abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Gunter
17.2.2015
8:50:22
Konečně se dveře otevřou a já úlevně vydechnu. Jako by mi spadl ze srdce pořádný šutrák. Co šutrák, skála.
Rychle přeletím očima její tvář a když spatřím ten provinilý výraz, začnu tiše a nesměle příst.
Ať to bylo jak chce, hněv je pryč. Vrátila se mi moje Nyskel. Na to ji znám už dost dobře, abych si tímhle byl jistý.

"Pořádně pitomý." Pomalu vstanu, sundám z opěradla židle můj kožešinou lemovaný kabát a dojdu k ní. Přehodím jí ho přes ramena a zabalím ji jako nemluvně. Pak ji jemně dostrkám ke stolu a usadím ji na židli. Kožešinový límec ji přitáhnu ještě blíž kolem obličeje a přistrčím ji ošatku s lívanci a kameninovou nádobu s medem.
"Pusť se do toho. Potřebuješ to jako sůl." Bez dalších řečí se sehnu, políbím ji do vlasů a sednu si naproti ní ke své vytoužené kávě.

Vlk se spokojeně protáhne a přede a přede. Já s ním.
Mám ji zpátky!

Nyskel
17.2.2015
8:34:24
Míjím nuzné chatrče na okarji osady, ale ani je nevnímám.

Nerozumím tomu. Nerozumím sobě! "Proč jsem teď taková?! Jako aprílové počasí. Chvíli s ním dovádím, utahuju si z něj, pošťuchuju ho a jen o zlomek okamžiku později je ze mě zoufalá hysterka, která pálí mosty." zoufám si v duchu.

Nevím, proč to tak je. "Prostě to tak cítím. Ale PROČ?! Co se změnilo od té doby, co jsme se... našli?!" lámu si usilovně hlavu a jdu co noha nohu mine.

"Jinak. Něco JE jinak." Tohle můžu říct s určitostí. Ta Nyskel, kterou poprvé potkal v lese... Oklepu se. A nejen zimou. ”Tehdy jsem utíkala a snad už čtyři noci nespala kvůli tomu mladíkovi se zakrslými poupátky růží v ruce. Utíkala jsem před Vlčicí. Ale jaká jsem byla? Tvrdá, nesmlouvavá... lstivá." Nelíbí se mi, co vidím. Ne těmahle očima.

"To, co říkal Gunter... zvíře v nás... jenže byla to jen Vlčice nebo to byla i má temná stránka?" váhám. Připustit si to druhé je... příšerné.

"Změnil jsi mě, Guntere... Terry... našel jsi ve mně opět tu Nyskel z pekárny. Jenže.... ta se do tohohle světa nehodí. Nelíbí se jí. Chce zpátky do bezpečí svého dětství. Jenže to už nejde! Vzali mi ho! To už vrátit nejde..." vzdychnu. Dochází mi to. KONEČNĚ mi to dochází.

"Nemůžu se tam vrátit. Ale už nemůžu být ani ta druhá... cynická... ne úplně. Ne, když jsem vedle něj. Na něj její masky a role nefungují. Prohlédne je. Ví, co je pod nimi. Jenže... co dál? Kým mám být? Kým CHCI být?!"

"Co vlastně chci? Co můžu JÁ, napůl dívka a napůl Vlk, od života chtít?! Není to pomsta. Už ne. Byla to slepá ulička. Krvavá a páchnoucí. Hnilobná. Cesta do pekel. Proč jsem to neviděla dřív?!"

A pak mi konečně svitne světlo na konci tunelu. Tedy... ono mi svítilo do očí už pěkných pár týdnů, jsem jsem to nedokázala pochopit! "Gunter! Chci Guntera! Aspoň teď, na chvíli, dokud si mě nechá... Potřebuju ho jako zlomená ruka dlahu!“ Cítím, jak se mi v duši rozlévá klid. Blahodárný a uzdravující.

„Pche... dlaha... asi by neměl radost, že jsem ho takhle roztomile označila..."ušklíbnu se v duchu. A pak si vybavím jeho vlídnou tvář, jiskřivé, hnědé oči... "...uhrančivé..." Nový, nejistý úsměv. "Vlastně by se asi rozchechtal. Přišlo by mu to k popukání. Dlaha..." vidím jeho pitvoření a určitě by k tomu vymyslel ještě nějakou vtipnou poznámku...

Procházím uličkami a neomylně mířím k hostinci. Hlava je už o něco lehčí. I srdce. Teď, když myslím na svého vlčího průvodce, je mi... líp. Prostě líp. I přes to přesevšechno, co on řekl a já udělala... Už vím, kam mířím. A stačilo tak málo....... jedna malá, hysterická scéna a jeden rozzuřený, zoufalý Vlk. Vážně, úplné maličkosti...

