abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
9.4.2014
16:39:53
"Učiněné..." Souhlasím živě s tím střevem.

Nyskel se ale trápí dál, aby něco vymyslela a když vidím tu snahu, poctivě se jí snažím pomoci. Aspoň tím, že budu spolupracovat.
"Za nádobí!" Vyhrknu.
"Nesnášel jsem to a ona říkala, že talíře schválně rozbíjím, abych je nemusel umývat.
A drhnutí hrnců...to je teprve očistec! A jak oba víme, nerad škubu ptáky. I když to umím....."
Připomenu a znovu si ukousnu jablka.

Nyskel to ale ještě zdaleka nevzdává a vyhrkne další udičku.
"Tanec?
Tak ten mi nešel, byl jsem poněkud dřevnoidní, ale naučil jsem se to. Tedy Heidi nedala jinak.
Trápila mě tolik večerů, že mě bolela stehna.
Takže teď už můžu říct, že ano. Tančit umím.
Chceš si zatančit? Abych tě přesvědčil?"
Navrhnu a pak se naplno rozchechtám.

"Tak to tedy opravdu neumím!
V životě jsem to nedělal a nejspíš dělat nebudu.
Tak jo, nachytlas mě! Opravdu neumím všechno! Ale umím toho dost, ne?
I když teď si uvědomuji, že neumím hrát na žádný hudební nástroj."
Přiznám ještě poctivě.
"Ty na něco hraješ? Protože s tvým hlasem by to snad i byla škoda..Byla by z tebe dokonalá dvorní dáma!"

Nyskel
9.4.2014
16:29:02
Jeho výčet začne tím, co ovládá. "Jak jinak..." musím se usmát. Tahle otázka zřejmě bude nad jeho síly! On JE přece dokonalý!!!

"Jasně..." odtuším se smíchem na ty šišky. "Na to jsi vyloženě střevo..." dovolím si tenhle hodně domácký výraz.

Až když mě donutí nad tím uvažovat, zjistím, jak je ta otázka vlastně těžká. "Hmmm... a něco, za co tě jako malého hubovala Heidi?" snažím se pomoct si otázkou.

"Co tak obvykle kluci moc neumí..." mudruju ještě nahlas, aby mě neobvinil z toho, že nespolupracuju. "Hmmm... šití a vaření zvládáš, ale co takhle třebááá..." napadá mě zpěv, ale s jeho hlasem je to lahodný zážitek... Aranžování květin, ale ty jiřiny dneska ráno... Ošetřování ran, ale ten chladivý obklad před chvilkou...

Vzpomenu si na ty naše balíky, co brouzdali kolem pekárny. "Tanec!" vyhrknu nahlas při vzpomínce na to utrpení při výročním bálu na jarmakru. "A nebó třebááá... přebalování plínek... " zachichotám se. Nic víc ženského už mě nenapadlo.

Tahle diskuze asi nikam nevede, ale pobavilo mě to.

Gunter
9.4.2014
16:17:21
Zašklebím se. "Možná je to proto, že prostě vím, co budu potřebovat. A putuju už sám ze sebou dost dlouho na to, abych to věděl."
Uloží se vedle mě a já musím na chvíli zmlknout, abych si zase zvykl na její přímou blízkost. Kupodivu mi to jde o dost líp.

Možná proto, že ona mluví dál a musím se soustředit na to, co říká, místo, abych se soustředil na teplo sálající z jejího těla a na to, co bych teď nejraději udělal.

"Že mi jde všechno na co sáhnu? Nesmysl. Jen to, o co se opravdu chci naučit." Mrknu na ni a je jasné, že si dělám legraci.
Zakousnu se do jablka, zadívám se na nebe a začnu na prstech druhé ruky odpočítávat.
"Tak se na to podívejme.....se zbraní to umím, na koni jezdím, stopař jsem výborný, o tom jsme už mluvili....
Vařit umím jakž takž, šít také, ale to jsou věci, které jsem se prostě musel naučit. Ne, že bych po nich prahl."
Usilovně přemýšlím na co jsem tedy nešikovný a pak se mi vítězně rozzáří tvář.

"No, pobíhat bosý mezi šiškami to mi vážně moc nejde!" Vyjeknu.
Pak se vážně zamyslím a pokrčím rameny.
"Tak mi pomož, co ještě bych měl umět nebo neumět? Nemůžu si na nic jiného vzpomenout.


