abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dar ::
družina
stránkovat po:  
 

Cora
13.3.2016
20:18:38
“Aha.“ Vyjeknu užasle.
“Takže ty ho vlastně znáš už dlouho.
Jo. Sloužils tam přece….Říkal jsi to.“
Vyštrachám v paměti.
“Von měl takový psy dva?“ Tohle mi hlava nebere.
U Hagarta, kdo uživí takový dvě telata?
Přitisknu velkou černou hlavu k sobě a líbnu dogu na temeno.
“Je fajn, že je tvůj a že zůstane s náma. Je skvělej!“

Zdá se, že Mel moje nadšení, že zůstane v Masce, až tak nesdílí. Zesmutním.
Sice se směje, ale….
“To já vím, že je na tebe spoleh. A Min to očividně vidí stejně, jinak by tě tak rychle nepřijala…“ Řeknu opatrně a zkoumavě si ho měřím. To, co říká o Terrym zní divně.

“Vono jim to neklape? Hádaj se?“ Vyzvídám okamžitě.
“Von si Terry odjakživa drží ženský od těla….nás to všechny překvapilo. Teda to zasnoubení. Uháněly jsme ho všechny a neuspěla ani jedna, teda co vím. A Min….“ Nedořeknu, protože tohle není moje tajemství, takže by se slušelo, abych držela hubu a krok.

Gunter
13.3.2016
20:09:27
“O víc kapek!“ Přiznám bez mučení. Rozplývám se čím dál víc, ale Nys mě obratem ruky vrátí zpátky na zem.
Melebork.
Jistě, jsme přímo v hnízdě zmijí, na to nesmím zapomínat. A je víc než pravděpodobné, že bych zrovna teď velmi snadno mohl.

“To asi nenechá. Navíc tu máme rozdělanou práci a od té bych velmi nerad odcházel. Jen….na chvíli jsem se asi trochu zasnil. Každopádně si to můžeme naplánovat jako náš další cíl, ne?“

Budu se muset držet při zemi. Zuby a nehty! Už samotná Nys je pro mě něco jako malá zhouba a takhle sladká Nys? Hotová morová plána pro moji soustředěnost a nadhled.
O bystrosti se vůbec nedá mluvit. Momentálně mám mozek v mlze.

Melwin
12.3.2016
22:19:14
Rázně zavrtím hlavou. "Ne, Nestor nikdy panu Gunterovi nepatřil. Byl Thomasův. To byl hostinskej z Pírka. Víš, tý hospody, kde jsem sloužil. A měl ještě bráchu. Teda Nestor, ne Thomas. Jenže ten..." hrdlo se mi na chvilku sevře. Před očima se mi vybavěj všechny ty znetvořený těla a mezi nima nehybná mrtvola psa...

Uhnu pohledem. O tomhle jsem mluvit nechtěl. Sakra!

"Prostě už jen jen Nestor. Zbyli jsme si. A je můj!" mám potřebu to zdůraznit. Spíš kvůli sobě, než kvůli Coře.

Začne mluvit o panu Gunterovi. Zadumaně přemejšlim. "Domluvili jsme se tak. Na začátku. Že mi najde slušný místo v Masce. Slíbil mi to..." odpovím tak nějak dutě.

Vlastně bych s panem Gunterem cestoval moc rád. Je to dobrodružství a pan Gunter by byl moc dobrej pán, ale...

"Já myslím, že svýho pážete nepotřebuje. Že tak nežije. Je to lovec a ty pážeta nemaj." Jo, je v tom i kapka rozladění.

"V Masce to nebude zlý. Vůbec ne. Torge je sice mlčenlivej, ale vypadá jako správnej chlap. A paní Minnie..." usměju se. "Na mě je spoleh. Já dokážu sloužit dobře." dodám s dobře patrnou hrdostí.

"Já nevim." pokrčím rameny nad Cořinýma úvahama o domově pana Guntera. "Já s ním o domově nikdy nemluvil. A s Nyskel to, myslím, časem klapne. Prostě musí, protože se k sobě hoděj..." mudruju dál napůl pro sebe.

A v ten moment ve mně hrkne! Tohle nemělo bejt napůl! Sakra! Já přemejšlim nahlas!

"Teda vono jim to už klape. A bude i potom." zamumlám rychle. Herdek filek! Takhle blbě se prokecnout!

Začnu vehementně drbat Nestora a tiše ho chlácholim, abych zamluvil rozpaky a odvedl pozornost.

"Nemáš ještě hlad? Nemám pro něco skočit?" nabízím přeochotně, jen abych to zahladil.

Nyskel
12.3.2016
22:04:17
"Jen o kapku?!" usměju se na něj s lehkým ruměncem ve tváři.

Já byla vážně pitomá! Hrozitánsky moc! Ale... snad to ani jinak nešlo. Ne potom, co mám za sebou.

Prstýnek mi vklouzne na prsteníček. Pozoruju ho jako ten nejpodivuhodnější zázrak. Unešená, že se skoro bojím dýchat, aby se nerozplynul.

"Myslím, že jsi dnes nespravil jen ten prstýnek." znovu se plaše usměju. Skoro se stydím za to všechno, čím jsem nechávala projít sebe i jeho. Teď mi to přijde jako naprosté bláznovství a rozmar. Vždyť vše je tak snadné... teď.

"Jen... víš... než začneme plánovat návštěvu mých rodičů a Křivý klíč, čeká nás vyřídit vše tady." vzdychnu. Nejraději bych celý Melebork i s tím vším tady nechala za zády a rozběhla se vštříc našemu novému životu. Vypadá tolik lákavě!