Cestu jsem našla, jenže jak se po ní vydat? „Gunter mi tohle jen tak neodpustí. A když odpustí, bude si to ještě dlouho pamatovat.“ dojde mi a cítím se fakt provinile. "Kdyby šly ty dvě dát dohromady. Cynická Nyskel, která se v tomhle světě umí postarat sama o sebe, a ta naivní, z pekárny, která by té cynické sebrala pomstu a dala by jí....... tu radost a lehkost, jako když po sobě s Gunterem házíme šišky." zasním se na chvíli. Vlastně... nápad to není vůbec špatný, jenže nevím... nevím jak na to. Jak se to dělá, tyhle dvě usmířit? Donutit je... spolupracovat.

Do hostince už vcházím klidná. Vymrzlá, ale smířená. Sice ještě nevím, co řeknu Gunterovi, ale už vím, co mu dělat nebudu. "Nikdy! Nebo se o to aspoň pokusím..." přiznám si pokorně, že tohle není vždycky tak úplně pod mou kontrolou.

Ve dveřích narazím na Billeho. Vědoucně se na mě šklebí. Jedovatě si přeměřím jeho břicho a ušklíbnu se: "Je vidět, že vy trávíte nadmíru dobře." "Jo, to jsem ti to dala, šizuňku jeden!"

Povýšeně se odvrátím. "Teď už mě nenaštveš. Teď ne! Mám za sebou daleko větší bitvu než jsou tvé lívance!"

Melwina nikde nevidím a tak trochu doufám, že není nahoře. Nechci před ním zrovna TOHLE rozpatlávat. To rozhodně ne.

Přede dveřmi pokoje se ještě dvakrát zhluboka nadechnu, ale vím, že to není potřeba. Už jsem klidná. A vím, co... nebo spíš koho chci! A udělám pro to všechno. Změním se!

Otevřu a rychle vklouznu dovnitř. Najdu Guntera pohledem a... slabě se usměju. Omluvně, provnile, zoufale... ale usměju. "Já vím, byl to blbej nápad, běhat v pyžamu po venku." řeknu tiše. Je to má nabídka ke smíru. V tenhle první moment asi víc nedokážu, ale přesto jsem na sebe hrdá. Tohle jsem promyšlené neměla a přesto jsem to zvláda. Vcelku obstojně. Nebo ne...?

Vlk
17.2.2015
1:12:24
Když vejdeš zpátky do hospody, vběhneš do cesty Billemu.
Hostinský si tě trochu posměšně měří, na čele zvědavou vrásku.
"Cože jste vyrazila do světa tak časně, slečinko?
Nahoře vás čekají moje báječné lívance! Nebyla by škoda je nechat vychladnout? I když, po ranní vycházce se líp tráví, že?"
Šklebí se a utírá si velké rudé ruce o umaštěnou zástěru.

Gunter
17.2.2015
1:08:35
Konečně se mi ozve a já se opřu rukama o stůl a chvíli hledím zuřivě před sebe a snažím se uklidnit.
Chvění vzlínající po páteři se pozvolna ztiší a já potlačím chuť vybuchnout do vlčího. I když je skoro neodolatelná.
Vrací se....

Vyčerpaně dopadnu na židli a stále ještě neklidnou rukou si naliju bílou kávu.
Potřebuji se dokonale zklidnit, než se vrátí.
Potřebuji najít rozvahu a sám sebe.
Hysterie už bylo dost.

Přesto přímo zuřivě hypnotizuji dveře a čekám, až se otevřou.
Potřebuji ji mít tady.
Vedle sebe.
Potřebuji to naprosto nutně!

Melwin
17.2.2015
1:02:47
"Jistě. Já to zařídím. Osedlám je sám, na mě se můžete spolehnout." rychle ho ujišťuju a jsem vlastně rád, že nemusím dovnitř.

Otočím se na patě a vyrazím zpět do lokálu. Uprostřed schodiště se za mnou ozve obrovská rána. Zaváhám, ale vracet se mi nechce. Nemusím bejt u všeho...

Snídani dochroupám už o něco bdělejší a pak zamířím do stáje.

Nyskel
17.2.2015
0:59:49
Vítr v kožichu mi pomáhá. Je ledový a čistý. Rychle chladí mé rozpálené čelo. I duši...