Nyskel
9.4.2014
15:43:42
Najednou uhne pohledem. Přijde mi to v tu chvíli takové... prudké. "Snad se na mě nezlobí, že jsem takové trdlo..." bleskne mi hlavou.

Ale v tu chvíli už navrhuje odpočinek v trávě a já jen pokrčím rameny. "Proč ne..." zazubím se.

Už v leže vyloví odněkud jablíčka a jedno mi hodí. Ruka mi instinktivně vystřelí a neomylně ho zachytí. "Máš zvláštní dar mít u sebe všechny věci, které zrovna potřebuješ..." zavrtím s úsměvem hlavou a plácnu sebou vedle něho.

Předloktí pořád ještě pálí, ale už je to lepší. Lehnu si na záda, nohy pohodlně pokrčím v kolenou a pravou ruku upažím do trávy, aby na ní mohl obvaz pěkně působit. Levou okusuju jablko.

Dívám se na nebe, po kterém se honí beránky, a přemýšlím. "Je to zvláštní, ale skoro mi přijde, že na co sáhneš, to ti jde." Tohle není planá lichotka. I když se na něj nedívám a nemůže si to ověřit v mých očích, ten tón je vážný, skoro obdivný."Je něco, na co jsi opravdu nešikovný?" zeptám se a bezděky se usměju. Potřebuju si trochu sesadit toho pana dokonalého z piedestalu.

Gunter
9.4.2014
15:36:21
"Tak to jsem moc rád." Usměji se a neochotně pustím její ruku ze své.
Začínáš si to trápení docela užívat, co? Mizero!
Baví tě, ošetřovat ji, protože jsou to záminky, aby ses jí mohl dotýkat.
Samé záminky.
Vyhledáváš je! Prahneš po nich.
Protože jsi zvrácený.
Zvíře!


Rychle trhnu hlavou, protože ten upřímný pohled by už mohl být nápadný.
"To není špatný nápad, potřebuješ si chvíli odpočnout."
V podivném půlobratru sebou plácnu do trávy a poplácám měkké místečko vedle mě. Z kapsy kožené vesty vylovím dvě jablíčka.
"Přijde ti k duhu, ne?" Mrknu na ni a jedno ji hodím.
Vím, že ho chytí i když má momentálně jednu ruku zaměstnanou.
Má dvě a je to Vlčice.

Nyskel
9.4.2014
15:24:09
Chytne mě za ruku a donutí mu ji ukázat. Tvář mám stále zkřivenou bolestí, ale oči se mi smějí: "To jsi mi neřekl, že jsi měl v plánu mě zrmzačit!" vyčtu mu na oko.

Ale jak rychle odkluše pro obklad a pak mi ho starostlivě přiloží na pravé předloktí, na kterém se táhne dlouhá, červená šmouha... Skoro odpuštěno. Ostatně... vím, že jsem si to udělala sama.

Drží mé předloktí ve své dlani a druhou má přiloženou na obkladu. Je to od něj vlastně moc hezké a starostlivé. Oplatím mu jeho přímý pohled a slabě se usměju. "Jo, o moc..." hlesnu a užívám si tu jeho starostlivost... moc!

"Možná si dáme malou pauzu..." poznamenám provinile, protože vím, že za to může má nešikovnost.

Gunter
9.4.2014
15:16:37
"Čekala jsi něco jiného? Jaký bych byl starší bratr, kdybych na tohle nemyslel?" Ta sžíravá ironie tohoto veslého výroku je jasný důkaz s jakou zvrácenou rozkoší mučím sám sebe.
Asi jem doopravdy blázen.

Spokojeně přikývnu , jak si natahuje moje rukavice a nějaký divným způsobem mám radost, že má na sobě něco mého.

Znovu střílí a já znovu jásám. Jde jít o čím dál tím líp. Pak ji ale švihne tětiva a já bolestně zkřivím tvář spolu s ní.
"Ouu!" Přikročím k ní a s pevnou naléhavostí vytáhnu ruku, no ani nechci myslet na to, odkud...
Stáhnu ji rukavici a pozorně si švihnutí prohlédnu.
"Máš tam pořádné jelito. Půjdu ti namočit kapesník do vody. To pomůže." Zamumlám a vydám se k potoku.

