abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
22.4.2014
19:17:58
Je vidět, že vlastní povalování je mu milejší než osud stolu... a musím si přiznat, že ho plně chápu!

A dál chápavě pokyvuju, když mluví o vaření pro jednoho. "Kdybys viděl, jak jsem jedla do teď..." uklouzne mi a trochu se za to i zastydím. "Všichni ti syroví zajíci, bažanti a srnky... ve vlčím... Teplé jen v hospodě a málokde měli tak svělou kuchyni jak u Eve. Tohle je oproti tomu ráááááj..." Blaženě se zavrtím a sáhnu po té s marmeládou.

Gunter vyrazí pro další dávku a když se vrací s celou horou placek na sladko, blaženě se na něj usmívám. Jak sluníčko... ne, spíš měsíček na hnoji.

Horlivě přikyvuji, že tohle vážně a opravdu krásné je... naprosto nad očekávání. A nejen ty placky.

A pak se zarazím. Ne, neprší, tím jsem si jistá. A země trochu rozmáčená je... ale... "Já jsem zatraceně úplně zapomněla na ty koně!"

Je fakt, že už od počátku pozoruju, že Gunter k nim má daleko vřelejší vztah než já. I když jsem s Bellou procestovala své, je pro mě stále spíš dopravním prostředkem, než členem mé jednočlenné rodiny. Horečnatě přemýšlím, jestli kápnout božskou nebo ne. Mlhavě si uvědomuju, že oba byli vzadu u přístřešku. Rozhlížela jsem se, jestli mě náhodou Certus nejde vykoupat.

"Už neprší... a trochu rozmoklo tam je. A... koně to přežily." hlesnu nakonec. To je pravda a na to se mě ptal, ne? Takže ani nelžu...

Raději se hladově zakousnu do další placky, abych měla čas něco vymyslet, kdyby se ptal dál...

Gunter
22.4.2014
18:58:33
"Myslíš?" Překvapeně koulím očima.
"Teda jako....já si to nemyslím. Až mě budeš obskakovat, milerád si lehnu do peřin jako nemocný král a nechám si nosit snídani do postele.
Vlastně by se mi to i líbilo...."
Zasním se.

Budou kolem mě vířit ty zelené sukně....na tváři mě zalechtají medové vlasy.....
Když se skloní ke mně, tak.....
Tak dost!
Zakážu si tyhlety nebezpečné představy hnedle z kraje a vlk zklmaně stáhne oháňku mezi zadní nohy. Schlíplý jak zmoklá slípka.

"Já si na hodovní tabule moc nepotrpím....zato obsluha, ta je opravdu důležitá." Mudruju.
"A hlavně fakt, že to nemusím připravovat sám. Sice vařím docela rád, ale když to musím dělat pořád, je to otrava. A jen sám pro sebe, víš?
Vůbec mě to pak nebaví. Nemám motivaci.
Ale vám sloužím k smrti rád, krásná paní."
Dodám bryskně a je to pravda.

Baví mě to.

"To mě opuaudu těší." Opičím se po ní a vyskočím, abych ji namazal další.
Tentokrát jich nasystám celou pyramidu a sednu si vedle ní.
Pohodlně se uvelebím, tak abych ji neutiskoval a začnu se cpát taky. V ruce hrnek s horkou kávou.

"Pak, že se nemáme krásně, viď?" Mrknu na ni blaženě a zamávám plackou ve vzduchu.
"Prší venku ještě? Je to moc rozmoklé?" Zajímám se prakticky.
"A co ti dva? Jak přežili noc?"

Nyskel
22.4.2014
18:36:19
Mezi drkotáním nasaju tu lahodnou vůni a už ta samotná mě začíná rozehřívat. "Jééé... placky..." vydechnu zasněně. Teď bych byla vděčná za každé teplé jídlo, aniž jsem si jistá jejich chutí.

Dostanu ještě druhou vrstvu. Gunter se ke mně skloní a začne mi třít paže. Trochu se narbím, hlavu stáhnu mezi rameny, abych se ještě víc zachumlala, a musím konstatovat, že to pomáhá. Ovšem to, jak je teď Gunter blízko, má mě prakticky v náruči.

Na okamžik ztuhnu. Vlčice totiž zavětří. Cítím to, jak hltá jeho vůni. "Sakra! Měla jsem ji zavřít!" zakleju a zbrkle stavím v hlavě tu paseku, na které se vězení snad objeví samo.

Ona ale jen uraženě frkne a zaleze. Zmateně propátrávám své nitro, ale je klid. "Že bych ji vážně zkrotila? Tak rychle?" váhám. Je to překvapivé a nečekané... a zdráhám se tomu uvěřit.

