abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
6.5.2014
21:21:51
Usmívám se, protože přednáška o kočkách je jednoznačně zasvěcená a plná opravdového pravověrného nadšení.
"U nás se kočky nedržely. Vlastně jsem tam nikdy žádnou neviděl." Podotknu vesele.
Bodejť by ano, s Hagenem a Herlanem na palubě by musela být hotový sebevrah.

Zeptá se mě na mého mazlíčka a já se zasněně usměji. Samozřejmě že jsem měl mazlíčka. Měl jsem jich dokonce několik. Ale Jelizar byl unikátní. Jedinečný. Nikdy předtím ani potom jsem žádné zvíře tak nemiloval.

"Měl jsem sokola. Nádherného ptáka. Chytrého a učenlivého. Otec mi pomáhal ho cvičit. Ochočil jsem si ho sám a sám se o něj staral. Bylo to úžasné zvíře."

Nyskel zmíní koně a mně po tváři přeběhne úsměv.
"Ano, koní jsem měl hodně. Začal jsem malým chlupatým poníkem a přes několik opravdu těžkých rytířských koní jsem se dopracoval k Certusovi.
A jedno měli všichni společné.
Všichni byli prevíti jak zákon káže. Zlomyslní. Neposlušní. Potrhlí.
Asi jsem podvědomě vyhledával zvířata právě s takovou povahou. Byla to větší zábava, krotit je."


Natáhnu se pro jablko do sedlové brašny a jedno hodím i Nyskel.
"Bella je tvůj první kůň?

Nyskel
5.5.2014
21:51:47
"Chlapa?!" heknu vykuleně a můj dokonale vykolejený výraz doplní ještě vyukulené oči. Rychle ale sklapnu pootevřenou pusu a tiše si odkašlám, jako že nic. "Nic ti do toho není!" okřiknu se v duchu. "Je to jen a jen jeho věc, koho si k sobě vybral... Ale........ To mu nevadí?! To mu to vážně nevadí?! Nebo je on jen jedním z jejích mazlíčků?! A to se ji nebojí nechávat měsíce bez dozoru? Nebo snad počítá s tím, že když je pryč, tak si pořídí jiného...... mazlíčka?!"

Rychle uhnu pohledem a zamrkám, abych z očí vytřepala ten nebetyčný údiv a snad i pohoršení... ne, pohoršení v tom není. Prostě jen prachobyčený nechápavý údiv.

Skoro přeslechnu jeho další otázku. "Já... no... měli jsme doma vždycky víc koček. To víš, myši v pekárně, to by nám zkazilo pověst." vyhrknu rychle, stále ještě plná rozpaků. "Vlastně... na chytání myší jsou daleko lepší kočky než kocouři. Ty, když krmíš, tak zleniví. Kdežto kočky, obzvlášť, když mají koťata, se umí pěkně ohánět. Jednak se je snaží nakrmit a taky... ukazují jim, jak se loví, víš?" rozvedu disputaci na téma kočičího lovu, abych nemusela myslet na to, co mi prozradil o Minnie.

Ovšem ty myšlenky jsou protivně neodbytné. Celé to totiž vrhá trochu jiné světlo na Gutnera. "Zvláštní... připadal mi takový... nevím... čistý? Že rád dělá věci správně. A tohle... Minnie... to správné teda rozhodně není! Ledaže by.... No jasně! Možná předtím byla trochu do větru, ale když potkala Guntera, usadila se! Tak nějak to bude! Přece by jí netrpěl jiné... mazlíčky?! Ne, on ne! Nemůžu si tím být úplně jistá, ale podle toho, co říkal o té kuši... nepřijde mi jako typ, který by nežárlil." v duchu se dál zaobírám svým překvapením a nakonec se spokojeně zavrtím v sedle, protože řešení, které jsem našla, mi přijde obstojné.

"A co ty? Vsadila bych se, že to byl nějaký kůň!" zkusím střelit od boku. Ale koním on vážně rozumí, tak proč ne?

Gunter
5.5.2014
21:38:20
Zamyšleně se na ni zahledím.
"Ne, jako psíka ne." Zavrtím rozhodně hlavou.
"Spíš jako rezatou kočičku. Lištičku tvrdohlavou. Která se sice umí měnit ve vlčici, ale v podstatě je to malé hebké roztomilé koťátko." Filozofuji vesele a šklíbím se na ni.
"Mazlíček! To je to správné slovo!"

Přijedu blíž a vypláznu na ni jazyk.
"Až na ty drápy!" Poznamenám notně cynicky.
S hranou hrůzou si před ní začnu schovávat hlavu pažemi a koulím vylekaně očima.

Pak se ale zeptá na Minnii a já sebou překvapeně cuknu.
Proč ji zajímá zrovna Minnie?
Jak ji mohla právě teď napadnout zrovna ona?


Zavrtím nechápavě hlavou, protože tohle je na palici.
Navíc já nemám ani tuchy, co říká Minnie na domácí mazlíčky. Řekl bych, že si jako domácí mazlíčky chová své holky a baví se tím, že je zdokonaluje a krášlí, aby se líp prodávaly a víc vynášely.
Myslím.

"Minnie?" Jedno obočí mi vyletí nahoru a zamyšleně nakrčím nos.
"Víš, že nevím?
Řekl bych, že si na zvířátka nepotrpí. Spíš bych si myslel, že měla za domácího mazlíčka vždycky nějakého chlapa.
I když.....jednou měla kočku.
Nadávala tehdy na myši a pořídila si velkého strakatého kocoura.
Ale to byla investice, ne zvířátko na hraní."


