abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
10.5.2014
21:56:27
Zdvihnu udiveně obočí.
"Horký nebo velký?" Zašťuřím se a když se začne omlouvat za ten vlčí hlad, mávnu rukou.
"Tím se netrap. Raději vychutnávej. To jen svědčí o tom, že jsi silná a zdravá. Já spíš nesnáším takové to falešné ďobání kvůli postavě nebo etiketě nebo kvůli čemukoliv."

Převezme prut s pruhy a já překvapeně zamrkám.
"To myslíš vážně? Nechceš raději zbaštit i toho mého? Přece jen, tvůj vlčí hlad...."

Zdá se, že to myslí vážně. Přitáhnu si tedy skývu chleba a pustím se do pstruha.
"Houký." Pronesu souhlasně, ale jinak si mlaskám. Tohle masíčko prostě miluju.

"Tady pstruh na másle. Nebo štika."Přiznám poctivě, jak mi připomene ta jídla.
"A taky koláče. A lívance. A pečené sele. Bažant. Mám toho rád víc. Spíš je jen velmi málo jídel, které rád nemám." Zasměji se.

"A ty? Co by sis vybrala, kdyby tě někdo chtěl uctít a opravdu ti udělat radost?" Olíznu si mastné prsty a mlasknu.
"Tohle je fakt pochoutka."

Nyskel
10.5.2014
21:44:28
Kolem ramen mi přistane Gunterův kabát a mně tak zahalí jeho vůně. Intenzivní a neředěná. Na okamžik zpanikařím a raději zadržím dech. Čekám co Vlčice a pro jistotu nachystám obraz paseky.

Ona ale jen uraženě zavrčí a táhne se sama do své nory. Ulehčeně vydechnu. A pak opatrně nasaju vzduch, zpočátku pustou, pak i nosem. Zdá se, že tohle zvládneme... obě... A mně to navíc dělá tak nějak hezky... příjemně... bezpečně...

Přitáhnu si kabát úžeji k tělu, i když mi vlastně zima není.

To už se ale začíná servírovat. Dokonce i nohou. Natáhnu se, aby s tím chlebem neměl takovou práci. "Já bych si ho podala..." poznamenám s úsměvem. "Tak to abych si hodneska obzvlášť vychutnala, co?" mrknu na něj vesele. Ne, vůbec mi to nevadí. Kdyby viděl, čím vším už jsem se živila, pochopil by, že placky jsou v podstatě luxus.

Ryba tak nádnerně voní, že se do ní s omluvným úsměvem pustím hned. "Neodolám..." pípnu jen na vysvětlenou.

"Veukýýý." zahuhňám s plnou pusou. Když to sousto polknu, mám ještě potřebu to doplnit: "Já za to nemůžu, vážně mám často vlčí hlad. I když..... tohle jsem měla ještě dřív, před Vlčicí." dodám už trochu zahanbeně. Vím, že se to na mladou dívku nesluší, ale prostě to tak mám.

Jakmile si dodělá svého pstruha, natáhnu se po prutu. Svou porci mám už totiž zhltnutou. "Ukaž, další várku opeču já. Jo a ještě jsi mi neřekl svá oblíbená jídla! Jako tvoje sestra bych tohle měla vědět, ne?" dožaduju se své odpovědi.

Gunter
9.5.2014
22:55:15
Chechtám se na celé kolo.
"Mokré vlasy......a šaty, to chápu. To by bylo strašné. A kdybys byla nemocná, nikdy bych si to neodpustil. I když je to velmi nepravděpodobné. Jsi vlčice, nějaký horský potok tě nemůže rozhodit. Ale každopádně to nehodolám riskovat. To v žádném případě."

Posunu se bokem, aby si mohla sednout blíž k ohni a jednou rukou ji kostrbatě přehodím přes ramena svůj kožešinou lemovaný kabátec, který jsem si sundal.
"Aby ti nebyla zima." Pronesu vážně. Stáhnu prvního pstruha na svoji oválnou misku a podám ji ho. Nohou ji přisunu i balíček s chlebem.
"Je poslední. O zítřka jsme na plackách."

Druhého pstruha ještě chvíli opékám, ale pak ho stáhnu také a začnu chystat další.
"Jak velký máš hlad?" Zeptám se se zájmem.

Nyskel
9.5.2014
22:43:37
Sice se mi pošklebuje, ale cítím, že v tom je upřímná radost. Tu konec konců sdílím i já.

