abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Nyskel   Postava není přítomna 27.9.2014, 21:28:54
Je to tady. První zkouška mého rozhodnutí přišla ještě dřív, než bych ji čekala. Ještě dřív, než bych si dokázala představit.

Gunter rozpřáhne náruč v přátelském gestu a já na nepatrný okamžik ztuhnu. "Ví to? Vycítil to včera? Jistě, že to MUSEL vycítit, tak proč to udělal?! To mě chce otestovat? Jestli udržím Vlčici na uzdě? Nebo jestli on udrží svého Vlka? Nebo co tím sakra......."

"DOST! Přestaň myslet! A už vůbec nemysli za něj!" utnu rázně všechny ty dohady a nejistoty. Je to k zbláznění a nejraději bych si jednu vrazila. "Takhle to chceš pojmout? No jistě! To bude strašně nenápadný, když budeš o každém gestu pět minut přemýšlet! Prostě se seber a chovej se normálně!"

I když nemám tak úplnou představu o tom, co je normální mezi Vlkem a Vlčicí, prostě to hodím v tuhle chvíli za hlavu.

"Jako sestřička, pamatuješ? Vždyť ti to šlo a to jsi o tom vůbec nepřemýšlela. No tak! Seber se!"

Lehkovážně pohodím hlavou a uculím se zpátky. "Šetři si teplo, budeš ho taky potřebovat!" a rozpustile se uculím. Nebo se o to aspoň pokusím. No, dobře. Nepovede se mi to úplně na jedničku, ale vážně se snažím. Opravdu!

Uklidím si své věci a otočím se ke stolu. "Krááásně to voní!" zavrním spokojeně a rychle si sednu.

"Jo, jde ti to. Vidíš! Není to taková věda!" pochválím se v duchu, i když se to snažím malovat lepší, než to ve skutečnosti znělo."

Natáhnu se pro čaj a naliju rovnou i Gunterovi. Za okamžik už se zakusju do první placky, namazané medem. Mám strašný hlad! Ještě s plnou pusou se optám: "Tak čo dneška? Toho levhauta?" rychle žvýkám, protože můj žaludek nějaký levhart vůbec nevzrušuje, zato ta výborná placka ano.

"No skvělé. Tohle už znělo úplně v pořádku!" mám radost. Takovou tichou a opatrnou, ale je tam!
 
  Gunter   Postava není přítomna 27.9.2014, 21:12:41
Urputně se věnuji chystání snídaně. Tak nějak nechci myslet na nic znepokojivého. Jsem unavený. Předchozí hodiny byly tak vyčerpávající na moji už tak dost ztýranou mysl, že nemám chuť vracet se k čemukoliv ošklivému, ať už se Nys zamýšlela nad čímkoliv. Nebudu to řešit. Pokud nebudu muset.
Ne, dnes.

Potřebuji vypnout. Nemyslet na nic. Jen si užívat toho, že jsem tady, s ní a že je venku krásný svěží vzduch a za chvíli poběžím mezi jeho poryvy s kožichem zježeným a dostanu z hlavy vše, co tam nepatří.
Už takhle je všechno příliš složité na to, abych se tím zas a znovu sužoval. Stejně se to vrátí. Stejně budu zase a znovu řešit svojí bláznivou touhu po ní, budu muset bojovat sám ze sebou, takže teď nebudu řešit vůbec nic.

Nachystám na talíře placky a doprostřed stolu dám konvici s horkým čajem, keramickou nádobu s medem a druhou s marmeládou. Zkontroluji rány, které mi způsobil medvěd a když zjistím, že se zatáhly, přetáhnu sičistou košili a pročísnu si vlasy. Narozdíl od včerejška vypadám snad už líp a rozhodně se tak cítím.

Vrznou dveře a vejde Nys. Její tvář je daleko klidnější a mně se tělem rozlije hřejivá vlna. Otočím se k ní a na její poznámku se mi tvář roztáhne úsměvem.
"Jako by někdy nebyla. Potřebuješ zahřát?" Rozpřáhnu pohostině náruč a culím se na ni jako měsíček na hnoji.

Ne, nechci v dnešním dny žádné chmury. Ty jsem nechal ve tmě a chci, aby tam už zůstaly. Musím ze sebe dostat ten dojem špíny, které ve mně zanechalo moje vlastní vzpomínání.
Doba jatek už pominula.
A ani já tu nejsem, to co jsem býval.....
Kdysi.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 27.9.2014, 19:35:07
"Vyděsila jsem ho. Jistě. Vždyť skrýt něco před ním je prostě nemožné." na zlomek okamžiku se mi v očích za tím tvrdých povrchem mihne lítost. Snad i náznak omluvy, ale nevracím se k tomu. V tuhle chvíli nedokážu vše převést v žert. To už bych po sobě chtěla příliš.

Stáhne se. Vlastně jsem to chtěla. Ale když to udělá, malý zlomek ve mně zakňučí téměř fyzickou bolestí. Nechce, aby mě pustil. Nechce, abych zůstala sama se sebou.

Nepatrně se ošiju a vyštrachám se z postele. Natáhnu se pro své věci a bez jediného slova nebo ohlédnutí zmizím ve dveřích.

Ráno je chladné a vzduch průzračný. Voní po zetlelém listí a hlíně. Zhluboka se nadechnu a je to o fous lepší. Jako by ten čistý, ničím nezkažený vzduch čistil i mou hlavu.

Vykročím k tůňce, ale cestu nevnímám. Okamžiky, když můžu být sama se sebou, jsou mi v posledních dnech vzácné. Jsem za to vlastně ráda, ale naučila jsem se v tichu samotý přemýšlet. Vedle Guntera to dost dobře nedokážu. Protože mé myšlenky nebývají veselé a pokaždé mám strach, že něco vytuší.

