abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Verze 1.2:Vešel do služby nový update Abarinu. Co si myslíte o změnách a jaké další byte navrhli, případně něco přestalo fungovat? Nová verze.(Oblíbit)
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky.
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM.(Přidat do záložek)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Honba za dobrodružstvím ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Žira   Postava není přítomna 27.3.2016, 3:02:15
Postupujeme hvozdem a snažíme se dostat do jeho středu. Jelikož nás sám vede, je to jednoduché. Jelikož se dozvídám, že elfové jsou velmi málo informováni, snažím se Aalliah toho vypovědět co nejvíce vím. V podstatě jí shrnu vše, co jsme se v průběhu cesty dozvěděli, oznámím, že zemřel Theodor i Onyx, ani nevynechám, že Simplicus vytvořil dva kostěje.

Když se po třech dnech dostaneme k srdci hvozdu a Kája odevzdá relikvii, spadne mi obrovský kámen ze srdce. "Válka sice ani zdaleka nekončí, ale právě jsme zvládli hodně zmírnit její následky." "Všichni, kdo zemřeli, nezemřeli zbytečně. Jejich smrt je stále strašná tragédie, ale napomohli správné věci." Řeknu tiše.

Pak nás hvozd začne obdarovávat. Když Kája dostane kamenný žalud, zatajím dech. V hlavě se mi vybavují příběhy o hvozdu, které mi kdysi Aalliah vyprávěla. "Když hvozd někoho obdaruje, znamená to mnoho, hvozd nedává dárky nikomu, kromě druidů, výjimky jsou děsně vzácné. Teď udělal deset výjimek během několika málo okamžiků. To nejvýznamnější, co hvozd pro někoho může udělat je, dát mu své dítě v podobě kamenného žaludu. Je jen jediný žijící člověk na tomto světě, který jej dostal, lady Aribeth. Teď jsou dva! Nikdo si to nezaslouží víc, než Kája."

Když přijdu na řadu, roztřeseně zvednu lístek. Mám radost, mnohem větší radost, než kdybych dostala stejný žalud, jako Kája, hvozd má pravdu, toto je dar pro mě nejcennější. Sklopím před prastarým dubem hlavu a pokleknu. "Děkuji ti. Jsi jediným domovem, který jsem kdy měla, jsem tvým dlužníkem a přesto mě obdarováváš. Děkuji." Pak se vrátím k Aaliah a ještě počkám, až svůj dárek dostane Lótiel.

Hvozd nás poté přesune do vesničky, kde to moc dobře znám. Rozkoukám se, jdu se pozdravit se starými známými a vykoupat. Poté, co Kája odejde od Aalliah, jdu za ní já. S elfí královnou si povídám asi dvě hodiny. Když vyjdu ven, je vidět, že se trápím. Celý zbytek večera sedím opřená o strom a tvářím se zamyšleně, jako kdybych s něčím zápasila. Večer, než jdeme spát, když už jsme všichni po hromadě, konečně promluvím.

"Všichni jste mí přátelé a všechny vás mám ráda. A nechci před vámi mít tajemství. Proto bych vám ráda teď něco řekla." Začnu pomalu. "Někteří už to víte, když jsem byla ještě hodně malá, žila jsem na jižním kontinentu, to si skoro nepamatuji, nicméně, žel tam i jistý Mág jménem Gelu, který byl strážcem vzácné mapy ke studni splněných přání. Když si uvědomil, že po té mapě někdo jde, rozhodl se, že ji už nemůže mít u sebe, zničil ji, respektive zničil papír, na kterém byla a vytetoval ji na záda malé holčičky. Na moje záda.

Skrýš to byla dokonalá, všem na očích a přesto o ní nikdo nevěděl. Jeho pronásledovatelé ho skutečně našli a porazili, ale mapu nedokázali najít. Tak alespoň vzali většinu obyvatel do otroctví a zbytek pozabíjeli, tak jsem se sem dostala. To důležité ovšem je, že někdo mocný, abych pravdu řekla, dodnes jsem neměla tušení, kdo, zjistil, že mám mapu na zádech, to bylo asi před šesti lety. Když to shrnu, tenkrát mi elfové tady ve hvozdě zachránili život a Aalliah mi vysvětlila vše o mapě. A že jsem strážce mapy. Proto jsem se začala učit bojovat, abych zvládla mapu ochránit.

Před chvílí mi Aalliah řekla, že ten, kdo po mapě jde je Saldebaar, ten zlý Saldebaar, že to byl celou dobu on, ale že to nevěděla a nikdo to nevěděl.

Tím chci říct, že pro vás představuji hrozbu a pochopím, když se mnou nebudete dál chtít cestovat."
Dopovím tiše to, kvůli čemu jsem vše začala. Teď jen tiše sedím a čekám na reakce.
 
  Alzan   Postava není přítomna 26.3.2016, 22:49:39
V Attylově chajdě se schyluje k vraždě. Chudák Riegal… Kdyby nebyl takový blb, mohl žít dál. Nakonec ho Merysol dle očekávání neroztrhla jako hada. Máš víc štěstí než rozumu. Obávám se že, příště tak snadno nevyvázneš. O Lótielině smrti mi říkala Karolína ve spojení s trojhlavým psem. Nové informace podstatně mění můj pohled na Riegala.

Po této události se už chystáme k odjezdu. Nemrtvému tedy nařídím, aby zůstal v chaloupce a hlídat tam nějakou bezvýznamnou věc. Třeba nějaký suk v podlaze. Poté už nic nebrání tomu, abychom vyrazili na cestu. Snad krom otlačených zadků a polámaných těl.

Po chvíli jízdy se blížíme k našemu cíli. Tedy alespoň k jeho hranici. Naše cesta však nemůže být ani chvíli bez překážek. Čeká nás průjezd skrz armádu nemrtvých. Už se nadechuju a začínám říkat: “Držte se u mě, budu je odhánět od n…“ Pak se zarazím vprostřed slova, protože z hvozdu někdo vyjde.

“Královna,“ vydechnu bezhlasně.

Dle jejích pokynů se dáme do objíždění nemrtvé armády. Cestou vidíme útok elfů a hvozdu na kostlivce. Působivý pohled. Pohled, který mi vlije novou naději do žil, že Simplicus, mí bývalí druhové a jim podobní nemají šanci dlouhodobě být u moci.

Po vjezdu do lesa pak nadhodím otázku. Spíše jen k zamyšlení, než že bych čekal od někoho odpověď. “Když teď dokončil kostěje, kde vzal síly na tuhle armádu? A těla? Nemohli to být moc silní kostlivci. Spíš jen tak narychlo vytvoření, aby udělal dojem a zastrašil. Aspoň doufám, že to je pravda. V opačném případě je ještě mocnější, než jsem si myslel. Pak se tím přestanu nadále zaobírat a jedem dál.

Po nějaké době se k nám připojí paní Aalliah. “Zdravím vás královno, rád vás opět vidím.“ Stejně jako minule mám co dělat, abych nepodlehl její kráse a udržel jsem své myšlenky na uzdě. Poté vyslechnu její řeč, otázky ostatních a odpovědi na ně. Následně se stane něco nečekaného. Hvozd nás poctí zřejmě nejvyšším projevem své náklonosti. I mě. “Děkuji. Vážím si toho.“ řeknu tiše a uctivě. Jsem si jist, že mě slyšel i duch hvozdu.

Zbytek cesty již proběhne bez potíží. Během té doby jednou přespíme a ten večer zajdu za Karolínou a na něco se jí přeptám.

