abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Jak to tenkrát bylo ::
družina
stránkovat po:  
 

Susi Hunt
30.10.2017
11:03:10
Sleduji Kerana a výraz mojí tváře se nemění. Stále je v ní nenávist. Silná a ničivá. Pohlcující a nekonečná. Jak by mohla být nenávist k ničemu, když mám jen tu? Poslední emoce, která teď vytryskla na povrch. Poslední emoce v místech, kde je jen pusto a prázdno …nekonečná bolest.

Jenže mi přijde, že ani nenávidět neumím dost silně – ne dost na to, aby mi stačila jen takhle emoce. Aby mě hnala a držela naživu. Svěsím hlavu a zatnu zuby. Ne, ani nenávidět neumím. Nejspíš jsem nikdy neuměla. Smrt těch mužů nic nezměnila a nezaplnila to prázdno v srdci.

Mlčím a nevím, co bych řekla. Slyším, co mi muž nabízí…i když je to milé, není to dost. Má pravdu, moji ztrátu to nevynahradí.

Po nekonečné době jsem na sebe vzala lidskou podobu a ta přináší pocity a myšlenky, kterým jsem se tak dlouho vyhýbala. Ta podoba mě nutí přemýšlet. A já přemýšlet nechci. Stáhnu ze zad Keranův plášť a vrátím mu ho. Konečně se na muže podívám. Vztek je pryč a můj pohled je teď o dost prázdnější. Chtěla bych, aby jeho nabídka stačila…skutečně bych to chtěla.
„Omlouvám se, jestli jsem tě před chvílí vzbudila…a jestli jsem teď byla příliš…vzteklá.

Vážím si té možnosti být tu s vámi.“

Pronesu pomalu.

„…v téhle podobě nemůžu zůstat.“
Oznámím.
„Příliš to bolí.“
Vysvětlím, než se začnu měnit zpátky do vlčí podoby.

Keran
29.10.2017
17:33:12
"Susi..", hlesnu jen, když vidím co spůsobila má slova.

Samozřejmě, že jsem ji neměl ten výbuch vzteku za zlé, to snad ani nebylo možné. Pouze mě pohltil smutek.. a jistá únava. Pamatoval jsem si když jsem se i já takhle vztekal, nenáviděl a kopal kolem sebe. Skoro jako by to bylo v jiném životě..

"Omlouvám se, jestli jsem tě rozrušil. Já se žádným způsobem nesnažím obhajovat jejich skutky. To co dělají.. udělali tobě a tvé rodině je neodpustitelné. Jen za ta léta naučil, že nenávist nič nevyřeší. I když si ji mnozí zaslouží."

Pohled mi spadne na poklidně spícího Airica a pak se znovu podívám na Susi. Jen položím ruku na její rameno a posmutněle se usměju.
"Vím, že to není moc a nikdy bych si netroufl si myslet, že ti to vynahradí tvou ztrátu.. ale máš teď alespoň nás."

Susi Hunt
25.10.2017
14:45:08
Přestanu brečet a celá se napnu. Najednou mám pocit, že Keran ty lidi omlouvá.
„Tohle nebylo žádné nedorozumění, nebyl v tom strach…“
Naježím se.

Odtáhnu se, abych na Kerana viděla. Tváře mám propadlé. Oči orámované černými kruhy vyprávějícími příběh o tom, jak unavená jsem, jak zničená – přesto v nich svítí nenávist.
„A co náš pocit bezpečí? Co náš osud?“
Do očí se mi znovu nahrnou slzy. My už žádný osud nemáme…

Rychle slzy utřu.
„Moji rodinu zabili a mě vzali sebou – vláčeli mě za koněm – protože živou mě nepotřebovali… chtěli jen trofej….

