abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
6.6.2014
21:00:49
Poslední list odpluje se zimním větrem a já se zase pomalu vracím do současnosti. Tahle písnička mě vždycky donutí plout ve větru někam daleko. Ale teď, oproti posledním měsícům, kdy mi dopřálava útěchu, se vracím končně zase ráda. Moc ráda.

Gunter je stulený u mých kolen a je teď jak malý kluk se zavřenýma očima. Se svými strachy a touhami. Skoro mám nutkání vztáhnout ruku a pohladit ho po těch jeho kadeřích. V tu chvíli si ale vzpomenu na ty zvláštní pocity, které ve mně vyvolával... buď on nebo Vlčice... a raději si to rozmyslím. Nebylo mi v tom... bezpečně. A bezpečí je pro mě teď tak moc důležité, že se ho prostě nevzdám!

Podívá se na mě a já se musím shovívavě usmát. Vím přesně, o čem mluví.

Znovu zavře oči a mě ještě stále hřeje ten letmý dotyk jeho dlaně. Usmívám se. Bezděky a nevědomky. "Jsi už unavený, viď? Přiložím ještě na oheň a půjdeme spát." řeknu tak nějak měkce, smířlivě a začnu se soukat z postele.

Gunter
6.6.2014
20:49:32
Pustí moje ruce a já se okamžitě stulím vedle ní jak ježek, zavřu oči a jen poslouchám. Na tváři mírný zasněný výraz, ruce založené za hlavou. Ztělesnění pohody a klidu.

Tentokrát nevzpomínám na nic. Ani na Lynn Lunu. Přestože její hlas je opravdu skoro stejný.
Myslím jen a jen na Nys. Oči pevně zavřené a za nimi uzamčenou její tvář, jak mi tak seděla na břichu, smějící se a plná hravosti.
Jak na malý krátký okamžik opětovala můj pohled a jak jsem v tu chvíli měl prchavý dojem, že se na mě nedívá jako na bratra. Aspoń na ten krátký mžik.
A jak moc to bylo krásné.....

Když dozpívá, opatrně otevřu oči a podívám se na ni.
"Je to jak modlitba. A klidně by mohla být moje.
Děkuji. Tuhle píseň se musím naučit zpívat. Mluví mi z duše."
Zachraptím a na okamžik položím svoji dlaň na její. Pak zase zavřu oči a usměju se.

Jsou krásné dny a jsou dny, na které se nezapomíná.
Tohle je jeden z nich.

Nyskel
6.6.2014
20:11:09
Zkusím zaklonit hlavu, abych unikla jeho kadeřím, ale na to mám přiliš krátké ruce. A pustit ty jeho si netroufám, protože by toho bleskově zneužil! Na to ho už znám příliš dobře.

Lechtá mě ve tváři a jeho vůně je všudypřítomná. Naplní mi nos, hrdlo, mám jí plnou hlavu. A Vlčice se znovu ozve. Tentokrát je to spíš prosebné kňourání. Chce za ním, cítím to.

Rychle hlavu skloním, abych aspoň na okamžik unikla. Není to ale nic platné. Zmocňuje se mě zvláštní malátnost. Nejraději bych se stulila do jeho klína. A jen si užívala to hřejivé teplo. Jako kočka na zápraží.

"Sakra! Vzpamatuj se!" okřiknu se, protože tyhle výpadky koncentrace mě dost znepokojují.

Proto jsem neskonale vděčná, když zabere na to zpívání. Ještě chvilku váhám a svírám jeho zápěstí. Pochybovačně propátrávám jeho tvář, abych se ujistila, že to tentokrát myslí opravdu vážně.

Zdá se, že to vážně zafungovalo. Lišácky se usměju a nakonec pomalu povolím stisk a když nevyrazí proti mně, jeho ruce pustím.

"Hmmm... tak co by to mělo být?" zamyslím se nahlas a přitom si způsobně urovnám šaty, prohodím vlasy a pohodlně se opřu o stěnu, kolena pod bradou.

"Tuhle mám ráda. Je taková smutná a konejšivá zároveň..." vyberu nakonec a pak spustím.

Gunter
6.6.2014
19:58:41
“Samozřejmě, že je nekonečná! Tohle je nikdy nekončící válka! Jinak by to nebyla žádná legrace.“ Chechtám se, zatímco mi svírá ruce, abych ji nemohl lechtat.

Nakloním se tedy blíž a aspoň ji lechtám hustými kadeřemi ve tváři.
“Žádný smír.
Žádné příměří!
Jen boj!"
Vyhrožuju, abych odvedl vlastní myšlenky na bezpečnější místo.
Pro nás oba.

Pak zmíní zpívání a já rázem zkamením a přestanu se snažit na ni útočit. Celé tělo mi ochabne.
A rázem jsem mírný jak beránek. Včetně výrazu. Rty roztáhnu do slastného úsměvu a horlivě přikývnu.

“Zpívat? Já…už budu hodný, přísahám. Budeš mi ještě zpívat?“ Vyhrknu nadšeně.

Nyskel
6.6.2014
12:04:45
Skulí se a já málem přepadnu. Na poslední chvíli to vyberu a obkročmo se posadím na jeho břicho, ve tváři vítězný, slastný výraz. "Vzdej se!!" křiknu furiantsky a řehním se na celé kolo.

Na okamžik mě sevře v pase, jako by mě chtěl odhodit stranou a zadívá se na mě. Je v tom něco... v ten moment mi vyschne v hrdle a nedokážu od něj odlepit pohled.

Vlčice, která celou přestřelku sledovala s nevalným zájmem, uražená za mříží, najednou zbystří a táhle zavyje. Naléhavě. Roztouženě.

Polije mě horko, jak se tak dívám do těch kaštanových očí se zlatavými odlesky, a nutno říct, že mým tělem projede zvláštní zachvění. Už už to chci svést na pocity Vlčice, ale když je zavřená v kleci, jsou její emoce hodně tlumené. A tohle nebylo tlumené ani trochu.

