abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
13.9.2014
20:48:03
Zavrtím rázně hlavou. Ne, tohohle zklamáni ji ušetřit nemohu. Ani já nebyl ušetřen. Vědomí, že jsme ho nedostali, bylo samo o sobě dost hrozné. Když jsme tam zůstali stát uprostřed kaluží krve, s boky zježenými a mordami ucouranými tělesnými tekutinami a kusy masa, zavalilo nás obrovský pocit selhání. Nenaplněné pomsty. Spalující touhy, která nikdy neměla být ukojena.

"Nebyl tam."

Zato tam byli oni. Jeho muži. Jeho prodloužené ruce, které zatínal do těl těch ubohých tvorečků....

"Podařilo se nám zachránit dvě děti. Ze všech, které tam byly, přežily jen dvě...." Vydechnu stísněně.
"A Zerko.....ano, Zerko to přežil. Já....vrátil jsem se pro něj. Až bylo po všem...." Odpovím na to, co ji zajímá.
"Ale.....nevím, jestli to pro něj opravdu byla záchrana. Jestli by mu nebylo líp, kdyby....." Zase nedořeknu.

Zavřu na okamžik oči a vidím ho takového, jaký byl, když jsme ho vedli ven ze skalního hnízda.
Na řetěze. Jako zvíře.
A jaký byl, když jsme se po dvou letech loučili......

Nyskel
13.9.2014
19:44:45
"Nechytli jste ho?" hlesnu zklamaně. Cítím, jak ve mně narůstá rozladění.

"A Zerko?" vyhrknu. Jako by aspoň jeho záchrana mohla být malou záplatou na mé zklamání.

Gunter
13.9.2014
18:34:49
"Nevím, nikdy jsme na to nepřišli, kdo byl za tím. Kdo byla ta šedá eminence v pozadí...
Jen jsme se mohli domnívat, že to byl muž, kterého jsme viděli odjíždět, když jsme se schovávali pod převisem.
Nikdy jsme ho nenašli...Z těch, kteří vtom skalním hnízdě přebývali, na vůdce nevypadal ani jediný. Byly to hrdlořezové. Muži najatí na špinavou práci. Bez svědomí a bez vlastního rozumu.

A proč? To taky nevím, ale domnívám se, že se tomu člověku nějak podařilo chytit Zerka a když zjistil, co je zač, zatoužil po jeho schopnostech. A ty děti....to byly jen pokusní králíci. Myslím, že ten někdo rozhodně nehodlal riskovat vlastní zdraví a potřeboval nejdřív zjistit, jestli to vůbec jde. Očividně mu v tomhle úsilí pomáhal někdo s magickými schopnostmi....a Zerko. Notně nedobrovolně."
Bezradně pokrčím rameny a opřu si pohodlně hlavu, abych na ni viděl.

Potřebuji na ni vidět. Teď.
Potřebuji mít jistotu, že se v jejich očích neobjeví odsouzení, až ji povím, co jsme s Ruth tenkrát udělali....

Nyskel
13.9.2014
18:25:56
Gunter nás vede dál tou strastiplnou cestou do minulosti. Nechutnosti se vrství na sebe a já se přistihnu, že uhýbám pohledem. Jako bych to sama nechtěla vidět.

Pevný stisk mu oplatím, ale jen tolik, aby naše dlaně byly vyrovnané. Parťáci. Jeden pro druhého. Když už jsem ho až sem dotáhla, nenechám ho v tom.

Pevně zavřu oči. Nechci už poslouchat. Tohle je víc krutosti, než bych si kdy dokázala představit. Ani v nejhorší noční můře... A Gunter to všechno viděl na vlastní oči.

"Proč? Kdo by tohle mohl chtít udělat?" zašeptám jen tiše a oči zase pomalu otevřu. Je v nich hluboký smutek a znechucení.

Gunter
13.9.2014
17:52:01
Stiskne mi ruku a já sebou trhnu. Nečekal jsem to. Vzhlédnu a tváří mi proletí úsměv. Něžný, děkovný. Jsem rád, že je tu se mnou....
Když já musím tam.
Zpátky.

