abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Nyskel   Postava není přítomna 20.9.2014, 15:33:43
Slabě se usměju, jak se Gunter přitiskné k mé paži ještě pevněji. "Možná ho to taky uklidňuje." napadne mě a až mě překvapí, jak logické to je. "Jistě! Já ho trápila vyprávěním o Silence a on se teď jen potřebuje k někomu přitisknout. Vědět, že v tom není sám. No jistě, tak to je!" uzavřu své doměnky vítězoslavně a tím konečně potlačím ten zvláštní, zneklidňující pocit z jeho přítomnosti, který mi celou dobu podsouvala Vlčice.

"Minnie, jistě..." vzdychnu v duchu. "Jenže co když ti Minnie tvou sestřičku zatrhne, Guntere, co pak?" Ta myšlenka je pro mě každou hodinou nesnesitelnější a musím uhnout pohledem, aby neviděl obavy a strach. Nedokážu si představit, že bych se prostě jen usmála a řekla sbohem. Nechtěla bych... Nemohla bych...

"Třeba..." vypravím ze sebe nakonec, ale můj hlas je notně přiškrcený. "Zdálo se mi to, nebo ten jeho zněl podobně?!"

Zaraženě se na něj podívám, ale vypadá tak nějak v rozpacích. "Určitě ho napadlo to samé! Přede mnou hraje, že se mnou Minnie bude souhlasit, ale v duchu má určitě stejné pochybnosti jako já! Bojí se, že mu Minnie dá nůž na krk. Ostatně... vlastně bych se jí vůbec nedivila. Kdo by stál o zatoulané štěně." utápím se ve vlastních pochybnostech a přijde mi to k uzoufání.

Soustředěná sama na sebe si ani nevšimnu, že Gunter je stále napnutý jak struna. Jen Vlčice kdesi ve tmě tichounce číhá.
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.9.2014, 14:29:56
Moje napůl sladké a napůl k zbláznění trápení skončí, protože Nyskel najednou odtáhne dlaň z mých vlasů a zavrtí se.
Zklamaně si vzdychnu a tvrdošíjně k ní přitisknu hlavu ještě pevněji.
A dotěrněji, nutno podotknout.

Kde chci začít?
Co kdyby u toho, že popadnu tvojí ruku a narvu si ji zpátky do pačesů?
A budu si chrochtat!
Nahlas!
Na plné kule!
Jo, to by šlo!
Nebo bych také mohl natáhnout ruce a strhnout tě pod sebe. Přitisknout tě k sobě a líbat tě tak dlouho, dokud bys nezešílela jako já.
Hezký plán, ne?


Zatřepu hlavou a zahanbeně sklopím oči.
Ona myslí na Silenku a ty....
Hovado!


"Nejdřív musíme k Minnii, to je jasné a pak....mohli bychom pro začátek navštívit páně Gereona, co říkáš?" Zachraptím a podívám se na ni. Oči mi zaplápolají touhou a já je rychle zase přivřu a rozpačitě si odkašlám.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.9.2014, 12:47:30
Až po další chvilce si uvědomím, jak je Gunter napnutý. Vlastně mě to praští po hlavě jak palice. Rozpačitě ruku stáhnu, i když ne úplně ochotně.

"Trápí se kvůli Silence." napadně mě okamžitě. A i když mi mé vlčí instinkty něco našeptávají, nějak to nedokážu uchopit. Nebo nechci? Nedokážu o tom teď přemýšlet. Jsem příliš opojená tím klidným, hřejivým, bezpečným pocitem, který jsem si ještě před okamžikem užívala plnými doušky. A cítím náhlou lítost, že jsem o něj přišla.

Rozpačitě se zavrtím, ale paži nechám tak, aby se mě Gunter dál mohl dotýkat. Je to tak... uklidňující.