Měli takovou radost.
Smáli se a halekali…“

Syčím nenávistně.
„Byli tak hlasití, že spustili lavinu…

…nikdo z nich nepřežil….“

Nezdá se, že by mě takhle skutečnost nějak uspokojila – jak by mohla? Nechtěla jsem pomstu. Chtěla jsem svoji rodinu. Živou!
„Žiju jen já.“
Konstatuji jako by mě nemohlo potkat nic horšího.

Keran
25.10.2017
0:59:25
Jsem připraven i na to, že mně možná Susi odstrčí nebo pošle pryč, ale stejně ji nepouštím. Jenom že to se nestane. Nejdřív mě to přitisknutí překvapí, nedávám to ale na sobě znát. A pak už ji jen držím v náruči, pevně, utěšitelsky, s láskou..

Tu Susi promluví a já strnu.
Tohle.. tohle ne! Rozumím, tak bolestivě dobře rozumím její bolesti. Mira.. Bjorn.. staré rány, které se mi nikdy pořádně nevyléčili a tak si je táhnu so sebou kam jdu.
Cítím, že mi po tváři začnou taky stékat slzy, jen můj pláč je tichý.. trpký..

Konejšivě hladím ubolenou vlčici po zádech a hledám ta správna slova. Protože teď už je třeba něco říct.. ale jaká slova jsou natolik hodna, že můžou být prorčena v takovéhle chvíli? Taková slova snad ani neexistovala..

Obejmu Susi ještě silněji, i když teď už ani nevím, zda je to jen pro ni.. anebo se tím snažím utěšit i sebe..

"Lidé.. lidé se bojí toho čemu nerozumí. A ve strachu konají nerozumně.. jen aby alespoň na malou chvíli měli pocit bezpečí a moci nad svým osudem.

Nejsou na světě slova, která by dokázala vyjádřit jak moc je mi to líto Susi.."

Susi Hunt
23.10.2017
12:12:52
Když ucítím cizí dotek, zaváhám. Na okamžik ztuhnu…oči stále pevně zavřené. Je to tak zvláštní, když mě někdo objímá. Během chvíli se však ke Keranovi pevně přimknu a znovu se rozbrečím. Pláč se však pozvolna mění – z beznadějného se přelévá do úlevného. Do vysilujícího vzlykání, které však přináší úlevu – alespoň pro tuhle chvíli. Teď a tady. Trvá to celou věčnost. Je těžké dostat ze sebe všechnu tu bolest. Sen. Vzpomínky. I beznaděj.

„Lovci…”
Zanaříkám, když se konečně trochu uklidním.
„…přišli a zabili mi celou rodinu…
…celou smečku.”

Zní to tak prázdně, když to vyslovím. Slova nedokážou popsat, jak se kvůli tomu cítím. Nedokážou vysvětlit, jak moc to bolí.
„Všechny.”
Zanaříkám.
„Nic jsme jim neudělali, a přesto přišli a…“
Polknu a znovu se naplno rozbrečím. Ne, tohle prostě vyprávět nejde.

Keran
23.10.2017
1:56:19
Narovnám se, abych co nejrychleji došel pro vodu a konvici ale zmrznu na místě, ještě než udělám první krok.
Měl jsem pocit, že Susi mě skoro ani nevnímá. Její pláč.. byl tak bolestivý a zoufalý... Nevěděl jsem co dělat. Chtěl jsem ji nějak utěšit, anebo ji alespoň naznačiť, že ať ji pronásleduje cokoliv, už na to není sama.

Jenže co jsem mohl udělat? Vždyť se vlastně ani neznáme. Je sice pravda, že s Airicem se taky dlouho neznáme, ale to je.. jiné. Opravdu nechci aby si Susi mé chování špatně vsyvětlila.. Ale když ona byla tak nešťastná..

Stisknu rty. Byl jsem hlupák. Přemýšlet nad sebou, když ona tady zjevně trpí a potřebuje někoho, kohokoliv, kdo bude při ní.

Kleknu si k vlčici a obejmu ji, nejdřív opatrně ale pak silněji. Neříkám ale nic, slova jsou v těchto situacích stejně zbytečné.. Jen.. jsem s ní.

