abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
13.4.2014
12:03:25
"Já nechtěla..." kňournu znovu a dál stojím na místě jak přikovaná.

Vztáhne ke mně ruce a já se vyděsím. Ucuknu. "Je zavřená! Guntere, je zavřená! V tom vězení!" vyhrknu naléhavě a vytřeštěné, důvěřivé oči čekají na jeho reakci. "Já... asi je tam. Uričtě je tam!" drmolím znovu neodbytně, napůl sama pro sebe. Nějak tomu nemůžu uvěřit. "Ale zůstane tam? Udržím ji tam?"

Zimomřivě se zachvěju. Čůrky vody mi stékají po zádech pod šatama.

Zamrkám, abych setřásla kapky vody z řas. "Měla bych to zkusit... ověřit... abych si byla jistá..." povzbuzuju vzrušeně samu sebe, stále ještě neschopná uvěřit, že bych to dokázala.

Ale jediný způsob, jak to ověřit, je znovu ho ohrozit... Váhám.

Gunter
13.4.2014
11:52:25
Je tak vyplašená…..
I když já ji k tomu nenutil, sama se to chtěla naučit!
Jenže ta bouřka byl můj nápad….
Možná by bylo lepší, kdyby…
Ne! Nebylo!

Představa, že takhle vyděšeně couvá přede mnou, je sama o sobě dost příšerná.
Nedokázal bych to.
Stačilo jednou.
Bohatě.


Oblohu pročísně klikatý blesk a já sebou podvědomě trhnu.
Kvůli ní. Sám mám bouřky rád. Ale teď na ni myslím tak intenzivně, že tak úplně nejsem sám sebou. Podvědomě očekávám hrom a dívám se na ni.
Provinile a s obavami.

Nepromění se?
Neuteče zpátky pod deku?
Nezpanikaří?


Z mých katastrofických verzí nevyjde ani jediná. Místo toho ji mám najednou v náručí, schoulenou a k smrti polekanou. Hlavu mi zarývá do hrudníku.
Zapotácím se.

Vzrušení mnou projede až do špiček prstů. Její vůně mě obklopí. Pohltí. Uzamče.
Nedokážu myslet.
Přitisknu ji divoce k sobě.
Ona nasává hladově můj pach a já se chvěju jako osika.
Ruku položím na její zátylek a přitáhnu si ji ještě blíž. Chci ji cítit ještě blíž. Vnímat každé nadechnutí jejího těla.
Zoufale chci.

Nesmíš!
Je to jen pokus a ona se bojí!
Nesmíš to zneužít!
Nesmíš!
Nesmíš využít její strach!
Tohle je svinské. Podlé.
Ovládej se, zvíře!


Zatnu zuby a na okamžik zabořím hlavu do jejich vlasů. Je to jen vteřina. Přivřu oči a soustředím celou svoji vůli do jednoho bodu.
Jsem bratr a ona hledá ochranu.

Odstrčí mě.
Narazím plnou váhou do futer a unikne mi bolestivé heknutí.
Rychle se ale narovnám a pohlédnu přímo do rozzlobených očí rezavé vlčice.
Nevrčí, ale její pohled hovoří za své.
Nasral jsem ji.

Místo útoku ale začne výt a to mě přivede k myšlence, že ji Nys přece jen ovládá.

Přesto se trochu přikrčím, kdyby ji neudržela a zaútočila. Jsem připravený každým pórem svého těla vybuchnout do vlčí srsti. Jako vlk ji zvládnu líp a ona nebude muset mít výčítky, že mě potrhala.

Naštěstí to není nutné. Na dešti stojí Nyskel. Mokrá, ucouraná a nejspíš zmrzlá.
Přikročím k ní a natáhnu ruce.
“Jsi v pořádku?“ Vyhrknu starostlivě. Můj hlas je plný paniky a špatně potlačené něhy.
Je tak dojemná s těmi zplihlými mokrými vlasy a vylekanýma očima.

Nyskel
13.4.2014
11:11:51
"Jo, vzhůru dolů!" dodávám si odvahu a když zamířím ke Gunterovi, výjimečně můj strach není tak úplně hraný. Proklouznu kolem něj a stoupnu si hned ke dveřím. Jednak na mě neprší a druhak musím působit, jako že se mi tam vážně nechce.

Dívám se ven skrz provazce deště a čekám. Přikrčená jak zmoklá slípka, ramena svěšená, ruce objímají hrudník. Čekám... a podvědomě vnímám, kde přesně je Gutner. Opatrně nasávám jeho pach, který je zatím vcelku snesitelný. Vlčice, jakoby tušila past, je ticho a skoro bych řekla, že zmizela úplně. "Jen číhá, mrcha!" utvrzuju se v tom, co jí hodlám provést. Nezdá se mi to moc hezké, ale to, co mi dělá ona, hezké není vůbec. "A když osušková terapie nezabrala, tohle třeba klapne."

Ještě v duchu zkontroluju obraz mého vězení... tedy jejího vězení. Je tam. Na pasece, okolo vzrostlé buky, duby a borovice. Zvednul se tam vítr, zrovna jako tady. Jen tam neprší. Mohutné koruny hlasitě šumí, jako by se už nemohly dočkat svého nového hosta. "Stačí zahřmění... blesk... už to bude..." chlácholím je a tak trochu i sama sebe, protože cítím, jak mi nervozita začíná stoupat z žaludku do hrdla. Těžce polknu a modlím se, abych to zvládla.

A taky že to přijde. Na obloze se divoce blýskne a prostranství před srubem ozáří rozvětvená klikatice. Vyjeknu a není to až tak hrané. Bouřek se sice tak úplně nebojím, ale taky se v nich dvakrát nevyžívám.

A jen zlomek okamžiku po blesku zaburcuje samotnou zemí mohutný hrom. Vykviknu a vrhnu se ke Gutnerovi. Přitisknu se k němu, hlavu schovám do jeho hrudníku, celá schoulená a vyděšená. A to vskutku jsem, protože Vlčice nezklamala.

