abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
8.7.2014
18:27:56
Něco do mě narazí a já zdvihnu oči a zamrkám.
Spal jsem?
Nejsem si jistý. Každopádně jsem byl kapku mimo.

"To...to je v pořádku. Asi tu pořádně zavazím." Zamumlám provinile, protože Nys stojí nade mnou a vůbec nevypadá přátelsky. A v dobrém rozmaru už vůbec ne.

Přitáhnu kolena k bradě.
"Nepotřebuji nic. Tedy ne nic moc. Vlastně jo. Asi. Ale to zvládnu sám.
Přišel jsem, abych se postaral o tu kůži, když jsi ji stáhla. Sice moc nechápu, jak jsi to dokázala, ale zůstat tu nemůže. Mám za srubem sud se solným roztokem, dovláčím ji tam a ponořím ji do něj. Bude to krásná kožešina. Pěkně vybarvená."
Odmlčím se a rozpačitě pokrčím rameny.

"Nějak se nám tu začínají množit, ale u krbu ji to bude slušet." Říkám to skoro provinile. Cítím se provinile. A je mi úzko. I když tak úplně nevím proč.
Vždyť jsme si s tím huňáčem poradili, tak proč se cítím tak mizerně?

Nyskel
3.7.2014
20:55:08
Zadumaně se vracím zpět ke srubu. "Měla bych se toho zbavit! Té zloby a nenávisti! Nelíbí se mi to! Nechci to! Před tím to bylo tak krásné..." kňourám zmučeně v duchu. "Krásné, ale zatraceně nebezpečné! Tvé naivní představy, že se to může změnit! Nemůže! Nezmění! JSI Vlčice! Nikdy nebudeš úplně v bezpečí! NIKDE!" s jízlivostí sobě vlastní mi odcekne vlčí Nyskel. Ta, která ovládala můj život posledních osmnáct měsíců. Je zpět!

Zhluboka vzdychnu. Ztrápeně a unaveně. Doufala jsem, že už se nevrátí. Ale sama vím, že to bylo naivní a hloupé. Ona nezmizí. Teď už ne. I kdybych se nějakým zázrakem zbavila Vlčice. Ne po tom všem, co jsem si už s Vlčicí prožila. A ten medvěd její přítomnost zpečetil.

Cítím se prázdná... dutá. A všechny ty světy ve mně se prolínají a dělají si, co chtějí. Jen ne to, co chci já!

Jak jsem tak zahleděná do svého nitra, do Guntera na prahu málem vrazím. Polekaně heknu, ale rychle se srovnám. "Promiň, nevšimla jsem si..." jen rozmrzele zavrtím hlavou.

Zůstanu stát venku, protože mi přijde nepatřičné protahovat se dveřmi kolem Guntera. "Cos potřeboval?" zeptám se prostě. Pokud šel ven v tomhle stavu, něco potřebovat musel.

Gunter
3.7.2014
19:48:37
"Dobře...." Odpovím mrtvě, bez života. Ne, ona se mnou prostě mluvit nechce. A možná se ji ani nedivím. Zklamal jsem ji. Po všech stránkách. Kdybych ho sejmul dřív, než na ni zatútočil.....s gustem by si teď pochutnávala na medvědích prackách. I když ty jsou nejlepší zaleželé.

Fakt, že je venku, je sice povzbudivý i když je mi na prd. Těžko ho teď půjdu natahat do jeskyně. I když.....

Zkusmo se postavím a udělám těch pár nutných kroků ke dveřím. Dost, abych viděl, že tam opravdu leží stažená kůže....
Budeme ji muset dát do slaného nálevu....jinak přiláká dravce. A bude po ní prd...
Ano to budeme muset....


Jako je mi vcelku jasné, co bych měl dělat, jenže místo toho lapnu po dechu a sesunu se na práh.
Taky řešení.
Počkám tu, až se vrátí. Počkám, až se mi vrátí síly a pak tam tu kůži dosmýkám.
Jo, to půjde....

Nyskel
3.7.2014
19:43:01
"Pozvracela bych se!" znechuceně ohrnu ret, ale Gunterovi jen lhostejně odpovím: "Jak chceš. Najdeš ho venku."

Cesta do jeskyňky je o dost namáhavější, než když jsem tudy stoupala naposledy. "A dolů jsem natěšeně běžela... Šťastná a spokojená..." dál jitřím své rány. Bezohledně a štiplavě.

Tentokrát je sestup od skalky o dost pomalejší. A není to tím, že mám v rukou plátnem zabalený balík. Vlastně si uvědomuju, jak obrovský mám hlad. To mě sice trochu přejde, když můj pohled zabloudí k sytě růžové, slizské hromadě, na které posedávají s agresivním bzučením mouchy, ale troufnu si říct, že až mi zmizí s očí, hlad se vrátí ještě s větší silou.

Gunter
3.7.2014
19:31:19
Ne, rozhodně není v pohodě. Nic není v pohodě. Zlobí se a je roztrpčená a vůbec je všechno špatně. Cítím to všemi kostmi. A nelíbí se mi to.
"Děkuji." Zahučím smutně a pokusím se aspoň trochu napřímit. Vcelku žalostný pokus.