Vracím se k posledním pár okamžikům a ke všem myšlenkám, které s nimi souvisely. Vidím to teď už naprost zřetelně. To znamení, které jsem vypálila sama sobě do kůže. "Jednala bych jinak, kdybych dokázala pochopit, co se mi děje? Mohla jsem tomu zabránit? Uměla bych to?" spytuju svá těžká a bolestná rozhodnutí.

U vody nechám mé tělo vykonávat pohyby mechanicky. Hlava má přiliš mnoho myšlenek, než aby se mohla na mém činění nějak podílet.

"Co kdybych... Co kdybych mu to zkusila říct? Opravdu by to nepochopil? Vždyť takhle my mohla jednat kterákoli vlčice v mé situaci! Ale... on není Vlčice. Navíc jemu to vysvětlil otec a bratr. Chápet o jako Dar. Odsoudil by mě. Ne za Torwalda, ale za ty, kteří následovali. Zavrhnul by mě..." Je to jako zatloukat hřebíčky do rakve svého utrpení. Smutné a zoufalé.

"Jestli to chci ale před ním udržet v tajnosti, nesmím trojčit pokaždé, když si na něco vzpomenu! Ano! Tím bych měla začít! Jestli chci nový život... s ním... měla bych se podle toho začít chovat! Copak není na světě spousta lidí, kteří prostě udělají tlustou čáru a začnou znovu?" Je to jako záblesk naděje. Světýlko na konci tunelu. "Jenže... dokážu to? Dokážu to tajit zrovna před ním?" Pochyby mě od toho světla vzdalují.

Dává se do mě zima. Ještě vlhká tvář a ruce mě zebou. Rychle dokončím umývání, roztržitě se rozhlédnu okolo, jestli jsem tam něco nenechala, a zamířím zpátky. Neměla jsem moc času, ale i ta chvilka mi pomohla trochu si utřídit myšlenky.

Do srubu vstupuju už o poznání klidnější. Vyrovnanější. Jedna věc mi stihla dojít. Nechci zpátky svůj život před pěti dny. Nestojím o něj! A nehodlám se k němu vracet, dokud bude jiná možnost. A Gunter je možnost daleko úžasnější, než v jakou jsem mohla doufat. TENHLE život se mi líbí. Zatraceně! A nevzdám se ho jen tak!

Na prahu se letmo ohlédnu ke stolu a donutím se lehce poznamenat: "Voda je jak žiletky, ale krásně to tam voní..." je to má nabídka ke smíru. A doufám... ne, vím, že Gunter ji přijme. Dokáže být tak neskutečně ohleduplný. A vůbec... musím si přiznat, že má i spoustu dalších kvalit...
 
  Gunter   Postava není přítomna 27.9.2014, 18:36:19
Prudkým zatřepáním hlavou se snažím získat nadhled. Ona můj pohled klidně opětuje a vypadá...jinak. Vzdáleně. Jako by mě viděla a přitom neviděla.
Jako by byla myšlenkami někde strašně daleko. Zraněná až do hloubky a zároveň tvrdě odhodlaná, nedat to najevo.
Skoro mě ta tvrdost až děsí. Nepatří k ní. Z odhodlání, které ji čiší z očí mě mrazí. I z toho upřeného pohledu. Možná bych byl raději, kdyby sklopila oči.
Bylo by to lidštější.

"Každopádně se ti to podařilo.
Vyděsila jsi mě."
Můj hlas je stále chraptivý.
A děsíš mě i nadále. Nebývale.

Uvolním stisk svých paží a stáhnu se.
"Jistě. Běž." Promluvím stroze, protože z jejich slov je patrné, že ať už si vzpomněla na cokoliv, se mnou to rozhodně sdílet nechce.
Ani náznakem.
"Já zatím dodělám tu snídani."Vstanu a mechanicky přejdu zpátky ke stolu.

Ona potřebuje prostor a já ji ho hodlám poskytnout.
Sám mám na duši příliš mnoho šrámu na to, abych to nechápal...
 
  Nyskel   Postava není přítomna 25.9.2014, 22:23:03
Snažím se soustředit na dýchání a nacpat všechnu tu špínu a hnus někam hluboko. Hrozně moc hluboko. Aby to ON nenašel! Pěchuju to horečnatě do temných zákoutí své duše, takže si ani nevšimnu, že se Gunter pohnul.

Když se dotkne mého ramene, vyjeknu a nadskočím, jako by mě přistihnul při... no... při všem! Poplašeně těkám očima po jeho tváři, jen přímému pohledu se vyhýbám jak popravčímu meči. "Kdyby se mi podíval do očí, poznal by to! Pochopil by!" Panika mě dusí a v krku mám knedlík.

Klesne na postel a... neodstrčí mě. Nevyháním mě. Nekřičí.

Sklopím hlavu a těžce polknu. "Je tak strašně těžké, když mi skoro vidí do hlavy. K čemu jsou teď všechny ty role a masky, které jsem se naučila používat jako zástěrku. Nikdo se ke mně nedostal. Ne přes mou přetvářku. Jenže k čemu mi to je s ním?! Já to nedokážu skrýt! Dřív nebo později to pochopí! A pak mě odkopne a zavrhne. Jako prašivou!"

Tahle představa je ještě příšernější než mé vlastní běsy. Skoro nemůžu dýchat. Ještě je to začarovaný kruh! Nedokážu ho prolomit. Ať udělám, co udělám, skončí to špatně!

Už už se chci dát na útěk. Utéct od hrozného prozření. Ale nejde to.

