abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
14.1.2015
22:30:27
Dělá, jakoby nic. Vůbec nic. Jakoby tu spoušť před chvílí ani neviděl. Jakoby se chystal na nedělní táborák.

Vztekle ňafnu a zavrčím. Tentokrát dost nahlas. Oči nepřátelsky blýsknou. "Myslí si, že mě donutí zůstat. Že couvnu!"

"Pro Bellu si přijdu, až bude po všem." zavrčím ještě pro pořádek, aby si nemyslel, že jsem tak nezodpovědná a nechám tady svého koně na pospas. Moc dobře vím, že by se o ni postaral i tak, ale mám potřebu mu zdůraznit jeho "veledůležitou" roli, když už se rozhodl neřešit vraždu!

Vystřelím, až mi zrmzlý sníh vylétne od pacek. Protáhnu krok a za chvilku už jsem kus za srubem.

"No jo, jenže kde hledat?" napadne mě konečně, že můj geniální plán má jisté trhliny. Nikdy jsem vlastně pořádně nestopovala. Jen zvěř, lidi nikdy. "To ale nemůže být tak těžké... Byla to celá banda!" uklidňuju se v duchu a začnu systematicky pročesávat prostor kolem cesty. Obča se zatoulám i mimo ni, ale zřejmě je to zbytečné. "Určitě jeli po cestě..."

Gunter
14.1.2015
22:19:21
A naše zuřivá mstitelka vrčí a vrčí. Samozřejmě mě nevnímá. Mladí nikdy nevnímají. Rovnou jednají a pak se teprve ptají a diví. A litují. Občas.
Vystřelí zpátky do hostince a já se s pokrčením rameny vrátím ke své bohulibé činnosti.
Rozhodně se nenechám vyrušit.

Dokonce ani když se vrátí a oznámí mi svůj velkolepý plán.
Zamračím se a zavrtím hlavou.

"Pokud opravdu musíš, Nys....Já s tebou ale nepůjdu, ne hned.
Musím se postarat o těla svých přátel. Nedovolím, aby si je dala ke svačině hladová zvěř.
Najdu si tě...až tady skončím s tím, co musím."


Otočím se k ní zády a hodím další náruč chrastí na hromadu.
Tohle bude dlouhá noc a jí neuškodí, proběhnout se trochu v mrazu, aby trochu vypustila páru. A vztek. Bezmoc. Hrůzu.
Znám to.

Nyskel
14.1.2015
21:42:18
Na jeho první větu nepřátelsky zavrčím. "Ne, to je bohorovný, vyrovnaný Gunter! Vždycy ví, co je správné! A VŽDYCKY to tak udělá! Pan Dokonalý!!!" prskám v duchu.

Když skončí svou přednášku, nasupeně funím. "A ten jeho klid! No jistě! ON by se v životě nemstil! Na to je příliš spravedlivý!" křivdím mu v duchu dál.

Bublá to ve mně. Vře!

Zuřivě se zadívám na vchod a je vidět, jak moc bojuju. Strašně moc. "Ale ve vlčím to zvládnu! Vlčice mě nenechá padnout! Podrží mě! Vždycky mě podržela..." zaklínám se v duchu a po hlubokém nádechu vběhnu dovnitř.

Ta spoušť mě znovu ochromí, ale vědomě přinutím Vlčici zavětřit a pátrat po pachách, které jsem ještě necítila. Dokážu si je dobře zapamatovat. Zamířím k hromadě těl kolem Thomase. Tam padlo nepřátel nejvíc a třeba dokážu zachytit stopu někoho, kdo přežil. Jestli cestovali spolu, spali na společném místě... Mustí tu být něco.

Chvíli s odporem čenichám, až se málem zalykám. Pak vystřelím zpátky na dvůr a vzpurně ňafnu: "Najdu je sama, když je ti milejší památka než spravedlivá pomsta!"

Gunter
14.1.2015
21:30:07
Tvrdý autoritativní tón mě zaskočí jako šlehnutí bičem. Spíš, že jsem to nečekal, než, že bych to nechápal.
Už jsem se s pár takhle horkokrevných reakcí už setkal. Hlavně u mladých štěňat. A i když jsem do Nys totální blázen, štěně to je.
A pořádné.

