abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Nyskel
18.10.2015
11:36:57
Rozrušená bloudím v temných chodbách, kde je sem tam hořící pochodeň v úchytu na zdi. Přesto jsou všude hluboké, temné stíny a Melbork mi najednou nepřijde tak okouzlující jako za denního světla. Bojím se? Vážně?!

Bezděky se o to víc začnu spoléhat na Vlčici. Pomáhá mi to. Jednak jsou mé smysly ostřejší a také vím, že ona by mě ve štychu nenechala. I když... tady si nemůžu dovolit proměnu jen kvůli zašramocení krysy. Musím si na to dát pozor! Velký pozor!

Konečně jsem v kuchyni. Je stále ještě vyhřátá od večerního vaření. A i při svých rozměrech působí vcelku útulně. V kuchyni jsem se vždycky cítila dobře. Bezpečně.

Všimnu si kotlíku nad ohněm. "Když si vezmu trochu vody, nikdo nic namítat nemůže, ne?" dodávám si odvahy hospodařit v cizím. Asi přežiju i to, že znovu zaliju již vylouhované lístky. Vlastně bych to možná mohla jen naředit horkou vodou půl napůl, ne?

Na zdi ulovím sběračku a zrovna se nakláním ke kotlíku, když v ten moment ztuhnu. Vlčice se naježí od čumáku až k oháňce a varovně, temně zavrčí.

Přes nos mě praští neznámá vůně... Vlčice se naježí ještě víc. Vlk! Je to tak... nezvyklé! Každý z Melborské smečky má úplně jiné podtóny. Tady je to víc zemité, kořeněné.

Prudce se otočím, s konvičkou v jedné ruce, se sběračkou v druhé, bojovně vytasenou před sebou. Mé oči musí chvilku šplhat vzhůru, než se naše oči setkají.

Snažím se Vlčici uklidnit. Nezdá se, že by mě šel tou klobásou zabít! A hlavně se nesmím proměnit! On musí vědět, co jsem zač, ale dva Vlci v hraběcí kuchyni, to by se asi neututlalo!

Vyčkávám. A rychle mi dochází, že tohle musí být poslední člen smečky. Byrr!

Gunter
18.10.2015
11:20:57
Nyskel

Proběhneš spícím hradem a povědomě nasloucháš, jestli neuslyšíš vlčí zavytí. Nic. Na Melborku je ticho jako v hrobě.
Dvakrát špatně zahneš, ale pak přece jen najdeš dveře vedoucí do hradní kuchyně.
Opatrně je otevřeš, protože je přece jen dost pozdě a cítíš se poněkud provinile.

Vstoupíš dovnitř a rozhlédneš se.
Kuchyň je rozlehlá, na poměry, v kterých jsi vyrostla přímo obrovská.
Ohniště, kde pořád hoří malý ohýnek a nad ním se ohřívá kotlík s vodou, pec plná kameninového nádobí, nad ní visící dlouhá bidla s pověšenými rendlíky, pytlíky s kořením, vyuzené šunky, nasolené usušené maso a jiné voňavé pochoutky.

Kuchyně působí dojmem, že ji před několika okamžiky někdo opustil.
Projdeš na druhý konec a najednou se svět kolem tebe zatmí. Jako když slunce zakryje mrak. Vážně máš pocit, že se setmělo.
A hlavně tě obklopila cizí kořeněná vůně a Vlčice okamžitě varovně zavrčela, zježená a podrážděná.
Bryskně se otočíš a zjistíš, že se nad tebou tyčí obrovitý chlap, který zřejmě právě vyšel ze spižírny, protože v právě tak obří tlapě třímá klobásu.


Nyskel
17.10.2015
12:37:49
Je pryč. A mé zoufalství a pocit opuštěnosti se začne bezohledně rozvalovat všude kolem.

Teď už to nemusím držet. Slzy mi tečou po tvářích a vzlyky se mi derou z hrdla.

"Nechápu to! Prostě to nechápu! Sestra... to já jsem mu tu sestru vnutila! On mi řekl, že mě miluje. A ten polibek... to nebyl polibek pro sestru! Nemohl být!" myšlenky se vrací do naší společné historie jako zapálené šípy. Na chvilku ozáří vzpomínku a pak uhasnou. Ohnivé výjevy se mi střídají překotně v hlavě a nejsem z toho o moc moudřejší.

"Vzrušení!" zažehne se další myšlenka. "Cítil to! Já to z něj cítila! Kdyby mě bral jako sestru, nemohl by přece........ Vlk! No jasně! Říkal to. Můžou za to naše vlčí podstaty." Ne, tohle eso v rukávu se ukázalo jako falešná karta. Nový nával slz.