V očích mi překmitne překvapení, možná nechápavé rozladění, ale v ten moment Gunter svůj stisk povolí a vrhne se na má žebra v dalším útoku.

Párkrát zamrkám a s drobným zpožděním zareaguju rychlým smýknutím, jak se snažím dostat z jeho spárů. Svezu se stranou a natáhnu ruce před sebe, abych zadržela ty jeho.

"Dobrá, dobrá! Tak se vzdávám já! Tohle je nekonečná bitva!" volám už zase vesele a uvolněně... a taky trochu unaveně. Ten stín pochybností nade mnou samotnou kdesi hluboko zůstal, ale vrátím se k němu později. Teď ne. Teď přichází smířlivé uklidnění a příměří.

Sedím teď na patách téměř na konci lůžka, ruce natažené před sebe, jak ho držím za obě zápěstí.

"A když mě necháš žít, tak ti i zazpívám..." slibuju rychle, protože si nejsem jistá, jestli náhodou nehodlá zákeřně pokračovat.

Gunter
6.6.2014
0:24:23
Chce, abych se bránil, tak se bráním.
Jsem srab?
Nepochybně.
Kdybych nebyl, strhl by ji do náruče a líbal ji tak dlouho, až by nemohla dýchat ani myslet.
Líbal bych ji, dokud bych ji z hlavy nevyhnal byť jen stín myšlenky, že bychom my dva kdy mohli být sourozenci.
Nebo si na ně jenom hrát....
Bože, líbal bych ji....


Ta představa mi škubne celým tělem a moje ruce vystřelí prudce kupředu a sevřou pevně její boky.
Nic víc.
Jsem přece srab....

A tak jí jen hltám očima.
Sedí na mě v pozici, která mi prostě nedovolí chladně uvažovat, sukni vykasanou až kamsi, holá kolena přitisknutá k mému tělu.
Těžko být srab.

Přesto jsem.
Ostatně, co mi zbývá?

Buď porušit naši malou hru na bratra a sestru a jednou pro vždy proklamovat svůj pravý vztah k ní.....nebo zatínat prsty do jejich boků a doufat, že nevybuchnu jako přepálený kotel.

Obojí je roztomile....příšerné.

V prvním případě bych byl asi odsouzený, dívat se na rezavou oháňku mizící mezi stromy a moje vnitřnosti by byly nejspíš potahané po celé posteli...
V druhém.....
No, snad existuje nějaká důstojná forma, jak tohle přežít a nezešílet.


Takže my nezbývá nic jiného, než uvolnit stisk a zaútočit oběma rukama na ten půvabně vystavený trup v divokém lechtání.

A namlouvat sám sobě, že její kůže pálí. Tudíž na ní moje prsty nikdy nesmí zůstat déle jeden úder srdce.
To by mohlo fungovat, ne?

Nyskel
5.6.2014
21:44:28
Protiútok vyšel, ale netrvá to ani zlomek okamžiku a Gunter rychle zareaguje. Je mi jasné, že silou ho neudolám a tak sahám ke kdejaké lsti.

Oči mi jiskří a na tváři se uhnízdil uličnický, rozpustílý úšklebek. Číhám na každé zaváhání, každou odkrytou skulinku. A když na mě použije svou sílu, začnu okamžitě kňourat, jak to bolí a že mě nesmí tak mačkat. Že jsem přeci jen jemná, malá sestřička.

V jeden moment uskočím jeho dalšímu výpadu, natáhnu se pro polštářek a hned v zápětí schytá pěknou šupu přímo do tváře. "Braň se, srabe!!!" vykřiknu a vyrazím dopředu. Plnou vahou se ho pokusím skolit a obkročmo zasednout. Čímž hodlám spečetit své konečné vítězství. Šate mám teď vykasané do půl stehen, ale v zápalu boje to nějak zapomenu řešit. Cítím, že vítězství mám na dosah!

Gunter
5.6.2014
21:37:07
Její kvíkání je jako pohlazení něčím hřejivým a třepotavým.
Tvář se mi mimoděk roztáhne do úsměvu a nepřestávám v příšerném systematickém zlobení.
To se prostě nedá.

Ani ona se nedá.
Zaútočí na moje žebra a já se s hlasitým výskáním vrhnu do protiútoku.
Jaká rozkoš!
Jaká slast!


Tlemím se jako malý kluk a jako malý kluk si to dovádění užívám. A nešetřím ji. Ani trochu.
Tohle je boj. A kromě toho, že je sám o sobě nádherný, je to skvělé uvolnění napjatých nervů a od vzpomínek zakysnutých srdcí.

Nyskel
5.6.2014
20:24:24
"No počkej, počkej! Za tvou nešikovnost ohledně šišek já nemůžu!" hájím se vehementě a pomalu se mi do očí vkrádá opět ta neposedná jiskra, která spolehlivě zahání smutek. "A pokud jde o koupele, za ty si můžeš taky sám! Ostatně v tomhle jsem škodná já! Já se dnes koupala v potoce!" vyhoudám dál a už se i mírně usmívám. To jeho chechtání je nakažlivé. Ještě víc než smutek a bolest.

V ten moment zaútočí na mou nohu. Zprvu sebou překvapeně cuknu a pokusím se nohy stáhnout pod šaty, ale moment překvapení je na jeho straně a tak to jednou nohou prostě nestihnu.

"Ííííí..." vypísknu mezi smíchem a snažím se ze všech sil vyprostit. Tedy... nechci ho kopnout nebo mu nějak ublížit, takže se krotím. Jak ale lechtá dál, je má obrana čím dál tím divočejší.

Řehním se na celé kolo a občas kníknu. Dokonce se mi podaří syknout postychtivě "zrádče", ale upřímně, je těžké bránit se, aniž bych mu ublížila a zároveň, abych udržela šaty na odpovídajícím místě, protože se mi při tom prudkém házení a šubání povážlivě vyhrnují nahoru.

"Nejlepší obrana je útok!!!" rozpomenu se konečně. Trochu se stočím bokem do polosedu, abych dosáhla já na něj, a zákeřně, mezi záškuby nohy, zaútočím na jeho žebra. "Já ti dám!" zaryčím vítězně.

