abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Nyskel   Postava není přítomna 5.4.2014, 9:32:15
"Je nádherný... a taky děsivý, tedy nebýt já Vlčice." v duchu mu přisvědčím, ale na hlas bych to nikdy neřekla. Už z principu!

Stejně jako on poslušně natáhne nohy k ohni, já stejně poslušně sáhnu po čutoře a opatrně se napiju. Zby mi zatrnou a já lehce zkřivým tvář, ale má pravdu. Ta voda je lahodná... Žádný div, že ti pstruzi jsou také úžasní, když žijí v tomhle.

"Co se mu líbí?" zvědavě vzhlédnu od preparování dalšího sousta.

A musím se od srdce rozesmát, až se můj zvonivý smích odráží od skal okolo nás. "A pak že nejsem obyčejná holka... že bych se hodila na nějaký hrad!"

"Myslíš, že by mě s tímhle apetitem zvládli vůbec uživit?" zeptám se na oko ustaraně. "Abych se nemusela v nocích měnit na Vlčici a venku si lovit něco na přilepšenou... abych nebyla HUBENÁ!" zakřením se. Znovu jsem si vybavila tu jeho slovní eskapádu.

"Tohle je vlastně asi jedna z mála výhod Vlčice - bez problémů si kdekoli obstarám jídlo." v mém úsměvu, nebo spíš úšklebku, se objeví notná dávka ironie, ale dobrá nálada zůstává. A doufám, že to tak dlouho zůstane.
 
  Gunter   Postava není přítomna 5.4.2014, 9:18:37
"Jako vlk jsem nádherný!" Podotknu s přehledem a natáhnu nohy poslušně k ohništi.
"Aaaaa, to je balada." Zafuním spokojeně a zavrtín rozkošnicky zmrzlými prsty.
"Schválně ochutnej, voda z vodopádu je něco neopakovatelného, ale pozor, je snad ještě studenější." Vybídnu ji a bezostyšně se pustím do ryby. Jak mi tu mlaská do ucha, začne mi žaludek vyvádět kotrmelce.

"Copak pstroužkové, to je nejlahodnější ryba na světě. Ale syroví mi moc nejedou. Dokonce ani jako vlkovi ne, musím být hladový. Asi se mi prolíná ten člověk, protože vlci je jinak jedí docela rádi." Pronesu zamyšleně a pak se zaculím na spokojeně zobající Nyskel.
"Nahoře, nad srubem je jich také dost, takže ti kdykoliv můžu nalovit k večeři." Slíbím, když vidím ten apetýt.
"Líbí se mi to." Vyhrknu najednou.
"Tedy jak jíš, nerýpeš se v jídle jako nějaká slečinka, ale jíš s gustem! Užíváš si to! Až jsem z tebe dostal hlad!"
 
  Nyskel   Postava není přítomna 5.4.2014, 8:56:00
Statečně si pálí prsty, abych já mohla ochutnat. Povzbudivě se naněj usmívám - aspoň tohle bolestné si zaslouží. A široký, spokojený úsměv, když ochutnám. "Skvělé... jak dech. Mňam.Mňam." zamlaskám významně.

Pstruzi skončili navršení na jednom talíři, protože na ten druhý jsem vyrovnala zeleninu a placky. Spokojeně se usadím z jedné strany a čekám. Chce to velkou dávku sebeovládání, ale držím se. Už proto, že Gunter se opět obětovala vyrazil pro vodu.

Sedím na zemi, kolena skrčená pod bradou, ruce je pevně objímají, aby snad podloudně jedna z nich nezaútočila v nestřeženém okamžiku na pstruhy.

Sleduju pobaveně Guntera, jak tancuje a nadskakuje ve vodě. Sice trochu nechápu, že jde až k vodopádu, já bych nabrala vodu rovnou z jezírka... ale už jsem pochopila, že když Gunter něco chce, je ochotný pro to i něco udělat. A já mu v tom rozhodně bránit nebudu. To bych totiž přišla o tuhle skvělou pantomimu.

Když se vrací a dál u toho poskaku, potutelně se hihňám. Ale jen decentně, aby ho zase nenapadl nějaký sourozenský vtípek.

Skulí se vedle mě do trávy... možná až příliš blízko, ale konec konců sedíme u jednoho talíře.

Chlupané nohy jsou chladem zarudlé. "Dej si je blíž k ohni..." poradím mu dobrácky. Ale pak dodám: "Jen pozor, ať ti neshoří kožich! Jako vlk s holýma tlapama bys vypadal vážně směšně!" zakřením se. A pak už si konečně vezmu jedno sousto. Je to vážně lahoda!
 
  Gunter   Postava není přítomna 5.4.2014, 0:50:03
Uff. Zdá se, že jsem to přežil.
Aniž bych dostal facku.
Aniž by se mi začala smát.
Aniž by se smrtelně urazila.


Tahleta varianta docela jde. Sice nevím, jestli jsem ji přesvědčil, ale aspoň jsem přežil, bez facky, bez výsměchu a bez jejího uražení.
Takže spokojenost. Unavená, ale spokojenost.
"Samozřejmě, že jsou." Ujistím ji vřele, natáhnu se s mohutným foukáním a sykáním ji uloupnu kousek masa a podám ji ho.
"Delikatesa, viď?" Visím ji na rtech a nadšeně se usmívám.
Samotnému se mi sbíhají sliny.

Opatrně sundám pstruhy nožíkem na jeden z mých cestovních talířů a dám je na ten kámen, kde jsem je porcoval.
"Dej se do toho, já jdu pro čerstvou vodu a dáme se do toho."

Stále ještě nemám boty, takže si vyhrnu nohavice až po kolena, popadnu naše čutory a se srdcerývným jekotem zamířím přes tůňku k vodopádu. Tam je voda nejčistší a nejlepší.
Chvíli mi trvá, než ji naberu do obou čutor a celou dobu u toho syčím a poskakuju z nohy na nohu, abych se aspoň trochu zahřál.