Zhluboka vdechuju jeho vůni, až se mi hlava zatočí. Nikdy jsem nic tak intenzivního nezažila... tedy ne tak intenzivně hezkého. Hrůz bylo až až, ale tohle?! Zahalí mě nejen vůně, ale i lidské teplo a jeho pevné paže. Dýchám a kolena mi téměř podklesávají.

A v ten moment vyrazí... s pocitem, že teď ji nezastavím. Pádí a vítězoslavně vyje. Pevně zavřu oči a za nima už číhá vězení na pasece. Vidím tam i rezavou vlčici, jak pádí rovnou k němu. Na okamžik zmatená a nejistá. Ještě jednou se zhluboka nadechnu toho voňavého tepla, abych ji povzbudila! Donutila jednat instinktivně!

"Běž! Běž!!!" křičím na ni. Prudce se zastaví, až jí od pacek odletují trsy, a podívá se přímo na mě. Šokovaně, pohoršeně, zuřivě. A skočí!

Prudce odstrčím Gutnera. Asi ho odhodím, dávám do toho veškerou sílu, ale nesmím ho zranit! Nesmím!

Netrvá to ani zlomek okamžiku a na zápraží stojí rezavá Vlčice. V očích vztek, rozhořčení, nenávist. Dívá se na Guntera a strašně se to v ní najednou bije. To, co cítí ke mně a to, co ke svému vysněnému Vlkovi. Zakloní hlavu a zoufale a rozladně zavyje.

Jsem uvnitř a jsem zoufalá. "Nevyšlo to! Nevyšlo to!" křičím napůl v pláči. Pak se ale zhluboka nadechnu a zavřu oči. Vězení je tam zpět, jen je teď o moc reálnější. Na louce totiž stojím já... ovšem u lesa je i Vlčice. Nepřátelská, pobouřená. Dívám se jí přímo do očí a odhodlaně zatnu pěsti. Nemusím nic říkat. Stačí ten přímý pohled. Ví...

Vztekle ňafne a přešlapuje. Nechce, cítím jako moc nechce. "Nebudeme se o tom bavit! Mazej!!!!" je v tom taková síla, že i mě to překvapí.

Ještě chvíli neochotně váhá, ale nakonec pomalu vyrazí k vězení. Neříkám nic, jen trvám na svém. Trvám a nepovolím.

Před mříží zkusí ještě jednu kličku s prosebným zakňučením, ale neuhnu. "Běž! Až bude vhodný čas, pustím tě! Přísahám!" odpovím tvrdě a ona najednou stáhne ocas a s bolestným kňučením vběhne dovnitř.

Klec zacvakne, aniž by na ni kdokoli sáhnul. Je uvnitř! A já stojím v blátě na dešti, rezavé vlasy zplihlé a urousané, a překvapeně mrkám na Guntera. V lidském.

"Pro-promiň." vykoktám, celá roztřesená. Nejsem si jistá, jestli tohle bylo vítězství nebo prohra.

Gunter
13.4.2014
10:44:14
Zdá se, že můj návrh padl na úrodnou půdu. Hromsky se mi uleví, protože děsit Nyskel, je poslední věc na světě, kterou bych chtěl dělat. Když pominu fakt, že bych to možná ani nedokázal. Nedokázal bych být přesvědčivý. U ní.

"Jistě, pojď. Však on dřív nebo později zase zahřmí." Vyskočím, položím hrnek s kávou na stůl a zamířím ke dveřím. Pomalu je otevřu, stoupnu si na práh a čekám, až přijde ke mně.

Nyskel
13.4.2014
10:30:59
Jeho pochvala mě potěší... moc... i když trochu zaváhám, jestli jsem to udělala dobře... když to mělo být pracnější a složitější.

"Ale co. Když se to nepovede, mám výmluvu." uklidňuju se v duchu.

Další pokyny jsou ale... komplikovanější. Nad jeho nabídkou, že mě vyděsí, se tiše uchichtnu, ale hned se zatvářím provinile, protože vím, že se mi snaží jen pomoct.

"Jasně! Bouřka! Jak to, že tě to nenapadlo jako první!!!" hubuju si v duchu. Nicméně ochotně se toho chytím.

Začnu trošičku ustrašeně, vyplašeně se na něj podívám, a pak pípnu. "No jo, ta bouřka..." Podívám se nejistě ke dveřím a pak pokračuju. "Tak možná, kdybychom šli na zápraží..." navrhnu nesměle. "A tam se polekám, vrhnu se na Gutnera a zluboka se nadechnu!" dokončím svou část plánu, tu, o které Gutner nemá ani ponětí. "To by mělo jít..."

Gunter
13.4.2014
10:04:23
Vážně přikývnu.
"Ano, umět vymodelovat vězení je asi nejdůležitější. Zkus si to."
Natáhnu se pro kávu a napiju se. Jsem tiše a neříkám nic. Ani se na ni nedívám. Mohlo by jí to znervóznit a to nechci.

Když mi oznámí, překvapeně zamrkám.
"Podařilo se ti ho vytvořit? Opravdu? Tak rychle? Vidíš ho před sebou?" Jsem dokonale vyvedený z míry.
"Tak to je úžasné!"

Zamyslím se a zavrtím hlavou.
"Takhle se ti to nepodaří. Aspoň myslím. Potřebovala bys teď podnět....dostat vlčici do fáze, kdy tě chce ovládnout. U Eleanor to byl vztek a nebylo těžké ji rozhněvat. Pokud u tebe je to především strach....nevím, mám tě vyděsit?
Moc se mi do toho nechce.....nebo, co ta bouřka?"
Navrhnu spásně.

Nyskel
13.4.2014
9:44:51
Zní to jako pohádka. Moct zamknout Vlčici. Jen netuším, jestli to taky dokážu. "Třeba má Gunter dost silnou vůli, ale mám ji i já?" do hlavy se mi vkrádají pochybnosti, ale rychle je zarazím! "Když to nezkusím, vědět nebudu!" A já jsem odhodlaná to zkusit. Konec konců, s Gutnerovým pyžamem mi ani nic jiného nezbývá.

