abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
1.4.2014
20:45:48
Můj klid a dovádivá nálada je rázem tatam. To co jsem v prvních vteřinách považoval za vtipnou rekaci na ten dovádivý žert....není to vtip. Ona je vyděšená k smrti. Celý srub naplní hrůza a já ji cítím v každém nádechu.
"Proboha, Nyskel!" Vrhnu se k lůžku a natáhnu k ní ruce. Pak je ale zase bryskně stáhnu.
Ne! Bude to vypadat jako útok!
Mysli, Tery, mysli!
Co mám udělat, abych k ní pronikl?
Kurva co?
Je úplně bez sebe.
Za chvíli se změní a mám ji zakousnutou v hrdle.
Nejspíš.
Koně!


Vybaví se mi způsob jakým těším splašená zvířata a moje mysl k ní vystřelí jako šíp.
"Neublížím ti!
Neublížím!
Slyšíš mě?
Byl to žert. Jenom žert, možná hrubý a pro tebe nečekaný, ale jen žert.
Copak jsi neměla nikdy sourozence?"


K sakru, neměla! Posral jsi to, Guntere, totálně. Ona přece není zvyklá na humor jaký jste mezi sebou pěstovali s Herlanem.
Ona není tvůj bratr!


Opatrně si sednu na kraj lůžka a znovu k ní pomaličku natáhnu ruce. Můj hlas je i v myšlenkách jemný a konejšivý.
"Nys, já jsem tě nechtěl vyděsit. Hrozně moc mě to mrzí....Proboha, kdo ti co udělal, že tě to tak polekalo? Kdo ti ublížil?" Vyjeknu vzápětí rozhořčeně, ale hned zase přejdu do broukavého tónu. Jako bych mluvil s malým dítětem nebo vyděšenou srnkou.

"Už je dobře, Nys, nic ti nehrozí. Jestli chceš, půjdu pryč, aby ses mohla uklidnit. Udělám cokoliv, jen se přestaň třást....Prosím. Pokud ti to pomůže, klidně po mě skoč a vyškubej mi všechny vlasy....Jen se na mě takhle nedívej! Neublížím ti! Nikdy!" Šeptám ji naléhavě a v pravdě s výrazem spráskaného psa.

Nyskel
1.4.2014
20:21:46
I když se tváří smutně, z jeho emocí cítím něco jiného... napětí! Ale není v tom nic zlého nebo hrozivého. Tázavě zvednu obočí, protože netuším, kam míří.

Jak se blíží, pořád se na něj bezelstně dívám a čekám, co z něj vypadne.

Jakmile mě ale drapne, vyjeknu. Ocitnu se ve vzduchu a Vlčice divoce vyrazí ze svého úkrytu. Vražedně vrčí a dere se ven. Po páteři mi přejíždí svědění, ale já zkousnu zuby a potlačím ho. Mám neskutečnou hrůzu, že kdybych se teď proměnila, Gunter by skončil s ošklivými drápanci. A kdo ví, jestli jen s nimi.

Prudce dopadnu na kožešinu a vnímám, že Gunter stojí nade mnou. Instinktivně se začnu drápat na lokty a nohama se odrážím, abych se dostala do sedu. Přerývaně dýchám a cítím, jak mi krev buší ve spáncích. Před očima se mi dělají mžitky, jak se pekelně soustředím na to, abych Vlčici zatlačila zpět. "Nesmím! NESMÍM!!!!" zaklínám se v duchu a v očích je vidět panika.

Až po pár okamžicích jsem si jistá, že se neproměním a teprve potom se podívám nahoru, na Guntera. Napůl šílená hrůzou, že se teď o něco pokusí. Krřím se v rohu na posteli a ruce držím napřažené v obraně před sebou.

Třeštím na něj oči a vypadám jak šelma, která je připravená bojovat o holý život. A která je zaskočená, že predátor nepokračuje v útoku. Ne, nedochází mi to. A on se uculuje jako blbeček.

Rozčileně si odhrnu rozlétané prameny z očí. Mlčím. Jen přerývaně dýchám, dívám se na něj a tělo mám napnuté jak strunu. Připravené vyskočit při sebemenším náznaku útoku.

Gunter
1.4.2014
20:07:16
"Ano, byla." Vrátím se ještě jednou větou k Ruth, protože ona si to zaslouží.
Pak už mi ale začnou oči jiskřit darebáctvím.
"S kořešinou? No, to máš tak..." Pomalu vstanu z postele, odložím prázdný hrnek od kávy na stůl a smutně potřesu hlavou.
"Mně je prostě líto, že si ji nevyzkoušíš, no...jsem ješitný a chci slyšet pochvalu na svůj úlovek...."
Během těchto slov se ocitnu rychlostí myšlenky u ní, drapnu ji a než se stačí nadechnout, plácnu s ní na postel, až se koláčky rozletí na všechny strany.

Vzápětí stojím nad ní, úsměv od ucha k uchu, paže založené na hrudi.
"Tak jak? Měkoučká, viď?" Koutky mi pocukávají. Mám co dělat, abych se nezačal hihňat jako prve ona.

Nyskel
1.4.2014
19:54:43
"Hmpf... nelišíme od lidí..." zabručím v duchu. Tohle není moc uklidňující.

Ovšem to, jak vykládá o Ruth... musím se bezděčně usmát. "Musela to být výjimečná žena." řeknu tiše. Jako bych nechtěla kazit tu vzpomínku. Nebo ji vyplašit.