"Proběhali jsme to tam celé. Důkladně. Hrůzy, které jsme tam viděli, nikdy nezapomenu. Nebo spíš, nikdy na ně nechci vzpomínat.....
Každopádně jsme pochopili, že se zřejmě snažili umělou cestou dosáhnout u dětí proměny. Dávali jim krev toho vlka, nechávali je hladovět, aby jejich nervová soustava byla obnažená až na kost a zřejmě používali magii. Byly tam podivné páchnoucí lektvary a rituální dýky...
Některé děti vykazovaly známky ozáření...
Já jsem tenhle druh popálenin už viděl. Znal jsem mága, který dokázal způsobit svýma rukama taková poranění. "


Odmlčím se a pevně sevřu Nyskelinu dlaň. Jako bych potřeboval přidržet. Jako by mi dodávala odvahu.
"Byly pokousané...."Špitnu nakonec.
"Některé byly pokousané. Zřejmě Zerka nutili, aby...." Nedořeknu a znovu pevně sevřu její ruku.
Stejně to pochopí....

Nyskel
12.9.2014
22:28:05
Teď, když má vlčí podstata zachytila i tu smutnuo a lítostivnou niť Gunterových emocí, vztek jakoby ztratil na síle. Vyšuměl. O to hůř se ale cítím.

Dělá se mi skoro fyzicky špatně, jak Gunter popisuje útrapy toho Vlka. Nechápu, ani si nedokážu představit, jaká zrůda tohle všechno udělala. Jaká vyšinutá, chorobná mysl. Tohle nemohl být člověk...

Gunter se odmlčí. Aniž bych o tom přemýšlela, natáhnu k němu ruku a stisknu jeho dlaň. Tentokrát v tom ale není nic tvrdého. Je to gesto porozumění, pochopení. Podpory.

Vlastně ani nevím, jestli chci poslouchat dál. Je v tom tolik bolesti a smutku. Jenže bych asi neusnula, pokud bych si nebyla jistá, že ta zrůda za to zaplatila.

A proto jen tiše čekám.

Gunter
11.9.2014
22:18:02
Na kratičký okamžik zaváhám, ale pak přikývnu.
"Ano. Vlk. Jako my dva. Byl v hrozném stavu. Tělo poseté ranami, zápěstí pořezaná ošklivými hlubokými řezy. Ta krev....kterou nutili Silenku pít, byla jeho. Nejspíš.
Žil, ale podle mě to bylo jen zásluhou naší vyjímečné regenerační schopnosti. Jinak by byl dávno mrtvý. Přesto....nevnímal a když jsme se tam s Ruth objevili, zalezl do kouta svojí klece a třásl se jak osika. Nepoznal nás. Nevěděl vůbec, kdo jsme. Jeho instinkty spaly. Jen se klepal a skučel.
Myslím, že ten zvuk budu slyšet až do smrti."


Ovšem to nebylo nic proti pohledu jeho očí. Jak se tam tak choulil a skrz hřívu nestříhaných zknocených vlasů se na nás díval.
Ty oči byly šílené. Nepříčetné. A plné hrůzy.
Hrůzy, která úžila hrdlo a mrazila v zádech jako chladivá dýka. Jako mokrá slizká ruka baheního netvora šinoucí se po šíji.
Takový dojem Zerko vzbuzoval...


"Pustil jsem ho, ale on na to nereagoval. Jen zalezl ještě hlouběji do klece, když jsem urazil zámek a otevřel ji.
Nechtěl svobodu. Bál se jí.
Mluvil jsem na něj. Já i Ruth. Snažili jsme se ho ukonejšít, ale když se k němu Ruth přiblížila, pokousal sám sebe.
Jako zvíře. I když měl lidskou podobu.
Byl to opravdu hrozný pohled.

Přesto jsem to nevzdával. Chtěl jsem ho z té klece dostat. A rozhodl jsem se, že jestli návštěvu toho děsivého místa přežiju, vrátím se pro něj."


Pokrčím nohy v kolenou a na okamžik přivřu oči. Jsem unavený. V hojících se ránách mi poškubává a i když je vyčerpání čím dál větší, spát se mi nechce.
Minulost mě vleče zpátky a já už se jí nebráním.
Nemůžu.