Projde dveřmi a je pryč a nechá mě mým neradostným myšlenkám. Když si vzpomenu, jaké to bylo včera, před usnutím...chce se mi brečet.
Nebo řvát. To spíš. Vztekle zaryju nehty do stehna a vtom ke mně pronikne její myšlenka. Nejdřív nechápu, o čem mluví. Ale pak...
"Kůže? Ty jsi ho stáhla z kůže? Toho huňáče? to přece....."
Nějak mi nejde do hlavy představa, že by někdo její tělesné konstrukce dokázal stáhnout medvěda.

Ne, to opravdu ne. Přesto tvrdí....

"Vyhazovat maso? Medvědí maso? Víš jaká je to pochoutka? Kdepak to nasolíme a uložíme." Zamumlám bezmyšlenkovitě, pořád dokonale vyvedený z míry tím sdělením.

Nyskel
3.7.2014
19:09:10
Úsměv zmizí a obličej se mi proti mé vůli stáhne do nesouhlasného podmračení. "Kdybych v sobě neměla Vlčici, byla bych teď u nás doma a touhle dobou by se doprodávaly poslední ranní koláče!" zavrčím vztekle sama pro sebe. "Ne, on tohle nepochopí... nikdy!"

"Hmmm..." zahučím proto jen polohlasně. Nechci se s ním hádat. Rozhodně ne teď. "Zajdu pro toho rosomáka." Zamyšleně se otočím a vyrazím ven, ze dveří.

Na zápraží míjím staženou medvědí kůži a zaváhám. "Měla bych mu to říct..." napadne mě, ale nechce se mi do toho. I když na tom vlastně nic není.

Zatnu zuby, projdu kolem a i když už mířím k jeskyňce ve skále nahoře ve svahu, vyšlu myšlenku za sebe, do srubu: "Jo a venku je stažená kůže. Maso jsem nechala vzadu. Tedy... nevím, jak ty, ale já ho rozhodně jíst nebudu. Musíme se ho ale nějak zbavit, jinak to přiláká další." Je v tom něco tvrdého, odhodlaného, bojovného...

Gunter
3.7.2014
18:59:57
Fajn. Nezlobí se. Aspoň to tak vypadá. S úlevou se opatrně usměju. Hodně opatrně.
"Pořád stojí za hodně. Medvěd nemedvěd." Upozorním ji tiše, jak mi tak pomalu dochází, co zase řeší.
"Ono....možná by sis měla uvědomit, že nebýt naší vlčí krve, byli bychom možná oba mrtví. Teď." Dodám a když se na mě dívá ne právě chápavě, pokračuji.

"Neucítili bychom ho. Vůbec bychom o něm nevěděli. A vzhledem k tomu, že s kuší v náručí obvykle nespávám, jsem docela rád, že nás to vlčí v nás upozornilo." Snažím se jí to zoufale vysvětlit.

"Protože můžeš vsadit jed, že by přišel do srubu. Je tu pro něj příliš mnoho lákadel. A hlavně snadná kořist." Přeletím pohledem místnost a znovu se zkusmo usměji.
Nenávidím, když se tváří takhle! Cítím se pak, jako bych měl vypálený cejch. Jako bych byl špinavý. Poznamenaný.

Nyskel
3.7.2014
18:54:24
"Bohové..." Jak já si teď připadám trapně! Nejen že mám sama máslo na hlavě, ale ještě se kvůli mně cítí mizerně on! A naprosto nezaslouženě!

Unaveně vzdychnu. Ano, tohle mi odčerpává chatrné síly zatraceně rychle.

"Né. To jen... trochu mě to rozhodilo." hlesnu prostě a podívám se na Guntera tak nějak omluvně. Jako bych mu nabízela tím jediným pohledem příměří. A klid pro výčitky nás obou.

To, co řekl v závěru... "Ani nevíš, jak moc se ti to doteď dařilo. Tak strašně moc! Než nám to ten medvěd sebral!" pomyslím si hořce. Tak nějak ale cítím, že tohle zrovna slyšet nepotřebuje.

"Můj život... ten vlčí, stál za pendrek. Tedy ještě před čtyřmi dny..." usměju se na něj slabě. "Ale už je to mnohem lepší! A nebýt toho medvěda..." úsměv se o malinko roztáhne a hladí. Aspoň tohle mu dlužím.

Gunter
3.7.2014
18:30:56
"Já?" Ne, dneska opravdu nebere divení konce.
"Proč bych to dělal? Spíš mám takový hloupý pocit, že lituješ dne, kdy jsi mě potkala. Asi....byl tvůj život bezpečnější, když jsi byla sama. Já...někdy to opravdu přeháním a tobě se to nemusí líbit....
Mrzí mě to. A zvlášť mě mrzí, jestli tě ten medvěd vyděsil. Chtěl bych, aby ses se mnou cítila bezpečná a....šťastná a asi se mi to moc nedaří."
Dodám kajícně a svěsím hlavu.

Nyskel
3.7.2014
18:16:13
Překvapeně se otočím ode dveří. Nechápavě se mračím. "Cože?" Jako bych si nebyla jistá, že jsem rozuměla správně.

"Ne, vůbec. Nemám proč... To spíš ty..." sklopím provinile oči a zůstanu stát nerozhodně u dveří. Pocit viny a hanby ve mně bobtná jak kvásek. Vím, že to Vlčice zvorala. Naprosto neomluvitelně a hloupě. Jenže... "Jak mu mám vysvětlit, že to byla ona?! On věří, že je se svým Vlkem jedna osobnost. Já vím, že já s mou Vlčicí nemám téměř nic společného. Snad jen tělo..."