"Představí mi ji?!" na okamžik se v mých očích mihne panika. Já s ním přece za Minnie nepojedu! Nehodí se to... Jak by vysvětloval, že se se mnou potuloval v divočině?! A taky... jak by mě asi představil?! "Minnie, tohle je jedna trhlá Vlčice, na kterou jsem natrefil, a tak ti ji vedu ukázat. Necháme si ji? Nebo se má dál toulat, jako prašivý pes?"

I když jedna má část by Minnie poznala ráda, obzvlášť má zvědavost, celkově mi to jako moc dobrý nápad nepřijde.

A už je to tu zase... kožešina... "To už je jako jeho posedlost mým věkem a oblíbeným jídlem!" vzpomenu si pobaveně.

I kdybych měla v úmyslu přiblížit se k té zatracené kožešině, něco ve mně teď vzorovitě zavrčí. Ne Vlčice, ale já sama. "A just ne! Přece se teď nemůžu připlazit jen proto, že se pánovi chce!"

"Co máš pořád s tou kožešinou?!" vyjedu, ale v očích mi jiskří. Přijde mi to komické, jak si vždycky něco vezme do hlavy a pořád se k tomu vrací...

Gunter
1.4.2014
19:42:11
Její další otázka mě vytrhne ze zaujetí. Překvapeně zamrkám.
"Vůbec ne. V tomhle se vůbec nelišíme od lidí. Někdo ti sedne, k někomu máš okamžitě averzi. Někdo ti nahání strach. Nebo husí kůži. O poutu nemůže být řeč. Jediné co, tak Vlka pokaždé poznáš. Vycítíš z něj to druhé.....vlčí. Vtom jisté souznění je. Ale tím to také končí. A taky s ním můžeš komunikovat v myšlenkách, což s lidmi nejde. Jediný rozdíl." Vysvětlím ji.

"Třeba moje první reakce na Eleanor byl odstup. Měl jsem pocit, že do jejího světa nepatřím. Což jsem následně dovedně vymluvil sám sobě. Zato Ruth jsem si okamžitě zamiloval. Stačilo se podívat do jejich modrých očí, utopených ve vějíři vrásek. Ruth, to byla láska mého života." Zasměji se.

Znovu přivřu na okamžik oči.
"Tohle je vzpomínka, kterou mám rád. Ten malý domek přitulený ke skále, před ním zahrádka s kvetoucí magnolií. Měla obrovské bílé květy. Stála pod ní lavička a na té lavičce seděla Ruth. Na sobě šedivé šaty a modrou zástěru. Cosi zašívala. Podívala se na mě a usmála se. Měla ty nejmodřejší oči na světě. Laskavé, vlídné...jak laskavé a vlídné bylo její srdce.
"Už jsem na tebe dlouho čekala, holomku." Oslovila mě a já nestačil třeštit oči. Viděl jsem ji prvně v životě.
Bože, jak já ji miloval!"
Musím mrknout, abych z očí vyhnal vláhu, ale moje sentimentální vzpomínky přetne Nyskel další otázkou.

"Minnie? Slaká Minnie?" Opáčím překvapeně a rozesměji se.
"Nu, velmi svérázná. Jednou ti ji představím." Natáhnu k ní ošatku s koláčky a trochu zkormouceně dodám.
"Velmi mě mrzí, že jsi nevyzkoušela moji kožešinu. Musíš být u toho ohniště už opečená do křupava."

Nyskel
1.4.2014
19:22:53
"Bláhový sen... taky jsem jeden takový měla... o krásném, urostlém vojákovi... rytíři na bílém koni, který si vybral zrovna mě..." Najednou mi dojde, že v tomhle nemám nic společného s Eleanor, ale naopak s Gunterem! Omámená vlastním snem, který ten druhý pošlapal. Byť u mě to bylo poněkud brutálním způsobem.

To, co říká dál, drolí mou teorii o automatické vlčí spřízněnosti na kousky. "Takže to není tak, že jakmile potkáš Vlka, je tam okamžitě nějaké... nevím... pouto?" zeptám se nejistě. Chci v tom mít jasno. "Protože jestli to není samozřejmé a přirozené, pak to, jak se cítím s Gunterem dobře..." Je to zneklidňující a matoucí!

Po téhle myšlence je nabídka kožešiny o to zenpokojivější. "Tady je mi dobře..." odpovím a snažím se, aby to znělo co nejlehčeji. Jakoby nic.

A to, jak se na mě Gunter najednou dívá... Nepatrně sebou trhnu a nasucho polknu. Opatrně natáhnu své vědomí k tomu jeho. Stále z něj necítím žádnou hrozbu, ale je to... nevím... zvláštní!

Cítím auru spříznění, ochrany, náklonnosti. Ale nic nebezpečného, lačného, divokého. Trochu se uklidním.

"Ale co blázním! Vždyť je tu Minnie! A Gutner je prostě jen rád, že potkal dalšího Vlka, který mu nejde po krku!" zajásám v duchu, protože právě Minnie vrhá na Gunterovu projevovanou náklonnost úplně jiné světlo.

Nejsem si jistá, jestli se to úplně hodí, ale ta myšlenka se prostě objeví: "Jaká je vlastně Minnie?"

Gunter
1.4.2014
19:09:21


Pokrčím rameny.
“Spíš já byl pořádný vůl. Jenže mladému hloupému klukovi těžko vysvětlíš skutečnosti, které prostě odmítá vidět, protože je vidět nechce.
A já nechtěl. Zoufale jsem nechtěl. Chtěl jsem si svůj bláhový sen snít dál. Přitom se stačilo rozhlédnout a všiml bych si, že se baví lámáním srdcí všech okolo. Vtom skutečně vynikala. A bylo toho víc…


Když jsem zjistil, co dokázala dělat s informacemi, které vytáhla ze svých ctitelů….
A s kým se spřátelila…..
Byl jsem rád, že jsem utekl včas….než stačila zjistit, kdo jsem.