Gunter
5.6.2014
16:25:26
"Já....nejsem zrovna nejmladší proti tobě." Upozorním ji váhavě.
"Možná proto mi přijde, že jsem toho zažil už hodně. I když nikde není psané, že toho ještě hodně nezažiju. A jak se tak na tebe dívám, vsadil bych se, že ano." Šklíbím se.,
"Jen těch nedobrovolných koupelí, které musím abslovovat! A těch šišek!" Teď už se nepokrytě chechtám a vůbec si nevšímám, toho, že ona zase zvážnila.

Naopak naprosto bezostyšně ji popadnu za nohu a začnu ji lechtat.
"Napřílad tě musím ještě aspoň tak tisíckrát ulechtat k smrti. A to je spoustu práce!"

Nyskel
3.6.2014
9:17:31
Jak ho tak pozoruju, cítím z něj znovu napětí. Ale jiné než předtím. Aspoň mi to teď připadá jiné, ale možná... "V tomhle rozpoložení bych neměla přemýšlet o pocitech ostatních!" napomenu sama sebe, protože v tomhle Gunterově napětí je i něco znepokojivého, co mě zneklidňuje.

Schoulí se vedle mě a je to pryč. Zůstane jen uvolnění a klid. Aspoň u mě.

"Říkala jsem, že málokterý má šťastný konec, když je ze života." odpovím mu stejně tiše. A tak trochu smutně.

"Byl?!" zopakuju překvapeně a zvednu jedno obočí. "Mluvíš, jakoby ti bylo padesát..." odtuším a mám radost, že se mi povedlo aspoň nepatrné rýpnutí. Třeba nás to přivede na jiné myšlenky.

Mně to ovšem přičaruje zase jednu vážnou myšlenku, i když ne smutnou. "Je mu o deset... ne, o třináct let víc než mně. Má toho daleko víc za sebou. A jak sám říká, asi to nic veselého nebylo. Možná má pravdu, že všechno zlé se děje, abychom si to hezké užili. Možná... Je tohle to hezké, co jsem si vysloužila hrůzou, kterou mám za sebou?"

V očích se mi bezděky objeví nevyřčená otázka. Zamyšlená a nejistá.

Gunter
3.6.2014
7:22:17
Vymaní se mi z objetí a já mám v první chvíli chuť řvát na protest, jak je to nespravedlivé. Že mi utíká. A že ji prostě nepustím.
Ale už tu druhou sám sebe napomenu, že je to víc než rozumné.

Moje vzrušení sílí a teď už ze mě musí být i cítit.
Je to vlk, proboha!

Raději se tedy znovu schoulím vedle ní a opřu si tvář o ohnutou paži.
"Tak tenhle příběh moc šťastně neskončil, viď?" Hlesnu tiše.
"Promiň. Mrzí mě to."

I když je to lež jak věž. Nemrzí mě to ani trochu.
Ta chvíle souznění....nevyměnil bych ji za nic na světě.
A posunula nás blíž k sobě.
Což je sice znepokojivé...nicméně nádherné.


"Víš, v mém životě zas až tak moc veselých příběhů není. I když...na druhé straně si nemůžu a nechce stěžovat. Byl to zajímavý život. A bez bolesti.....asi bychom si pak neuvědomovali to krásné a nemohli to ocenit.
A to by byla škoda, nemyslíš?"
Přimhouřím oči a ušklíbnu se.
Už jsem to zase já.

Nyskel
2.6.2014
19:43:54
Pevně ho držím ve své náruči a ta bouře emocí, která v něm běsní, napůl ochromuje i mě. Je to divoké a prudké. "Vím, tohle nikdy nepřebolí..." chlácholím ho bezděky v duchu. O to pevněji ho k sobě tisknu. Jako bych ho svým tělem mohla ochránit před tou bouří v jeho nitru.

Ruce se mu klepou a na pár okamžiků se napne jak struna. Mé obětí ještě o fous zesílí.

Když to poleví, vzdychne a já tuším, že přichází úleva. Že vybojoval svou bitvu. Pažemi obkrouží můj pas a teď už je to obětí vzájemné. Jakoby on chtěl teď na oplátku bránit mě. I když... ne bránit. To napětí z něj je pryč. A snad i smutek.

Přinese to úlevu i mně. Slzy ještě chvíli dál tečou, ale už jsou to slzy úlevy a uvolnění. Držím toho v sobě tolik a od momentu, kdy se to stalo poprvé, jsem nikdy neměla příležitost s někým se podělit. Ne o svůj příběh, ale o to napětí a zoufalství. A tohe obětí je jako obklad z jitrocelových listů. Vytahuje horkost z rány a přináší úlevu.

Zůstaneme tak ještě hodnou chvíli. Mlčíme a jen vnímáme jeden druhého.

Nakonec stisk povolím a pomalu, opatrně se začnu odtahovat. Není to vyplašené ani nepřátelské. Je to naopak klidné a smířlivé.

Když se odkloním natolik, abych mu viděla do očí, vyhledám je. Nic neříkám, ale ten pohled je hluboký, plný porozumění. Souznění.

Slabě se usměju a trochu si odsednu, zpět na své místečko, nohy skrčím pod sebe.

Vím, že bych asi měla něco říct, ale tahle chvíle mi přijde tak vzácná... téměř posvátná, že ji nechci zničit. Nechci, aby skončila. Cítím obrovskou úlevu a lidskou blízkost.

Gunter
2.6.2014
17:32:45
Teprve teď si uvědomím, že mě drží za ruku. Vzhlédnu k ní a převapeně zamrkám. Co všechno mi uniklo?
Ponořil jsem se do vzpomínek a vůbec nevnímal, co to dělá s ní. Její tvář je rozoraná emocemi. Plná smutku a slz.

Nadechnu se, abych ji utišil.
Nadechnu se, abych ji řekl, že už je to dávno. Že už nevzpomínám. Téměř.
Jenže ona mě místo toho přitáhne k sobě a obejme mě.

