abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
12.4.2014
21:40:50
Nys nezvykle rychle dojí a oznámí mi, že skočí pro dřevo.
"Ale to přece nemusíš. Já zaběhnu, přece se nebudeš tahat se dřívím!" Protestuji razantně.
" Stejně musím pro to maso. Je pověšené v košíku na zápraží." Namítám, ale ona se hrne ze dveří.
Něco je opravdu jinak....
Něco je v ní. S ní...."


"Trápí tě něco?" Zeptám se tiše, než vyklouzne ven.

Nyskel
12.4.2014
21:32:09
Konečně si polévku vychutnávám i já, když mi Gutner tak hezky pochválil. A upřímně vážně není špatná.

A ta má otázka taky ne. Spokojeně se usměju a přikývnu. Ta představa masa s úžasnou kombinací bylinek... Až si rychle musím vzít další sousto polívky, abych spláchla ty sliny, které se mi sbíhají.

Talíř mám už skoro prázdný. Váhám, jestli si přidat, ale konec konců ta polévka nikam neuteče, tak si kdyžtak dám potom.

Zvednu se od stolu a dojdu přiložit další poleno. "Skočím ještě pro trochu dřeva..." oznámím a zamířím ke dveřím. "A venku si ještě trochu dočistím hlavu. A taky by Vlčici neškodila malá lekce!" I když už jsem vcelku klidná a ona zalezla, neodpustila jsem jí to! Pořád je to ve mně!

Gunter
12.4.2014
21:23:54
Kriticky skouknu ruku, kterou mi ukazuje a přikývnu.
"To by šlo....zdá se, že ruka ti zůstane zachována a neupadne. Což jsem hrozně rád, protože výbouně vafíš." Poslední slova už cedím skrze polívku, které jsem si nabral pořádnou lžíci.
"Je to houký alevybouný." Ujistím ji nadšeně.

Chvíli se se zběsilou naléhavostí krmím. Jednak mi to pomáhá odvádět myšlenky od Nys, která sedí naproti ve svých náderných zelených šatech, nezvykle znepokojivá a jiná.
A jednak si to užívám. Hladový chlap je kapitola sama pro sebe a jeho tužby jsou vcelku jednoduché a primární.

Nyskel se zeptá na maso, takže rychle polknu a zamávám lžicí.
"Znám takovou úžasnou kombinace koření. Okoukal jsem ji na dvoře vévody Skkulda Tříprstého.
Tu bych na maso natřel, napíchl ho na rožeň a nechal ho opékat...

Venku bych oheň nerozdělával. Začalo by pršet, než by se maso udělalo. Visí to ve vzduchu jako těžká deka.
Dám se do práce hned po polévce, abys nemusela dlouho čekat."
Slíbím.

Nyskel
12.4.2014
21:06:32
"No, ještě aby to skvěle chutnalo..." opáčím pochybovačně. Vlastně vím, že to není špatné. Vždyť jsem to dochucovala... Ale tohle je zvláštní druh hry, který jsem tak nějak nevědomky okoukala od maminky. Ta navíc vždycky říkala, že správná kuchařka není nikdy spokojená.

Sednu s na opačnou stranu stolu než Gunter. Zdá se, že místa u stolu už jsme si rozdělili.

Naberu první lžici, ale než ji dám do pusy, čekám, až to udělá Gutner. Musím vědět, jestli mu to chutná...

"Ruka?" hlesnu zaraženě a okamžik mi trvá, než pochopím, na co naráží. "Ta? No jo, dobrý..." dodám rotěkaně. Úplně jsem na ni zapomněla. Položím lžíci a trochu si vyhrnu rukáv. Bílá kůže na předloktí je ještě trochu zarudlá a zřejmě se tam vylije dlouhá modřina, ale nic vážného.

Znovu chytím lžíci a dám si pár soust. Můj neodbytný žaludek mě teď mluvit nenechá.

Jenže najednou mi přijde, že je ve srubu opět taková zvláštní atmosféra. Tak nějak tíživá. Ale ne ve zlém. Cítím to i z Guntera. Napětí... Ne nic silného, ale je tam. "Možná kvůli té bouřce, co visí ve vzduchu..." napadne mě asi trochu nesmyslně. "A nebo je to jen ta bouřka..."

Potřebuju něco říct. Cokoli... Usilovně se zamyslím a nakonec vyrukuju s otázkou, která mi přijde taková... neutrálně nekonfliktní: "To maso k večeři... budeme ho nějak opékat uvnitř na ohni? Venku by to asi nemělo smysl, když bude pršet."