“Takže to je Eleanor Telfordová, dnes už nejspíš Eleanor z LeMansu. To je jeden z lidí s Vlčím darem, kterého bych možná raději ani nepoznal. A rozhodně ho nijak nezušlechtil. Spíš naopak….
Takže i takoví mohou být Vlci..právě tak jako lidé. Záleží na jedinci. Jako vždy.
I když těžko můžu říct, že byla zlá, byla prostě taková, jak ji vychovali, sobecká do morku kosti. Jinak žít neuměla. A myslím, že ji to ani nikdo neučil….“
Dodám objektivně a konečně si také vezmu koláček.

“Pořád nechceš vyzkoušet moji kožešinu?“ Mrknu na Nyskel a mimoděk ji v duchu začnu srovnávat se svoji první a tak nesmyslnou láskou.

Eleanor byla jak ničivá ohnivá smršť.
Nyskel je jako jemný plamínek, udušený něčím, co zažila. Jen pomalu sbírající síly k odporu. Jemná a půvabná. Ztracená kdesi uprostřed nedůvěry k celému světu.
Eleanor byla jak bitevní loď, který převálcuje vše, co se jí postaví do cesty. I její krása byla taková. Zničující.


Dívám se na Nyskel a na obličeji se mi šíří zasněný úsměv. Kapku připitomnělý.
Ale jak tam sedí, ozářená světlem z ohniště….nikdy jsem neviděl nic krásnějšího.

Nyskel
1.4.2014
18:09:49
Čím víc příběh nabírá obrátky, tím víc mě pohlcuje. Ta Eleanora už mi zdaleka není tak sympatická. "Pěkná mrcha..." odplivnu si v duchu a na mé tváři se to projeví bezděčným nesouhlasným zamračením.

Ale to, jak ji popisuje... překrásně rostlá postava, sametový šat... dokonalá... Ne, teď už mi není sympatická ani omylem!

"Vzít?!" v očích se mi zračí údiv. Tohle mi vyrazí dech. Netušila jsem, že ten příběh bude až tak osobní. "Mohl za to Vlk nebo to chtěl i Gunter?" bleskne mi hlavou. Odpověď na tuhle otázku je pro mě hrozně důležitá. Mohla by mi napovědět, co s mou Vlčicí. Jeslti je to tak přirozené nebo je za tím něco víc. Ale bojím se zeptat. Ten příběh je příliš osobní, abych do něj tahala svou zvědavost.

"Tajné zasnoubení!" přistuhnu se, jak zadržuju dech. Hlasitě se nadechnu, abych doplnila kyslík v plicích. Nevěřícně vykulené oči, nesouhlasný výraz ve tváři. "Taková mrcha!" odplivnu si rozhořčeně, když příběh skončí.

Gunter
1.4.2014
14:53:54
Nadechnu se, abych pokračoval dál.
Jak mně se do toho nechce!

“Ruth ji řekla, že zná mladíka, který vyniká v sebeovládání a slíbila jí, že jí ho pošle. Chudák Ruth ji tolik chtěla pomoci…
A tak jsem na panství přišel já, fingovaný bratranec její přítelkyně, která byla ochotná poskytnout mi krytí.

Jak jsem řekl, tehdy se jmenovala Eleanor Telfordová, nejkrásnější urozená panna v Pariaddě. A také jedna z nejpyšnějších…“
Dodám zachmuřeně.
“To je u nich rodové. Páni, jako bych ji viděl, přesně jako ten první den, kdy jsem přišel do jejich domu.“ Zašklebím se kysele.
“Opírala se o krbovou římsu, překrásně rostlou postavu halil sametový šat aquamarínové barvy a na krku jí viselo celé jmění v podobě zlatého náhrdelníku. Ladné boky obtáčel blýskavý řetěz s velikým smaragdem uprostřed.
Pořád byla naprosto dokonalá. Od havraních vlasů vyčesaných do složitého účesu, přes rovný římský nos, až po hedvábnou pleť sametově nazlátlého odstínu. Úchvatná žena, jež dovede každého muže vyvést z míry. Pyšná až běda a povznesená nad celé široké okolí.“
Odmlčím se a pak pokrčím rameny. Můj hlas je lhostejný. Bez emocí.

“Horkokrevný mladík se zamiluje snadno a ona byla velmi nebezpečná svůdnická osoba, víš? Chtěl jsem ji si ji vzít a nebyl jsem sám. Koketovala se všemi muži v okruhu jednoho kilometru, ale zdálo se, jakoby mě přece jen zahrnovala větší přízní než ostatní.
Měli jsme společené tajemství.
To já ji naučil jak žít se svým prokletím, aniž by na to někdo přišel. To já ji naučil sebeovládání. Ze začátku vybuchovala do své vlčí podoby každou chvíli. Dokonce potrhala jednu služku. Ve vzteku.

Podařilo se mi to zvládnout. I tu její hroznou povahu. Naučil jsem ji udržet klid.
Spojovalo nás to. Připadal jsem si, že jsem pro ni vyjimečný. Byli jsme přece oba stejní. V to také doufala Ruth….

Eleanor dokonce souhlasila s tajným zasnoubením….
Pak mi ale najednou oznámila, že se právě vedou důvěrné hovory s vévodou z LeMansu o jejím sňatku s jeho synem Vilémem.
Eleanořin otec, Bertran Teleford, se mohl ztrhat, jen aby dcerušku usadil do vévodského hnízda!

