abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
22.7.2014
22:49:53
Téměř nadskočím, když otevře oči tak prudce. Ten balvan, který se mi právě svalil ze srdce... ta rána musela být snad i slyšet.

"Já se nezlobím..." zašeptám snaživě. Nechci, aby se trápil hloupostmi. A už vůbec ne teď, když je tak... slabý?!

V jeho hlase je něco... i v očích... je to jen záblesk. Drsný, panovačný, neústupný.

Instinktivně uhnu. Oddálím svou tvář. Jen mé předloktí zůstává uvězněno v jeho stisku. Zmateně se mračím a snažím se v jeho očích najít vysvětlení. "Asi se mi něco zdálo." uklidňuju svou ostražitost, ale cosi ve mně je naježené. Obezřetné. Nechápu to.

"Jsi... v pořádku? Neměl by ses proměnit do vlčího? Pomohlo by ti to." navrhnu po chvilce ticha. V mých očích ale zůstává ta nepatrná kapka rozladěné ostražitosti, kterou já sama nemám tak úplně pod kontrolou.

Gunter
22.7.2014
22:39:03
Když Ruth uviděla poprvé Silenku, plavala ve vodě. Vyprávěla mi to a mě z toho příběhu mrazilo v zádech. Možná proto jsem viděl před očima právě ji. Nahé bílé tělo plavající mezi chaluhami.
Krev.
Potrhaný šál.
A zase krev.

A tvář, která......

Ne, nechci myslet na Silenku. Nechci myslet vůbec na nic. A hlavně nechci snít.
Prudce otevřu oči a místo pomalu se otáčejícího těla, kterému vlasy padnou do tváře je tu Nyskel.
Vyděšená. Skloněná nade mnou tak blízko, že mě její vůně přímo udeří do tváře.
Moje smysly jsou horečkou nebývale zbystřené.

Ano, mám znovu horečku. Vrátila jsem se. Tělo vyčerpané námahou se brání.

"Mrzí mě to, Nys. Nechci, aby ses na mě zlobila." Vydechnu a křečovitě ji stisknu paži, abych si ji přitáhl blíž.
"Nechci to!" Teď už přímo vrčím.
Jsem vlk. Tak. A vlk se snaží urvat ze řetězu, aby se osvobodil.
Její vůně ho omamuje.

Nyskel
22.7.2014
22:16:45
Až v půlce svahu si uvědomím, že Gunter shora zatím nevyrazil. Nervózně se zamračím a přidám do tempa. Teď už mě nežene nenávist k medvědovi, ale starost o Guntera.

Už jsem skoro nahoře a funím jako lokomotiva. Umdlévají mi i ruce, protože balík nenesu na rozdrápaných zádech, ale před sebou.

Jak se dostávám na úroveň podlahy spížky, rejdím očima po odpočívajícím těle, ale Gunter... Nehýbe se a má zavřené oči.

Srdce mi sevře ledový pařát strachu.

Balík masa hodím na zem, o něco se skutálí a zapře se o kmen vzrostlé borovice.

Už jsem u něj. Přikleknu a vyděšeným pohledem sleduju střídavě jeho rty a hrudník. Dýchá... "Klid! Dýchá!" opakuju pevně sama sobě. Přes knedlík v krku nemůžu skoro polknout. Napadá mě tisíc ošklivých a černých myšlenek, proč tu leží v bezvědomí. "Propíchnul si zlomeným žebrem plíci, puklo mu srdce..."

Nejraději bych teď dala facku sama sobě, abych se vzpamatovala. Místo toho se ale nakloním blíž a úpěnlivě zaprosím: "Guntere! Guntere! Probuď se!" přejedu dlaní po jeho tváři. Zatřepu s ním. "Musí se probudit! Jen se promění do vlčího a bude líp..:" konejším samu sebe, ale cítím, jak mi uvnitř hrudi narůstá panika.

Gunter
22.7.2014
21:47:43
Proud je to docela slušný. Ani ožrala ze zájezdní hospody by se nemusel stydět. Utřu si hřbetem ruky ústa a provnile vzhlédnu. Už zase na kolenou.
To fakt bolí.
Hrozně moc.