Gunter
3.7.2014
17:24:37
Hledím za ní a je mi z toho všeho tak nějak divně. Je najednou úplně jiná. Jako vyměněná. Divá se před sebe, vyhýbá se mému pohledu a je smutná. Zachmuřená.

Přitom vypadá, že se rychle zotavuje.
Že by přece jen měla velké bolesti? Nebo se na mě zlobí?

Jsem z toho čím dál tím zmatenější. Pak prohlásí, že dojde pro rosomáka a já už propadnu panice.
Tohle přece není její hlas!
Něco se muselo stát.
Něčím jsem ji vytočil.....Možná lituje, že mě kdy potkala, protože kvůli mě se ocitla v takovém ohrožení....


Můj úsměv rázem vyprchá do ztracena.
"Ty se na mě zlobíš, viď?" Dostanu ze sebe a najednou mám v krku knedlík.
Dva knedlíky.

Nyskel
1.7.2014
19:39:55
"Neboj se, postarám se o to..." pronesu tiše, skláněje se nad prvními nesmělými plamínky. Zní to tak nějak smířlivě a... smutně. Jsem smutná.

Když začnou plameny olizovat i větší kusy dřeva, zvednu se a naberu do kotlíku vodu. Zavěsím ho na trojnožku a znovu přiložím. Mé pohyby nejsou nijak hbité, ale nezdá se, že by mě něco akutně bolelo. Až na ty jizvy.

"Zajdu pro něj nohoru, do té jeskyňky." hlesnu a zamířím ke dveřím. Už ani moc nekulhám. Zřejmě ta kyčel nebyla tak moc naražená. A nebo to vlčí léčení vážně dobře zabírá.

Gunter
1.7.2014
19:27:40
Vezmu si vodu a žíznivě ji vypiji. Moje horečkou rozpálené tělo vstřebává tekutinu s dychtivostí malého dítěte.
Jsem rád, že se proměnila i když z ní nespouštím pátravý pohled.
Vypadá jinak než předtím.....
Že by ji medvěd tolik vyděsil?
Je zražená. Nesvá. Nazlobená....
Všechna ta pohoda, která mezi námi panovala je pryč....


Mrzí mě to.

"Káva by byla fantastická." Pronesu toužebně a když zmíní jídlo, žaludek mi zazpívá bručivou píseň. A vcelku nahlas. Rozpačitě se ošiju, ale odhodlaně se na ni podívám.
"Ten rosomák by nám asi prospěl. Oběma. Ale syrového se mi ho jíst nechce a ty jsi jistě vyčerpaná a bolavá....a já to taky zcela jistě nezvládnu."Zaváhám značně provinile. Fakt, že se o ni momentálně nemůžu starat mě dost deptá.

Nyskel
29.6.2014
22:04:56
Mluví tak lehce a opět vtipkuje. "Asi vážně bude v pořádku... za čas." uklidním se trochu. Na jeho dotaz ohledně mého zdraví jen hlesnu: "Bude to v pořádku."

Vlastně jsem neměla kdy se nad svým stavem zamýšlet. Škrábance na zádech pořád bolí při sebemenším pohybu, ale to je jen povrchové zranění. "Budu mít asi v lidské podobě dost slušné jizvy..." ušklíbnu se v duchu, ale ve skutečnosti to vůbec není podstatné. Před nikým bych se nesvlékla, takže je stejně nikdo neuvidí. "Ale... před Gunterem jsem to zvládla..." bleskne mi okamžitě hlavou, když si vzpomenu na tu rychlou výměnu košile.

Z myšlenek mě naštěstí rychle vytrhne Gunter. Jinak bych se musela červenat.

Klečí vedle mě a objímá mě. Jsem natolik překvapená a zaskočená, že stojím jak socha. Pak mě začne prohmatávat. Jemně, ale důsledně. Poskočím a udělám úkrok, ale něco v jeho počínání mě uklidní. I když ho dál podezíravě a ostražitě sleduju, nechám ho prohlídku dokončit. Ano, nepochybně je to prohlídka mé kostry. To, jak systematicky postupuje od žebra k žebru...

Ale je to tak zvláštní. Zvláštně příjemné. Nikdo mě nikdy ve vlčím kožichu nehladil. Je to takové... "Vlčice by nejspíš vrněla, kdyby to uměla." A v ten moment jí - ne mně! - z hrdla unikne spokojené mručení.

Nervózně se ošiju, protože tenhle projev blaženosti jsem vážně neplánovala.

Navrhuje opatření pro příště. V očích se mi kmitne tvrdý odlesk, ale nijak to nekomentuju. I když on se vesele culí, já tohle téma beru víc než vážně. Ten medvěd mi totiž ukázal, že ani ve vlčí podobě nejsem v divočině v bezpečí. Tím mi vzal jedinou iluzi útočiště, které mi zbývalo.

Na okamžik zaváhám. Zůstat ve vlčím by pro mě teď asi bylo snazší. Byť ten boj vrazil klín mezi mě a Vlčici a já s ní chci trávit co nejméně času, v kožichu snáz zahladím své pochybnosti a smutky. Jenže... Když ho vidím, jak se sotva hýbe, nedá mi to.

Lehce se prohnu a vcelku plynule vstanu na nohy. Samotnou mě překvapí, že je to daleko plynulejší, než bych čekala. Zřejmě to hojení ve vlčím má něco do sebe.

