:52:02
To, že se mé "promiň" vztahovalo ke kručení břicha a k hladovému hltání, už raději nerozebírám. Omlouvat se za otázky mě vlastně vůbec nenapadlo. A že bych to možná měla zvážit, protože těch otázek se mi v hlavě rojí čím dál tím víc.

Pozorně ho poslouchám a přitom do sebe cpu další placku. "V deseti?!" hlesnu nevěřícně s plnou pusou. Další a další otázky dorážejí neodbytně na mou mysl jako můry na sklo, za kterým svítí světlo. Rychle vybírám tu nejurputnější, aby dostala svou odpověď a dala pokoj, ale v ten moment mě zasáhne taková vlna smutku, až mi to málem vyrazí dech.

Heknu a polekaně zamžikám očima. Podívám se Gunterovi do tváře. Nic takového jsem nikdy nezažila. Takhle s někým sdílet pocity.

Ztichne. A já mám strašně provinilý pocit. Zaraženě dožvýkám a nějak nevím, co na to říct. Jen tiše kývnu na jeho žádost, což nemůže vidět, protože se odvrátil.

A ta vlna emocí se ještě stupňuje. Začínám být jak na trní. Já, když mě přepadnou prudké city, mám tendenci se proměnit. Bezděčně mi přeběhne lehké svědění po páteři. Najednou se cítím... nesvá.

Gunter konečně promluví. Emoce se trochu zmírní, ale i přes tichý tón jeho hlasu je v něm dobře patrný smutek. "To nic... to se nic neděje..." koktám nejistě a očima uhnu. Připadám si jak slon v porcelánu. "Ale jak jsem to mohla, k sakru, vědět, že je někdo zabil?!" vzepřu se svým výčitkám. I když představa, že by někdo vyvraždil mou rodinu, je naprosto šílená a... nepředstavitelná.

A je to tady! "Že já kráva vůbec začínala o minulosti!!!" vyčtu si dost nevybíravě. Tentokrát uhnu pohledem já a tiše, neochotně špitnu. "No, teď je to už skoro rok a půl..." V krku mi roste knedlík. Tak nějak tuším, že se začne pídit, jaká byla první proměna pro mě. "Peklo?! Očistec?! Čiré zoufalství?! Neutuchající zloba a... pomsta?!" Začíná ve mně narůstat panika. Když jsem já ucítila jeho smutek, musí on zákonitě ucítit mou zlobu a nenávist...

Nejlepší obrana je útok: "Ale o minulosti mluvit nemusíme..." vyhrknu rychle, abych zastavila narůstající vztek a pocit křivdy, který mě přepadne pokaždé, když si vzpomenu na Torwalda... a na Darkina!

"Ehm..." odkašlu si spěšně. "Jiné téma! Rychle!!!" horečnatě přemýšlím, jak zvolit nějakou bezpečnou půdu.

"Ty placky jsou moc dobré." "Sakra! Co to plácám!" vztekám se v duchu nad svou neohrabaností, kterou ovykle příliš netrpím.

"Vlastně... ty jablka a sýr tomu dost pomohli..." neobratně "vylepším" ještě celkový dojem.

Pak mi pohled spadne na pohárek. Rychle k němu vztáhnu ruku a pohladím motiv orla. "Tohle je krásná práce... Tvůj oblíbený motiv? Čekala bych spíš vlka..." "Jo, to je už lepší... mnohem lepší..."

Gunter
7.2.2014
9:59:40
Zasměju se. "Promiň? Nemám ti co promíjet, nic jsi neudělala. Je přirozené, že máš otázky. Také jsem je měl, tisíce. Až jsem tím všechny štval a pořádně.
Já se proměnil poprvé v deseti letech a bylo to pro mě naprosto nový svět, fascinující a stvořený proto, abych se bavil. Aspoň tak jsem to tenkrát bral."


Na chvíli se odmlčím a tváří mi promitne bolest.
Jistě, tahle otázka přijít musela. Dřív nebo později.

"Ano, věděla to. Aspoň z části. Já....nechci o své rodině mluvit, prosím." Zamračím se a odvrátím hlavu. Chvíli se usilovně dívám směrem k lesu a v duchu mi defilují tváře. Jedna za druhou. Jako údery bičem.
Hagen, Adelheid, Susi, Abigail, Kytham, malá Letty...A Herlan. Rozesmátý Herlan, kterému se tvář mění v krvavou kaši. Jsou to jen moje představy. Herlan v lidské podobě nikdy nezemřel, ale přesto je mám. Pronásledují mě už celých šest let. Kdykoliv zavřu oči a popustím myšlenkám uzdu.
Nesmím. Nesmím. Nesmím. Zase ji ostře přitáhnu a zamžikám.