"V kožichu to bylo výrazně příjemnější."Povzdechnu si, když se vrátím zase zpátky k ní a hodím čutory na zem.
"Ale budeme ji potřebovat na zpáteční cestu. Sice ta bude daleko rychlejší, protože nahoru to jde snáz, ale ještě nás čeká velký hon na jelena!" Dodám už zase se smíchem a skulím se do trávy vedle ní.
Opálené nohy mám rudé mrazem a chlupaté od přírody. Začnu si je třít a u toho mlsně pokukuji po pstruzích.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 5.4.2014, 0:06:58
Nikdy jsem netušila, co s tímhle velkým chlapem dokáže udělat jedna nevinná, nejistá otázka. To divadlo, které rozehraje před mýma očima...

Jen stojím a chvílemi zvedám obočí v údivu, jindy zase v nesouhlasu, občas se mu snažím dokonce očima pomoct, aby ze sebe dostal to, co potřebuje říct.

V tu chvíli jsem tak zabraná do jeho sdělení, že mi nestihne dojít, kam přesně se dívá. Nebo asi stihne, ale nepohoršuje mě to. Vážně? Nepohoršuje? Zvláštní....... tak jako skoro všechno kolem Guntera.

Ke konci už skoro chraptí. Nejistě těkám očima po okolí a moc nevím, co na to říct. Asi to všechno myslel jako poklonu... aspoň myslím... ale ten způsob, jakým se k tomu dostal...

Nakonec jen pohodím hlavou a bez jakýchkoli komentářů si přidřepnu kousek od něj k ohni. Nasajů lahodnou vůni a oblíznu se. "Vypadají úžasně. A pstruh ani moc nepotřebuje... Už by i mohli být." v podstatě škemrám o soustíčko. Můj pověstný vlčí hlad začal znovu úřadovat. Slupla bych je snad i syrové.

Jak mi tak sálá horko z ohně do tváře, mám pocit, že najednou zmizely i ty mraky. Tohle jeho vystoupení mě tak pohltilo, že jsem zapomněla sledovat počasí. A jsou pryč. Tedy téměř.

"Já už nachystám ty placky a zeleninu, jo?" mrknu na něj spiklenecky a jdu vše nachystat. Čeká nás úúúžasný piknik! A navíc svítí sluníčko!!!
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 23:54:00
Protočím oči.
Tak jo, přece jen je to ženská. Jak typické!
V hraném úžasu rozhodím rukama a udeřím se do prsou. Vše s klackem s napíchnutou rybou v ruce. Mastnota mě šlehne přes tvář, ale já hrdině vydržím.
Tohle je vážné! Krize na spadnutí.
Nyskel potřebuje ujistit...


"Tlustá?" Moje oči vyletí o dobré tři centimetry před obličej. Jestli to tedy jde.
"Jsi to nejštíhlejší děvče na...." rychle hledám dostatečnou míru ujištění..."....na západ od Medového potoka!"
Špatně!
To by mohlo znamenat, že na východ je z těch tlustých...

Ale já se nevzdávám.
Jsem rychlý a pohotový galantní muž.
Musím být!


"I na východ! Dodám bryskně. "A na jih a na sever!
Prostě a jednoduše - máš pas útlý jak vosa a nohy štíhlounké a....."

A nic, prasáku! Pohled se mi, docela mimoděk a samozřejmě bez přičinění mé vytříbené a ctnostné mysli, zastaví kapku výš nad pasem a zakoulí.
A jsou jisté partie, kde hubená rozhodně nejsi, proto říkat hubená je nesmysl!
Jistě!
To zní logicky.
Jenže těď jak to říct, aby to zůstalo v rámci....dobrých sousedských vztahů a abych nevypadal jako prasák!
Když už uvažuji jako prasák a dívám se jako prasák!
Kurva.
Nevím.


Vyloudím nevinný úsměv a mlčím. A pohled to hovado nevychované pořád brouzdá a brouzdá...
Ryby!
Spálí se mi ryby.
Tak! Musím nám hlídat obídek, abychom nebyli o hladu. To je přijatelné a není to nápadné.
V pořádku. Pohled by ušel, to už nic namítat nemůže....
Jenže, ještě asi očekává vyčerpávající odpověď...
Dívá se na tebe.
Sakra, mluv, troubo, vypadá to hrozně.


Nadechnu se a usilovně zírám na ryby.
"Prostě hubenost je v podstatě ošklivá a ty....nejsi ošklivá.
Ani trochu. Spíš naopak.
Tudíž se vracíme k tomu, že jsi krásná a hubená nejsi."


Sakra! Zase špatně!
Dostal jsi se tam, kde jsi byl!
Takže je zase tlustá!
Hrome!
Bože!!
Kdo je vymyslel?!


"Prostě ne hubená, ale půvabně štíhlá a nehubená, tam kde to není žádoucí." Vyhrknu nakonec v šíleném tempu, červený až za ušima a dokonale vyčerpaný. Vlastně to spíš zachraptím.


 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 23:38:52
A mračna se pohnula. Pod náporem větru, který rozfoukal Gunter. Sice není jasno jako před chvílí, ale já se spokojím i s málem. Aspoň pár paprsků, které proniknou přes tu temnou hradbu. Natahuju se k nim s vděčným úsměvem a rozhodně je nehodlám jen tak padnout.

Ty "maminčiny vousy" jsou jako jeden silný poryv, který odtlačí jeden z obrovských, těžkých mraků a vykoukne i sluníčko, nejen jeho paprsky. A já se trochu usměju.

Překvapeně o něco víc rozpažím a podívám se zkoumavě na svou vlastní postavu: "Připadám ti tlustá?" vyhrknu nahlas. V ten moment toho zalituju, ale tohle by měl vysvětlit.
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 23:33:42
Odpověď nepříjde a já se zarazím. Jen na maličkou chviličku. Jinak to nedám nijak zvlášť najevo. Jen prostě zatím pro vodu neodcházím a místo toho se šinu s rybami k ohýnku.
To náhlé sdělení o matce mi otevře oči.

