abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Vlk
9.1.2015
19:36:33
Jako jeden proletíte zatáčkou a kopyta vašich koní zamlátí po kamenité cestě k hosphodě. Stromy kolem vás jsou ojíněné a na severněji stočených místech leží sníh.
Slunce zapadá a hospoda U labutího pírka je ponořená do ospalého odpoledního klidu. Zlatá záře zapadajícího slunce se líně povaluje okolo jejich oken a ospale vypadá i celý šenk. Aspoň neslyšíte žádný zvláštní lomoz. Nejspíš hosty zahnala dovnitř zima. Je fakt, že s postupujícím dnem je čím dál tím chladněji.

Vzhledem k tomu, že vítací procesí na prahu jste stejně nečekali, nerozladí vás to. Důležité je, že jste konečně na místě a tam, za nízkými dřevěnými dveřmi vás čeká teplý krb, voňavé čerstvé jídlo a možná i ta vysněná koupel. A to se počítá. Víc než cokoliv jiného.

I vaše koně přidávají na tempu. Cítí bezpečnou zastřešenou stáj a odpočinek. Cvalem dorazí až k hospodě a dost neurvale se zastaví na místě. Nyskel skoro přeletí Belle přes hlavu, ale nakonec to ustojí.
Certus bouřlivě zařehtá všem koním na pozdrav a vyzývavě zamává ušlechtilou hlavou, kdyby mu snad chtěl některý neomalený druh teplé ustájení odepřít. Ze stáje se ozve odpověď a hnědák tam nedočkavě zamíří.


Gunter
9.1.2015
18:33:57
"Samozřejmě, že si užívám. Já tohle miluju." Vybuchnu .
"S bráchou jsme sjezdili celé Truchlivé hory!"
Vzpomínka zabolí jako ostře nabroušené kopí, ale rychle pomíjí.

Nyskel pobídne Bellu a vyrazí a mě nezbývá, než ji následovat.
Ne, že bych se nechal dvakrát pobízet. Certus vystřelí jako by za příští zákrutou cítil stáj a nejspíš ji i cítí, podle tempa, které nasadil.
Navíc to tu nejspíš poznává. Ostatně nejede tudy poprvé.

Třemi skoky ji doženeme a zatáčkou, která se vine k Labutímu pírku proletíme společně. Hlavu vedle hlavy. Bok po boku.

Nyskel
8.1.2015
21:37:38
"Ty a promrzlý? Vážně?" zapochybuju. "Měla jsem pocit, že si užíváš každý sráz i stoupání." pronesu trochu kousavě.

Pak mě ale obměkčí. A zatraceně rychle. Nasadil na mě nejen jídlo, ale i koupel! A bylinkovou!

Jako bych v sedle ještě zvláčněla. Kopíruju pohupování Belly, jako bych se už nadnášela na obláčcích voňavé páry.

"Áaaa..." zaúpím slastně a přivřu oči. Jako bych ani necítila tu zimu, která mi okusuje prsty na nohou už dobrou hodinu.

Mé smysly se pomalu probouzí z mrazivého spánku. Už jen kousek. Kousíček!

Jako po dlouhém spánku se protáhnu v sedle a pak mě to napadne. Samo od sebe. Narovnám se v sedle a pobídnu Bellu. Vyrazí vpřed. I když ne moc ochotně, z čehož mám trochu výčitky, ale poslechne. "Jdu první!" křiknu do vlajícího větru za sebe a poprvé od té doby, co jsme opustili údolí, se upřímně zasměju.

Gunter
8.1.2015
21:25:23
Perou se ve mně rozporuplné pocity. Jedna část zoufale neche odjet, druhá je zvědavá, co ji čeká. Navíc mě vždycky bavilo plácat se z místa na místo. Tedy od doby, co jsem opustil Eagleglen. Předtím mě to ani nenapadlo. Dokonce bych o sobě řekl, že jsem byl rodinný typ.
Tenkrát.
Tam dole v údolí jsem se k tomu docela vrátil. S Nyskel.