A pak se zeptá na to druhé. Zarazím se. "Já... byla jsem tam jen packama... a hlavou." Pohodím mokrýma vlasama, které jsem si před pár okamžiky vykroutila."Mně se tam nechtělo úplně." dodám omluvně. "Měla bych pak vlhké šaty!" rychle si vzpomenu aspoň na jeden obstojný argument, na který by mohl slyšet i on. "A pak bych mohla nastydnout!" šperkuju ještě své důvody, i když tohle už je záměrně trochu přehrávané.

Sednu si k ohni a okatě k němu natáhnu dlaně. "No přinejmenším by mi pak byla zima." dokončím svou obhajobu rozhodně. Ne, vážně se mi nechce cachtat v ledovém potoku jen kvůli tomu, abych si ověřila, jestli Vlčice umí plavat. Doteď jsem to nepotřebovala, tak to snad ještě nějakou chvíli vydrží...

Nasaju do nosu vůni bylinek a oblíznu se. "Už teď vypadají slibně..." zavrním. "Jaké máš vlastně oblíbené jídlo?" zeptám se bezděčně. Tak nějak mě to napadlo...

Gunter
9.5.2014
22:31:38
Pozorně ji sleduji a spokojeně se usmívám.
Jde ji to...
Je zábavné sledovat, jak objevuje své vlastní schopnosti. A neuvěřitelné, že o tom do teď nevěděla.

První ryba, kterou vyhodí na břeh, dopadne Belle k nohám. Nedůvěřivě ji očichá a podezřívavě frkne. Pak se znechuceně odvrátí a odcourá se za hnědákem, který se věnuje trsu vyskoké trávy.
"Nevoní ti, viď?" Zašklebím se na ni plný pochopení.

Otočím se na vlčici stojící v proudu a zamávám na ni.
"Vidíš, jaký je z tebe lovec! A ani tě ta voda neukousla!" Seberu rybu ze země a spokojeně přikývnu.
To bude dobrý oběd.

U improvizovaného ohniště z říčních kamenů ji odložím na velmi příhodný placatý balvan, který si tam pro tyhle účely dovleču. Postupně tam skončí všechny vítězné úlovky, které Nys hodí na břeh.
A já si založím hraničku, abych mohl zapálit oheň. Když se konečně rozhoří, sednu si křížem na zem a ryby pečlivě očistím.
Pak je osolím a posypu hojně bylinkami. Nechám je chvíli odložit na balvanu a znovu zamířím do lesa, abych si uřízl vhodné pruty.

Chvíli mi to zabere, ale nakonec se vrátím se dvěma vhodnými štíhlými klacky na pečení. Seříznu z nich kůru a opatrně na ně navleču přichystané pstruhy.
Přicourá se ke mně velevítězná Nyskel a já ji pochválně poplácám kotník v nohavici.

"Výtečné! Je z tebe jedinečný lovec! Hrozně mě to uklidnilo. Je mi jasné, že teď už hlady neumřeme!" Pitvořím se na ni vesele, zatímco pozvolna otáčím pstruhy nad plameny.
"A co voda? Umíš plavat nebo ne?" Mrknu na ni.

Nyskel
9.5.2014
20:40:04
Neochotně se svezu za Gunterovy pomoci na zem a zhluboka vzdychnu. Ta má nechuť není dána jen studenou vodou, ale taky se nechci před GUnterem shodit.

Ve vlčí podobě jsem párkrát rbařila a nebyla jsem v tom snad špatná, ale... nebýt špatná mi dnes nestčí. Chci mu ukázat, že nejsem žádné tintítko. Jenže... netuším, jestli se mi to povede.

Po jeho vzoru namotám Belle otěže na hrušku a plácnu ji přátelsky po zadku. Potom se odloudám k vodě a nechám přeběhnout svědění po páteři. "Ještě před čtyřmi dny jsem se styděla byť jen přeměnit a teď mi to přijde naprosto přirozené.

Dojdu až k vodě a zkusmo tam strčím packu. K mému překvapení to vůbec není tak hrozné, jak jsem čekala. Ohlédnu se a ušklíbnu se na Guntera, který zrovna donesl další otýpku a je zase na cestě do lesa.

Popojdu dál, až mi voda sahá téměř na břicho, a ztuhnu. Tuhle dovednost jsem získala až s Vlčicí.

Dívám se nehnutě, jak kal u mých pacek sedá zpátky na dno a s ním se vrací i klid a postupně i menší rybky.

Čekám, oči přibité na hladině, nehnutá jak měděná socha.