Znovu se na ni zkoumavě zadívám, protože mi opravdu nejde na mysl, proč ji napadla zrovna sladká Minnie.
"A ty jsi měla někdy nějakého domácího mazlíčka?" Zeptám se zvědavě, protože co se týče Nys, zajímá mě opravdu vše.

Nyskel
5.5.2014
21:06:12
Zadívám se na jeho lesklé kadeře. "Jak já mu je zavidím! Vždycky jsem chtěla mít vlnité vlasy. Vždycky." Najednou si uvědomím, jak moc bych se těch jeho vln chtěla dotknout. Vyzkoušet, jaké jsou na omak. Jestli jsou stejně těžké a pružné, jak vypadají. A jestli se v nic bude odrážet slunce a zahlédnu tam ten kaštanový nádech a...

"Co blbneš?!" zavrčím v duchu sama na sebe. "Je to Gunter! Ne nějaký hřebec na prodej!" Zastydím se za své myšelnky a raději rychle začnu dávat pozor.

Je fakt, že Gunter vypadá najednou taky zamyšleně. Zvláštní náhoda...

Poklona mé Vlčici by mě měla potěšit a ve skrytu duše snad i potěší, ale tenhle kompliment vnímám spíš jako... no... tak nějak nijak. Nemám ji ráda a poklony, které patří jí, nepatří mě. Já nemám nic společného s tím, jak vypadá ona. V tu chvíli mě napadne, že je to stejné, jako kdyby Gunter chválil nějakou jinou dívku...... a mně se to kupodivu vůůůbec nelíbí. "Vážně žárlím na Vlčici?" dojde mi s údivem.

"Provdat?! Cože?!" už už chci vyhrnout, že na to ať zapomene. Že já se nikdy nevdám!

Ovšem to, co dodá. Musím se zasmát. "Takže ty si mě necháš?! Jako psíka nebo rezatou kočku? Domácího mazlíčka?" A i když nechci, na mysli mi znou přijde Minnie. Gunterova Minnie. Jak jí tohle vysvětlí? Tedy... ona ví o Vlkovi. A má Vlčice je přeci jen polehčující okolnost, ale i tak. "Co když... když bude žárlit? Zakáže mu jeho malou sestřičku? Co když mě bude nenávidět za to, že jí kradu Guntera? Co když..."

"A jak se dívá na domácí mazlíčky Minnie?" pokusím se zeptat lehkým, konverzačním tónem, ale nepodaří se mi to tak, jak bych si přála. Možná jsem se na to neměla ptát vůbec, ale bojím se toho. Vážně se toho bojím. Musela bych odejít, a to já... nechci.

Gunter
5.5.2014
20:44:31
Poslouchám její vyprávění o mamince a představuji si ji. Trochu zasněně a s přimhouřenýma očima.
"Moje sestry mají také tmavohnědé vlasy. Obě. Jako já. Otec je už nějakou dobu stříbrovlasý. A vousatý jako já.
On.....není lehké, konkurovat mu. Nikdy nebylo."


I když jsme se snažili. Oba. Já i Herlan. Viděli jsme se v něm a chtěli jsme být jako on.
Hrome, jak moc jsme t chtěli.
Otec byl alfa a nebylo nic, co bychom na jeho chování nechtěli napodobit.
Silný. Odvážný. Hrdý.
Válečník. Lovec. Velitel.

Měl to v sobě. Bylo to pro něj přirozené jako dýchání.
Hagen, alfa samec. Autoritativní a neúprosný.
Takový se rodí jeden z tisíce.
Nemusel vůbec nic předstírat, ani si na nic hrát. Prostě byl...


"Jsi hezká." Konstatuji klidně a pak se zamračeným škubnutím ramen dodám.
"Samozřejmě, že na tom záleží. A jako vlčíce jsi dokonce nádherná. Už dlouho jsem podobnou neviděl. A s tím sluncem si hravě poradíš. O to nemám strach."

Začne mě škádlit a já se vesle zašklebím.
"Samozřejmě, že bych ošklivou sestřičku nechtěl. Takovou bych nikdy nedokázal provdat a zůstala by mi na krku. Hrozná představa.
Zato hezkou si nechám sobecky sám pro sebe a ani se s tím vdáváním nebudu namáhat. Spíš, abych si pořídil ještě větší kuši."
Dodám zamyšleně a cosi ve mně je opravdu znepokojené.

Jak si s tímhle poradím?
Až příjdou jiní....
Jiní, kteří....
Když já jsem bratr....bude ode mě očekávat, že ji poradím a budu se chovat přátelsky a....
A já jim místo toho vyrvu krční páteř z hrdla. Nejspíš.
Nebo si utrhnu kus končetiny. Jakékoliv.
Nebo cokoliv.
Pokud se k ní někdo přiblíží.....


Vlk ve mě zuřivě zavrčí a na okamžik mi z očí vyšlehne žluté světlo. Nedokážu to potlačit.
A kdesi hluboko ve mně se i do útrob zakousne strach.
Jak tohle zvládnu?

Nyskel
3.5.2014
22:55:15
"Jo tak křepký..." zachichotám se, protože tohle slovo mi přijde obzvlášť roztomilé.

S těmi šedivými kučerami... až se na okamžik zarazím. "Vždyť říkal, že myšlenky číst neumí, když mu je nepošlu?!"

