abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Gunter   Postava není přítomna 29.7.2014, 21:29:58
Natáhnu tlamu ješě víc dopředu a kajícně zastříhám ušima. Pak mi jazyk znovu vyjede z tlamy a olíznu se.
"Voní to nádherně. Ale ještě nemám sílu. Za hodinu....slibuji."

Natáhnu se s veškerým úsilím kupředu a začnu se plazit směrem k ní. Jde mi to pomalu, ale jde to.
Doškrábu se až k ní a lehnu si ji k nohám. S dutým žuchnutím a trochu prudce.

Obtočím svoje velké černé tělo kolem jejich noh a spokojeně zamručím. To že ji pro tu chvíli znemožním jakýkoliv pohyb je vedlejší. Potřebuji to.
Potřebuji cítit, že je tu se mnou.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 29.7.2014, 21:12:26
Shovívavě se usměju. A s úlevou. Poznal mě, už mi neříká Ruth.

"Jsi blázen! A to zatracený!" odpovím, ale není v tom hněv. Jen ta úleva.

"Do hodiny by to snad mělo být propečené i uvnitř. A navenek to bude pěkný škvareček. Tak jak to máš rád." spiklenecky na něj mrknu, jen v tom není nic hravého, škádlivého. Je to vřelé a upřímné. A nejde vůbec o to, co říkám, ale jak to říkám.

Ač jsem si to nechtěla připustit, to, že mě oslovoval jako Ruth, mě děsilo. Vím, že tu starou Vlčici měl moc rád, ale... byl najednou tak daleko. Tam, kam jsem za ním nemohla. "A já bych za ním chtěla jít všude..." Překvapeně se zamračím a raději odvrátím tvář zpátky k rosomákovi. "Nechci už být sama. Tím to je..." rychle si zdůvodním své nečekané pocity.
 
  Gunter   Postava není přítomna 29.7.2014, 21:04:02
Její hlas mě zasáhne uprostřed blouznění.
Tentokrát ho okamžitě zařadím.
"Nys....jsi tady!"Ozvu se nadšeně a jazyk mi vyklouzne z tlamy.
"Bolí to, Nys. Jsem blázen. Zhoršil jsem to."Přiznám kajícně.

Moje tělo se stále třese, ale ve vlčím to očividně zvládám daleko líp. Dokážu formulovat aspoň myšlenky, když už ne slova.
Natáhnu tlamu směrem ke krbu a začenichám.
"Tak do hodiny budu mít hlad." Pronesu přesvědčivě.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 29.7.2014, 20:36:47
Z myšlenek mě vytrhne až pohyb. Gunter sebou mele, ale vypadá to, že se mu spíš něco zdá, než že by byl vzhůru. "Snad to není nic hrozného..." starostlivě stáhnu obočí. Vím, jaké to je, když někoho pronásledují noční můru...

Najednou sebou prudce cukne a zavyje. Na stoličce téměř nadskočím. Do přítmí a ticha, přerušovaného jen praskáním ohně a syčením pečínky, je to příšerný zvuk.

"Š-š-š..." koneším ho tiše od ohniště. V první moment jsem se k němu chtěla rozběhnout, ale to maso... Nemůžu naši večeři už potřetí spálit. Nesmím! A třeba znovu zabere.
 
  Gunter z Tronje   Postava není přítomna 29.7.2014, 20:30:02
Propadám se. Zase a znovu.
Hluboko.
Už to nejsem já, jaký jsem teď. Jsem to já, jaký jsem býval. Stejná horečka, jiný čas.

Silenka se vhrnula do dveří jako velká voda. Na sukýnce ji viselo zuřivě zakousnuté štěně, naprosto odmítající vzdát se své zábavy. Tváře měla vzrušením celé červené a jazýček povystrčený úsilím, aby polévku nerozlila.
„Ty už jsi vzhůru?“ zazářila na uvítanou a já se prostě musel smát té přemíře zodpovědnosti.

"To je moc dobře. Spal jsi strašně dlouho. Už jsme se báli, že se nikdy nevzbudíš. Pořád jsi nám něco povídal, takže to vlastně ani nevypadalo, že jsi mrtvý. Byla bych moc smutná, kdybys umřel. Ruth taky. Ona je moc hodná, víš? Ovazovala ti rány a já trošku taky. Ukázala mi, jak se to dělá. Dá se říct, že jsi ani nenaříkal, když jsem tě ovazovala plátýnkem....