To je ono, je smutná!
Nejspíš musela opustit domov a teď to na ni doléhá.
Stýská se ji.
Ono to tak někdy bývá, že se získáním pohody si vzpomeneme na tu, kterou jsme mívali.
Paradoxně hezké chvíle dokážou někdy rozlítostnit víc než ty nabité starostmi a bojem.
Tam není na vzpomínání prostor.


Dobře si všimnu, že má na krajíčku. Na to mám příliš bystré oči, aby mi to uniklo.
Je ještě tak mladičká.
Tak zranitelná...
Pomyslím si rozněžněle, ale na venek se tvářím pořád stejně.
Jako bych si ničeho nevšiml.

"Takže to máš po mamince. Tak to není divu. Tedy tu krásu, myslím. To já jsem krásný po otci. Mám právě tak hustou srst jako on. I když mám úplně jinou barvu." Svěřím se jí se a neopomenu dodat: "Ale jsem větší a silnější. Docela se kvůli tomu na mě škaredil...
Jako člověk jsem se moc nepovedl. Maminka byla daleko hezčí. A neměla vousy."
Vysvětlím vážně.

"Jinak já bych výrazu hubenost rozhodně nepoužil."Dodám bryskně a přejedu obdivným pohledem její postavu. Raději ať se pýří a vzteká se, než aby byla smutná.
Hned se ale dívám zpátky na pruty ve svých rukách, na kterých se zvolna opékají ryby.
"Sbíhají se mi sliny. Tihle pstruzi mají nejbělejší maso na světě. Doslova se rozplývá na jazyku. Uvidíš."

 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 23:15:39
Uleví se mi, že na mě Gunter nic nepoznal. Vlastně... co si to namlouvám. Musel to poznat. Stejně jako já poznám na něm, když mu přelétne chmura v hlavě. My Vlci to prostě poznáme. O to vděčnější mu jsem, že to nijak nerozpitvává.

Rychle se pustím do rozdělávání ohně. Oproti ježdění na koni v tom mám velké zkušenosti... i když v divočině je to trochu jiné. Mám ale štěstí a za chvilku už vesele poskakují plamínky.

V tu chvíli má hotovo i Gunter. Byl rychlý, to se musí nechat.

A s tím veličenstvem nehodlá přestat. "Myslím, že jsi v životě neviděl pekařku..." odtuším vcelku suše. Nechápu, proč mi pořád vnucuje rytíře a panství. Vždyť já jsem úplně obyčejná... tedy až na Vlčici.

Ne, dobrá nálada se jen tak vrátit nehodlá. Musím se v duchu napomenout. Nechci být protivná ani kousavá. Tohle místo si to nezaslouží!

Proto trochu smířlivěji dodám: "Maminka byla taky moc krásná. I ve svém věku. A skoro stejně tak hubená jako já... Tedy stále ještě je." dodám po krátkém zaváhání a nejistě uhnu pohledem. Opět. Já vlastně nevím, jestli jsou oba v pořádku. Muselo jim to utrhnout srdce, když jsem zmizela...

Jen další a další mračna na obzoru. Tentorkát už není daleko ani ta přeháňka, protože musím nenápadně otřít slzu z koutku. Ale snažím se to udělat při prohrábnutí vlasů.

"Prosííím... udělej něco, aby ta mračna zmizela..." škemrám v duchu i když vím, že jediný, kdo mi může pomoct, jsem já sama! A mně to zrovna zatraceně nejde!
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 23:05:59
A zase se vyhýbá mému pohledu.
Co jsem zase řekl?
Něco ji muselo rozladit.
Mysli, Guntera, mysli, co jsi zase kvákl nepatřičného.
Možná si představila toho rytíře a řekla si, co tu vlastně dělá.
A hlavně s kým.
Možná by ze mě byl rytíř, Nys, kdybych neutekl.
Možná by ze mě byl válečník, který by tě byl hoden, kdybych zůstal na Merrionu s otcem. Jenže takhle?
Vyhnanec sám před sebou.
Zbabělec, který nedokáže konfrontovat minulost a vrátit se.


Zatřepu hlavou, abych zahnal vzpomínky a rychle popadnu ještě jednu rybu.
"Pět." Hodím ji poslední kus a vyskočím za ní na břeh.
Už se neotřásám. Ta chvíle minula, kdy jsem věděl, že to vezme jako žert a bude se smát.
Teď se tváří jinak.

"Budu kuchat. Mám na to mooc dobrý nožík." Prohlásím už zase jako člověk a rychle si sčísnu mokré kučery z čela. Dávám si setsakramentsky záležet, aby můj hlas zněl opět lehce a melodicky.
Je těžké udržovat ji v dobré náladě, ale já to rozhodně nehodlám vzdát.
Stačí mi vlastní chmury. Vlastní pochybnosti.

Seberu za ocas ryby a hodím je na plátýnko, které vylovím z tlumoku. Přikleknu u jednoho z kamenů a dám se do práce. Rychle a čistě. Bez zbytečných průtahů. Moje pohyb jsou jisté a zkušené. Je vidět, že už jsem to dělal mockrát.
Když jsem hotový, natáhnu ryby opatrně na tenký klacek a posypu je kořením, které všude tahám s sebou.
Pak se otočím k Nys.

"Hotovo, vaše veličenstvo. Mám se dát do opékání nebo nejdřív donést vodu? Chleba je zde, pro vaše potěšení." Pokloním se hluboce a zamávám oběma klacky nad hlavou. S mírou ovšem, nerad bych ty ryby vyválel a lovil znovu.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 22:35:16
Aniž bych chtěla, vybaví se mi jeho vlastní příběh o Eleanor. A ta navíc Guntera potřebovala, aby jí pomohl zvládat to naše prokletí. A jak to dopadlo?! Připomínat mu to ale nechci.

Jen pokrčím rameny. Ta jeho lichotka by mi asi jindy udělala dobře, ale roklinka jako by náhle potemněla. Zpívání vody není tak hravé a cinkavé, k vůni pryskyřice se přidal ještě pach hniloby. Už mi jen chybí stahující se mračna na obloze.

