abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Gunter   Postava není přítomna 23.1.2015, 19:55:58
Zamyšleně se na kluka podívám.
"Tak trochu. Možná. Nejspíš jo. Možná vím i proč nebo se aspoň domnívám. Ale to probereme potom, jak správně podotkla Nys. Nejdřív se musím vzpamatovat z téhle lapálie.
Dej se do díla, prosím."
Otočím se s povzbudivým úsměvem na dívku a zavřu pevně oči.

"Jak na tebe vlastně volají?" Zeptám se ještě kluka, ale oči nechám zavřené. Tak nějak tuším, že až ty oči zase otevřu, pořád tu ještě bude a možná i potom. Až Pírko opustíme a pojedeme si pro odpovědi.
 
  Melwin   Postava není přítomna 23.1.2015, 19:45:16
"A-ano, pane." vykoktám překvapeně. Vážně mě tím zaskočil. On ví, kdo to byl?! Ta otázka mě pálí na jazyku a tak ji rychle vyplivnu: "Vy ho znáte?!"

Na očích je mi vidět, jak moc bych chtěl pomstít Thomase a Eve... a Maxe a Rose a Doru...
 
  Gunter   Postava není přítomna 23.1.2015, 19:41:37
Spokojeně přimhouřím oči.
Viděl je!
Nad jeho nadšením nad vlastními počtářskými schopnostmi se chápavě pousměji.
"To je moc dobře, teď se to znamenitě hodí."

Nyskelinu prosbu ignoruji.
"Jejich velitel....viděl jsi ho dobře, chlapče? Měl krátké vlasy s patkou do čela? A měl kapku šílený pohled?" Zajímám se skoro vesele. Začíná mi svítat.
Na Nys se tak trochu zašklebím.
"Nebyla jsi to ty, kdo se chtěl okamžitě střelhbitě mstít, moje milá?"


 
  Melwin   Postava není přítomna 23.1.2015, 18:59:26
"Ano, pane, viděl jsem je." přiznám pocitvě. I když si nejsem úplně jistý, co všechno jsem z toho šoku už zapomněl. "Byla to velká tlupa. Jejich velitele jsem viděl, až když odjížděli. To už jich bylo daleko míň. Pryč jeli tři!" dodám s jistotou a jsem na sebe hrdý.

"Max mě totiž naučil počítat do deseti!" dodám pyšně.

Nervózně se podívám na vlčici. "Já... skočim pro tu vodu. Mohla by bejt aspoń vlažná."

Ale přesto stojím na prahu. Chtěl bych vyhovět oběma, ale jak mám vědět, komu víc?
 
  Nyskel   Postava není přítomna 23.1.2015, 18:52:44
Nervózně se usměju, protože mně tohle rozhodně veselé nepřijde!!! A jemu by taky nemělo, až mu dojde, jaká to bude bolest!

"Ale dokud vtipkuje, neřve bolestí! To by mi mohlo stačit..."

Pak mi dojde, co přesně říkal. "Prostěradla?! Co mu přijde romantické na prostěradlech?!" podezíravě si ho přeměřím a vzpomenu si na ten moment, kdy jsem měla neodbytný pocit, že jsem z něj cítila to, co on musí cítit ze mně, když Vlčice začne vyvádět.

"Mysli teď na důležitější věci!" utne rázně dohady praktičtější stránka mé osobnosti.

"Nechceš to nechat na potom?" optám se nespokojeně. Vím, že je to pro Guntera důležité, ale ta horká voda je důležitější.
 
  Gunter   Postava není přítomna 23.1.2015, 18:45:15
Odpovědi toho mláděte jsou uspokojivé. Přikývnu a přestanu ho řešit. Jednak ho znám, jednak je tak vyděšený, že by moji Nyskel nemohl ohrozit, ani kdyby se hodně snažil.
Navíc ji zjevně pomáhá.

Pokusím se o křečovitý úsměv a znovu si s její pomocí lehnu. Poklidně přivřu víčka a poslouchám energické pokyny, kterými zasypala čeledína.
Tohle bude samo o sobě ošklivé na to, abych ji ještě rozrušoval nějakými nemístnými poznámkami.Napomenu sám sebe přísně.
Nakonec samozřejmě neodolám.

"Svíčky? Prostěradla! Jak romantické! Kdybys vynechala tu jehlu....možná bych se i těšil."Zubím se na ni zeširoka, když vtom mě něco napadne a zase se posadím jako sklapovací nůž.
"Poslyš, chlapče, říkáš, že tě neviděli.....Viděl jsi ty je?" Dychtivě se nakloním a propaluji ho očima.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 23.1.2015, 18:08:35
Střelím pohledem po klukovi. Trochu mě uklidní, že ho Gunter zná. "O to hůř se mi bude vysvětlovat, jak ví, co jsme zač..." blesnke mi hlavou odvrácená strana.

Zadívám se Gunterovi do tváře. "Ví, co mluví? Vážně chce, abych do něj řezala?" pochybuju sama o sobě. Ale na druhou stranu je mi jasné, že mi nic nezbyde.

Ještě mě napadne ten kluk, ale... Vážně bych nechala nějakého čeledína, aby řezal do Guntera?! "NE! Rozhodně NE!"

Soustředěně se zamračím a odfouknu si, než začnu vydávat povely. Vlastně... teď mluví spíš ta cynická Nyskel než já. Já bych si na to netroufla. Ona ale ví, co se musí udělat.

"Dobře! Jakmile bude dost horké vody, dones ji sem. A také hodně svíček! Je tu tma jak v pytli!" zavrčím nespokojeně. "A nějaká prostěradla, jehlu a niť." dodám.
 
