abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
23.6.2014
23:25:31
Jen velmi neochotně se nechávám burcovat svým vědomím. Ten sen....... maminčina kuchyně, letní den, vůně pečícího se chleba. Bylo to tak krásné. A Gunter........... domácký Gunter. Laskavý a usměvavý. A...

Ne, ten pocit je neodbytný a sílí. Cítím, jak se mi naježily chloupky vzadu na krku. Je to daleko naléhavější.

Neochotně se hrabu k procitnutí. Na Vlčici je to ale příliš pomalé a tak zavyje. Temně a hrozivě.

V ten okamžik jsem vzhůru. Úplně a dokonale. Vystřelím na loket a mžourám do tmy. Vnímám Guntera vedle sebe. Je také vzhůru. A oba větříme. Cítí to samé. Je to... zemité a hrozivé.

Svědění, které se mi rozběhne po páteři, je téměř nesnesitelné. Navíc si ho uvědomím až na poslední chvilku a tak mám co dělat, abych se neproměnila hned. V hlavě mi zazní polekané vyjeknutí, že bych zranila Guntera, což mě donutí vystřelit z deky a vyhoupnout se na nohy, vedle ohniště.

Rozčilením zrychleně dýchám a intenzivně větřím. Ten pach mi připadá povědomý, ale v tom rozčilení a rozladění ho nedokážu zařadit.

Rozladění vlastně cítím především nad tím, jak si kdokoli… cokoli dovolilo narušit mé… naše výsostné území. „Každý soudný tvor by přece vycítil dva Vlky! Jak se opovažuje…!!!“ má bojovnost bičuje Vlčici čím dál tím víc a ta už teď zuřivě pobíhá v mém nitru. Chce ven!

Z posledních sil ji držím na uzdě a střelím pohledem ke Gunterovi. Jako bych doufala, že mě uklidní. Že je to v pořádku. Že ví, co se děje a že nám žádné nebezpečí nehrozí… Jenže stačí jediný okamžik, kdy k sobě nechám dojít jeho emoce, a v tu chvíli už je to příliš silné. I on cítí nebezpečí! Vlčice už se nenechá zastavit. A já ji vlastně ani zastavit nechci. Je to má jistota… mé bezpečí…

U krbu stojí v ten okamžik rezavá Vlčice a znovu nasává pach. Soustředěná a ostražitá. Zatím ještě váhá.

Venku se ozve řehtání a já už to nevydržím. Vyrazím, s vyceněnými tesáky a ušima sklopenýma vzad, k oknu. "Bella!" vykřiknu jen bezděčně, aniž bych si uvědomila, že tu myšlenku vyšlu nahlas.

Vlk
23.6.2014
19:00:49
Probudil vás instinkt. Nečekaně a náhle.
Z obou snů najednou. Z toho krásného, letního i z toho druhého...i když i ten se vlastně odehrál v létě.

Nejdřív to byl pocit. Pocit, že se děje něco, co by se dít nemělo.
Pak přišel neklid. Mravenčení.
A hluboké zavytí vlka kdesi hluboko ve vás. Temné a hrozivé.

Rázem jste byli oba vzhůru. Bdělí a napjatí. Jako struny. Podívali jste se na sebe a zjistili, že oba současně nasáváté do nozder vzduch.
Ano, byl tam.
Pach, těžký a hutný. Horký.

Naplňoval celý srub.

Gunter ho poznal první, protože on už se s ním setkal. A nebylo to hezké setkání.
Kdesi zvenku se ovzalo poděšené řehtání koní.
Až příliš poděšené. Zježila se vám kůže na rukou. Tam venku byla šelma a oni tam s ní byli sami.

Vlk
23.6.2014
17:26:11
Gunterův sen byl temnější.
Byla v něm Ruth a její tvář po takové době byla trochu jako úder.
Lemovaná bílými kadeřemi, vrásčitá, důstojná.
Její oči jasně zářily. Bystré a živé. Plné inteligence. A on je miloval. Miloval ty čilé modré oči. Miloval její chytrost a miloval humor, se kterým ke všemu přistupovala.....

Ach, Ruth.

Stála tam. Tak drobná a tak opuštěná. Uprostřed kolbiště, na kterém se měli střetnout.
Maličká, křehká a přece statečnější než mnozí. Neklopila hlavu. Dívala se pěkně zpříma a když vjel pomalým klusem na kolbiště, dokonce mu zamávala. Rozverně. Hravě.