Za chvíli se vrátím s kapajícím plátýnkem. Vyždímám ho a opatrně ho přiložím na zarudlý kus kůže.
"Je to lepší?" Zeptám se tiše a mimoděk se jí zadívám do očí.
A zase mě zamrazí z toho uchvatného pohledu.

Nyskel
9.4.2014
14:40:10
Překvapeně zamrkám, když vytáhne svoje rukavice. "Tak tomuhle se říká: Vždy připraven!" pronesu vesele... a obdivně.

Natáhnu si rukavice. Jsou mi dost velké, ale pokud říká, že to v nich zvládnu, věřím mu. Není ostatně nic jednoduššího, než to zkusit.

První střela se vydaří, druhá ještě lépe a třetí...

Syknu bolestí, zahodím luk a chytím se pravou rukou za levačku, která to pěkně schytala od tětivy. Nějak jsem si je tam nechala nebo co a pěkně mě to švihlo.

Chvíli prsty svírám s bolestnou grimasou a pak vrazím ruku mezi kolena a pevně je stisknu, jako by to mohlo pomoct. "Zatraceně!" kleju nahlas a koušu se do rtu.

Gunter
9.4.2014
14:30:42
"To asi ne." Zašklebím se vesele.
"Ale to nevadí, půjčím ti moje. Budou ti sice velké, ale to nevadí. A až střelíme tu srnku, vydělám její kůži a ušiji ti tvoje."

Sáhnu za pas, kde mám prozřetelně zastřené svoje rukavice a podám jí je. Pak rychlým pohmatem zjistím jak jí sedí a spokojeně kývnu.
"To půjde.
Zkus si vystřílet ještě jednu sadu a pak posuneme terč dál."
Navrhnu ji vesele.

Nyskel
9.4.2014
14:17:36
Chci pochvalu a Gunter mi ji dává vrchovatě. A zdá se, že to myslí dokonce upřímně!

Když se ode mě drží dál, rychle sklouzávám do své role hodné sestřičky. Role, ve které je mi tááák dobře. Vlčice uraženě zalezla do nory a snad už bude klid.

Gunter mi nese šípy a já si bezděky mnu prsty levé ruky. Hbitě na to zareaguje. Dojde až ke mně a vezme ruku do svých dlaní. Prsty jsou zarudlé. "No jo..." uculuju se rozpačitě. "Ale když já žádné nemám. Jen teplé, kožešinové palčáky a v tom bych toho asi moc nenastřílela." pokrčím bezmocně rameny.

Gunter
9.4.2014
14:07:27
Pozorně ji sleduji a v duchu se uculuji.
Trefil jsem přesně, má talent!
A baví ji to, co je asi nejdůležitější.
Navíc, že má dobré oko dokázala už při těch šiškách....


Na tu první skvělou ránu reaguji hlasitým řevem a potleskem.
"Skvělé! Za chvíli budeš střílet líp než já." Jásám upřímně a každou další střelu odměním potleskem.

Pak se vyškrábám na nohy a vydám se pro šípy.
"Mám radost! Obrovskou!" Otáčím se při chůzi na Nyskel a zářím jako sluníčko.

Vytrhám z terče všechny šípy, narovnám ho, protože jedna střela byla tak silná, že ho pootočila a vrátím se zpátky.
Podám ji šípy a významně zvednu obočí.
"Tak co? Už chceš ty rukavice?" Opatrně vezmu do dlaně její ruku a otočím ji, abych se podíval na prsty.
"Bolí, že?"Uculím se.

Nyskel
9.4.2014
13:42:14
Dorazím zpět ke Gunterovi, v ruce šípy. Vypadá uvolněně a spokojeně. "No, uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, až se netrefím ani jednou..."

Teď, když je ode mě v bezpečné vzdálenosti, je to jednodušší. Vážně se soustředím a snažím se dělat všechno, co mi říkal.

Snad je to tím, že mám čistší hlavu, snad štěstím začátečníka, první šíp vylétne a zabodne se nedaleko středu. Zavýskám nadšeně a na chvilku je mi nějaká Vlčice úplně ukradená. Mám opravdu radost!

Další šípy už tak ukázkové nejseou, ale je to o hodně lepší, když za mnou nestojí a já nemusím krotit Vlčici.