Vrací se ke mně Gunterova slova, která zněla ještě zoufaleji. A s nimi přichází i první výčitky. Bohové! Jak já nesnáším tenhle kolotoč! Chyby - výčitky - další chyby - ještě horší výčitky. A že tentokrát jsou opravdu kolosální!!!

"Jsi nána pitomá! Místo aby ses s ním o tom v klidu pobavila, tak mu provedeš tohle! Náno! Huso! Slepice!!!" vrčím sama na sebe. "On jediný to s tebou myslí dobře a ty mu to takhle oplatíš?!"

Je to jako sprška kamenů. Každý z nich míří naprosto přesně, protože sama vím, kde nejlépe zasáhnout. Ale ani tohle nepomáhá.

Jedna má část chce běžet dál. Utéct tomu. Ale druhá...... ta tam dřív nebyla... se chce vrátit. Za ním. Poprosit ho, aby mi odpustil. Škemrat. "Nezasloužil si to! Nemohl za to! Všechno, co říkal, mělo hlavu a patu... měl pravdu!" dochází mi konečně. Kéž bych nebyla tak rozčilená, zahleděná sama do sebe. Kéž by...

Téhlé zavolání mě konečně zpomalí, až se zastavím. "Já... už se vracím." vydechnu pokorně. Mělo by mě rozčílit, jak mi rozkazuje, ale ani mě to nenapadne. Místo toho cítím jen smutek a vinu a připadám si hloupě. "Vlastně já JSEM hloupá."

Vzdychnu a pomalu se obloukem vracím. "Jak se mu mám za tohle omluvit?! Vždyť to ani nejde..." zoufám si v duchu.

Na kraji lesa se proměním zpátky. Zimomřivě si přitáhnu plášť k tělu a zamířím uličkami k hostinci. Klepu se zimou, protože pyžamo není zrovna ideální vycházkové oblečení.

Gunter
17.2.2015
0:44:32
Ne, zdá se, že k ní prostě nedokážu proniknout. Vystřelí ven a celý ten výjev mi připomene, jak tehdy ve srubu utekla ven, když jsem ji hodil na postel.
Dobře, teď jsem ji nejspíš ublížil ještě víc, ale i tak se s tím nehodlám smířit.

"Nyskel, prosím! Vrať se! Tohle je přece hloupost!
Jestli jsem ti něčím ublížil nebo se tě dotkl, tak se omlouvám, jen mě tu nenechávej samotného!
Prosím!
Cítím se hrozně. Mám pocit, že mě nenávidíš a nechápu proč!"


Krásné.
Tak teď jsem hysterický i já.
Ale myšlenka, že ode mě kamsi prchá, je jako pepř v ráně.
Jistě, rozumem vím, že si jen potřebuje pročistit hlavu, ale rozum může jít do hajzlu.
Já se s tím prostě nehodlám smířit.
Chci ji tady!
U mě!
S lívanci na klíně!
KURVA!


Do toho vejde děvečka s lívanci a s vlezlým úsměvem mi je položí na stůl.
"Slečna si nedá?" Zeptá se jízlivě a já pocítím žhavou touhu vytrhnout ji páteř z krku.
"Samozřejmě, že si dá." Štěknu na ni líbezně a vzápětí zaúpím do Nyskeliny hlavy.

"Právě dorazily lívance. Musím si pro tebe dojít nebo se vrátíš sama?" Postavím se a moc nechybí, abych ve vlčím proletěl oknem.
Do toho se ozve klepání na dveře a za nimi starostlivý Melwin.
No, to mi ještě scházelo....

Ovládnu se želenou vůlí a pokusím se do hlasu dostat potřebnou dávku klidu. Opřu se o dveře.
"Ne, právě mi donesli snídani. Najez se prosím také, ať pak můžeme vyrazit. A až budeš nasnídaný, tak se prosím tě postarej, aby nám osedlali koně. Nebo to udělej sám, jestli budeš mít tu chuť a ochotu."

Počkám si, až uslyším jeho vzdalující se kroky a když jsou dost daleko, z gustem praštím do dveří.
Zadaří se.
Objeví se v nich poměrně slušná rýha a krásně zapraští.
Uleví mi to.

"Nyskeeel!" Zakvílím skoro výhrůžně a po zádech mi přejíždí mravenčení.
Dá se říci, že jsem připravený vyrazit, pokud se neozve.

Melwin
17.2.2015
0:20:54
Sedím u stolu a žmoulám snídani. Není vůbec špatná a asi bych si ji moc užil, kdybych u toho nespal.

Dupání nahoře v chodbě mě trochu probere. A ještě víc to, když uvidim, že vlčice si to mete dolů po schodech jako uragán. Nepříčetná, aspoň co můžu soudit.

