abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Morndun ::
družina
stránkovat po:  
 

Libor Kupka
20.11.2018
20:19:09
Opustil jsem boudu a sotva udělal pohyb do strany abych nebyl vidět proti osvětleným dveřím zaslechl jsem Bryana hlasitě prohlásit , že jde taky na obhlídku.

"Prima je to že tu nebudu na obhlídce sám, ale zároveň problém proto, že on se nepohybuje nijak tiše a tím pádem mi je sluch k skoro k ničemu.
Jak to , že se pohybuje tak rychle a evidentně nezakopává o překážky? On má noční vidění? Budu se ho muset zeptat až se vrátím zpět."


Podle toho co vidím je kolem asi hustý les, nebo je tak zataženo, že není ani vidět oblohu.
Neobjevil jsem nic co by ukazovalo na přítomnost jiné bytosti, než Bryana.
Pak zacvrlikal nějaký pták, ale ne tak, že by jej něco vyrušilo, jen jako by vítal úsvit. podle toho by brzy mělo svítat.
Vydám se zpět do boudy a po cestě seberu pár klacku na oheň o které zakopnu.

Kousek od dveří zvolám.

"Tady Libor hej vy tam vevnitř venku bude brzy svítat a široko daleko nikdo není, až na Bryana živá bytost. Jako kdybychom byli uprostřed hustého lesa. Donesl jsem trochu dřeva na oheň. Jdu dovnitř tak ať mně hlídka nenapadne."

Vstoupím dřevo vysypu u ohně a sednu si tak, abych si zahřál ruce.
Počkám až bude venku aspoň trochu vidět a pak vylezu, abych se rozhlédl.
Vyhledám Bryana, přistoupím k němu a šeptem se ho zeptám tak, aby to slyšel jen on.

Tom
20.11.2018
18:07:11
Dám se tedy do prozkoumávání batohu a vcelku zajímavé věci nacházím, ale zatím si to nechám pro sebe. Kromě obvazů jsem stejně nemohl pomoc nijak s těmi věcmi, byl sem předběhnut. Můžu ale pomoct s hlídkou. Hlídkovat klidně budu, s tím nemám nejmenší problém. Dále tu mám 3 pochodně, o dvě z nich se klidně podělím, ale souhlasím s Liborem. Jak já ve zkratce říkám: Aby jsi viděl, nemusíš být viděn.

Pomalu se zvednu už na nohy s mečem v pravé ruce a štítem v druhé. Mé jméno je Tomáš. Rád se s vámi seznamuji, ikdyž v dost podivné situaci. No, takže budeme hlídkovat nějak, po hodině je to hloupost a upřímně, já najisto neusnu. Na druhou stranu mě zajímá, kde to vlastně jsem ... jsme ... protože jsem měl zrovna zajímavý den v Itálii. Jestli mě jde vidět do ksichtu tak se v zápětí zamračím.

Abych nemusel držet štít a meč v ruce, tak štít si dám na záda a tak se můžu podívat na meč. Zajímá mě, jestli je pravý nebo maketa. Vůbec se nebojte, jen mě zajímá, jestli je ten meč funkční a ne maketa ... kdyby se něco semlelo. Takže po tomto informování vytáhnu meč z pochvy a zkoumám. V ruce mě sedí pěkně, vyváženost se zdá taky super a tak tedy zkusím, jestli je i ostrý ... je, takže žádná maketa. Dobré je, že s takovým bojováním mám aspoň nějakou praxi z dobových bojů, kterým jsem se dlouho věnoval a samozřejmě i boj s kovem, ne jen dřevo plast. Doufám, že brzy bude ráno, ať je už světlo a dostaneme se odsud.

Jsem hodně zaměstnán svými věcmi, ale i přesto si všimnu, že Bryan strká ruku do ohně a očividně ho to nepálí, což mě sice udivilo, ale přesto na to nijak nereaguji.

Našeptávač
20.11.2018
14:17:02
Hlasitý odchod dveří ze světa živých jako by většinu z vás probral k akci.

Zatímco Olívie pečlivě obvazuje Eliščino zraněné chodidlo, Libor strhne zbytek dveří a vpustí tak do místnosti ještě více chladného vzduchu. Nejedním z vás projede mírný záchvěv zimy.

Zlomené dveře už žádný odpor nekladou. Jejich zrezivělé panty pod Liborovým tlakem rychle povolí a za zvuku ze starých zdí drolících se kamínků se povolně nechají odtáhnout (na odnesení jsou přeci jen hodně těžké. Jejich tloušťka je úctyhodná a dřevo, z něž jsou tvořeny, sice staré, ale ještě dostatečně silné. Bližší zkoumání může vyvolat otázky o tom, jak se vám porařilo je vůbec rozlomit) k vesele tančícímu ohni, aby sloužily jako jeho budoucí potrava.

Libor na nic nečeká a i přes několik nesouhlasících výrazů se vydá do tmy. Bez pochodně. Jeho silueta se téměř okamžitě rozplyne ve venkovní tmě.
Bryanovi se mezitím podaří mezi odhalené kameny staré zdi vecpat něco, co vypadá jako špinavá deka, jež vytáhl z jednoho z povalujících se batohů a zakrýt tak zející díru, jež po dveřích zůstala.
Deka sice není dostatečně velíká na to, zakrýt celý vchod - její spodní lem končí dobrých třicet čísel od země - ale i tak se za chvíli zdá, že se jí alespoň trochu daří chránit vás před chladem, přicházejících zvenčí.
To už Bryan ale neví, protože hned vzápětí zmizí ven za Liborem.

Ne na dlouho. Je to jen chvíle, než se vrátí, s náručí plnou klacků - ne nepodobných těm naskládaným vedle ohniště.

Zatímco on se stará o vesele praskající oheň, žena-dítě začne prohrabávat nejbližší brašnu a Eliška se tiše začne věnovat zbraním, jež objevila. Velmi brzy se její pohyby změní z mírně neohrabaných do téměř profesionálních. Čepel, divoce se lesknoucí ve světle ohně, jako by byla jejím důverným tanečníkem a ne jen chladnou zbraní. Je jasné, že žena kord nedrží poprvé.