Gunter
12.4.2014
20:51:42
"Jistě, můžu." Odvětím a pořád mám pocit, že se mi nijak nepodařilo tu atmosféru odlehčit. Pořád je jaksi plná nezvyklé tíhy.
Začnu chystat na stůl a když přinese kotlík s polévkou, konečně mám pocit, že se tváří jinak.
Otřepu se a i já vyladím na tváři úsměv.

Stejně jsem si to všechno vysnil jen ve své přebujelé fantazii a v podstatě o nic nešlo.
Jen byla zadumaná. A pohoršená.
Nejspíš.
A já si to samozřejmě vyložil, podle svých nejhlubších přání.
Jak typické.
Jak ješitné.Jak chlapské....


Chopím se naběračky a začnu nám nandávat.
"Vypadá to skvěle." Zamumlám, když k ní přisunu lžíci a ošatku s chlebem.
"Je zázrak, co jsi z toho ještě dokázala vykouzlit." Pochválím ji a zoufale hledám témata, abych nemusel pořád myslet na ten její zvláštní výraz tam venku.
Navíc při každé vzpomínce mě zamrazí.

"Co tvoje ruka? Stále tě bolí?"
To by šlo, to je snad dostatečně neutrální, abych odvedl svoji rozdrážděnou představivost jiným směrem....

Nyskel
12.4.2014
20:29:50
"Všimla jsem si! Vlčice si všimla! Zatraceně dobře si všimla!!!" kleju zuřivě v duchu, protože mi obraz jeho odhaleného hrudníku opět defiluje v hlavě. A Vlčice to znovu zkusí. Tentokrát ji ale rychle zaženu.

Zatímco se snažím nějak porovnat uvnitř, na polívce už se dělá vír, jak zuřivě ji míchám. "Uklidni se. Klid. KLID!" dýchám zhluboka, ale potichounku, abych se neprozradila.

Slyším, jak Gunter hrabe v truhle. Uleví se mi. Aspoň trochu. "Ještě chvilku a bude všechno dobré..." uklidňuju se.

Ještě mu dám pár okamžiků. Podle jeho pohybů odhadnu, že už je oblečený, a tak se pootočím a vydám se k polici, na které jsou talíře. Jeho vidím jen periferně a strašně moc si oddychnu, protož už má košili.

Talíře položím na stůl a jdu pro kotlík. "Můžeš prosím nachystat sběračku a lžíce?" hlesnu přes rameno.

Když už se otočím k němu, s kotlíkem v ruce, na tváři mám nevinný, nicneříkající úsměv. "Zvládla jsem to! Zvládla jsem to!" skáču v duchu radostí jak malá holka. "Bylo to sice o chlup, ale půjde to... určitě... musí to jít!!!"

Gunter
12.4.2014
20:11:36
Zasáhne mě to jako vlna.
Pronikavá vůně, neklid, zmatek. Zaraženě se zastavím a chvíli zůstanu na Nyskel zírat. Dívá se na mě a já mám najednou pocit, že se na mě poprvé doopravdy dívá.
A taky mě vidí.

"Nys...." Vyrazím ze sebe a čelo se mi orosí potem. Najednou mě hoří tváře a nevím co říct.
Já nevím co říct? Já?
Nesmysl
Vždycky vím, co říct!
Opravdu?
Nezdá se mi to? Tohle je přece nesmysl.
Dívá se na mě.....se zájmem? Zkoumavě?
Nesmysl....nejspíš si jen prohlíží staršího bratra.
Jsem přece bratr, to už jsme si ujasnili.
Bohužel....


Najednou si vzpomene na polívku a vystřelí do srubu.
Chvíli zůstanu stát a snažím si srovnat dech. Je to nesmysl a nedívala se na mě, tak ale už jen ta představa mě neskutečně rozruší.
Mám pocit, že mám všechny smysly zjitřené a obnažené jako maso u řezníka.

Jako by se mi ten její krátký, ale tak intenzivní pohled propálil do kůže.

Zavolá mě a já váhavě vejdu. Najednou mi ten odhalený hrudník přijde ještě nepatřičnější.
Možná je to prostě výchovou. Třeba ji vychovali v přísně náboženské rodině a ji nahota nejen, že uvádí do rozpaků, ale přijde ji jako něco nepatřičného.
Zakázaného.
Nejspíš jsem se spletl a nebylo to vzrušení, ale úlek a spravedlové rozhořčení.
Jo.
To bude ono....