Nechám ji vychrlit všechnu tu touhu okamžitěstřelhbitěněcopodniknout a dál systematicky chystám dřevo, abych ho na nosil na hranici.
Ale Nyskel je k tomu mládí i pořádně tvrdohlavá.
Najednou stojí proti mně, blýská na mě tesáky a oči ji svítí jako divému vlkovi.

"Nehodlám se vůbec mstít, moje milá." Odpovím klidně a nenechám se ani na píď vtáhnout do těch rozbouřených emocí. Bohatě stačí, co se odehrává ve mně a co musím zvládat.
"Hodlám zjistit kdo, proč, co tím sledoval a pak se teprve postarám, aby se těm dvěma dostalo spravedlnosti.
Ale nechat tu napospas jejich těla, to by bylo neuctivé a abych se dopustil neúcty k jejich památce, za to mi žádný vrah na světě nestojí, Nys....

Nyskel
14.1.2015
20:02:13
„Řekni mi to hned!“ vyštěknu tvrdě. Nehodlám čekat! Nechci čekat! Nemůžu čekat… To by totiž znamenalo, že tu musím zůstat. Že budu muset tu hrůzu vidět znova…

Gunterova polemika nad palivem mě podráždí ještě víc. „ Musíme je chytit! Každou minutou získávají větší náskok!“ naléhám a tentokrát se mi do hlasu promítne i pachuť paniky.

„Já rozhodně nebudu nikoho pálit na hranici! S tím ať nepočítá! Těm už je to jedno, ale vrazi nám uniknou! Jemu nejde o spravedlnost?!“ vztekám se v duchu, a kdybych si to dokázala uvědomit, bylo by mi jasné, že všechny ty myšlenky víří jen můj strach. Strach, kterému vůbec nejde o pomstu. Ale já vidím jen vztek. Ten, který mi pomohl přežít už tehdy.

Rychle oběhnu dům, kterému se vyhnu jak morové ráně, a za okamžik stojím tváří tvář proti Gunterovi. Kožich naježený, zeleno-žluté oči nebezpečně blýskají. „ Tobě jsou tak moc ukradení, že je vůbec nechceš pomstít?!“ vyštěknu znovu. Ne, nejsem fér, ale je mi to jedno. Potřebuju ho vyprovokovat. Musím! Nezůstanu tu už ani minutu!

Gunter
14.1.2015
17:00:53
Ještě chvíli zamyšleně pozoruji ležícího muže a pak chmurně kývnu.
"Ano, řekl bych, že vím. Přinejmenším poznávám barvy jednoho z těch mužů. Řeknu ti všechny své doměnky i ty nejdivočejší nápady, ale nejdřív se musím postarat o mrtvé.
Půjdu vyrobit hranici. Zem začíná být zmrzlá, zakopat je nemůžeme, budeme muset těla spálit."


Ztěžka se zdvihnu a hodím vak, který mám celou dobu přes rameno, na truhlici, na níž jsem do teď posedával.
S posledním pohledem na Eve a Thomase projdu šenkem dozadu, abych našel pilu a sekeru. S obojím vyjdu na zárpraží a rozhlédnu se.
"Postavil bych hranici vzadu za hostincem, co říkáš? Je tam volné prostranství, takže to bude bezpečné. Dříví je tu dost. Thomas měl nachystáno na zimu." Pohodím bradou k obrovským zásobám dřeva, které lemují hospodu po všech stranách.

Tvář mám popelavě šedou a rty semknuté do tvrdé čáry.

Nyskel
11.1.2015
13:01:31
Ztuhnu. "On to ví? Ví, kdo to byl?!" cítím, jak se mi ježí kožich na krku a Vlčice temně zabublá. Tak trochu jsem doufala, že únava mě otupí, ale vrací se to. Krev proudí rychleji a roznáší ten nezdravý zápal po těle.

"Kdo...? Proč...?" podaří se mi zeptat se a, aniž bych chtěla, před očima vidím Eveno tělo zhroucené u krbu. Celý obraz se opět začíná rudě podbarvovat.

"Kdo to byl?!" tentorkát už je má myšlenka daleko hlasitější. Vyžaduje odpověď a je chladná jako ocel.

Před touhle volbou už jsem jednou stála. Lítost a smutek až k zalknutí nebo rudá pomsta. A já si tehdy vybrala. Nebyla to asi nejlepší cesta, ale bolela míň. Aspoň tehdy.