Susi Hunt
21.10.2017
8:59:06


Vytržená ze snu se hodnou chvíli zmatně rozmýšlím. Netuším, kde jsem. Vše mi dochází jen pomalu, protože ta příšerná bolest zůstává. Vědomí toho, že nešlo jen o sen. Pevně zavřu oči a znovu se rozbrečím. Někdy během toho pláče, mi na zádech přistane plášť. Cizí vůně a přesto tak známá. Vlk.

Vzpomínky na mou rodinu teď přichází jedna za druhou v takové rychlosti, že je nedokážu dost dobře sledovat. Moje rodina. Moje smečka. Byli moje všechno…a teď jsou pryč. Teď už nespím, pláč a bolest prožívám v plném vědomí. Po tváři mi tečou slzy, ramena se otřásají a dechu se nedostává…

Poznámku o čaji vnímám jen zpola.

Keran
19.10.2017
1:58:50
Pomalu mě začala chytat únava, ale stejně jsem ještě nechtěl jít spát. Oheň příjemně hřál a nepravidelně praskal. Dával takový poklidný pocit bezpečí.. a domova. Ano, i když jsem v posledních letech trávil víc času v lidské podobě, mé vlčí já nebylo nijak potlačované. Cítil jsem to souznění s lesem, přírodou.. a jinými Vlky.

Potáhnu si z dýmky a vyfouknu několik kroužků.
Tohle se mu pokaždé moc líbilo..

Ze zamyšlení mě ale najednou vytrhne zakňučení. V mírné panice se intuitivně podívám po Airicovi, ten ale tvrdě a nehnutě spal. Ustarostěně se zamračím a ihned otočím na Susi. Se strachem se dívám jak ji zjevně pronásleduje noční můra.
Přemýšlím, vzbudit ji? Nevzbudit ji? Co bude pro ni horší?
Neumím se rozhodnout a tak jen sleduji jak se, ještě v spánku, dá li se tenhle stav ještě nazvat spánkem, promění do lidského. A ty slzy.. ty mě opravdu vyděsí. Čím si jen ta ubohá dívka musela projít?

A pak to skončí, alespoň z části. Susi se vzbudí, no je mi jasné, že to nebyl jen ošklivý sen, co ji vytrhl ze spaní. Musela to být vzpomínka.. Velice ošklivá vzpomínka.. Vím to, protože takhle jsem se budil mnoho krát..

Ještě chvíli se mlčky na Susi dívám, pak vstanu a pomalu k ní přikročím. Nevěděl jsem, co se jí stalo. Ale věděl jsem, že ptát se to nyní nemá smysl, právě naopak. Nejspíš to bylo to poslední o čem chtěla mluvit.

Drobně se usměju, rozepnu si plášť a prohodím ho vlčici přes ramena.

"Uvařím bylinný čaj."

Ne, neříkám, že to bude dobré, nebo že to čas vyléčí. Ať už se jí stalo cokoliv, tohle dozajisté slyšet nepotřebovala. Stejně by mi to teď nevěřila..

Susi Hunt
18.10.2017
19:01:22
Přijde to stejně plíživě jako již tolikrát. Snad ještě dřív, než se objeví první obraz, se nespokojeně zavrtím – nejspíš v předtuše toho, co nastane. Celá ztuhnu a tiše zakňučím, protože už nechci – ne znovu.

Je to stejné jako vždy – noční můra, která mě rve na kusy – nenechá prostor k nadechnutí, nedovolí uniknout. Vzpomínky ostřejší a opravdovější než skutečnost. Bolestivější. Znovu a znovu prožité…a přesto stále čerstvé.