  Melwin   Postava není přítomna 23.1.2015, 18:04:10
Nejsem si jistý, co mě děsí víc. Vlčice nebo nabroušenej lovec? "Úžasný možnosti mám, fakt že jo..."

Už jsem pěknou řádku nevděčných hostů v Pírku zažil a v duchu se modlím, aby tihle dva nepatřili k nim. Pana Guntera jsem párkrát viděl a Max o něm žvanil ještě častěji. Taky se kolem něj motal, sotva vkročil do stájí. "Ale co já vím, co je vlastně zač?!"

"Jo, s Maxem..." přikyvuju horlivě a odvážím se vstoupit. Vypadá to, že si mě pamatuje. Sežrání vlčicí se v tuto chvíli nekoná. Doufám...

Položím džber vedle postele a plátno a mýdlo na ni. "Teplou ještě nemám." pokrčím omluvně rameny. "Ale rozdělal jsem dole v peci oheň. Bude za chvilku..." dodám snaživě.

Vykulím oči na ty dva. "Ona do něj hodlá řezat? Copak je to i falčar? Ženská a flečar?!"

"Já... b-byl jsem ve stájích." vyhrknu. "Neviděli mě a pak jsem se schoval." pronesu tiše a sklopím oči. Vím, že to nebylo nic statečného, ale když si s nimi neporadil Thomas, jak bych mohl já?!
 
  Gunter   Postava není přítomna 23.1.2015, 17:51:29
Silou vůle se pokusím soustředit na Nyskel. Očividně se mi snaží něco vysvětlit a možná to je důležité.
Musí to být důležité, když se jedná o moji ošklivou bodající jehlu.
Zamžikám.
Něco zůstalo vevnitř?

Rychle si projíždím v duchu svůj souboj s medvědem a přemýšlím, co se mohlo stát.
Čeho jsem si nevšiml....
Jednu chvíli jsem se na něco napíchl....to je fakt.....

Jenže teď mě daleko víc zajímá ten chlap, co se tu potuluje po hostinci a ohrožuje moji Nyskel.
Blekotá cosi o pomoci a já se na něj číhavě zadívám. Oči se mi mimoděk zúží.
Dobře, tak chlap je trochu silné slovo. Přiznám kriticky, protože do chlapa mu ještě nějaký ten rok schází.
"Čeledín?" Tázavě zdvihnu obočí a znovu si ho prohlédnu.
Asi bych ho měl znát, pokud je z Pírka....

"Ty jsi sloužil s Maxem, viď?" Dojde mi konečně a napjatý výraz z mé tváře zmizí.
"Jak jsi to přežil?" Zajímám se, zatímco druhým uchem poslouchám Nys.
Chytím ji za zápěstí a rychle a krátce přikývnu.
"Dobře. Udělej, co musíš." Znovu se otočím na kluka a čekám, co mi odpoví. Je to důležité. Nejspíš.
 
  Melwin   Postava není přítomna 23.1.2015, 17:38:39
Přede dveřmi na chvíli zaváhám. Teď, když už jsem došel až sem, se mi tam moc nechce. "Kdo víc, co jsou zač?! Pan Gunter je lovec. A prej moc dobrej. Thomas to říkal kolikrát. A Rose se z něho mohla zbláznit..." bezděky se ohlédnu ven, k hranici, která dál rudě září.

"Možná... možná ji někde ulovil. Nebo chtěl ulovit. Třeba se chytla do želez a on ji odtamtud vyprostil." přemýšlím. Tahle verze mi přijde vcelku rozumná. "Teda... jestli to on o ní ví. Ale asi jo. Vypadali, že se znají líp. Možná..." napadne mě v duchu trochu nevhodná myšlenka, protože po TOMHLE mi nic není.

Nu, teď to nevyřeším a tak pomalu otevřu dveře a zastavím na prahu.

Reakce pana Gutnera mě donutí couvnout. Nejistě sjíždím pohledem z jednoho na druhého. "Já... jen jsem chtěl pomoct." vykoktám nakonec. Představa, že ji pustí ze řetězu, aby mě zakousla, je příliš živá.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 23.1.2015, 17:32:55
Hrozně se mi uleví, že se probudí, ale i tak se mi zdá trochu mimo. Pokusím se slabě usmát, ale ani úsměv nezaplaší paniku, která je mi vidět na očích.

"Ta rána na boku..." zpomalím proud slov a snažím se ho dostat do obrazu. "Otevřela se ti a hnisá. Něco bude unvitř. Nahmatala jsem to a..." "A tebe to strašně bolelo..." dodám už jen pro sebe. Tuhle fázi už jednoznačně nepropásnul.

Jeho výraz ztuhne a očima probodává dveře. "Sakra! Sakra! Kdybych mu o něm stihla říct..."

"Klid! To je místní čeledín! Určitě jsi ho už viděl..." drmolím uklidňujícím hlasem. To, že mě viděl už dvakrát při proměně, mu teď říkat nemusím. Rozhodně ne!

Snažím se ho za ramena přitlačit zpátky na lůžko. Rychle mi ale dodjde, že i v jeho stavu ho jen těžko donutím lehnout a tak mu naopak pomůžu do sedu. Což ho mimochodem musí bolet tisíckrát víc. Proto mu paži natáhnu kolem ramen a jistím ho.

Podívám se vděčně na kluka, který vchází s vědrem. "Dobře. Postav to sem, k posteli."

Otočím se zpátky na Guntera. "Musíme to vyndat." šptinu nešťastně. "S tímhle si tělo neporadí. Musíme to vyndat..."
 