Když s ní domluvím, sednu si a vytáhnu knihu od Lótiel. Chystám se začít nastudovat to zvětšovací kouzlo, pak mě ale zarazí dvě věci. Moment, čarovat jen v případě nouze… Ok, tak to počká. Navíc číst temnou knihu v hvozdu by taky nemusel být dobrý nápad. Po této úvaze knihu zase schovám a uložím se ke spánku.

Ráno přeleju magii z mého nitra do dýky a sám pak zaostřím vůli. Následně vyrazíme na závěrečný úsek naší cesty. Aspoň doufám.

Večer dorazíme k srdci hvozdu. Je majestátný. Jakmile Karolína předá minci, hvozd projeví svou dobrou vůli a každý z nás dostane nějaký vzácný dar. Sehnu se pro ono vzácné jablko a schovám ho do záhybu svého pláště.

A je to za námi. Aspoň na chvíli. Slib daný paní smrti je splněn. S touto myšlenkou se ocitneme v elfí vesnici, kde si můžeme odpočinout. Odnesu si věci do domu, který nám byl přidělen a zastavím se za Riegalem těsně před tím, než se pustí do práce.

Vrátím se ke svým věcem a mám k vyřešení ještě jednu věc. Vytáhnu jablko, které jsem dostal. Prohlédnu si ho, a pak se do něj zakousnu. Je to zvláštní pocit. Vědomí takové volnosti. Neodolám chuti vyzkoušet si pocty, které se mi dostalo. Poprosím elfy, zda by mě mohli zavést na nějaký palouk v okolí. Tam si odložím hábit/roucho i košili. Zastavím se a chvíli se soustředím. Poté z nezvyklého pocitu padnu na kolena, opřu se rukama o zem, zatímco na zádech mi vyrůstají velká černá křídla.



Jakmile dorostou do své plné velikosti, tak se s údivem narovnám a pomalu s nimi zamávám. Následně více a vznesu se do vzduchu. Je to nádherný pocit. Pocit volna a svobody. Mám chuť křičet. Obletím několikrát palouk, vyletím výš a vyzkouším různé nové možnosti. Plný dojmů přistanu u odloženého oblečení, stáhnu a schovám křídla, obléknu se a vrátím se do vesnice. No, bude to chtít nový střih oblečení… Nebo jen nechat si udělat díru na záda. Cestou opět poděkuji hvozdu za jeho dary.

Jezírko ke koupeli si mezitím zabraly dámy, tak počkám, než vylezou ven a půjdu se vykoupat také. Nerad bych od nich dostal facku. Během koupele pak vyzkouším druhou část mého daru.

Po koupeli se vrátím do domu, kde, pokud se nebude dít nic dalšího, se uložím ke spánku. Ráno opět zopakuji přelévání magie.

Vyrazíme na cestu ven z hvozdu. Cestou se Merysol potřebuje svěřit a sdělí nám informace o svitku s návodem na výrobu onoho magického meče.

“Dle mě se nemáš za co omlouvat. A věřím, že nejsem jediný, kdo si to myslí. Jak jsme se shodli ve mlýně… Relikvie měla přednost, a i kdybychom věděli, kde ten svitek hledat, jakože to jsi řekla, že víš, stejně bychom nejprve odnesli ji sem. Navíc, porušit slib daný paní Shachath by se Ti i nám, mohlo krutě vymstít. Aspoň teď víme cíl další cesty, ne? Nebo máte ještě nějaké další cíle a úkoly?

To mi připomíná jednu věc. Byl jsem za vámi vyslán, abych vám pomohl s doručení relikvie do hvozdu. To je nyní splněno. Nicméně, kdyby nikdo z vás nic nenamítal, rád bych s vámi zůstal i nadále.
Vyslovím tak obavu, která mě napadla ráno po probuzení. Co když mě nebudou nadále chtít mezi sebou?

Nyní čekám na jejich reakci. Na jednu stranu se jí bojím. Na druhou věřím, doufám, že nebudu muset nadále putovat sám.
 
  Anglino   Postava není přítomna 26.3.2016, 10:12:11
Žasnu nad prastarou magii tohoto úchvatného hvozdu a jsem vděčen osudu, že jsme jim přátelsky ochraňování při svém putování.
Dokonce na nás seslal lásku lesa.

Odpočinuli jsme si v stromovém domě a dostali od zvířátek ovoce. některé ani neznám jen sem o nich slýchával. Pomeranče zvláštní chuť a vůně. Ochutnal jsem od všeho a pár jablek schoval pro koně mého a Karolínčina. Pak jsem požádal zvířátka.

"Když vidím hojnost toho ovoce mohl bych vás poprosit o něco pro naše koně? Jablka, oves, a tak. Slyšel jsem u jednoho ohně vyprávět Maura, že v místech hodně vzdálených, kde je velké sucho místo ovsa dávají koňům datle. Nikdy jsem takové ovoce neviděl."

Výtečně jsme si odpočinuli a ta koupel v teplé vodě mi krásně prohřála kosti.
Ráno pak jsme byli dovedeni k mýtině s mohutným stromem. Srdce celého hvozdu. každý byl něčím obdarován.

Dub dal barbarovi magický dar.
Z plných plic zvolám.

"Mockrát děkuji ctihodný hvozde za lásku lesa a za ty krásné magické boty!"

Hned sem si boty obul a zálibně si je prohlížel jak malé dítě když dostane první dar. Sekeru či meč.

Putujeme dál až na okraj hvozdu.
 
  Merysol   Postava není přítomna 25.3.2016, 15:15:53

Cestování skrze hvozd je něco neskutečného. Sám nám dělá cestu a ta za námi zase mizí. A Alliah nám mezi tím odpovídá na otázky. Nejvíce mě uchvátí, když začne vyprávět o samotném hvozdu. Tají se mi dech nad tím, jak je tohle místo staré a mocné, co všechno už pamatuje. A jak tu jeho obyvatlé žijí v klidu a lásce.

A navíc sám hvozd na nás seslal lásku lesa. Ale zasloužím si jí vůbec? Mám na rukou krev advakrát se dostala do spáru smrti, tohle už nikdo nezmění, tohle už odčinit nejde. Navíc má záchrana stála Aribeth tolik sil…

Nápoj, který nám dali orkové mi pomalu přestává pomáhat a mé tělo už také začíná protestovat. Bylo toho v posledních dnech přeci jen dost. Na chvilku se mi dokonce před očima zatmí a já nic nevidím. Byl to příšerný pocit, příšerný, připomně mi jeden nehezký okamžik. Přiznat se, že už i já jsem ale na pokraji sil se mi nechce. Naše cesta je ovšem přerušena. Alliah nás odvedla k domku, kde se můžeme vyspat a odpočinout si. Dokonce nám zvěř přinesla nějaké ovoce. ”Tohle je jak v pohádce…” zašeptám tiše a podívám se na Barta. Ten mi škrábe packou do nohy. Chce se proběhnout. ”Ne že něco vyvedeš, lumpe!” varuji svého přítele a ten hned prchá. Jde si hrát s ostatními zvířaty. Doufám, že se ten chytráček nezaběhne… Pak už Bartíka pustím z hlavy a trochu se najím. Moc tomu jídlu ovšem nedám a za chvilku padám naprosto vyčerpaná do postele.