Zachvěji se od paty k hlavě.
Najednou je všude kolem mě. Nezůstalo nic. Ani kouek místa, kde bych se mohl volně nadechnout.
Jen ona.

Její vůně. Její krása. Teplo jejího těla, dýchajícího spolu s mým.
Najednou je každý nádech společný.
Vlk zaječí a rázným švihnutí ostrodrápé tlapy smete minulost i smutek stranou.
Zůstane jen ona.

Zalykám se její blízkostí.
Zalykám se jejím objetím.
Zalykám se její tváří zabořenou do mých vlasů.
Zalykám se....

Přesto nemůžu.
Kvůli ní i kvůli Lynn. Kvůli památce, kterou nemůžu pošpinit běsnícím chtíčem.
Tohle si moje vzpomínky nezaslouží.
Ať jsou sebehnusnější a sebebolavbější, patří k tomu nejvzácnějšímu, co mám.

Její slzy máčí moji tvář i beztak mokré kadeře a to souznění je něco tak krásného, že bych to nikdy nepošpinil. Tělo mi hoří a ruce se třesou jako stoletému straci. Touhou. Zběsilou vášní, kterou ve mně její blízkost probudila.

Opřu se ze všech sil do Vlka a začnu ho zatlačovat zpátky. Krok za krokem. Neúprosně.
Staví se mi na odpor.
Potřásá hlavou a vřeští vzteky. Zatíná nohy do země a napíná proti mě všechnu vůli, kterou má. Tělesnou i duševní.
Chňape zuby, dásně odhalené. Kdyby mohl, nejspíš by mě v tuhle chvíli roztrhal na kusy.

Než ho zatlačím, tam kam patří, mám na čele krůpěje potu. Přesto třas mých paží pomalu ustává.
Pomalu a takřka slavnostně ji obejmu kolem pasu a přitáhnu ji k sobě. Pevně. Přepevně.
Moje ruka vklouzne do jejich vlasů a přitáhne si tu něžnou, soucitnou hlavu ještě blíž.
Aspoň to si zasloužím.

Zavřu oči a na chvíli nemyslím na nic, kromě toho, že je tu se mnou a snaží se mě utěšit.
Cítí mou bolest a byť jen pro tu chvíli se ji rozhodla nést se mnou.
A to je vzácné.
Velmi vzácné.


Nyskel
1.6.2014
23:25:29
Pokračuje a je pro mě čím dál tím těžší jen tak ležet. Téměř slyšitelně skřípu zubama a zatínám pěsti, až se klouby bělají jak padlý sníh. Vlčice teď už naježená od krku až po oháňku, stojí těsně u mříže a čeká. Stačil by jediný náznak, že se mříž otevře, a je připravená vyrazit. Nevidí nepřítele, jen cítí to, co cítím já. Vztek, rozhořčení, bezmoc... nebezpečí!

Gunter to vysloví - pak umřela - a já zadržím dech. Napnutá jak struna. Nedokážu se nadechnout. Ten knedlík v krku je příliš dusivý. A také svědění na páteři je téměř nesnesitelné.

Ne, už to nevydržím jen tak ležet. Vystřelím do sedu jak sklapovací nůž. Tělo bojovně vytrčené dopředu, čelisti zatnuté. Zelené oči žhnou zlatavými odlesky. Odlesky Vlčice.

Najednou si připadám hloupě. "Je to minulost. Teď už s tím nic nenaděláš!" přemlouvám samu sebe a kupodivu to má rychlé účinky. Prudce se nadechnu a vydechnu, jak se mé plíce hlásí o svůj dluh. Neříkám nic, jen v očích je vidět ta bolest, kterou cítím. Pro Guntera asi nesmyslně a nepochopitelně, ale já vím své. Já si zažila své...

Neřeknu nic, jen se tiše natáhnu pro jeho ruku, která spočívá vedle těla. Vklouznu do jeho dlaně a pevně ji stisknu. Odhodlaně a pevně pro ně, nejistě a jemně pro něj. Ten stisk říká daleko víc, než bych dokázala říct slovy. Teď totiž nedokážu vydat jedinou hlásku. Ten stisk a pohled, který na něj upírám. Je pomstychtivý a nenávistný pro ně a laskavý a soucitný pro něj.

Pokračuje. Dál leží a já sedím na úrovni jeho hrudníku, nohy zkřížené pod sebou, má ruka drží tu jeho. Můj pohled je s ním.

Držím ho dál, jako bych mu chtěla nabídnout společnost tam dole. Jako bych ho tam nechtěla nechávat samotného. I když už je to minulost, cítím, jak moc ho to bolí. Strašně moc... Snad i vlčí emoce, které do mě narážejí nezměrnou silou, umocňují ten pocit zoufalství, která teď cítím já.

Pokaždé když zaváhá, pokaždé, když se přizná ke slabosti, jak to tehdy asi vnímal, nic neřeknu. Jen stisknu ruku o něco pevněji. Není třeba nic říkat. A nejsem si ani jistá, jestli by mě hlas nezradil.

Utrpení, které si musel prožít tam dole, ve tmě... "Já si občas taky připadám ve vězení... vězní mě má vlčí podstata. Ale tohle bych si nikdy ani představit nedokázala. Ani ty nejhorší noční můry, které mě tolik trápí, nemůžou být tak hrozné jako to, co on skutečně prožil. Ztratil blízkou bytost a ještě byl za to neprávem potrestán. Jako zvíře..."

Natáhnu druhou ruku a zakryju jeho velkou dlaň v konejšivém sevření. Jako bych ho tím mohla zachránit.

"Bylo jí osmnáct..." rezonuje mi v hlavě. "Osmnáct... Tak jako bude mně za pár měsíců. Zneuctěná, zašlapaná, týraná, zabitá......" To, co teď cítím, jde jen těžko popsat. Tvář mám bledou a smrtelně vážnou. Dívám se na Guntera a je mi snad vidět až do duše.