"Kianga... jak to tehdy říkala... že cítím, jen to nevím?" bleskne mi hlavou černá kráska. A až mě zamrazí, jak to najednou začíná dávat smysl! Říkala ještě, aby nebylo už příliš pozdě... "Uááááááááá" zasténám přidušeně mezi vzlyky. Prsty si vjedu do vlasů a zatnu pěsti. Bolest je skutečná. Aspoň něco v tomhle pokoji!

"Přece to ale musí jít... nějak... Všichni i to říkali, že má oči jen pro mě! To by přeci pro sestru......... Adelheid! Pro ni ano! Možná mu chybí tolik, že si takhle představuje mě! Ale....... Anne říkala... Anne se přece nemohla splést. Ta by poznala bratrskou lásku, ne? Ta se v tomhle vyzná! Milosrdná Lorono, proč tady není! Proč??? Za Minnie jít nemůžu a Cora a Tina už vůbec nepřipadají v úvahu. Kianga mi už své řekla. Nejspíš by si mě jen změřila tím svým prázdným, nedotknutelným výrazem a oznámila mi, že jsem to prostě propásla."

Mám pocit, že se mi hlava rozskočí. Co hlava... hruď! Všechno! Další sten mi splyne ze rtů. "Jistě. V té koupeli... o nic se nepokusil! Protože mě bere jako sestru! Prostě bere. A ty občasné poryvy touhy... za ty může Vlk. Tak jako u mě......... Ale ne, nesmím si lhát do kapsy. Už to není jen Vlčice. Jsem to i já. Ten polibek... Jeho sálavá vůně... pekáč buchet... sarka!!!" mučím se dál. Tohle je vážně šílené!

Musím pryč! V té posteli jinak zešedivým.

Vyhrabu se z pokrývky a přeběhnu k truhle. Zaváhám. "Ne, neutíkám. Jen si jdu provětrat hlavu. Trošku. Jen tady, po chodbách. Ale nemůžu tu zůstat sama a čekat na..... bratra. Nedokážu to!"

Během chvilky se nasoukám do svých zelených šatů, to zvládnu rychle, a natáhnu si na nohy nízké boty. Přes ramena kabátec, který k tomu vůbec neladí, ale to je mi teď jedno.

"Dojdu si dolů, do kuchyně. Třeba mi uvaří čerstvý čaj." Ten na stoličce už je studený.

Natáhnu se pro konvičku a vyrazím z pokoje. Musím se něčím zaměstnat. Musím...

Gunter
17.10.2015
11:24:31
Chvíli zaváhám, protože ona opravdu vypadá...nemocně. Zvláštně. Jinak.
Dokonce ani nechce jít se mnou.
Nyskel!
Moje všetečná Nyskel!
Musí jí být opravdu zle!

Nejvíc ji prospěje, když bude mít chvilku klidu a vyspí se z toho.
"Odpočiň si..." Málem řeknu miláčku, ale včas se zarazím.
Ne, tady nejsme před cizími, tady by mi to neprošlo.

"Za chvíli jsem zpátky." Šeptnu ještě a vyklouznu ze dveří.

Nyskel
17.10.2015
11:04:24
Uhnu pohledem.

"Co mu mám říct?! Chce se mi výt... kvílet! Není mi dobře! A nebude mi dobře! Nikdy!!!"

"Ne, běž se podívat. Může to být důležité." zašeptám pro jistotu. Nejsem si jistá, jestli bych dokázala udržet nezúčastněný tón v hlase.

Odvrátím se a zachumlám se do pokrývky. Zklamaná, zoufalá, opuštěná... svým způsobem. Nebo se teď tak aspoň cítím. Zatracená...

Gunter
16.10.2015
19:27:19
Zamyšleně zůstanu sedět, zaposlouchaný do toho táhlého zvuku plného bolesti.
Pak prudce škubnu hlavou.
Ne, Byrr byl jediný, kdo z nich měl trochu smysl pro čest. I když svého druhu. Čest válečníka, protože on byl válečník. Velký a nebezpečný.

"Ano, půjdu se podívat, co se tady děje." Rozhodnu se prudce i když se mi z vyhřáté postele a její blízkosti vůbec nechce.
Zadívám se na ni, protože až teď mi dojde, že její hlas zněl zase divně.
Skoro....naříkavě.

"Jsi si jistá, že jsi v pořádku, Nys? Je ti zase špatně?" Zeptám se soucitně a starostlivě. To především.
"Jestli ti není dobře, zůstanu tady." Slíbím váhavě, nicméně rozhodně.
Nic není důležitější než ona.

Nyskel
16.10.2015
18:14:32
Nic. Velké, pusté nic. Ani napětí z něj necítím, natož vzrušení. Všechno by mi bylo milejší, než tohle významné NIC!

Otočím se k němu zády a stočím se do klubíčka. Hořké slzy mi stékají po tvářích.