"No a kde chceš začít?" zeptám se tiše, zamyšleně. I když v ten samý moment mi v hlavě zacinká jediné jméno: Sladká Minnie! Nechce se mi to znovu rozpatlávat, on v tom asi takový problém nevidí, ale neměla bych na ni zapomínat! Neměla!
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.9.2014, 11:16:47
Probírá se mými vlasy a já umírám. Šílím. Úpím jako roztoužený vlk.
Jsem Vlk. A co se roztoužení týče...
No...ehm....haúúúúúúúúúúúúúúúÚÚÚÚÚÚÚ!

Přesto neuhnu a statečně to slastné mučení vydržím. Nechci ji vylekat, že ano.

Pche.
Alibisto!
Neuhnul bys, ani kdybys z toho měl mít smrt. Chrouňáš si jako vepřík s rypáčkem zanořeným až po oči v pomejích.
Mručíš. Vrníš. Předeš.
Jako kočka protahující se na sluníčku, kterou někdo drbe v kožíšku.
Ještě chybí, aby ses vykotil na záda a rozkošnicky začal sténat.
A máš to zpočítané, to už nevysvětlíš.
Vole!
Bratříčku!


Pro jistotu pevně zavřu oči, aby mě neprozradil fakt, že mi svítí jako hladovému vlkovi.
Prsty stále zaťaté a ramena napjatá potlačovanou touhou. Kůži zježenou po celém těle.
Dokonale šťastný.
Dokonale v prdeli.

 
  Nyskel   Postava není přítomna 19.9.2014, 22:50:16
Ještě než mi stihne dojít, co to vlastně dělám, ucítím uvnitř, v hrudi, hluboký, uspokojivý pocit. Mé prsty klouzají po jemných a pružných kadeřích. To, co jsem chtěla udělat první den, kdy jsme se potkali. Dotknout se jeho vlasů.

Bezděky se trochu zasněně usměju. Je to pošetilé, vím to, ale ten hebký dotek ještě předčil má očekávání. Čekala jsem, že budou... drsnější? Tvrdší? Ne, jen hladce kloužou pod bříšky prstů a rozverně odskočí pokaždé, když vlna unikne mému doteku.

Až teď si všimnu, že mručí. Přijde mi to legrační a roztomilé. Je v tom něco... důvěrného. Blízkého. Nepřestávám v tom zvláštním opojení jemně škádlit rozpustilé pramínky. Je to příliš fascinující na to, abych se donutila přestat.
 
  Gunter   Postava není přítomna 19.9.2014, 22:38:24
Cosi ve mně hlasitě zajásá. Kdybych byl neotesaný domorodec, nejspíš bych začal křepčit kolem ohně. Nebo spíš kolem postele. Nadšením.
Neodstrčila mě!
Neodtáhla se!
A co víc! Nezačala jančit! JUPÍ!


Dotkne se mě a mně se okamžitě zježí celá kůže nadšením. Po páteři mi projede slastné chvění a nedokážu potlačit tiché bručivé předení, které rozvibruje můj hrudník.
Schoulím se vedle ní jak velká kočka a užívám si ten sladký dotek její dlaně v mých vlasech.
Konejší mě!
 
  Nyskel   Postava není přítomna 19.9.2014, 22:28:33
Váhavě se zadívám na ty černé kadeře, které mi překryly rukáv. Cítím teplo jeho pokožky a vypadá teď tak... zranitelně. Ten obrovský, černý Vlk. Nezkrotný a sebejistý. Silný...

Cosi se ve mně vzedme. Je to silné a prudké. A překvapivé. Na okamžik musím zadržet dech, abych to dokázala ovládnout. Co ale nedokážu ovládnout je má ruka. Naprosto bezděčně se natáhne a pohladí splyvající kadeře na mém předloktí. Jako bych konejšila malé děcko. Strašně zvláštní, intenzivní pocit...

 
  Gunter   Postava není přítomna 19.9.2014, 22:11:38
Naprosto mě přemůže záchvat vděčnosti. Ne, neodmítá můj malý zbabělý sebeklam. Nesmetla ho ze stolu, ani mi ho surově neroztrhala na cucky, místo toho se na mě snaží usmát a já vím, že to myslí dobře. Že se snaží být milá.

