abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Nyskel   Postava není přítomna 26.6.2014, 23:19:16
Počíná si jemně a opatrně. A v tuhle chvíli vlastně cítím spíš zvláštní mrazení, snad i očekávání. "Ty huso! To už se nemůžeš dočkat, až ti nalije ten roztok do rány?!" napomenu se střízlivě, protože mi tyhle pocity přijdou naprosto nepatřičné.

Bezděky siknu, když se rány lehce dotkne. Snad tím syknutím si vysloužím pohlazení, ale teď už si to neužívám. Začínám mít hrůzu z toho, co přijde. Nikdy jsem nebyla nějak vyhlášená hrdinka, ale zoufale se nechci shodit.

Odhodlaně se zakousnu do zatnuté pěsti pod mou hlavou. Ta zase křečovitě svírá kožešinu.

Ani tahle tak dobře míněná opatření mě neochrání od trapné potupy. Když do rány dopadne první kapka roztoku, projede mnou nesnesitelná bolest. Celé tělo ztuhne do nehybné kamenné sochy, svaly a šlachny napnuté k prasknutí, a z úst se proti mé vůli vydere přidušený výkřik. A pak už jen utlumené hekání. Do očí mi vhrknou slzy a abych si aspoň trochu pomohla, zuřivě proklínám tu chlupatou obludu tam venku.

Když na chvilku Gunter poleví, přerývaně se nadchnu, abych dohnala kyslíkový dluh. Jak zatínám celé tělo pod dalšími kapkami, zadržuju s ním i dech. "Já... vím..." vyrazím ze sebe sotva slyšitelně, ale na obšírnější projevy porozumění si netroufnu. Místo toho jen znovu zatnu svaly a zatajím dech. Jsem připravena pokračovat, i když bez občasných výkřiků se to neobejde. "Jsem srab!!!"
 
  Gunter   Postava není přítomna 26.6.2014, 23:08:30
Položí se vedle mě a najednou vypadá hrozně drobně a zranitelně. Až příliš. Natáhnu ruku s dýkou a chvíli ustrnu nad jejím tělem a nejistě na ni pohlížím. Pak napomenu sám sebe, že začínám chrchlat jako stařec v posledním stádiu a opatrně se začnu potýkat s látkou haleny. Když se mi ji podaří rozřezat tak, aby šla sundat, odhodím oba konce stranou.

Starostlivě se skloním nad jejími zády. Rána je opravdu ošklivá. Roztřepená, krvavá....hluboká.
Na jejím dokonalém útlém těle vypadá hrozně násilnícky. Nepatřičně. Znovu zaváhám, ale pak se rány jemně dotknu prstem. Přejedu s ním lítostivě kousek od ní a koutky úst mi zacukají nevolí.
Měl jsem ho prošpikovat nejmíň třikrát za to, co udělal.

Vytáhnu miniaturní čutoru s roztokem a čisté plátýnko. Nakloním se nad ní a položím ruku jemně na teplou kůži jejich zad. Mrazení, které mnou proletí až do noh, není zdaleka jen následkem ošklivého pohledu na rozšklebenou ránu.
Neodolám, abych ji jemně nepohladil. Něžně. Láskyplně.
Přece jen vím, co přijde.
Co musí přijít.

A taky ano....Musím ránu vypláchnout. Nachystám si plátýnko a vlévám roztok přímo do škrábanců. Přebytky opatrně stírám plátýnkem. Přistihnu se, že zatínám zuby do spodního rtu spolu s ní. Jako by to bolelo mě.
"Já...omlouvám se....nerad ti způsobuji bolest, ale když to neuděláme...."Nedořeknu. Tohle snad domýšlet ani nechci.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 26.6.2014, 22:49:51
Ale dojde mi to v momentě, kdy se tak nechápavě zeptá. Zoufale se ušklíbnu a slabě pokrčím pravým ramenem, levým se neodvážím. "Asi to nebyl nejlepší nápad..." dodám trochu zbytečně v duchu. Navenek ale zůstane jen ten rozpačitý úšklebek.

Odfouknu si, jak povolím bezděky zadržovaný dech. "Vzal to..." vážně se mi ulevilo.

S drobnými rozpaky a váháním si lehnu na břicho a v hlavě mi teď táhnou roztodivné, protichůdné pocity. Strach i zvláštní mravenčení. Bolest i úleva. Raději to moc nezkoumám a jen zvednu pravou ruku a složím hlavu do ohbí loktu. Pěst zatnu pevně do kožešiny a skousnu.

Co, nějaká halena, teď přijde ta horší část... Nikdy jsem takhle hrozné zranění neměla a mám takové tušení, že tenhle zážitek bude stát zato!
 
  Gunter   Postava není přítomna 26.6.2014, 22:39:35
Ne. Pořád se na ni nedívám. Pro jistotu. Stačí, že se červenám až za ušima, nemůžu dýchat a každý pohyb mě bolí a rachotí ve mně, jako bych byl složený ze samých koleček.

Upozorní mě, že je její halena roztřená a já přikývnu. Moc nechápu, co to má co do činění s tím, že si ji má svléct, protože teď ji rozhodně zašívat nehodlám i kdyby nakrásně chtěla, abych to udělal já.
Má naražené rameno...což je pochopitelná. Je naražená celá a to důkladně. Medvěd s ní pěkně zametl.
Takže na tohle taky jen kývnu.

Na tu poslední větu už nekývnu.
Polknu.
Pak opětuji její pohled a vytřeštím oči.
"Jako já?" Vzápětí bych si ten debilní dotaz nejraději nacpal zpátky do krku.
Ne, vole, hastrman.

