abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
31.3.2014
22:04:38
Gunter se vzteká. A to ne zrovna málo... "Asi jsem to přehnala." pokárám se v duchu. Ale když on byl vážně k popukání!

Ale najednou se to zlomí a on se rozřehtá na celé kolo. Je to nakažlivé. Začnu se znovu smát a je to... neskutečně uvolňující. Jako celý dnešní den. Kdybych měla čas se nad tím zamyslet, cítím se najednou skoro... spokojená? Šťastná?

Když se konečně začne soukat z oblečení, rychle přiskočím k jedné z truhel. Jsou tam nějaké deky a pod ním i oblečení. Na okamžik zaváhám a pak vemu jen dvě deky. Oblečení si pak najde sám, jaké uzná za vhodné. Není to mimino!

Jak se otočím, ztuhnu. Gunter je v předklonu, v polosvlečené košili, a natahuje ruce ke mně. Chvilinku mi trvá, než to pochopím. Jenže... jenže... Zaváhám. "Přece se nesluší, abych... no já přece nemůžu svlékat... no to nejde... tohleto..." přešlapuju na místě a nemůžu od Guntera odlepit oči.

Stále ještě opálená záda vykukují zpod košile a pod kůží se rýsují vypracované svaly. "No ale přece ho v tom nenechám! Vždyť by se nastydnul a jak já ho tu budu kurýrovat?!" dodám si naráz odvahu a udělám dva kroky dopředu.

Deky položím na lavici a natáhnu k němu ruce. Za rukávy by mi to přišlo... vhodnější... ale takhle to z něj nedostanu. Nejistě se přitočím z boku a prsty opatrně zajedu na jednom boku pod mokrou látku tak, abych ji byla schopná pevně chytit. Pak se natáhnu šikmo přes jeho záda i na druhou stranu. Musím se přitom nakolonit tak, že se dotýkám břichem jeho boku. Je to... zvláštní. Ne nutně nepříjemné, ale vrcholně nepatřičné.

Rychle popadnu i druhou stranu a začnu couvat. Opatrně, ale pevně začnu látku stahovat přes jeho hlavu.

Jakmile je z mokré košile venku, rychle skopím oči a pootočím se ke krbu. V rukou si nervózně pohrávám s košilí, jako bych horečnatě přemýšlela, co s ní. "No tak! O nic nejde!"

Popojdu blíž ke krbu a košili rozhodím na jedné z lavic. Přes rameno, aniž bych se na něj byť jen koutkem oka podívala, dodám: "Tam na lavici máš deky. Oblečení si pak vyber, jaké uznáš za vhodné." Můj hlas už zdaleka není tak velitelský.

Přejdu ke krbu a nervózně přiložím polínko. Zarytě sleduju koroptev a ošťupávám ji prsty, jestli už bude. A přitom mám uši nastražené a cítím, že jsem napjatá jak struna.

A co teprve Vlčice ve mně! Jak se rychle vypařuje voda z Gunterova těla, vzduch v místnosti prostupuje jeho vůně. Vlčice tentokrát zavrčí o dost důrazněji. Protočím oči a zaklínám ji! "Něco zkusíš a omotám si hlavu tou mokrou košilí na celou noc!!!" vyhrožuju v duchu.

Gunter
31.3.2014
21:45:06
Stojím tam jak zmoklý ratlík a ona se mi chechtá. Zuby mi cvakají v divokém rytmu a slečna se chechtá. A ještě je ke všemu vtipná! Zaskřípal bych zuby. Kdyby to šlo.
Možná bych i zařval, kdyby to šlo. Místo toho tam stojím, crčím a nic nemůže vypadat žalostněji, než já.

"Snažil jsem se." Odseknu na ten její velevtipný postřech.
"Certus mě srazil do potoka, holomek." Vysvětlím celkem zbytečně, protože ji to nezajímá. ONA se BAVÍ!
A já mrznu.

Vztekle odložím na zem oba džbery až voda vystříkne. A pořád toho není dost. Sice se mi omlouvá, ale pořád se u toho hihňá.
"Tak teď ti ta voda není dost dobrá?" Zahromuju, když se do mě strefuje dál. A ještě mě komanduje.
"Zdá se ti, že jsem za ni zaplatil málo?" Fňuknu a to už mě vztek přechází.

To nenacamrání mě dostane. Podívám se na ni, oči mi pořád ještě blýskají hněvem a najednou se začnu smát.
Tohle je tak komická situace! Zakloním hlavu a chechtám se na celé kolo, zatímco ze sebe soukám dolů mokré oblečení. Moc mi to nejde. Košili mám nalepenou na tělo a jak se třesu, nejde mi sesoukat dolů. Nakonec se ohnu v pase a prosebně k ní natáhnu paže uvězněné v mokré látce.
Nejspíš bych ji takhle brzo rozerval.

Nyskel
31.3.2014
21:18:52
Můj bystrý sluch zachytí od potoka nějaké cákání a pokřikování. Ztuhnu a poslouchám dál. Pak zaslechnu cval koně, který zase zvolní a přejde do kroku. Pak je ticho.

Přejdu opatrně ke dveřím a poslouchám. Gunter už se vrací. Je to on. Poznám už jeho chůzi.

Rychle přeběhnu zase ke krbu. Srdce mám až v krku, jako bych se bála, že mě někdo načape. "Ty seš ale švihlá!" pokárám se v duchu za takovou bláznivinu.