Musely jsme tě umýt a učesat. Vypadal jsi hrozně. Máš strašně dlouhé vlasy, skoro jako Ruth, víš to? I když ona je má hezčí. Jsou tak bílé. Viděl jsi někoho z tak bílými vlasy?"

Zarazila se, jen aby trochu popadla dech, a pokračovala dále.

"Kdybys chtěl tak bychom ti s Ruth donesli nějaké jídlo. Určitě by se ti ulevilo. Náš otec vždycky říkal, že jídlo je dobré na každou nemoc!“ Drmolila dál a to už jsem se smál na celé kolo i když mi celé tělo kvičelo bolestí.

"Gunter není nachlazený, Silenko.“ Zarazila ji se smíchem Ruth.

"Já vím, ale zkusit bychom to mohli, jídlem přece nic nezkazíme! A tu polívku jsem vařila sama. Skoro."

"Myslím, že už to nebude zapotřebí, je mi docela dobře. Ujistil jsem ji vážně, protože představa polévky, kterou vařila Silenka mě kapku děsila.

"Nevypadáš jakoby ti bylo dobře!“ Trvala si tvrdohlavě na svém.

"Díky za upřímnost!“ povzdechl jsem si zhluboka a když na mě Ruth povzbudivě kývla, poslušně jsem otevřel ústa před blížící se lžící.

Moje rány se docela úspěšně hojily. Na první pohled jsem sice vypadal strašlivě, protože moji tvář pokrývaly ošklivými strupy, daleko horší ale byla široká spálenina od louče, která mi zdobila bok.
Přesto jsem dávno opustil své Záhořovo lože a celé dny trávil hovory s Ruth a vyhlížením Silenky. Silenky s očima tak pronikavýma až to děsilo....


Trhl jsem sebou a křečovitě zamával tlapami. Chyběla mi. A chyběla mi i Ruth, strašlivě.
A to, že jsem si to uvědomil způsobila ona Nyskel.
Její tvář se mi vrátila do myšlenek tak prudce, že jsem krátce a pronikavě zavyl.

Nasál jsem vzduch v místnosti a pak jsem ji začal hledat. Její vůni. Její teplo.
Musela tu přece být!
Doufal jsem, že tu stále je.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 29.7.2014, 19:17:13
Jsme uvnitř. Nejhorší máme za sebou a teď už to bude jen a jen lepší. Určitě! Musí být!!

Ještě okamžik pozoruju obrovského černého Vlka, ale zdá se, že teď už si s tím poradí sám.

Otočím se k ohništi a sprásknu ruce. Už je pěkně seškvařený i druhý bok. "Ještě že má rád uhlíky..." ušklíbnu se nevesele v duchu.

To nejspálenější oříznu, pečínku pomažu troškou sádla, aby se tak nevysušila a přiložím na oheň.

Usednu na trojnožku a začnu pomalu otáčet tu naši připečenou hostinu. Sedím, ode dveří vnímám Gunterův zrychlený dech a myšlenky se pomalu vnořují a líně se převalují kolem mé hlavy.

"Maso. Ten zatracený medvěd. Měla bych odtahat zbytky nahoru, jenže... NE! Už naškodil až moc! Ať si tam klidně shnije!!!" semknu čelisti při vzpomínce na tu hromadu masa. "Jenže... Gunter mě nepochválí. Až se vzbudí, vsadím se, že první, po čem se bude pídit, bude medvědí maso! A co mu pak řeknu? Že jsem se na to vykašlala? Že už nás to stálo dost sil? Že sám toho stejně tolik nesní, aniž by se to zkazilo? Já se toho stejně nedotknu..."

Myšlenky se ještě chvíli točí kolem medvěda, aniž bych došla ke konečnému rozhodnutí, a pak se jako hvězda na nočním nebi vynoří Silenka. Jméno někoho nebo něčeno? "Nemluvil o ní. Mluvil o své první lásce, o té šlechtičně. O Silence ani slovo. Kdyby byla tak důležitá, už by se o ní zmínil. Když mi dokázal říct i o svém bratrovi... Proč by mi to tajil?" nespokojeně potřepu hlavou. Má zvědavost už mě opět prohání. "Dej už pokoj! Beztak to bude jen... no... nevím. Možná nějaká kamarádka z dětství. Nebo třeba nějaká jiná Vlčice..." ucítím nepříjemné, kousavé šimrání kdesi uvnitř. Představa, že Gunter touží najít jinou Vlčici...