Cuknu sebou, když zmíní maminku. To, že o ní mluvím v minulém čase já, mi přijde v pořádku. Ale teď, když to najednou slyším z úst někoho jiného, po zádech mi přeběhne mráz. A kdesi hluboko ucítím stesk a... lístost. "Kdo ví, jestli mamince prokvetly skráně stříbrem nad tím, že přišla o jedinou dceru..." Srdce se mi sevře a ta bolest je téměř fyzická.

Uhnu pohledem a zadívám se na okolní kopce. "Má maminka..." na zlomek okamžiku se odmlčím, ale pak odhodlaně pokračuju. "Byla krásná. Aspoň mně se tak zdála. Jsem hodně po ní. Jen barvu vlasů mám po tatínkovi. Maminka je měla tmavě hnědé... něco jako ty. Jen rovné. A... když jsem odjížděla, neměla jediný šedivý vlas." dodám o něco tišeji.

Najednou cítím slzy v koutcích. Lehce potřepu hlavou, abych je zahnala. Teď na to není správná doba. Teď vážně ne! A už s tím začínám být protivná sama sobě!!!

"Místo abych si užívala tohohle úžasného výletu, protože úžasný určitě bude, jen tu střídavě prskám nebo vzdychám. Už toho bylo dost!"

Podívám se na Guntera přímo, na rtech nejistý úsměv, do kterého se dost nutím. "Ale asi každý má pocit, že jeho maminka je ta nejkrásnější. Zato tatínek moc krásy nepobral." usměju se trochu provinile, že tohle vůbec říkám. "Rezavý jak liška, hooodně vysoké čelo a pihatý až hrůza. Takže... vlastně jsem mohla dopadnout daleko hůř." uchichtnu se.

"Ale co na tom záleží, jestli jsem hezká nebo ne. Možná jen v tom, že jako Vlčice bych měla snadnější lov, kdyby mi kožich tak nezářil na slunci." pokrčím rameny, protože ani tím si nejsem jistá. A upřímně... při lovu jsem nikdy žádné vážnější potíže neměla. A už rozodně ne kvůli barvě svého kožichu.

"Nebo ty bys snad ošklivou sestřičku nechtěl?!" houknu na něj výhružně.

Gunter
3.5.2014
22:34:33
Trochu se zachvěji nad tónem, kterým opakuje tu dívenku a zkoumavě se na ni zadívám.
Bolí mě trpkost v jejím hlase.
Chtěl bych s ní něco udělat, ale tak nějak mám pocit, že to zatím nedokážu.
Možná jednou....
Když budu trpělivý.

"Ovšem, že mládence!" Pobouřeně nakrčím obočí a přejdu zase do kroku.
"Křepkého, mladého, silného. Nebo ti snad takový nepřipadám?" Přehodím hbitě nohu na druhou stranu a protočím se v sedle.
Ukážu důležitě na svoje svalnaté pružné tělo.

"Mládenec jak jedle! Radost pohledět! Jen ta smůla, kdyby se mě nedržela....
Ale s tím už si nějak poradíme, ne?
Důležité je, že jsi tak zdatná ošetřovatelka."


Pročísnu si vzletným gestem husté kadeře a setřesu je dozadu.
"Nemám jedinou šedou kuřeru! Chceš se přesvečit! A ještě dlouho mít nebudu.
Otec zbělal až ve velmi požehnaném věku.
I ty budeš velmi dlouho mladá a krásná. Díky vlčici. I když si myslím, že ty bys byla i tak. Jaká byla tvoje matka?"
Zeptám se zvědavě.


Nyskel
3.5.2014
22:20:30
O dlouhodobém svazku začne mluvit tak skutečně a naprsto neromanticky, že si ho zamyšleně přeměřím. "Tak tam už je s Minnie?" napadne mě bezděky, až se za tu myšlenku v tu chvíli zastydím.

Najednou si s plnou vahou uvědomím ten věkový rozdíl mezi námi. "On toho stihnul zažít už tolik... Ví, jak to chodí, ví, co čekat... Ví, jak to končí..."

Najednou mi připadá starší, než jsem ho viděla doteď. Stále vypadá jako klučina, obzvlášť jak tak komíhá nohama, ale najednou, jako bych zahlédla pár stříbrných nitek v jeho tmavých kadeřích. A co je na tom zvláštní, přijde mi to... zajímavé, téměř vzrušující. Tolik toho zažil a poznal......

Zamyšleně se mračím a pozoruju ho, jak se tak rozšafně rozvaluje v sedle. "Je v něm něco... nevím... jde to proti sobě. Musel toho hrozně moc zažít a přitom pak dokáže bojovat polštářovou bitvu. Občas mám pocit, že je snad mladší než já, podle toho, jaké koniny ho napadnou. Ale na druhou stranu... Bohové, když jsem viděla v našem krámku chlapíka, kterému bylo přes třicet, připadal mi téměř jako kmet. No, nebo aspoň jako usazený pantáta. Ale v Gunterovi je něco... nevím... svěžího? Je to ten Vlk? Stárnou všchni Vlci pomaleji?"

Až ta šiška mě vytrhne z mého zamyšlení. I když jsem Guntera celou dobu pozorovala, to, že na mě zaútočí šiškou, mi došlo až když projektil vylétl proti mně.

Zhoupnu se instinktivně v sedle, ale šiška mě přesto trefí do ramena. Měla bych mu to teď vrátit a trochu ho potrápit, ale něco, co řekl, mi zarezovalo v hlavě. "Jo, dívenka zoufalství... to by na mě, myslím, docela sedělo..." utrousím s hořkým úšklebkem.

Ne! Nebudu si kazit tenhle výlet! Rozhodně ne!

