abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Nyskel   Postava není přítomna 10.2.2014, 23:43:43
Uraženě se odmlčím... i když uvnitř jsem v dobrém rozmaru. Je to něco tak nezvyklého. Tak příjemného. Tak nečekaného.

Černý vlk se kousek ode mě rozvalí na své dece jako hospodský povaleč. "Co mi tím chce dokázat?!" Mám sto chutí vymyslet nějakou peprnou poznámku, ale pak se napomenu. Byla jsem to já, kdo zavelel ke spánku. A pro dnešní den toho bylo až dost. Měla bych si držet bezpečnější odstup. A zdá se, že tenhle noční myšlenkový rozhovor mnou nastavený odstup rychle zmenšuje.

Významně si zívnu a položím čeních na packy. Až teď si uvědomím, že jsem vlastně hrozně unavená. Ze všech těch zážitků a pocitů. Proto netrvá dlouho a já i proti své vůli usnu.
 
  Gunter   Postava není přítomna 10.2.2014, 23:37:37
Zachechtám se. Zcela nepokrytě.
"Ne, jak bys mohla být. To v žádném případě a rozhodně ne. Kdepak Vlk! Vlčice jsi!" Zašklebím se zlomyslně a pak už zavřu oči a trochu provokativně se rozvalím na záda, všechny čtyři tlapy nahoře.

Však jsem v bezpečí, ne? Nyskel se o to postarala.
Jazyk mi vyklouzne z tlamy v uličnickém smíchu a já si hovím. Naprosto spokojeně.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 10.2.2014, 23:32:46
Dokonce si už začínám zvykat na jeho humor. Na tu jeho poznámku o zahřívání jsem původně chtěla něco odceknout. "Popravdě mě to trochu vylekalo. Ale ten tón, kterým to řekl... a také klidné a vstřícné emoce, které z něj sálají... Ne, necítím z něho nic špatného. Lačnou touhu nebo postranní úmysly. Je to... čisté."

"Dobrou..." hlesnu. I tohle jednoduché slůvko mi zoufale chybělo.

"Já ale nejsem vlk!" odceknu ještě tiše na jeho dovětek. A musím se usmát, protože si moc dobře uvědomuju své čtyři tlapy, oháňku a čenich. Vím ale, že mě pochopí... nebo v to aspoň tiše doufám.
 
  Gunter   Postava není přítomna 10.2.2014, 23:15:07
Nadzvihnu nadočnicový oblouk a oči mi blýsknou do tmy. Jantarové oči.
Přesně takové, jak jsem říkal.
"Je hezké, že máš starosti o můj spánek, možná by sis ještě mohla lehnout vedle mě a zahřívat mě, zdá se mi, že mám studenou špičku ocasu. A navíc....kdyby přece jenom tvým bystrým smyslům uniklo, schytal bych to jako první..." Doporučím ji bryskně a znovu se schoulím.

Někde pro sebe se usměju tomu, jak zkusí oslovit svého koně, ale nekomentuji to. Je to příliš hezké na to, abych to rušil.
Znovu se schoulím a tentokrát přední tlapy ohnu pod sebe a tlamu položím přes ně na svůj plášť. Oči mám pořád otevřené a dívám se přes vyhaslé mrtvé ohniště na ni.

Chvílemi mám pocit, že ještě nespí, že tu a tam zahlédnu lesk jejich očí. Navíc doposud nezačala pravidelně oddechovat. A to mi uniknout nemůže. Na to mám příliš cvičený sluch.
Dívám se na ni a přemýšlím, jaké to bude zítra, zahnala všechny moje vzpomínky a já mám najednou daleko větší chuť do života.
Tělem mi proudí nově nabytá energie a já musím přiznat, že se na ten lov na levharta svinsky těším.
Těším se, že bude se mnou. Malá rezavá Nyskel.

"Dobrou noc, Nys...." Hlesnu nakonec a ještě dodám.
"Kdyby ti byla zima....však víš. Vlci to tak dělají. Dělí se o své teplo....."
 
  Nyskel   Postava není přítomna 10.2.2014, 21:16:10
Změřím si ho přimhouřenýma očima. To, co ve mně probouzí... "Věřím si. Ale pokud bys pak snad neměl mít klidné spaní... to bych ti nemohla udělat." Prostě jsem neodolala. To špičkování si mě rychle získává. A jeho je tak snadné vyprovokovat...

Dojdu až ke své dece na zemi. Podívám se ke koním, které jsou teď jen kousek od nás, a napadne mě vyzkoušet čerstvě nabytou dovednost: "Dobrou, Bello." vyšlu měkce ke své klisně. Ta překvapeně zvedne hlavou a vesele zafrká. "Líbí se jí to..." pochopím rychle a mám z toho radost.

Pak se párkrát protočím do kolečka uprostřed deky, jako bych si hledala to nejlepší místečko, a stočím se do klubíčka, tvář směrem ke Gunterovi, i když nás dělí vyhaslé ohniště.

Měla bych teď zavřít oči a spát. Nebo aspoň předstírat spánek. Ale na to mi hlavou víří příliš mnoho myšlenek. Místo toho oči jen lehce přivřu a pozoruju ho zpoza řas.

"Je zvláštní. Zdá se silný a rozhodný a přitom mi nepřijde hrubý nebo omezený. Je v něm i něco měkkého, jemného." můj nový společník je plný protikladů. "A to, jak mě dnes přijal... ani stopa nedůvěry. Staral se o mě jak o vlastní a přitom přijal fakt, že nechci mluvit o minulosti. Bylo v tom něco... bezvýhradného."