Dveře se otevřou a na prahu stojí Gunter. Úplně mokrý, voda z něj ještě crčí.

Vyděšeně se na něj podívám. Snad čekám, že je zraněný, že ho tam něco překvapilo a napadlo. Nebo... nebo... "Cože?" hlesnu nechápavě.

A pak se hrozně rozesměju. Upřímně a z plna hrdla. Vím, je to na ránu, ale prostě si nedokážu pomoct. "Já myslela..... že tu vodu..... doneseš ve džberu a né...... ne v oblečení." vyrážím ze sebe mezi poryvy smíchu.

Jak se na něj ale dívám, rychle mi dochází, že mé chování je víc než krajně nevhodné. "Promiň..." dohihňávám se ještě, ale snažím se statečně ten smích potlačit.

Přejdu ke dveřím a rychle za ním zavřu. Oheň už stihnul vnitřek trochu vytopit, tak je zbytečné, aby další teplo utíkalo. Obzvlášť, když ho bude Gutner potřebovat. Klepe se jak ratlík.

"Ty už nevíš, co bys udělal, aby ses tomu nošení vody vyhnul..." pobaveně si ještě naposledy rýpnu a pak už zavelím: "Rychle, polož tu vodu támhle. Když tě vidím, už se ani koupat nechci... Zvládnul jsi to za nás za oba!"

"Kde máš suché oblečení? V tomhle zůstat nemůžeš! A zůtaň u vchodu, ať tu nenacamráš." velím naprosto samozřejmě. Ani o tom neuvažuju. Najednou mi to tak přišlo. Chovám se sama jak hostitelka a hospodyně. Jako bych tu já byla doma a Gunter na návštěvě...

Teď o tom ale nemám vůbec čas přemýšlet a vlastně mi to vůbec divné nepřijde.

Gunter
31.3.2014
21:04:51
S pískáním zamířím k potoku a cestu popadnu ještě jedno vědro, abych nemusel chodit tolikrát. Sice jsem se ksichtil, ale dobrou náladu mi snad dneska nemůže pokazit nic. Cestou se ještě stavím překontrolovat oba koně a když zjistím, že se poklidně popásají kolem přístřešku, spokojeně je poplácám po krku. Doprovodí mě až k potoku a zpátky a cestou do mě šťouchají ve snaze, vydobýt ode mě nějaký pamlsek. Bellu musím dokonce odstrkovat, aby mě neporazila, což je u naši plaché dámy docela pokrok. U Certuse to ani nekomentuji. A je to právě můj bláznivý hnědák, který do mě netrpělivě žduchne, když se nahýbám pro vodu.

Mamlas. Zaletím po hlavě do potoka, až voda vystříkne na všechny strany.
"Idiote jeden blbá! Hovado pitomé!" Počastuji ho vlídně, zatímco se hrabu z ledové vody na břeh.
Certus polekaně uskočí, protože takové cákání rozhodně nečekal.

"Počkej až tě chytím, uvidíš, co ti provedu! Ukroutím ti uši! Vlastnoručně!" Prskám medový potok zase ven a natahuji po něm pomstychtivé ruce.
Očividně to vidět nechce, protože vezme pohotově kramle.
S funěním se otočím zpátky k vodě jen houknu ke zmateně podupující Belle. "Na to se vyser, krasavice, nehodlám tam zahučet podruhý."

Otráveně odskočí za Certusem a dá se do krkolomného cvalu pryč.

Za neustálého proklínání všeho, co má čtyři nohy, naberu oba džbery a vydám se na cestu zpátky. Za mnou kapající cestička jak po vodníkovi.
Netrvá to dlouho a otevřu dveře srubu a stanu na prahu. Mokrý jak zmoklá slepice, vlasy visící v ucouraných pramenech kolem tváře.
"Tak jsem tady s tou vodou, Nys." Zahuhlám a mohutně kýchnu. Třesu se zimou Vlk Nevlk. Pode mnou je ve vteřině pořádná loužička.
Tak trochu vypadám spíš jako zmoklý pes než jako Vlk.

Nyskel
31.3.2014
20:49:42
Sednu si ke stolu a hladově se zakousnu do koláčku. Musím Guntera obdařit vděčným úsměvem, protože jsou vážně moc dobré. A hlavně přestane zpívat můj žaludek!

Jak tak začíná rozebírat, jak velké úsilí ho bude stát to mé večerní cachtání, začínají se ozývat zase, potvory jedny protivné... Výčitky vrší na hromádku argumenty jeden za druhým a já vím, že mají pravdu. Přesto ale ustoupit nehodlám!

Ven, ze srubu, ho vyprovodím lehouncce provinilým úsměvem. To je taky práce těch potvor! "Tvářil se on snad provinile, když mi vrazil rožeň do ruky?!" vztekám se v duchu. A stále odolávám.

Rázně vstanu a rozlédnu se po stěně. Talíče odpočívají hezky na poličce. Natáhnu se pro ně a prostřu. Dávám si záležet. Večeře voní báječně, tak proč to ještě nevylepšit stolováním...