Barvitou debatu o růžovém prádle a všemožných nalezených lahvičkách, do níž se pustila žena-dítě spolu s bělovlasou ženou, náhle naruší Bryanovo téměř-klení. Ti pozornější z vás by si mohli všimnout, jak při slovech poklepal levačkou, jež byla nejspíš důvodem jeho náhlého heknutí.
Ať už ale téměř-nadával kvůli čemukoliv, muž si toho očividně moc nevšímá a dokončí úkol, je si sám sobě zadal.

Sekanou otázku maličké ženy však Bryan tak nějak ignoruje. Pohled upřený do ohně, se najednou zdá být tak nějak mimo realitu. Kdo by se na jeho tvář zaměřil pořádněji, mohl by si všimnout, že jeho oči jsou nepřirozeně světlé a tančící plameny, jež se v nich lesknou, se jim dávají zlatý nádech. Jako by snad byl oheň zachycen i v jeho duhovkách.
Jako v tranzu zničehonic Bryan strčí jednu ruku přímo do ohně. Kdo jej v tu chvíli pozoruje bude nejspíš v tu chvílí očekávat náhlý bolestný křik.

Nenastane však nic. Prosté a jednoduché nic.

A Libor ještě stále není zpátky.

Eliška Heřmánková
20.11.2018
11:32:31
Bryan se mi omlouvá za ten šutrák. " Hele, za to jsi nemohl, není proč se omlouvat. Tohle je mimořádná situace, aspoň pro mě, taky se potřebuju vypořádat s tím co teď asi jsem." Řeknu jeho směrem a usměju se.

" Co teda vlastně jsem? A hlavně proč jsem co jsem a nejsem co jsem bývala? Nebo jsem co jsem to, co jsem vždycky byla a jen mám pitomý sen o tom co teď na chvíli jsem? Herdek, nejsou sny vlastně našimi přáními? Třeba se mi plní nějaké přání, ale takhle živě? Ve snu mě ještě nikdy nic nebolelo tak opravdově, jako dnes ta noha. Hele Elí nefňukej, nejsi přeci žádná fňukna, ani dřív jsi nebyla, natož teď!"

Bryan taky zmizel ven, prej aby tam Libor nebyl sám. " Jestli se nevrátí, zůstane tady už jen Tom a my, holky." Uvědomím si a trochu se ušklíbnu. Jenomže Bryan se dlouho nezdržel a za chvilku se zase vrátil. " Dva."

Pak jen heknu, když vidím, jak strčil ruku do ohně. " No teda, co blbne?" Zírám vyděšeně a nechápu co se to děje. Najednou se ozve ta bělovlasá a začne hned jako nějaký vojenský atašé, který nás přišel naverbovat. " Ty jo, ženská a co toho ví o armádě. Jen nevím, jestli nám tohle k něčemu bude. Podle toho oblečení, které mám bych typovala tak období kolem francouzské revoluce. Tam asi infračervené spekrum a kulometčík moc nezapadnou. Pravda, třeba se mýlím, tomuhle moc nerozumím."

Takže hlídky nebudou? Pokrčím rameny, je mi to fakt šumák. Kolikrát jsem se začetla a šla spát až k ránu nebo vůbec a v klidu jsem to vydržela. Pak si všimnu, že ta malá dívka si z báglu začíná vyndavat jednu láhev za druhou a u toho brblá něco o tom, jestli jako má být alkoholička. Málem se rozesměju, ale nakonec je z toho jen úsměv. Kdopak ví, co nás čeká.

Vyndám ten kord, chvilku si ho prohlížím a pak si opatrně zkusím jakoby zašermovat. Naštěstí stojím dost daleko ode všech, nerada bych někomu vypíchla oko. Jaké je ale moje překvapení, když zjišťuju, že mi to jde dobře. " Co se to děje? Jak to, že mi to tak dobře jde? Nikdy jsem nechodila na šerm. Pochybuju, že bych se to naučila z filmů nebo snad z knížek. Divné, stále víc."

Ještě párkrát to vyzkouším, naposledy s otočkou a pak spokojeně kývnu hlavou. " To by šlo." Zastrčím kord do pochvy a sednu si poblíž ohniště a vyndámtu dlouhou dýku. Prohlížím si ji, vypadá to, že nebude jen tak nějaká levná, má tepanou rukojeť, vypadá opravdu moc pěkně. Spokojeně ji taky zastrčím do pouzdra.

Trochu se zasním. Je to jako v tom filmu D'Artagnanova dcera, Valentina myslím. No to bylo mám dojem zasazeno někdy do roku 1650 nebo možná o kapku dýl. " Ona byla tak krásná a statečná. A jak jí to šermování šlo! Ach..."

Frančeska
18.11.2018
14:25:12
"A jsi si jistá, že je to ředěný etanol a ne něco pragmatičtějšího, jako třeba chloroform, fosfor, tetradotoxin, nitroglycerin nebo třeba sérum pravdy? Sice se na jejich skladování hodí spíš tmavé sklo s broušenou skleněnou zátkou nebo třeba keramika, ale tohle je fantasy, tady je nejspíš možné kde co," pokrčím rameny.
Když vidím, jak vytahuje další věci a následně Rudné nad jedním z kousků, nebráním se přidušenému smíchu. "Náhodou, za ty se stydět nemusíš," nedokážu si pomoct. Stejně jako myšlence, jak asi vypadají ty zbylé. A že by možná stála za hřích.

El
18.11.2018
12:53:17
Chvíli bezradně stojím a rozhlížím se, co dělat. Demontáže zbytku dveří se ujal Libor, ošetřování Olivie Eliška, statečné zvědy ochotné nasadit život pro získání povědomí o našem okolí máme dokonce dva a zdá se, že máme i plán na držení hlídek až do rána. Nezdá se, že by mě bylo k čemukoliv z toho potřeba a není se čemu divit. Na sílu tu zjevně máme jiné… jiného, zdravotní kurz taky nemám (navíc mám ve zvyku akceptovat jako fakt, když mi někdo řekne, že je v pohodě) a v odhodlání vydat se do temné noci mi trošku brání pro vás zjevně docela v pohodě fakt, že vše a všichni kolem jsou snad dvakrát větší než já. Nebo je snad naopak mé tělo o polovinu menší? Je asi fuk, poměr zůstává stejný a moje použitelnost zrovna tak. I tak se musím alespoň v duchu ušklíbnout, když Bryan propadá nejistotě, zda je ve svém těle, protože má zjevně obrovskou sílu a na čele nějaké implantáty, hrdě nazývané „rohy“. Otázku, zda jsem či nejsem ve svém těle, mám já už dávno zodpovězenou. Aspoň jednu.