"Vždyť by mi to mělo být jedno! Když mohl potkat mě, proč by nemohl potkat nějakou další? Navíc, co je mi do jeho Vlčic. I když si hraju na sestru, do tohohle bych mu nemohla mluvit ani jako sestra! Tak jakýpak copak..." Ne, ani tak se mi to nelíbí. Ta představa.

"A co Minnie?! To se ti líbí? Minnie..." v hlavě se mi začne formovat vize krásné dívky. Blonďaté kadeře do půl zad, jemný a souměrný obličej, štíhlá, ale ženská..."Sakra! A stačí!" zavrčím a tichounká ozvěna mi unikne i z hrdla.

Poplašeně se otočím, ale Gunter dál pravidelně dýchá. Rychle ale pravidelně.

"Říkal, že ji našel... A že by se mu Ruth a Silenka smála... Proč? Co našel? A proč je v loji? Nebo se mu to zdálo? Bylo to něco z minulosti?" Myšlenky se dál třepotají jako noční motýli. Ano, venku už se mezitím setmělo a srub začíná příjemně vonět naloženým pečeným masem.
 
  Gunter   Postava není přítomna 29.7.2014, 18:22:42
Podepře mě a s její pomocí se mi podaří ten malý vysokohorský vrchol zdolat. Sice se o ni opírám vší silou a naprosto nedůstojně, ale dostanu se dovnitř do srubu.
Nebo spíš, vsypu se do něj sotva otevře dveře. Poslední hrdinský čin pro tenhle den. Skončím na podlaze nedaleko od srubu a z posledních sil se proměním.

Ještě k ní otočím hlavu a olíznu ji nohu. Aby věděla, že vím. A že si toho vážím.
A jsem vděčný.

Pak už se mě zmocní zcela a úplně rudá horečka. Zavřu oči a padnu po hlavě do jejího nachového víru. Přináší úlevu a já potřebuji, aby mi bylo lépe. Čeká mě přece sněžný levhart. Nebo mám hledat Ruthinu klisnu? Najednou si nejsem jistý.
Něco mě ale čeká. Nejspíš.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 29.7.2014, 17:44:38
Podaří se to. Gunter stojí, i když hodně nejistě a dokonec je schopen chůze. Přehodím si jeho paži přes ramena a svou ovinu kolem jeho pasu. Jdeme pomalu, ale jdeme, a to je teď to hlavní!

V duchu přemítám, jestli bych ho měla upozornit na to, že nejsem Ruth. Pak to ale zavrhnu. Zbytečné plývání sil. Až budeme ve srubu, budu to řešit. Teď ne.

Jenže on ke mně zase začne promlouvat. Tedy k Ruth. To, co říká, mi moc smysl nedává, ale jak by taky mohlo. O Silence nikdy nemluvil. "Koho potkal, Silenku? Ne, ta se taky smála..." snažím se v tom marně vyznat.

"V loji jsme oba." zafuním v duchu a znovu si nadhodím Gunterovu paži, aby mi neklouzala z ramen.

U schodků do srubu mi jeho ruka vyklouzne a Gunter se sesune. Toužebně si přeměřím těch pár schodů. "To dáme! Tohle dáme! A pak půjde pěkně do vlčího a usne. A až se probudí, bude to zase o něco lepší!" slibuju sama sobě, i když je to spíš mé vroucí přání než jistota.

"Počkej. Podepřu tě." zaprotestuju, když se začne plazit nahoru sám. Přidřepnu vedle něj a opět se pokusím dostat jeho paži přes ramena. "Už... jen... kousek..." vyrážím se zatnutými zuby, jak se snažím Guntera zvednout.
 
  Gunter   Postava není přítomna 29.7.2014, 17:34:44
Ta podivná mladá Ruth, Ruth, jako jsem ji nikdy neznal, mi pomůže vstát.
Nebráním se.
Opustím bezpečí jejího teplého klína a vyškrábu se na nohy. Nejdřív na čtyři, pak na dvě.
Trochu vrávorám jako ožrala, ale nelením a zavěsím se do ní, abych sebou neplácl zpátky.

"Jsem těžký, vím, ale jinak to asi nedokážu." Breptnu provinile a vykročím ke srubu.
"Je to kousek, jen kousek. To dám." Ujišťuji ji, ale spíš zaklínám sám sebe.
"Měla jsi pravdu Ruth." Přiznám se kajícně, když se potácím s její oporou vpřed.
"Říkala jsi, že ji jednou potkám a já ji potkal. Smál jsem se ti. I Silenka se smála. A teď už mi pro smích....nezbývají síly.
Jsem v loji a jsem tomu rád."