Nyskel
11.9.2014
22:00:29
Bezděky cítím z Gunterových pocitů němou výčitku. Lítost. Lehce stáhnu obočí, snad abych to dokázala lépe uchopit, ale je to pryč a Gunter pokračuje.

"Tak jako ty učíš mě..." bleskne mi hlavou myšlenka. Je v ní vděčnost. Snad i něha. Nepatrně se ošiju a nervózně zamrkám. "Co to plácáš?! Copak ty se chceš učit, jak být lepší Vlčicí?! Blázníš?! Snad ses jí chtěla zbavit?!" Vědomě zatlačím tohle zvláštní dilema do tmy a poslouchám dál.

Čím víc popisuje hrůzy, které našli, tím zřetelněji se ozývá temné vrčení z mého hrdla. Napůl vlčí a napůl mé. Já sama ho ani nevnímám. Jsem ponořená v příběhu a v Gutnerových emocích, které mě obklopují jako těžký parfém. Neprodyšně a všudypřítomně.

Divoce vytrhnu ruku z Gunterovy dlaně. "Vlk?! Jako já a ty?!" vyštěknu. Sedím vzpřímeně, napjatá jak struna. Cosi se ve mně vzedme. Další vlna nenávisti. Cítím, jak mi po páteři běhá snad tisíc mravenců. Vlčice se dere ven. Chce se mstít!

Pevně zavřu oči a zatnu zuby. "Klid! Je to minulost! Tohle je JEN příběh!" konejším ji. Trochu se uvolním. Je to matoucí. Sdílet s ním jeho emoce, jako bych to právě sama prožívala. Je to... tak jiné, když mi něco vypráví ON.

Rozpačitě se zavrtím a bezděky si znovu obejmu kolena. Schoulená, ve zdánlivém bezpečí vlastního obětí, se tiše zeptám: "Co bylo pak?"

Jsem zpátky, jsem to já a ne Vlčice. Až teď vnímám kromě touhy po pomstě a vzteku také hlubokou lítost a smutek, který z Gutnera sálá.

Gunter
11.9.2014
21:39:00
Pořád ho vidím. Zákmit pláště, který na pozadí šedivých skal planul jako vlčí mák. Neviděl jsem mu do tváře, ale jeho pach bych poznal. Nejspíš. Vtiskl jsem si ho hluboko do podvědomí. Tak nějak instinktivně. V tu chvíli jsem neměl ani páru, kdo to vlastně byl.
Vlastně ji nemám dodnes.
Jen neodbytný pocit, že jsem tehdy měl zpod toho převisu vystartovat a skočit mu po krku.
Možná by bylo na světě líp....

Zhluboka se nadechnu a zatnu prsty do pokrývky na posteli.
"Tak fajn. To skalní hnízdo jsme našli a stopy Silenčiny vůně hovořily za své. Jsme tu správně. A byli jsme.
Počkali jsme na noc a vplížili jsme se po schodech vytesaných do kamene dovnitř. Neslyšní jako sovy, neviditelní jako noční stíny.
Ruth dokázala splynout s nocí, pokud si to přála. Neuvěřitelným způsobem. Učila mě a učila mě dobře.

Podařilo se nám vniknout až do vnitřních prostor a našli jsme klece plné dětí.
Ony....
Už to tak docela nebyly děti, Nyskel. Zestárly uprostřed bolesti a mučení. Zešílely uprostřed prapodivných pokusů, které se tam odehrávaly.

Některé v sobě měly něco zvířecího. Chovaly se jako zvířata a zčásti tak i vypadaly. Byl tam chlapec, kterému rostla po obličeji srst a dvě dívenky, které měly na rukou drápy a pohybovaly se na čtyřech.
Bylo to příšerné.
Jejich oči byly plné šílenství a jakési podivné divokosti..."
Odmlčím se, zahleděný do vzpomínek.

"Viděli jsme, jak je krmí. Házely jim kusy syrového masa a velké hovězí kosti. Tak syrové. A ty děti se na ně vrhaly jako hladové šelmy. Některé.
Byly tam i takové, které nejedly vůbec, jen apaticky zíraly před sebe.

A byl tam i Vlk, Nyskel. Zbídačelý, pohozený na slámě s železným obojkem kolem krku...."
Znovu se odmlčím.

Ano, tam jsem našel Zerka. Dokonale vyšinutého a dokonale ubitého na těle i na duchu.....