Vezmu džbán od Guntera a přejdu ke stolu, kde naliju dva poháry. Pak, aniž bych se na něj podívala, se otočím k ohništi a v hlubokém šeru téměř po paměti nachystám oheň. "Káva by ti asi přišla vhod..." utrousím jen tiše. Je to spíš konstatování než otázka.

"Pokud jde o jídlo, mám dát na rožeň toho rosomáka?" další praktický dotaz bez jediného pohledu. A hlavně bez náznaku radosti nebo pohody. Necítím ani jedno. A mám hrozný strach, že už to jen tak nepocítím...

Gunter
29.6.2014
14:58:21
Dotkne se čumákem mé dlaně a přejede mě pohledem. Zkoumavým. Starostlivým.
Docela mě ten pohled zahřeje.
"Pořád se cítím, jako by mi hrudník objímal medvěd, ale už se docela můžu hýbat. Bude to dobré. A ty?"

Sklouznu vedle ní na zem a pevně ji obejmu pažemi. Prohlížím si ji stejně pátravě jako ona mě.
Rukama kloužu po jejím útlém chlupatém těle a prohmatávám její kosti a svaly, abych se ujistil, že nemá nic zlomeného. Kdyby byla v lidském, nikdy bych si to nedovolil, ale tohle je jiné. A já to musím vědět. Při pohledu na ty šrámy se zamračím a lítostivě je pohladím.
Tohle mě opravdu mrzí.

"Byl to pořádný chlapák. Měli jsme štěstí, mohl nás zřídit daleko víc. Příště bych navrhoval, jít medvědům z cesty nebo po nich jen střílet." Vesele se zašklebím a zhluboka se nadechnu. Zahvízdá to.

"Nemáš hlad? Měli bychom se najíst, aby měla regenerace přísun zdrojů." Natáhnu ruku ke stolu a s bolestivým heknutím sundám džbán, který tam stojí.
"Mám ti to nalít do misky nebo se proměníš?" Zeptám se vřele, šťastný, že je tu se mnou a že není vážně zraněná.

Nyskel
29.6.2014
13:27:42
Propadám se hlouběji a hlouběji… Kolem mě je jen černá tma, občas proseknutá žhnoucí rudou žilkou. I přesto, že by mě to mělo zneklidňovat, cítím pokoj. Smysly mám zvláštně otupělé a ztěžklé. Teplá tma okolo mě sálá horkem, a největší teplo cítím na zádech. Když se však otočím, je tam stejná tma s rudými žilkami, jako všude okolo. Zvláštní…

Nevím, jak dlouho jsem se v tom zvláštním stavu bez tíže vznášela, ale najednou se objeví zlatavá, zářivá stuha. Jakoby se vznášela v jarním větru. Svíjí se a vlní. Je… nádherná. A šeptá. „Nyskel… venku je už tma…“

Mé vědomí se pomalu vrací z té teplé hloubky. Už je téměř na povrchu. Pomalu otevřu oči a nasaju pachy. Na zlomek okamžiku se mi sevřou útroby, když ucítím medvěda. Ano, teď už vím, co tenhle pach zamená… Ale pak se upokojím. Je to stále tentýž pach.

Otřepu se a jemně natáhnu čumák ke Gunterově dlani. Letmo se ho dotknu a zkoumavě si ho prohlížím: „Jak je ti?“ Je to prostý dotaz, ale i do těch třech slůvek se vměstná velká dávka obav a starosti o něj. A taky zvláštního smutku. Odevzdaného a unaveného.

Gunter
29.6.2014
12:39:45
Když se konečně proberu k životu, ta myšlenka je pořád stejně silná.
Silenka!
Musím o ní říct Nyskel. Musím ji říct, že se ji musím pokusit najít..."


Zkusmo se zdvihnu na tlapách a zůstanu chvíli stát. Jde to. Držím se na nohách a žebra sice při každém nádechu bolí jak čert, ale začala k sobě znovu hledat cestu. Už mě neohožují na životě. Opatrně se protáhnu a proměním se. To je daleko horší. Chvíli jen tak klečím na všech čtyřech a sýpavě dýchám. Teprve pak se pohnu a opatrně se posadím. Spustím nohy dolů a hledám očima Nyskel.

Je ve vlčím. Choulí se vedle postele a spí jak zařezaná.
Měla by se najíst. Oba bychom se měli najíst. A hlavně pít!

Skloním se k ní a jemně se dotknu rukou její hlavy.
"Nyskel...."Oslovím ji jemně.
"Venku už je tma...."

Nyskel
29.6.2014
12:17:49
Takhle nějak musí vypadat smrtelná únava. Sotva se vleču.

Na cestu k potoku už nemám sil a tak se jen malátně opláchnu ve džberu a volně se prolnu do vlčí podoby. Šrábance na zádech sálají horkem a jestli Gunter říká, že ve vlčím to jde rychleji, je teď čas to vyzkoušet.

V kožichu vnímám jeho neklidné myšlenky ještě zřetelněji. Přemýšlím, jestli ho zkusit myšlenkou uchlácholit, ale nechci ho vzbudit. Ne teď, když už je na tom snad o fous líp. jen to slovo... snad jméno... Silenka. Rezonuje mi v hlavě. "Nemluvil o ní. Nikdy..." Snad bych z toho byla jindy rozladěná, možná podezřívavě nervózní, ale ta ukrutná únava dělá své. "Až později..."