To, že nikdy nezmizí... to jsem ani na mysli neměla. Ale když o tom tak mluví, v podstatě potvzuje to, čeho jsem se bála. Zpočátku jsem si říkala, že to třeba přejde, jenže nepřecházelo. "A už ani nepřejde..." vzdychnu.

Jak vypráví o svém dětsví, zaposlouchám se. Představuju si malého kluka, který neví, co se sebou. Já to vlastně taky nevěděla. Jen on měl otce, který ho tím provedl. Řekl mu, co se stalo. Pro mě totiž bylo nejhorší to tápání. Nejistota a hrůza, že jsem zešílela.

Ten konec mi vlije optimismus do žil."Když to zvládnul on, tak já taky!" zatvrdím se.

"Takže jak jsi to říkal? Nejdřív to vězení?" zopakuju postup a zavřu oči. Soustředím se.

V hlavě mi začne vyrůstat nevelká kamenná budova o jedné místnosti. Silné zdi, nízká střecha, vpředu velká, železná mříž. Ta nejpevnější, jakou jsem kdy viděla. Stojí tam a vypadá to opravdu nehostinně. "Jenže... ona je přeci jen mou součástí a tady by se jí určitě nelíbilo." napadne mě a v ten moment, jako odpověď na mé pochybnosti, je z ničeho nic okolo hluboký les. Kamenný dům stojí na malé pasece hlubokého, divokého lesa. Už jsem spokojenější.

Bezděky se přistihnu, jak si přimýšlím na podlahu slámu, misku s vodou a také půlku čersvé srnky. "Aby netrpěla hlady..."

Prudce otevřu oči a snad se i trochu červenám. Tohle už jsem asi trochu přehnala.

"Tak, už ho mám." oznámím odhodlaně. "Co teď?" Mám zavolat Vlčici?" ptám se asi hloupě, ale vážně nevím.

Gunter
13.4.2014
2:04:55
Zasměji se a pokrčím rameny.
"Je to jednoduché. Prostě si topředstavím. Přivřu oči a v tu chvíli ho vidím. Velkého černého vlka jak pomalu couvá do klece. Přede mnou. Nemám na výběr, protože já mu nedám ani ten nejmenší prostor pro únik. Pro úkrok stranou.
Pak za ním zavřu dveře a vím, že je zkrocený. Že už nemůže ven, dokud mu zase neotevřu.
Je to úlevné a funguje to. Ještě nikdy mi neutekl, pokud jsem ho zavřel.

Nevím. Možná mi to jen pomáhá soustředit a koncentrovat mysl, a proto vlka zvládnu. Nebo opravdu existuje nějaké takové spojení na úrovni mysli mezi námi.
Každopádně funguje a to je hlavní.

A nezmizí. Nikdy.
Vlčice s tebou bude stále. Až do konce tvých dní."
Dodám tiše.

"Je to tvoje součást. Nejde oddělit. Jen na chvíli podržet pod zámkem.
Ale jinak ne. Ona je ty a ty jsi ona. Vaše mysl je pevně spojená a to co cítíš ty, cítí i ona a naopak. Nejste dvě bytosti. Ale jedna.

Já to poprvé použil, když jsem byl docela malý a proměny jsem vůbec neměl zvládnuté. Pohádal jsem se se svým bratrem a schovával se ve stodole. Plakal jsem a zuřil, když přišla moje matka... v doprovodu jednoho muže.
Málem jsem se před nimi proměnil. Naštěstí jsem se tak bál hněvu svého otce, že jsem soustředil veškeré síly na to, abych se ovládl.
Měl jsem v tu chvíli na tu vlčí část pryč. Představil jsem si ji a začal s ní bojovat.

Chtěl jsem být tvrdý a silný. Chtěl jsem nad tím zvítězit. Chtěl jsem to uvěznit. Celý ten dar. V tu chvíli jsem se ho chtěl zoufale zbavit a prolínal jsem ho.
A představil si to vězení.
Na víc moje fantazie nestačila. Ještě jsem si tak nějak neuměl přestavit, že ho rozsekám na kusy.
Vězení, to byl vrchol mé bojovnosti. Jediný konec, který jsem zvládal vymyslet.

Jenže zafungoval....

Pak jsem to začal zkoušet cíleně a podařilo se mi tuhle techniku vypilovat do dokonalosti. Nebo téměř. Těžko říct, třeba mě jednou sklátí tak silná emoce, že to ani já nedokážu. Třeba si v tu chvíli na vězení ani nestačím vzpomenout. Ale zatím mi to vždycky vyšlo."

Nyskel
13.4.2014
1:52:27
Soustředěně nakrčím čelo a poslouchám. Jak popisuje své vězení, začíná se mi před očima rýsovat mé vlastní.

"Zní to jednoduše..." řeknu nakonec. "Jak ho tam ale zatlačíš?" najdu však jeden háček. A v zápětí druhý: "A co pak děláš s tím vězením? To ti tam zůstane? A toho Vlka pak zase pustíš nebo sám zmizí?"

Kdyby nás někdo poslouchal, asi nás zavřou do útulku pro choromyslené rovnou oba...

Gunter
13.4.2014
1:48:31
Suše přikývnu.
"Ano, vězení. Vím, zní to divně, ale naučil jsem se to a funguje to.
Představil jsem si, že mám v hlavě místnost. S mřížemi, pevnou a bezpečnou. Se zdmi z širokého kamene a mřížemi z té nejpružnější oceli. Doslova jsem ji sám pro sebe vymodeloval. Nesmírně živě. A kdykoliv mám pocit, že mě Vlk ovládne, zavřu ho tam.

