abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
27.12.2014
23:44:58
Spokojeně se rozzářím a polknu další sousto.
"Tak dobře. Beru tě za slovo." Mohutně zývnu a schoulím hlavu do ohbí paže. Ještě chvíli ji pozoruji, jak uklízí, ale oči se mi klíží čím dál tím více.

Bojuji s tím.
Statečně.
A marně....

Nakonec se mi oči samovolně zavřou a já odpluji kamsi mezi spadané listí, kde iribis ještě pobíhá živý a... v celku.

Nyskel
27.12.2014
23:38:49
Měkce se zasměju a vložím mu do pusy další sousto. Talíř už je skoro prázdný.

"Překvapivě..." pokývnu uznale. "Ještě sklidím aspoň to nejnutnější. Ale jestli budeš vzhůru i potom, zkusím něco vymyslet." mrknu na něj spiklenecky a zvednu se z postele.

Zamířím k ohništi, ještě tam přiložím kvůli teplu, a pak už sklidím ze stolu a nedopečené maso dám do hliněného hrnce s pokličkou. Na zítřek.

"Sakra... pyžamo..." bleskne mi hlavou, když už mám hotovo. Otočím se ke Gunterovi a pátravě si ho změřím. "Kdyby spal, možná bych to zvládla..." Vážně se mi nechce do té zimy venku. Vážně ne...

Gunter
27.12.2014
23:21:54
"To tedy ano...." Zašklebím se a slastně přimhouřím oči, když mi vloží do úst maso. Rozkošenicky žvýkám a spokojeně se na ni culím.
Cítím se jako v ráji.
Jsem v ráji!
Kdybych měl v sobě aspoň kousek kočky, předl bych.

Začne zpívat a já aspoň zavrním. Okamžitě se stulím tak, abych se hlavou dotýkal její nohy a upřu na ni oddaný pohled.
A hltám.
Maso i ji.
Obojí stejně nadšeně a se stejnou vervou.

Když dozpívá, zklamaně se protáhnu.
"To že jsi mi zpívala u krmení znamená, že už mi k usínání zpívat nebudeš?
Protože já jsem pořád vzhůru!"
Dodám pyšně.

Nyskel
27.12.2014
22:25:50
Zatím nespí. Nebo ne až tak tvrdě. Když mu totiž oznámím příchod jeho pečovatelky, ožije.

Sednu si k němu na postel a vyberu jednou ne tak horké sousto. A zasměju se nahlas. "Vypadáš jako vlčí ptáčátko. Dost neobvyklá kombinace."

Naskládám mu maso do pusy a v tu chvíli mi přijde...... roztomilý. Nedokážu to jinak nazvat. Vlčí štěně, naprosto bezbranné a oddané své živitelce. Rozněžněle ho pozoruju a nejraději bych ho podrbala za uchem. Tedy... za tím vlčím.

"Víš co? Raději ti u toho něco zazpívám. Pokud totiž usneš, udusíš se masem." znovu ten rozněžnělý úsměv.

A pak spustím jednu rychlejší, aby vážně neusnul.

Gunter
27.12.2014
22:20:04
Zavřu oči a na chvíli vidím irbise uhánějícího měkce mezi spadaným listím. Je to překrásná vize. Jeho barvy se ostře odráží od tekutého zlata a mně klesne ruka s kuší bezmocně dolů. Kousek za ním stojí Nyskel a mračí se na mě. Bolestivě mě píchne u srdce.
Ale no tak...já ho přeci nechci zabít...
Nebo ano?
Kdepak...já ho chci jenom.....sníst.
Sníst?


Do nosu mě praští vůně napůl upečeného masa a já líně otevřu oči.
"Sníst....ano. Sníst." Zamumlám a mžourám očima po zdroji té vůně.
Nys se sklání nade mnou a její tvář je zčásti utopená ve stínu a zčásti ozářená plameny ohniště.
"Sluší ti to...." Zamumlám a poslušně otevřu ústa.
"Ham!" Pobídnu ji nedočkavě.