Nedává mi to smysl. "Měl to pochopit! Musel to přece pochopit! Vždyť jsem mu to řekla! Kdyby mě tak miloval, tak by nezaváhal ani na okamžik! Ale zřejmě to tehdy na oslavě myslel jinak... Musel to myslet jinak, protože kdyby ne, tak by... co by?!"

Utápím se v zoufalství. "Sestra. Bere mě jako sestru. Miluje mě jako sestru. Tohle je vážně ironie. Celou dobu jsem si to přála a teď...... to je jak hrozně špatný vtip. Trapný a... krutý! Strašlivě! Sbohem obraze s měděným rámečkem. Žádný dětský pokoj ve srubu... Nic. Velké, pusté nic. Hodná a oddaná sestřička, která mu bude vařit. Jako Adelhe..."

Škubnu sebou při tom táhlém zavytí a bleskově si otřu ubrečené tváře.

Neotočím se na Terryho. Nechci, aby viděl, že jsem brečela. Jen napjatě čekám. "Potřebuješ to jít... zkontrolovat?" vyloudím tichým a trochu skřehotavým hlasem.

Gunter
16.10.2015
17:02:52
Tentokrát se ke mně nepřivine, ale ani se tomu moc nedivím. Bylo to ho moc a důvěra se obnovuje jen pomalu. Trochu mě to zabolí, ale zatnu zuby a pevně zavřu oči.
Musíš být trpělivý!

Je tichá jako pěna a mě dojde, že v naprosto sobeckém zaujetí její přítomností, jsem zase zapomněl na to, že ji vlastně bylo špatně a že to nejspíš nepřešlo. Posunu se co nejvíc ke kraji, aby měla pohodlí a pomalu začnu padat do spánku, z kterého mě definitivně a dočista probere táhlé zavytí, které se ozve kdesi z hlubin hradu.

Posadím se a přejedu si rozčileně čelo dlaní.
"Byrr! Je zpátky na hradě!"

Nyskel
16.10.2015
16:36:05
Diky, Nys... Rezonuje mi v hlavě a dotek jeho prstu mě šimrá na tváři. Přivřu oči a nepatrně zvednu bradu. Napjatě čekám až se jeho rty dotknou mých. Nejprve ale zesílí jeho vůně, pohladí mě salavé teplo, zašimrají vousy a pak......... NIC!!!

Oči prudce otevřu a nechápavě zírám na ležícího Guntera se zavřenýma očima. Nechápu to. ON to nepochopil! Vůbec!

Jako opařená se poskládám zpátky pod peřinu, naprosto ignorujíc jeho nataženou paži. Těkám očima kolem a mám pocit, že je všechno špatně. Opět v rozmezí pár okamžiků. To je hořká pilulka. Cítím slzy na krajíčku.

Gunter
16.10.2015
12:35:30
Její odpověď mě potěší. Nebo spíš...na okamžik mě vynese někde hodně vysoko a je mi jasné, že o to horší bude pád zase zpátky na zem.
Pro tu chvíli si to ale užívám.
Koneckonců je mi fuk, jak tohle všechno dopadne a že ona o mě nemá ten zájem, co já o ni.
Důležité je, že je mezi námi stále to cosi, co vzniklo v údolí a že ona o to také přijít nechce.

"Díky, Nys." Řeknu tiše a jemně přejedu prstem po jejím spánku.
Z jejího pohledu mě chvílemi mrazí a chvílemi mě polévá horko. Raději zavřu oči a zase si lehnu.
Nepila něco?
Chová se opravdu jinak. Jaksi vřeleji a....důvěrněji? Nebo se mi to jen zdá. Jako by ta její odtažitost zmizela. A to to ještě nedávno vypadalo, že už se mnou nikdy nepromluví nebo uteče a nevrátí se.


Začínám mít pocit, že je tahle hra na snoubence pro mě příliš nebezpečná. Udržet na uzdě vlka i sám sebe je čím dál tím těžší. Nicméně dokázat to musím. Už kvůli ní a pak hlavně kvůli tomu, aby nám tenhle náš vztah vydržel. Protože já se ho opravdu nehodlám vzdávat.
"Jsem rád, že jsem tě vtom lese potkal Nyskel Igrit Aspelund." Řeknu ještě a pohodlně se zavrtám do měkkých peřin.
Němě k ní natáhnu paži, pokud by se chtěla schoulit ke mně a v duchu si začnu přehrávat naprosto neutrální scény ze svého dětství.
Jen tak. Pro jistotu.

Nyskel
16.10.2015
7:26:30
Propaluju ho zoufalým, naléhavým pohledem. Už jsem tak blízko... jen krůček...

"Ale, neměl by o tomhle začít on?!"
"Jenže on o tom začal, přece tehdy na oslavě."
"No jo, ale já mu už řekla, že nemám bratra. To mu muselo dojít. Přece kdyby... no... měl by začít teď zase on, ne?!"