Nevzdám se! Ne tak snadno. To, co jsem objevila za ty čtyři dny, je příliš drahocené a krásné nato, abych to jen tak zahodila. Budu za to bojovat! I když mě to pak roztrhá na kusy, až to přijde, ten boj stojí za to! A bude o to tvrdší, že budu bojovat sama se sebou!

Ještě jednou se nadechnu a pak se odvážím podívat se mu do očí. Tvrdě se lesknou, ale za tím je zvláštní odlesk smutku a bolesti. Není v nich boj, jen nesmírné odhodlání.

"Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit." řeknu pomalu a i v mém hlase je zvláštní stopa pevného rozhodnutí. "Jen jsem si na něco vzpomněla, ale tím tě teď nebudu zdržovat. Půjdu se ještě před snídaní umýt, ano?"

Dívám se upřeně do jeho očí, ale uvnitř se kroutím bolestí. Je to zvláštně zvrácené a masochistické, jako kdybych držela ruku v plamenech, ale neuhnu! Trestám samu sebe.

Dívám se upřeně dál a čekám, až mě pustí a budu moct vstát.
 
  Gunter   Postava není přítomna 25.9.2014, 21:59:01
Rychlými úspornými pohyby začnu zadělávat na placky. Je vidět, že je to pro mě naprosto rutinní záležitost. Rozhodně to nedělám poprvé. Tiše si u toho pohvizduji, a tak mi to v první chvíli unikne.
Jen v první chvíli.

Najednou se zarazím uprostřed pohybu a otočím se.
Zdá se mi to?
Vytřeštěně se zadívám na klubíčko schoulené na posteli.
Nyskel nespí. Ani neodpočívá. Nyskel.....

Vyjeknu a skokem jsem u ní. Chytím ji ostře za rameno a otočím ji k sobě. Prudce přesto ne surově.
"Co se děje?" Vyhrknu vyděšeně a pátrám po výrazu její tváře.
Vlna smutku, paniky a nešťastného zmatku, která od ní stoupá mi skoro podlamuje nohy.

Už v příští chvíli poklesnu na kolena a přitáhnu ji k sobě.
"Nys...." Hlas mi zhrubne starostlivostí a zachvěje se špatně potlačovanou něhou. Mám pocit, že se rozletím na kusy.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.9.2014, 22:40:40
Jen se tiše zachrouňám, abych nemusela odpovídat, a zůstanu tváří otočená ke zdi. Tahle vzpomínka, která přišla tak nevhod, vytahuje další a další. Je to jako starý, odporně páchnoucí, rezavý řetěz. A zařezává se mi přímo do srdce.

"Co si to nalháváš?! Proč si tu hraješ na hodnou holčičku, když to není pravda! On to o tobě neví!!! Co by udělal, kdyby to zjistil? Pochopil by to? On se přece taky mstil! Ale mstil se jen těm, kteří něco hrozného udělali. Já se mstila..." těžce polknu. Připadám si nejdou jako zrádkyně.

"On mi o sobě pověděl tolik věcí. Takových, které ho nesmírně bolely. Ale já mu neřekla nic! Ani o Darkinovi, ani Torwaldovi, ani těch, kteří za ně platili..." Na okamžik se ještě snažím vydolovat v sobě ten rudý vztek, zlobu, nenávist, která mě poháněla až doteď, ale místo toho ke své hrůze nacházím jen prázdnotu, špínu a stud. Možná i znechucení nad sebou samotnou. Rudá pomsta už je jen vybledlá vzpomínka.

"Zatraceně! Tohle nemám zapotřebí! On mě nemá co soudit! Nebyl tam! Nezažil to co já!" snažím se ještě vztekle probudit svou pomstu, ale sama cítím, že je to zbytečné. Nedělám to kvůli němu. On mě nesoudí. To já soudím sama sebe. A je mi z toho mizerně. Strašně mizerně.

Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Jako bych konečně pochopila, že už to ze sebe nesmyju. "Bude to tam pořád... Bude mě to pronásledovat v nejméně vhodný moment. Budu to muset už navždy skrývat. I před ním... HLAVNĚ před ním!" Je to jako obrovský balvan, který mě táhne k zemi.

Ještě víc se schoulím do klubíčka a snažím se aspoň trochu posbírat. "Nesmí to poznat! Nesmí to poznat!" zaklínám se v duchu a cítím, jak ve mně navíc ještě narůstá panika. Je strašně těžké být s někým, kdo pozná víc než ostatní.

Při dalším zavrtění si nenápadně vysuším koutky očí a zhluboka se nadechnu. A znovu. A znovu. "To půjde! Určitě to půjde! Musí to jít!"
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.9.2014, 22:26:42
Překvapeně se podívám na její zachumlané tělo a nechápavě zakroutím hlavou.
Jak to pro vše na světě stihla?

"Nebuj, s medvědicí jsem žertoval, ony se dojit nenechají. Měl bych rázem o Guntera navíc. Roztrhla by mě vejpůl.
Udělám placky s marmeládou a ty se budeš muset spokojit. Aspoň ta marmeláda bude...."
Dodám konejšivě a tiše začnu kmitat po kuchyni, abych vše nachystal a ona si dostatečně odpočinula.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 24.9.2014, 22:08:46
Slovo zázrak mi na tváři vykouzlí důležitý úsměv. Jako bych o své výjimečnosti byla dokonale informovaná.

Ten úsměv nepatrně ztuhne, když vysloví slovo medvěd. "Medvěd... co když narazí tam venku na dalšího..." cítím, jak mi v krku roste knedlík, i když na tváři zůstává stále ten stejný výraz. "Jak jsem tohle mohla tak lehce pustit z hlavy?!"