Nyskel
27.12.2014
22:14:21
Nejistě ho pozoruju. Kdybych nevěděla, že neměl kdy, podezírala bych ho z toho, že se něčeho napil. "Opravdu je tak strašně unavený, nebo si ze mě zase utahuje?"

Poctivě otáčím rozněm, ale pohledem doprovázím Guntera k posteli.

"Já myslím, že Terry usne." usměju se shovívavě. Je jak malé kotě, které upadne do hlubokého spánku uprostřed hry. On spíš uprostřed věty, protože na žádnou hru by se teď už nezmohl.

Znovu si zmyšleně prohlédnu maso, které je ještě napůl syrové. "No, jestli má hlad, tak to sní. A jestli u toho usne, je jedno, jeslti to bude propečené nebo syrové." pokrčím rameny a skrojím tenké plátky v místech, kde už se maso stihlo aspoň trochu propéct.

"Tvá chůva je tady i s papáníčkem." zavrním měkce u postele, jako bych mluvila s miminem.

Gunter
27.12.2014
22:01:34
Někde uprostřed polospánku na stole si uvědomím, že se spálila a otevřu jedno oko.
"Héj. Koukej dávat pozor. Jaksi nejsem v kondicích, poskytovat ti první pomoc. Vlastně ani druhou. " Vyjeknu a víčka mi zase klesnou.
"Jsi v pořádku?"Zahuhlám už zase trochu mimo sebe.

Někde na okraji pořád vnímám, že na mě mluví a že asi říká něco o posteli, o soustech a neusnutí. Nebo tak něco mezi tím.
"Jo, jo. Neusnu žádná sousta. Opravdu ne. Zapluju do naservírované postele a neusnu tam." Odpovím ji smysluplně. Nebo mám aspoň pocit, že to bylo smysluplné.

Vstanu a začnu se plížit k posteli, když mě zasáhne další její věta a tentokrát docela zřetelně. Dokonce mě na krátkou dobu i probere.
Spát ve vlčím?
Opravdu to řekla?
Leda bych byl padlý na hlavu.
Spát ve vlčím! Jaký nesmysl. Vždyť bych si užíval její blízkosti jen zpola. Navíc nemůžu riskovat, že bych se proměnil a zachytil její vůni a.....
Ne, dneska rozhodně nemůžu zaručit, že bych Vlka udržel na uzdě.
Nic.
Já budu spát rozhodně v lidském. Ona vedle mě a Vlk....se uzdraví i tak.
Určitě!


"Ne, myslím, že to není nutné." Zřítím se teatrálně na lůžko a otočím hlavu k ní. Zamžourám a opile se na ni zaculím.
"Budeš mě krmit? Terry má ještě hlad...."Zaškemrám.

Nyskel
27.12.2014
21:43:03
Je to tam zase. V jeho očích. To už nejsou jisřičky, ale plamen! A není to odrazem ohně. Je to vnitřní. Silné a sálavé.

Dívám se do nich a kdesi uvnitř se mi sevře srdce. Ale tak krásně. Ne hrůzou nebo vztekem. Je to hrozně silné, ale zároveň bezpečné. Tedy skoro...

Jak tak duchem nepřítomná otáčím s pečení, přehmátnu se a ruka mi sklouzne k žhavému uhlíku, který se zakutálel na okraj ohniště.

S prudkým syknutím vystřelím ruku ke rtům. "Auvajs. Už toho mám dneska asi taky plné... packy." usměju se omluvně.

Sjede do pololeže na stůl. "Tak šup. Koukej zaplout do postele. Za chvilku budou další sousta a ty už ti můžu naservírovat tam. Teda jeslti do té doby neusneš......" dodám pochybovačně. Vypadá opravdu na pokraji sil.

"A nechtěl bys raději spát ve vlčím? Když jsi mi říkal, že se tak lépe uzdravujeme. Možná ta tvoje žebra ještě nejsou úplně v pořádku." navrhnu mu nejistě, protože mi přijde hloupé, že zrovna já bych ho měla v tomhle poučovat.