Pro teď to ale odsunu stranou, protože Gunter právě s povzdechem míří k posteli s várkou palačinek.

Zahanbeně zvednu oči. "Už je to tady. Začínám ho štvát. No jo, no jo, já už s tím přestanu. Nechci, aby mě obskakoval pořád... tohle bylo jen z legrace..." kaju se v duchu a trochu se v těch dekách narovnám a posunu blíž k okraji postele. Jsem připravená vstát a jít ke stolu, jako hodná holčička.

Jenže to už je prostřeno v posteli a tak si jen vybabuším ruce a natáhnu se po placce. "Dej mu ještě šanci..." spiklenecky na něj mrknu. "Až budu obskakovat já tebe, určitě ti bude hodovní tabule milejší než povalování na pryčně..." naznačím, že počítám s protislužbou. I když........ musím si upřímně přiznat, že po tom roce a půl na vlastní pěst je to obskakování nakonec vážně příjemné.

Hladově se zakousnu do teplé placky s medem. Sem tam ji olíznu jazykem, aby med nestekl do dek. "Dyž já mám stuašný huad..."huhlám blaženě s plnou pusou. Ty placky jsou úžasné!

Gunter
22.4.2014
18:03:44
Když se Nyskel vřítí do srubu, už mám placky hotové a jen dochystávám čaj pro ni a kávu pro sebe.
"Já tě varoval." Zachechtám se.
"Je to horská voda. Občas mám pocit, že mi zmrznou zuby a vypadají, když se ji pokouším pít studenou."

Položím na stůl ještě med a zavařeninu a pak s povzdechem přistoupím blíž. Přehodím ji přes ramena ještě svoji deku a chvíli ji třu přes obě deky ramena a paže.
"Je to lepší?"

Pak se vrátím ke stolu, namažu jednu placku medem, na druhou nakydám zavařeninu a s povzdechem je donesu na cínovém talíři zase do postele.
Naliji ji teplý čaj a položím ho na stoličku vedle. Tak jako včera.
"Myslím, že ten stůl prostě zrušíme...." Zašklebím se a když vidím, jak pořád drkotá zuby potřesu soucitně hlavou.
"Doporučuji nejdřív ten čaj, ať se zahřeješ."

Nyskel
22.4.2014
17:48:50
S blahosklonným a stále ještě triumfálním úsměvem vyjdu ze dveří.

Jak si to tak plavně a vznešeně šinu k potoku, přistihnu se, že se přiblbe uculuju... "Ještě že mě nevidí..."

Jak si tak "prostírám" u potoka své věci, nechám myšlenky rozběhnout, kam se jim zachce. A kupodivu to není k ledové vodě, která mě čeká, ale ke Gunterovi. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem měla takové štěstí. "Jaká byla pravděpodobnost, že potkám druhého Vlka? A ta, že si vzájemně sedneme, byla ještě menší, prakticky nepatrná... A co teprve to, že jsem z něho směla udělat svého staršího bratra, který útrpně snáší mé rozmary... shovívavě a dobrosrdečně...?! Nemožné! A že je sním taková legrace??? To už je.... no......... nechápu to!!!"

Obeřetně se rozhlédnu, tohle mi prostě zůstane už navždy, a zavětřím. Vzduch čistý a tak se rychle svléknu a pokusím se umýt, co mi husí kůže dovolí. Nutno říct, že toho nedovolí moc! "Večer ale bude koupel....... pokud si Gunter raději nezlomí ruku!" ušklíbnu se pobaveně. Vlasy také nechám na večer a rychle vpluju do prádla i šatů.

S husinou a drkotajícími zuby vyrazím zpět do srubu. Ke konci už běžím.

Vpadnu dovnitř jako velká voda, věci odhodím na stůj a skočím šipku do postele. Tam se během okamžiku zamotám do deky, až po bradu, přitáhnu si kolena k bradě, pevně je obejmu pažemi a drkotám. "J-je le-le-edová." vydrkotám na vysvětlenou a omluvně se usměju.

Gunter
22.4.2014
17:34:57
Přehnaně kulhám k ohništi a hážu po ni rádoby ponížené pohledy. Hlavu vtáhnutou mezi ramena, těkající oči a předstírám okázalý třas rukou.
"Shovívavost, jasnosti. Hned to bude. Už chvátám, chvátám. Snídaně bude než se stačíte laskavě sesnout z vašeho vznešeného lože."

Začnu rozdělávat oheň a schválně si počínám co nejpomalejí a všechno, čeho se dotknu, mi padá na zem.
Koktavě se omlouvám a o to víc mi věci padají.