  Gunter   Postava není přítomna 23.1.2015, 17:13:50
Bolest mě vrátí zpátky s průrazností beranidla. Žádné, a sladce spal až navěky, se rozhodně nekoná. Bolest zdvihne moje tělo do vzduchu, prudká a spalující. Praští s ním o postel a já si každou částečkou těla uvědomím, že jsem rozhodně naživu.
Dýchám.
Nebo spíš chroptím.

Snažím se to ovládnou, ale bolest mi vypáčí zuby od sebe a vyhrne se ven v jadrném zařvání.
Vítej mezi námi!
Zase jsi se znemožnil, pako!


Otevřu oči.
Nyskel se nade mnou sklání a tváří se kapku vyděšeně.
Trochu zbytečné od člověka, který se mi ještě před chvíli vrtal ve střevech...
Její slova ke mně pronikají jen velmi pomalu a jejich smysl ještě hůř.
Co mi chce?
Něco ostrého?
Dostat to ven?
Něco ostrého?
To bych řekl, že mám něco ostrého v boku! Před chvílí jsi mě tím rýpala v boku do krve, lásko moje jediná. Všiml jsem si!


Nasadím ošklivý obličej a pohled mi sklouzne přes její rameno ke dveřím.
Otevírají se.
Rázem jsem čilý a probraný. Hradu se zběsile do sedu.
"Kdo je to?" Vyštěknu vztekle a sháním se po zbraních.

Normálně bych se asi nejdřív ptal a teprve potom vyjížděl, ale teď je situace jiná.
Ležím jak lemra v posteli, v boku zabodnutou žhavou látací jehlu, Nyskel je sama bez ochrany v hospodě plné nespálených mrtvol a ve dveřích stojí docela cizí chlap.
Selhal jsem.
 
  Melwin   Postava není přítomna 22.1.2015, 18:43:39
Při cestě dolů se snažím nedívat po lokále. Trochu mi v tom pomáhá šero, které padá venku, ovšem mihotavé, oranžové světlo z hranice propůjčuje známým koutům přízračný nádech.

Od paty schodiště ke vstupu do kuchyně mě čekají dvě těla. Jsou to těla těch parchantů. Nejraději bych si kopnul, ale nic bych tím nezměnil. Nic.

U vstupu do kuchyně ovšem ztuhnu. Přímo ve futrech leží Dora. Sladká, upovídaná Dora. Byla o něco starší než já a hrozně ráda si mě dobírala. Měl jsem jí to za zlé, protože na Maxe pomrkávala dlouhými řasami a nesmála se mu nikdy, ale já ji měl přesto rád.

Teď tam leží, ruce i nohy rozhozené a obličej... Neměl jsem se dívat! Neměl!

Žaludek se mi protočí v divokém kotrmelci a po chvilce dávení vyplivnu stranou hořké sliny. Hlava se mi motá a kolena podlamují.

Opírám se rukou o stěnu a rychle přemýšlím. "Měl bys zdrnout! Mě jsi to udělat už dávno! Jenže... na mě byl vždycky spoleh! Thomas to říkal! A já ho nemůžu zklamat... ne jeho..."

Polknu hořkost a s hlavou důsledně vztyčenou překročím mrvé tělo ve dveřích.

Kuchyně je naštěstí prázdná. Po chvilce se mi podaří rozdělat oheň v peci. Kamenc je z poloviny plný vody, ale i tak bude chvíli trvat než se ohřeje.

Shora se ozve strašný řev! Ztuhnu a vystrašeně se zadívám ke schodišti. "Co když... co když mu řekla o mně a on... přikáže jí, aby mě zabila!" napadne mě okamžitě. Jenže je ticho. Žádný dupot po schodech.

"I kdybych chtěl zdrhnout, dohnala by mě. Takhle možná... možná bude ráda, že jí pomůžu. Možná..."

"Třeba by jí zatím stačila studená." bleskne mi hlavou, jak se co nejrychleji zavděčit. "Jo, donesu jí zatím aspoň studenou!" Všechno lepší než tu být sám, v šeru, s těmi těly okolo. A nebo kličkovat mezi stromy v noci a poslouchat, jesti se za mnou neřítí obří vlk!

Pořádně přiložím, nalidu do vědra vodu, seberu plátno a mýdlo, víc mě nenapadne, a vyrazím nahoru.

Když překračuju Doru, umíním si, že při cestě dolů seberu dost kuráže na to, abych ji aspoň odtáhnul stranou.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 22.1.2015, 18:30:40
Vidět Guntera takhle je… strašné. „Je to Vlk! Popere se s tím!“ snažím se v duchu uklidnit samu sebe, ale vůbec se mi to nedaří. „Říkal, že je v pořádku… říkal to!“ vrací se mi kňouravě zpátky odpověď na mé pokusy o klid.

Zhluboka se nadechnu a odkryju košili. Nos jsem mívala vždycky citlivý, a od první proměny ve Vlčici vím i proč, ale najednou, jako bych hnilobný zápach vůbec nevnímala. „Teď jde o Guntera! Je mi jedno, co se líbí nebo nelíbí mému nosu!“

Jemně, opatrně se dotknu okolí rány a Gunter sebou škubne. Leknu se, až s vyjeknutím nadskočím. „Sakra! Srovnej se!“ Hlubokým nádechem uklidním splašeně tlukoucí srdce a znovu se skloním k ráně. Hnis, který vytéká, nevěstí nic dobrého.