Vztek odešel a zůstala jen obrovská bolest, nespravedlnost, lítost a smutek. Zčásti Lynnin a zčásti můj vlastní.

Je tak těžké se nadechnout. Je to jako obrovská, těžká kovadlina uprostřed hrudníku.

Stále mlčím a dívám se na Guntera. Nedokážu teď nic říct. Hrdlo mám sevřené a ani bych nedokázala najít ta správná slova.

Aniž bych o tom byť na vteřinu přemýšlela, zatáhnu za Gunterovu paži a vytáhnu ho do sedu. Vyprostím své dlaně, nakloním se k němu a jednoduše ho obejmu.

Je to pevné, ochranitelské gesto. Pažemi ho pevně objímám kolem ramen svou hlavu vedle jeho, tvář tisknu do stále ještě vlhkých vlasů. Dlaň položím zlehka zezadu na jeho hlavu, jako bych ho chtěla celého schovat. Schovat a uchránit před tou hrůzou. Jeho i Lynn. A snad i sebe.

Klečím těsně u něj, tisknu ho k sobě pažemi a s tváří přitisknutou k jeho vlasům zírám na stěnu, kterou nevidím. Závoj slz mi rozostří vidění a průzračné krůpěje se začnou tiše koulet po mých tvářích.

Tiše a tesklivě. Jakoby mohly ještě vdechnout život Lynn, dívce, kterou jsem nikdy neviděla. Jakoby mohly pomoci mladíkovi v temném sklepení... Kanou úplně zbytečně. Nezachrání nic. Ale je to silnější než já. A tentokrát se za ně nestydím. Ta bolest, která vyvěrá z Guntera je příliš silná.

Gunter
1.6.2014
20:00:43
Opírám se o Nyskel a musím bojovat s touhou, otočit se k ní a přivinoiut ji do náruče. Schovat se u ní. Místo toho zatnu prsty do kožešiny a trochu se k ní přitulím aspoň hlavou.

Zavřu oči a zase ji vidím. Lynn.
Na Merrionu. Jak pomalu schází po schodech dolů ke mně.
Jednou rukou se držela křečovitě schodiště a druhou si tiskla na břicho, kde se jí pomalu rozrůstala příšerná krvavá skvrna.
Pravou tvář měla rozbitou na kaši.

Potácela se a v půli schodiště se neudržela na nohách a skutálela se dolů. Oněmělý hrůzou jsem ji zdvihl, ale bylo pozdě.
Už nebylo koho zachraňovat.

Nadechnu se a vypovím Nyskel i tohle. Komu jinému, když ne jí? Navíc musí znát celý příběh, když už jsme ho vykopali na světlo boží.
Nemluvil jsem o tom celá léta.

“Měla na sobě ty bílé šaty, v kterých zpívala panstvu.“ Skončím svoje vyprávění Nyskel.

“Neřekla mi nic. Jen pořád opakovala. Moje dítě, moje ubohé dítě.
Nic víc.
Pak umřela.

A právě tak nás našli. Dole pod schody. Ji s rozmlácenou tváří a dvakrát probodnutým břichem, mě celého od krve, jak ji svírám v náručí a brečím do jejich vlasů.

Zavřeli mě do vězení a já vůbec nechápal proč.
Nerozumněl jsem tomu.
Nenapadlo mě ani ve snu, že by zrovna mě někdo mohl podezřívat, že jsem zabil Lunu Lynn. Právě ji….
Zase se chraptivě nadechnu.

"A tam dole….

V hradním podzemí ubíhají dny pomalu. Za nějaký čas si člověk přestane uvědomovat, že vůbec ubíhají...
Den tu noc nestřídá, slunce nevychází ani nezapadá. Pořád je tma, která se po chvíli, kdy oči přivyknou, změní v zachmuřené šero. A to přetrvává po celou dobu.
Jen občas ho přetrhne ostrý svit louče, který tě dokonale oslepí.
To když některý ze strážných přinese vylitý kbelík nebo džbán se zatuchlou vodou a kus plesivého chleba. Uprostřed dne i vydlabanou dřevěnou misku s jakousi polévkou a kousky masa.

Byl jsem ke svému štěstí protěžovaný vězeň. Kvůli otci.Byl jsem za to vděčný. Nikdy jsem nebyl tak hrdý a zarputilý jako Herlan. On by se jí nejspíš ani nedotkl. A taky by nekřičel.“
Přiznám váhavě.

“Já ano. Aspoň zpočátku. Až do ochraptění. Měl jsem pocit, že mě nikdo neposlouchá a nikomu nezáleží na tom, že mě zavřeli a já nemám tušení proč.
Pak jsem si zvykl si a otupěl. Pořád to bylo stejné. Kované dveře propustili jen strážné s loučí a jídlem, kteří prohodili pár slov a zase odešli ponechávaje mě o samotě. S mojí nejistotou. S mými zoufalými otázkami.

Byli čtyři a střídali se po dvojicích každý den. Nejdřív Marštaléř Yves s vychytralým lstivým Conrádem a pak hromotluk Hubert s drobným chlapcem, na kterého pořvávali z nepochopitelných důvodů Kokoška.
Toho jsem měl nejraději. Nesnažil se mě ponižovat a někdy projevoval i neklamné sklony k laskavosti. Vůbec byla druhá dvojice žalářníků daleko snesitelnější než Marš se svojí neutěšitelnou nenávistí k Herlanovi, kterou si s takovou chutí vyléval na jeho mladším bratrovi...

Ztratil jsem pojem nejenom o čase, ale také o všem, co se děje na hradě. Tam dolů nepronikla ani ozvěna života, co šuměl kdesi nad mojí hlavou. Jakobych byl mrtvý a moje bytí probíhalo v naprosto jiné rovině. Časem jem to vzdal a přestal se svých strážců vyptávat. Stejně mi nic neřekli.