Nevesele se zachechtám a zřítím se u schodku vedoucím na verandu. Celé moje tělo se třese v záchvatu horečky. Nečeká. Jedná. Ví, že její čas přišel a nechce čekat, ale já musím dál. Musím se dostat dovnitř, aby se mnou Ruth neměla práci.

Kdesi hluboko ve mně, mě poslední kapky hrdosti a studu, ženou vpřed. Začnu se plazit po schodech nahoru.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.7.2014, 21:22:31
Pootevře oči. Jsou unavené a nepřítomné. Tak vzdálené. Přesto jsem ráda, že se probral.

Tedy... ráda jsem do té doby, než mě osloví. "Ach Guntere. To maso mělo shnít! Měla jsem ho zakopat! Spálit! Za tohle ti ta medvědí pečínka nestála..." lamentuju v duchu.

Nechávám dlaň položenou na jeho hlavě, která opět přistála v mém klíně. Jen ji lehce nadzvednu, aby opět spočinula na jeho kůži. Tentokrát je to mužská tvář, zarostlá vousem.

Nevesele se usměju, ale oči žalují o lítosti. A tak trochu rozpacích. Jako bych se nechtěně vkradla do jeho života. Do jeho vztahu s tou starou Vlčicí. Jako bych si na chvíli oblékla její kožich.

"Jestli ho to ale uklidňuje, ať mi říká klidně Ruth." skloním hlavu a opět ho pohladím po lesklých kadeřích. Na spáncích a na čele se mu perlí pot.

"Tak pojď. Je to už jen kousek. Zvládneme to. Pěkně pomalu. Pomůžu ti vstát, ano?" vemlouvám se konejšivě, byť tolik klidu zdaleka necítím. Nejsem si jistá, jestli ho dokážu odvléct do srubu. Kdybych se mohla proměnit do vlčího a on se mě chytil... Ale tohle by nefungovalo. Budeme to muset zvládnout takhle.

Vymaním se opatrně z toho obětí, které nepatří mně, ale Ruth. Pak začnu Guntera opatrně podpírat a pokusím se ho vyšťouchat až do stoje.
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.7.2014, 21:09:44
Ruth byla ve vlčím, když ji našla. Tak jako já, teď. Putovala dlouho a byla vysílená.
Tak jako já, teď.
Seběhla dolů k řece, aby se napojila před další cestou a trochu se osvěžila.
Věk ji pomalu doháněl. Sice pomaleji a méně bolestivěji, než tomu bylo u lidí, ale přesto už nedokázala uběhnout velké vzdálenosti s takovou lehkostí jako dřív. Unavila se.

Přesto....na to, že letos slavila 117 let, byla skoro stejně pružná jako za mlada.
Ve vlčím, samozřejmě....
I když.....
V lidském se musela občas hrbit, aby si sousedé nezačali šeptat, že je na svůj věk podezřele zdravá a pohyblivá.

Vrásky měla, to ano, ale její husté bílé vlasy ji záviděly ženy z širokého i dalekého okolí a oči měla nepřirozeně živé a zářivé. Nebyly to oči stařeny. Byly to oči mladé dívky. Šelmy.
To spíš.
Navíc za ta léta neztratily nic ze své pronikavosti a to udivovalo i ji samotnou....

Milovanou vrásčitou tvář překryje jiná. Zachvěji se.
Tohle přece není Ruth.....
Je to vlčice, ale Ruth to není.....Nebo ano? Mladší? Krásnější?
Taková, jako byla kdysi?

"Proměnit? Mám se proměnit? Proč se mám měnit, když mám horečku?
Rudá horečka mi pomůže, otec to říkal. Proč chceš, abych se měnil, Ruth?
Natáhnu k ní tlamu a položím ji na její koleno. Ztěžka, unaveně.

Hlasitě vydechnu a pak se celé moje tělo prudce zachvěje. Proměním se. Hlavu nechám ležet na její noze a jen ji pevně obejmu oběma rukama.
Jsem rád, že je u mě.
"Chyběla jsi mi, Ruth....
Nevěděl jsem, že jsi bývala tak krásná....
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.7.2014, 20:35:26
Rosomáka už jsem potřela, tedy tu osmahlejší stranu, a plameny se znovu zakousnuly do čerstvě přiloženého dřeva. Pečlivě otáčím rožeň a pokuju ke dveřím. Zprvu netrpělivě, pak se přidá nervozita. "Kdepak se loudáš?" vyšlu k němu myšlenku, ale zpátky se mi vrátí jen neklid.