A teď opouštím místo, kde byla jen moje. Kde mě neohrožoval žádný potenciální nápadník a že se objeví je víc než jasné.
Spíš jisté.
Po očku si ji prohlížím, jak se drží v sedle a v žaludku mě hlodá strach.
Vím to celou dobu. Vím, že jsem pro ni starý a že ve mně vidí bratra.
Jsem realista.
To nic nemění na tom, že vedle ní spávám každou noc a moje tužby se mi dávno vymkly z rukou.
Realita taky...

Pobízím takřka ze zvyku koně a řídím ho klikatými cestičkami a snažím se překonat vztek sám na sebe.
Naprosto neopodstatnělý.
Koneckonců jsme tam nemohli zůstat věčně, jakkoliv by se mi to líbilo....
Takže tohle celé je nesmysl.

Jak se tak blížíme k Labutímu pírku, vztek mě přechází, zaplašený vidinou hospody, teplého jídla a koupele. Navíc pohled na ni by obměkčil i pořádně nasraný balvan a to rozhodně nejsem.
Přitáhnu hnědáka, aby mě dojela a opětuji její úsměv.
"Nesmírně!
Už toho mám docela dost a jsem promrzlý."
No, není to tak úplně lež a třeba se bude cítit líp.

"Navíc doufám, že mi Eve dopřeje koupel. Myslíš, že bude mít zase šalvěj A chleba? A koláče?" Zavrním a protočím blaženě oči.

Nyskel
8.1.2015
20:28:20
Kromě dvou, tří krátkých přestávek na odskočení nebo vyndání jídla z brašen jsme jeli v kuse. Já a takové šplnáhí! Ve sněhu!

Pocity se ve mně střídaly jak májové počasí. Strach, odvaha, hrdost, obavy. Moc jsem se snažila, aby se hromosvodem nestal Gunter. A až na malou přestřelku se mi to i povedlo.

Máme to ale téměř za sebou. Jsem vyčerpaná. Ne k smrti, díky tolika dnům lelkování ve srubu, ale mám toho opravdu dost. Odevzdaně se komíhám v sedle a začínám rozeznávat cestu, která vede k Labutímu pírku. Unaveně se usměju na Guntera. "Taky se tam tak těšíš?"

Vlk
8.1.2015
20:04:17
Oba koně vystřelí jak z praku a začnou mocnými skoky zdolávat kopec, který před vámi stoupá. Místy je pokrytý sněhovými jazyky, ale pořád se dá říci, že je nadprůměrně sjízdný. Bella se drží za hnědákem, nadšená a stále více důvěřující ve své schopnosti. Líbí se jí to. Získává odvahu a Certus je pro ni vzor, který touží napodobit.

Nyskel to možná stejně necítí, ale moc nemá na výběr. Jistě, kdyby se pověsila na obě otěže, možná by klisnu dokázala zastavit.
Možná.
Bezpečnější ale bude, postavit se do třmenů a naklonit se dopředu, aby nesklouzla ze sedla.
Gunterovi to naopak nečiní žádné potíže a v sedle se drží s obvyklou ledabylostí a ještě se v jednom kuse ohlíží na svoji společnici, aby se ujistil, že ji neztratil.

Cesta se mění a kamenů i sněhu přibývá. Brzy musíte zvolnit a nakonec se koně šplhají krokem. Kličkují mezi balvany, kloužou, odskakují, ale houževnatě a v Bellině případě i nesmírně statečně postupují vpřed.
Trvá vám skoro dvě hodiny, než vyšplháte nahorů a další čtyři než projedete průsmykem.

To už je Nyskel docela vyčerpaná a kromě pýchy, že ten šílený výstup zvládla a nostalgického pohledu na vzdalující se údolí, ji moc energie nezbývá.
Ovšem nedá se popřít, že to je vskutku opojný pocit!

Nyskel
8.1.2015
19:10:14
Nevěřícně ho poslouchám. Vlastě o světě koní moc nevím. Ani po všem tom cestování s Bell. Byla mi nejbližší, ale vnímala jsem ji prostě jako kobylu. Nic víc.

"Já... Tohle by mě nikdy nenapadlo." řeknu prostě. Připadám si skoro hloupě, ale vážně jsem to takhle nikdy neměla.

