abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
7.4.2014
22:46:28
Dojdu až k místu, kde tuším obrysy džberu. Trochu mi pomáhají i řeřavé uhlíky v ohništi. Naberu trochu do dlaní a napiju se. V podstatě nemám žízeň, ale získávám čas.

Udusaná zem mě zebe do nohou a tak svou taktiku změním. Přecupkám zpátky k posteli a uložím se na své "místečko".

Až teď odpovím na jeho návrh: "No... já moc pohádky vyprávět nemusím... ale mohla bych ti třeba zazpívat." navrhnu zkusmo a sama si nejsem jistá, jestli je to tak úplně dobrý nápad. "Když budu jen tiše broukat, třeba ho to vážně uspí!" zadoufám pro sebe.

Gunter
7.4.2014
22:40:55
Nebojí se... Měl bych být rád, ale je mi to skoro líto. Navíc ji to tak docela nevěřím...
Ale přimět Nyskel, aby se otevřela a přijala podávanou ruku, je nadlidský úkol...
Někoho tak strašně nedůvěřivého jsem ještě neviděl.
Jenže na druhé straně, co se divím.
Po světě běhá tolik špíny, že dobře dělá.
I když je Vlčice a asi by se dokázala ubránit, je na druhé straně hrozně křehká a zranitelná.
A buď upřímný, dobytku, sám máš myšlenky, že kdyby je slyšela, uteče na druhý konec světa a možná ani to by nestačilo.
Ale stejně bych ji ochraňoval rád, kdyby se jen trochu nechala....


Lítostivě se dívám, jak se souká z deky a tiše přikývnu.
"Až se vrátíš, můžeš říct pohádku na dobrou noc ty mně. Co říkáš? Nebylo by to spravedlivé?
Třeba tě to uspí!"
Mrnu na ni a znovu se natáhnu ruce nad hlavou.
Je nad slunce jasnější, že nehodlám usínat, dokud se nevrátí. Tam, kam má.

Nyskel
7.4.2014
22:30:56
Zvednul hozenou rukavici a nádherně, bratrsky mi vyhoudá. Tvářím se vzdorovitě, pokud to v té tmě může vidět, ale uvnitř si spokjeně mručím. Jsem to já, ne Vlčice. Až mě v ten moment překvapí, že je tak vzorná a zůstává vzadu.

Ovšem v momentě, kdy zazní pusinka na čelíčko, je mi jasné, že jsem to zakřikla. Vlčice vyrazí jak praštěná na všechny čtyři, nadšeně funí a tichounce pokňoukává, jazyk vyrolovaný z tlamy. Přísahala bych, že kdyby mohla, tak i vrtí ocasem. "Bohové! Ta je ale otravná!" zahučím v duchu.

Přistihnu se, že bych vlastně ráda Guntera za tu ruku chytla. Cítit teplou dlaň, to by se mi určitě usínalo hezky. Jenže copak si to můžu dovolit? To přetrhdílo by mě snad donutilo ještě výt nahlas.

Místo toho s kapičkou lítosti v té své křehké dušičce odhodlaně prohlásím: "Já se nebojím!" víc to komentovat nechci. Mohl by to špatně pochopit.

Pak se na okamžik zamyslím. Tohle je vážně zoufalá situace. Gunter nespí, já taky ne a po tom, co teď předvedla Vlčice, si prostě nemůžu dovolit usnout na posteli. Jenže Gunter mě na deku jít nenechá. Rozladěně se zavrtím. Netuším, jak z toho ven.

"Půjdu se ještě napít." hlesnu nakonec a vysoukám se z deky. Před tím, než vstanu, si ještě nenápadně, ale o to pečlivěji skasám šaty až ke kotníkům. Jak jsem se tak choulila a povalovala, vzlezly mi málem až pod zadek.

Gunter
7.4.2014
22:19:07
"Rozkaz! Příště vyberu něco veselejšího. Nebo se aspoň pokusím." Kývnu rázně hlavou, ale v duchu se mě zmocňuje panika.
Veselejšího? Nemám pocit, že by byl můj život nabitý veselými historkami.
Důležité ale je, že z řevem neuteče a dokonce strpí ten dotek.
Jen tak dál....třeba ji časem budeš moci i obejmout..... Napadne mě okamžitě, ale otráveně zaženu toho padoucha nenechavého pryč.

Posadí se a najednou je hrozně blízko. Pro jistotu trochu couvnu a zamaskuju to důkladným pohledem do jejich očí.

"Ty že nikdy nezlobíš? A to ti řekl kdo? Za poslední dva dny jsem měl chuť naplácat ti nejmíň desetkrát, takže to nějak nesedí. Jsi si jistá? Opravdu nezlobíš?
Tak mi vysvětli, jak to, že neležíš zabubaná až po hlavu? A nespíš? Já si totiž všiml!
Dobrůtku jsi dostala! Pohádku taky! Tak, co ti chybí? Pusinka na čelíčko na doboru noc? Nebo tě mám vzít za ruku, aby ses nebála? Starší bráchové to dělávají a já jsem starší!"
Chechtám se a v duchu vyděšeně zdrhám na druhý konec srubu.
Ale moje protivné neodbytné já mě žene neochvějně dopředu.

Nyskel
7.4.2014
21:54:41
Gunter se posune blíž. Trošku ve mně hrkne, jak mě zahalí jeho vůně, ale na druhou stranu cítím, jak moc teď potřebuju mít někoho vedle sebe. Jak moc je to... příjemné. Jakoby to vycítila i Vlčice a zůstane ve stínu.

Pohladí mě po vlasech a začne se mi vemlouvat tím svým medovým hlasem. Je to jak balzám na všechny mé pochybnosti. Ten balzám ještě trochu okoření vtípky a mně se najednou zdá, že ve srubu už není taková tma.

Nakonec mě za vlasy zatahá. Šlehnu po něm varovným pohledem, ale v očích se mi zažehnou titěrné jiskřičky. Snad naděje?

"Chce mě rozesmát. Za každou cenu." A já ho za to mám v tu chvíli hrozně ráda! "Asi mu na mě vážně záleží..." napadne mě a je to jako kdyby mi někdo hodil lano do studny, ve které jsem se topila. Opatrně ho zachytím a začnu šplhat. Chci ven! Na vzduch! Chci zase cítit ty laskavé sluneční paprsky, které umí on tak snadno zažehnout.

Naoko uraženě se zavrtím a vyčítavým hláskem řeknu: "Tak příště musíš vybrat něco veselejšího!" Čímž mu jasně dávám najevo, kdo za to může! "Jistě že on! Kdo taky jiný! " obviňuju ho vcelku nespravedlivě v duchu, ale cítím, že je vše na dobré cestě. Dokázal zahnat mé chmury a to je tááák strašně úlevné.

Zhluboka se nadechnu a znovu se na posteli posadím. "A jen aby bylo jasno, já nikdy nezlobím!" pronesu už opět tím svým kousavým, uličnickým tónem. Není to ještě úplně upřímné, ale je to něco jako nabídka smíru, kterou podtrhne nenápadný, kradmý poloúsměv.

Z ničeho nic ale zvážním a pokrčím bezradně rameny: "Jenže já pořád ještě nespím..." Ano, tohle už je nepokrytá legrácka. I když pravdivá... A navíc tím zatím padá můj mazaný plán přesunout se na deku, až Gunter usne. On totiž nespí taky.

Gunter
7.4.2014
21:14:57
Skloním se nad ní, protože ona je najednou jako hromádka neštěstí.
"Tohle jsem nechtěl, Nys. Vyprávěl jsem ti pohádku, aby ses cítila krásně, aby se ti dobře usínalo.
Vždyť ona má moc krásný konec. Zaríf našel své štěstí i když mělo jinou podobu, než si původně představoval a nejspíš v skrytu duše přál. A Monavvar se naučila milovat. A to je velmi vzácné. V životě to málokdy skončí takhle krásně. Ale i tak.....naše konce máme v rukou my a to co se někdy zdá hrozné a k nepřečkání, může se ukázat jako dobré. Nakonec."
Znovu ji pohladím po vlasech a nejraději bych ji k sobě přivinul a ukonejšil. A zlíbal a....
A dost!
Zase vyšiluješ!
Sežrala by tě k večeři nebo hůř, zdrhla by, ještě smutnější a zlomenější než je teď.


Přesto ruku z jejich vlasů nesundám.
Už je kurva čas, aby si začala zvykat, že ne každý dotek, je útok.
Nebo mi občas připadá, že právě tak uvažuje.