Z bezradného koukání mě naštěstí vysvobozuje nápad některých okolo prozkoumat svou bagáž a zjistit něco o sobě. Docela by pomohlo, pokud by mé tělo trpělo grafomanií a vedlo si podrobný deník, ideálně v písmu a jazyce, které ovládám. Ale to bychom asi chtěli moc. Sedám si zpět ke svému batohu, přesto se nejprve věnuji obsahu mé brašny, kterou mám přes rameno. Cínová lžíce, vidlička a malý talířek, jídelní nůž s hezkou rukojetí z leštěné kosti, to vše si prohlížím se zájmem, nicméně ve své normálnosti jsou tyto předměty poněkud nezajímavé. Nacházím také několik jablek, které mě nejdřív překvapují svou velikostí, nicméně po chvilce se dostavuje smutný „ahááá“ moment, asi mě nemá překvapovat, že i jablka jsou zde obrovské. Kus sýra, uzené maso a jakási chlebová placka nebo co to je. Potud dobrý.

Znejistím, když dojde na pití. Dobře, první čutoru, koženou s rytinami, docela uvítám, zvlášť když po odšpuntování identifikuju obsah jako překvapivě čistou a osvěžující vodu. Pak ovšem následují malé placatky z nějakého stříbřitého kovu. A bohužel množné číslo je správně, neboť jich před sebe postupně stavím celý tucet a bůh ví, zda jsou všechny.

“Super… takže jako bonus k tomu všemu jsem ještě alkoholička…. povzdechnu si trpce. Chvíli uvažuji, že si z jedné či dvou … tří… cvaknu na uklidnění, posléze ale raději vše ukládám zpět do mošny.

Raději se dávám do prohledávání batohu. Dobře, halenka, nějaké jemné šortky nebo co… , odněkud se mi vybavuje termín spodnička, to je ok. Dřevěná krabička s šicími potřebami( jo, není nad to se namazat a pak bodat jehlou) mě taky nechává v klidu. Pak však nacházím cosik růžového… a z krajky. Vrhám poněkud znechucený pohled už na samotnou barvu a materiál, ale neubráním se zvědavosti. Vlastně nevím, proč mě tak překvapuje, když se z růžového krajkového cosik vyklubaly kalhotky. Rudnu tak, že to musí být vidět i při současném nikterak skvělém osvětlení a rychle vracím vše do batohu. Prohlídka skončila !

“Jak to vypadá venku?“ ptám se raději Bryana po jeho návratu z venku nuceně nenuceným tónem. “Budu muset… ven… si… odskočit.“ kouskuju bůhvíproč naprosto banální větu.

Frančeska
18.11.2018
12:27:49
"Na průzkum je nejlepší elektrooptický přístroj pracující v infračerveném spektru. Skvěle se s tím v noci i ve dne navádí kulometčík na zakempené snipery. Jó, to byly časy, když sem si tuhle hračku půjčila v labáku a dotáhla ji na airsoftovou bitvu v době, kdy si termovizi nikdo nemohl dovolit," zavzpomínám, ale to už se tu vylidňuje. Raději znova projdu věci. A napnu na luk tětivu. Nestřílela jsem sice od začátku doktorátu číslo jedna, ale je to jako s jízdou na kole. Snad. Doufám... Postavím se s ním, tohle je tak minimálně osmdesát liber nátah s touhle délkou... Zkusím založit šíp a natáhnout. Dobře, tohle je zaručeně stovka, možná sto desítka... Ta elfice se nezdá, že tohle fakt natahuje... Nebo je slabší I luk i já a mám zkreslený odhad... Ale paseku bych s tím mohla zvládnout napáchat tak či onak. Zase opatrně povolím tětivu a vrátím šíp do toulce. "Hlídky po hodině jsou blbost, to bychom se střídali tak rychle, že se nikdo nevyspí. A stejně si myslím, že tu teď nikdo nemá na spánek moc pomyšlení, takže to skončí kolektivní hlídkou a čtením Bravíčka."

Bryan OHara
17.11.2018
23:05:32
Jakmile vemu za dveře v domění že je jen přizvednu, stane se něco divnýho. Dveře se ulomí vejpůl a já se zmůžu jen na to zavrávorat dozadu, vzít sebou toho chlápka k zemi. Holka naštětstí ucuknula.
Já dopadnu na záda a pak už jen slyšim jak dveře fláknou o zeď naproti. Ještě v leže se otočím, podívám se jestli to nikoho nepřizabilo. A vypadá to že ne. posadim se na zadek a opřu se rukama za zády. Snažim se si to dát dohromady.

Co se to ?! To přece není možný....mám sice nějakou sílu...ale rozhodně ne takovouhle ?! Nebo jo ?! Pravda že momentálně mám taky špičatý uši a sposutu dalších divnejch pocitů...

Až po chvilce si všimnu nepříjemnýho píchání v levý ruce. Zvednu ruce před sebe, abych zjistil že levou mám plnou třísek. Zkusim rychle vyndat ty největší a nejhorší třísky. Jenže bez nějaký jehly nebo pinzety vyndam jen pár kusů. Zbytek zatím nehodlám řešit, přežil jsem horší zranění.

"Já ! Kafe....já ho ani...nepiju.."

Odpovim jen tak polopřítomně trpaslici aníž bych se vlastně zamyslel. Sám ještě nevim jak se to stalo.

"Težko bych měl sílu, na to takovýhle dvěře zlomit vejpůl...nebyly zas tak strouchnivělý a ani tak lehký....já asi opravdu budu někdo jinej nebo nevim...ale vždyť to je blbost..."