Už to jednou zažil. Nechápal, proč to má zažít znovu.
Věděl, co přijde.
A také přišlo. Rytíř z Boismontu vjel na kolbiště se spuštěným hledím. Velký a svalnatý. Hlavu měl holou a rysy divoké. Snad měl v krvi východní národy. Gunter ho znal. A právem se ho obával. Byl to nebezpečný adversář.

Jeho kůň nabral na rychlosti a Ruth se smála. Smála se a její modré oči zářily.
Tolik mu věřila.

První útok odrazil. I druhý. Pak znovu otočil koně proti siru Cedrikovi a znovu ho pobídl do cvalu. Právě tak jako tenkrát....

Vraný hřebec se vzpíná na zadních, odmítá v první chvíli poslušnost, zneklidněn jezdcovou nejistotou, ale pak se vyřítí tryskem vpřed. Nezůstalo nic, jen zvuk rozráženého větru, vrzání koženého sedla a cinkot přezek na jeho postroji.
Tlumený dusot kopyt se mu ve zpomaleném rytmu vbíjí do mozku a vraníkovo hlasité odfrkávání zní desateronásobnou ozvěnou. Čabraka v barvách pánů z Tronje se výsměšně třepotá ve vzduchu a Gunter přesně ví, co se stane.
Není to poprvé, co sní stejný sen.

Vidí svoji vlastní paži pevně sevřenou kolem vysoko neseného kopí a stříbrné ostruhy tisknoucí se s nezvyklým důrazem na vraníkovy boky. Druhý jezdec mu cválá bez jakéhokoliv projevu zaváhání vstříc a stáčí kopí proti jeho hrudi.

Ano, tak to bylo. Přesně tak.
Těsně před srážkou trhl svým kopím nahoru a zasáhl dobře mířeným úderem soupeřovu hlavu. Byl to strašlivý úder, vedený strašlivou silou, člověka, v kterém se spojili v jedno dvě šelmy. Lidská a vlčí.
Sir Cedrik dopadl těžce na zem, v ruce zlomené kopí. Jeho konec vězel v Gunterově boku.

Rytíř z Boismontu zůstal tiše ležet, hlavu vyvrácenou v podivném úhlu.
Lesklá stříbrná přilbice mu sletěla z hlavy a odkutálela se stranou, bílý chochol přelomený v půli.

Gunter dojel na konec kolbiště a otočil koně zpět. Trvalo to jen mžik, ale jemu se ten rychlý pohyb rozdrobil na tisíce jednotlivých, zoufale pomalých fází. Zapsal se mu hluboko do duše a často si jej pak přivolával do vzpomínek, protože na něm bylo něco osudového. Nikdy nedokázal zapomenout, jak se jeho vlastní skloněná hlava, ukrytá v lesklé přilbici s černými křídly, zvolna otáčela i s vlajícími pramínky hnědých vlasů deroucími se zpod ní.

Jak se vlnily ve větru rousy hřebcových kopyt míhajících se v úhledném sbaleném cvalu, když se vracel k Ruth.
Dorazil k ní ve stejném okamžiku jako čtyři maršálkové a sklouzl rychle z koně. Plný tichého triumfu. Dokázal to. Osvobodil ji.
Chvatně si odepjal přilbici a ta mu vypadla z třesoucích se prstů na zem.
Vyrval si z boku kymácející kopí a natáhl k ní ruce.

Pokročila k němu a opatrně ho objala.
Ruth.
Živá a zachráněná.
Pak....pak se její tvář změnila. Vrásky se vyhladily a oči ztmavly. Dívaly se však stejně něžně. Nyskeliny oči.
A on věděl, co se stane.

Zařval.

Vlk
21.6.2014
21:21:32
Probudil vás instinkt. Nečekaně a náhle.
Oba jste byli ponořeni do hlubokého spánku, každý na jiné straně snové říše.
Nyskel se vracela zpátky.
Kamsi do dřevěné kuchyně jejího dětství. Otec stál ve dveřích, velký a usměvavý a v rukách držel stoličku, kterou pro ni vyrobil.
Byla úplně nová, čerstvě nalakovaná a opojně voněla. A byla velká.
VELKÁ!
Byla to stolička pro mladou dívku. Pro dívku, která už pomáhá v kuchyni.
Pro dívku, která dává na stůl kostkovaný ubrus, aranžuje vázu s květinami a když přijdou hosté, točí se kolem nich v nových dívčích šatech, které pomáhala sama zdobit.