Uvidím její pohled a zase sklopím hlavu.
Je to horší, než jsem si myslel.
Zlobí se a nejspíš mnou pohrdá. Jsem troska. Chlupatá troska.

Přikývnu a odvrátím tvář.
Stydím se.
Stydím se tak strašně, že nevím, jestli se jí ještě někdy dokážu podívat do tváře, a tak zatímco ona odchází pro další maso, já zavřu pevně oči a pdplouvám do milosrdných krajin bezvědomí.
Tam patří takoví jako já. Tam je mi dobře.
Zatím.


Nyskel
15.7.2014
19:01:27
Gunter toho má plné zuby. Ať si říká o chlapech co chce, podruhé už ho nahoru prostě nepustím!

Tohle mé odhodlání ještě zesílí, když se Gunter sesune k zemi.

Beze slova rozvěsím svůj náklad na háky a pak se sehnu k tomu Gunterovu.

V tu chvíli vrhne. Starostlivě se zamračím a cítím, jak mi vztek stoupá do krku. Vztek a bezmoc. "Tak a dost! Žádné hrdinství! Ty si teď odpočiň a pak se dostaň dolů ve vlčím, o maso se postarám já!" je to rozkaz. Věcný a nekompromisní.

Aniž bych čekala, na prahu spížky se změním ve vlčí a vcelku hladce začnu skákat z kamenů dolů. Nejraději bych utíkala, aby mi nestihl vnutit zase nějaký svůj "chlapský" úsudek.

Dole se změním a zamračím se. "Sakra! Vědro!" zmučeně se zadívám nahoru, ale tam se pro něj teď škrábat nebudu. Místo toho zajdu do srubu a vyštrachám nějaké větší plátno. Holt to udělám jako Gunter.

Nahoru funím o poznání víc než posledně, ale nenávist k medvědovi mi pomáhá. Žene mě jak motor.

Gunter
15.7.2014
18:17:06
Konečně se přede mnou objeví černý otvor vedoucí do jeskyně. Na chvíli se zastavím a ztěžka se opřu o skálu.
Parádní, tak teď se ještě zhluboka nadechnout, hrdinsky a s hvízdáním vejít do vnitř a zavěsit maso na hák.
Pomaloučku. Polehoučku.
Jsme přece chlap a chlapi něco zmůžou.
I porouchaní chlapi.
Takže na tři.....
Raz!
Dva!


Prásk.
Balík masa mi vyletí z rukou a zapotácím se slabostí.
Sakra!
Všechno špatně.


Rychle se sehnu pro balík a blahořečím osudu, že se nerozletěl na všechny strany.
Mohlo být hůř.
Hodím si ho na rameno s příšerným vyheknutím.
Stydím se za něj, ale tělo se mě vůbec neptá.
Tělo heká.

Vpotácím se dovnitř a dovláčím maso ke skobě. S posledními silami vystrkám flák masa na hák a nabodnu ho.
Sláva.
Poslední hrdinský čin.
Pak se sesunu podél stěny na zem.
Musím si odpočinout.
Aspoň chvíli.

"Nabodni ho hned vedle." Zachraptím rádobyvesele a pak vydávím obsah zmučeného žaludku.

Nyskel
15.7.2014
18:09:13
Ten jeho poslední "výkřik do tmy"... Chvili mám chuť mu odceknout, že jsem si toho nevšimla, ale při pohledu na rudou košili, ze které co chvíli odkápne krev, mi humor nějak zkysne na jazyku.

Šlapu do kopce a v duchu opět kleju. Jeho starostlivé otázky mě nutí do hysterického smíchu, protože záda mě pálí jak čert. Kousnu se do rtu a jen procedím: "Asi jako ty." Popuzuje mě, že si pořád myslí, že něco nezvládnu. Obzvlášť když on to zvládá a přitom píská jak vrbová píšťalka.