"Soter tě nenechá jen tak jít..." je v tom smutek. Tolik bych si přála, aby to šlo.

Gunter
12.3.2016
21:03:44
Přitiskne se ke mně a já taju.
Jako sníh na slunci.
"To jsi už nějaký ten den." Připustím upřímně.
"I když se ti to před nedávnem, myslím, moc nelíbilo. Ale jsem moc rád, že jsem postoupil z příčky bratr kapku vejš." Poškádlím ji, zatímco se vevnitř chvěji pod tím letmým polibkem.

"Copak nám naznačuje ten tvůj kukuč? Mám ti ho nasadit?" Zeptám se, když se významně zadívá na prstýnek na mé dlani a když neprotestuje, lehce ji ho navléknu na prst.
Sedne jak ulitý. Matka měla útlé prsty jako Nyskel.
"Líbí?
Je dostatečně nóbl pro hraběnku?"
Zlobím ji dál a pak trochu zvážním.

"Možná bys měla tvrdit, že byl poškozený a já ti ho dneska spravil, koneckonců bys ho měla mít už dávno." Připomenu náš slavný humbuk, který se tak nečekaně stal omamující skutečností.

Cora
12.3.2016
20:54:25
"Tvůj?" Nevěřícně zamrkám.
"On ti dal takovýho psa? Svýmu sluhovi? Myslela jsem, že si ho pořídil na obranu nebo tak něco...jako, že se mu bude hodit na cesty, kdyby ho někdo napad. Proč tě vlastně hodlá nechat tady?" Vyzvídám dál.

"Přece už není takovej samotářskej vlk jako bejval, ne? Teď, když si pořídil tu snoubenku!
A ty bys mu klidně sloužil, ne?
Viděl bys svět! On pořád někam trajdá. Na Masce budeš zahrabanej."
Rychle zmlknu, protože teď vyloženě kopu proti sobě.

Já přece nechci, aby odešel s Terrym. Jsem ráda, že je tu. Je jinej a je to fajn, mít tu někoho, kdo je tak moc jinej a s kým se cejtím dobře.
Bude to fajn, až zase budu kulhat ulicí s rozžhaveným spodkem, znechucená a pošpiněná. On bude v Masce čekat a třeba mi ohřeje horkou polívku, až mi bude blujno a špinavo.....
Zasním se trochu, ale pak rázně zatřepu hlavou a spravedlivě přikejvnu.

Má recht.
"Jo, je to fakt férovej chlap. Nerada to přiznávám, ale tady v Masce jsme ho vždycky měli rádi.
Hlavně Minnie....
Hodně pro ni udělal. Ale von zas přijede. Vždycky se vrací.
I když, teď....když se zasnoubil.....Třeba se vrátí domů."
Napadne mě.
"Odjakživa jsem měla pocit, že někde nějaký doma má...."

Melwin
12.3.2016
14:49:53
Narovnám se v zádech a vypnu hruď. "Ne, Nestor je můj! Pan Gunter by mi ho určitě nevzal." dodám důležitě. Je to v podstatě skoro to jediné co mám. Až na nepatrný úspory a pár drobností.

Tak nějak podvědomě šťouchnu do Nestorova zadku. Trochu mě štve, že se stočil ke Coře a mně nastavil zadek.

"Had jeden! Ona ho drbe a on se může zbláznit! Aby si necvrknul blahem!" brblám v duchu a pomalu mi dochází, že bych vlastně byl nejradějc na jeho místě. Protože to, jak se mu Cora věnuje... herdek!

"No jo... až pan Gunter odjede..." zavrtím se nespokojeně. "Ale bude mi chybět... pan Gunter." dodám ještě, protože Cora asi sotva ví, o kom zrovna mluvím. "Je to správnej chlap. A spravedlivej. A uznalej. A dá se od něj spoustu věcí naučit..." vzdychám dál. Ale to je asi tak všechno, co s tím nadělám.

Nyskel
12.3.2016
14:42:31
Hltám každé jeho slovo s dětskou důvěrou. "On říká, že by to šlo! Že bychom mohli!" srdce mi v hrudi divoce poskakuje.

Dál stojím těsně u něj, dlaně položené na jeho hrudi. Vzhlížím k němu. Obrazně i doslova. Nějak tomu všemu nemůžu uvěřit!

"Opravdu se můj život může otočit k lepšímu? Vážně můžu mít tohle všechno? To, co mi nabízí??? Rodiče, svatbu, svého muže........" až se mi z toho točí hlava.

"Že bych měla najednou tolik štěstí?!" něco v zadu se tomu stále ještě zdráhá uvěřit.

A pak mi to dojde! Bezděky se rozhlédnu. Jsme na Meleborku! Ne ve srubu, ne na Křivém klíči! Jsme uprostřed vlčí jámy! A všude kolem nás číhá nebezpečí. Možná i smrt...

Přitisknu se k Terrymu ještě těsněji a na okamžik zavřu oči. Nechci to vidět. Ne teď!

Zhluboka se nadechnu a tvář opět zvednu k té jeho. Na rtech mírný, poklidný úsměv.

"Hraběnka z Tronje? Nevím, jestli jí kdy budu. Ale určitě bych moc chtěla být prostě tvoje Nyskel." téměř zašeptám a stoupnu si na špičky, abych ho lehce políbila na vousatou tvář. Jeho rty jsou pro mě zatím příliš... nebezpečně lákavé.