Jemně, ale důrazně ji zatahám za vlasy.
"No tak, na světě je přece krásně! Já jsem krásný! Copak nejsi ráda, že jsi mě potkala? To bych se skoro i urazil, kdyby ne!
Co mám udělat, aby ses zase začala smát? Přemet? Nebo mám chodit po rukách?
Jestli budeš takhle zlobit, tak ti žádnou pohádku už vykládat nebudu."
Vyhrožuji se smíchem, ale v mých očích je úzkost.

Ta malá smutná veverka mě dojímá, až mě to děsí.

Nyskel
7.4.2014
20:45:16
Trochu nadzvednu hlavou a zkoumavě si prohlížím Gunterovu tvář. "Měl ten příběh opravdu takovýhle konec nebo si to vymyslel jen proto, že jsem to chtěla slyšet?" Ale je fakt, že princezny se vždycky nakonec vdají. Obzvlášť, když jsou překrásné... "Škoda, že nejsem princezna." napadne mě a jsem ještě o trochu smutnější. "Ona skončila s Kásimem, já skončím jako Ruth..."

Celý ten příběh mě přivedl do melancholické nálady, kterou mívám jen zcela výjimečně. O to víc jsem najednou rozesmutnělá.

Gunter se nakloní a sáhne mi na vlasy. Mám chuť ucuknout, ale tentokrát ne ze strachu, ale spíš ze sebelítosti.

"Asi ano..." hlesnu tiše a stulím se ještě víc. Tvář dál zamyšlenou. Ve srubu už je skoro tma a mně je najednou tááák smutno.

Dnešní den byl zvláštní. Vlastně celé tři dny, které jsem prožila jako v jiném světě. Po roce a půl jsem zahodila přetvářku. Téměř úplně. A možná i proto mě ten příběh tak zasáhnul. Tedy spíš proto je vidět, jak mě ten příběh zasáhnul.

Dřív bych všechno schovala za masku cynické Nyskel. Ona by mě z toho vysekala. Ale ta dívka, kterou jsem vítala ještě před pár hodinami s takovou bezbřehou euforií, je daleko zranitelnější a křehčí než cynická Nyskel. Ta dívka se nehodí do drsného světa. "Možná jsem ji neměla zvát zpátky..."

Gunter
7.4.2014
20:32:55
Překvapeně zamrkám. Nejenže poslouchala celou dobu, dokonce i vypadá, že ji ten příběh zaujal. Její hlas zní smutně, když promluví. Choulí se v nohách postele a vypadá najednou hrozně zranitelně. Nejdřív ji chci říct, že není divu, že to takhle dopadlo, protože ti dva prostě nemohli být spolu, ale pak mi ji příjde líto.
Opravdu v tu chvíli vypadá jako malá holčička, která zoufale touží, aby byl svět kolem ní krásný a bezpečný. Bez všeho, co by ji mohlo rozrušit nebo rozesmutnit.

A protože sám sem rozrušený až na půdu, slituji se nad ní.
"Samozřejmě, že nezůstala. Byla to přece princezna. Navíc překrásná. Vzala si Kásima ben Nasrulláha a dlouho vládla po svém otci a snad už líp, než by byla vládla, kdyby Zarífa nikdy nepotkala." Teď se vloudí trochu smutku do mého hlasu.
Mně taky jednou zůstane jen ten kůň a vzpomínka na jednu malou zrzavou a nesmírně paličatou vlčici.

Přesto se k ní nakloním a rozčechrám ji rukou vlasy. Narozdíl od mého klidného, smutného hlasu, je ten dotyk něžný a hřejivý.
"Je to tak dobře, Veverko?"

Nyskel
7.4.2014
20:16:19
Gunter si poposedne a zůstane se dívat na mě. Ty jeho kaštanové oči jsou najednou tak hluboké, jako bych mu viděla až do duše. Jako by se celý příběh odehrával přímo tam.

Ten přímý pohled ale dlouho nevydržím. Je příliš silný. S rozpačitým úsměvem uhnu očima a zadívám se opět před sebe, na dveře, a poslouchám. Před očima mi plují orientální zahrady, vysoký strážce ve zlatě vyšívané vestě a kalhotách, pyšná princezna Monavvar.

Občas střelím po Gunterovi pohledem, když dojde k nějakému překvapení nebo zvratu, ale pak se zase vracím nepřítomně ke dveřím, které vlastně vůbec nevidím.

Ten jeho příběh... zvláštně se mi do něj prolíná on a Eleanor. Chvílemi orientální dívku nahradí hrdá šlechtična a mladíka, který měl tak konejšivý, medový hlas, zase Gunter. Obraz se prolíná s obrazem a já se utápím ve fantazii, zvláštně zamyšlená a zamlklá.

Překvapeně vzhlédnu až v momentě, kdy mi Gunter zkazí mé očekávání. "Jistě že jsem si myslela, že ji požádá o ruku. Těch pár dívčích románů, které jsem přečetla, vždycky takhle končilo. A byly to mé nejoblíbenější pasáže, které jsem si večer před spaním četla pořád dokola."

Konec příběhu mě zastihne stulenou do klubíčka v nohách postele, zachumlanou pod dekou. A zamyšlenou... "Byl moudrý, ale nešťastný..." hlesnu tiše. Ten příběh byl silný a vyvolal ve mně zvláštní smutek... "A ona zůstala sama?" zeptám se tichounce a z mého hlasu je slyšet jak moc chci, aby aspoň někdo byl šťastný.

Gunter
7.4.2014
19:31:07
"Že? Také jsem to vždycky říkal." Zasměju a je mi najednou podivně. Ta její reakce....je tak úžasná! Neuvěřitelně...tak strašně připomínající doby, které dávno minuly. Cosi ve mně se zachvěje a je mi jasné, že do toho zabředám čím dál hloub a čím dál silněji.
Sakra!

Na jednu stranu mě to děsí. Děsí mě to, co mě čeká. Nevyhnutelně. A na stranu druhou se řítím dál. Jako bych prostě neměl na výběr. Jako bych už padal a prostě to nešlo zastavit. Jen se s tím smířit a připravit se na dopad. Ať bude jakýkoliv.

Takže se nadechnu a tentokrát oči nezavřu. Tentokrát se dívám na ni.
Okouzleně. Rozněžněle.
Jako idiot!
"V těch časech princezna Monavvar vážně ochořela. Nevědělo se tak úplně přesně proč. Jestli jí někdo opět podal jed, a nebo z toho věčného strachování opravdu onemocněla...
Každopádně ležela na svém nádherném divanu a tváře ji rozpalovala horečka.
V hlavách jejího lůžka stál její osobní strážce, v nových zlatých kalhotách a zlatě vyšívané vestě s třásničkami a střežil její spánek.
Když nemoc nepolevovala, vynášeli princeznino lůžko vždycky přes poledne do palácové zahrady, aby se nemocná osvěžila na čerstvém vzduchu. Občas otevřela oči a kdykoliv tak učinila, spatřila nad sebou stát Zarífa, hrdého a vzpřímeného jako svíce.
V jeho vypjatém postoji bylo něco nekonečně bolestivého, ale i nesmírně důstojného. Byl tu, protože jeho paní ho potřebovala. O nic se neprosil, o nic nežádal. Jen sloužil, tak jako vždy.

Časem přiklekal k její hlavě a začal jí do snů konejšivě vyprávět. Jeho hlas zněl jako tichounké šumění horského potůčku, lahodně a mazlivě jako když se člověku otře o tvář hedvábné peříčko. Největší odměnou v nekonečné službě bylo pro Zarífa, když se Monavvar lehounce zachvěla víčka a on poznal, že mu naslouchá.
Vypadala teď dočista jinak než dříve. Vlasy už neměla vyčesané do složitého účesu protkávaného perlami, ale volně rozpuštěné na polštáři. Vítr si rozverně pohrával s jejich konci a občas je s mučivou sladkostí stáčel mládenci měkce do tváře. Tu ustával mladík ve svém vyprávění a oči mu přetékaly láskou.

Samozřejmě Zaríf musel také jíst a spát, protože nepřetržitou službu u něčího lůžka by nevydržel ani Kásim ben Nasrulláh a to byl nějaký hrdina! Jednou když se vracel z krátké návštěvy ve svých milovaných stájích u obou hřebců, kteří se zvolna zotavovali ze své sešlosti, potkal znovu moudrého starce Ebrahíma. A kmet mu svým podivným hlasem z pradávných časů vyprávěl příběh pro princeznu Monavvar. Toho dne neměl Zaríf žádného klidu, k ránu ani nemohl dospat, jen aby už byl u princezny a pošeptal jí do oušek starcovo vyprávění.