Rychle si zopakuju poslední slova, která pronesl, a tentokrát už s potutelným úšklebkem nevinně prohlásím: "Jsi si jistý, že by se vykládalo zrovna o "mlááádenci"?"

Gunter
3.5.2014
21:46:46
Nyskel se drudí a já se musím smát.
"Je to jen příběh, pohádka, nadsázka.
Nebo si myslíš, že většina příběhů opravdu končí tím, že se vzali a žili šťastně až do smrti?
Kdepak. Pak přišly hádky, každodenní dřina, tloušťka, časté lítání na záchod, praní prádla, větry a jiné ne právě romantické skutečnosti.
Jenže se o tomhle už nikde nepíše. Tak trochu by to kazilo celkový dojem a to romantické kouzlo.
I tady předpokládám, že se aspoň občas ti dva museli najíst nebo jít vyčůrat.
Možná dokonce i spali a chodili na vycházky. V rámci svého zdraví a kondice, samozřejmě. Neustálé líbání zrovna zdraví nepřidává."


Prskne na mě, že její štěstí není nic moc a já se vesele šklíbím a komíhám nohama dál.
"Hehe, klidně můžeme polibky redukovat na pečínky a koláče. Nemám s tím problém.
Ve své podstatě jsem hodně skromný.
I když nevím, jestli mi pomůže od smůly, když budu mít plný břich.
Ovšem naděje umírá poslední."


Poklidně ujíždím dál a ohlížím se na ni.
"Poslyš, pokud se budeš takhle tvářit, budou brzy vykládat o dívence zoufalství a mládenci štístkovi.
A to by nebyl pěkný příběh....
Navíc já jsem raději, když se tlemíš od ucha k uchu."
Postavím se ve třmenech, utrhnu šišku ze stromu, kolem kterého projíždíme a hodím ji na ni. Bella trochu cukne hlavou, ale jinak se nenechá vyrušit z poklidu.

Nyskel
30.4.2014
13:47:15
Jeho vysvětlení, proč si lidé pořizují víc dětí, mě rozesměje. "Jo, máš pravdu. Bude to jednoznačně kvůli té spolupráci!" potvrdím se smíchem.

Nad těmi osobními věcmi jen zamyšleně nakrčím čelo. Přišlo mi, že většinu z nich tahá pořád v sedlových brašnách. "Co dalšího schovává? Co by mi mohlo říct víc o jeho minulosti... o něm...? Budu se muset zeptat, až bude ta správná chvíle." zapíšu si do paměti a proteď to přejdu. Čeká mě totiž příběh!

Pohodlněji se uvelebím v sedle, i když zdaleka ne tak uvolněně, jak to pravidelně provádí Gunter na Certově hřbetu. Zase tak dobrá jezdkyně nejsem. Ovšem na tuhle křivdu rychle zapomenu, protože on začne vyprávět.

Příběh začíná smutně a já bezděky zvážním. Pozorně poslouchám a ani nedutám.

Když se do příběhu přidá dívka, zkoumavě se na Guntera zadívám. "Další zamilovaný příběh?" Vlastně mě to ani moc nepřekvapuje. Většina příběhů je buď o lásce nebo o hrdinských skutcích. Ideálně o obojím.

Ale tenhle příběh... říkal, že by to mohlo být řešení té jeho smůly..... kterou ovšem ve skutečnosti vůbec nemá. Jde mu, na co sáhne. Ale to mu přece nebudu říkat. To už bych s ním nevydržela!

Zahloubaná poslouchám dál.

Napůl zklamaně a napůl s úlevou musím konstatovat, že popis té dívky na mě nesedí. Netančím ani nezpívám... tedy většinou... a už vůbec nepřináším radost všem okolo. "Bratříčku, s tou tvojí smůlou ti asi já moc nepomůžu..." ušklíbnu se v duchu. Nechci ale vyrušovat.

Myšlenky mi ovšem znovu zaletí k té dívce... "Mně v srdci plane tak akorát vztek a zloba. Žádná radost.... už dlouho ne. I když... Teď, s Gunterem je to o hodně snesitelnější." musím si přiznat upřímně.

Závěr toho příběhu si vyslouží mé zvednuté obočí a tázavý pohled jeho směrem. "Takže se jen líbali a líbali, až umřeli hlady? Tomu teda říkám fakt štěstí!" konstatuju a do tónu mého hlasu, který měl zní pobaveně, se najednou vkrade slabounká příměs jízlivosti. Překvapeně si uvědomím, že závěr toho příběhu mě zvláštním způsobem podráždil. A vlastně ani sama nevím proč...

A Gunter to tím převedením na nás dva ještě vylepší. Střelím po něm podezíravým pohledem. "Co to plácá? O líbání? To jako něco zkouší? Ale proč?!" Znejistím a upjatě se narováním v sedle. "Věř mi, že bys nechtěl mít takové "štěstí" jako já!" odpovím trochu stroze. To semínko pochybností, které právě zasel... nepříjemně tlačí.

Gutner pobídne Certuse do klusu a já se trochu zpozdím. Zamračeně si prohlížím jeho záda. "Co to jako mělo být?! Na líbání má přece Minnie! To je jeho Štěstí! Ne já! Já jsem JEN sestra. A to ještě hodně nevlastní!!" hubuju ho v duchu, ale nějak nemám odvahu ani chuť tohle celé otvírat nahlas. "Možná to myslel jinak..." chlácholím své rozčilení a konečně pobídnu Bellu také do klusu.