Celou noc jsem spala naprosto bezesným spánkem, ale vyspala jsem se tak, jako dlouho ne. Upřímně se mi ani nechtělo vstávat. Vzpouzelo se mi i tělo, které začínalo mít jízdy na koni dost. Zkontrolovala jsem i Lisu, ale ta se zdála být v pohodě. Bart už stál ráno u ní, připravený vyrazit. Hm, hvozd má na tebe evidentně dobrý vlivl… Tentokrát ovšem lišáka neberou s sebou na koně. Nechám ho hezky cupitat vedle nás. Bart sice ze začátku protestoval, ale nakonec se zdálo, že se mu i docela líbí. ”No jo kamaráde, zvykej si. Nemůžeš se pořád vozit. Jsi psovitá šelma, tak se koukej rozběhat…”

Po nějakém čase jízdy jsme dorazilina naprosto úžasné místo. Mýtina, kde stál starý dub. Místo vypadalo jako v nějakém snu. Co mi to jen připomíná… Kája pak k dubu přišla a ten si od ní “vzal” relikvii. A pak se začali dít neskutečné věci. Z toho dubu padali žaludy a …Ten sen! Ten můj zatracený sen! rychle jsem sáhla po žaludu, který mi zůstal v ruce, když jsem se probudila ze sna o železných elfech o válce, které se mají bát i bohové. Otočila jsem se na Alliah a o snu jí chtěla říct. Měla jsem strach, že železní elfové snad potáhnou sem, ale strom si mě mezi tím zavolal ke mě. Dostala jsem knihu a ne jen tak ledajakou. ”Kniha od mé matky…” zašeptala jsem slzami v očích a knihu si k sobě přitiskla, jako kdybych už ji nikdy nechtěla dát z ruky. Poodešla jsem zase pryč a z potoku slz mě vyprostilo až šťouchnutí vlhkého čenichu. Nebyl to však Bart. Byla to jiná liška. A navíc bílá. Opatrně jsem se k ní sehnula a pohladila jí. Ona se pak o mě ještě otřela a zmizela pryč…na chvilku jsem byla naprosto dokonale vyvedená z rovnováhy, ale pak jsem si vzpomněla, co jsem to vlastně chtěla. Ten sen! Ten zatracený sen!Ještě než jsme od dubu odešli, musela jsem o tom snu říct Alliah.

”Alliah. Když ses nás ptala novinky s tím, že se k tobě moc věcí nedostane, možná bych také jednu měla. Ještě než jsme se dali na tuhle výpravu, měla jsem sen. Já a moji přátelé jsme bojovali se železnými elfy. Pomáhaly nám i stromy. Ten boj jsme vyhráli, ale bylo to velmi těsné. Pak z těch stromů začalo padat listí, já se probrala a probudila se s tímhle…” rozevřela jsem dlaň, ve které jsem měla držela žalud - živou pamtáku na celý sen. ”Nevím, kde přesně jsme bojovali a nepamatuji si ani moc detailů. Ale možná by se hvozd měl před nimi mít na pozoru.” Pak jsem si ještě hřbete ruky otřela slzu, která se dala na cestu přes mou tvář. ”A tohle by sis asi měla nechat.” Pak Alliah ten žalud přenechám, pokud nic nenamítá. ”Jestli je z tohoto hvozdu, měl by tu i zůstat.”

Jakmile už bylo po všem, šla jsem se postarat o Lisu a pak využít možnost koupele. Za tu jsem byla obzvláště vděčná. Jestli věci budou pokračovat tímhle zběsilým tempem, bůhví, kdy a jestli vůbec ještě dostanu šanci si něco takhle báječného vychutnat…

Když jsem neochotně opustila své “vodní” útočiště, převlékla jsem se do čistých věcí a šla za ostatními. Jednak jsem měla už zase hlad a navíc mě otravoval Bart. Chtěl jíst a velmi otravným způsobem to dával najevo. Ještě než jsem tedy usedla k jídlu, musela jsem se postart o toho hladového drzouna a šla zkontrolovat Lisu.

U večeře jsem se o všem dlouho nezdržela. Hnala mě touha přečíst si něco od mé matky, takže brzo jsem se ztratila i s knihou pryč. Do rána o mě nikdo už nejspíš nevěděl.

Druhý den brzo ráno jsem se začala chystat na cestu. Bart někde celý den lítal a byl celkem unavený a Lisa zase vypadala celkem odpočatě. Spokojeně jsem ji tedy nachystala na cestu, opatrně jsem uklidila knihu a šla se ještě před cestou trochu najíst a protáhnout. Jakmiel byli všichni nachystáni na cestu, s obyvateli hvozdu jsem se rozloučila a mohlo se vyrazit. Ještě než jsme ovšem vyjeli z hvozdu, bylo něco, co jsem potřebovala říct. Lhát a držet v sobě tajemtsví mi nedělalo zrovna příliš dobře.

”Poslyště, pamatujete na tu debat ve mlýně ohledně toho ničivého meče? Který zničí téměř cokoliv? Meč Ellesar. Mám svitek s návodem k jeho výrobě. “ Zmlkla jsem. Bylo mi jasné, že se začnou všichni zřejmě ozývat, proč jsem to neřekla dřív. A tak jsem ticho nezůstala příliš dlouho. ”Ten svitek byl dar. Dar od Shachath. Slíbila jsem, že dokud nedoručíme relikvii do hvozdu, ten svitek zůstane u mě schovaný a o výrobu meče se nebudeme pokoušet. Tak teď to víte. Omlouvám se, že jsem si to nechávala tak dlouho pro sebe. Ale dala jsem slib.”
 
  Karolina   Postava není přítomna 25.3.2016, 12:26:59
Cesta hvozdem je opravdu zajímavá. Nejen tím, jak je hvozd nádherný, ale je zvláštní pozorovat, jak se stromy před námi rovnají a dělají nám tak přímou cestu. Zvířata se poklidně pasou a, možná se mi to jen zdá, ale pokukují po očku po naší skupince. Noc ve stromovém domě byla vážně neskutečná. Byla to taková nádhera, až oči přecházely.

Zvířátka nám nanosila mnoho lesních i exotických plodů, které jsem ani neznala. Ten pomeranč, jak říkal Zar´farro, prý roste tam někde uvnitř. Kousla jsem do něj, ale chuť to mělo ... divnou. Koukla jsem na Zara a zjistila, že se to musí oloupat. Pak už byla chuť mnohem lepší, ale lesní jahůdky nebo bobule borůvek, to bylo něco, co nám a co mi moc chutná.

Ráno se probudím brzo. Opatrně, abych nevzbudila Anglina, vyklouznu z postele a vyjdu ven. Je tak krásně, takový klid a mír. Popojdu kousek stranou a začnu cvičit, kdyby se někdo podíval z blízka, viděl by, že mi tečou slzy.

" Proč nemůžeme žít všichni v takové nádheře? Proč se toho mnoho lidí i jiných bytostí nedožilo? Proč tolik lidí zaplatilo životem, nebo jsou trvale poznamenaní až do konce života? Čím jsme my jiní, že nad námi drží ochrannou ruku snad samotní bohové?"

Takhle tvrdě jsem už dlouho necvičila. Rozháním se kolem sebe, jako kdybych chtěla porazit tu armádu kostlivců. Pak ucítím, že mě někdo pozoruje. Zarazím se a kouknu kolem. Za jedním keříkem si mě prohlíží svýma nádhernýma, čokoládovýma očima, srnečka. Když vidí, že jsem si ji všimla, přijde až ke mě. Usměju se i přes ty slzy a pohladím ji.

" Děkuju."