Proto se jen stočím na zemi, vedle postele, do klubíčka a než se naděju, upadnu do hlubokého, temného spánku.

Vlk
29.6.2014
12:08:04
Zatímco Gunter sní svůj horečnatý sen a potácí se kdesi mezi tímhle a tamtím světem, Nyskel se podaří stáhnout celého medvěda. Sice pak padne vyčerpáním vedle mohutného syrově holého těla, s kožešinou napůl přetáhlou přes sebe, ale dokázala sama sobě, že to dokáže. A to se čítá.

Když dovlekla kožešinu ke srubu, slunce stálo vysoko na nebi a byl čas oběda. Koně byli zpátky na louce a i když medvěda obcházeli širokým obloukem, uklidnili se.
Přesto byli neustále ve střehu. Mrtvá šelma mohla přilákat další predátory a oni to věděli.

Gunter ležel ve stále stejné poloze. Jeho tělo stále žhnulo, ale dýchal klidněji.
Jeho myšlenky byly omámené, podivně zamlžené. Přesto se v nich jasně dalo přečist jedno slovo. Silenka.

Když Nyskel vešla dovnitř, škubl sebou a zakňučel, neprobudil se však.

Nyskel
29.6.2014
11:54:03
Po chvíli už má medvěd stažené břicho a já bleskově vyřísnu rozbodaný kousek pohrudnice. Umřela bych studem, kdyby to náhodou Gunter viděl.

Pak se zarazím a otřu si rozechvělou rukou čelo. Celé tělo mě bolí a teď, když jsem zahladila stopy toho šílenství, ze mě síla vyprchává ještě rychleji.

Ztěžka se posadím na zem, s tesákem v ruce, celá od krve a oddechuju. Měděný pach zasychající krve mi plní chřípí. Cítím se špinavá a umolousaná. Vlastně... přesně taková jsem.

Měla bych pokračovat, dodělat svou práci a taky ho vyvrhnout, než se pustím do dalšího stahování, ale... Nejdřív se musím umýt. Opláchnout si obličej ledovou vodou Medového potoka.

Vyškrábu se na nohy a vyrazím k tůňce.

Ledová voda je jak požehnání. Smývá krev i únavu. Konejší...

Po chvíli se narovnám a s ledovými dlaněmi a o trochu čistší hlavou vyrazím zpět k medvědovi. Nevím, jestli na to budu mít dost sil, ale když už se do něčeho pouštím, jen tak se nevzdávám.

Gunter
29.6.2014
10:05:44
Její hlas neprozrazuje žádné pohoršení, a tak zůstávám. Schoulený do klubíčka, s lehce pouckávajícími tlapami a rychle se zdvíhajícím a klesajicím hrudníkem.
Spánek příjde skoro okamžitě. Tíživý a horečnatý. Ale je to spánek a ten je vždycky dobrý. Navíc tohle je rudý spánek. Aspoň Hagen mu tak říkal. Dokázal zázraky. Viděl jsem to. Mockrát. A párkrát jsem to i zažil.

Čím hlouběji se do něj propadám, tím více sálá moje tělo horečkou a horečka u vlků napravuje. Proto se nikterak nebráním a v klidu tu příšernou nepřirozenou horkost snáším.
A zatímco rudý spánek napravuje škody, které napáchal medvěd, já se vracím zpátky.
Kam jinam než k Ruth....

V poslední době je v mých myšlenkách až příliš často....
Proč?
Nevím. Možná to nějakým zvláštním způsobem spustila Nyskel, těžko říct...
Každopádně, v okamžiku, kdy zavřu oči do hloubky, jsem zase zpátky.

"Ano, je volná. Boží soud prokázal její nevinnu. A jakkoliv s tím nesouhlasím a já s tím nesouhlasím, musím se vůli nejvyššího podvolit." Řekl mi pán Gereon kysele a já s úlevou pohlédl na Ruth. Stála vedle mě, levým bokem se o mě lehce opírala a měřila si ho přísnýma očima. Jakoby věděla daleko víc, než její rty vyslovily.
Vypadalo to, jakoby se dívala do něj a ne na něj.

Znervozňoalo ho to a uhnul před ní pohledem.
"Bylo by lepší, kdyby paní Ruth Egret opustila moje území." Prohlásil a stále se u toho díval jinam.

"Proč? Mám opustit dům s magnolii? Pro zločiny, které jsem nespáchala?" Zeptala se ho tiše.

Neodpověděl a ona pokračovala dál. Tiše, vyčítavě, s jakousi podivnou shovívavostí.
"Překážím, že? Jednou jste mi řekl, že budu litovat svého rozhodnutí, je to tak?" Pátravě si ho měřila modrýma očima, ale on neodpověděl.
"Mýlil jste, Gereone z Grasslandu. Pořád toho rozhodnutí nelituji. Obávám se, že ani nebudu. I když uznávám, že jste se snažil. Já své blízké ale neopouštím. Ani neprodávám."

Vložila svoji ruku do mé a otočila se, až jí bílé vlasy zavířily. Bylo to skoro královské gesto. Ostatně v Ruth Egret bylo vždycky něco královského.

Dokud jsme byli v dohledu, snažil jsem se jít co nejrovněji a nejhrději. Ránu jsem měl po souboji zašitou a ošetřenou Gereonovým felčarem, ale přesto jsem ji pekelně cítil. Sotva jsme se ale ocitli v aleji jabloní, která vedla dolů do vesnice, kde bydlela Ruth, pustil jsem její ruku a ztěžka se opřel o jeden ze stromů.