Také jsem čekala, že budu nervózní. Spát v táboře s někým dalším, za ten roka půl se mi to stalo jen dvakrát. A v obou případech jsem spala v táboře karavany doprovázené početným ozbrojeným doprovodem. Tehdy jsem nezamhouřila celou noc oko. Ale teď se cítím............. "Bezpečně? Tenhle pocit už rok a půl neznám. Nikde pro mě není bezpečno. Necítím se úplně bezpečně ani v lese jako Vlk, natož mezi lidmi jako dívka. Ale teď to má k tomuhle opojnému pocitu hodně blízko..."
 
  Gunter   Postava není přítomna 10.2.2014, 20:47:41
"To nepochybně. Navíc by ses nejspíš ztratila. Je docela velká tma." Připomenu ji fakt, že jako člověk není nejspíš zrovna zvyklá běhat v noci po lese. A v noci je les zrádný. Sice krásný a tajemný, ale zrádný.

Pak už jen čekám, až se vrátí. Naoko ledabyle a lhostejně, ale vevnitř trnu, dokud nevklouzne tiše jako stín zpátky do tábora.
Pomalu zdvihnu tlamu z předních běhů a podívám se na ni. Kriticky si ji změřím pohledem, jako bych kontroloval, jestli to přežila bez úhony. Teprve pak pohodím hlavu a ostentativně se zadívám opačným směrem.

"Proč bych měl? Nevěříš si? Pokud si myslíš, že by bylo lepší, abych to proběhl ještě jednou, klidně zase vstanu a udělám to."
Ano, určitý druh provokace vtom je. Svým způsobem mě to kapku mrzí, že mě nenechá, abych se o to postaral já. Abych se postaral o ni.
Udělal bych to rád.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 10.2.2014, 14:31:27
Od ohniště ke mně doléhá tlumené klení. Musím se smát. Tlamu mám pootevřenou, jazyk mi vlaje ve větru. "Já ti dám!" slibuju mu v duchu. Ani nevím, kde se ve mně tahle rozvernost bere... Po takové době. Ale je to neskutečně uvolňující. Dnes mám ze své pravidelné obchůzky tábořiště vlastně i radost.

V hlavě se mi ozve Gunter a já sebou ve skoku nepatrně cuknu. Ještě jsem si na tohle tak úplně nezvykla... jestli to vůbec jde. "Nech to na mě, ano?" ozvu se mu zpátky tak trochu vzdorovitě. I když toho o Vlcích vlastně nevím mnoho, spoustu věcí už jsem se naučila sama. A zásady vlastní bezpečnosti nikdy nepodceňuju.

Natáhnu krok a zavětřím. Přeci jen bych měla splnit účel své obchůzky a ne tu jen tak pobíhat. Listí mi ševelí pod packama a vzduch, i když se ochladil, nádherně voní.

Znovu se mi ozve v hlavě ten hluboký hlas. "Jistě, že jsem v pořádku! Proč bych neměla být?" odpovím, trochu napruženěji, než jsem měla v úmyslu. I když... možná mě popíchnul ten jeho dovětek. Cítím se, jako by mě nachytal na švestkách. Pravda, jsou momenty, kdy mám vlčí kožich skoro ráda, a ta dnešní obchůzka je jedním z nich, ale to nemění nic na tom, co si o Vlčici v sobě myslím.

"Po dvou by to trvalo moc dlouho." odceknu nakonec. Je mi jasné, že to mé alibi asi neobstojí, obzvlášť pokud před chvílí vycítil mé emoce i na tu dálku, ale něco jsem mu říct musela.

Když oběhnu povinné kolečko a vše se zdá v pořádku, rychle si odskočím a vracím se zpátky. Do čenichu mě udeří zbytky kouře z našeho táboráku. Už jsem blízko.

Zvolním do kroku a dojdu až ke kládě. Gunter tam leží jak Punťa. "Tak co, chceš si to překontrolovat?" optám se provokativně. Napětí a nejistota z předchozích momentů je pryč. Zůstává jen nepatrná stopa podezíravosti. To je ale za daných okolností přirozené. Aspoň u mě...
 
  Gunter   Postava není přítomna 10.2.2014, 13:42:27
Usměju se a ty zvyklosti a trochu rozpustile na ni mrknu,
Než ale stačím uhasit oheň a postrat se o ohniště, je zase ve vlčím a já si uvědomím, že jsem ani zdaleka nepochopil dosah těch obvyklých starostí, které si dělá.

Najednou se dozvím, že se o nás postará ona a než se vzmůžu na důrazný protest, je pryč.
Nahlas a procítěně zasakruju. A ještě jednou. Teprve pak k tobě natáhnu myšlenky a vyhledám si tě, jak uháníš nocí.
"Tohle bylo hodně záludné!" Prsknu, ale už smířlivěji dodám.
"Většinou zabírám kruh v dosahu půlky kilometru. Většinou to stačí."

S brbláním se vydám ke koním, abych je zkontroloval a přivedu je oba trochu blíž. Bellu jen díky tomu, že jde Certus, jinak by přede mnou do nekonečna utíkala. Ale Certus je zvyklý, že když ho večer dovedu do blízkosti mého hnízdiště, drží se pak v těsné blízkosti. A ona se bude držet u něj.
Pak uklidím zbytek věcí a všechno přemístím k sedlům, abychom je měli po ruce, kdyby náhodou.