Zašeptám dřív, než ode mě zase odeběhne. Rychle otřu slzy. Má pravdu, je to prostě tak, musím to vzít tak jak to je. Někdo to udělat musí a když jsme byli vybraní, měli bychom napřít všechny síly a um, abychom svůj úkol splnili. Mezitím se probouzejí i další. Posnídáme a znovu sedáme na koně. Tady se nemusím držet uprostřed, jaká je to krása, když můžu jet třeba chvíli i první nebo poslední.

Srovnám krok s Anglinem a chvilku jedu jen tak vedle něj, šťastná, že jsme oba tady. Živí a zdraví. Pak natáhnu ruku a pohladím ho po rameni.

" Zdá se, že se blížíme ke konci. Jsem ráda, že jsi tady se mnou."

Usměju se. Nitro mám naplněné klidem a mírem i láskou. Jedeme dál bok po boku a teprve když je možno promluvit s Aaliah, popojedu k ní. Na můj dotaz, se dozvím to, co už jsem věděla, že Aaliah má jeden diamant. Usměju se na ni a přikývnu. Zato když mi odpoví na moje šeptání, znovu se zakaboním. Inu nedá se nic dělat. Zatím.

Jedeme dál a najednou se Hello překvapeně zastaví a Reg má co dělat, aby to taky ubrzdil. Před námi se objevil nádherný a vznešený strom. Přesto, že je už soumrak, je kolem něj jasno. Mýtina je plná zelené trávy, kde probleskuje červeň lesních jahod. Jsme u cíle. Seskočím z koně a zírám na tu nádheru. Nikdy jsem neviděla tak mohutný strom. Najednou si připadám malá, jako nejmenší hrášek v lusku.

S posvátnou úctou jdu ke stromu, zatím co ostatní mě sledují zpovzdálí. Vyndám tu pravou krabičku s relikvií, pohladím jí a pak ji pomalu otevřu. Vyndám minci a vložím ji do pukliny ve stromě. Ta se okamžitě uzavře. Úkol je splněn. Jenže pak se strom zlatě rozzáří a kolem mě začnou padat žaludy. Stojím na místě jako přibitá, neschopna se hnout. Natáhnu ruku, že si jeden žalud chytím. Ani jeden žalud se do mě netrefil, jakoby se mi vyhýbaly. Jen jeden jediný lehounce přistál na mé dlani.

Podívám se blíž a uslyším jak ke mě strom mluví. Kamenný žalud? Prohlížím si ho zblízka, obracím ze všech stran a přitom slyším, čím jsou obdarováni ostatní. Trochu rozpačitě si uklidím svůj dárek do kapsičky. Rozhlížím se kolem sebe a vidím, jak všichni prohlížejí svoje dary. Usměju se. " To je dobře, oni si to zaslouží."

Ještě než se Aaliah pustí do zpěvu, udělám několik kroků k srdci hvozdu a hluboce se ukloním. " Děkuji ti za tvůj dar." Pak už si poslechnu její nádherný zpěv. Jako okouzlena se rozhlédnu a mám co dělat, abych neměla údivem otevřená ústa. Překrásná elfí vesnice, dokonce i obydlí v korunách stromů a další stromové domy. Dám Regovi kus masa. Vyndám i pro ostatní zvířata, ke kterým přibyl i tygr Lótiel. Pak na mě volá Aaliah.

Pozvala mě do svého domečku, který se nelišil od ostatních. Chvíli jsme si povídali a pak jsem se vydala zpátky. O Hello už bylo postaráno, byla vyhřebelcovaná a klidně se popásala kousek odtud. Reg, nažraný a spokojený ležel nedaleko a pospával. Domluvila jsem se, že bych chtěla vidět i ty domečky v korunách stromů a tak jsem se tam vydala.

Byla to opravdová nádhera. V domečcích bylo všechno co je potřeba stejně, jako třeba dole. Pak jsem se vrátila dolů k domu, kde budeme spát. S jednou elfkou jsem už měla domluvenou koupel a ona mě tedy zavedla do svého domečku, kde jsem se ponořila do koupele, která voněla přírodou, bylinkami a kdoví čím ještě. Umyla jsem si i vlasy, které už chudinky byly splihlé. Po koupeli jsem vyndala hennu poprosila o nějaké krásné elfí tetování. Mezitím mi uschly i vlasy. Žasla jsem, jak my zase vyrostly, takhle rozpletené a rozpuštěné, jsem je měla už skoro do pasu. Zapletla jsem je do tenkých copánků jako vždycky a stáhla je na temeni hlavy.

Mezitím mi elfka se svou družkou pomalovaly záda a paže elfskými znaky. Na levé paži se mi pak obmotával krásný had, skoro jako živý. Poděkovala jsem jim a když tetování uschlo, oblékla jsem se a odešla k ostatním. Něco málo jsem pojedla, Anglino mi znovu nabídl pemikan a já jsem rozdala poslední kousky uzeného masa. Pak už jsem si, plná dojmů, šla lehnout.

Druhý den ráno, jsme vstávali brzo ráno. Rosa na lístečcích stromů měla duhové barvičky a třpytila se, jako kdyby se na nás usmívala. Rozloučili jsme se a nasedli znova na koně. Znovu jsme na cestě. Na jednu stranu jsem byla ráda, že už je úkol za námi a relikvie je konečně schovaná. Na druhou stranu mě tížila skutečnost, že venku zuří válka.

" Doufám, že to k něčemu bude."

Čekala jsem, že pojedeme zase tři dny, ale vesnice byla ke kraji hvozdu mnohem blíž a tak už za tři hodinky jsme byli na konci hvozdu. Podívám se na Žiru.

" Tak co vyjdu ven a udělám portál do Attyllova domu?"
 
  Riegal Faer   Postava není přítomna 25.3.2016, 11:44:47
Reakci jsem očekával, ale zas ne takovou, jakou se stala ta Merysolina. Přikrčím se a sklopím oči. Pak promluví i Žira. Odpovím celkem potichu: ,, Promiňte, já jsem to opravdu chtěl říct, ale prostě... Nějak to nevyšlo. S Lótiel už jsme to vyřešili a omluvil jsem se. Podobnou chybu už nehodlám opakovat. "



Na elfku se nemůžu vynadívat. Ukončí to až podivné bílé světlo, které vnikne i do mě. Kupodivu se nekoná nic zvláštního. Chystám se vrhnout na někoho nechápavý pohled, ale Aaliah vysvětlí, że to byla láska lesa. Tak to nezní špatně.

Cesta je dlouhá, Aaliah má tím pádem spoustu času na mluvení. Kdyż skončí, mám toho spoustu na přemýšlení. Takže my jsme opravdu klíčová skupina pro svět...? Tak to je deprimující myšlenka. Tím spíš nesmíme zklamat. Na to budu pamatovat.

Konečně dojedeme kamsi hluboko do hvozdu, kde na nás čeká strom, vlastně dům, kde máme přespat. S tím nemám žádný problém, nějaká zvířata nám dokonce přinesou ,, večeři" v podobě ovoce. To přijde vhod, jahody jsem už dlouho neměl.

Spí se mi dobře a ráno vstanu dobře odpočatý. Konečně nadchází čas pro splnění našeho úkolu. Velmi zvědav, co se bude dít, přicházím s ostatními k srdci hvozdu, obrovskému dubu. To místo má zvláštní atmosféru, nutí mě to sklonit hlavu a na živý strom, který je dokonce starší neż Attylloe, se radši ani nedívat.

Pozvednu oči až ve chvíli, kdy Karolína vlożí minci do kmenu. Očekávám záblesk, nějaký zvuk či prostě efekt, ale mince prostě vjede do stromu a kůra se za ní uzavře. Nic víc. Pokrčím rameny. Hlavně że náš cíl je splněn. Ale co vlastně budeme dělat teď? Na to se pak zeptám Żiry.