Tu část, která je ve mně, která je se mnou nerozlučně spjatá. Tu vlčí část moji vlastní duše zatlačím tam. Do vězení. A zavřu ho tam. Pak zůstanu jen já. A já se umím ovládat. Jsem člověk. Moje reakce tedy zůstanou ryze lidské.
Byť plné hněvu. Ale lidské.

I tak se může stát, že se přestanu ovládat nebo někoho ovládnu. Udělám to však jako člověk.

Ten druhý má pak stejnou šanci jako já.
Nepustím na něj bestii, která dalece přesahuje jeho možnosti a schopnosti.
Jeho sílu a dovednost.
Přijde mi to poctivější..."
Přiznám.

Nyskel
13.4.2014
1:42:18
Soustředěně poslouchám a občas přikývnu. Vlastně to pro mě není nic nového. I když doteď jsem to dělala spíš instinktivně a myslím, že jsem si opravdu nevedla špatně. Jen v hodně vypjatých situacích to prostě nešlo jinak...

O té jeho "výhodě" dost pochybuju, ale co. To teď řešit nebudeme.

"Vězení?" zeptám se napůl nedůvěřivě, napůl zvědavě. Zní to trochu zvláštně, ale co jiného si Vlčice zaslouží za to, co mi dělá?!

Gunter
13.4.2014
1:38:29
Zdá se, že to bere opravdu vážně. Posadí se a oči ji hoří odhodláním. To ty Eleanořiny byly vždycky spíš otrávené.
Tvářila se, jako by ji to obtěžovalo.
Jako by vše ovládala a naslouchala mi jen ze zdvořilosti.
Jako by to byla milost.

Nejspíš to tak i vnímala... Ona se vůbec považovala za ženu vysoce nadřazenou všemu okolo.
A svůj Dar brala opravdu jako DAR, který ji povyšoval na cosi rovné bohům.
Tak to vnímala.
Jen pro svoji vlastní bezpečnost, se ho potřebovala naučit ovládnout.
Pro nic jiného....

Kdyby bylo na ní, nejspíš by ho pouštěla na procházku bez jakýchkoliv skurpulí a kdykoliv by se jí zamanulo.
Aby si získala respekt a vzbudila strach ve svém okolí.
Milovala, když se jí lidé báli.
Bylo těžké, ovládnout ji.
Donutit ji, aby tuhle svou vlastnost krotila a držela na uzdě......


Napiji se z hrnku a pak ho rázně odložím na trojnožku vedle postele.
"Ono je to vcelku jednoduché, Nys. Musíš svojí divokou část udržet na uzdě. Ovládnout ji natolik, aby všechny tvé proměny byly pouze otázkou tvé vlastní vůle.
Instinkty nikdy nesmí převládnout.
Ty....člověk.....jsi ten, který to tu řídí.
Všechno ostatní je...nebezpečné. Pro tebe i pro okolí.

Když to zvládneš, pak pro tebe koexistence s Vlčicí bude jen a jen výhodou.

Já to dělám jednoduše. Vytvořil jsem si pro svého Vlka vězení...."
Nadechnu se a s obavami na ni juknu, jestli si nemyslí, že jsem se zbláznil.

Nyskel
13.4.2014
1:27:09
Mile se usměju. Vlastně nevím, co mě předtím tak popuzovalo. Je to moc hezké, když se o mě někdo stará. Když se o mě stará můj velký bratr... Ten pocit bezpečí se mi rozlévá po hrudi jak chladivý oceán. Hasí všechny výčitky i vzpomínky. Blaženě se zavrtám do deky a pozoruju ho, jak se motá kolem ohně. A že mu to jde od ruky!

Vděčně pípnu: "Díky moc." a natáhnu se pro hrnek. Ohřívám si o něj dlaně a je mi... krásně.

Venku se ozývá bouřka a já se co chvíli musím napomínat, abych se tvářila odpovídajícím způsobem. Mám totiž tendenci sklouzávat k blaženému chrouňání, protože s čajem v ruce a masem na ohni je to naprosto přirozené.

Gutner se posadí na kraj postele a já se na něj spokojeně uculuju. Pak zahromuje a já se naštěstí rozpomenu. "Bouřka! Boj se!"

Lehce se zachvěju a přikrčím. Když to pomine, omluvným úsměvem naznačím, že už je to dobré.

"Nééé..." zapištím v duchu a cítím, jak ve mně roste panika, když mi tak velkoryse nabídne svou přítomnost. Pracně ji potlačím hned v zárodku, i když on by to přičetl té bouřce. "To až později... až to budu zvládat!" poučím ho v duchu.

Navenek jen rychle zavrtím hlavou. "Ne, je to lepší. Vážně... Asi to bude tím čajem." a pozvednu hrníček, jako bych mu ukazovala důkaz.

Posadím se trochu rovněji, hrnek odložím na stoličku a nedočkavě se zeptám. "Tak co mám přesně dělat?"

Gunter
13.4.2014
1:17:09
Nys souhlasí a zdá se že i nadšeně. Spokojeně se zatetelím a přikývnu.
"Dobře, tak já jdu nachystat to maso, ať se zatím peče." Vyskočím na nohy a když se zeptá, jestli může s něčím pomoci, usměji se.
"Klidně odpočívej, budu to mít za chvíli hotové. Uvařím ti hrnek teplého čaje, aby ses trochu zahřála z té bouřky. A sobě kávu."

Začnu se motat kolem ohniště a nejdřív ze všeho uvařím ten čaj a kávu do konvice.
Postavím hrnek s kouřícím nápojem Nys vedle postele na trojnožku a pak se vrhnu na maso. Nejdřív ho na několika místech naříznu, rozmíchám olej s kořením a sušenými bylinkami a pak ho peroutkou vetřu do každého kousku masa. Napíchnu maso na rožeň a upravím trochu oheň, aby plameny nebyly tak silné. Pár větších polen odstrčím stranou a prohrábnu ohniště, aby plameny nešlehaly tak vysoko. Plecháček s bylinkovým olejem postavím na stoličku k ohništi, abych ho měl po ruce a mohl maso během pečení potírat.