Promluví o minulosti a mou tváří přeletí nepatrný stín. Tohle teď nechci pitvat už vůbec! Ne teď! "Ano, pohřbít staré křivdy. Abychom mohli jít dál... spolu..." usměju se na něj měkce.

V ten moment se rozpomenu na ten prstýnek. Vlastně nevím, jestli jsem ho Terrymu při tom prudkém obětí nevyrazila z ruky.

Trochu se od něj oddálím a podívám se po jeho dlani, a pak zpátky na něj. Se zvědavým, tázavým úsměvem. "Měl by mi ho nasadit on, ne?"

Dívenka ve mně horlivě přikyvuje a očí jí září nedočkavostí.

Gunter
12.3.2016
12:03:46
Chytnu se té myšlenky jak klíště.
"Proč bychon je nemohli vyhledat? Teď přece už víš, že pro ně žádné nebezpečí nepředstavuješ. Nemusíš jim říkat pravdu, pokud nechceš. Vymyslíme nějako povídačku, proč jsi musela utéct nebo že tě někdo unesl a zase své rodiče uvidíš. Přesvědčíš se, že jsou v pořádku!
Třeba samým nadšením spolnou i to, že z tebe bude hraběnka z Tronje."
Zasměju se a chvíli to slovo převaluju na jazyku.
Zní ohromně.
Nyskel z Tronje! Najednou mi vlastní minulost a vlastní jsoucnost nepřipadá ani zdaleka tak nežádoucí jako před několika týdny a měsící.

"I já musím narovnat svoji minulost. Tak nějak asi dozrál čas, pohřbít staré křivdy. Aspoň myslím...."

Cora
12.3.2016
11:59:34
“Ale mohlo by!“ Zašklebím se.
“Mně by to radost každopádně udělalo. Tedy možná. Nejspíš. Pokud by ten duch nebyl hnusáckej nebo zlej. To bych se asi spíš bála.“ Dodám poctivě a čím poctivější k sobě jsem, tím jsem si méně jistá, jestli toho ducha vlastně chci vidět. A hlavně v noci. Takhle ve dne je ta myšlenka vzrušující a přitažlivá, ale čím víc se za okny smráká, tím méně lákavé mi to připadá.

Melovu úvahu na téma psi nejdřív nevnímám, jak mám v hlavě toho ducha, ale pak se konečně chytím.
“Dogy jsou bojoví psi, ne lovečtí, ale váleční. Ta ti spíš rozerve krk, než aby nosila nějaký ulovený zvířata nebo honila lišku.“ Mudruju.

“ Ale zase si myslím, že by klidně napadla vlka nebo medvěda, kdyby měla pocit, že ju ohrožuje. Nebo jejího pána. Nestor taky, že jo, kamaráde. Klidně Sotovi rozcupuješ krk, když to bude potřeba, že jo?“ Hladím obra horlivě, zatímco on mi cpe těžkou hlavu do klína a nadšeně slintá.

"Je nádhernej. Jsem ráda, že s náma zůstane v Masce!
Zůstane, že jo?
Terry si ho s sebou neodvede, že ne?"
Uvědomím si najednou hrozící nebezpečí a naléhavě na Mela vykulím oči.

Nyskel
5.3.2016
22:57:10
Stisk jeho paží je snad ještě silnější, než ten můj. Skoro nemůžu dýchat, ale netuším, jestli je to tím stiskem, nebo neskonalým štěstím. Možná obojím...

Je v tom něco... nevím... není to jen krásné. Je to jako příslib. Přísaha. Že patříme jeden druhému. Že se toužíme otisknout jeden do druhého. Aspoň to vzájemné pevné sevření to naznačuje.

Zároveň si najednou uvědomím i Vlčici v sobě. Je zvláštní, že čím déle jsem s Terrym, tím méně o ní uvažuju. Začla jsem víc přemýšlet o sobě, o lidské Nyskel, a ji beru jako nějaký podtón sebe sama.

A ten podtón teď toužebně vyje. Není v tom jen ta touha, jako když jsem jí dávala osuškovou terapii ve srubu, nahoře v horách. Je v tom daleko víc.

Cítím ale i tak, že mi do žil pumpuje vzrušení, které ten opojný koktejl ještě přislazuje.

Nevím, jestli se kdy tohohle obětí nabažím. Když Terry svůj stisk pomalu uvolní, je mi to skoro až líto a na okamžik zaváhám, než povolím také.

Terry zvedne mou tvář k sobě.

Dívají se na něj dvě zelené studánky plné důvěry a oddanosti.

Jak mluví, bezděky se zadívám na jeho rty. Ten polibek... bylo to něco, co jsem nikdy nezažila. Tak... no... zvláštně krásné.

Když jsem potajmu pozorovala, jak se líbají děvečky s čeledíny, přišlo mi to v podstatě nechutné. A občas i hrubé nebo neurvalé. Nechápala jsem, co na tom mají. Ale teď už to začínám chápat.

Dokonce se přistihnu, že má zvědavost převrací a zkoumá tuhle tak nedávnou vzpomínku a chce víc.

Ona temnota, kterou doteď probleskovaly jen kusé vzpomínky na Darkina, se najednou zdá lákavá. Tajemná. Plná očekávání. Ale i nejistoty a obav. "Mohlo by to s Terrym být jiné? Opravdu? Tak jiné jako líbání?"

Až když zazní slovíčko "vrah", konečně se soustředím na to, co říká. Roztržitě si přeměřím jeho tvář, ale vypadá uvolněně. Asi to byla nějaká narážka. Nic vážného.

"Co moje rodina?" zopakuju napůl pro sebe a můj pohled se na okamžik vzdálí.