"Jo, jasně. Zbavím tě toho." Sáhnu ze zvyku pro tesák, ale ten zůstal v medvědovi. Zalovím tedy v koženém pouzdru na opasku a vytáhnu svoji dýku.
Zamávám s ní výmluvně ve vzduchu a rádoby ledabyle se uculím.
"Tak ulehnout, milostslečno, jdeme na to." Druhou rukou se pro jistotu pevně opřu o postel.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 26.6.2014, 22:30:11
Teď už zníme provinile oba. A naví to, jak Gunter taktně uhýbá pohledem, i když má podrcené kosti... Měla bych to ocenit, ale v tuhle chvíli mám tolik starostí sama se sebou, že to prostě přejdu.

Horečnatě přemýšlím, jak to udělat. Já... nikdy jsem se před mužem nesvlékala. A navíc... když začnu tahat tu halenu přes hlavu, musím zvednout i to naražené rameno. Bezradně vzdychnu.

"No... víš..." a pak mě to napadne. "Ta halena je stejně vzadu rozpáraná, takže už ji asi nosit nebudu. A já si trochu narazila rameno, takže vzít to přes hlavu, bylo by to dost... náročné." kroužím okolo jak orel skalní nad hřebenem. Červená jsem až za ušima a očima těkám okolo, jen abych se mu nemusela podívat do očí.

"Prostě si lehnu na břicho a ty tu halenu vzadu rozřízneš, ne?" vysypu ze sebe nakonec překotně a tentokrát zariskuju i krátký pohled do Gunterovy tváře. V očích naděje, že mě ušetří té trapné situace. To, že čím víc to rozpatlávám, tím je to horší, mi zatím tak úplně nedochází...
 
  Gunter   Postava není přítomna 26.6.2014, 22:21:07
Aspon přestane odporovat. Spokojeně kývnu, když se promění a posunu se stranou, aby měla dost místa.
"Nemusíš. Mám všechno tady." Poplácám svůj plátěný tlumok a ušklíbnu se.
"Jak jde o zranění je lepší mít všechno hezky pohromadě."

Rychlými pohyby si začnu chystat vše potřebné. Musím být rychlý. Dokud mi zbývají síly. Klid budu mít teprve, až ji ty rozervané brázdy na zádech ošetřím.
Pak si uvědomím, že se bude muset svlíct a zranění nezranění, polije mě horko. I když možná mi začíná stoupat horečka.
Každopádně, tvář, kterou k ní obrátím, hoří jak plamínek.

"Lehni si na břicho a sundej si to. A jestli chceš, zakousni se do polštáře. Bude to pálit a štípat."Hlesnu provinile a raději uhýbám očima.
Nechci její rozpaky ještě prohlubovat.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 26.6.2014, 21:58:38
Sprška nevole a pádných argumentů na mě dopadne jak krupobití. Instinktivně se přikrčím a párkrát zkroušeně kniknu.

Vím, že má pravdu a vím, že to dává smysl, jenže... "Žádné jenže! Vidíš, co ho stálo sil jen to mluvení?!" zahartusí přísný hlas v mé hlavě. Přísahala bych, že patřil otci. Přesně takové závěry dělával on.

Poslušně se vysoukám na lůžko a pak zaváhám. "V kožichu je to nesmysl! Vždyť to by musel vystříhat srst okolo, aby se tam vůbec dostal..."

Polije mě horko, které rychle vystřídá studený pot. Nejistě se ohlédnu po Gunterovi, ale nemám odvahu znovu odporovat. Nechci, aby plýtval další síly. A má prostě pravdu!

Zhluboka vzdychnu a proměním se. Sednu si na paty a znovu se provinile dívám na Guntera. "Mám ještě něco připravit?" špitnu provinile. "Abys nemusel vstávat." dodám rychle.

Tváře mi hoří rozpaky. I v tak zvláštně vážném okamžiku se cosi ve mně puritánsky bouří.

"Vlčice!" hrkne ve mně a rychle se ještě postarám o tu vetřelkyni. Skončí nemilosrdně za katrem. Aspoň tohle mi to trochu ulehčí.
 
  Gunter   Postava není přítomna 26.6.2014, 21:46:43
"Nepočká!"Rázna zavrtím hlavou a udeřím dlaní o lůžko vedle mě.
"Zahojí se to! A rychle....ale musíme to vyčistit. Medvěd....jeho drápy jsou vše, jen ne čisté."Každé slovo mě stojí námahu. Dýchá se mě čím dál tím hůř.

"Neunaví mě to. Ne víc, než když se ti to zanítí a já se budu o tebe muset starat a....nejsem zrovna v kondici." Upozorním ji suše, že by bylo opravdu dobré nevzpírat se mi.
A na dotvrzení svých slov se rozkašlu. Gejzír krve potřísní postel a já se musím na chvíli opřít dlaněmi o matraci, abych to ustál. Spíš useděl.

Pak znovu ukážu velitelsky na postel.
"Pojď!" Kdyby mi nebylo tak zle, možná bych se smál té dvojsmyslnosti, ale takhle se jen ušklíbnu. Sám nad sebou.
To si tedy našla ochránce.....potrhnou trosku, která je pořád nahromadě.
Oslňující.
K zblití.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 26.6.2014, 20:33:58
Gunter si toho šrámu všimnul. Samozřejmě. Jak by si mohl nevšimnout...