Máma zvihla hlavu od prkýnka, na němž krájela zeleninu a usmála se. Její úsměv byl plný léta a vůní a lásky, kterou ze sebe dokázala linout jen ona.
"Bylo na čase!"

Opravdu bylo, protože malá Nys už vůbec nebyla malá. A to bylo přece krásné.

Byl to poklidný sen. Bezpečný sen. Odehrával se v době, která byla ještě plná slunce a smíchu. Byla to doba, kdy malá Nys neřešila nic kromě nových šatů a způsobu jakým si dnes zaplete vlasy.

Teprve pak přišla krvavá píseň nechtěné sobecké vášně, která ničí vše na co sáhne a pro svoje vlastní potěšení devastuje.
Z toho temného, co přišlo, ale nebylo v Nyskelinu snu nic.
Překlenul se bezpečně do té samé místostnosti a toho samého posluněného dne. Jen tentokrát krájela zeleninu ona sama.
Vlasy měla spletené do hrdého copu přehozeném přes hruď a do jeho konce měla vpletenou snítku šalvěje.
Zpívala si a rozkošničky vdechovala čerstvou vůni pečiva, která se linula z pece.

Pak se otevřely dveře a ona vzhlédla, očekávaje povědomě svého otce Možná by si pro tentokrát už zasloužila pořádnou židli...
Místo otce ale vešel Gunter.
Na sobě měl volnou halenu se šněrováním na hrudi a v ruce nesl košík plný hub.
Usmíval se právě tak vousatě a laskavě, jako to dělával její otec. I jeho oči byly přávě takové. Plné něhy a spokojené pýchy. A usmívaly se na ni. Na Nyskel.

Podal jí svůj hrdý úlovek, naklonil se a políbil ji na tvář. Bylo to tak přirozené, až to děsilo.
A nejděsivější na tom bylo, že to bylo naprosto přirozené i pro ni.

Gunter
19.6.2014
15:17:53
Žádná divoká reakce nenastane. Zdá se, že si na moje letmé doteky zvyká. A už ji tak neděsí.
Těší mě to, i když dobře vím, že to mohu sotva přičítat svému kouzlu. Spíš pouze tomu, že si ze mě udělala staršího bráchu a bráchům se lecost toleruje.
Kdyby jen viděla, co mi táhne hlavou....občas.
Pořád.
Stále....

"Dobrou noc....Nyskel." Zašeptám v odpověď a teď si i dovolím na ni podívat a usmát se.
Předpokládám, že už se mi podařilo tu bouři ve mně zvládnout.
Bouři, kterou vyvolal jeden jediný dotek její ruky.
Dost děsivá představa....takhle do budoucnosti.

Pohodlně se uvelebím a snažím se usilovně nemyslet. Docela zabírá připomínat si v duchu slova té ukolébavky, kterou mi zpívala.
Navozuje to ve mně takový konejšivý pocit.
Klidný a mírný.
A přesně to já potřebuji, abych vůbec dokázal usnout.

Zabírá to.

Nyskel
19.6.2014
12:39:38
Můj tichý hlas měkce plní přítmí srubu a přináší konejšivé vzpomínky i mně samotné. Na bezpečí domova, na maminku, na vůni chleba a kvasnic...

Proto, když sebou Gunter pod mým dotekem tak trhne, na okamžik ruku zastavím a čekám. Na svolení? Na souhlas? Těžko říct...

Cítím, jak napětí zmizelo a já přejedu dlaní po jeho vlnitých kadeřích. Jemně a něžně. Tak nějak... nevím. Sestersky?

Prsty zachytím poslední pramínek a bezděky si ho lehounkým potáhnutím zakroutím kolem ukazovánku, než ruku zase pomalu stáhnu.

Tentokrát Gunterův prudký pohyb trochu rozhodí mě. "Udělala jsem něco špatně?" hrkne ve mně. Ale místo toho ucítím jeho horký dech na zápěstí a pak letmý, něžný polibek.

Znovu se usměju do posledních pár taktů a rukou, čerstvě voňavou po Gunterovi, si podložím tvář. "A teď už dobrou..." špitnu potichounku, když poslední tóny dorezonují v tichu.

Zůstávám ležet na boku, čelem ke Gunterovi, a poslušně zavřu oči.

Ve své vnitřní tmě vnímám Gunterovu vůni, která se mi line zápěstí rovnou pod nos, ještě intenzivněji. Vlčici v tuto chvíli řešit nemusím a tak se opájím tím blaženým pocitem bezepčí a blízkosti. Je hrozně těžké popsat, co teď cítím. A přitom je to tak jednoduché a krásné.... Průzračné...