Jednou si tatínek vrazil do chodidla obrovský, rezavý hřebík. Vypadalo to, že se rána zacelí, ale noha ho neustále bolela, že ani chodit nemohl. Až po týdnu se mu na nártu udělal vřed a ranhojič mu ho musel rozříznout a všechno dostat ven a vyčistit. Maminka byla tou dobou na pár dnů u svého bratra, tak jsem musela ranhojičovi pomáhat já. Tatínek nadával, že mě tam nechce, ale nemohl jinak.

Jenže…….. tohle není nárt. V břiše je všechno důležité. Tady to je daleko složitější a já… nejsem ranhojič!

Netrpělivě se ohlédnu ke dveřím, ale pak mi dojde, že jediný oheň v okolí je vatra venku. „Kluk bude muset zatopit… pokud nezdrhnul!“ napadne mě najednou a nevím, jestli cítím ještě větší paniku nebo naopak úlevu. „Kdyby byl Gunter při vědomí…“ bleskne mi lítostivě hlavou…

Ale pak se najednou v mém nitru ozve zase ona. Pragmatická, jízlivá Nyskel, která mi pomohla tehdy. „Nekoukej jako nána! Prohmatej mu tu ránu, ať víš, na čem jsi! Jestli tam je něco, co tam nepatří, bude to velké. Malá hloupost by nezpůsobila takovou paseku.“

Tentokrát se nepřu, nevyháním ji. Umí si poradit líp než ta malá holka z pekárny. Vždycky uměla…

Trochu si promnu ruce, abych je zahřála, a pak opatrně zmačknu okolí rány. A pak ještě trochu. A ještě… Z rány vytéká ve vlnách hnis. „Musí to být hrozně hluboko. A taky…“

Gutnerovo tělo se propne v bolestné křeči a jeho řev mi na okamžik vyrazí dech. Ruce vystřelí zpátky a ztuhnu jak socha. Je to jen pár okamžiků, ale jako bych čekala, jestli umře nebo jestli mi jednu nevrazí.

Dopadne zpět na lůžko a zasténá. Vrhnu se k jeho hlavě a pohladím ho jemně, i když naléhavě po tváři. „Promiň, Guntere, promiň. Já nechtěla… Ale… máš tam asi zapíchnutý kus větve nebo medvědí dráp. Je to tvrdé a ostré. Musíme to dostat ven. Slyšíš mě? Slyšíš???“ naléhám.
 
  Vlk   Postava není přítomna 20.1.2015, 22:56:57
Gunter se nechá vynést nahoru do pokoje, aniž by jedinkrát zaprotestoval. Podivně tichý a bezbraný.
Děsivě tichý.
Položíte ho do postele a svléknete mu teplý kabátec.
Jeho bezvědomí trvá. Hluboké.
Znepokojující.

Tvář mu plane horečkou, oči pod přivřenými víčky těkají sem a tam. Jako by se mu zdál nějaký divoký sen.
Vyděšený Melwin odběhne pro horkou hlavou a Nyskel se skloní ke Gunterovi, aby prohlédla krvácející bok.
Rána se znovu rozšklebila.
Rána, která byla již zcela zacelená.

***

Rozerveš látku Gunterovy košile a skloníš se nad ním, Nyskel.
Pomalu se ho zmocňuje neklid. Ve chvíli, kdy se dotkneš zanícené rány, škubne sebou.
Zasténá. První zvuk, který vydal.
Opakuje tvoje jméno.
Znovu a znovu.

Rána je plná hnisu, který vytéká odkudsi zevnitř.
Znepokojuje tě to.
Rána by dávno neměla hnisat.
Jak to říkal Gunter o rudé horečce?
Rudá horečka uzdravuje Vlčí lid. Uzavře rány a vypálí zánět okolo.
Proč to nedokázala u Guntera?
Jak to, že to nefungovalo?
Proč mu odkudsi z útrob vytéká páchnoucí hnis?
Co uzavřela uvnitř jeho těla?

Trápí tě to.
Skláníš se k němu blíž a blíž a opatrnými nesmělými prsty zkoumáš ránu.
Naříká.

Pátráš dál.
Hlouběji.
Gunter propne tělo do luku a zařve. Jeho oči se prudce otevřou.
A v tu chvíli už to víš.
Gunter má hlubko v ráně zapíchnutý ostrý kus ulomené větve. Musel se na ni nabodnout, když s ním medvěd hodil vzduchem.
Odlomila se a když horečka vlků a její zázračný léčivý účinek zavřel ránu, zůstala uvnitř.
Tiché, skryté, hnisající nebezpečí, pomalu oslabující Vlkův odolný bojovný organismus.

 
  Melwin   Postava není přítomna 20.1.2015, 20:50:17
Dívám se a přesto nevidím. Žár z hranice mě pálí na tvářích, ale ani to nevnímám.

"Vidím Thomase. Slyším ho, jak hudruje na Eve, jak bublá, když se mu koně nezdáli dost vyhřebelcovaní, jak spokojeně mlaská nad Eveným gulášem. A Eve... za ty dva roky, které jsem tu strávil, byla jak moje máma. Možná i lepší. Vždycky pro mě měla nějakou dobrotu, když se Thomas nedíval. Možná mě měla raději než Maxe! A Max... můj nejlepší kamarád. Ze začátku mi dával pěkně zabrat. Byl to dýl než já, vždycky si uměl poradit a dával mi jasně najevo, kdo je tady kápo..."

Tváře mi plují před očima a až po chvíli mi konečně dojde, že na mě volá. Ta... vlčice v lidském těle...

Nepřítomně se zadívám jejím směrem a musím zamrkat, abych ji přes závoj slz i viděl.