Před očima mám rozbodanou medvědí hruď. Tohle mé psychopatické řádění, které tak úzkostlivě tajím před Gunterem. "Jak to, že vedle něj dokážu zapomenout na tolik věcí?!" žasnu v duchu dál, protože tohle mě donutilo sáhnout do vzpomínek ještě o několi dní zpátky.

Mladík s rozdrásaným hrdlem, ležící v blátě, v jeho ruce tři zakrslá růžová poupata.

Na okamžik se nemůžu pořádně nadechnout a těkám očima po místnosti. Hlavně abych se nemusela podívat do těch Gunterových.

S povděkem přijmu jeho nabídku ještě zůstat v posteli. Okamžitě se zachumlám do deky až po bradu a otočím se na druhý bok, jako bych měla v plánu znovu tvrdě usnout. Ale je to jen tím, že chci skrýt svou tvář, která je teď tolik rozčilená.

"Medvědům se, prosím, vyhýbej." zahuhlám ještě do pokrývky a pevně zavřu oči. Modlím se, aby vyrazil ven. Ta stále ještě čerstvá vzpomínka mě rozhodila víc, než bych čekala. Nebo mě snad rozhodilo to, že jsem si na chvíli namlouvala, že jsem někým jiným?
 
  Gunter   Postava není přítomna 24.9.2014, 21:57:02
Protahuje se jako kočka válící se na sluníčku a div, že nepřede. Nakloním se k ní a cvrnknu ji do nosu.
"Ty jsi takový malý chodící zázrak, viď? Nebo spíš ležící?" Brouknu něžně.
"Skoro se to ani nedá věřit, ale řekl bych, že jsi při chuti pořád. Medvěd nemedvěd, sadistické historky nehistorky.
Obdivuji tě."
Skloním se, odfouknu ji pramen vlasů z čela a vážně pokývnu hlavou.

"Takže já poběžím do světa, chytím první medvědici, podojím ji, abys měla to čerstvé mléko a pak se pustím do koláčů. Co říkáš, moje milá?
To víš, kručící bříško je tragédie, to nemůžeme nechat jen tak!"


Vyškrábu se do sedu a ještě jednou se zkusmo protáhnu.
Jo, to půjde.
Spustím nohy na zem a jen tak bosky vyskočím z postele, Nyskel znovu pečlivě přikryju.
"Tak si ještě chvíli zdřímni. Medvědice jsou nedostatkové zboží a ty březí tuplem." Oznámím ji, zatímco se soukám do bot.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 23.9.2014, 18:22:01
Jsem odhalena!

Pomalu otevřu oči a s provnilým výrazem se usměju. Jen tiše kývnu, ale dál zůstávám ve svém vyhřátém pelíšku.

Gunter se protahuje jak velká kočka a na okamžik mě napadne, že bych mohla vyzkoušet, jestli je lechtivý... Rychle ale tu myšlenku zaplaším. Při vzpomínce na včerejší... nedorozumění bych se měla držet zpátky, dokud si tohle nevysvětlíme.

No jo... vysvětlit to... ale když o tom teď tak přemýšlím, vůbec se mi do toho nechce. Hlavně netuším, jak bych tohle téma měla nakousnout. A hlavně, mám takový neurčitý pocit, že by nebylo dobré řešit to, když jsme oba v posteli. V jedné posteli!

Pozoruju ho s tím stejným, lehkým úsměvem a na okamžik se přenesu domů. Maminka mi v neděli občas nachystala snídani do postele. Když jsem byla ještě malá. A teď to vypadá, že se jí dočkám i od Guntera. Vrním... zářím... tetelím se blahem.

"Hmmm..." protáhnu rozkošnicky a zadívám se na strop, jako bych tam mohla najít inspiraci. "Dala bych si teplé mléko, čerstvý, voňavý koláč s mákem... nebo možná vánočku s meruňkovou mármeládou..." začnu si nehorázně vymýšlet a v očích mi poskakují jiskřičky.
 
  Gunter   Postava není přítomna 22.9.2014, 22:10:27
Přes veškeré předpoklady se mi podaří usnout. Přes veškeré předpoklady nemám děsivé sny.
Jako bych svým rozhodnutím, že se Silenku ještě jednou vydám hledat, zahnal všechny ty vlezlé tíživé můry posledních dnů.
Nic. Jen poklidný spánek a sny, jaké jsem už dlouho neměl. Ani budit se mi z nich nechtělo. Tak byly půvabné.

Přesto se probru poměrně rychle.
Jednak je tu lehce znepokojivá blízkost Nyskel.
Jednak ohlušující řev jejího hladového žaludku.
Zamžikám a po chvilce urputného boje otevřu oči.

"Máš hlad." Pronesu vcelku zbytečně, protože to je očividné.
"Velký hlad."

Rozkošnicky se protáhnu a pomalu se posadím. Vlasy odhodím rychlým pohybem z čela a zadívám se na svoji spolunocležnici.
Svým způsobem nemůžu věřit, že opravdu trávím noc co noc vedle tak krásné dívky a....
A nic.
Dělám bratra.

Kdy jsem se vlastně stal masochistickým mnichem z kláštera z obvzláště tuhou řeholí?
A proč?
A hlavně? Jak to vůbec můžu vydržet?


Musím obdivovat sám sebe. Některé mé části tenhle obdiv nesdílejí, ale má vůle je silná.
Jistě. Teď. Po ránu.
Když by řev jejího hladem běsnícího žaludku zchladil i toho nejvášnivějšího milence.

