abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Nyskel   Postava není přítomna 20.12.2014, 18:09:29
Vpluju do srubu a za chvilku už nasekané větve olizují první plamínky. Spokojeně se usměju a se sílícím světlem se tak trochu zasněně rozhlédnu po srubu. Už začínám mít v paměti vryté detaily. Tmavý, velký suk na trámu nade dveřmi, všechny ty poličky s drobnostmi, věšák na dveřích vyrobený ze samorostů... Blaženě vzdechnu.

Naliju do kotlíku vodu a zavěsím ho na trojnožku.

A pak mi pohled padne na mé věci. "Šaty! Jistě!" bleskne mi hlavou a už teď se těším, jak to Gunter ocení. Určitě!

Rychle zapátrám kolem srubu, abych se ujistila, že je vzadu... přeci jen se jdu svlékat... a pak si rychle přehodím svršky, pročísnu vlasy a zajdu opět zkontrolovat vodu. Už se ohřívá.

Opět natáhnu myšlenky ke Gunterovi. Cítím uvnitř zvláštní netrpělivost. Ano, asi chci svou pochvalu a uznání za nápad se šatami už teď a nechci čekat. Trochu se začervenám nad svou marnivostí...

"Ano?" ozvu se okamžitě, když mě osloví. Na okamžik se otočím ke dveřím, abych za ním zaběhla, ale pak si uvědomím, že tuhle konverzaci asi povedeme v myšlenkách.

Do tváří mi stoupá rumněnec a na chvíli zatajím dech. "Čte mi myšlenky! Určitě!" hrkne ve mně na okamžik, než mé pocity dohoní rozum. "Hloupost!"

Jenže co mu říct? Kdybych měla vyzpívat všechnu tu radost, klid a spokojenost, která mě zaplavila, jak jsme se blížili ke srubu, noc by mi na to nestačila. Jenže... co by na to řekla Minnie?! "To jako že Minnie bude žít ve městě a já tady? A on mezi námi bude pendlovat?" napadne mě, a i když to vlastně není vůbec špatný nápad, něco uvnitř hrudi se mi sevře.

"Nééé... říkal MY! Kdybychom se vrátiLI! Oba!" zatetelím se blahem. Já a můj bratříček!

Někde vzadu se ozve slabý hlásek pochybností, který se mě snaží varovat. Před nadějí a zklamáním, které vždy přichází. Ale nechci ho poslouchat! Nechci!

"No... někdy by to asi šlo... potom..." Až si budu jistá, jestli mu ten nápad se sestřičkou Minnie rychle nevymluví.
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.12.2014, 17:21:46
Tak nějak nevím proč, ale ten slib mě zahřeje až v žaludku. Teplo se mi rozlije po celém těle a zmocní se mě zvláštně rozněžnělý pocit. Shlížím dolů ze sedla a sleduji, jak se Nys mění. Vypadá natěšeně, spokojeně. Všechno to rozladění, které jsem cítil tam nahoře v lesích je pryč. Najednou nechápu, jak jsem ho mohl vůbec cítit. Vždyť s ní je všechno naprosto prosté, jednoduché. Přirozené. Nemusím ji vysvětlovat, proč se tu cítím, tak jak se cítím. Spíš naopak. Začínám mít pocit, že ona se tu cítí stejně.

Zmizí ve dveřích a já pohladím ještě jednou zavřené dveře očima a zamířím s oběma netrpělivě a popuzeně přešlapujícími koňmi dozadu do přístěnku. Tam se skácím ze sedla a zapálím dvě louče, abych na tu práci aspoň trochu viděl. Zasadím je do držáků na dřevěném ostění a nejdříve stáhnu dolů iribse a položím ho na dřevný stůl v koutě přístěnku. I tam si zapálím louči. Vrátím se ke koním, oba je s funěním odstrojím a pustím na louku. Teprve pak se začnu věnovat levhartovi. Na to jak mi je, pracuji rychle a metodicky. Je vidět, že to nedělám poprvé.

Nakonec mě ten rozjařený pocit ovládne načisto a já se nesměle dotknu myšlenkou Nys.
"Nys....chtěl jsem se tě zeptat....vadilo by ti, kdybychom se sem někdy vrátili? Líbi se ti tu natolik, že bys sem....chtěla....jako já...." Nedořeknu. Tak nějak mám strach dořeknout, co cítím.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.12.2014, 16:52:41
Za chvilku je mi teplo a za další konečně poleví i ta vyplašená ostražitost, která mě nenechala vydechnout, dokud jsem byla v lidském.

Peláším lesem a vnímám, jak zrychluji. Srub je jako magnet!

"Doma..." vydechnu zvláštně šťastná, tak nějak rozjařená a rozechvělá zároveň. Hluboko uvnitř. "Jsem..." špitnu mu zptáky. Jako bych se bála, že se srub muže rozplynout ve tmě.

