abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
24.10.2014
23:55:12
Zachtím závan myšlenky. Nakrčím obočí a znovu se soustředím. Cítím jen... vztek? Rozčilení?

"Co se děje, Guntere???" vyšlu naléhavou myšlenku a neubráním se lehké pachuti paniky.

Vyrazím za ním, ale zdá se soustředěný. Jakoby uzavřený. Jeho myšlenky, pocity, které ke mě letmo doléhají, jsou plné únavy a fyzické námahy.

"Spadl jsi někam? Kde tě mám hledat?" zaprosím znovu, ještě naléhavěji. I když si to nechci připustit, to ticho na druhé straně mě naplňuje bezmocí... a vztekem!

"K sakru! Tak k čemu to vlčí plkání máme?! To tady mám běhat pořvávat nahlas? Aby mě milostpán ráčil odpovědět?!" Ano, mezi mé špatné vlastnosti patří i to, že svůj strach dost často překlápím do vzteku. Pomáhá mi to, i když navenek to není zrovna ctnost.

V kleči kousek ode mě uslyčím dupot. Vím, že je to on. Už nějakou chvilku větřím ve vzduchu jeho pach. A taky Certuse a Belly.

Když se konečně vyloupne, zůstanu stát a namáhavě odfukuju. Ne, ani mě tenhle výlet úplně nesednul. Čerstvě zacelené jizvy na hřbetu pěkně štípou potem.

Kdybysch se jen chvilku podívala do svého nitra, uvidím tam obrovskou, blankytnou úlevu. Moře... oceán úlevy. Jenže nad ním doutná všechen ten strach a bezmoc, kterého se nedokážu jen tak zbavit. A tak než si stihnu nadšeně vydychnout, že je v pořádku, vztek mě předběhne. A musí ven!

Stačí jen okamžik a stojím před ním komicky postrojená. Oči přivřené v úzkých štěrbinkách a ruce založené v bok.

"Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi ani jednou neodpověděl?! JEDNOU?! To jsi mě to vlčí plkání nemusel učit, když se pak neobtěžuješ odpovídat!" vychrlím ze sebe žhavou lávu a ještě v letu mi dochází, že jsem to měla spolknout.

Pohled na Guntera je vlastně dost žalostný. A něco mi říká, že za to bude moct Bella. Kobylka vypadá dost poplašeně a srst má plnou prachu a bodláků.

Zpátky to ale už vzít nejde...

Vlk
24.10.2014
23:40:51
Gunter nasadil poměrně stejnoměrné tempo. Kde to šlo, hnal oba koně cvalem, proplétal se obratně mezi stromy a když přišlo příliš prudké stoupání, zdolával je krokem, stojící ve třmenech a nakloněný ke krku houževnatého hnědáka. Občas musel zápasit s Bellou, která nesla lehčí váhu a měla tendenci hřebce na úzkých kamenitých stezkách předbíhat a vznikalo riziko, že je oba srazí dolů.

Přesto zdolával poměrně velké vzdálenosti poměrně rychlým tempem a držel se v sedle i přes občasné hnědákovo klouzání. Uháněl dál a hekal.
Poháněný touhou být co nejdřív u Nyskel, protože vědomí, že ji nechal v horách samotnou mu nebylo zrovna příjemné.

Pravidelný tupý dusot osmi koňských kopyt, bolest ledva zahojených žeber a odfrkování šplhajících zvířat ho začaly ukolébávat a jeho pozornost značně otupěla. Zaposlouchal se o vzdáleného pískotu jestřába a snažil se odhadnout, kde přesně lítá.

A pak se to stalo. Z křoví vyletěl tetřev a s rozčíleným tokáním vrazil Belle rovnou do nohou. Klisna se okamžitě vzepjala na zadní, kopytem šlehla hnědáka pořádně do krku, udělala čelem vzad a pádila pryč.
Gunter hlasitě zaklel, rychle si přitáhl hnědáka za otěže a když ho uklidnil, vyrazil se sveřepým nadáváním za ní. A honil ji dlouho.
Hodně dlouho.

