abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Nyskel   Postava není přítomna 2.4.2014, 23:03:49
Skočil mi na to... Dušička se mi spokojeně tetelí a já jsem na výsost spokojená sama se sebou! "Tohle je to sourozenecké škádlení, o kterém mluvil?" napadne mě z ničeho nic. Jsem na sebe docela hrdá, protože mám pocit, že mi to jde.

Je ticho. A ticho nevěstí nic dobrého. Přistihnu jsem, že jsem napnutá jak struna. Něco zarachotí, jako by se tlumeně přesýpaly nějaké věci. Už to nevydržím a otočím se.

Právě včas, abych stihla zachytit plátěný pytlík, který mi míří přímo na obličej. Hbitě ho chytím a nevině se zadívám na Gutnera. Ve tváři se mi nehne ani sval v náznaku úsměvu. Jen údiv. "Tím mám přiložit?"

Pokrčím rameny a pomalu se otáčím ke krbu, ruku s pytlíkem natahuju zvolna k plamenům. Do toho ještě na oko udiveně pronáším: "Zvláštní zvyk. U nás topíme jen dřevem. Ale jestli pak ta káva bude chutnější..."
 
  Gunter   Postava není přítomna 2.4.2014, 22:55:55
Nadšeně koukám, jak Nys hbitě rozdělá oheň a přiblble se uculuji. Štastný jako batolátko. Pohoda je zase zpátky.
"No, klidně, umývám se v potoce každé ráno, donesu vodu a....."
A zmlknu.
Zatímco ze sebe chrlím horlivou odpověď, dochází mi, co to vlastně říká.

Hrome!
Dělá si ze mě srandu!
Nee...
JO! Normálně si ze mě tropí šoufky.

Zírám na ni dokonale zaskočený. Moje ústa vykrouží tázavé o. Spíš ooooo.
Pak se nadechnu k prudké odpovědi, ale ona si klidně pokračuje dál!

Jen do mě, krásko! Jen trp, chudáčka, kterého vlastní kůň vymáchal v potoce!

Ta dravá zvěř mě dorazí. Popadnu plátěný pytlík, v kterém mám potřeby na nutnou ranní rozcvičku u potoka a mrsknu ho po ní. Z gustem!
"Já ti dám dravou zvěř!"
 
  Nyskel   Postava není přítomna 2.4.2014, 22:49:25
"Bodejť by nebyl, když jsem mu zabrala postel! A ještě jsem do něj šťouchala celou noc!" vyhoudávám si v duchu.

Pak ale začne mluvit o potoku. Je to první věc, která konečně aspoň částečně rozptýlí mé rozpaky a donutí mě myslet na něco jiného.

Ruce pracují rychle a samozřejmě a už se objevi malý plamínek. Hlava má tudíž dost času vymýšlet. A nenechá si to pro sebe: "Jsi si jistý, že to chceš riskovat? Další koupel hned poránu?" mluvím starostlivě, jako by matka rozmlouvala dítěti, aby si nehrálo s tou sirkou, že se určitě spálí. Dál jsem otočená k ohni. "Nevím, kolik tu máš ještě suchého oblečení, ale vážně bys to ráchání v potoce neměl přehánět. Však víš. Okolo číhá všemožná dravá zvěř a čeká jen na to, aby tě tam mohla žduchnout..." teď už se neubráním potutelnému tónu v mém hlase.

Neotáčím se, ale jsem ve střehu. Už vím, co Gunter rád dělává... přepadává ze zálohy nic netušící, nevinné oběti! Které to s ním myslí tááák dobře. Ale tentokrát mu to neprojde! Žádné tichounké plížení ke mně!
 
  Gunter   Postava není přítomna 2.4.2014, 22:34:58
Nakloním trochu hlavu na stranu, protože úhel, v kterém se Nyskel vyskytuje je opravdu zvláštní. Navíc ji kvůli rezavému vodopádu vlasů nevidím do tváře.
Pak se postaví a já s trhnutím napřímím hlavu. Nerad bych byl obviněn ze šmírování či čehokoliv podobného.

"Tak fajn. Jistěže je jí fajn. Jak jinak by jí bylo, když se celou noc tulila k mému vyhřívanému tělu....
Tulila....

Najednou mě polije horko, protože si uvědomím, že je to pravda.
Byla u mě.
Tak blízko.
Tak důvěrně...

Na okamžik se na stranu podívám já. Na okně je naprosto důležitá pavučina.

Zamrazí mě kolem páteře a upřímně zalituji, že jsem celou noc neprobděl. Taková škoda!
Mohl jsem se dívat jak spí. Kochat se její přítomností a....
Blbost!
To by nedopadlo dobře.
To by vůbec nedopadlo dobře.
Ještě že jsi spal!
Dobytku!


Vzpřímím se na loktech a dívám se za ní.
"To je výborný nápad! A pro mě kávu, tuze prosím. Jinak se neproberu. Jsem nějaký zbitý.
Máš dost vody nebo mám skočit? Stejně si půjdu k potoku vyčistit zuby....."
Navrhnu úslužně a snažím se nemyslet na její tělo vedle mého.
Na horkost sálající z její pokožky.
Na vůni, která mi celou noc omamovala smysly a kolébala mě do snů.
Snažím se nemyslet. Vůbec!
 
  Nyskel   Postava není přítomna 2.4.2014, 21:48:03
Koukám se dolů, pod sebe, pod nohy, abych věděla kam couvám. Mé tělo tak vytvoří zvláštní most, jehož nejvyšším bodem je můj zadek. Vlasy mi splývají podél tváří a tak vytváří oponu, přes kterou naštěstí nevidím na Guntera. Už tak se červenám, když si vzpomenu na to své vrtění a tulení.

"Byla mi jen zima! Tím to bylo!" přísně logicky obhajuju tuhle zvláštní situaci sama u sebe.

Gunter promluví. Ztuhnu v téhle prapodivné poloze, takže to teď vypadá, jako by most ukončovala rezatá smuteční vrba. "Kam teď? Dopředu nebo dozadu?" panikařím naprosto nesmyslně.