Gunter
27.12.2014
21:31:34
Chvíli je atmosféra ve srubu takřka nedýchatelná. Tak tak, že nevybuchne a my s ním. Září a já bych dal první poslední, aby jí to vydrželo. Aby takhle svítila pořád. Drmolí cosi o polštářku a teprve, když se pořádně soustředím, dojde mi, že mluví o šalvěji, kterou mi slíbila. Mimoděk si připomenu tu koupel a zahoří mi tváře. Nadšeně přikývnu a rozjařeně se zakousnu do dalšího masa.

Zůstaneme tady. Spolu. Je to jen pár dní, ale pořád je to pár dní v mém milovaném údolí. S ní...
Jen ona a já, žádné rušivé vlivy.


Oči se mi lesknou při té představě a zároveň nad sebou vrtím hlavou.
Kdyby mi někdo před pár dny řekl, že budu takhle vyvádět kvůli Vlčici, která se tak nečekaně zjeví v mém životě....
Že budu za pár společných dní dokonale a úplně závislý na její přítomnosti....
Nevěřil bych.
Nikdy.

Naposledy jsem takhle lnul ke své vlastní rodině. K Herlanovi. Heidi. K Abigail. Ke kurážné tvrdohlavé Susi a k malé sledké Letty. Ke Kythamovi....jehož prostá opravdovost mě občas zbavovala dechu.
Přišel jsem o ně.
O všechny.
I o Hagena, který byl pro mě kdysi nejen alfou, ale i omegou. Vším.

A teď...teď je tu Nys a mě se celé nitro telelí blahem, jen kvůli tomu, že tu se mnou chce zůstat.

Spolknu poslední kousek masa a zajím ho kusem tvrdé placky.
"Měl jsem udělat čerstvé. Jen jaksi nemám.....udělám je ráno. Přes noc se dám do kupy. Slibuji. Zítra už budu docela v pořádku a postarám se o tebe." Zašklebím se na ni provinile a zhroutím se na stůl.
Nějak toho bylo moc.
Fyzicky i emočně.

Nyskel
27.12.2014
21:08:30
Je to jako ozvěna. Jako když se vlny rozběhnou v širokých kolech po hladině, narazí do břehu a vrací se zpátky. Zarytě naráží do vln, které teprve ke břehu míří.

Připadám si stejně. Eurforie, která se odrazila od Guntera, a žene se zpět ke mně, mě málem smete.

"Vážně to cítí stejně, nebo to je jen odraz mých emocí, které zachytil a bezděky napodobil?!" bleskne mi hlavou vcelku zajímavá, racionální myšlenka. Euforie v mém nitru ji ale rychle smete.

"Jupííí... nejedeme pryč! Ještě ne! Ne zítra! Možná za pár dnů, ale ne zítra!" juchám v duchu a raději se dívám na pečínku, protože mé oči doslova září a nevím, co si s tím počít. Je to průzračně čistá radost. Snad i štěstí.

"No jo. A já bych ti večer mohla ušít ten pošltářek. Se šalvějí. Možná tu ještě nějakou najdu. Ale ta podzimní už nemá tu sílu.... To nevadí. V létě to půjde vyměnit. Ty bylinky uvnitř..." breptám tak trochu nesmyslně a až teď mi dojde, že on breptá podobně. I když jeho obsah je o dost smysluplnější než ten můj.

Pootočím hlavu a rozpačitě se na něj usměju. Jak měsíček na hnoji. Jak malá holčička u vánočního stromku. Veliké zelené oči blaženě rozšířené.

Gunter
27.12.2014
20:46:41
Její odpověď je tichá. Nesmělá. Spíš jen špitnutí, které neprozrazuje pražádný zájem, jenže zatím je cítit něco jiného. Dolehne to ke mně jako úder. Jako ostrá vůně čerstvé pečínky. Její vzrušení provoní celou místnost. Postaví se mi chlupy na rukách a v hrdle mi vyschne. Křečovitě zatnu nehty do desky stolu, protože ta vlna, která se od ní šíří, mě hrozí smést na podlahu a roznést na kopytech. Zorničky se mi rozšíří. Nahnu se dychtivě dopředu a propaluji ji očima, nehty stále zaryté do stolu, abych se neodpoutal a nevrhl se na ni.