Rychle potřepu hlavou. Ne! Nechci na to myslet! Nechci myslet na to, co bude... jednou.

Sehnu se pro další klacek a vydám se s otýpkou zpět. Zalétnu pohledem ke Gunterovi, který přestal lovit a dívá se na mě. Přísahala bych, že v jeho očích je lítost. "Lituje mě. Mluví o rytířích, ale ví stejně jako já, že takhle to neskončí. Bude ze mě stará Ruth, s bílými vlasy, která jednoho dne někde v mlází pojde..."

Přísahala bych, že teď už vidím i ta mračna na obloze.

"Víš co? Myslím, že čtyři kousky budou stačit." řeknu rozhodně, aniž bych se na něj znova podívala. "Mám rozdělat oheň nebo vykuchat ryby? Co je ti milejší?" dám mu na výběr a dávám si pozor, aby se naše oči nestřetly. Nechci, aby viděl všechnu tu hořkost a zatrpklost.
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 22:26:08
"Kdo říká, že to ještě neudělám?" Hodím po ní hravě, když má tolik strachů kvůli pár kapkám.
Pak mě ale překvapí zase ona a já jen chvíli číhám na ryby, poněkud oněmělý.

Opravdu si to myslí?
Copak já mám talent na spoustu věcí?
Spíš jen tak ode všeho něco.....a co mě mus naučil. Jinak mi šlo opravdu jen to zabíjení. Práce s mečem. Lov. Věci, které mě učil otec a praktikoval na mě Herlan.
Nejspíš bych opravdu skončil pod otcovým velením v družině pána Dagoberta.
Nebo se Sverrem někde ve světě. Jako jeho druh ve zbrani. Sverre ke mně hodně lnul. Byli jsme přátelé. On, já a Herlan....


I tak mě to ale potěší. Další rybu nejdřív nadhodím do vzduchu, přechytnu a pak už letí k Nyskel.
Notně rozdurděné Nyskel. Očividně ji ten poslední kompliment dvakrát nepotěšil.
Zašklebím se. V psím to obzvláště vyzní.
"Neobyčejně se na tvé neobyčejné koláče od neobyčejné kuchařky těším. Jen si budu muset docela obyčejně počkat. Což mě mrzí. Neobyčejně." Vyštěknu, ale pak zvážní a já znovu natočím hlavu směrem k ní.

"Proč by si neporadil? Který rytíř by netoužil po oddané manželce, která navíc umí vařit a péct! To je přece živoucí poklad. Navíc jsi krásná a štíhlá jak proutek, což bývá málokterá pekařka. Takže můžeš být v klidu. Rytíři budou stát frontu!" Tentokrát to i já řeknu vážně a možná trochu smutně. Když si tak uvědomím, že to za pár let nejspíš právě tak dopadne.
A na jednoho černého vlka, co jí házel ryby k nohám si nejspíš ani nevzpomene.....

Teskně se na ni zadívám a Vlk ve mně najednou táhle zavrčí.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 22:00:16
Asi jsem se neměla ptát. Ne, když je ve vlčím kožichu ve vodě. To bylo neprozřetelné! Skončím totiž pěkně nahozená, na oblečení mokré tečky od hlavy až k patě. Jen rozesmátě vzdychnu. Na něj se nejde zlobit. Chvílemi mi připomíná malého kluka, uličníka... S šibalským pohledem a pusou plnou výmluv.

Založím si ruce na prsa a mírně nakloním hlavu. Snažím se zadržet úsměv a tvářit se pochybovačně, ale při tom jeho šaškování to prostě nejde. Při té madam už se doširoka usmívám. "Takže veličenstvo Nyskel?! Zkusím o tom popřemýšlet. Možná přehodnotím svou dosavadní životní dráhu a pořídím si nějaké hezké, přiměřeně velké panství se spoustou lokajů a služebných... hmmm..." na oko vážně přemítám nad touhle variantou přesně do doby, než zase skočí do vody a já nestihnu uskočit před novou sprškou.

"To už jsi mě do té vody mohl hodit rovnou!" hubuju nazlobeně a vytřepávám si kapičky z rukávů. Nemám tu nic na převlečení. Ještě chvíli bude pokračovat tímhle tempem a budu durch.

S tichým vrčením vyrazím pro další várku větviček, protože odpovědi se asi nedočkám. Ale nakonec přijde. To už Gunter loví dál.

Narovnám se s větví v ruce, otočím se jeho směrem, zavrtím hlavou a opět nahlas odpovím: "Já myslím, že máš buňky na milion různých věcí." mohlo by to vyznít jako ironie, ale tentorkát je můj tón vážný, skoro obdivný. Vážně jsem žádného muže jako je on nikdy nepotkala...

Jeho hodnocení mé budoucí profese mě trochu zaskočí, ale nedám to na sobě znát. "Obyčejná holka? A kdo říká, že bych byla jen obyčejná pekařka? Já bych byla NEOBYČEJNÁ pekařka! Na moje koláče by se sjížděli ze širokého okolí a vyžádala by si je sama hraběnka! A pak královský dvůr!" fantazíruju s veselým úsměvem.

Když fantazie odplují, jen skromně zavrtím hlavou: "Myslím, že rytíř by si s pekařkou neporadil.... A s Vlčicí už vůbec ne." i když jsem to nezamýšlela, ten poslední dovětek vyzní najednou zvláštně smutně. Jako by v něm byl povzdech, nenaplněné sny...

"S Vlčicí zmizela i má šance na život, jaký jsem chtěla. Ještě po Darkinovi jsem se snažila zapomenout, ale když s Torwaldem přišla Vlčice... Vždyť kdo by chtěl takovou zrůdu jako jsem já... A kde bych našla někoho, koho bych chtěla já?!"
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 21:40:21
Skloním hlavu nad hladinu a skoro vzápětí ji hodím další.
Jde mi to!
Jsem na sebe nezřízeně hrdý, ale fakt je, že je to spíš klika. Pozorně sleduji další tečkované tělo a chňap.
Tentokrát jsem minul. Zlostně vyfrknu vodu a pak se zase proměním ve skálu. Jen přimhouřené žluté oči kmitají sem a tam.
Chňap.