Už ve vlčím natáhnu hlavu, abych si zkontroloval, kde je Nyskel a skoro povinně se jí zeptám, jestli je v pořádku.
"Je tam krásně, viď? A pak že nejsi ráda Vlčicí." Dodám a napadne mě, že ji možná překvapí, že se s ní dokážu spojit i na takovou vzdálenost. A ona se mnou.
Nejraději bych vystřelil za ní, ale zase mi nepřijde jako dobrý nápad, nechávat tu koně a věci jen tak. S Certusem jsem si jistý, ale s Bellou tak úplně ne.
I když předtím ji také nechávala samotnou čekat....

Přesto zůstanu. Stulím se do klubíčka pod padlým kmenem a čekám, tlamu poleženou na předních tlapách.
Přece jen, dneska se stará...Nys.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 10.2.2014, 12:47:21
Přes veškerou nervozitu se musím usmát. "Koukám, že máme podobné zvyklosti."odtuším. "A starosti si dělám, jako obvykle. Už jsem tak zvyklá..." Ne, není to nic, co by ho mělo znepokojovat. Spíš to souvisí s tím, že nehodlám SVÉ zvyky potlačit jen kvůli tomu, že on má tak nutkavou potřebu pečovat o všechny ve svém dosahu.

Nechám přeběhnout svědění po páteři, tentokrát už jen s nepatrným ruměncem na tváři, a podívám se na něj vlčíma očima. Teď, když už vím, že se dokážeme dorozumět i v téhle podobě, nemám pocit, že bych se musela "loučit".

Vypláznu jazyk ve vlčím úsměvu a vyšlu k němu myšlenku: "Nemusíš mít strach, já se o nás postarám!" Ano, je v tom škodolibé rýpnutí, ale nedokázala jsem odolat, když jsem teď ve vlčím a on je "jen" člověk.

Aniž bych počkala na jeho odpověď, vystřelím jak rezavá šipka do tmy. Potřebuju si trochu vyčistit hlavu a taky se mi chce... no... přeci jen jsem po večeři.
 
  Gunter   Postava není přítomna 10.2.2014, 12:12:04
Zklamání. Snažím se to potlačit, ale je tam. Mě se ještě nechce spát. Ani trochu. Líbí se mi v její společnosti a baví mě, povídat si.
Pokud je ale unavená, nemůžu být sobecký.
I když bych chtěl. Přísná výchova však dělá své.
"Dobře, tak tedy půjdeme spát." Přikývnu vážně a na chvíli se ještě jednou zadívám na nebe. Pomáhá mi to utřídit myšlenky a svým způsobem je mám pěkně roztěkané.

Znovu promluví a já sebou trhnu a zmateně se na ni podívám.
"Cože? Ne....nebude. I já spím ve Vlčím, pokud jsem venku. Moje instinkty jsou tak daleko spolehlivější a nic mě nepřekvapí. Dej si pod sebe deku, pokud si nebudeš hrabat ďolík.
Já ještě proběhnu okolí, abych se ujistil, že není v dohledu nic, co by nás mohlo ohrozit. Dělám to vždycky.
Než půjdu spát, zkontroluji i koně, takže si nemusíš dělat starosti."
Dodám ještě.

Stoupnu si a zamířím k ohništi, abych se o něj před proměnou postaral.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 9.2.2014, 13:13:13
"Směje se mi... posmívá..." spíš mě to zklamalo a rozladilo, než že bych na něj byla naštvaná. "Takhle to vypadá, když si někoho pustíš moc k tělu! Ale vážně jsem si ho pustila tak blízko za těch pár hodin, co jsme spoulu?!"

Vezmu jeho otázkou zavděk. Potřebuju být teď sama se svými myšlenkami. To, co se dnes přihodilo, je příliš zvláštní. Ať už naše setkání, tak ten pohled... Musím si to promyslet. Nechci tohle křehké spojenectví ohrozit kvůli nepodloženým doměnkám.

"Vlastně ano, ráda bych šla spát." přikývnu, aniž bych se na něj podívala.

Pohledem ještě zkontroluju Bellu a pak se rozhlédnu kolem ohniště. To místo, na kterém stojím, vlastně vůbec není špatné. A hlavně je co nejdál od Guntera. Rozhodím deku a pak zaváhám. "Spí v lese jako Vlk? Stejně, jako to mám ve zvyku já?"

Nejistě po něm střelím pohledem. "Nebude ti vadit, když se... proměním? Kvůli teplu..." dodám rychle, aby si snad nemyslel, že se bojím. Ale ve skutečnosti se v lidské podobě v noci necítím tak bezpečně jako v té vlčí. Vím, že i když budu spát, můžu se spolehnout na vlčí instinkty.
 
  Gunter   Postava není přítomna 9.2.2014, 12:37:29
Ne. Já se ten věk prostě nedovím. Potlačím zklamané zasténání a už se k tomu nevracím. Teď.
Rozhodně to však nevzdávám.
Pod dotekem mojí ruky ucukne, ale nakonec se podvolí. Spokojeně se usměju.
Tak, Nyskel, není důvodu, proč bys měla být pořád tak naježená, navíc já nic špatného nechci.