Ruth ke mně starostlivě přistoupila, aby mě prohlédla a já ji vděčně a láskyplně pohladil po linii její tvrdohlavé čelisti.
Pak umřela.

Byl to teplý jarní den a slunce svítilo nebývalou silou na tuhle roční dobu. Přesně takový den, jaké měla ráda. Jabloně kvetly a kvetla i magnolie před jejím domem.
Málem jsem vykrvácel, než jsem ji donesl domů, protože rána se okamžitě otevřela. Udělat jsem to ale musel. Věděl jsem, že vždycky chtěla odejít právě tam. Vyprávěla mi o tom...

"Jednou si sednu pod tenhle strom, až bude v plném květu a opřu se o něj. Budu se dívat na tu bílou nádheru a doufat, že mi jeden z květů spadne do klína. A až budu z té pronikavé vůně celá omámená, zavřu oči a už je tak nechám. To bue krásná smrt, co říkáš, Terry?"

Neříkal jsem nic. Huboval jsem ji za to rouhání a ona se smála.

A tak teď seděla a dívala se vzhůru do květů. Očima, které neviděly.
Aspoň to jsem ji dlužil.
Teprve pak jsem si převázal ránu a šel se mstít. Některé věci jde odložit jen po určitou mez.
Když jsem Ruth zakopal pod mandloní, byla ta mez víc než překročená.

Zkontroloval jsem její koně a když jsem se přesvědčil, že jsou pryč, došel jsem si pro něj. Pro Gereona.
On ji sice nezabil, i když to zkoušel už předtím, ale ozbrojil ženu, která to udělala.

Byla to matka a matky moc nepřemýšlí, když jde o jejich děti. A syn té ženy byl jedním z těch, co byly uneseny. O kterých se říkalo, že je loví Ruth. To ona vehnala spravedlivý šíp do těla ubohé Ruth.
V jejich očích byl spravedlivý. Byla to odplata za jejího syna. Nedokázal jsem ji zabít.
Ten šíp byl roztřesený, vyslaný nejistou rukou. Přece smrtící. Už ten další, určený pro mě, minul.

Odzbrojil jsem ji docela snadno. Ani se nebránila. Čekala, že půjde za svým synem.
Mohl jsem jí zabít. O případné svědky se postaral Gereon, pán z Grasslandu. Zajistil té ženě volné pole působnosti. A ona šla. Bolest matky jde snadno zneužít a on to udělal. Proto jsem ji nezabil. Byla to jen hromádka žalu a bolesti, nic víc.

Nechal jsem ji tam ležet i s lukem, kterým zabila moji nejdražší a odnesl Ruth k její magnolii.
A pak jsem si došel pro něj....
Vrahové by neměli chodit po světě nepotrestaní.


I tohle jsem si musím prožít znova, ve svém rudém spánku. Kupodivu se můj vztek za ta léta ani trochu nezmenšil.
Jenže tentokrát, když se měním do vlčího, abych opustil kraj, který mi toho tolik vzal, uvědomím si konečně, proč se mi o ni v poslední době pořád zdá.

Silenka...

Našel jsem Ruthiny koně a odvedl je zpátky. Dal jsem je starému Besetovi, protože jsem věděl, že se o ně dobře postará a že ona by to tak chtěla.
Všechny, až na Certuse, kterého jsem si nechal, aby mi po ní aspoň něco zůstalo.
Všechna ta nádherná zvířata, kvůli kterým přišla o život.
Jenže Silenku jsem nenašel. A ví bůh, že jsem se snažil a dlouho.

Pak jsem to ale vzdal a přestal po ní pátrat. Takže jsem měl vůči staré Ruth pořád ještě nesplacený dluh. Protože to poslední, co mi řekla, bylo její jméno.

Nyskel
27.6.2014
13:15:37
Snažím se pracovat při obvazování rychle, protože vidím, kolik sil ho stojí jen to, udržet se na nohách. Když je hotovo, svalí se jako hruška. Vůbec se mi nelíbí ten jeho dech, ale stejně netuším, jak bych mu mohla pomoct.

"Ne, zůstaň, kde jsi..." šeptnu, snad abych ho nevytrhla z malátnosti, která předchází spánku. Snad jen spánku...

Gunter rychle, i když klidně oddychuje na posteli a já se tak trochu ztraceně rozhlédnu po srubu.

Namáhavě přejdu k lavici a sednu si. Cítím najednou hrozné zklamání a rozčarování. Ještě před hodinou byl tohle můj nový domov, ale teď? "Jak se tady můžu cítit doma...?" vzdychnu. Jako by se mi zhroutil svět. Ten růžový svět, kterému jsem se bála věřit, a přesto ho uvítala s otevřenou náručí.

Ještě před hodinou mi srub přišel jako útulné a hlavně bezpečné místo. Teď místo toho neustále špicuju uši a každý podezřelý zvuk venku ve mně vyvolá zimničný třas. Je mi z toho fyzicky špatně. "To jsou nervy... klid..." snažím se uchlácholit své zjitřené smysly, ale moc to nezabírá.

Vím, že bych se měla proměnit a následovat Gunterova vzoru, ale ta hořkost ve mně... lítost a bezmoc... to je příliš velké sousto na to, abych ho prostě zaspala.