"Potřebujete koně?" hlesnu jen zmateně, ale ani si mě nevšimne.

"Asi se pohádali." napadne mě, protože přesně takhle vypadala Eve, když ji Thomas něčím nakrknul. "I když... ta po něm radějc hodila pár talířů a byl klid." vrátím se na okamžik zpátky do Pírka. Do toho, co bývalo Pírkem...

Čekám, jestli se neozve další dupot, ale vypadá to, že pan Gunter zůstává nahoře.

Váhám. Nechci mu přijít do rány. Vypadal jako dobrák, ale jestli ho tahle nakrkla...

Nakonec neochotně vstanu a vyrazím nahoru.

Děvečka, co tam nesla lívance, mě míjí na chodbě. "Jestli to přežila ona, tak to dám i já." dodám si kuráže.

Opatrně zaklepu na dveře jejich pokoje a zavolám: "Pane Guntere, to sem já. Nepotřebujete něco?"

Nyskel
17.2.2015
0:15:31
Na malý prchavý okamžik se zarazím. Tón jeho hlasu je tak... zoufalý!

"Promiň, nechtěla jsem..... promiň." vzlyknu, ale podívat se na něj nedokážu. "Já se vrátím. Za chvíli..." vypravím ze sebe ještě šeptem a vystřelím ke dveřím. Dusí mě pláč a vzlyky. Zoufalé a bezvýchodné. Musím ven! Do vlčího! Hned!!!

Po schodech sbíhám po dvou, plášť přitažený těsně k tělu. Děvečku s lívanci div že neporazím, ale nevnímám nic. Jen tu obrovskou ránu uvnitř.

Vyběhnu na ulici a cítím pichlavé pohledy všude okolo. Ať už opravdové, či jen mou hlavou smyšlené. Rozběhnu se nejkratší cestou ven, z osady.

Ještě chvíli to trvá, ale nakonec zahlédnu za posledními oprýskanými domky stromy. Řídký les. Ale bude to stačit.

Ve vlčím už nemyslím, jen běžím. Rychle a bezhlavě. Packy bubnují do podrostu s železnou pravidelností a já jen vnímám pachy lesa okolo. Nemyslím! Hlavně nemyslím... na nic...

Gunter
17.2.2015
0:06:41
Prožívá svůj vlastní vnitřní boj a mě to trhá na kusy.
Proč si všechno tak zbytečně komplikuje.
Kurva, proč?


Po tváři ji stečou slzy a to už málem vyletím z kůže.
Nejraději bych ji chytil a rozzuřeně s ní zatřásl, až by ji hlava klinkala ze strany na stranu.
Aby se už k sakru vzpamatovala.
Vždyť řeší jen svoje vlastní smyšlené představy o tom, jak by svět měl fungovat.
Kdyby se tomu poddala, výrazně by se nám všem ulevilo.

Jistě a ty bys byl na koni a jásal bys, dobytku.

Což je fakt.
Nic by mě nepotěšilo víc.
A to moje zvrhle zamilované druhé já ještě víc.

Úpím.
Ječím.
Šílím.
Pak si ale uvědomím, jak moc je mladá. A jak je na to nejspíš sama.
Něco se v ní děje a ona si s tím neví rady.
A ty ji zrovna moc nepomáháš, chytrolíne.


Do očí mi pronikne soucit a s nešťastným výrazem sleduji, jak se souká z deky.
Utíká přede mnou.
Utíká před tí, co jsem jí řekl.
Čím jsem ji vyděsil.


"Nyskel, prosím!" Zaúpím bolestně a natáhnu k ní paže jako bych se topil.
A já se topím, kurva!

Nyskel
16.2.2015
23:56:33
V první moment sebou prudce cuknu. Jakoby jeho dlaň pálila. Až po pár okamžicích se donutím na něj podívat.

Strašně moc bych mu chtěla věřit... vlastně... "Jemu věřím. Jako nikomu. Ale sobě nevěřím. A Vlčici už vůbec ne!"

Dívám se mu přímo do očí a v těch mých může číst vzdor. Ale taky zklamání, bolest, nejistotu.

"Moje divoká část...... Já ji ale na uzdě neudržela, Guntere. Nedokázala jsem to! Ovládala mě. Dlouho. A krvavé stopy za mnou už nejdou smazat..." kvílím v duchu a rve mě to na kusy. Konečně vidím, že on je pro mě příliš dobrý. Jako bratr, jako druh, jako alfa....... "Já jsem to nezvládla a už to zpátky vzít nejde. Život vrátit nejde..."