Její blízkost je znepokojivá. Přesto ji neporuším. Dívám se jí do očí a líbí se mi to. Sálá z ní teplo a je příjemné. Něco v ní je omamující a mě to neskonale přitahuje. Na kratičký okamžik se ocitnu ještě blíž, ale to už ona vyskočí jak píchnutá a uteče. Najednou je vedle mě prázdno.
Přijde mi to líto.
Je možné, že na mě takhle rychle zapůsobila?
Copak se mi za tak krátkou dobu mohla dostat pod kůži?
To není možné! Sakra!


Znovu se opřu o padlý kmen a musím potlačit smích.
"Honí tě někdo?" Brouknu pobaveně, ale kdesi hluboko pocítím krátké píchnutí.
Utekla jako štvaná.
Nesnesla ani tvoji pouhopouhou blízkost.
TO není moc lichotivé, Guntere z Tronje.


Nicméně ji nehodlám přivádět do rozpaků, takže víc ten její útěk nekomentuji. Ani deku, kterou si vytáhla. Jen se prostě zeptám.
"Jsi unavená? Chceš už jít spát?"


 
  Nyskel   Postava není přítomna 9.2.2014, 12:14:56
Na tu jeho vytrvalost ohledně mého věku se znovu škodolibě ušklíbnu. Nevím, proč to dělám, ale prostě mu to neřeknu! Ne a ne! Něco ve mně se uličnicky pošklebuje.

Jenže téma zvážní. Zaražene sedím a pozoruju plameny. "Tohle není fér. Vždyť on sám je vyhnancem. Jak to může takhle vnímat?!" Uvědomím si, že se přestal dívat na hvězdy a zadíval se na mě. Natáhne ruku a... vezme mě za bradu. Trochu cuknu a šlehnu po něm naštvaným pohledem, ale jeho gesto je nesmlouvavé. Neochotně znovu zakloním hlavu.

To, co říká, se mi zařezává až do mozku. "Kdyby... kdyby to tak bylo, byla bych já ta špatná... a ne Vlčice." znovu hlavu sklopím. Ne, nechci mu rozumět! "Nemá pravdu! Kdyby nebylo Vlčice, nikomu bych neublížila! Nedokázala bych to, ani kdybych chtěla!"

Lehce se natočí a já cítím, jak mé hradby začínají tát. Jak se pohne, zahalí mě jeho vůně. Lidská s dobře patrným Vlčím podtónem. Vlčice zavrní v tajemném očekávání. "Zatraceně!" zakleju, neskutečně zmatená.

Neodvážím se pohldénout do jeho očí, abych tam to slunce našla. Nechci ho najít! "Sakra!" stoupá ve mně napětí, ale není to kvůli nebzepečí. Dělám si to tentokrát sama.

Už je to příliš. Vystřelím na nohy a nechám plášť spadnout za sebe. Udělám pár rychlých kroků a zastavím se na druhé straně ohniště. Musela jsem... utéct.

Rozladěně těkám očima kolem ohně a nakonec se sehnu pro další dřevo. Hodím ho na oheň a přejdu ke svým brašnám, kde vyštrachám svou deku. U toho jen zamumlám: "Ty tu svou budeš potřebovat na noc. A já se o sebe umím postrat!" řeknu to možná odměřeněji, než jsem chtěla, ale tohle je tak..... divné!
 
  Gunter z Tronje   Postava není přítomna 9.2.2014, 1:46:47
Mávnu odmítavě rukou."Pche! Na osm nevypadáš.
Proč mi to nechceš říct? Já jsem vážně hrozně zvědavý."
Zaprosím.
Marně. Je jako skála.

Se zaúpěním složím svou hlavu na kmen a ostentativně mě zajímají jenom hvězdy.
"Třeba ho tam vyčtu. Tvůj věk i to jakou barvu máš ráda! Musím tě přeci lépe poznat. Máš se mnou lovit!" Argumentuju vážně.

Na chvíli mám pocit, že jsem zvítězil, protože se podívá tam nahoru, ale ona je ale zabedněná a umanutá. Drží se svého jako klíště a už se zase na mě dívá jako bojovný kohoutek. Nedivím se tomu, ale nechci se vzdát.
Takže natáhnu ruku a vezmu ji za bradu. Jemně ji donutím, aby se podívala zase zpátky na moje hvězdy. Tak jak je vidím já.

"Volby nejsou dobré nebo zlé, Nyskel. Důležité je, co s nimi uděláme my, ať jsou jakékoliv. A to, jestli budeš dobrá nebo špatná tvoje vlčí kůže neovlivní. Jen ty. Jako Vlk máš právě takovou svobodnou vůli jakou máš jako člověk. Nic víc, nic míň. " Protáhnu se a zívnu.
"I když přiznávám, že vlčí instinkty jdou hůře ovlivnit. Ale od toho máme zase ty lidské, abychom je ovládli a zkrotili."

Otočím se k ní, jak tak sedí vedle mě a opřu se o loket. Moc pohodlné to není, ale chci na ni vidět.
"Víš, že se říká, že vlčí oči jsou jasné, jako kapka slunce rozplývající se v misce medu?
Co může být na medu špatného? A neargumentuj mi prosím možností, že se ho přecpeš a bude ti špatně!"
Obrátím to do žertu, ale moje oči jsou vážné a velmi blízko jejich.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 9.2.2014, 0:19:54
Na tu jeho zarputilou snahu vypátrat mu věk se jen škodolibě uculím. "Proč ne rovnou osm?" Ne, že by mi o to šlo, je mi to vcelku jedno. Můj věk je to poslední, co bych řešila. Ale najednou ve mně probudí škodolibého poťouchlíka... "A neřeknu a neřeknu!"