A dočkal se. Slunce vyšlo a princeznu donesli s jejím překrásným divanem mezi záhony a mladík zaujal své nehybné místo u jejího lůžka. Jen ale všichni odešli, přiklekl vedle dívčiny hlavy a pustil se do vyprávění.
Kdysi dávno pradávno se jeden bláznivý neposedný vítr zamiloval do růže. Rostla v staré opuštěné zahradě nedaleko polozhroucené kamenné lavičky obrostlé břečtanem. Byla to nejkrásnější květina, jakou kdy vítr viděl. Když jí zahlédl ponejprv, stála zrovna v lehounké úkloně jako orientální tanečnice a paprsky jitřního slunce se měkce dotýkaly jejích okvětních lístků rudých jako krev.

Všude okolo se líně povalovala ranní mlha, jen ten jediný květ teple zářil, jakoby v něm tlouklo lidské srdce. Vítr se v úžasu zastavil a v obdivu rozvlnil ovzduší kolem růže.
Oslovil ji a růže, až do té chvíle plaše skloněná, napřímila prudce svou čarokrásnou hlavu. Z jedné strany ji stále ještě ozařovalo slunce, ale z druhé ji přikryl temný stín. O to více ale vyniklo dokonalé uspořádání jejích okvětních plátků. Nejdříve nechtěla s nezbedou mluvit, ale on ji šeptal tolik lichotných poklon, že mu nakonec začala naslouchat. Byla to velmi hrdá a pyšná květina.

Každý den jí vítr zpíval o tom jak je krásná, že je královnou mezi všemi květinami. Že na celém širém světě není půvabnějšího a hrdějšího květu nad ní. Růže mu spokojeně naslouchala, otáčela se zlehýnka jako orientální tanečnice a byla nesmírně šťastná, že má přítele, který ji tolik obdivuje. Vítr ji den po dni opakoval svou malou lež, protože se styděl přiznat, že dávno nelétá po světě, neboť ho láska navždy připoutala do staré opuštěné zahrady.

Až jednou přiletěl ke kamenné lavičce jeden z jeho bratří a začal nad korunami stromů hvízdat o květině, která roste kdesi daleko na severu a o jejíž kráse se vyprávějí celé legendy. Marně se ho vítr snažil umlčet. Růže ho dobře slyšela a to ji srazilo na kolena. Zlomyslný severní vítr se škodolibě zachechtal a před odletem ještě stačil zasvištět růži kolem hlavy i jméno té cizí květiny. A to jméno bylo lilie.

Marně ji zamilovaný vítr říkal, že on ji má rád, že pro něj není líbeznějšího květu na zemi. Marně jí zpíval jak je vzácná a ojedinělá, marně jí šumící tráva utěšovala. Zapomeň na lilii, nemysli na bílou krásku kdesi na severu. Růže roztrpčením ještě více znachověla a na dlouhém stonku ji žárlivostí vyskočily trny. Když ji chtěl vítr pohladit a ukonejšit ji, popíchala ho.

Vítr bolestně vykřikl a tři vyčítavé slzy se zaleskly na okvětních lístcích nachového květu. Růže už se nechtěla přátelit s nikým a kdykoliv se jí vítr pokusil dotknout, vrazila mu trn do srdce. Ale on ji přesto neopouštěl. Pevně věřil, že jednou prorazí krunýř bolestné pýchy, do kterého se uzavřela a pochopí, že nemusí být tou nejkrásnější, protože pro něj je takovou už navždy.

Čekal dlouho, velmi dlouho. Ale jednou, když do staré opuštěné zahrady zrovna svítil měsíc a růži to v jeho bledém světle obzvláště slušelo, sklonila plaše svou čarokrásnou hlavu a zachvěla se nočním chladem. Vítr ji obtočil hřejivým objetím a tiše ji konejšil jako matka, která utěšuje vylekané dítě. V tu chvíli zazářily na jednom z jejích okvětních lístků tři kapky. Byla to rosa nebo tři slzy z pláče zamilovaného větru? Kdo ví…
Jisté je, že takové jako byla růže od kamenné lavičky, byly i všechny její družky. A jsou takové dodnes. Bílé, červené, růžové i žluté, bledé i ohnivé…všechny jsou vzácné a ojedinělé a všechny jsou královnami, které nesnesou, pro svou uraženou pýchu, aby jiná kvetla vedle nich.


Zaríf zmlkl a zahleděl se na ležící Monavvar. Byla bledá, bledší než obvykle a vypadala jakoby tvrdě spala, ale když se tak na ni upřeně díval, zachvěla se jí najednou víčka a vyklouzla z nich třpytivá slza. Mládenec ji odhrnul vlasy z čela a pak se postavil ještě vzpřímenější a důstojnější než kdy jindy.

Princezna Monavvar se uzdravila a z nějakého záhadného důvodu měla pocit, že se na jejím uzdravení podílel i Zaríf. Proto jej zavolala a chtěla se mu odměnit za jeho věrnost a oddanost. Zašla dokonce tak daleko, že ho vybídla, aby vyřkl jakékoliv přání a bude okamžitě splněno. Moc jí to ten den slušelo. Vlasy měla opět vysoko vyčesané a hedvábný zelený šat jí halil jako vílí plášť. Jako blýskavá nitka se jí vinuly v černých kadeřích perly a brokátové střevíčky na jejích drobných nožkách byly zdobené drahokamy.

Na šáha Chorsanda její vleklá nemoc velmi zapůsobila, a tak si najednou rozvzpomněl, že kdysi také používal zdravý rozum, poslal Lejlu zpátky k místodržícímu a vrátil se zpět ke svým snědolícím odaliskám. V paláci byl opět mír a jeho klid dokonce ani nerušil princeznin křik, protože Monavvar se po své nemoci stala velmi tichou a mlčenlivou.

Jestli si myslíš, že Zaríf padl na kolena a poprosil o její ruku, což bylo samozřejmě jeho nejvroucnějším přáním, tak se velmi mýlíš, moje malá Nys.
Zaríf sice opravdu padl na kolena, ale protože měl na rozdíl od šáha Chorsanda zdravý rozum i přes svou velkou zamilovanost, poprosil nesměle, aby směl opustit palác. Jediné jeho přání bylo, aby mu bylo milostivě dovoleno, odvést si sebou oba hřebce od Kásima ben Nasrulláha.

Zaríf byl totiž docela vysoký a pružný, docela hezký a docela dobrý jezdec, ale jinak to byl přece jen obyčejný štolba. A bůh mu nadělil jen jednu jedinou vlastnost, v níž vynikal nad ostatní a to byla jeho schopnost milovat.

Princezna Monavvar se tudíž musela obejít bez svého osobního strážce, bez svého podkoního i bez svých hřebců, protože královské slovo je odjakživa posvátné. Musela se dokonce i obejít bez Lejly, ale to jí nečinilo žádné potíže. Důležité bylo, že se jí vrátila plně přízeň jejího otce a zase byla jedinou květinou v jeho zahradách. Růže ze Šírázu.

Celý národ byl na ni právem pyšný. Vždyť slunce bledlo a schovávalo se za mraky, když procházela královským palácem a měsíc ubýval do srpku, když nahlédl do jejích komnat, kde odpočívala na hedvábných poduškách. Osudy princezen nebývají zas tak tragické. Možná se časem vrátil i Kásim ben Nasrulláh, protože i ten největší válečník se přece jednou musí unavit.

Jisté ale je, že princezna už nikdy nekřičela a když už jako velmi stará žena potkala v zahradě moudrého starce Ebrahíma, usmál se a promluvil na ni.
“Buď zdráva, Monavvar, přeji ti, aby tvůj den začínal zvědavostí a končil smířením,“ řekl ji svým podivným hlasem, který jakoby přicházel z pradávných časů a pak ji vyprávěl, že kdysi potkal muže s oddanýma černýma očima.

Putoval krajinou a doprovázeli ho dva krásní koně. Grošný a ryzák.
Přesto, že už byli hodně staří, zdálo se, že přímo kypí zdravím.
Srst se jim leskla jako hladina jezera za podvečerního šera a z očí jim samou bujností sršely jiskry. Byli to prý kdysi divocí váleční hřebci, ale pod rukama toho muže zkrotli jako mírné holubice.
Ne že by byl tak vyjímečný jezdec, jen měl hlas, který zněl jako šumění horského potůčku a oni ho prostě milovali.

Ten den zůstala princezna Monavvar dlouho stát u vodního kanálu, dívala se na jeho třpytící se hladinu a bylo ji těžko přetěžko…
Vzpomínala snad na Zarífa a na jeho němé zbožňování, které kdysi brala jako naprostou samozřejmost? Nebo si snad vyčítala, jak na něho bývala zlá?
Ne! Monavvar viděla oči přetékající láskou, vítr si měkce pohrával s jejími kadeřemi a na tváři cítila mazlivý a lahodný dotek hedvábného peříčka. Nad Šírázem vyšel měsíc a princezně Monavvar se zpod víček vydrala slza a stekla jí po tváři dolů."