"Připravím ten nejlepší čaj, jaký jsi kdy pil!" zaštvitořím blaženě. Sama nemám tak úplně představu, jak to udělám, ale to je teď jedno. JÁ mám pocit, že ten čaj bude úžasný, protože ho budu vařit........ doma.

Nedokážu to už ovládnout. Vyrazím dopředu jako šipka. Pryč z divočiny do nečekaného útočiště, které jsem ti tolik zamilovala. A kolik jsem k tomu potřebovala? Tři nebo čtyři dny? Vlastně ani nevím a je to úúúplně jedno!

Na zápraží se otřepu, vstanu v lidském z podřepu a obdaruju Guntera zářivým úsměvem. Teď mě netrápí Minnie, Vlčice, zabitý irbis. Jsem doma! Aspoň pro tenhle kouzelný okamžik!

"Jdu rozdělat oheň." oznámím prostě a zamířím ke dveřím. Když vcházím, bezděčně pohladím ostění dveří ve zvláštním, láskyplném gestu.
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.12.2014, 16:30:36
Namotám si kolem zápěstí vodící lano, které jsem připnul Certovi a otěže mu zavážu kolem hrušky sedla. Spokojeně a musím přiznat, že s úlevou, se na Nys zazubím a okamžitě pobídnu Bellu do klusu. Certus zkusí na okamžik vzdorovat, ale pak se neochotně rozkluše za námi. Náklad na hřbetě se mu dvakrát nelíbí, takže si občas otráveně odrkne, nicméně kluše za námi a to já potřebuji.

Nys krouží kolem nás a vypadá naprosto v pohodě, takže počkám, až se oba koně sladí v jednotném rytmu a pak zatnu zuby a přejdu do cvalu. Všechny smysly napjaté, oči upřené na cestu a na všechny možné překážky, které by nás mohly ohrozit. Sice Belliným instinktům docela důvěřuji, ale to, že ona uvidí nízko visící větev a vyhne se ji, neznamená, že ji uvidím také já a že mě nesmete ze sedla.

Tímhle tempem nám zpáteční cesta zabere daleko míň času a mně se podaří udržet v sedle bez toho, abych si ustlal na zemi a musel to hloupě vysvětlovat.
Konečně zahlédnu problesknout mezi stromy naši louku a spojím se okamžitě s Nys.
"Jsme doma, moje milá. Jsi ráda? Já....ehm....pohorší tě, když tě poprosím, abys mezitím, co já budu stahovat našeho milého přítele irbise, připravila horký čaj? Tak nějak mám pocit, že ho budu potřebovat....
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.12.2014, 8:17:28
Odkýval to. Můj úsměv se ještě rozšíří. Vážně už chci být ve srubu! Kvůli teplu, samozřejmě!

Gunter samozřejmě mou pomoc nepotřebuje, jak jinak, a tak jen rychle vklouznu do vlčího.

"Jasně! Já tempo udržím." ňafnu po něm vesele a vyrazím dopředu, abych prozkoumala cestu. Teď, když se můžu spolehnout na vlčí smysly naplno, je všechno jednodušší.

Kroužím kolem nich, nasávám pachy a hlavně cítím, jak se mi krev rozproudila po celém těle a přináší s sebou teplo.
 
  Gunter   Postava není přítomna 19.12.2014, 23:13:00
Váhá a pode mnou se docela vážně podlamují kolena.
Parádní. Jestli bude ještě chvíli dumat, jestli to je nebo není vhodné, kecnu zcela nedůstojně na prdel a budu mít po pověsti.....

Ledabyle se opřu o hnědákovo sedlo a do tváře mě plácne levhartova tlapa. Trochu se oddtáhnu, ale opírám se dál.
Nonšalantně samozřejmě. Vždyť o co jde, že ano......

Vytasí se s překvapivým návrhem a mně okamžitě sklapne. Tedy mně, coby zvrhlému nadrženému obejdovi, který se nemůže dočkat, aby zase cítil její blízkost.
Mně, coby utahanému potrhanému vlkovi, který sotva leze, se rozprostře nový a značně zářivější obzor.

"Jo, to by šlo." Vyhrkne moje druhé, značně zbabělejší a méně romantické já a když sklouzne ze sedla, přistoupím k Certovi a pořádně utáhnu provazy, kterými je sněžný levhart zajištěný na jeho hřbetě.
Zbrklý a nedočkavý se vyškrábu na Bellu a vzápětí se nenápadně zhroutím na sedlovou hrušku.

"Trochu ji popoženu." Oznámím Nys provinile, protože je mi jasné, že ve vlčím se mnou hravě udrží tempo a já se v sedle udržím klidně i ve cvalu. Hlavně, když nebudu muset kulhat po svých.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 19.12.2014, 22:56:18
Zimomřivě se oklepu a snažím se myslet na teplo krbu. Tentokrát na nic jiného. "Už nemůžeme být daleko!" zaklínám temnou cestu před námi.