Další zakňučení – plné bolesti, plné beznaděje. Bezútěšné. Ne, tohle nejsou pocity hodné vlka. Nepatří mu. Jsou ostré a jasné. Moje tělo to ví. Bezděky se proměním do lidské podoby. Pohublá, rozcuchaná a špinavá. Nezraněné a přeci zbědovaná. Přetočím se na druhý bok. Zakňučení se změní v naříkání. Po tváři mi začnou téct slzy. Stále ještě uvězněná ve snu.

Nářek je hlasitější a hlasitější…co chvíli sebou cuknu. Náhle se prudce posadím. Vyrvaná ze snu zpět do reality. Do skutečnosti, která je stejně krutá jako sen…

Mac Tíre Spiorad
18.10.2017
15:43:34
PJ pro Susi

Milosrdná je náruč spánku. Dovolí zapomenout, alespoň na chvíli, alespoň většinou. Pokud nepřijdou sny...

Obrazy... obrazy které by bylo lepší už nikdy nevidět, zapomenout... ale které nikdy nezmizí, nikdy...
Sníh rudý krví, ze které se kouří...
Vyhasínající oči Jorika a Karola, s prosbou o odpuštění za to, že selhali...
Zoufalý nářek a křik Arlette a Kythama... pohled na to, šílená bolestí, které se ta fyzická nemohla vyrovnat, na to, jak je věší na strom...

Všechna ta hrůza prožívaná znova... ne menší opakováním... ne menší protože se odehrává ve snovém světě...
Naopak... krev je zářivě rudá... křik pronikavější a hlasitější... bolest nesnesitelná... výčitky... děsivější a víc zraňující...

Krev... křik... bolest... prázdnota... konec... konec všeho...

Keran
16.10.2017
22:48:12
To že Airic najednou takhle vyskočí opravdu nečekám. Ale než stačím cokoliv namítnout, stratí se i s vaky na vodu v křoví. Překvapeně zamrkám a chvíli se ještě dívám jeho směrem. Pak ale jen pobaveně pokroutím hlavou.

Najednou se zarazím. Usmívám se, znovu. Jeden by řekl, že co by na tom mělo být zvláštního. Jenomže já si vlastně ani nevzpomínám, kdy jsem se, než jsem osvobodil Airica, usmíval naposledy.
Jeho přítomnost byla krásná.. no ve stejnou chvíli neuvěřitelně bolestná.

Podívám se na spící Susi. Je to náhoda, že jsme se takhle potkali? Nebo je to spíš.. osud? Příležitost začít znovu.. společně? Jenže, co když se znova zopakuje minulost? Co když znovu nebudu schopen ochránit..?

Ne.. To jednoduše nesmím dopustit. Nesmí se to zopakovat. Tohle je druhá šance kterou jsem dostal. Kterou jsme dostali všichni. Musíme si jen věřit..

Dívám se do plamenů ohně, které se postupně zmenšují, natáhnu se tedy po dřevo abych přiložil. Plameny byli jako teplé objetí, jiskra naděje na lepší budoucnost, příslib, že nás toho čeká ještě mnohem víc.

Najednou sebou ale trhnu a znepokojeně se porozhlídnu po tábořišti. Airic tady ještě nebyl.
Rychlým pohledem jen skontroluji Susi, ale když vidím, že ta spokojeně spí dál neotálím a rychlým krokem se vydám k potoku. Necítím žádné nebezpečí, les byl klidný.. ale roky života mě naučili být obezřetný.

"Airicu?"

Mé znepokojení ještě naroste, když mi Airic neodpoví. A pak..
Nejen že mi ze srdce odpadne balvan, taky se znovu neovládnu a mé rty se zvlní do úsměvu. Uvolněného, šťastného, laskavého.

Potichu se skloním nad schouleného Airica, ale když vidím, že spí opravdu tvrdě, rozhodnu se ho nebudit. Vezmu spícího Airica a vaky s vodou opatrně do náruče a tiše se vrátím zpět k ohni. Tady zhodím vaky s vodou a pak se vší něžností uložím Airica do spacího vaku, přikryju ho a pohladím po vlasech. Po celou dobu se usmívám, jinak se to ani nedá. Jen teď se mi do toho úsměvu dostane i smutek. Ale je to tak dobře, vím to. Protože už je opravdu načase posunout se dál.