Gunter
31.3.2014
20:41:16
Mrknu na ni.
"Když jsi to tak naporcovala, moc dlouho to trvat nebude. Bandory už jsou skoro měkké. Těšíš se? Jestli máš hlad, mám tu závdavek." Zalovím za sebou v polici, kde leží na ošatce několik malých koláčků.
"Pozdrav od Eve, zabalila nám je na cestu." Přistrčím je přes stůl k Nyskel a když tu vůni vysvětlí plavající lahvičkou, začnu se smát. Dlouho mi to nevydrží, zmíní šalvěj a já trochu rozpačitě otočím rožněm a odvrátím se.

Opravdu jsem kvůli ní tak vyváděl?
No, vyváděl....tohle asi neukecám. Ani sám před sebou.

Důkazem jsou její oči. Svítí ji jak dva raráškovské ohně.
Tu šalvěj hned tak nezapomene.
Ostatně já také ne.

"Nebylo by to krásné, kdyby byl můj potok opravdu tak pozorný." Vzdychnu si naoko teatrálně a pak vážně přikývnu.
"Chápu. A protože mi je koroptev opravdu zapotřebí, tak ti tu vodu nanosím. A vyrazím raději hned, bude pěkně dlouho trvat, než se to všechno nahřeje.
Buď tak hodná a zatím nachystej talíře. Jak se vrátím, odstavím rendlík s bandory a dám ohřívat první várku vody. A asi budu muset donést ještě nějaké dřevo."
Dumám už zcela prakticky.

Venku už se začíná stmívat, takže je nejvyšší čas vyrazit, pokud chci Nys tu koupel dopřát a to já chci. Slíbil jsem to a ona svoji část úmluvy bezezbytku splnila.

Nyskel
31.3.2014
20:07:37
Vejdu do srubu a ta božská vůně, co mě praští přes nos... Natěšeně rejdím pohledem kolem ohniště. "Kdy to bude?" ptám se netrpělivě a bez okolků. V ten moment se totiž dostal ke slovu můj žaludek.

Gunterůva první otázka, tak přímá, mě trochu zarazí. "Je to jen mýdlo... rozmarýnové." Ale pak se vrátí k Pírku a já si vzpomenu na tu jeho šalvějovou koupel. Vlčice ve mně tichounce zamručí. Poprvé od té naší společné osuškové terapie. "Kuš!" okřiknu ji rázně.

Lehce se zasměju a odpovím: "Jasně... zrovna jedna lahvička plavala po proudu. Možná budeš mít taky štěstí, až se ráno půjdeš koupat do té ledové vody. Třeba ti připluje tvá oblíbená šalvěj..." odtuším a v očích mi už zase jiskří. Vidina teplé večeře a pak ještě teplé lázničky - protože v tom škopku to asi nebude víc - je prostě u mě zaručený recept na dobrou náladu.

Jenže tu koupel mi Gunter zkouší odepřít. "Má pravdu, koupala jsem se včera a to dosytosti. Dnes je to jen můj rozmar, ne potřeba... ALE koroptev jsem oškubala, vykuchala i napíchla na rožeň, takže mu nemám co ustupovat. S tou jeho hrůzou z drůbežího smradu je pro něj pár věder vody vlastně vysvobozením!" rychle si zdůvodňuju svůj rozmar. I tak ale kdesi vzadu cítím rozpaky. Rychle je proto zaženu: "Za potřebí ne, ale ty tu koroptev určitě taky nemáš zapotřebí..." zaútočím zpět, i když oči se smějí.

Gunter
31.3.2014
19:57:10
Nanosím koním vodu do žlabu a pak zamířím zpátky do srubu. Cestou ještě naberu další otýpku dřeva. Vejdu dovnitř a hodím ji na zbývající dřevo. Koroptev je nachystaná k opékání a Nyskel k odchodu.
"Samozřejmě, že slíbil a svůj slib dodržím." Usměji se na ni.
"Už jdu na to. Hlavně do toho potoka nespadni. Je tam docela proud." Připomenu a dám se do práce.

Když se dívka vrátí, krocan už se opéká na rožni a v rendlíku se vaří bandory se solí a kmínem. Srubem to voní na všechny strany. A voní tu ještě něco.
Nyskel? Natáhnu vzduch do nozder a otočím se.
"Jak to že tak nádherně voníš? Copak v tom potoku plavou ty věci, co jsem použil U labutího pírka? To snad ta dnešní teplá koupel ani nebude zapotřebí, ne?" Zlobím ji, abych zakryl, jak moc se mi její vůně líbí.

Nyskel
31.3.2014
18:31:31
Převezmu rožeň a jen káravě zavrtím hlavou. Počítala jsem s tím, že ho aspoň podrží. Ale co už...

Chvilku ptáka potěžkávám a nakonec ho rozříznu na půlku a pak ještě na čtvrtky. Bude to rychlejc. A já už mám opravdu hlad.

Když se Gunter vrací od potoka, vše už je nachystané. "Bylinky a sůl už nechám na tobě. Ostatně jsi mi slíbil lahůdku, tak se nechá překvapit..." usměju se plná očekávání.

Na nic moc nečekám a vyrazím k potoku. Nejdřív si chci opláchnout tu nejhorší špínu a pak si skočím do vaku pro kousek mýdla, které s sebou vozím. Je fakt, že syrová drůbež nevoní nijak zvlášť ani mě. A navíc, představa, že by se mě Gunter kvůli tomu mohl štítit, je naprosto nepřípustná.

Do srubu už se vracím pěkně voňavá.