Omluvně do něj šťouchnu čumákem. Stydím se, i když tenhle pocit není zrovna racionální. Vážně jsem se moc nevyznamenala... i když... může za to vlastně Vlčice. Ovšem tahle okolnost je teď vcelku bezvýznamná.

Na Guntera je hrozný pohled. Jako by to byl úplně jiný Vlk. Srdce se mi svírá a cítím se čím dál tím mizerněji. A není to až tak kvůli pálivým, řezavým impulzům z mých zad.

Nahoru do dveří se mu snažím trochu pomoct. Štouchám do něj ramenem, co to jde. I tak se ale dovnitř jen stěží doplazí.

Já jsem na tom přeci jen o něco líp. Dojdu až ke džberu s vodou a chvíli sbírám odvahu, abych nechala po rozpálených zádech přeběhnout brnění. Je to neuvěřitelně bolestivá záležitost, ale se zatnutými zuby se mi podaří nevydat ani hlásku.

Posunu džber až ke Gunterovi a namočím jednu ruku. Chladivou, vlhkou dlaní přejedu po Gunterově čumáku. Nevím, jestli dělám dobře, ale tak nějak mě nic jiného nenapadá. Pak se ještě natáhnu pro talíř, který zůstal na stole a naberu do něj trochu vody. Pak ho postavím až Gunterovi pod čumák. "Dej si, jestli máš žízeň..." špitnu a nějak se nemůžu zbavit provinilého tónu.

Pak se změním zpět a lehnu si jen kousek od něho. Tiše trpím a zároveň hlídám každý jeho nádech. A myšlenky se začínají pomalu toulat. A není to rozhodně nic veselého.

Naštěstí, než stihnou nabrat nějaký konkrétní směr, je přeruší Gunter. Promění se.

"Co je? Je ti hůř?" vyšlu poplašenou myšlenku, zvednu čumák z tlap a úzkostlivě ho pozoruju.

"Nech to být... to počká! Sám jsi říkal, že se my Vlci dobře hojíme. Je to jen škrábnutí..." téměř škemrám, ale přesto se zvednu a pomalu přejdu k němu. Něco mi říká, že jen tak z toho nápadu nesleví.

Štouchnu do něj opatrně čumákem a v očích mám prosebný výraz. "Nechci tě unavovat víc, než je nutné..." zaškemrám znovu.
 
  Gunter   Postava není přítomna 26.6.2014, 19:39:02
S přimhouřenýma očima si vychutnám ten dotek. Zatlačím velkou hlavou proti její dlani, ale pak se mi znovu podlomí tlapy a já se znovu vydám na svoji strastiplnou pouť ke srubu.
Moc to protahovat nemůžu....

I ona se promění a když se vedle mě zavlní její rezavý kožich a já si všimnu té strašlivé stopy po medvědových drápech na jejich zádech. Zimničně se otřesu a krátce, lítostivě zakňučím.
Tohle jsem nechtěl. Ví bůh, že jsem se snažil tomu zoufale zabránit.

Konečně se dobelháme až ke srubu a já se začnu značně zoufale škrábat nahoru. Jde mi to jako psovi pastva. Vskutku žalostný pohled. Silný černý vlk, ta hora přelívajících se svalů....je pryč. Teď je tu hromádka třesoucích se černých chlupu, chraptivě oddechující a plivající krev.

Na verandě padnu na břicho a zbytek cesty do srubu se doplazím. Hned za dveřmi zůstanu bezmocně ležet. Jen hrudník se mi zrychleně zdvihá, jak se snažím dechem vyrovnat kyslíkový dluh.
Je vidět, že mě každé nadechnutí bolí.
Schoulím se na zemi a tlamu položím na podlahu. Jazyk mi bezmocně vyklouzne z tlamy. Zavřu oči a snažím se zmobilizovat síly.

Chvíli jen tak ležím. Dlouhou chvíli. Pak se otřesu od hlavy až k patě a proměním se. Vyškrábu se na kolena a pak se pomalu otočím k tobě. Jednou paží si objímám podrcený hrudník.
"Musím ti to ošetřit....nebo se to zanítí." Heknu ztěžka a pomocí židle se přitáhnu do pokřiveného stoje.

Přeručkuji kolem stolu k polici a stáhnu na postel brašnu, kde mám odvazy a roztoky proti zánětu.
"Mohla bys....tady za mnou...." Požádám ji sípavě.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 26.6.2014, 18:59:48
Trochu nepřítomně natáhnu dlaň a pohladím Guntera po černé hlavě. Nějak teď nemám sílu o tom přemýšlet. Vůbec o čemkoli přemýšlet. A už vůbec ne o tom, co by bylo, kdyby...

Bezděky se ohlédnu k lesu. Chvíli váhám, jestli se o to nemám postarat, ale až teď, při chůzi, nebo spíš při belhání, si uvědomuju, že tvrdý dopad na zem schytala má kyčle. "Snad přijdou..." zopakuju tak nějak odevzdaně.

"Musím něco udělat s těmi zády..." bleskne mi ještě unaveně hlavou. "Možná... taky bych se měla proměnit."

Ještě chvíli váhám, ale nakonec padnu na všechny čtyři a následuju Guntera ve vlčím. Téměř po celé délce zad, až k ocasu, se mi táhnou tři krvavé pěšinky. Srst je slepená a zacuchaná.
 
  Gunter   Postava není přítomna 26.6.2014, 18:21:28
Zastavím se ve svém potácivém odchodu a ohlédnu se, jantarové oči jsou uštvané a plné bolesti. Můj hlas je ale stále stejný. Mírně pobavený. I když....bystrý pozorovatel by odhalil stín bolesti i tam.