"Moje rodina........ ta si myslí, že jsem mrtvá. Nebo prodaná do nějaké zapadlé putyky jako holka pro všechno. Moji rodinu jsem se snažila ochránit před tím, co se ze mě stalo. Ale teď.......... všechno je jinak. Terry to změnil. Změnil mě."

Znovu zaostřím a vážně se mu zadívám do očí.

"Jestli mu mám ale odpovědět, budu mu muset říct, proč jsem opravdu utekla. A od toho už je jen kousek k tomu, co jsem dělala, než jsme se potkali..." brrrr... zimomřivě se oklepu.

Tenhle temný kout duše teď na světlo vážně tahat nechci! Teď ne!

Mám ruce stále ovinuté kolem jeho krku a hlavu mírně zakloněnou, abych mu viděla do tváře.

"Myslíš, jestli by tě tatínek nehnal s řemenem v ruce, kdybychom se tam z čista jasna objevili? No, pekařský tovaryš sice nejsi, pravda, ale třeba by tě vzal na milost..." uculím se.

"Vlastně..." dodám tišeji, povolím sevření paží a nechám je sklouznout dlaněmi na jeho hruď. "Bylo by moc hezké je zase vidět." pohledem uhnu kamsi do místnosti. "Ujistit je, že žiju. A že se mám dobře. Že mám dokonce........ ženicha."

S tím posledním slovem oči znova zvednu k jeho tváři. Mírně se usmívám a v duši cítím obrovský klid. Rozvlněná hladina je najednou jako zrcadlo. Odrážíme se v ní my dva. My dva ve srubu. Rodinný portrét s mosazným štítkem. Kaštanové oči a rezavé kučery malého dítěte........

Zhluboka vydychnu. Mám pocit, že ze mě spadla tíha světa! A pokud nějaká zůstala, jsme na ni dva!

Gunter
5.3.2016
21:59:17

Zarazím se nad tím, jak mě kárá.
Ale vlastně má pravdu. Na Min jako na děvku jsem nikdy nemyslel a ty ostatní nejsou o nic horší.
Ne její dívky.

“Máš pravdu. Nezaslouží si to a družičky by to byly pěkné. A co se Heidi týče, asi by ji nejdřív hodně zarazilo, že se s nimi vůbec znám a kdyby je poznala hlouběji, pochopila by, že lidské předsudky jsou velmi zhoubné a nejspíš by mi dala pár facek, kdybych takhle mluvil.
Plácl jsem to stejně jen proto, že mi to v kombinaci s její výsostí Heidrun Velehubatou přišlo směšné.“
Vysvětlím, ale to už se soustředím na to jediné.
Vezme si matčin prsten?

Její váhání je snad ještě delší než moje hledání. V duchu zaúpím a skoro cítím, jak mi ostré hrany kamene protrhávají tvář, když ho po mě mrští.
Místo toho souhlasí.
Nadšeně!

Burácivě zajásám, že mi to projde játry až do žaludku a když se ke mně přitiskne, bouřlivě ji to oplatím. Možná až moc. Vlk je vypuštěn a já ho nekontroluji.
Vyjeme oba.
Když se dostatečně vyřádíme, chytím ji za bradu a donutím ji, aby se na mě podívala.

“Budu se muset vrátit na Křivý klíč a vše urovnat. Tohle….si nemůžu nechat jen pro sebe. Heidi by na mě najmula placeného vraha.
A ty…Co tvoje rodina….“
Napadne mě okamžitě a trochu znejistím.

Nyskel
5.3.2016
21:09:06
Mé přiblblé uculování se jen prohlubuje, když mluví dál. V hlavě mám vymeteno a všude uvnitř se mi rozlévá neskonalá harmonie a štěstí. Nikdy jsem nic podobného necítila. Je to... Chce se mi zpívat a běhat a tančit a..... chce se mi úplně všechno!

Jako kdybych se vznášela nad vrcholky stromů v letním poledni. A všecho je rozjásané a hravé.

Nad tím slovem "děvky" nepatrně nakrčím obočí. Nerada tak o dívkách přemýšlím. Vím, že jsou. Jen... nemám potřebu si to připomínat. "Takhle bys o nich mluvit neměl." napomenu ho jemně. "Obzvlášť, pokud by to měly být naše družičky! Co by řekla tvoje Heidi?" vypadne ze mě, k mému vlastnímu překvapení. A dovětek, co by si o tom mysleli mí rodiče, už pro jistotu spolknu.

Rodiče... co by vůbec řekli tomu, že mám snoubence?! A že je to hrabě z Tronje?! Tohle celé mi přijde tak bláznivé, že se tomu sama ještě zdráhám uvěřit!

Na blankytném nebi se objeví mráček. Terry je najednou podrážděný. Vlčice mě na to upozorní.

Zpozorním a přeměřím si jeho tvář. "Děje se něco? Řekla jsem něco špatně?!"

Rozpačitě se usměju nad jeho další otázkou. Tiše přkývnu.

On se na mě chvíli jen tak dívá a je vidět, jak moc mu to šrotuje v hlavě. Což dává nepřiměřeně hodně času mě samotné, abych začala děsit samu sebe, co za tím může být.

"Lituje toho? Nepůjde to, protože jsem jen dcera pekaře? Co to je? Kde je ten zádrhel?!" nespustím z něj oči, jako bych si odpověď mohla přečíst v jeho tváři. Jenže přečíst to nedokážu.