Dokončím a teprve pak odtrhnu pohled od její tváře. Trochu rozpačitě, jako bych sám sebe přistihl při nepravosti.
Nejspíš to tak je. Protože tohle bych neměl.

"Tak a teď už půjdeš spát jako hodná holčička?" Zeptám se se chraptivě, dokonale vymluvený z podoby.



Nyskel
7.4.2014
19:07:10
"Bude vyprávět dál!" zatetelím se spokojeně a pohodlněji se sesunu do pololehu. V tom jsem včera usnula.

Jenže dnes nemůžu, i kdybych chtěla. Příběh se dál odvíjí a já hltám každé slovo.

V momentě, kdy Šádí setnou hlavu, vzrušeně zadržím dech a nesouhlasně se mračím. "Ale to je hrozná nespravedlnost!" vyjeknu nevěřícně.

Pak se ale jen omluvně usměju a pobídnu ho, aby vyprávěl dál.

Ležím v nohách postele, schoulená ve svých zelených šatech. V půlce příběhu si stáhnu jezdecké boty a bosé nohy zachumlám do deky. A poslouchám dál...

Gunter
7.4.2014
18:13:03
Ne, rozhodně neusnula.
Cukne sebou a hlava, zabořená do kolen se zdvihne.
"Můžeš si klidně najít pohodlnější pozici, Nys, bude to dlouhé." Navrhnu jí vesele.
Vzhlédne ke mně a to co řekne....musím se tomu usmát. Něžně. Hřejivě.

Je tak roztomilá!
Bože!
Tuhle vzpomínku z hlavy jen tak snadno nedostanu.
Zahráváš si s ohněm, sebevrahu. Ale to sebevrazi dělávají.


"Uvidíš." Nakloním se a cvrnknu ji do nosu. To se prostě nedá odolat.
Ta nedočkavá vykulená očka!
Tvářil jsem se také tak, když nám to Heidi vyprávěla?
Nejspíš ne, pořád jsem čekal, kdy tam bude nějaký boj, nějaké pořádné vzrůšo a byl jsem zklamaný.
Zato Abigail se to moooc líbilo.
Teprve po letech jsem tomu přišel na chuť.
Ale k Nys mi to tak nějak jde...


V tuhle chvíli se mi ten starší bratr hraje lehce.
Zakloním hlavu, opřu ji o stěnu a začnu znovu vyprávět. Tichým, hlubokým hlasem. Nejsem tak dobrý vypravěč jako Adelheid a ani si to tak do detailů nepamatuji, ale snad to bude stačit.
Jako pohádka na dobrou noc pro jednu malou schoulenou holčičku.

"Zarífův nezvykle rychlý postup samozřejmě neušel vrchnímu štolbovi Rostamovi a nejednou se přistihl, že mu to vrtá v hlavě. A protože to byl opravdový lišák, brzo si vzpomněl, že dvě z jeho dcer slouží u princezny. A když už mu přišlo na mysl tohle, netrvalo dlouho a napadlo ho, že by jednu z nich mohl za Zarífa provdat, protože uznejte… ten jeho postup stojí za trochu přemýšlení!

A tak se začala často objevovat ve stájích, kde sloužil nadějný mladík, Šádí.
Byla to milá čiperná dívka a každý ji měl pro její přímou povahu rád. Ani Zarífovi pranic nevadila. Chválila jeho klisničky, hladila je po šíjích a šeptala jim lichotivá slůvka. Netrvalo dlouho a dívala se na mládence přesně takovýma očima jako on na princeznu.
I on se rád těšil její společnosti. Když poslouchal její veselé štěbetání aspoň na chvíli zapomínal na svoji bolestnou lásku a netrápil se.

Toho si samozřejmě všimla všudypřítomná Lejla a upozornila na to svoji paní. Nedá se v žádném případě říci, že by spanilá Monavvar žárlila na svoji malou služku. Nikdy by nepohlédla tak nízko, aby její zrak spočinul na obyčejném štolbovi...
Jenomže.. jeho němý obdiv jí lichotil a těšil ji a pranic se jí nelíbilo, že by měl věnovat myšlenky někomu jinému než jí samotné. Proto, když se ztratil její oblíbený medailon, obvinila z jeho zmizení bez dlouhého přemýšlení právě Šádí.

Nebyla to žádná maličkost. Princezna kvůli tomu vyváděla jako malé dítě, protože na medailonu byla miniaturní podobizna její matky královny Irándocht.
Lejla jako první žádala úlisným hlasem u Monavvar co nejpřísnější potrestání viníka a tak Šádí uvrhli do žaláře.

Na šáhův příkaz měla být druhý den za úsvitu popravena a nic nepomohly ani úpěnlivé prosby Rostama za její omilostnění. Dcerčin křik byl tentokráte opravdu k nevydržení a tak Chorsandovo ucho zůstalo hluché k prosbám věrného služebníka.

I stalo se, že ten stejný den večer rozčesával Zaríf hřívu princezniny klisny a v jejích zcuchaných pramenech objevil ztracený medailon s podobiznou královny Irándocht. Okamžitě ho ukázal Rostamovi, a ten ho na kolenou prosil, aby jej odnesl Monavvar a prosil za život jeho dcerky Šádí. Mladík samozřejmě souhlasil, neboť i když jeho srdce navždy patřilo princezně, rozhodně si nepřál, aby byla Šádí popravená.

Okamžitě pospíšil do královských komnat a tehdy si poprvé musel přiznat, že je princezna Monavvar nespravedlivá. Zahrnula jej sice vděčností, protože ji na medailonu opravdu záleželo, ale když se nesměle zeptal na osud malé Šádí, tvář ji zkameněla hněvem.

"Ta nezdárnice mě obvinila ze lži a byla nespokojená s mým rozsudkem! Urazila svou princeznu a za to skončí zítra za úsvitu na popravišti!“
Udeřila drobnou ručkou do zlatého gongu, aby svým slovům dodala důraznosti a panovačným gestem mládence propustila
Zaríf se vyplížil z paláce jako zpráskaný pes a dlouho pak stál u vodního kanálu, díval se na jeho třpytící se hladinu a bylo mu těžko. Přetěžko.

Druhý den za úsvitu Šádí skutečně setnuli hlavu. Zaríf stál kousek od ní, když umírala, a podivné temné mraky se zvolna stahovaly nad jeho srdcem. Když dva svalnatí otroci brali její zohavené tělo do náruče, aby jej odnesli, objevil se vedle nich najednou moudrý stařec Ebrahím. Stříbřitě bílé vlasy a dlouhé vousy mu vlály ve větru a jeho prastará tvář byla hněvem ještě více zvrásněná.

Vzal hlavu Šádí na okamžik do dlaní a krátce ji políbil na čelo. Pak pohlédl přes louku na Zarífa a jeho moudré sivé oči si ho vážně prohlíželi. Pokynul mu rukou, vznešeným gestem položil dívčinu hlavu do košíku vystlaného květinami a jak nenápadně se objevil, tak i zmizel.

Zhruba v těch časech dospěl do Šírázu syn jednoho vládce, nezkrotný a divoký Kásim ben Nasrulláh. Byl bojovník nad jiné zdatný, urostlý jako jedle a krásný jako horská bystřina. Ramena měl široká a boky úzké a na koni jezdil, jako by se na něm narodil. Ničeho se nebál a v jeho snědé tváři zářily zuby bílé jako zuby mladého vlka. Oběma dívkám se nesmírně líbil a vyjížděli s ním závodit do pouště nebo lovit do stepí. Princeznu Monavvar naučil střílet z luku a o slavnosti daroval jí a Lejle dva krásné hřebce.

Princezna, která nerada prohrávala, totiž tvrdila, že příčina proč nad ní Kásim neustále v závodech vyhrává, je vtom, že on jezdí na hřebci, kdežto ony dvě na kobylkách.
A tak teď Monavvar do Zarífových stájí už nechodila. Obě bílé klisny zahálely a spokojeně tloustli, protože jejich paní se učili jezdit na divokých hřebcích.

Zaríf posmutněl ještě více než po příjezdu Kásima ben Nasrulláha a ploužil se po stájích načisto bez života. O to více si z něj jeho paní utahovala, když jí přidržoval třmen, aby se vyhoupla na svého nového grošáka a on se tvářil jako boží umučení.
Nic nepomáhalo, že se Kásim k surovým žertům obou děvčat nepřipojoval, mládenec ho stejně neměl rád a nikdy by ho snad ani rád mít nemohl. A to byla škoda, protože on si úctu zasluhoval, neboť to byl po všech stránkách vyjímečný muž. A byl to právě Kásim, kdo se stal důvodem prvního sporu, jež se rozhořel mezi Monavvar a její milovanou družkou Lejlou.