Nyskel
11.9.2014
20:57:49
Dál pevně držím jeho ruku a tiše poslouchám. Pozorně a soustředně. V očích tvrdý výraz.

Cítím lehké mrazení na páteři, jako bych se měla proměnit ve stejný moment, který popisuje v minulosti on. Nepatrně se ošiju a rychle to potlačím.

Připadám si, jako bych ve vlčím už byla. Sleduju stopu, kterou viděli oni dva, nasávám obezřetně všechny pachy okolo.

Příběh mě zcela pohltil. Těžko říct, jestli je to přítmím ve srubu, Gunterovým vypravěčským talentem nebo možností sdílet jeho dávné pocity s ním díky vlčímu spojení.

"Jít?!"zavrčím pobouřeně a nesouhlasně se zamračím.

Vrátí se mi jeho upřený pohled. Vím, že mě už dál vzít nechce. Jenže já ho chápu. Tolik chápu! Touhu po pomstě. Zuřivý, bezohledný vztek. Všechno tohle jsem si prožila tolikrát, pořád a znovu. Rudý vztek.

A cítím ho i teď. I když je to jen vzdálená ozvěna. Musí mě vzít dál! Sama tam dojít nedokážu, ne bez jeho vzpomínek. A já tam chci! Vlčice ve mně tam chce! Chci rudou pomstu pro Silenku a jí podobné.

Pohled, který Gutnerovi upřeně oplácím, je odhodlaný. Neúprosný. Jasně říká, že půjdeme dál. Oba!

Gunter
11.9.2014
20:48:38
"Výstup nahoru do skal byl namáhavý. Cesta byla stále neschůdnější a vzduch řidší. Nakonec jsem to v půli vzdal.
Zbytek jsem pokračoval ve vlčím. Vlčí tělo je oddolnější a s výškovými rozdíly se vyrovnává snáz. A také se hned tak neunaví.

Ruth na mě čekala pod převisem. Stulená do klubíčka, bílou tlamu položenou na přední tlapy. Když mě ucítila, vzhlédla a vyskočila na nohy.
Byla neklidná. Srst se jí ježila a oči měla lesklé a divoké. Velmi divoké.

"Musíme spěchat. Silenka je doma sama." Oslovila mě stroze a otočila tlamu nahoru.
A tam byl. Skalní hrad. Doupě vtesané do nitra skal. Zarostlé. Studené. Syrové.
Vypadalo opuštěně, ale nebylo.
Bylo plné zlých ničemných pachů.

Vtiskl jsem se k Ruth pod převis a přikrčil se. Klenutý kamenný oblouk opouštěl jezdec v rudém plášti.
Nechali jsme ho jít.
Chyba. Nejspíš. Nakonec byl jediný, kdo to přežil."




Odmlčím se pevně zanořím svůj pohled do jejího. Nejraději bych tady skončil. Aby si zbytek domyslela. Abych se k tomu nemusel vracet. Ale tak nějak vím, že to nepůjde.

Gunter
3.9.2014
21:44:07
Tak dobře. Jinak to asi nejde. Nořím se do hlubin a ji strhávám sebou. Všechno a vše.
Vracím se zpátky. Tam, kam jsem rozhodně jít nechtěl. Dívám se ji do očí a můj pohled je hluboký a podivně nahý. Odhalený.
Jsem to jen já, takový jaký jsem, bez ohledu, jak moc mě odsoudí.

O některých věcech se lhát nedá a přijdou chvíle, kdy se o nich nedá ani mlčet.
A tak nemlčím.
Hroužím svůj pohled do Nyskeliných očí a vyprávím.
Je to dlouhý příběh.

Nyskel
31.8.2014
18:30:17
Soustředěně poslouchám. "Jak může někdo z dítěte udělat kočku nebo lišku?!" I když Gunterovi věřím, nedává mi to smysl.

Plně zabraná do příběhu si ani nevšimnu, že se ke mně Gunter natahuje. Když se jeho ruka dotkne mé, nervózně sebou cuknu. Pak ale povolím obětí svých kolen a nechám ruku v jeho dlani volně sklouznout. Stisk mu vracím. I když ten můj je spíš zuřivý, odhodlaný.