O to je to horší, když se jen tak otočí a odejde k vaku. Začne v něm přehrabovat. Rozčileně a nespokojeně. "Co...?" nejistota ve mně narůstá.

Zůstanu stát uprostřed místnosti jak přikovaná, v košilce sotva po kolena, a dává se do mě zima. Je to spíš nervozitou, než čím jiným. Cítím, jak mám v těle napnutý každý sval. Ruce sepnuté před sebou, křečovitě žmoulají jedna druhou.

Konečně se ke mně vrátí. A já už mám husinu po celém těle a mírně se chvěju.

Vpíjím se pohledem do jeho očí. "Nevypadá naštvaně. Jen vážně. Nesmírně vážně!" těžce polknu. Zhluboka natáhnu vzduch do plic, protože jsem až doteď nevědomky zadržovala dech.

... a vzápětí mi ho Terry vyrazí.

Oči mám vykulené, plné zvláštní směsice důvěry, strachu, touhy, nejistoty... Celé se to teď ve mně překulilo. "To je ono?! Tohle je ono?! Takhle to vypadá??!" hlásek té nezkažené dívenky ve mně, která věří na rytíře a jejich vyvolené, vzrušeně pobíhá okolo a nemůže téměř dýchat.

Těkám pohledem z Terryho tváře na prsten, který se zaleskl na jeho natažené dlani, a zase zpět. Na žlutém kovu se odráží světla svíček, stejně jako se lámou na zelených ploškách broušeného kamene. "Ten je krásný..." vydechnu v duchu.

A tak tam tak stojím, v tenké košilce, jako dítě, které má před sebou hračku svých snů, kterou si přálo z hloubi duše, a teď se jí bojí dotknout, aby ji neumazalo.

Přijde mi to jako věčnost. V hlavě už pištím neskutečnou radostí. Štěstím! Ale než se mi tohle všechno dostane přes rty...

Znovu se zhluboka nadechnu, protože na tohle se prostě musím nadechnout!

"Chci!" vdechnu s obrovskou úlevou. Je to úleva. Říct tohle nahlas Terrymu. Říct to sama před sebou!

"Chci a souhlasím! Moc chci!" v očích mi září snad celé hvězdné nebe.

Vypísknu. Už to nedokážu podtlačit, ten gejzír v mé hrudi. Vypísknu a mé ruce vystřelí kolem Terryho krku. Přitisknu se k němu vší silou. A už mě od něj nikdo neodtrhne! Prostě budeme muset chodit takhle! Já už ho nepustíííííím!!!!

Gunter
5.3.2016
20:15:51
"Je to pro mě nejděsvější představa svatby. I když...představa, že bys byla vůbec ochotná si mě vzít....
Myslím, že bych vydržel jakoukoliv svatbu."
Vydechnu, protože tohle je tak neuvěřitelné, že tomu prostě nemůžu pořád uvěřit.
"Nejraději bych začal pobíhat po Meleborku sem a tam a na každého vyřval fakt, že Nys a já jsme snoubenci. Opravdoví. Skuteční! Protože ona to chce!
Jenže by to asi působilo kapku cákle, když to tu tvrdíme už nějaký ten čas."


Zamyslím se nad tou Heidrun a tvář se mi roztáhne do zlomysleného úsměvu.
"To ovšem není ani trochu špatný nápad.
Vlastně bychom mohli mít celou kytici pestrobarevných družiček!"
Narážím na dívky z Masky.
"Děvky z Masky a v jejich čele ctihodná Heidrun. To by šlo, ne?"

Na okamžik mě napadne, jak by se Nys líbila Heidi a Abigail. A Hagenovi.
Co řekne Hagen, když mu řeknu, že jsem se zasnoubil?
A ještě s Vlčicí....
Nejspíš by se mu líbila.....
Možná i víc, než by se líbilo mně.....


Naježím se a Vlk ve mně temně zavrčí. Zároveň se přikrčím, protože ve mně bojuje bývalá podřízenost Alfě s nově získanými zkušenostmi.
A nechutí podřizovat se komukoliv.
Změnil jsem se.

"Jestli to opravdu myslíš vážně....tedy, jestli se mi hodláš zaslíbit...."
Zmlknu a nejistě přelápnu.
Měla by mít prsten....zásnubní.
Pokud jí žádám o zasnoubení, měl bych....
Neříkala to tak Adelheid?
Kurva, jak to vlastně říkala?


Namáhám si palici, div mi nepraskne.
Dala mi přece prsten....prsten po matce, kdybych si náhodou našel ve světě nevěstu nebo tak nějak to říkala...

Rychle se pohnu přes pokoj a začnu zuřivě hrabat ve svém vaku. Trvá mi to dost dlouho a vypadám opravdu nespokojeně.
Konečně na jeho dně najdu, co jsem hledal. Malý kožený váček a v něm prsten po matce. Schovám ho v dlani a vrátím se k Nys.

"Pokud opravdu chceš a souhlasíš s formálním zasnoubením se mnou, tak tě tímto žádám o ruku, Nys." Řeknu vážně a natáhnu s ní dlaň s prstenem.



Neklekám si, ani se jí ho nepokouším navléct. Ponechávám ji právo volby. Naprosto svobodné, ale o to zoufaleji očekávané.

Nyskel
3.3.2016
20:31:33
Nerozplynulo se to! Nezmizelo to!

Terryho tvář se najednou uvolní a vidím to tam.

Najednou jako kdyby rozkvetl. A je ještě... krásnější. "Říká se to o mužích také? Není to trochu divné? Ale Terry JE ještě krásnější. Aspoň mě tak přijde..." Sama se nad svými úvahami nepatrně začervenám. Přijdou mi tak nějak nepatřičné, ale nemůžu si pomoct. On září!