Ve tváři se mi vzápětí mihne podmračený stín: "Zkoušela... já jsem žila bez nebezpečí. Až do Darkina! To on změnil celý můj život v... tohle."

Rychle ale tu myšlenku zaženu a jen nepřítomně kývnu. Cesty opravdu nejsou bezpečné. Hlavně pro ty, kteří ve mně probudí Vlčici...

Pak se zadívá na hvězdy. Nejistě vzhlédnu taky. Noční podzimní vzduch je průzračný a hvězdy se třpytí jak droboulinké diamanty.

Jak přidává jednu vlčí vlastnost za druhou, na okamžik pocítím chuť přeměnit se a rozběhnout se. Jako dnes ráno, když jsem se probudila a les hrál všemi barvami. Zem hutně voněla po spadaném listí a houbách a tohle si Vlk dokáže užít stokrát líp. A vůbec... všechny ty pachy...

Zarazím se a podezíravě se na něj podívám. "Ne, tohle všechno bych vyměnila za útulný pekařský krámek s vůní kvásku a kmínu, teplou pec na chleba a pocukrované buchty. Hned teď..."

"Jenže my si nemůžeme vybrat jen to dobré. Jde to ruku v ruce! A víc to bere než dává!" v mém tónu je dobře patrná ostrá hrana. Ne, nechci se hádat, ale on prostě nemá pravdu! Copak zapomíná na svou rodinu?! I tohle mu přinesl ten jeho "dar"... Ale nahlas se mu zrovna tohle vmést neodvážím.
 
  Gunter   Postava není přítomna 9.2.2014, 0:02:46
Prohlédnu si ji pozorným kritickým pohledem.
"No, jo, máš. Což mi připomíná, že pořád ještě nevím, kolik ti je. Čtrnáct?" Nedám si pokoj.
"A jo, uznávám, že Vlčice je po tebe nutností. I když, zkoušela jsi někdy žít tak, aby ses nedostávala do nebezpečí?
Ačkoliv...
V dnešní době to možná nejde. Zvláště, když cestuješ a nedržíš se doma."


Ne. Nezeptám se, proč není v bezpečí svého domova. Ona respektuje moje soukromí, já respektuji její. A nějaký důvod mít musí. Protože očividně už putuje nějaký čas. Rozhodně nevypadá jako slečinka, která si vyjela na výlet za příbuznou.
"Utíkáš před tím, co jsi, Nyskel?

"Jo, jsou chvíle, kdy se to fakt hodí. Já jich zažil víc než dost a asi jsem stále tady právě kvůli tomu, že jsem to mockrát použil. Jinak také nejsem zrovna klidná povaha. Od přirozenosti. Možná ani nemůžu být. Nikdo z nás. Přece jenom máme v hlavě notný přetlak vlastností, návyků a instinktů."

Zakloním hlavu a podívám se na nebe plné hvězd.
"Copak není nic, co by se ti na tvé nové přirozenosti líbilo?" Zaútočím zákeřně.
"Třeba ta volnost, rychlost. Síla, která ti najednou proudí ve svalech. To jak cítíš, vnímáš. Všechno je tak ostré, čisté. Zahlcující. Nemyslím si, že by se tomu něco mohlo rovnat.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 8.2.2014, 21:32:26
Zamyšleně poslouchám, když mi popisuje svůj způsob ovládání. Neodkážu si moc představit, jak bych to dokázala udělat ve své hlavě, ale naše situace je tak trochu odlišná...

A na to ho také upozorním hned, jak navrhne předmět své další snahy v mém zdokonalení. "Jenže já jsem o hlavu menší než ty a ramena mám poloviční. Pro mě je v případě nebezpečí Vlčice nutností." poznamenám trpce. "Kdybych se uměla bít jako muž, nic z těch hrozných věcí by se mi nikdy nestalo a možná by se ve mně neprobudila ani Vlčice..." Ale tohle už jsem si říkala tolikrát, že je to mně samotné protivné.

Pak to ale vezmu z druhé stránky. Opravdu jsou chvíle, kdy bych hrozně moc chtěla Vlčici spoutat, ale ona se nedá. A zářným příkladem byl ten čtyři dny starý incident. Před očima vidím ta tři malá růžová poupata v blátě. "Byla to zbytečná smrt..."

"No, možná by se mi to ale mohlo někdy hodit." dodám rychle. Rozhodně bych se měla naučit všechno, co mě naučit chce a dokáže. I když zrovna tady si nejsem jistá, jestli se mu to podaří.
 
  Gunter   Postava není přítomna 8.2.2014, 20:56:59
Docela si ten úsměv užívám. Opravdu ji mění celou tvář a je to moc hezký pohled.
Ona se ale ptá a já jsem slíbil odpovědi.
"Vždycky jsem bojoval jako člověk. V podobě Vlka se snažím k lidem nepřibližovat. Raději."

Poctivě dumám nad všemi těmi boji a šarvátkami, kterými jsem prošel a musím říct, že jsem se opravdu vždycky udržel. A pokud to bylo na hraně, zavčas jsem vzal nohy na ramena a hrdinně zdrhl.