Vlčice ve svém vězení temně zavrčí. Vrací se mi to. Vztek a touha po pomstě. I když je to jen slabá ozvěna. Je to důvěrně známé a na jazyku cítím matnou kovovou pachuť krve. Lidské krve.

Zavře oči a stisk zesílí. Nyskel ve mně prosí, škemrá, abych ho netrápila. Abycho ho nevodila nad okraj propasti. Ale teď už je příliš pozdě. Musím vědět, co se stalo. Vlčice to musí vědět. Chce svou pomstu. Stejně jako já!

Má dlaň se sevře ještě pevněji, až mi klouby bělají. Je to neúprosné, nesmiřitelné. Oči tvrdě blýskají, jako bych před sebou měla je a ne Guntera. Mlčím a čekám. Zatím...

Gunter
31.8.2014
17:56:40
Zavrtím rázně hlavou.
"Ne, nebyly vlčí. Spíš kočičí nebo liščí. Měly protáhlé duhovky. Silenka říkala, že ji to udělali oni, že dřív měla modré oči, jako chrpy.
Na první pohled bylo patrné, že jsou to oči, které nepatří člověku."
Nešťastně se na Nyskel podívám a zčistajasna ji uchopím za ruku a pevně ji stisknu.
Musím. Potřebuji se něčeho přichytit, aby mě vzpomínky nepohltily do děsivého víru, který mě strhne a už mě nepustí.

Je to zoufalý, naléhavý stisk.

"Ruth je našla. Byla to náhoda. Při svým potulkách narazila na ozvěnu Silenčina pachu. Našla místo, kde musela ležet při svém útěku, byly tam zbytky její krve. A podařilo se ji sledovat stopu její krve až do místa, kde se ty bestie schovávaly se svými zrůdnými pokusy...." Zase se odmlčím a pevně sevřu víčka. Stisk mé dlaně na její ruce zesílí.
Nechci vzpomínat. Na tu noc ne.
Přesto vím, že budu muset. Nejspíš.

Nyskel
31.8.2014
17:00:17
Zaraženě dál poslouchám. Nelíbí se mi ta představa. Zmučené dítě, které není v bezpečí ani po tom všem, co prožilo.

"Zlaté jako vlčí?" uklouzne mi otázka.

To, že se jí vrátila kapka laskavosti v Gunterovi a Ruth je sice trochu uklidňující, ale mě to neuchlácholí. Neznám totiž odpověď na tu nejpalčivější otázku. "A zjistili jste to? Dostali jste je?" V očích mi hoří odhodlání. Když ne oni, tak já!

Gunter
31.8.2014
16:53:30
Ano, tu otázku jsem čekal.
A možná další litanie na téma, jak jsme ji mohli pokousat. Malé dítě.
I když....stačí si vzpomenout, jak moc se Ruth snažila být něžná. Jak opatrně zanořila svoje tesáky do její kůže.
A ona se na ni dívala a nebránila se. Jako by věděla, že se ji snaží pomoci....
Nebo byla až příliš na druhém břehu a nevnímala to. Těžko říct.


"Dlouho jsme na to nemohli přijít. Ona si pamatovala jen ty muže bez tváře a děti se v poslední době neztrácely, neměly jsme koho stopovat.
Každopádně....Silenka se zotavila a naučila se nám důvěřovat. Zůstala sice zjizvená, ale přežila. Přesto jsme ji museli skrývat. Měli jsme o ni strach....Kdyby ji lidé viděli, její odlišnost by je děsila. A sama nejlíp víš nebo tušíš, co dělají lidé s těmi, co se odlišují.
A Silenčiny oči....nebyly lidské, Nyskel. Byly krásné, zlaté jako kapka jantaru, ale lidské nebyly....
Tak jsme si ji schovávali v domku Ruth a milovali ji, jako by byla z naší krve. A ona nám to vracela...."


Oči se mi zamží vzpomínkami a chvíli mám pocit, jako by tu byla s námi. Jakoby se u dveří mihly její rezavé copy, lesklé a silné jako provazy a její smích zaplnil místnost. Protože ona se po tom všem dokázala i smát.
S námi ano.