Schoulím se vedle ní a pevně přitisknu temeno hlavy k její paži. Jako malé dítě, které hledá dotek lidského tepla.
"Děkuju, Nys..." Zašeptám a pevně zatnu prsty obou rukou do postele, abych odolal nutkavé touze obejmout ji.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 19.9.2014, 22:07:15
Překvapeně zamrkám, ale rychle zaženu z tváře ten nechápavý výraz. Ještě pár okamžiků mi není jasné, co ho tak nadchlo.

Rozpačitě pokčím rameny a mírně přikývnu. "No... zkusit to můžeme." Pomalu se do mé mysli vkrádá nadšení. To jeho je nakažlivé.

"Co si to tu oba nalháváme?! Jak chceš najít nějakou holku po čtyřech letech?! A ještě k tomu s liščíma očima?! Zapomněla jsi už, jak ses ty sama bála? A to ta tvá odlišnost není vidět. Ne, když nechceš! Jak by se dokázala ochránit ta malá holka?!" "DOST!" vykřiknu v duchu. Logika je neúprosná a pochybnosti sžíravé. "Ale copak mu to všechno mohu vmést do tváře?! Nedokázala bych to!"

Vyloudím ještě jeden chabý úsměv a pak uhnu pohledem. Trochu se zavrtím, protože mi za tu dobu ztuhly nohy. Cítím teď v sobě podivnou směsici očekávání, obav a hořkosti. Je to zvláštní...

Opatrně se natáhnu zpátky na lůžko a lehnu si na břicho, abych ulevila táhlým škrábancům. Poočku přitom sleduju Guntera. Je to vlastně úleva, když mu tak září oči. Balzám... O to hůř mi bude, až zase pohasnou.
 
  Gunter   Postava není přítomna 19.9.2014, 21:54:38
Mám neodvratný pocit, že se dusím a ještě sám sobě škrtím přívod vzduchu. Zvráceně. Připitomněle.
A ona to nejspíš ví.
Není hloupá. Dobře si uvědomuje nesmyslnost té nesmělé touhy, která mě naplnila v posledních hodinách.

Po čtyřech letech?
Pche....
Lžeš sám sobě, Guntere z Tronje a hledáš pro sebe odpustky, kterých se chytáš s urputností medvěda, který našel plástev medu.


Přesto jsem ji vděčný, že to neřekne nahlas. Aspon ne přímo.
Odlepím pohled od stropu a konečně se na ni podívám.
Oči mi svítí. Nadšení. Nadějí. Psychopatickým lapáním po onem pověstném stéble pro tonoucího. Nebo spíš dávno utonulého....

"Ty bys to zkusila? Se mnou? Nevadilo by ti to?
Je to bláznivé, já vím....ale....i tak...
Nemůžu ji vyhnat z hlavy."
Dodám provinile a snažím se aspoň potlačit ten zcestný jas v očích.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 17.9.2014, 22:31:25
"Sakra!!" zakleju v duchu, protože se stalo přesně to, co jsem nechtěla. Nutím Guntera, aby si přiznal, že tohle je jen jeho toužebné přání.

Sklopím oči a snažím se vymyslet, co říct. Nevím to. Ani to netuším. "Co já vím, jak to u Vlků funguje?! Herdek!" kleju dál, ale moc mi to nepomáhá.

Nakonec pohled zvednu a povzbudivě pronesu: "No, určitě se po ní můžeme zkusit poptat, až se vrátíme do civilizace. Takové zvláštní dívky by si jistě někdo všimnul. A kdo ví..."

"Bohové, zní to TAK jalově! Falešně. I když jsem to myslela upřímně, zní to jako neskonalý, hloupý blábol." Neubráním se nespokojenému vzdechnutí.

Já se ovšem nevzdávám! Aspoň ne často. "Já vím, co si myslíš. A možná to tak je. Možná už Silenka není. Ale za zkoušku nic nedáme, no ne?" a vyloudím na tváři nejistý úsměv. V tuhle chvíli víc nedokážu.
 