Když se konečně vynořil kousek od Nys, přišel z úplně jiné strany, než kudy odjel, vlasy měl rozcuchané a plné větviček a na tváři notně pohoršený výraz. Kobylčinu uzdu měl omotanou kolem zápěstí, a tak trochu vypadal, jako by ji celou dobu hledal pěšky. Možná to tak i bylo, protože jeho myšlenky, které Nyskel už chvíli zachytávala, byly plné šplhání, padání, drolících se kamenů a pokroucených kosodřevin.
No, idylická nedělní procházka skalnatým terénem.

Nyskel
24.10.2014
23:17:56
Nejprve opatrně seskakuju ze skály na skálu, ale jak se dostávám níž a níž, nervozita roste.

V hlavě se mi objevují nesourodé útržky vzpomínek. Máchnutí medvědí tlapy... vyceněné tesáky... růžové maso rozbodané na kaši... tři zvadlá poupata postříkaná krví a blátem! "Zatraceně!!! Vzpamatuj se!" okřiknu se napůl vztekle, napůl plná strachu a obav.

Okřiknutí přijde právě včas, protože se mi po packou uvolní kámen a mám co dělat, abych nesklouzla dolů do rokle.

"A dost!" zahučím v duchu a zarazím se prakticky na místě. Ještě pár nádechů a pak už zavětřím. A vyšlu své myšlenky. "Nemá smysl řítit se dolů jak blázen! Používej smysly! Je určitě v pořádku, jen se soustřeď..."

Gunter
24.10.2014
23:10:59
Cesta domů mi trvá dvakrát tolik času, než bych předpokládal. Dýchá se mi čím dál tím hůř a je jasné, že jsem svoje síly notně přecenil. Měl jsem si dopřát aspoň jeden den odpočinku, aby se tělo stačilo zregenerovat.
Zatracený huňáč!

Svým způsobem jsem zatraceně rád, že mě Nyskel nevidí. Sešupem domů už regulérně kulhám. Svalím se na zápraží a chvíli jen tak ležím a oddychuji. Koukám se na nebe a mimoděk si vyvolávám do paměti její blízkost. Teplo jejího těla, její dech na mé tváři. Tak blízký a důvěrný a přitom tak směšně vzdálený a izolovaný.
Bratr.
Odsoudil jsem se k bratrství a i když vím, že tahle řehole bude čím dál tím těžší, zvráceně v ní pokračuji.

Trvá to pořádnou chvíli než se proměním a odbelhám se ke koním. Certus mě uvítá zařehtáním a okamžitě přicválá. Div mě nepřeválcuje. Belle to trvá o trochu déle. Pak ale přiluše také, zvědavá, jestli jsem nedonesl nějaký mls.
S oběmi se přivítám a pak se unaveně pověsím Certovi na krk.
"Nejraději bych se zahrabal do sena, brácho. Jsem mrtvý muž."Postěžuji si mu a začnu ho pomalými, takřka lenivými pohyby sedlat. Několikrát musím činnost přerušit a když mu vyhazuji těžké sedlo na hřbet, vyheknu jako stará kořenářka.

Chvíli zvažuji, co s Bellou, ale vázat se mi ji nechce. Nakonec ji také osedlám, protože je mi jasné, že by stejně běžela za námi. Nechce se od Certa hnout ani na krok a když ho odvedu ke srubu a nechám stát před verandou, nalepí se mu na bok.
Nakonec se tedy vrátím do přístřešku pro sedlo a osedlám ji také. Naložím ji na hřbet všechny věci, které jsem nachystal k lovu i táboření a pak se konečně vyškrábu do sedla. Na druhý pokus.

Pobídnu Certa do klusu a uvelebím se co nejpohodlněji. Marná snaha. Žebra vřískají odporem při každém pohybu. Zatnu zuby, pevně se zapřu do třmenů a přejdu do cvalu. Aspoň dokud to jde.
Bella samozřejmě letí za námi jak splašená a jak pomalu stoupáme, musím konstatovat, že obavy Nys jsou docela zbytečné. Znamenitě si s rozmanitým terénem umí poradit.