Semínko pochybností tam ale zůstává. Nyní uspané a klidné, ale nezbavila jsem se ho. Aspoň zatím ne. A štve mě to! "Co tím sakra myslel?!"

Gunter
29.4.2014
23:55:26
Počkám, až se přebrodí ke mně a znovu pobídnu hnědáka. Tentokrát jen do kroku. Tahle diskuze začíná být zajímavá.
"Takže jsme vlastně měli oba tu nejúžasnější, nejbáječnější a nejlepší kliku pod sluncem." Zavrním sladce.

"A jsem ti samozřejmě nesmírně zavázán. Jakmile se zramuješ ty, budu ti také vyměňovat obvazy, dávat obklady, koupat tě a nosit na rukou. To dá rozum.
Tudíž je náš...ehm....sourozenecký poměr oboustraně výhodná spolupráce. Bude to nejspíš i důvod, proč i lidé přivádějí na svět děti po více kusech. Nebo tě napadá nějaký jiný?"
Zamyslím se vážně.

Dá najevo údiv nad tím mým zamykáním a já jen pokrčím rameny.
"Já jsem tohle údolí našel a nedalo i to zas tak moc práce. Tudíž ho může najít kdokoliv a já mám ve srubu pár věcí, které jsou hodně osobní.
Ne cenné, ale mají význam pro mě. Nechci o ně přijít.
Ono, já si nedělám iluze, že by případného zájemce o vnitřnosti mého srubu, ten zámek zastavil. Kdyby opravdu chtěl....
Ale snad by mu aspoň znesnadnil přístup."


Projeví zájem o tu starou pohádku, takže se zakloním v sedle, pohodlně se uvelebím se svěšenýma nohama mimo třmeny a začnu jimi rozverně kolíbat.
"Dobře, dobře. Vždyť už povídám.
Kdysi dávno se toulal světem mládenec, který měl pořád smůlu. Ale neustále. Ať dělal, co dělal, všechny jeho skutky končily špatně, všechna jeho rozhodnutí ho dovedla do neštěstí.
Bolestín potácející se krajinou šedi a zmaru.
Na co sáhl, to pokazil. Na co pomyslel, bylo už předem odsouzeno k neúspěchu.

Jeho neustálými společníky byly smutek a zoufalství, uhánějící po jeho boku na svém černém koni. Mládí, odvaha i sličnost mu byly tak říkaje k hovnu, protože pro něj nebylo žádné štěstí na světě vezdejším.
Proto mu také říkali Žal.

Jednou potkal moudrého starce, protože v pohádkách vždycky všichni hrdinové nakonec potkávají moudré starce.
Moudrý stařec Ebrahim, neboť to byl nejspíš on, mu svěřil tajemství.
Řekl mu, že na jeho neštěstí existuje lék.
Daleko na východě prý žije dívka, která je samý zpěv a smích. Povídavá je jako horský potůček a na její tváři pořád září úsměv.
Chodí jako by tančila, mluví jako by zpívala a každé její nadechnutí přináší radost všem okolo.

Když ho ta dívka políbí, vrátí mu štěstí, které ho minulo obloukem, když přišel na boží svět.

Dlouho, předlouho, hledal mládenec Žal dívenku Štěstí, než ji našel daleko na východě, kde slunce vstává a je nejspanilejší z celého dne.
A dívka se nad ubohým chmurnookým mladíkem samozřejmě slitovala.
Políbila ho a darovala mu radost, která planula v jejím srdci.

Jenže protože nic nedokázala dělat polovičatě, dala mu všechno štěstí, které měla. Rázem ji poklesla hlava a pobledly líce. Stala se zachmuřenou a do jejího srdce se vkradla bolest. Jako slizký had, který ovíjí smrtícími smyčkami něžné koťátko.
Žalostně se ploužila překrásnou zahradou, oči ji pohasly a její ústa se stala tichými.

Když ji mládenec Žal uviděl, sevřelo se mu srdce a nedokázal být sobeckým.
Rozběhl se k ní a polibek ji vrátil. A s ním ji vrátil i radost a štěstí a sám si vzal zpátky svůj smutek.
Nakonec těm dvěma nezbylo, než se pořád líbat a líbat, aby ani jeden z nich příliš dlouho netrpěl.....

Což mě přivádí k myšlence, že když jsem takový smolař a ty máš pořád štěstí, mohla bys mě taky pořád líbat, abych ho aspoň trochu získal.
A bylo by po smůle....To víš, bratra máš jen jednoho a zoufalství je hrozná věc......"
Vypláznu na ni jazyk a znovu pobídnu Certuse do klusu.

Nyskel
29.4.2014
23:19:43
"Ty nejsi přece pohroma... Ty jsi ten neúžasnější, nejbáječnější, nejlepší bratříček! Jen jsi prostě tak trochu hromdopolice." uculím se sladce.

"Ale aspoň jednou jsi to zlomil... potkal jsi totiž tu neúžasnější, nejbáječnější a nejlepší sestřičku pod sluncem. Takže až budeš zchromlý a zmrzačený vlastní šikovností, postarám se o tebe. Budu ti vyměňovat obvazy, dávát obklady...... moment! To už vlastně dělám!" rozpomenu se a teď už se nepokrytě hihňám. Baví mě to... hrozně mě baví do něj rýpat. Nezřízeně a nestoudně!

"Jo, mimochodem, proč jsi vlastně tak pečlivě zamykal, když sem nikdo nechodí?" zeptám se nevinně, ale je v tom jen další rýpnutí, které doprovodím tím samým nevinným uculením. Začínám v tom být vážně dobrá.