  Gunter   Postava není přítomna 17.9.2014, 21:50:04
Jen si pozvdechnu a zadívám se do stropu. Upřeně. Zoufale. Jistě, je tam tolik zajímavých věcí...
Pavučiny, trámy, pavučiny....

Nechci se na ni dívat. Nechci přečíst ortel z její tváře. Vím sám o své beznaději. Kdesi hluboko. Ale tam se příliš často nepouštím. Je tam nevlídno a bezútěšno.
Nelíbí se mi tam.

Trvá to pořádnou chvíli. Teprve pak to přiznám i nahlas. Jsem chlap, ne?
"Ano, kdyby byla někde poblíž.....takže asi poblíž není.
Nebo už vůbec není."
Hlas mi přejde do chrapláku a pohled zůstane přikovaný nahoře mezi pavučinami.
Přece jen....je to bezpečnější.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 15.9.2014, 19:21:47
"Čtyři roky?!" jestli jsem v sobě měla ještě malou kapku naděje, rozplynula se.

A Gunter mi dá nevědomky zapravdu. Soucitně se na něj podívám. Je těžké si přiznat pravdu, ale snad už je na dobré cestě.

Ne! Dobrá cesta se nekoná. Chvíli mlčím a váhám. "No... já jsem ještě před pár dny netušila, že se dá komunikovat i jinak, než slovy, ale... kdyby s tebou chtěla navázat kontakt a byla někde poblíž, neslyšel bys její slova v hlavě?" optám se nejistě. Mluvím teď o něčem, čemu nerozumím, ale přijde mi to... nevím.
 
  Gunter   Postava není přítomna 14.9.2014, 21:41:00
Na okamžik sevřu pevně víčka.
"Jsou to čtyři roky, Nys. Je jí teď kolem třinácti let. Bylo ji devět, když se ztratila a šest, když ji unesli. Byla u nich celé tři roky. Aspoň to jsme vydedukovali z toho mála, co nám řekla." Přiznám stísněně.

Natáhnu se a konečně trochu uvolněnějí natáhnu ruce. Křeč, která je až dosud svírala, trochu povolí.
"Vím, že je to dlouho. Hrozně dlouho, ale v poslední době na ni musím pořád myslet. Vrací se mi do myšlenek a do vzpomínek neochvějně jako stěhovaví ptáci.
A hlavně co mě poranil ten medvěd. Jako by se kdesi ve mně protrhla nějaká hráz a já ji teď nedokážu zastavit.
Nedá mi to pokoj, ani na chvíli....Co když ona hledá mě....Víš, její mysl byla nebývale silná, co když se mě snaží najít?
Kontaktovat mě?"
Svěřím se ji tiše s bláznivým nápadem, který mě už chvíli obtěžuje.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 14.9.2014, 17:52:41
Bezradně vzdychnu. Nevím, co jsem si myslela. Když ji nedokázal najít on, jak bych mohla uspět já, navíc po tolika letech?!

"A jak je to dlouho?" optám se opatrně. Najednou nějak tomu, že by ta dívčina mohla přežít sama, bez pomoci. Pokud se jí vůbec kdy podařilo uniknout svým únoscům. Nejspíš už je dávno... "Sakra!" zakleju v duchu. Gunter by měla si konečně přijmout pravdu, ale proč bych to měla být já, kdo ho k tomu donutí?
 
  Gunter   Postava není přítomna 14.9.2014, 10:28:59
Chvíli jen tak mlčím a hledím do tmy.
"Ne, on to nebyl. Jeho pach bych poznal. Docela určitě. A tam....bylo jich tam víc. Řekl bych, že po zatčení Ruth, navštívila její domek spousta lidí. Možná té povídačce o unášení dětí opravdu věřili, kdo ví. Každopádně její domek prohledávali. Nevěděl jsem, který pach mám sledovat. Neotiskl jsem si ho." Vysvětlím stroze. Skoro jako bych se hájil. A já se hájím.
Co se Silenky týče, mám pocit jednoho obrovského selhání.