Nyskel
24.10.2014
22:29:49
Zadýchaně dosednu vedle svého úlovku. Měla bych se proměnit a přetáhnout kozu stranou, nachystat na zatopení, měla bych...

Jenže nedokážu se na nic pořádně soustředit. A už vůbec se mi nechce do lidského. Ať chci nebo ne, ve vlčím se cítím prostě bezpečněji.

Kromě bezpečí mám ovšem ještě jeden důvod. Ve vlčím ucítím Gunterův návrat rychleji. Pátrala jsem až doteď po jeho přítomnosti snad každou druhou minutu a nic! Nejprve jsem se uklidňovala, že už je dole u srubu a prostě je to moc daleko. Jenže teď už by se měl dávno vracet! Když odcházel, cítíla jsem jeho myšlenky na dost dlouhou vzdálenost...

Nervozita ve mně při té nečinnosti dál a dál bobtná.

Zadívám se na slunce, které už se kloní k obzoru. Hrdlo mi začíná svírat strach. A vím, že teď se nebojím o sebe, bojím se o něj!

Ještě na okamžik zaváhám a natáhnu myšlenky jak nejdál dokážu... NIC. Ne, už nevydržím čekat.

Se staženým hrdlem vyrazím po jeho stopě. Musím ho najít! Určitě je v pořádku a bude se mi pošklebovat a já budu hrát uraženou a.... "Sakra, kde vězíš!!!"

Vlk
24.10.2014
22:12:10
Po delším pátrání se ti podaří najít velmi slušné místo pod skalním převisem, které je dost daleko od loviště sněžného levharta a v dostatečné blízkosti vody a kouska vysušené trávy, aby se mohl Certus pást. Je tu i slušná zásoba dřeva, kterou můžeš z okolí natahat na oheň.



Tábořiště založíš poměrně lehce a rychle, protože vtom máš opravdu bohatou praxi, stejně tak najdeš i kozu, kterou se ti podaří po krátké honičce složit a odtáhnout do vašeho nového improvizovaného tábora. Pomalu dostáváš hlad a Gunterova nepřítomnost je čím dál tím....protivnější.
Stále častěji zalétáš pohledem ke stezce, na níž by se měl objevit a v duchu počítáš čas, který mu cesta ke srubu mohla zabrat. A počty ti nevycházejí.
Dávno měl být zpátky.

Nyskel
22.10.2014
21:52:16
Tiše přikyvuju a bloudím pohledem po okolí. Jsem nervózní a nejistá. "Proč, u všech Bohů?!" okřiknu samu sebe. "Děláš, jako bys nikdy nebyla sama v lese! Koukej se sebrat!" rozkazuju si, ale moc to nezabírá. Cítím, že nálada mi rapidně klesla a to se ještě zhorší, když se Gunter promění.

Ucítím prudkou touho ho zadržet. Ta představa, jak jeho černá, lesklá srst mizí za skálou, mě svírá a dusí.

Musím se otočit. Kdybych se dívala, jak odchází, nevydržela bych to. Vykřikla bych. Zadržela bych ho. "Zbláznila ses?!" zavrčí ta cynická Nyskel uvnitř mé hlavy. Ale nemůžu si pomoct.

Bezmyšlenkovitě, naléhavě natáhnu myšlenky jeho směrem. Nedívám se tam, ale myšlenky ho prostě nemůžou nechat jen tak jít. Dokážu je zkrotit natolik, aby se ho nedotkly, ale jdou s ním. Kousek za ním...

Měla bych se proměnit a vyrazit na lov. Neznám to tady a sehnat nějakou kozu může být složité.

Místo toho ale pomalu přejdu k okraji výčnělku a zadívám se do dáli. I když je výhled dechberoucí, nevidím nic. Vracím se pár okamžiků zpátky a snažím se pochopit samu sebe. Bylo to strašně silné. Ten pocit ztráty, osamění. A přitom jde jen na pár hodin pryč. Vrátí se. Slíbil to! "Co se tady, sakra, děje?! Vždyť ho znám sotva prá dní! Nemohla jsem přece k němu tak... přilnout! Možná je to tím..." vzpomenu si zase na ta tři zakrslá poupata v blátě. "Možná mě to rozhodilo víc, než jsem si myslela." dumám tiše.