Nakonec rychle klesnu na kolena a jako pejsem vycouvám z postele. Ještě chvíli nechám záclonu rezavých vlasů krýt můj obličej. Potřebuju získat normálnější barvu.

Až když se postavím, pohodím hlavou a zrzavé vlasy odhalí tváře, které mají odstín o několik stupňů červenější. Dívám se na Gutnera a snažím se o přímý, klidný pohled. Je z toho ale rozpačité těkání.

"Ne, je mi fajn." vyhrknu rychle. Čímž si naprosto bezostyšně zbořím svou teorii o zimě.

Otočím se na patě a rychle se hrnu k ohništi. Zase taková zima v místnosti není a zatápět je naprosto zbytečné, ale musím něco dělat! "Čaj!" vyhrknu nahlas, jako bych si na něco právě vzpomněla. "Rozdělám oheň, abych mohla uvařit čaj." zopakuju už o chlup klidněji. Ale stejně to zní divně. Proč bych mu tohle měla oznamovat?!

Rozpaky už nejsou tak silné, ale v hlavě se mi honí ledasco. A všehcno je to hrozně matoucí.
 
  Gunter   Postava není přítomna 2.4.2014, 21:27:36
Vidím ji. Oči pevně zavřené, spánek kdesi v nejhlubší fázi a stejně ji vidím. Pořád. Vyčítavé vyděšené oči, mokré od slz. V mých snech střídá všechny možné emoce od smutku po hněv a útočnost. A slzy jsou tam pořád.
Slzy strachu. Slzy hněvu. Slzy bolesti.
Vodopády slz.
Nejspíš se v nich utopím.

Otočím se na druhý bok a zabořím hlavu do polštáře. Hluboko. Tam přece být nemůže. Nevešla by se.
Omyl, stačí pootevřít oči a zírá na mě vyděšená tvář vmáčklá do mého polštáře. Zaúpím.
Chci uniknout. Nemyslet. Spát.

Zamrká a je tam stále. Jen její výraz se mění. Oči jsou pořád lesklé, ale tentokrát je to něco jiného. Zachvěji se.
Její ruka se mě dotýká a teplo jejího těla mi omamuje smysly.
Nesmíš, Guntere!
Ani ve snu ne!
Utekla by....
Utekla by.....
Před tebou!


Záda se mi ježí husí kůží a její ruka postupuje v dráždivém dotyku dolů.
Svléká mi košili....
Proč mě svléká?
Přece se mě bojí!


Vyheknu a znovu hodím tělem na druhou stranu.
Spíš.
Zdá se ti to.
Ona tu není.
Chtěla přece spát venku.
Řekla, že bude spát pod hvězdami. Raději.
Ty ještě spát nesmíš. Vyprávíš příběh.
Spíš, Guntere?


V hlavě se mi to motá jako v obřím kotli. Jen to teplo zůstává. A vůně....
Vdechuji ji z plných plic.
Okouzlený. Omámený.
Nyskel....

Konečně se zase začne usmívat a v očích jí poskočí raráškové. Slastně se protáhnu a konečně klidně usnu. Spokojený. Smířený.
Teplo je se mnou a vůně...její vůně. Mám ji všude. A je to tak správné. Vím to.

Probere mě pohyb. Tíha, která tak slastně tlačila na mou paži je pryč. Vtom je má Vlčí krev naprosto spolehlivá. Okamžitě jsem vzhůru a otevřu oči. Nyskel je u mě. Blízko. Nezvykle blízko. A v pravdě ve velmi podivné pozici.
Ta tíha na mé paži....to byla ona....musela být. Ještě teď mám ruku celou ztuhlou.
Po tváři se mi šíří úsměv.
Takže spala venku. Pod hvězdami. O mou kožešinu nestojí.....
Vlk ve mně vítězně zařve a spokojeně si protáhne svaly.
Jednou si o tom povíme víc, Nyskel....

Úsměv přejde do úšklebku. Veselého. Přátelského. A dokonale nevinného.
"Dobré ráno, Nys. Nejsi celá zmrzlá? Nepřikryla ses...." Zeptám se tiše a samozřejmě starostlivě. Dobře vím, že jí nemohla být zima, pokud spala tak blízko vedle mě. Vydávám dostatečné množství tepla, abych ji poskytl dostatečný komfort na celou noc. A ona zrovna tak.
Znovu si vybavím to teplo, které jsem cítil v noci.
Bylo skutečné.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 2.4.2014, 20:47:56
Spím už jen lehce a je mi hezky. Teplo a měkce. Za víčky se mi ještě odehrává nějaký zamlžený sen. Je v něm potok a skály a divocí orli a svoboda... krása... Lehounce se zavrtím, ale v poměrně stísněném prostoru toho moc nenadělám.

Je zvláštní, že cítím teplo na zádech. Jako kdybych ležela zády ke kamnům. Ale spíš je to teploučká pokrývka. Znova se zavrtím a instinktivně se opřu zády do té teplé hmoty. Je mi hezky.

Pootočím mírně hlavou. Je zvláštní, že hřeje i polštář. S očima stále ještě zavřenýma se zaraženě zamračím. To je zvláštní...

A pak si konečně uvědomím, co mě to pořád šimrá v nose. Ta příjemná, bezpečná vůně s dráždivými podtóny. "Gunter!" bleskne mi hlavou a stejně tak bleskově otevřu oči, ztuhlá nejistotou a... ne, hrůza to není. Jen neskonalé rozpaky.

Tělo zůstane v naprosto nezměněné poloze, jen hlava se opatrně nadlehčí a podívá se na ten pošltář. Gutnerova paže v zelenkavé košili volně spočívá na úrovni mé hlavy. Mírně ohnutá v lokti, hřbet ruky přiražený ke zdi.

Polknu. Nejraději bych vystřelila jak čertík z krabičky, protože mi velice rychle došlo, k jaké že to hřjivé pokrývce jsem se celou noc tulila a šťouchala do ni zadkem ve snaze vydobít si trochu víc místa.