Sednu si k ohni a vydáhnu dýmku, kterou si naložím tabákem a zapálím. Do ohně přiložím další dřevo a pak už se jen znovu ztratím pohledem v tancujících plamenech..

Mac Tíre Spiorad
15.10.2017
21:31:11
PJ pro Kerana

Airic tedy odběhne pro vodu. Chvíli se za ním díváš a ani si neuvědomuješ,
že se ti na tváři usadil malý úsměv. To, že jsi ho dostal od Kheldana, byla samozřejmost - ale také to nejlepší, co tě poslední dobou potkalo. Jistě,
jeho přítomnost vyvolává bolestné vzpomínky - ale asi je i tohle dobře.
Je čas na další fázi léčení... je čas jít dál... a nebýt sám...

Pohled ti padne na spící vlčici.
Smečka.
A každý z vás si nese svou bolest, ztrátu, smutek... jenže to může být vaše síla, ne slabost. Máte na čem stavět... můžete začít znova, pokud budete chtít... jeden jako druhý...
Znova a spolu...

Zahledíš se do plamenů ohně. I když se ochladilo, u ohně je příjemně,
vesele praská a hřeje.
Na nějakou dobu se ztratíš v myšlenkách... než tě z nich vytrhne vědomí toho, že Airic je pryč už hodmě dlouho. Znepokojeně se rozhlédneš,
zavětříš. A i když lidské smysly nejsou tak dobré, jako vlčí, nebezpečí necítíš. Les je klidný a přátelský... jak jen může pro vlky být...

Airic
15.10.2017
21:24:12
I když se mi už opravdu oči zavírají tak nějak samy, když slyším Kerana, vyskočím na nohy.
"Já pro tu vodu dojdu... a zároveň se tam umyju, jo?
Je zbytečný na umývání plýtvat donesenou vodou, když to můžu udělat tam..."


Hned popadnu vaky na vodu a vyrazím k nedalekému potůčku. Nejdřív naberu vodu a pak si důkladně opláchnu jak obličej, tak ruce. Voda je ledová a trochu mě probere a tak se na chvíli posadím na břeh potoku. Soumrak už odešel a padla noc. Ano, je chladněji, ale vzduch je díky tomu tak nějak průzračný a příjemný. A plný nádherných pachů nočního lesa.
Tak takhle voní svoboda... pomyslím si s malým úsměvem.
Zvednu hlavu k nebi - mezi korunami stromů na černém sametu oblohy studeně poblikávají hvězdy. Je to nádhera...

Zívnu a položím se na záda, abych na hvězdy líp viděl. Je jich tolik a jak září...
Znovu zívnu a přes nedávnou vzpruhu studenou vodou a noční chlad za chvíli usnu. Jen se po chvíli z leže na zádech stočím do klubíčka, abych se chránil před studeným vzduchem.

Keran
15.10.2017
17:03:21
S radostí sleduji s jakou chutí se Airic, i když nejdřív váhavě, pustí do jídla. Nijak ho nekritizuji, když vidím, že se chleba moc nechytá, právě naopak. Mám opravdu radost, že vlk v něm nezůstal skrytý sedět hluboko uvnitř.

Ve chvíli když si Airic vezme další kousek masa, zatím co já do sebe pomalu soukám jen to první se uškrnu.
"A to jsem se chvíli bál, že toho masa bude moc. Ale jak vidím, tak nezůstane ani do zásob."

Pak se ale přátelsky usměju, nechci aby si nedejbože Airic pomyslel, že by mél jíst méně.
"Jsem moc rád, že ti chutná. A to se ještě těš jak bude chutnat, když si ji ulovíš sám."

Když dojíme, oba chvíli spočineme v tichu. Ani pořádně nevím kdy se setmělo, ale taky bylo ve vzduchu cítit mírné ochlazení. Blížila se zima, pomaly ale jistě.