"Opravdu? To jsem moc rád. Nerad bych to uspěchal. Minnii na té kožešině hodně záleží. Chce si ji dát do vstupního salonu a....." Nedořeknu. Hrdlo mám vyprahlé a skoro ani nemůžu mluvit. Jako záchrané brzdy se chopím džbánu a jedním dlouhým lokem ho vyprázdním.
Teprve pak se na ni dokážu podívat bez touhy skočit po ní a popustit svému vlastnímu vzrušení uzdu.

"Bude to skvělá jízda. Užijeme si to. Ještě pořád je tu spousta míst, které jsi neviděla a....nebudeš litovat. Uvidíš."

Nyskel
27.12.2014
20:31:25
"Chtěl se mnou mluvit?!" ztuhnu a neubráním se vyplašenému pohledu jeho směrem. "Už mě má plné zuby... těch mých nálad... určitě!" Cítím, jak ve mně roste panika. A taky se protivně ozývá černé svědomí.

O to houževnatěji otáčím rožněm, až omastek málem odletuje.

To, co řekne. Jo, vlna pro změnu stoupá... Jak na houpačce...

"Vlastně ne..." špitnu neurčitě, ale ta explze euforie uvnitř... tohle nepřehlédne...

Gunter
27.12.2014
20:19:33
Zachechtám se, v minutě jsem u ní a vycením na ni zuby.
"Samozřejmě, že to půjde užvýkat. Zapomněla jsi, že jsem Vlk?"
Cvaknu úctyhodnými bílými tesáky těsně u její tváře a oči mi zablesknou.
"Kdybys chtěla, klidně ti to zvládnu i předžvýkat."

Protáhnu se zase zpátky, popadnu kus masa, hodím ho do vzduchu a ve vzduchu ho taky chytím. Dočista jako pes.
Začnu ho rozkošnicky trhat zuby a každé sousto si užívám se spokojeným mručením.
"Určitě ještě přidělej, fakt padám hlady. Tak nějak jsem vyčerpal rezervy a potřebuji je doplnit. A chtěl jsem s tebou mluvit...
Tedy, chtěl jsem se domluvit...."


Pohodlně se opřu a rychle polknu poslední sousto. Pořádně si přihnu ze džbánku s vodou a číhavě se na ni podívám. Nervozní z toho, co mi odpoví.
"Ta kožešina potřebuje svůj čas, aby byla opravdu dobře vydělaná, Nys. A já....chtěl jsem se zeptat....
Vadilo by ti, kdybychom tu ještě pár dní zůstali?"

Nyskel
27.12.2014
20:11:07
Zamyslím se nad tím, co říká. "Jsou mé pocity vážně jiné od té doby, co mám v sobě Vlčici? Ano, nenávist byla silná, ale teď... i tohle se mění." Nejsem z toho moc moudrá a tak se raději nakloním k masu. "Jo, to půjde."

Dám rožeň stranou od plamenů a skrojím několik růžových plátků na talíř. Není to ještě moc propečené, ale podle toho, co říká, to bude stačit.

Odložím rožeň stranou a donesu mu maso ke stolu. Až teď si všimnu, jak je jeho tvář strhaná a unavená. "A já tady zase předvádím své nálady!" hubuju si v duchu. O to větší potřebu omlouvat se mám. Ale už se k tomu vracet nebudu.

"Snad to půjde užvýkat. Nevím, jak moc má irbis tuhé maso." dodám omluvně a položím talíř přímo před něj.

Pak se vrátím k ohni, potřu okrájená místa olejem a pokračuju v opékání. Sednu si ale bokem tak, abych na něj viděla. Doufám, že to vážně užvýká.