Zamyslim se nahlas pro sebe. Ať už to někdo slyšel nebo ne. A mezitim na mě promluví Eliška. Letmo si všimnu že ji přistál jeden z kamenů z rámu dveří na nohu když se vydrolil. Moje chyba, naschvál to nebylo. Chtěl jsem ty dveře přizvednout, ne rozervat.
"Libor" jak se dozvídam, vyskočí na nohy a beží sundat zbytek dveří, tak jak navrhla Eliška. Já si to nějak nemůžu ujasnit. Sedim na zadku a koukam na dění u dveří. Olívie se ujme ošetření nohy Elišky. Když ji bělovlasá holka hodí obvaz.

Postavím se na nohy a rozhlídnu se po místnosti. Nejistě a zmateně. Nedává mi to smysl. Tyhle "lidi" a tahle situace. Snažím se uvažovat logicky ale nejde mi to, nijak to nezapadá do sebe.
Když Olívie začne mluvit, hned mám pocit že to zní jako plán. Jít ven, obhlídnout situaci, možná i něco zjistit. To beru. Jenže než stihnu cokoliv udělat já, Libor nám všem odvypráví něco jako trik jak to udělat aby tě nikdo nedostal když pobýháš s ohněm. Neřeším to.

"Plížit se můžeš...ale kdokoliv neni idiot a nebo hluchej idiot. Slyšel ten rámus a jestli číhá venku, byl tam už předtím. A čekal by na nás nebo už je na cestě sem....to je docela logický....možná by...."

Prohodim směrem k Liborovi ale on už je beztak venku ze dveří a tak ani větu nedokončim. Zdá se že co řekl udělá a já mu nehodlám bránit. Přijde mi zbytečný hlídat vchod, kdyby nás někdo chtěl zabít už to udělal když jsme se tu váleli.

Tak jo, nevím kde jsem, nejsem ve svym těle, mám velkou sílu, špičatý uši..jsem tu se spoustou dalších zmatenejch lídí ale zdá se že máme stejnej cíl...

Srovnávam myšlenky, pak si prohrábnu vlasy ale ruka se zasekne v půlce čela...

"Rohy...proč mám rohy..."

Zamrmlám si pod vousy pro sebe, když se mi ruka zadrhla o výstupky kůže na čele. Někdo tu taky řikal něco o opravě díry po dveřích a o zimě. Otočím se na svůj pravej bok a ještě jednou prohrabu brašnu co mam u pasu. Najdu tam nějakou omšelou a špinavou deku, plachtu, lněnou. Smotanou do malý rule.

To jsme tu plánovali přespat...MY ?! Tahle SKUPINA...co vlastně máme společnýho. Co jsme tu dělali..než jsme se začali probírat...

Napadne mě když vytáhnu tu plachtu. Asi nezakryje celý dveře. To se uvidí až se to zkusí. Popojdu blíž ke dveřím, kde teď probíhá/alo ošetřování nohy Elišky. Sehnu se do dřepu k těm dvěma a deku položim na zem blízko dveřim.

"Snad by jsme ty dveře mohli zalátat timhle...možná když něco píchnem skrz, do spáry mezi kamenama jako klínek....mě je ta deka stejně k ničemu. Není mi vůbec zima. Naopak je mi vlastně dost vedro. Jakobych se vařil a nedovedu to vysvětlit..."

Řeknu tak nějak všem, na chvilku se odmlčim....nevim jak to vysvětlit ale omluva nikoho ještě nezabila...

"Promiň za ten kámen. Jáá....nikdy jsem takovou sílu neměl..nečekal jsem to.."

Dořeknu a zvednu se. Už jsem se trochu celkově uklidnil a moje nedůvěřivost vůči ostatním opadla. Dál už nečekam. Chci vědět kde sem a tak se vydam do tmy za Liborem i přesto že to asi není nejcyhtřejší. Ten se tu někde plíží kolem, já ho hledat nejdu. Párkrát promnu oči a zamrkám. Jakoby "moje" oči bežně něco dělali ve tmě. I přesto že je tu hrozná tma, já vidim dost dobře.

Já mám snad v očích noční vidění...

Napadne mě protože takhle prostě člověk ve tmě nevidí. Jsem kousek od dveří a tak se ještě otočim dovnitř abych odpověděl Elišce...

"Hlídky nejsou vůbec špatnej nápad....jdu to taky obhlídnout...aby tammm...no..nebyl sám..hned jsem zpátky..."

Dořeknu a jdu na průzkum. Pořádně se rozhlídnu po okolí. Dám si na čas, koukam po čemkoliv co by vypadalo jinak než kmen stromu nebo rušilo siluetu lesa. Pozorně číham okolo sebe. Projdu trochu okolí před chatrčí. Cokoliv zahlídnu si necham zatim pro sebe. Nemam strach že by tu někdo čekal a chtěl by Nás nebo Mě zabít. Už by to totiž udělal...asi...nepopíram ale že strach z toho co se děje určitě trochu mám.
Začnu sbírat klacky kolem sebe, je to les a je jich tu dost. Vybíram ty suší
kusy a když najdu pár šišek vemu je taky.

Doma v Kanadě s nima topíme bežně....olej v nich hoří jak divej...jak to že mi vlastně všichni rozuměj...

Zaseknu se abych po chvilce pokračoval ve sbírání a snažim se zatim moc nemyslet. Radši. Chodim tu nekrytě. Jakmile nazbíram náruč chrastí a šišek vrátim se zpátky do chatrče. Dojdu k ohni a odhodim všechno vedle.
Šišky jsou docela suchý a otevřený. Ty hodim na skomírající oheň jako první aby se oheň pořádně rozhořel. Chci pomoct, mě zima neni, ostanim ale asi jo. Na šišky naložim klacky a pak zkusim urvat nebo ulomit větší kus dveří co Libor hodil k ohni. Beztak už jsou k ničemu. Asi bych s tím "neměl mít probém" po předchozí zkušenosti. Jednoduše chi ten oheň pořádně rozfajrovat. Víc světla, víc tepla.

"Auuu ! Do pr....