Místností se ozve můj zvonivý smích. Je to opojná směsice štěstí a úlevy. Je to zatím ještě křehké, ale misky vah se zhouply na tu správnou stranu. Aspoň myslím... Nebo spíš tiše a toužebně doufám.

"No, jestli je to pro tebe ta nejlákavější představa naší svatby, tak se ti podvolím, drahý snoubenče..." odpovím s hranou pokorou, ale culím se u toho jako pitomeček.

Pak mě ale napadne, že i když jsme si to tu odkývali, žádní snoubenci přeci jen nejsme. Nepožádal o mou ruku mého otce. Nepožádal ani mě!

"To je ale neskonale trapné, abych si o to řekla já sama, ne?" hlodá to ve mně jak hladová krysa. Teď na to ale není ta správná chvíle. Nebo možná je, ale nevím, kudy do toho!

A tak to raději obrátím ve vtípek. "Jen mě nenapadlo, že chceš vážně za družičku starou Heidrun. Neustále mě něčím překvapuješ..." pronesu naoko vážně, ale oči mi září. A jen tak zářit nepřestanou.

Gunter
1.3.2016
20:05:22
To přikývnutí ze mě sejme veškerou tíhu. Veškeré napětí a úzkost. Najednou mám pocit, že nevážím víc než prachové peří.
Pořád ještě vrtím užasle hlavou, ale ta neuvěřitelná lehkost bytí....nikdy jsem podobný pocit nezažil.
Když se zadívám do její vážné tváře a konečně přijmu fakt, že to myslí vážně, zmocní se mě rozvernost.

"Takže přece jen dovolíš Geidrun, aby nám uspořádala svatbu?" Zachechtám se a oči mi svítí jako dvě pochodně.

Nyskel
1.3.2016
19:32:01
Jeho úžas mi přijde téměř roztomilý. Jako bych mu právě řekla, že jsem stříbrný jednorožec.

Na okamžik uniknu z toho pronikavého pohledu a nejistě se pousměju.

Jeho vousy mě zalechtají na dlani.

Oči znovu zvednu a mám pocit, že to obrovské ve mně ještě dál roste. Do obřích rozměrů. Má to barvu duhy a chuť medu. A je to....... nádherné!

Teď se na něj dívám už s naprostou a bezpodmínečnou důvěrou a........... láskou. Co jiného by to bylo? To uvnitř mě?

Pomalu přikývnu. Bojím se promluvit. Jako by se tohle všechno mohlo rozplynout.

Gunter
1.3.2016
19:16:33
“Změnila ses….“ Opakuji šokovaně a snažím se plně pochopit význam toho, co řekla. Moc se mi to nedaří. Nebo se spíš s posledními zbytky sil snažím držet svého skálopevného přesvědčení, že ona ke mně nic necítí. Tedy kromě bratrských citů.
Jenže to tak není.
Zjevně.

To něžné pohlazení mě úplně odzbrojí a na chvíli mi vyžene z hlavy úplně vše.
Zůstane jen okouzlené prázdno.
“Nys….“
Na víc se nezmůžu. Zachytím její ruku za zápěstí a po chvíli váhání ji políbím do dlaně.

Vlk vříská a vyje ve smyčce dlouhého pevného provazu.
Nemůžu ho pustit.
Ne poté, jak napjatě se prve odtáhla, když jsem to líbání kapánek přehnal. Tedy on.
Tahle stránka u ní v pořádku ještě není. Cítím to všemi póry.
Zatímco se mnou cloumají emoce a potlačovaná vášeň, ryze tělesná touha...ona si mě prohlíží spíše s užaslým zájmem.
Jako by sama byla překvapená tím, co řekla....

Takže pokud bych se na ni teď vrhl, nejspíš by se vyděsila a utekla. A mohl bych všechno pokazit.
To nesmělé, úchvatné a neuvěřitelné cosi, co se tu začíná rodit.

Propletu prsty s jejími a zkusím ve tváři vykouzlit stejnou něhu, která sálala z jejího pohlazení.
“Chceš, aby to nebyla hra, Nys? Opravdu si přeješ, aby naše zasnoubení bylo skutečné?“ Zeptám se tiše a jemně odfouknu vlasy z jejího čela.
Opatrný, jako bych zacházel se vzácným drahokamem.

Melwin
1.3.2016
18:44:57
Nespokojeně našpulím pusu. "A to čekáš, že se mi ten duch bude promenádovat před nosem jen kvůli tomu, aby ti udělal radost?!" zakroutím hlavou.

"Takhle to nefunguje." pronesu vědoucně. I když o tom vím vlastně úplný kulový. Ale aspoň jsem, narozdíl o ní, jednoho viděl. Takže je jasný, že z nás dvou jsem ten zkušenější já! Aspoň v duchaření... ehm...

"To nevím. Já nejsem stopař. Ale pan Gunter tohle bude určitě vědět. Je výbornej lovec! V Pírku měl tu nejlepší reputaci." dodám, abych svým slovům dodal váhu.

"Neměl jsem moc čas to zkoumat, ale ten srnec byl pořádnej kus, takže nic malýho to bejt nemohlo." mudruju dál a bezděčně drbu Nestora na hlavě. Pak se na něj podívám.

"No, možná kdyby měl pan Soter v kotcích takovýhle krasavce, mohlo by to bejt i od psa. Ale málokdo chová dogy k lovu, ne?" podívám se na Coru. V tomhle teda přehled nemám. Jen jsem viděl pár loveckých smeček, když k nám přijeli pánové na hon, a byli tam samí kokři nebo ohaři. Doga ani jedna.