Nyskel
30.8.2014
1:03:38
"Bohové... a já si myslela, jak je můž život mizerný!" zakvílím v duchu. Všechna tahle hrůza a hnus, kterou má Gunter za sebou... Oklepu se. Snad i zimou, ale sama si ji neuvědomuju.

"Nevím, co bych udělala na Ruthině místě. Netuším to, a přesto se mi ten její Dar příčí. Už ta představa, že ji musela kousnout. Vědomě, bez vzteku, bezmocné stvoření..."

Zatnu zuby a zarytě se dívám na Guntera, paže pevně objímají kolena. V koutcích se mi zalesknou slzy a oči připomínají dva smaragdy. Tvrdé a nepoddajné.

Po chvilce konečně zlostně syknu: "Kdo jí to udělal? A těm ostatním?" Navenek to vypadá možná jako nelogický myšlenkový skok, ale já musela utéct jinam. Nedokázala jsem si představit, jak se Gunter na Ruth dívá, když malou Silenku...

Ne, potřebuju obrátit vztek jiným směrem! Potřebuju svou malou pomstu, ať už ji Gunter vykonal nebo ne! Protože jestli ji nevykonal on, udělám to já!

Gunter
30.8.2014
0:49:08
Ano, tušil jsem, že to přijme špatně. Ona nepovažuje naši schopnost proměny za Dar. Jako já.....
Jako Ruth...
Navíc představa dítěte pokousaného vlkem.....při té mrazí i mě.
Přesto jsem chápal, proč to udělala....


"Ruth vyzkoušela všechno. Vyždímala všechny své léčitelské schopnosti a nikam to nevedlo. Ona....byla jak rozmlácený uzlík svalů a kostí. Měla hrozné bolesti a pořád tak němě plakala a dívala se a....umírala nám před očima. Přesto do poslední chvíle bojovala. Nechtěla umírat. A tak ji Ruth kousla. Byl to naprosto zoufalý pokus...Nebylo zatmění měsíce a.....prostě jsme se ji jen zoufale pokoušeli zachránit.

Silenka se také neproměnila. Nestala se vlčicí. Přesto se ale zdálo, že ji něco ze sebe Ruth předala. Začala se totiž hojit...."
Přiznám poctivě. Nechci Nys nic tajit. Ani to, co by se jí nemuselo líbit. Prostě nic.

Nyskel
30.8.2014
0:32:37
Jak mluví dál a dál, vysoukám se do sedu a pažemi obejmu kolena. Cítím jeho emoce a k tomu se přidávají mé vlastní. Dost nebezepčná, výbušná směs...

"Cože?! Jak je to mohlo napadnout? A proč to dělali dětem?!" otázek je příliš mnoho. Můj mozek se tak brání tomu, aby pochopil. Aby si to vše dokázal představit. Nechce to chápat. Nechce to vidět!

Teď už se bezděky choulím u stěny. "Pokousat aby ji zachránila? Jako že z ní udělala jednu z nás?!" tahle myšlenka mě zasáhne jako šíp. Doteď jsem vnímala Ruth jako moudrou a laskavou. Ale jak jí mohla "darovat" tohle? Vlka? Jako by si už nevytrpěla dost! Možná... možná by jí bylo tam jinde líp...

Gunter
30.8.2014
0:24:05
Ano, proč? To nám vrtalo hlavou pěkně dlouho.
Byli jsme jak zběsilí.....Ponořeni do vzteku a do touhy po pomstě. Hlavně já. Chtěl jsem chytit toho, kdo to udělal a vyrvat mu páteř z těla holýma rukama.
Bože! Jak moc jsem chtěl!

Kolik nocí jsme proběhali, abychom zjistili kdo a proč....
Ta malá nám přirostla k srdci a ty její zvláštní pronikavé oči....nedalo se jim odolat. Dokázala se jimi dívat až kamsi za to, co je evidentní...
Navíc jsme ji kvůli těm očím museli skrývat...


"Snažili jsme se na to přijít. Silenka ze začátku moc nemluvila. Byla v šoku a bála se nás. Bála se všeho. Snažila se utéct, škrábala, kousala, byla hysterická...
Všechno mlčky, bez jediného slova, bez jediného zvuku.
Bylo to děsivé.
Jen se dívala těma zvláštníma očima a byla tichá jak pěna.
Mysleli jsme, že je němá...