Vyheknu když přihazuju poslední kus dveří a ozvou se třísky v levý ruce. Dojdu pak ještě pro druhou půlku dveří a tu odnesu k ohni kde ji pohodim na zem. Oheň, teplo a světlo snad ostatní ocení.Jedna věc mi vrtá hlavou. Je to tu dost divný už tak a normálně bych si sám o sobě myslel že jsem blázen ale...už předtim mi bylo divný že necejtim žár ohně. Do toho ta velká síla, uši,rohy, hadry, nohy v ohni a všechno...všechno mi to víc a víc připadá jakobych se probral v nějaký jiný dimenzi, realitě. Jako sen mi to už vůbec nepříde, na to je to moc dlouhý a reálný.

Jen těch dokumentů o vesmíru a paralelních světech co jsem viděl...je to opravdu možný ?! Může se něco takovýho stát...

Šrotuje mi makovicí když už sedim ve dřepu u ohně a snažim se najít vysvětlení. A pak ten žár, je mi horko ale ne od ohně. Zevnitř. Dlouze se dívam do ohně, jakoby mě k němu něco poutalo a přitahovalo. Chci si něco ověřit. A buďto sem idiot a pochopil jsem to celý špatně a nebo to bude hrozně bolet. Nebo se teď možná fakt proberu.
Ostatních už si teď nevšímám. Levou si s trochou bolesti promnu obě ruce a pak pravačku prudce zabořim do plápolajícího ohně. Přičemž radši odvrátim hlavu do boku. Jen narychlo hrábnu do žhavýho místa, zkusim tak vytáhnout nějakej žhavěj uhel...

Co je to sakra za nápad...

Napadne mě ještě když už je ruka venku a já se na ni podívam zpátky abych zjistil jak to dopadlo...

...

Eliška Heřmánková
17.11.2018
21:30:12
Představí se Olívie a hned se mi snaží pomoci. Nestačím ani odpovědět a odněkud přiletí obvaz. " No ty bláho, to byla trefa, hihihi." Nechci vypadat nevděčně a tak zase soukám nohu z kozačky. Pravda je, že to bolí, avšak zavázáním bolest nepřejde. Olívie se snaží, nebudu jí kazit radost.

" To jsi hodná, možná mám taky nějaké obvazy v báglu. Určitě se bude později hodit." Ještě než nastavím nohu k ošetření, kouknu na bělovlasou a řeknu: " Díky." Pak sleduju šikovné prstíky Olívie. Když je hotovo, nasoukám se znova do kozačky. " Moc děkuji, seš hodná, Olívie."

Pak se ozve nápad s tím, abychom ještě teď obhlédli okolí. Vůbec se mi to nelíbí. První se ozval Libor a to se mi líbí ještě míň.

" Řekla bych, abychom to nechali na ráno. Pokud netušíme proč tu jsme, kde jsme a podobně, tak jít ven jeden sám po tmě, to se mi zdá hloupost. Rozdělíme si hlídky a ta hlídka, která zjistí, že začíná svítat nás vzbudí všechny a půjdeme to obhlídnout. Libore, neznám tě, nevím co umíš, ale zdá se mi to hazardní."

Pokrčím rameny, je to každého věc, ale jak jsem řekla, je to hloupost. Postavím se, prohlídnu si znovu místnost. " Takže nás je sedm, můžeme klidně hlídat po dvou. Je noc takže nejdéle za čtyři až pět hodin začne svítat. Jo, to by šlo."

" Poslyšte, co se rozdělit po dvou a hlídat každá dvojice hodinu. Pak už bude nejspíš svítat. Někdo z kluků by mohl hlídat sám, jako třeba první hlídka. Nebo máte někdo jiný nápad?"


Libor Kupka
17.11.2018
20:21:02
Olívie navrhla obhlídku okolo se zapálenými pochodněmi a nevím proč se mi v hlavě rozezněl varovný zvonek.

Hned sem myšlenku, která se mi vyrojila v hlavě řekl Olívii a ostatním.

"Vojáci vyprávěli rekrutům pověru, která byla vykoupena krví, když si zapalují cigaretu tři, dělají to tak, že jeden si zapálí a zapálí kamarádovi a zhasne plamen. Třetímu nezapálí přináší to smrt raději zapálí znovu jednomu a pak dalšímu a zhasne plamen nikdy né už třetímu.
Pak rekrutům vysvětlili proč. Bylo to kvůli tomu, že střelci nepřítele uviděli plamínek, když si jeden zapálil, když zapálil druhému už mířil zbraní a kdyby zapálil třetímu, měl zaměřeno a ten třetí by schytal ránu.

Proč se mi to vybavilo? Asi jsem již někdy o tom slyšel, nebo to bylo v minulém životě a jsou to zkušenosti předků?" Prostě když jdeš na výzvědy tak ti je pochodeň k ničemu. Vidíš jen co je v tvém nejbližším okolí, oslňuje tě a mimo nasvícený kruh nevidíš, ale tebe každý vidí.

Je lépe vyplížit se potmě počkat až si zrak zvykne na tmu a pak se pohybovat pomalu vpřed a dívat se zespoda nahoru proti obloze. Obloha je vždy o něco světlejší než okolí. Pokud se mezi tvůj zrak a oblohu dostane jakýkoliv objekt, budeš vidět jeho obrysy."


"Podvědomí mi říká, že někde instinktivně v mém mozku je přesvědčení , že mám schopnosti o kterých tady mluvím. Nepozorovaně se plížit nocí a objevit neznámého dřív než on mne."

"Olívie věř mi já půjdu na zvědy, obejdu tuhle boudu jedovou a okolí.
Vy najděte ty co vládnou zbraní a oni ať zatím hlídají vchod. jakmile se vrátím, než vstoupím tak se ohlásím, aby jste mne omylem nezabili."


Pokud nikdo nic nenamítne jak jsem řekl tak i učiním.
Vyplížím se ze dveří a odkulím se stranou pak nehnutě poslouchám zda nezaslechnu nějaký zvuk.Až si oči zvyknou na tmu, pomalu se plížím kolem stavení a co chvíli si lehnu k zemi a dívám se na všechny strany tak abych měl v zorném poli tmavý obzor a oblohu, která je nad ním. Cokoliv se mi objeví jako obrys je objekt, který je záhodno prozkoumat.

Olívie
17.11.2018
19:39:02
Můj zamyšlený pohled ven náhle přeruší obvaz, který mě trefí přímo do hlavy. Nepříliš upřímnou omluvu přejdu s lehce podrážděným výrazem.