Užuž se otáčím v domnění, że je konec, ale pletu se, dub začne shazovat žaludy. Co żaludy, spoustu žaludů! To by bylo magenergie... , pomyslím si. Nemůžu si pomoct a chtivě se na to zadívám.

Přijde ke mně jelen a dotáhne mě k żaludům. Tomu se vůbecnebráním, ba naopak, v nevěřícném očekávání jdu dobrovolně. Mé doufání se splní a já mám chuť povyskočit radostí. ,, Patří ti velké díky! " , řeknu ke stromu a pak začnu sbírat opatrně veškeré žaludy. Když je hotovo, ještě jednou to pozorně obejdu, abych se ujistil, že mám všechno, a pak sleduji ostatní, jak přebírají své dárky, to mě už ale příliš nezajímá.

Jakmile všichni převezmou, strom nás nějak teleportuje či co do jakési vesnice, kde můžeme strávit noc. Požádám elfy, aby mi ukázali nějaké klidné místo, kde nebudu rušen. Pokud mi vyhoví, zalezu tam s destilační aparaturou a vydestiluji veškeré žaludy. To trvá dlouho. Když je hotovo, jdu do domu nám vyhrazeného. Pevně si držím truhlu, nesu ji jako největší poklad.

Velmi unaven padnu do postele a ihned usnu. Ráno se mi nechce vstávat, ale musím. Jedeme nějaké tři hodiny a uż jsme na kraji hvozdu. Uvědomím si, że jsem se zapomněl zeptat, co bude dál, ale uż to nechám být s tím, że se uvidí. Čekám, neż se to dozvím nebo někam pojedeme.
 
  Zar´farro   Postava není přítomna 25.3.2016, 10:53:13
Konečně začnou ostatní vylézat z baráku. Já na to koukám a žvýkám kus žvance. Nakonec vyjedeme, já si postupně z Žiry dostanu informace co se dělo uvnitř, zatím co jsem byl venku.

**********************************

Cesta je pro změnu dlouhá, ale alespoň jsme se konečně dostali k Hvozdu. Docela super, že se nic nestalo během jízdy, třeba se konečně na nás usmála štěstěna. Usměju se.
Když však vyjedeme na poslední hřeben a uvidíme co se děje před vstupem do Hvozdu, úsměv mne přejde.
Jako vážně? To se mě vesmír tak moc snaží nasrat?
Tak jo, byla to super jízda, docela mně to bavilo .... jako dobře, nemrtví , kostěj, drak, kostěj, nemrtví. Uzavřeme kruh. A aby to bylo jak minule ... rád sem vás poznal ... utíkali jsme i minule....

Když potají začnu otáčet koně, přijde to co vždy, něco méně očekávaného. Vyleze polonahá hubená ženština z lesa, a já uslyším ve své hlavě instrukce. Po chvilce začnou na nemrtvé útočit .... elfí ... armáda?? Narnianci?? Napadneme národ z pohádek a legend mého lidu.
Ostatní začnou dělat to co chtěl ten hlas v našich hlavách. Jako vážně? Ozve se hlas v naší hlavě a zcela jistě to je ta cácora tam dole? Vždyť to může být kdokoli! Jako změnit si hlas může jakejkoli hajzl, a telepatii každej ..... ehm řekněme hraničář a jiní.
No co, v jednotě je síla ... Jeeej, juhůůů, do záhuby.

Jdu za ostatními, a přemýšlím zda by to nechtělo Fleggymu ukázat nějakou mrtvolu, že by zas chytil ten amok. Já bych nemusel řídit a třeba
bych přežil.... co já vím.

********************************************************

Kupodivu, jsme přežili a dostali se do hvozdu. Jedeme lesem a já pozoruji okolí. Očekávám, že každou chvíli vyskočí ze křoví nějakej nemrtvej, začne les hořet, přiletí kostěj, objeví se drak, nebo co já vim něco.
Když to konečně přijde je to jen poštolka. No teda přiletí ta sebevražedná holčina. Začne vyprávět a dávat podmínky a mele a mele. Koukám jak maj chlapi co dělat, aby odvrátili oči od tý bledule. Děláte, jako by jste neviděli ženskou zabalenou v zácloně. A ani není tak hezká. Jako jo je pravda, že vypadá na ní by rostla nějaká tráva, ale na lišejník to nemá. Jo kdyby jste viděli naše samice, to by jste slintali.

**********************

Po nějaké době se dostaneme k místu kde budeme spát, je to fakt divná budka. Jako nemám rád, když mi kvete střecha. Co mne překvapí je, že nám jídlo nosí jídlo. Vezmu si od vysokýho jídla pomeranč.
Hele, tohle jsou pomeranče. Jak je sakra tenhle hvozd velkej? Vždyť ty rostou u nás doma! Otočím se na náš královský doprovod.

************************

Nějakou dobu to trvá, cestou žvýkám něco ze svých zásob, sem tam nabídnu, ale dostaneme se až do centra hvozdu. Když koukám na korunu toho stromu bolí mne za krkem.
Zde se odevzdá mince, a pak je přednáška a rozdávání darů. Až čumím co dostáváme ... pak dostanu kůru ... no ... ale je to super.
Když konečně zjistím na co je, celkem mně to potěší. Jak to asi funguje? A jak se vlastně děkuje obrovskýmu dubu??
Pekelně se soustředím a zkusím mu odpovědět. O moc ti děkuju velký dube. asi je na mně dost zajímavý pohled, vypadám, že tlačím bobek ... no nejsem hraničář. Pak to radši řeknu ještě nahlas.

*******

Poté co je po té slávě se odeberu do elvský vesnice a koukám kde je knihovna, nebo něco takovýho. Když ji dlouho nebudu moct najít zeptám se na cestu.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 25.3.2016, 3:41:41
Ještě v domě se Alexandr zeptá na další otázku, fénix mu klidně odpovídá. "Není to jisté. Je válka, nikdo a nic není v naprostém bezpečí. A Simplicus je velmi mocný nepřítel. To samé platí pro Saldebaara, toho zlého. Stejně tak není naprosto jisté, že Temný hvozd dokáže ochránit relikvii. Jde o to, že nikde nebude víc v bezpečí, než právě tam. To samé platí o rubínu, Aribeth je nejlepší volba, kdo by ho měl ochraňovat. A to až do té doby, než přijdeme na způsob, jak ho zničit. Nějaký existovat musí."

*********************************************************** ***********************************************************

Postupujete hvozdem, ten se před vámi otevírá a za vámi opět zavírá, je to zvláštní pocit. Nicméně cesta je rovná a příjemná. Chvilku poté, co dorazila Aalliah, zazářilo nad vámi bílé světlo, poté se rozdělilo a vletělo do každého z vás. Aalliah se podiví. "To je láska lesa, kouzlo, které hvozd sám o sobě jen tak nesešle a i když ho sešle druid, často ho zatrhne. Druid ho smí seslat jen jednou za rok, tak vzácné kouzlo to je. A mocné, velice mocné. A hvozd ho teď seslal rovnou desetkrát. Je vidět, že si uvědomuje, jak moc důležitý váš úkol je. Znamená to, že nikdy v lese nezabloudíte, vždy najdete potravu či místo na přespání a prostě se tu budete cítit velmi příjemně. Zvláštní je, že to seslal i na Alzana, a to přitom opravdu nemá rád temnou magii, nemá rád žádnou magii, ale temnou obzvláště."