"Vaše blahorodí je půvabné vždy, ó nejmocnější a nejušlechtilejší!
I kdyby chodilo blahorodí v pytli, bude to náramně sličné blahorodí."
Šklebím se a když mi oznámí, že se půjde koupat, hluboce se ukloním s rukou na srdce.

"Kajícně se omlouvám za svoji pomalost. Vaše trpělivost se mnou ničemným nezná hranic. Hluboce si toho vážím a slibuji, že než se vaše blahorodí vyčachtá, snídaně bude na stole. Váš otrok se o to postará."

Těch služek mi přijde trochu líto, protože jsem pevně přesvědčený, že bych jí dokázal posloužit daleko líp a účiněji, ale nehádám se, protože i mě už kručí v žaludku.
Dovláčím na ohniště rendlík s vodou a rychle se pustím do přípravy placek. Přece jenom je mi jasné, že to nějaký čas zabere.

Nyskel
20.4.2014
12:20:25
Vychutnávám si svůj triumf... a vůbec nevadí, že to Gunter všechno šaškovsky přehání. Naopak je úžasné, že přistoupil na mou malou hru.

Zaroluju jazyk, zavřu tlamu a snažím se tvářit vznešeně. Jako plnokrevníci na dražbě.

Když mi líbá packy nehnu ani brvou, byť uvnitř se řehtám jako malá.

"Dobrá, můžeš vstát. Jen nevím, jak dlouho mi vydrží takový otrok s bolavými koleny..." mudruju naoko už jen pro sebe, jako bych se rozmýšlela, které střevíčky si vezmu na dnešní procházku do parku.

Vyskočím na postel, stočím se do klubíčka, hlava zůstane vznešeně zvednutá a pozoruju ho. Šibalské jiskřičky dál pableskují v mých očích.

"Vlastně jsem teď ve vlčím!" dojde mi najednou to, co už je několik desítek minut naprosto zřejmé. Zapátrám opatrně ve svém nitru, ale zdá se, že mi to včerejší a noční vězení Vlčice odpustila... Není tam ani stopa uraženosti nebo hněvu. Možná jsem ji obměkčila tou zběsilou honičkou v lese. "Že by?"

Nechám přeběhnout svědění po páteři a teď už pozoruje Guntera z postele opět dívka. V ne příliš úhledném pyžamu, s holýma nohama, čouhajícíma z otrhaných kalhot.

Sednu si a podívám se na sebe. Musím se ušklíbnout. "Takhle bych ti jako královna asi vládnout nemohla..." utrousím nespokojená se svým zevnějškem. A taky se snažím dostat všechny ty pavučiny a jehličí z vlasů. Proletěla jsem tím největším hnusem, co to šlo...

"Tvá královna využije tvé zoufale pomalé přípravy snídaně a odporoučí se do koupací síně..." pronesu vznešeně a sáhnu po svých věcech na mytí. K tomu sbalím do uzlíčku i zelené šaty a vyhrabu z torny spodní prádlo. Teď totiž na sobě žádné nemám...

Ve dveřích mu ještě blahosklonně pokynu. "Nemusíš spěchat. Mé služky mě v lázni obslouží..."

Gunter
20.4.2014
11:44:12
Vstoupím do srubu už jako člověk. Rozchechtaný, udýchaný.
"Královna? Takže opravdu skončím jako tvůj štolba? Ba co hůř, otrok všech tvých přání....To jsem to dopracoval."
Šklíbím se.

Pak rychle překonám vzdálenost mezi námi a padnu na kolena. Popadnu ji za packy a skloním hlavu.
"Jsem ti k službám, ó má paní. Navěky až do skonání budu líbat tvoje nohy. Co nohy, prach na tvých rozkošných tapkách" Deklamuji, zatímco vtisknu dva rychlé polibky na chlupaté vlčí tlapy.

Pak se zadívám do těch jantarových očí a zaprosím.
"Můžu vstát, ó vznešená? Rád bych ti šel udělat snídani a bolí mě kolena. Taky. Mimo jiné."

Nyskel
20.4.2014
11:22:47
Ani se mi nechce věřit, že mi má taktika vychází. Už jsme jen kousek od srubu. Otočím se za sebe, ale Gunter už mě nepředhoní. "Nebo nechce předhonit...?" bleskne mi hlavou pochybnost, ale rychle ji zaženu. Ne, chci si svůj triumf užít se vším všudy.