Teprve pak se vrátím k Nyskel, popadnu svůj hrnek s kávou a posadím se zase na kraj postele. Venku už pořádně bouří a hromuje a do střechy začíná pravidelně bubnovat déšť.
"Tak jak se cítíš? Dáváš to nebo si mám lehnout vedle tebe a držet tě, abys ses nebála?"

Nyskel
13.4.2014
0:58:08
Tiše přikývnu, s náznakem úsměvu, když si přisedne.

A znovu přikývnu, když pochopí, kam mířím. "Jde to dobře..." zatetelím se opatrně v duchu. Nechci to zakřiknout.

To jeho "ne kvůli mně" mi zarezonuje v hlavě. "Ani nevíš, jak MOC je to kvůli tobě!!!" ohradila bych se nejraději, ale vím, že nesmím. Ne po tom, co už jsem pro tuhle kamufláž podstoupila.

"Ohrozit? Myslíš jako zabít, Guntere? Úmyslně zabít?" tíživé vzpomínky se na okamžik vyderou na povrch. Připadám si nejdnou jako špinavá, pošpiněná vší tou krví a nenávistí a pomstou... "Ale má pravdu. Ten poslední... chudák, který mi chtěl dát jen pár růží... ten to schytal jen kvůli tomu, že jsem nedokázala Vlčici zvládnout. Možná, kdybych to dokázala líp, mohl teď žít..." znovu si vybavím ta tři zakrslá poupátka potřísněná krví.

Nepatrně se ošiju a rychle tyhle vzpomínky zaplaším. "Teď dávej pozor!" okřiknu se navíc. Ne, na vzpomínky teď vůbec není není čas. Vlastně... nikdy není a už nebude! Zamknu je jak nejhlouběji to půjde. Ty už ke mně nepatří! Ne k Nyskel, Gunterově sestřičce.

Vážně pokývnu, i když má vážnost patří mým vzpomínkám, ne báchorkám o vlkodlacích. Těch se bojím daleko míň než své minulosti.

Horlivě začnu kývat, když navrhuje začít hned. "Moc ráda! Myslím, že dneska se to vážně hodí." dodám a vybavím si společnou postel a Gunterovo pyžamo. "Moc..." hlesnu ještě.

"Můžu ti s tím nějak pomoct?" teď můj hlas zní tak trochu netrpělivě, ale vážně už chci začít! A dokonce by to tentokrát přerazilo i mou chuť a apetit... aspoň na chvíli.

Gunter
13.4.2014
0:47:23
Pořád je ještě vyděšená, ale zdá se, že s tím začala bojovat. Pyšně a povzbudivě se na ni usměju a sednu si na postel vedle ní.
"Můžu?"

O překot spustí obhajobu a já chápavě přikyvuji.
"Tohle je prostě přirozené. Vlci tak reagují." Ujistím ji a když zmíní Eleanor, překvapeně rozšířím oči.
"Ty by se chtěla pocvičit v sebeovládání?" Zamyšleně přejedu prstem po kožešině. Kreslím vlnky v srsti a dumám nad tím.

"To možná není vůbec špatný nápad....Ne, kvůli mně, mně tvá vlčí podoba připadá naprosto přirozená a roztomilá. A nebojím se.
Ale spíš kvůli světu tam venku. Žít v něm musíš a ovládat se je nutné. Jednak bys mohla někoho vyděsit, jednak i ohrozit.......
A především, je to nebezpečné pro tebe samotnou.
Je ti nejspíš jasné, co by lidé asi udělali s člověkem, kterého by považovali zcela zákonitě za vlkodlaka. Zplozence temnot a ďábla v lidské podobě."


Nakloním se, abych ji rozcuchal vlasy na čele. Něžně a bratrsky. A v tu chvíli cítím právě to. Něhu. Touhu, chránit ji.
Cit, kterým se skoro až zalykám.

"Chtěla bys začít hned dneska? Začíná pršet a jsme tu víceméně uvězněni. Spíš více." Dodám s ohledem na její strach z bouřky.

"Postarám se o to maso, dám ho na oheň a můžeme klidně začít. Jestli chceš....."

Nyskel
13.4.2014
0:23:59
Gunter konečně zmizí ve dveřích a já se konečně můžu trochu nadechnout. "Jsem hrozná, já vím, ale jinak to nešlo..." pokusím se ještě jednou o chabou obranu, ale výčitky dál dělají poctivě svou práci. "Ale co! Tak ho snad tak neubyde!" zkouším to na ně po zlém, ale nakonec nad tím mávnu rukou. Ať si dělají, co umí!

Když se podívám zpětně na těch pár posledních minut, byl to docela očistec. A právě tomuhle musím zabránit! Pokud máme s Gunterm nějak fungovat vedle sebe, nemůžu mít pořád hrůzu, že to neustojím!

Vlastně... pohladím zamyšleně teplou kožešinu pod sebou. "Neudělal mi tu druhou postel... a už to ani nestihne. Ta bouřka tu bude cobydup a nikde jsem kolem srubu neviděla prkna. Takže by musel začít kácením. Nestihl bych to. A další noc začínat schoulená v nohách..." Popravdě jsem z toho tak trochu rozlámaná. "A na tuhle postel se v klidu vejdeme! Gunter sám říkal, že se setrami takhle spával. Jenže já se ráno budím celá orosená, jestli si to náhodou Vlčice zrovna nerozmyslí. A já se nechci pokaždé plížit z postele, jako bych něco provedla! Protože neprovedla! Vůbec nic!!!" vzdorovitě se hájím, aniž by mě kdokoli obžaloval.

"Takže když se naučím Vlčici ovládat ještě dneska, ušetřím mu vlastně práci s tou postelí!" uzavřu rázně. A zdá se, že tahle sáhodlouhá úvaha na výčitky aspoň trochu zabrala.