"Ano, měl jsem rodinu a už nemám. A nemluvím o ní. Nikdy. Omlouvám se. Neber to prosím jako nezdvořilost nebo neomalenost, prostě je to příliš citlivé téma." Vysvětlím tiše a trochu zahanbeně.
Pak se na ni zase podívám a rozjasním tvář. Nebo se o to aspoň pokouším.
"Jak dlouho jsi Vlkem ty?"

Potřebuji mluvit o něčem jiném. Potřebuji myslet na něco jiného. A potřebuji to přímo zoufale.
Protože ta druhá možnost je pro mě nebezpečná. Stravující. Pohlcující.

Nyskel
6.2.2014
20:42:47
To, s jakou péčí se o mě stará... na okamžik se cítím v rozpacích. Nikdo se o mě takhle nestaral... kromě maminky. Spíš bych se já měla ohánět kolem "plotny". Aspoň tak jsem si kdysi představovala svůj život, až budu "velká". Hezký, útulný byt v podkroví naší pekárny, hodného muže a děti...

Zamžikám, abych se zbavila těch hloupých myšlenek. "Co to se mnou dneska je?!" Vlčice uvnitř nakvašeně zabručí. Ví, že právě jí dávám za vinu, že tohle nemám. A nikdy mít nebudu...

Roztržitě natáhnu ruku ke kovovému kelímku. Nejdřív se zkoumavě podívám na reliéf a pak se napiju.

Gunter se vrátí k mé otázce a já opět zpozorním. "Zdvořilé?!" tohle slovo mě zarazí. Neuvažovala jsem o tom, jestli být Vlkem je zdvořilé. "Nevybrala jsem si to! A když už bych tu moc měla, asi bych se ji nerozpakovala využívat. Když mi Vlk tolik sebral, proč bych nemohla naopak vytěžit maximum z toho, co mi dal?"

Vysvětluje dál a já si to skládám v hlavě.

"Obávám se ho?" nepatrně se ošiju. "No jasně! Když já cítím jeho emoce, on musí přesně vycítit ty mé." Najednou si uvědomím, jaká je to pro mě... komplikace. "Za tu dobu, co jsem na cestách, jsem se naučila používat své masky. Nebo spíš role. Střídám je podle toho, co je pro mě bezpečné a... výhodné. Myslím, že jsem v tom vcelku dobrá. Ale na něj to fungovat nikdy nebude. Ne úplně. A čím víc se budu snažit něco zakrýt, tím zřetelněji tu emoci vycítí. Ne, tohle se mi ani trochu nelíbí. Je to příliš... osobní." Lehce se zamračím.

"Ne, neslyším." hlesnu zaraženě. Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Až teď si uvědomím, jak za těch pár hodin vnímám Guntera. Rozhodně ne jako svůj obraz. Přijde mi, že on toho tolik umí a nenapadlo mě, že já to vlastně umím taky. Jen o tom nevím.

Zkoumavě si ho úkosem prohlížím. "Co ještě umím a nevím o tom?"

Pak mi ale hlasitě zakručí žaludek. Rozpačitě se ušklíbnu a šptinu: "Promiň..." Provinile se natáhnu k talíří a tentokrát skončí v mé puse veliké sousto. Není to vůbec špatné. A s prvním soustem snad ještě roste můj hlad.

První placka ve mně zmizí v neskutečně krátkém čase. Zatímco žvýkám, zadívám se zpátky na pohárek. A taky si vzpomenu, o čem Gunter mluvil.

Jakmile se mi aspoň na chvilku uvolní pusa, zeptám se zvědavě: "Říkal jsi, že jsi měl přísnou výchovu... Tvoje rodina to o tobě ví?" Přijde mi to jako zjevení, že by někdo mohl s tímhle úplně obyčejně vyrůstat, aniž by musel zpřetrhat vazby. Ale zdá se, že Gunter to tak měl...