"Ještě kousek opeču, abys měl dost, a pak pěkně zapluješ do postele!" dodám tónem starší, rozumnější sestry a trochu se usměju.

Gunter
27.12.2014
19:06:27
Chvíli se dívá přímo na mě a já mám pocit, že jsem jen kousek od toho, aby se mezi námi prolomily ty poslední ledy. Něco, co tam pořád zavazí a občas vystrčí hlavu, aby se dostalo mezi nás a odstrčilo nás každého na jinou stranu místnosti. Potlačím touhu přitáhnout ji k sobě a vzít její tvář do dlaní, abych ji donutil, vnímat mě. Cele. Bez příkras.
A možná je to chyba.

Ona se totiž najednou otřese, narovná se a ta neuchopitelná chvíle je pryč.
Znovu se odvrátí a já mám chuť nahlas a notně zklamaně zařvat.

"Možná nemusíš být..." Odpovím ji stejně tiše.
"Se mnou můžeš být bouřkový mrak i přívětivý jarní vánek. Cokoliv budeš chtít. Nemusíš se přemáhat.
Vlčice všechny tvé pocity umocňuje, dodává jim na primitivní síle. Když si na to zvykneš, je to možná ještě krásnější než u lidí. I když občas....trochu nepohodlné."
Vysvětlím ji a protože ji teď nezajímá nic jiného než pečeně, zamířím ke stolu a sesunu se na židli.

Únava mě dohání plnou silou násobená rozjitřenou psychikou.
"Zvládnu. Klidně i do syrova. Potřebuji doplnit energii." Ujistím ji a i já se snažím o naprosto ledabylý vyrovnaný tón.
Hodlám se té navozené pohody držet zuby nehty.
Už kvůli tomu, že za chvíli bude oddechovat vedle mě a já rozhodně nechci, aby se odtahovala vztekem nebo spala na zemi.

Pobyt v mém milovaném údolí se krátí a už sama tahle skutečnost stačí na to, aby se mi svíralo lítostivě hrdlo.
Proč si přidělávat?

Nyskel
23.12.2014
0:16:59
Otočím se a střetnu se s kaštanovým pohledem. Hlubokým a upřímným. I jeho tón je tak zvláštně konejšivý. Jakoby mi rozuměl... "A přitom mi rozumět nemůže. Nic neví! A kdyby věděl..." těžce polknu.

Pozoruju plameny měkce se odrážející v jeho duhovkách, zatímco má tvář je ve stínu. Oheň vykresluje aureolu kolem mé hlavy a propůjčuje vlasům výrazné měděné odlesky.

Mlčím. Tak krásně se to poslouchá. "Nemusím se trápit. Je tu Gunter a on to nedovolí." Zhluboka povzdychnu. "Kde jsi byl... tehdy..."

Cítím, jak se mi v koutku oka nalévá slza. Protivně lechtá.

Ještě na okamžik nechám to zvláštní kouzlo působit, hojivé a konejšívé. Pak potřepu hlavou, narovnám se v zádech a opět pootočím pečeni, pohled upřený do plamenů.

"Promiň." špitnu tiše. "Jsem jak jarní počasí, viď?" zeptám se trochu provinile. Moc dobře si uvědomuju, jak jsem tu před chvilkou vesele poletovala a teď skoro brečím. "Já... normálně taková nebývám. Nebo... nebyla jsem... s Vlčicí... ani předtím..." zadrhávám. Vlastně ani nevím, proč to říkám. Proč ho otravuju s vlastními myšlenkami.

Znovu potřepu hlavou, až se rezavé prameny zatřepetají v záři ohně. Zadívám se soustředěně na maso a když se mi konečně podaří najít ten správný, vyrovnaný tón hlasu, nadhodím: "Vlastně myslím, že už bych mohla první vrstvu skrojit. Jestli máš takový hlad, zvládneš to i trochu do růžova, ne?" Snažím se, aby můj hlas zněl lehce, vesele. Není to úplně ono, ale dnes večer nechci být smutná. Kvůli němu ne!