Mou soukromou polemiku zrcadlí jen zmatek v očích. Nervózně se vysoukám do sedu, natočená k němu.

Nahlas ani nepípnu. Jen se mu dál naléhavě dívám do očí. Téměř s dětskou důvěrou. Jako bych doufala, že ty myšlenky se k němu přenesou samy. Aniž bych pro to já musela cokoli udělat.

"Bylo by tak krásné, kdyby jen řekl: já vím. A pak mě objal a políbil a požádal o ruku a políbil... a políbil...a... ach." nepatrně vzdychnu, úplně v koncích.

Terry promluví. "Děje! Děje!" nadskakuje netrpělivý hlásek uvnitř mé hlavy. Ale tak nějak není slyšet nahlas... opět...

Domluví a já konečně vydechnu: "Já bez tebe taky ne." A mám pocit, že jsem zdolala tu nejvyšší horu na světě.

Doširoka otevřené oči se vpíjí do těch jeho. Řekla jsem jen pár slov, ale zbytek si tam přečte sám. Nebo ne? Nebo ne?!

Cítím napětí po celém těle. Strach, nejistotu, rozpaky snad i stud. Ale především obrovskou naději! "Milosrdná Lorono, ať mě nezklame! Ať mě nezklame! Nepřežiju to!!!" modlím se v duchu v tom zlomku okamžiku. A připadá mi to jako věčnost!

Gunter
15.10.2015
23:36:42
"To se ví, že bys utíkala!" Nafouknu se pyšně.
"Jsem děsitánský! A Herlan byl ještě horší." Dodám, šťastný jak blecha, že vůbec nevypadá pohoršeně.
"Navíc, Tore věděl, co ho čeká. Řekl jsem ti, že jsme mu prozradili naše malé tajemství. Kdyby ne, nefungovalo by to, mohl by nás v sebeobraně krouhnout. A to bych nerad.
A musím říct, že naše tajemství nikdy nevyzradil. Ani Adelheid ne. Možná, že je ta jeho málomluvnost opravdu k něčemu dobrá."
Dodám vesele.

Pohodlně se uvelebím a maně doufám, že se ke mně zase přitulí, ale ona se k ničemu nemá. Zůstává ve stejné pozici a upřeně si mě prohlíží.
Jako bych měl na nose bradavici.
Nebo, jako by se něčeho bála....

Třeba se bojí tebe, osle... Napadne mě zahanbeně.
Přece jen si se nechoval zrovna slušně a není to tak dlouho....

Nakonec to nevydržím a vyhrknu.
"Nys...děje se něco? Já jen, kdybys měla nějaké obavy, chtěl jsem tě ujistit, že se ode mě nemusíš vůbec ničeho obávat. Hodlám být nejhodnější kluk na světě.
Já jen....nechci přijít o tvou důvěru, víš?
Nedokážu se bez ní obejít."
Přiznám poctivě.

Nyskel
15.10.2015
21:30:35
Když skončí vyprávění, u kterého ani nedutám, blaženě se rozzářím. "Vymysleli jste to skvěle!" pochválím ho významně. "I když... já tě vidět jako Vlka a nevědět, o co jde, asi bych utíkala, seč by mi nohy stačily." přiznám trochu provinile. Nejsem kdo ví jak odvážná. Nikdy jsem nemusela být. Až jako Vlčice. Navíc... nikdy jsem nežila v divočině. Až jako Vlčice.

Terry zívne a já v tu chvíli ztuhnu. "Už chce jít spát? On už chce jít spát? To ho to vážně nezajímá? Ta svatba a to všechno?!" vrací se mi panika. Nějak jsem si představovala, že po takovém příběhu to půjde samo, ale pořád ještě nevím, kudy do toho...

Zadívám se na něj naléhavě a je vidět, že únava není to, co by mě trápilo. Jenže... jenže nevím, jak začít.

Gunter
15.10.2015
21:08:49
Znovu se darebácky zašklebím. Zatím to vypadá, že se na mě Nyskel nezlobí. Že mnou nepohrdá.
"Nooo, naplánovali jsme romantický piknik v lese u tří borovic, to je takové hezké místo tam u nás. Jeresy tam odvezl Adelheid na koni, ještě se bála jezdit sama, otec tam dopravil jídlo aby jim nic nechybělo. Pozval i Dagoberta a jeho dcery. Doma zůstala jen Abigail , která byla stále uražená, a my dva.

Když se jako každý den objevil Tore, vysvětlili jsme mu, že si ho naše sestra hodlá vzít, zasvětili jsme ho do našeho malého plánu i do našeho malého tajemství. Pak jsme mu svěřili košík koláčů, které upekla Abigail a poslali ho ke Třem borovicím.