Vlétnu dovnitř otevřenými dveřmi jak velká voda a opět se zastavím až o postel a stěnu, jako minule. Stojím teď hrdě proti dveřím, na vlčí tváři vítězoslavný výraz, a zahulákám mu do hlavy: "Pevnost dobyta! Teď jsem královna Údolí Medového potoka a ty jsi můj otrok!!!"

Jazyk vyrolovaný venku, šťastný a blažený škleb vlčí mordy, jiskřivé oči. A v nich triumf!

Gunter
20.4.2014
11:09:12
Jsou chvíle, kdy se octnu těsně za ní.
Jsou chvíle, kdy ji chňapnu po oháňce a už si myslím, že mám vyhráno.
Přece jen jsem větší, silnější a nohy mám jak čtyři dokonalé vytrénované pružiny....

Ona je ale přece jen mrštnější. Vždycky v poslední chvíli udělá prudkou kličku a zase mi unikne. Hbitá a mrštná jako lasička.
Na jedné straně mě to štve, na druhé rozesmívá a těší. Tlamu mám rozevřenou v nadšeném úsměvu a oči mi blýskají nadšením.

Čím víc polykají moje tlapy vzdálenost, čím víc letíme hustým podrostem i volnými úseky, tím jsem šťastnější.
Protože ona září. Jakoby z ní spadly všechny chmury a nejistoty. A já jsem tomu ze srdce rád.

Míří ke srubu a já už vím, že tam dorazí první.
Možná, kdybych víc napjal svaly, dokázal bych ji předhonit. Nevím.
Rychlá a obratná je nesmírně.
Ale já nechci.

Chci vidět zář triumfu v jejich očích, až se promění.
Hrozně moc chci.
Najednou je to důležitější než jakákoliv soutěživost. Což náš vztah výrazně odlišuje od toho, který jsem měl s Herlanem. Nebo Heidi.
I když ona se mnou jako Vlk nikdy neběžela.

Svým způsobem mi to přijde líto.
Byla by krásný a důstojný Vlk.

Nyskel
19.4.2014
18:03:32
Vyběhl za mnou. Radostí mi srdce poskočí. Takovou tou dětskou, uličnickou, hravou... Kdybych byla v lidském, vypísknu. Takhle ve vlčím, jen ňafnu a vyrazím vpřed.

Pěkně protáhnu krok, abych využila všechny své výhody. Peláším lesem, do kopce, přes padlé kmeny, divoce vletím do smrčí, abych se po chvilce zase vynořila, celá od pavučin, s tlamou otevřenou v širokém, lišáckém úsměvu.

Když už slyším funění a bubnování těžkých tlap v podrostu, prudce změním směr. Běžím teď po vrstevnici. Ovšem i když se snažím, seč mi síly stačí, při vytrvalostím běhu, na Guntera nemám. Nezbývá než kličkovat. Náhle měním směry, proplétám se tam, kde bude mít Gunter se svým obrovským vlčím tělem potíže větší než já. Čím menší skulina v podrostu, tím lepší.

Obloukem mířím ke srubu! Jsem odhodlaná být tam první a prohlásit jeho pevnost za dobytou.

Oči mi jiskří, zrychleně funím a letím zelení jako rezavá šipka.

Gunter
19.4.2014
17:33:12
Skoro lítostivě poslouchám její nářek.
To jsem byl opravdu tak surový?
Jsem chrapoun?

Nejistě si ji prozhlížím. Skoro vypadá, jako by ji něco bolelo.
Přece jen jsem kus chlapa a mám sílu.....co když jsem ji nějak nešetrně uchopil?

"Ublížil jsem ti?" Hlesnu rozpačitě.
To jak žmoulá ty rohy deky....působí tak bezbraně.
Možná jsem to fakt přehnal.
Je to jemná dívka a já...ty moje drsné žerty, už se mi jednou nevyplatily.....


Váhavě natáhnu ruku, abych ji utišil, ale vtom se najednou pohne hbitě jak lasička a já mám ve stejný okamžik deku na hlavě a kácím se pod její tíhou na postel.
Jemná!
Pchá!


Vystřelí ke dveřím a než se vyhrabu z deky, uvidím jen kmitnout její rudé vlasy a do uší mě bodá ta vzpurná slova.
"Potvoro záludná zrzavá!" Hulákám za ní a vystřelím ze dveří přesně ve chvíli kdy nazrzlá oháňka mizí za rohem srubu.

Přímo z verandy skočím plavmo dolů a dopadnu na své silné spolehlivé tlapy. A uháním za ní, jazyk plápolající až na vestě.

"Počkej až tě chytím, nadělám z tebe čtyři malá štěňátka!"Funím bujaře a užívám si každý skok. Každý nádech toho chladného jiskřivého rána.