Nějak nevím, jak z toho ven, a tak raději zavtipkuji.
"Nějak se mi zmenšil pekáč, všimla sis? Asi se fakt musím najíst. Ještě bych ti zhubl a pak bys mě za bratra nechtěla."

Zamířím k truhlici a začnu si v hromadě šatstva lovit čistou košili.
Raději se na ni nedívám, aby si nevšimla, co jsem si na malý okamžik myslel.
Najednou mám pocit, že by mi to prostě vyčetla z očí.
Dychtivých a plných bláhové naděje.

Nyskel
12.4.2014
19:05:04
Mhouřím oči do sluníčka a nastavuju mu tvář. Čerpám dobrou náladu jako když slunce pije z kaluží. Pomalu se mi rozlívá v hrudi. A s ní i mír a klid. Jako už dávno ne...

Zaslechnu, že už se Gunter vrací, ale je ještě daleko, takže si dál užívám paprsků, oči zavřené.

Už je jen kousek od srubu a já jen lehounce pootevřu oči a zkontroluju ho zpoza řas. Tak nějak by mě nepřekvapilo, kdyby měl pro mě připravený mokrý hadr za krk nebo pár šišek. V duchu mě ještě napadne, jestli mu vlastně nepodsouvám své nápady. "Jeho by to třeba vůbec ne..."

Je to jako přepadení ze zálohy. Kdybych nebyla opřená zády o stěnu srubu, snad bych i zavrávorala pod tím náporem.

To, co uviděly mé oči, vnímá si Vlčice a tohle... svalnaté, opálené paže, zarostlý hrudník, ploché břicho, mokré vlasy v drobných prstýncích splývající podél tváře. A pohybuje se tak... pružně.

Slintá! Cítím jak slintá blahem! Vyrazila ze své skrýše jak fena v říji. Divoce kňučí a poňafává, oči jí září. Škemrá... prosí... vrčí... chce ven! Chce za ním!

Zhuboka se nadechnu, tedy spíš zalapám po dechu. Pokusím se to rychle skrýt za odkašlání a důsledně se musím nutit, abych neuhýbala pohledem. Když se nedívám, je to s Vlčicí lehčí.

Nejistě se usměju a okamžitě vezmu za vděk nabídkou úniku.

"No jo, ta polívka!" vystřelím ze stoličky, jako bych si sedla na ježka a zmizím ve srubu.

Cestou k ohništi, na kterém poslušně klokotá téměř hotová polévka, se proklínám. Ne! Proklínám Vlčici! "S tímhle vážně musím něco udělat!!!"

"Už je skoro hotová..." volám ke dveřím, raději otočená čelem ke kotlíku."Snad se hned oblékne! Určitě ho to napadne! Je to slušné!!!" zaklínám tentokrát Guntera a pilně míchám polívku, která to vůbec nepotřebuje.

Gunter
12.4.2014
15:13:43
Pořád ještě s tlumeným pochechtáváním zamířím k potoku a nejdřív vyperu to plátno a očistím nože. Rozvěsím plátno na větve stromů a nože vyskládám na padlý kmen, který k tomuhle účelu používám. Aby proschly.

Pak se vrátím ke kůži a pečlivě ji očistím a napnu, aby se vysušila. Teprve potom zajdu zpátky k potoku, svleču se a ve vlčí podobě se důkladně vyráchám. Teprve, když si pořádně zaplavu a zadovádím ve vodě, tak se zase proměním, osuším se a přeperu si ještě i košili, protože i ta notně utrpěla při mých řeznických činnostech a tu raději vezmu ke srubu, protože voda ve vzduchu je čím dál tím patrnější.

Zpátky přijdu do půl pasu a s husí kůži po obou pažích. Moc nemám na výběr, náhradní košili jsem si nevzal a mokrou si oblékat nechci. Vypranou košili pověsím na břevno u přístřešku a tiše doufám, že mi ji některý z koní nevyválím.
Snad se nebude Nys tvářit jako když jsem pobíhal po srubu v prádle po té nedobrovolné koupeli.
Přece jen, já za to nemůžu....
Kromě listí, jsem moc na výběr neměl.
Leda bych ji lezl do srubu smradlavý."


Musím se ušklíbnout nad tím, že už o srubu mluvím jako o jejím, jako bych ji skutečně považoval za ženu, která v něm hospodaří, tudíž je to její hájemství.
Možná to tak i je.
I když je to zvláštní, protože to byl vždycky můj srub, moje místo, moje oáza.