Tichounce vzdychnu. "No nic!" opatrně se zvednu na loket, ke Gunterovi stále zády, a pokusím se zvednout pánev, abych se mohla už ve vzduchu přetočit zadkem nahoru a opatrně vycouvat.
 
  Vlk   Postava není přítomna 2.4.2014, 20:27:47
Oheň v krbu postupně vyhasl a srub se ponořil do temnoty. Tichý a pokojný. Bezpečné místo, které vám poskytuje zázemí. Oba koně se ještě chvíli popásali na louce, až se stáhli k přístřešku a začali klimbat. Hlavy svěšené, jednu nohu opřenou o kopyto.
K ránu si Bella dokonce lehla, znamení, že se cítí naprosto bezpečná. Zvěř, která by je snad mohla ohrozit, vašim směrem nezamíříla.

Usnul Gunter, v podivném úhlu zlomený přes lůžko a usnula i Nyskel stulená do klubíčka. Gunter spal neklidně a i ve spánku měnil neustále polohy, přesto se ani jednou neprobral. Nyskel naopak spala klidně a pokojně. Schoulená na okraji postele. Na tváři cosi, co by se možná dalo i vydávat za úsměv. Někdy během noci změnila polohu a pohodlně se natáhla napříč postele, důvěrně přitulená k medvědí kožešině.

Když se probudila, slunce už stálo vysoko na obloze. Hlavu měla pohodlně podepřenou polštářem a slastně se protahovala dokud nezjistila, že ji za polštář slouží Gunterova ruka. Ležel kousek od ní, jednu ruku nataženou k ní a bezezbytku využitou, druhou ohnutou pod vlastní tváří. Spal. Tvrdě a teď už i pokojně.

Venku za oknem zpívali ptáci a dovnitř vanul poměrně chladivý vítr.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 2.4.2014, 19:57:58
A Gunter začne vyprávět. Zprvu poslouchám pozorně, ale jak jeho povídání plyne, přistihuju se, že vnímám spíš uklidňující, hluboký hlas než obsah jeho sdělení.

Gutner se každou chvíli zavrtí nebo poposedne a já na tom nejsem o moc líp. Navíc si dost kroutím krk, když jsem opřená o zeď jako on. Takže za chvíli už ležím na boku, nohy skrčené k tělu a ruku pod hlavou. Jen tak tak se vejdu na šířku postele. Vypadám jak malý skrčenec. Ale kožešina příjemně hřeje, takže nějaké to nepohodlí jsem ochotná přetrpět.

U staré vrby si položím hlavu na ruku, takže jsem teď už úplně v leže. Dál ale poslouchám. Chvílemi se dívám na Gutnera, chvílemi jen tak, do prázdna, a představuju si to, o čem mi vypraví.

K horským jeseterům už s ním nedojdu. Únava mě zmůže a já usnu na okraji postele, stulená do klubíčka. Cítím teplo pod sebou a bezpečí... Můj spánek je klidný a hluboký.
 
  Gunter   Postava není přítomna 2.4.2014, 17:03:33
Překvapeně se na ni podívám, protože tuhle otázku jsem čekal ze všech nejméně.
Ale možná má pravdu. Tohle je aspoň naprosto nezávadné téma.
Nemůže nás ohrozit, nemůže přivést situaci do toho vypětí, do něhož se občas mimoděk dostáváme a které mezi nás vždycky vrazí klín.
Ani já už nechce žádné klíny. Udělám vše, aby se zase vrátila ta klidně plynoucí žertovná atmosféra naprosté pohody.
Přece nám to šlo.
Bylo to mezi námi. A může to být zas.
Je jen málo lidí, s kterými se cítím tak uvolněně. S Nys ano a chci se tak cítit zas.

A tak se uvelebím aspoň o fous pohodlněji a opřu se lokty o kolena a začnu vyprávět.
Příšerná poloha. Nevydržím to moc dlouho a zase ji změním. Stále si ale udržuji ten odstup, abych ji ani trochu nevyplašil.
Vyprávím ji o zvěři, která v údolí žije.
O všech možných i nemožných druzích a poddruzích, které jsem tu viděl. rybách v Medovém potoku. O stromech. O lese. O narudlých skálách.
O ptácích, kteří tu hnízdí.
O vodopádu, v kterém nejspíš bydlí rusalka, protože jinak by nemohl být tak krásný.
O staré vrbě, kde číhávám na srnky, co tam chodí pít.

Vyprávím o všem na co si vzpomenu. Můj hlas je následkem únavy ještě hlubší a taky trochu chraplavý. Svým způsobem se to ale příjemně poslouchá.

Během svého vyprávění měním polohy svého nepohodlného posezu a postupně se sesouvám do kožešiny. A pak někde mezi horským jeseterem a skalními orly upadnu do trhaného a neklidného spánku.
Vzpomínka na uplakanou dívku je příliš živá a pronásleduje mě i ve snu.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 2.4.2014, 15:00:38
Sedá si jak na jehly. "Co jsem mu to jen provedla..." opět se ozve palčivá výčitka. Ne, tak úplně jsem za to nemohla... to ten jeho "úžasný" nápad. Ale nezasloužil si, aby se bál posadit ve vlastním srubu. Asi jsem ho vážně vyděsila...

Trochu se zavrtím a s mírným úsměvem si sednu pohodlněji. Zvládnu to, teď už ano! Natáhnu se pro koláček a zakousnu se. Z mých pohybů je ovšem jasné, že nehraju na čas. "Na to jsou ty koláčky moc dobré..." usměju se vděčně. A ten vděk není jen za ty koláčky.

Pokud na mě před tím výstupem šla únava, teď se vrací obrovská tíha. Jistě je to i tím citovým vypětím. Cítím se stejně, jako když jsem zpočátku každý večer usínala vysílená pláčem. Zoufalým a bezvýchodným. Jenže teď budu usínat určitě líp! Urovnalo se to... aspoň myslím. Přijal mé křehké příměří a snad to budeme moct překlenout. Moc bych chtěla...