Co chvilku vrhnu těkavý pohled do tmy, když se ozve šelest nebo tiché zapištění. Mám pocit, že ta cesta je nekonečná a že jdeme hrozně pomalu. Bella ťape co noha nohu mine. "Sakra!" zakleju v duchu a podívám se na Guntera. Ten se táhne jak med. "Tak se mi to nezdá, že jdeme pomalu." uvědomím si okamžitě.

Chvíli se zaobírám myšlenkou, že pohánět Guntera k většímu tempu, když já se pěkně pohodlně vezu, je dost nefér.

Najednou zastaví. Nervózně se rozhlédnu, jestli je k tomu nějaký důvod. Netrpělivost ve mně roste úměrně s tím, jak je mi čím dál tím větší zima.

Jeho návrh na první dobrou nepochopím. "Dělá to kvůli zimě? Nebo je mu taky zima? Nebo to chce urychlit?"

"No... asi..." váhám nejistě. Ta představa, že si sedne za mě... V ten okamžik se mi vybaví naše společná jízda na Certovi, když mě vytahoval z potoka, do kterého jsem díky své obrovské "šikovnosti" spadla. A velice rychle si také vybavím, co v tu chvíli předváděla Vlčice. "Je div, že mu na předloktí nezůstaly modřiny, jak jsem ho drapla." rychle si vyženu tenhle nápad z hlavy.

"Víš, co? Přivaž irbise a sedni si na Bellu. Já se přeměním do vlčího a aspoň se zahřeju. A dole budeme co by dup. Jsi přeci jen lepší jezdec!" s lehkým úsměvem na něj mrknu a sjedu ze sedla. "Chceš s tím nějak pomoct?" téměř zašvitořím. Najednou do mě vjela energie. Při vidině, že se už za chvilku zahřeju běháním okolo...... nebo je to tím, že už se tak moc těším do srubu?!
 
  Gunter   Postava není přítomna 19.12.2014, 22:43:57
Dlouho dobu postupuji mlčky a jen se soustředím na vybírání co nejschůdnější cesty, aby oba koně našlapovaly bezpečně. Jednou rukou přidržuji irbise, aby nespadl ze sedla a druhou odhrnuji Certovi z cesty dotěravé větve.

Uvědomuji si, že jdu nejspíš čím dál tím pomaleji, ale únava mě dohání čím dál tím rychleji. Jsem vyčerpaný. Tělo, kterému jsem nedopřál dostatečný čas k regeneraci se vleče jak na vlastní funus.

Nakonec musím na chvíli zastavit, abych chytil dech a zamaskuji to tím, že se vlídně otočím na Nys a starostlivě se dotknu její nohy v kožené botě.
"Jsi hodně zmrzlá? Kdyby to bylo hodně zlé, můžu levharta více zajistit provazy a sednout si za tebe. Zahřál bych tě." Navrhnu šalamounsky, protože říct ji, že sebou nejspíš v brzké době fláknu, považuji za....no přinejmenším zbrklé a rozhodně nedůstojné.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 14.12.2014, 18:57:54
Mlčky osedlám Bellu, kterou Gunger objevil společně s Certusem nedaleko. Jindy bych jí vyčinila, ale teď jen vykonávám automatické pohyby a utápím se v beznaději. "Nemůže mě mít ráda! Jak by mohla?! Bude Guntera nutit, aby se na mě vykašlal. Ona žádnou sestřičku nepotřebuje! Rozhodně ne!" Mé myšlenky se dál točí kolem Minnie, ještě když vyrážíme na cestu zpět.

Do reality mě vtáhne až hlasitý skřek, který se ozve z mlází nedaleko. Nadskočím v sedle a silou vůle potlačím chuť přeměnit se. Vyplašeně se dívám ke křoví a snažím se proniknout tmou.

Gunter jakoby to ani neslyšel. "Sakra, padavko! Vzpamatuj se!" Jenže koně jsou také nervózní a tak je pro mě těžké tvářit se, že mě to v lese baví.

Pevně se zamřím pohledem na Guntera a pokusím se nenápadně napojit na jeho emoce. "On bude klidný a v pohodě. On ano! A já se uklidním taky! Je tu se mnou! A říkal, že nedopustí, aby se mi něco stalo!" opakuju si to jako motlidbu a za chvilku to začne zabírat. Aspoň trochu.

Další věc, která mi pomůže uklidnit nervy, je vidina srubu. Snažím se myslet na všechny ty pachy a vůně, sálavé teplo ohniště, měkkou medvědí kožešinu, Guntera vedle sebe... jeho teplo... jeho vůni... "Herdek!" zavrčím na Vlčici, která začala větřit. Jako by to do srubu už nemohla vydržet.