"Léta praxe a odříkání." Uchechtnu se.
"Jednak přísná výchova a v poslední době jsem si vyvinul takový divný způsob, jak se ovládnout.
Vždycky si představím, že mám v hlavě malé vězení a když mě popadne vztek, snažím se zatlačit to zuřivé já do té klece a zavřít ho tam.
Je to fuška, ale docela to jde. A strach....já moc nemívám. U mě bývá spouštějící mechanismus hněv."
Dodám přemýšlivě, protože sám nad tím uvažuji poprvé.

"Býváš často v úzkých? Tak to bychom mohli zapracovat na sebeovládání. Jestli chceš." Navrhnu.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 8.2.2014, 18:39:40
Zarženě kvýnu, když Gunter požádá o lok vody z pohárku. Bezděky mi naskočí husí kůže. Dívá se tak... zvláštně.

A to jeho vyprávění. Ani jednou ho nevyruším. Dokonce chvílemi zatajuju dech. Příběh je podbarven jeho emocemi, které do mě naráží jak vlny do skály, a chvílemi mám pocit, že to vidím přímo před očima.

Když domluví, zachumlám se o něco víc do pláště. Husí kůži mám všude. "A já si myslela, že můj život je k nepřežití..." bleskne mi hlavou.

Vlastně ho obdivuju, že o tom dokáže takhle mluvit. Před cizím člověkem... před cizím Vlkem. Jak moc všechno mění to, že jsme oba Vlci? "Seděli bychom tu, kdyby on byl obyčejný muž? Ne, to stěží. A kdybych já byla obyčejná dívka? Asi by mě galantně ochránil přes noc a zítra dovedl k nejbližší vesnici." tahle myšlenka mi na tváři na okamžik vyčaruje úsměv.

"Když jsi byl v té legii, to jsi ale musel bojovat jako muž, ne jako Vlk. Jak jsi dokázal oddálit přeměnu, když jsi se dostal do nebezpečí? Já, jakmile jsem v úzkých, je ta potřeba proměny téměř nesnesitelná." napadne mě. Nedokážu si představit, že bych někdy své prokletí dokázala ovládat tak dokonale.
 
  Gunter   Postava není přítomna 8.2.2014, 14:50:23
"Mně?"
Na okamžik přivřu oči.
Tahle taky bolí. Měl bych se naučit, neklást otázky, na které sám nechci odpovídat.

"Kdo tě najal?"
"Ten, kdo mi zaplatil.“
"Nežertoval bych, být na tvé místě, cháme,“ sevřel mu obličej ocelovým stiskem a přitáhl si ho blíž.
Bennet. Skoro dva metry vysoký metrák špíny.

"Jestli mi neřekneš, co chci slyšet, nechám tě natáhnou na skřipec.“
"Nevím, co chceš slyšet.“
Virgil divoce pohodil hlavou a pokusil se narovnat, co to jen šlo.
Podíval se na mě a mně se studem podlomila kolena.

"Chci jméno!“ zařval můj velitel.
Muž, kterého jsem ještě včera k smrti obdivoval.
"Budeš zpívat jako slavík a budeš zpívat rád, to mi věř.“

Nezpíval. Bennet byl vzteky bez sebe, ale to už byl vyslýchaný vyšponován jako struna na skřipci a rty měl rozkousané do krve. Nezpíval.
Bennet pomalu ale jistě ztrácel poslední zbytky důstojnosti a já na něj zíral se stále větším odporem.

"Proboha, už toho nech! Ten mluvit nebude a na tohle nemáš právo!“
Prosil jsem. Zapřísahal. Vyhrožoval. Marně. Byl jak pominutý.
"Copak jsi se dočista zbláznil? Tohle prostě nemůžeš!"

Přistoupil jsem těsně až k vězni a pohlédl mu zblízka do obličeje.
Virgil měl pevně semknutou čelist, ale víčka se mu slabě zachvěla, jakoby vycítil, že se na něho dívám. Oči však neotevřel.

"Co z něho chceš vlastně vymlátit? Přiznání komu slouží? Je to Soterův člověk, to přece víme. A vybral si dobře. Tenhle nezradí.
Tak o co ti vlastně jde? Nač tohle strašné divadlo? Chceš se mstít na žoldákovi, když nemůžeš na pána? To opravdu chceš?“


"Chci mít v ruce důkaz a tenhle člověk mi ho poskytne.“ Zařval mi do obličeje Bennet a znovu zdvihl pochodeň.

Víčka se otevřela jak brány do pekel a připoutaný muž šlehl rozzlobeným pohledem po svém mučiteli.
"Na to bych nesázel." Ušklíbl se ztěžka.
" Nechali jste naživu nesprávného muže.“

"Každý muž je nakonec ten správný, když jeden ví jak na to,“ pokrčil rameny s mrazivou lhostejností Bennet.
Zdvihl se mi žaludek a tím u mě pobyt u Dvacáté páte jednotky legie Zametačů stop, skončil. Skočil jsem.

"Pro koho jsi sloužil?" Zeptal jsem se mírně, když jsem se zase vrátil sám k sobě a probral ho z bezvědomí.
Muž ze sebe vyrazil cosi jako zachechtnutí.
"Vy jste snad příbuzní, ne?... Nikdo! Žhář!“
Obloukem si odplivl, ale já si jen otřel kabátec a znovu se zeptal.
"Nejde mi o to, kdo tě na tu vesnici poslal. Chci vědět, jestli máš kam jít."

Nakonec jsem ho nesl.

Je horko. Oheň je kovářův přítel. Nikdy ho nespálí. Kovář má pěsti ze železa a v žáru svého ohniště si libuje.
Ale tentokrát ne. Oheň je cizí, nepřátelský. Rve mu bok bolestí a Virgilovi se chce úpět a řvát.