"Co by sis dala dobrého?" Zajímám se a pusu mám od ucha k uchu. Přece jen....tohle je nádherné ráno a i přes.....přes jistá drobná nepohodlí, si ho hromsky užívám.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 21.9.2014, 18:46:36
Do polospánku se mi vloudí zpěv prvních ptáků. Miluju tyhle chvíle. Oči ještě nechávám zavřené, ale už jsem vzhůru. Ráno se budím rychle. Vnímám svět zpoza víček a o to víc pátrám kolem sebe ostatními smysly.

Dnes ráno dlouho pátrat nemusím. Živočišné teplo vedle mě je sálavé a voňavé. Na okamžik se zarazím, ale Vlčice je za katrem. Oddechnu si. Musím si totiž přiznat, že je mi neskutečně příjemně. Teď, když se nemusím obávat nepředložeností mé zvířecí poloviny, zatraceně si to užívám.

"Jenže stejně to musím Gunterovi vysvětlit. Musím! Nechci, aby si myslel, že... že... že co? Že po něm toužím já?! Já s tím ale nemám nic společného. Zhola nic! Gunter je jako bratr. Jediná rodina, kterou mám." přesvědčuju sama sebe a není mi úplně jasné, proč si v duchu opakuju zřejmá fakta.

Nejstě se zamračím a rozhodnu se na tohle aspoň v tuhle chvíli zapomenout. Na svůj hlad se ale už zapomíná hůř. Hlasitě mi zakručí v břiše, ale nechávám oči pevně zavřené. Nechci ještě vstávat. Ještě ne, když tady je mi tááák hezky...
 
  Vlk   Postava není přítomna 21.9.2014, 18:14:02
Noc přichází do údolí Medového potoka vždycky tiše. Nepozorovaně se vplíží do jeho skal a přikryje ho záhyby svého měkkého sametového šatu.
Poklidná. Vlídná. Nikomu neublíží.
Nad horizontem zasvítí první hvězda a váš dech se zpomalí a stane se pravidelným.
Neklidné pnutí ve svalech ustane a do tváře se vám vloudí uvolněné výrazy.

I přes tu znepokojivou blízkost. I přes tisíce otázek a tisíce vrtošivých myšlenek. Tužeb i přání. Přes tohle všechno jsou vaše sny krásné. Není v nich vůbec nic děsivého ani neklidného.

Takový spánek je osvěžující. Blahodárný. Hlavně pro zranění, která jste utrpěli.
Když vás ráno probudí první paprsek slunce, je bolest pryč. Zůstal jen pocit jak při kocovině. Svaly vám tak trochu trnou a mrní, jako by vám po těle běhali mraveni.
Potřebujete se pořádně protáhnout.

Gunterův poraněný bok je ještě pořád ztuhlý, ale žebra má srostlá a může se bez problémů pohybovat. Trochu ztěžka a bez obvyklé elegance a lehkosti, ale rozhodně bez bolesti.

Nyskel se cítí víc než dobře a jako vždy, když přestane nějakou nepříjemnost, její žaludek zpívá hlady.
Co zpívá. Dá se říci, že přímo řve.

 
  Gunter   Postava není přítomna 20.9.2014, 23:14:00
Opatrně natáhnu do nosu její vůni a když v ní nezachytím žádný strach, ani paniku, úlevně vydechnu.
Nezačala se mě bát.
Vrátila se a nebojí se mě! Možná se ani nezlobí!


Na moje slova mi neodpoví, ale když vydechne, že je u mě, natáhnu ruku a pohladím ji po tváři.
"A to je moc dobře, Nys." Řeknu tichounce a zase ruku stáhnu, abych ji zase nepoděsil.
"Dobrou noc." Dodám ještě a honem si narvu dlaň, kterou jsem se jí dotkl, pod tvář. Aspoň něco z toho musím vytěžit a dokud je plná její vůně, můžu se jí tiše a nenápadně opájet, zatímco budu usínat.

A našinec se musí spokojit s málem, že ano.
Drobty ze stolu milované sestřičky. Ehm.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.9.2014, 23:03:12
Zdá se, že spí. Opatrně natáhnu své vědomí k tomu jeho. Konečně mi došlo, že bych měla víc vnímat jeho pocity. A tím mu pomoct. I sobě. Nám...

Cítím klid a radost. Nevím, jestli to "čtu" správně, ale je v tom určitě klid. "Kdyby mě odsuzoval nebo se na mě zlobil, určitě bych to poznala..." chlácholím se v duchu.

Když se ke mě tak najednou obrátí, polekaně stáhnu své vědomí zpět a napjatě čekám, co bude.

To, co mi řekne... je vlastně moc hezké. A hlavně smířlivé. Vím, že to musel vytušit. Má daleko větší zkušenosti a rozhodně není hloupý. Tohle je nabídka smíru.

Usměju se do šera. Vděčně. Promluvíme si o tom, ale až později.

"Jsem tu..." zašeptám a uvelebím se pohodlněji. I když asi neusnu hned, bude se mi spát hezky. Určitě...
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.9.2014, 22:50:28
Sotva se za Nyskel zavřou dveře, otočím se a udeřím pěstí do stěny. Vší silou. Až mi zapraští kosti a z úst mi vyletí vyjeknutí.
Nestačilo.
Rozeženu se ještě jednou a tentokrát nechám na zdi krvavý otisk.
Jo, to by mě mohlo uspokojit.

Zatnu zuby a na okamžik přitisknu rozbitou pěst k sevřeným rtům.
Sakra!
Tohle je čím dál tím horší!
Nejspíš jsem ji vyděsil k smrti a všechna ta důvěra, která se tak pracně mezi náma buduje bude zase v....no v hajzlu.