Odvrátím se, protože cítím, jak mi do očí stoupají slzy. "Nedokázala jsem to, Terry..." zašeptám v duchu. Zní to jak rozloučení. Krátké a bolestné sbohem. Sbohem tomu, co možná mohlo být...

Zhluboka vzdychnu a dvě slzy skápnou na pokrývku.

Strašně moc to bolí. Hrozitánsky moc!!!

Tiše kývnu a vysoukám se z deky. Musím ven. Aspoň na chvíli... Než se mu budu zase moct podívat do očí.

Gunter
16.2.2015
23:44:14
Všechno je špatně.
Ona je tak houževnatě přesvědčená, že je špatná, že Vlčice je špatná, že odmítá připustit jakoukoliv jinou možnost.

Odvrátí se a mně se najednou stáhne hrdlo.
Ne, tohle nedávám.
Nechci, aby tohle dávala mezi nás.


Chytím ji za paži a otočím ji jemně k sobě.
"Nemusíš se s ničím prát, Nys!
Nic se neděje. Důležité přece je, co cítíme my dva. A my se máme rádi, ne? Poznali jsme jeden druhého a naučili se si vzájemně důvěřovat?
Přece mi věříš, nebo ne?
Myslíš, že bych ti někdy ublížil?
Tobě nebo vlčici?

Ano, máme svoji divokou část, ale myslíš si, že ji lidé nemají? Že se nemusí potýkat s myšlenkami, které jim třeba nejsou po chuti?
Moje zvíře se probouzí, kdykoliv se ti octne nablízku. Přesto mu nedovolím, aby se k tobě ani k Vlčici přiblížilo.
Nedovolím mu, aby vám ublížilo byť jen myšlenkou.
A ty svoji Vlčici zvládáš víc než dobře. Není třeba, aby ses s tím trápila.
Já jsem Terry a ty Nys. Nic jiného není důležité.
My k sobě patříme."
Propaluji ji očima a snažím se potlačit vztek, který se mě zmocňuje.

Takové to bylo krásné ráno!
SAKRA!

Nyskel
16.2.2015
23:34:39
Polknu nasucho. "Poslouchá se?! Uvědomuje si, co mi tu navrhuje?!" koulím na něj oči a snažím se rozhodnout, jeslti mu mám dát facku teď nebo až potom.

"Je to... no... je to..." koktám naprosto vyvedená z míry. "Jak bych se ti pak ještě mohla podívat do očí?! Vždyť bych nebyla o nic lepší než všchni ti oplzlí slintalové. Než Torwald. Než Darkin..." Je mi na zvracení. Tohle přirovnání je silnější, než dokážu unést.

Odvrátím se a zarytě sleduju suky na podlaze. "Ne, tohle ti nikdy nedokážu vysvětlit... Nikdy..." Uvnitř cítím obrovské zklamání. A také jsem si sáhla na tu neviditelnou stěnu. Bariéru. Mříž. Je tam a nikdy nezmizí. Protože jsou věci, které mu nikdy neřeknu.

"Já se s tím nějak poperu." odpovím nakonec tiše... a chladně. Jsem v tom sama...

Gunter
16.2.2015
23:26:32
Mračí se čím dál tím víc. Houževnatě. Zlostně.
Kdyby pohledy zabíjely, nejspíš bych už byl jako řešeto.
Proč má vlastně vztek na mě?
Cožpak já můžu za to, že její Vlčice řádí?
No, nejspíš můžu....
Chrouňám si slastně.

A Nys se vzteká dá, naprosto slepá k mé blaženosti.
"Tak proč ji prostě nenecháš." Navrhnu zdánlivě ledabyle.
"Nemyslím si, že by vyváděla nějaké nepřístojnosti. Jsou to jen instinkty. Nic zlého, ani špatného.
Navíc, já se jí nebojím."
Dodám s lehkým úsměvem a povzbudivě ji rozcuchám vlasy nad čelem.
"Myslím, že bych měl zvládnout Vlka i ji.....Takže se nemáš čeho bát."

Aspoň dokud nezjistíš, že ty a ona jedno jste.
A až to zjistíš, třeba ti dojde, že opravdu nejsem tvůj bratr a nikdy jsem jím být nechtěl....

Nyskel
16.2.2015
23:17:48
Dívá se na mě jako na nějaké zvíře, které právě objevili uprostřed hlubokých lesů. Zkoumavě, hodnotitelsky. Ten pohled se mi vůbec nelíbí! "Já nejsem žádná příšera! Tedy... vlastně jsem, ale to je ON taky!" prskám v duchu dál.