Až po chvilce si uvědomím, že z Guntera sálá něco podobného. A tak nějak se to v tom tichu a přítmí spojuje v jednou velkou, blaženou a spokojenou bublinou, v jejímž středu oba usínáme.

Ano, malátná únava se konečně vrací a začíná mě obtáčet a lákat do své náruče. A já, spokojená a klidná, se nebráním. Je mi tak hezky...

Gunter
19.6.2014
11:59:43
Nechá se poslušně zakrýt a pak mi začne zpívat. Položím se vedle ní, tvář otočenou k ní, ruku stočenou pod hlavu. Zpívá mi a já naslouchám. Tiše a oddaně.
Jako malý kluk, kterému zpívá máma.
Mně vlastně máma nikdy nezpívala a pokud, tak si to nepamatuji. Vždycky to byla Adelheid, kdo se o mě staral.

Zavřu oči a jen si užívám sladkosti jejího hlasu. Nechávám se unášet tóny a představami. Hlavně představami.
Pak se mě dotkne a já sebou polekaně trhnu a otevřu oči.
Hladí mě...

Hladí mě?
Opravdu?
Nezdá se mi to?
Nyskel....?


Přimhouřím znovu oči a jen si ten dotek vychutnávám. Pak prudce pohnu hlavou a než stačí ruku oddělat z mých vlasů, krátce ji políbím.
Vděčně. Něžně.

"Díky..." Hlesnu a raději se na ni nedívám. Kdybych to udělal, viděla by v mých očích všechno, co k ní cítím. A to by jí zřejmě pořádně rohodilo, vzhledem k její bratrské teorii....

Nyskel
11.6.2014
8:00:21
Bezděky se zachvěju, když promluví o zimě. Vlastně... trochu zima mi je. Oheň už dohasíná a podzimní noc v horách není zrovna nejteplejší.

S povděkem poslušně čekám, až přese mě Gunter přehodí deku. Jako vzorná, malá sestřička.

Látka mě přikryje a já se spokojeně zachrouňám. Vím, že bych měla mlčet a spát, ale když už jsme vzhůru oba... aspoň na chviličku...

"Čímpak bychom toho tvého Vlka uklidnili?" zamyslím se. "Hmmm... tuhle ukolébavku mi zpívávala maminka, když jsem byla malá. Měla jsem ji moc ráda..." řeknu tak nějak měkce a tichounce spustím.

ukolébavka

Zpívám do přítmí srubu a po chvilce bezděčně natáhnu ruku a při něžných, konejšivých tónech ho jemně pohladím po vlasech. Snad jsem si vzpomněla, jak kdysi maminka hladívala mě...

Gunter
11.6.2014
0:17:17
Tak. Teď jsem ji probral definitivně.
Zaškaredím se sám nad sebou a pak kývnu.
"Jo, tak nějak. Spousta ošklivých hloupých vzpomínek. A zbytečných a On...je vnímaví. Jistě sis taky všimla, že Vlčice reaguje na tvoje nálady.

Natočím se čelem k ní a chvíli si ji v mihotavém světle dohasínajícího ohně prohlížím. Pak si uvědomím, že není přikrytá.
"Není ti zima?" Vyhrknu a hrábnu za sebe pro deku. V mém hlase se chvěje starostlivost. Ochladilo se. Citelně.

Vím, že bych neměl zabředat do žádných rozhovorů. Měli bychom spát. Oba dva. Ale...ona se na mě dívá a já jsem s ní tak rád, že tu chvíli společného bdění úmyslně natahuji.
Navíc, když zavřu oči, víme, co mě čeká....

Nyskel
10.6.2014
22:36:45
To jeho vysvětlení mě sice trochu uklidní, ale je to jako když hodí kámen do vody. Myšlenky se opět rozběhnou na všechny strany. A hlavně má zvědavost se probudí do naprosté bdělosti. A hlodá...

"Nabudil Vlka? Jako že jsi ho naštval?" zeptám se nejistě. Vím, že bych se asi ptát neměla. Nic mi po tom není! A hlavně... nevím, co bych řekla, kdyby se Gunter zeptal, kvůli čemu se hádám já se svou Vlčicí, ale... Prostě to ze mě nějak vyklouzne a pak už to nejde vzít zpátky.

Gunter
10.6.2014
22:23:31
Osle!

Najednou je vedle mě napětí téměř hmatatelné.
Vyplašil jsi ji ze snů!
Ovládej se, pitomče!