"Proč! Jsme přece přátelé.Já a on." Jeho oči na mě mluví.
Někde v rohu zvoní kovadlina a kovářovy ruce sebou neklidně trhají na pokrývce. Je horko.
Tvář zborcená potem a popraskané rty. Vzpomíná na oheň.
Oheň se hněvá a ubližuje.
Tahám ho do života, ale on už nechce být kovářem.
Nechce vůbec nic.

"Chtěl jsem být válečníkem a Bůh mě potrestal za tu opovážlivost. Čas velkých bojovníků minul.
Kolem mě jsou samí vlci...
Netrestej, Pane, chybil jsem!"


Takže to přece věděl....
Nezabil jsem ho.
Neměl jsem na to žaludek.


Polknu, ústa vyprahlá a suchá. Natáhnu ruku k pohárku a prosebně se na ni podívám.
"Potřebuji se napít." Vysvětlím a chvíli se dívám stranou.
Pak se otočím k ní a na malou chvíli si dovolím krátké ušklíbnutí.
"Prostě proto, že jsem zvědavý jak opice." Vysvětlím ji, proč tak nutně chci znát její věk. Pak se zhluboka nadechnu a pohodlně se uvelebím.
Máme času dost a ospalá ještě očividně není. Tak co.

Přivřu oči a začnu jí vyprávět.
O kováři Virgilovi, který se zúčasnil vypalování vesnice pro svého pána.
O hanbě a vzteku. A ohni, kterým ho Bennet mučil.
O Bennetovi, který skončil na kusy, protože už jsem pod ním dál nemohl sloužit. O své jediné proměně, kterou viděl cizí člověk.
Byl přímo u ní.
A přežil.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 8.2.2014, 13:26:26
Gunter si mě ještě dobírá, ale už je to... milé. Musím se zasmát a nevěřícně zakroutit hlavou. Je to nezmar.

Úsměv zůstane na mých rtech o trochu déle, jen je najednou tak trochu zasněný. "Bohové... kdy já se naposledy upřímně zasmála?" Mám pocit, jako bych ochutnala drahocený nektar, na jehož chuť už jsem dávno zapomněla. Je to... opojné a uklidňující zároveň.

Ujasňování. Nepatrně ztuhnu, protože mi to opět připomene všechna ta tajemství a běsy, které dusím v sobě, ale světe div se, nezatvářím se ani trochu odmítavě.

Pozorně ho poslouchám a kývnu za každou vyřčenou skutečností. Ovšem to "přichycení při činu"... Úsměv mi na zlomek okamžiku ztuhne a rychle uhnu pohledem. Jako bych se zrovna chtěla ohlédnout po Belle.

Ten slizský kupec. Málem mě stál život! Nedala jsem si pozor a překvapil mě jeho vozka. Vzadu, za hostincem. Když jsem ještě byla ve vlčí podobě. Jen tak tak jsem proklouzla do lesa.

Ale Gunter asi to "při činu" nemyslel tak doslova jako já. On vlastně ani nemůže tušit, že nějaké "činy" byly.

Rychle zaženu vzpomínky a neurčitě zatřepu hlavou. "Myslím, že ne..." Ano, asi se mi to jednou nebo dvakrát stalo, že mě někdo zahlédnul v lese, ale přímo při přeměně mě viděly jen mé oběti...

"Tobě ano?" hodím rychle míček zpátky.

Při otázce na věk zvednu pohoršeně obočí, i když z mého výrazu je patrné, že to nepovažuju za tak strašný prohřešek. Místo konkrétního věku vrátím další otázku: "A proč je zrovna tohle nejdůležitější?" Má to nějakou spojitost s Vlčí existencí? Třeba že čím starší Vlk, tím....... Nevím, tápu.
 
  Gunter   Postava není přítomna 8.2.2014, 13:07:00
Rozhodím rukama. "Dobře, dobře. Jen jsem se zeptal. Beru na vědomí. Nejsi z cukru. Nejsi z cukru. Nejsi z cukru! A ospalá náhodou nejsi?" Zašklebím se vzápětí, ale rychle toho nechám.
"Já vím! Už jsem ticho. Dáš mi vědět...."

Na tohle si fakt budu muset zvyknout.
Když jsem byl ještě v Eagleglenu, staral jsem se o děti Adelheid. A o Aby. O tu zvlášť. Moc samostatná nebyla.
U žoldáku jsem měl na starosti naše ouška. Říkali, že mám na to talent.
Vlastně se o někoho starám pořád.
A důvod je prostý. Když se starám o někoho jiného, nemusím se starat o sebe a mně vůbec neprospívá, zabývat se příliš sám sebou.

Tahleta samostatná Nyskel bude pro mě nejspíš tvrdý oříšek.
Navíc je to žena a to žena mladá a krásná. Což moje ochranitelské pudy značně umocňuje.
Uvědomím si, že vlastně pořád nevím, kolik jí je.
A to mě docela zajímá.

"Dobře, ujasněme si to. Jsi samostatná, do teď jsi přežila bez mé péče. I když nechápu, jak jsi to mohla dokázat a zřejmě se ti dařilo skrývat, kým jsi se stala. Nebo tě někdo někdy chytil...ehm při činu?
A to nejdůležitější....Kolik je ti vlastně let?"
Vychrlím ze sebe a moje oči se smějí. Očividně jsem ve velmi dobrém rozmaru.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 8.2.2014, 12:09:53
Švitoří jak malý kluk, který dostal svůj první nožík. Neubráním se pobavenému, téměř shovívavému úsměvu. V tenhle okamžik mi přijde téměř roztomilý... na muže!