Ztuhnu. Zamračím se jak bouřkové nebe a nedůvěřivě si ho prohlížím. A do toho všeho mi začne do tváře stoupat ruměnec. Mám pocit, že musím mít odstín stejný jako nachové růže v zahrádce mojí maminky.

Kromě toho, že ten pocit prostě odmítám popisovat, tak snad ještě horší je fakt, že to nevím. Prostě to nevím!

Ještě okamžik bojuju sama se svou ješitností, protože tohle se nepřiznává lehko. "Jestli ale má být tahle ponižující debata co k čemu, musím to dotáhnout do konce!" rozkousnu hořké sousto a nadechnu se.

"Já nevím! Nikdy jsem to... nezkusila..." přiznám víc než neochotně a mračím se snad ještě víc. Malá, trucovitá holčička, která něčemu nerozumí a hrozně ji to štve.

Gunter
16.2.2015
23:10:08
Opravdu?

Dívám se na ni a usmívám se jak idiot.
Nemůžu si pomoct. Moje ješitná, bláznivě zamilovaná a toužící část se tetelí jak mrouskající se kočka.
Opravdu ji musíš držet tak, že by ti pořezala dlaně?
Nys! Ty po mě toužíš!
Juchůůů!
Protože, moje milá a zlatá, kdybys po mě netoužila ty, Vlčici bych byl zcela lhostejný! Jasné?


Neodolám a napjatě se na ní podívám.
Vím, že bych neměl.
Vím, že tohle je svinské, přesto to ze mě vyletí jak zátka.
"A co přesně na ni přichází, Nys? Co by udělala, kdybys ji pustila?" Hlas mám tichý a mazlivý a oči...
Horké?

Nyskel
16.2.2015
23:03:46
Na okamžik ztuhnu, když ztuhne on. Je to prosté zrcadlení, ale rozpaky ve mně narůstají. "Ne, vůbec to nepomohlo. Je to jen horší a horší..." kvílím v duchu. Tohle se vážně zvrtlo.

Odstrčím ho a vyprostím se z jeho obětí. Ne, teď chlácholit nepotřebuju. Chci vysvětlení! A hned!

"Ale to já vím o Vlčici taky. A přesto... když to na ni přijde... kdybych ji držela na provazu ve skutečnosti a nejen ve své hlavě, rozřezala by mi dlaně!!" vyprsknu vzdorovitě. Prostě mi to přijde nefér! Strašně moc nefér!!!

Gunter
16.2.2015
22:50:13
I když se mi nevytrhne, pořád se mračí.
Ještě nemáš vyhráno, frajere. Pořád tě podezřívá.
Pořád je tu ve hře tvoje sedmibolestná nadrženost a to, že ona ji vycítila.
Sakra.
Sakra!
SAKRA!


Vyletí jako čertík z krabičky, ale kupodivu, ne kvůli tomu, že jsem chlívák a hovado.
I když kvůli tomu by měla největší právo vylítávát co hodinu.
Zase ji jde o ovládání.
Ne, ona fakt neví, že tohle není Vlčice, ale ona.
Jenže, co jí mám na to říct?
Že vědomí, že jsem to já a nikoliv Vlk, kdo po ní touží, je svým způsobem jednoduší.
Že tím pádem Vlka prostě ztluču na hromadu a sám sobě pořádně vynadám.
Protože ji prostě nechci vyděsit?
A hlavně a především, že ji prostě nechci ztratit, tudíž je to daleko jednodušší. Pro mě....
Ne, tohle ji asi říct nemůžu.


Nadechnu se.
Pan hrdina jde do akce.
"Nejde mi to tak dobře, jak si myslíš."Přiznám chraptivě a paže, které ji objímají, trochu ztuhnou a zdřevění.
Ne, vůbec mi to nejde lehce.

"Po pravdě s tím musím někdy pořádně zápasit. Možná jen....jsem Vlkem už velmi dlouho, takže mě hned tak nepřekvapí a vím, že se mu tvá Vlčice líbí. Takže s tím tak trochu počítám."
No, krása, frajere! Tos to krásně nalhal! Ještěže toho Vlka máš a že ti ho tak nahrála, abys mohl na něj svést vlastní uslintaný chtíč!
Hezky pěkně.
Jsi fakt borec!
Jen co je pravda.
Místo, abys byl chlap a přiznal na rovinu, že ses do ní dokonale a bláznivě zfanfrněl, podstrčíš ji páně vlkovo libido.
Jak statečné!

Nyskel
16.2.2015
22:21:33
Nespokojeně se mračím, rozladěná, zmatená. Nerozumím tomu.