Všechny šípy skončí plus mínus v nebo těsně okolo terče a já se významně uculuju. Chci pochvalu! Zasloužím si ji! Určitě!!!

Gunter
9.4.2014
12:53:36
"Dobře." Kývnu s úlevou.
Nyskel se vydá pro šípy a já toho využiju a sednu si do trávy. Bude to bezpečnější. Kdybych zůstal stát, budu pořád v pokušení, rovnat jí luk a upravovat postoj a ona si to musí vyzkoušet sama.

Korigovat ji můžu později.
Navíc by to pro mě stejně jen byla lákavá záminka, jak se jí dotýkat.
A tohle musím v sobě potlačit.
Není to správné.

Počkám až se vrátí a pak se opřu dozadu o natažené dlaně. Nasadím ledabylý výraz.

"Tak šup. Zaujmi postoj a připrav si luk a jestli ti můžu radit, navleč si rukavice nebo budeš mít prsty otlačené do krve. Nejsi zatím zvyklá a máš velmi jemnou kůži." Upozorním ji.
O tom jak je moc jemná jsem se přesvědčil před chvíli a ještě pořád mi při té vzpomínce mrazí v zádech.

Nyskel
9.4.2014
12:37:21
Zhluboka dýchám, i když se snažím, aby to nebylo moc okaté.

Gutner se narovná a vystřelí další šípy sám. Všechny se zabodnou do středu terče a mně jen obdivně spadne brada. "Vážně dobré..." hlesnu bez jakékoli stopy ironie.

Je dobře, že další šípy si vzal na starosti sám. Dopřál mi aspoň nevědomky čas, abych se trochu vzpamatovala. Zklamaná Vlčice zaplula zpět do stínů a mně už přechází i ta podivná malátnost, kterou má na svědomí ona!

"Sama!" vyhrknu zbrkle a s obrovskou úlevou. "Zkusím to sama, abych viděla, jestli dokážu trefit aspoň okraj." doupravím ještě svou podezřele ráznou odpověď a trochu se pousměju.

"Běž pro šípy, získáš čas!" velí mi rozumný hlas v hlavě. "Já pro ně skočím..." oznámí spěšně a vyrazím svižným krokem k terči.

U toho přemýšlím nad tím, co se právě odehrálo. "Jsem hrozná! Jak mě může Vlčice takhle válcovat?! S nikým jiným mi tohle ještě neudělala! Měla bych vážně zapracovat na sebeovládání!" přiznám si sebekriticky a ohnu se pro ten šíp, který skončil v zemi.

Pootočím se a naberu kurz k terči. "Eleanor!!!" napadne mě z najednou. "Když to dokázal naučit Eleanor, určitě to dokáže naučit i mě!" svitne mi plamínek naděje. "Jenže... já se potřebuju naučit ovládat právě kvůli němu. Jak mu tohle mám vysvětlit?! Nejde mi o vztek nebo strach, to je daleko snazžší než udržet na řetězu roztouženou Vlčici." přemítám chmurně nad odvrácenými stránkami tohohle nápadu.

"No, už si nějaký důvod vymyslím. Nikdo jiný mě to nenaučí a prožívat tohle pokaždé, když se mě bude snažit něco naučit... Ne, z toho bych zešílela!"

Vytrhávám šípy ze slaměného terče a v hlavě začínám spřádat plán, jak to navléknout, aby lekce mého sebeovládání byly co nejméně podezřelé.

Gunter
9.4.2014
12:23:37
Šíp vyletí a rotuje k cíli. Samozřejmě se zabodne přesně na střed a moje náruč je najednou prázdná. Nohy mi změknou úlevou a Vlk lítostivě zakňučí.
Užíval si to. Chlívák jeden.
Nech si zajít chuť, zvíře!
Okřiknu se přísně a rychle se opřu o luk, protože ta úleva mi opravdu skoro porazí nohy.
Konečně se můžu naplno nadechnout. A také tu udělám. Teprve pak se odvážím na ni pohlédnout.
A to jsem neměl dělat.

Je nádherná!
Svatozář rezavých vlasů kolem tváře.
Vzrušením zardělé tváře. Lesklé oči.
Hrudník se ji divoce zdvihá.

Přivřu oči a začnu rychle počítat.

Jen střílení, pamatuješ?
O nic jiného nejde! Jen o luk a o to, co jí máš naučit.
Bude z ní skvělý střelec.
Má to v sobě.