Nyskel
1.3.2016
18:36:42
Teď už nemůžu couvnout.

A jestli vybuchne, spálí mě na popel! Už se totiž nemám za co schovat.

Jsem to jen já.
To nejhlubší, nejupřímnější, nejzranitelnější já.

Utápím se v jeho pohledu a je mi vidět snad až na dno duše.

Vnímám každý záchvěv, který se v něm odehrává. Je to jako otevřené stavidlo, kterým ke mně proudí... on.

Nejistota. Šok. Strach. Ale i naděje a vzrušení. A to vše tak silné, že se mi skoro podlamují kolena.

Bolí to. Ano, má zoufalá hra na sourozence. A přitom zpočátku tak nevinná. To ona mi pomohla najít si k Terrymu cestu. A nejadnou to má být slepá ulička?

Ucítím pevný stisk na ramenou a je ve mně jen malá dušička. Mám strach. Ne z něj, ale z toho, že se to teď zvrtne. Jako jazýček vah, který se kdykoli může zhoupnout na tu nesprávnou stranu.

Jeho stisk bolí. zarývá prsty do mé kůže. Na okamžik se mi mihne ve tváři bolest. A já ji přijímám. Jestli je to to, co odčiní všechny ty polopravdy a závoje předstírání, které jsem kolem nás obestřela já sama. Nechtěně a přesto tak pečlivě.

Polknu, ale pohledem neuhnu. "Já se změnila... Ty jsi mě změnil..."

Má ruka se bezděky natáhne k jeho tváři a něžně po ní přejede. Jako by mohla zahladit to všechno...

Cora
26.2.2016
22:32:32
Netrpělivě třepnu rukou.
“Koho, u všech ďasů, zajímaj lokajové!
Ptám se na duchy! To je přece jasný! Nebo něco jinýho, divnýho!
Na koních ve stáji a kuchtících nic divnýho není.“
Potřesu znechuceně hlavou, ale srnec mě zaujme.
“Jako fakt? Srnčí je výborný! To bych si dala. Ale kdo by ho, prosím tě, tady v lesích zadávil? Medvědi tu určitě nejsou a vlci? Myslíš, že tu jsou fakt vlci?“ Přeměřím si ho zamyšleně.

Gunter
26.2.2016
22:17:28
Klopí hlavu a já to rázem vidím všechno černě a přemýšlím, co z ní vypadne. Jako by se po podlaze plížily černé stíny zvolna ke mně a hrozily mě pohltit.

Kurva! Co jsem zase vyvedl?
Co jsem řekl?
Odvrátí se ode mě definitivně?
Odejde, protože jsem to nenechal být? Protože jsem se nespokojil s tím, co pro ní jsem a vrtal do toho?


Zajíknu se.
Podívá se na mě a já málem uhnu před jejím pohledem. Jen tak. Z čiré zbabělosti.
V tu chvíli jsem zbabělý.
Rozklepaný z toho, co mi řekne.
A řekne.

Rozklepu se ještě víc a chvíli na ní zírám s výrazem ubohého blbého. Naprosto šokovaný.
Přeslechl jsem se.
Jasně.
To je ono.
Slyšel jsem, co jsem chtěl slyšet. Po čem jsem toužil a prahl.
Moje vlastní hlava si se mnou šeredně zahrává.
Tohle přece nemohla říct.
Jasně, že ne.
Idiote, prober se.
Halooo! Vstávat! Začínáš blouznit!


Dívá se mi do očí tak naléhavě, že mám husí kůži až na prdeli.
Kurva, fakt se mi to nezdá?
Byla by….
Šťastná….
Kdyby….
To byla pravda?
Jako fakt?
Jako snoubenka?
Opravdická?
Moje?
Ty krááávo!


“Žádné hry? Žádné předstírání?“ Zachraptím.
“Ty bys chtěla, aby….
U všech bohů proč? Říkala jsi, že mě máš ráda jako bratra a bratři se obvykle se sestrami nezasnubují.“
Vybuchnu a na rtech mě pořád pálí ten polibek.

Sestry také svoje bratry takhle nelíbají…. Dojde mi s výjimečnou pohotovostí a najednou opětuji její pohled se stejnou naléhavostí jako je ta její.

“Změnilo se něco, Nys?“ Zeptám se a moje ruce sevřou její ramena.
Značně pevně, možná až hrubě.
Tohle je, kurva, mooc důležitý!

Melwin
23.2.2016
20:32:09
Cejtim, že je trochu naježená. A asi je to i kvůli mně, aspoň myslím. Ale nakonec otevře dveře a nechá mě projít dovnitř i se psem.

Ještě mě bezděky napadne, jak rád by pan Gunter lovil. A kdo ví, jestli už vážně neloví. Přijde mi, že Nyskel každým dnem taje jak jarní sníh.

Kianga se dál tváří jako ebenová socha. Fakt z ní jde... respekt.

Usadím se na jedné ze stoliček. Zvědavě si změřím nejdřív Kiangu a pak Coru. "Co zase mezi sebou maj?" Tázavě zvednu obočí, ale nevypadá to, že by mi Cora chtěla něco vysvětlovat.

Roztržitě se podívám na Coru. "Jako co?" heknu nechápavě. "Viděl jsem spoustu služebných, lokaje, který zapaloval louče na schodišti, Torgeho, koně ve stájích, kuchtíka... Měla jsi na mysli něco jinýho?" optám se. Vážně netuším, jestli někam míří.