Dorazil tam jako by nic, se všemi se zdvořile pozdravil a pak s nimi chvíli vedl takové ty nicneříkající kecy o počasí, Truchlivých horách a podobně. Nakonec zlákal Jeresyho, Adelheid a malou dceru knížete Dagoberta na procházku k nedaleké lesní studánce..."


Spokojeně se zatlemím při té vzpomínce a pak pokračuji dál.
"Vidím Adelheid jako dnes! Tak moc ji to tehdy slušelo! Šla, zavěšená do Jeresyho, na sobě měla krásné šaty ze světlemodrého sametu a vlasy ji tenkrát sahaly skoro až k pasu. Vlnité a lesklé jako samet. Jeresy na ni mohl oči nechat a chudák Tore trpěl jak zvíře. Ani ona nebyla nijak šťastná i když bylo vidět, že ji přítomnost mladého kováře udělala radost, protože ji tváře nepatrně zrůžověly, ale kráčela pomalu, těžce se opírala o hraběte a hlavu měla vytrvale sklopenou.
Jinak to ale byla idylická procházka.

Jenže skončila špatně. Tedy málem.
U té studánky je totiž napadli dva vlci. Hraběte docela potrhali a zahnali na útěk. Obě dívky tam vcelku zbaběle zanechal napospas osudu.
Divá zvířata se otočila na Adelheid, která vlastním tělem bránila Veroniku, Dagobertovu malou dceru, ale než ji stačila napadnout, postavil se jim Tore a zahnal je. Choval se neuvěřitelně statečně a zcela jistě oběma zachránil život.

Hrabě Jeresy mezitím doběhl na palouk ke Třem borovicím a vyděšeně Dagobertovi a mému otci vylíčil, co se stalo. Ti se okamžitě vydali na pomoc a potkali ty tři, jak se v naprostém pořádku vracejí. Jen kovář Tore měl několik krvavých škrábanců po těle a prokousnutou paži. Krvácel a kníže Dagobert mu osobně rány ovázal, protože fakt, že zachránil jeho dceru, pro něj očividně hodně znamenal.

Na osobu páně Jeresyho notně zanevřel a vypověděl ho ze svého sídla.
Když mu Hagen svěřil, že mu připadá, že jeho dcera spíše opětuje city mladého kováře, který ji už delší dobu oddaně miluje a vylíčil mu, jak ji Tore naučil chodit, okamžitě souhlasil, aby se za něj provdala.

Takže se na Křivém klíči svatba opravdu odehrála, akorát nebyla tak přepychová a bohatá, jaká původně měla být.
Abigail nikdy nepochopila, jak mohla dát její sestra přednost Toremu, před životem na dvoře krále Alberika, ale se každopádně se s Heidi smířila. Ovšem Adelheid s ním byla a je skutečně šťastná.
Je to sice obyčejný chlap, ale je pracovitý a má smysl pro čest. A Heidi zbožňuje.
Já ho mám velmi rád i když toho stále moc nenamluví...."
Dodám tiše a zívnu. Začíná mě dobíhat koloběh posledních dní.

Nyskel
15.10.2015
20:13:13
Byla jsem přesvědčená, že se jí Jeresy zřekne. Byla jsem si jistá. Ale tenhle příběh má víc zápletek, než bych si kdy já dokázala vymyslet.

Poslouchám jako pěna. Než se na scéně objeví Tore. Zvednu hlavu a zvědavě se na Terryho podívám. "Tak tohle je ten hezký příběh?" zamručím spokojeně. Začíná to mít správný směr.

"Jakou?" vyhrknu zvědavě a visím mu na rtech. Vyprávění mě zcela pohltilo.

Gunter
15.10.2015
17:23:06
"Tak dobře." Znovu se pohodlně natáhnu a založím ruce za hlavu.
Její nedočkavost mě baví.
"Jak jsem řekl, Adelheid přestala chodit. Nikdo nevěděl proč, nohy zlámané neměla, ale podle doktora si něco skřípla v páteři nebo tak nějak to říkal. Řekl, že to tak už zůstane. Vyrobili jsme pro Heidi křeslo s koly a pohybovala se po domě takhle. Ze začátku z toho byla zoufalá a hodně plakala, ale pak si zvykla.
I my ostatní si zvykli. Mohla se pohybovat jen ve spodním patře, jinak jsme ji všude museli nosit.
Jinak se snažila dělat, co dříve. S troškou pomoci nám vařila, pekla a starala se.
Pořád stejná, pořád ochotná pečovat o nás ostatní.