"Kdo ví, jestli to není poslední večer ve srubu. Zítra bude chtít určitě vyrazit za Minnie..." prodere se mi do hlavy další naprosto protivná a nesnesitelná myšlenka.

Áaaach jo, dnes v noci to se mnou vážně není lehké.

Gunter
22.12.2014
23:19:36
Moji ruku přehlédne jak krajinu a zadívá se kamsi do ztracena. Najednou je zase posmutnělá.
"Nemusíš mi závidět. Časem to přijde přirozené i tobě. Jsi ještě velmi mladá Vlčice. Ještě se příliš musíš srovnávat sama se sebou." Řeknu vlídně a jemně sevřu dlaní její paži a přinutím ji, aby se ke mně otočila. Zapotácím se u toho, protože se mi trochu tmí před očima a moje slabost tentokrát nepochází jen její blízkosti.

"Jsi ta nejkrásnější a nejstatečnější Vlčice pod sluncem. Nebo spíš pod měsícem, Nys. Nemusíš si s ničím dělat starosti. Ani si nic vyčítat. A já jsem tady, abys to pochopila."

A až to pochopíš, najdeš si nějakého stejně úchvatného mládence a na starého brášku si ani nevzpomeneš. Zahučí ve mně trpce, nicméně odhodlaně pokračuji.

"Nedovolím, aby ses čímkoliv trápila. Nebudu tě k ničemu nutit, Nys. Pokud nechceš toho levharta jíst, vyhodíme ho a dáme si studené placky. Dokud to pro tebe nebude přijatelné a přirozené. Nechci, aby ses čímkoliv rmoutila. Dnešní večer byl úspěšný a já nedovolím, aby moje malá sestřička věšela nos." Přejdu do žertovného tónu a zatahám ji za bradičku.

Nyskel
22.12.2014
22:26:09
Zamyšleně ho poslouchám a pozoruju klid v jeho hnědých očích. "Je to přirozené..."

Když domluví, vzdychnu a dál otáčím rožeň. Teď už se dívám do plamenů, takže ani nevidím ruku, kterou ke mně natáhnul. "Drsná příroda?! Ty umíš být ještě drsnější, Nyskel. Tak na co si tu hraješ?!"

"Zatraceně!" zavrčím v duchu na tu protivnou potvoru.

"Hmmm... Asi máš pravdu." hlesnu bezvýrazně. Nezdá se, že by mě přesvědčil, ale zjevně se o tom už dál nechci bavit.

Maso už se hezky zatáhlo a po vláknech začíná odkapávat šťáva. "Ještě před hodinou běhal venku. A pochutnával si na koze. Kdyby věděl..." znovu vzdychnu.

"Víš... asi ti trochu závidím, že ti všechno přijde tak přirozené. Mně nepřijde přirozené vůbec nic, pokud jde o Vlčici." řeknu tiše spíš plamenům a opět si povzdechnu. Strašně moc bych to chtěla přijmout. Vážně. Ale nedokážu to...

Gunter
22.12.2014
22:08:37
Překvapeně se na ni podívám a na chvíli se mi vrátí střízlivé uvažování. Hodně střízlivé.
"Ve vlčím bys to přece neřešila, Nys. Obdivuji levharty, pumy i jiné vlky....ale jsou to dravci jako my. A my jsme jejich kořist, pokud bychom je k sobě připustili a stejně tak jsou oni kořistí naší. Jsem Vlk a jako takový se neživím obilnými klíčky, ale masem. A každé maso ještě před chvílí běhalo. Tihle jsou nám blízcí. Svojí krásou. Svojí divokostí. Svobodou, kterou si dokážou tak vznešene uchovávat. Ale jsou to lovci. Jako my. Tenhle proces je přirozený.
A já mám hlad."
Dodám zcela prozaicky.