Gunter
31.3.2014
18:21:26
V zděšení kapku předstíraném a kapku opravdovém se odtáhnu aspoň o půl metru.
"Fuj fuj fuj, jenom na mě prosím nesahej. Velmi pravděpodobně bych to nepřežil. " Její smích je nakažlivý. Přestože prchám před jejíma znečištěnýma rukama, nemůžu se ho nabažit.
Ani jsem nevěděl, že se umí takhle smát.
Vypadala tak vážně...studeně.
Jako by ji svazovala nějaká tíha.
Teď taková není. Z jejího smíchu voní lehkost a jaro.
O to nebezpečnější pro mě je....


"Pokorně uznávám a skláním hlavu. Dostala jsi mě. Jakmile budeš mít v hrsti oškubaného ptáka, jsem plně ve tvých rukách." Narovnám se, ale pro jistotu ustoupím o kus dál, kdyby si to s těma rukama přece jen rozmyslela.
"Do potoka.
Odsmradit.
To ti schvaluji."
Vydechnu úlevně. pošlu ji polibek po větru a odtančím do srubu.

Tam složím otýpku dříví ke krbu, dá-li se mému ohništi tak vzletně říkat a rychle rozdělám oheň. Tyhle dovednosti mi opravdu jdou. Plamínky se spokojeně zakousnou do dříví, které jsem donesl a já opatrně sejmu rožeň. Popadnu kus hadru a cestou k Nyskel ho pečlivě utřu.

"Tady je ten vražedný nástroj, krásná paní. Jen pro vaše něžné ručky. Já jdu pro tu vodu, abych se na to nemusel dívat. Nemám rád přímou účast na takových zrůdnostech." Přehnaně se otřepu, vrazím ji rožeň do ruky a prchám směrem k louce a potoku.


Nyskel
31.3.2014
17:53:32
"Uuuáááá..." zahučím jako strašné strašidlo a ještě párkrát zatnu a znovu otevřu ty hrozné, krvavé spáry.

A pak se rozesměju naplno. Ruce uvolněně svěsím a když se ještě trochu vychechtám, lišácky se ušklíbnu: "Tak teď už vím, co na tebe platí! A stačí tááák mááálo!" Pak se naoko zamyšleně rozhlédnu a dodám: "Jen si nejsem jistá, jak dlouho vydrží místní populace koroptví! Ále co, křepelky taky dobrý!"

Myslím, že už jsem ho pozlobila dost, takže je čas nachystat bývalého opeřence na oheň. "Když mi doneseš rožeň, skoncuju s tím smrdutým ptákem a pak se půjdu odsmradit do potoka..."

Gunter
31.3.2014
17:49:46
"Ne, nemusíš." Odvětím vážně.
"To zvládám sám. Vcelku obstojně." Teď už se směji naplno. Krátce.
Smích mě přejde, když se před mojí tváři objeví krvavé ruce. Ještě s nalepenými kousky peří.
Otřesu se.

"Prosím! Přece nemůžeš být tak krutá! Zas tak moc jsem neřekl, no. Jestli chceš, budu se klidně tvářit, že je to křepelka. Jen dej ty ruce z dosahu mé tváře. Prosííím" Zanaříkám.

Nyskel
31.3.2014
17:27:56
"Taková hora?!" podívám se rozpačitě na malou hromádku u mých nohou. Vešla by se psovi do misky, i s tím vším peřím.

"Nechutně zřízená?!" teď se pro změnu nejistě podívám na své ruce. Nic, co by rychlé umytí v potoce nenapravilo.

Podívám se zpátky na Guntera, tentokrát už ve vážném údivu. "To mu to vážně tak vadí?!"

"Začne vonět, říkáš... To je fajn, že to nemusím za tebe ještě jíst!" opáčím trochu kousavě a teď už si nejsem úplně jistá, jestli je to celé od Guntera jenom vtípek. Vlastně ho tak moc neznám, abych to dokázala odhadnout. A když chce, je docela dobrý herec.

Ovšem jeho poslední věta... to jeho "miláčku"... "Týýýý..." zahučím a napřáhnu před sebe krvavé ruce tak, že je teď má jen pár centimentrů od obličeje... Stačil by jen nepatrný pohyb a dotkla bych se ho. "Křepelka nebo koroptev, určitě smrděj dost podobně!" popichuju ho a rukama mu hrozivě šermuju před očima.

Gunter
31.3.2014
17:05:23
"Není mi ani trochu vhod." Ujistím ji naléhavě a rozčileně vrtím hlavou. Docela mě zamrzí, že mi nedovolí vykopat tu jámu, ale ten důvod mě rozesměje.
Vidí mi až do žaludku.

"To je docela pravděpodobné. Je toho taková hora!" Znechuceně si měřím hromadu, kterou Nyskel nakuchala.
Pak mi oči sklouznou na její ruce a obočí mi vyletí nahoru.
"Poslyš, nechceš se vykoupat už teď? Jsi nechutně zřízená. Nemám začít nosit vodu pro tebe místo těch dvou bláznů?"

Pak se upřímně vyděsím.
Jak napichovat na rožeň? Přece snad nechce, abych tu věc napichoval na rožeň.
Jistě bych to dokázal, ale právě teď mě baví moje vlastní zděšení.
Je to komické a zábavné, povolit uzdu vlastnímu pocitu hnusu.