Tvář mi ovane ledový vítr. Pouští se do mě zima. Zachumlám se do svých vrstev a zjišťuju, že to moc nezabírá. "Musím si pořídit kožich!" umíním si a pevně sevřu čelist, aby mi nedrkotaly zuby.
 
  Vlk   Postava není přítomna 14.12.2014, 18:24:30
Nasedlali jste koně a vydali se pomalu zpátky. Gunter šel pěšky a na sedle vezl vzácný náklad. Mrtvého irbise. Šel jako první a vedl Certuse za sebou, aby pro Bellu s Nys našel tu nejschůdnější cestu.
Přece jen byla tma jak na dně pytle a oba koně byli trochu nervozní z omezeného zorného pole. Les byl najednou plný stínů, zvuků, tajuplného praskání a vřeštění, které tu a tam najednou vyrazilo ze tmy, polechtalo zježené chloupky na Nyskeliných zádech a zase se vytratilo v dálce.
Koně lekali plíživé stíny a nečekaná zapraskání větviček pod kopyty a pach mrtvé šelmy na hnědákově hřbetě jim také nepřidával.

Postupovali jste tedy pomalu a většinou mlčky. Bez ohlížení. Gunterovi bylo líp, protože šlapal po svých a pohybem se zahřál, ale Nyskel v sedle byla čím dál větší zima. Schoulená, zaražená, možná trochu i rozladěná. Přesto bylo na té noční procházce něco....poutavého.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 3.12.2014, 20:57:57
"Hmmm... nadšená..." Gunter se usmívá na všechny strany. "Už se na ni těší..." vzdychnu v duchu. Proč jsem si naivně myslela, že budu Minnie muset řešit až za dlouho? Proč jsem měla dojem, že mě čeká nespočet nádherných dnů, tady v údolí?! "Bohové! Já jsem tak pitomě naivní."

Do tábořiště vcházím se značně pochmurnou náladou. A je mi vcelku jedno, že okolo je noc a tajemná skaliska a všechny ty pachy... Je mi to šumák. Kaboním se a náš brzký odjezd mě trápí čím dál tím víc.

"Jo." hlesnu bez života a začnu nás balit.
 
  Gunter   Postava není přítomna 3.12.2014, 20:51:23
"Co líbit....bude nadšená!" Výsknu a snažím se z hlasu vydusat aspoň stín toho nadšení. Jenže irbis je čím dál tím těžší a předstírání mužného chlapáka ještě namáhavější.
Přesto to nevzdám. Vykračuji si vedle Nyskel samý úsměv a dobrá nálada.
Ta nejlepší.
Už se k Minnii docela těším. Jsem zvědavý, jak se Nys bude líbit. Co jí řekne a co řekne Domu zakázaných slastí. Pobaveně mi cukají koutky, při té představě.

Konečně dorazíme do tábořiště a já s úlevným heknutím, které se snažím zoufale ztlumit, odhodím kočku na zem. Pak se rozhlédnu.
"To se dalo tušit, koně odhopkaly kdo ví kam, měl jsem jim ten provaz víc utáhnout.
Půjdu se po nich podívat. Ty se zatím pobal. Nebo bys tu chtěla nocovat?"
 
  Nyskel   Postava není přítomna 3.12.2014, 20:22:59
Zaraženě sleduju Gunterovo nadšení, s jakým hodnotí ulovený kus. Musím uznat, že srst má opravdu nádhernou, ale pořád to nějak nedokážu překousnout.

Překvapeně vzhlédnu od mrvého těla. "Já to ale myslela vážně. A ve stahování vůbec nejsem špatná! Živila jsem se tím, víš?" dodám trochu uraženě. "Bohové! Jsi úplně pitomá?! Tobě se do toho vážně tolik chce, že se za to tak biješ?!"

Raději zmlknu a sleduju Guntera, jak si nakládá velkou kočku na záda. Vzpomenu si v tu chvíli na jeho žebra, na to, jak funěl cestou sem. "Zvládneš to? Nechceš pomoct?" zeptám se nejistě. Nechci se ho dotknout, ale vážně je to pěkná váha.

Jenže Gutner si vykračuje, jakoby se nechumelilo. "Jistě." hlesnu rychle, když mě upozorní na zbraně. Vše poberu a jdu za ním.

Musím si, ač neochotně, přiznat, že na mě udělal dojem. Irbise skolil naprost bezchybně a teď s tím skotačí dolů, jakoby nic nevážil.

"Jo, jo..." houknu a popoběhnu, abych ho dohnala.

"Minnie se bude určitě líbit." poznamenám ještě ze slušnosti a myšlenky se mi zatoulají ke Gunterově...... milence! Sakra! "Tak už do toho nešťourej! Nic ti do toho není! NIC!"