Proti proudu ke mně míří menší pstruh. Chvíli váhám, jestli nečekat, ale nakonec prudce zapluju čenichem do vody a ňafnu. Nic! Byl příšli daleko. Zato já se rozfrkám a rozchrčím. Voda mi natekla do čenichu. "Sakra! Soustřeď se! Musíš vydechnout do vody!"

Znovu na okamžik ztuhnu. Čekám. A cítím, že se Gunter zastavil na břehu. "Určitě se dívá!" znervózním.

Teď si dávám záležet. Nechám pár menších ryb proplout opodál a pak si vyhlédnu jednoho většího pstruha, který mi pluje přímo před packami.

Vrazím čeních prudce do vody a skousnu. Vystřelím zpět nad hladinu a ještě v letu si nadhodím mrskající se rybu, abych si ji přechytla. Povede se!

Vítězoslavně otočím hlavu s rybou v tlamě na Guntera. Chvíli si vychutnávám své vítězství a pak vyhodím rybu až na břeh. "Chytej..." utrousím nadřazeně a zase ztuhnu.

Druhá ryba už se mi tak nepovede, uplave mi s prokousnutou ploutví. Ale třetí a čtvrtý pstruh už na sebe nenechají dlouho čekat. Pro jistotu přidám ještě menší dva, kteří se mi zadaří po dalším neúspěchu, a spokojeně vytlapkám z vody.

Popojdu až ke Gunterovi, jsem hned vedle něj, a vítězně si ho změřím. "Dobré, ne?" a v tu chvíli stojím už na dvou a vstávám z dřepu.

Gunter
9.5.2014
20:06:01
Pootočím se a potutuleně se usměju.
"To zvládneš! A taková příležitost se hned tak nenajde! Navíc uvidíš sama, že jako vlk ten chlad zas tak vnímat nebudeš."
Natáhnu k ní ruce a zazubím se.
"Tak hop! Chytím tě! Lososy čekají! Třeba nám huňáč nějaké nechal!"

Když je bezpečně na zemi, zamířím k hnědákovi.
Sundám na zem sedlové brašny a znovu zamotám Certovi otěže kolem hrušky a pustím ho, aby si našel, co mu bude vonět pod nos.

Luk opřu o strom a toulec také. Jen tak zamířím k lesu a začnu hledat suché dřevo, což je úkol takřka nelidský. Přece jen včera pršelo a všechno je nacucané vodou.
Nakonec objevím hromadu, která by mohla ukrývat odpovídající spodní vrstvy.
A taky ano.

Nanosím na břeh potoka co největší zásobu a zvědavě se zadívám na Nys, jak se vypořádává s tím rybařením.

Nyskel
8.5.2014
23:34:01
To rozpoložení, do kterého jsem se tak lehce dostala... cítím se... zvláštně. Tak trochu jako nahá, ale ne v tom fyzickém slova smyslu. To, co mu tady říkám, myslela jsem si, že to nebudu moc říct nikdy nikomu.

Zamyšleně se mu dívám do očí a je zřejmé, že se ve mně odehrává něco, čemu sama úplně nerozumím. Je to úlevné a přirozené, ale zvláštně neznámé. Nedokážu to uchopit ani pojmenovat. Jen to tak ve mně plyne, rozlévá se to.

Jak jsem tak pohroužená do svých pocitů, které jsou tolik nové, ani si neuvědomím, že Gunter seskočil s koně. Najednou je u mě a já ucítím teplo jeho dlaně na stehně. Cuknu sebou. Je to instinktivní. Ale víc nic. Žádná proměna, žádný úprk. Dívám se na něj dolů a to, co říká...... zamrkám, jako bych se chtěla ujistit, že se mi nezdá.

"Vždyť já se bála ještě před čtyřmi dny spát vedle tebe i ve vlčím... ale včera... a předevčírem........ Jak jsi to dokázal, Guntere? Tak rychle? Tak lehce...?" užasle zavrtím hlavou, i když jsem tu otázku nahlas nepoložila.

Naštěstí se v ten moment Gunter odvrátí, takže nemusím nic vysvětlovat.

Potřepu hlavou, abych se vzpamatovala z toho kouzelného omámení. "Tahle krajina má na mě zvláštní účinky..." pomyslím si.

"No, dneska už jsem se jednou málem koupala a ta voda je vážně studená..." tak trochu zakňourám. "Ale dobrá, zkusit to můžu." přitakám nakonec a seskočím na zem.