Zatínám pěsti a zmocňuje se mě starý dobrý vztek. Touha rozmlátit vše, co je v dosahu. Spravedlivý hněv. Bezmoc.
Důvěrně známí přátelé těch dnů.

"Nebyla. Nakonec se naučila Ruth věřit a rozmluvila se. Z jejich slov jsme pochopili, že je jedno z těch unesených dětí.
Odvlekli ji do skal. Muži bez tváří....tak jim říkala. Ubližovali ji. Pořád byla přikovaná. Jedna z jejich jizev pocházela právě od kovového obojku.
Říkala, že k ní přicházel muž s chraplavým hlasem a dával ji pít ohavnou rudou tekutinu, která světélkovala. Tak to popisovala. Oba jsme se s Ruth obávali, že ji nutili pít krev.

Říkala, že tam s ní byli čtyři další děti. Každé v jíném stádiu zubožení. Jedno z nich viděla umřít. Sešili mu také ústa a nakonec ho umlátili, protože odmítalo spolupracovat. To sešití mělo svůj účel...
Chtěli...aby na ně mluvila beze slov.

"Tak jak hovoříme my dva." Unaveně pohladím Nys po tváři a zhluboka se nadechnu.
"Byla v takovém stavu, že ji Ruth musela pokousat, aby ji zachránila...." Dodám tiše.

Nyskel
29.8.2014
23:47:48
Po zádech mi přebehne mráz. Není to svědění jako před proměnou. Je to čirá hrůza.

Nechápavě se dívám na Guntera a bezděky se vzepřu na loktech. Jako bych na tom mohla něco změnit tím, že vstanu a udělám... co?

Na okamžik pocítím touhu utéct. Utéct od takového zvěrstva. "Proč...?" dokážu jen rozhořčeně hlesnout.

Gunter
29.8.2014
23:44:52
Odmlčím se. Na dlouho. Jako bych to nemohl říct, jako bych to mohl změnit, když o tom budu mlčet.
Nesmysl.
Prostě to tak bylo a tím, že nebudu dýchat, kdykoliv na to pomyslím, to nezměním.

"Bylo ji šest, Nyskel. Šest! A na těle měla stopy, které takhle malé dítě.....je div, že to přežila. Nejhorší byla její tvář...Pravá strana byla jedna velká rána a..... Nedořeknu. Zavřu pevně oči a na okamžik vidím to, co viděla Ruth a co ji tak vyděsilo.
"Ona....měla sešitá ústa. Nys." Tak a je to venku. Žaludek mi jako tradičně udělá kotrmelec a moje oči jsou nahé a zoufalé.

Nyskel
29.8.2014
22:56:03
Ležím na břiše, hlavu položenou na složených pažích, tváří ke Gunterovi. Jeho hlas mě přenáší do minulosti, kterou neznám. Která se ho tolik týká. Je to zvláštní, být tam v ten okamžik s ním.

Jeho vyprávění podbarvují emoce, které Vlčice tak přesně vnímá. Smutek, stesk, bezmoc. Aniž bych si to uvědomovala, sdílím je s ním. Je mi smutno. Za Ruth i za Silenku, kterou jsem nikdy neviděla.

Když vyprávění pokročí až k místu, kde se Ruth začne stávat obětním beránkem, zvednu hlavu a napjatě poslouchám. Sleduju linii Gunterovy tváře, ale nevímám ji. Místo ní vidím starou, bělovlasou, laskavou Ruth. A ty hloupé, zabedněné a nenávistné vesničany! Z hrdla se mi bezděčně vydere tiché, hrozivé vrčení.

Překvapeně zamrkám, jako bych ani nevěřila, že jsem to byla já, ale pak se rychle vrátím k příběhu.

Těžce polknu. "Mučil?" Nemám odvahu se zeptat nahlas. Nemám, protože cítím, jak ve mně roste vztek a ten přivolává Vlčici. Rozlícenou a nemilosrdnou Vlčici. "Š-š-š..." snažím se rychle uklidnit samu sebe. To poslední, co by Gunter dneska potřeboval, je pár čerstvých škrábanců po mé nezvládnuté proměně.