"A taky to oblečení! Jak bych mohla spát v něčem, co voní Gunterem? Vždyť to bych se z toho musela zlbáznit!... tedy... Vlčice..." vytáhnu další trumf. "Takže pokud nemám spát ve svých jediných šatech, musím Vlčici zaručeně zvládat!" ťuknu další hřebíček do rakvičky pro své výčitky. Teď už jsou skoro zticha.

"No a když to mohl naučit tu nánu nevděčnou... tu Eleanor... tak proč by to nemohl naučit i mě!" vítězoslavně završím svou argumentaci a....... mám klid! Vážně? Jo, přestalo to.

Spokojeně se zavrtím a znovu pro jistotu propátrám své nitro, ale kromě Vlčice kdesi ve stínu je vážně klid.

Oddechnu si a pohodlněji se natáhnu na medvědí kůži. Oheň pěkně vyhřívá srub, v břiše mě hřeje polévka a můžu se těšit na maso s úžasnými bylikami. "Jo, dnešek je fajn..." zavrním spokojeně.

V tu chvíli se ozve hluk ze zápraží. Cuknu sebou, jak se leknu, a rychle vymýšlím, kde že jsme to byli. "A jo. Bojím se bouřky!" napomenu se, protože to mé pohodlné hovění na kožešině tomu moc neodpovídá.

Rychle se schoulím do koutku, ale snažím se vypadat už jen trošku vyplašeně. Nechci ho moc trápit.

Vejde, dá dřevo k ohni a pak zamíří ke mně. Plaše se na něj usměju a čekám, až si přisedne.

"Víš, když se bojím, skočí mi to do vlčího samo..." začnu provinile. A tohle je vlastně pravda, jen ta bouřka je v tom trochu navíc. "Možná... kdybys... no... víš, jak jsi pomohl té Eleanor." kňoukám potichu. "Třeba bych to pak líp ovládala, ty proměny..."

Nu, spokojená se svým výkonem úplně nejsem, nemusela jsem být tak ukňouraná, ale někudy do toho musím vlézt...

Gunter
13.4.2014
0:04:02
Oči má tak zahanbené!
Nejraději bych si nafackoval.
Vždycky spíš jednáš než myslíš!
Ta tvá nešťastná klackovitá povaha! Kolikrát tě už přivedla do problémů.


Její hlásek je slabý a bez protestů poslechne. Musí být opravdu hodně vyděšená. Ještě jsem nezažil, aby Nys něco udělala bez diskuzí.
"Budu zpátky cobydup." Slíbím ji horlivě.
A na koně samozřejmě dohlédnu. I když si myslím, že už jsou zalezlí v přístřešku. Cítí tu bouřku na míle."

Vyběhnu ven a zamířím co nejrychleji na dříví. Natáhám k srubu několik pořádných otepí, protože nebe povážlivě šediví a vypadá to na dlouhý a vleklý déšť. Tudíž všechno namokne. Věnuji se tomu poměrně dlouhou dobu. Pak ještě zaběhnu ke koním, překontroluji jestli mají vodu a hodím jim každému pár padančat.
Pak naskládám dřevo na verandu, těsně ke dveřím a přetáhnu přes něj starou deku, abych ho ochránil co nejvíc.

Jednu otep donesu dovnitř a spolu s ní košík s masem. Otep hodím ke krbu a košík postavím na stoličku ke krbu. A pak se nedočkavě vrhnu k posteli, kde leží Nys.

Nyskel
12.4.2014
23:47:30
Zdá se, že působím věrohodně. Konečně mu dojde, co se od něj očekává a začne se podle toho chovat.

Měla bych cítit morální vítězství, ale musím si přiznat, že se teď cítím spíš trapně. "Takhle ho tahat za nos..." dostavují se i výčitky.

Poslušně přikyvuju, oči sklopené k zemi. Teď už to musím jen přestát. "Předehra to byla náročná, ale myslím, že vážně věrohodná..."

A přijdou i lichotky, které hojně vyživují hlodající výčitky. "Zatraceně! Ale já to potřebovala nějak zamaskovat. Ten pravý důvod, proč se potřebuju lépe ovládat. Ovládat Vlčici..." kňourám v duchu, jako bych je tím mohla obměkčit.

Chytí mě za bradu a v mých očích je uvidí. Ty výčitky... Naštěstí to ale vypadá úplně stejně, jako kdybych se styděla za svůj strach. Takže všechna ta práce nepřijde vniveč.

"Dobře..." pípnu jen a poslušně se odšourám k posteli. Shodím boty a vlezu si na kožešinu. "Počkám tady, než doneseš to dřevo. A podívej se na koně..." pípám dál a vážně se stydím. Hrozně...

Gunter
12.4.2014
23:38:15
Zvážním. Jako ano, zasmál jsem se, ale posměch to rozhodně nebyl. Spíš upřímné pobavení.
A ona vypadá tak shlíple, tak nešťastně a zahanbeně. Přitom vůbec nemá proč.

Jsi osel, Guntere z Tronje.
Chechtáš se ji a pak se divíš, když nepochopí tvoje pohnutky.
Jak se asi tak může cítit?
Přiběhla sem. Za tebou.
Aby ti svěřila svůj velký strach a ty ses jí začal smát, místo, abys ji nabídl útěchu, kterou potřebuje.
A porozumění.


Dokonce mi to vžene do tváře lehký ruměnec. A rozpaky.
Pohladím ji ještě jednou a moji tváři se mihne soucit. A zahanbení.
"Nejsi hloupá. Každý přece máme svoje strachy a noční děsy.
Každý se něčeho bojíme. Strach číhá ve tmě a vždycky ví, kam zaútočit.
A velikost nebo muskulatura o tom vůbec nerozhodují.
Zažil jsem muže velkého jak dům, který se bál koček.
Proč by ses ty nemohla bát bouřky?
Navíc, když je bouřka, nebe se zdá najednou daleko blíž, jako by nám mohlo každou chvíli spadnout na hlavu."
Snažím se to napravit.
Spěšně a možná neohrabaně. Ale upřímně.
Opravdu mě to mrzí.