S obvazem v ruce se otočím na Elišku.

"Nejsem sice doktor, ale nohu ti snad zvládnu obvázat,"

Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale ještě mi přijdou vhod všechna ta školení bezpečnosti práce a základů první pomoci, pomyslím si pobaveně.

Pokud Eliška bude souhlasit, pokusím se jí v rámci co nejlépe obvázat chodidlo.

Pak se obrátím na Libora, který pomáhal vyrazit dveře a navrhnul, abychom v této boudě počkali do rána.

"Měli bychom alespoň krátce obhlédnout okolí," řeknu nakonec. "Nemáme nejmenší tušení, kde jsme a co můžeme čekat. Třeba najdeme něco, co nám pomůže zodpovědět naše otázky." Ohlédnu se k ohni. "Můžeme si zkusit udělat pár improvizovaných pochodní a udělat rychlou obhlídku kolem chatrče, ať máme aspoň trochu představu, co v okolí je."

Frančeska
17.11.2018
9:46:41
"Moje halucinace mě ignorují, to je teda dobrej úlet..." dojdu k názoru, že tohle přece jen musí být pořád ještě následek té směsi. A jak to tak pozoruji, najednou se rozesměju.
"Heuréka! Dokázala jsem to!!" směju se dál. "Léta vývoje a experimentování a konečně se mi povedlo stimulovat mozek tím správným způsobem. Kam se na tohle hrabe virtuální realita... Možná dokonce obdoba Světů bez hranic!" tvářím se spokojeně. "Jen kdybych pořád byla zrz s prsama a ne tohle," prohlédnu si sama sebe kriticky.

Když se ozve dotaz na obvaz, projdu si svoje věci, což bych stejně měla, a jeden tam najdu, tak ho bo nich hodím. Jako někdejší granátník s nechtěnou přesností. "Sorry!" houknu.

Libor Kupka
15.11.2018
23:05:00
Sakra ten nemotora má síly na rozdávání jen ji neumí usměrnit. měl nám pomoci ty dveře otevřít ne je zdemolovat, těžká váha, váží snad tunu, sice do mně jen drcnul a naštěstí mne nezalehl, přesto mně poslal k zemi.

Eliška jak se mi dívka představila taky asi nějakou ránu schytala. Slyšel jsem jasně její výkřik bolesti, ale pak prohlásila, že to bude jen modřina.
Její poznámka , že by jsme měli ty dveře raději sundat ať ještě někoho nezraní, mne proberou k činnosti.

"Máš pravdu Eliško hned to zařídím."

Rychle vstanu a dojdu ke zbytku dveří, vysadím jej z pantu a odnesu k ohni. Budou se hodit jako palivo. Z venčí táhne pěkná zima.

Letmé nahlédnutí ze dveří mne ujistilo , že je tam taková tma, která neumožňuje cokoliv uvidět.

"Koukněte se okolo sebe jestli nenajdete deku nebo jinou látku, kterou bychom mohli zakrýt vchod, ať nám neuniká teplo. Já nemám chuť v té tmě tápat venku, počkám na svítání a do té doby raději budu odpočívat v teple.

Jestli má někdo nutkání prozkoumat okolí tohohle stavení je to jen jeho věc.
Navrhuji určit hlídky, které budou přikládat do ohně a hlídat, aby nám někdo něco nevyvedl."

Olívie
14.11.2018
21:16:02
Strnule stojím uprostřed chatrče a odpověď na svou otázku nevnímám. Stejně tak nevnímám ostatní, více či méně akční osoby, které se mnou sdílejí tento úděl. Ve světle znovuobnoveného ohně totiž mám konečně možnost se pořádně prohlédnout - a srdce se mi divoce rozbuší v hrudi.

Jako první mi pohled padne na mé ruce a prsty - tedy to, co považuji za své ruce, ale zcela evidentně to mé ruce být nemůžou. Útlé zápěstí, jemné dlaně, podlouhlé štíhlé prsty s nehty sice upravenými, ale zcela chemicky neošetřenými.

To není možné...

S vytřeštěnýma očima a hrudí sevřenou se prohlédnu a zjistím, že prsty a dlaně jsou mým nejmenším problémem. Nejen že na sobě mám oblečení jako do cirkusu, celé mé tělo je mi cizí! Dlouhé nohy, oděné v nějakých podivných kalhotech. Boky, pas a ňadra, které jako by patřily osobě o několik dekád mladší. A dlouhé, jemné, jasně rezavé vlasy, tak nepodobné mým obvyklým nepoddajným kudrnám.

Pro to musí být nějaké logické vysvětlení. Každou chvíli někdo přijde, nebo zazvoní telefon, nebo si někdo vzpomene, vše se vysvětlí a pak se společně všichni zasmějeme našemu počátečnímu zmatení.

Nicméně ať se snažím sebevíc, nemohu přijít na jakékoli vysvětlení, byť třeba přitažené za vlasy, které by mohlo osvětlit naši nastalou situaci. Mezitím se stav v chatrči pohne - v zápase tři pro dveřím sice dveře urputně vzdorují, nicméně nakonec chtě nechtě podlehnou. Hlasitá rána, která doprovází zánik zřejmě velmi letitých dveří, mě konečně probudí z mého transu.

Přemýšlením v tuhle chvíli nic nevyřeším, pomyslím si nakonec. Nevím, jestli je to sen, nějaká zvrácená realita nebo jestli mi už regulérně přeskočilo, ale ať už je to jakkoli, musíme se odsud dostat a zkusit najít nějaké odpovědi. Ani si neuvědomím, že o nás automaticky uvažuji jako o skupině - koneckonců se zdá, že jsme všichni ve stejné situaci.

Přenesu svou pozornost na dění v chatrči. Ženu, která pomáhala páčit dveře, zranil kámen vypadlý ze zdi. Nevypadá to příliš vážně, nicméně i naraženina může velmi znepříjemnit život.

"Měli bychom ti to něčím obvázat," řeknu nakonec a přejdu k ní, zatímco žena - Eliška, uvědomím si nakonec, že se představovala - něco loví v batohu. "Nemáte někdo obvaz nebo obinadlo? Mimochodem, já jsem Olívie."