"Odbelhám se do srubu a lehnu si. Spraví se to. Neboj. Říkal jsem ti, jak je to s námi Vlky." Na okamžik k ní přitisknu hlavu a olíznu ji nohu horkým jazykem.

"I ty si potřebuješ odpočinout. Musíš být celá domlácená. To medvědí pohlazení bylo dost hrozné. Kdyby tě nabral plnou silou, nejspíš by jsi byla po smrti. Rozpáral by ti břicho. Jako tenkrát mně.
Až se dáme trochu do kupy, budeme se muset podívat po těch dvou. I když...možná se do té doby sami vrátí. Certus je jak pes, vždycky s mě zase najde."
 
  Nyskel   Postava není přítomna 26.6.2014, 18:06:52
Zůstanu u něj klečet, jak se namáhavě dostane na všechny čtyři a úzkostlivě sleduju každý pohyb, každý náznak zakašlání.

"Vypadá tak strašně unaveně..." sevře se mi hrdlo. "Můžu něco udělat? Cokoli?" optám se tiše, jako bych ho nechtěla svou pozorností příliš otravovat.

"Ne, žebra snad ne..." hlesnu a když napřu pozornost na své vlastní tělo, nejhorší jsou asi ty rány na zádech. Když ale vidím Gunterův stav, ani o tom nepípnu. "Jsou to jen škrábance... on krvácí dovnitř."

Na medvěda se ani nepodívám. Z hloubi duše se mi protiví. Nenávidím ho.

Gutner se konečně promění. Z posledních sil. "Říkal, že ve vlčím se rychleji hojíme..." dojde mi konečně důvod proměny.

Namáhavě se vyškrábu na nohy a neobejde se to bez bolestivého siknutí, jak se napne kůže na zádech.

Až teď se úkosem podívám na obrovitou šelmu a konečně mi začíná docházet, co se tu vlastně stalo. A taky to, kdo nás do tohohle dostal. "Vlčice! Vlčice!!!" cítím, jak ve mně začíná růst vztek. Syrový a nenávistný.

Pro tuto chvíli ho ale vědomě odkloním stranou. "Teď ne... až potom..."

Zbědovaně se podívám za Gunterem. "Můžu pro tebe něco udělat? Cokoli..." hlesnu vyhasle... a snad i provinile.
 
  Gunter   Postava není přítomna 26.6.2014, 17:55:16
Podepře mě a já se s jakýmsi nejistým kolébáním vzepřu na všech čtyřech. Svaly na rukou se mi napnou jak provazce a já přivřu oči a pokusím se soustředit.
Jak jsem se předtím proměnil během vteřiny, teď mi to najednou nejde. Jako by mi došly síly.
Místo toho zdvihnu unaveně hlavu a zadívám se na ni. Na Nyskel.
Také nevypadá zrovna nejlíp.....


"Co ty? Jsi v pořádku? Nezlomil ti žebra? Když jsem slyšel to žuchnutí po dopadu, myslel jsem...._" Nedořeknu, co jsem myslel. Je to očividné. Zlomí se mi hlas a jen se na ni dívám.
Pak sklouznu pohledem na medvěda.
"Že ho ale je kus, co?" Vydechnu a trochu vtom zazní obdiv.
Upřímný.

Teprve pak se mi otřese páteř po celém obvodě a já se proměním. Tentokrát vtom není žádná elegance. Spíš to vypadá jako dosti zoufalý pokus naprosto odrovnaného chlapíka, který náhodou vyšel. Vykročím, ale nohy se mi podlomí.
Znovu se narovnám a znovu vykročím. A tak se kodrcám kupředu a vypadám přinejmenším jako notně pocuchaný ožrala.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 25.6.2014, 21:26:11
Vyděšeně se ohlédnu za odlétajícími krvavými slinami. "Guntere..." hlesnu přiškrceně. "Tohle není dobré... tohle není dobré..." naprázdno polknu a do očí se mi kromě slz prodere i zoufalství, které cítím. "Gutnere..." šeptnu a přes závoj slz ho vidím rozmazaně.

I když mi oči, zalité slzami, teď tolik nenapoví, ten silný proud emocí, který do mě narazí jako mohutná přílivová vlna... Vyplašeně zamrkám, abych se zbavila těch protivných slz. Je to tak silné...

"Umírá? Určitě umírá!!!" bleskne mi hlavou a u srdce mě bodne, jako by tu dýku vrazil do hrudi mně, ne medvědovi.

Netuším, co mu dává tu sílu, ale dokáže odvalit medvědovo tělo téměř sám. Jsem tak ochromená tím, co jsem cítila před malou chvilinkou, že mu pomůžu, až když je téměř hotovo.

Znovu se k němu okamžitě nakloním a paží se ho pokusím podepřít. V jeho očích je... nevím. Je to silné. Tak silné. A je v tom... touha? Vážně touha?!

Mou tváří se mihne zmatek, rozladění, nepochopení. "Blázníš! Úplně z toho všeho blázníš!!!" snažím se přivést své smysly k rozumu, když v tom se Gunter zlomí v novém návalu kašle.

"Jistě... jistě..." mumlám a pokusím se mu pomoct na všechny čtyři.

Táhlá rána na zádech se přitom napne a já cítím, jak se mi domácí halena, pyžamo po Gunterovi, lepí na záda. Musí být prosáklé krví. A pálí to jak čert. Bezděky syknu, ale rychle zaženu bolestivou grimasu ze své tváře. "To až potom... až potom..." chlácholím sama sebe.
 