Už už se chci durdit, že švadlenku mu dělat nebudu. Aspoň na oko, aby si nemyslel! Jenže v tu chvíli mě zradímá zvědavost. "Ne, to je zase nějaký tvůj příběh?" z mého tónu se vytratí jakákoli jízlivost. Na tom jeho vyprávění začínám být závislá tak, jako on na mém zpěvu. Nebezpečná vzájemná závislost...

Gunter
29.4.2014
23:07:20
Docela mě překvapí, že tu otázku vezme tak zodpovědně. První tři vteřiny. Pak mi dojde, že si ze mě dělá prachsprostou legraci. A to docela vážně.

Vypočítává všechny moje nehody a můj obličej je čím dál tím protaženější.
"Když to tak poslouchám, měl bych se zavřít ve srubu a zahodit klíč.
Jen tak. Pro jistotu.
Vypadá to, že jsem horší než stoletá voda.
Chodící pohroma.
Jsi si jistá, že máš odvahu, zůstat tu se mnou?"
Šklíbím se a její bezstarostný úsměv mě k smrti dráždí.

Certus s mohutným cákáním vjede do potoku a já rychle zdvihnu nohy i se třmeny co nejvýš, abych se nenamočil.
Přebrodím se na druhý břeh a tam se otočím, abych na ni počkal.

"Možná by sis měla přát, abych si místo roztržených kalhot, zlomil tu ruku, protože hádej, kdo je bude zašívat.....
I když....já znám řešení!"
Vydechnu najednou objevně.
Slyšela jsi někdy o dívence štěstí a mládeneci, kterému říkali žal?

Nyskel
29.4.2014
22:37:11
Vyrazíme a já cítím, jak se mi do žil vyplavuje vzrušení a čirá, téměř dětská radost. Těším se na dnešní den. Vážně a opravdově...

Dojedu Guntera a jdu s Bellou volně vedle něj. "Hmmm... tak se podívejme, co máme tady v údolí už za sebou..." na oko se vážně zamyslím a pak začnu věcným tónem vyjmenovávat.

"Krásné vodopády s dost otřesnou přístupovou cestou. Ledový potok, co řeže jak žiletka. Dost slušnou bouřku..." a pak se uculím a pokračuju: "A co máš za sebou ty: koupel v tom ledovém potoce, rozříznutou nohu, prohraný závod o nadvládu na Údolím."

Na okamžik se odmlčím, abych mu mohla věnovat nevinný, bezstarostný úsměv. "Takže když to vezmu jen podle pravděpodobnosti, dnes nás čeká krupobití, vichr a mlha... no a k večeru počítám, že si aspoň natrhneš kalhoty o větev nebo něco podobného, abys dodržel svou denní dávku smůly." dodám věcně, ale oči mi jiskří. "Jen si prosím nelámej končetiny. To se hojí vážně dlouho... určitě i nám Vlkům." škemrám prosebně.

Gunter
29.4.2014
22:21:25
"Ovšem ovšem. Už pokorně držím klapačku.
Žádný čas není dostatečně adekvátní k vašemu půvabu, madam."
Pokloním se hluboce a hodím Nyskel uzdu její Belly. Vyskočím na zápraží srubu, zamknu dveře a klíč schovám do sedlové brašny.
Pak se vyšvihnu lehce a rychle do sedla a otočím Certuse zase zpátky k louce.

"Překročíme potok trochu výš u skal a pak se vydáme podél jeho proudu dolů do údolí. Levý břeh je sjízdnější. Pravý je příliš skalnatý a jsou tam úseky, kde se nedá ani projít natož projet." Vysvětlím ji stručně.

Nadhodím si luk, aby mi nezavazel, a pobídnu hnědáka do klusu. Neuspěchaného a pozvolného. Čekám, až se ke mně připojí a když to udělá vesele se na ni zazubím.
"Máš nějaké speciální přání, co bys dnes chtěla zažít?"

Nyskel
27.4.2014
11:29:08
Jakmile vyjde ven, rychle si nachystám jezdecké šaty a bleskově se do nich převléknu. Pak ještě sbalím vše, co bychom mohli na našem výletu potřebovat a nádavkem přibalím ještě cokoli dobrého, co najdu ve srubu. Prověřím i zásoby, které Gunter nafasoval od Eve.

V duchu se opájím představou, jak bude Gunter zářit, až vytáhnu dobrůtku jak zajíce z pytle. "On není jediný, kdo tu umí myslet!" pomyslím si s pýchou.

Když konečně vyjdu ven, překvapením vyheknu. Nečekala jsem, že bude tak rychlý.

Poslušně se ještě vrátím pro čutoru a pak už připevním sedlové brašny a vyhoupnu se do sedla. Pak pohodím teatrálně rezavou hřívou a důležitým tónem pronesu: "No co, nám, krásným dámám, příprava holt chvilku zabere. To není jak u vás, pacholků a štolbů..." Tvářím se povýšeně a tak trochu blahosklonně, aby bylo jasné, že jsem jeho přítomnost, která zastiňuje můj majestát, vzala na milost.

Gunter
26.4.2014
19:18:49
Jak vypočítává moje dokonalé vlastnosti, spokojeně ke každé přikývnu.
"Ano, máš!" Souhlasím vážně a nonšalantně mávnu rukou.
"Neměj obavy, stačí, když si to budeš po cestě pořád opakovat a do večera se to naučíš a půjde ti to líp." Zašklebím se a natáhnu ruku pro vestu. Navleču si ji a pak jediným pořádným lokem do sebe hodím zbytek kávy.