Spokojeně kývnu a znovu zdvihnu luk.
Musím se uklidnit.
Dokonale vyrovnám tělo v jedné přímce s lukem a přivřu oči.
Tohle je pro mě jako balsám. Něco, co důvěrně znám a co mi pomůže odvést myšlenky od....

Od štíhlého teplého těla, chvějícího se tak blízko mého.
Opírajícího se o můj hrudník.
Dýchajícího spolu s mým v jednom rytmu.....

Proč se vlastně chvěla?
Napadne mě najednou.
Nebyla ji zima?
Vedle tebe? Pchá! Těžko. Fajruješ celou dobu jako Evina pec.
Spíš byla nervozní, jestli se trefí.
Ano, to je celá Nys....


Napnu luk a v krátkém sledu nasázím do terče pět šípů. Všechny hezky vedle sebe do kytice.
Pak zvolním a předvedu ji to ještě pomalu.
"Tak co, zkusíš to teď sama?" Usměji se laskavě a váhavě dodám.
"Nebo ti mám ještě vést ruku?"

Nyskel
9.4.2014
12:04:09
A má být ještě hůř! Gunter si naštěstí ničeho nevšiml, za což jsem neskonale vděčná, ale v realitě to znamená, že jedeme dál.

Ještě na okamžik zaváhám a tiše zadoufám, že to třeba vzdá... podle toho, jak zhluboka vzdychne. Slovy mě sice chlácholí, ale já moc dobře vidím, jak trpí.

Už otvírám pusu, abych mu navrhla, že to necháme na jindy... I když se strašně stydím, že jsem tak neschopná, mohla bych ho vysvobodit z těch muk. "A hlavně sebe!!!!"

Jenže v tu chvíli si mě znovu přitáhne. Zavrávorám a než se naděju, jsem v tom zase. Voňavé teplo, jeho pevné paže kolem mě, šimrající vousy. A teď se k nim přidá navíc pramen stále ještě vlhkých, tmavých vlasů, který neposedně sklouzne podél mé tváře.

"Íííííííí..." kvílím v duchu, protože Vlčice teď doslova slintá blahem. Netrpělivě se vrtí, poňafává a kňouká. Žluté oči jak dva zářivé uhlíky.

Zavřu pevně oči, zatnu zuby a držím. Gunter mi teď naštěstí nevidí do tváře, tak si to můžu dovolit. Ať se kolem mě děje cokoli, nepovolím!!!

Gunter si mě při napnutí tětivy přitáhne ještě víc k sobě. Cítím jeho svalnaté tělo za sebou a mám pocit, že pálí. Vpaluje se do mě. Zadržím dech, jako by to ještě mohlo pomoct a oči držím pevně zavřené.

Vlčice teď divoce pobíhá, snaží se dostat ven! "Nesmííííím!!!" kvičím v panice. Kdybych se teď proměnila, zraním ho! A nemám nejmenší tušení, co by následovalo!!!

Napnuté svaly na jeho rukou konečně povolí a šíp vystřelí. Slyším jeho svištění vzduchem. "Teď! Otevři oči, pochval trefu a ustup! Pěkně klidně a pomalu! Nasaď spokojený úsměv! Ale šup šup! Dělééééj!" dávám sama sobě instrukce. Prudce nasaju vzduch do plic, protože už se mi ho nedostává, a s ními všechnu tu vůni okolo.

Chyba! Ústup provedu okamžitě a možná trochu zbrkle. Ta vůně byla poslední kapkou a po zádech mi začalo přebíhat svědění. Jak se ale nadechnu znovu a tentokrát čistého vzduchu, potlačím to!

Rychle nasadím aspoň ten pokřivený úsměv na tváři a přiškrceně hlesnu: "Hezké..." Očima najdu šíp, který ještě kmitá v terči, a oddechnu si, že se trefil. Bylo by trapné, kdyby se to nepovedlo a já to chválila, aniž bych tušila, kde je šíp...

Těžce polknu, abych se vzpamatovala a cítím, jak vzrušená Vlčice vyje a vzteká se. "Smůla, kamarádko! Mazej! Teď už bud střílet sama! Vidíš?! Trefila jsem se! Teď už mi nemusí pomáhat! Tak mazej zpátky!!!" argumentuju divoce. Musím ji zhnat! Zbavit se jí!