A teď je to stejné. Vůbec si nepřipouštím myšlenku, že bych teď měla jít dovnitř a oplakávat mrtvé. Hnát se za pomstou je jednodušší. A že já se mstít umím!

Gunter
11.1.2015
1:16:03
Sedím schoulený na truhlici, jednu nohu zdviženou a opřenou o její okraj, bradu položenou na koleni. Hlavu mám svěšenou dolů a urputně zírám na podlahu.
Nechci se dívat kolem sebe.
Už ne.
Už nechci čelit tomu obrazu zkázy a násilí. Násilí tak krutého a syrového, že se mi zdvihá žaludek.

Mám pocit, že mě realita dostihla a srazila obuškem na kolena, aby mi připomněla, že žít mezi lidmi jako Vlk je těžké, ale žít mezi nim jako člověk, je někdy ještě těžší.

Hlas Nyskel v mé hlavě zní nejistě. Ztraceně. Jako by byla v šoku. Jako by si ještě nepřipustila, že to co před chvíli viděla, je skutečnost.
Nevím do jaké miry ji ten masakr v Pírku zasáhl, neznala Thomase a Eve tak dlouho jako já, ale přesto mám pocit, že je právě tak otřesená jako já.

"Nevím. Snad. Aspoň každopádně vím, kdo to udělal. Nebo nejspíš to vím....." Odpovím tiše a pečlivě se vyhýbám pohledu na Thomase.

Nyskel
11.1.2015
1:04:24
Čekám v houstnoucím šeru a cítím v sobě obrovský smutek. Nejraději bych se otočila a uháněla průsmykem zpátky, do srubu. Tam mi bylo hezky. Tak hezky... A co je jeden zatoulaný medvěd proti takovéhle krutosti?

Nechci zpátky do světa, který ze mě udělal Vlčici. Nechci!

Jenže ten svět si najde mě.

Ztěžka polknu a pokusím se přeměnit. Vlčice se jen otřepe a zůstanu ve vlčím. Až teď cítím, jak strašně jsem unavená. Je to tou náročnou cestou, ale hlavně tím, co jsme našli v jejím cíli.

"Jsem tu." odpovím Gunterovi, byť se nehnu z místa ani o píď. Snad po mně nebude chtít, abych šla zpátky dovnitř. "A ty jsi něco... objevil?" optám se váhavě. Vztek už opadnul a s ním i ta nekompromisní touha po pomstě. Zůstal jen smutek a prázdnota.

Gunter
11.1.2015
0:56:26
Docela jsem tu odpověď předpokládal. Podle stupně rozkladu těch mrtvých se to odehrálo včera nebo předevčírem. I když je zima. V místnosti už je cítit hniloba. Slabě, ale je.

Začnu systematicky ohledávat mrtvé. Hosty Labutího pírka i ty druhé. Ty, které pobil Thomas.
Při takovém masakru by jeden čekal, že je odvezou, že se budou snažit zamaskovat stopy. Oni je tu ale nechali a jeden z nich....muž s křidově bílým ježkem na hlavě má na kápi znak, který znám.

Dosednu na paty a v hlavě mi hučí.
Proč on?
Proč tady?
V horské vesnici, neprosto malé a naprosto bezvýznamné. V osadě, která snad ani není zanesená v mapách.
Proč?
Jaký zájem by mohl mít na Labutím pírku?
A vybít hospodu takovýmhle způsbem, na to musí být jiný důvod než špatně vrácené peníze nebo přesolená polévka.
Navíc Eve.....Eve vypadá, jako by ji mučili....


Neleze mi to do hlavy. Ztěžka vstanu, přejdu místnost a sesunu se na truhlici kousek ode dveří.
Nys...." Zapátrám zlomeně po své společnici.

Nyskel
11.1.2015
0:24:29
"Ne." hlesnu provinile v odpověď, stále ve vlčím. Chtěla bych pro něj mít jinou odpověď. I když... pokud bych ji měla, nevrátila bych se. Aspoň ne hned.

Nevím, co dělat. Co se dělá v takových situacích? Když někdo vyvraždí celou hospodu a zabije i blízké? Mé blízké? Vlasně ano, i mé! Viděla jsem je oba jen jednou, ale byli blízcí Gunterovi a to mi stačí.