Poté již se věnuje vašim dotazům a prostě tomu, co říkáte. První odpoví Alexandrovi. "Království ani Armáda není, ale my nejsme ani jsme nikdy nebyli součástí království či armády. Jsme národ lesních elfů, vládnem sami sobě již po mnoho tisíciletí a tak to zůstane i nadále. Války se samozřejmě zůčastníme. Musíme. Přímo se nás dotýká. A i kdyby ne, Aribeth, Onyx a Attylloe toho pro hvozd již udělali tolik, že jsme jejich dlužníky, budeme za nimi stát ať to stojí co to stojí.

Hvozd zde byl dříve, než elfové přišli na tento svět. Je to jediný tvor na celém světě, kromě bohů, který je starší, než Attylloe. Hvozd zažil vznik i pád sartanů a patrinů, také prastarých upírů a všech ostatních ras. Je to prastaré stvoření, velice moudré a velice mocné. Proto jsou pro něj lidské války bezvýznamné, ale tato ne, tato válka je jiná. Tato válka by ho mohla ohrozit. Dokonce i bohové z ní mají strach."


Když Stopař vyjádří svou touhu, aby se mu jednou dostalo takové pocty, královna se usměje. "Jsi velmi platným členem této družiny. Družiny, která má v rukou osud celého světa. Již jsi toho zvládl mnohem více, než Egon nebo já ve tvém věku. Právě pomáháš se záchranou světa, co bys chtěl víc? Byl jsi vybrán, mocní tohoto světa ti dali přednost před ostřílenými dobrodruhy, zkušenými válečnými veterány či mocnými čaroději. Ty, a vy všichni tady, za svůj život toho dokážete víc, než já, Aribeth, Maya a možná i víc, než sám Attylloe. Donést sekáčovu relikvii až sem muselo být nepředstavitelně těžké. Vaše odvaha a vytrvalost je neuvěřitelná." Mluví zapáleně a je vidět, že to skutečně myslí vážně.

S Žirou se pozdraví, upřeně se na ní podívá. "Neboj, bude čas si promluvit, až odevzdáte relikvii. Pak mě musíte o všem informovat. Dostává se nám sem moc málo informací. A když už něco, tak jen pár strohých fakt."

Když se ptá Kája, zatváří se vážně. "Jistě myslíš 4 diamanty bohyně Isis. Já mám pouze jeden z nich. Gath Baal je měl všechny, to byl předchozí majitel přilby. Ale pak mu lord Nasher přilbu ukradl, tak se Gath rozhodl, že diamanty schová, že ty mu jen tak nenechá. A u mě schoval jeden z nich. Ta ukradená přilba je také důvod, proč Nasher rozhněval bohy tak, že celé město pohřbili pod zem."

Na Lótielinu odpověď se Aalliah zamračí. "Ty jsi s otcem mluvila? Kdy, kde, jak?" Zmateně se vyptává. "Slyšela jsem, že Simplicus získal zpět svůj náhrdelník. A právě tvůj otec ho ukryl před svou smrtí. Nikdo z nás nevěděl, kde, jen on. Má to s tím spojitost." Zdá se, že momentálně je skutečně velmi zvědavá na odpovědi.

Jelikož cesta trvá tři dny, je potřeba se také jednou vyspat. Nějaký čas vás při životě drží lektvar od orků, ale jakmile pomine, pociťujete na sobě únavu. Nicméně není s tím problém, Aalliah vás zavede k velikému stromu. Strom nebo dům?

Je tom dům ze stromu. Přírodně tak vznikl. Uvnitř je dutý a velice prostorný, je tam nábytek, postel, vše, co potřebujete. Vše dohromady je tvořeno z jednoho jediného kusu dřeva. Vše to vytvořil hvozd. Nic krásnějšího jste snad nikdy neviděli. Na postelích je měkký mech, na kterém se vám bude pohodlně spát.

Dokonce, k domu přišlo několik lesních zvířat a nesou vám mnoho lákavých plodů nejen lesa. Najdou se zde jahody, borůvky, maliny, ale také jablka, hrušky a dokonce i pomeranče. Vše to nesou v proutěných košících. Položí vám to k nohám a opět odejdou.

*******************************************************

Poté, co se vyspíte, pokračujete dále. Cesta opět krásně ubíhá, přijde vám to jako chvilka a je poledne a za další chvilku nastává soumrak. A právě za soumraku dorazíte na mýtinku.

Je to mýtina, kde vůbec není poznat, že je zima, kde byste vůbec nevěděli, že zuří válka. Roste zde zelená tráva, v ní lesní jahody. Tvoří naprosto přesný kruh. A přímo uprostřed se tyčí ten nejmohutnější a nejvyšší strom, co jste kdy viděli. Tohle je srdce hvozdu.

Aalliah se koukne na Káju a usměje se na ní. "Teď je to na tobě, Otevři krabičku s relikvií a vlož jí do prastarého dubu. On ji rád přijme." A opravdu, pokud se Kája s relikvií přiblíží k dubu, zobrazí se v něm puklina. Jen vložit minci. Pokud tak skutečně udělá, puklina se opět zavře, strom zlatě zazáří a začnou z něj padat žaludy. Popadá jich snad stovka a ani jeden z nich netrefí Káju. Zároveň se mezi vámi objeví veliký jelen, chytne Riegalala za rukáv a táhne ho ke stromu. Vezme do pusy jeden žalud a podává mu ho. Naznačuje, aby sbíral. "Ber" Ozve se Alchymistovi v hlavě.

Jeden žalud také spadne přímo Káje do ruky, je ale jiný, je celý z kamene. "Toto je mé dítě, dávám ti ho. Zasaď ho na místě, které má pro tebe zvláštní hodnotu." Slyší Kája.

I Stopařovi zazní v hlavě také hlas. "Máš můj luk i toulec, jistě by se ti hodily i šípy." A na zem spadne pět šípů, jsou pouze ze dřeva, přesto je jisté, že do protivníka proniknou lépe, než kovové. "Koho zasáhneš, zůstane v něm můj zárodek a velmi rychle vyroste."

Další přichází Anglino na řadu. Stejně jako ostatním, i jemu zazní v hlavě hlas hvozdu. "Kdysi dávno zde zemřel mocný muž. A měl u sebe boty, které jistě využiješ. Pomohou ti lépe držet rovnováhu během boje, také tvé pohyby budou rychlejší a jistější." A ze země začnou růst boty jako nějaká rostlina, za chvilku tam již jenom leží a čekají, až si je barbar obuje. Jsou dokonale čisté.

Ani Alexander nezůstane bez dárku. Ve větvích stromů začíná cosi šustit, větve i listy se začínají měnit až ze sebe vytvarují zelený kabát a kalhoty stejné barvy. "Tvar a barva jsou nepodstatné, měnit se budou dle tvého přání."

Jistě již tušíte, že všichni přijdete na řadu, nyní Merysol. "Bohů oblíbená. Pro tebe mám dar nejcennější. Vědění. Když tě jako malou tvé matce odnesli z domova, byla z toho velice zoufalá, hledala tě všude, ale nenašla. Tvá matka ovšem měla dar, zvládla vidět útržky budoucnosti, věděla, že tento okamžik nastane. Věděla, že staneš přede mnou. Také věděla, že si na ni nebudeš pamatovat. Ani na otce, ani na nic jiného. Proto sepsala knihu a nechala ji právě zde. dvacet let jsem ji opatroval, nyní konečně splním slib, který jsem dal umírající ženě s vlasy barvy ohně, stejně jako ty." A ze stromu spadne velká kniha. 15 coulů tlustá na výšku má 40 coulů a na šířku 30 coulů. Je v ní mnoho textů, stejně jako kreseb, jistě to bude velice zajímavé čtení.