Únavu cítím obrovskou, ale na druhou stranu se mi ještě nechce jít spát. Nevím přesně proč, ale mám pocit, že bych v tenhle moment neusnula. Jenže... dost dobře nevím, kde navázat v hovoru. Mezi námi nepanuje sice takové to tíživé, trapné ticho. Vlastně je to ticho hezké, bezpečné. Ovšem já nechci, abychom mlčeli. Chci slyšet ten jeho hluboký, znělý hlas.

Proto se mezi sousty konečně zeptám: "Kterým směrem odtud se pohybují nějací levharti?" Otázka je to úplně hloupá, zbytečná. Stejně bude stopovat on, takže já to vědět nemusím. Ale na něco se prostě zeptat chci.
 
  Gunter   Postava není přítomna 2.4.2014, 14:46:07
"Jen o jeden?! Fňuknu. "Vždyť jsem vyhrál!"
Pak se ale zašklebím a podám ji ošatku přímo pod nos.
"Klidně sněz všechny, jen když se budeš zase usmívat, ano?" Zvážním najedou a můj hlas zní nezvykle hluboce. Vzápětí ale zase přetančí do smíchu.
Stejně mi upečeš nové. Slíbilas to." Prohlásím sebejistě.

A pak se moje sebejistota rozpadne jak domeček z karet. Vevnitř. Navenek jsem klidný jak želva. Zdá se, že jsem zase našel své sebeovládání.

K čemu se chystá?
Napjatě ji sleduji, jak se blíží k posteli a když si opatrně sedne, vydechnu.
Úlevou. Obdivem.
Ať už ji děsí a pronásleduje cokoliv, dokázala to. Dokázala to aspoň na okamžik překonat.

Pomalu si sednu na druhý konec postele a zůstanu trochu strnule vzpřímený. Bojím se ji znovu vylekat, takže omezím jakýkoliv pohyb na minimum.
Nejraději bych se zeptal, jestli tam můžu zůstat, ale neudělám to. Nechci mezi nás znovu vnést rozpaky a pocit, že mi musí něco vysvětlovat.
Nemusí.
Bohatě postačí, když se na mě nebude dívat s hrůzou v očích a nepotečou ji slzy....

Místo toho ji přisunu ošatku.
"Tak jen do nich. Schválně, kdo zbaští svojí část dřív?"
 
  Nyskel   Postava není přítomna 2.4.2014, 13:44:33
Slyším a vnímám Guntera kousek za sebou. Ještě protáhnu krok a v hlubokém šeru letím skoro o zlomkrk. Ale ta radost, která se šíří celým mým tělem... úleva... ta za to stojí.

Už jsem skoro u srubu a Gutner je jen malý kousíček ode mě. Když to stihnu první do dveří, dám to!

Jenže Gunter si mírně naběhne do strany a proletí oknem jak šipka. "Cože?!" zavrčím napůl udiveně, napůl podrážděně.

Dovnitř vtrhnu jak velká voda a zabrzdím se tím, že vyskočím na postel, a prudce se otočím, až se zadníma packama odrazím od zdi a dopadnu na podlahu. Na dvou se rychle postavím a zadýchaně pozoruju Guntera, který se bohorovně uculuje. Našpulím rty v nasupeném výrazu, ale oči se smějí. Ne tak jiskřivě jako předtím, ale snažím se.

"A vlastně... takhle je to správně! Za tu scénu bych si zasloužila, aby Gunter spráskal ty koláčky všechny. Jako malé odškodné. Nejdřív kvůli mému vrtochu zahučí do ledového potoka a teď jsem ho vyděsila k smrti. Nyskel, Nyskel... jak by to s tebou vůbec mohl vydržet?!" kroutím nad sebou hlavou. To, co jsem předvedla za posledních pár hodin, by mi zajistilo místo v útulku pro choromyslné.

Ještě párkrát vydechnu a rychle spočítám koláčky na míse. "Dobrá, máš o jeden víc." připustím nakonec. I tak na mě zbydou pěkné tři kousky.

Jsem zase zpátky ve srubu a opatrně pátrám sama v sobě, jestli už je ta hrůza pryč. Nesnáším vracet se na místa, kde jsem něco podobného prožila. Nikdy už jsem nespala ve stejném hostinci, kde mi padl nějaký muž za oběť. Kde jsem se cítila ohrožená. Jenže... tady je to jiné. Je to zpátky ten praktický, útulný srub, který Gunter postavil vlastníma rukama. Zvláštní...

Zadívám se na kožešinu a pak střelím pohledem po Gutnerovi. "Tohle bych pro něj mohla udělat. Jako další záplatu za to mé hrozné chování..."

Volně přejdu až ke kraji postele, opačnému než roh, ve kterém jsem se před pár desítkami minut krčila, a pomalu se posadím. Pomalu pohladím hustou kožešinu a zvednu pohled ke Gutnerovi. Usmívám se. Ne zářivě, ale klidně, smířlivě... a tak trochu omluvně. Nic neříkám. Je to nabídka k míru.
 
  Gunter   Postava není přítomna 2.4.2014, 13:19:34
Znovu zatřepu mohutnou hlavou.
Zapomenout?
Tvářit se, jako že nic? Když jsem viděl ten strach? Tu hrůzu?
Když jsem se díval na ty obří slzy kutálející se po jejich tvářích?
Kvůli mně....Kvůli mé rozvernosti?
Nemožné.


"Dobře, hodíme to za hlavu." Přitakám nahlas, protože co můžu dělat jiného.
"Byl bych rád a....." Nedořeknu, než se stačím znovu nadechnout, vyštěkne na mě hravou sázku a je pryč.
Protestativně zakňučím a vypálím za ní.
"Tohle bylo podlé, záludné." Zahučím a těsně u srubu jsem zákeřný zase já.