Tak nějak provinile poplácám i já Bell po krku. Zvědavě zafrká.

"Dobře." přitakám ne příliš nadšeně, ale vidina noclehu na sněhu mě dvakrát neláká. Proto se zapřu do třmenů a vyrazím za ním.

Mno, vlastně za ním vyrazí Bella. Na okamžik mě napadne žárlivá myšlenka, že ho má raději než mě... "A i kdyby?" Pohodím hlavou a myšlenku rychle zaplaším. "Budu ještě žárlit na vlastní kobylu."

Gunter
8.1.2015
18:47:27
Ušklíbnu se. Vesele a pobaveně.
"Ale jo, řekl bych že i jo. Kapku."

Mimoděk mi hlavou táhnou všechny ty zasněžené horské cesty a průsmyky, které jsem projel na koni a tváří mi prokmitně zasněný úsměv.
"Mám zimu rád. Vždycky jsem měl a Certus s ním nemá problém. I když je občas tvrdohlavý jak osel a ze všech cest si ze zásady vybírá tu, která nejvíc klouže, má poměrně jistý krok a docela rád šplhá. Tos ostatně viděla u vodopádů.
Nikdy mě nenechal ve štychu. Žádný z mých koní.

Ten, kterého jsem měl před Certem mě jednou v naprostém vyčerpání snesl z hor až do vesnice. Byl to taky hnědák....

Chtěl jsem mu ulevit. Snažil jsem se ho zachránit.
Byl vyčerpaný k smrti a já slezl, abych mu ulehčil. Chtěl jsem ho zbytek cesty vést. Jenže on šel za mnou a pořád mě žduchal do ramene. Dokonce jsem mu vyhrožoval, že ho stluču, jestli toho nenechá.
Vlastnoručně.

Nezabralo to. Nedal si pokoj, dokud jsem znovu nenasedl. Dojel až do vesnice. Občas klopýtl. Občas se zapotácel, ale dojel až tam, opičák jeden. Pak zastavil u prvního domu a padl na kolena. Svezl jsem se na zem, ale bylo pozdě. Umřel.
Řval jsem jako malý kluk...."


Ztěžka se nadechnu a ze zvyku pohladím Certa po krku.
"Měl jsem ho rád. Každého svého koně jsem měl rád a každý byl parťák."

Pobídnu hnědáka do kopce a ohlédnu se, jestli mě Nys následuje.
"Možná bychom mohli ten první kousek vycválat. Tady to ještě půjde." Navrhnu nadějně.

Nyskel
6.1.2015
21:46:38
Rozpačitě se usměju. Jistě, já budu ta první, kdo bude škemrat, abychom se zastavili, protože neucítím zadek. A ještě mnohem dřív mě prozradí můj žaludek, protože bude zpívat takové árie, že mi je budou skály vracet v ozvěně.

Vlastně na jednu pozitivní věc bych se vlastně mohla těšit. Koupel! Pravá, nefalšovaná, horká a velikááá... Bezděky se znovu usměju, ale pak se úsměv stáhne a vystřídají ho tiché obavy. Zadívám se na průsmyk nad námi. Je pokrytý sněhem a vypadá teď tak nepřístupně.

"Ále co, při nejhorším to dáme ve vlčím. I kdybych měla Bellu táhnout za uzdu v zubech!" dodávám si odvahy, ale uvnitř jí moc necítím.

"Ty jsi asi zvyklý cestovat hodně i ve sněhu, co?" zeptám se nejistě Guntera.

Gunter
6.1.2015
21:39:53
Chvíli mám pocit, že ho prostě nedokážu zamčít. V žaludku mám jedno ohavné velké železo a to mě tlačí a pálí, jako by mi z něj nějaký šikovný kovář přímo tam koval podkovu. Co podkovu....kbelcovou přilbu.
Dá se dýchat s kbelcovou přilbou v žaludku?

Rozhodně ne.
Protože já se dusím.
Skoro zuřivě ty dveře zamču a skoro v jednom jediném pohybu se odpoutám od verandy a vyletím do sedla.
Na ni se ani nepodívám.
Bože. Nemůžu.