  Gunter   Postava není přítomna 25.6.2014, 20:58:01
"Jasně, že žiju." Vyplivnu obloukem další krvavý chrchel a když mi sevře tvář do dlaní, pustím aspoň na krátkou chvíli všechny ty potlačené emoce ze řetězu. A jen ji propalujiu očima.
Žhavě. Hladově.
Se vší láskou a touhou, s níž se potýkám.

To pro případ, že bych to fakt nerozdýchal. Musím. Aspoň jednou. Upřímně. Bez pocitu, že držím sám sebe uvázaného na řetězu.
Vlk zavyje a na okamžik mi všechna ta síla prohne tělo do oblouku. Zhluboka se nadechnu a vzepřu se co nejvíc, abych dostal nohy zpod mrtvého zvířete.

Ta tíha je pryč a medvěd leží vedle mě. Nyskel je tak blízko a moje tělo zlomí záchvat kašle. Další krev. Na poslední chvíli odvrátím hlavu, abych ji nepotřísnil.
Vítej do reality, romantiku.

"Musím se proměnit...." Heknu a zoufale se začnu škrábat na všechny čtyři. Hrudník v jednom ohni, dech přiškrcený.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 25.6.2014, 20:45:05
Opřu se do tlapy, až mi klouby zalupají a trojitý šrám na zádech mě přitom pálí jak čert. "Žije! Musí žít! Gutnere vydrž!" mumlám v duchu modlitbičku.

Tlapa se konečně odvalí a pod ní se objeví Gunterova tvář. Zamrkám, abych se zbavila závoje slz. Dvě velké krůpěje se mi skutálejí po zaprášených tvářích.

Vrhnu se k němu a sevřu jeho hlavu do dlaní. "Žiješ? Jsi v pořádku? Jak moc tě zranil? Co tě bolí?" drmolím horečnatě a oči vyplašeně těkají po jeho tváři, jako by tam mohly najít odpovědi.

Cítím hrozný strach. "Sice vtipkuje, ale ta krev, kterou vyplivnul... Co když... Ta obrovská váha... A já ho nezvednu! Nezvednu ho!" narůstá ve mně panika a vnutí mi do očí další slzy.
 
  Gunter   Postava není přítomna 25.6.2014, 20:30:29
Nevydržela. Snad ani nemohla. Vlčí instikty převládly nad lidskými a ona zaútočila.
Zaúpěl jsem. V duchu i nahlas. Zapřel jsem se nohou a natáhl kuši.
Nesmíš!

Medvěd okamžitě reagoval a já jsem mohl jen bezmocně přihlížet, jak se štíhlé rezavé tělo zdvihá do výše, rotuje a dopadá z příšerným žuchnutím na zem.
Nesmíš!

Byl to hrozný pohled. Ona...
Vypadala najednou tak droboučká, tak nepatrná, proti tomu obrovskému tělu.
Nakrčil jsem se a křečovitě sevřel kuši.
Nesmíš! Zaryl jsem nohy pevně do země, abych se neproměnil a nevystřelil za ní už ve chvíli, kdy ona vyletěla proti huňáčovi.
Věděl jsem, že to by byl náš konec. Propásl bych naši jedinou šanci....proti němu.

Teď.
V okamžiku, kdy se stočil proti ní a máchl tlapou, mi odkryl svůj mohutný bok. Kuše pronikavě drnkla a šipka vyletěla vpřed hnaná silou nesrovnatelně větší než má lidská paže
A zasáhla cíl. Sice ne tak přesně, jak bych býval chtěl, ale medvěda to přesto docela rozhodilo. A účel to splnilo, otočil pozornost na mě.
Uvědomil si, že mám zuby.

Okamžitě jsem odhodil zbraň stranou a bleskurychle skočil do kožichu. Mohutným obloukem a tak, abych mu pokud možno zmizel z dohledu.
Podařilo se.
Zmátlo ho to.
Čekal člověka a vlka. I pach tomu odpovídal. Dva vlky rozhodně ne.

Odrazil jsem se mohutně zadními tlapami a vyletěl proti němu. Než stačil zareagovat, skočil jsem mu pod krku a zahryzl se do huňatého kožichu. Zuřivě, destruktivně.
Rval jsem chlupatý porost a snažil se dostat na slabé místo. Máchal kolem sebe tlapami a já se snažil zoufale vyhnout přímému úderu. Začal se stavět na zadní a v tu chvíli jsem se znovu proměnil. Se zuby zaťatými, napjatý jak struna.
Pokud mi jednu ubalí, je po mně....

Vytrhl jsem tesák, který jsem měl zastrčený za pasem a natáhl ruku, abych ho bodl co nejvýš. Co nejblíž srdci.
Bodl jsem vší silou a krouživým pohybem narval tesák co nejhlouběji. Zabralo to. Zatřásl se a začal se hroutit. Přímo na mě.

Nys... Stačil jsem si ještě pomyslet značně zoufale, protože její kňučení mi rozdíralo mysl.
Pak už mě pohřbil pod svým mohutným tělem a bylo dobojováno.

Hezká smrt.....rozmačkán rezavým starým tlusťochem.Ušklíbl jsem se kamsi dovnitř a hlasitě hekl, jak mi drtil žebra svojí vahou.
Slyšel jsem Nyskel, slyšel jsem zoufalství v jejím hlase a pomyslel si, že tohle je opravdu nefér.
Zrovna, když si na mě začala tak hezky zvykat....
A dokonce ji na mě snad i záleží.
Tohle je svinské. Fakt.
Zatracená funící potvora!
Byl krásný a byla ho škoda, ale nasral mě. A to hodně.