Nahoru je to už jen kousek. Když konečně vystoupáme až ke skalce, rychle vyčistím tvář od rozladění a námahy, aby to on neviděl, až se otočí. Podívám se ještě za sebe a neubráním se vzdechu. "To máme ještě nejmíň na dvakrát..."

Gunter
15.7.2014
17:58:19
"Já jsem chlap." Zavrčím, ale z ní to spíš pobaveně, než popuzeně. Možná si z toho sám dělám legraci, těžko říct.

Zatnu zuby i svaly a odhodlaně vykročím. Chvílemi se mi sice tmí před očima, ale rozhodně to nehodlám vzdávat a to maso se prostě odnést musí.
"Nemáš to moc těžké? Zvládneš to?" Otočím se na ni, když zaslechnu, jak namáhavě odfukuje. Ne, že bych sám nefuněl jako zubr v přechodu.
Navíc je můj dech stále trochu sípavý. Radost poslouchat. Přesto zdolávám metry, které nás dělí od jeskyně statečně a snažím se tvářit vesele.
Přes ty zaťaté zuby to jde ztuha, ale musí to jít.

Nyskel
9.7.2014
9:36:05
Jen protočím oči vsloup. "Jistě... sám se strhá a já půjdu jako na procházku..." "Hlavně, že ty sis nabral jen trochu, co?" neodpustím si káravé rýpnutí, když vidím, jak opatrně našlapuje. "Musí ho bolet každý krok." vzdychnu starostlivě.

Do vědra si naberu, co to jde, a i tak toho zůstává nechutná hromada. Budeme muset jít dvakrát nebo třikrát... "Zatracený maso! Měla jsem ho zahrabat!" vztekám se na medvěda, který nám škodí i po smrti.

Se zatnutou čelistí zamířím za Gunterem. Šla bych o trochu rychleji, ale nehodlám Guntera nijak zahanbovat. "Ten poděs by byl schopný vážně vypustit duši, jen aby si dokázal, že to vydrží!" Ne, v tomhle Gunter ani trochu nevybočuje od toho, co o mužích vím. Naštěstí snad jen v tomhle. Jinak... "Jinak je prostě jiný." uzavřu neurčitě. Sama namáhavě odfukuju a tak není čas na myšlenky.

Gunter
9.7.2014
1:11:48
Její odpověď mi vžene do tváří nadějný úsměv.
Srdce mi krátce poskočí a já se zadívám mezi stromy, abych ji viděl přicházet.
"Když o tom tak přemýšlím...tak já spálené nejraději."
Zamumlám v odpověď a nahodím si svůj improvizovaný vak na rameno.

Vzápětí zavrávorám a syknu bolestí.
Opatrně se narovnám a moje pohyby jsou rázem opatrnější a méně razantní.
"Výborný nápad!" Pochválím ji to vědro.
"Já vědro neměl, tak jsem musel vdít zavděk tím, co bylo."

Rychle zamaskuji lapání po decbu a vykročím. Odhodlaně a hezky pomalu, abych to zvládl bez potupného vrávorání. Ohlédnu se na ni a usměju se. Snažím se, aby to byl uvolněný úsměv, v kterém nebude ani troška toho napětí a nechápavého úžasu.
"Vezmi si do vědra další várku, ale nenabírej si toho příliš....." Poprosím ji vážně.

Nyskel
9.7.2014
0:03:08
Jak si tak dumám, nálada se mi pomalu lepší, jako bych se s tím vším smiřovala. Ale už to není tak ublížené a lítostivé. Je to věcné a snad je v tom i kousek naděje? Těžko říct... Nemám teď čas o tom přemýšlet zase tak moc.

Navíc se mi v ten moment ozve v hlavě Gunter. Trochu sebou cuknu. "Jsem zvědavá, kdy si na TOHLE zvyknu..." odfrknu si, ale zároveň cítím úlevu. Z těch jeho vtípků...

"A ty uhlíčky nerad???" opáčím a sama jsem překvapená, jak lehce to znělo. "No já jsem vážně cvok! A to pořádný!" zakroutím hlavou sama nad sebou a přendám rožeň na nejvyšší příčku.