Koutkem oka zahlédnu vyplašenou Bellu, ale nevěnuji ji příliš pozornosti. Důležitá je ta malá štíhlá Vlčice pádící přede mnou.

Nyskel
19.4.2014
17:16:58
Když konečně povolí stisk, sesunu se na postel a kňourám... "Takovýhle výprask za nic... Já byla tak hodná, obětavá, laskavá, a tenhle chrapoun mě tu tak tráááápíííííí...." protahuju ublíženě.

U toho se vymotávám z deky a ublíženě ji hňahňám před sebou, žmoulám rohy a schválně se na Guntera ani nepodívám. Pomalu zvedám deku, jako bych se do ní chtěla zimomřivě zabalit, stále s tím svým ublíženým výrazem.

Na chvilku tak zůstanu, dívám se ublíženě do kožešiny, dekou si kryju celé tělo.

A pak, když si myslím, že to má šanci, vyrazím hbitě vpřed. Dávám si opravdu záležet, aby to bylo rychlé. Přehodím Gunterovi deku přes hlavu a já letím hned za ní. Vrhnu se na něj plnou vahou a pokusím se ho povalit na posteli, zahudlaného do deky. Je mi jasné, že se z ní rychle dostane... je opravdu silný, ale stačí mi jen okamžik. Hodlám uskočit z postele na zem a vyrazit ke dveřím. A pak ať si mě, ve vlčím, hezky honí. To budou síly aspoň trochu vyrovnané.

Do toho povykuju vzpurně: "Mír až do příští války, která právě začaláááá!"

Gunter
19.4.2014
16:58:09
Jaká slast!
Jaká rozkoš!

Užívám si každičký plácanec na ten oblý zadeček.
Užívám si každou ránu.
Je to jak balzám na mé ubohé týrané srdce, tělo i ducha.

"Tak hade?
Tak padouchu?
Že se nestydíš! Chovám tě jak ve vatičce, vlastní botky ti bez mrknutí oka hážu do klína a ty takhle!
Masíčkem tě krmím! K vodopádu vozím! A tobě je to málo?"
Nadávám vesele a musím napnout všechny síly, abych ji udržel.
Kroutí se jak hádě. Co hádě. Celé klubko hadů.

Když z ní konečně vyloudím to sladké přiznání porážky, na okamžik strnu a nedůvěřivě si ji prohlížím.
Pěkně po očku.

"Opravdu?
Jako fakt?
Není to jen nějaká tvoje rafinovaná léčka?"
Zeptám se zkoumavě a opatrně ne příliš ochotně uvolním stisk svých svalnatých rukou.

Nyskel
19.4.2014
16:38:06
"Zásah!" zaryčím vítězoslavně, když ho bota trefí do ramena. Ovšem pocit vítězství je hodně pomíjivý.

Za okamžik už po mě letí všechno možné... vykrývám to plandavou dekou, která tlumí nárazy, jen ošatka na pečivo mě trefí rovnou do čela. Trochu zavrávorám a záměrně zavyju bolestí daleko víc, než by odpovídalo zásahu. Aby měl aspoň na okamžik výčitky.

"Zrádče!" křiknu na něj bojovně a vykouknu zpoza deky, za kterou jsem si "lízala ránu".

Sotva ovšem vykouknu zpoza deky, jen překvapeně heknu, protože můj výhled zastiňuje Gunterovo tělo. Je přímo u mě a než se stihnu vzpamatovat, smotá mě v dece do kozelce.

Škubu sebou jak kapr na suchu, tvář stažená úsilím, ale rty se smějí, zeširoka, a z hrdla mi vychází přidušený smích společně s funěním a hekáním, jak se snažím vysvobodit.

Vyprostit se ovšem nedokážu a v momentě, kdy si mě Gunter přitáhne na koleno, jen vyjeknu: "Zrádče! Tohle je zákeřené! Dej pryč tu deku a pak ti ukážu!" křičím pobouřeně, ale dál je v mém hlase slyšet ověna smíchu.

Vyheknu, když padně první rána. Nemůžu tomu uvěřit! "On mě vážně plácá na zadek jak usmrkánka?!" Jsem v šoku. Ve zvláštním pobouřeném a blaženém šoku.

Prudce se několikrát prohnu do luku, abych se z jeho kolena skulila, ale drží mě příliš pevně. "Ty hade! Ty padouchu! Ty zlosyne!" vyrážím nadávky společně se smíchem, jak dopadají jedotlivé rány.