Vítězoslavně poskočím a mrsk, už má Nyskel u nohou třetí rybu.
"Nooo, ryby mi zas až tak nevadí....kdyby byla nutnost. Mám probém fakt jen s ptáky." Na chvíli nechám rybolovu a podívám se přes hladinu na Nyskel.
Jedno ucho sklopené na stranu, druhé našpicované, jazyk blimbající až u hladiny.

Další otázka mě úplně vyvede z míry. Vyskočím na břeh jak velká voda, doslova a zastavím se kousek od ní. Postavím se do vyšponované polohy, ocas protáhnu do dálky, což přitom jak je mokrý dvakrát nevynikne. Pak vyprsím hruď a otočím hlavu na stranu.

"Osobním trenérem jejího veličenstva slečny Nyskel. Ona by byla hradní paní a chodila by peskovat pekaře do kuchyně a já bych ji učil jezdit na koni. Hezky v dámském sedle a na úrovni.
Lehký klus a hooop. Bičík a zkusíme úkrok stranou a pokleknutí. Brilantní madam!"
Pitvořím se. Začnu klusat na místě a přehnaně vysoko zdvihat nohy. Ocas do oblouku. Kapky ze mě vesele stříkají na všechny strany.

Teprve, když se dostatečně vyblbnu, zaujmu zase normální vlčí pozici a skočím zpátky do vody. A zase je kolem potopa.
"Ale nejspíš bych bojoval. Na nic jiného nejspíš buňky nemám. Byl bych v družině...." Málem mi vyletí pána Dagoberta, ale v poslední chvíli se zarazím.
....."nějakého hradního pána." Dodám neutrálně.

Lapnu další rybu a mrštím ji na břeh.
"A ty bys opravdu byla pekařka? Připadáš mi na to....příliš, já nevím.....taková....no, nevypadáš jako obyčejná holka. Myslím, že by ses vdala za nějakého rytíře a byla by z tebe opravdu hradní paní. Hodila by ses na ni."
 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 21:02:38
I když dělá, že ne, moc bych za to nedala, že by ho to dřív nebo pozdějc aspoň napadlo. Na druhou stranu mě trochu uklidní, že sám vidí následky svých "veselých" kousků... a pravda, ty včerejší ani zdaleka nemohl odhadnout.

Vypláznutý jazyk?! To jsem neviděla už strašně dlouho. Vyprsknu smíchy, až se to ozývá v násobené ozvěně okolo. "Ty seš ale pako..." ulevím si, stále se ještě pohihňávajíc.

Vyvedu Bellu také na břeh a jen co jí sundám sedlové brašny, následuju Gunterova příkladu a taky ji vypustím. Naprost přirozeně si to namíří k Certovi. Jak jinak! "Tihle dva se znají sotva pár dní a už bez sebe nedají ani ránu." zamyšleně loupnu pohledem po Gunterovi. "A vlastně nejsou jediní..:" dojde mi. Zvláštní, opravdu zvláštní.

Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle může stát. Prostě potkáte na pasece ukecanýho chlápka a za tři nebo čtyři dny už jste s ním v divočině, lovíte ryby a pojmenováváte neobjevené vodopády.

"Rozkaz!" opáčím poslušným tónem na ty větvičky a pustím se do práce. Po očku ale sleduju jeho počínání. A vede si opravdu dobře. Za chvíli, když zrovna pokládám další roští na hromádku, mi u nohou přistane pstruh. "A kuchám zase já?" zeptám se naoko otráveně. Mluvím nahlas a nepřijde mi to vůbec zvláštní. Vím, že odpověď si vyslechnu v myšlenkách...

Když se tak dívám na černého vlka v tůňce, napadne mě najednou zvláštní otázka: "Ty, Guntere, čím bys býval byl, kdyby se z tebe nestal Vlk?" On o mě ví, že jsem rozená pekařka, ale co vím já o něm z tohohle pohledu? To, že si umí uvařit, zašít, pozná bylinky, nesnáší peří. Postavil si srub vlastníma rukama, dokáže lovit. Ale čím by byl v obyčejném lidském životě? Měl se stát tesařem? Kuchařem? Babkou kořenářkou?
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 20:49:24
"Ty sis toho všimla! No, sláva! Už jsem se bál. Jeden se může přetrhnout a ty pořád nic." Odpovím na ta slova chvály i když zdaleka nejsou míněna upřímně. Ostatně má odpověď je právě taková.
Zubím se na ni zpátky a když tak okatě nechápe tu rusalku, začnu si ji okatě prohlížet.
"Tak rousy jo? Já si říkal, proč pořád nosíš kalhoty! A ono to schovává rousy! Tak to se nedivím."

Při té oblíbené písničce Heidi, projeví svůj velký strach a já se ďábelsky rozchechtám.
Nakoním se dopředu a opřu se dlaní o hrušku jejího sedla.
"Muhehe! Prohlédla jsi mě! Hodlám tě vyráchat v horské tůňce a pak tě povezu ve zmrzlém oblečení jak kládu domů a tam tě hodím do ohně a vykouřím s tebou včely z půdy!" Slibuji ji krvelačně.

Místo toho, abych svoje výhrůžky splnil, vypláznu na slečnu podezřívavou jazyk a zamířím s Certem z vody. Na břehu seskočím, sundám z něj proviant a omotám mu otěže kolem hrušky, aby si na ně nešlápl.
"Mazej." Plácnu ho po zadku a hnědák nadšeně odklusá k nejblžšímu křoví, aby ho začal ožužlávat. Plácnu sebou na první kámen a začnu si sundávat boty. Spíš ze zvyku, než proto, že by to bylo nutné.