Využiji znalosti své stavby a proletím oknem v plné rychlosti těsně kolem ní.
Na druhé straně to sice sotva ubrzdím a praštím se pořádně o stůl, ale jsem vevnitř. A vzápětí už stojím na nohách, s ošatkou v ruce a líbezným úsměvem na tváři.
Jistě, mohl jsem ji nechat vyhrát. Možná jsem i chtěl, v rámci provinilosti. Jenže....bylo to silnější.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 2.4.2014, 12:34:49
Na okamžik před tím jeho pobouřeným tónem ucuknu, ale rychle pochopím, že se nezlobí na mě. "Co mám za sebou? To se mi teď bude skrývat daleko hůř..." uvědomím si, ale jsem rozhodnutá nechat si to pro sebe. Nepochopil by to. Nechápal by mou mstu. Ne se svou výchovou, kterou mu tak poctivě vštípil otec. To o tom "daru"...

Nad zapáleným kostelem se potutelně po vlčím uchichtnu. Zní to jak tichounké zavrčení.

Nakloní se ke mně a já neuhnu. Ve vlčím je všechno opravdu daleko jednodušší. I dotyky. Je to přirozené, zvířecí gesto.

Jeho omluvy jitří můj stud a zahanbení a tak se rozhodnu tohle všechno rázně ukončit. Zamést pod koberec. "Víš co? Prostě se to úplně nepovedlo. Hodíme to za hlavu a zapomeneme na to, ano?" dodám rádoby vesele a lehce. Nejde mi to úplně od srdce, ale o to víc je v tom cítit úporná snaha všechno urovnat. A už se k tomu nevracet! Hlavně se nevracet!!!

"Teď by to chtělo něco... něco sourozenckého." bleskne mi hlavou. Chci se zbavit své tíhy a znovu vstřebávat energii z té pohody, kterou pro mě umí vykouzlit. Je to životadárné... "Víš co? Kdo bude první u srubu, může si vzít o koláček víc!"?vyštěknu, ale konec věty už posílám v běhu. Ano, je to trochu nefér, ale proti tak obrovskému Vlkovi si nějaký náskok zasloužím!

Vyrazím jak střela. Vážně se snažím. Nejde mi o ten koláček, i když taky není k zahození, ale hrozně se mi ulevilo. Strašlivánsky. Mám najednou takovou radost z běhu. Jazyk mi vlaje z rozesmáté tlamy a packy protahuju co nejdál to jde.
 
  Gunter   Postava není přítomna 2.4.2014, 12:23:06
Prudce dobrzdím a vyrovnám rovnováhu. Zatřepu hlavou, překvapený vlastní nešikovností. Pak už ji ale stočím k Nyskel a pozorně si ji prohlédnu žlutýma očima.
Komunikuje! Aspoň to!

Nejistě zavrtím oháňkou. Bojím se, co mi řekne. Bojím se, že bude chtít odejít.
Pak ale promluví a já pobouřeně vyštěknu.
"Proč se omlováš. Já se přece nezlobím. Cítím se provinilý, nesmírně provinilý, že jsem tě vyděsil. Špatně jsem to odhadl. Myslel jsem, že tě pobavím a troufl jsem si na něco tak....osobního, aniž bych věděl, co máš za sebou a jak na to můžeš reagovat. Bylo to....neprozřetelné.
Troufalé.
Hloupé.
Cítím se jako malý kluk, který chtěl pobavit kamarády a omylem zapálil kostel."
Přiznám upřímně a skloním hlavu k ní. Na okamžik přiložím čelo k jejímu v kajícném gestu.

"Byla jsi tak vyděšená a já....nikdy jsem se necítil hůř. Mrzí mě to. Strašně moc, Nyskel. "
 
  Nyskel   Postava není přítomna 2.4.2014, 7:15:31
I když se doteď musel pohybovat naprosto neslyšně, najednou zrychlí a já otočím hlavu směrem, ze kterého přichází. Dere se mlázím jak vichřice.

Když vpadne na malé prostranství, kde stojím, neleknu se. Čekala jsem ho. Jen mě trochu překvapí, když do mě drcne. Tázavě nakloním hlavou a čumák váhavě natáhnu jeho směrem. Na okamžik zůstanu blízko, v důvěrném gestu, a pak se zase o trochu stáhnu. Nevím proč, ale být s ním jako Vlk je z nějakého důvodu jednodušší.

Chvíli přešlapuju předníma tlapama a i ve vlčí podobě je zřejmé, jak provinile se cítím.

"Já..." začnu tiše, nejistě... "Co mu mám říct?! Že jsem blázen, ale že bych ráda zůstala?! Že už se to nebude opakovat?! Že... že..." nevím přesně. Až sem jsem to nedomyslela.

Ještě jednou přešlápnu: "Chci se omluvit. Vím, že jsem se chovala hrozně a hloupě a... je mi to líto. Prostě jsem jen špatně pochopila ten tvůj vtípek." dodám a zkroušeně skloním hlavu. Čekám.
 
  Gunter   Postava není přítomna 2.4.2014, 1:23:39
Běžím nocím a dávám si zatraceně velký pozor, abych se nepříbližil moc blízko. Zase ji ale nechci ztratit úplně z dohledu, takže kdyby se na to hodně zaměřila, ucítí mě.
Tak nějak ale spoléhám na to, že to neudělá. Že je příliš rozrušená na to, aby se soustředila na svoje okolí.

Došlapuji co nejtišeji a po pravdě se pohybuji lesem jako duch. Musím si zase jednou blahopřát, že jsem černý. V noci je to opravdu výhoda. Kromě svítících očí, když se odrazí od nějakého zdroje světla, dokáži dokonale splynout s temnotou. Ona ne. Její světlý nazrzlý kožich je dobře vidět.
Nepokouším se jí dostat do hlavy i když bych dal první poslední, abych věděl, co se v té zmučené mysli odehrává.
Jen si ji hlídám.
Tiše a z povzdálí.