Starostlivě nakrčím obočí, rosomáka znovu posunu na nejvyšší vidlici, zatížím rožeň tak, aby se opékal z druhé strany a vyrazím ven.

Tak nějak tuším, co uvidím. A taky se nemýlím. Za srubem je v trávě stočený velký černý stín. V houstnoucím šeru je to obrovská černá hromada. Hromada, která přerývaně dýchá. Rychle a horečnatě.

Vzdychnu. Tak trochu bezradně. Do srubu ho sama nedostanu, ale když tu zůstanu s ním ten rosomák se upeče na škvarek.

No, zkusit to musím. Přikleknu k němu a pohladím homezi ušima. "Guntere. Guntere! Ještě kousek to zvládneš! Když se proměníš do lidského, budeš se o mě moct opřít. Musíš se dostat dovnitř. Rozumíš?" Rozhodnu se pro myšlenku. Nejsem si úplně jistá, ale aspoň mně tohle myšlenkové povídání připadá daleko výraznější. Jasnější.
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.7.2014, 20:22:35
"Třeba neomdlím. Vydržím toho docela dost. A taky to tam můžu odvláčet jak vlk."Namítnu chabě, ale nezdá se, že by mě poslouchala.
Prská dál a zdá se, že její vztek na medvěda zdaleka nevyprchal.
Vypláznu jazyk. Zčásti únavou, zčásti pobavením.

"Já ho nehodlám jíst. Tedy ne hned. Medvědí maso je nejlepší pěkně uleželé." S mlasknutím se olíznu a zapotácím se. Nohy se mi třesou čím dál víc, jak mi tělem vibruje horečka.

Naštěstí si toho nevšimne, protože si vzpomene, že jsme kdysi v jiných časech pekli rosomáka.
Vyletí jak píchnutá špendlíkem a já toho využiji a chvíli zase padnu na zadek. Musím si oddechnout. Aspoň okamžik.

Když se dost vydýchám, znovu se vyhrabu na všechny čtyři a začnu se napůl soukat a napůl klouzat dolů do srubu. Cestě se vyhýbám, svahem je to sice méně důstojné, zato rychlejší.

"Já křupavé rád. Vlastně mám rád i spálené, naprosto netypicky u Vlka...."Odpovím ji udýchaně, když mi oznámí výsledek svého pátrání a zdolám poslední úsek přes louku, kde už se zase pasou naši koně. Sice v dostatečné vzdálenosti od hroudy medvědího, ale už vcelku poklidně. Certus dokonce mým směrem zvedne hlavu a zafrká.

Odpovím mu tichým kniknutím a pokračuji ke srubu. Síly mi dojdou kousek od přístřešku, a tak jen padnu na zem a stulím se do klubíčka.
Zuby mi cvakají o sebe a tělo heká v rytmickém nadechování.
Pak už nevnímám nic, pohltí mě rudá horečka.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.7.2014, 19:27:48
A už je to tu zač. I když bych to chtěla ovládnout, jeden jízlivý, ironický pohled mi přeci jen unikne. A ještě poznámka, kterou prostě nedokážu spolknout: "Jasně. A nahoře zase omdlíš. Pěkně děkuju, nechci!"

Rychle ale dodám: "Ne, já se o to postarám. A tečka! Jen doufám, že medvědí maso přímo zbožňuješ. Já ti s jedením nepomůžu, takže se tím budeš cpát pěkných pár týdnů." tohle bylo sice taky trochu jízlivé, ale pod tím je dobře patrný smířlivý podtón.

Po pár krocích ve mně pěkně hrkne. "Rosomák!" vyhrknu a rozběhnu se. Ne moc plavně, ale přeci jen je to běh. Maso jsem nechala na horní příčce rozsoch, takže by se spálit nemělo, ale určitě mu to zrovna neprospěje.

Ještě se za sebou párkrát ohlédnu, ale věřím, že to nějak zvládne. A za spáleného rosomáka by mě zrovna nepochválil.

Do srubu se vřítím jak velká voda. Ohniště je plné řeřavých uhlíků a strana pečeně, otočená nad oheň, je už pěkně osmahnutá.