Nerozhodně přešlápnu ve sněhu. Měla bych se zeptat, ale... na co?

Gunter
11.1.2015
0:19:11
Tvář utopená ve škraloupech krve, rozmlácená k nepoznání. A spálená. Když spadla do krbu, oheň očividně ještě hořel.
Přestanu řvát a zatnu zuby. Čelo opřu o ten příšerný obraz zkázy a utrpení a oči se mi zalijí slzami. Bolesti. Vzteku. Bezmoci.
V tu chvíli dokonale ztratím sebekontrolu. Z očí i nosu mi teče a mám pocit, že se toho příšerného pohledu nikdy nedokážu zbavit. A taky nedokážu.
Tohle budu mít před očima až do smrti.

Pomalu a přeněžně položím Eve na zem a začnu po šenku hledat nějaký kus hadru. Pak její tělo přikryju ubrusem a Tomasovou zrovna tak. Moje pohyby jsou rychlé, křečovité.
Potřebuji něco dělat, abych se nezbláznil a to by se mi klidně mohlo stát.

Teprve, když jsou oba zakrytí až po temeno hlavy, začnu v mysli pátrat po Nyskel. Je blízko a je mi jasné, že už propátrala okolí.
"Našla jsi něco?" Hlesnu vyčerpaně a teprve pak se začnu rozhlíže po těch druhých. Po těch, co do šenku nepatří.
A nestačím se divit.

Nyskel
10.1.2015
23:59:02
Chci běžet, nechat se unášet svalnatým, mrštným tělem někam pryč. Co na tom, že Vlčice zuří. Tady nikoho nenajde. Aspoň tahle myšlenka pronikne až ke mně, i když ona si to zatím nechce připustit.

U hospody cítila velkou skupinu jezdců, ale sníh spolehlivě zametl všechny stopy. Zakryl svou bílou netečností stopy zločinců.

Vlčice ještě chvíli kluše sem a tam a snaží se zachytit stopu, ale marně.

Ledový vítr, který se s večerem zvedá, kreslí vlny v kožichu a chladí rozpálenou krev.

"Nikde nejsem v bezpečí! Nikde! Ani Gunter není. Nikdo není. Eve a Thomas. Oba tak spokojení a plní života. Ve své výspě, ostrůvku lidského tepla na úpatí hor. A teď... je to jen studená hrobka."

Vlčice sebou trhne. Až sem dolehl nelidský řev plný žalu a bolesti. A s ním současně vlna pocitů, které patří Gunterovi. Až Vlčici podklesnou zadní běhy a teskně zakňučí.

"Měla bych se vrátit. Měla bych... pomoct mu... být tam s ním... pro něj..." běží mi hlavou myšlenky, které mně samotné ještě ne úplně docházejí. Ale jak vychládá vlčí vztek, vrací se mi vláda nad naším společným tělem.

Tiše šťouchnu do Vlčice a ta se neochotně vydá zpět. Nechce se jí tam. Je v tom zvířecí instinkt. Ale teď už neuhnu.

Má mysl putuje za světlem. Vrací se zpět, až se pevně uchytí ve vlčím těle. O to ostřejší bolest vnímám od hospody. Vlčí bolest.

Doťapkám pomalu, bez života, až na dvůr a tam se zastavím. Nechce se mi do lidského. Nejsem si jistá, že bych dokázala stát na dvou. A tak jen přešlapuju na místě a čekám. Na co? Nevím... Jsem zvláštně prázdná.

Gunter
10.1.2015
23:41:27
Ano, byl jsem osel.
Nenapravitelný.
Neomluvitelný.

Do poslední chvíle jsem se utěšoval tím, že se v hospodě strhla rvačka a někdo to odnesl.
Proto je ve vzduchu cítit krev...
Proto je tu tak liduprázdno.
Eve ošetřuje rváče a zuří a když Eve zuří, jdou ji přece všichni z cesty a ani nedutají.
Radši.


Tady se rozhodně nedutá.
V šenku je mrtvé ticho a mrtvý pach a moje naděje se tříští o rozmlácné erby na podlaze. O těla roztroušená po šenku.
Všechna moje naděje se hroutí na Thomasovo statečné obří tělo.
Padl uprostřed boje. Do poslední chvíle ji bránil.
Hospodu.
Svůj život.
Eve.