Z myšlenek mě vytrhne Airicova otázka. Obrátím pohled na něj a znovu se usměju, příjemným, otcovským úsměvem.
"Ne Airicu, to už zvládnu i sám. Klidně odpočívej, ať máš sílu. Jen.. nechceš se před tím trochu umýt? Stejně jsem chtěl dojít pro vodu, donesu i tobě na umytí, jestli chceš."

Airic
15.10.2017
10:11:56
Vezmu si od Kerana maso, ale i přes hlad, který cítím, ho ještě nějakou chvíli jen držím a koukám na Susi, jako bych dumal, jestli ji přece jen nevzbudit a maso jí nedat. Bude mít hlad... ale když se v noci vzbudí a bude mít hlad, tak si vezme sama... určitě...

Až Keranova pobídka mě probere a já se jen rozpačitě usměji a konečně se také s chutí zakousnu do masa. S velkou chutí. Až se mi dělají boule za ušima. Nějakou dobu vypadám celkem spokojeně, pak si ale všimnu, že Keran přikusuje k masu i chléb. Podívám se na plátno, na kterém ještě pár krajíců chleba je a váhavě se pro jeden natáhnu. Jako obešel bych se bez něj, ale zase mi přijde... nezdvořilé cpát se jen masem. A rozežrané. Moc dobře si uvědomuji, co bych ještě před pár dny za obyčejný krajíc chleba dal.

I tak si ale vyberu ten nejmenší krajíček, co tam je a přikusuji z něj k masu opravdu sporadicky. Masa ale spořádám pěknou kupu. Konečně je hlad pryč.

A teď zbyla už jen ta únava. Mžourám do plamenů ohně a tak trochu nepřítomně si olizuji mastné prsty. S plným žaludkem nemyslím vlastně v tuhle chvíli na nic - ani na to, že bych se mohl a vlastně měl jít umýt. Zaschlá krev na tvářích, mastné ruce.

Vzhlédnu ke Keranovi:
"Potřebuješ ještě s něčím pomoct, nebo si můžu jít lehnout?"

Keran
14.10.2017
20:12:19
Ještě než si odkousnu první sousto přeměřím pohledem Airica a zvesela se na něj usměju.

"Airicu, jestli budeš čekat ještě chvíli, tak se obávám, že ti žaludek vyskočí z břicha a sám se do toho masa pustí. Klidně jez, Susi odložíme a ona si pak dá až se vzbudí."

Pak už jen, abych šel sám ku příkladu, si zchuti odkousnu nemalé sousto ze své porce a hravě na Airica mrknu.

Airic
14.10.2017
18:41:49
I když mě baví to, co mě Keran učí a zase se opravdu snažím, mám opravdu čím dál větší hlad. A jsem čím dál unavenější. Ani nevím, co víc. Ale v pořadí mám úplně jasno - napřed jídlo a pak teprve spánek! I kdybych měl u jídla usnout!

Netrpělivě poposednu, když Keran sundá maso z ohně. A když budí Susi. Její reakce mě ale překvapí.
Nemá hlad? Jak může nemít hlad? Já mám hlad skoro pořád - a to si s Keranem jím jako král. A stejně mám pocit, jako bych se neměl nikdy dojíst. Jako bych prostě musel dohnat ty tři hladové roky...

Podívám se na Susi, na maso a na Kerana.
"Tak... tak jí necháme na ráno... je toho spousta... i upečenýho... akorát to nebude mít čerstvě upečené..." rozumuji a už oči nespouštím z té pochoutky. Já chci prostě jíst! Jo, jako není to ode mě moc... slušné asi, ale ten hlad! A to maso tak úžasně voní...

Keran
14.10.2017
18:29:41
S úsměvem přikývnu na slova Susi.
"Samozřejmě. Klidně spi kolik potřebuješ."