"Šupám." Oznámím vážně a seberu ze zdi pověšený luk a toulec se šípy.
"Na oběd." Poznamenám vážně a zamířím ke dveřím.

Vyjdu do svěžího, studeného rána a kolem baráku zahnu dozadu k přístřešku, kde sundám ze skoby obě uzdy a pověsím si je na rameno.
Pak zamířím na palouček, abych přivolal koně. Vyzbrojím se na to dvěma padančaty a pak si stoupím s jablkem v ruce a táhle ostře zahvízdám.
Certus, norující v keři na druhé straně louky, zdvihne hlavu a zařehtá mi v odpověď. Chvíli váhá, ale pak se přece jen rozkluše směrem ke mně.

Bella ještě chvíli ohlodává keř z druhé strany, ale když si všimne, že hnědák vcelku cílevědomě míří k mojí natažené ruce, dojde ji, že nejspíš něco mám.
Zafrká. Hravě poskočí a pak začne obloukem cválkat za námi.

Zatímco Certus bez rozpaků chňapne po jablku, ona se přibližuje opatrněji a váhavěji. Popadnu druhé jablko a zatímco mě hnědák zasypává ulepenámi šťavnatými polibky, natáhnu ho ke klisně.
"Jen pojď, holka. Je to mňamka." Lákám ji vychytrale a bokem odstrčím dotěravého hřebečka, kterému je jedno jablíčko málo,

Nakonec klisna dojde až ke mně, nedůvěřivě mi očichá konce prstů a váhavě natáhne pysky pro svoji odměnu.
Popadnu ji za hřívu a i když polekaně uskočí, nevšímám si toho a konejšivě k ní promlouvám.

V nestřeženém okamžiku ji rychle přehodím ohlávku a zatímco dojídá jablko, nacpu ji do tlamy udidlo a začnu utahovat vázání. Pak ji přehodím otěže přes hlavu na hřbet, aby se do nich nezamotala a dojdu si pro sedlo.
Rychlými zkušenými pohyby ji osedlám a otěžte namotám na sedlovou hrušku. Teprve pak si odchytím Certuse a nauzdím ho. Rozverně si vyhodí a když mu na hřbetě přistane sedlo, chňapne po mě, ale je osedlaný právě tak rychle jako Bella a jeho zjevné protesty jsou mu docela k ničemu.
Akorát vyfasuje o nějakou tu herdu navíc, jako přídavek.

Když jsem hotový, popadnu oba koně za uzdu a zmířím ke srubu, kde mám na zápraží poležené svoje sedlové brašny, naplněné nutnými potřebami na táboření.
Přes rameno si přehodím luk a toulec s šípy a pak zahulákám rázně na Nyskel.

"Kde se flákáš? My už jsme nachystaní a nedočkaví!
Vezmi aspoň jednu čutoru, ať máme z čeho pít."
Dodám ještě a škubnu uzdou, abych Certusovi zabránil v ožírání srubu.

Nyskel
24.4.2014
21:24:38
"Když už se o mě můj úžasný, zodpovědný, přemýšlivý, statečný, krásný... áááá..."zhluboka se nadechnu, jako bych se vynořila na hladinu, a hned zase pokračuju: "...nesmírně šikovný a vůbec všelijak jinak báječný bráška postará..." Opřu se rukama o kolena a teatrálně se vydýchávám, jako bych teď hodinu běhala po lese..."Tak to mám asi vážně kliku!" narovnám se v zádech a bez jediné známky zadýchání na něj spiklenecky mrknu.

"Šupej... za chvilku přijdu..." schválím mu jeho plán a šťouchnu ho sestersky... no, možná spíš bratrsky do ramena.

"Já si vlastně ani neuvědomila, že bych se převléknout měla, takže z nás dvou asi bude vážně on ten přemýšlivý..." uchichtnu se v duchu.

Gunter
24.4.2014
21:04:00
"Ovšemže znám! Ty přece taky! Tady! To jsem Jááá!" Okázale se bouchnu do hrudníku a vítězně se na ní podívám.
"Nejsi ráda, že jsi s bratry tak dobře dopadla! Tedy s bratrem!"

Navleču si botu a stopnu si, abych si ji pořádně natáhl. Několikrát dupnu a pak k ní zdvihnu tvář.
"To je od tebe rozumné. Nesmírně! Konečně tě to napadlo. Tvůj úžasný starší bráška se o tebe totiž postará. A teď, pokud je tvoje bříško spokojené, můžeme vyrazit, co říkáš?
Půjdu osedlat koně a ty se zatím můžeš převléci."
Navrhnu.

Nyskel
24.4.2014
20:55:58
"Vážně někoho takového znáš?" zeptám se překvapeně, když se znovu zabořím pohledem do nedotčené kůže. "A můžeš mě s tím svým úžasným bratrem seznámit? Myslím s tím, který je tvým naprostým opakem..." upřesním ještě naprosto vážně, koutky mi ani jednou necuknou, oči zaujatě zkoumají chodidlo.

Na noze ale už víc vážně nevykoukám, a tak ještě se škodolibým úšklebkem přejedu zlehýnka nehty po klenbě a v duchu tajně doufám, že je aspoň trochu lechtivý. "Líbilo by se mi mít lechtivého bratra..." uvědomím si tak nějak rozmarně.

"Já nikdy neměla s hojením ran potíže. Jako pekařská dcerka jsem jich ani moc neutržila. Sem tam nějaké drobné říznutí nebo spálenina, ale nic zvláštního... a od té doby, co žiju jako Vlčice... vlastně nevím, asi si na sebe dávám až příliš velký pozor..." pokrčím rameny nad tou krátkou úvahou. Vážně jsem si na sobě ničeho nevšimla.