Gunter
6.2.2014
19:55:37
Vytáhnu nůž a rychlými pohyby začnu loupat padančata a krájet je do svojí misky. U toho se na ni poočku dívám, jestli ji aspoň trochu chutná. Přisunu ji pohárek s vodou, na kterém je rytina orla v střemhlavém pádu, je to znak mého rodu, Hagenova rodu, ale to nikdo vědět nemusí. Stejně je to jediná věc, kterou si z bláhové sentimentality pečlivě schovávám jako připomínku toho, kdo jsem.
"Musíš mít žízeň..." Podotknu prostě a hned vedle postavím misku s nakrájenými jablíčky.,

Pak se zakloním a pohodlně se opřu o kmen.
"S myšlenkami? Jak to myslíš?" Zamračím se a pak zavrtím hlavou.
"Ne, neumím číst tvé myšlenky, ani bych to nedělal, kdybych to uměl. Není to zdvořilé.
Pokud s tebou nenavážu spojení, tak se ti do hlavy nedostanu a i tak by to musela být sakra intenzivní myšlenka, abych ji zachytil. A i tak by to byl spíše pocit. Nic konkrétního. Asi bych vycítil, kdyby ses hněvala nebo měla strach....
Proto jsem prve mluvil o tom, že ti neublížím. Vnímám, že se mě...obáváš."
Vysvětlím trochu rozpačitě.

"Vlčí řeč je prostě tip mimosmyslové komunikace.
Mluvím na tebe a ty mě slyšíš. Mluvíš ty a já to vnímám. Ve své mysli. Copak ty slyšíš, co si myslím?
Kdepak....to nejde. Myšlenkový svět je příliš jemný, příliš prchavý na to, abys ho mohla zachytit. Nebo já.
A je to tak dobře, nemyslíš?"

Co si člověk myslí, to by opravdu mělo být soukromé.

Nyskel
6.2.2014
18:27:33
Sleduju Guntera a pocítím výčitku. "Jasně, mělo mě to napadnout... promiň, Bello..." Ale když teď mám úplně jiné myšlenky. Všechno je najednou jiné...

Zatímco Gunter dává koním jablka, prohédnu si naši hostinu. Nutno přiznat, že můj žaludek už zpívá zoufalé litánie a pohled na jídlo mi naplní pusu slinami. Přesto se to rozhodnu ještě vydržet. Sednu si na deku, přitáhnu si kolena k bradě a obejmu je pažemi. Jsem jak malý uzlíček. Ale cítím se tak bezpečněji.

Povídání o Certusovi se lehce usměju, ale najednou na mě plně dolehne, že jsme tu spolu... sami... Nervózně uhnu pohledem do plamenů. Nevím, co mám čekat a ta nejistota mě ubíjí. Mám ráda situaci pod kontrolou a když se mi to nedaří... prostě to nemám ráda.

Rozpletu ruce a natáhnu se pro podávaný talíř. "Děkuju." šeptnu. Vážně už mám strašný, vlčí hlad. Utrhnu kus placky a nesu si ho k ústům, když Gunter znovu promluví. A začátek jeho sdělení mě zmrazí. Ztuhnu a střelím po něm podezíravým, obezřetným pohledem, sousto stále mezi prsty.

"On snad vážně umí číst myšlenky..." vyděsím se na okamžik, protože si vzpomenu, na co jsem myslela po cestě od jablůňky sem. Nervózně těkám pohledem z jeho tváře do plamenů a zpět. On se dívá přímo a klidně. Nervózně se koušu do rtu, můj nešvar, když si nejsem jistá. "Co tím chtěl naznačit? Vždyť o mé minulosti nemůže vůbec nic tušit?!" Další nejistota, která mi nepřidá.

Chvíli zaváhám a pak se na něj úkosem podívám: "Jak je to s těmi myšlenkami? Ty je umíš i číst?" Až teď mě napadne, že jsem ho možná měla nějak ujistit... uklidnit, že se nebojím... Ale já se tak trochu bojím. A dokud si neudělám jasno v tom čtení myšlenek, nemůžu si být jistá, co všechno o mě ví...

Gunter
6.2.2014
16:32:53
Myslí mi znovu probleskne její hlas a tváří mi prokmitne úsměv. Tenhle podvečer už několikátý. Je to kapku zvláštní. Už jsem odvykl, cítit se takhle poklidně. Jako by na světě nebyly žádné starosti. Jen rezavá Nyskel a její úžas nad vlastními schopnostmi.

Připomíná mi to moje vlastní začátky i když ty byly hodně brzké.
Bylo mi deset a celý můj svět byl soustředěný do dvou osob. Mého otce a mého staršího bratra. Jistě, obě sestry jsem měl také hrozně rád, ale ti dva...byli to mí hrdinové. Chtěl jsem být pořád s nimi, napodoboval jsem je, toužil jsem umět, to co umí oni....
Vlezlý jak štěnice. Otravný jak štěnice.
Museli ze mě šílet.