Jenže pak mi dojde jiná věc. Máme to, pro co jsme sem přijeli.

Na okamžik zastavím a vyčítavě se zadívám na klimbající hlavu nebohého zvířete. "To jsi taky musel být tak nenažraný?!"

Ta otázka mě pálí na jazyku, ale bojím se zeptat. Nechci slyšet odpověď. "Nechám to až do srubu." rozhodnu se pevně. A až ke koním jdu potichu.
 
  Gunter   Postava není přítomna 3.12.2014, 20:12:32
Odložím kuši a pomalu vstanu. Jedním pohledem si překontroluji mrtvého irbise a pak se otočím s úsměvem na Nys.
"Samozřejmě, že to nebudeš dělat tady. Nebudeš to dělat vůbec, pokazila bys Minnii kožíšek. Kdepak. Nic. Svléknu ho a vydělám sám."

Zamířím ke své vytoužené kořisti a s trochou úsilí je můj krok plný ledabylé elegance. Úsilí je víc než nutné, bolí mě pořád celý Gunter.
Tak nějak mám ale pocit, že je to důležité...udělat dojem.

Dojdu k irbisovi a pokleknu. Vezmu jeho krásnou chladnoucí hlavou do dlaní a otočím ji, abych si ji prohlédl.
"Nádherný kus. Bylo mu tak pět, podle zubů." Pátrám nadšeně a rukou mimoděk laskám huňatý kožich.
Pak ho opatrně zvednu a nasoukám si ho přes rameno. Nebýt Vlk, nikdy bych to nedokázal.
Jenže já jsem, navíc značně ješitný. V poslední době.

Křepkým krokem zamířím k Nys a ukážu bradou na zbraně.
"Pobereš to?" Zeptám se starostlivě a jako bych na rameni nevláčel kočku těžkou jako cent, zamířím k místu, kde jsme nechali koně.
Vykračuji si lehkým krokem jako na vycházce, na tváři ledabylý úsměv, ani se nezdýchám.

Nějaká nanicovatá šedá kočka mě nemůže rozházet. Jsem Vlk a svaly mám jak z ocele.
Sakra.
Kurva.
Au.
Auuuu.
AUUUUUUUU!


"Jdeš?" Houknu usměvavě přes rameno a v duchu zatínám zuby do všeho, do čeho zatnout jdou.
Je těžká jako kráva, kráva jedna!

Naříkám v duchu, ale samozřejmě na povrchu jsem naprosto klidný.
Musím.
Raději bych umřel, než bych dal najevo, že je na mě ten zatracený chlupáč těžký.
Raději bych se tou kočkou nechal sežrat, vyblít a zase sežrat, než bych před Nys....
Nic.
Však on tak těžký není.
Není! Kurva!
 
  Nyskel   Postava není přítomna 3.12.2014, 19:19:35
Tlemí se, ale mně moc do smíchu není. Cítím napětí a nervozitu. Jako bych věděla, co musí přijít, ale chtěla tomu zabránit.

Na okamžik se zastydím za svou útlocitnost. Vždyť kolikrát jsem zabíjela já a nebyl to obyčejný irbis. "Sakra! Teď ne!" zahudruju v duchu.

Gunter přijme můj úplatek a já zatajím dech a zabodnu oči na to nebohé zvíře. Vím, co ho čeká. A nemine. Protože Gunter nemine!

Klesne jak podťatý. Ještě chvíli zadržuju dech a dívám se jeho směrem. Ucítím zvláštní prázdnotu, na okamžik. Je to zvláštní. Jako by tam ležel Vlk.

Z myšlenek mě vytrhne až Gunter. Zamžikám očima, abych se trochu sebrala a hlesnu: "Přece to nebudu dělat tady... Špatně by se ti to pak neslo." ohradím se zvláštně dutým hlasem bez emocí. "Až u srubu..."

Říkám to jako fakt. Nijak tvrdě, nijak vesele, jen suše. "Musím se na to připravit." vzdychnu v duchu.

Aniž bych se na něj podívala, tiše se zvednu a vydám se směrem k naší oběti.
 
  Gunter   Postava není přítomna 3.12.2014, 18:52:13
A máme tu celou SPOUSTU důvodů, proč by Nyskel neměla střílet. A projdeme fází zastrašování, co všechno svým střílením napáchá, fází lítosti nad ubohým zvířetem a nakonec i úplatky.
A já se tlemím a tlemím.
Bavím se.
Královsky.

"Tak stáhnout, povídáš a to tak, abys mu nepoškodila kožich?
Opravdu?
Tak dobrá!"