Potulný Vlk pro ni rozhodně nebyl žádaná partie, dokonce ani ne jako bratranec její přítelkyně."


Nyskel
1.4.2014
14:19:06
Zavřel oči a jen tiše sedí. Jsem jak na trní. Nevím, co čekat. "Vzpomíná na svou dávnou lásku? Nebo na nepřítele? Nebo..." napětí ve mně sílí. Bezmyšlenkovit schroupu první koláček, aniž bych si uvědomila, jakou má chuť.

Poslouchám pozorně a hned úvod je mi až důvěrně známý. Jen já nevěděla, za kým jít... co dělat... soucítím s ní. Obzvlášť, když patřila mezi šlechtu. Se všemi těmi služebnými za zadkem to musel být opravdu oříšek.

Na jeho tázavý pohled jen tiše přikývnu. To mi říkal, i když nezabíhal do detailů. Nijak ho ale nepřerušuju, čekám, co bude dál... Jeho hlas zní zvláštně tiše, zatrpkle.

Gunter
1.4.2014
14:12:46
Zakloním hlavu a Vlk ve mně zklamaně zařve. Tolik se těšil na její blízkost. Nic. Není mi přáno.
Zavřu oči a na chvíli jen tak sedím a…vzpomínám. Nechci vzpomínat, ale zřejmě dnes nemám na výběr….
Eleanor Telfordová, dnes už zřejmě vévodkyně z LeMansu. Aspoň toho si tehdy měla brát….

Můj duch bloudí kdesi v daleké Francii a nahlíží do oken pyšné krasavice Eleanor Telfordové.
Vztek?
Ne, už i ten vyprchal.
Zůstala jen trpkost zakousnutá příliš hluboko, aby ji dokázal vyrvat i s kořeny.
Pořád ještě vidím výsměch na její tváři. Ano, pohrála si, dokud jsem zapadal do jejích plánů. Když přišla chvíle rozhodnutí, nezaváhala ani chviličku a sáhla po rybě se zlatými šupinami.
Mne odhodila do stoky.
Šlo ji především o přepych a pohodlný život. Mohl jsem jí ho poskytnout, ale Gunter z Tronje, syn Hagena z Tronje, který se kvůli své lásce zřekl titulu a sloužil Dagobertovi se nemůže rovnat s vévodou Vilémem, to uznávám...

Skláním hlavu před tvou geniální politikou, nepřemožitelná Eleanor, nastražila jsi své sítě dokonale. Pro život i pro pobavení.
Já byl jen to pobavení, žel...
Přesto jsem ti vděčný. Uspíšila jsi mé jinošské zrání zkušenostmi, jimiž jsem dospěl v muže.
Zářila jsi jak svíce, vítězná a plná pýchy a touhy po moci a tvá záře zadusila vše, co jsem k tobě kdy cítil.


“Upozornila mě na ni Ruth.“ Spustím tiše.
“ Eleanor projížděla tehdy vesnicí, v které měla Ruth svůj domek s kvetoucí magnolií. Vycítila, že je jiná. Tak jiná, jako byĺa ona. Pozvala ji do sídla svého otce. Potřebovala vědět, co se jí stalo a hlavně se zoufale potřebovala naučit ovládat své proměny. Žila ve lži a ve věčném strachu. Tajila svůj nový stav před celou rodinou. Eleanor totiž svůj dar nezdědila. Ona….pokousal ji vlk.“Zmlknu a tázavě se na ni podívám. Nejsem si jistý, jestli jsem ji říkal, že jde k Daru přijít i tímhle způsobem.

Nyskel
1.4.2014
13:26:15
Gunter se vcelku sebevědomě motá kolem ohniště a já toho využiju, abych zklidila ze stolu. Je to zvláštní vidět chlapa takhle se motat v "kuchyni". Ale asi ho nouze naučila...

Káva už je zalitá a já rychle vymýšlím, jak se vyvlíknout z té postele. Gunter se uvelebí a čeká se jen na mě. "Víš co...... Já si sednu zatím tady na tu trojnožku k oni. Abych si trochu to... vyhřála hřbet." usměju se nejistě. Před tím se ale ještě nakloním k němu a ulovím z talíře dva koláčky.

Do nosu se mi nacpe opět jeho vůně, ale Vlčice je ticho. Jsem na sebe hrdá!

Spokojeně se usadím na trojnožku, zakousnu se do koláčku a čekám.

Gunter
1.4.2014
13:21:48
Spokojeně přikývnu.
"Dobrá, svoji kožešinu bych viděl v medvědí noře opravdu jen nerad, slibuji, že budu zdrhat s tebou. Pokud to půjde. Ale opačným směrem a předtím ho kousnu, aby dobře věděl, po kom má jít."

Spolknu poslední sousto a omluvně se usměji.
"Máš pravdu, říkala jsi to, vykouřilo se i to z hlavy."
Pomalu se postavím a protáhne se. Nejdřív ve džberu po sobě opláchnu talíř a pak zamířím k ohništi. Rendlík, který jsem tam zavěsil s čistou vodou, když jsem scedil ty bandory, už pomalu začíná vřít.
Nachystám si rychle do oprýskaného hrnku kávu a když voda začne bublat, zaliju ji.

Ošatku s koláčky umístím doprostřed postele a pohodlně se usadím. Opřu se a jednu ruku svěsím mezi kolena, v druhé držím kouřící hrnek.
"Tak šup, koláčky čekají, krásná paní." Mrknu na ni a pohodlně se uvelebím.