Dlouze potáhnu nosem a začnu se škrábat na nohy. Ani nevím, snad ze zvyku. Byl na mě vždycky spoleh. Hosti si mě chválili. Max byl bystřejší, ale na mě byl spoleh...

Dojdu až k tělu, u kterého klečí ona, a znovu musím párkrát zamžikat, abych zaostřil. Znám ho. Viděl jsem ho... tady v Pírku. Gerhard... ne... Gerd... Nějak tak se jmenuje. A Eve... měla ho moc ráda. "Gunter..." splyne mi ze rtů. Jsem si jistý. Vždycky na mě je spoleh.

Sehnu se a pokusím se ho zvednout pod pažemi. Je těžký jako kláda. Musím si ho dvakrát nadhodit, abych to dokázal.

Vlčice ho bez jediného slova vezme pod koleny a vydáme se s těžkým břemenem dovnitř. Děsím se toho, co tam bude. Ale nakonec to ani moc nevnímám.

Cesta do schodů nám dá oběma zabrat, ale nakonec ho složíme v loveckém pokoji. "Pravda, tady vždycky spával..." vzpomenu si jako mávnutím proutku.

Nejistě přešlápnu. Jsem zvyklý sloužit živým hostům. Nevím, co potřebují mrtví...

Ostrý povel mě ale probere. "Jistě. Vodu. Horkou..." zamumlám a vyrazím dolů. Jen si nejsem jistý, že budu schopen projít mezi zmrzačenými těly až do kuchyně, aniž bych se pozvracel. Můj prázdný žaludek toho beztak už nemá moc co vydat.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.1.2015, 20:39:22
Čelo pálí jako plotýnka a tvář je zbrocená potem. "Guntere... co mi to děláš?! Guntere..." šeptám potichu a očima těkám po tom bezvládném těle. "Mysli! Sakra, mysli!"

Otočím se na toho kluka. Klečí tam a slzy se mu kutálejí po tvářích. Dívá se do plamenů, ani nemrká. Jen zírá.

"Patřil k Pírku." pomyslím si s hořkou jistotou.

"Oni jsou mrtví, těm už nepomůžem! Ale Gunterovi musíme!" "Hej! Pojď sem! Pojď mi s ním pomoct!" houknu na něj hlasitě.

Zadívám se na hostinec a zaváhám. Kam ho uložit? Dole bude jistě ještě spousta mrtvých těl, ale nikam jinam s ním teď, na noc, nemůžu.

"Jeho pokoj! Nahoře! Má to tam rád!" bleskne mi hlavou.

Klučina nereguje a tak na něj musím houknout ještě jednou. Konečně se pomalu vydá ke mně, umouněné tváře od černých sazí si otírá rukávem a rozmazává je v dlouhých, šedavých šmouhách.

"Doneseme ho nahoru, slyšíš!" zavelím. Nepřipouštím diskuzi. I když bych se teď měla cítit jako bezbranná dívka, on ví, že má zbraň je po ruce. Hrozivá a děsivá. "Guntere.... on ví. Nebude se ti to líbit, ale nemůžu za to... vážně..." bleskne mi hlavou omluva, která se mi bude hodit, až se Gunter probudí. "Už aby se probudil!"
 
  Gunter   Postava není přítomna 20.1.2015, 20:24:34
Jsem totální sračka!
Tenhle fakt si uvědomuji palčivěji než kdy jindy.

Plancám se s dřívím a když popadnu Eve, tak se mi dokonce zatmí před očima.
Mně!
Nožičky jak z rosolu, co krok to motanice.
Hrdina! Rek!
Pche!


Přesto ji nesu s láskou. Možná ani nemůžu jinak. Hekám. Kleju jak pohan, ale celý hrudník mám sevřený v kleštích bolesti.
Eve!
Dobrácká, humpolácká Eve!
Její objetí bylo jak obruč a když člověka políbila, mlasklo to, jako když čuník zapadne do bahna.


Vzpomenu si, jak jsem ji potkal poprvé a oči se mi zalijí slzami. Ven je nepustím. Vlci nepláčou.
Eve!
Když jsem ti vrátil dceru, řekla jsi mi, že jsem váš. Navždycky.
Nezapomenu, Terry. U Pírka máš domov. Kdykoliv budeš chtít. Ty i všichni, co přivedeš.
Nezapomenu.
Tos mi řekla....Ani já nezapomenu.
Nikdy.


V boku mám zabodnutou obří látací jehlu a plancám se dál. Tentokrát s Thomasem.
Oči mě pálí úplně stejně.
Clonou slz, který nikdy nesmí stéci, kouknu k lesu, ale po té jediné, která mě snad ještě v tuhle chvíli zajímá, ani stopy.
To se dalo čekat.

Thomase spíš vláčím, než nesu. Váží jako pořádná almara. A skladný je zrovna tak.
Obr.
Přítel.
Když člověka plácl po zádech, hodilo to s ním o zeď. Když ho objal, nadechl se až druhý den.
Takový byl.
Chlap toho moc nenakecá, Terry, ale myslím, že mezi náma dvěma to není zapotřebí. Víš sám. A víš, co pro mě moje děvče znamená. To stačí.


Stačilo.

Oheň na sedmý pokus chytne a moji přátelé zmizí v plamené cloně.
Tiše se s nimi loučím a svět kolem plave.
Smutek. Bolest. Všechno dohromady.
Časem se k bolesti přidá i ta tělesná, co mě už chvíli trápí.

Nechápu to. Jsem Vlk a rudá horečka je spolehlivá. Neměl bych cítit žádnou bolest a krvácet už vůbec ne. S krví se vyvalí hnis a tomu nerozumím už vůbec.
Potácím se zpátky do domu, abych přinesl Maxima a jehla mě mučí dál.
Bodavá. Neúprosná.