I když mi myšlenky pomáhají rovnat si hlavu, v srdci zůsává stejný, urputný pocit prázdnoty, samoty, touhy, aby tu už zase byl. Jako bych nebyla celá. "Zatraceně! Co to plácáš?!" utrhne se opět.

Zhluboka vzdychnu a pomalu se vydám zpět ke skále. Nechám přeběhnout svědění po páteři a už ve vlčm zhluboka zavětřím. Je to teď najednou všechno jednodušší."Návnada, pamatuješ?"

Vyrazím lehkým klusem nahoru do skal a nechávám to na Vlčici.

Gunter
22.10.2014
19:36:47
Nyskel souhlasí a já s úlevou přikývnu. Tak trochu jsem čekal, že se začne vzpouzet a představa, že ji budu muset přesvědčovat....
Ne, jsem příliš unavený a čeká mě cesta tam a zase zpátky.
Nemám na to.


"Díky. Najdi prosím tě nějaké dobré místo k utáboření, dost daleko, aby nás neucítil. Jeho pach už poznáš a nesmí o nás vědět nebo se vydá jinam. A až ulovíš tu horskou kozu, přikryj ji větvemi jalovce, aby kořist neucítil a nepřilákala ho. Já hned vyrazím, abych byl co nejdříve zpátky. Certus tu cestu zvládne rychle, je zvyklý zdolávat nepohodlný terén. I v zimě, natož teď. Budu zpátky než zapadne slunce."

Na okamžik to vypadá, jako bych se ji chtěl dotknout a přesně tak to i je, ale nakonec to ovládnu a jen se usměji.
"Vrátím se." Protáhnu hřbet prudkým pohybem a doskočím na tlapy. Ještě krátce mrsknu oháňkou ze strany na stranu a měkce se odrazím.
Můj start však není ani zdaleka tak plynulý, jako když jsem vyrážel od srubu. Můj krok je těžší a trhanější a boky se prudce zdvihají při každém nádechu.

Nyskel
14.10.2014
21:36:25
Pozorně ho poslouchám a soustředěně se mračím.

Nad jeho velkorysou nabídkou skolit horskou kozu nadzvednu obočí a nejistě pokrčím rameny. "No, klidně můžu."

Jenže další Gunterův plán se mi pranic nezamlouvá. Zůstat tu sama? V divočině?

"Co blázníš?! Doteď jsi tak cestovala a nevadilo ti to! Od kdy jsi taková citlivka?!" pošklebuje se mi cynická Nyskel.

Jenže vzpomínka na medvěda je sotva pár hodin stará a ta se jen tak nevytratí.

Těžce polknu a uhnu pohledem. Je mi trapné přiznat svůj strach, který i mně samotné připadá směšný. "Když ucítím medvěda, prostě uteču! Nic na tom není! A do setmění bude Gunter zpátky." přesvědčuju samu sebe.

"Dobrá..." přitakám nakonec a nedokážu úplně zakrýt stopu rozladění. "Já se postarám o návnadu a ty zajdeš pro koně. Znáš líp cestu a Certus si tu asi poradí líp než Bella." Zní to, jako jeden velký vzdech, přesto vypadám smířená s osudem.

Gunter
14.10.2014
20:56:34
A zase je tu se mnou moje živoucí znepokojení. Protáhnu se a zívnu.
"No, nejdřív budu muset sehnat nějakou tu čerstvou, báječně vonící kořist. Navrhoval bych horskou kozu. To mu bude šmakovat.
Budeš si ji chtít složit sama nebo se o to mám postarat já? Část bychom mohli zkonzumovat my, část použijeme pro Irbise, aby nás ráčil poctít svoji společností. Navíc se budu muset vrátit pro zbraně...."
Mudruji dál.

"Nemůžu potřebovat, aby byl dotrhaný. Takže se jeden z nás bude muset vrátit, dovézt koně a kuši a budeme muset najít místo, kde ho schováme. Dost daleko, aby nás nevycítil....
No, máme práce až do večera, moje milá."
Zazubím se na ni a pohodlně se opřu o natažené dlaně.