Když mě naučili komunikovat po vlčím, skoro jsem jim zahltil hlavy. Prosili mě, abych mlčel. Podpláceli mě. Ale já byl opojený novým úměním.
Tou blízkostí a intimitou, kterou jsem s nimi najednou mohl sdílet.
Nezastavitelný.

Nyskel dojde k ohni a položí padančata na můj cínový talíř. Dvě seberu a jdu je dát koním. Zaslouží si to. Oba.
Teprve pak se vrátím a když se na mě podívá, ušklíbnu se.
"Kdybych to neudělal, Certus by si nabídl sám. Je nesmírně tvrdohlavý.
Když jsem ho dostal, byl hrozný poděs. Dokázal stát na jednom kopytě a třema ostatníma kolem sebe mlátit jak zběsilej.
Ještě teď mám na těle jizvy."


Přisednu si k ní a podám ji talíř, který jsem ji nachystal.
"Není to nic moc, ale...snad tě to zasytí. Placky jsem trochu ohřál, aby byli lepší." Oslovím ji trochu rozpačitě, protože je mi jasné, že tohle je pro ni trochu zvláštní situace. Navíc mě nezná a tudíž mi nevěří.
Může si domýšlet ledacos...
Sama v lese s úplně cizím chlapem, i když je Vlk.

Nadechnu se a kousnu do kyselého jablka. Obrazně i doopravdy, padančata dvakrát sladká nejsou.

"Poslyš, chci ti něco říct...
Já...nemusíš mi věřit, ale mezi Vlky si navzájem neubližujeme. A já měl hodně přísnou výchovu. Neznáš mě a asi to pro tebe není lehké, ale můžeš být naprosto v klidu. Neublížím ti. Neudělám nic, co by tě jakkoliv....
Prostě kdyby ti cokoliv na mém chování bylo nepříjemné, třeba i to, že mluvím, klidně to řekni."
Pevně se na ni zadívám a moje tvář je naprosto klidná, bez emocí a oči upřímné. A dívají se vlídně.
Nemám důvod se dívat jinak.
Vždyť je to takové ztracené ptáče...

Nyskel
6.2.2014
8:32:26
"Jsi šikovná?!" Tahle jeho pochvala ve mně probudí zpátky tu nepřístupnou, hrdou Nyskel. Nejsem zvyklá na pochvaly. Už ne... "Říká mi to jak psovi, který poslušně přinesl aport." odfrknu si cestou k jablůňce.

Ale když potlačím tuhle první emoci, musím se káravě napomenout. "Nemyslel to špatně. A... vážně se mi to povedlo." smířlivě zchladím bublající a vrčící ego.

Vím, proč tak bublá. Je to... nečekané. Navíc on se chová tak... přátelsky. Kterýkoli muž, který se ke mně choval za poslední téměř rok a půl přátelsky, tím sledoval jen to jedno.

Seberu prvních pár padančat a zamyšleně se ohlédnu. Gunter rozdělává oheň a podle slabého pramínku kouře se mu to daří. "Co když... co když tím taky něco sleduje?" v krku mi začne růst knedlík a Vlčice ve mně temně zavrčí. "Néé... hloupost. To bych vycítila... Z něho ano..." Dusám rychle jiskry tohohle podezření v zárodku. Ale nepatrný stín už mé hlavě zůstane.

Rychle posbírám dalších pár kousků. To by mohlo stačit. S úlovkem se vracím k ohni a pozoruju Guntera, jak... prostírá?! V hlavě mi opět zarezonuje jeho hlas. Tentokrát už se rozpomenu odpovědět "nahlas", ne jen kývnutím. "Už jdu." odpovím vcelku zbytečně, protože i v houstnoucím šeru musí vidět mou siluetu, která k němu míří přes okraj paseky.

Gunter začne roztřepávat deku a prostře ji na zem, k padlému stromu. Ztuhnu v půlce kroku. Proti mé vůli se mi před očima vykreslí tvář Joachima.

Loňské jaro jsem se zastavila v jedné vesnici. Čekala jsem tam na kožkaře. Měl tudy každým dnem projet a já se potřebovala zbavit těžkého štosu kožešin, které se mi podařilo nastřádat za poslední dva měsíce.