Mezi dívky totiž vstoupila všemocná žárlivost se svými jedovatými ostny, protože obě měly o Kásima zájem. Lejla, která se cítila ohrožená ve svém postavení, se začala lichotit do přízně šáha Chorsanda. Co čert nechtěl, starý šáh, unavený svými snědými odaliskami se nechal dočista omámit plavou krásou družky jeho dcery. A protože Lejla v intrikách a podbízení vždycky vynikala, omotala si ho za krátkou dobu dokonale kolem prstu.

Monavvar, poprvé za celičký svůj život, ustoupila trošku do pozadí na výslunní otcovi přízně, což mělo za výsledek, že byla ještě panovačnější a vzteklejší než obvykle. Vylévala si to samozřejmě nejvíce na těch, kteří se nejméně bránili, a tak Zarífa jednou povolali do stáje, kde byli umístěni oba darovaní hřebci spolu s vraníkem Kásima ben Nasrulláha. A byl na ně věru smutný pohled.

Stáli ve svých přepychových stáních, hlavy svěšené až ke kolenům, srst se jim leskla potem a při každém sebemenším zvuku neklidně uskakovali. Jejich zbídačelý stav ještě více vynikal vedle černého hřebce, jež přímo hýřil zdravím, pohazujíc bujně hustou hřívou, jen jen uletět. Zaríf zůstal stát u jejich stání a opřel se rukama o dřevěné hrazení. Oba hřebci okamžitě odběhli do druhého kouta, ustrašeně se tam tiskli a nohy se jim třásly jako sulc.

Bylo tohle vůbec možné? On si je přece dobře pamatoval, když je poprvé vyváděli. Grošáka a ryzáka. Labutí krky, husté hřívy, nohy jako strunky a kopýtka tvrdá jako z oceli. Každý sval jim hrál na těle a srst se leskla jako vyleštěné zrcadlo v zámeckých komnatách.
Tiše na ně promluvil, ale vůbec nereagovali, jen kouleli bělmy a přemýšleli kudy utéci.

Vedle zdrceného Zarífa se najednou, kde se vzal tu se vzal, objevil moudrý stařec Ebrahím.
Měl na sobě černostříbrný kabátec olemovaný kožešinou právě tak sněžně bílou jako byly jeho vlasy a vousy a jeho snědá tvář se vlídně usmívala.
„Přeji ti, abys každý den začínal se zvědavostí a končil ho se smířením, Zarífe,“ řekl mu hlasem, který zněl jakoby přicházel z nesmírné dálky. Chlapec si ho bázlivě prohlížel, neboť moudrého starce dosud nikdo v paláci neslyšel mluvit.

„Proč teskníš, Zarífe?“ pokračoval Ebrahím a jeho pronikavé sivé oči jakoby se mu propalovaly hluboko do nitra.
„Trápí mě, že nevím, proč ti hřebci vypadají jakoby z nich odešel život, moudrý kmete. Chtěl bych jim pomoci …Jenže, co je vlastně souží?“

„Tak proč se jich nezeptáš?“ Ebrahímovi to žertovně blýsklo v oku, ale když viděl mladíkův zmatený pohled přátelsky se k němu naklonil a stiskl mu paži až to zabolelo.
„Poradím ti, chceš? Grošnému se ukloň a rezavého se ptej, ale ne že to uděláš obráceně! Zle bys na to doplatil!“ Tak řekl, pokýval prastarou hlavou a jak přišel tak i odešel.

Co myslíš, že Zaríf udělal? Samozřejmě že se grošovanému hřebci nepoklonil, protože kdo by věřil takovým nesmyslům....
Vstoupil do stání, aby oba koně prohlédl, jenže hřebci nejsou klisny…
V tu chvíli se postavil ryzák na zadní a zuřivě na něho zaútočil. Celý den si mládenec léčil kousance a kopance, které mu zasadil bojovný hřebec, ale v noci mu to přece jenom nedalo.

Vrátil se do stáje, hluboce se poklonil grošovanému hřebci a pak se otočil k ryzákovi…
„Vím že je to naprostá bláhovost, ale přesto se ptám, kdo vám ublížil?“ Zeptal se a sám si připadal jako hlupák.
Byla to bláhovost, protože se samozřejmě nic nestalo.
Jsi blázen, Zarífe, huboval chlapec sám sebe, přece jsi opravdu nečekal, že na tebe promluví?
Ty bláhový šašku, ještě že tě neviděla princezna, ta by se ti zase něco nasmála… Už chtěl odejít, když ho najednou překvapil pohyb ve stáji.

Ryzák přišel ke kraji hrazení, pomalu zdvihl svěšenou hlavu a upřel na něj tak vyhaslé a smutné oči, že se mu všechno v těle sevřelo bolestí. Díval se do nich stále upřeněji a ani na okamžik nedokázal odtrhnout zrak. Jakoby se díval do hluboké bezedné studny. A na dně té studny našel zoufalství. A bylo to zoufalství nad tím, že on a jeho druh musí sloužit někomu takovému jako byla princezna Monavvar a její družka.
Chudák Zaríf konečně pochopil ve vší nahotě, do koho se to zamiloval.

Jako ve snách se vypotácel ze stáje ven, jen u dveří ještě jednou pohlédl na oba koně a viděl, že grošák s jakýmsi odleskem bývalé bojovnosti potřásl kdysi tak krásnou a ušlechtilou hlavou a zařičel. Velký i ve svém pádu.

Hned druhý den Zaríf oznámil princezně, že její koně nevyléčí, pokud je nenechá odvést na pastviny a nepřestane na nich s Lejlou jezdit a ještě ten den byl za tento opovážlivý výrok zbičován.
Monavvar by nikdy nedovolila, aby dar jejího oblíbence Kásima opustil její stáje.
Zaríf byl raněn daleko více než mohl někdo tušit. Vždyť se mu tu před očima hroutila vysněná představa jeho lásky, tak jako se hroutí hrad z písku, když ho spláchne čistá voda.
Přesto přese všechno ji však nepřestával milovat a to bylo na tom všem to
nejbolestivější.

Události v Šírázu dostaly rychlý spád. Obě dívky se nepřestaly předhánět v boji o přízeň Kásima ben Nasrulláha a v paláci tak pořád bylo živo.
I stalo se, že všechny k smrti vyděsila zpráva, že se Monavvar pokusil někdo otrávit. V celém paláci nebyl nikdo kdo by si opovážil zdvihnout žalobný prst a označit viníka, ale v temných sloupovích se šeptalo, že to sama zlatoplavá Lejla usiluje o princeznin život.

Každopádně byly před princezniny komnaty postaveni svalnatí strážci a šáh sliboval tisícerou pomalou smrt tomu, kdo by se jeho dceři odvážil jakkoliv ublížit. Další pokusy o podání jedu se nekonaly, zato strážní u jejích dveří byly nejednou nalezeni mrtví.

Princezny se začaly všichni bát, protože se rozšiřovaly zvěsti o tom, že za dveřmi jejich komnat číhá smrt. Někteří tvrdili, že je to pomsta Alláhova za její zlou a pyšnou povahu, jiní si mysleli, že se jí někdo pokouší odstranit z cesty k šáhově přízni.
Monavvar poprvé v životě okusila, co to je nepřízeň osudu a byla z toho věru sklíčená.
Nakonec odjel i krásný Kásim ben Nasrulláh a princezna osiřela ještě více.

To Lejla sama teď tančila šáhovi k příjemnému posezení a k dobrému zažití, jí bylo po celém paláci plno a Chorsand se jako omámený shlížel v jejich modrých očích.
Její královská družka posedávala ve svých komnatách a třásla se o své bezpečí. Velice želela Kásimova odjezdu, ale ten už dále nechtěl sdílet temnou atmosféru v paláci a jeho smysl pro čest mu velel opustit Šíráz.

Navíc to byl přece jenom udatný válečník a ševelit kolem šáhovi dcerky ho přece nemohlo bavit věčně. Jeho volaly velké životní úkoly a boje, polehávání v palácových komnatách nebylo pro něj.

Pak si jednoho dne princezna hned ráno po probuzení vzpomněla na jedny oddané černé oči, které ji vždycky sledovaly s němým obdivem, kam se jen hnula a poprosila šáha Chorsanda, jestli by nemohla udělat ze Zarífa svého osobního strážce. Lejla se tomu pobaveně smála, a tak šáh nic nenamítal a vyslovil svůj souhlas. Tak se stalo, že byl Zaríf znovu povýšen."