Jo. Zuřil jsem. Tělo mi hučelo bolestí, dech byl cosi, co už jsem zapomněl provozovat a on se zdál stále těžší a těžší a.....
Pak se najednou obří paže odvalila s mého obličeje a nade mnou byla tvář Nyskel.
V očích měla slzy.

Jupíjájéé tradáááá!

"Stejskalo se ti?" Zachroptím, protože na nic jiného se nezmůžu a obloukem vyplivnu krev.
"Asi by ses na mě měla opravdu vykašlat, fakt jsem smolař...."
 
  Nyskel   Postava není přítomna 25.6.2014, 19:19:19
Události se dají do pohybu, aniž bych na ně měla sebemenší vliv. Jsem příliš vyděšená, příliš zaskočená hrůzou. Má ostražitost a obezřetnost, tak dobře ukolébaná naším pobytem ve srubu, pocitem bezpečí a jistoty, se probírá jen velice pomalu. Stále ještě tak úplně nechápu, co se děje.

Vlčice vyrazí vpřed. Šílená a sebevražedná Vlčice. Zakousne se medvědovi do nohy a já cítím měděnou pachuť. "Vážně? Dokázala ho zranit? Takový kolos?" pomyslím si překvapeně a tak napůl nezúčastněně, jako bych se na všechno jen z dáli dívala.

Ovšem to, co přijde... Prudké nárazy tlap do hřbetu, tři rozseklé, táhlé rýhy podél páteře a pak obrovská rána. Letím vzduchem a zdá se mi to....... neskutečné.

Až když tvrdě dopadnu a začnu bezmocně lapat po dechu, jako by se ten opar v mé mysli, v lidské mysli, rozplynul. Konečně mi i fyzicky dochází, že se mě to týká. Nedostává se mi vzduchu. Snažím se nadechnout... Vlčice se snaží... a nedokážeme popadnout dech ani jedna. Ozývá se jen přerývané sípání a sotva slyšitelné hekání.

"No tak! No tak!!!" křičí mi to v hlavě. Roste ve mně panika, před očima se mi dělají černé mžitky. Cítím se uvězněná v tom skomírajícím, hroutícím se těle. "NO TAK!!!!!!" zavřískám bezmocně.

Konečně se chřípí uvolní a Vlčice se prudce nadechne. A pak znovu! A znovu.

Ale to už se chápu zpět svého těla a donutím Vlčici, aby s bolestným vytím a ňafáním stočila hlavu. "Gunter! GUNTER!!! GUNTER!!!!!!!!!" rezonuje mi v hlavě to jediné jméno. Jako kdyby se celý svět zcvrknul jen na tyhle dvě bytosti - Gunter a medvěd.

Je v lidském. "V LIDSKÉM!!!!!" útroby mi sevře tak obrosvká hrůza, panika a bolest, že málem ztratím dech znovu. Zalapám naprázdno, ale hned v dalším zlomku okamžiku nutím Vlčici na nohy. Nezajímá mě její bolest. Její protesty. Vnímám jen ty dva velké stíny, které se teď hroutí k zemi.

Vlčice ještě otálí, ale já už to nedokážu. V tu chvíli jsem na dvou nohách a klopýtavě se rozběhnu k tomu krvavému chumlu. Oči rozšířené panikou a hrůzou.

"Gunterééééééé" zavřískám napůl šílená. To, co vidím před sebou... Klopýtnu a spadnu na kolena. Rána na zádech se bolestivě napne, ale vůbec to nevnímám. Štráchám se dál. Plazila bych se, kdyby to nešlo jinak. "Guntere... Guntere..." opakuju jeho jméno, teď už jen tiše.

Vytřeštěné oči čekají na sebemenší pohyb. A tiše doufají, že bude Gutnerův...

Jsem už u nich a zakalená medvědí očka na mě prázdně zírají. "Bože... Bože..." mumlám a rychle hledám Gunterovu tvář. Opřu se do medvěda vší silou a bolestí mi až vyhrknou slzy. "Guntere..." šeptám zoufale.
 
  Vlk   Postava není přítomna 25.6.2014, 18:41:08
Ještě jednou rozhodil tlapami do stran a otevřel tlamu v příšerném zařvání. Sprška slin vyletěla do vzduchu a pronikavý pach, který vydával, ještě zesílil.
Varoval. Zastrašoval.
Rychlejší by bylo zaútočit a skoncovat to, ale ten člověk ho mátl. Člověk s vlkem.
Nerozumněl tomu.
Vlk se člověka nedrží. Vlk se drží od těch holých dvounohých bestii dál. Tak jako medvěd. A medvěd se jim vyhýbá už několik let. Nese si památku na dvojnohého.

Tehdy ho podcenil. Nechal ho přijít příliš blízko a on ho zasáhl něčím ostrým a palčivým. Měl to zapíchnuté v boku a dlouho trvalo, než se dal zase do pořádku. A nezpomněl. Nikdy.
Na takové věci se nezapomíná a ta rána se pořád ještě ozývala. Záludná a palčivá. Nikdy pořádně nezhojená. Když dopadl na levou zadní hodně silně, bodalo ho to vevnitř, jako by ta špičatá věc byla pořád ještě v něm.

Teď bylo ale pozdě couvnout. A ten pach....ne. Nemohl se otočit a zamířit svoje kroky jiným směrem. Nemohl. Ta vlčice ho vyzývala a on její výzvu nemohl oslyšet. Spustíl se na všechny čtyři a jako blesk se pohl jejím směrem.
Byl rychlý. Na svoji velikost a váhu. A na svůj věk. Vždycky dokázal být rychlý, když to bylo zapotřebí.