Gunter
8.5.2014
22:28:24
Domluvím a vyhledám očima její tvář. To, co v ní uvidím, mnou otřese.
Můj vztah k ní se nezadržitelně prohlubuje. Otvírám se jí čím dál tím více a ona....to příjimá.
Je to šokující.
Je to nádherné.

A nejen to...

Promluví a já napjatě naslouchám. Způsob, jakým odmítá fakt, že by Vlčice byla část jí samotné jasně hovoří o tom, že ji vnímá jako agresora.
Jako nemoc, která ji posedla.
Přitom, ona se jen probudila k životu.

Strašně moc ji to chci říct. Vysvětlit ji znovu, jak to je a že ona je Vlčice a vždycky byla, jen to nebylo vidět, ale neudělám to.
Nevidím důvod, proč ji rozrušovat a trápit.
A vlastně nechci.
Pokazit tuhle pohodu by byl hřích.
Velký.

"Byla jsi sama....." Vydechnu tiše a seskočím s koně. Přistoupím k ní a položím ji nohu zlehka na stehno. Dívám se do výšky na ni a usmívám se.
Něžně. Konejšivě.

"Už nejsi. Jsem s tebou a postarám se, aby ses už nikdy nebála, spát v noci v lidském.
Nikde."


Rychle odvrátím tvář, abych neprozradil víc, než bych chtěl a zadívám se na potok.
Když znovu promluvím, můj hlas je trochu nejistý. Přesto se snažím, aby to znělo co nejnormálněji.

"Tak, dneska si to otočíme, co říkáš? Já budu dělat oheň a ty můžeš nalovit ryby. A zároveň si vyzkoušet, že ta tvoje rezavá kráska umí plavat!

Nyskel
8.5.2014
21:18:52
Gunterova přednáška o medvědech je sice zajímavá, ale ani tak mě úplně nepřesvědčil. Obzvlášť, když poznamená, že matku už bychom měli v zádech. Instinktivně se otočím a zavětřím, ale má pravdu, je tu jen jeden medvěd... aspoň myslím...

Zatímco on se v divočině chová naprosto přirozeně a je tu jak ryba ve vodě, já se ji teprve učím poznávat. A to vlastně jen z donucení. Kdyby mě nepotkala Vlčice, dál bych žila v městečku, v pekárně na rynku bych obsluhovala zákazníky a o medvíďatech lovících v proudu pstruhy by mi možná jednou povídal strýc u kamen za dlouhých zimních večerů. Ne, já se pro divočinu nenarodila...

Medvídě se dá na útěk a mně se uleví. Ne, že bych mu ty ryby nepřála, byl tu první, ale prostě jsem z něj byla nervózní, i přes všechny ty Gunterovy argumenty.

A pak se rozpovídá. Zamyšleně ho poslouchám a čím dál tím víc mě vtahuje do svého světa. Nikdy jsem o divočině takhle nepřemýšlela. Byť jsem procházela krásnými místy, v jádru to bylo spíš nepřátelské prostředí, kam jsem kvůli Vlčicii musela proniknout. Vlčice tam patřila, ale já ne. Doteď nikdy nespím v noci v lese v lidské podobě. Jen ve vlčí. V ní se cítím aspoň trochu bezpečně a můžu se spolehnout na zvířecí instinkty. Jako člověk si připadám v nočím lese... ztracená.

Oči mu září, jak tak mluví a já od něj nemůžu odtrhnout oči. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by mluvil jako on. Možná ten kantor z města, který vyučoval starostovy děti, ale tomu jsem podobné řeči nikdy nevěřila. Ten to měl vyčtené nebo naučení. Gutner to zažil. A prožívát to stále.

Najednou pocítím potřebu... touhu ho následovat, pochopit, dívat se na divokou přírodu kolem nás jeho očima. Nikdy jsem nic podobného nezažila.

Jakoby zmámeně se rozhlédnu kolem sebe. Vidím daleko víc než před chvílí. Všechny ty drobnosti a detaily. Jen se tiše dívám a v hlavě mám v ten moment jako vymeteno. Je to jako kouzlo. Dívám se jeho očima. Téměř.

Nakonec naruším to kouzelné ticho svým hlasem. "Já... doma jsem byla jen u nás v pekárně. Vyrostla jsem v malém městečku a to bylo moje doma. Když si mě našla Vlčice, vyhnala mě odtud. A nejen z mého domova, ale z jakéhokoli města. Nedokázala jsem tam vydržet víc než pár hodin. Bála jsem se, že Vlčici nedokážu ovládnout a že se prozradím. Ona mě vyhnala pryč od lidí a tak jsem se musela spokojit nanejvýš se zájezdními nebo venkovskými hostinci. Ale povětšinou jen s divočinou." mluvím tiše, spíš k sobě, jako bych jen říkala nahlas své myšlenky. Tak trochu nepřítomně.