"Mně to jen překvapilo, protože jinak jsi nejstatečnější žena, kterou znám.
Možná jsem jen na chvíli zapomněl, že i když jsi Vlk, pořád si člověk.
A navíc jemná křehká dívka."


Vezmu ji za bradu a donutím ji, aby se na mě podívala.
"Nemusíš se bát. Zůstaneš tu a já se o všechno postarám.
Jestli chceš, tak si zalez do postele a schovej si hlavu pod deku. Většinou to pomáhá.
Jestli bude bouřka trvat celou noc, budu ti nablízku. Aby ses nemusela bát."


A přijdu o rozum. Ale to nevadí. Budu to muset zvládnout. Nenechám ji, aby se chvěla strachem v noční tmě.

Nyskel
12.4.2014
23:26:45
"Cože?!" vyheknu rozhořčeně a na zlomek okamžiku ztratím koncentraci, takže v mých očích se mihnou blesky. Je to ale opravdu je chvilinka a Gunter to přes to své řehtání ani nemůže zaznamenat. Pekelným soustředěním tam vrátím strach.

Uvnitř to ale začne bublat. "Já mu řeknu, že se hrozně bojím a on se směje?! On se tlemí?!?! On se tu hýká jak osel?!?!?!" Ano, jeho reakce je asi logická, ale po tom emočním vypětí před chvilkou mi to přijde vysloveně sprosté. Nemůže sice tušit, jakou bitvu jsem právě vybojovala, ale... "Neměl by mě litovat?! Chtít chránit?! SAKRA!" pěním v duchu.

"Soustřeď se! Soustřeď se!" vzpamatuju se rychle z té nespravedlnosti a dál držím pózu. V duchu mu ale slíbím něco strašně škodolibého...

KONEČNĚ mu to dojde a začne mě chlácholit. "No to to trvalo..." beru ho na milost... ale jen pomalu. A ten slib platí!

Nechám se dokonce i pohladit a nasadím výraz plaché laně. Dá mi to ovšem práci, protože si ze mě zase začne utahovat.

"Tohle jsem si měla líp promyslet..." vezmu si z toho ponaučení. Nahlas jen dodám: "Vím, že je to hloupé..." snažím se, aby to znělo zahanbeně. Což nemusím ani tak moc hrát, když si vybavím, co tropila Vlčice. A co chtěla tropit!

Sklopím oči a zahanbeně svěsím ramena. Hotová hromádka neštěstí.

Gunter
12.4.2014
23:14:58
Jednu chvíli je vlčice v mém objetí a hned tu další se potácí zpátky, kroutí se a vlní, jako by bojovala sama ze sebou.
"Máš křeče?" Vyhrknu, protože to mi to ze všeho nejvíc připomíná.

Pokročím k ní a natáhnu k ní starostlivě ruku. Zase je tak rozrušená...Něco ji úplně vyvedlo z míry. Mimoděk se mi zježí kůže na zátylku a vlk ve mně mocně zařve, ale to už se ale na zemi choulí Nyskel.

Nevěřícně potřesu hlavou a dělá mi to opravdové starosti. Zvlášť, když se na nejistých nohách postaví a vydechuje, jako by ji někdo škrtil. Jako by ji něco škrtilo.
"Co se doparoma stalo!" Vyheknu znovu, ale to co mi odpoví....zůstanu na ni zírat a chvíli neříkám nic. Jen otvírám a zavírám ústa. Pak se začnu smát a ve chvíli přímo hýkám. V pauzách, kdy lapám po dechu, se snažím promluvit, ale nedaří se mi to.

Teprve po chvíli nevěřícně vydechnu.
"Ty se bojíš bouřky?"
Nejde mi to do hlavy.
Nyskel bojovnice. Nyskel nepřístupná vlčice a bojí se bouřky?
Ještě jsem nezažil Vlka, který by se bál bouřky.


I když její vyděšené oči hovoří za své.
Asi fakt nekecá.
Udusím poslední záchvěvy smíchu a přistoupím blíž.

"Promin, nemyslím to zle, jen mě to naprosto vyvedlo z míry.
Tohle je tak úžasně lidské....dívčí.
Moje malá neteř se bála bouřky, ale ty...
Ty jsi hrozně nebojácná, samostatná.,....
Nikdy by mě nenapadlo, že se zrovna ty budeš bát bouřky."


Pomalu mi dochází, že jsem opravdu slyšel před chvílí bouřit.
"Takže pro to dřevo přece jenom půjdou moje svalnaté nohy, co?" Zašklebím se vesele a natáhnu ruku, abych ji pohladil.
"Nemusíš se ničeho bát. Já tě nedám! Ani bouřce!" Ujistím ji vážně, ale oči mi hrají.

Nyskel
12.4.2014
22:58:40
Vymyslela jsem to krásně, úžasně, dokonale...

"Bohové! Já jsem tááák pitomá!" vyjeknu v duchu hned v dalším momentu.

Vlčice, která se celou dobu toužila dostat ke Gunterovi, teď zaparkovala v jeho náruči. Úplně zahalená a omotaná jeho vůní, jeho obličej jen kousíček od čenichu. A ještě k tomu všemu ten hluboký, medový hlas v hlavě, teď tak starostlivý a poplašený.

"Pryč! Hned! PRYČ! Nech ho! Nech ho být!" křičím v duchu, jako bych zaháněla vlka od stáda. A já zaháním! Kdybych po ní mohla házet kamení, neváhám ani na okamžik.

To pnutí, které teď cítím uvnitř vlčího těla, je obrovské. Vlčice větří jak o život a srdce se v hrudi rozbuší o to rychlejí. Cítím, jak mě polévá horko... mě horko, Vlčici vzrušení.

"Néééé!!!" zakvičím v duchu, protože cítím, že se na něj chce vrhnout. Povalit ho a lísat se a ... a... "Zpátky!!! Mazej! Hned!!!" teď už necítím hraný strach, cítím opravdovou hrůzu.