Opíral jsem se o studenou, vlhkou zeď, na níž pro nedostatek světla ani mech nerostl a těžký železný obojek mi vrýval do krku krvavou stopu bolesti a ponížení. Stoupnout si, sednout, dva kroky doleva a dva zase zpátky...
Větší pohyb mi řetěz neumožňoval. Přivádělo mě to k šílenství. Navíc jsem musel neustále bojovat z touhou proměnit se. Protože, kdybych to udělal, ohrozil bych je. Oba.
Všechny.

Ztuhlé svaly mi přímo běsnily bolestí z toho nicnedělání.
A nejhorší to bylo v noci. To už ani ti čtyři nepřicházeli a jediný zvuk, který rozrážel hrobové ticho v mé soukromé kobce, bylo monotónní odkapávání vody z mokrého stropu. Kdo tento zvuk nemusel poslouchat desítky bezesných nocí, neví, jak drásavým umí být. Kap... kap... kap..., mučivě stejný rytmus vrývající se do mozku jak ostří nože.

Byl jsem tam měsíc.
Pouhý měsíc a mmě to připadalo jako třicet let!
Pak jsem přestal doufat ve své vysvobození. Už jsem na bratra nečekal. Ani na otce. Myslel jsem, že na mě zapomněli. Zeslábl jsem z nedostatku pohybu a nedostatečné stravy a už jen z pouhého zvyku otáčel hlavu ke dveřím, kdykoliv se otevřely.
Vždycky jsem se dočkal zklamání.

Zvykl jsem si mlčet a na obhroublé poznámky žalářníků dávno nereagoval. A pak přišel.
Herlan.

Vešel do mojí kobky s loučí v ruce a mlčky se na mě sesul a objal mě. Neřekl ani slovo.
Asi nemohl.
On nikdy nebyl na nějaké projevy citů a tam mě jen svíral těma velkýma rukama a klouby měl bílé jako sníh. A skřípal zuby. Ten zvuk si pamatuji dodnes.

Později jsem se dozvěděl, že mě zachránil otec. Prokázal, že jsem Lynn nemohl zabít. Zabil ji levák. Navíc způsob, jakým měla rozmlácený obličej…..přesvědčil hradního pána, že na to jsem prostě neměl. Chtělo to větší sílu.
A levák byl Dervan, ale o tom se nahlas samozřejmě nikdo nezmínil.“


Povzdechnu si a potřesu hlavou.

“Nesnesl myšlenku, že by si ji Herlan vzal a tak ji raději zabil.
Chudinka malá něžná Lynn. Zpívala tak krásně a tak krátce. Bylo ji osmnáct, když přišla o dítě i o život. A jen tak z rozmaru.
Bratr se nikdy neoženil. Byl opravdu…..stálý.“


Nejistě se na ni podívám a najednou nevím, co mám říct. Co si o mně pomyslí.
Bude mnou pohrdat?
Že jsem nebyl dost silný.
Že pořád nejsem....

Nyskel
1.6.2014
19:44:14
Zatvářím se trochu provnile, protože tohle jsem nechtěla, ale asi má pravdu. Sama tenhle pocit znám, když mě pronásledují mé vlastní běsy.

Gunter začne vykládat a já se bezděky překulím na břicho, ruce ohnu v loktech a podepřu si hlavu. Dívám se teď na něj mírně zvrchu. Leží vedle mě, ruce založené pod hlavou a dívá se do stropu. Jako by tam ten příběh viděl.

Příběh mě vtahuje víc a víc a nejednou se cítím tak nějak Gunterovou součástí. Pouští mě tak blízko, že mě to překvapuje. A trochu děsí. I kvůli tomu, že vím, že ten příběh neskončí dobře.

V momentu, kdy se Gunter zmíní o hradním synovi a o tom, co té chuděrce udělal, těžce polknu a na chvíli odvrátím oči od Gunterova pohledu. Vzedme se ve mně vlna vtzeku a křivdy. Vlčice zpozorní a temně zavrčí. Cítí ty emoce a takové se objevovaly vždycky těsně před tím, než někdo další zaplatil za svou troufalost.

"Ne, ne... klid..." leknu se sama sebe. Nesmím se teď proměnit!

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Trochu to pomůže.

Dál poslouchám, obličej smrtelně vážný, v očích zloba.

Příbeh se překulí do další části a kdybych nevěděla, že to má skončit špatně, snad bych se i usmála. Ale ono to špatně prostě skončí. A i to, jak se Gutner zvedne pro čaj... "Teď přijde ta těžká část..." odtuším v duchu.

Otočím se na záda, abych na něj viděla. Nechci ho teď pouštět z očí. Jako by se mu mohlo něco stát... Jako bych ho nechtěla nechávat samotného...

Vrátí se a znova se natáhne. Než se stihnu znovu překulit na břicho, abych se na něj mohla dál dívat, lehne si hlavou k mé hlavě. Ještě vlhké vlasy mi naplní nos jeho vůní, ale Vlčice to pro tentokrát úplně ignoruje. I když je za mříží, je ostražitá a naježená.

Ten dotek mi teď přijde tolik důležitý. Ani já teď nechci být sama, když se příběh dostává ke konci. Zůstanu tedy ležet, nepohnu se ani o píď, abych ten kontakt nenarušila.

Složím si ruce na břichu a dívám se s Gunterem na strop. Teď už se na ten příběh díváme oba stejně... Mlčím a čekám. Nechám na něm, kdy bude chtít pokračovat. Cítím, jak moc ho to bolí...

Gunter
1.6.2014
19:26:25
Nejdřív si s úlevou vydechnu, ale pak si uvědomím, že je stejně pozdě. Už jsem popustil stavidlo vzpomínek a hned tak se jich nezbavím. Budu na to myslet celou noc. Rozhodím rukama a povzdechnu si.
“Ne, asi tě dneska ošklivých příběhů neušetřím. Tenhle moc šťastný nebude, ale asi ti ho přece jen musím vypovědět. Teď. Už jsem se příliš ponořil do vzpomínání a musím to ze sebe dostat ven nebo to tam zkysne...“

Uvelebím se co nejpohodlněji a dlaně si zase položím pod hlavu. Tentokrát se nešklebím.
Jsem nebývale vážný. A možná i smutný.