"Poslyš, zatímco budu chytat pstruhy, mohla bys natahat nějaké větvičky, ať máme z čeho rozdělat oheň." Poprosím ji a protáhnu se do černého vlčího kožichu.
Vzápětí skočím rozverně do tůňky, nohy široce rozčapnuté, čenich těsně u hladiny. Netrvá to dlouho a lapnu rybu, kterou hodím obloukem Nyskel k nohám. Zatřepu kožichem, až kapky odletují na všechny strany a jazyk mi v darebáckém úsměvu vyklouuzne z tlamy.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 17:13:29
Při zmínce o rybách na klacku se mlsně olíznu a potěšeně usměju. "Víš, že máš občas výborné nápady?" poškádlím ho.

Znovu vzhlédnu k vrchní hraně vodopádu, ale tentokrát mě něco vyruší. Cítím na sobě Gunterův upřený pohled. "Stalo se něco?" znejistím a skloním hlavu zpátky. Oplatím mu tázavým pohledem.

Při zmínce o rusalce se už už chci rozhlédnout, co že mu tu pohádkovou bytost připomíná. Čekala bych nějaký nahnutý kmen nebo kámen ve tvaru ženského těla...

Jenže pak mi dojde, že celou dobu, co to říkal, koukal na mě. Usměju se a nedokážu zabránit lehkému ruměnci ve tvářích. "No jo, rousy na to mám..." zařehním se veskrze neromanticky, ale jemu jistě neujde, že mě tenhle kompliment rozhodně neurazil.

V ten okamžik se mé myšlenky rozběhnou zpátky v čase. Může to být tak tři roky? Mně to připadá tak dávno. To mi nadbíhal syn truhláře a jeho nejlepší kamarád, ševcovský tovaryš. Byli to potrhlí kluci, kterým šlo spíš o to naparovat se jeden před druhým, než přede mnou. Lichotky měli neohrabané a fádní... krásná jako růže, štíhlá jako proutek... Ale tehdy mi to přišlo roztomilé a opravdu mi to lichotilo. S Adelaidou, mou nejlepší kamarádkou, jsme se tomu vždycky hrozně nasmály...

Na čele se mi z ničeho nic objeví tenká, zamyšlená vráska. Rozhlédnu se mimoděk kolem. Tohle místo je vážně zvláštní. Vzpomínky přicházejí, ale jen ty hezké. Žádná hrůza a pachuť krve v ústech... a i ty hezké vzpomínky, které mi jindy drásaly srdce, dnes nebolí. Jsou laskavé a roztomilé...

V tu chvíli začne Gunter zpívat. Nejistě po něm střelím pohledem. Tohle je....... zvláštní. A ta slova... "Moje milá?! Chtěl tím snad něco říct?!" cítím, jak se semínko podezíravosti začíná rozevírat.

Stačí ale jeden pohled na něj, jak klukovsky komíhá nohama podél sedla, jak se culí... Takhle nějak se jistě kdysi musel culit na své sestry. "A pak je shodil do vody!" napadne mě v ten moment. V očích mi zajiskří a střelhbitě pobídnu Bellu, která trochu neochotně o pár kroků ustoupí.

Ani nečekám na jeho vyčítavý pohled, proč uhýbám, a se smíchem v hlase řeknu: "Tvoje milá nechce skončit shozená do vody... to pro případ, že by tě zase napadl nějaký sourozenecký vtípek."

I když tím narazím na ten bolavý včerejšek, tohle kouzelné místo to snese a v mé tváři se zračí jen pobavené uvolnění.
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 15:20:29
"Nevím, jestli je hezké. Moc jsem o něm nepřemýšlel. Možná mělo tohle místo mít vznosnější jméno, ale připadal mi jako její ohon. Nejsem moc nápaditý, co se názvů týče." Pohodím hlavou směrem k vodopádu a když řekne, že rybí jí, zakřením se.
"Však ji také ulovím. Mám nahoře za srubem takovou malou jeskyni, kde si schovávám maso, vydrží nám tam dlouho. A ty ryby.....říkal jsem si, že bych rozdělal ohýnek a opekl nám je na klacku. Jen tak....na chuť. Chleba a zeleninu máme. To jsem dovezl...." Vysvětlím.

Dívám se na ni, jak sedí na té překrásné plavé klisně kousek od vodopádu a vlasy ji stékají po zádech právě jako on. Půvabná až k zbláznění.
"Vidíš, přece jen má ten vodopád svoji rusalku." Usměji se a v očích mi jasně kmitne obdiv.
Přitočím se s Certusem až k ní a krátce ji zazpívám písničku, kterou zpívávala Adelheid.

"Moje milá plaví koně na soutoku,
bosou nohou dotýká se jejich boků.
Moje milá plaví koně - jsou to koně mí,
nad tou krásou ptáci ztichnou,
soutok oněmí."


Vesele si u toho komíhám nohama a můj hlas je hluboký a melodický.
Cítím se úžasně. Možná proto že jsem zase zpátky u Ruthiných pramenů, možná proto, že tu poprvé nejsem sám.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 14:53:54
Na chvilinku se zamyslím a pak spokojeně kývnu: "Jo, to je moc hezké jméno. Myslím, že mu sluší..." usmívám se. Najednou tohle místečko už není tak tajemné.

Belle voda nevadí, takže jen přikývnu a pobídnu ji směrem k tůňce.

Jak tak stojíme a pod námi je hladina, je to kouzelné. "Mám." kývnu prostě na jeho otázku ohledně ryb. Jako Vlčice jsem si pstruhy občas zpestřovala jídelníček.

"Ale chtěl jsi lovit vysokou..." připomenu mu. "Připravuješ se už na zimu, že děláš zásoby?" zeptám se vážně, ale v očích mi jiskří. Tak, jako tam jiskřilo včera. Snad ta cesta divočinou, tohle místo, smylo včerejší strach, smutek a rozpaky.
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 14:39:54
Bedlivě ji pozoruji. Potřebuji vědět, jak na ni to místo zapůsobí. Jestli se jí bude líbit.
Po tom sestupu dolů mi připadalo, že je její úsměv značně křečovitý, což se nemůžu asi divit. Ne každý si libuje v krkolomných cestách a šplhání na hranici pádu.