Jenže je pozdě. Vnímám její neklid všemi smysly a rozhodně to tak nehodlám nechat. Otevřu oči a konejšivě se usměju.

"Promiň, vzbudil jsem tě, viď?
Já.....trochu mi bloudily myšlenky a mám obavy, že jsem trochu nabudil Vlka a on si to začal brát osobně.
Mrzí mě to.
To je daň našim přehnaně vyvinutým smyslům a instiktům."
Zašeptám a jemně se dotknu její tváře. Takřka omluvně.

Nyskel
10.6.2014
22:04:38
Myšlenky už jen tak líně plují a začínají mě odnášet do spánku.

V jeden moment ale jako bych zaslechla zavrčení. Gunterovo zavrčení. Vím, že ne ušima, ale spíš jsem ho tak nějak vycítila.

Náhlý pocit nebezpečí a ohrožení mě nemilosrdně vytrhne z náruče spánku, která už se kolem mě začala obtáčet.

Zamrkám v přítmí, které je narušované jen skomírajícím ohněm, a zvednu se na loket. Váhám. Nechci ho budit, kdyby spal. Možná to bylo jen za sna.

Sama napnu své smysly okolo, ven kolem srubu, ale žádné nebezpečí necítím.

Zkoumavě se zadívám na Gunterovu zdánlivě klidnou tvář. "Co se děje?"

Gunter
10.6.2014
21:39:45
Schoulím hlavu do ohbí paže a uvelebím se co nejpohodlněji. Docela stačí, že musím nasávat její vůni, koupat se v teple jejího těla a odolávat, abych po ní neskočil.
Dostačující.
K mučení jednoho....
Abych měl ještě ztuhlé klouby, to by bylo už trochu moc.


Zavřu pevně víčka a snažím se z nich vytěsnit vše, co se týká Nyskel.
Připadá mi to jako jediná možnost, abych klidně usnul.
Zoufale si snažím vybavit hrad Sivookého Sotera, nejpůsobivější stavbu, jakou jsem kdy viděl.
Marně.
Po úzkých kamenných chodbách se přede mnou míhají zelené sukně a když se vyšplhám na cimbuří, čeká tam ona. Oči ji září a na tváři má dovádivý úsměv.

Aáááááá
Nyskel Všudypřítomná....tak by jí měli říkat.


Znovu urputně zavřu oči a znovu se urputně snažím.
Tentorkát si vyberu Dům zakázaných slastí. Tam jsem byl také dost často, tak ho znám dobře.
Ufff...tak tahle Nyskel je přímo zakázaná.
Obleje mě horko a rychle oči otevřu a zamrkám.
Tyhle představy by jednoznačně vedly k tomu hupsnutí na ni.
NIC.

Merrion. Křivý klíč. Adelheid. Herlan. COKOLIV!


Znovu zběsile zamrkám a pak to vzdám. Stejně je moje veškerá snaha k hovnu.
Ke dvěma, možná.

Překulím se na záda a položím si ruce pod hlavu do své oblíbené pozice, jednou, až budu starý, budou mě z ní nejspíš bolet ramenní klouby.
Slavnostně zavřu oči a slavnostně vklouznu do vzpomínek.
A je tam.
Ve všech.
Krásná jako jarní jitro.
Vířivá vzpomínka plná přelétavé něhy.

Usměvavá i vztekající se. Padající do vody i hrdá nad úlovkem. Poplašená i statečná. Nespojená i zářící štěstím. Bojovná i zamlklá.
Nyskel ve všech svým podobách, které mi dala poznat.
A moje.
Jednoznačně.

Při představě jakékoliv možné konkurence se vlk ve mně naježí a začne temně hrdelně vrčet.
Neradil bych to nikomu.
Instinkty vlků nejdou obelstít a on ví, že našel svojí lavelly.
Já vím, že jsem v řiti a stal jsem se Bratrem....



Nyskel
7.6.2014
11:08:29
"Dobrou..." špitná zpátky a zavřu oči.

V té nastalé tmě vnímám jeho klidný dech a sálavé teplo ještě zřetelněji. A tu vůni... Ale Vlčice je bezpečně zavřená, to jsem zkontrolovala snad desetkrát, a tak se jen oddávám bezpečnému voňavému teplu. A svým myšlenkám, které se ještě nevzdávají a líně se mi převalují v hlavě.

Vracím se k celému dnešnímu dni. K nádherné přírodě, mé nedobrovolné koupeli, nečekanému lovu, na jehož konci jsem ochutnala krev rosomáka. "Zvláštní zvíře..."