Nyskel
11.10.2014
18:18:49
Můj odhad byl tedy správný. Ještě párkrát zhluboka nasaju ten pach, abych si ho zapamatovala a pak už se jen vydýchávám. I když ve vlčím je to jen lehké oddechování, v lidském bych asi lapala po dechu jak ryba na suchu. I to je jeden z důvodů, proč s proměnou otálím.

Nakonec ale nechám přebehnout brnění po páteři a zadívám se na oblohu. Odhaduju, kolik ještě můžeme mít času do soumraku.

Pak se podívám na Guntera a tiše se optám: "Jak můžu pomoct?" Připadám si teď ve všech těch navlečených vrstvách trochu neohrabaná a rozhodně směšná, ale co bych neudělala pro teplo. A nutno říct, že prozatím je mi vážně teplo. Možná něco i odložím. Prozatím...

Gunter
11.10.2014
17:51:16
Vyrazil jsem.
Smysly napjaté, tělo uvolněné a připravené na dlouhý přesun. Jsem zvyklý zdolávat velké vzdálenosti i když dnes po tom včerejším tanečku s medvědem nejsem tak úplně ve formě.
Přesto se pohybuji neúnavně vpřed a užívám si to. Je krásné běžet s Nyskel.
Je okouzlující cítít její teplé tělo po boku a slyšet její dech těsně vedle mé hlavy.

Je to jako bychom k sobě patřili. Opravdu. Aspoň na chvíli, než se proměníme zase zpátky a vynoří se zase ta záležitost s bratrem a fakt, že ona po mně netouží a já po ní ano. Zběsile.

To teď řešit nemusím. Je tu jen ona a já a les ubíhající kolem nás. Nádherná scenerie měnící se krajiny a přehršel pachů, které musíme protřídit a vyhodnotit.

Nahoře ve skalách mě moje zranění konečně doběhne. Začne se mi hůř dýchat a žebra mě píchají při každém skoku. Při každém nádechu.
Bojuji sám ze sebou. Vím, že bych měl zastavit a odpočinout si, ale před Nys?
Jak bych mohl?
Co by si o mně pomyslela?


Svádím urputný boj se slabostí a pýcha mě žene nemilosrdně vpřed.
Naštěstí mě zachrání pach, který se zatetelí mezi ostatními jako horká vlna.
"Irbis!" Vydechnu směrem k Nys a konečně se můžu zastavit.
Svěsím hluboce hlavu a snažím se tvářit, že nedýchám jako splašený.

"Fajn. Našli jsme jeho loviště. Takže musíme pořídit návnadu a utábořit se." Konečně se posadím a s úlevou filtruji pachy v mém nose. Pak spokojeně zamručím a proměním se.

Nyskel
11.10.2014
12:41:30
Gunter vystřelí jak splašený. Jen zakoulím odevzdaně očima a vyrazím za ním. S o poznání menší chutí a nadšením, i proto, že mě táhlé rány na zádech ještě trochu bolí, ale musím si přiznat, že je to spíš obavami.

Přistihnu se, jak obezřetně a pečlivě nasávám a hodnotím všechny pachy okolo. Nehodlám se nechat překvapit. Pachy jsou různorodé a jednou nebo dvakrát zpomalím a zavětřím pozorněji, ale nic hrozivého neobjevím. Pokud nepočítám dráždivou vůni, kterou za sebou zanechává Gunter.

Vlčí tlapy překonávají hravě každou překážku a v pár letmých okamžicích pocítím i obyčejnou, prostou radost z pohybu. Má hlava je ovšem přetížená myšlenkami a nemá na takové věci čas.

"Moje... Já ale přece nejsem jeho. A on není můj. Možná jako dva Vlci. Vlastně... jsme teď něco jako malá smečka... asi..." převracím v hlavě to slůvko, které mi uvízlo v myšlenkách.

Zbystřím, protože zaslechnu šusťění v nízkém křoví. "Liška..." mihne se mi jen bezděčně hlavou a ostatní myšlenky jen nespokojeně zavíří, jak se snaží znovu získat mou pozornost.