Její tvář mě ale nezklame. Vypadá ohromeně. Možná i okouzleně.
Spokojeně vydechnu. Pak se ale zeptá na jméno a dokonale mě zaskočí.
"Jméno Medového potoka znám, protože ten protéká velkým územím, ale jestli má tenhle vodopád nějaké jméno....to nevím. Nikdy jsem tu nikoho neviděl. Tedy žádného člověka.
Já mu říkal Ruthiny prameny a to čistě proto, že měla dlouhé vlasy a nosila je svázané. Vypadaly přesně takhle...."
Ukážu na šumící vodu, dopadající v mohutném ohonu do tůňky a sjedu s koněm trochu níž, kde se dá snadno vstoupit do tůňky.

"Pobídni Bellu za námi, aspoň si trochu schladí kopyta a můžou se napít." Vyzvu ji a pobídnu frkajícího Certuse do vody.
"Líbí se ti tu? Žijí tu pstruzi, možná bych mohl nějaké nachytat...Máš ráda ryby?"
 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 12:42:31
Zní to jako úžasný plán! Vodopád, lesy okolo a něco dobrého na zub v dobré společnosti. Idyla.

Jenže čím víc se cesta horší, tím míň mi to přijde idylické.

Když Gunter seskočí s koně a Certuse chytí za uzdu, nervózně si ho přeměřím. I když bych to otevřeně nepřiznala, on je mnohem lepší jezdec než já. Já se v sedle nenarodila a než jsem se dala na vlčí život, do sedla jsem se dostala jen při krátkých vyjížďkách... a to ještě na dámském sedle.

Bella z té cesty taky není úplně nadšená, ale je o dost drobnější než Certus, takže kam se vejde on, vejde se ona také.

Naštěstí s ní nemám takov potíže jako Gutner s pohrkaným hřebcem. Bellu musím spíš tahat za otěže, aby šla. A když jí to podklouzne, chvíli ji musím přemlouvat, aby znovu pokračovala. Na Gunterovu radu tedy jen rozčileně a pravda, trochu naštvaně, zavrtím hlavou. Ne, kdyby bylo na Belle, otočí se na pětníku a šupajdí zpátky. A já vlastně taky. Začíná mě jímat hrůza z toho, jak se dostaneme zpátky.

Gunterovo nadšené "senzace" pod svahem je jak píchnutí do vosího hnízda. "To mě chce zabít, dobrodruh?!" vrčím v duchu, ale nezdá se, že by ho můj názor na tu cestu zajímal. Vyhoupne se do sedla a vyrazí dál. A Certus je evidentně stejný blázen jako jeho majitel!

Unaveně vzdychnu, poplácám vyděšenou Bellu po krku a taky se vydrápu do sedla. "Neboj, holka, horší to snad už nebude..." chlácholím ji a sama v to také pevně doufám.

Pobídnu kobylku do klusu a k těm dvěma se přidáme těsně před zatáčkou kolem skály. A pak to přijde...

Je to jako nějaký obraz. Téměř kýčovitý. Bohem políbené místo. Sytá, hutná červeň skal dává vyniknout azurovému jezírku. A ten vodopád. Zakloním hlavu a prohlížím si ho v celé té kráse. Vím, že Bella z toho asi tak nadšená nebude, pastva tu bude skromná, ale já jsem ohromená. Kdyby mě pořád kdesi vzadu nestrašila cesta zpátky, byla bych přímo nadšená.

To místo působí jako oáza, ale zároveň je tu cosi... zadumaného. Rozlívá to v duši klid, ale možná až příliš nerušený. Tady člověk před svými myšlenkami uteče jen těžko. Možná i proto mám raději otevřenější krajiny. Ale tohle je vážně jedna z nejkrásnějších roklí, jaké jsem kdy viděla.

"Má nějaké jméno?" zeptám se zasněně, aniž bych oči odtrhla od té krásy.
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 12:21:13
Trochu provnile se na ni podívám.
Nevadí ji to? Ani jsem se nezeptal, jestli tam vůbec chce.....
Jenže já ji to místo musím ukázat...
Musí ho znát!


Nevím, proč na tom tak zarputile trvám, ale jsem toho plný. Nikdy jsem tohle údolí nikomu neukázal, dokonce i když jsem vezl malou Helen zpátky domů, vyhnul jsem se mu.
Teď je tu ale Nys a já chci, aby ho znala.
Nys s nazrzlými vlasy a udusanou hrůzou v očích.
Vlčice Nyskel.....

"Ano, právě tam míříme, uděláme si tam přestávku....říkal jsem si. Chvíli si odpočineme a mrkneme na ten proviant, který jsem zabalil na cestu."

Znovu pobídnu hnědáka a Certus se mohutně odrazí a překoná poslední úsek stoupání. Kopyta mu trochu podkluzují na odhalných kořenech stromů, ale nakonec to zvládne. Vjedeme na kamenité území, které trochu vypadá jako pohřebiště. Ostré kameny trčí z mechu a křovin jako náhrobky a díky skalám zdvihajícím se před námi je tu větší stín a také chladněji.

Natlačím Certuse těsně ke skalní stěně, která se narudle vine mezi stromy, protože to je jediné místo, kde jde celkem pohodlně projet. A právě tahle skála nás dovede na místo, kam Nyskel vedu. Cesta se začne svažovat a teď už kolem skaliska doslova kloužeme dolů. Tenhle úsek je opravdu mizerný. Píchající drásající křoví, ostré větve se střídají s úseky poměrně mělkého povrchu, kde se koním boří kopyta. Na konci většiny sestupů se musí zapřít nohama a zbytek doklouzat po zadku.

"Já...omlouvám se. Tady je opravdu mizerná cesta, jenže jinudy se tam dostat nedá." Otočím se kajícně na Nyskel a svezu se ze sedla dolů, abych ten nejhorší úsek prošel pěšky a hnědáka vedl za sebou. Normálně projíždím v sedle i tenhle šílený sešup, aspoň na Certovi ano, ale s Nys si to přece jen netroufám.
Takže popadnu koně za uzdu a začnu opatrně sestupovat dolů. Což zjištuji je daleko horší varianta, protože dychtivý, složitým sestupem rozčilený hřebec mě pořád dohání a žduchá do mě širokými plecemi.