Dokonce i na nekromanta Alzana se dostane. "A po čem touží srdce temných? Po moci? Ale ty již nejsi ovládán temnotou. Když jsi byl zde naposledy, vyzařoval z tebe temná síla. Nyní jsi svobodný. Takže svoboda je dar který jistě oceníš." A z dubu.....spadne jablko. "Když toto sníš, budeš volný jako pták. Či jako ryba? Žádný cíl již pro tebe nebude moc vysoko, ani moc hluboko."

Ovšem, že ani trošku sadistický léčitel neskončí bez odměny. "Zachraňuješ život svým přátelům po boji. Ale co když je již pozdě? Nebylo by to lepší již během boje? A co, když není jen jeden raněn. Vem si kousek mé kůry, když ji u sebe budeš mít, zvládneš úplně vyléčit všechny své přátele pouhým slovem. Ale mezi dvěma východy slunce to nepůjde častěji, než jednou."

Pak přichází na řadu vaše černá ochránkyně, Žira. "Žiro, dítě lesa, strážkyně tajemství. Nic pro tebe není důležitější, než tví přátelé. Proto ti dávám můj zlatý lístek. Jen mu pošeptáš jméno tvého přítele, tvého skutečného přítele a lístek tě již zavede za ním." A opravdu, ze stromu se snese zlatý lístek na zem.

A již chybí poslední člen družiny. Lótiel. I jí se v hlavě ozve hlas stromu. "Ty jsi z části dítě lesa a z části dítě města. Ani jedna strana u tebe nepřevládá. Hudba je příjemná na poslech, dovede uvolnit a pomůže zapomenout na starosti, to každý ví. Ale hudba je mnohem víc, to ty víš lépe, než všichni ostatní. Hudba dovede léčit, dodá odvahu, zmate nepřítele. Myslíš, že dovede i přivolat pomoc v nouzi nejvyšší? Jistěže ano. A k tomu di dopomůže má flétna. Kdykoliv na ní zahraješ, děti lesa ti přijdou napomoc." Poté se jedna větvička začne formovat do tvaru flétny. Když je hotova, spadne na zem, kde ji Lótiel může sebrat.

Všechny hlasy všichni slyšíte, ale také poznáte, že nejsou určeny vám, pouze ten jeden ano, poznáte, kdy dub mluví k vám.

Aalliah celou dobu stojí opodál a s úsměvem na vás kouká. Když všichni dostanete svůj dárek, předstoupí ona před hvozd a začne tichounce zpívat píseň v nějakém jazyce, který neznáte. Když dozpívá, otočí se na vás. "Hvozd urchlí naši cestu, přesune nás do elfí vesničky, kde si odpočinete, než se vydáte dále." Řekne a poté se najednou objevíte skutečně v jakési vesničce. Domy tam jsou stejné, jako ten, ve kterém jste spali, krom toho ale vidíte obydlí nahoře, v korunách stromů. Tato obydlí jsou pospojováná lanovými mosty, je to něco úžasně nádherného.

Aalliah vám dá k dispozici jeden z domů, kde si můžete odpočinout, také vás dovede do jeskyně pod zemí, kde je jezírko s horkou vodou, kde se můžete opláchnou nebo prostě jen relaxovat ve vodě. Poté si k sobě zavolá Káju. "Karolínko, mohu na chvilku?"

V elfí vesničce toho není moc co dělat, jedině odpočívat. Ale elfové jsou velmi vstřícní. Cokoliv chcete, snaží se vám vyplnit. Mají výborné elfí víno. Také toho mnoho vědí a znají mnoho zajímavých příběhů. Zde zůstanete do rána, za rozbřesku vás Aalliah doprovodí na kraj hvozdu, tentokrát to trvá poze něco kolem 3 hodin cesty, vesnička není tak hluboko, jako posvátný dub.
 
  Karolina   Postava není přítomna 25.3.2016, 2:27:37
Když už jedeme třetí den, najednou sebou trhnu. Popojedu k Aaliah a počkám, až domluví s někým přede mnou. Když už je klid trochu nesměle začnu mluvit já.

" Mohla bych se taky na něco zeptat? Přemýšlím už o tom dva dny, konečně jsem si vzpomněla. Když jsme byli v Letohradě, přinesla jsem odtamtud helmu pro Žiru. Je krásná, ale taky je prokletá. Nevěděla jsem to a Žira ji nemohla sundat, málem kvůli tomu umřela hlady a únavou. Ty bys nám prý mohla pomoci kletbu odstranit. Máš u sebe něco, co by tomu pomohlo."

Záměrně nic nejmenuju, jsem zvědavá, jak mi Aaliah odpoví. Než to ale udělá, ještě se k ní nahnu a něco ji tiše zašeptám...
 
  Žira   Postava není přítomna 25.3.2016, 0:31:17
Když si fénix Marius přiletí pro šperkovnici, také se jako ostatní leknu a také se uklidním, jakmile zjistím, že je to on. Dotazy na něj nemám, jen pozdravím a když odlétá, opět se rozloučím. Ale ještě před tím Alexander vznese zajímavý dotaz, také mě zajímá odpověď, i když tuším, jaká bude. Všechny ostatní dotazy již byly zodpovězeny, beru je na vědomí, ale nekomentuji.

Lótiel si vybere novou šavli a místo ní tam nechá sedmu. Kouknu, co vybrala. "Pěkná, snad ti poslouží lépe, než ta předešlá." Také Riegal se přizná, jak to skutečně bylo s tou sedmou. Nejvíc mě naštve, když řekne, že se vlastně nic nestalo. Už se chystám mu něco říct, ale Merysol mě předběhne. Navíc se zdá, že Lótiel o tom už ví. Takže Riegalovi nenadávám, ale i tak si neodpustím pár slov. "Stalo se toho hodně. Když člověk projde smrtí, zanechá to následky. Trvalé následky. Dříve či později se to nějak projeví. Tím si můžeš být jistý. Měl by ses zamyslet nad tím, jak se chováš k lidem, kteří po tvém boku bojují. Jakmile ti někdo nebude důvěřovat v průběhu boje, mohlo by nás to stát všechny život." Mluvím mírně, snažím se nezvyšovat hlas.

I Alzanovi odpovím. "Nemrtvého tu klidně nech, pokud něco nerozbije, rozhodně to vadit nebude."

Pak již konečně vyrážíme. Zavřu a zamknu dveře, klíč uschovám. Nasednu na koně a hurá k hvozdu. Jedem celkem rychle a proto tam jsme celkem brzy. Ovšem to, co vidíme před hvozdem vypadá jako pořádnej průser. Kouknu tázavě na Alzana, jestli si s tím bude vědět rady. Ale Aalliah nás předběhla. Vynořila se z hvozdu a jakmile ji vidím, vím, že vše bude v pořádku.

Jejímu doporučení se nebráním, vím jistě, že tahle elfka si s pár kostlivci poradí. Projedem do hvozdu a ten nám sám ukazuje cestu. Stromy se před námi rozestupují. V klidu si požvykuji jídlo, co nabídl Anglino a nechám se vást, už nejsem ostražitá, tady to potřeba není. Alespoň ne tak přehnaně jako dřív. "Tady jsem doma. Jediné místo, které jsem tak mohla nazývat." Cítím se uvolněně. Což mě opět donutí myslet na Nysila. Vzpomínám na to hezké, co jsme spolu zažili, v živé paměti vidím, jak mi první den, co jsme se poznali zachránil život. "A já jemu ho zachránit nedokázala."