Začínám odpadat. Těžce.
Musím.
Ještě jeden krok. Ještě jedno tělo.
Musím.


Jehla se zavrtala ještě hlouběji a už tam zůstala.
Kde jsem se vlastně zranil?
Napíchl jsem se někde na větev?
Nebo mě Nys něčím bodla????
Proč by to ale dělala?


Myšlenky se mi motají a jednu chvíli mám pocit, že jsem zachytil cizí pach.
To mě poranil on! Určitě!
V boku mám vraženého něco ostrého.
Cítím to naprosto jasně. A s každým krokem umdlévám víc a víc.
Padám na kolena a zase vstávám.
Vleču jedno tělo za druhým a ten zástup nikdy nekončí.
Nikdy.....

Mrtví. Všude kolem mě.
Plameny praskají a mrtvé tváře se otáčejí za mnou jako hlavičky slunečnic.
Klečím. Socha bez tváře.
Jako Eve.
Mrtví mě chytají za ruce, objímají mě a poslední, co uvidím je Rose.
Snaží se mě políbit.
Nys! Kde jsi?
Nechci se líbat s Rose.....

 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.1.2015, 19:50:28
Nechám mladíka být. Ani hranice mě teď za mák nezajímá. Nervózně těkám očima kolem a větřím. "Guntere!" zakňourám v duchu. "Jestli se zlobíš, tak promiň! Omlouvám se! Ale ozvi se mi!!!" Nic. Ticho. Cítím jeho přítomnost, ale neslyším ho.

Zavětřím a konečně zachytím jeho čerstvý pach. Ale je tam jakási nezdravá příměs.

Konečně ho zahlédnu. V houstnoucím šeru ho ozařuje oranžová záře ohně. Jeho tělo, ležící na zemi, vedle něj pohozená jedna z mrtvol. "Guntere!" vykřiknu a vrhnu se jeho směrem.

"Guntere! Co ti je!" vyhrknu a kleknu si vedle něj. Ten zápach... krev na boku... "Bohové! Říkal jsi, že jsi v pořádku! Dušoval ses, že se rychle léčíme!" žaluju tiše. Oči jen pro něj, dlaň hladí jeho potem zbrocené čelo.
 
  Melwin   Postava není přítomna 20.1.2015, 19:44:56
Chtěl jsem tomu utéct, ale samo mě to doběhlo. Stojí to přede mnou. Noční můra! Běs! Mé šílenství.

Krčím se na zemi a čekám, kdy to přijde. Jenže... nepřichází. Ustrašeně zvednu oči, ale nic se nestane. Vlk... tedy vlčice stojí přede mnou a prohlíží si mě. Zuby cení už jen trochu a hlavně utichlo to zlověstné vrčení.

I když mi hrůza svírá hrdlo, nemůžu se ubránit nálhé vlně obdivu. Tak obrovské zvíře a přitom má v sobě eleganci a lehkost. "Co blázníš?! Copak kořist obdivuje svého lovce?!" To přesně jsem... kořist.

Jenže najednou se to stane zase. Vyjeknu leknutím a znovu se přikrčím.

Chvíli otálím, než konečně udělám, co chce. Vyškrábu se na nohy a začnu koktat. "Já... to neto... neudělal... já za to ne-emůžu. Vážně! Já jsem to... čele... čeledín. U Pírka... tady..." blekotám a i když zamířím zpátky k hospodě, jdu pozadu, protože se neodvážím otočit k ní zády.

Znovu mě jen rázně pobídne a tak se konečně otočím a klopýtám před ní. Jdeme okolo. "Díky Bohu, že nemusíme dovnitř."pomyslím si jen letmo.

Jenže pohled na hranici, která se nám otevře v celé své šíři, je už na mě moc. Podklesnou mi kolena a s očima plnýma slz zírám na mohutná těla uprostřed žáru. Vím, kdo to je. Moc dobře to vím. A i když jsem to měl čekat, je to najednou příliš..... konečné.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.1.2015, 19:36:40
Nic. Ticho. Nervózně šlehnu pohledem k temnému sloupu dýmu. "Musí tam být! Proč neodpovídá?!" "Guntere!" vyšlu hlasitou myšlenku a sama cítím, jak ve mně roste nepokoj.

Mladík se přede mnou klepe jako osika a vyděšeně na mě poulí oči. Nepohne se ani o píď a nejspíš by takhle zůstal další dva dny, kdybych ho tu jen tak nechala.

Pátrám myslí okolo. Cítím ho. Je tu, ale... je nepřístupný, tichý. Nepřítomný. "Co to je?! To se jako urazil a nechce se mnou mluvit?!" vztekám se, protože vztek je lepší než strach. Mnohem lepší! Jenže nic nevyřeší.

Znovu přešlápnu a podívám se na mladíka. Na okamžik zaváhám, ale nezbyde mi, než se přeměnit. "Takhle mu žádné povely nedám." Bezděčně se mi mihne hlavou myšlenka, jak je vlastně to vlčí povídání hrozně pohodlné. "Jenže to by taky musel Gunter odpovídat!"

Nechám přeběhnout svědění po páteři a zvysoka se podívám na toho nešťastníka. Tvrdým, neústupným pohledem, ale uvnitř cítím větší paniku, než bych si byla ochotná připustit.

"Zvedej se! Jdeme zpátky! A jestli něco zkusíš, víš, s kým se potkáš?! Nechtěj, abych tě honila podruhé! Skončilo by to daleko hůř!" pronesu chladně. Kéž bych cítila takovou jistotu i uvnitř.
 