Znovu se odmlčím a tázavě vzhlédnu k Nyskel.
"Nenudí tě to už? Je to opravdu nezřízeně dlouhá pohádka. Heidi nám ji vyprávěla na pokračování."Zeptám se starostlivě.


Nyskel
7.4.2014
8:08:55
Příběh začne a já se ještě trochu zavrtím, abych si našla pohodlnou polohu. Sedím s koleny u brady a objímám je rukama. Bradu opřenou.

Zprvu se dívám na Guntera, ale ten pohled je příliš rušivý a tak hlavu pootočím zpět a dívám se na dveře... ne, vlastně se dívám do dálky, do země, která se nazývá Širáz, kde žil mladík zménem Zaríf...

Když skončí jeho popis, zabloudím pohledem ke Gunterovi. Až podezřele mi mladíka připomíná: docela pružný a vysoký, docela hezký... no... hodně hezký a dobře jezdí na koni. Co dobře, výborně! I když mladíkovi kvality ubral, nedokážu se ubránit pocitu, že si budou tak nějak podobní.

Při zmínce o koních vidím Certuse. A možná tam měli i kobylku jako Bella. A bezděky si vzpomenu i na Gunterův laskavý, chlácholivý hlas, který se mi snažil vysvětlit, že mi neublíží.

Pak už mě příběh pohltí, a i když má Zaríf v mé hlavě Gunterovi podobnou tvář, nechám ho jít jeho vlastní cestou, aniž bych mu dál vnucovala Gunterovy vlastnosti.

Princezna je asi krásná, ale velice rychle pochopím, kdo bude v téhle pohádce za toho záporáka. Ona a ta její vypečená kamarádka.

"A ten chudák se zamiluje právě do ní." Je mi ho v tu chvíli líto. A bezděky nahradím cizokrajné jméno princezny za jméno elegantní a Gunterovi důvěrně známé... Eleanor.

Gunter zmlkne. Vyrušeně sebou cuknu, zvednu hlavu z kolen a tázavě se na něj podívám. "Proč přestal? Aha... asi čeká, co já na to."

"No jo, nevybral si úplně šťastně." pokývu soucitně hlavou a pátravě prohlížím Gunterovu tvář. "Je to o tobě a Eleanor, Guntere?"

On ale asi očekává nějakou reakci. "Vypadá to, že ta Monavvar je pěkná potvora." rozpačitě se usměju. Je zvláštní dělit se o své myšlenky s... mužem. Tohle jsem kdysi dělala jen s Adelaidou, mou nejlepší přítelkyní. Přijde mi trochu hloupé, že to tu tak rozebírám, ale jeho příběh mě pohltil.

"Dopadne to s ním špatně, co?" šeptnu zvědavě a tak trochu smutně. Teď už se obdobě s Eleanor nevyhnu. Je to až příliš podobné.
Jen si v tu chvíli nejsem jistá, co je to špatně. "Dopadl Gunter špatně, když je tu teď se mnou a ne s Eleanor?"

Gunterovi teď musím připadat jako nanejvýš desetiletá holčička, která chce svou pohádku na dobrou noc. Drobná dívka v zelených šatech, schoulená na medvědí kožešině a dychtící po dalším pokračování.

Gunter
7.4.2014
1:32:24
Jasně. To dám!
To zvládnu!
Jsem sice odhodlanost sama, ale když se posadí na postel a do nosu mě udeří její vůně, zkroutím se jako had.
To bude tvrdé.

Touha se ve mě vzedme v šíleném záchvěvu a rozběhne se jí zběsile vstříc.
Nic! Nesmíš! Mluv! Pořád mluv! Zaklínám se vyděšeně a prsty opět skončí zabořené do kožešiny. Notně křečovitě.

Znovu se opřu o zkřížené paže a rychle spustím.
"V daleké předaleké zemi, která se v těch nejstarších písních nazývá Širáz, žil kdysi mladík jménem Zaríf. Nebyl to princ ani udatný válečník, i když si to po pravdě řečeno usilovně přál, ale docela obyčejný štolba.
Byl docela pružný a vysoký, docela hezký a docela dobře jezdil na koni.

A právě díky tomu se mládenec dostal do služby až do královského paláce. Koně z jeho stájí kypěli zdravím, srst se jim leskla jako hladina jezera za podvečerního šera a z očí jim samou bujností sršely jiskry. Navíc pod jeho rukama i ti nejbouřlivější hřebci krotli jako mírné holubice.
Ne proto, že by byl snad tak vyjímečný jezdec, shodli jsme se na tom, že byl jen docela dobrý… koně ho poslouchali, protože je měl rád a protože jeho hlas zněl jako tichounké šumění horského potůčku. Lahodně a mazlivě jako když se člověku otře o tvář hedvábné peříčko.

V té daleké předaleké zemi, která se v těch nejstarších písních nazývá Širáz, vládl šáh Chorsand, věčná sláva jeho jménu, a právě jemu Zaríf sloužil.
Šáh měl kromě početných stájí i dceru. Bylo jí právě šestnáct let a slunce bledlo a schovávalo se za mraky, když procházela královským palácem. Šáh měl samozřejmě dětí celých dvanáct plných komnat, ale žádné z nich si nepamatoval jménem, vyjma následníka trůnu, který se jmenoval stejně, a právě princezny Monavvar.

Princezna na sebe strhla veškerou pozornost, už když se narodila a služebnictvo si mohlo uběhat nohy v honbě za jejími nikdy nekončícícmi přáními.
Rostla jak z vody, aniž by jedinkrát zastonala a měsíc ubýval do srpku, když nahlédl do jejích komnat, kde odpočívala na hedvábných poduškách.

Když jí bylo deset let, Chorsand dočista zešedivěl a v paláci se podezřele často střídalo služebnictvo. Princeznička si chtěla hrát a velmi postrádala společníka pro své zábavy. Ani jediné z dětí ze všech dvanácti šáhových komnat totiž nezískalo její srdce a když neměla družku, trápila sloužící, kterým se to samozřejmě ani trochu nepozdávalo.

Pak ale přišla do zámku dcerka Chorsandova místodržícího a štěstí se usmálo na unavené sluhy… Zalíbila se totiž princezně Monavvar.
Byla stejně stará a navíc byla právě tak vyjímečná jako ona sama a to na ni mocně zapůsobilo. Lejla měla matku z daleké západní země, která byla sice otrokyní, ale její exotický vzhled dal děvčeti nezvyklé jemnou bílou pleť a modré oči. Nejvíce ale princeznu fascinovaly dívčiny vlasy. Nebyly sice ani zdaleka tak dlouhé a husté, jako měla ona sama, ale zato měly naprosto neopakovatelnou zlatavou barvu. Však na ně byla Lejla také jaksepatří pyšná. A ještě pyšnější byla na své nové přátelství se šáhovou dcerou. A tak obě dívky vyrůstaly spolu jako dvě růže na okrasném keři.

Všude jich bylo plno. Pobíhaly po paláci, až za nimi povlávaly jejich bledězelené závoje jako vílí pláště. Rozčesávaly si navzájem lesklé vlasy na břehu jezírka. Večer pak tancovaly Chorsandovi pro potěchu a pro lepší zažití. Pro svoji zábavu chovaly dva krotké gepardy a pokládaly si krásné hlavičky na jejich hebkou srst. Jenomže pak braly do rukou důtky a vyplácely huňaté kožichy, až se z nich prášilo a měly ohromnou zábavu z toho, jak se obě šelmy krčí a bezmocně prskají nad tím bezprávím.

Jak rostly, vyjížděly do kraje stále častěji doprovázené družinou stejně starých dívek, sedících na hnědých kobylkách, které vypadaly jakoby pocházely z jedné matky a z jednoho hřebce. A v jejím čele v bledězeleném hedvábí a stříbře, s perlami ve vlasech, dvě čarokrásné cizokrajné princezny sedících v sedlech dvou bílých klisen, které se nesly ladně jako labutě.

V tomhle byla Monavvar vskutku velkorysá. S Lejlou zacházela jako s rodnou sestrou a nikdo se na ni nesměl podívat jinak. A ona vůbec stále více připomínala princeznin temný stín, protože kde Monavvar udeřila jednou, tam Lejlin bičík zasvištěl dvakrát.

Mezi Zarífovi koně patřily právě čtyři z klisen, na níž jezdily dívky z princezniny družiny. A to bylo dobře, protože mladý štolba měl kobylky rád. Byly přece tak jemné a mírné, když přejížděl kartáčem po jejich lesklé srsti. Zarífův hlas zpíval a koně vycházeli zpod jeho rukou jako znovuzrození a jejich oči byly vlídné a laskavé.