"A pak v klidu promyslet, co s tím budu dělat..." pomyslím si chmurně.

Gunter
9.4.2014
11:36:19
Šíp se zavlní vpřed a mně je okamžitě jasné, že letí špatně. Nyskel se mi vymaní a začne se omlouvat.
"To přece nevadí! Na poprvé to nevyjde nikomu. Když já střílel poprvé, strefil jsem se do stromu, který byl tak deset metrů od cíle. To je v pořádku. Zkusíme to znovu." Mohutně se nadechnu, abych dostal aspoň trochu kyslíku do přiškrcených plících a znovu si ji k sobě přitáhnu.

"Tak ještě jednou a buď v naprostém klidu, půjde to."
Aspoň ty, když já jsem úplně v prdeli.
Zavřu oči a na chvíli rychle počítám, abych se odpoutal od vědomí její blízkosti.
Nefunguje to.
Mechanicky sevřu její ruce a znovu je nastavím tak, jak je to správné.
Mysli na luk! Mysli na luk!

Tentokrát stisknu její ruku pevněji a víc ji vedu. Musím si ji přitáhnout ještě blíž, aby vnímala střelbu skrze mě.
Potřebuji, aby cítila jak to funguje. Aby měla přesnou představu, co má dělat a hlavně, co má cítit.
Co se luku týče samozřejmě. To, co cítím já, je spíš zhoubné.

Tentokrát střílím spíš já, takže je mi jasné, že se trefíme. A přesně to ona potřebuje vidět.

Nyskel
9.4.2014
8:09:22
Přikývnu a přejdu až k němu. Lučištníky už jsem samozřejmě hodněkrát viděla, na jarmarku při soutěži, jinak ale naše město bránil oddíl vojáků s kušemi. A kuši měl i strýc, takže luk je pro mě exotika. Luk mi připadá... nevím... jedodušší a elegantnější. Jsem ráda, že začínáme právě s ním.

Pozorně sleduju, co dělá Gunter. Snažím se okoukat, co jde. A pak přijde na praxi.

Uchopím luk, ale zdá se, že umístění pravé ruky na tom... na tom klacku má svá pevná pravidla. Gunter mě několikrát opraví a já se trochu nespokojeně ošiju. "Vážně na tom tak záleží?" zavrčím v duchu, ale neodvážím se oponovat nahlas. On to umí, já ne, tak musí vědět, co dělat.

Sevře mi ruku na klacku svou dlaní a já se zasněně usměju. Jen tak. Ani nevím proč.

"No jo, no jo..." brblám tiše, když mě znovu a znovu pootáčí bokem na terč. "Mně už to přišlo dost..." hájím se chabě, ale poslušně se otáčím, jak si řekne.

A pak se postaví těsně za mě. Kopíruje můj postoj a je tak blízko. Jeho paže obkreslí oblouk kolem těch mých a pomohou mi natáhnout tětivu co nejvíc... Jeho horký dech cítím na tváři, vousy mě šimrají na spánku, jak se ještě víc nakloní ke mně, aby měl oči ve stejné výšce jako já.

Nečekala jsem to. Asi jsem nepoučitelná, ale myslela jsem si, že si dá pokoj... Vlčice vystartuje ze stínu a natěšeně zavyje. Mám chuť ucuknout, vymanit se z jeho obětí a závoje jeho vůně, jenže....... teď to nejde! „Musela bych s pravdou ven! Přiznat, že Vlčici nemám vůbec pod kontrolou. Ne, když on je blízko!“

Proto jen zatajím dech a ztuhnu. Cítím, jak mi její vzrušení zaplavuje tělo. Vztekám se, prosím, škemrám, ale dělá si, co chce.

Terč se mi rozmazává a cítím slabost v kolenou. Mám co dělat, abych prostě jen nezavřela oči a... "Bohové! Stačí! Přestaň!!! Nekaž to! To nesmíš! Tohle je moje šance na obyčejný život, tak proč do toho strkáš nos! Gunter není pro tebe!!!" kňučím zoufale, vyčítavě.

Gunter mi cosi šeptá... "Cože?!" zmateně heknu v duchu. "Pusť tětivu! Pusť ji už! Jinak se z toho zblázníš!!! Jinak se Vlčice prodere na povrch a... a..."