"Zazlívala jsem jí to. Ona se tam cítila dobře, ale já ne. Já... vlastně doteď se bojím spát v lese. Tedy v lidském..." přiznám a až teď jako bych si uvědomila, že mluvím nahlas.

Roztržitě vzhlédnu a podívám se na Guntera. Ve tváři mám podivnou směsici pochopení a úlevy.

Gunter
8.5.2014
11:22:03
Zavrtím rázně hlavou.
"Nemyslím si, že má matku. Nikdy by ho nenechala samotného a nejspíš už bychom ji měli v zádech. A on by už mazal za ní, protože vůbec neví, co si o nás myslet. Náš pach ho zmátl.

A nevím jak ty, ale já cítím jen jednoho medvěda. Kdepak. On je sám. Nejspíš o matku přišel, když byl hodně mladý. Možná ji napadl jiný medvěd...."
Zvažuji, protože variantu, že se střetla s lovci, si moc nechci připustit. Ne tady. Ne pokud žila v mém údolí.

Medvěd se definitivně rozhodne, že přece jenom představujeme nebezpečí a dá se do kolébavého úprku. Voda kolem něj stříká na všechny strany a já se nadšeně usmívám.
Je to náherný pohled.

Podívám se vážně na Nys a promnu si trochu rozpačitě bradu. Tak nějak ji to musím říct. Snad proto, aby pochopila, proč mi tak září oči.
"Tady jsem doma, víš?
Na místech jako je tohle jsem já našel víru, kterou jsem nedokázal najít v kostele tam doma, kde se mi ji snažila vštípit matka.
Vycházím z toho, co vidím kolem sebe. Co mě obklopuje.
Je to čisté a je to naprosto své. Mě tenhle neučesaný původní život fasicnuje.
Je tak svobodný a čistý. Na nic si nehraje.

Na tom jak zpívá vítr, klokotá voda a šumí stromy není vůbec nic nepřirozeného ani násilného. Hvězdy září pořád stejně a zvířata se chovají stejně. Kameny tu stojí stovky let, stálé a spolehlivé. Je vtom obrovský poklid.

Když jsem v divočině, nikdy se necítím sám. Pořád je kolem mě spousta života. Instiktivního. Nezáludného.
Nic se tu neděje jen tak. Bez příčiny. Z rozmaru, kterému tak často podléhají lidé.
Nic se tu neztratí. Všechno má svůj smysl a vše ovlivňuje svoje okolí.

Až de jednou všechny ty skály a lesy rozpadnou a voda se vypaří, zase někde znovu ožije v jiné podobě žití. Příroda si vždycky najde cestu. I ze zkázy. I z úplného zničení. Žádná jiná hmota ani energie není tak silná.
A tak krásná."
Dodám tiše.

Nyskel
8.5.2014
10:53:21
Oproti mě je pro Gutnera medvěd zdrojem veselí. Nechápavě se na něj zamračím. "Co blázní? To hodlá dělat ramena?!" znejistím.

Jeho argumenty mě nijak neuklidní. "Když je to medvídě, může tu být někde i medvědice! A ty jsou s mláďaty nejnebezpečnější!" poučím ho vážně. Aspoň tak mi to kdysi říkal strýc.

Klidně rozhodně sedět hodlám. Tedy pokud se nerozhodnu vzít do zaječích. Ale Gunter se vážně tváří uvolněně a tak já, narozdíl od něj značně napjatě, vyčkávám.

Gunter
8.5.2014
10:47:43
Jako vždycky se kochám tím neuvěřitelným gejzírem barev. Svěžestí vzduchu a kavalkádou vůní. Opájím se. Z plna hrdla. Mám pocit, že se před Nyskel nemusím přetvařovat. Můžu být svůj. Takový, jaký jsem se našel, v těch dobách, kdy jsem zůstal sám.

Řídím svého koně pevnou a jistou rukou, abych pro Nys našel co nejschůdnější cestu.
Chci, aby si tenhle výlet užila. Strašně moc chci. Tam nad vodopádem se bála, ale tady....chci, aby zbylo jen potěšení. Žádné obavy, žádný strach, že si zlomí vaz.

A medvěd mi to samozřejmě pokazí.
V první chvíli. Když zachytím jeho pach a zahlédnu hnědý hřbet nad hladinou.
Pak se moje ústa roztáhnou pobaveným úsměvem.
Hlavně nad tím dolekaným pohledem.