Pak už následuje cesta domů, radost z návratu do srubu... domů... vážně a opravdu domů... "Jak se to mohlo stát tak rychle? Co má v sobě tohle místo, že to šlo tak snadno?" přemítám.

A pak výborná večeře a koupel. Krásně teplá a voňává koupel. Bezděky nasaju vzduch do nosu a kromě Gunterovy omamné vůně nasaju i slabý závan šalvěje. Opatrně pootevřu oči a jen zpoza řas se na Guntera podívám.

Protože teď jsem došla až k naší malé lechtací bitvě. Bylo to tak upřímné, svobodné, roztomilé....... Vážně bych nečekala, že se ještě dokážu tak radovat. Dětsky a nevinně. Nevinně.........

Opět zavřu víčka a vrátím se k tomu zvláštnímu pocitu, když jsem seděla vítězně na jeho hrudníku a on se na mě tak díval. Upřímně a tak nějak vážně. A já se dívala na něj a.......... "Sakra!" zakleju v duchu. Ani trochu se mi to nelíbí. "Měla bych se víc kontrolovat! Vlčice mi dělá v hlavě guláš!" napomenu se. I když pořád cítím, že si tak trochu lžu do kapsy. Ve skrytu duše vím, že to nebyla JEN Vlčice. Ale když ne ona, co to tedy bylo???

"Možná ho prostě začínám mít ráda jako vlastního bratra. Nikdy jsem sourozence neměla. Teda... Adelaida byla něco jako moje sestra a měla jsem ji vážně ráda. Jenže Gunter není holka. Tak to je prostě jiné. Musí to být jiné... asi..." utápím se dál ve svých myšlenkách, které jsou línější a línější.

Gunter
7.6.2014
10:07:41
Překvapivě mě nekousne. Ani nepraští. Nechá si to moje dovádivé líbnutí líbit. Můj úsměv se ještě rozšíří a fakt, že mi srdce mlátí jako zběsilé se snažím okázale ignorovat.

"O tom nepochybuju." Zachechtám se nad tou výhrůžkou a lehnu si vedle ní.
I já si lehnu tak, že mám tvář otočenou k ní a položenou na ohnuté paži. Vůbec častěji používám vlastní paže než polštář.

"Ani trochu nepochybuju" Dodám tišeji a zavrtím se, abych se uvelebil v co nejpohodlnější poloze.
"Dobrou noc, Nys. Sladké sny." Řeknu ještě a raději odolám touze, pohladit ji po tváři. Ale v ruce mě svrbí. Tak nějak si myslím, že by toho už bylo moc....na to, co všechno jsem si dneska dovolil.

Nyskel
7.6.2014
9:46:30
Vím, že si ze mě zase dělá šoufky a mé vítěztví vůbec nebere vážně. Ale tak nějak mi to nevadí. Snad proto, že ho vlastně neberu vážně ani já. No, nebo ne až tak moc.

S nadřazeným a povýšeným výrazem ulehnu na záda jak královna. Způsobně si složím ruce na břichu a dál se tvářím jako vyšš rasa. "Ještě bude prstíčkem hrabat..." pomyslím si napůl v žertu, protože ve skutečnosti mě tohle naše špičkování nehorázně baví.

Další jeho prohlášení je ovšem naprosto nehorázné. Nasupeně se nadechnu a už už hodlám spustit lavinu argumentů, když v tom se objeví nade mnou a blíží se.

Instinkty mi velí uhnout, utéce! Tohle je příliš... osobní. Navíc se cítím bezbranná, když jen tak ležím a on se nade mnou naklání. Mám hrozné nutkání vystřelit ruce dopředu a zapřít je o jeho hruď, abych si zachovala odstup.

To vše se odehraje ve zlomku okamžiku. Ale i tak je to dost času na to, abych se rozhodla! "NE! Je jako můj bratr. Když to v sobě nepotlačím, nikdy mě to nepřestane pronásledovat!" vzepřu se všem nepříjemným vzpomínkám i svým instinktům.

Jen lehce přivřu oči a počkám, až polibek dopadne. Ucítím na okamžik horký dech a lehký dotek na nose a už je to pryč.

Oči zase otevřu a nade mnou je rozesmátá Gunterova tvář. Trochu rozpačitě se usměju zpátky a v hrudi se mi rozlije úleva. "Zvládala jsem to! Zvládla! A ani mě nesvědila páteř! Zvládla!" raduju se v duchu a můj úsměv se ještě rozšíří.