Jak rány přibývají, začínám chápat, že z jeho pevného sevření se nedostanu. "Míííír..." kvílím teď naoko zoufale a poraženecky a přestanu se zmítat. Odevzdaně ležím ohnutá přes jeho koleno, hlavu svěšenou, až mi rezavé vlasy přepadnou přes temeno dopředu, jako dlouhá opona, zadek zamotaný v dece do hůry.

Gunter
19.4.2014
16:12:35
Přiletí boty a jedna mě pořádně praští do ramene. Zařvu. Ona si myslí, že ji pomůže nějaká pitomá deka. Pchá.
Boty letí vzápětí zpátky a s nimi i moje vysoké jezdecké holínky, ošatka ne pečivo, košík v kterém bylo maso.
Všechno, co je po ruce a není příliš těžké nebo ostré či jinak nebezpečné.

Řehním se na celé kolo a náramně si tu bitku užívám.
Nakonec skočím na postel za ní, bleskurychle ji zabalím do deky, kterou se kryje a sprostě využívám své váhy.
Spoutanou bezpečně v dece tak, že ji čouhá jen hlava a nohy, si ji přitáhnu na kolena a začnu ji vyplácet na neposedný zadech.
Nebolí to, protože to přes tu vrstvu deky ani nemůže cítit, ale je to výprask a zlobivé děti si výprask zaslouží.

"Přísahej mi věčný mír na všechny časy a nikdy jinak!" Hulákám na ni se smíchem a někde hluboko uvnitř je mi strašně krásně.

Nyskel
19.4.2014
0:38:11
Zastýlá mě oblečením... vykrývám košile i kalhoty rukama a stelu si je pod nohy. Teď už totiž na posteli bojovně poskakuju.

Beskově se rozhlédnu. Hledám munici. Všechny věci na poličkách okolo jsou příliš tvrdé nebo rozbitné, nechci zabít svého posluhovače! Kdo by mi vařil snídaně.

Střelhbitě se vrhnu k zemi a hrábnu po botách. Obě letí bleskově jeho směrem... A já se shýbnu pro deku a udělám si z ní kryt. Jen uličnicky vykukuju zpoza látky a čekám odvetu... těším se na odvetu!

Gunter
19.4.2014
0:32:43
"Nemůžu si pomoct! Vždycky jsem byl rebelantský typ!" Zahuhlám bojovně. První polštář chytím, ale ten druhý mě zasáhne. Seberu ho ze země a oba vzápětí letí na Nyskel. A to mi nestačí. Ani zdaleka.
Za polštářem následuje postupně všechno usušené oblečení.

"Ne-na-pra-vi-telně re-be-lan-tský!" Odsekávám spolu s košilami, které na ni přistávají.
Pomalu není pod tou záplavou vidět. Ale já vím, že to hned tak nevzdá.
Je to přece Nys. Moje malá zrzavá Vlčice.

Nyskel
19.4.2014
0:07:49
Vrací mi to zpátky a já mám co dělat, abych se nezačala culit na celé kolo... Jo, musím si přiznat, že miluju tyhle naše přestřelky...

"Z Belly toho moc nevymámíš a tu mědvědici bys zkoušet neměl... víš, jak jsi dopadl posledně..." opáčím a významně pohladím kožešinu pod sebou. Sklouznu k ní i pohledem a to se mi stane osudné.

Zapomenu se na chvilku déle, než bych měla, a Gunter toho využije naplno. V obličeji mi přistane polštář. Vylekaně vyjeknu, ale to už ho má pravačka posílá opačným směrem. A taky pěkně zprudka. "Takhle se chováš ke své dámě?! Holomku!" zahučím bojovně.

A Gunterův polštář v rychlém sledu následuje i můj. Chtěl bitvu, má ji mít!

Gunter
19.4.2014
0:01:56
Nejdřív vypadá, jako by mě chtěla praštit.
Nejdřív.
Pak je najednou nezvykle poslušná a pokorn si lehne zase zpátky.
Co pokorně. Rozkošnicky!

Podezřívavě si ji přeměřím. A samozřejmě oprávněně. Vzápětí to ze sebe začne sypat. Zastavím se a založím ruce v bok.

"Tak vlčice....snídani do postele každé ráno...koukám, že má vaše jasnost jasno.
Jahůdky by si dala! Mlíčko čerstvě nadojené.
A neprozradila by mi vznešená paní, kde ho mám asi tak vzít?
Leda bych podojil Bellu. Nebo můžu zkusit podojit nějakou medvědici, co říkáš?"
Protahuji a oči mi nebezpečně svítí.

Pak popadnu poštář a plácnu ji ho na obličej. Pěkně zprudka.
"Vaše jahůdka, milostivá!