Vlčice nevydržela to napětí a zaútočila. Přikrčená, zuřivě vrčící. Zakousla se hluboko do medvědova stehna. Z medvědovy zpěněné tlamy se znovu vydral chraptivý řev. Ve stejný okamžik ho jím projela důvěrně známá palčivá bolest.
Člověk a vlk. A člověk byl přece jen nebezpečnější. Neměl se zdržovat vlkem, ale vrhnout se rovnou na toho bledého, dvounohého a rozpárat mu břicho.
Když by se jeho vnitřnosti válely v trávě, už by do něho nedokázal zabodnout žádný špičatý přemět.

Vztekle máchl tlapou po dorážející vlčici. Nezasáhl ji plnou silou, ale i tak zavířila vzhduchem a dopadla na zem s pronikavým kňučením. Couval od člověka pryč, ale on tam najednou nebyl. Zmateně se rozhlédl. Zmizel. I jeho pach se výrazně zmenšil. Nezmizel docela, ale zeslápl.
Nechápavě potřásl hlavou, zatímco krok za krokem ustupoval.

V tu chvíli na něj zaútočil druhý vlk. Ví bůh, kde se tam vzal. Zakousl se mu do kožichu kousek pod krkem a držel jak klíště. Medvěd zařval bolestí. Rána v boku ho oslabovala. Ta ostrá věc se zabodla kousek od místa, kde mu horečnatě bušilo srdce a pokousaná noha od vlčice cukala bolestí.
Zařval a chňapal bezmocně po vlkovi, který mu visel na huňatém krku. Snažil se ho zasáhnout bušící tlapou a pokoušel se znovu postavit na zadní, aby ho setřásl. Noha ho zradila...

A člověk byl najednou zpátky, v ruce ostrou špičatou věc a tu mu zabodl do srdce. Vší silou ji zavrtal dovnitř a nechal tam. Medvědovým tělem projel záchvat křečí a jeho drápy se zaryly hluboko do dvojnožcových zad. Pak ho opustily síly a oba se svalily na zem. Medvěd ho částečně uvěznil pod svým tělem. Od tlamy mu kapala krvavá pěna a mohutné tlapy sebou škubaly v předsmrtném zápase. Drobná očka ještě chvíli zlostně a nelítostně plápolala, ale pak se pokryla mlhou a on znehybněl.

Vlčice se vyškrábala na nohy a začala se s kňučením plížit k člověkovi, kterého medvěd uvěznil pod svým tělem.
Na obloze pískl jestřáb a skoro to znělo výsměšně.
Bylo dobojováno a starý medvěd zařval naposledy.
Svým způsobem ho byla škoda. Přes to přese všechno to bylo nádherné zvíře.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.6.2014, 22:09:49
Všechno se mi zdá najednou zpomalené. Vlčice zastrašuje výhružným vrčením a chystá se k útoku. Gunter křičí v mé hlavě a cítím, jak moc je rozrušený a vyděšený. A já...?

Krčím se ve vlčím těle a hrůzou nemůžu skoro dýchat. Nemůžu uvěřit... nechci uvěřit, že by Vlčice byla tak šílená. A zároveň mám neskutečný strach ne o sebe, ale o Guntera, který zůstal ve vlčím. "Proměň se! Proměň!" kňučím v duchu. Vždyť i jemu musí být jasné, že v lidském nemá šanci. Jenže Vlčice je teď natolik soustředěná na svůj útok, že myšlenku ke Gunterovi nevyšle. Ani si jí nevšimne.

Čas se táhne jako med a Vlčice přešlápne. Vnímám, jak si hledá oporu pro zadní běhy. Aby se mohla odrazit a vypořádat se s tím útočníkem.

"Néééééé..." zaječím na ni. To táhlé zavřískání ji donutí zaváhat. A v ten moment zadrnčí napnutá tětiva a koutkem oka zahlédnu šipku, která vylétne medvědovi vstříc.
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.6.2014, 21:57:53
Vyběhnu za ní, srdce bušící v krku jako perlík. Celé moje nitro řve odporem. Hrůzou. Strachem.
Zažil jsem to.
Postavil jsem se medvědovi a zaplatil za to.

Ona nesmí.
Ona ne!

"Nyskel, stůj! Prosím! Tohle je šílenství! Sebevražda!" Ječím, div mi nepraskne hlava.
Konečně se zastavím kousek za ní. Udýchaný. Splašený. Zdvihnu paži s kuší a ruka se mi chvěje.
Proč?

Je obrovský. Příšerný. Tlamu má dvakrát tak velkou jako já ve vlčím a to jsem pořádný kus.
A řve.
Bože!
Jeho řev se mi zarývá do uší. Řev a pach. Pach, který mi opět naplňuje nozdry až k zalknutí. Udusím se.
A ona....mám pocit, že mi vynechává srdce.

Ona ne! Prosím!

Jizvy na těle mě rázem pálí jako čert a zoufale se snažím uklidnit ruku. Pak vystřelím.
Svým způsobem ho nechci zabít, protože přes všechnu tu hrůzu a smrad a nebezpečí, které představuje, je nádherný.

Ale rezavá vlčice stojí mezi ním a mnou a cení tesáky a já ji miluji.
Nemám na výběr.
Založím šipku a pokusím se znehybnět a vystřelit dřív než ona zaútočí.
Musím to stihnout. Musím.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.6.2014, 20:42:59
Prolétnu oknem jako šipka a jakmile se mé tlapy dotknou trávy, prudce se stočím doleva, abych v krkolomném půlobratu neztratila ani vteřinu.