Medvěd je tak vyděšený našim náhlým objevením se, že pustí rybu, kterou si chytil.
"Tak! A je naše!" Vyjeknu vesele.

Zvíře se nerozhodně kolébá na místě a je na něm vidět, že neví, jestli utéct nebo zůstat.
Ostatně na Nys je vidět něco podobného.

Otočím se na ni a něžně se na ni usměji.
"Je to ledva odrostlé medvídě, Nys. Ten ti neublíží. Bojí se víc než ty. Jen klidně seď a užívej si toho pohledu....Dlouho si ho neužiješ, náš pach ho odežene."

Nyskel
8.5.2014
10:28:44
Užívám si každičký výhled, každou vůni a pach, a usmívám se zasněným, blaženým úsměvem. Občas se s Gunterem podělím o nějaký vjem, který mě zaujme. Je to kouzelné i v tom, že to mám s kým sdílet!

Stoupání a opětovný sestup je pro mě trochu náročnější, ale zvládám to kupodivu vcelku dobře. Tedy... hlavně Bella to zvládá, já se jen pevně držím.

Jenže sotva vyjedeme zpoza balvanu, Bella vyplašeně poskočí. Nemusím se ani dívat před sebe, stačí zavětřit, což také instinktivně udělám. "Medvěd!" hrkne ve mně a vyplašeně se podívám po Gunterovi. Dělala jsem sice hrdinku, ale s žádným jsem se na blízko zatím nesetkala. Vyhýbala jsem se jim. Přeci jen mám silný pud sebezáchovy.

Držím Bellu nakrátko a jsem napnutá jak struna. Cítím svědění na páteři... samozřejmě... cítím se ohrožená, ale prozatím ho potlačím.

Vlk
8.5.2014
10:20:24
Ujíždíte údolím podle břehů klikatícího se potoka a občas musíte objet skalisko nebo padlý kmen, abyste se k jeho pramenům mohli vrátit. Potok teď uhání blíž ke skalám a jejich vznosné štíty vrhají stíny na jeho hladinu. Je čím dál divočejší. Dravější. Poskakuje zběsile přes balvany a zpívá, jako by nikdy neměl přestat. Je to úžasný zvuk. Bublavý, klokotavý. Uklidňuje. Máte pocit, že byste dokázali sedět na břehu celé hodiny a jen ho poslouchat.
Za předpokladu, že by bylo daleko tepleji....

Vzduch je totiž poměrně chladivý a když se zdvihne v silnějším poryvu, přináší sebou spršky vody.
Je však nesmírně osvěžující.
Je jasné, že potok má jméno podle zlatavého písku na jeho dně, který vodě propůjčuje medově zlaté zbarvení.

Tráva na jeho březích je zelená a zlatá, prosvětlená sluncem do zázračných odstínů. Jemně se čeří ve větru a přímo láká k pohlazení.
Temné koruny rozmanitě pokroucených jehličnanů k ní tvoří líbezný kontrast. Za nimi se tyčí temné, zlatem proložené svahy, které příkře stoupají k rozervanému rudému pohoří.

Do cesty se vám postaví další narudlé skalisko a musíte vyšplhat nad něj, abyste ho mohli objet. A když sešplháte zase zpátky dolů a objedete náherný nad vodu nakloněný balvan, naskytne se vám nečekaný pohled.
Oba koně poděšeně zafrkají a Bella uskočí stranou, div Nyskel neshodí na zem.
Dole, v tříštivých proudech vody stojí medvěd a zabývá se právě tou bohulibou činností, ke které se chystáte i vy.
Loví ryby.



Nyskel
8.5.2014
8:56:43
Spokojeně přikývnu a blaženě se uculím. Už to vypadalo, že výlet bude zkažený, a zatím.......... je mi hrozně hezky.

Gunter
8.5.2014
8:45:43
Zasměji se. Svým způsobem je až z podivem, jak nádherně se cítím. Takhle uvolněný jsem nebyl už léta. Možná kdysi, za dob Herlana a našich potulek Truchlivými horami.
Je to nádherný pocit.

"Dobře, nachytáme si ryby a střílet večeři budu já a ty budeš plašit. To ti půjde...s tím zářivým kožichem." Zlobím ji.
Nadhodím si významně luk a pobídnu Certuse do klusu.
Přece jen údolí je dlouhé a když má hlad.....