A najednou jsme tu dva a mně to připadá naprosto přirozené....

Dojdu ke srubu a už zdálky se na slunící se Nys provinile culím.
"Nejsem nestydatý! Jen jsem se neměl do čeho oblíct!" Hulákám na svoji obranu.
"Co polívka? Žaludek mi zpívá nejmíň trojhlasem!"

Nyskel
12.4.2014
10:40:30
To, jak se směje... Já vím, že se vlastně nic nestalo... a že je to malicherné. Ale vážně mě to mrzí.

Nakonec vykřešu lítostivý poloúsměv. "Ty za to nemůžeš..." vzdychnu a pro jistotu se ohlédnu, jestli už polévka znovu nepění.

"Dobře, já se s tím zatím pokusím něco udělat." pokrčím rameny, jako bych už předem hlásala, že je to zhola nemožné.

Jakmile Gunter vyrazí pryč, zamračím se na kotlík a vyrazím do spížky, abych našla něco, čím to vylepším. Nakonec objevím jednu paličku česneku a trochu majoránky. Teď už se trochu pousměju.

Za chvilku už polévka voní o poznání líp. Vše pěkne promíchám a se spokjeným výrazem vyjdu na zápraží. "Měl pravdu. Je hezky, sluníčko svítí, tak copak záleží na nějaké polévce!" Teď už to jde, být nad věcí, když se to všechno spravilo. Teď už ano.

Rozhlédnu se po krajině a náladu mám čím dál tím lepší.

Gunter
12.4.2014
9:56:08
Zastavím se ve dveřích a pohled na nešťastnou Nyskel, je prostě neodolatelný.
Začnu se smát. Mile. Hřejivě.
"Vždyť se tak nemrač! Vůbec nic se nestalo! A můžu za to já. Neměl jsem tě lákat s sebou. Jenže já si na tu polívku vůbec nevzpomněl." Povzdechnu si.

"Přitom jsem to byl já, kdo tě k ní ukecal.
Omlouvám se."


Položím kameninové nádoby na polici, kde je volné místo a zamávám zakrváceným plátnem.
"Jdu to do potoka vyprat a ty se začni zase usmívat. Zatím neprší, pořád je venku krásně. A já smrdím na sto honů."

Nyskel
12.4.2014
8:03:55
Vystřelím z lesa jako srnka. Přeběhnu louku a už jsem u srubu. Musím se sama sobě smát. Lítám tu jak přetrhdílo kvůli polívce. "Odkdy mi tak záleží na polívce?!" pošklebuju se sama sobě. Jenže asi záleží...

Když přiběhnu do srubu jako velká voda, krupky jsou vyvřelé a kolem ohniště je pěkná spoušť.

Zoufale vzdychnu a pak už přiskočím k ohništi. Do kotlíku doliju vodu, přiložím na ulitý, skomírající oheň a pak se nešťastně podívám pod nohy. "Zatraceně!" kleju, ale to, co skutečně cítím, je lítost. "Já tak chtěla, aby se mi ta mizerná polívka povedla! Teď budu vypadat jako nána, která připálí i vodu na čaj."

Vyvřelá voda se šlemem se už vsákla do udusané hlíny. Pokud v tom teď budu tancovat, akorát z toho udělám bláto. "Kdyby tu byla prkna, aspoň jsem to mohla utřít..." vzdechnu znova. Takhle aspoň posbírám těch pár krupek, které utekly se šlemem, a hodím je na oheň.

Pak se podívám ke dveřím, ve kterých je Gunter, a rozmrzele pokrčím rameny. Ani nic neříkám, výraz mé tváře mluví za sebe.

Gunter
11.4.2014
23:04:56
To hvízdnutí se mnou pořádně zamává. Cuknu sebou a vykulím oči.
"No tedáááá, já zírám! Kde ses to naučila! To byl pravý námořnický hvizd! Nebo pastevecký!" Můj obdiv nezná mezí.

Fakt, že jsem svoji závislost na údolí před ní neutajil, mě nijak nepřekvapí.
Spíš naopak.
Asi to ze mě přímo prýští. A to mě nezažila doma. Nebo Hagena. Asi k tomu máme sklon.

"Vezmu dolů dvě tři zavařeniny." Navrhnu, ale ona najednou vykvikne a žene se pryč.
Zůstanu stát a pochechtávám se na celé kolo. Tohle je tak typické!
Navíc mi to tak bolestivě připomene domov, až se otřesu.
Je to najednou jakési jiné, ten náš pobyt tady...
Jako by to dávno nebyla jen výprava za levhartem....