“Lynn byla třetí dcerou zbrojíře Skryi. Měl jich celkem šest a dva syny. Dá se říci, že byl dětmi velmi požehnaný. Jeho žena sloužila na hradě jako hospodyně a jeho si každý vážil, i když byl cikán, protože měl ruce ze zlata a po jeho zbraních byla poptávka široko daleko.

Já jsem s Lynn prakticky vyrůstal, dá se říci, protože jsem na hradě trávil většinu svého času. Já i můj bratr.
Byli jsme spolu skoro pořád, my dva, Lynn a nejmladší pánův syn. A také pánův panoš.
Přátelství až za hrob. Svého času jsem si nedokázal představit jediný večer bez Lynn. A když, tak jsme se na sebe těšili jak blázni.
Přesto to byl můj bratr, kdo ji miloval a koho pak svým způsobem milovala i ona.

Lynn byla zvláštní.
Nikdo ji neřekl jinak než Luna Lynn. Měla nezvykle bledou pleť, kulatou tvář a oči jak stíny na stříbře. Její vlasy byly dlouhé, rovné a černé jak havraní peří. Byla hezká, ale takovou tou zvláštní krásou přejemnělých urozených dívek. Nebyl v ní žádný oheň. Jen chladný odtažitý půvab.
Když se usmívala, dělala to tak nějak napůl. Jakoby měla pocit, že smát se naplno je hřích.
Chovala se způsobně a všechno, co dělala, bylo nevtíravé a bezhlučné. Jako by životem proplouvala. Nežila.

V životě bys neřekla, že je to dcera zbrojíře Skryi s jeho ohnivým temperamentem a černýma očima. Ani její matka nebyla taková. Marguarite byla baculatá bodrá ženská, plnokrevná a hlučná. Někdy až moc.
Ale Lynn ne. Nikdo se nedivil, že si ji pán vybral jako komornou pro svoji dceru. Luna se na to hodila jako nikdo druhý. A tak se stala společnicí pánovi dcery a my už ji nevídali tak často.

Přesto ji můj bratr pořád miloval. On už byl takový. Stálý. Pokud někoho miloval, bylo to na celý život. A Lynn si zamiloval nesmírně. Nedával ji to moc najevo, ale věděli jsme to všichni. A věděla to i Luna.
Chránil ji a pořád ji byl nablízku, pokud to šlo, aby se na ni nikdo ani křivým okem nepodíval.

Vždycky jsem byl přesvědčený, že se ti dva jednoho dne vezmou a Luna Lynn bude mojí švagrovou a popravdě, byl jsem tomu rád.
Jenže Lynn se Herlana bála. Můj bratr byl trochu divoký a prudký. Dost se rval a občas jeho vlčí povaha převládla nad jeho ušlechtilejšími stránkami a pak jí děsil. Měla ho vcelku ráda, ale děsil ji.

Proto není divu, že když si ji všiml uhlazený pánův syn, nechala se jím úplně okouzlit.
Lynn uměla překrásně zpívat. Skoro jako ty a pánovi to neuniklo, takže ji občas zval, aby zpívala na hostinách.
Bože! Dokázala každého okouzlit. Když tam tak seděla s loutnou v bílých šatech, s vlasy splývajícími ji po zádech jako černý vodopád. Její hlas měl v sobě něco nesmírně podmanivého. Právě tak jako tvůj. Nutil lidi přivírat oči a přemýšlet o krásnu.

Dervan byl po ní jak posedlý! Rozhodl se, že mu bude patřit a taková věc u něj znamenala, že to tak také do písmene bude.
Bral si ji jako kus hadru a jako ke kusu hadru se k ní také choval. Měl jsem co dělat, abych svému divokému nabručenému bratrovi zabránil, aby mu zlomil ten jeho hubený vznešený krk.
Snažil se Lynn chránit, ale bylo pozdě. Naši něžné jemné Luně narostlo břicho a její otec vyhrožoval, že ji vyžene, pokud si k tomu břichu nepořídí i ženicha.

Zapřísahal jsem Herlana, aby si ji vzal, ale on nesnesl pomyšlení, že by si vzal ženu, která patřila jinému.
Přesto jsem ho nakonec přemluvil. Přece jen byl jeho cit k ní větší než hrdost. Souhlasil se sňatkem a já to běžel oznámit Lynn. Páni, jak já byl šťastný. Měl jsem pocit, že jsem všechno vyřešil, že teď už bude všechno dobré. Dítě vychováme na Křivém klíči a oba budou nakonec spokojení. Ona zjistí, že je bratr v podstatě hodný člověk a že rozhodně není tím, koho by se měla bát….
I když s myslím, že v té době už to věděla….


Odmlčím se. Můj hlas je najednou chraptivý a vysušený. Posadím se a natáhnu se pro čaj.
“Promiň, ale musím se napít. Nějak mi vyschlo. Tohle opravdu nejsou příjemné vzpomínky.“ Usměji se na Nys a pak si znovu lehnu vedle ní a tentokrát bezostyšně opřu vřšek hlavy o její rameno. Tak nějak ten dotek potřebuji.

Nyskel
1.6.2014
19:19:21
Zarazím se. To, co říká, je vcelku neutrální. Asi by mi to řekl, ale........ nebude ho to zbytečně bolet? Nebude se vracet ve vzpomínkách tam, kam nechce?

Ne, tenhle večer je příliš krásný na to, abych ho pokazila svou zvědavostí.

Zavrtím hlavou a smířlivě řeknu: "Ne. Jestli o tom nechceš mluvit, necháme to na jindy." a spiklenecky na něj mrknu. ,b>"Takže výběr nechám na tobě. Chtěla bych..... nějaký hezký příběh s hezkým koncem." usměju se na něj a zase vypadám tak spokojeně, jak už dlouho ne. "Mám ráda dobré konce. I když je jich v životě tak málo. Nebo možná právě proto."