Bleskurychle sáhnu vedle sebe a přitáhnu si napnutou a přichystanou kuši. Zacílím a ve chvíli, kdy irbis skloní hlavu a začne žrát, vystřelím. Ukážu, že opravdu umím střílet a já to prostě umím.
Šipka zasáhne bezpečně cíl a trefí naprosto bezchybně to správné místo, kde napáchá ty nejmenší škody na kožešině. Irbis vztekle zařve, bezmocně chňapne po té žhavé bolestivé střele ve svém těle, ale pak se sesune bezvládně po něm.

Je to rychlé a poměrně čisté. Bez dramat a zuřivého řevu. V jednom okamžiku dýchá a vtom druhém už ne.
"Tak a teď je jen a jen tvůj, moje milá." Zašklebím se a ukážu kuší na mrtvou šelmu.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 3.12.2014, 15:55:05
"Nesměj se! Já to myslím vážně!" houknu pohoršeně nad tím jeho tlemením. Vážně se na to necítím. Možná ještě tak zajíce nebo koroptev, ale irbise...

A v tu chvíli vytáhnu další trumf: "No, jestli chceš, aby se ti postřelený prodíral tím nejhorším marastem a blátem, ty pak budeš čistit kožešinu! Já ti JEN chtěla ušetřit práci!" dodám naoko lhostejně.

Pak mi to ale nedá a otočím. "Já ho nechci postřelit, víš? Nechci, aby trpěl..." zaškemrám potichu a v očích se mi mihne soucit. Je to něco jiného než zajíci nebo vysoká. Tohle... tohle je vlastně jeden z nás. Lovec. Šelma. Co když... co když taky existují Levharti, stejně jako Vlci...?

Můžu ho pak stáhnout." pípnu tiše a tohle už dodávám víc než neochotně, jako bych přijímala svůj trest.
 
  Gunter   Postava není přítomna 3.12.2014, 14:58:45
Povědomě si zakryji dlaní ucho, protože vyjeknutí mé společnice mě přímo bodne kdesi v nitru lebky.
"Proč by ne?
To zvládneš. Máš ho jak na dlani a jakmile se pustí do žrádla bude z něj i parádní cíl. Naservírovaný jak na dlani. Nebude se hýbat a odkryje ti nejzranitelnější část."
Přemlouvám ji vesele.

Začne se vymlouvat na rosomáka a spravedlivé dělení a to už se chechtám naplno. Bezhlesně, ale o to srdečněji.
"Já potřebuji procvičovat střílení? Já? O tom, že já střílet dovedu snad oba víme nebo ne?
Navíc, kdo si myslíš, že ho odtud povleče, až ho složíme?
Takže já si svoji část jistojistě odpracuji, o to nemusíš mít strach...."
 
  Nyskel   Postava není přítomna 28.11.2014, 22:26:43
Než dostanu svou odpověď, obejví se! JE TU!

Na mýtinu vkráčí irbis a já ztuhnu. Napětím, očekáváním, vzrušením. "Je tu!" zašeptám a cítím, jak zadržuju dech. To zvíře je nádherné. A zároveň svým pachem dráždí Vlčici.

"Co teď?" dorážím netrpělivě na Guntera, ale oči zůstávají přikované ke zvířeti na opačné straně mýtiny.

Ani si v tom napětí nevšimnu, že se ke mně Gunter naklání. Najednou ucítím jeho horký dech na tváři. Je tak blízko. Stihnu se jen překvapeně otočit na něj a na nose mě zalechtá jeho knírek. V první moment chci ucuknout. Není to strachem nebo odporem, jen mi to velí instinkt.

Takhle v leže ale není moc kam uhýbat a tak za zlomek okamžiku ucítím dotek teplých rtů na špičce svého studeného nosu. Cítím, jak se mi žene ruměnec do tváří. "Co to... jak to myslel... já..." zmateně a tak nějak rozklepaně blekotám v duchu. Cítím, jak se všechno to vzrušení z lovu, které mi koluje v žilách, ještě stupňuje.

"Potichu! STRAŠNĚ potichu!!!" hučím sama k sobě, abych se aspoň trochu vzpamatovala.

Vlčice zvědavě vykoukla ze tmy. Jakoby ucítila šanci. "Teď NE!" křiknu na ni rozladěně a snažím se posbírat.

Nechápu, co to bylo! Tohle nemohla být Vlčice! Kdyby byla, bylo by to... jiné... A stejné... "Zatraceně!!!!!!"

Dívám se před sebe, ale šelmu nevidím. Mžikám očima, ale vůbec nedokážu zaostřit.

Až teď mi pomalu dochází, co že to Gunter říkal. "Nééé..." vypísknu konečně. "Já ho nemůžu střelit! Neumím to!" horlivě oponuju. "Navíc já ulovila rosomáka, pamatuješ? Taky bys měl něco odpracovat ty!" "Jo, to je ono, to se ti povedlo! Hezky jsi to zachránila..." chválím sama sebe, stále ještě v rozpacích z předchozího zážitku.
 