Přesto se obejmout nechám. I když to obětí nevracím. "Sakra! Takhle to být nemělo!!!" kňourám rozhořčeně v duchu. Když jsem si tenhle rozhovor představovala, bylo to lehké, uvolněné, vědoucí. Byli jsme parťáci, kteří oba vědí, o co jde. "Jenže já teď zase vypadám jako nána..." bručím v duchu nakvašeně.

"Když je to tak přirozené, proč to ty dokážeš ovládat daleko líp než já?!" vyjedu nakonec. Už to v sobě nedokážu dusit. Odtáhnu se od něj a napučeně ho sleduju. "On je ve všem tak dokonalý a já jsem v jednom kuse za blbečka! A zrovna v tomhle mi to teda zatraceně vadí!!!" vrčím dál.

Gunter
16.2.2015
22:12:10
Ještě chvíli se na ni dívám a rozpadá se mi svět pod rukama, ale zběsilý tlukot srdce se pomalu začíná ulidňovat.
Její přiznání mi kupodivu vlije do žil podivný klid. Otočím se k ní a zvolna a opatrně ji obejmu.
Jako vzácnou květinu.

Ona si stále neuvědomuje, jak moc je s vlčicí propojená, že ona je Nyskel a Nys je ona.
Ona ke mně něco cítí a viní z toho svoji vlčí část.
Není lhostejná.
Nebere mě pouze jako bratra
Cítí něco!
Jupíííííííííííííííííííííí!


"To je v pořádku, Nys. Oba v sobě máme kus zvířete a zvíře má své instinkty. Divoké, těžko ovladatelné.
Není to nic, čím by ses měla trápit. Je to přirozené. Pro nás...."

Co to ze sebe bliješ za nesmysly, srabe?
Chytl ses toho jako záchranné brzy, že, hrdino?
Jak ušlechtilé!


Pohladím ji po tváři a konejšivě ji k sobě přivinu.
Prvotřídní falešný hráč. Vskutku!

Nyskel
16.2.2015
22:05:54
Trefila jsem se! Přímo do černého. Ale nejsem si najednou úplně jistá, jestli z toho mám mít radost nebo hrůzu. Takhle vyděšeného jsem Guntera ještě neviděla...

"Nemluví se o tom? Mezi Vlky? Zvorala jsem to? Možná... možná je to tabu..." začínám zvolna panikařit.

Čím je ticho delší a Gunterovy oči vykulenější, tím trapněji se cítím. Nakonec uhnu pohledem a snažím se předstírat, že se vůůůbec nic nestalo. Jenže... stalo se. Řekla jsem to. A teď se bude zlobit. Strašně, podle jeho výrazu.

Je ve mně malá dušička. I Vlčice stáhla ocas a choulí se v koutku své cely. "No, teď se předveď, hrdinko! Beztak za to všechno můžeš!" vyleju si vztek aspoň na ni.

Cítím jak mi hoří tváře a nevím, kam s očima. Chtěla jsem si tenhle triumf vychutnat... jako náhradu za všechny ty trapné okamžiky, které jsem musela kvůli Vlčici skousnout. Jenže místo sebejistého "Jasně, to je normální, ne? U Vlků..." se zmůžu jen na tiché kvýnutí a pípnutí: "Právě že jo..."

Hromádka neštěstí je oproti mně pouťová oslava.

"Ale za to může Vlčice..." zakňourám ještě z posledních sil.

Gunter
16.2.2015
21:54:51
Samozřejmě, že ji to neušlo.
Najednou mě pozoruje tak upřeně, jako by mě pitvala. Nebo se k tomu chystala.
Polije mě horko.
Bože! Ona to ví.
Ona to cítí.
Cítí, co se mnou dělá pohled na ni.


Zděšeně zalapám po dechu. Na zádech mi vystane studený pot.

Promluví a potvrdí mi moje nečernější obavy. Všechny moje noční můry se zhmotní.
Udusí mě!

Třeštím na ni oči a nevím, co odpovědět.
Jistě, protože, kdybych ho nedržel na řetězu, skočil by po tobě jak pes po háravé feně.
Romantické že?
Protože, kdybych nedržel sám sebe na stejném řetězu, udělal bych totéž. Vlastně jsem to málem udělal.
Včera večer, všimla sis?


Černý humor mě pomalu přechází a pořád nevím, co ji na to říct.
Všechno zkazíš!
Ba co, už jsi to udělal!
Blahopřeji, idiote!

Nadávám si z plných plic, když vtom mi dojde jedna maličkost.

Řekla taky....
Řekla TAKY!
Taky se ti stává, že musíš držet Vlka na krátko....
Takže jí se to stává také?
Což znamená, že ona......