Jednoho dne vyšel Zaríf se dvěma svými klisnami ven, aby je zavedl k vodnímu kanálu, který tekl kolem paláce a přinášel vláhu zahradám.
Plavit se tu směli jen královští koně a jeho svěřenci si této výsady samozřejmě také užívali. Svedl obě kobylky do vody a kráčel po břehu, zatímco plavaly poslušně za ním, aby si procvičily svaly.
Byl to krásný den a on byl šťastný, protože dobře věděl, že plavání je pro jeho koně moc dobré a zdravé. Ze snění ho ale vyrušil ostrý hlásek.

Zaríf sebou trhl a rázem pochopil, co provedl. Zahradou totiž procházela princezna Monavvar se svými družkami a on si jí vůbec nevšiml, natož, aby ji pozdravil. V okamžení klečel s tváří zarytou v zemi a klaněl se tak usilovně, že mu vyklouzly provazy, které měli klisny kolem krku, z rukou.
„Kdo jsi, troufalý…?“ zajímala se znuděným hláskem princezna a mladík se ani teď neodvážil zvednout hlavu. V duchu úpěnlivě prosil obě kobylky, aby mu neutekly a něco svou nešikovností nevyvedly.

„Jmenuji se Zaríf a sloužím ve stájích sultána Chorsanda, věčná sláva jeho jménu, ó nejvznešenější…“
„Jak víš, že jsem nejvznešenější, když ses na mě ani nepodíval?“odvětila mrzutě Monavvar a trochu vztekle dupla nohou, protože měla raději, když na ni sloužící u vytržení zírali.
"Neodvážil jsem se,“ zamumlal stále stejně vyděšený mládenec, ale raději honem zvedl hlavu, aby snad princeznu ještě více nepopudil.
A tak poprvé spatřil princeznu Monavvar.

Byla vskutku tak krásná jak se o ní vyprávělo. Její malebná snědá krása ještě více vynikla vedle její světlé, zlatovlasé družky. Číhavě se na Zarífa podívala, aby zjistila, jak se mu líbí, ale ten nevnímal nic kromě jejího půvabu, z kterého se mu až zatočila hlava.

Od toho dne si princezna služby nového podkoního nemohla vynachválit. Její klisny byly ty nejkrásnější v celé stáji a Zaríf každý den se stále stejnou dychtivostí vyhlížel, nezahlédne-li krásnou princeznu, jak ji vysazují na koně nebo jak se cvalem vrací z vyjížďky záhony nezáhony. Jednou ji uviděl jak stojí se svým otcem mezi sloupovím paláce a podařilo se mu připlížit se na doslech, aniž by si ho povšimli. Tolik toužil uslyšet princeznin hlas!

To se mu také poštěstilo, ale moc jí nerozuměl, protože krásnou dívku právě nesmírně rozčílil některý z šáhových nejapných výroků a s prominutím na něj hulákala jako děvečka od krav. Dočista zrudla rozčílením, ale protože jí to na půvabu pranic neubralo, Zaríf na ní zíral se stejným nadšením a vůbec nevnímal, co to vlastně křičí.

Nemohlo to dopadnout jinak, než že si princezna chlapcova tichého zbožňování přece jenom povšimla a rozhodla se, že jeho oddanost využije pro své pobavení.
Zaríf získal nové postavení a kromě péče o jeho klisničky mu přibyla povinnost držet princeznina koně, kdykoliv to potřebovala.
Dostal nový smetanově bílý kaftan a široké žluté kalhoty a na nohou teď nosil červené safiánové holínky. Vypadal docela jako ve svých snech, ale přesto litoval, že není vyšší a ztepilejší a že jeho oči nejsou jiskrnější, aby do nich Monavvar alespoň někdy pohlédla.

Pořád zůstával jen pouhým podkoním, kterého jako loutku oblékli do drahých šatů, aby princezně nedělal ostudu. Monavvar se na něj občas blahosklonně usmála a někdy ho rozverně šťouchla špičkou boty, když se rozjížděla. Pokud upadl, smála se tomu spolu s Lejlou zvonivým perlivým smíchem a Zarífovi červenaly uši hanbou a vůbec si nepřipadal jako krásný cizokrajný princ.

Přesto bez dechu stával vedle princezniny bělostné klisny, bohatě zdobenou uzdu v upocené dlani a s chvějícím se srdcem čekal, zda to tentokrát bude úsměv…
A tak Zaríf ze Šírázu poznal lásku."


Zmlknu a tázavě se na ni zadívám, jestli je ještě pořád vzhůru. Přece jenom, už jsem mluvil strašně dlouho a ona musí být unavená.

Nyskel
7.4.2014
0:35:05
Varianta, že si přilehne ke mně na zem, mě vyděsí. To je z bláta do louže! Sice bych měla na zemi větší manévrovací prostor, abych unikla před jeho vůní, ale nebudeme se přece celou noc plazit po podlaze?!

I zbytek jeho sdělení je veskrze milý a naprosto neústupný. "Tvrdá palice!" zavrčím v duchu. On neví o Vlčici, tak je to pro něj jednoduché. Ale já budu celou noc jak na trní! Oka nezamhouřím a prožiju si hotová muka, než tu mrchu zkrotím! Bude mě mít v hrsti! A určitě mi to dá pěkně sežrat... tu mou osuškovou terapii!

Vážně se toho bojím, ale zdá se, že jiné východisko v tuhle chvíli není... aspoň abych uchlácholila jeho ego.

S významný vzdychnutím vstanu, vemu složenou deku a odšourám se k lůžku. "Tak jo, sednu si sem..." oznámím poraženecky a sednu si do nohou. Tak, jak jsem seděla včera. "A až usne, přesunu se na zem..." chlácholím sama sebe svým geniálním plánem.

"Tak už povídej... ty vlčku." pobídnu ho, abych zbytečně nebudila jeho ostražitost a chuť bojovat za svou pravdu. Je většinou těla na druhé straně postele, takže jeho vůně je na únosné mezi... zatím... a Vlčice tiše dřímá. Ne, nedřímá... číhá! Znám ji!

Gunter z Tronje
7.4.2014
0:27:42
Ano. Jsem tvrdohlavý jako býk.
"Tak já si lehnu k tobě na zem a budu tě zahřívat. Na zranění se můžu vysrat." Ujistím ji mile.
"Nebo budeš hodná setřička a sedneš si vedle mě na kožešinu, já ti povím pohádku na dobrou noc a ty usneš jako malá sladká holčička. A já se odkulím až do nejzažšího rohu, abys měla co nejvíc místa.
A ztíra ti sluču palandu!"
Slíbím vážně.

"A pokud se bojíš, že bys měla opradu málo místa, schoulím se ve vlčím a to o mě nebudeš ani vědět. Jsem docela maličký vlk."
A docela poblázněný a kurevsky zásadový a hrom aby mě po poli honil....

Nyskel
7.4.2014
0:22:29
Protestuje, jak jinak! Vlastně by mě skoro zklamalo, kdyby tomu tak nebylo. To jeho zděšení mi přijde tak... roztomilé!

Spokojeně se usmívám a nehnu se ani o píď. "Ty ležet na zemi nemůžeš! Jsi vážně zraněný, pamatuješ?" mrknu na něj posměšně.

S tou palandou má asi pravdu. Včera jsem to zvládla. JENŽE to jsem si myslela, že zadkem žduchám do teplé pokrývky a ne do něho! Dneska bych vedle něj neusnula! A mám téměř panickou hrůzu, co by mohla provést Vlčice. Když jí stačí tak málo...

"Víš co? Jestli na tom bude zítra ta noha líp, můžeš mi stlouct druhé lůžko. A dneska to vážně přežiju bez úhony! Vždyť jsem spala v zimě venku a pořád jsem tu!" Tohle bych ale zrovna rozpatlávat neměla, protože to jsem byla ve vlčím... A teď si do vlčího rozhodně netroufnu! Co já vím, co by ta mrcha vymyslela, zatímco budu spát?! Byla by schopná ho olizovat ve spaní!

Gunter z Tronje
7.4.2014
0:15:44
Chápavě se usměji a tiše sleduji, jak uklízí nádobí. Moje praktická část sténá blahem. Jenže pak si vyhrabe ze svého tlumoku dvě deky a já nevěřícně zdvihnu obočí.
"Co to jako děláš!
Snad nechceš spát na zemi!"