Nyskel
1.4.2014
13:09:11
Tón, kterým reaguje na medvěda, je opravdu vážný. Na chvilku mám chuť vysvětlit mu, že se o sebe postarat umím, ale rychle tohle prohlášení spolknu. Má pravdu! S medvěděm jsem cestu nezkřížila a byla bych ráda, kdyby to i tak zůstalo. "Dobrá, dobrá, jak poroučíte, pane domácí." slíbím nakonec poslušně. "Ale bylo by asi rozumější zdrhat taky, nemyslíš?" mrknu na něj spiklenecky. "Nebo si snad chceš pořídit další kožešinu do páru? Aby si pak medvěd nevystavil v brlhou tu tvou!" uchichtnu se.

Na připomínku ohledně Eleanor nereaguje nijak nadšeně. Zaváhám. "Ale kdyby o ní nechtěl mluvit, tak ji nebude ani zmiňovat..."

"Je to od tebe laskavé, ale jak jsem říkala ráno, kávu nepiju." poznamenám přátelsky. "To ho tak rozhodila ta Eleanor, že zapomněl, nebo si to jen neuvědomil?"

Pokud jde o místo, raději zůstanu na lavici. Ale tím ho teď zatěžovat nebudu. Vymyslím si pak, že chci zůstat blíž u ohně nebo tak něco. Ne, dneska nehodlám dát Vlčici další šanci na to, aby mě ztrapňovala svým neurvalým mručením a roztouženým kňouráním! Mám to pevně v rukách!

Gunter
1.4.2014
13:00:53
"Samozřejmě. To chápu." Odpovím vážně.
"Nemám s tím nejmenší problém, podržíš Certuse a já natahám vodu." Zašklebím se. Zase svoji ruku stáhnu, protože Nys se jí zjevně dotknout nemůže a Vlk zklamaně zakňučí. Zaženu ho za hradbu svého sebeovládání a usmívám se dál.

"To je nepodstatné!" Mávnu důležitě vidlicí, kterou se chystám nabodnout další maso a káravě se na ni podívám.
"Každopádně jsem byl ošklivě potrhaný a nemyslím si, že bys měla velké zkušenosti s rvačkami s medvědy. Takže pokud poběžíš někde sama, obloukem se mu vyhneš!" Tohle řeknu opravdu vážně. Ale už vzápětí se začnu zase tlemit.
" Ucítíš ho na sto honů, neboj. A pokud bys náhodou byla s mým doprovodem, budeš zdrhat jak ohnivá čára a já se nechám zase potrhat, ano?"

Nabodnu poslední čtvrtku, která vypadá podstatně lépe, než ta, kterou si vzala Nys a podezřívavě na ni kouknu.
To byl úmysl?
Snaží se být pozorná?
Nyskel?


Pustím se s neutuchající vervou do jídla a když zmíní Eleanor, ztuhnu.
Hlavou mi znovu prokmitne vzpomínka na ten jemný dotek Nyskeliných rukou na mém těle a je mi jasné, že na Eleanor vzpomínat nechci.
Jenže jsem to slíbil.....

Rychle polknu a nadechnu se.
"Máš ráda kávu? Dojedl bych to, udělal nám trochu kávy a pak si můžeme sednout s koláčky na postel a já ti budu vyprávět, co říkáš? Aspoň oceníš moji medvědí kožešinu. "

Nyskel
1.4.2014
12:43:27
"Koupel nechávám zásadně až na večer!" odtuším naoko škrobeně.

Když ke mně natáhne ruku, zaraženě na ni koukám. Asi bych ji teď měla vzít do své dlaně a politovat ho, jenže... se k tomu nějak nemám. Vlčice je prozatím zticha, ale co já vím, jestli by ji to zase nepovzbudilo? A na další kolo osuškové terapie teď nemám sílu.

Místo toho si rychle nacpu sousto do pusy a zahuhňám: "Já ti věřím...."

Při plánech na zítřek soustředěně pokyvuju. Polknu a dodám: "Ale jak pak ten medvěd dopadl s tebou..." zazubím se. "Abych neskončila stejně! Myslím, že medvěd nebude ta nejnebezpečnější šelma v tomhle údolí." mrknu na něj. Těžko říct, jeslti si dělám šoufky nebo je to skrytá poklona.

S úlevou cítím, jak se atmosféra rychle čistí. Jsem za to neskonale ráda. I když z mé strany je to pořád takové křehké.

Natáhnu se ještě pro jednu čtvrtku koroptve, takže Gunterovi zůstane ta poslední. Schválně tam nechám sousto, které by mu mělo víc chutnat. "Aspoň tohle mu dlužím... zmrzlíkovi!"

S plnícím se žaludkem na mě začíná dosedat i únava. Tolik pohybu na čerstvém vzduchu... ne, že bych úplně odvykla, ale většinou necestuju na takové vzdálenosti na jeden zápřah. Až doteď jsem nikam nespěchala.

Pak si na něco vzpomenu: "Chtěl jsi mi u večeře říct něco o té Eleanor..."

Gunter
1.4.2014
12:33:56
Přimhouřím oči.
"Jsi si úplně jistá?" Z hrdla se mi vydere vpravdě ďábelský smích.
"Tak to si povíme víc ráno, až si budeš čistit zuby! Muhehe!"
Natáhnu k ní paži, která je pořád studená jako led.
"Schválně, sáhni si! A na těle je to ještě horší." Tam ji projistotu nezvu, aby zase neutekla.
"A to mám jako Vlk zatraceně dobrou prokrvenost. A jsem odolný proti chladu....potoky se nepočítají!" Dodám bryskně.