"Já? Toho ptáka budu napichovat já?" Vykulím přehnaně oči a pak se nakloním těsně nad její rezavou hlavinku.
"Nevadí mi jíst ji upečenou. Ani trochu. Dokonce mi chutná. Jen ji musí někdo za mě vykuchat a oškubat a napíchnout na rožeň. Jak se začne péct, je to v pořádku. To také totiž začne vonět.
A je to koroptev, miláčku. Křepelka je menší."
Vyslovím to slovo s naprostou lehkostí a jen tak mimochodem. Na tváři sladký úsměv. Očividně v tuhle chvíli nemá ten význam, co obvykle, přesto si vyvolím zrovna tohle.
Připadá mi pro tuhle větu prostě...dokonalé.

Nyskel
31.3.2014
16:40:29
To, jak bouřlivě nesouhlasí s hodnocením mých vlasů, mě ve skrytu duše potěší. Sice si o nich myslím své, ale je hezké, že on můj názor nesdílí.

Zrozhihňám se nad jeho vyděšenou reakcí. Přesně jak jsem čekala... nezklamal mě! A o to všechno bych přišla, kdybych mu o svých záměrech peří zakopat řekla hned.

"Dobrá, když ti teda polštářek není dost vhod, tak já to zakopu." pokrčím jen rameny, nevinnost sama. "Né, o díru se postarám já. Ty bys byl schopen v zápalu boje vykopat kráter! Jen aby ses toho zbavil..." teď už se ale zase hihňám a v očích mi šibalsky jiskří. Je to tak strašně moc uvolňující.

Křepelka je vykuchaná a já mám ruce naprosto nechutně od krve a zbytků vnitřností. "No a jak chceš tu křepelku napíchnout na rožeň, když ti to tak smrdí." zajímám se živě. "Ale jíst ji upečenou už ti nevadí, že ne?" zeptám se ještě vážně, ale oči se mi smějou.

Gunter
31.3.2014
16:08:00
"Nejlíbeznější...." Utrousím vděčně, ale hned vzápětí bych to nejraději vzal zpátky.
Líbezná?
Líbezné dívky přece nekuchají koroptve jako by se nechumelilo.
Prostě šmik a hotovo.
Jen tak. Hlavička letí, pařátky letí a Nyskel se tváří, jako by to bylo naprosto normální.
Líbezná dívka.....


Polknu, protože z toho smradu se mi začínají vážně motat myšlenky a zašklebím se.
"Co mi závidíš? Vlasy?" Znovu otráveně odfouknu neodbytnou kadeř a zálibně se zadívám na tu rezavou nádheru, která se jí zavlní kolem hlavy.
"Vždyť jsou nádherné!" Vyhrknu mimoděk a rozněžněle mě napadne, že je přece jen líbezná. Nůž nenůž.
"Rousy! Jak to můžeš říct!"

Přistihnu se, že bych do těch rousů docela rád zabořil prsty a přesvědčil ji o opaku. Jenže Nyskel se najednou culí jako malá holčička a to, co propouští její líbezná ústa mě přesvědčí o tom, že přece jen líbezná není.
Potvora je to!
Záludná!
Zákeřná!


"Fůůůj!" Zakuckám se, protože jak peří poletuje, začíná mi vážně lézt až do nosu. Smradem i skutkovou podstatou.
"Opovaž se!" Vybuchnu.
"Chceš mě zabít? Stačí, že to musím čuchat tak, ještě abych na tom spal. Hezky to zakopej sto sáhů pod zem. A ať tě ani nenapadne to pálit. Pošel bych." Ten rošťácký úsměv je neodolatelný. I kdybych chtěl vyjet na vážno, s tím úsměvem usazeným v nevinné tvářičce to prostě nejde.

"Jestli chceš, vykopu ti jámu, abys měla tu polštářkovou nádheru kam zahrabat." Navrhnu smířlivě. Stejně jsem jí vděčný, že tu hlavičku nemusím sekat já.

Nyskel
31.3.2014
14:32:44
Uličnicky se uculím. Jak tak Gunter uhýbá před koroptví, napadne mě škodolibá představa. Úplně živě vidím, jak Gunter s jekotem běhá po lese a já ho honím s oškubanou koroptví bojovně napřaženou před sebou. Až se tiše uchichtnu.

"Já asi tak laskavá budu..." přisvědčím blahosklonně. Přijde mi to veselé... a svým způsobem roztomilé. Chlap, který zabije obrovského medvěda, pak couvá před oškubanou koroptví...

Ale je pravda, že každý máme své. Já si v lidském na noc v lese zdaleka taky nejsem tak jistá a jsem schopná skočit do vlčího jen kvůli zahoukání sýčka.

Vytáhnu od pasu ostrou dýku a položím si koroptev na placatý kámen, kde jsem prve seděla. Aniž bych vzhlédla od práce, odříznu nedoškubanou hlavu i oba pařátky. "Ne, nevadí. To jsou daleko horší smrady." zasměju se. "Třeba když se pálí chlupy..." napadne mě jen tak od boku. Nevím, proč jsem si na tohle zrovna vzpomněla, ale to mi opravdu smrdí.

Zvědavě se podívám nahoru, protože nepochytím, co chce stříhat. Sluníčko se odráží od temně kaštanových kadeří. "Víš, že ti je závidím?" vypadne ze mě jen tak mimoděk. Ale to už zase rychle sklopím oči k práci a naříznu kůžu nad biskupem. "Vždycky jsem chtěla mít vlnité vlasy... A místo toho mám tyhle rousy." zabručím nespokojeně a pohodím hlavou do větru. Jemné vlasy se rozletí kolem mé hlavy jako rezavá sprška a zase dopadnou zpátky. Úplně rovné.