A taky že jo! Klidně si stele u krbu a vůbec nemyslí na to, že moje ochranitelská část zešílí, když bude spát na zemi. Studené říjnové udusané podlaze!
Prudce se posadím.
"Tak to ani omylem! Buď si tam lehnu já nebo budeš rozumná.
Včera jsme spali oba na palandě a vůbec nám to neublížilo! Široká je dost! Doma jsem spal na takové s Heidi a krásně jsme se vlezli."
Poprvé před tebou vyslovím jméno mé sestry a opět je to lež jak věž.
Ale co, účel světí prostředky a na zemi ji spát nenechám.

"A já nejsem tlustý! Ani trochu!" Vyhodím další trumf. Sama říkala, že se nemusím bát.
"A budu ti vykládat rád, když si sedneš hezky vedle mě!" Můj ton je nesmlouvavý, Vlk hlasitě jásá a moje ubohé týrané já...je na sračku.
Jsi sebevrah, vole....Chechtá se mi výsměšně.
Jenže tohle prostě nedám.
Nebude spát na zemi! A ještě v těch šatičkách.


Nyskel
7.4.2014
0:05:41
"Promiň..." omluvně špitnu, ale úsměv z tváře mi nemizí. "Venku je krásně..." hlesnu ještě, jako by to byla polehčující okolnost.

Uložím nádobí na své místo, ještě tak v rychlosti poklidím po vrchu a přiložím pár polen do krbu. Z venku už sem začíná lézt se soumrakem i zima.

Pak dojdu ke svým věcem, vyhrabu dvě deky a rozhlédnu se po místnosti. Chvíli váhám a nakonec zamířím ke krbu. Tam mi bude hezky teplo.

Rozklepnu jednu deku a rozprostřu ji na zem. Druhou zatím nechávám složenou. Sednu si a tu složenou si dám za záda, tkerými se opírám o stěnu. Jsem teď kousek od ohně a zároveň vidím na Guntera. Tvářím se klidně a spokojeně. Však taky jsem!

"O kom mi budeš vykládat dneska?" zeptám se zvědavě.

Gunter
6.4.2014
23:57:50
Trvá mi to nesnesitelně dlouho, ale nakonec se přece jen nasoukám do domácího a vyškrábu se na postel. Lehnu si na zkřížené paže a zdravou nohu si pohodlně pokrčím. Naslouchám zvukům zvenku a představuji si, kde je teď Nyskel a co dělá. Vím, že se proměnila. Cítím to. Nechávám ji ale soukromí a nevstupuji do jejich myšlenek. Jen hlídám, kdyby mě potřebovala.

Když slyším, že se vrací, spokojeně se zavrtím a s jistými obavami se zakoukám na dveře.
Začínám na nich znát každý suk.
Vstoupí a já na okamžik zatajím dech, zvědavý, jestli to na mě bude působit, jako předtím.
Spolehlivě.

Vtančí dovnitř. Svěží a krásná jako letní den. A zrzavá jako liška. Usmívá se a pohled na ni je nejspíš to, o čem tajně sní každý chlap.
Navíc božsky vaří a udržuje pořádek.
Jenže já jsem bratr. Takže klidně můžu přestat snít. Bráškové nesní.
Bráškové se bratrsky tlemí.
Tudíž se tlemím.

"Všechno v pořádku? Už jsem nevydržel a musel s sebou plácnout. Byla jsi tam dlouho." Omluvím se stručně a probleskne mi myšlenka na dnešní bratrskou noc.
Očistec začíná, kamaráde.

Nyskel
6.4.2014
23:43:54
Vše mi jde hezky od ruky... nádobí v potoce, koně a pak už jen položím kotlík vzadu u stájí a skočím do vlčího. Je zvláštní proměňovat se v šatech. Ve skoku na všechny čtyři mi látka tak lehounce vlála kolem těla.

Zasněně se usměju už ve vlčím a vyrazím. Běžím s větrem o závod a svět, který teď vnímám díky vlčím smyslům o to ostřeji, mi přijde jako to nejkrásnější a nejvoňavější místo.

Jako bych se probudila po dlouhé noční může. Dozvuky zůstávají, ale otevírá se mi nový den... nový svět!

Občas rozverně ňafnu po větvičce, která mě chce šlehnout a co chvíli hravě poskočím. Jsem spokojená... snad i šťastná!

Z téhle obhlídky se mi vlastně ani nechce, ale na druhou stranu mě to přitahuje ke srubu jako můru ke světlu.

U srubu se změním, poplácám oba koně, kteří mě přišli zvědavě oňuchat a s čistým kotlíkem zamířím zpátky. Možná jsem byla pryč trochu déle, než jsem slibovala, ale prostě jsem nedokázala odolat.

Cestou mě ještě napadne, jak to uděláme se spaním. "Gunter musí být na posteli kvůli té noze, o tom diskutovat nebudeme... A já si ustelu na dece na zemi. To zase bude řečí...!" vzdychnu, ale v podstatě se na to těším. "A až na tom bude s tou nohou líp, poprosím ho, jeslti by mi nestlouknul nějakou pryčnu..."

S výhledem na lepší zítřky spokojeně nakráčím do srubu.

Gunter
6.4.2014
23:35:47
Trhnu sebou a natáhnu ruku dopředu, jako bych ji chtěl zadržet.
Přece nechce jít ven takhle!
Co kdyby ji někdo viděl a....

Hrkne ve mně jako ve starých hodinách a pak si uvědomím, že jediný, kdo by mohl Nyskelinu mravopočestnost ohrozit, jsem já sám a zase ruku spustím.
Takže vlastně jde správným směrem.
Sakra! Tohle fakt bolí!

Chvíli sedím lehce šokovaný na místě a jen hledím před sebe, pak ztěžka vzdychnu a opatrně se vysoukám do stoje.

Zkormouceně se odplížím k posteli a začnu se neobratně převlékat do domácího. Jde mi to jako psovi pastava, ale představa, že kdybych to nestihl včas, chtěla by mi Nys třeba pomáhat, je k neunesení.
A přitom, co bych za to třeba včera dal, že?

Nyskel
6.4.2014
23:27:30
Nad lištičkou překvapeně zvendu obočí, ale nekomentuju to. Nějak zatím nevím, co si o tom myslet. Na rtech mi ovšem pohrává pobavený úsměv, tak to asi nebude nic hrozného...

Rychle přikývnu. "V tom případě jen opláchnu nádobí v potoku, zkontroluju vodu u koní, oběhnu pozemky, ať už je to kdekoli, a za chvilku jsem zpátky." uculím se spiklenecky a vyběhnu ze dveří. Lehounce a volně. Má nálada jako by mě nesla na obláčku.

Gunter
6.4.2014
23:23:35
Její prst mi lehounce přejíždí po ráně a mě mrazí po celém těle.
Jak může mít tak jemný dotek takovou moc?Dumám nešťastně, ale naštěstí to neprotahuje a ránu mi zase zaváže.
"To je fakt, vlastně jsem domlácený chudáček." Připomenu.
"Zajímalo by mě, kdo tě naučil takhle střílet. Vystřílíš mi tu všechny jeleny."

Postaví se a já se zase nadechnu. Hodím po ni zmačkaný kousek hedvábného papíru, v kterém byli zabalené ty palačinky, které jsme jedli cestou a trefím se přímo doprostřed nosu.
"Díky, lištičko."

Začne sklízet ze stolu a já se nestačím divit. Jako by byl najednou celý svět vzhůru nohama a Nys nejvíc.
Každopádně se mi ta změna líbí. Děsí mě, ale líbí se mi.
"Kdepak! Nic! Naběhala jsi se až běda. Oheň necháme dohořet.
A venku....Já vždycky jen zkontroluju, jestli mají koně ve žlabu vodu a obhlídnu pozemky, jestli se sem nezatoulala nějaká divá zvěř. Přece jen bych nerad, aby mi do rána roztrhal koně medvěd. Nebo vlci."
Zašklebím se.

Nyskel
6.4.2014
23:07:08
Zatímco soustředěně a lehounce jako vánek přejíždím namazaným prtem po ráně, neodpustím si malé rýpnutí: "No, zase tolikrát ses netrefil... To ty jsi to schytal daleko hůř..." Tohle znovu vyvolá tiché výčitky v mé hlavě, ale když tak láskyplně pečuju o jeho pacičku, jsou už je úplně tichounké.

Znovu ránu obvážu a postavím se. "Tak, teď už jen sklidím ze stolu a mám hotovo." usměju se. Na svou novou roli kuchtičky a hospodyňky jsem si zase zvykla neskutečně rychle.

"Je ještě něco potřeba obstarat?" zeptám se vážně. Nevím, co všechno obstarával včera Gunter, aniž bych o tom věděla.

Mezitím už si skládám nádobí do kotlíku, připravená vyrazit k potoku. "A neboj, u koní se zastavím."
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.