Zakloním se a pohodlně se opřu o zeď.
"Zítra? Já bych navrhoval skočit do sedel a hezky prošupajdit v sedle celé údolí. Cestou můžeme něco ulovit, abychom měli zásobu masa. Slíbil jsem ti přece tu vysokou, ne? A když budeš mít večer ještě energii, můžeš si tu poběhat i ve vlčím. Ale pozor, žijí tu i medvědi." Upozorním ji vesele.
"Nezapomínej, jak jsem dopadl s medvědem já."

Nyskel
1.4.2014
10:59:25
S úsměvem přikývnu, protože jídlo je opravdu výborné... a teplé! Což po těch měsících na cestách dokážu ocenit.

Znova začne o té lázni a mé výčitky to vezmou jako pozvání. "Zráchal se kvůli mně, můžu si za to všechno jen a jen sama! Kdybych krotila své rozmary...!" Nepatrně ztuhnu a zavelím přísně: "A dost!"

"S lázní si nedělej hlavu. Beztak to nebyl tak úplně fér obchod." jdu s barvou ven. Nějak tak mám pocit, že ulevím svému svědomí. "Když zvládneš potok ty...a oblečený!... zvládnu to taky!" ušklíbnu se škádlivě a tvářím se odhodlaně. "Jsem zvědavá, jak dlouho mi to odhodlání vydrží, až mě voda začne bodat do kotníků jak hřebíky..."

Zpracuju dalších pár soust závratnou rychlostí, kterou diktuje můj hlad, a pak se zeptám: "Co se vlastně bude dít zítra? Tedy... kromě výchovné lekce pro Certuse?"

Gunter
1.4.2014
10:53:31
"Pokud se k nim tajně neodplížíš, tak ano." Zachechtám se a někde vevnitř jsem rázem o pár kilo lehčí.
Zase se usmívá...
Je to jak malý zázrak.

Počkám až si nabere a pak si i já nandám na talíř sehýnko s koroptve a trochu oblohy a pustím se do jídla. Nejen že to hezky voní, ono to i výborně chutná.
"Nikdy nepochopím..." zhuhlám s plnou pusou, ... jak může být taková smradlavá věc pak takhle dobrá! A když mám hlad, je dobrá dvakrát tolik. Jsi moc hodná, že ses nade mnou smilovala. Tu horkou lázeň ti dopřeju....ale až zítra, prosíím, jsem fakt zmrzlej jak psí hovínko. Vůbec se mi tam ven nechce a jako vlk ty džbery neutáhnu."
Udělám komicky prosebný obličej a psí oči.

"Zítra Certusovi proženu perka, aby neměl roupy! Ničema jeden!"

Nyskel
1.4.2014
10:42:28
Gunter už sedí natěšeně za stolem a tváří se, jakoby se nic nestalo. Trochu se mi uleví a tentokrát je můj úsměv už upřímnější. "No, voní to moc dobře." přisvědčím.

Zasednu naproti němu na lavici a zavrtím hlavou: "Myslím, že tohle stačit bude. A když ne, ty koláče tu snad budou i potom..." Ano, vtipkuj! Opět to doprovodím mírným úsměvem. I když už zdaleka nejiskří tak jak před večeří.

Natáhnu se pro jednu porci a s přáním dobré chutě se do toho pustím.

Gunter
1.4.2014
10:11:49
Naštěstí se vzápětí ozve, že se vrací zpátky. Ohromně se mi uleví. Posadím se za stůl a čekám. Napjatě. Nedočkavě. Potřebuji ji vidět. Potřebuji vidět, že je skutečná a nezlobí se na mě.
Když vklouzne dovnitř, prudce vzhlédnu. Její hlas je veselý, ale stále vypadá trochu nejistě.
Je nesvá. Necítí se tady...

Mrzí mě to. Tolik bych chtěl, aby se tu cítila dobře.
"Co koně?" Zeptám se poslušně. Šla je přece zkontrolovat...
Ji však víc zajímá koroptev.
Ukážu na stůl a usměji se. Uvolněně, spokojeně.
"Jen se přesvědč sama." Vybídnu ji vesele. Tvářím se jako by se vůbec nic nestalo a mezi náma panovala pořád stejná pohoda jako předtím.

Na stole je na velkém talíři naskládaná naporcovaná koroptev. Kolem jsem naskládal nakrájená jablíčka a okurky. Nic jiného jsem neměl, ale aspoň trochu jsem se to snažil zvelebit. Uprostřed je zapíchnutá vidlice, aby si mohla nabrat sama na menší talířek, na němž má kouřící bandory.
Nejraději bych ji posloužil a maso ji podal sám, ale tak nějak jsem si jistý, že by nebyla ráda, s tou svou samostatností. A tak se jen usměji a natáhnu se pro džbán s vodou a přitáhnu ho blíž. Poháry jsou nachystané u talířů.

"Bude to tak stačit nebo mám ještě podat tu ošatku s koláči?" Mrknu na ni pobaveně, protože už znám její apetýt a upřímně řečeno mě fascinuje.

Nyskel
1.4.2014
8:58:23
Rychlým krokem dorazím až k přístřešku, koně sotva vnímám.

Bella přikluše ke mně a šťouchne do mě hlavou. A pak znovu, neodbytně. Podrážděně na ni houknu: "Co chceš?!" Až teď se trochu vzpamatuju. Ihned mi dojde, že tohle je přesně Certusovo gesto. "No fajn! Takže teď kromě Vlčice budu krotit ještě tebe?!" zavrčím a šťouchnu ji loktem.Ano, vím, že si to tak úplně nezasloužila a že to teď schytává i za mou chlupatou společnici, ale však ono jí to neuškodí.