"S tím peřím?" vzhlédnu opět s rošťáckým úsměvem. "No, přemýšlela jsem, že bych tím mohla vycpat nějaký pytlík a udělat ti z toho polštářek... Nemyslíš, že by se na té medvědí kožešině vyjímal?" uculím se nevinně. "Ale vítr už to dost rozfoukal, tak bude takový placatý... nevadí?"

Gunter
31.3.2014
14:16:29
Odpoví mi a já mám zase záminku se na chvíli zastavit. S ní. A dívat se na ni. A já se dívám rád.
"Fuj. Kdybys byla tak hrozně moc laskavá....." Otřesu se odporem a uhnu před koroptví, která se vznáší kousek ode mě. Asi je to přímo komické.
Bude se ti smát, že jsi bačkora a ne chlap.
A ty jsi bačkora, aspoň v tomhle.


"Normálně nejsem tak přecitlivělý a jako Vlk vůbec ne, ale mě ta drůbež prostě smrdí. Odjakživa.
Tobě to nevadí? Vždyť to tak ohavně páchne."
Krčím nos a vítr mi honí tmavé kučery do očí. Nemůžu si je oddělat, protože oběma rukama přidržuji otep dříví, a tak se je snažím aspoň odfukovat.
"Jednoho dne se ostříhám a bude pokoj." Zavrčím a pak ji prostě musím pochválit.

"Ale oškubala jsi tu ohavnost skvěle. Co budeš dělat s tím peřím?" Zeptám se, protože bych byl docela rád, kdyby se ta páchnoucí věc zlikvidovala.

Nyskel
31.3.2014
14:08:22
Vrtá mi hlavou, proč sem nevzal třeba právě tu Eleanor. Proč až teď mě? "Ale třeba tou dobou ještě tenhle srub nestál...a on to tu ještě neznal." dodám ihned sama sobě přijatelné vysvětlení. Vlastně ani nevím, proč to tak řeším. Snad, že je to takové... svatokrádežné. Vědět, že jsem tu prvním hostem.

Gunter projde okolo. Svalnaté paže se bronzově lesknou na sluníčku. Ne, tohle mi neujde.

Klidně ale sklopím oči zpět ke koroptvi. Čeká mě část pod křídly,kde jsou peříčka jemňounká jak babí léto.

Souhlasně pokývnu, když mi slíbí tenhle příběh. Spokojeně, příznávám. Má zvědavost je poslední dobou opravdu dotěrná.

Zatímco se za mými zády ozývá praskání větví a tupé údery sekery do dřeva, myšlenky se zase rozběhnou. Teď už jsem u perutí a ty jdou rychle, tak se nemusím tak soustředit.

"Žena z vyšší společnosti. No, je pravda, že na tu by asi srub velký dojem neudělal... Ale jak to dokázala skrývat? Jak mohla zůstat, kde je? Vždyť šlechta je pořád na očích. Nemohla Vlčici v sobě ututlat?" další a další otázky, které mi ochotně má zvědavost servíruje. Protiva protivná!

Slyším Gunterovy těžké kroky. Na jeho otázku se narovnám v zádech a vítězoslavně zvednu holého ptáka do vzduchu. "Už zbývá jen odříznout hlavu a pařátky a vykuchat. To si mám vzít taky na starosti?" zeptám se. Vcelku vstřícně. Ta lázeň mi za to stojí a uznávám, že ten obchod byl pro Guntera dost nevýhodný, takže mám potřebu něco přihodit.

Gunter
31.3.2014
13:54:20
Sundám ze zdi sekeru a párkrát ji přejedu brouskem. Rozhodně nehodlám vztekle pižlat větve a zuřit na tupou sekeru. Vyhrnu si rukávy košile a vyjdu zase ven. Odhalené paže jsou snědé, stále jsem opálený po celém těle, protože jsem v létě hodně běhal do půl pasu. Znovu se zastavím nad Nyskel. Sice bych nemusel, ale takřka neodolatelně mě přitahuje. Jako bych nedokázal jen tak projít kolem ní a nepromluvit na ní.
Začíná to být komické.
Pokud si na ni vypěstuji takovou závislost, bude to nebývalá věc v životě Guntera z Tronje.

"Eleanor Telfordová. Žena z vyšší společnosti. Teď má před jménem nějaký přídomek, tuším. A slibuji, že ti o ní povyprávím vše, co tě bude zajímat." Prohlásím pevně a svým způsobem je to pokrok. Eleanor je z věcí, na které nevzpomínám zrovna rád. Ovšem je to kapitola mého života, kterou bych už měl jednou pro vždy rázně uzavřít. Třeba mi pomůže, když o ní konečně promluvím a udělám to teď. Tvářit se, že nikdy neexistovala, je dětinské.

Znovu si začnu pohvizdovat, protože den je krásný a Nyskeliny vlasy září pod paprsky slunce. Ani stín Eleanor mě nemůže zkazit náladu.