Trochu se zavrtím, abych si našla pohodlnější polohu na boku a tiše brouknu: "Já ti ještě ukážu!"

Pak si položím hlavu spokojeně na polštářek a sleduju jeho tvář v zšeřelém přítmí narušovaném jen odlesky ohně v opačném rohu místnosti. Spokojená a teď už opět klidná. A v bezpečí...

Gunter
6.6.2014
23:33:22
Ten pohled zpod závoje řas hovoří za vše. Zamrkám a okázale zívnu.
Ovšem Nyskel se stále nevzdává.
"Jistěže si vzpomínám!" Teatrálně se plácnu do čela a vykulím oči.
"Jak bych mohl zapomenout! Taková hrůza! Taková ostuda!"
Sprásknu ruce a culím se na ni.

"Takže tvoje vítězství máme vlastně odbyté, tudíž můžeš nadále vesele prohrávat." Vzepřu se na lokti, sehnu se nad ní a políbím ji na špičku nosu. Tlemím se u toho jako buldok. Od ucha k uchu.

Nyskel
6.6.2014
22:38:06
Podívám se na něj zpoza řas. Jednak mě vůbec nelituje, že jsem se tak bolestivě zranila... tedy... není to žádné drama, ale politovat mě mohl.

A druhak - vážně věří, že jednou vyhraju? Je větší, silnější, zkušenější... Já jsem možná rychlá a hbitá, ale...

Pak mě něco napadne a oči mi i vtom přítmí zasvítí. "Já už přece vyhrála! Vzpomínáš? Byla jsem ve srubu první! Nebo už jsi raději zapomněla na svou potupnou prohru?" mluvím hezky povýšeně, spatra. Aby si uvědomil, že nejsem žádný usmrkánek! I když jsem si to před malou chviličkou o sobě myslela já sama.

Gunter
6.6.2014
22:34:20
Na krátký mučivý okamžik se ocitne skoro v mé náručí. Cítím přes látku šatů její polekaně oddychující tělo a zaplaví mě vůně sladká jako závan jara. Její ruce se zapřou do mého hrudníku a ten dotek je silný a velmi osobní.

Ale už vzápětí je moje náruč zase prázdná a ona leží vedle mě a masíruje si zápěstí.
"Ořech, řekl bych." Pročísnu si vlasy a pak se spokojeně zazubím.

"Můžu! Ale nechci. Nebyla by to taková zábava." Vypláznu na ni jazyk a cvrnknu ji do nosu.
Najednou vypadám jako šestnáctiletý uličník. Odfouknu z oka kadeř vlasů a spiklenecky na ni mrknu.
"To by tě přece nebavilo, veverko....
Jen si představ tu slast až opravdu vyhraješ!"

Nyskel
6.6.2014
22:23:42
Nezklamal mě! A já se zakřením naprosto blaženým a uličnickým úšklebkem.

Ovšem jen do momentu, než se mi sevřou jeho dlaně kolem lýtka. Pokusím se ucuknout, jenže jsem přecenila svou hbitost. Než se naděju, podtrhne mi nohu, ztratím rovnováhu a sesypu se na něj jak pytel brambor. Přitom mu nechtěně vrazím dlaně do žeber, jak se snažím dát při pádu ruce pod sebe. Sama si málem obrátím levé zápěstí.

"Au!" syknu bolestí a zatnu levou ruku do pěsti. "Sakra! Porazit tě je vážně tvrdý oříšek." sténám bolestivě a skulím se na své místo ke zdi. Pravou rukou si přitom opatrně ohmatávám levé zápěstí.

"To mě taky nemůžeš jednou nechat vyhrát?!" vyhoudám nabručeně a bolest jen pomalu odchází.

Gunter
6.6.2014
22:16:25
Čekám, jak se bude neohrabaně škrábat přes moje tělo na svoje místo a ono nic.
Slečinka se vyhoupne na postel jako dlouhonohá víla a pak na mě tanečním gestem položí nohu. Triumfální a vítězoslavná.
"HA! Konečně!" Odvětím příjemným konverzačním tónem. Pak ji popadnu oběma rukama za lýtko a strhnu ji na sebe.

Do pekla o pár chvilek dřív. Jen hezky zvesela, Guntere z Tronje.
Vítej a nadechni se z plných plic!
Shoříš!

Nyskel
6.6.2014
22:08:52
Vděčně se usměju a chystám se vklouznout na své místečko, jen co se mi trochu uhne. Jenže on zůstane ležet. Jak kláda.