Mysleli jsme, že tím její zasnoubení končí. Že si ji Jeresy nebude chtít vzít, když je takhle postižená, ale on za ní jezdil dál.
Bydlel teď u Dagoberta na hradě, ale za ní dojížděl skoro denně a dál plánoval svatbu.
Začal k nám ale docházet i Tore. Tore byl kovářův málomluvný pomocník. Znali jsme ho od dětských let. Občas jsme společně vyráželi na různé lovecké výpravy a hlavně se nám staral o koně.
Pamatuji si, že vždycky, když nám přijel okovat koně, díval se na Adelheid jak na svatý obrázek.
Nikdy s ní ale nemluvil.
Byl hrozně nesmělý.
Až směšně.
Dělávali jsme si z něj legraci, že se nikdy neožení, protože se neodváží žádné sdělit, že by si ji chtěl vzít.

Když uviděl Heidi, co se jí stalo, zase neřekl nic. Ale přišel a donesl jakousi šílenou kovovou konstrukci, kterou na ni navlékl. Nutil ji, aby v ní spala. Pak ji zkoušel stavět na nohy a pořád ty chvíle prodlužoval. Až jednou udělala krok. Sama.
Pak už to šlo rychle. Tore ji naučil opět chodit. Tiše, zádumčivě, ale houževnatě.
A stejně tiše a houževnatě ji miloval a ona na to přišla. Ženské jsou v tomhle hrozně důvtipné.

Svěřila se nám, že ji sice Tore nikdy o ruku nepožádal a respektuje, že je zasnoubená, ale že ho ona hodlá přinutit, aby to udělal.
Měli jsme z toho radost, já i bratr, protože Tore sice moc nenamluvil, ale byl to správný chlapík a na Křivý klíč se hodil daleko spíš než Jeresy.
A taky jsme si spočítali, že Jeresy nám Heidi odveze pryč, už ji nechal budovat na svém sídle pokoje, což by byl docela průser.
Kdo by nám vařil, že ano....

Jenže, co s tím?
Navíc Jeresy měl podporu Dagoberta a Tore byl jeho vazal, kdyby si dovolil vzít si proti jeho přání Adelheid a vyfouknout ji Albericově dvořanovi, asi by ho nechal rozčtvrtit. Přinejmenším.
Pak nás s Herlanem napadlo, že jediné, co Dagobert nesnáší, je zbabělost a protože jsme věděli, že Jeresy není zrovna hrdina, vymysleli jsme menší lest....."
Zašklebím se, při té vzpomínce a nejistě juknu na Nyskel, jestli mě za ty pletichy nebude odsuzovat.

Nyskel
15.10.2015
14:56:06
Zaraženě se mu dívám do očí a pak mě to napadne. "I náš hezký příběh musí mít trní? A mám ho už za sebou, Terroušku? Všechno?"

Uhnu očima. Mám pocit, že mi teď musel vidět až do žaludku.

"Tak šup šup, ať máme trní z krku." špitnu kajícně a zase si lehnu. nemůžu se ale zbavit myšlenky na naše vlastní trní plné nepochopení, rozpaků a obav. A taky vyděšených tváří umírajících obětí. Ne, tohle křoví nezmizí nikdy...

Gunter
15.10.2015
11:27:16
Nyskel najednou vystřelí, jako by ji bodla včela do pozadí a vybafne na mě jako statný bernarndýn.
Až mě překvapí, s jakou naléhavostí se na Adelheid ptá.
Na okamžik se na ni zaraženě podívám a pak ji pohladím po tváři.
"Copak to nevíš, že ke každému hezkému příběhu se musíš prohrabat trním, Nys?"

Odmlčím se a pak se zasněně usměju.
"Adelheid běhá jako srnka."

Nyskel
14.10.2015
22:22:28
"Na pytel?! Vždyť slíbil, že to bude hezký příběh..." zakňourám v duchu ublíženě, ale nepřerušuju ho.

Znovu prudce zvednu hlavu a vzepřu se na loktu. "Jak s tím mohl souhlasit?!" vyprsknu pohoršeně. Pak ale omluvně kývnu a má hlava opět klesne na své místečko.

Bezděčně se mračím, ale poslouchám dál.

"Obětovala se jen kvůli své rodině..." bleskne mi hlavou a v tu chvíli ucítím silnou náklonnost k sestře, kterou jsem nikdy neviděla.

Najednou vystřelím do sedu a obviňujícím pohledem probodávám vypravěče. "Říkal jsi, že to bude hezký příběh!" vyhrknu. A pak mi tvář povolí a je najednou ustaraná. "Adelheid nemůže chodit?" zeptám se potichu. Vím, jak moc ji Gunter miluje. Nemusí to ani říkat. Je to o tónu hlasu, který mu tam sám vklouzne, když o ní začne mluvit.