Pak vezmu porci masa a podám ji Airicovi a pokynu mu, ať klidně začne jíst. Já si taky vezmu, ale ještě se do masa nepouštím. Zamyšleně se podívám na Susi a pak se zadívám někam do dálky.
Potřebovala pouze čas.. a pocit bezpečí. Jako my všichni tři.

Ještě chvíli se takhle nehnutě dívám na les rozprostírající se kolem nás a pak se i já pustím s chutí do jídla.

Susi Hunt
14.10.2017
13:04:08
Na chvíli se proberu – jen na chvíli. Nechci opouštět vřelou náruč snu. Místo, kde nemám minulost. Kde necítím bolest. Nechci přijít o milosrdné bezvědomí.
„Děkuji…ale nemám hlad.“
Tohle je ostatně pravda - na jídlo nemám ani pomyšlení. Konečně po dlouhé době je mi dopřán klidný spánek - ne, nechci z něho pryč.

Keran
13.10.2017
2:54:17
I když jsem si s Airicem či Susi povídal moc rád, chvíli ticha jsem opravdu ocenil. Za krátký čas se toho stalo opravdu hodně a myslím, že každý z nás, ať už jsme měli za sebou cokoliv, potřeboval trochu času bez mluvení, aby si tak nějak zvykl na novou situaci.

A tak Airicovi ukazuji jak zpracovat kůži, ale kromě pár slov na úvod vysvětluji pouze gesty, bez mluvení. Po krátkém okamžiku si při práci začnu znovu tiše broukat nějakou melodii, kterou jsem slyšel někde na cestách.
Nedá mi se ale neusmát když vidím Airica a jeho divoké "pomalování". Něco mi říkalo, že z něj bude ještě pořádně dravý vlk. Pouze potřeboval trochu času a podporu - dvě věci, které snad měl teď víc než dost.

Maso už začne pořádně vonět, k mému prázdnému žaludku se tak brzo přidá i vlčí touha po masu.

S úsměvem odložím kůže bokem a vezmu maso z ohně, ať se neupeče víc.
Pak se opatrně natočím na Susi a jemně na ni promluvím, jako přítel, který nejdřív zaklepe na dveře a nenásilně odevzdá odkaz.

"Susi, jídlo je hotové. Jestli máš hlad, mile rádi uvítáme tvou společnost při společném posezení."

Mac Tíre Spiorad
11.10.2017
22:08:13
Maso se vesele peče a za chvíli začne nádherně vonět.
Těžko říct, co je pr Vlka nádhernější vůně, jestli maso syrové, vonící krví a smrtí, nebo vůně masa, které láskyplně olizují plameny mění jeho barvu na zlatavě hnědou. Asi jak kdy...

Airic se zase rád a nadšeně učí novou věc. I když jeho pohled od práce čím dál častěji utíká k ohni (který rád nemá) a masu na něm (které miluje). Také je na něm vidět, jak ho dnešní den vyčerpal. Občas si pěstí protře unavené oči, a vzhledem k tomu, že je má od zpracovávání srnčí kůže zase od krve, za chvíli zdobí krvavé šmouhy i jeho tvář. Jako nějaké válečné malování válečníka barbarského kmene. V mihotavém světle plamenů vypadá tak opravdu celkem divoce.

A maso už je hotové. Tak akorát. Zvenku opečené a uvnitř ještě krvavé.
Lahůdka. Je čas jíst.
Je čas vzbudit Susi.

Keran
11.10.2017
0:31:18
Cítím tu Airicovu nejistotu i prvotní úlek, když ho obejmu. Nedá mi moc práce domyslet si proč tak reaguje. Je mi z toho smutno a obejmu ho ještě silněji. Abych potvrdil svá slova, že už mu nic nehrozí, že už sme spolu a už nikdy nebude sám. Vůbec mi nepřekáží, že mi Airic to objetí neopětuje, věřím, že časem a láskou se spraví i tohle.