Tak trochu nepřítomně sleduju Guntera a znovu se mi v hlavě objevují obrazy z toho neskutečného boje. A jeden se vrací čím dál tím častěji. Já, uvězněná v těle bestie, která nás málem oba připravila o život.

Lítost a smutek se začínají tavit v narůstajícím vzteku. "Proč jsi nás takhle ohrozila?! A já ti věřila! Nechávala jsem to na tobě! Věřila jsem, že víš co děláš...!" syčím nenávistně na tu uvnitř, která teď jako by tam vůbec nebyla. Necítím z ní zahanbení ani lítost. Spíš tichý, jen tušený vzdor.

Kdybych jen mohla, vyrvala bych ji ze svého těla a utkala se s ní tváří v tvář. Jenže........ nejde to. Chtěla jsem to udělat už tisíckrát, ale ona je má součást. Mé prokletí...

Zabloudím pohledem k temné hoře chlupů na posteli. "A tvé taky, Guntere! Jen ses rozhodl všechno tohle ignorovat a vzít si jen to lepší. Jenže každá mince má dvě strany... každá..."

Znechucení a hořkost. Jediné dva pocity, které teď naplňují mé prázdné nitro. Chce se mi řvát a zuřit a... vykřičet všechnu tu zlobu a nenávist. Jenže stejně by to nepomohlo. A tahle bezmoc mě ubíjí snad ještě víc.

Zatnu zuby a rázně vstanu. Tiše, tak abych nevzbudila Guntera, zamířím ke dveřím. "Musím udělat něco! Cokoli! Jinak se tu sežeru!"

***

Vybelhám se na zápraží a nenávistným pohledem přejedu okolí. Jako bych snad čekala, že se proti mně postaví dalších deset medvědů. "Rozsápala bych je! Rozsápala!!!!!!"

Nic, louka je prázdná. Zvláštně, dráždivě mírumilovná. Borovice dál šumí, vítr si pohrává s dlouhou trávou a zdá se, že celý svět je klidný a bezpečný. To mě popíchne ještě víc! Tahle lež a přetvářka! „Nic není klidné a bezpečné! Nic!“

Vyrazím kulhavým krokem dozadu, za srub. Na okamžik mě napadne, že bych se vážně měla jít podívat po koních, ale ta zloba, která ve mně zlověstně bublá... Ne, teď by se ke mně nepřiblížila ani Bella. Natož Certus.

Dojdu až na okraj paseky, pohled zapíchnutý do chladnoucí rezavé koule zhroucené jen pár kroků ode mě. Vztek v mém nitru roste do obrovské bubliny hnusu a špíny. Když ji nedostanu ven, prasknu. Jako měchýř žluče.

Zamířím přímo k němu, aniž bych od něj odtrhla zrak, a vyrvu od pasu lovecký tesák. Teď už nevidím šelmu hájící své teritorium. Vidím jen obrovský balvan, který mi vzal to, co jsem po takové době opět našla. „Vzal mi znovu nalezenou radost a štěstí! Vzal mi bezpečí! A málem mi vzal Guntera!!!“

Slzy vzteku, které kreslí cestičky na mých tvářích, ani nevnímám. Levou ruku nechávám svěšenou, bolavé rameno mi větší pohyb nedovolí, ale pravá se zeširoka napřáhne a tesák zajede do medvědova trupu. Nedaleko Guterova tesáku, který tam stále ještě trčí. A znovu a znovu a znovu...

Zhroutím se vedle té hory masa. Sesunu se na kolena, dosednu na paty a přes závoj slz tiše vzlykám. Dívám se na ošklivě zející rudou kaši v ne příliš široké ráně. Ty údery šly všechny na srdce. Přímo do srdce. A já tu ránu přesto nevidím. Dívám se teď dovnitř. Do své duše. Tam je rána úplně stejná. Místo mého srdce jen krvavá kaše. A opodál číhá ve tmě šelma...

Ze zakrvácené ruky mi vypadne špinavý nůž a skutálí se do trávy.

Vztek je pryč. Zůstalo už jen obrovské, černé prázdno. Sedím na zemi, hlavou svěšenou mezi rameny, pohled nepřítomně bloudí po rezavé srsti přede mnou.

"Nikdy se to nezmění... Nikdy! Jsem zrůda a zrůdou zůstanu!" Tenhle nezvratný fakt na mě doléhá s tíhou obrovského balvanu.

Sedím tak ještě hodnou chvíli a mé myšlenky se nepřítomně utápí kdesi v černé tmě.

Až vzdálené zařehtání mě konečně probere z tohohle prazvláštního stavu.

Vzhlédnu. Na okraji paseky stojí Certus a nervózně pofrkává. Bella je těsně za ním. "Vrátili se..." pronikne nadějná myšlenka vší tou temnotou v mé hlavě. Je to jak paprsek slunce, který konečně prorazil šedá, bouřková mračna.

Zhluboka se nadechnu a zamrkám. Tělo mě bolí, škrábance na zádech mám v jednom ohni, ale temnota v mé hlavě se začíná rozestupovat.

Znovu se podívám na tu hlubokou zející ránu v medvědově hrudníku. Znechuceně. A tak trochu vyděšeně. Nevím, kde se to ve mně vzalo.

Váhám a narůstá ve mně stud. "Tohle nesmí Gunter vidět! Vždyť by si pomyslel, že jsem nějaký šílený řezník!" A ještě aby ne. Tváře mám umazané od slz i od krve, rukáv košile je potřísněný a ruka se lepí zasychající krví.