Pobaveně si odfrknu a zakroutím hlavou. "Teda ty jsi ale vážně pecivál!" pokárám ho.

Nezaváhám ovšem ani okamžik. Zvednu jednu nohu a vyhoupnu se na okraj postele, kde jen tak tak balancuju. Pak zvednu koleno a vypadá to, že ho hodlám překročit. V půlce pohybu ovšem dám nohu dolů a opřu si špičku o jeho břicho. "Ha! Konečně jsem tě udolala!" pronesu vítězně a už se zase křením.

I když se tváří jak znavené nemluvně, čekám výpad. Vsadila bych se, že tohle si líbit nenechá. A tak jsem připravená na kde co! A koneckonců se mi zase tak moc spát nechce.

Gunter
6.6.2014
21:59:10
Je na ni opravdu nádherný pohled. Sukně se jí vlní kolem útlých boků a krok má jako správná vlčice lehký a jistý.
Mohl bych se na ni dívat celé hodiny.
Navíc....ve světle ohně se jí oči lesknou jako hladiny lesní studánky a vypadá tak nějak...spokojeně.

Takhle nějak bych si představoval ženu, která si buduje svoje hnízdečko. S láskou a něhou. S tím neopakovatelným ženským půvabem a smyslem pro rodinný krb.

Konečně se otočí k posteli a ve mně hrkne jak ve starých hodinách.
Napůl děsem napůl nadšením.
Podivná nesourodá kombinace.
Každopádně mi ucpává krk.

Požádá mě, že by chtěla znovu spát u zdi a já překvapeně zdvihnu obočí.
Čekal bych, že bude chtít být nejblíž dveřím, aby mohla zavčas zdrhat.
Kdybych udělal to, po čem toužím od chvíle, kdy jsme na té posteli poprvé skončili.

"Jistě. Mně je jedno, na které straně postele spím." Odvětím s lenivým úsměvem, hodím trupem a přesunu se na kraj. Jen ji přehodím polštář ke zdi. Rozhodně však zůstanu ležet. Na nějaké vstávání jsem příliš malátný.
Slastně malátný.
Takže pokud chce opravdu ke zdi, bude mě muset přelézt.

Nyskel
6.6.2014
21:33:08
Znovu se usměju tomu jeho přiznání. Jo, je jako malé, unavené kotě... Ty taky usínají uprostřed hry. Prostě a jednoduše odpadnou. Tak jako teď on.

Přilžím zbytek tak, jak mi řekl, a ještě zkontroluju tak nějak celou místnost. "Vážně už jsem tu jak doma. Tohle jsem vždycky dělávala, když jsem náhodou šla spát poslední. Zajistit pece, ujistit se, že žádné jídlo nezůstalo v kuchyni neuklizené, zkontrolovat dveře a pak už mě čekala má komůrka." Bezděky se podívám k posteli, odkud mě zpoza řas sleduje Gunter.

"No dobrá, tak tady je to komůrka pro dva... Ale tak, je to víc, než jsem měla před čtyřmi dny!"

Čekala jsem, že budu spát u zdi, jako včera a předevčírem, ovšem Gunter mi udělá místo na druhé straně. Zaváhám a jak se blížím k posteli, osmělím se. "Nevadilo by, kdybych zase spala u zdi?" špitnu nejistě.

Vlastně za normálních okolností bych spala co nejblíž nějakému únikovému bodu - dveřím, oknu... Ale poslední dvě noci jsem se cítila moc hezky a to, že mezi mnou a okolním světem oddechuje Gunter mi asi dodávalo ten zvláštní klid, který zahnal všechny noční můry.

Gunter
6.6.2014
21:25:22
Opravdu už se mi nechce hýbat. Svinsky se mi nechce.
"No, tak trochu unavený jsem. Vlastně hodně. Nebo jen líný. Nevím, co z toho. Prostě se mi nechce." Otevřu jedno oko a podívám se na ni.

"Hoď tam asi už všechno, pomalu to dohoří a aspoň nám bude teplo."
Šoupnu se ke zdi, aby měla dost prostoru k lehnutí, až se vrátí a načechrám ji ten lepší z polštářů. Sám stejně víc používám vlastní paže. Lehnu si na bok, hlavu podepřenou dlaní a lenivě ji pozoruji, jak se kmitá po místnosti.

A vím, že za chvíli mi zase začne moje malé soukromé peklo. Za chvíli si lehne vedle mě. Všechno to teplo a vůně a poklidný sladký dech...
Celou noc.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.