  Vlk   Postava není přítomna 20.1.2015, 19:20:42
Zatímco Nyskel zmizí jako pára nad hrncem v lese, Gunter paličatě tahá na hranici poleno za polenem, dokud nemá vatru, na které by mohl s přehledem upalovat čarodějnice. Oči žhnoucí jako oči hladem šíleného vlka, ústa semknutá do tvrdé čáry.
Občas zaletí posmutnělým pohledem k lesu, kde zmizela jeho společnice, ale neučiní jediný pokus, aby se s ní spojil. Místo toho jen zatne zuby a vydá se pro těla svých přátel.

Nejdříve donese k hranici Eve. Přehozenou přes rameno, těžkou jak dva pytle mouky. Pořádné pytle. Mrtvá váha je vždycky horší a Gunterovi ubývají síly s každým krokem. Nekolovat v jeho žilách Vlčí krev, nejspíš by to nedokázal.
Nejspíš by ji vůbec nedokázal zvednout ze země.

Takhle ji donese na zádech až k ohni a s příšerným zařváním ji vyrve nahoru na hranici. Trochu ji přitom poboří, ale nevzdá to. Konečně je hostinská uložená na svém posledním loži z větví a polínek a Gunter se vydá zpátky, pro Thomase. Ti dva musí hořet spolu.
Prostě musí.
Žili spolu uprostřed všech těch hádek a štulců jako párek holubů. Nebo labutí.
Neudělali jeden bez druhého krok.

Dostat na hranici Thomase je daleko těžší.
Je to obrovitý chlap. Byl obrovský už za života a ve smrti je snad ještě větší a těžší.
Gunter se potácí a několikrát pod jeho vahou padne na kolena.
Rána na boku se mu otevře a začne znovu krvácet. Dělají se mu mžitky před očima a škubavá bolest ho upozorňuje, že tam vevnitř, v jeho těle se něco děje. Něco není v pořádku.

Vyvláčí Thomase na hranici a z boku se vyvalí hnis.
Hnis?
Rána se přece zatáhla. V noci. V zajetí rudé horečky se docela zavřela, jak je tedy možné, že hnisá?
V boku mu škube a podivný tlak v něm vzbuzuje pocit, jako by měl v těle pořád ještě zaražený medvědí dráp.
Hluboko.
Bolí to....

Zapálí hranici a sprostě zakleje. Dívá se do plamenů, svět kolem něj se točí v divém kolotoči a přes mlžnou clonu uslzených očí sleduje, jak se plameny šplhají vzhůru, chvějí se ve vzduchu a svíjejí se v hladovém tanci kolem obou těl.
Škubavá bolest sílí a Gunter se otáčí k lesu čím dál tím častěji.

Oheň polyká pozůstatky dávného přátelství a Gunter se vydává zpátky do domu pro Maxima. Donese ho v náručí k ohni a něžně ho položí mezi ty dva. Teprve pak se vydá zpátky, aby se postaral o ostatní. Hodlá odtahat jejich těla do lesa. Jedno po druhém.
Pohání ho umanutost zakalené mysli a není tak úplně jisté, jestli ještě reálně uvažuje.
Trvá mu to dlouho. Předlouho. Když se potácí k lesu potřetí, padne jak podťatý vzadu za domem, v náručí tělo jedné ze služek.
Na Nyskelino volání už neodpoví.
Neslyší ho.

***

Nyskel zatím běhá po lese a když se velmi neochotně vrací, potká v lese nečekaného vetřelce. A vyděšený návštěvník Labutího pírka potká v lese svoji noční můru.
Nebo si to aspoň myslí.
Otázka je, jestli se nepraštil do hlavy a přece jen se mu to nezdá.
 
  Nyskel   Postava není přítomna 20.1.2015, 18:15:15
Poslední skok protáhnu a srazím ho k zemi. Nebrání se, jen se snaží odplazit. S pohrdáním ho sleduju a temně vrčím.

Lehce si nadběhnu a postavím se před něj. Majestátný rezavý vlk s odhalenými tesáky. Účinek je okamžitý. Ztuhne a zírá na mě jako na přízrak. A já vlastně přízrak jsem. Zrůda...

Polknu a horečnatě přemýšlím. "Chytit ho bylo snadné, ale co teď?! Já... nikdy jsem tohle neřešila. Nebrala jsem zajatce. Ale tenhle... nevypadá jako jeden z nich. I když uvnitř byl. Jeho pach poznávám. A byl i ve stájích, i když si tím nejsem jistá."

Přešlápnu a trochu se narovnám ve hřbetu. Nechci ho zabít. Ne teď. Možná vůbec. Ale... co s ním?! "Když se proměním, nemám ho čím zahnat. Můj lovecký tesák moc strachu nenažene. Ne v rukou drobné dívenky."

"Guntere..." napadne mě konečně, co dál. Už nejsem sama! Nejsem! A on bude vědět. Gunter vždycky ví!
 
  Melwin   Postava není přítomna 20.1.2015, 18:09:22
"Co jsou ti dva zač?!" klepu se v mlází. Zčásti zimou a zčásti strachem. Ta hrůza posledních dvou dní, vyčerpání a strach se na mně náležitě podepsala.

„Dlouho trvalo, než jsem se konečně odvážil vrátit zpátky k hospodě. Ta tlupa už byla dávno v prachu, ale nemohl jsem si být jistý, že tu někoho nenechali hlídat. Až k večeru mě mráz donutil přijít aspoň ke stájím. Za celý den se nikdo neukázal. A mně stejně nic jiného nezbývalo.