"Navíc by to maso sežrali mrchožrouti, kdybychom ho nevyužili my. Je to pro irbise důstojnější?" Zeptám se tiše.
"A ten medvěd...kdybychom ho nakonec nesložili, složil by on nás a rozkousám si botky, jestli by si na nás teď nepochutnával. Přiroda je drsná. Tohle je otázka přežití. Jeho i našeho."

Dívám se na ni s chápavým úsměvem a tak nějak konejšivě k ní natáhnu ruku.
A tentokrát je to gesto opravdu bratrské. Najednou mám pocit, že potřebuje utěšit.

Nyskel
22.12.2014
20:31:25
Zaváhám a zalétnu pohledem k růžové hmotě v koši. Představa, že bych to měla jíst já... Je to téměř jako jíst... no fuj!

"Dobře." hlesnu nakonec, ne příliš nadšená. Prostě mi to jde proti srsti. Irbisové jsou už moc... no... osobní. "Ale jestli to je ochoten jíst on, je to jeho boj." pokrčím v duchu rameny.

Přichystám si sůl a nějaké bylinky a rychle maso přichystám. Netrvá dlouho a už ho otáčím nad ohněm. "Bude to ale chvilku trvat. Můžu odřezávat, ale i tak..." dodám tak trochu zamyšleně.

Pak mi to ale nedá a vyslovím své myšlenky nahlas: "Tobě to vážně nevadí? Jíst šelmy jako... jako jsme my? Tedy skoro? Jako irbise nebo........ medvěda?" v mém hlase je patrné znechucení. Nedokážu to moc skrýt.

Gunter
22.12.2014
20:25:21
Hltám očima to její děvčátkovské culení a ona se mě mezitím snaží zachránit. Přitom si to ani trochu nezasloužím. S tím, na co zrovna myslím a jakými myšlenkami se zaobírám. Přitom ona....hledí na mě jako ta nejstarostlivější sestřička na světě. A co víc, ona se tak i cítí. Což je nesmírně krásné, ale i nesmírně bolestivé.
Auu.

"Kašli na rosomáka." Rozvášním zase jednou svůj chraplák a pokusím se polknout všechnu to hořkost, která se mi nahromadila v hrdle.
"Bohatě postačí, co máme doma. Nebo můžeš dát na rožeň točit kousek irbise....ale jestli jsi unavená, tak se na to vykašli...já...to vydržím...."

Navíc, čím míň budeme jíst, tím rychleji budu ležet vedle ní a její vůně mě dočista připraví o rozum....
Krásná představa.
Jen do toho!

Nyskel
22.12.2014
19:42:39
Podvědomě se uculím jak školačka. Kvůli tomuhle jsem se převlékala. A on umí tak krááásně chválit.

"Cože?!" zvednu zaražený pohled. Ten dovětek mi k té chvále vážně neladí. Na okamžik zaváhám, jestli to na mě nehraje, tak jako obvykle, ale vážně vypadá pod psa. I pod Vlka.

Vrátím mu lítostivý poloúsměv. "Neumírej! Určitě s tím něco dokážu udělat!" teď už na něj mrknu veseleji. Zmizím ve výklenku, kde je uložené jídlo, a chvilinku něco štrachám. Nakonec vítězoslavně vytáhnu ještě pár placek od snídaně, džem a med už je na stole.


"Asi to stačit nebude, ale nahoře v jeskyni je ten naložený rosomák. Nebo bych mohla zkusit pár pstruhů. Snad bych to zvládla i po tmě. Ti by byli rychle upečení." "A taky je tam medvěd, ale toho už se ani nedotknu!"

Gunter
22.12.2014
19:34:23
Zastavím se uprostřed kroku, protože ji moje unavené oči okamžitě objeví a jako obvykle to pro mě znamená ránu palicí mezi oči. Otáčí se po místnosti lehce a hbitě jako motýlek a jako motýlek také vypadá. Ve svých půvabných zelených šatech.