"Zerko něco zachycoval....nebo mi to tak aspoň připadalo. Já se v té směsici pachů, která vedla lesem nedokázal moc orientovat. A Silenčin pach jsem ztratil hned za vesnicí. Prostě najednou nebyl. Byl jsem z toho zmatený. Zoufalý.
Když ztratil stopu i on, jeden z nich jsem sledoval, ten který mi připadal nejvýraznější. Zavedl mě na falešnou stopu.
Silenku už jsem nikdy nenašel."
Svěsím hlavu a bezmocně rozevřu a zase sevřu ruku v pěst.

"A už nikdy. Nakonec jsem to vzdal....Což asi nebylo správné. Ona....pořád může být na živu. Někde. Sama. Opuštěná.
A já jí také opustil.
Ztratil jsem naději.....Nedokázal jsem vytrvat."
Přiznání se ze mě sype jako zhnilá jablka. A zapáchá.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 14.9.2014, 7:37:31
Hrdlo se mi opět stáhne hůzou. Vůbec mě to nanapadlo! A mělo! Jistě, že neodešla dobrovolně!

"Myslíš, že se pro ni vrátil tamten? Jak odjel na koni?" optám se přiškrceným hlasem. Rychle se ale vzpamatuju a konečně se probudí i mé logické myšlení. "Jeho pach bys ale na místě poznal, že jo?" dorážím na Guntera naléhavě. "Musel to být někdo jiný! A ty jsi jeho pach nezachytil?" Až když to vyhrknu, dojde mi, že tohle mohlo vyznít jako výčitka.

Nespokojeně se zavrtím a soustředěně stáhnu obočí. Mám ráda dobré konce a najednou mám pocit, že k tomuhle dobrému konci bych měla pomoct já.
 
  Gunter   Postava není přítomna 13.9.2014, 23:43:05
Smutně potřesu hlavou.
"Nemám. Víš, já si ani nemyslím, že by někam šla. Spíš ji někdo unesl. Ona...nevěřím, že by opustila Ruthin dům bez někoho z nás. Navíc tu byl Zerko. Někdo ho zbil do bezvědomí a já jsem si takřka jist, že ten, kdo to udělal, unesl Silenku. Odvedl ji pryč a ten nešťastný Vlk ji bránil.

I ta horečnatá snaha s níž mi ji pomáhal hledat. A ze začátku.....byl si naprosto jistý kam jde. Cítil stopu, kterou mohl sledovat jen on, protože on se s nimi setkal. Nebo s ním. Škoda, že se nikdy neměnil, jsem přesvědčený, že kdyby to udělal, našel by ji. Ve vlčím by mu ta stopa nikdy nevychladla. Dokázal by ji vystopovat!"
Pronesu pevně a naprosto přesvědčený o svých slovech.

"Jenže on....zřejmě kvůli tomu, co se dělo nahoře ve skalních hnízdě....nikdy se do vlčího neměnil. Vlastně jsem ho nikdy jako Vlka neviděl. Vždycky zůstával ve své lidské podobě.
A co se Silenčiny rodiny týče, nikdy o žádné nemluvila. I když se ji Ruth ptala.....Nechtěla o svém dřívějším životě vůbec mluvit. Nebo si ho nepamatovala. Nevím....Těžko říct."
 
  Nyskel   Postava není přítomna 13.9.2014, 23:22:35
"Takže nejsem první Vlk, kterého má na krku." bleskne mi v průběhu vyprávění o Zerkovi hlavou trochu nevhodná myšlenka. Na okamžik se za ni zastydím. "Vždyť mně nic není. Nikdo mě nemučil, netrápil, nechtěl zabít........" V ten moment se mi ale do myšlenek vloudí ostrá a nesmlouvavá pravda: "A přitom já sama zabíjela. Téměř bez příčiny!" Polije mě horko a tváře mi hoří. Stud, který teď cítím... Hluboké zahanbení. Je to jak dýka do zad.