Na okamžik se zamyslím a sáhnu po jednom z prázdných džberů. Do něčeho to dát musíme...

Jenže když vyjdu zpoza rohu a uvidím Gunterův pomalu modrající hrudník, je mi jasné, že on tuhle otázku vyřešil po svém.

V hrudi se mi ozve tichounké zamručení. Vlčice... dívá se a líbí se jí to! "Ty se ani neopovažuj vylízt!!!" syknu na ni nenávistně a nazlobeně. Beztak za všechno může ona a teď ještě tohle?!

Zatnu čelist a behěm okamžiku je v chládku. Neprovinila se zase tak moc, ale nemá provokovat! Ne teď, když vím, jak na ni!

Jak jdu blíž, prohlížím si Gunterova žebra s podmračeným výrazem. Na několika místech mu vyrážejí zarudlé, pomalu modrající fleky. Neřeknu ale nic. I přesto, že jsem Vlčici zatlačila za katr, pořád mi přijde nějak nepatřičné si ho prohlížet.

"Moc hezký pytel sis udělal..." okomentuju jeho nápad a rozůrstající rudé květy na košili mi vyčarují nepatrnou vrásku na čele. "Já si svých košilí cením o trochu víc, takže jsem vzala vědro." utrousím vcelku zbytečně, protože na ruce mi vidí.

"Chceš pomoct s tímhle nebo si mám naložit vlatní?" nezdá se mi, že by měl nosit takový balík, ale je mi jasné, že bude zase dělat hrdinu.

Gunter
8.7.2014
23:48:42
Sice ten pocit vzduchoprázdna přetrvává, ale přece jen se mi o trochu líp dýchá. I když se na mě neusmála.
Pustím se s obnovenou vervou do řezání. Když už kvůli ničemu, tak kvůli své vlastní hrdosti to zvíře musím naporcovat. A musím vydržet i to nošení.
Jinak bych nevydržel sám se sebou.

Takže medvěda dokonale zpracuji na fláky masa a teprve pak se natáhnu. Ve vlčím.
Aspoň chvíli.
Potřebuji zregenerovat síly.

Chvíli jen tak ležím a oddechuji. Stulený do klubíčka. Teprve pak opatrně dotknu svojí myslí té její.
"Máme pořád ještě k jídlu rosomáka nebo jsi stáhla z rožně uhlíčky?
Mimochodem, já jsem přichystaný.....a maso také."


Dodám ještě a z vlastní košile si vytvořím provizorní vak, abych naráz pobral masa co nejvíc. Nahážu ho dovnitř a pevně svážu a pak už jen čekám.

Nyskel
8.7.2014
23:10:08
Ještě když otvírám dveře do srubu, nejsem si úplně jistá, co myslel vážně a co byl vtip. Ne, vážně teď nějak nemám na vtipy náladu. A zdá se, že je ani nedokážu pořádně rozeznat.

"No tak! Dej se dohromady! To tu chceš celý večer vzdychat jako hromádka neštěstí?! Komu tím pomůžeš?!" burcuju sama sebe. A vlčí Nyskel naštěstí mlčí. Aspoň tohle mi nekazí...

Potřepu hlavou a raději se rychle přesunu k ohništi. Přiložím a přendám z jedné strany lehce osmahnutého rosomáka na nižší příčku.

Jak tak zamyšleně otáčím rožněm, je mi jasné, že se sebou musím něco udělat. "Vždyť on si musí myslet, že jsem blázen. Přinejmenším poloviční!" vyčítám sama sobě. "Chvíli jsem jak letní obloha a pak příjde přeháňka nebo rovnou pořádný slejvák. A jak dlouho ho tohle bude bavit?!"

I když ztráta bezpečí ve vlčí kůži je pro mě dost tragická, začínám si uvědomovat, že ztráta Guntera by oproti tomu byla naprosto nesnesitelná. "A stačily čtyři dny... vážně jsou to jen čtyři dny? Nebo pět?" najednou si nejsem jistá. Přijde mi, že jsme spolu prožili snad celý měsíc. Nebo dva... Je to tak strašně intenzivní...