V tu ránu se přehodím do lidského a ženu se k rožni. Pečínku otočím a přiložím na oheň. "Není to tak špatné. Jen bude jedna strana křupavější." vyšlu ještě myšlenku. "Možná bych to mohla trochu potřít sádlem." napadne mě ještě.
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.7.2014, 19:16:32
Provinile hodím hlavou její směrem. Neušel mi tón, s kterým zmínila to medvědí maso. Nejspíš se na mě zlobí.
A moc se tomu ani nedivím.
Jestli je byť jen z poloviny zřízená jako já....

"Nemusíš to dělat." Hlesnu tiše.
"Já si trochu odpočinu a odtahám to. Bude to dobré. Zvládnu to a ty si můžeš jít lehnout."
Dodám a doufám, že to zní dostatečně přesvědčivě. Můj nejistý krok moc přesvědčivý není.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.7.2014, 18:55:00
Vyrazíme dolů. Zůstávám vždy o hlavu za Gutnerem, aby neměl důvod spěchat.

Jedinou výjimkou je moment, kdy míjíme maso zabalené v plátnu, kousek od spížky. Ten balík, který jsem upustila, když jsem se vracela za Gutnerem. Pokusím se ho zastínit svým tělem. Je to to první, co mě napadne.

"Kvůli tomu parchantovi už se nehodlám zdržovat ani minutu!" pomyslím si vztekle. Jenže... dole na louce čeká ještě slušná hromada. A tu asi Gunterovi neutajím.

Nakvašeně se ohlédnu za balíkem a pak skoro proti své vůli dodám: "O zbytek masa se postarám." Jen co to dořeknu, vzedme se ve mně vztek a nesouhlas. Poslušně ho ale zadusám. "Když to neudělám já, udělá to on a klidně při tom vypustí duši!"
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.7.2014, 18:43:37
I ona se promění a já se instinktivně přiřadím k jejímu boku a snažím se jít rychleji. Dokonce se pokusím o lehký klus. Když spolu dva vlci putují, obvykle používají právě tenhle druh chůze. Bok po boku.
Líbí se mi ta představa.

Mému tělu ne.
Zadní nohy mi podklesnou a padnu nedůstojně na bok. Zlostně zavrčím a vyhrabu se zpátky na nohy.
Tohle je tak ponižující! Nejraději bych se vzteky zahryzl do vlastní tlapy. Nebo ocasu.

Odhalím dvojitou řadu bílých zubů a znovu vyrazím. Teď už podrážděně švihám ocasem a po Nys se dívám jen tak po očku.
Stydím se.

A ona...Je tak krásná a půvabná, když se nese jak královna vedle mě.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.7.2014, 18:36:39
Je na něj dost žalostný pohled. Hrdý Vlk s tak obrovskou silou a teď se plouží co packa packu mine. Soucit si ale zakážu, protože vím, co by to vyvolalo ve mně, pokud by byla situace opačně.

Unaveně se usměju. Jen trošku. Zamířím za ním. Nespechám, držím se vzadu. To on určuje tempo.

Na okamžik zaváhám, jestli bych neměla také vklouznout do vlčího. Je fakt, že v lidském mu při podklouznutí nebo pádu moc nepomohla. Prostě by mě zavalil.

Nechám přeběhnout svědění po páteři, které má díky škrábancům bolestivý podtón, a už ve vlčím ho následuju. Ostražitě hlídám každý jeho krok, připravená kdykoli přiskočit a podepřít ho. Jen se v duchu modlím, aby se mi nepřekulil přes hřbet...
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.7.2014, 18:31:56
Spokojeně mručím blahem a ocas mi lítá ze strany na stranu. Tak nějak nedokážu tenhle rozverný psí zvyk potlačit.

Pak ale promluví a já napřímím pozorně uši. Její pohodlí jednoznačně rozhodne.
Zavrtím mohutnou hlavou. Rázně a energicky. Nebo spíš....snažím se, aby to bylo rázně a energicky, ve skutečnosti mi hlava tak trochu plandá.
"Půjdeme dolů. Já....to zvládnu!" Zdvihnu těžký třesoucí se zadek ze země a zeširoka se rozkročím.
Hlavu skloním k předním packám, abych dorovnal rovnováhu a vykročím.