Po chvíli Airica pustím z náruče a jemně ho pohladím po vlasech.
"Pojď, dokončíme to jídlo. Ještě nám bude Susi vyčítat, že se flákáme."

S jemným úsměvem se tedy vrátím k srně a dokončím porcování. O krátký okamih se už ochucené maso opéká na ohni a pozornost obrátím na kůži ze srny.
Mrknu na Airica a podám mu malý nůž.
"Pojď, než se upeče maso tak tě naučím jak opracovávat kůži."

Airic
5.10.2017
13:51:55
Usměji se, když slyším Keranova slova. Šťastně, i když je v tom pořád i lehce zmatený údiv. Já mám smečku... rodinu... cítím, vím, že jsem za celý život neměl víc. A tak nějak mě napadne, že za tohle ty tři příšerné roky v kleci stály... za tohle určitě!

Přes to, když si ke mně Keran klekne a obejme mě, krátce strnu. Přece jen - až do teď pro mě jakýkoliv fyzický kontakt znamenal jen utrpení a bolest.
Jenže - tohle je něco úplně jiného. Neznámého a nezvyklého, ale moc pěkného. Ano, zjišťuji, že se mi Keranovo objetí líbí. A s tím vědomím se i uvolním. I když se pořád cítím trochu... rozpačitě, protože prostě nevím, jak reagovat, je mi takhle u něj opravdu dobře. Překvapí mě ten pocit bezpečí a klidu, které v jeho náruči pociťuji.
A jeho polibek v mých vlasech všechny ty pocity jen prohloubí - jak rozpaky, tak touhu, aby to trvalo věčně... a zase trochu obavy, co když bude... nevědomost toho, co bych měl udělat já, jak se zachovat...

Keran
5.10.2017
1:18:12
Má slova i přes mou snahu Airica stejně rozesmutní. V duchu se vyfackám, že i když nechtěně, ale spůsobím, že Airic začne vzpomínat na svou minulost ve vězení.
Už by opravu bylo načase abych se já vyrovnal se svou minulostí.. Ať nerozesívám smutek v náhodných konverzacích těm, kdo na to trpí nejvíc..

Na skonstatování, že já jsem z těch hodných se jen usměju. Laskavě, ale i trochu smutně. Já to tak úplně nevidím. Kdybych to dělal nezištně tak nečekám nic na oplátku. Ale já očekávám.. Možnost nebýt sám a moc utéct před vlastní minulostí..

Jeho další slova mě však úplně dojmou. Oči mi zvlhnou slzami dojetí a můj úsměv se změní na široký a tento krát už opravdu šťastný.
"To ano Airicu, máme jeden druhého a budeme stát při sobě, až se děje cokoliv. Jako smečka, jako Vlčí rodina."

Pak bez toho abych nad tím přemýšlel přistoupím k Airicovi a obejmu ho a vtisknu mu polibek do vlasů. Jako otec svému synovi.

Airic
3.10.2017
20:22:22
Upřu na Kerana své modré oči, teď už zase vážné. Už tomu začínám rozumět.
"Jo... a nejhorší je, když je unavené tvé tělo i mysl a i kdyby nebyly, stejně není jak jít pryč... dál... někam... kamkoliv..."
Skloním hlavu. Vím, že je to všechno už pryč... ale na tohle asi jen tak nedokážu přestat myslet.

A Keran pokračuje. Zůstávám sedět s hlavou skloněnou a jak tak mluví, začínám se stydět za ty bláboly, co jsem tady říkal. Vždyť... já vím, že většina lidí není hodná... a že není nic zadarmo... a pomoc už vůbec ne, ale:
"Ty takový jsi... z těch, kterých je tak málo..." hlesnu.

Až pak zvednu hlavu:
"Já vím, že nemusím... nikoho nepotřebujeme... máme jeden druhého... a Susi." pousměji se drobně, když pohlédnu na spící vlčici.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7] 
Liraell


 


 


 

Liraell


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.