Jinak bych ji stáhl ze sedla a odvlekl zpátky.
Pak bych Bellu zahnal ve vlčím až k vodopádům, abych se ujistil, že nás zima uvězní v údolí.
Zima.
Celá.
Tři měsíce....Nebo čtyři. S trochou štěstí i pět.
Auuuuuuuuuu.


Trpím.
Pobídnu hnědáka z místa do cvalu a ani se neohlédnu. Každý jeho skok se mi zpomaleně vrývá do mozku.
Slyším každé odfrknutí, každé zavrzání sedla, jako bych ty zvuky vydával já sám.
A moje útroby řvou odporem.
Nechci odjet.
Nechci.
Nechci.
Nechci.

Najednou se moje malé rezavé šílenství objeví vedle mě a osloví mě.
"Cože? Eve? Co Eve?
Ach, tak.....jistě. Stavíme se tam. Než dorazíme do hospody budeme utahaní jak psi. Tam nahoře bude už sníh, cesta nám zabere hodně času.
A ty....budeš hladová...."
Tvář se mi rozjasní rozněžnělým úsměvem, jak se mi vybaví její neúnavný apetýt z posledních dnů.

"Navíc máme pro jejího chotě toho rosomáka." Dodám s hrdým úsměvem. Toho přece ulovila ona.

Nyskel
6.1.2015
21:12:32
Přišlo to. Doufala jsem... namlouvala si... že to přijde až za dlouho. Ještě jeden den... a další. Kradla jsem je jak hladové dítě psům z misky.

Ale je to tu. Cváláme v sedlech, srub pečlivě zamčený, klíč v Gunterově brašně. Klíč od těch neskutečných... snad devíti dní? Desíti? Nevím, přijde mi to jako celá jedna etapa mého zvláštního života. Byla nevinná Nyskel, postychtivá Nyskel a tohle? Co bylo tohle? Smířená? Bezpečná? Šťastná Nyskel?

Zhluboka vzdechnu, nemůžu si pomoct. "Ale no tak! Vždyť nic nekončí! Jedeš s Gutnerem! Neodjíždíš sama. Jedeš s ním!" snažím se v sobě vykřesat aspoň trochu života. "Jenže... Jedeme za ní. Za Minnie. A možná to skončí definitivně." polknu. "Jak se mám radovat, když jedeme vstříc konci?!" zakňourám v duchu.

"Stačí!" houknu sama na sebe. Takhle se z toho zcvoknu ještě dřív, než dorazíme k Pírku.

Dojedu Guntera a konečně promluvím: "Budeme se u Eve vůbec stavovat? Myslím na noc? Nebo pojedem dál?"

Nějak nám včera večer nebylo do řeči ani jednomu. A ráno už vůbec ne. Takže jsem se ani nezeptala, jak to má namyšlené.

Gunter
6.1.2015
21:00:11
Když jste opouštěli údolí, zbarvilo se již celé do jantarova a na na vrcholcích skal se objevil první sníh.



Gunter to tak neplánoval. Vlastně chtěl odjet daleko dřív. Každým dnem. Jenže to nedokázal. Odkládal ten osudný okamžik, co to šlo a vymýšlel si jednu výmluvu za druhou. Jednu neodkladnou věc po druhé. Zážitky, které Nys musí prožít. Věci a místa, která musí vidět. Činnosti, které jsou naprosto nutné, aby si je vyzkoušela...

Byly to krásné dny. Plné smíchu, loučícího se podzimního slunce a sílící důvěry mezi těmi dvěma.
Společné chvíle vždycky prohloubí důvěru nejvíc a Nyskel s Gunterem si v těch chvílích v údolí Medového potoka byli nesmírně blízcí. Bližší, než vy si oba dokázali připustit.