Pak mi pohled padne na napůl vyrvané dveře a prostor, který se otevírá za nimi. Je tma a z otvoru vane chladný vzduch. Očima se snažím rozpoznat siluety v dálce, z osvětlené chatrče je však má snaha marná. Více mě ale překvapí mé pocity - měla bych být zmatená, vyděšená, opatrná. Místo toho však při pohledu do neznámé krajiny pociťuji zvědavost, netrpělivost a... vzrušení?

Tom
14.11.2018
20:13:18
Očividně potřebuji více času dát si 1+1 dohromady než ostatní, ale to mě vůbec nevadí. Místnost je malá a vyndat dveře z pantu nepotřebuje moc lidí, takže si ještě v klidu budu chvíli sedět.

Kromě štítu a meče tu mám po ruce nějaký vak, ve kterém je bůhví co. Jelikož byl vedle mě, tak jsem si ho přivlastnil. Jestli bude mít někdo něco proti, tak ať si to zkusí. Tohle jediné mě proběhne hlavou.

Chvíli po té, co oni vyndali dveře z pantů jsem se docela hodně neohrabaně zvedl na nohy. Mám toho na sobě tolik že s tím mám problémy, ikdyz nějakou praxi mám z mého života. A jsem vlastně v reálném životě nebo nějaký živý sen ? A kdo vlastně jsem....

Eliška Heřmánková
14.11.2018
0:07:32
Zabrali jsme všichni tři najednou a pak... kluci na zemi a já? Očima sleduju ty dveře. " Heh." Stihnu jek heknout, když vidím, že jen tak tak minuli další holku. Jauvajs, to byla šlupka! Přešlápnu si a "Aaaau" Fuj to byla rána, co to jako bylo? Sednu si a snažím se dostat nohu z boty. Ta bolest mi prve vystřelila až někam do zad, doufám, že to nemám zlomený! Ve chvíli, kdy jsem dostala nohu z boty, objevila se u mě žena, nějaká malá taková pidi. Až jsem se zastyděla za tu myšlenku.

" Klidně mi tykej, jsem Eliška. Vypadá to, že tam bude nejspíš jen modřina. Každopádně zlomený to není a krev taky nikde nevidím. Děkuju za zájem."

Zase se nasoukám do boty, kupodivu kozačka, ale už mě to ani moc neudivilo. Postavím se a jdu k těm dveřím, a červen docela táhne, sákryš.

" Libore, Bryane, musíme ty dveře urvat celý, aby to na někoho nespadlo. Koukněte jak se to tam bimbá na tom pantu. Je tam pěkná tma... a zima."

Teď mi začíná docházet, že vůbec nevím, kde jsme . Jenže průšvih je, že to asi neví nikdo z nás. " Copak asi je v tom báglu a co to je za hůl? Musím kouknout, na světle někde. U ohně!" S těmi dveřmi přeci nemusím pomáhat, to už kluci dají sami. Usměju se na tu, asi to je trpaslice?, dívku a všechny věci nesu zase zpátky k ohništi. Přiložím pár těch klacků, aby nám oheň neskomíral.

Sednu kousek od ohně a první začnu prohlížet to kovové, co jsem si myslela, že je hůl. Kdepak, tolikrát jsem četla a viděla mušketýry, že se nemůžu splést. Tohle je přeci kord! Nádhera a co já s tím? Si leda tak vypíchnu oko. Odložím kord stranou a otevřu batoh. " Další zbraň? To já budu hrát nějakého šermíře? Oni přeci ve druhé ruce mají to... ten... nějaký ... už vím! rapír, nebo dlouhou dýku. Takovou tu do druhý ruky."

Jak začnu prohlížet věci v báglu, jsem víc a víc přesvědčená, že to asi bude nějaký podivný žertík a my v něm máme něco sehrát. Já asi nějakého mušketýra? Asi. Jenže to stále nic nevysvětluje, kde jsem a kdo mě sem odtáhnul. Proč já?

El
13.11.2018
10:05:04
Ani mi nedošlo, jak sarkasticky musela má odpověď Bryanovi vyznít a tak se v první chvíli tvářím nejistě, když mi odpovídá a já mám problém určit, zda mi to vracel, či zda je prostě nervní z tady toho všeho okolo. Ale asi nemá smysl se v tom pitvat, fakt, že tu nikdo nic neví, je prostě zjevný.
Při vší bídě, aspoň to... S trochou štěstí tu nebudu za blázna...

Jelikož se celé dění přesunuje ke dveřím, beru ze země svou “turistickou” hůl a jdu se tam podívat taky. Podívat, neboť dveře jsou, jako všichni a všechno okolo, dost přerostlé a netrpím iluzí, že by má pomoc byla co platná. A jak se vzápětí ukazuje, ani potřebná.

“No dopredle.... heknu a padám na prdel …Au.., jakkoliv šance, že dveří letící místností trefí zrovna mě, jsou řekněme nevelké. A naštěstí se zdá, že dveřmi nebyl zasažen ani nikdo jiný. Bohužel, to samé nelze říct o kamenech.

“Nepřemýšlels někdy o kafi bez steroidů?“ dívám se na Bryana se směsicí pocitů , mezi nimiž nechybí ani obdiv, zatímco se zvedám zpět na nohy a přesouvám se k Elišce.

“Jste... jsi ... v pořádku ?“ ptám se, zatímco věnuji vteřinu dvě pohledu ven, zda neuvidím ... něco. Cokoliv. Leč, nevidím. A já svůj pohled věnuji hodnocení, zda a jak je Eliška zraněná.

Našeptávač
12.11.2018
22:27:25
Namáhané dřevo dveří sténá pod náporem, ovšem nehne se ani o kousíček a tak je po několika marných pokusech jasné, že dvojice bude muset změnit taktiku. Oheň Liborovy pochodně je uhašen a po krátké diskuzi a rychlém pohledu do místnosti (kromě zbraní není v dohledu nic, co by mohlo posloužit k nadzvednutí dveří) oba dojdou k jednoduchému záběru, že co nejde silou, musí jít ještě větší silou.

Bryan přijde kromě komentářů o nedůvěře taktéž s pomocnou rukou.