Zalapám po dechu a pak se donutím odsunout tuhle do očí bijící pravdu někam do tmy. Jako bych ji mohla sprovodit ze světa. Jako by neexistovala. Vím, že se vrátí. A v ještě nevhodnější moment. Ale TEĎ o tom přemýšlet nechci. TEĎ NE!

Rychle se vrátím do příběhu. Je to ironie, ale v tenhle moment mi přijde bezpečnější než má vlastní minulost.

Když Gunter dovypráví, je z mé vlastní viny už jen sžíravý stín kdesi hluboko.

Zadívám se na něj a tiše se zeptám: "A nemáš vůbec tušení, kam mohla jít? Vždyť se svýma očima by se jen tak schovat nedokázala? Co její původní rodina?" vím, že tyhle otázky jsou zbytečné. Jistě se na ně sám snažil zjistit odpověď. Ale něco říct musím. Něco, aby věděl, že pomůžu.
 
  Gunter   Postava není přítomna 13.9.2014, 22:53:45
Trhnu sebou, násilím vyvedený z náruče hrůzných obrazů. Ne, že bych za to nebyl vděčný.
Na okamžik mi kmitne před očima Zerkova divoká tvář. Vlasy svázané na temeni hlavy do neuspořádaného ohonu, vousatá zjizvená tvář, oči, které už nikdy nebyly zcela normální.....

"Ano, Zerko přežil. Vzali jsme ho k sobě domů. Byl pak se mnou celé dva roky. Časem i začal mluvit i když dvakrát hovorný nebyl nikdy. Staral jsem se o něj. Hlídal ho a dohlížel na to, aby nikomu neublížil...."

Odmlčím se a neklidně si přejedu dlaní po tváři.
"Přece jen se z nás stali přátelé. Nebo něco vtom smyslu. Naučil se mi důvěřovat a po pravdě jsem byl pro něj asi tou nejbližší osobou, jakou si k sobě připustil.
Já a Silenka. Silenku měl moc rád...i když ona se ho ze začátku k smrti bála. Nakonec ale zjistila, že už ji nikdy neublíží a že to, co ji kdysi ubližovalo, v podstatě nebyl on. Silenka byla vůbec zvláštní. Dokázala se dívat na věci tak do hloubky, až to nahánělo husí kůži. A bylo rozhodně obdivuhodné, že se ho dokázala nakonec nebát.

Zerko totiž.....
Víš, on se z toho nikdy úplně nedostal. Zůstal napůl divoký. Nebezpečný.
Pokud se cítil ohrožený, útočil. Někdy.....někdy jsem ho musel v noci svazovat. Aby neublížil sobě ani druhým.
Bylo to dost příšerné.

On to ale chtěl....vyžadoval to po mně.
V té době začali znovu útočit na Ruth. Otec toho chlapce, kterému Ruth ošetřila nohu a kvůli kterému ji prvně nařkli z čarodějnictví a z toho, že unáší děti, se své pomsty nechtěl vzdát. V noci se plížil kolem domku Ruth a k naší nezměrné smůle zahlédl Zerka uprostřed jednoho z jeho nočních záchvatů hrůzy. Zerka, kterému šla od úst pěna a zrovna zuřivě kousal do kožených pout, která mu svazovala ruce. Silenka klečela před ním a snažila se ho uklidnit. Ovšem to tomu chlapovi nedošlo. Myslel si, že je to další oběť a že Ruth opět unáší malé děti. Aspoň tak to pověděl Gereonovi, pánovi z Grasslandu. A ten se téhle báječné historky chytil jako slepice flusu.
Nechal Ruth předvést, nadšený, že se konečně zmocní jejich koní."


Přivřu bolestivě oči a pak ze sebe dostanu i tu nejhorší část. Vypovím Nyskel průběh Ruthina procesu i její smrt.
Můj hlas je slabý, bez života a chvílemi se musím odmlčet, abych to dokázal dopovědět.