Roztrpčenost mě přešla a zůstalo velké bolavé prázdno. Pocit, že jsem ji nedokázal pomoci.
Nedokázal jsem ji vytáhnout z toho křečovitého strachu, do něhož se uzavřela.
Neutěšil jsem ji.
Odmítla mě. Nejsem pro ni dost důvěryhodný, aby mě pustila blíž.
Utekla.


To pomyšlení mě trápí víc, než jsem si ochoten připustit.
Záleží mi na ni. Nevím proč, ale je to tak.
Zaktivovala za pouhopouhé dva dny všechny moje ochranitelské instinkty.
Zajímá mě.
Fascinuje.
Je mi v její přítomnosti hrozně lehko a veselo. Zahnala všechny moje vzpomínky...
Proč nemůžu zahnat já ty její?
Sužují ji. Vím to. V její minulosti je něco, co jí užírá úsměv z tváře.
A já musím vědět, co to je!
Musím k ní proniknout!
Dlužím ji to. Chci to. Chci, aby se se mnou cítila právě tak volně a šťastně jako já s ní.


Uháním za ní, když se vrací zpátky k srubu a ten knedlík v krku mě dusí spolu s toužebným smutkem.
Její tvář, zmáčená slzami mě pronásleduje jako noční můra. Mám ji všude kolem sebe.
Co je to s ní! Bože, co to s ní jenom je!

Když promluví, poleká mě to natolik, že málem skončím v kozelci. Zapackám, ale okamžitě zrychlím.
Ženu se tak zbrkle, že když se vynořím z křoví vedle ní, nedokážu dobrzdit včas, narazím do ní bokem a skouznu se po předních tlapách.
"Já taky. Bál jsem se o tebe." Zafuním udýchaně a úplně pro tu chvíli zapomenu, že jsem vlastně chtěl zůstat v pozadí. Nechtěl jsem, aby věděla, že jsem za ní vyběhl ven.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 1.4.2014, 23:22:25
Běžím jako vítr. A právě ten mi pomáhá. Čistí hlavu. Cítím jeho poryvy na čenichu a je to jak chladivý balzám na zmučenou duši.

Ještě chvíli trvá, než zpomalím a teď už volným klusem začnu zahýbat do oblouku zpátky. Vím, že nechci úplně utéct. Ani nemůžu... mám tam Bellu.

S dalšími metry ze mně vyprchává všechen ten vztek a zoufalství. Chladivý vzduch mi dál čistí hlavu a já se začínám probírat svým nitrem. Fáze, která bolí, ale léčí. Léčí mou utrápenou, pošlapanou dušičku.

Ne, ve skutečnosti nechci utéct. Kvůli Gunterovi, ale hlavně kvůli sobě! "Tohle všechno bylo jen jedno obrovské nedorozumění. To, jak jsem se cítila poslední tři dny po Gunterově boku... to nemůže být náhoda. Ani omyl nebo přetvářka. To by Vlčice poznala. Ta víc než kdo jiný. Bylo to... jako cítit, že takhle to má být. Že je to správné... v pořádku. A instinkty mi říkají, že Gunterovi to taky není lhostejné. Já mu nejsem lhostejná!"

Jsem teď ve svém nitru a okolí vnímám jen velmi okrajově. Vím, že Vlčice by mě varovala, pokud by se blížilo nebezpečí. A tak se můžu dál nimrat sama v sobě.

"Chovala jsem se jako dokonalý blázen, ale třeba... třeba by to pochopil. No, možná ne pochopil, tohle chápat nejde, ale třeba se nezlobí. Možná bychom mohli dělat, že se nic nestalo. Teda... téměř..." začínám sama sobě malovat, co dál. Jenže je to jen mé zoufalé přání. "Jak by si mohl ještě po tom všem myslet, že jsem normální?!" propadám opět malomyslnosti.

Až teď se mi vybaví slova o tom, že takhle to mezi sebou dělají sourozenci. Nevím, proč se mi tahle věta vybavila právě teď, ale překvapeně na ni v duchu zírám a dílky skládačky mi zase začínají pasovat k sobě. Tahle věta totiž potvrzuje, že Gutner to myslel dobře! Že v tom nebylo nic... temného. Starší bratr! Vlastně řekl přesně to, co jsem chtěla slyšet! A já, husa, to prostě nechala ležet!

Mám na sebe vztek. Ale ne ten pálivý, zničující. Spíš mě to mrzí. Nikdy bych nevěřila, že si na někoho dokážu za pár desítek hodin tak zvyknout. Tolik, abych o něj nechtěla přijít. "Nechci!...... NESMÍM!" uvědomím si konečně.

Celé mé nitro zalije slabounká záře naděje. Možná to ještě není ztracené. "Když se mu omluvím... třeba... třeba to půjde... Já a Gunter, můj velký bratr. Můj ochránce... Nemusím být sama! Nechci být sama!!!"

Zamířím instinktivně zpátky. Nevím, jestli tenle rozbor stačil, abych si to všechno přebrala, ale to, s čím se vracím, mi dává smysl. Po těch dlouhých měsících je to to jediné, co mi dává smysl.

Rozhlédnu se kolem, jako bych se konečně vynořila na hladinu a nasaju pachy. Do nosu mě praští i ten Gunterův. Zpomalím a zavětřím. Musí být někde okolo. Tohle není starý pach.

Zastavím. Chvíli čekám a pak opatrně natáhnu své myšlenky k němu. Cítím ho. Cítím z něj... smutek. A starosti. Není tam vztek ani pohrdání. Nic, čeho jsem se tolik bála. Nejistě šeptnu do jeho hlavy: "Jsem tady..."

 
  Gunter   Postava není přítomna 1.4.2014, 23:01:31
Zabořím hlavu do polštáře a kdesi v nitru táhle zaúpím.
Sakra!
Sakra!
SAKRA!


Nějak se mi to všechno vymklo z kontroly a já jsem zvyklý všechno zvládat. Ne, tu zatínat prsty do kožešiny.
Znechuceně se na ně podívám.
Ne! Třesou se mi!
Takhle rozušený jsem nebyl už léta.