Gunter
14.10.2015
11:42:14
"Dál....no dál se to začalo vyvíjet úplně na pytel. Jeresy se spřátelil s lenním pánem mého otce. Slíbil mu nějakou protislužbu a zavázal si ho. Takže on pak začal tlačit na mého otce, aby zasnoubil Adelheid s vazalem krále Albericka.
Všestraně prospěšný sňatek. Tak to nazýval. Jenže ona ho nechtěla. Jednak se jí nelíbil, jednak si jeho náklonnost nechtěla připustit kvůli Abigail. Ty dvě spolu nemluvily a Heidi to velmi mrzelo. Navíc Dagobert začal otce nepříjemně tlačit a on nakonec se zasnoubením souhlasil. A protože byla Adelheid poslušná dcera, podvolila se a souhlasila.

Jeresy se vznášel na obláčku a Abigail se zavírala do pokoje a s nikým z nás nekomunikovala. Adelheid chodila jako boží umučení. No, atmosféra přímo k pomilování. My dva s Herlanem jsme mizeli co nejvíce do lesa a otec přemýšlel, jak se z toho vykroutit. Všichni jsme věděli, že Adelheid souhlasila jen proto, aby otci i nám ostatním nekomplikovala život a že šťastná nebude. I když ten chlapík nebyl vůbec špatný. Choval se k ní hezky, byl dvorný, zasypával ji dárky a přepychem. Jenže ona nic z toho nechtěla, neměla ho ráda.

Takže jsme se tím trápili všichni. Víš, Heidi měl každý rád. Ona....má skvělou povahu. Je hodná, starostlivá, obětavá...taková holka si tohle prostě nezaslouží. Takže jsme si s Herlanem lámali hlavy, jak ji z toho vysekat.

Chvíli před svatbou jsem vyrazili na lov. Všichni, Hagen, můj bratr, Dagobert a jeho dvůr, Jeresy a samozřejmě i Adelheid. Jela na klisně, kterou ji daroval hrabě - mimochodem mi ho velmi připomíná Thibaut - a když jsme vyrazili za jelenem, její šedá klisna šlápla do králičí nory a zlomila si nohu.
Heidi ji přeletěla přes hlavu a dost ošklivě se pochroumala.
Odnesli jsme ji domů, protože byla v bezvědomí a když se probrala, zjistili jsme, že nemůže chodit...."
Odmlčím se chvíli zamračeně hledím do tmy.

Ano, tohle byla opravdu dost šílená doba.

Nyskel
13.10.2015
17:58:35
"Hmmm..." zamručím rozvážně. To, co říká, dává smysl.

"A jak to bylo dál?" optám se nedočkavě a hlavu zase spokojeně uvelebím na jeho rameni.

Gunter
13.10.2015
17:41:32
Její prudká otázka mi přeruší nit a já překvapeně zamžikám.
"Tak to nevím." Usměji se pak pobaveně. Její rozhořčení mě baví.
"I když já si nemyslím, že by Abigail nějak příliš nadbíhal, to spíše ona nadbíhala jemu. Byla tak zamilovaná, že nevnímala celý svět. On se jí věnoval a doprovázel ji na vycházkách, protože se snažil být zdvořilý a také proto, že se snažil dostat do blízkosti Adelheid, která si ho příliš nevšímala. I když se o něj také starala a chovala se k němu, jako k našemu hostu, také zdvořile." Vysvětlím vesele.

Nyskel
11.10.2015
22:22:55
Uvelebím se na jeho rameni a vdechuju omamnou vůni. Teplo, které sálá z vlčího těla vedle mě, je víc než příjemné.

"Ta košilka, co mi dala Minnie, je spíš na léto..." napadne mě bezděky. Teď mám ale na sobě ještě měkký župánek od Anne a nohy mám zachumlané pod dekou. A vedle sebe kamínka. Je mi hezky...

Terry začne vyprávět svým medovým hlasem. Když mluví o svých sestrách, vždycky se v jeho tónu objeví cosi měkkého, něžného. Musí je mít moc rád...

Před očima si kreslím dvě odlišné tváře. Dvě sestry. Baví mě to, putovat s ním v jeho příbězích. I když některé byly děsivé. I tak, přes to přezevšechno... Umí krásně vyprávět.

Je to jako zpátky ve srubu. My dva a společné večery. Terryho příběhy a mé písničky... Z úst mi splyne spokojený, téměř blažený vzdech.

Jsem ticho jak pěna a poslouchám. Vážná Adelheid na mě teď shlíží z baldachýnu. Zkoumavě a tak trochu přísně. "I já jsem Vlčice. Přiznávám..." mám potřebu se jí omluvit.

Na scénu vstupuje mladík. Rytíř z románů. Milý, dvorný, bohatý, vlivný. Takhle nějak vypadají princové, ne?

"Cože?" vyjeknu a zvednu hlavu, abych se podívala Terrymu do očí. Nevymýšlí si? "Jak se mohl zamilovat do Adelheid a přitom nadbíhat Abigail?" protestuju.