Popadnu namátkou dvě nádoby a zamířím kvapně ven. Přece jenom osud naší polévky mě docela zajímá a dojímá.

Nyskel
11.4.2014
16:56:05
Teď už obdivně hvízdnu. Jedna z mála neslušných věcí, kterou jsem se naučila ještě jako slušná dcera pekaře.

"Teda ty jsi tu vybavený snad líp než Eve." kroutím nevěřícně hlavou. "Jo, s tímhle už se hospodařit dá." pokyvuju spokojeně hlavou.

"Dva tři měsíce? Měsíc na jaře? A na podzim? To je tu skoro pořád?!" zarazím se. Nedá mi to a zase se mi vybaví Minnie. Do myšlenek se mi vkrádají pochybnosti. "Kdyby byli... spolu, tak by přece pořád neutíkal sem?! To jí to nevadí?! No... možná vadí, ale Gunter si spoustu věcí dělá po svém. Je to pěkný paličák!" Mohla bych se zeptat, ale přijde mi, že mu tu Minnie předhazuju až moc často. A to není zrovna taktní.

Proto se jen usměju a spiklenecky na něj mrknu. "Vím. Tohle už mi došlo."

Ještě jednou zakloním hlavu a podívám se k průduchu ve stropě... A pak ve mně hrkne. "Polívka!" vyjeknu, otočím se na patě a vyběhnu ven z jeskyně. Dolů skáču po kamenech jako kamzík a v duchu si nadávám, jak jsem na ni mohla zapomenout.

Gunter
11.4.2014
15:53:31
Vejdu do chodby jako první, protože to tu dobře znám a louče jsem nevzal. Chodba je ponořená do temnoty, ale jeskyni samotnou osvětluje otvor vysoko ve stropě. Rychle obhlédnu, že je vše v pořádku a začnu rozvěšovat maso na háky.
"Samozřejmě. Je tu chlad., Vždycky mi tu vydrží pěkně dlouho čerstvé a stačí chodit zakrojovat. Je to praktické."

Ukážu ji ještě zaprášené nádoby a seznámím ji rychle z obsahem.
"Zavařeniny, olej, ocet, med a takové věci. Vydrží.
Najdeš tu ledacos. V jedné truhlici je mouka, v druhé fazole a hrách s čočkou. A pytlík soli. Docela pořádný."
Hodím si prázdnou plachtu přes rameno a zamračím se.
"Budu to muset rychle zaprat nebo ty skvrny zapustí a už je nedostanu dolů."

Ptá se mě, jak dlouho tu bývám a moje tvář na okamžik získá zasněný výraz.
"Dva tři měsíce přes léto, na jaře obvykle tři týdny až měsíc, podle toho jak dlouho lovím. A také na podzim. Vlastně jsem tu byl už i v zimě.
Jezdím sem rád. Cítím se tu...dobře.
Asi je to místo, kde se cítím úplně nejlíp. Takový náhradní domov, víš?"


Protože žádné jiné místo se Truchlivým horám tak nepodobá. Žádné. A ať se tvářím jakkoliv, stále jsem na nich závislý.
Stále vzpomínám a teskním.
Je to skoro jako nemoc..

Nyskel
11.4.2014
12:02:04
Nejdřív zvědavě nakukuju, ale pak vejdu za Gunterem.

Jakmile si oči přivyknou šeru, rozhlédnu se okolo. Přejdu po obvodu a rukou bezděky pohladím zaprášenou truhlu. "Fíha, teda ty jsi tu vážně dobře zařízený!" pokyvuju uznale. "Tady ti to maso musí vydržet i v létě, co?"

"On to vážně bere jako domov. Ne jen jako nějakou chajdu, kde se dá přespat." bleskne mi hlavou a znovu se potvrdí to, co říkal. Že to tu má moc rád a že se sem vrací.

"Jak dlouho tu přes rok býváš?" zeptám se zamyšleně. Přijde mi zvláštní, že si vybudoval takovéhle hnízdo, když Minnie se vzít nemůže.

Vlk
11.4.2014
11:50:52
Jeskyně, o níž mluvil Gunter byla v narudlých skaliskách, které se zdvíhaly vysoko nad srubem. Cesta k ní vedla lesem a byla poměrně strmá a kamenitá. Vchod do jeskyně byl nízký, takže jste se museli sehnout, ale už za pár metrů se klenba zdvihla natolik, že jste mohli jít normálně narovnaní.