  Gunter   Postava není přítomna 28.11.2014, 22:11:29
Na mýtinu vstoupí přesně ten, na koho jsme čekali. Nasaji vzduch a povědomě se mi zježí chloupky na zádech.
Ano, kočka. A velká.
Vedle mě se to začne hemžit rozčílením a teplé, k zblánění napjaté, tělo se na chvíli opře o to moje.
Nys zní v mé hlavě právě tak rozrušeně.

Ne, nejde tomu odolat. Zašklebím se a pobaveně se nakloním těsně k ní a přitisknu rty na její nos.
"Budeme potichu. Strašně moc potichu. Aby se začal krmit. A pak ho zastřelíme. Tedy ty ho zastřelíš."

Irbis se mezitím vyloupl z temné hradby stromů a vstoupil do stříbra měsícčního svitu. Ve světle měsíce vypadal krásně a giganticky. A tak trochu neskutečně. Jako by utekl z pohádky.
 
  Vlk   Postava není přítomna 28.11.2014, 21:12:43
Obloha se rozjasňovala a hvězdy zvolna bledly. Vycházel měsíc. Bílý a jasný za potrhanými zlověstnými mračny. Korunou jedle nad vašimi hlavami vykoukl jeho tenký mílý proužek a chvíli na to se vyhoupl ven v celé kráse. Podivně vzdálený a neúčastný k životu kolem. Mýtina pod jeho svitem zbělela a protější stromy se rýsovaly čím dál tím ostřeji.
Nyskel sebou rozrušeně pohla a začala Gunterovi rozčileně ukazovat na stín, který se pomalu sunul okrajem lesa a přibližoval se stále blíž k nejasně se černající hroudě mrtvého masa ubohé kozy. Snad se i neovládla a promluvila. Tohle byl konec nudy. Tohle bylo napínavé a nejspíš i zábavné.

Do nosu vás udeřil pach.
Ostrý a žhavý. Plný divokosti a horké krve. Nepříjemný. Po všech stránkách. Urážející tu část ve vás, která nepatřila člověku.
Pach kočkovité šelmy.

Na mýtinu vstoupil irbis. Zastavil se kousek od kořisti, zvihl hlavu, ochlípil zuby a nasál pach krve, který ho dráždil už hodnou chvíli.

 
  Nyskel   Postava není přítomna 25.11.2014, 11:20:58
"Hmmmm..." zahučím tak trochu otráveně. Nikdy jsem vlastně na nočním lovu nebyla. Tedy v lidském. Strýc mi o tom občas vyprávěl a tehdy mi to přišlo vzrušující a dobrodružné. Teď, když to vidím z blízka, mi to přijde jako dost velká nuda.

Ležím tiše, bez hnutí, a bezděčně nasávám pachy okolo.
Mokrá hlína a mech, nacucaný deštěm...
Tlející dřevo a jehličí...
Gunter...
Hnízdo sýkorky někde nad našimi hlavami...
Gunter...
Chrobák, co se proplétá stébly kousek od mého nosu...
Gunter...
Gutner...

Jak čas plyne, mé myšlenky se víc a víc stáčí k hřejivému bodu vedle mě. Nepohnu se, abych se na něj podívala, ale bezděčně vyhledám jeho mysl. Jen lehounce. Nevstupuju do ní. Spíš ji tak opatrně zkoumám. Okolo. Nikdy mě nenapadlo, že tohle dokážu. A zkoumat takovou věc je hrozně... zvláštní.

Co z něj cítím? Rozhodnost, jistotu, ví, co dělá. Vyrovnanost, přijetí sebe sama. Je se svým Vlkem jako jedna duše. "Kdo ví, jestli je ze mě cítit to samé. Nebo jestli i "na dálku" vidí, že jsme dvě. Tedy... aspoň já to tak vidím. Pozná, kdy jsou to city mé a kdy její? Tohle přece musí být vidět! Jenže... jakto, že to já necítím z něho? Vždycky cítím jen Guntera. Vlka nikdy... tedy, když jsme v lidském..." přemítám tak trochu nepřítomně a dívám se tiše před sebe.

Jak to tak převracím ze všech stran, napadne mě, že teď je možná TA vhodná chvíle, na kterou jsem čekala. Ještě chvíli váhám, ale nakonec vyšlu myšlenku: "Ty, Guntere, stává se ti někdy, že Vlk má jiné pocity než ty?" Je to asi dost neobratně položená otázka, ale nevím, jak jinak do toho.
 
  Gunter   Postava není přítomna 25.11.2014, 10:52:33
Otočím k ní hlavu a chvíli se jí dívám zblízka do tváře. Ušklíbnu se. Vesele. Pobaveně. Je neodolatelná.
Najednou se mi vrátí pocit rozjařenosti a všechna ta stísněnost a rozpaky jsou pryč.
Jako mávnutím kouzelného proutku.
Stačí k tomu jediné. Její blízkost a její roztomilá otázka.