Tětiva zbrkle zadrnčí a šíp vylétne v naprosto nesmyslné trajektorii. Ani se nedívám, kam letí, jen se snažím co nejdřív dostat z jeho dosahu. "Sakra!" zakleju nahlas. Mohlo by to patřit nepovedené střele, ale jen já vím, že nadávám Vlčici, která zklamaně zakňučí, když se tak rychle vymaním z toho voňavého tepla.

Rozpačitě přešlápnu a až teprve teď vzhlédnu, abych pohledem našla šíp. Zabodnul se do trávy o velký kus stranou od terče. "Pro-promiň..." hlesnu rozladěně. "Asi jsem to moc uspěchala." zmůžu se na jakous takous omluvu a je mi... divně.

Srdce mi tluče až v krku, nohy mám jak z vosku a v hrdle mi vyschlo. "Vzpamatuj se!!!" burcuju sama sebe v duchu. Jsem rozhodnutá vytrvat, nedat Vlčici šanci mi tohle všechno překazit, ale...... bude to hodně těžké.

Gunter
9.4.2014
0:38:21
"Pojď sem za mnou." Vyzvu ji tiše. Možná tišeji, než bych měl, vzhledem k tomu, že se přece chystáme k zábavné činnosti, na kterou bych se měl těšit...
A já se na ni těším. Navíc to vypadá, že ona také...

Jenže já vím, co mě čeká...kromě radosti a smíchu....
Přesto neucouvnu. Ani o píď.
Začínám se s tím smiřovat.
Stejně neuniknu.
A ona bude pořád moje úzkost i opojný sen.
Věčné pokušení a mučivé odříkání.
To už se asi nezmění.

Počkám, až dojde ke mně a stoupnu si za
Podám ji luk a ukážu jí, jak ho má držet. Svojí rukou pevně sevřu tu její a přesně ji umístím tam, kde má být. Teprve pak ji pustím a soustředím se na tu druhou.
Ukážu jí, jak má založit šíp, jak ho držet mezi dvěma prsty.
Opravím její postoj, protože se pořád staví rovně a musí stát bokem k terči.
Narovnám jí několikrát luk, který pořád sklápí.....

A celou dobu stojím těsně za ní.
Je to, jako bych ji objímal.
Její vlasy mě s mučivou sladkostí lechtají ve tváři a její vůně mi omamuje smysly.
Je to totéž, jako bych si do otevřených ran sypal sůl. A drážil je a dráždil.
Opírá se o mě a teplo jejího těla, každé jeho zachvění...

Jsem v pekle. A se sebezničujícím zaujetím se do toho pekla nořím stále hlouběji.
Nepoučitelný.
Nepochopitelný.
Prokletý.


Obemknu její ručku dlaní a spolu s ní natáhnu tětivu. Je to pořádný luk a potřebuje sílu.
Přitáhnu ji blíž k sobě a umožním ji tak, aby se opřela o moje ubohé týrané tělo, abych ji dopřál co největší páku.
Nakloním hlavu těsně k její, abych měl stejný úhel toho co vidí a pomohl ji mířit.
Můj dech je horký a v slabinách mi zběsile tepe.
Na tváři mám ale jen lehký úsměv.

Navíc vím, že si toho stejně nevšimne. Bude to považovat za vzrušenost z lovu a ta je u Vlků naprosto přirozená.

"Vidíš terč?" Zachraptím.
"Zamiř kousek nad něj, šíp neletí nikdy úplně rovně...
Až si budeš jistá, pusť lehce tětivu. Beze spěchu."
Vyzvu ji tiše.

Nějak nedokážu mluvit hlasitěji.
Ne, když je tak strašně blízko.

Nyskel
8.4.2014
23:57:15
Natěšeně přikývnu, hodím si věci dovnitř, a pak už zamířím za ním.

Zvědavě sleduju jeho počínání s terčem a když už stojí uprostřed louky, zdá se vše připraveno. Včetně mě.

"Jasně!" opáčím vesele a v očích je vidět, jak moc jsem zvědavá...

Gunter
8.4.2014
23:54:40
Odcupitá a já na chvíli složím hlavu do dlaní a pokračuji ve vytí. Tiše, jen v nitru. Ale musí to ze mě ven. Aspoň takhle.
Pak se pomalu dám zase dohromady a začnu chystat luk a prohlížet toulec se šípy.
Tentokrát vezmu i kuši. Budeme u domu, tak se to skvěle hodí. Luk s toulcem si hodím přes rameno, kuši popadnu do ruky a vyrazím ven.