Z myšlenek mě vytrhne Aalliah, když v podobě poštolky sedne na Nysilova koně. To mě nepřekvapí, znám tuto její podobu, kterou ráda využívá, stejně jako geparda. Když se promění do lidské podoby, usměji se. Mírně pokloním hlavu. "Ahoj Aalliah. Jak to hvozd zvládá? Potřebovala bych ti toho tolik říct. Stalo se tolik špatných věcí. Ale povedlo se mi dát do kupy mapu. Teda.... pracuji na tom tady s Kájou. Ale to je teď jedno, až bude trošku klid." Je vidět, že jsem šťastná, že jí vidím a že bych nejraději pořád jen mluvila, ale nyní máme důležitější věci na práci.
 
  Anglino   Postava není přítomna 25.3.2016, 0:01:30
Koukám na Lótiel a všimnu si jak počastovala vším co měla svého koně a zvířata a sama nic nejí.

"Lótiel já mám ještě spoustu sušeného masa a pemikanu.
Pemikan je velmi dobrý a dodá spoustu energie. Mohu ti nabídnout a vše ostatním. Můžete jej pomalu žvýkat a vychutnávat, bez toho, že bychom museli zastavovat. Nahrazuje jídlo na dlouhých cestách a je velmi trvanlivý."


S těmito slovy vyndám vak se sušeným masem a pemikanem. Ukousnu si velký kus pemikanu a začnu jej labužnicky žvýkat a nabízet všem okolo.
přitom postupně s koněm manévruji tak abych se přiblížil ke všem a nemusel sesedat. Pemikan se i za jízdy se dá jíst to je výhoda.
 
  Stopař Talhut   Postava není přítomna 24.3.2016, 23:48:24
Fénixe zpráva o orcích potěší a odletí s truhličkou i se safírem. Nyní se i my můžeme vydat na cestu k hvozdu.

Cesta ubíhá poklidně. Sice mě už trochu tlačí řiť, ale chlap něco snést musí. Už byly i horší chvilky.

Kousek před hvozdem na nás však čeká nemilá společnost. Armáda kostlivců se tady začala připravovat. Byla otázka, jestli na nás, nebo na útok na hvozd. Jedno bylo jasné. V tomhle boji jsme šanci neměli. u se objevila krásná elfka, která nás vybídla, abychom se okamžitě vydali do hvozdu.
"Královna??"
Probleskne mi.

Na to se z lesa spustí lavina šípů. Doslova mě ohromilo, že ani jeden královnu netrefil.
"Tady bych byl jako doma."

Když z lesa vyběhla královně na pomoc i všemožná lesní zvířata vydal jsem se oklikou kolem armády kostlivců s ostatními do hvozdu. Že je královna elfů mocná jsem věděl, ale dokáže zarazit i takovou armádu.
Odpověď se dostala během několika minut. Když se poštolka, která usedla na Nysilova koně proměnila do své pravé podoby, měl jsem co dělat, aby mi nespadla čelist. Kdy člověk může vidět takovou krásu.

Svými slovy se Aalliah obrátí i na mě, když mluví o mém předku Egonovi.
"Snad i mě se jednou dostane této pocty má paní."
Dobře jsem věděl, že s takovou osobou musím jednat v největší úctě. Není to někdo, s kým se může jen tak kdokoliv měřit. Moudrost a síla elfí královny je daleko za hranicemi chápání.

Alex se potom královny zeptá, co budou potom dělat, jestli nám pomůžou ve válce, nebo ne.
"Dle mého bude jejich hlavní starost uchránit artefakt. Naše nepřátele nemůžeme přehlížet. Už tak nás stály Onyxe i Theodora. Nemluvě o Nysilovi."

Můj pohled potom spočine na Žiře. Sice je na povrch vyrovnaná, ale přesto ztráta blízkého člověka jen tak nezmizí. To už jsem si sám zažil.

Projížďka Temným lesem je pro mě jako úplný sen. V životě jsem neviděl tolik harmonie a přírodní síly, kterou jsem v sobě pociťoval. Ovšem požádat tento prastarý les o službu bych se neodvážil. Ne, když jsme sám pro něj dosud nic neudělal.

Koutkem oka sleduji ostatní, zda se někdo bude mít k rozhovoru s královnou či nikoliv. Já sám z úcty si to nedovolím. Leda, že by mě královna oslovila prvního.
 
  Lótiel   Postava není přítomna 24.3.2016, 22:50:53
Než vyrazíme, vytáhnu z batohu trochu jídla a rozdělím je, dle druhu, mezi koně, tygra a sebe. Nezbyde na mě ani zrní, ani jablko, ani kus masa. Ale mě ovčí sýr bohatě stačí. S kusem chleba. Win se po mě vyčítavě koukne. Pokrčím rameny. “Nemám, no. Třeba potkáme něco, co se bude dát sežrat.“

Kouknu na Alzana. “Já Ti to pak řeknu. Až bude trochu klid. Ale není o co stát.“

Pobaveně se dívám na Riegala jak se snaží tvářit nenápadně. Ale moc mu to nejde. Pustí se do něj Merysol. Obočí mi vyjede nahoru. Nečekala jsem to.

A zase na cestě. A ačkoli mám sedlo velmi pohodlné, po těch všech dnech bych šla klidně pěšky. Ale o pár hodin později jsem z hor venku a před námi je hvozd.

“Páni. Dokázali jsme to. Přešli jsme přes hory.“ Vydechnu nadšeně.

Pak si všimnu armády kostlivců a portálu, ze kterého lezou.

“Kurva.“ Zanadávám. “Nejdřív démon. Pak kostěj. A teď armáda nemrtvých. To je zase den.“

Opřu se o hrušku sedla a pozoruju postupující amádu. No. Anglino si vezme na starost ty napravo, Žira ty nalevo a je to...totálně v háji. Ale pak se u hvozdu objeví žena. Ztěžka polknu. Tak vedle Tebe bych se chtěla probouzet.

Když se mi v hlavě ozve hlas, zrudnu. Jestli mi čte myšlenky... Mysli na něco jinýho. Mysli na něco jinýho! Ach jo. To bude trapas.

Z hvozdu začnou svištět šípy, ale velký účinek to nemá. Pak se k šípům přidají zvířata z lesa. Win na mě koukne. “Jestli se chceš jít porvat, běž. Ale pak si nestěžuj, že Ti vyprášili kožich.“ Bránit mu v tom nebudu, ale bát se budu děsně.

Projíždíme hvozdem. To je mnohem lepší než hory. Snad mimo pouště je všechno lepší než hory. Když se na Nysilově koni objeví takřka nahá elfka, zalapám po dechu. Nekoukej tam! Bude to na Tobě vidět! Ohóó...Já chci studenou sprchu. Jinak se pode mnou vznítí sedlo.

Když se na mě Aalliah podívá, strnu a zrudnu. To se mi často nestává. Ani jedno, ani druhé. Pak usměju. “Ano. Je to škoda. Ale jsem vděčná alespoň za těch pár chvil, které jsem s ním mohla být. Mimochodem. Mám Tě od něj pozdravovat.“ Usměju se rozpačitě.

Naštěstí se v tu chvíli připojí Anglino. Zpomalím, abych měla jistotu, že náš rozhovor nikdo další neuslyší.
 
<<    <    >    >>
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222]  [223]  [224]  [225]  [226]  [227]  [228] 
Liraell


 

Liraell


 

Liraell


 


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2019 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.