Nejraději bych se proměnil a začal zběsile výt.
Potřebuji výt. Řvát. Ječet.
Cokoliv.
Krev mi bouří zuřivě v žilách a dýchám jak uštvanej pes. Těsně před zdechnutím.
Očima propaluju dveře. Největší ubožák pod sluncem.
Ano, to jsem já. Seznamte se.

Tentokrát už jen bezmocně bouchnu rozbitou pěstí do postele, koneckonců nepotřebuji, aby se mě Nys ráno vyptávala, co se mi stalo.
Jenže ji prostě potřebuju.
Nemůžu usnout bez jejího tepla vedle svého těla.
Bez tichého pravidelného dechu vedle mé hlavy.

Průser.
Jsi v totálním průseru, Guntere.
A víš to...


Když konečně vejde zpátky, úlevou se mi málem zastaví krevní oběh. Okamžitě položím hlavu zpátky do polštáře a sevřu pevně víčka.
Ze všech sil se snažím dýchat normálně. Klidně. Jako by se vůbec nic nestalo.
Vklouzne na svoje místo vedle mě a mně se tělem rozšíří teplá vlna.

Je zpátky.
Vrátila se.
Ke mně!


Mám to dělat, abych nezačal znovu blaženě příst.
Místo toho chvíli počkám a pak se k ní obrátím tváří.
"Jsem rád, že jsi zpátky, Nys. Ta horečka mě ještě trochu spaluje a tvoje přítomnost mě uklidňuje...
Necítím se tak zranitelný, když jsi tu."
Svěřím se ji šeptem a tváře mi zahoří ruměncem nad tou nehoráznou lží.

Jenže... pravdu jí říct nemůžu, že ano.
To už bych ji víckrát neviděl. A to já nemůžu dopustit.
Prostě nemůžu....
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.9.2014, 22:21:25
Jen tiše přikývnu a vyklouznu ze dveří.

Venku, na vzduchu, je mi rázem líp. Mrazivý vzduch je plný vůní a pachů a naštěstí žádný z nich není tak neskonale dráždivý.

Udělám pár kroků do tmy a tiše obejdu srub. Snažím se posbírat všechny myšlenky, které se mi bez řádu a smyslu třepotají v hlavě.

Opřu se o stěnu srubu a na chvíli zavřu oči. Je temná noc, na obloze je i přes černé mraky vidět pár hvězd a já jsem aspoň na okamžik sama se sebou.

"Co se stalo? Co se to tam sakra stalo?!" zakleju v duchu.

Vlčice je za katrem a dívá se na mě. Skoro výsměšně. Vševědoucně. Jenže se jí zeptat neumím. Ne takhle.

Odehrávám si všechno v hlavě. "Gunter byl smutný a pak... napjatý. Cítila jsem to z něj. Ale proč mi TOHLE Vlčice udělala? To ji jeho Vlk tak strašně moc přitahuje? Copak mi TOHLE bude dělat pokaždé, když potkám někoho jak jsem já?! Co kdybych potkala Ruth? Nebo tu Gunterovu šlechtičnu? Nebo to funguje jen na muže? Ale Gutner by přece nikdy..." polknu. Nevím, nemám odpovědi.

Ale ta poslední myšlenka... "Co když... možná to byla ta vůně. Nevím, co to bylo, ale..." hrdlo se mi sevře. "Vlastně to znám. Znám tuhle... vůni. Jen jsem si to nechtěla přiznat. Protože vždy, když jsem ji cítila, byla mi naprosto odporná." Zdráhám se to slovo vyslovit i v duchu, ale je tam. "Touha... mužská touha... Cítila jsem ji z každé své oběti. Ještě zlomek okamžiku před tím, než jsem se proměnila a..."

Nedává mi to smysl. "Proč mi najednou nepřišla odpudivá? Ohavná? Nechutná? A proč na ni Vlčice nereagovala tak, jako dřív? Jindy by se už drala ven, aby zabíjela. Ale s Gunterem to bylo jiné. TAK jiné."

Mylšenka se líně převalí a dojde mi jiná věc. Gunter! "Jak mohl?! Vždyť mi tvrdil, že můžu být jen jeho malá sestřička. Nic víc!" Nechce se mi tomu věřit, že jsem tak naletěla. Hloupě a naivně... po tom všem!

"Jenže............ co když za to ON nemůže?! Stejně jako já za svou Vlčici? Možná bojuje úplně s tím samým. Naše zvířecí součásti k sobě prostě přitahuje... no... příroda. Vlastně je to logické!" vytřeštím oči do tmy. Tohle zjištění je jako spása. "No jistě! Vlčice vystartovala kvůli tomu, že cítila odezvu. TO byla ta neuvěřitelná vůně!"

Obličej se mi začíná rozjasňovat, i když obočí zůstává soustředěn stažené.

"S tím bratrem to mohl myslet upřímně! Jen prostě na chvilku ztratil kontrolu nad svým Vlkem! A když budu JÁ opatrnější, tohle se vůbec nemusí opakovat!"

Stojím a nerozhodně přešlapuju. Překvapuje mě, jak rychle jsem našla řešení. A hlavně, že to řešení je tak svůdné a jednoduché. Moct zůstat s Gunterem a přitom nemuset řešit nic dalšího.

Uvědomím si, že jsem venku už opravdu dlouho a tak si jen rychle odskočím opodál do lesa a zamířím ke dveřím. Než vstoupím, ještě jednou se zhluboka nadechnu chladného vzduchu. Vlčici mám sice za katrem, ale uvnitř bych zdaleka tak hluboce dýchat neměla!

Vejdu a tiše za sebou zavřu. Přihodím ještě pár polen do řeřavých uhlíků a vydám se k posteli. Cestou kontroluju Vlčici, ale ta se stáhla. Leží netečně v koutku a předstírá, že spí.