Gunter
1.6.2014
17:30:42

Ne. Na tohle by ses ptát neměla. Ne, na ty chvíle tam dole. Tam jsem byl slabý. Bezmocný.
Nechci, abys mě znala takového.
To není Gunter, kterého bys měla znát.
To není Gunter, kterého jsem ti ukázal.
Tam dole je malý kluk Terrry.
Kluk, který vůbec nic nechápal a ničemu nerozuměl.

Navíc….příběh o sklepení je příběh o Lynn. Ať se mi to líbí nebo ne.
O Luně Lynn….


Nejistě se na ni podívám a pokrčím rameny.
“Opravdu to chceš vědět? Není to hezký příběh. Navíc jsem se odtamtud nedostal. Ne, sám.“

Z těch vlhkých zdí mě dostal Herlan. A málem kvůli tomu přišel o život.
I když…..vlastně o něj přišel stejně.
Dervan svoji malou pomstu pouze odložil. Toť vše.
Nakonec se dočkal a já…..já jsem k tomu mlčel. Pořád mlčím.
Kvůli otci.


Nyskel
1.6.2014
15:56:46
Ležím na boku u zdi, hlavu podepřenou rukou, druhá volně spočívá na boku. Jsem teď trochu jako kočka na sluníčku na zápraží. Užívám si tu pohodu a vlastně i to, když se Gunter natáhne vedle mě. Jeho vůně, oslazená šalvějí, mě v tu chvíli praští do nosu o to intenzivněji, ale Vlčice je pěkně za katrem. Vlastně ani moc nevyvádí. Jen větří. A já si to tím pádem o to víc užívám. V bezpečí před ní a v bezpečí s ním.

Vzbudil mou zvědavost a tak to zkusím: "No a co třeba to, jak ses do toho vězení dostal? A jak ses pak zase dostal ven?" nadhodím opatrně, v očích zvědavost i napětí. Vím, že to možná nebude zase tak hezký příběh a tak nijak netlačím. Nechávám to na něm, jestli o tom bude chtít mluvit.

Gunter
1.6.2014
15:43:00
"To tedy není. I když na druhou stranu....jednou mě zatkli a musím říct, že bych si za lavici ukousl ruku. Ležet celou dobu na plesnivé kamenné podlaze a opírat se o vlhkou zeď, také nic moc..."

Uhnu se trochu stranou, aby se mohla vyškrábat na postel a když se uvelebí, natáhnu se pohodlně vedle ní. Ruce pod hlavou, mokré vlasy rozhozené na kožešině. Pokrčím nohy v kolenech a pak se otočím tváří k ní.

"Ty bys chtěla další příběh? A jaký by se ti líbil? Na co máš chuť?" Zeptám se, protože si dobře pamatuji, že třeba o Ruth včera slyšet nechtěla.

Nyskel
1.6.2014
12:50:04
To, co říká... sevře se mi bezděky hrdlo. "Nějaká jeho dávná láska, která si vzala jiného? Nebo snad umřela?" ukrutná zvědavost se ve mně pere se slušností a taktem.

I když je to lítý boj, takt nakonec zvítězí. "Zeptám se ho jindy..."

"Hmmm..." zamyslím se nahlas a vcelku upřímně. "Ne, unavená až zase tolik ne... Ale asi bych se natáhla. Přeci jen ta lavice není úplně nejpohodlnější." uculím se a omluvně pokrčím rameny.

"Já se zase těším na svůj příběh! Že nějaký bude? Prosííííím!" škemrám téměř dětsky a mezitím si sundávám sandálky a soukám se na kožešinu.

Vlasy mi mezitím venku proschly a neposedně poletují okolo mé hlavy. Všudypřítomná slabá vůně šalvěje a sálavé teplo od ohniště mě hladí po duši. A taky Gunterova přítomnost. "Můj velký bratříček..." uculím se tiše a oči mi září. Jsem vážně šťastná. A ještě před čtyřmi dny jsem si myslela, že už nikdy nebudu.

Co je ale ještě víc, on vypadá šťastně taky!

Gunter
1.6.2014
12:32:50
"Líbila. Nesmírně se mi líbila." Zachraptím a natáhnu se ke stolu pro čaj. Je příliš daleko, takže na něj nedosáhnu, ale místo, abych vstal, stáhnu zase ruku zpátky.

"Jen jednou jsem měl tu čest poslouchat takový hlas. A nezpíval dlouho. Žel.
Jsem rád, že zase zpívá a zpívá pro mě. A bude zpívat dlouho. Předlouho. To přísahám.
Postarám se o to."


Zamyšleně si prohlížím klouby prstů a zoufale se snažím nevzpomínat. Nesrovnávat.
Moc mi to nejde.
Herlanova Lynn měla takový hlas. Jenže opravdu nezpívala dlouho. Dervan se o to postaral. A tuhle píseň zpívala taky. Proto jsem si na ni vzpomněl.
Jenže to není příjemná vzpomínka.

Rychle se podívám na Nys a usměji se. Trochu ztěžka, ale o to vřeleji.
Ona je tady. Teď. Se mnou. A já se postarám, aby ji nikdy nepotkalo něco takového jako Lynn.

"Jsi už unavená? Chceš jít spát?" Zeptám se a v mých očích je něžné světlo. Vím o něm, ale pro tu chvíli se s tím nesnažím nic dělat.
Koneckonců i bratři můžou cítit něhu ke svým malým sestřičkám. Na tom nic není.

Nyskel
31.5.2014
23:53:55
U druhé sloky se na něj na chvilku podívám, ale pak zase rychle uhnu pohledem a zpívám to do plamenů. Nedokážu zpívat a dívat se přitom někomu do očí... Mám pak pocit, že zpívám o tom člověku a ne pro něj. Je to takové... zvláštní.

Když dozpívám, ještě naposledy prohrábnu vlasy v sálavém teple a pak se na Gutnera knoečně znovu podívám. "Tak co, líbila?" usmívám se nejistě. Tedy... vím, že tahle písnička je krásná. Aspoň já ji miluju. Ale nemůžu si být jistá, jestli jsem naplnila Gunterovo očekávání.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.