"A tobě se to stává?" Zachraptím tiše.

Nyskel
16.2.2015
21:35:10
Sedne si vedle mě a začne s vychvalování. "Ještě! Ještě!" chrouňám si v duchu a pozoruju ho zpoza řas jako kočka, která se právě vyhřívá na poledním slunci. Gunter totiž téměř fyzicky sálá.

Ne... připaluje... pálí!!! Ten pohled... jeho pohled... změnil se. Je v něm něco víc. Vzadu, skrývané, ale přesto zřetelné. Divoké a hladové.

Natočím hlavu a soustředěně si ho prohlížím. Potřebuju se ujistit, že to, co tam vidím, čtu správně. "JO! Vlk! Načapala jsem tě!!!" zařvu vítězně v duchu.

Tenhle triumf mi dodá odvahy. "Věděla jsem, že to přijde. Dřív nebo později! A že až si tohle s Gunterem vyříkáme, bude nám líp. No... dobrá... tak MNĚ bude líp!" přiznám si sobecky.

Přimhouřím oči a rychle zvažuju kudy do toho. "Já vím, on ví, ale dohromady nevíme nikdo nic. Je na čase to změnit!"

"Ty, Guntere, co teď dělá tvůj Vlk?" Nééé... to zní strašně! "Taky máš co dělat, abys ho zkrotil?" Hmmm... ne, to není ono. "Ty zvířecí instikty, co? Viď?" Grrrrr...

"Rychle, mysli, než to bude pryč!!!" horečnatě přemýšlím.

"Taky se ti stává, že občas musíš Vlka držet na krátko?" vyhrknu konečně. A když je to venku, vyzní to...... strašně! "Sakra!"

Gunter
16.2.2015
21:23:20
"Proto jsem tady." Zazubím se na ni zpátky a k Melwinovi se už nevracím. Tak nějak mám pocit, že už se o něm bavit nechce. Navíc, pohled na ni, jak si hoví v poduškách a rozkošnicky se vrtí, mě plně zaměstnává.

Ostatně....tenhle pohled se mi bude nejspíš vracet celý den.
Neodbytně.
Vlezle.
Je tak nevinně roztomilá a vzbuzuje ve mně tak chlívácké myšlenky, že bych se měl zahrabat sto sáhů pod zem.
Kdybych ji ovšem dokázal opustit.
Že ano...


"Vyspal jsem se do červánkova.
Já spím vždycky dobře, když vím, že jsi vedle mě....Zvykl jsem si na tebe."
Pokrčím ledabyle rameny.
Až na to děsivé usínání na lopatě v rozžhavené peci.
Až na to bušení srdce až v krku.
Až na stavy naprostého šílenství a pocity, že musím dát na řetěz nejen vlka, ale i sebe.
Jinak je to hotové žůžo. Jen co je pravda.


"Je mi krásně teplo a vůbec....Navíc to probuzení do lívanců.....co si přát víc." Dodám rychle a snažím se ji příliš nehltat očima.
Nedaří se.
Opravdu je dnes po ránu obvláště půvabná a já jsem obzvláště nadržený.

Fajn, tohle prostě musím přežít.
A mlžit a mlžit.
I když....musela by být úplně hluchá, slepá a naivní, aby ji ty hladové pohledy nedošly, že ano, starý příteli chlíváku.

Nyskel
16.2.2015
20:39:45
Znovu významně pokrčím rameny. "Neptala jsem se ho. Moc mu do hovoru nebylo." přikrášlím si trochu realitu. Ve skutečnosti jsem ta nemluvná byla já. "Ale může se mi někdo divit?! Vymrzlá a v pyžamu?!"

Sundá mi boty. Rozkošnicky se zazubím. "Je fajn mít vlastní služebnictvo. Sudá ti body, rozdělá oheň... vážně se nemám špatně!"

Jenže Gunter už se zase vrací ke klukovi. "Ách jo!" vzdychnu v duchu. Nechci ho tu. Ne v téhle místnosti. Ne teď. Mělo to být jen naše ráno. Aspoň to ráno!

Hlavou mi prokmitne obraz Minnie. "Dneska je ten den." připomenu si, jako bych na to kdy mohla zapomenout. "A před tím ještě Lenny." Ne, dnešek se mi asi moc líbit nebude...

"Já?" proberu se ze svých myšlenek. "Já se vyspala jako v bavlnce." zavrním spokojeně a přitáhnu si deku ještě víc k bradě. "A ty?" optám se nevinně. Ano, chci slyšet, jak jsem ho hřála a opatrovala i ve spánku! Jako nejúžasnější sestřička...
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.