O to těžší byl den, kdy už odjezd z údolí odložit nešel. Pokud tam nechtěli skončit zapadaní sněhem bez možnosti překročit zrádný průsmyk. Nebo aspoň na koních. Ve vlčím by to dokázali i v zimě.
Gunter by možná byl ochotný riskovat společnou zimu v údolí. Možná by byl víc než ochotný. Ale vrozený smysl pro čest a férovou hru mu velel, aby to nedělal. Aby Nys měla možnost výběru, jestli s ním chce sama trávit další dny.

Takže se tomu nevyhnuli.
Nasedli na koně, naposledy se ohlédli za srubem, který jim byl na tolik dní domovem a vyrazili na cestu z údolí.

Nyskel
28.12.2014
2:17:33
Vnímám jeho zklidňující se dech a snažím se ho napodobit. Myšlenky jsou ještě trochu rozjitřené a sem tam se zatoulají k tomu zvláštnímu snu, ale únava mi pomůže, abych je nakonec zadusala.

Netrvá to dlouho a já pravidelně oddechuji, kráčíc vstříc dalšímu snu. A někde uvnitř tiše doufám, že bude klidnější!

Gunter
28.12.2014
2:14:01
"Já?
Lidumil?
To myslíš vážně?"
Protahuji provokativně.
"Vidíš, a já si celou dobu myslel, že jsem velký zlý Vlk."

S úlevou sleduji, že tu sebemrskačskou litanii nejspíš také vzdala a chytila se moji nesměle nahozené kotvy.
Znovu si lehne a já s úlevou vydechnu do tmy.

Navíc se zdá, že znovu získala energii a rozhodnost. Zdá se. Možná až moc. Vypeskuje mě jako malého a tón, který použije, prostě nesnese odporu.
Poslušně se otočím směrem k ní a podepřu si tvář dlaní.

"Jak říkáš. Irbis plave a já spím. Koneckonců žebra mám jen jedna." Nechám jedno oko otevřené a chvíli pozoruji její tvář. Zdá se, že se opravdu rozhodla spát a já....těžko můžu dělat něco jiného, že ano....

Neochotně zavřu i to druhé oko a snažím se zklidnit dech i myšlenky, abych konečně unikl do bezpečné náruče snění. Ať už bude jakékoliv.

Nyskel
28.12.2014
1:53:14
Už už se odhodlávám, že mu to řeknu. Jsem tak blízko! O Vlčici, o jejích zákeřných útocích, o tom, jak mi podsouvá své zvířecí pudy...

Jenže to nedokážu. Ne, když to Gunter tak galantně a laskavě zahladil. Vesele tu vykládá a já ztratím odvahu.

"Ty jsi lidumil už byl, jen jsi o tom nevěděl." odpovím mu rádoby vesele, ale značně to skřípá.

Se špatně zakrývaným povzdechem si lehnu zpátky a zavrtám se do deky.

"Co když se mi to bude zdát znovu? Co když tentokrát...?!" honí se mi hlavou znepokojivé myšlenky. Jenže spát se musí. "Nechci přeci ráno vypadat jak oživlá mrtvola!"

"Nech irbise plavat a koukej spát. U večeře jsi málem usnul a víš, že potřebuješ klid na ta polámaná žebra." houku nakonec trochu rozmrzelá ze své zbabělosti. Uvelebím se na boku, tváří ke Gunterovi, napůl stočená do klubíčka, a pevně zavřu oči.

Gunter
28.12.2014
1:45:51
Před mým dotekem zadrží dech a to mi pomůže vzpamatovat se.
Je jí nepříjemný....
Musí se přemáhat, aby moji ruku nesrazila dolů....


Bolestivě přivřu oči a odtáhnu se. Ona si posadí a tvrdohlavě to bere na sebe.
Nejdřív ji chci odporovat, protože moc dobře vím, čí ruka je tu vina, ale pak se rozhodnu, že to nechám být.
Čím víc to budu rozmazávat....

Vynutím na tváři úsměv a znovu se pohodlně uvelebím. Nechci, aby se stáhla a zase začala být posmutnělá a zražená. Chci ji takovou jaká byla večer.
Usměvavou a šťastnou.

"Vždyť o nic nejde. Máme za sebou náročný den a není divu, že máme divoké sny. Představ si, že mě dokonce pronásledoval ten snězený irbis.
Asi jsi ve mně vzbudila výčitky svědomí."
Spustím co nejveseleji.