"Když jsem se dopotácel do Ruthina domku, byla Silenka pryč. Ona i Zerko. Toho jsem ale nakonec našel. Ležel v lese, zmlácený do bezvědomí. Nedokázal mi říct, co se stalo, ale šel se mnou. Nejspíš ji bránil do posledního zákmitu vědomí.
Tehdy přestal mluvit úplně. Přesto jsme zůstali spolu. Hledali jsme Silenku. Naprosto zoufale. Já a Zerko.
Vlk tak strávený hrůzami, které prožil, že už nikdy nebyl normální. Už nikdy nedokázal vést život, který měl nejspíš předtím. Ochraňoval jsem ho dva roky i když si ho každý ošklivil nebo se ho bál. A on mi to oplácel tichým, dojemným přátelstvím. Oddaností, která hraničila se zbožnováním a měla o to větší sílu, že byla němá.

Nakonec jsem ho s těžkým srdcem nechal v chrámu Slitovných bratří v Mezaninu. Šel jsem do míst, kam bych ho s sebou vzít nemohl. Ne, bez rizika, že přijde o život a to jsem rozhodně nechtěl.
Zůstal tam a jeho poslední pohled spolu se smrtí Ruth a zmizením Silenky, jsou ty nejtěžší prožitky, které mám."
Dodám tichounce, skoro je to jen vydechnutí.

To....a Křivý klíč.....
 
  Nyskel   Postava není přítomna 13.9.2014, 22:10:59
Další vyprávění už vnímám jen jako nevyhnutelné vyústění. Poslouchám, tvář odvrácenou, schoulená a tichá.

Ještě pár slz se mi skoulí po tvářích, ale záhy vyschnou. Nechci se litovat. Nechci litovat ty děti. Nic tím nezměním!

Jediné, co ze sebe v nastalém tichu dokážu vypravit, je tichý, bezbarvý povzdech. Mám to na jazyku. Chci mu vmést ten jeho "dar", ale nechci být krutá. Je vlastně dobře, že on pochybnosti nemá. Že tomu věří. Kdyby nevěřil, musel by se už dávno zbláznit. Po tom, co vinou vlčího daru už prožil.

Chci to už mít za sebou. Už se nechci dívat do téhle odporné minulosti. "Zerk přežil? A kam zmizela Silenka?"
 
  Gunter   Postava není přítomna 13.9.2014, 21:57:47
Vytrhne se mi a obejme si kolena. Rozrušená a strašně strašně vzdálená.
Zůstal jsem na to sám.
Najednou mám neodbytný pocit, že to chci mít za sebou. Už nechci vzpomínat, už nechci vyprávět.

Nadechnu se a udeřím hlavou o polštář. Tvrdě, násilnicky. Umím být velmi tvrdý a....velmi násilnický.
Můj hlas je tichý, ale nic nezastírá. Co už? Teď.....

" Byli jsme jako zbaveni rozumu. Já i Ruth. Jako bychom zešílely. Jako by nám všechna ta hrůza vzala schopnost chladně uvažovat.
Zmasakrovali jsme je.
Dokonale. Beze zbytku a bez slitování.

Několikrát nám toho večera šlo o život, oni uměli dobře bojovat a bránili se, ale my.....viděli jsme rudě a to nám propůjčovalo sílu. Sílu a zběsilost, kterou jsme na ta jatka potřebovali.
Nenechali jsme na živu žádného z nich a celou tu dobu jsme pátrali po jejich vůdci. Po mozku, který řídil tu příšernost.
Marně...

Když jsme se zastavili nad jejich mrtvými těly, byly jsme oba samá rána. Já kulhal na zadní nohu a Ruth měla zlomená žebra. Nevadilo nám to.
Proměnili jsme se a šli k těm dětem....
A pak, pak jsme se vrátili pro Zerka. Tehdy jsem jeho jméno ještě neznal. Byl divoký a zdálo se, že ztratil schopnost mluvit. Dobrovolně s námi jít nechtěl, byl nepříčetný strachy, takže jsme ho museli odvést násilím. Na řetěze....."
Přiznám kajícně a snažím se vytěsnit z myšlenek Vlkovu šílenoou panicky staženou tvář.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 13.9.2014, 21:28:31
Dívám se do uhlíků a snažím se nemyslet. Všechny myšlenky, které mě napadají, jsou plné zoufalství a výčitek. "Proč bohové stvořili Vlky?! Proč? Vždyť přinášejí jen zkázu. Sobě i všem okolo!"