Vylezu na lůžko a soukám se pod pokrývku. Ano, venku mě ještě napadlo, jestli bych tohle měla znovu riskovat, ale ve Vlčím spát nemůžu a když začnu dělat další vlny, jen se v tom budeme zbytečně oba patlat.

Lehnu si tiše do tmy a váhám. Chtěla bych to s ním probrat. Potřebovala bych to, ale začít jen tak, bez úvodu... Co bych měla říct? A... možná se mu vážně chce spát a měla bych to nechat na ráno...
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.9.2014, 21:56:18
Její vůně se znovu změní, tentokrát je v ní čistý živočišný strach a panika. Odletí ode mě jako by se popálila a moje náruč zoufale osiří.
Šlehnu po ní pohledem, který je okamžik plný potlačované bolesti.
Bratr.
Nikdy nebudu nic jiného.
Bratr.
Nikdy si mě nepustí blíž. Tak blízko, jak bych chtěl. Tam totiž bratři nepatří....
A její důvěra má stále svoje meze....
Logicky.


Dívá se na mě, jako bych se na ni chystal skočit a já jsem tomu víc než nakloněný. Místo toho vyčistím tvář a když vykoktá tu chabou výmluvu, krátce přikývnu.
"Jistě."

Vzápětí odvrátím tvář a zadívám se upřeně do zdi.
Jistě! Jistě! Musíš přede mnou utéct, protože moje objetí nebylo ani trochu bratrské.
A ty to víš.
Někde hluboko to víš a hnusím se ti....


"Vrať se brzy. Nenechávej mě tu samotného. Prosím." Zašeptám poraženecky, protože moje prázdná náruč naříká jako opuštěné malé dítě.

 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.9.2014, 21:26:11
Cítím napětí i z něj. "Ví to!" rezonuje mi v hlavě. Připadám si jak nahá... téměř.

Jeho dotek téměř pálí. Bezděky sebou škubnu, ale rychle to zamaskuju nervózním zavrtěním a rukou si shrnu pramen vlasů z čela.

Jeho ruka se mi ovíjí kolem ramen a panika zase začne získávát vrch. Vyplašeně po něm střelím pohledem. "On si to špatně vysvětlil?!?!?!?!" krve by se ve mně nedořezal. Já a on... muž...

Prudce sebou hodím zpátky, až narazím rozdrápanými zády do zdi. Bolest teď ale vůbec nevnímám.

Promluví a já si ho nervózně měřím. "Zatraceně!!! Ví o tom! MUSÍ to vědět!!!" horečnatě přemýšlím. "Myslel to vážně jen tak? Že se mi něco zdálo? Ne! Určitě jen nechce, abych si nepřipadala trapně. Možná... no... možná už se mu něco podobného stalo... někdy... s někým... no..." utápím se v pochybnostech a nervozitě. Nejraději bych se vytratila, ale to teď...

"Já si ještě to... no... odskočím." vykoktám nakonec a vydrápu se z postele. "Hned jsem zpátky." zamumlám ještě před rameno a zamířím ke dveřím.
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.9.2014, 21:10:23
Pronikavá vůně, která mi působí takové trampoty, najednou odezní a vystřídá ji strach. A rozpaky.
Nyskel sedí na patách, houževnatě pozoruje svoje ruce a tváří se jako spráskaný pes.
Že by věděla?
Vycítila moje vzrušení?
Sakra!


Pohled mi vyděšeně sklouzne dolů a rychle si přitáhnu přikrývku ještě blíž a trochu ji nahačmám.

Co si o tobě pomyslí, chlíváku?
Co si jen, kurva, pomyslí?
Že ji chceš.....jako nějakou.....
A ty chceš! Nelži si do vlastní kapsy!
Důkaz schováváš pod dekou jako poslední ubožák.
No, skvělé. Naprosto skvělé!


Zasténám docela hlasitě a rychle to protáhnu do zívání.
Mlžit! Mlžit! Mlžit!
Tohle prostě přiznat nemůžu.


Natáhnu ruku a dotknu se jí. Mezi zuby mi rázem unikne tiché syknutí. Skoro to vypadá, jako by mě ten dotek bolel.
A taky bolí.
KURVA!


Nicméně zatnu zuby a můj dotek zesílí. Protáhnu paži kolem jejího ramene a přitáhnu ji k sobě. Zase si lehnu a ji strhnu sebou. Pěkně počestně, tak aby ležela v ohbí mojí paže.
Jako ten nejslušnější brácha na světě.
Hauuuuuuuuuuuuuuuuu.

"Budu dávat pozor, aby se ti nezdálo nic ošklivého ani znepokojivého." Oslovím ji tiše a chlácholivě, zatímco uvnitř úpím jako nadržený pes.
Já spát přece nemusím, že ano. Klidně tu můžu zoufale a beznadějně výt až do božího rána. Hlavně, když ona bude mít klid....
Fakt můžu.
Klidně.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.9.2014, 20:39:25
Jistě! Jak jsem mohla doufat, že by tohle zaspal. Když tu sebou plácám jak ryba na suchu. "Ta zatracená mrcha!!!" zakleju v duchu vztekle.

"Nic, já jen..." těžce polknu a horečnatě přemýšlím, co si vymyslet. Jenže než dokážu poskládat aspoň jednu větu, je to tu opět. A je to ještě silnější než předtím. A přijde to přesně v moment, kdy se zhluboka nadechnu. Je to zvláštní, opojná vůně. Divoká a nespoutaná. Zatemňuje mi mysl a já jen otvírám pusu naprázdno jako kapr. Zalapám po dechu a pak mi dojde, že tohle je přesně TO, co dělat nesmím! Dýchat!