"Je to takhle u všech Vlků? Jako ta... no... přitažlivost? Nebo jen mezi Vlkem a Vlčicí? A je to obvyklé?" napadne mě další aspekt našeho soužití. Možná tam nahoře bude správná chvilka si o tom promluvit... "Chtěla bych v tomhle mít jasno. Je strašně otravné cítit se pořád tak trapně, kdykoli si ona ve mně usmyslí, že to na ni jde..."

Červené skály všude okolo dávají krajině zvláštní, syrový ráz. Ale je to tu krásné. Různé průhledy a vyhlídky berou dech. Panenská krajina... Tady nahoře jsou mé smysly ještě ostřejší.

Také tu ale začne pofukovat studený vítr. "Mé vlčí tělo je rozehřáté, ale v noci, až nebudu mít svůj kožich..." znepokojeně se zadívám na skály okolo.

Prudce zarazím tlapy do země téměř ve stejnou chvíli jako Gunter. Zavětřím a oči mi jiskří. Tohle ze šelmy v sobě prostě nezapřu. "Je to čerstvé..." vyšlu jen potichounku myšlenku, jako bych jí mohla vyplašit kořist.

Vlk
10.10.2014
22:28:11
Na čtyřech nohách ubíhají míle rychleji.
Na členitosti terénu zas tak nezáleží. Vlkům...
A že byl pořádně členitý.
Stezka se vinula mezi sklanatými rozsedlinami jako klikatý had a byla čím dál tím neviditelnější. Prodírali jste se hustým lesním porostem, přeskakovali kořeny a hluboké strouhy, brodili se jednotlivými prameny horského potoka.....

Pak se ráz krajiny úplně změnil. Nakonec už se nedalo mluvit o stezce. Skákali jste z balvanu na balvan, šplhali vzhůru po narudlém štěrku a jediná zeleň, která občas probleskovala mezi kameny, byla zakrslé pokroucené borovice, jejichž kmeny byly stejně narudlé jako okolní skály.

Přesto jste nebyli nijak zvláště unaveni. Vlčí nohy se neunaví tak snadno a kam byste v lidském šplhali s jazyky na vestách, tam vás svalnaté pružné nohy vynesly bez sebemenšího zadýchání.

Jen Gunter po tříhodinovém stoupání začal hůř dýchat a vylo vidět, že namáhá ledva zahojená žebra, která se mu těžce zdvihají pod hustou tmavou srstí.
Přesto i on pokračoval bez zaváhání.

Vyplašili jste několik horských koz a pak vás zarazil nový pach.
Gunter ostře zabrzdil a natáhl do nozder vzduch. Ano, skalnatý výčnělek vybíhající do krajiny jako ostrý zub byl prosycený pachem kočkovité šelmy. Horkým a ostrým.
Až se vám zježily chlupy na zádech.

Gunter
27.9.2014
23:07:18
"Fíha, to byla rychlost." Poznamenám, když se tak rychle promění a mrsknu tělem, abych vzápětí stanul vedle ní ve vlčím. Zamávám provokativně oháňkou a vyrazím. Žádný pomalý klus, ale hned hezky ze startu na plné pecky. Potřebuji to. A ona taky.
Oba si potřebujeme vyčistit hlavu. Cítit chladný vzduch v huňatých kožichách a vlnění svalů pod kůži.
Jen prostou radost z pohybu. Nic víc.

Nyskel
27.9.2014
23:03:54
Trochu závistivě si přeměřím jeho kabát, ale i tak jsem přesvědčená, že to zvládnu!

"Jo, můžeme." přitakám vcelku pozitivně a proměním se do vlčího.

Gunter
27.9.2014
23:01:16
Chvíle u koní je docela úlevná. Aspoň mám chvíli zaměstané ruce a přátelské projevy obou koní mi okamžik vyčistí i mysl. Trochu si s nimi pohraji a teprve pak jim nasypu do žlabu šrot, abych se potěšil pohledem na to, jak se k němu o překot ženou, odstrkují se a funí nadšením, až obilný prach poletuje všude kolem.
Teprve potom je pořádně plesknu přes zadek a zamířím k potoku, abych se trochu zcivilizoval.