Uraženě odfrkne a odkráčí k Certusovi. Kdybych jí rozuměla, přísahala bych, že mě teď tím pofrkáváním u hřebce pomlouvá.

"Grrrr..." vře to ve mně. "A ty s tím okamžitě přestaneš!" štěknu na Vlčici, která stejně tak uraženě bublá uvnitř. "Přestaneš!" syknu nenávistně a rychle se v tom šeru rozhlédnu. Prudce vyrazím až k přístřešku, kde na kolíkách visí sedla. Ze skoby také splývá nějaký kabát, nebo co to je. A už na dálku cítím, že je Gunterův.

"Takže osuška ti nestačila, co?!" syčím nenávistně. Drapnu kabát a zabořím do něj celou tvář, prudce a surově. I když je Guterův pach už lehce vyvětralý, je to pořád on. Není to takový náraz jako ta vlhká osuška, ale Vlčici to i tak stačí. Jako by se uvnitř mé hrudi vzdouvala v divokém nesouhlasu, divoce vrčí, snaží se vyskočit ven, osvobodit se a následovat své instinkty.

Zatnu zuby a nepovolím. Znova zabořím obličej do látky a zhluboka se nadechnu nosem. "A budu to takhle dělat pořád a pořád, dokud s tím NEPŘESTANEŠ!!!" řvu vztekle.

Kdyby mě teď někdo viděl, musel by si myslet, že jsem se pomátla. Stojím v přístřešku, mračím se jak sto čertů a co chvíli vztekle zabořím hlavu do starého kabátu a funím. "Bohové! Jsem tak ubohá!" zakvílím v duchu. Nikdy jsem se svou Vlčicí takhle nebojovala. Snad jen prvních pár dní, týdnů, než jsem ten fakt úplně přijala. Ale od té doby jsme uzavřely něco jako příměří z donucení. O to pevnější, že jsme jedna druhé součástí.

Ještě pár mohutných nádechů a konečně povolí. Stáhne ocas a se zlostným kňučením ustoupí kamsi hluboko, do temnoty mé duše. Uražená, aspoň na okamžik zlomená.

Svěsím ruce a cítím se doslova strhaná. "Jak dlouho tohle bude ještě trvat? Proč si nedokáže zvyknout? Proč mi tohle dělá teď, když je mi po tolika měsících pomsty, samoty a útěku zase dobře?" slzy mám na krajíčku.

V tu chvíli se mi v hlavě ozve Gunter. Mlčím. Cítím se o to hůř. "On se mi omlouvá, že se doma chová jako doma... Jsem hrozná!!!" dvě slzy se mi skoulí po tvářích.

Ještě pár nádechů. Potřebuju se trochu vzpamatovat z té náročné terapie. A také ze studu a provinilosti, kterou teď cítím. "Neměla jsem právo se takhle chovat v jeho domě, kam mě sám pozval."

"Já... už jdu zpátky. Koně jsou v pořádku." vyšlu myšlenku zpět. Je trochu rozechvělá, otřesená, smutná. "A na tu vodu zapomeň. Necháme to být..."

Trvá už jen chvilku a zastavím se přede dveřmi. Ze zvyku si urovnám kazajku, uhladím vlasy a zhluboka se nadechnu. "Teď už se budu chovat jako slušně vychovaná dívka!" rozhodnu se pevně. Vlčice mlčí a jakoby tam v tuhle chvíli ani nebyla. „Dobře, to zvládnu!“ uklidním se rychle. To už vcházím dovnitř.

Zavřu za sebou dveře a risknu letmý pohled na Guntera. Vím, že říkal, že je oblečený, jen já nevím v čem. "Jistě... je doma, takže domácí oblečení." uleví se mi.

"Tak co? Jak dopadla ta koroptev?" pokusím se vesele zašvitořit, jakoby se nic nedělo, ale tak úplně mi to nejde. Sama cítím, že je to přiškrcené a rozpačité.

Gunter
1.4.2014
0:28:30
Nyskel mě upozorní, že koroptev už bude a její hřejivá dráždivá přítomnost je najednou pryč. Zklamaně vydechnu. Vlk nespokojeně zamručí a já se zuřivě rozhlédnu, kam mi to zmizela.
A není to jen to, že ode mě odstoupila pryč, i její pohled je najednou vzdálený. Jako by přede mnou utíkal.
Proč? Mručí mé chlupaté já nespokojeně, ale to civilizovanější si začne uvědomovat, že se tu fakt producíruji skoro jak mě pánbůh stvořil a že jí to zřejmě není příjemné.

Zvláštní, já to skoro nevnímám. Cítím se právě tak přirozeně jako ve vlčím kožichu.
Ona se přirozeně necítí ani trochu. Najednou se topí v rozpacích a prchá přede mnou jako postřelená laň. Projede mnou záchvěv studu. Ne proto, že jsem nahý, ale proto, že jí je to nepříjemné. Že jsem ji přivedl do rozpaků.

Dveře se zavřou rychleji, než stačím něco říct. S povzdechem zajdu k truhlici a vytáhnu volnou košili s šněrováním na prsou a široké nohavice. Takovou obdobu svého oblíbeného domácího oblečení. Jen tahle je v jemné zelenkavé barvě. Navleču to s tichým klením na sebe a jediný ústupek mravopočestnosti, který si dovolím, je, že košili nešněruji, ale nechám ji rozhalenou. Přece jen mám pořád z její blízkosti trochu přiškrcený dech a potřebuji se pořádně nadechnout.