Opatrně kladu tlapy před sebe a sunu se k východu z jeskyně. Jen občas se ohlédnu, jestli jde za mnou a využiji to ke krátkému odpočinku.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.7.2014, 18:24:45
Jak tak hladím tu černou kožešinu, pomalu se uklidňuju. I ta ostražitost ve mně polevuje. "Vlastně vůbec nevím, kde se vzala. A proč? A proč Vlčice zůstala v klidu?" něco mi uniká. Cítím to. Jen netuším co.

Gunter se trochu nadzvedne a vrazí mi hlavu na klín. Rozpačitě rozpřáhnu ruce, jak se tam tak uhnízďuje. Vlastně... to vůbec není nepříjemné. Je to jako drbat velkého psa. Hodně velkého. Ale tohle už jsem si ověřila, že je pro mě Gunter ve vlčím podstatné méně komplikovaný.

Jemně vztáhnu ruku a teď už klidně ho pohladím mezi ušima.

Nepatrně sebou cuknu, když se mi ozve v hlavě. Překvapeně zvednu obočí. To, co říká, jde proti tomu, co dělá. Nejistě přejedu pohledem jeho ležící tělo. "Já nevím. No, bylo by to tam pohodlnější... pro oba." dodám, protože můj posed u police, o kterou se nemůžu opřít kvůli zádům, zrovna není žádná výhra. "Ale..." znovu si přeměřím to obrovské tělo, teď tak nějak bez síly. "Zvládneš to? Nechceš si ještě chvíli odpočinout tady?"
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.7.2014, 18:11:32
Po tváři se jí koulejí slzy a já bych se nejraději neviděl.
Co jsem to zase vyvedl?
Mám pocit, že to bylo něco strašného, ale nevím přesně co.
Tak nějak se na to nedokážu soustředit. Ne, když mě hladí po hlavě. Tisknu se k ní celým svým třesoucím se tělem obřího tmavého vlka a snažím se zoufale soustředit.

Řekl jsem ji něco ošklivého?
Nebo jsem se ji nějak dotkl?
Ano, to bude nejspíš ono....Dotkl jsem se jí a to doslova. Zase jsem neudržel svoje nečisté pudy na uzdě.
Nejpíš mi nepřipadají nečisté...teď.


Zatřepu hlavou, abych si ji trochu pročistil a pak ji zarvu Nyskel do klína.
Vehementně. S vervou. Jako pes, který prostě chce, aby ho drbali za ušima.
A já nejspíš chci.

"Měli bychom jít dolů. Asi. Do srubu." Zkusím t opatrně.
Zadek mi žuchne ztěžka na zem a hlava neopouští její klín. Ale vůli bych měl.
Jen vůli. Síla trochu pokulhává.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.7.2014, 16:30:55
"Je mimo! Úplně mimo! Bouzní! Měl zůstat dole! Ale to né! To ten ztracený, prokletý medvěd!" Ano, vztek je lepší než panika a bezmoc. Nutí k činům.

Už už se nadechuju, abych vydala další rozkazy a nějak ho donutila, aby je uposlechnul, když si mě přitáhne blíž. Jako by mi chtěl něco říct? Tak zvláštně si mě prohlíží. V mých očích jsou otazníky. Netuším, co se děje. Nevím, na co myslím. Jen mé vlčí instinkty cítí rozpor, nejistotu.

"Guntere, měl by ses..." zavrávorám. Tenhle silný, rozhodný pohyb jsem nečekala. Ztratím rovnováhu a ocitnu na jeho hrudi. Zmateně, rozčileně se zčanu drápat na nohy. "Jeho žebra! Nebude moct dýchat! Tohle je... co blázní?!??!"

Zaznamenám ještě druhou paži, která se po mě začne také natahovat. Vyděšeně střelím po Gunterovi pohledem. "Co to sakra dělá?!?!!" cítím, jak se mi na krku naježily chloupky. Bezděčně. Instinktivně.

Je zvláštní, že tentokrát jsem to jen já! Vlčice je ticho a napjatě vyčkává. Jakoby věděla něco, co já ne. "Co se to tady..."

V ten okamžik se Gunter vzepře a prudce mě odstrčí. Až mě překvapí, s jakou razancí to dokázal, vzhledem k jeho stavu.

Skutálím se vedle něj a překvapeně, rozčileně, rozladěně sleduju temného Vlka. Jeho vytí se mi zarazí do mozku jako rozpálená čepel. "Co se..." zamumlám s bezmocným, zoufalým výrazem.

Vlk do mě narazí plnou vahou, až mě namačkne zády na police. Bolestivě syknu a kousnu se do rtu. Na něm vykvete drobná rudá krůpěj.