Nyskel potkám kousek od přístřešku.
"Připravená?
Myslím, že ta louka bude ideální."
Odnesu kousek za přístřešek luk i kuši a hodím je do trávy. Pak se vrátím do přístřešku a vyhrabu úplně vzadu starý slaměný terč. Musím sice vzít do ruky kladivo a pár hřebíků, abych ho upravil, ale za chvíli stojí uprostřed louky kulatý slaměný terč a já seberu z trávy nejdříve luk a jeden šíp.
"Můžeme?" Mrknu na ni.

Nyskel
8.4.2014
23:38:20
Jestli se snažil, abych se cítila aspoň trochu provinile, tak... se mu to povedlo. Nedala bych to nikdy na sobě znát, ale musím uznat, že dnešek bude příjemnější asi pro mě než pro něj.

"No co, však mu to vynahradím jídlem..." rychle chlácholím výčitky a pustím se do nádobí.

Když je hotovo, sáhnu po svých věcech. "Ještě mi dej chvilku u potoka..." zašvitořím a vyběhnu ven. Po cestě se zadívám k peřejím a jsou tam, oba... Žvýkají tuhé lístky keře a přitom tam jen tak postávají... jako idioti. Musím se tomu usmát. V tu chvíli si tam totiž místo Certuse představím Guntera. "Určitě by si s Bellou báááječně rozuměli" zachichotám se v duchu.

Po rychlé očistě se vracím lehkým krokem zpátky do srubu. Už se nemůžu dočkat své první lekce!

Gunter
8.4.2014
23:33:22
Nafoukne se jako poštovní holub a oznámí mi dokonalý plán dne.
"Jistě. Naprosto souhlasím.
Dnes dopoledne tě já naučím střílet, odpoledne ti naženu vysokou a večer nanosím koupel. Mám se co otáčet. Přesto mě zcela nepochybně čeká úžasný den! Protože ty mi odpoledne uvaříš ve svých krásných zelených šatech oběd a večer mi zazpíváš svým neméně úchvatným hlasem! A k večeři bych prosil kašičku!"
Zazubím se zpátky.

Pak mě ale dokonale dostane tou rychlostí. Postřehnu sice pohyb a hmátnu po placce také, ale je rychlejší. Zklamaně zavyji jako vlk a vstanu, abych ji podal talíře.

Nyskel
8.4.2014
23:24:49
Na chvilku se zamyslím, ale ne, z tohohle už nic nevykřešu. Proto jen blahosklonně pronesu: "Dobrá, dnes dopoledne lukostřelba, odpoledne SAMA ulovím tu srnku a večer koupel. No, myslím, že mě čeká úžasný den!" ještě okamžik držím ten aristokratický výraz a pak se zakřením a spiklenecky na něj mrknu.

"A na to potřebuju hodně síly, takže tahle poslední placka je moje!" vyhrknu a sotva postřehnutelým, hbitým pohybem stopím poslední placku z talíře. Pak na něj udělám ksichtík a s chichotáním se zvednu. Je čas poklidit po snídani...

Gunter
8.4.2014
23:20:05
"To bych si ani netroufal doufat. Přece jen ten útlý pas, lesklé vlasy, jiskřivé oči, koláče....jak bych se ti mohl rovnat!" Položím ruku na srdce v hraném záchvatu obdivu.
Ve skutečnosti zas tak hraný není, ale to nemusí vědět.
"Och." Vydechnu vzápětí a naprosto se nenechám vyvést z míry.

"Takže chodit můžu?
Jak jsi milostivá!
Vtom případě začnu až po našich lekcích lukostřelby, pokud dovolíš, ó překrásná.
Přece jen se u toho zapotíš, takže umývat se teď, by byla marnotratnost...
Navíc mám jen dvě vědra. Nemůžu si nanosit vodu...ehm....do zásoby.
Jaksi jsem nepočítal s návštěvami velečistotných slečinek."
Upozroním tě jemně.

"Nicméně, udělám vše co bude v mých silách, abych uspokojil všechny vaše tužby, drahá sestřičko!"
A ví bůh, že bych je uspokojoval k smrti rád....
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.