"Viděl jsem ho jak pobíhá uprostřed spadaného listí a byl tak nádherný, že jsem se styděl do houbky duše, že jsem ho střelil.
Vidíš, jaký máš na mě vliv.
Ještě ze mě bude lidumil!"
Snažím se, aby můj hlas byl lehký a plný dobré nálady. Potřebuji z její tváře zahnat jakékoliv známky napětí. A potřebuji to velmi nutkavě.

Nyskel
28.12.2014
1:37:48
Jeho omluva je jak facka. Bere to na sobě a přitom já...

Jeho pohlazení bych jindy uvítala jako bratrské gesto, ale v těch vůních, které se vznáší všude okolo jak těžký závoj. Zadržím dech a mám co dělat, abych neucukla.

Zahanbeně skloním oči a vysoukám se do sedu. Rukama si obejmu kolena a uvnitř prožívám neuvěřitelné dilema. Říct nebo neříct?! "Stejně to ví! Určitě to ví! Když to cítím já, musí to cítit i on. A když nic neřeknu...... bude si myslet, že já... že já sama..."

Ne, je to příliš nesnesitelná myšlenka, abych ji nechala viset mezi námi. Už bych se jí nezbavila.

"Neomlouvej se. Za to můžu já......" pípnu potichounku. A děkuju bohům, že v ohništi doutná už jen pár řeřavých uhlíků. Kdyby mi teď viděl do tváře, propadla bych se hanbou.

Gunter
28.12.2014
1:32:08
Zmateně se na ni podívám a chvíli nechápu, co mi to říká.
Ona si myslí, že mi s tou rukou vyšla vstříct?
Zahanbeně odvrátím tvář a horko, které mě polévá mě skoro dusí.

Navíc mám pocit, že se mi její pohled propaluje až do žaludku a navíc je jiný.
Pořád je napjatá a ten pohled. Znovu se na ni podívám a ta napjatá tvář a neklidně se zdvihající hrudník mě připraví o poslední zbytek rozvahy.

Ruka mi sama vystřelí k její tváři a s jen těžko potlačitelnou naléhavostí ji pohladí.
"Já....omlouvám se, Nys. Mrzí mě, že jsem tě vzbudil...." Zamumlám roztřeseně a zoufale se snažím shromáždit zbytky sebeovládání a přitáhnout je pevně k sobě.

Nyskel
28.12.2014
1:16:10
Jen tak tak stihnu potlačit paniku, když si uvědomím vedle sebe pohyb. Gunterova dlaň se prudce rozveře.

Provinile stáhnu ruku, jako bych sahala na něco, na co se v žádném případě sahat nesmí. Nesmí!!!

"Já..." zachraptím a hlasi mi přeskočí. Polknu a panika se vrací. Ve zvláštní směsici s doznívajícím vzrušením. "Řekni něco! No tak! Řekni něco!"

Místo toho nade mnou ve tmě pluje Gunterova tvář s kaštanovým pohledem, vážným výrazem a hebkými rty........ "Stačíííí... Néééé..." pištímv duchu vyděšeně, protože mám hrůzu, že to pozná. Že to vycítí.

"Jak bych mu tohle mohla kdy vysvětlit?! Vždyť je to... ne, vůbec to nedává smysl! To Vlčice... ona a její pudy! Vůbec nevím, proč mě do toho tahá! Proč se mi tohle zdálo v lidském! Co mi to podsouvá?!"

Panikařím ve tmě dál a ticho se prodlužuje. Nakonec si trochu odkašlám a tiše kuňknu: "Ne, já... taky se mi asi něco zdálo... Někam jsem padala nebo něco..." "Bohové, jsi tak ubohá! Proč mu to neřekneš?! Vždyť za to může Vlčice a ne ty!"

Znovu se nadechnu a cítím to ve vzduchu. Vzrušení a napětí. Je to tam dál... Mám pocit, jako bych svým snem... zvláštním... divným snem zamořila celý srub.