Nyskel
8.5.2014
8:30:27
Jen ledabyle pokrčím rameny na jeho štědrou nabídku, která nebyla zapomenuta, ale uvnitř se tetelím blahem. Představa koupele je tááák lákavá! "A možná bych si mohla natrhat trochu té šalvěje. Jde tam dát i čerstvá..." spřádám už v duchu slastné plány.

A k tomu ještě probírání jídla. "No nejsem já šťastná sestřička?!" vzdychnu rozšafně.

"No, kdyby náš oběd záležel jen na tom, co střelím, budeme o hladu a já budu mít k tomu ještě přeraženou ruku..." uchichtnu se, pamětliva svých posledních pokusů. "Takže bych spíš zkusila ty ryby... ve vlčím, jako minule ty." mrknu na něj. To už jsem párkrát zkoušela, i když syrové ryby mi moc jako vlčici nejely, takže s tím zdaleka nemám takovou zkušenost. Ovšem... je tam větší pravděpodobnost, že zazářím, než u toho luku. A já CHCI zazářit!

Gunter
8.5.2014
8:22:56
"Vykroutit? Já? Ale kdeže!" Musím se smát jak je neodbytná, houževnatá.
A trochu mi lichotí, že ji ty příběhy tak baví.
Trochu hodně.

"Jak bych mohl zapomenout. Doobře, bude i pohádka. Aby byla holčička šťastná a spokojená."

Najednou se mračí a nad něčím dumá.
Poočku ji pozoruji, zvědavý, co z ní vypadne. Protože, že to vypadne, jsem si téměř jistý.
A taky ano!

Nemůžu odolat a potutelně se culím.
"Ohřála trochu vody? Ty jsi zapomněla, že jsem ti slíbil na dnešek pořádnou koupel?
Já svoje sliby plním, Nys. Vždycky.
Pokud to jenom trochu jde...."
Dodám pro jistotu, neb ještě nejsem tak senilní, abych si nepamatoval, že tu lázeň měla mít už včera.

"A vědra já nerad."

Podezřívavě se na ni zadívám, když zmíní ten hlad....
Je možné, aby opravdu zase hladověla? Není to tak dlouho, co jsme vyjeli.....

Jenže pak si uvědomím, že se mezitím stačila zmáchat ve vodě, vyděsit se a proběhnout se jako Vlčice a už mi to tak nereálné nepřipadá.
Vlastně vůbec.

"Jakmile dojedeme na konec údolí, střelím ti nějakého ušáka. Nebo spíš, já ti nějakého vyplaším a zkusíš ho střelit sama, co říkáš?
A na večeři si pak nachytáme ryby. Nebo bys raději naopak? Co by sis teď dala? Ušáka nebo rybu?"


Nyskel
8.5.2014
0:20:17
Otočím Bellu opačným směrem. "Místo pohádky? Že ty se snažíš vykroutit?" podezřívavě si ho přeměřím...

"Pohádku mi můžeš říct po večeři. Já ti ji jen tak neodpustím! Zapomínáš na mou závislost...?" zakňourám ublíženě.

Pak si ale vzpomenu na něco jiného. Na ten slib, že dnes večer mě čeká horká lázeň. Už při té samotné představě se mi blahem kroutí palce u nohou. Jenže... přijde mi hloupé nutit ho tahat tu vodu...

Na okamžik se zachmuřím, jak přemýšlím, a pak ledabyle nadhodím: "Sice už jsem se dneska jednou téměř koupala, ale před večeří bych si ohřála aspoň trochu vody...... teda jestli nebudeš mít tak ukrutný hlad, že bys mi schroupal i vědro! A mimochodem... já už docela hlad mám..." uculím se nevinně. A je to zatracená pravda.

Gunter
8.5.2014
0:13:16
"Já?" Vyděsím se upřímně.
"Ani trochu!" Rázně zavrtím hlavou a narovnám se.
"Vlastně chci, abys šla se mnou. Hrozně moc chci. Myslím si, že to bude docela zajímavá a vzrušující výprava a s tebou bych si to užil dvakrát tolik, jen ti nechci způsobovat nepohodlí, víš?"

Zamířím zpátky k Certovi a vyhoupnu se do sedla. Otočím ho zpátky k potoku a zamířím podél břehu dál.
"Takže pokud se přece jen odhodláš, tak bych vyrazil kolem desáté hodiny. Místo pohádky, co říkáš?" Mrknu na ni a celý jen zářím.
Ať si třeba jako s bratrem, ale chce se mnou být! Chce!