Chodba, úzká a plná ostrého kamene, vedla do jeskyně ve tvaru podkovy, kterou Gunter používal jako spižírnu.
Bylo tu několik háků na stěně, několik na hrubo stlučených polic, na nichž stály zaprášené kameninové nádoby a dvě truhlice. Vše očividně ručně dělané.

Nyskel
11.4.2014
7:24:32
"Ó jak jsi velkorysý..." ušklíbnu se na ten jeho vypláznutý jazyk. "Teď se to snaží hodit do vtipu, ale něco mi říká, že tahle diskuze ohledně šatů nebyla poslední."

"Jo tak ty mi budeš vozit garderobu? Jako na Certovi? No to by to dopadlo! Janek jeden bláznivá..." mudruju v duchu, ale to už je Gunter na cestě k té jeskyňce, o které mluvil. Aspoň myslím, protože s krvavým flákem masa by se asi jen tak procházet nešel.

"Jo, jo, už jdu!" zahučím stále ještě zamyšleně. Je to zvláštní... ta jeho umanutost ohledně šatů.

Gunter
10.4.2014
19:12:05
Pokrčím rameny a zašklebím se.
"Nebyl bych, kdybych nežil v úzkém vztahu se sestrami. A ony by to se mnou nejspíš neprobíraly, kdyby měly matku. Takhle jsme si byli hodně blízcí.
A říkám to já."
Zatvářím se jako diktátor Dagobert v nejlepším.

Hned vzápětí se ale smířlivě ksichtím. "Neboj, nehodlám ti vybírat šaty podle svého vkusu. Vybereš si je sama. Já jen dohlédnu na látku, střih a barvu, ale jinak ti do toho mluvit nebude." Projistotu vypláznu jazyk, aby bylo zřejmé, že si dělám legraci.

"A neříkal jsem, že je budeš tahat ty, to nemůžu Belle udělat. Klidně ti budu garderobu vozit." Očividně jsem ve výborném rozmaru. Ani zmínka o mém zápachu mě nijak zvlášť nevytočí. Jen pohodím hlavou a zabalím maso do plátna. Zbytky shrnu stranou. Hodím si celý ten zakrvácený vak na rameno a vykročím kolem přístřešku dozadu ke skalám.
"Tak jdeš? Nebo se mnou nepůjdeš, dokud se nevykoupu? Protože teď to nemá smysl. Musím ještě dělat tu kůži.

Nyskel
10.4.2014
14:34:11
Musím se hihňat nad tou jeho odborností pokud jde o šaty. Snažím se tvářit vážně, ale moc mi to nejde. "To jsem netušila, že jsi takový expert i v tomhle!" rýpnu si nakonec. Neodolala jsem.

Zdá se, že on má v mém šatníku jasno. Trochu se zakaboním. Jen tak plácat o barvách je jedna věc, ale aby mi říkal, v čem mám chodit... "A kdo říká, že si nějaké šaty nechám šít?" opáčím trochu jízlivě. "Jako bratr fajn, ale šatník je má věc! Navíc mi to přijde jako zbytečné vyhazování peněz, kterých nemám zrovna nazbyt "Za chvíli se ochladí, začne padat sníh, a já budu zbytečně tahat v tornách troje šaty..." praktická jsem byla vždycky a posledních osmnáct měsíců mi k tomu dalo drsnou školu.

Aspoň mě potěší, že tu má nějaké oblečení. Sice v něm budu asi vypadat jak strašák do zelí, ale to mu snad vadit nebude. "Možná se na to podívám, až se vydrhneš v potoce." navrhnu a nakrčím při tom teatrálně nos nad vší tou krví na jeho rukách. "Kdyžtak si to ještě trochu upravím." vysvětlím pro úplnost.

Gunter
10.4.2014
14:22:29
"Ale no tak....." Usměji se chlácholivě.
"Ony i bouřky jsou krásné. Neboj, ty tě taky naučím milovat." Slíbím pomstychtivě.

Po očku sleduji, jak se sluní a trochu mi teď místo lištičky připomíná rezavou kočku, která vyvaluje bříško na slunku. I když lišky se také rády vyhřívají, už jsem je párkrát viděl.

Poslušně začne vyjmenovávat barvy a já se pustím do čištění masa od zbytků kůže a šlah. Moc hezká práce to není a ruce mám zalískané od krve až po lokty. Což se mi hnusí, ale tak někdo to udělat musí a aspoň to tak nesmrdí jak ptáci.