Zatnu zuby a zvednu se na nohy. Jediný způsob, jak to všechno zahladit, je tu kůži stáhnout. Nebo aspoň ten pruh na hrudi.

Sil už mám jen po skrovnu, ale hrůza z toho, co by si o mně pomyslel Gunter, mi propůjčí sílu. Pustím se do práce. Jde to sice pomalu, ale teď, s chladnou hlavou a prazvláštním ledovým klidem, postupuju kousek po kousku. "Tvoje kůže je to nejmenší, co mi dlužíš, bastarde!"

Gunter
27.6.2014
0:17:58
Tentokrát to na mě už vliv nemá. Nejspíš bych nereagoval ani kdyby tu Nys pobíhala celý dne nahá. Jsem příliš vyčerpaný a rozbolavělý. Začínám být apatický.

I když.....kdyby pobíhala opravdu celý den, nejspíš bych se časem zmátořil.
Nejspíš určitě....
Jen na to pomyslím, krev mi přece jen začne proudit rychleji.
Co rychleji... bláznivěji.


Sáhne mi na čelo a já poslušně přikývnu.
"Jo, nejspíš jo. A to je dobře. Horkost pomůže. Vypálí to špatné. Bude čím dál tím vyšší. Nelekej se toho. Čím větší horečku budu mít, tím rychleji se uzdravím." Zachroptím a složím tvář unaveně do dlaní.

Sotva se proměním, Nyskel ke mně přistoupí s plátnem. Skloním hluboce hlavu a vyštrachám se na tlapy, aby ke mně měla lepší přístup. Natočím se bokem k ní a rozčapnu doširoka nohy, abych se na nich chvíli udržel. Třesou se mi, ale vydržím to celou dobu, než mi pevně utáhne hrudník. Teprve pak se svalím zpátky na postel a začnu zase rychle povrchově dýchat.
Jako samice u porodu.
Vlastně se tak i cítím.

"Dík..." Vydechnu a stočím se do klubíčka, hlavu položenou na předních packách.
"Zase bude dobře...." Ujistím ji, než pevně zavřu oči.
"Nemám si lehnout na podlahu, když jsem v kožichu?" Zeptám se ještě malátně.

Nyskel
26.6.2014
23:58:16
Když Gunter skončí s tinkturou, čelo mám zbrocené studeným potem a pěst rozkousanou do krve.

Chvíli rychle dýchám, jako bych právě vyběhla na nějakou hodně vysokou věž. Pak se ale konečně zklidním a doteky s hojivou mastí vítám s obrovskou úlevou. Zavřu oči a jen klidně oddychuju. "Už je to dobré... teď už ano..." chlácholím samu sebe.

Z té obrovské úlevy málem zapomenu, že můj opatrovník je na tom o dost hůř než já. Vzpamatuju se až v momentu, kdy namáhavě dopadne vedle mě. Pohled na další krev, kterou vykašlá, mi projede až do mozku.

Vystřelím... tedy spíš po prvotním prudkém pohybu... opatrně se vysoukám na nohy, tisknouc si halenu k hrudi a rychle se rozhlédnu. Sáhnu po své košili a zaváhám. "No tak! Co si tady dokazuješ! Je jako bratr!!!" houknu na sebe, abych si dodala kuráž.

Popojdu kousek stranou, otočím se zády a rychle vklouznu do svršku. Je mi o hodně líp, i když se cítím ještě unavenější, z té bolesti.

Přejdu zpět k posteli a starostlivě se zadívám na Gunterovu horečnatou tvář. Natáhnu dlaň a sáhnu na zpocené čelo. "Nemáš horkost?" optám se nejistě. Asi bych nebyla nejlepší ranhojič - ptát se na diagnozu pacienta.

"Jistě." přitakám horlivě a natáhnu se po té brašně, kde lovil předtím on. Vyštrachám pruhy plátna, ale nejistě se zamračím. "Nevím, jestli to bude stačit."

Gunter už je ve vlčím a tak jen přejdu k němu. "Zvládneš se trochu nadzvednout?" optám se jemně, v očích starost.

Gunter
26.6.2014
23:46:51
Každé její zasténání mnou projede jako nůž. Dolní ret mám rozkousaný do krve.
Nelíbí se mi to.
Nelíbí se mi, působit ji bolest. Jenže když to neudělám, bude to horší. Rány po medvědích drápech opravdu nehodlám podceňovat. Ne u ní.

Konečně skončím, škrábance jsou čisté a vymyté. I když zčervenalé, jako jsou podrážděné roztokem. Opatrně je osuším a namažu mastí, kterou jsem kdysi získal od sladké Minnie. Je to nesmírně hojivá věc. Navíc příjemně chladí a okamžitě přináší úlevu. Pečlivě zašroubuji dřevěný kelímek, v kterém je uložená a pak se zhroutím na postel. Oběma rukama se opírám o polštář a další mučivý záchvat kašle stlumím v rukávu košile. Beztak už je celá zakrvácená. Pár kapek navíc ji neuškodí.

Chvíli tak ležím, než bezmocně hrábnu rukou směrem k Nyskel a chraptivě ji požádám, jestli by mi žebra nestáhla pruhem plátna. Teprve pak si dovolím proměnit se zase zpátky na vlka a ulevit si trochu.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.