Joachim byl syn místního pekaře. Jaká ironie. Zakoukal se do mě. Byl to vlastně ještě chlapec. Jeden večer mě vytáhnul z místního hostince, že mi musí něco ukázat. Znala jsem ho od pohledu a jeho hlas zněl vystrašeně. Šla jsem. Neochotně, ale šla.

Došli jsme kousek za vesnici, na louku ukrytou mezi stromy. A tam byla nachystaná deka, několik svící a na cínovém nádobí ty nejvoňavější pochoutky z dílny jeho otce. Jemu zářily oči štěstím a............ Tehdy jsem to zvládla. Poprvé jsem ovládla Včici v sobě. Bez jediného slova jsem se otočila a utekla do lesa. Asi jsem mu zlomila srdce, ale přežil. Nezabila jsem ho!

Zatřepu hlavou, abych tuhle vzpomínku zahnala, a znovu vykročím, zamračená a rozladěná. "Copak mě budou všichni navěky pronásledovat?! Nejen tváře mých obětí, ale i Joachim?! Vždyť jemu se nic nestalo!" kňourám v duchu.

Dojdu pomalu až k ohni a složím svůj úlovek...... na cínový talíř. Po zádech mi přeběhne svědění. Záměrně jsem ke Gunterovi otočená tak, aby mi neviděl do tváře. Ne dřív, než zase získám plnou kontrolu na svou myslí.

Ještě jeden nádech a všechno bude dobré. A také je. Tvář, kterou ukážu Gunterovi, je už zase klidná, vyrovnaná. A stín podezření je opravdu jen nepatrný. Snad si ho v tom šeru ani nevšimne. A já nechci udělat něco... unáhleného. Ne, dokud nezískám své odpovědi! Druhou šanci už nikdy nemusím dostat.

Gunter
6.2.2014
1:05:08
Delší dobu se odmlčí, takže znovu znepokojeně vzhlédnu od vláčení větví.
"Nyskel? To už se ale její pyšný napjatý hlásek ozve v mé mysli. Spokojeně kývnu.
"Dobře, já rozdělám oheň a nachystám placky a ty nasbíráš jablíčka. Jsi šikovná. Mám radost." Dodám prostě a pustím se do práce.

Za chvílli už hoří u spadlého kmene malý ohýnek a já na svoje cínové nádobí naskládám placky. Vozím sebou v plátěném pytlíku dva hluboké talíře a oválnou misku. A pohárek na vodu. Ten mám jen jeden, tak ho naplním vodo u z čutory a nachystám pro Nyskel. Já můžu klidně pít přímo z láhve.
Placky sice nevypadají zrovna nejvábněji, ale když vyhrabu ještě kousek sýra a nakrájím ho kolem nich, dojem se kapku zlepší.

No, že bych ji zrovna uctil, to se říct nedá.... Pomyslím si pochmurně a znovu odeženu neúnavného Certuse.
Pak už jen vzhlédnu a vyhledám očima mou novou společnici.
"Tak, večeře je nachystaná a řekl bych, že tak akorát, začíná se povážlivě smrákat."
Upozorním ji a roztáhnu ještě teplou pokrývku, kterou vozím přivázanou za sedlem a chvíli přemýšlím, jestli ji mám prostřít na spadlý kmen nebo pod něj, abychom se o něj mohli opřít. Nakonec vyberu druhou možnost, protože zem je ještě docela teplá a bude to pohodlné.
Navíc, když ji to nebude vyhovovat, můžeme to vždycky změnit....

Svým způsobem je to i pro mě nečekaná změna. Už dlouho putuji sám a skutečnost, že moje tábořiště se mnou sdílí někdo, jako jsem já a ještě k tomu ženského pohlaví....je přinejmenším vzrušující.
A krásná.

Nyskel
5.2.2014
23:50:54
Jeho hlas se mi vrátí jako ozvěna. Neubráním se hrdému a téměř vítězoslavnému úsměvu.

Na okamžik mě můj nečekaný úspěch vrátí zpátky. To když jsem mamince upekla první koláč. Bylo mi asi pět a připravovala jsem ho tajně. Když jsem jí ho ukázala, spráskla ruce a tak krásně se divila. Doteď ho vidím před sebou. Zdrclá hrudka špatně vykynutého těsta s makovým plácancem uprostřed. Ale tehdy byl v mých očích ten nejkrásnější, jaký jsem kdy viděla. Byla jsem na sebe ták pyšná...

Rychle se odvrátím. Tuhle vzpomínku jsem měla zasunutou tak hluboko, že jsem si byla jistá, že je pryč. A možná měla být pryč, protože se mi bolestivě zabodne do srdce.