Zamířím k lesu a začnu stahovat do jednoho bodu soušky a uschlé větve. Sekerou je rovnou zpracovávám do přijatelnější formy pro krb a když mám dostatečně velkou hromadu, svážu ji provazem, který jsem vzal z přístřešku. Hodím si ji přes rameno a z vesela se vracím.
"Jak pokračuje koroptev?" Volám už zdaleka.

Nyskel
31.3.2014
13:20:10
O té smečce už vím, ale jaké to je, potkat jiného Vlka? "Je tam nějaká přirozená náklonnost? Spřízněnost pocitů, názorů... co já vím?!" Nevím přesně, co chci slyšet, ale hledám odpověď na tu zvláštní pohodu, která tu panuje. Musí to nějak souviset s tím, že jsme oba Vlci!

"Ruth..." zarazím se v duchu, ale škubu dál. Jasně, mělo mě to napadnout, ale doteď, když jsem přemýšlela o setkání s jiným Vlkem, automaticky mě napadli samci. Jako Gunter. Jako ti ze smečky. "Jsem já to ale ješitná! Jistěže nejsem jediná Vlčice na světě!"

"Stará Vlčice... Taky ze mě jednou bude? Pokud se toho vůbec dožiju... Stará a opuštěná..." na okamžik přestanu škubat, ale oči nezvednu. Je v nich... znepokojení. Doteď jsem se nikdy nad svou budoucností nezamýšlela... žila jsem jen pro pomstu! Ale to už mi nestačí. Cítím to. Vím to! "Jenže co mám jiného než svou pomstu?"

Rozladěně začnu zase škubat jemná peříčka. "Ne! Teď na to rozhodně myslet nebudu! Až potom!"

"Eleanor?" hlesnu zvědavě. Nějak v duchu doufám, že ta nebyla stará a opuštěná. Už už mám na rtech další otázky, ale Gunter je rázně umlčí. Jen tiše přikývnu. Má pravdu. Na povídání bude času dost... snad.

Gunter
31.3.2014
12:20:03
Odložím obě sedla dozadu pod přístřešek na dva velké dřevěné kolíky, zatlučené do zadní stěny. Uzdy pověsím nad ně na skoby. Mám rád, když má vše své místo a tohle je důležitá výstroj, musí být v pořádku a ne se někde válet. Cestou ještě vyhážu z dřevěného žlabu na vodu listí a větvičky a nachystám ho, abych do něj mohl nanosit koním vodu.

Nachystám si vědro, ale nejdřív se ještě vrátím do srubu pro sekeru. Dřevo je přece jen přednější. Zatímco bude oheň hořet, můžu nanosit vodu.
Zdá se, že v příštích hodinách nebudu dělat nic jiného, když jsem sem vzal takovou milovnici čistoty.

Cestou jdu kolem škubající dívky a ona mě na mě zahaleká další otázku. Na okamžik se zastavím a zamyslím se.
"Jaké to bylo? Ta smečka u Meleborku dost hrozná. To už jsem ti říkal. Oni....příliš popouštěli uzdu své divočejší části a s tím jsem se nemohl ztotožnit. Byl jsem vychovaný jinak. Tak, abych schopnost proměny bral jako Dar, který je třeba s rozmyslem a úctou využívat, ne ho používat jako zbraň k tyranizování lidí. Nakonec jsem se s nimi střetl. Ostatně díky téhle smečce jsem poznal Minnii." Dodám jen tak mimoděk a přistoupím blíž. Na chvíli. Smrad mě zasáhne úderem do nosu a já zase couvnu. Opravdu ho nemám rád.

"Na druhé straně jsem se třeba potkal s Ruth. Starou vlčicí, která žila ve vesnici a vykládalo se o ní, že je čarodějka a loví děti. Nebyla to pravda. Byla to ohromná žena, která toho hodně uměla o léčitelství. I o vlčích smečkách. Ty děti tam mizely z jiného důvodu a ona na to přišla. Zaplatila za to životem. Nedokázal jsem ji zachránit, byla už příliš stará. Když zemřela, brečel jsem jak malý kluk." Odmlčím se a chvíli se dívám na její medovězlatou hlavu skloněnou nad koroptví.

Je tak křehká. Tak mladá. Tak jiná než Vlci od Meleborku.
Ruth by ji měla ráda.
A dělala by si ze mě legraci, že bych právě takovou družku potřeboval.
Abych se nemusel celý život skrývat, jako ona....


"Pak jsem potkal ještě pár ojedinělých Vlků. Butche Benta, bratry Hodgesovi a Eleanor Telfordovou. A o těch ti budu vyprávět jindy, třeba večer. Musím na to dříví a nanosit koním do žlabu vodu."
Nakloním se, cvrnknu ji do nosu a zamířím do srubu pro tu sekeru.

Nyskel
31.3.2014
11:13:32
Dobrá nálada z Guntera čiší na sto honů. "Vážně se tu musí cítit skoro jako doma. Doteď byl taky veselý a ukecaný, ale tady se téměř vznáší na obláčku." potvrdím si svou teorii.

"Bandory znám, ale u toho sladkého kořenu si nejsem jistá. U nás doma bývaly bandory jen jednou, dvakrát do týdne. To víš, pekárna... na dením pořadu byl spíš chleba nebo placky. Aby se dojedlo, co se neprodalo..." vysvětluju napůl pro sebe.

"No, pec bez kvásku by nám stjně byla k ničemu." pokrčím rameny a zdá se, že mě to opravdu až tak netrápí.