Napjatě se zavrtím na lůžku a čekám. Tiše a soustředěně. Přijde mi, jako bych teď měla přímé napojení na Gunterovy pocity. Jsou silné a... Skoro mi vyráží dech. Nikdy jsem s nikým tohle nesdílela. Je to, jako bych tam tehdy byla s ním... s Ruth... se Silenkou.

Gunter
29.8.2014
22:38:25
Vážně přikývnu a na okamžik zavřu oči a snažím se vzpomenout si co nejpřesněji.
"Nejdřív nikomu nepřišlo nic divné. V dnešní době se občas nějaké to dítě ztratí. Buď spadne do řeky a utopí se nebo ho někdo unese a už se nikdy nevrátí. Občas.
Tehdy se ale začalo ztrácet jedno dítě za druhým. A všechny z jedné oblasti. Někdy i dvě naráz.
Jejich počet na rostl na dvacet a lidé se začali bát a lidé, když se bojí, vyvádějí šílené věci.

Ruth chovala koně, víš. Měla stádečko osmi nejnádhernějších koní z širokého dalekého okolí. Z chovu, který založil kdysi její otec. Podařilo se mu vyšlechtit silné, ale přitom křehké a půvabné plemeno koní s hustými vlnitými hřívami a hrdými hlavami. Byl o ně velký zájem a byl to také důvod, proč nakonec skončila, jak skončila. Ona své koně milovala a nehodlala se jich vzdát. Byli jako její děti. Tvrdohlavá, bojovná Ruth....."
Zadívám se kamsi do tmy a zhluboka si vzdychnu. Vzpomínky jsou až příliš živé. Koneckonců jsem to dnes celé prožil znovu.


Podívám se na Nyskel a rysy mi zkřiví truchlivý úsměv.
" Nehodlala se nechat zastrašit. To vlčí v nás ji to nedovolilo. Každopádně to nebylo to jediné, co uměla, šlechtit koně. Ruth se zabývala léčitelstvím. Rozumněla přírodě jako nikdo jiný a ona ji to vracela.
A smůla byla, že jedno z těch ztracených dětí se ztratilo, když mu napravovala zlomenou ruku.
Byl to chlapec. Jeho strach z otcova hněvu byl silnější než bolest, a tak Ruth vyhledal sám. Ona mu ruku napravila, narovnala kosti a znehybnila ji tak, aby zase srostla a poslala ho domů s bylinkami proti bolesti. On ale domů nikdy nedošel....

Lidé vždycky hledají nejjednoduší vysvětlení a Ruth byla skvělou obětí pro jejich zášť a pro potřebu pomsty. Oni vždycky potřebují viníka a ona byla jiná a to stačilo. Žila sama, s lidmi příliš nekomunikovala, šarlatánka, s koňmi, kteří vypadali jak z pohádky a ona se jich odmítala vzdát, komunikovala s nimi způsobem, který byl přinejmenším znepokojující.....co víc mohli potřebovat?


Začalo se šuškat, že děti unáší a zabíjí je. A právě v té době našla Silenku....
Vracela se z lovu a zastavila se u řeky, aby se napila a tam ji uviděla. Tedy spíš jeí tělo. Plavala ve vodě. Na hladině řeky, nahá, bílá, zahahalená do potrhaného šálu. Jinak na sobě neměla nic. Jen rány. A bylo jich hodně. Někdo ji mučil..."
Nedořeknu. Dech se mi zadrhne v hrdle a já zatnu prsty do postele.

Nahé bílé tělo plavající mezi chaluhami....
Krev. Potrhaný šál. A zase krev. A tvář, která......
Otočila její tělo a málem se pozvracela. Ruth. Stará Ruth, která toho viděla tolik!

Nyskel
28.8.2014
23:11:40
Pokojně zase složím hlavu na ruce a trochu se zavrtím, abych si našla co nejpohodlnější polohu.

"Jo, to jsi mi vyprávěl. Obviňovali jsi z únosu dětí. Ale neřekl jsi mi, kam ty děti mizely. A proč..." rychle napovídám. Ano, jsem netrpělivá a už se nemůžu dočkat.

Na jednu stranu se tak trochu bojím, co z toho příběhu vykoukne. Gunterovy příběhy měly zatím k dívčím románkům daleko, ale k smrti ráda ho poslouchám...
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.