Poctivě si ji představím ve všech barvách, které vyjmenuje a pak se na ni po očku podívám.
"Čokoládově hnědé....tak ty by sestra schválila. Půjdou ti k vlasům i k očím." Pronesu ledabyle a trochu přimhouřím oči, protože ta představa je kapku oslňující.

"Fialovou ne. Nemám ji rád. A k tobě mi vůbec nejde." Zamávám rozhořčeně nožem a tlemím se sám nad sebou.
"To víš, se dvěma sestrami jsem hotový expert.
A nevystačíš...."
Dodám věcně.
"Vzhledem k tomu, že teď budeš chodit v šatech skoro pořád, potřebuješ jich víc. A v Berrbery je moc dobrá švadlena." Zdá se, že v tomhle mám prostě jasno.

Zeptá se mě na staré oblečení a já znovu zdvihnu překvapeně hlavu od srnky.
"Samozřejmě, že mám. Mám docela zánovní košili, která ti sice bude sahat až ke kolenům, ale klidně by ti šla. Má šněrování.
A nohavice...z těch mých širokých, co nejvíc nosím, bys asi vypadla. Ale mám tu jedny ustřižené, jsou sice roztřepené, ale tobě by byli tak do půli lýtek. Já je měl po kolena. Chceš si je zkusit nebo až večer?"


Rychlými obratnými řezy naporcuji maso a pak se konečně narovnám a setřu si hřebetem ruky pot z čela
"Tak hotovo. Můžeme to odnést. Pak ještě vydělám kůži a dám ji sušit na sluníčko...."

Nyskel
10.4.2014
14:06:54
Spokojeně se uculuju, že si všimnul šatů. Dělá mi to dobře a ne že ne! Holt asi v sobě budu mít trochu ženské ješitnosti... no, vlastně docela dost.

Rozhlédnu se po obloze a zavětřím. Má pravdu... "Škoda..." hlesnu jen. Mám ráda slunečné dny.

Poslušně se vrátím pro stoličku a dám si ji na zápraží. "Pomůžu mu pak s tím nošením..." chlácholím své výčity, že nic nedělám, mhouřím oči a jen tak nastavuju tvář slunečním paprskům.

"Barvu?" zopakuju překvapeně a oči do široka otevřu. "Nevím... asi tuhle zelenou. Když jsem si balila věci, vzala jsem si jen to nejnutnější. A tyhle byly mé nejoblíbenější." pokrčím rameny. Přesto pracně zavzpomínám na svůj šatník a dodám ještě: "Taky jsem měla jedny hezké červené. A taky čokoládově hnědé... A ještě jedny fialové, ale ty mi, myslím, moc nešly..." dodám. "Ale já si vystačím s těmihle." dodám rychle, aby to snad nevypadalo, že si právě objednávám novou garderobu.

Pak si vzpomenu na to, co jsem řešila ráno. Když už mluví o oblečení, asi je teď ta správná chvíle: "Ty, Guntere... nemáš tu náhodou nějaké staré domácí oblečení... nějakou košili a nohavice... něco, co už nenosíš?" zeptám se trochu rozpačitě. "Víš, pokud budu v těch šatech spát, za chvilku se mi rozpadnou..." dodám tak nějak omluvně. "A noční košili jsem si doma zapomněla a od té doby jsem ji tak nějak... nepotřebovala." tohle dodám už docela potichu.

Gunter
10.4.2014
13:53:48
Vzhlédnu od usilovného pižlání masa a zamrkám. Nys má na sobě opět své zelené šaty a tentokrát má i jiné botky. Díky ním vypadá lehčeji. Je v ní najednou daleko menší kus osaměle putující bojovné vlčice a daleko větší kus víly.
Polknu.
"Koukám, že držíš slovo, to jsem rád. Teď jsi dokonalá hospodyňka. Sen všech mužů!" Vyklouzne mi a rychle skloním hlavu zpátky k vyvrhnuté srně.

Odlehči to! Napomenu se přísně a znovu vzhlédnu. Teď už s klidnou tváří. Rozrušená záře v mých očích je utlumená.,
"Bleděmodré! Rozhodně ještě pořídíme bleděmodré! Zašklebím se a když mi nabídne pomoc, zavrtím rázně hlavou.
"Jen hezky seď na zápraží a sluň se. Sluníčko nám už dlouho nevydrží, blíží se déšť, možná i bouřka.
Já to dodělám sám, je to opravdu špinavá práce.