Nadechnu se, abych trochu získal kontrolu a je to k hovnu.
Zírám na ni a na tváři se mi okamžitě jako zhoubná nemoc šíří připitomněle rozněžnělý výraz. A to co vypouštím z úst je ještě horší.
"Jsi nádherná....strašně ti to sluší a uklidila jsi tu a....
Je mi zle...."


Sesunu se na nejbližší židli a vyšlu k ní ubohý úsměv.
"Asi umírám hlady. Nebo tak něco...." Zamumlám.

Nyskel
22.12.2014
19:18:33
Vznáším se na obláčku a místností doslova pluju. Poletuju jak motýlek od trojnožky ke spížce, ke stolu, k ohništi. Hlavu plnou růžových představ. "Musím ušíte ten polštářek! A kdyby mi Gunter přivezl kousek bílého plátna, mohla bych vyšít ubrus! A taky by se šiknuly nové hrnky na čaj. Tyhle jsou pěkně otlučené." přeměřím hnědé hliněné hrnky kritickým okem.

"Bohové! Ty ses úplně zbláznila! Přestaň hnízdit a vzpamatuj se! Jak dlouho ho bude bavit hrát si na bratříčka! Je to chlap! Ještě pár dnů a poběží za Minnie jako pejsánek! Co, pejsánek! Jako zdivočelý Vlk!"

Cynická Nyskel. Proč teď? Proč se ozvala zrovna teď?! A proč tnula tak hluboko do živého...

Zamračeně se zadívám do plamenů. "Ne, neotrávíš mi to! I kdyby jen dnešek! I kdyby jen ten! Mně to stačí! Je to víc, než jsem kdy měla s tebou! A s Vlčicí!" plivu na ni svou zlobu.

"A dost! Máš vařit čaj, pamatuješ?" napomenu se a hodím diskusi mých vnitřních já za hlavu. Nebudu se tím teď trápit. Budu to řešit, až to přijde.

Když se Gutner vpotácí do dveří, na stole už kouří konvice se silným čajem, vedle ní čekají dva otlučené hrníčky a já poletuju po místnosti a uklízím... tak nějak... spíš rovnám věci, o kterých tuším, kam patří. Chci to tu mít hezké. Chci to mít hezké i pro Guntera.

Hřejivě se na něj usměju, ale když vidím, v jakém je stavu, starostlivě se zamračím. Vlastně teď připomínám spíš starší sestru. "Ty ale vypadáš! Sedni si, zbytek nachystám já!" zavelím přísně a vezmu si od něj koš s masem.

Položím ho k ohni a rychle spěchám nalít čaj. Vedle čeká i džbánek s medem. "Chceš ještě něco jíst?" zeptám se rychle. Nejsem si jistá, je noc, ale přijde mi úplně vysílený.

Gunter
22.12.2014
18:40:28
Chvíli jen tak stojím, irbisovu staženou kůži v rukou. Zírám před sebe a nedokážu ani myslet natož něco dělat. Všechna nervová zakokončení v těle napjatá jak strunky.
Než příjde její odpověď, tak chvíli ani nedýchám.
Teprve potom hvízdavě natáhnu vzduch do plic a odpovím.

"To bych rád. Opravdu moc rád." Vydechnu a rychle sklopím oči ke kožešině. I když vidět mě nemůže, stejně mám pocit, že musím schovat jak moc mi hoří tváře. I sám před sebou.

Svým způsobem se nenávidím za tu touhu ve svém hlase. Za ten příšerný plíživý strach, co mi řekne.
Jenže s tím nedokážu vůbec nic dělat. Rychle dokončím svoji práci a použitelné kusy masa naložím do kože, abych jí je odnesl. Budou se hodit. Zbytek odnesu k mrtvole medvěda a pohodím je tam pro zvěř.
Teprve pak se vrátím do přístřešku a postarám se o kožešinu.

Do srubu se odkulhám na pokraji svých sil. Přesto docela spěchám a s hrůzou si uvědomuji, že jsem na Nyskel dokonale a beze zbytku závislý.
Otevřu dveře a zoufalýma vyprahlýma očima přeletím přes místnost, abych ji našel.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.