"Ale neboj... nepoběžím si hned uříznout prst, abych zjistila, jak na tom jsem. Budu ti protentokrát výhradně důvěřovat." usnesu se a spiklenecky na něj mrknu.

Gunter
24.4.2014
20:41:48
"Lehkovážné?
Nezodpovědné?
Nešikovné?
Pro všechno na světě, říkala jsi, že jsi jedináček!"
Vybuchnu okázale.
"Kde jsi tedy nabrala tolik bratrů?
Protože tenhle je zodpovědný, přemýšlivý a nesmírně šikovný. A k tomu statečný, krásný a skromný.
Nebo snad ne?"


Kroutím nad tím nevěřícně hlavou.
Jak se může takhle mýlit!

Její úžas mě rozesměje. Zavrtím nohou, abych trochu rozehnal rozpaky, které mi její hřejivý dotek působí a zašklebím se.
"Říkal jsem ti, že se hojíme rychle!
Kdybych zůstal ve vlčím, tak ještě rychleji. Je to docela výhoda! Jen se na to prosím nespoléhej, zabiti můžeme být stejně snadno, jako kdokoliv jiný."
Dodám trochu káravě a ohnu se dolů pro botu.

Nyskel
24.4.2014
19:39:21
"Ještě přísnější! A na lehkovážné, nezodpovědné a nešikovné starší bratry obzvlášť!" dodám tím nejpřísnějším tónem, na jaký se zmůžu.

Noha už čeká na kontrolu, takže se s vážným výrazem skloním a s ještě vážnějším jemně odmotávám plátno. Pak vezmu chodidlo do teplých dlaní, které se krásně prohřály o hrnek s horkým čajem, a lehce ho natočím na světlo.

Nic. Po ráně ani památky. Jen slabounká červená jizva naznačuje lini, kudy rána probíhala.

Lehce přes nic přejedu palcem ruky a překvapeně zvednu hlavu. Nohu z dlaní nepouštím, jako bych se bála, že mi zmizí hlavní důkaz. "Vážně je to zahojené?" hlesnu tak trochu nevěřícně. Snad čekám, že mi to Gunter vysvětlí nebo co. "Říkal něco o rychlém hojení u Vlků, ale tohle?"

Gunter
24.4.2014
19:08:35
Protočím oči.
"Bohové! Ty jsi tak přísná!" Vzdychnu teatrálně a šoupnu se dozadu. Stáhnu si botu a odhodím ji stranou. Pak s těžkým heknutím vyhoupnu na postel nohu a natáhnu ji směrem k ní.
"Prosím, vaše veličenstvo. Celá vaše. Pro vaše zvrhlé potěšení." Zadeklamuji a tak trochu doufám, že bude opravdu zahojená.
Tak trochu hodně. Ten celodenní výlet se mě láká. Nesmírně.

Nyskel
22.4.2014
19:46:12
"No, do těla nedostanou jen koně..." zakňourám v duchu, ale jsem odhodlaná vydržet! A když to jinak nepůjde, třebas ve vlčím!

Ten návrh s tím, že se sem vrátíme... nezní to vůbec špatně. Za těch několik dní... co dní... spíš hodin... jsem se tu zabydlela. Vážně! I když bych nikdy nevěřila, že to může jít tak rychle. Táboření jsem se navíc za ty měsíce nabažila až až...

Ale když on tak krásně škemrá. Chce vyrazit na celý den, to je jasné.

"No, pokud ti to tvé vážné zranění na noze dovolí..." pokrčím váhavě rameny, ale oči naznačují, že je to spíš rýpnutí než vážně míněné obavy.

"Což mi připomíná..." zhltnu poslední placu a jsem si jistá, že do sebe víc už nenasoukám.

Vybabuším se z dek, už je mi příjemně teplo, po tak výtečné snídani. "Posuň se." zavelím a mávnu dlaní dál na postel. Dívám se opět tím soutředěným pohledem profesionálního chirurga a čekám, až mi nastaví nohu.

Gunter
22.4.2014
19:32:17
Přikývnu.
"No, dneska se každopádně pořádně zablátí. A dostanou do těla. Což jim neuškodí. Nalenošili se dost a dost."

Chvíli přemýšlím, jestli vyrazit na celý den nebo se v poledne vrátit, ale nakonec usoudím, že bychom si ten výlet pořádně neužili.
"Poslyš, napadlo mě, že bych vzal luk a cestou něco střelil. Nebo bys mohla střílet ty, kdybys chtěla. Udělali bychom si v poledne zastávku a upekli si baštu a pak mohli jet dál. Nebo bys raději jela kratší úsek a vrátila se sem....

Jen upozorňuji, že údolí je moc hezké. A jestli mě moje vlčí instinkty neklamou, za chvílí vykoukne sluníčko a bude moc hezký den. Takový ten svěží, jak vykoupaný. Po dešti...."
Lákám ji naprosto nestoudně.

Natáhnu se pro další placku a zamyšleně si ji prohlížím. Skutečnost, že je tu se mnou tak krásná žena a leží v zelených šatech v mé posteli. Tady! U Medového pototku! To je stále cosi, co mi plně nedochází.
A tak trochu se bojím, že až mi to skutečně dojde, bude to pryč.
A mě zbudou jen vzpomínky.
Zase.

Každopádně usoudím, že i tak to stojím za to a široce se na ni uculím.
Rozhodně to stojí za to!
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.