Gunter odnáší sedla a já se rozhlížím, kde se se svou špinavou prací usadím. Napadlo mě, že by bylo fajn tu koroptev spařit, ale horká voda jen tak nebude. Takže to holt půjde pomaleji...

"Nestarej se!" odceknu, ale potutelně se u toho uculuju. Což dělá i Gunter.

Sednu si na kámen nedaleko srubu a začnu škubat. Peří poletuje okolo, ale snažím se ho shromažďovat na jednom místě. Chci to pak zakopat, aby to zbytečně nelákalo drobné dravce... a aby to nesmrdělo Gunterovi pod nos. "To má v ceně za tu večerní koupel!"

Ruce utomaticky vytrhávají jedno pírko za druhým a bezvládná hlavička křepelky se v rytmu poškubává.

"Když tak o tom přemýšlím... je to vlastně hrozně fajn výlet." Jako malá jsem milovala výlety, na které jsem vyrážela se strýcem, když zajel k nám do města. Brával mě do lesa, na pastviny, do zeleně. Bylo mi to vzácné, protože jsem se tam málokdy přes své povinnosti dostala. Za poslední rok a půl dobrovolného vyhnanství mi les tak nějak zevšedněl. Ale... tohle voní úplně stejně jako ty výlety tehdy - dobrodružstvím, zábavou a vzrušením.

"A... Gunterem." No ano, proč si to nepřiznat. Tak zvláštním způsobem voní. Jako dívka bych si toho jen sotva všimla, ale vlčí nos je v tomhle daleko citlivější.

Lehce potřepu hlavou. Mé myšlenky se začínají toulat podivným směrem. Soustředím se víc na škubání. Jenže hlava zaměstnaná není a tak si zase dělá co chce...

"Vlastně je mi hrozně hezky... snad poprvé od... Torwalda." slabě se pro sebe usměju. Ta vypomínka je o fous snesitelnější. Zničeho nic. Zvláštní...

V tu chvíli ale znejistím. Nejsem si jistá, proč je mi tak hezky. Je to... podezřelé. "To je ta vlčí věc v Gunterovi tak důležitá? Cítila bych se takhle ve společnosti každého Vlka? Jako... jako ve společnosti své... no... rodiny?"

"Ty, Guntere..." zahlaholím a vzhlédnu od práce. Pokud je někde poblíž, zahalekám svou otázku tak, aby ji slyšel: "Říka jsi, že ses už s nějakými Vlky kromě své rodiny potkal. Jaké to bylo?"

Gunter
31.3.2014
9:44:42
Odcházím s veselým pískáním a teprve tvá další otázka mě zastaví. Otočím se a chvíli jdu po zpátku. Nutno říct, že se stejnou jistotou jako předtím.
"Příloha.....hmm, řekl bych, že uvařím bandory, které jsem dovezl s sebou od Eve. Máš ráda bandory? Na další den si vyhrabeme takový sladký kořen, který tu roste, chutná dost podobně, akorát není tak žlutý. Teď už by měly být dost velké. Musím jich vyhrabat co nejvíc, abychom měli zásobu. Jinak nám zbývá pouze chléb a placky. Chléb jen dokud nám vydrží zásoba. Vzal jsem ho co nejvíc, protože ten si tu opravdu neupečeme. Na pec jsem se nezmohl." Zachechtám se a znovu se otočím čelem k srubu.

Obejdu ho, vezmu obě sedla a odnesu je do přístěnku. Když Nyskel míjím, zazubím se na ni.
"Koukej začít škubat, já mažu na dříví. Až příjdu, oloupu ty bandory, abychom je mohly uvařit."
Pořád mám výbornou náladu, culím se na celé kolo a pohvizduju si.
Celá tahle výprava sem i začíná hromsky líbit a vzpomínka na její útlé tělo v mé náruči je.....velepříjemná.

Nyskel
31.3.2014
1:07:15
"Vysokou.. hmmm... taky dobré..." mudruju si polohlasně pro sebe.

Slyším, jak se ke mně Gunter blíží a tak nějak podvědomě čekám nějakou kulišárnu. Aspoň já bych nějakou vymyslela. Čekám šišku nebo drn mechu na hlavě, ale najednou zavrávorám a silné paže mě zvednou do vzduchu.

Leknutím a překvapením vyjeknu a má první reakce je lehké škubnutí. V tu chvíli se ale Gunter zhoupne v kolenou, jak překonává potok, a já ztuhnu. Co kdyby ho napadlo hodit mě tam oblečenou.

Na zem se nechám složit s trochu zaskočeným, ale stále pobaveným výrazem. Takhle mě nikdy žádný muž nenesl. Pokud nepočítám tatínka, když jsem si asi v deseti letech zvrtla nohu. Bylo v tom něco... nevím... zvláštního.

Gunter se ale už s pohvizdováním vzdaluje. Už už na něj chci křiknout, že mu to nošení teda dlouho nevydrželo a že doufám, že s tou vodou bude mít větší výdrž, a že... rychle to všechno spolknu. Nevím, kde se to ve mně bere. Co to do mě vjelo?

Raději přidám do kroku, abych šla jen malý kousek za ním. "A co bude jako příloha?" zeptám se teď už smířlivě. A zároveň dost účelně, protože...no, ano. Můj žaludek už se zase hlásí o slovo. A ta koroptev bude až za dlouho. Takže třeba bych mohla tu přílohu jako...
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.