Proč jsem ji k ní musel chodit?
Když přede mnou tak zdrhala, sotva stála o to, abych ji objímal.
Ale já ji chtěl obejmout! Zoufale jsem chtěl!
Pitomče.
Saláte.
Kreténe.
Teď se tu budeš až do rána mučit strachem, že se jí něco stane.
A uraženou ješitností, samozřejmě....

Není to ješitnost!
Ne, úplně.
Potřeboval jsem to! Potřeboval jsem zatavit ten vodopád slz, potřeboval jsem ji vrátit úsměv do tváře. a potřeboval jsem to naprosto zoufale.
Je to ještě dítě. Nesmí být smutná. Takhle strašně vyděšená...
Nesmí. Nesmí. Nesmí.
Nechci to!

Taková bolest!
Ta hrůza v jejích očích.
Kurva!


Zvenku se ozve tlumené zavytí a já rázem vyletím jak sklapnuté péro.
A vybuchnu. Okamžitě a bez rozmyšlení.
HA! Gunter, který učil Eleanor sebeovládání. Směšné!
Proletím oknem a zastavím se teprve pěkných pár metrů od srubu.

Zadrž, idiote nebo před tebou zdrhne až do Berrbery!
Na chvíli přestanu dýchat. Přestanu myslet.
Musím dokonale vyčistit svoji hlavu nebo mě objeví.
Soustředím se jako snad ještě nikdy. V mé mysli pomalu narůstá neutrální obraz. Skály. Řeka. Smutek. Nic víc. A její tvář. Nic jiného tam nenajde....

Tiše se rozběhnu.
Musím se přesvědčit, že je v pořádku. Že ji nic nehrozí.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 1.4.2014, 22:40:19
Nedrží mě. Souhlasí.

Kdesi hluboko v sobě ucítím hořké bodnutí. Nyskel, která teď převzala vládu nade mnou, to neřeší, je rozhodnutá, že to má pod kontrolou a že to zvládne, ale já ve skrytu duše vím, že mě to hrozně zabolelo. Ta vystrašená holka chtěla obejmout... a schovat se. Schoulit se do teplé, pevné náruče, jakou pro mě měl tatínek, když bylo nejhůř.

"Jenže jsem to všechno zvorala! Zvorala!!! Nenávidím Darkina! A Torwalda! Nenávidím sebe!!!!!!" dojdu ke dveřím a bez dalšího slova vyklouznu ven.

Dveře se ještě ani nezavřely a vodopády slz zmáčí mé tváře. Chce se mi křičet a výt. Teď už Masku nepotřebuju. Jsem sama se svým prokletím. "Sama... zase... protože jsem to podělala! Všechno!!!"

Rozběhnu se a nedokážu to už dál potlačovat. Dopadnu na všechny čtyři a svět kolem mě najednou dostane ostřejší kontury. Pachy ve tmě, temné stíny. To všechno se mi zdá najednou o to víc nepřátelské.

Z hrdla se mi proti mé vůli vydre přidušené zavytí. Zrychlím. Musím pryč! Utéct!!! Sama před sebou! Kéž by to jen šlo.......
 
  Gunter   Postava není přítomna 1.4.2014, 22:28:37
Ztuhnu. Čekal jsem všechno. Každou možnou reakci. Že se mi zhroutí do náruče, že uteče, že mě odstrčí a začne hystericky křičet, že mě napadne...
Čekal jsem všechno, jen tohle ne.
Ne tenhle studený chlad. Tvrdost, která ji ani trochu nesluší.

Sleduji ji pohledem, když vstane a zamíří k ohništi. Ruce mi klesnou do klína. Najednou se cítím odkopnutý a ponížený. Odmítnutý.
Bolí to.
Je to, jako by do mě zaryla dýku.
A ona stojí u ohně, bez slz, naprosto klidná. Rozhodná. Uvědomělá.
Nelíbí se mi to.
Taková byla, když jsme se setkali. Tak tvrdá, tak prostá jakýchkoliv emocí kromě zvědavosti.

Během pobytu v mé společnosti se začala měnit, stávala se lidštější. Jenže teď...jak mávnutím proutku je zase jako předtím.
Chápu, že je to její forma ochrany, ale nelíbí se mi to.
Ani trochu.

Když řekne, že chce spát venku, přikývnu. Teď nemůžu mluvit já. Musím tuhle hořkou pilulku spolknout a uspořádat si v hlavě co s tím.
Odvrátím se a mlčky se schoulím na kožešině.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 1.4.2014, 22:10:31
Jakmile mi Gutner navrhne, že půjde ke mně. Prudce sebou cuknu. Ze sebelítosti mě vytáhne výstražný alarm. Jako bych se naježila. Ruce si pevněji semknu kolem kolen a napůl vyděšeně, napůl bojovně se zamračím. Slzy dál tečou.

I Vlčice uvnitř znovu varovně zavrčí. Potřepu hlavou, abych se dokázala vzpamatovat. Soustředit. "Nechce mi ulbížit! Slyšíš?!" houknu na svou chundelatou ochránkyni. "Zvládnu to. Já to ZVLÁDNU!!!" vzdoruju umíněně.

A tak se stane, že se Gutner dostane až ke mně. Opatrně otevře náruč a v jeho očích je vidět, jak moc to chce odčinit. Jak moc mi chce pomoct. Nedůvěřivě sleduju každé jeho gesto, ale donutím se nehýbat. Neutíkat!

"Ubohá malá holčičko......." ta slova mi rezonují v hlavě. A najednou se ve mně vzedme ne Vlčice, ale ublížená Nyskel. Bojovná Nyskel, která si dokázala poradit sama! Která neměla nikoho, kdo by ji vedl za ručičku, a přesto to dokázala zvládnout. A tahle Nyskel velí jasně. "Nejsi ubohá malá holčička! Jsi Nyskel! Vlčice!" Naokamžik mám chuť kňouravě jí oponovat, ale ne, nedá mi šanci.