"Vlčice! Musím ji dostat za katr!!!" to je teď to jediné, co má rozbouřená mysl dokáže zformulovat.

"Já..." hlesnu ještě napůl nepřítomně, jak strašně moc se snažím soustředit. V mé hlavě se objeví mýtina a kamenné vězení, ale Vlčice, která je tam v tu chvíli také, zuřivě bojuje. Je pološílená touhou. Z hrdla se jí dere něco mezi vzteklým štěkotem a roztouženým mručením.

Vyděšeně se na ni dívám. "Tohle mi nikdy neudělala! NIKDY! Co se u všech Bohů děje?!"

Panika, která mě pohltila společně s touhou Vlčice, mě téměř ochromuje, ale nakonec zatnu zuby, pevně zavřu oči a napnu každý sval v těle. "NE! TOHLE MI DĚLAT NEBUDEŠ!!!" křičím na ni nenávistně.

Ještě její poslední zoufalý pokus a zámek zaklapne.

Jsem napnutá jak struna a nehty se mi zarývají do dlaní, jak jsem usilovně zatínala pěsti. Touha Vlčice mi stále ještě koluje v žilách, ale už je to jen slabý závan, který se vytrácí.

Pomalu otevřu oči a, aniž bych se na něj podívala, namáhavě se vysoukám nahoru a sednu si na paty. Tvářím se jak hromádka neštěstí. V rozpacích, zahanbená, rozladěná. "Tohle musel vycítit. Ví to! VÍ! Bohové, co mu mám říct?! Já za to ale opravdu nemůžu..." kňourám v duchu.

Napadá mě tisíc důvodů, proč se to stalo. Tisíc drobných chyb z mé strany. A jedna obrovská, že jsem ji nezavřela dřív! Ale proč to udělala?! Proč zrovna teď?!

V krku mám obrovský knedlík, hlavu klopím a provinile sleduju své těsně sepjaté dlaně. Nejraději bych vystřelila ven a utekla, ale něco mě tu drží.
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.9.2014, 20:08:33
Spokojeně odplouvám do míst, kde mě moje vlastní nebezpečné touhy nemohou ohrozit. A hlavně ji.
Přímo přede mnou běží do kopce ušlapaná cestička a já se vydávám po ní, odhodlaný ponořit se až po krk do svého snění. Ať už je na jejím konci cokoliv.

Utíkám čím dál tím rychleji. Svaly se mi napínají jako provazce a dech se úží v hrdle. Hruď se mi zběsile zdvihá.
Mám kyslíkový dluh.
Pak moje týrané nozdry naplní pronikavá vůně. Zhluboka nasaji a hrudník se mi začne zdvihat ještě rychleji.

Nyskel!
Najednou ji mám všude. Na kůži i pod ní.
A můj sen se dokonale rozpadá. Ta vůně je příliš silná. Příliš blízká.
Příliš, příliš sladká.....

Otevřu oči a sen je v háji. Zato vůně zůstává.
Opravdu je kolem mě. Všude. A vychází zcela jednoznačně z ní. Moje tělo na ni bouřlivě reaguje.
Vyděšeně se posadím a přitáhnu si přikrývku.

"Nys! Co se děje!" Vyhrknu vyděšeně, protože to, co proklamuje její vůně se prostě dít nemůže. Takové štěstí nemám.
Spíš se ji něco....ehm....zdálo....
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.9.2014, 16:28:36
Překvapeně zvednu obočí, ale Gunter už to vidět nemůže. Prostě ukončil konverzaci, přivrtal se ještě blíž a spí... Spí?!

Po tom všem mi to přijde zvláštní. "Jak dokáže teď jít spát?!" Vlastně mu tak trochu závidím.

Ležím na břiše, opřená o lokty a dívám se na jeho tvář, která je těsně přitisknutá k mému předloktí. Je teď tak blízko. I když je světla ve srubu opravdu už jen troška, i tak studuju hladké čelo s náznakem hluboké vrásky mezi obočím, stín tmavých řas, linii nosu, tmavé strniště na tvářích...

"Je zvláštní, jak rychle se dá přijít k bratrovi. K rodině... Nikdy bych nevěřila... neuměla jsem si představit, že by mi s cizím mužem mohlo být takhle." Nejraději bych ruku znovu zabořila do těch hravých pramínků, ale přijde mi to... no... nepatřičné. I když bych chtěla. Moc!

S tichým povzdechem se místo toho opatrně natáhnu, jenže... jak jsem si složila ruce jako polštářek a položila na ně hlavu, obličejem k němu, mám jeho vlasy sotva pár centimetrů od nosu. A když se nadechnu.........

Prudce se vymrštím zpět na lokty, do původní polohy. Nečekala jsem to. Ta zrádkyně! Číhala ve tmě a zapomněla jsem ji zavřít. Tělem mi projede prudká vlna... čehosi. Těžce polknu a zhluboka dýchám, abych uklidnila tep, který mi vylítl. Vyplašeně střelím pohledem po Gunterovi. "Sakra! Sakra! Sakra!" Tohle by se mi jen špatně vysvětlovalo.
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.9.2014, 16:14:43
"Tak fajn!" Zavrtám se ještě hlouběji do tepla její paže a sebedestruktivně nasaji do nosu její vůni.
"Zítra vyrazíme na levharta!" Prohlásím pevně a zavřu oči.

Nic jiného stejně dělat nemůžu a než bych pokoušel osud a Nyskelinu trpělivost, raději se pokusím usnout. Třeba se mi o ni bude aspoň zdát.
Třeba....
 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.