Horečnatě pátrám očima po ní, ale nikde ji nenalézám. Vedle Thomase není.
Třeba to přežila. Zašustí v mé mysli nesmělý hlásek naděje a já na chvíli bolestivě přivřu oči.
Tolik si to přeju. Tolik.
Potřebuji k životu její obří srdečnou náruč.
Potřebuji drsné štulce do zad a obhroublé nadávky.
Potřebuji ji.

Moje oči se zastaví na krbu a nejdřív si uvědomím, že tam leží Max. Sekeru zatnutou v zádech, oči stočené ke mně. Nebo k ní?
Nevím.
Jen pomalu si připouštím, že ta zhroucená hromada u krbu je skutečně Eve.

Nyskel se na mě podívá šíleným pohledem a já se krátce zapotácím.
Nys prchá ve vlčím kožichu ze dveří a já jak ve snu přistupuji ke krbu.
Přikleknu a opatrně odsunu Maxima. Jemně mu odhrnu vlasy z čela a dotknu se kůže na jeho krku.
Je mrtvý. Vychladlý. Zatlačím mu oči a ještě naposledy přejedu laskající rukou jeho tvář.
Byl to dobrý kluk.
Až příliš dobrý na to, aby skončil takhle...

Teprve pak se otočím k obrovské postavě sesunuté do ohniště a něžně a opatrně ji vezmu za ramena a přitáhnu si ji k sobě. Stojí mě to hodně síly, protože Eve není žádný drobínek a mrtvá váha jejího těla klade odpor. Pak se mi přece jen překotí do náruče a já ji k sobě láskyplně přitáhnu. Hlava ji bezvládně padne nazad, do obětí mého klína a vlasy se ji rozprostřou kolem jako svatozář.

Rozechvěle se k ní skloním, srdce přetékající bolavým citem a pak začnu řvát.
Eve žádnou tvář nemá.



Nyskel
10.1.2015
23:12:23
Jdu jen malý kousek za Gunterem. V nose mě nepříjemně šimrá zvláštní puch. Můj mozek, zabraný do boje s Vlčicí, mi odmítá napovědět, co znamená.

Vlčice uvnitř běsní. Vrčí, vzteká se, chce ven. A... má strach. I ona!

Ujdu ještě pár kroků, zabraná sama do sebe, než si konečně uvědomím, na co mé oči už pár okamžiků nevěřícně zírají.

Zorničky těkají z místa na místo, z těla na tělo. Tohle... nikdy jsem nic takového neviděla. Ne takhle. Ne tolik.

Němě hledím na tu spoušť a poslední zbytky vůle vyprchají. Nedokážu čelit Vlčici i té zkáze okolo. Poslední kapkou je Eveno tělo u ohniště.

Ještě stihnu jeden němý pohled plný hůrzy Gunterovým směrem a pomalu se začnu sesouvat k zemi.

Dopadnu ale už na všechny čtyři. Tedy... dopadne na ně Vlčice. Teď tu velí ona. Má mysl se stáhla kamsi do temného koutu mé vlčí existence. Vystrašená, zraněná, bezmocná. Nechce tu být.

Ale je tu Vlčice a vidí rudě. Chce se mstít. Chce ztrestat toho, kdo se dokázal chovat tak odporně! Bezohledně! Zrůdně! Zrůda ztrestá zrůdu! Znám tenhle pohled a pokaždé, když zakalil můj zrak, jsem si namlouvala, že tam nejsem. Že to nejsem já. To ona.

Vztekle zavyje, nasaje pach a vyrazí ven. Znovu zavětří a vystřelí jak šipka. Nevím, jestli běží správně. A je mi to jedno. Nechávám ji běžet, schoulená ve tmě. Sama...

Vlk
10.1.2015
23:00:01
Vstoupíte do dveří a pach, který vás překvapil ve stájích, razantně zesílí. Šero venku houstne a tady v šenku je skoro tma. Rozhlížíte se kolem sebe a pomalu přicházíte k názoru, že ten zvláštní nasládlý pach je to poslední, co by vás mělo znepojovat.....

Jen díky ostrému zraku šelem rozeznáváte ten útulný, přívětivě vyhlížející hospodský lokál, který už oba dobře znáte.
Jen už není příliš přívětivý.