Snad ta hrůza mi konečně pomůže, aby Vlčice zahrabala zadníma nohama a trochu vrávoravě couvla. Nechce, ale já ji tlačím! "Nech toho! Zmiz!!!" deru se o svou lidskou podobu jak udatný rek.

Zakňučí. Rozčileně a vztekle, ale když ještě jednou tvrdě zatlačím, povolí. V tu chvíli se krčím na podlaze opět já. Přerývaně dýchám a rozčileně se rozhlížím. "Je pryč! Jo, je pryč... klid... zvládla jsi to... klid..." opakuju si v hlavě mantru, která by měla uklidnit i mé tělo.

Gunter je teď jen malý kousek ode mě. Vrávoravě vstanu a vydechnu. Ještě jednou ... a znova...

Pak se mu konečně podívám do očí a hlesnu: "Bouřka." Na víc se nezmůžu. Místo strachu je ovšem v mém hlase slyšet jen obrovská úleva, čímž se tón hlasu dostane do ostrého konfliktu s tím, co se dělo před malinkou chvilinkou.

"Sakra!" zakleju v duchu. Taková dřina a já to takhle zasklím! "Já... bojím se bouřky." dám si repete a pokusím se to trochu napravit. Tvářím se vyděšeně a do očí se pokusím vtěsnat takovou tu zoufalou touhu po bezpečí.

Gunter
12.4.2014
22:39:30
Odpoví mi vesele, odpoví mi s humorem, ale neuspokojí mě to. Nějak mám pocit, že mi tak úplně neříká pravdu.
Přesto vyloudím na tváři povinný úsměv a vrátím se poslušně k polívce.
"Mohlo mít. Tedy dřevo. Nožičky. Takové dvě pěkné, svlnaté. Kdybys nebyla tvrdohlavá jako oslík." Upozorním ji společensky a láduji se dál.

Zmizí jak pára nad hrncem a já si pokojně přidám.
Chce se tahat, ať se tahá. Těžko ji vtom můžu bránit.
I když na druhé straně, asi chce být užitečná....měl bych si ji za to vážit.
Která žena se neustále snaží přiložit ruku k dílu, místo, aby se nechala obskakovat....


Namáčím si chleba do polévky a zaujatě nad tím dumám, když mě zasáhne vlna strachu.
Okamžitě vyskočím celý zježený.
Nyskel!

Obavy o její bezpečí mnou projedou jako ostrý nůž.
Vrhnu se ke dveřím a převrhnu talíř s polívkou. Obsah vstříkne na stůl, ale já to vůbec nevnímám....

Do srubu vletí Nyskel. Nyskel vlčice. Se staženým ocasem a zježenou srstí.
Rychle přikleknu a zachytím její dobržďující tělo do náruče.
Div mě neporazí, ale ustojím to.

"Co se stalo? Co se u všech bohů stalo?" Vyjeknu a nahmatám její vyděšený vlčí obličej a sevřu ho do dlaní.

Nyskel
12.4.2014
21:56:45
"Vezmu jen pár polen, ty v klidu dojez!" zavelím přísně, i když tón je v podstatě dobrácký.

Už sahám na ohoblovaná prkna dveří, když se zeptá tak... tak... upřímně. "Zatraceně! Kdybych mu to jen mohla říct! Vždyť on je jediný, kdo mi s tímhle může pomoct! A přesto to nejde. Co by si o mě pomyslel?! Co by si pomyslel o Vlčici, která je mou nedílnou součástí... bohužel!"

Zaváhám jen na okamžik a pak se otočím s vážnou tváří: "Trápí..." přisvědčím.

"Hrozně mě trápí, že to dřevo nemá nožičky. No uznej, nebylo by to fajn?!" dopovím stále ještě vážně, ale pak už se rošťácky zařením. Až mě překvapuje, jak upřímně to muselo vypadat. A jsem na sebe vlastně v ten moment hrdá, jak jsem to hezky ustála.

To už ale mizím ve dveřích a mířím za srub, kde má Gunter uložená polena v úhledné hrázce.

Urputně přemýšlím, co s Vlčicí. Zdá se, že ta moje terapie moc nefunguje. Chvíli potom se ještě chová slušně a uraženě zaleze. Jenže pak jí otrne a je to tu zase. A navíc naprosto nečekaně.

"Je jen otázka času, kdy to jednou nezvládnu. Kdy se proměním a...... co? Co by se dělo? Pobíhala by kolem Guntera jak pejsánek a olizovala by mu obličej? Nebo by si snad lehla na záda a vystavovala na odiv břicho, jak jsem to viděla v jedné smečce? Uch... to by ale bylo ponižující! Jak bych to pak Gunterovi vysvětlila?!" Tahle představa je obzvlášť děsivá.

"Kdybych to nějak navlíkla, třeba by mi mohl pomoct... Když pomohl té Eleanor... Jenže si musím najít nějakou jinou záminku... Jiný důvod, proč Vlčici nezvládám, než je on sám."

V tu chvíli v dálce zahřmí. Je to jak spááása! "No JISTĚ! Bouřka! Strach! Většina ženských se bojí bouřky! A je přece logické, že když se bojím, mám nutkání jít do Vlčice." jásám v duchu nad svou geniální myšlenkou.

Cítím se zároveň trochu trapně, že to na něj takhle sehraju. Ale na druhou stranu... tohle je v podstatě nevinné. "A do budoucna to pomůže nám oběma! Klidně si pak bude moct chodit ve spodkách celý den a mně to bude šumák!" zajásám znovu.

Chytnu dvě polena, ledabyle je rozhodím a pak se bleskově změním ve Vlčici. Vyrazím kolem srubu jak blesk a vlítnu dovnitř.

Po cestě ještě stihnu doladit vyděšený vlčí výraz a bušení srdce se dostaví samo z té radosti, že jsem to tak hezky vymyslela.

Prudce oddechuju, ohon mezi nohama a ustrašeně se dívám na Guntera.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 


 


 

Liraell


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.