Gunter
28.12.2014
1:05:34
V mé dlouhé předlouhé noci, během kterém zírám na Nyskel, počítám zuřivě trámy, zírám na Nyskel, počítám prsty našich spojených rukou, zírám na Nyskel a moje hlava víří v myšlenkách a představách, za které by se nemusela stydět ani Minnie a ta to snad ani neumí....si uvědomím, že se frekvence jejího dechu změnila.

Okamžitě zpozorním a střelím očima, které zrovna propátrávaly posté strop a nejbližší okolí, po Nyskel.
Je napjatá. Hrudník se ji prudce zdvihne a neklid se rozšíří do celého těla.
Svatá Doniko všemocná, ona nespí!
Mráz mě polije až do konečků prstů, ale já je rychle rozevřu.

"Promiň...." Zamumlám okamžitě a provinile se zdvihnu na lokti.
"Měl jsem příšerný sen a zdálo se mi, že se topíš, tak jsem tě rychle chytil za ruku a.....doufám, že jsem tě moc nezmáčkl." Lžu střelhbitě blahořeče, že nemůže vidět rudou záři na mém ulhaném obličeji.

Nyskel
28.12.2014
0:54:45
Pevně sevře mou dlaň a pomůže mi vstát. V rezavých pramenech září bílé vločky a když pohodím hlavou, rozlétnou se kolem.

Jak se zvedám, nedokážu odlepit oči od toho kaštanového pohledu. Teď už se neusmívám. Má tvář je vážná a plná očekávání. A jeho se v té mé zrcadlí.

Stojím těsně u něj, hlavu mírně zakloněnou, abych mu viděla do tváře. Mravenčení se z žaludku rozšíří do celého těla. Jsem napnutá jak struna. Cítím jeho hřejivou dlaň ve své. Je to jako pouto.

A pak se ke mně pomalu začne sklánět, aniž by narušil hluboký pohled, který, zvláštně omámená, pevně opětuju. Snad mu vidím až do duše...


Zadržím dech a každý sval v těle je napnutý. Až za okamžik uvolněně vydechnu a v zápětí natáhnu vzduch prudce do plic. Má víčka se ve tmě rychle pohybují, až je v jednom okamžiku prudce otevřu. Zírám do temnoty u stropu a mělce oddechuju. Má dlaň v Gunterově. Až teď si uvědomím, že ji pevně svírám. "Zatraceně!!!" zakleju v duchu, vyděšená a rozhozená. "Vlčice! Sakra! Tohle už vážně přehání!!!"

Gunter
28.12.2014
0:38:40
Pohne se a já poplašeně vzhlédnu k její tváři. Ruku však neodtáhnu. Zdá se, že spí dál. A svoji dlaň z mé nevyprostí. Zadržím dech a jen ji pozoruji. Bedlivě. Napjatě. Připravený okamžitě vycouvat a tvářit se, že to byla náhoda.

Pokojně oddechuje a můj pohled sklouzne dolů. Lámavá bolest na hrudi nepřestává, přesto se mučím dál.
Masochista.
Blázen.

Znovu ji opatrně pohladím palcem a touhu, která mnou prošlehne jako palčivá rána bičem, přidusím uprostřed svého rozbolavělého týraného těla.
Křečovitě zavřu oči a přitáhnu si její dlaň k boku. Lehounce ji laskám prsty a pomalu se propadám do svoji malé osobní pekelné výhně.
Jednou se mi jistě podaří usnout a že to potrvá celou mučivou věčnost?
Co na tom.
Stejně bych neměnil.

Nyskel
28.12.2014
0:18:53
Zdá se mi sen...

Jsme venku, v lese... Já a Gunter, oba ve Vlčím. Je bílý den, nad námi chladně září zimní slunce, poprašek sněhu zakryl spadané listí.

Lovíme. Nevím přesně co, ale je jsme tomu na stopě. Předháníme se, kličkujeme v mlází. Je v tom radost a vzrušení z lovu.

Jisřivý černý kožich se co chvíli mihne po mém boku, než opět zmizí v podrostu.