Nyskel
8.5.2014
0:07:37
"No jo, pan hostinský..." plácnu se do čela. "Už jsem skoro chtěla říct, že jsem na něj zapomněla, ale on je... nezapomenutelný!" zasměju se upřímně při vzpomínce na toho hromotluka.

"Potloukat se s tebou? Hmmm.... Já ti nevím..." škádlím ho s vážnou tváří. "No, jestli mě u toho nebudeš otloukat, tak bych to zkusit mohla." dodám blahosklonně.

"Sám? Ty se mě chceš zbavit? A copak bys šel lovit, že by ti u toho sestřička překážela? Nebo už mě máš plné zuby a potřebuješ se trochu vyvětrat?" zeptám se výhružně, ale malá část ve mně to myslí vážně. "Vždyť já mu vysím na patách už čtyři dny v kuse. Doteď se potloukal sám, takže toho musí mít určitě plné zuby..." Asi bych to měla cítit stejně jako on, ale já samotu nikdy dobrovolně nevyhledávala a mít takového společníka... pro mě je to jak dar z nebes!

Gunter
7.5.2014
23:59:57
Zamyšleně vzhlédnu.
"No....vlastně bychom mohli zkusit toho rosomáka pro našeho milého pana hostinského, co říkáš?
Jenže na rosomáka je nejlepší číhat v noci a já nevím, jestli nebudeš moc unavená.
A jestli se ti bude chtít, potloukat se se mnou při měsíčku...."
Pronesu nejistě.

"Taky bych mohl vyrazit sám a ty bys mohla zatím spokojeně chrupat v teple....."
Ne, tahle varianta se mi a ni trochu nelíbí, ale navrhnout jsem ji musel.
Je to zdvořilé.

Nyskel
7.5.2014
23:55:47
"Zvykl sis? Ty taky?" podivím se v duchu a musím si přiznat, že mě tahle slůvka tak nějak zvláštně zahřála na dušičce.

Směju se s ním, jak komentuje medvědy. Nakonec ho ovšem upozorním na jeden zásadní fakt: "Ale mě jsi nelíbal..." lehce se u toho slova zarazím. "Líbat mě? Gunter? Tohle... to by nešlo... ne... a navíc, Vlčice by ho blahem rozsápala!" Je to jen zlomek okamžiku, než tuhle zvláštně znepokojivou představu zaženu a pak hned pokračuju.

"Já spíš myslela, že bys toho medvěda mohl navléct do svého domácího oblečení! Nebo mu ráno předložit k snídani placky... No uznej, nějak jsem to chytnout musela!"

Ale to už jsme na břehu potoka, kde i já rozeznám spoustu stop. Ovšem nemám ani páru, co komu patří. Vlastně... vysokou i lišku poznám. Kunu taky. Ale horské kozy jsem nikdy nepotkala a rosomáka už vůbec ne. Se zaujetím ho pozoruju "při práci". Jak se soustředí, jak pozoruje každý detail... Něco na něm je...

"Takže dnes žádný lov?" zeptám se. Snad ani ne zklamaně, je to spíš prostá otázka. Když se nad tím zamyslím, vlastně ani toho levharta moc lovit nechci. "Jakmile ho totiž ulovíme, budeme muset pryč........" srdce se mi sevře zvláštní úzkostí, kterou ale hned zaplaším.

Gunter
7.5.2014
23:44:57
S úlevou si oddechnu.
"Takže si mě necháš i s tou smůlou? Paráda! To jsem moc rád. Zvykl jsem si."

Pak začne hledat řešení a já se rozchechtámna celé kolo.
"Že bychom se líbali s medvědy? No, to by mohla být hoodně zajímavá zkušenost.
Jen abychom ji taky přežili.
Jako přítulní, to oni jsou, o tom žádná, jen jsou poněkud neurvalí. Mohli by lištičce potrhat kožíšek."
Šklíbím se.

Zahnu za další zákrutu potoka a na okamžik zastavím koně.
"Podívej, vidíš těch stop? Sem chodí v noci pít zvěř. Rád bych si to tu prohlédl, abych zjistil, koho tu můžeme potkat."

Seskočím na zem, hodím ji otěže a vydám se zkoumat rozšlapanou zeminu na břehu potoka.
Přikleknu a hodnou chvíli zkoumám stopy, které se tu prolínají jedna přes druhou.

"Vysoká, lišky, horské kozy, zajíci, kuny a rosomák. Levhart žádný. Budeme si ho muset vyčíhat ve skalách." Oznámím ji stručně, když skončím se svoji podrobnou prohlídkou.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.