"Nevím. Nejsem irbis. Nevidím mu do hlavy. Ale budeme doufat, že bude mít hlad, až vyrazí na lov, že zachytí ten pach a nenechá nás čekat do rána. Podívej, hvězdy už začínají pomrkávat a za chvíli vyjde měsíc, to je slušné ne?"

Potlačím neodolatelnou chuť cvrnknout ji do nosu a zadívám se k hranici protějšího leu, který postupně jako by černal víc a víc a narůstal do výšky oproti šednoucímu pruhu volného palouku.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 25.11.2014, 10:05:00
Stoupám tiše za Gunterem a probírám se ve svých myšlenkách.

Okolí ani moc nevnímám. Jen občas se zamyšleně podívám na Gutnerovu statnou postavu. "No jo, přiznej si to! Je to hezkej chlap! A když už si to myslíš ty, co si musí myslet všechny ženské okolo?! Vždyť by byl blázen, kdyby se rozhodl žít v celibátu! Proč taky?!" snažím se sama sobě vymluvit tu nespravedlivou uraženost. Nemám se na Guntera proč zlobit! "Je to jen jeho věc a navíc........ pro všechny okolo JE to normální. Chyba je ve mně!"

Dá to ještě práci, ale zdá se, že časem budu schopná vysvětlit to mému zraněnému, zrazenému já.

Když přicházíme na mýtinu, už mě to trápí o fous méně. Jenže až tam si uvědomím, že už je tma. První, co mě napadne, je automaticky vklouznout do vlčího. Je to jako vytasit nůž, když cítím nejistotu, ohrožení.

Rychle to nutkání zapudím, ale nedokážu se ubránit pocitu zvláštní bezbrannosti. "Je tu Gunter! On by nedopustil, aby se ti něco stalo!" přesvědčuju se, jenže pak si vybavím medvěda a ten neopodstatněný strach je zpátky.

Abych se aspoň trochu uklidnila, začnu větřit aspoň v lidském. "Nic! Vidíš? Všechno je v pohodě!"

Poslušně zapluju do křovíčka. Gunter ještě odejde nachystat návnadu a já se mezitím rozhlédnu. Není to tu špatné. Tak moc. Na okamžik mě přpadne stesk po srubu, po teplé kožešině, po hřejivém ohništi... po Gunterovi?

Netrpělivě vykouknu, ale už se vrací. Jak sebou plácne vedle mě, s jeho vůní mě přikryje i jakýs takýs pocit bezpečí. Trochu se zavrtím, snad abych se ho aspoň trochu bokem dotýkala. Uklidňuje mě to.

"Jo... vcelku." odvětím neutrálně. Zadívám se skrze mlází na návnadu. Nic... Nic se neděje. "Za jak dlouho přijde?" zeptám se úplně hloupě a naivně, ale trpělivost není mou největší ctností.
 
  Gunter   Postava není přítomna 25.11.2014, 8:38:33
"Tak fajn. Vyrážíme." Kývnu spokojeně, když je přichystaná, hodím si pytel s návnadou na rameno a vyrazím svižným krokem pryč. Věděl jsem přesně, kam ji vedu. Místo na číhanou si člověk musí dobře zvolit a já jsem tu nebyl poprvé. Dlouhou klikatou stezku jsme zdolávali skoro hodinu a mně se koza pořádně pronesla. Přesto jsem postupoval bez zaváhání dál a většinu času mlčel. Zůstal ve mně podivně rozpačitý pocit a moc se mi nedařilo mu utéci. Soumrak mezitím zhoustl natolik, že když jsme dorazili na rozlehlý zvlněný palouk, vroubený lesem, z kterého vybíhali pásy stromoví, byla už úplná tma.

Izolované ostrůvky stromů poskytovaly báječný úkryt a právě ten jsem hodlal využít. Obešel jsem mýtinu zezadu, protože jsem předpokládal, že irbis přijde od skal a ukázal Nys, aby zalehla do nejhutšího remízku pod rozvětvený keř, který nám poskytoval dokonalý úkryt. Složil jsem vedle ní zbraně a sám jsem mýtiny znovu obešel a dovlekl kozu do jejího středu. Vláčel jsem ji po zemi a vytvářel tak cestičku neodolatelné vůně pro našeho dravce.

Teprve potom jsem tiše zalezl vedle Nys, lehl si vedle ní na břicho a položil ji prst zlehka na ústa, abych ji naznačil, že nebudeme mluvit.
"Teď musíme vydržet, co nejpotišeji a pokud možno se nevrtět, abychom ho na sebe pokud možno neupozornili. Jsme po větru, takže ucítit by nás neměl.
Leží se ti pohodlně?"
 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.