Nyskel
18.4.2014
23:54:30
Profrčí kolem mě a šťouchnutím mě pošle zpátky na medvěda.

Nasupeně našpulím pusu... ale spíš proto, že mě štve má vlastní neohrabanost. Že jsem se nechala tak skulit.

Na okamžik zvažuju, že vystřelím a pěkně mu to vysvětlím, aby pochopil, že mně "neutečkuje", ale pak mě napadne lepší věc.

Spokojeně se zabalím zpátky do deky a spustím: "Téda... to mám ale pozorného bratříčka... Celou noc mě zahřívá jak vlčice mladé a pak se mi ještě postará o snídani... to bude takhle každé ráno? Vlastně... asi bych si na to dokázala zvyknout..." prohodím blahosklonně a rozkošnicky se protáhnu na kožešině. "No ale doufám, že někde splašíš jahody a čerstvě nadojené mléko... Jinak bych si o tvé pohostinnosti musela myslet své..." doplním káravým tónem.

Gunter
18.4.2014
23:47:56
Její rozpaky jsou k sežrání. Tak trochu si to opravdu svinsky užívám.
Pocit, že jsem si to zasloužil, jen zesílí. Aspoň něco!
Drobty z královnina stolu!
Jásej, bratříčku.
Co si neukradneš, nemáš. Co si neukradneš, nebudeš mít.


Trochu se pokárám za ty ošklivé zlomyslné myšlenky, ale jen trochu. Ona se zatím škrábe z postele a drkotá.
Mávnu rukou.
"Jsi zmrzlá jak psí hovínko. Dneska se starám já. Tečka. Nevylezeš, dokud nebude na stole kouřící čaj a placky! Oznámím ji kategoricky. Hlasem přísného staršího bratra. Proklouznu kolem ní a jemně je žduchnu zpátky do postele.

Nyskel
18.4.2014
23:33:59
Daří se mi to... "Sem dobrá!" zaplesám sama nad sebou. Už jsem téměř na své půlce, když náhle...

... pohne se a hrábne po mě paží. Přitáhne si mě jak kočka myš a téměř spokojeně vrní. Cítím to z něj... Spokojenost...

Ten polibek do vlasů je trochu překvapivý a... znepokojivý, na okamžik se mihne na mé tváři stín nesouhlasu, paniky, ale jsem k němu zády, takže ho nemohl vidět. Navíc rychle tyhle nepříjemné pocity zadusám do země jako nebezpečné uhlíky. Kdo ví, co by podpálily...

"Je to úplně běžné. S maminkou jsem se ráno taky hezky přivítala..." Uch... cítím jak divně a falešně to zní. Gunter vážně není jako moje matka. "Ale co, tak lepší, než kdyby jen nerudně zavrčel a poslal mě ke všem čertům, že ho budím..." vyhodnotím nakonec tenhle ranní rituál v Gunterův prospěch.

Sevření paže povolí a já se překulím na kolena, posadím se na paty a dívám se na něj. Usmívám se... "Dobré ráno..." a ticho. Nějak najednou nevím, co říct. Ta pohoda, která z něj sálá, je naprosto odzbrojující. Jen se přiblble a trochu rozpačitě usmívám.

"Já... rozdělám oheň a připravím snídani. Klidně ještě lež..." zadrmolím nakonec a můj úsměv je stejně tak rozpačitý... ale tak nějak hezky rozpačitý.

Pohodím vlasama a začnu se škrábat z postele. Teď, když už mě nehřeje deka ani Gunter, je mi zatraceně frišno. Na rukách mi naskočí husí kůže.

Gunter
18.4.2014
23:18:08
Z poměrně hlubokého a z poměrně nemravného spánku mě probudí dotek. Náhlý a prudký. Jednu chvíli jsem sám uprostřed všech těch bouří a naprosto nereálných představ a vzápětí je najednou všechno to, o čem jsem snil, u mě.

Otevřu oči a lapnu po dechu. Ano, samozřejmě si nejdřív myslím, že se mi to zdá, ale ona je najednou všude.
V mých očích, v mém nose, v mé hlavě. A hlavně u mého rozpáleného těla.
A kurva!
A to tak blízko, že vyděšeně vyjeknu a cuknu trupem nazpět.

Naprosto ji to nerozhodí. Přitulí se znovu a značně nekompromisně.
Zadržím dech a počítám. A znovu. Šílícího vlka v těsném sevření zaťaté pěsti. Celé moje nitro řve odporem a nesouhlasem.
Nechám ho řvát.