Pochodně na stěnách nesvítí a oheň v obrovském krbu dávno vyhasl. Na stěnách sice pořád visí rytířské erby, ale některé jsou posunuté, jiné se válejí na zemi. Na kruhovém dřevém lustru visí kus roztrženého pláště. Jak se tam vzal, ví bůh. Možná ani ten ne. Některé stoly jsou převrácené, trosky židlí se válejí všude kolem a mezi nimi ledabyle roztroušení hosté.

Posekaná, zakrvácená těla bez života. Thomase poznáte jen podle obří postavy a podle toho, že kolem něj je největší množství těl a největší spoušť. V ruce pořád ještě svírá velké kladivo, jehož ostrý konec je zaseknutý do hlavy jednoho z útočníků. Zuby má vyceněné v zuřivém posmrtném šklebu. Očividně se bránil až do konce.
Pach krve houstne a proniká vám do každého póru v těle. Vlezlý, nasládlý a odpudivý.
Mrtvý pach.

Eve je zhroucená ve vyhaslém ohništi. Širokou tvář zabořenou do popela, mohutné tělo připomínající obří křižník schoulené na kolenou.
U nohou jí leží Maxim. Jednu ruku má uťatou a v zádech zaseknutou válečnou sekeru. Jeho tvář je bledá jako srpek měsíce, oči vytřeštěně zírají na Eve.
Nebo možná na vás.

Hospodu U labutího pírka navštívila smrt a osedlala si nelítostného a brutálního oře. Oheň jejího krbu vyhasl a je víc než jasné, že už se nikdy nerozhoří.



Nyskel
9.1.2015
23:21:30
Skoro nemohu dýchat. Navíc mě permanentně přebíhá mráz po zádech a musím tak neustále bojovat s Vlčicí. "V tomhle Gunter vyrostl! Tímhle se živil! Ví, co má dělat!" zaklínám ji a přesvědčuji, že jsem v bezpečí. S ním ano!

Jenže ona mi nevěří. I když je z Guntera... tedy z jeho Vlka v jednom kuse naprosto hotová, teď si hraje na hrdinku!

Zatnu zuby a vyrazím opatrně za Gunterem. "Možná bych měla zůstat ve stáji! Pokud vybouchnu do vlčího, nikdo to neuvidí!" bleskne mi ještě hlavou, ale nohy mě neposlouchají. Jdou dál, za ním.

"Herdek!!!" vzteknu se v duchu. "Copak mě tu neposlouchá už vůbec nikdo?!"

Na rozčilování ani vztek však není čas. Gunter otevírá dveře a já bezděky pevněji sevřu tesák. Nevím, co bych udělala, kdyby proti nám někdo vyrazil. Zabíjet ve vlčím dokážu, ale takhle? Představa, jak se nůž noří do mezi žebra...

Chce se mi zvracet!

"Když jsi jim prokousávala hrdla, zvracet se ti nechtělo!" ozve se z velké hloubky mého nitra tichý, uštěpačný hlas cynické Nyskel. "Bohové! Ještě ta mi tu scházela!"

Gunter
9.1.2015
23:15:10
Pomalu její ruku pustím.
Vyklouznu ze dveří a rychle a obezřetně se rozběhnu k hospodě. Jen jedinkrát se ohlédnu, jestli mě Nyskel následuje. Nejdřív ji chci navrhnout, že se rozdělíme a já dům obejdu a půjdu dovnitř zadním vchodem, nakonec to ale neudělám.

Myšlenka, že bych ji byť na chvíli ztratil z dohledu je nesnesitelná.
Potřebuji ji mít nablízku, abych se ujistil, že je v bezpečí.
Přikradu se až zadním dveřím a tam zůstanu napjatě stát a naslouchám. Teprve pak vezmu za kliku a otevřu postaraní vchod, abych vstoupil.

Nyskel
9.1.2015
22:48:10
Ztuhlá napůl vztekem a napůl hrůzou jen tiše přikývnu, oči vytřeštěné. Nevím, co je silnější. Jestli rudý vztek nebo strach, protože jinak, než ve vlčím, se bránit neumím. "Co když... co když budu muset do vlčího! Já ji neudržím!" Úpím v duchu, ale v tu chvíli si vzpomenu na vězení. Vlčice se vzteká, vyčítá, vrčí. Nechce dovnitř. A já si ani nejsem jistá, že ji tam dostanu.