Musím ho obdivovat. Ať chci nebo ne. Je v něm tolik síly a jistoty. Je obrovský a mrštný zároveň. Vyzařuje z něj zvláštní klid a rozvaha a přitom, když běží jen kousek ode mě, vyplázne jazyk jak rozverné štěně. Musím se po vlčím smát.

Kořit je pryč. Teď už jen běžíme. Na pasece obklopené zasněženými smrky. Přiblížím se k němu a když odvrátí hlavu, odrazím se a silně do něj šťouchnu z boku. Překulí se do sněhu, až vločky okolo zavíří.

"Chyť si mě..." křiknu v myšlenkách a vyrazím pryč. Jak rezavá šipka. Kličkuju v mlází a vím, že když budu chtít, tak mě nechytí. Ale já nechci. Zaváhám v půlobratu a v tu chvíli ucítím náraz z boku. Povalí mě na zem a... v tu chvíli už nejsme Vlci.

Ležím ve sněhu, rezavé vlasy divoce rozhozené na bělostné peřině, a prudce dýchám, rty roztažené v uličnickém úsměvu. Gunter se sklání nade mnou. Cítím jeho horký dech na tváři. Směje se úplně stejně.

Natáhne ke mně ruku a lehce mě pohladí po zápěstí. Jemně a... prostě hezky. Utápím se v těch kaštanových očích a cítím, jak můj úsměv zvláštně tuhne. Je najedou zasněný, vážný. Je tom něco znepokojivého, ale lákavého zároveň. Cítím se, jako bych byla na lovu, ale kořist není žádná srnka. Je to..... Gunter?!

Lehce se ve spánku ošiju. Na předloktích mám husí kůži a v břiše cítím lehounké šimrání.

Gunter
28.12.2014
0:01:53
S trhnutím se probudím a zjistím, že Nyskel už leží vedle mě. A...nejspíš spí. Oči má pevně zavřené a její vůně je všude kolem mě. Zavrním. Docela nahlas a procítěně. Dívám se na ni a můj pohled je stále něžnější. Nakonec natáhnu ruku a opatrně ji pohladím po skráni. Jemně odstrčím spadenou kadeř z její tváře a tiše zašeptám..."Dobrou noc, Nys...."

S lítostí si uvědomím, že tu další píseň jsem nejspíš zaspal, ale pak se pohodlně uvelebím v její těsné blízkosti a ruce založím pod hlavu.
Na chvíli. Najednou nemůžu usnout, únava neúnava. Ruce mě svrbí, jako bych v nich měl celé stádo mravenců.
Nakonec mi jedna z nich zcela mimovolně klesne podél těla a dotkne se její ruky. Ucuknu, jako bych se spálil, ale vzápětí ji tam vrátím zpátky.

A dotknu se jí. Opatrně. Nesměle. Nedokážu tu touhu potlačit.
Jemně ji pohladím palcem po hřbetu ruky a tiše si pro sebe vzdychnu.
Tohle bolí.
Tohle fakt nekřesťansky bolí.

Nyskel
27.12.2014
23:55:22
Klidně oddechuje. Váhám. "Guntere..." zašeptám potichounku. Vím, jsem hrozná, ale musím si být jistá.

Nic se neozve. Ani drobný pokus o otevření očí.

Natáhnu se po pyžamu, ještě jednou si přeměřím Guntera, pak dveře, a potom se, zády k posteli, bleskurychle převléknu do pyžama.

I kdyby Gunter oči otevřel, viděl by tak maximálně holá záda, protože kalhoty si nasoukám pod šatama a halenu přehodím mžiknutím oka. Pro mě to ale byl velenáročný úkol, který jsem podle svého mínění zvládla na jedničku.

A tak se, spokojená sama se sebou, nasoukám na svou půlku postele, ke zdi, a přetáhnu přes sebe deku.

Ještě chvíli se dívám do stropu a, s Vlčicí bezpečně za katrem, nasávám tu vůni bezpečí a jistoty. Hraju si s ní, mazlím se s ní. Je mi tááák příjemně na těle i na duši. Ještě pár dní budu doma. Doma...

A pak už mě začne pomalu obtáčet náruč sladkého nevědomí...
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.