Nadlidský výkon.
Pořádně si tam u vody zavřískám a zazpívám v hodně vysokých tóninách, než konečně naznám, že jsem se pro hygienu natrápil už dost. Mokrými prsty si ještě sčísnu neposlušné kučery dozadu a zamířím energicky zpátky k přístřešku.
Oba koně ještě funí u žlabu a od srubu příchází Nyskel.

"Ano....je studená....a já to nenávidím!" Přiznám poraženecky a protáhnu se kolem ní k chatě.
"Jdu si pro kabát, drkotám zuby!"

Za chvíli se vrátím až po uši zachumlaný do kožešinové kápě svého kabátu.
"Tak jak? Vyrazíme?" Zamumlám už daleko spokojeněji.

Nyskel
27.9.2014
22:48:42
Spěšně ulovím ještě jednu placku a poslušně kývám, když mi dává úkoly. Trochu nepřítomně, protože už přemýšlím, co vyštrachám na sebe.

Jednu placku do sebe nasoukám ještě poté, co odejde. Přijde mi trapné, že jsem měla nakonec o jednu víc, než on. Ale hladu neporučíš, no...

Sbalím to, co zbylo, do úhledného balíčku a přejdu ke svým věcem. Rychle vklouznu do cestovních šatů, těch teplejších, a pak se začnu přehrabovat a vrstvit. "Ještě že to ve vlčím nemusím tahat." bleskne mi hlavou, když si přes sebe natahuju třetí halenu.

Pak ještě pobalím zbytek věcí a vezmu ze zásob něco na přilepšenou.

Ven se kulím navlečená jak kulička, ale nutno říct, že žádná z těch vrstev není úplně ideální na zimu. Chtěla jsem si ještě něco koupit ve městě, než udeří mrazy. "No, bude to muset stačit." pomyslím si a vcelku tomu i věřím.

Jsem dost postrojená a tak nějak by mě nepřekvapilo, kdyby to Gunter okomentoval některou ze svých "milých" poznámek, ale aspoň uvidí, že jsem splnila úkol.

Šinu si to rovnou dozadu, k přístřešku pro koně.

Gunter
27.9.2014
22:41:47
"To nemůže." Souhlasím vřele.
"Jsem velký, nebezpečný a mám ostré zuby." Nafouknu hrudník do obřích rozměrů a narvu si do pusy další placku.
"Navíc už jsem zase při síle. Skoro."

Namažu si ještě jednu placku a vstanu.
"Půjdu se podívat na koně, dám jim trochu šrotu, ať se pomějí a pak to vezmu přes potok....budu-li mít odvahu.
Ty se zatím nachystej, ať můžeme vyrazit. A pokud něco zbude, tak to prosím zabal s sebou. Budou se hodit."
Poprosím ji ještě a zamířím ke dveřím.

Možná to bude rozumnější, protože to moje prohlášení o vlastnictví, to důrazné MOJE mi rezonuje v uších a poněkud mě.....znepokojuje.

Nyskel
27.9.2014
22:33:44
Legrácky a vtípky, jak jinak. To je Gunter.

"Moje?!" to slovo mi zarezonuje v hlavě. Zvláštně a překvapivě. Vzbuzuje emoce. Neuchopitelnou směsici emocí. "Ale proč?" stihnu se tomu ještě podivit, ale pak už to hodím za hlavu. Nebudu přemýšlet! Slibila jsem si to!

"No, když o tom tak přemýšlím, cokoli, co tam nahoře potkáme, nemůže být horší než ty!" přistoupím nakonec na jeho hru a náležitě se u toho ušklíbnu.

Nad teplým oblečením se vážně zamyslím. "Ale jo, dám dohromady víc vrstev a půjde to." Kolikrát už jsem si říkala, že si nechám stranou nějaké hezké liščí kožešiny a nechám si z toho udělat kožíšek. No, pozdě bycha honiti.

Gunter
27.9.2014
22:26:41
Nakloním se přes stůl a fouknu ji do tváře.
"Samozřejmě, že jen já! Nikoho jiného bych k tobě nepustil. Jsi moje!" Houknu výhrůžně a samotného mě zarazí, jak rozhodně to zní.