"Zvláštní..." dumám a zjišťuju, že když myslím na něj, vztek mě přechází. Slábne i smutek a bezmoc. Až se musím ušklíbnout. "Jistě! Gunter, zabírá na všechno..."

Gunter
8.7.2014
22:59:17
Odrfknu si. Nahlas. Hlasitě. Aby věděla, že s tím pitomým dětinským názorem naprosto nesouhlasím. Ale naprosto!
Začnu zase pižlat a provokativně hážu fláky masa na hromadu.
"Sice byl starý, ale když se maso uleží, bude to pochoutka." Zazpívám melodickým hlasem a pak se zakuckám.

Cože?
Nepřeslechl jsem se?
Ona mi pomůže?
Ona couvá?
Smlouvá?
Se mnou?
Jupííííí jééé, tradá, jupííí!


"Jistě!" Souhlasím vážně, zatímco mé vítězné já křepčí oslavný tanec.
Lhostejně odhodím další maso.
"Zavolám tě. Velmi si tvé pomoci cením. A teď, kdybys dovolila, ten rosomák......mělo by se s ním otáčet, aby....
Teď už přímo provokuji. Musím, když uvnitř křepčím. To se nedá vydržet.

Sice trochu provnile sleduji, jak se šourá pryč, ale stejně.
Jupííííí jééé, tradá, jupííí!

Nyskel
8.7.2014
22:49:41
"Toho medvěda taky jíst nebudu a přesto jsem ochotná ho odnosit nahoru... po částech..." odpovím zdánlivě suše, ale ten jeho pokus o vtip byl jak facka. Která mě konečně probrala!

"Aspoň ti pomůžu, jo?"zaškemrám poraženě. A smířlivě. "Bohové, jak jsem tak strašně protivná!!!!!" zaúpím v duchu.

Vím přesně, čím to je. Potřebovala bych si teď někam zalézt, jak medvěd do brlohu, a v klidu si všechno přebrat. Jenže tady není kam. Narazím buď na Guntera nebo na zbytky našeho protivníka. A v přítomnosti ani jednoho z nich se nedá přemýšlet.

Rezignovaně rozhodím rukama a otočím se. Šourám se zpět do srubu a v duchu spílám sama sobě. "Protivná, náladová... prostě zoufalá! Jak by mohl chtít za sestru takového zoufalce?!"

Gunter
8.7.2014
22:39:56
Ovšem. Tuhle rekaci jsem mohl čekat. V podstatě jsem si o ní řekl.
Takže vzhůru do boje.
Ona se jen tak nedá.

"Naporcovat? Mě? A to nevíš, že já vůbec, ale vůbec nejsem jedlý. Vlastně jsem jedovatý, dá se říci. Jako malý jsem spadl do škumpy. Takže to neklapne....
Vlastně jo, naporcovat mě můžeš, ale k jídu nebudu. Naskákala by ti děsně ošklivá vyrážka."


Dobře, no. Zrovna od srdce mi to nejde, ale snažím se. Protože tahle hutnokrájející atmosféra je na budku.
Vážně.

Nyskel
8.7.2014
22:15:26
"A to mám pak naporcovat i tebe, až vypustíš duši tím pobíháním sem a tam?" zeptám se a je to notně jedovaté. Rozhodně víc, než jsem chtěla. Ale už to ze mě vylítlo.

Ne, ta bojovnost mě tváří v tvář růžové hoře znovu popadla...

Gunter
8.7.2014
22:13:07
"Docela dobře můžu. Zvládnu to." Prohlásím zaruputile. Zarputilost mi dneska jde. Mimořádně.
Ona je ale stejně tvrdohlavá jako já.
Proč mi chce pomáhat, když se tváří takhle?