Zamrkám a snažím se znovu soustředit. Je na čase, protože se mi v hlavě opět ozve Gunter. Roztržitě přikývnu. Pak se ale vzpamatuju. On čekal něco víc.

Rychle se rozhlédnu. Malou jablůňku rozeznám snadno. "Dobrá. Ty dřevo a oheň, já padančata." zkusím k němu vyslat myšlenku. S napětím čekám, jestli se to znovu povede, a pokud ano, vzrazím ke stromu.

Gunter
5.2.2014
23:43:10
Zachechtám se.
"Když jsi na mě hulákala, abych ti nelezl do hlavy. A jak znělé to bylo. Ještě teď mě brní mozek." Stěžuji si vážně.
Jenže se zase stáhne, a tak raději přestanu žertovat.
"Prostě ti to šlo. Takže to určitě dokážeš. Stačí jen trochu cviku.

Věnuji se soustředěně sbírání dřeva, protože se na ohýnek docela těším a už mám pořádou hromadu, když se konečně ozve.
"Jo, teď!"
Narovnám se a podívám se jejím směrem. Pochvalně na ni kývnu, ale promluvím v myšlenkách. Stejně musí trénovat.

"Vidíš, že se ti to podařilo. A teď mi zkus říct nějakou větu. Třeba jestli by sis dala k těm plackám jablíčka. Všiml jsem si támhle na kraji lesa pokroucené jablůňky. Je pod ní pár padančat. Tak co? Dala by si říct?" I v myšlenkách je můj hlas uvolněný, veselý i když je tak hluboký.

Nyskel
5.2.2014
23:26:39
"Vážně je to takhle jednoduché?" nevěřícně se zamračím. Ale to, co mi zazní v hlavě mou nedůvěřivost nahlodá. "Kdy jsem to dokázala?" vyhrknu okamžitě a v hlase mám živý zájem. Rychle se ale stáhnu zpátky.

Děsím samu sebe. Je až neskutečné, jak rychle si mě ten chlapík získává... a jak rychle ztrácím svou ostražitost, která mi tolikrát zachránila krk.

Snad je to tím, že u něj, narozdíl od obyčejných lidí, cítím i emoce. Je to jako vidět na někoho z více úhlů, než je obvyklé. Obraz se skládá plastičtější a věrnější. A to, co zatím vidím, se mi k mému nezměrnému překvapení vcelku líbí.

Na jeho pokyny soustředěně přikývnu a schválně počkám, až bude aspoň malý kousek ode mně. Zrovna, když se shýbá pro klacek a nedívá se na mně, to zkusím: "Teď?" natáhnu k němu zkusmo své myšlenky.

Až když to vypustím z hlavy, uvědomím si, že jsem taky mohla říct něco smysluplnějšího. Na tváři mi to na okamžik vykouzlí trochu rozpačitý úsměv, ale rychle ho smažu. Napjatě čekám, co se bude dít.

Gunter
5.2.2014
23:14:27
Překvapeně se na tebe podívám a pak s pochopením usměju.
“Je to jednoduché. Prostě na tebe myslím a to co bych řekl nahlas si prostě pomyslím. Naváže se takové spojení a ty mě můžeš slyšet.

“Vždyť už jsi to několikrát dokázala. Prostě si to zkus.“ Vybídnu ji a hbitě přejdu do vlčího způsobu komunikace.

“Já budu sbírat dříví a ty si to zkoušej, když se ti to povede, hned ti odpovím, abys měla zpětnou kontrolu.“ Dodám ještě, odstrčím Certuse, který mi očuchává kapsy, jestli nemám někde nějakou dobrůtku a začnu snášet k padlému kmeni dříví a házet ho na hromadu.

Mám radost, že jí to zajímá a že se chce o našem světě víc dozvědět. Těší mě to.
Mít možnost podělit se. Mít zase někoho vedle sebe. Byť jen na chvíli. V poslední době jsem byl až příliš sám a jasným důkazem jsou ty vzpomínkové orgie.
Začíná mi to lézt na mozek.
A to značně.


Nepřestávám po ní pokukovat a maně mě napadá, že ta její hezká tvářička je pro mě poněkud znepokojující element.
Kdyby byla stará a vrásčitá, možná by to bylo jednodušší. I když méně příjemné.
Jenže takhle je pohled na ni příjemný až moc.
Měl by ses kontrolovat, Guntere z Tronje!
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.