Znovu zatlačím, ale ne, neposlouchá. Možná jsem příliš ochromená strachem.

Kousnu se do rtu, protože se mi chce křičet. "Kdybych tu byla sama, vzala bych do zaječích. Jenže... teď už jsou Eve s Thomasem i moji známí. Přinejmenším známí! A já... musela bych něco udělat. Ale jako Vlčice! Ne, jako dívka. Co můžu udělat, jen s holýma rukama?!"

A v tu chvíli si vzpomenu na lovecký tesák. Neumím s ním zacházet jako se zbraní, ale to ti uvnitř, pokud tam vůbec někdo je, přece nevědí!

Sáhnu k pasu jako ke své poslední zachraně a potichounku tasím. S pekelním soustředěním sleduju škvíru ve dveřích, napnutá jak struna k prasknutí.

Gunter
9.1.2015
22:40:12
Osel.
Jsem totální a dokonalý osel, který nemyslí na nic jiného, než....
Který nemyslí vůbec.
Tečka.


Ten podivný vzdálený pach mě praští do nosu a v rychlém sledu mi hlavou proletí obrázky ztichlé hospody, kde nás nikdo nevítá a komínu, z kterého k nebi nestoupá žádný kouř.
Žádný kouř? V takové zimě?
U Eve, která pořád něco hodní na plotně? Peče a vyvařuje?
Nesmysl!
Tohle mě mělo udeřit mezi oči jako kus zahnutého polena.


Provinile juknu na Nyskel a je mi jasné, že ve chvíli, kdy otevřela dveře, ucítila totéž.
Rychlým pohybem odložím Certovo sedlo na břevno a hvízdavě natáhnu vzduch do plic.
"Budeš muset počkat Bell." Zamumlám provinile a jediným dlouhým krokem jsem u ní.

"Hádám, že se tam budeme muset podívat. Hned." Syknu a pevně ji chytím za paži.
"Potřebuji, abys zůstala tak jak jsi, ano? Nevíme, co nás tam čeká...." Zašeptám prosebně a naléhavě ji stisknu.

Nyskel
9.1.2015
21:56:48
Gunterovo syknutí mě doslova přimrazí k podlaze. Dveře zůstanou otevřené jen na malou škvíru. A i ta stačí, aby ke mně dopluly tlumené pachy.

Zornice se mi rozšíří. Není to strach. Je to spíš zvláštní rozčarování. Rozhořčení, jak jsem mohla takhle hloupě naletět! Zklamat!

Tichounce poodstoupím bokem, přilepím se zády ke stěně, hned vedle dveří a napnutě pozoruju Guntera. Jen s velkým přemáháním potlačím proměnu. Nechci ohrozit Eve, pokud je tedy v pořádku!

Při téhle myšlence mi v krku naroste knedlík. A také ve mě roste vztek. Ten krvavý, ničivý vztek. Rudá pomsta.

Pevně zatnu ruce v pěst, až klouby zbělají. "Jak si někdo mohl dovolit! Jak se mohl opovážit!!!" Je to jako žhavá láva bublající v mém nitru. Tak moc se ovládám, abych nevybuchla do vlčího, že jsem téměř ochromená.

Vlk
9.1.2015
21:50:47
Nyskel už je u dveří, když ji Gunter najednou zastaví ostrým syknutím. Ne, tentokrát nejde o jeho velectěné naražené koule. Vůbec ne. Poryvem vzduchu z otevřených dveří k němu zavane ostrý pach. Skoro ve stejný okamžik sebou Nyskel prudce škubne a záda se jí naježí jako dikobrazovi.

Tohle vám mělo dojít hned.
To podivné, nepřirozené ticho.
Tlumený pach, který je všude kolem....

Zdá se, že vaše instinkty jsou rozjitřené. Otupené. Snad jste zaujatí nečím jiným....
Možná je to nedostatkem soustředění a únavou.....
Každopádně vás to ohrožuje. Nemůžete si dovolit takhle povolit v ostražitosti.

Oba jste si najednou skoro bezvýhradně jisti, že ze střechy hospody nestoupal žádný kouř, když jste přijížděli....
Labutí pírko vlastně vypadalo docela opuštěně.....ovšem vy, jste měli oči jenpro své představy a možná....jeden pro druhého?