Vlčice temně, hrdelně vrčí, ale jen tichounce, snad jen mně v hlavě. Srst na krku se jí ježí a uši má stažené dozadu.

Podvědomě čekám každým okamžikem uširvoucí skřeky zabíjeného zvířete, ale je ticho. Do okamžiku, kdy se ozve zuřivé, hrozivé řvaní.

V tu chvíli už jsem jen kousek od stájí a k majestátnému řvaní se přidá i pohled na obrovitánského medvěda.

Zaryju tlapy do země, až odlétne pár drnů, a zůstanu stát téměř na místě.

Nyskel ve Vlčici má sevřené hrdlo úskostí a strachem. Nikdy jsem nic takového neviděla. Netuším, co dělat. Jak se zachovat.

Naštěstí Vlčice vycítí mé váhání a plně převezme vládnu nad mou zkoprnělou myslí. Instintivně se přihrbí a vycení tesáky. Je připravená hájit své teritorium. A můj... domov.
 
  Vlk   Postava není přítomna 24.6.2014, 20:21:58
Přišel od severu. Velký a hladový. Cestou se zastavil nahoře ve skalách a chvíli chroupal bobulky, které tam naše. Modré i červené. Zvědavě ochutnal opuštěnou plástev lesních včel a znechuceně ji odhodil. Byla prázdná. A suchá.
Šel dál. Jeho těžké tlapy za sebou zanechávaly širokou stopu. Prodíral se křovinami dolů a kolébal se houževnatě vpřed. Obrovský a nazrzlý. Chlupatý. Mohutné tělo se valilo k potoku.

Cítil vodu a žízeň ho neomylně vedla vpřed. Jednu chvíli se dokonce rozběhl. Jeho pohyby byly pomalé. Byl starý a byl už lenivý.
Dlouho mu to nevydrželo. Opět zpomalil a přešel do svého kolébavého kroku. Hlava se mu kymácela ze strany na stranu, pootevřenou talmou chňapal po vůních a uši natahoval po zvuku vody.



Pak se najednou zastavil a prudce trhl hlavou směrem k východu. Slonil hlavu a naslouchal. Drobná chytrá očka zírala směrem, odkud zachytil ten zvuk. Kopyta.
Se slastným zamručením natáhl do čenichu vzduch a znovu se dal do pohybu.
Tentokrát ten starý lenivý medvěd zmizel.
Místo něj tu byla šelma. Rychlá a zuřivá. Šelma, valící se za kořistí. Protože tam dole byla kořist. Voněla sladce a lákavě a pach její horce bušící krve byl neodolatelný.

Zrychlil a netrvalo to dlouho, když se vynořil na palouku, kde se pásli dva koně. Byl po větru, takže ho hned neucítili.
Ne, hned. Netrvalo to dlouho. Prozradilo ho šustění keřů, když se dral na mítinu.
Koně zařičely zděšením a s prudkým vyhozením kopyt se daly na útěk.

Zařval. Snad doufal, že je zpomalí potok, ale každopádně natáhl mohutné tlapy a překvapivou rychlostí se za nimi rozběhl.
Pak ho ale zasáhl další pach.
Zařval a začal zpomalovat. Funěl a zuřivě nasával jeho zvláštní vůni.
Člověk.
Ale ne tak úplně.
Člověk se psem?
Nebyl si jistý.....

Každopádně to byl hrozný pach. Troufalý a provokativní. Dráždil ho k zešílení.
Otočil se.
Takový pach nemohl a nechtěl tolerovat.
Postavil se na zadní a zamával tlapami kolem sebe. Otevřel obrovskou zubatou tlamu a zařval.

Uměl krásně řvát.
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.6.2014, 19:39:34
Ach, Ruth.... Mám pocit, že se mi celé nitro rozskočí na tisíc malých kousků.
Nesnáším tyhle cesty zpátky.
Nesnáším způsob, jakým ten turnaj projíždím znovu a znovu.
Nesnáším tu chladnou jistotu toho, co prostě musí přijít.
Ruth....
Nikdy nezapomenu ten turnaj. Tvoji tvář....Tvoje smějící se oči.
Nyskeliny oči!


Probudím se. Prudce a divoce.
Jako by mi projel krkem nůž.
Posadím se a odhodím divoce pokrývku.
"Nys!

Ano. To první je sen. Stačí chvilka a dokážu se z jeho osidel vymanit.
Druhé mě zasáhne jako horká sprcha. A dostane se všude.
Pach.
Živočišný. Ostrý. Teplý.
Poznal bych ho mezi tisíci.....
Byly doby, kdy jsem ho měl plný čenich a nemohl se jeho tíhy zbavit několik týdnů. Obklopoval mě a pohlcoval v horečnaté noční můře.

Opětuji tázavý pohled NySkel a krátce a tvrdě přikývnu. Je mi jasné, že to cítí také. Že ví.
"Medvěd." Hlesnu a okamžitě zamířím ke stěně, kde visí moje oblíbená kuše. Než se otočím zpátky a stačím se ozbrojit tesákem, je Nyskel ve vlčím a míří k oknu.
"Stůj! Oni mu utečou. Jako vlka tě zabije!" Zaječím, ale je pozdě. Proskočí oknem a mě nezbyde nic jiného než rychle popadnout tesák a vyběhnout za ní.

Medvěd!

 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.