Zatnu zuby a skloním se paličatě nad masem.
"Rosomák....opravdu budu mít hlad." Zabručím provokativně a bradou mávnu k srubu.
Nechceme, aby se nám spálil, že?
Navíc, nechceme, aby se objekt naší touhy tahal s fláky masa.
Ne, to rozhodně nechceme.
A nehodláme to ani připustit!

Nyskel
8.7.2014
22:06:55
"Nesmysl..." opáčím suše, když mi oznámí předmět zábavy na několik dalších desítek minut. "S polámanými žebry nebudeš běhat do kopce a zpátky." opět suché konstatování. Jednoznačné a nesmlouvavé.

Podmračeně se úkosem podívám na tu horu masa, téměř nepřátelsky. Zpátky ke Gunterovi se ale už otočím opět s neutrálním výrazem. I když si nemůžu pomoct, pokud jde o medvěda, nechci, aby si to Gunter bral osobně.

Cítím, že mezi námi vznikla překážka. Bariéra. "A můžeš si za to sama, huso hloupá! Ta tvá bezbřehá naivita je do nebe volající!" zavrčím na mě opět vlčí Nyskel. "Možná za to může ona..." bleskne mi hlavou. Faktem ale zůstává, že mě to mrzí... a že teď s tím nějak nedokážu nic udělat.

"Až to naporcuješ, dej mi vědět a prohodíme se. Ty se postaráš o rosomáka a já si udělám pár výšlapů nahoru. A myslím to vážně!" dodám ještě rychle, protože už tuším, že s tím bude mít problém.

Gunter
8.7.2014
21:54:25
Vzhlédnu a vypadne mi nůž z ruky. Tak jsem se soustředil na své sveřepé zdolávání té obří hory masa, že jsem ji neslyšel přijít. Moje instinkty mě pro tu chvíli dokonale zradily. I můj citlivý čich a sluch.
Možná jsem ji prostě slyšet nechtěl. Nebo jsem ji vnímal, ale už jsem na ni nereagoval. Očividně se stává čímsi, na co jsem pekelně zvyklý.
I když je teď tak cizí....


"Já...." Rozkašlu se. Každý nádech mě bolí. Rozpačitě seberu z trávy nůž a opatrně se na ni podívám.
Skoro nesměle.
Ta propast mezi námí.....Bolí mě, ale přece ji nedokážu překročit.
Já!
Gunter z Tronje.
To se mi ještě nestalo.

"Odnesu to sám. Bude mi to sice trvat, ale to nevadí. Aspoň se zabavím."
A nebudu myslet.
Na nic.
Hlavně ne na její zamračený vzdálený výraz....


"Ty si odpočiň a pokud můžeš, dohlédni na toho rosomáka.
Já...budu mít hlad. Až to tam odtahám."
Opět se zadrhávám a tentokrát už jsem přímo rozpačitý. Nevím, co se děje a to mě naprosto vyvádí z míry.
U ní.

Nyskel
8.7.2014
21:48:12
Klečí před tou růžovou horou a zdolává ji silou vůle. Jinak to nazvat nejde. Vždyť ho každý nádech musí stále ještě bolet...

Na okamžik se zastydím, ale pak se zase ozve ta cynička: "Nemusí to dělat. Nemusí. Takže je to jeho věc, pokud se do toho pustil!"

Vzdychnu. Ne, jakákoli diskuze s ní je zbytečná. Stejně by svou pravdu nedala.

Asi bych mu měla nabídnout, že mu pomůžu, ale ta hrouda masa se mi tak strašně hnusí, že se k tomu prostě nedonutím. Místo toho se podívám na hromadu, která roste vedle něj. "Budeš to pak chtít odnosit nahoru?" opět prostý, věcný dotaz. Ale hrany jsou zase o trochu víc obroušené. A já pocítím nepatrnou úlevu. S tím svým vztekem a sebelítostí už jsem protivná i sama sobě.

Gunter
8.7.2014
21:42:20
Proměním se až u medvěda. Kleknu si a popadnu svůj nůž.
Sveřepě.
Tvrdohlavě.