Cítím, jak se chvěje. Chce se mi brečet. Bezmocí. Nejistotou. Zoufale sleduju obrovské černé tělo a váhám. Nechápu to. Jenže teď nemá smysl se ho ptát.

Nasucho polknu a pomalu vztáhnu ruce k jeho hlavě. Konejšivě ho pohladím mezi ušima. "To bude dobré... To bude dobré..." šeptám a po tvářích se mi skoulí dvě veliké slzy. Dlaší je už nenásledují, jen tyhle se nedokázaly udržet na krajíčku. "Spi. To bude dobré..." Dlaně pomalu kloužou po černé srsti a snaží se zklidnit jeho rozbouřenou mysl. A svým způsobem i tu moji.
 
  Gunter   Postava není přítomna 23.7.2014, 19:56:11
Zopakuje Silenčino jméno a já na ni překvapeně pohlédnu.
"Odkud ji znáš?" Můj palec se na chvíli zastaví a já ji usilovně propaluji očima.
"Našla ji přece Ruth. To Ruth, Ruth ji našla....." Zakoktám a volná ruka nejistě přejede po spoceném čele.
Jak je možné, že mluví o Silence?
Jak může vědět, že jsem na ni myslel?


Zaváhám.
Chce, abych se proměnil, ale já chci něco jiného. Moje tělo chce něco jiného.
On to chce.
Vlk.

Znovu ji přitáhnu blíž. Zkusmo. Pátravě. Moje ruka je horká horečkou a možná i touhou.
Nejsem si jist.
Už si nejsem jistý ničím.

Ona ale chce, abych....

Otřesu se. Znovu a znovu. Chci ji vyhovět. Někde v nitru snad i vím, že je to správné, místo toho ji strhnu do náruče a vlk hladově a žádostivě zařve.

Tohle nesmíš....

Zatěkám očima a než ji stihnu obejmout oběma rukama a přitisknout k sobě v úmyslu, který má do čistoty a bratrství daleko, ta myšlenka mě zasáhne jako studená vlna.
Bratr! To jsem! To mám být.... Rychle ji od sebe odstrčím a ostrým škubnutím těla se změním.

Vlk přejde do táhlého zběsilého vytí a padne na břicho. Hned vzápětí stočí čumák k ní a narazí do ní celým tělem.
Chvěje se v horečce a tiskne se k Nyskel.
Rudá horečka. Je to tady. Znovu.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 23.7.2014, 18:07:59
"Větří? Vážně větří?" mračím se ještě víc. "Cítí nebezpečí? Co se děje?!"

Jeho oči žhnout jako uhlíky. Celý žhne. Horčka ho znovu zachvátila. A jeho pohled... Bezděky sklouznu pohledem k jeho ruce. Hladí mě palcem a je v tom něco... naléhavého.

"Silenku?" zopakuju nechápavě. Teď už rozadění ustupuje a vrací se strach a starost. "Guntere, proměň se a vrátíme se do srubu, ano?" teď zním naléhavě pro změnu já. Bojím se... Nevím přesně proč, ale ten pocit je zatraceně protivný.
 
  Gunter   Postava není přítomna 22.7.2014, 23:29:13
Ucukne. Mračí se. Nevadí.
Její ruka je stále v mojí a já ji pustit nehodlám. Spíš naopak. Přitáhnu ji ještě blíž a dychtivě nasávám vůni, která se šíří všemi směry.

Silenka....
Zdálo se mi o Silence. Otočil jsem ji a vlasy ji zklouzly z tváře.
Otočil jsem ji a byla to ona, Nyskel.
Musím tě najít, Silenko. Protože pokud to neudělám, proměníš se mi v ni. Nebo ona v tebe....


Pátrám v její tváři a snažím se ukotvit pevněji v realitě. Tváře mi hoří a to moje normální lidské já se krčí někde v koutě zatlačené vůněmi, které probudili toho druhého.

"Jsem v pořádku?" Bůh ví proč to zopakuji jako otázku.
Očima propaluji její tvář a palcem hladím její předloktí.
"Nejsem. Nejspíš. Myslím, že mám zase horečku a to je asi dobře. Pomůže.
Proměním se a najdu Silenku...."
Zamumlám a otřesu se. Místo, abych to udělal, na ni ale i nadále zírám. Upřeně. Horečnatě. A tak trochu...vyšinutě.
 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.