Kdybych se ji teď dotkl, bylo by vše ztracené.
Takže si zhlouboka a těžce povzdechnu a přehodím přes ni paži. Přitáhnu si ji k sobě a ochranitelsky ji obejmu. Aby věděla, že je v bezpečí. Se mnou.
Věřím tomu?
Moc ne, ale dokázat to musím. Aby tomu věřila ona. Víc pro ni udělat nemůžu.

Po další půlhodině usilovného počítání přece jen usnu. Svým způsobem je to krásné. Trýznivé, ale krásné.
A jsem-li sám k sobě upřímný, nevyměnil bych to za nic na světě.
Ať shořím!

Probudí mě pohyb. V mé náručí ji prázdno. Instinktivně pohnu paží a přitáhnu si ji zase zpátky.
"Dobré ráno, Nys." Zašeptám ji a políbím ji do vlasů. Teprve potom ji pustím.
Tohle si aspoň zasloužím. Po takových galejích.





Nyskel
18.4.2014
22:40:51
Zdá se mi sen... Jsem v zahradě našeho domu. Takové protáhlé nudli, vzadu, za domem, ale je útulná a upravená, jako obvykle. Dívám se na kvetoucí stromy, všude poletují pilné včely a já sedím uprostřed trávníku. Natahuju se pro květy pampelišek všude okolo a viju věneček. Takový můj rituál každé léto. A pak ho chodíme s Adelaidou házet do potoka.

Adelaida tu ovšem není. Jen já a naše zahrádka.

Věneček už mám skoro hotový a květy pampelišek se na mě smějí jak samotné sluníčko.

Najednou ale zvedne silný vítr a přižene mračna. Těžká, šedivá oblaka, která jsou až po okraj obtěžkána vodou.

Chci běžet domů, schovat se, ale nějak se nemůžu zvednout. Dívám se rozčileně k nebi a chci křičet... Z mého hrdla nevyjde ani hláska. Cítím se bezmocně, zoufale... A je mi zima. Hrozná zima.

Velké kapky začnou padat a brzy jsou to hotové provazce deště. Sedím uprostřed zavitých pampelišek, které se stihly schovat po svém, a cítím mravenčení v nohách. Jsou jak led.

Stejně rychle, jak oblaka připlula, zase zmizí. A vyjde sluníčko. Najednou se můžu i hýbat. Chvíli se zmateně rozhlížím, ale nakonec se tomu podám. Natáhnu se do trávy, která je najednou suchá a přímo láká k odpočinku, a vystavím svou tvář slunci. Hřeje mě po celém těle a já se cítím tak krásně... lehce...

Zavrtím se. Hřeje i ta tráva pode mnou, kolem mě... je mi teploučko... a taky cítím vůně... nejsou to pampelišky. Je to víc... živočišné. Snad i kořeněné. Bylinkové...

Zhluboka se nadechnu a slastně se protáhnu jako kočka na zápraží. Znovu se zachrouňám do té voňavé trávy a usnu...

Světlo mě šimrá pod víčky. Jen slabé, ale přesto ho vnímám. Je mi krásně teploučko. Vzpomenu si na tu trávu. Zhluboka se nadechnu... spokojeně... slastně...

A v tu chvíli si uvědomím, že to není tráva, co tu voní. Byť je to vůně bezpečí a snad i domova. Je to Gunter!

Vyplašeně otevřu oči, aniž bych se pohnula. Teď už je mi jasné, že to teplo kolem mě nebylo od sluníčka.

Ležíme oba na boku, on kopíruje mou polohu, a hřeje... všude... moc... Až to najednou začíná pálit... Jeho paže je přehozená přes má ramena a... je zatraceně těžká.

Spolu se mnou procitla i Vlčice. Možná byla vzhůru ještě dřív, ale nevnímala jsem ji. Stojí u mříže, kouká se na mě... tak nějak vítězoslavně, vzdorovitě... a spokojeně funí. Skoro vrní...

"Dej pokoj!" okřiknu ji jen znepokojeně a v hlavě mi to šrotuje.

"Spí takhle bratr se sestrou? Vždyť... já nevím... Gunter říkal, že takhle spal s oběma sestrami... v jedné posteli..." váhám jestli to odsoudit nebo schválit. Vlastně se necítím nijak špatně. Což je pro mě, nutno dodat, obrovské překvapení. "Možná mu byla taky zima..." vzpomenu si na ta mračna v mém snu.

"Jenže co teď? Když se pohnu, tak ho vzbudím..." přemítám v duchu. Připadám si trochu jak myš chycená na špek, která se nesmí pohnout, aby pastička nesklapla.

Po notné chvíli váhání se nakonec začnu pomaličku soukat na svůj kraj postele. Uvidíme, co to udělá...
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.