Po chvilce přemlouvání jsem se donutil vejít zadními dveřmi do lokálu. To, co jsem viděl...... Ohavné obrazy se mi střídají před očima ještě teď. A přiznávám, ta hromádka zaschlých zvratků za dveřmi je moje. Nedokázal jsem... nemohl... měl jsem něco udělat, ale co?! Thomas a Eve... Eve... její nářek a křik mě ještě teď bodá v uších.

Nedokázal jsem zůstat, ale ani odejít. Ve stájích jsem byl aspoň v teple. A postaral jsem se o koně. Vážně. Pečlivě. Thomas by mě.... Thomas........

Ti dva zmizeli uvnitř. Ale žádný křik, pláč, jen tiché hlasy. A táhlé, děsivé zavytí. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal pryč, jenže co dál. Kam dál. Bez ničeho. Musel jsem se vrátit.

A tak tu dřepím, pozoruju hospodu a vím, co znamená ten černý kouř, který stoupá vysoko nad střechu. Měl bych odejít. Ale když mě načapají ve stájích... budou si myslet, že s tím mám něco společného. Že jsem to udělal! Nebo že jen kradu!"


Nervózně přešlápnu a dodávám si odvahy, abych proklouznul ke stájím. "Když jsou v zadu, do stájí odtud neuvidí. Jen si osedlám Peggy a ujedu. Pryč." zaklínám se.

Ale v tu chvíli ztuhnu. „V...v...vlk!“ Obrovský, rezavý vlk! Nikdy jsem nic takového neviděl! Hrůzou vykulím oči a krve by se ve mně nezařezal. "To zavytí!!!" dojde mi rychle. "Neutíkej! Neutíkej! Nehýbej se!" přikazuju si. Jenže má to být ještě horší.

Před mýma očima se vlk změní v ženu. Dívku. Mžikám, snažím se probudit, ale nejde to. Vážně, je to člověk. „Po dvou... chodí po dvou... má ruce a nohy a vlasy a... Bohové, zešílel jsem!" kvílím v duchu.

Je to silnější než já. Musím utéct vlastnímu šílenství! Utéct!!!

Otočím se a vyrazím pryč. Nevnímám větvičky, které mě šlehají do obličeje, prodírám se dál. "Měl jsem zmizet, dokud byl čas! Je to trest! Že jsem jim nepomohl! Zešílel jsem kvůli své vině!" splašené myšlenky mi v panice víří v hlavě.

"Huh..." vyheknu, jak do mě něco zezadu narazí. Přepadnu do sněhu, ale i když dobře vím, co to je, škrábu se dál, plazím se. Bojuju o svůj mizerný život, i když úplně zbytečně. Jen chci pryč! V očích pološílený výraz. Neotočím se! Neotočím!!! Nechci!
 
  Nyskel   Postava není přítomna 19.1.2015, 22:18:29
Čenichám ve sněhu, bloumám sem a tam. Chvíli po cestě, potom se zase po úsecích vracím mimo ni. Běhám v kruzích i křížem krážem, ale valného výsledku to nemá.

Horkokrevnost polevila, rudá pomsta utichla. Připadám si teď ze všeho nejvíc jako zatoulaný pes. "Zatraceně!" zakleju a znovu se zastavím nedaleko cesty a větřím. Nějaké pachy okolo jsou, ale jsou už vyvětralé.

Pálí mě myšlenka na to, že se budu muset vrátit. Na jednu stranu se děsím pohledu na velkou vatru a ten štiplavý, černý dým, který ke mně ve slabých poryvech donáší vítr. Na druhou stranu netoužím po ničem víc, než být zase vedle Guntera. Ten stesk téměř fyzicky bolí a je to čím dál tím neodbytnější.

Ještě chvíli bloumám okolo, ale sama už dávno dobře vím, že to vůbec k ničemu není.

Neochotně zamířím zpátky. Já neochotně, ale mé tlapy ukrajují vzdálenost pěkně svižně.

Ještě jen tak, ze setrvačnosti, občas zavětřím, ale nepřeháním to, protože štiplavý pach je čím dál tím silnějí...

Mohutný sloup černého dýmu se vznáší za hospodou jako smuteční tyl. Je mi z toho na nic, ale nevyhnu se tomu. I když bych chtěla... moc...

Snad i kvůli tomu si udělám ještě jednu malou okliku a obejdu hospodu ze strany od průsmyku.

Bloudím očima okolo a v tu chvíli to uvidím. V jednom z kmenů je zabodnutá šipka z kuše. Nechápu, proč by někdo střílel tímhle směrem. A hlavně kdo, když venku se pravděpodobně žádný boj neudál. Co mě ale zarazí, je její zvláštní opeření. Na chvíli zaváhám a pak nechám přeběhnout svědění po páteři.

Po dvou dojdu ke stromu a šipku po krátkém zápasu vytáhnu. "Gunter bude určitě vědět, co jsi zač..." zamumlám si spíš pro sebe.

Zamyšleně si prohlížím šipku v ruce, když v tu chvíli se ozve zapraskání větviček a rychlé dusání ve sněhu. Útěk. A jen malý kousek ode mně. V mlází.

Nepřemýšlím. Není to potřeba. Stačí okamžik a jsem ve vlčím. Vystřelím tím směrem. Bezmyšlenkovitě. Jestli utíká, střílet po mně nebude. A jestli je to jeden z nich...

Z hrdla se mi vydere zlověstné vrčení a mezi větvemi zahlédnu svou oběť. Stačí jen dva tři skoky. Neunikne. Nemá šanci!
 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.