Když budeš chtít, můžeš mi to pak pomoci odnést."
Dodám po chvíli, ale nějak mi z hlavy nejdou ty šaty. V posledních vteřinách se bavím tím, že si ji představuji v nejrůznějších možných i nemožných typech.

"Jakou barvu máš vlastně ráda? Tedy na šaty myslím...."
Svým způsobem je můj zájem o její oblékání ujetý, ale je fakt, že sestry měly ve zvyku se se mnou radit o každém kusu hadru, který na sebe oblékly.
Asi jsem poznamenaný. A něco říct musím, jinak by ji mohlo napadnout, nad čím že to tu vlastně dumám a proč moje oči každou chvíli zalétnou k její útlé postavě skrčené na zápraží.

Nyskel
10.4.2014
13:24:34
Omluvně se usměju. I když mi přijde roztomilé, jaký má strach o svůj pekáč buchet!

"Já taky ne!" odpovím upřímně na tu hospodyňku a raději uhnu pohledem. Nějak k tomu nemám moc co říct. Vážně jsem nečekala, že se to všechno vrátí. Že mě zase bude bavit chystat snídaně a že u toho budu ještě ochotná zpívat.

Bella u srubu významně protestuje. "No jo, no jo... už jsme tady." chlácholím ji. I když mě napadne, jestli tak truchlí pro mě nebo spíš pro Certa. A kdybych měla být upřímná, sázela bych spíš na hřebce.

Gunter si počíná s lehkostí a zkušeností. Je radost ho pozorovat. Jenže to mi není dopřáno. S lehkým povzdechnutím se zvednu ze zápraží a utrousím: "No, uvidíme, jestli z těch zásob dám nějakou dohromady." a zmizím ve srubu.

Začnu štrachat v malé komůrce, kde Gunter uchovává zásoby. Je tu kde co. Sice ne nejčerstvější, ale fazole nebo krupky se jen tak nezkazí. Dokonce je tu i malý krajáč vyškvařeného sádla. "Ále jo, z tohohle už něco půjde..."

Seberu sádlo, pytlík krupek a nějaké koření a vydám se s nákladem ke kotlíku.

Za chvíli už se vaří voda na nově rozdělaném ohni a já se spokojeně otáčím kolem kovové trojnožky, na které kotlík visí. Dokonce si u toho i broukám nějakou melodii. Zase...

Vykouknu ven z okna, ale Gunter je plně zabrán do práce. Využiju tedy nestřeženého okamžiku a vklouznu do pohodlných zelených šatů. "Konec konců jsem mu to slíbila." Tentokrát si stáhnu i jezdecké boty a vylovím z vaků notně ošlapané nízké střevíčky. Moc parády už nenadělají, ale budou pohodlnější než kůže až po kolena.

Když vyjdu na zápraží, v šatech a střevíčkách, se sluncem v rezavých vlasech, téměř zářím. A stejná je i má nálada. Tohle hraní si na paní domácí se mi začíná až nebezpečně líbit.

Se zalíbením sleduju Gutnerovo počínání a je mi... nu, hezky. "Chceš nějak pomoct?" zeptám se ochotně, ale pak to rychle ještě "vylepším" kousavou poznámkou: "Teda, jeslti není zbytečné, abychom smrděli oba..." a uculím se nevinně.

Gunter
10.4.2014
13:01:23
"Pečený srnčí hřbet...." Olíznu se tentokrát i já.
"Ty jsi prostě životu nebezpečná. Nebo přinejmenším linii."

Zamyslím se nad tím pekáčem a pak pokrčím rameny.
"No...něco kameninového tam je, ale jestli je to zrovna pekáč...nemůžu si vybavit. Můžeš se podívat. Koneckonců, klidně si celý srub pořádně prozkoumej, když je z tebe taková skvělá hospodyňka. Já...tohle jsem ani nečekal. Je to velmi příjemné překvapení." Přiznám se pocivě.

Dorazíme ke srubu a Bella, kterou jsem uvázal na vodící lano, aby neběžela za námi, žalobně zařehtá. Zřejmě se bála, že už se nevrátíme.
Poprosím Nys, aby chvíli podržela Certuse a doběhnu si do srubu pro čisté plátno. Opatrně na něj složím srnku a hnědákovi vyčistím zakrvácený hřbet. Pak si donesu svoje ostré nože a pustím se do zpracovávání masa.

"Chvíli mi to potrvá." Upozorním omluvně dívku.
"Klidně si můžeš zatím zdřímnout a nebo třeba ukuchtit polévku, když máš zase hlad." Navrhnu s úsměvem.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 


 


 

Liraell


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.