Gunter
11.10.2015
20:55:02
"No, vcelku jo." Zamyslím se a tváří mi mihne úsměv.
Vzpomínat na sestru je hezké. Je to bezpečné a nezávadné. I když to trochu bolí.
Ale proti tomu, jakým peklem vzpomínky bývaly...Nedá se to vůbec srovnat.
Zadívám se ve tmě na světlou hlavou opřenou o mé rameno a musím potlačit nával něhy. Bylo by hloupostí obelhávat sám sebe, v době, kdy jsem ji potkal, začínal jsem se propadat až na dno a bylo jasné, že už to dlouho nevydržím a vrátím se domů. Uteču zpátky, jak jsem kdysi utekl pryč.
Pak ale přišla ona a najednou to bylo daleko snesitelnější.
Najednou byla hlavním motivem mých myšlenek ona.

Na okamžik mě napadne bláznivá myšlenka, co by na ni říkal Hagen, ale pak potřesu hlavou a násilím se vrátím zase do přítomnosti.
A já mám vyprávět příběh....
Pro ni.

Zavřu oči a rázem ji vidím. Jako živou. Šestnáctiletou Heidi. Heidi s nejtmavšíma a nejlaskavějšíma očima na světě. Krásnou a kultivovanou.
"Ona byla jiná, víš?" Vyhrknu a můj hlas je tichý a plný citu.
"Herlan a já jsme byli strašně divocí. Měli jsme v sobě Vlka a mladý Vlk plný síly je svým způsobem očistec. Otec nás musel držet zkrátka a zaměstnávat nás, abychom neměli pitomé a značně sebedestruktivní nápady. Mladí a plní síly a dravosti.
Abigail zase....ona byla taková uvzdychaná romantička. Pořád si představovala jak se bohatě vdá a odejde z domu. Řekl bych, že jako jediná litovala, že se otec zřekl titulu.
Heidi ne. Heidi byla smířlivá. Brala věci tak jak jsou a netoužila po větrných zámcích.
Byla taková klidná.
Klidná a praktická. Dost se podobala matce, aspoň podle toho, co o ní vyprávěl otec.
I v šestnácti v ní byla vážnost, která až zarážela. Někdy jsem měl pocit, že to o nás ví a jen to nedává najevo. Občas se dokázala tak moudře podívat, žes měla pocit, že se ti kouká až do žaludku.
Ty její tmavé oči! Matka prý měla stejné a ona nás peskovala právě tak jako by jí byla. Nešlo ji oklamat. Vždycky všechno věděla, proto mi připadalo nepravděpodobné, že by si nevšimla.....
Herlan ale tvrdil, že nic neví, a tak jsem se jí nikdy nezeptal.
Pro jistotu.
Nerad bych ji vyděsil."
Zašlebím se a pak znovu pokračuji.

"Zajímavé bylo, že to, po čem tolik toužila Abigail, potkalo právě Heidi. Heidi, která o to vůbec nestála.
Za otcem přijel vazal krále Albericka. Vlivný a bohatý mladík s titulem delším než moje nohavice. Byl docela milý a dvorný a Abigail měla pocit, že pro ni konečně přijel její princ na bílém koni.
Chvíli u nás zůstal a lovil s námi v lesích. Abigail mu vystrojovala hotové hostiny, procházela se s ním po horských stezkách a tála jak sníh na jaře. Vypadalo to, že on taje též, protože svůj odjezd stále odkládal i když proto neměl žádný důvod.
Docela jsme ji to i přáli, protože nikdy nevypadala šťastněji. Měla pocit, že žije v pohádce a zářila jako hvězda na nočním nebi.

Jenže pak se ukázalo, že Jeresy opravdu zůstal, protože se zamiloval.
Jenže ta, kterou si vybral, byla Adelheid...."

Nyskel
11.10.2015
17:30:43
Snažím se nevnímat jeho rozrušení. A vůbec to není jednoduché. Čím víc se to snažím ignorovat, tím víc si to uvědomuju. Vlčice teď pobíhá roztouženě uvnitř.

Zláštní... vlastně mě ani nenapadlo ji zavřít. Poslední dny to vůbec nedělám. "Že by nás opravdu usmířil? Nebo jsem možná já připustila, že mi do toho může kecat. Že mi její náklonost vůči Gunterovi vůbec není proti mysli... A proto možná už tolik netrojčí. Jen mě nechává, abych si na to přišla sama. Asi..."

Jak se tak soustředím na Vlčici, trochu uklidním zrychlený tep... jen aby se opět zrychlil! Zatraceně!

"O svatbě?! Tak on to ví?!" Na okamžik zvednu hlavu. Potřebuju mu vidět do očí. "Ví to???"

Je to ale jen mžik a raději zase rychle položím hlavu zpátky. "To má hezký konec, ne?" povzbudím ho ve vyprávění. A v duchu zajásám. Tohle je moc dobrý příběh! A na konci mu to řeknu! Musím!
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.