Jenže Gunter pokračuje. Nedívám se na něj. Držím tvář odvrácenou. Jen má ruka jaksi zůstala pozapomenuta v jeho dlani. Netečná.

"Bohové! Proč?!" vykřiknu v duchu, vyprostím ruku z Gunterovy dlaně a obejmu si pevně kolena. Z očí mi vytrysknou slzy. Tvář mám stále odvrácenou, aby je Gunter neviděl, ale už to nedokážu ovládnout. Cítím zoufalství a lítost a samotu. Nevím, jestli jen kvůli těm dětem nebo i kvůli sobě, ale je mi mizerně.
 
  Gunter   Postava není přítomna 13.9.2014, 21:16:07
Znovu přikývnu.
"Odvezli jsme jich víc, ale přežili jen dvě. Byly na tom příliš zle. Některé...."

NE, tohle ti říkat nebudu. Tahle část je příliš hrozná.
Někteří byli příliš znetvoření. Na těle i na duchu. A byli nebezpeční. Bez jakékoliv možnosti k nim proniknout napadaly zběsile vše, co se k nim přiblížilo. A my....
Smrt je někdy milosrdenství, ale poskytnout ji, je zločin proti tvému svědomí, který nikdy nedokážeš rozsoudit.
Nikdy si nejsi úplně jistá.
Vždycky jsi plná pochyb, jestli to bylo opravdu nutné, jestli neexistovala naděje na záchranu. Způsob, který by mohl zabrat.
Cokoliv.


Pevně zavřu oči a znovu se podívám k sobě do vzpomínek.
"Začali se rojit jako včely v úlu. Ze všech stran.
Byli obrovští.
V životě jsem tak velké chlapy neviděl a to sám nejsem zrovna mrňavý. Oni mě ale všichni nejmíň o hlavu převyšovali.
Vypadali jako chodící almary plné svalů. Až mi to připadalo nepřirozené.
Na hlavách měli opravdu kápě. Vybíhaly do špičky, jako dravčí zobáky, takže jim vůbec nebylo vidět do očí. Museli ty děti neskutečně děsit.
Velcí jak stodoly, mlčenliví, v přílehavých kabátcích šedobílé barvy, kolem pasu rudé šerpy. Všichni byli oblečení stejně.
Nemluvili. Za celoud dobu jsem je neslyšel vydat jediný zvuk. Bylo to děsivé. Svým způsobem. Takové přízračné....."
Vzpomínám stísněně a svým způsobem zamyšleně. Jako bych nad tím znovu marně dumal.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 13.9.2014, 20:58:37
"Jen dvě?" vydechnu zoufale. Nemám představu, kolik jich tam bylo, ale "dvě" mi přijde strašně, hrozivě málo.

Po těle mi přebehně mrazení a bezděky si přitáhnu kolena blíž. Je mi zima. V drápancích na zádech nepříjemně škube a já se cítím, jako bych tam právě byla. Mizreně, zoufale, nicotně.

Nevím, jestli se chci ptát dál. Mlčím a dívám se na Guntera. On byl tak silný, že i přes tohle všechno dokázal jít dál. Ve stopách svého otce, který mu vštípil, že naše vlčí podoba je dar. "Jak si to ještě může myslet po tom všem, co zažil?! Bratra mu kvůli tomu zabili jak zvíře! Nevinné děti musely protrpět experimenty! Jak o tom pořád dokáže mluvit jako o DARU?!"

Uhnu pohledem a dál zasmušile mlčím. Dívám se na řeřavé uhlíky v ohništi. Cítím se strašně uvnavená a snad o třicet let starší. "Je to prokletí! Prokletí!!!"
 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.