Všichni tři se docela na těsno srovnají u dveří - rameno na rameni - a po krátkém odpočtu jdou na věc. Někdo mlčky, někdo s bojovným pokřikem.

Výsledek je bleskový.

Místnost prořízne hlasitá dunivá rána, jíž následuje ostrý zvuk praskajícího dřeva, následovaný drolícím se kamením. Bryanovy ruce vylétnou do vzduchu a s nimi a mohutný kus dveří, jež se vydá na cestu skrz místnost, jen o milimetry mine bělostnou hlavu ženy, jež ještě před chvílí mumlala něco o ztraceném poprsí a s hlasitým křápnutím se rozbije o protější stěnu.
Odstředivá sila rovněž udělá své s všemi osobami u dveří. Bryan se svalí na záda na zem a s sebou nechtěně vezme i Libora. Eliška zavrávorá, ale podaří se ji celou scénu nějak ustát.

Plameny ohně se divoce roztančí, jak do místnosti začne proudit studený vzduch.

Dveře - jimž z teď z větší části chybí spodní polovina a jež teď bezmocně visí na horním pantu - jsou otevřené. Z čerstvého, nerovného lomu v dřevě na vás cení zuby desítky trčících třísek.
Zeď, kde byl ještě před pár chvílemi spodní pant dveří, je vydrolená a chybí v něm jeden z kamenů. Přesně ten, jež dopadl Elišce na pravé chodidlo.

Cesta ven je volná. Můžete pohlédnout ven. Do černočerné tmy.
Někde v dálce zahouká sova, dost možná rozrušená randálem, jež jste právě způsobili.

Bryan OHara
11.11.2018
21:25:53
Jakmile trochu odhrnu plachtu visící přes okno abych se podíval ven, přeběhnou mi oči ještě jednou po místnosti než se kouknu. Několik postav se motá po místnosti a nikdo z nich se neblíží ke mně, fajn, to mi vyhovuje.

Nahlídnu ven, přimhouřim oči a zahledim se do totální tmy. Přičemž cejtim na tváři silnější vánek. Ale neni studenej. Pořád je mi jen horko a to by asi němělo. Je noc, tma, hvězdy nikde. Měla by by bejt zima...

To je divný....vidim naprosto ostře všechny stromy....

Pomyslim si. Nikdy jsem se zrakem problém neměl, ale ani sem nikdy neviděl ve tmě tak dobře. Vidim daleko, dál než bych měl, až na konci se stromy slejvaj a pak už tma.
To co řikaj ostatní moc nevnímám, protože toho mám dost na přemejšlení sám. Guláš v hlavě. Co ale můj mozek zaregistroval dobře bylo "zkusíme odejít" a "dostat ven." Těmhle slovům od černovlásky sem chtěl rozumět.

Některý z těch co tu jsou si mumlaj pro sebe, nekterý se snažej najít únik, asi jako já. Urostlejší chlapík co vypadá jak rytíř se zeptá všech ale odpověď nikde.

"Jsme někde v hajzlu....bůh ví kde...

Odseknu tak nějak nejistě a nevrle jeho směrem. A pak se ozve z pološera další postava. Trpaslice, nebo co to je ?! S pokusem o odpověď ?

"Ne to opravdu nevypadá. Bohužel to tu nevíme asi nikdo. A to mě asi sere nejvíc...já..ehmm..."

Na chvilku se odmlčim a pak pokračuju víc nahlas aby mě každej slyšel...

"Tak jo lidi, kdyby vás to zajímalo z okna jsem zahlídnul nějakej les, dlouhej a temnej. O nic světlejší vyhlídka ale nebudem zamčený tady. Co jsem pochopil, asi se tu nechceme navzájem zabít nebo cokoliv jinýho."

Dořeknu a vydám se směrem ke dveřim, tam už je ta černovláska s chlápkem co si udělal provizorní pochodeň. Oba se snažej vypáčit nebo jakoliv otevřít starý dřevěný dveře. Podle toho jak se snažej jsou i dost težký nebo zaseklý. Vypadá to že když pomůžu mohlo by to vyjít. Blížim se k nim, ale obezřetně. Zatím tu nikomu nic nevěřim...

Jsem hrozná držka, když si něco myslím vetšinou to řeknu. Ne každýmu to sedne ale to je mi v týhle situaci teď úplně jedno. Zdá se mi totiž že momentálně máme důležitější ale hlavně stejnej cíl. "CHCEME VEN, PRYČ."

"Já chci pryč a nebudu tvrdit že někomu z vás věřim....ale vypadá to že ven chcem asi všichni tady...takže pomůžu...snad..."

Dořeknu když už jsem u těch dvou. Neptám se jich na názor, jsem tu abych pomohl s těma dveřma. Když si všimnu jak seděj na zemi rozhodnu se sehnout do dřepu a dostat prsty trochu pod hranu dřeva.

To si piš že by bylo dobrý je nadzvednout....a ve třech už by to mohlo sakra vyjít....doufám..

Pomyslim si když poslouchám jak se o tom oba baví.

"Bryan..."

Prohodim tak nějak suše v myšlence že by nebylo špatný se nějak představit, když se mi v podřepu podaří dostat prsty pod hranu. Ačkoliv asi znim dost nevrle, jsem prostě takovej, vypjatý situace zvládám, jen možná ne nejlíp a po svým. Doufám v schopnost obou dvou že mi nerozdrtí prsty, připravenej ucuknout a že to vyjde. Já dveře přizvednu a oni otevřou nebo jakoliv odsunou...

Taková je praxe....jenže víš jak to většinou chodí...

Napadne mě ještě než řeknu...

"Tak na tři ?! Raz.....dva....TŘI ! Aaaarrrrghhhh !!!

Na raz a dva se na oba podívam aby jsme se "pochopili." Na tři vyheknu a zaberu jak jen to půjde směrem nahoru. Dveře jsou težký, takže to musí bejt celý rychlý a tak nějak sehraný. Já to snad lehce přizvednu a oni odsunou,jakmile se dveře hnou, pokud vůbec, rychle ucuknu s prstama.

Nejsem žádnej chudák....vždyť za sebou mám stovky hodin sportu. Dělej Bryane, to MUSÍ VYJÍT !

...
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.