Mohl bych se na to vykašlat. Mohl bych se vrátit od srubu a svalit se na postel. Jistě, mohl bych. Ale neudělám to.
Jednak medvědí pracky jsou medvědí pracky, jednak mi tohle příjde jako plýtvání tím, co mi nabízí příroda.
A pak....je tam Nyskel.
Zamračená Nyskel.

A tak porcuji a kuchám. Kuchám a porcuji.
Znovu a znovu řežu svým starým dobrým nožem do čerstvého masa a skládám si na hromadu zpracované kusy.
Nějak je potom musím odnést do své improvizované spíže v jeskyni.
Nějak.....

Nyskel
8.7.2014
20:41:10
Ve srubu zamířím rovnou k ohništi, přiložím a pak začnu chystat rosomáka na rožeň.

Až po chvíli si uvědomím, že Gunter se se mnou dovnitř nevrátil. Ta myšlenka mě až zabolí. Nervózně zapátrám v okolí. Cítím ho vzadu, za srubem.

Zaváhám. Podívám se na rosomáka, který už je připravený na rožni a pak ke dveřím. Vzdychnu. "Já jsem vážně hrozná!" I na dálku zřetelně cítím jeho rozladění. A něco mi říká, že je to kvůli mně. Možná je to ješitné a sebestředné, ale... nevím, prostě to tak nějak cítím.

Rosomáka dám zatím do nejvyšší polohy, aby se maso hned neseškvařilo, a zamířím ven.

Gunter
8.7.2014
20:19:14
Než se vzmůžu na odpor, sebere mi kůži a odvleče ji sama. Nechá mě tam sedět jako hlupáka. Co hlupáka, naprostého trotla. A já se na nic jiného než na zírajícího trotla ani nezmůžu. Dobře mi tak.

Když se vrátí, přivítám ji ublíženým pohledem. Snažím se ho potlačit. Snažím se chovat rozumně, ale dřív než se stačím ovládnout, sám od sebe mi zkřiví rysy.
"Ne, to ne." Odpovím připitomněle, abych aspoň něco odpověděl a odvrátím tvář, abych zakryl paniku ve svých očích. Pocit, že je tu se mnou naprosto cizí člověk, je naprosto neodbytný. A děsivý.

Přikývnu. Mrtvě, suše.
"Proč ne. Rosomák bude určitě dobrý. A já tam určitě nenechám to maso zkazit."
Vejde dovnitř a já zůstanu jak opuštěný hloupý trouba na verandě. Chvíli. Pak se přetočím na všechny čtyři a proměním se.
Tam u medvěda zůstal můj nůž a já ho hodlám použít. Ne právě pravidelným klusem se rozběhnu za mrtvým medvědem.

Nyskel
8.7.2014
18:45:08
Mé rysy ztvrdnou, jak mluví o kožešině. Nejraději bych ji nechala shnít, stejně jako toho hajzla! "Jenže... teď, když už jsem ji stáhla, tak má Gunter asi pravdu. Tedy já se jí už nikdy nedotku, ale... pokud si ji chce dát před krb..."

Jen zatvrzele pohodím hlavou a pokrčím rameny. Složím rosomáka na zápraží, bafnu kůži, lehce se ošiju nad pálivou bolestí na zádech a vyrazím kolem srubu.

Vím, že bych na něj měla být milejší. Vím to! Jenže to nějak nejde, když pořád narážím na kusy té bestie, která mě donutila otevřít oči. Jak já toho medvěda nenávidím!!!

Když se vracím, pokusím se na obličeji vykouzlit o něco přijatelnější masku. Výsledek není úplně přesvědčivý, ale přesto už nevypadám tak nabroušeně. "Ale to maso tam vzadu porcovat nebudu." Nezní to naštvaně. Spíš věcně, lhostejně...

Zase se skloním pro rosomáka v plátnu, i když raději podřepnu, než bych riskovala sklonění a tím natáhnutí kůže na zádech. Když se znovu narovnám, o poznání smířlivěji dodám: "Snad bude na ohni dobrý..." a popojdu až ke dveřím, abych se kolem Guntera protáhla.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.