Nyskel
9.1.2015
21:15:00
Všimnu si Gunterova pohledu a moc mi na klidu nepřidá. Jinak to ale dál nekomentuje. "Klid. Jsi unavená..." chlácholím samu sebe, ale bezděky nenápadně zavětřím.

Ve stájích panuje pohoda. Koně tu jsou, takže někdo uvnitř být musí. "Sakra, kouřilo se z komínů nebo ne?" bleskne mi hlavou. Mám na sebe trochu vztek, jak jsem polevila ve své ostražitosti. Kdybych sem přijela sama, tyhle drobnosti by mi neutekly! Neměla bych spoléhat jen na Guntera! Neměla!

Trochu se ošiju a netrpělivě se podívám ke dveřím do domu. "Dobře, půjdu napřed." přikývnu, hodím si přes rameno své sedlové brašny, poplácám Bellu po zadku a vyrazím ke dveřím.

Cítím, jak se mi chloupky vzadu na krku začínají ježit. "Ale no tak! Co blázníš?! Teplo, koláče, koupel... pamatuješ?!"

I přes všechno své vlastní ujišťování špicuju uši a nasávám vzduch. Něco mi nesedí.

Dojdu až ke dveřím. Nejprve se na okamžik zaposlouchám a pak potichu otevřu.

Gunter
9.1.2015
21:07:33
Neklidně se rozhlédnu. U Pírka je jak vymeteno. Nikde nikdo. Před hospodou nepřešlapuje jediný kůň.
"Že by se pán domu podíval poháru na dno a zase jednou řádil? Eve je pak jak furie a to ticho by tomu odpovídalo.
Když se Eve vzteká, okolí si většinou netroufne ani dýchat.


Certus to zapikoluje u stáje a já se pořádně praštím do koulí o hrušku.
"Vole!"Počastuju ho jadrně a seskočím na zem. Nenápadně si svoji nejcenější, nejkřehčí a nejbolestivější část hýčkám a sykám mezi zuby neméně jadrné kletby. Raději se k Nys točím zády, aby si nevšimla.

"Podomek?" Zahuhlám mezi kletbami a syčivě odpovím.
"Určitě jo. Je to fajn kluk. Volají na něj Max. Pustím koně do stáje a zkusím ho najít. I když možná bude vevnitř, když tak přituhlo. Obvykle hned přiletí, jak uslyší klapání koní. A že na té kamenné cestě zvoní podkovy jedna radost."

Otevřu vrata do stájí a zavedu hnědáka dovnitř. Bella ťape poslušně za námi.
Uvnitř je krásně teploučko a voňavo. Všechna stání až na čtyři jsou plná a koně spokojeně přežvykují seno a horkým dechem ovlažují vzduch.
Ozvou se na pozdrav a Certus s Bellou jim nadšeně odpoví. Valí se dovnitř jako velká voda a nedočkavě odfrkávají. Postupně jim otevřu stání a zaženu je dovnitř.

"Sundám jim sedla a trochu je vytřu. Mají za sebou pekelnou cestu a nerad bych, aby prochladli než najdu Maxe. Jestli chceš, tak už běž do hospody, ať se zahřeješ." Navrhnu omluvně.

Nyskel
9.1.2015
20:16:34
Ke stájím dorazí Certus o trochu dřví. "Sákra... první koupel vyhrál on." klesne o malý kousek mé nadšení, ale tváře mám růžové a rychle oddychuju. Vypadám i přes ten dílčí neúspěch spokojeně. Možná i proto, že jsem nepřelétla Belle přes hlavu. To přistání by nebylo zrovna měkké!

Trochu mě zarazí to ticho. Měla jsem pocit, že Pírko je vyhledávaná hospoda široko daleko pro všechny lovce. Ale asi je pravdou, že teď, na zimu, se do hor vydává jen málo odvážlivců. "A čím míň, tím líp! Aspoň zůstane srub nám!" pomyslím si a ani se nepozastavím nad tím zvláštním slůvkem na konci mé myšlenky. Prostě jsem si srub přivlastnila a přijde mi to jako ta nejpřirozenější věc.

Sesunu se dolů. I když se mi krev trochu rozproudila, únavu nezapřu. "Jak se jmenoval ten podomek? Postará se o koně? Mám totiž strááášlivánský hlad." přiznám s trochu provinilým úsměvem.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.