Jakoby z cizí vůle se odtáhnu a narovnám v zádech. Lítostivý, zraněný výraz vyprchá z mé tváře jak mávnutím kouzelného proutku. Naopak se tam vloudí odhodlání a tvrdost. Maska, která mě tolikrát zachránila... a to i přede mnou samotnou.

"Promiň." zopakuju a začnu vstávat. Nedívám se na něj, ale tón hlasu je o poznání tvrdší, než prve. Neklepu se, nebrečím. Má maska mě zachránila. Opět. Jen mě strašlivě pálí myšlenka, že viděl i tu ustrašenou holku ve mně. "Kdybych to čekala... kdybych tušila, co chce udělat, ustála bych to! Jen mě zaskočil! Nic víc!" snažím se to všechno rychle omluvit...vysvětli sama sobě... zlehčit!

"Omlouvám se, reagovala jsem přehnaně. Prostě jsem to špatně odhadla." řeknu, snad až příliš odměřeně, a přejdu ke krbu. Přiložím další polínko a na okamžik se zadívám do plamenů.

"Myslím, že by bylo lepší, kdybych dneska spala venku, ve vlčím." pronesu tiše, ale rozhodně. "Neboj se, budu se držet u srubu." dodám ještě a otočím se ke dveřím.

Tahle Nyskel je úplně jiná osobnost než ta před chvilkou. Aspoň tak se to musí Gunterovi zdát. A ne náhodou mu jistě připomene tu Nyskel, kterou potkal před pár dny v lese. Tohle je totiž nová Nyskel, kterou znají ti, kteří se s ní setkali za poslední rok a půl. Nyskel, která přežila!
 
  Gunter   Postava není přítomna 1.4.2014, 21:30:31
Hrdlo se mi stáhne, jako bych tam měl jeden velký obří knedlík. Osm knedlíků.
Nešťastně na ni zírám a pohled, jak se jí kutálí po tvářích slzy jak hrachy, je nad moje síly.
Vždyť je to v podstatě jen vyděšené dítě. Vyděšená malá holčička....

A přesně tak ji ji oslovím.
Jako malé dítě, které prostě potřebuje ukonejšit.
"Pšššš, holčičko moje, pšššš, všechno je v pořádku. Nemáš se za co omlouvat. Půjdu teď k tobě, ano? Neublížím ti, rozumíš mi? Neublížím. Nemáš se čeho bát.

Pomalu se vyhoupnu na palandu. Moje pohyby jsou promyšlené a vláčné. Pořád dbám na to, aby viděla každý můj pohyb a pořád se jí dívám do tváře.
Přibližuji se pozvolna a opatrně. A neustále na ni mluvím. Tiše, chlácholivě.

Když jsem u ní, natáhnu už potřetí ruce a když mě nechá, opatrně si ji přitáhnu k sobě. Do náruče. V mých pohybech není vůbec nic násilného ani majetnického. Ani chtivého. Tohle jsou ruce, které konejší a já je nabízím, abych ji utěšil. Nic jiného vtom není. Dokonce i dychtivého Vlka jsem zatlačil hlouběji než kdy jindy.

"To jsem já, Tery, moje ubohá malá holčičko! Neublížím ti. Pojď ke mně. Pojď." Ještě v životě jsem snad nemluvil měkčeji a sametověji. A ještě nikdy jsem se necítil takhle.
Se zoufalou naléhavostí k ní natahuji paže a oči mě pálí slzami.
Pohled na ni mě láme na kusy a jestli ji k sobě okamžitě nepřivinu, abych ji utěšil, nejspíš se na ty kusy rozletím.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 1.4.2014, 21:16:17
Vrhne se ke mně! "Co to dělá?!" zakvílím v duchu zoufale a stejné zoufalství se mi promítne ve tváři. Vlčice už je jen těžko zvladatelná. Chce mě chránit! Chce zabít toho útočníka, jako už zabila mnoho jiných. Poslední zbytky sebeovládání se začínají bortit.

V tu chvíli ale Gunter zastaví. Ztuhne u mého lůžka a dívá se na mě. Vyděšeně, zoufale. Nedává mi to smysl!

A pak se mi ozve v hlavě. Cuknu sebou, jako by mi někdo zabodl do mozku hřebík. Zamžikám a přikrčím se. Nečekala jsem to.

Jeho hlas je konejšivý. Zprvu nevnímám slova, jen ten uklidňující tón. Ztěžka polknu a podívám se na něj. Stále vyděšená, ale teď se k tomu místo bojovnosti přidá zmatek.

Jen poslouchám hlas v mé hlavě a snažím se dýchat. Dýchat!

Sedá si pomalu na postel. Ještě trošku se posunu, ale už moc nemám kam. Pomaličku natahuje ruku. Dívám se na ni, jako by se měla každou chvílí změnit v útočnou kobru a drapnout mě za nohu. Ještě víc se schoulím a přitáhnu nohy k tělu. Teď vypadám doslova jak týrané štěně. Rozklepu se a do očí se mi derou slzy. Nevím, co se děje... co mám dělat... hrozně se bojím. Nerozumím tomu...

Slova ke mně začínají pomalu pronikat a jak si začínám uvědomovat, k čemu došlo, přepadne mě ukrutná lítost a stud. "Zvorala jsem to! Všechno jsem to zvorala!!!" v krku mě začne dusit knedlík a po tvářích se mi rozkutálí veliké slzy. Dál se choulím v koutku. Ta vlna lítosti je obrovská, nezměrná, dusivá. "Tohle se nemělo stát..." kvílím tichounce v duchu a začnu se bezděky mírně pohupovat dopředu a dozadu.

Pohled na mě musí teď být opravdu strašný a nejhorší je, že si to uvědomuju, ale nedokážu s tím nic udělat. Nedokážu přestat!

"Promiň..." špitnu nakonec sotva slyšitelně a mé doširoka otevřené oči se na něj dívají zpod záclony slz. "Promiň..."
 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.