On ale vlastně není jen muž. Je to Vlk. A i když jsem tomu zpočátku nevěřila, situaci to dost podstatně mění. Necítím z něj žádnou hrozbu. Ne proto, že mě ujišťoval, že se bude chovat... slušně. Ale protože tam prostě necítím žádné zrádné nebo postranní úmysly. Je to svým způsobem o hodně jednodušší. Je pro mě čitelnější. I když zdaleka nerozumím všem jeho pohnutkám.

"A hlavně má Minnie!" nějak se podvědomě upnu na tenhle fakt. "Bude se chovat slušně už kvůli ní! A... já bych mohla mít aspoň na nějakou dobu vedle sebe... parťáka." To slovo je zvláštně cizí, ale přesně vystihuje to, jak začínám Guntera vnímat. Zatím jen opatrně a obezřetně, ale je to víc, než co jsem kdy za poslední rok a půl měla.

A zase ta jeho starostlivost. I když nemůže tušit, že mám své lištičky sbalené v sedlové brašně, přijde mi to už vážně trochu moc. "Vždyť minulou zimu jsem taky neumrzla!"

Naoko otráveně vzdychnu. "Víš co? Na něčem se domluvíme. Já nejsem z cukru! Když budu potřebovat pomoc, řeknu si o ni. Když mi bude zima a nebudu si s tím umět poradit, dám ti vědět." Tvář je vážná, ale oči se smějí.
 
  Gunter   Postava není přítomna 8.2.2014, 1:02:26
Ano, tam bude určitě slušný výběr.
Jenže tam nebude Gunter z Tronje. Gunter z Tronje bude na stezce honit levharta. Dokonale otrávený a dokonale sám....

Trochu si povzdychnu.

Na okamžik přivřu oči a představím si, jaké by to bylo, letět se štíhlou nazrzlou vlčicí po mém boku. Svobodní a ničím nezatížení. Prostě se jen tak těšit z pohybu a z vlčí přirozenosti...
Skoro to až bolí.

Jenže pak ona zaváhá a já prudce otevřu oči. Naděje planoucí v mých očí musí být zřejmá každému, natož jí.
Neobratně se to pokusím skrýt.
A pak...
Souhlasí. Dobrý bože, ona souhlasí! Poletíme! Bok po boku!
Nebudu sám!
Nebudou vzpomínky, v kterých bych se mohl dočista utopit.
Budu vyprávět Nyskel o Vlcích!


Sklopím oči k zemi, abych skryl ten prudký jas.
"Samozřejmě, že ti budu vyprávět o Vlcích. Co jiného bychom dělali?
A naučím tě všechno co vím o horách, tedy pokud budeš chtít...
I o levhartech...
Vím o jednom místě, kde se můžeme utábořit. Koně tam budou v bezpečí a my můžeme vyrážet do okolí jako Vlci."
Vysvětlím ji nadšeně.
"Už jsem tam párkrát byl...."

Pak trochu znejistím. Přece jenom, tam nahoře jsou podmínky tvrdé.
Co když to na ni bude příliš tvrdé?
"Poslyš, máš dost teplého oblečení? Protože čím budeme výš, bude větší zima. Nebo bych ti mohl něco půjčit i když...."
Kriticky si změřím její drobnou postavu a neštastně zakroutím očima.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 7.2.2014, 21:52:40
Odmlčí se. "No jo. Ale co jsem taky čekala?!" najednou cítím zklamání. Iracionální a hloupé. Vždyť jsem to tak sama chtěla... asi.

"Asi ano." přitakám dutě. "Vlastně... nikdy jsem tam nebyla. Ale je to větší město, takže tam určitě bude slušný výběr." Zarazím se. Proč mi tahle konverzace připadá tak... jalová?!

Po očku se na něj podívám. Cítím z něho napětí. Nespokojenost. Možná i obavy. "Co skrýváš, Guntere?"

"Levharty?" zopakuju nejistě. "No... levharty ne." připustím vcelku po pravdě. Velké šelmy jsem nikdy nelovila, i když by mi jejich kůže vynesla víc než liščí. Hraničí to už s tím, čím jsem. Větší šelmy jsou divoké a nespoutané... a volné. A možná někde běhají Levharti. Když můžou běhat Vlci...

Rychle mi ovšem dojde, co znamená ta jeho nabídka. Je to možnost zjistit víc. Získat své odpovědi! A když on má... Minnie, je to všechno daleko jednodušší.

Třeba se jen cítí osaměle jako já. A pokud je Minnie obyčejná dívka, nemůže s ním přece běhat po lese a lovit.

"No..." zaváhám ještě. Zní to příliš lákavě na to, aby v tom přeci jen nebyl nějaký háček. "Ale co, odpojit se můžu vždycky. Kdyžtak si něco vymyslím." rychle uchlácholím zbytky své ostražitosti.

"Vlastně... není to tak špatný nápad." vysoukám ze sebe nakonec, stále ještě ne úplně jistě. "Ale pod podmínkou, že mi po cestě řekneš všechno o Vlcích." teď už se mírně usmívám a v očích mám... otázku. Jako bych už téměř uvěřila, ale sama se toho bála.
 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.