"Jo a taky statnýho srnce, kterýho nesli do kuchyně. Asi bude zejtra k večeři. dodám postřeh, na kterej jsem si ještě vzpomněl. "Bylo ale zvláštní, že ten srnec byl zadávenej a přitom nepotrhanej. Ale možná lovci vyplašili nějakýho osamělýho vlka v momentu, kdy ho ulovil. Což je zvláštní, protože v ten moment je vlk obzvlášť nebezpečnej.

A pak si vzpomenu na Nyskel. Obrovskou, rezavou vlčici. Kdyby ta zadávila srnce, rozhodně bych jí ho brát nechtěl, fakt!

Nyskel
23.2.2016
20:21:12
Mluví mírně a přesto mi to zní, jakoby mě káral tím nejpřísnějším tónem. Jeho oči zlatavě pableskují a utichající touha brnká na struny mně samotné.

Mám chuť se k němu znovu přitisknout a pokračovat tam, kde jsme skončili. Ale jeho vážný pohled mě zarazí.

Provinile sklopím hlavu. Trápím ho. A trápím i sebe! Je to jako prokletí! "Proklínám tě, Darkine!!!" zaúpím v duchu snad už potisící.

Chci to ale zlomit! Musím to zlomit! Už kvůli Terrymu. Kvůli sobě. Kvůli přistavěnému dětskému pokoji ve srubu. Kvůli rodinnému portrétu s mosazným štítkem. Kvůli nám...

Znovu zvednu pohled a zadívám se na Terryho. Necouvnu. Kvůli nám nesmím!

"Protože..." hlas se mi zadrhne. Polknu a trochu si odkašlám. Znovu se mu zadívám do očí. Zaslouží si to! Zasloužíme si to oba!

"Protože bych byla moc šťastná, kdyby... to byla pravda." dodám tiše, ale můj pohled se dál vpíjí do jeho.

Cora
23.2.2016
20:05:21
"Jasně, že se o sebe dokážeš postarat! Pán je dokonalej hrdina, nepotřebuje, aby se o něj někdo staral!" Odrknu teď už fakt popuzeně.
A já si o něj dělala starosti! Rázem jsem kyselá jak šťovík.

On ale rychle vezme zpátečku a začne si všímat psa. Dokonce schválí můj plán, vzít ho s sebou.
"Dobře, půjdeme dovnitř." Pokusím se to zvládnout a otevřu dveře.
"Jasně, že má dávno jiný starosti než svýho sluhu. Nejspíš už dávno loví svý snoubence pod sukněma a nic jinýho neřeší." Pokrčím rameny a počkám, až projde dovnitř.
"Tak pojď, Nestore. Potřebujeme tě." Pobídnu psa a když vběhne za Melem dovnitř, tiše zavřu dveře.

Kianga krátce vzhlédne a když k ní doga doběhne, pohladí ji vážně po hlavě.
"Je dobré, že je tu černý pes. Velmi dobré." Pronese svým hlubokým hlasem a podívá se na mě způsbem, z něhož mě mrazí.
"Co je zas?" Zavrčím, ale ona se jen tiše dívá a neřekne nic.
Nestor krátce, hluboce vyštěkne a pak se posadí vedle Kian.

"Viděl jsi po cestě něco?" Otočím se na Mela, protože zírat na ztichlou Kiangu očividně nemá smysl.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10]  [11]  [12]  [13]  [14]  [15]  [16]  [17]  [18]  [19]  [20]  [21]  [22]  [23]  [24]  [25]  [26]  [27]  [28]  [29]  [30]  [31]  [32]  [33]  [34]  [35]  [36]  [37]  [38]  [39]  [40]  [41]  [42]  [43]  [44]  [45]  [46]  [47]  [48]  [49]  [50]  [51]  [52]  [53]  [54]  [55]  [56]  [57]  [58]  [59]  [60]  [61]  [62]  [63]  [64]  [65]  [66]  [67]  [68]  [69]  [70]  [71]  [72]  [73]  [74]  [75]  [76]  [77]  [78]  [79]  [80]  [81]  [82]  [83]  [84]  [85]  [86]  [87]  [88]  [89]  [90]  [91]  [92]  [93]  [94]  [95]  [96]  [97]  [98]  [99]  [100]  [101]  [102]  [103]  [104]  [105]  [106]  [107]  [108]  [109]  [110]  [111]  [112]  [113]  [114]  [115]  [116]  [117]  [118]  [119]  [120]  [121]  [122]  [123]  [124]  [125]  [126]  [127]  [128]  [129]  [130]  [131]  [132]  [133]  [134]  [135]  [136]  [137]  [138]  [139]  [140]  [141]  [142]  [143]  [144]  [145]  [146]  [147]  [148]  [149]  [150]  [151]  [152]  [153]  [154]  [155]  [156]  [157]  [158]  [159]  [160]  [161]  [162]  [163]  [164]  [165]  [166]  [167]  [168]  [169]  [170]  [171]  [172]  [173]  [174]  [175]  [176]  [177]  [178]  [179]  [180]  [181]  [182]  [183]  [184]  [185]  [186]  [187]  [188]  [189]  [190]  [191]  [192]  [193]  [194]  [195]  [196]  [197]  [198]  [199]  [200]  [201]  [202]  [203]  [204]  [205]  [206]  [207]  [208]  [209]  [210]  [211]  [212]  [213]  [214]  [215]  [216]  [217]  [218]  [219]  [220]  [221]  [222] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.