"Za žádnou cenu nepouštěj koně před sebe nebo tě strhne!" Zahekám mezi neúnavným bojem s hnědákovou touhou vzít to šusem.
Vystřídám všechny možné i nemožné nadávky, které znám.
Párkrát skončím díky pořádnému štulci na kolenách a než se dostaneme až dolů, jsem dobitý jak žito.
Nicméně šťastný.
Zvráceným způsobem mě to baví a naplňuje.

"Senzace, co?" Zahalekám, když se zase vyšvihnu do sedla a pobídnu toho pobucha do klusu. Nadšeně si vyhodí a zamíří směrem, který dobře znám. A pak to přijde. Zatočíme podle skály a vyloupne se před námi okrouhlá tůňka, do které padá mléčně bílý vodopád z rudých skal.
Voda hučí a zpívá a místo je divoké a osamělé a nesmírně krásné.
Je to místo, kam chodím přemýšlet.

 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 11:24:06
Jedeme dál. Je krásný den a zdá se, že bude docela i teplo - na říjen v horách. Při neustálem cvalu nebo klusu mi začíná být teplo a tak za jízdy nacpu svůj plášť do nyní poloprázdných sedlových brašen.

Srnky už jsme našli, ale Gutner uhání pořád dál. "Nu, on tu velí..." pokrčím jen rameny. Já si užívám výlet a ta vysoká k večeři je jen bonus.

Když zastaví u starého kmenu, bezděky zavětřím. Vlčí zvyk, která jsem si osvojila velice rychle. Takže to, že tu byl medvěd, mi ani oznamovat nemusí. Ne, nikdy jsem s ním neměřila své síly, nebyl důvod, ale jeho pach poznám dobře. Stejně jako ostatní zvěř v lese. Tedy u levharta si jistá nejsem. Nemyslím, že jsem kdy nějakého v nížinách potkala.

"Rozkaz..." přikývnu a uličnicky se ušklíbnu. To jeho mentorování mi tak trochu leze na nervy, ale na druhou stranu je hrozně roztomilé. Jak má o mě péči. Jak se o mě bojí... Vlastně je to od něj moc hezké...

"A kam teď přesně míříme? K tomu vodopádu?" už o tom nějakou chvíli přemýšlím a vzhledem k tomu, že jedeme pořád do kopce... A taky o něm tak zasněně mluvil...
 
  Gunter   Postava není přítomna 4.4.2014, 10:32:37
"Nasbírám!" Slíbím pevně.
"Navíc jehlu a nitě mám, tahám s sebou pytlík poslední záchrany, už mi ockrát zachráníl....ehm....čest? Sebevědomí?
Ještě že mě sestra naučila šít. Tedy v mém případě spíš látat...."


Znovu pobídnu koně do lehkého klusu a když cesta začne stoupat tak i do cvalu, přece jen Certus je líny a nejraději kopce cválá. Stromy se míhají kolem nás a občas se musíme přilepit ke koňskému krku, aby nás větev nesmetla dolů. Přece jen je to cesta vyšlapaná zvěří ne lidmi. Několikrát Nys upozorním na srnky, jejichž hnědé hřbety se občas mihnou mezi stromy, ale nezastavuji. Dobře vím, kde vysokou najít a na prvním místě je vodopád. Ten ji chci ukázat.

Slunce pomalu stoupá po obloze a hřeje čím dál tím víc. Vzduch je osvěžující a voňavý, nebe modré jako oči mojí staré přítelkyně Ruth a les starý a neporušený. Prostý jakéhokoliv zásahu člověka.
U velkého spráchnivělého kmenu znovu zastavím.
"Nasávej. Cítíš to? Tady kutal medvěd, nejspíš v něm hledal larvy. Pořádně si na ten pach zvykni, protože před tím budeš brát jako vlk nohy na ramena. " Ukazuji Nys stopy, které medvěd svými drápy způsobil i místo, kde se cpal žaludy.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 4.4.2014, 7:28:38
"No jo, jsem to asi přepískla..." napadne mě rozmrzele v duchu. Má nabídka mi teď přijde trochu... trapná. Ani nevím přesně proč. "Ale co, bráchovi bys něco takového ušila!" arugmentuju si v duchu ze všech sil. Tohle už nemůžu vzít zpátky... a vlastně ani nechci.

Už od malička jsem ráda chystala doma malá překvapení. Snídani tatínkovi, když už jsem to zvládla, aniž bych se popálila o pec, snítku fialek na jaře mamince, nový šátek pro mou kamarádku, když přijeli do města cikáni. Ráda jsem dělala radost. A zdá se, že tohle ve mně Vlčice nezadupala. Jen jsem neměla nikoho, komu bych tu radost udělat mohla... chtěla...

Proto jen s tichým úsměvem přikývnu a tvářím se, jako by to vůůůbec nic nebylo. "No jistě, vždyt já šiju bylinkové polštářky na potkání... vlastně bych se tím mohla živit!" ryju do sebe ironicky.

S těmi bylinkami nachystám sama sebe. Jistě, šalvěj, byť seschlá a lehce zčernalá, přežije i zimu. Do jídla už by to nebylo, ale do polštářku to stačit bude. "No co, tak budu prostě po večerech místo napínání kůží šít..." dál se mi pošklebuje ta cynická Nyskel, která řídí můj život poslední rok a půl. Ale ať si!

To o té důležitosti... letmo se po něm podívám. Zní to tak..... důležitě. A září jak měsíček na hnoji. Cítím se trochu v rozpacích, ale kdesi uvnitř se čepýřím a dmu. Ráda dělám radost...

"Když si ji nasbíráš, tak ti ho ušiju." shrnu nakonec svou finální nabídku s blahosklonným výrazem ve tváři. Mohla bych mu ji i nasbírat, ale to už by bylo trochu moc, ne?!
 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.