Zase si sednu a poklidně se zakousnu do placky.
"Takže přežiješ určitě. O tom nepochybuj." Natáhnu se pro čaj a usměji se na ni. Co nejledabyleji.
"Akorát by bylo dobré, kdyby sis vzala teplé oblečení, jinak tě bude ohrožovat chlad a to pořádně...."

Nyskel
27.9.2014
22:09:05
Tak křehké! Příliš křehké!

"Copak nás prakticky před pár hodinami nepotrhal medvěd?! A jemu to ještě přijde vtipný?! To už si to vážně nepamatuje?!" rozčiluju se rozhořčeně v duchu.

Jistě, že se bojím! Tedy... až do včerejška jsem se ve vlčím nebála, ale teď? "A on je dost velký blázen na to, abych se nechal zabít kvůli pitomýmu levhartovi!"

"Pokud mi do toho ucha budeš funět jen ty a nic horšího, asi to přežiju..." odtuším trochu nejistě, ale podaří se mi vyloudit na tváři jakýsi úšklebek, imitující úsměv.

Gunter
27.9.2014
22:04:08
Vzhlédnu a v očích mi blýskne.
"Bojíš se?
Já se o tebe postarám! Budu se plížit okolo a bafat na tebe z křoví! Muhehe!"
Vyhrožuji vesele.

Pak ale zvážním. "Pokud narazíme na stopu levharta, nalíčíme mu návnadu a počíháme si na něj v noci. Jen my....dva....sami....a temná.....temná noc! Plná těch nejpříšernějších věcí! A zvuků! A já ti budu funět do ucha! Těšíš se?"

Nyskel
27.9.2014
22:00:44
Maže si placku a najednou se začne smát. "O co mu jde?!" znejistím, ale je to taková ta hezká nejistota. Plná očekávání a rošťáctví.

Když mi začne odpovídat stejným huhláním, které jsem vyprodukovala já s plnou pusou, nejraději bych po něm svou placku hodila. Dokonce to i naznačím pohybem, ale na poslední chvíli si to rozmyslím. "Škoda placky!" Místo dobré trefy se na něj uličnicky ušklíbnu, jako bych říkala: Ty seš ale pitomeček, blééé.

"Jde ti to skvěle!" rozkošnicky nad mou proměnou žasne mé rozumnější já, ale i když je to pochvala, rychle ho zaženu do podvědomí. Nechci o tom teď přemýšlet.

Každým pórem na kůži nasávám tu pohodu, která se opět pomalu rozvíjí jako poupata po ránu. A je to úžasné, i když tak křehké!

Mažu si další placku a zamyšleně pokyvuju. Pak si ovšem vzpomenu na to, co říkal o naší výpravě, a trochu se ošiju: "A budeme tam muset zůstat přes noc?"

Gunter
27.9.2014
21:51:39
Zklamaně svěsím ruce, ale jinak nedám svoje rozpoložení nijak najevo.
Navenek.
Vevnitř se moje ošklivé zlé já zlomyslně chechtá.
Tak tohle ti nevyšlo, viď? Lidumile!
Pchá!
Nemohl ses dočkat, aby ses jí zase mohl dotýkat.
Jen hezky potichoučku a nenááápadně.....jen se na to třeseš, ubožáku!


"Tepla mám dost, jsem Vlk." Pronesu sebevědomě a vypláznu na ni jazyk.
Hlavně zůstat v pohodě, že ano.
Sednu si naproti ní a musím se smát, jak se hned pustí do jídla. Tohle opravdu nikdy nezklame.
Ne, u Nyskel.

Poděkuji za čaj a začnu si mazat placku marmeládou. Uprostřed toho ale zase nechám a začnu se smát nanovo.
"No, já bych dneška plubnul toho levhauta, co říkáš?" Odpovím mezi kuckáním a pak si konečně domažu svoji placku a zakousnu se.
"Navrhnoval bych po snídani hupnout do vlčího a prozkoumat ta skaliska nad námi....Irbisové se hodně stahují do skal." Přestanu se pitvořit a pohodlně se opřu, abych si vychutnal jídlo.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.