Sčísnu si dozadu mokré vlasy, abych vypadal trochu civilizovaněji a neděsil ji a pak se pustím do toho, oč mě požádala. Začnu nandávat jídlo na talíře. Když mám všechno nachystané, opatrně se dotknu její rozhořčené mysli.

"Já....omlouvám se, Nys, nechtěl jsem ti způsobit rozpaky. Choval jsem se jako doma a neuvědomil jsem si, že je to nejspíš nevhodné. Mrzí mě to. Jestli se na mě moc nezlobíš, tak jídlo je na stole a vodu začnu nosit hned, jak se najíme, slibuji." Vyhrknu, abych si ji udobřil.
"Už jsem oblečený."Dodám provinile i když to tak úplně upřímné není.

Ano, lituji, že jsem ji rozladil, ale její blízkost vedle mě....
Ten dotek drobné ruky na mém těle.....teplo, které z ní sálalo. Ten rozrušený dech....byť byl rozrušený hněvem....to jsou věci, kterých nelituji ani trochu a budou se mi vracet do myšlenek.
S tím jsem si jist.

Znovu se při vzpomínce na to, jak mě svlékala, zachvěji a vzápětí mě polije horko. Nedočkavě se zadívám na dveře.
Asi jsem se zbláznil. Zaručeně.

Nyskel
31.3.2014
22:47:38
Když se Gunter ozve, jen tiše kývnu hlavou. Neotáčím se. Netroufnu si otočit se. "Tak už se hlavně rychle obleč!"popoháním ho v duchu.

Ta představa... já s cizím mužem, kdesi v horách, na odlehlé samotě, o které nikdo neví... a on...

On se najednou objeví po mém boku. "To už je převle..." vzhlédnu a ztuhnu. Stojí těsně vedle mě, na sobě jen... no... spodky. A tu deku má jen ledabyle přehozenou přes rameno. Odlesky plamenů na jeho svalnatém těle kreslí tmavé stíny a do nosu se mi vecpe jeho vůně. V plné síle a neředěná!

Ucuknu, protože jsem si právě spálila prsty. "Ta koroptev už bude." hlesnu a se syknutím protřepávám ruku. U toho udělám drobný, nenápadný krok stranou. Jako by nepálil jen oheň, ale také Gunter.

Vlčice ve mně temně vrní a já bych nejraděj vyskočila z kůže. Jenže v té vlčí by ona nade mnou měla ještě větší moc. Najednou mám chuť utéct. "Já... až se oblékneš, nandej to na talíře. Musím... musím zkontrolovat Bellu." vyhrknu a nevím kam s očima. "Asi... něco jsem venku zaslechla." vykoktám a vyrzím ven, jako by mi za patama hořelo.

Jakmile za mnou zapadnou dveře, zhluboka se nadechnu zšeřelého vzduchu. Jako by ho uvnitř bylo zoufale málo.

Vlčice ve mně nesouhlasně zavyje a vrčí. Zle, nepřátelsky."Sklapni!" procedím tichounce mezi zubama a vystřelím dozadu, ke stájím. Musím ji trochu zchladit. TOHLE mi prostě dělat nebude!!!

Gunter
31.3.2014
22:27:44
Mávám rukama, ale nic se neděje. Nyskel kdesi cosi řeší, zatímco já vězím v mokrém zajetí látky. Už chci netrpělivě zavrčet, když se mě najednou dotkne její ruka. Přejede mi po boku a já mám okamžitě husí kůži až na záda. Zima s tím nic moc společného nemá. Zachvěji se. Její dotek je nezvykle důvěrný a Vlk ve mně rozkošnicky zapřede. Líbí se mu to. Chlívákovi.
Potlačím bláznivou touhu prodloužit ten dotek tím, že se k ní natočím a zůstanu strnule stát.
Konečně je košile dole. S úlevou se nadechnu a narovnám se. Je nezvykle tichá. Chci se jí podívat do tváře, ale ona klopí oči a točí se ode mě pryč.
Proč?
Myslí si, že se ještě zlobím? Je jí to trpné?


Že se tu producíruji nahý mi na mysl nepříjde. Ani trochu. Nehodlám na sobě strpět ty promočené hadry ani vteřinu. Rychle ze sebe sklepu i kalhoty a hodím je lhostejně vedle košile na lavici.
“Dík.“ Zamumlám na ty deky, ale šinu si to ke krbu. Potřebuju se zahřát. Potřebuju oheň. Cestou seberu deku a hodím si ji přes rameno. Jinak to neřeším. Mám spodní prádlo, tak co.

Stoupnu si vedle ní a jemně se dotknu její paže. Pořád se ode mě odvrací.
“Děkuji, Nys.“ Pronesu vřele a natáhnu ruce nad plameny. Deku přehozenou přes ramena. Chlupy zježené zimou.
Chvíli přemýšlím, jestli se nemám proměnit, ale její blízkost je mi tak příjemná. Jak tiše oddechuje vedle mě, je mi nesmírně blízká. Teplo jejího těla sálající vedle mě a ta podivně rozrušující vůně…vzbuzuje ve mně pocity, které jsem dlouho nezažil.

“Jsem zmrzlej jak psí hovínko.“ Svěřím ji, abych přerušil to nenadálé tíživé ticho a nakloním se ještě blíž k ohni. Plameny mi skoro olizují lesklou opálenou pokožku, ale mě se to líbí.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.