abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Jak to tenkrát bylo ::
družina
stránkovat po:  
 

Susi Hunt
24.2.2017
21:37:07
Pohled na ty dva bolí. Vrací vzpomínky. A přeci je mi s nimi dobře…nebo alespoň lépe. Už nechci být sama. Ne teď.

Uzavírám skupinu a mlčky kráčím až k táboru. Nevím, co dalšího bych řekla. Vlastně mám sama o čem přemýšlet. Třeba o těch dvou. Kdo jsou a co tu dělají? Kam jdou? Neptám se – zatím mi stačí dívat se a poslouchat. Vnímat jejich energii.

V táboře se posadím – z vlčí podoby nespěchám. Dost možná v ní hodlám setrvat. Jen nakloním hlavu na stranu a přihlížím probíhajícímu rozhovoru.

Keran
17.2.2017
21:13:48
Usměju se na vlčici očima. Vidím, že ji něco velmi trápí. Nemluvím ale o tom, ani to nijak nenaznačuju. Jestli mě léta zkušeností něco naučili, tak trpělivosti, obzvlášť když jde o bolestivé vzpomínky.

"Rád tě poznávám Susi."

Při pohledu na netrpělivého Airica se rozosměju.
"Ano, ano, vždyť už jdeme."

Jdu první, a oba vás pomalu vedu k táboru. Je to vlastně jen malá čistinka s ohništěm s dvěma spacími vaky.

Proměním se do lidského a vytáhnu z křoví skrytý batoh a začnu se v něm hrabat.
"Hmm, vypadá to, že už tu mám pouze zásoby sušeného masa. Já myslím ale, že naše střetnutí si zaslouží honosnější hostinu.

A taky přece musíme oslavit tvůj úspěch."
mrknu na Airica.

"Skočím něco nalovit. Ujmeš se zatím šlechetného úkolu a budeš dělat Susi společnost?"

Airic
11.2.2017
11:34:49
Taky se přikrčím, když slyším vlčici - Susi, jak se nám představí. Já vím, že je... ale já jsem vážně nemohl nic dělat. Kdybych mohl uteču...

Jenže ona pak řekne, že půjde s námi. Nadšeně vyskočím na nohy. Radostně zavrtím ocasem. Je to dobře, nikdo by neměl být sám. Já už nejsem a je to úžasné.
Frknu a nedočkavě popoběhnu, podívám se po vás:
"Tak jdeme?" popoháním vás.

Susi Hunt
11.2.2017
8:34:16
Přikrčím se a můj pohled potemní – tohle se poslouchá těžko. Opravdu těžko.
„To je strašné.“
Bleskne mi hlavou - ta tři slova jsou víc myšlenkou než vyřčenou větou.

„Já jsem Susi.“
Představím se na oplátku. A znovu je tu ta nejistota. Vědomí toho, kým jsem, je samo o sobě bolestivé. Moje jméno bolí…protože není úplné. Ne, když nemám smečku. Nevím, co dělat. Ale to štěně, vypadá tak …přátelsky a odhodlaně…a to i přesto, že mu někdo tak příšerně ublížil.

„Dobře…půjdu.“
Souhlasím po chvíli.

Keran
7.2.2017
9:50:49
Překvapeně zamrkám, když jse vlčice místo sebe začne strachovat o Airica.
Chci odpovědět, ale Airic je ale pohotovější.

A Airic mě znovu překvapí. Nejistě, ale řekne co se mu stalo. Jiní by se z toho spamatovávali i roky. V duchu se pousměju. A pak, že nejsi úžasný.

Povzbudivě na Airica mrknu a jemně, skoro až otcovsky, ho šťouchňu čenichem.

Pak se otočím zpátky na vlčici.
"Myslím, že všichni si víme vzájemně pomoci, i ty nám, i my tobě. A pozvání na jídlo pořád platí."

Airic
5.2.2017
17:29:58
Jsem opravdu rád, že se Keran nezlobí. To by mě vážně mrzelo.
Zůstávám sedět, nechci vlčici poplašit. Vděčně se na Kerana podívám. Nepochyboval jsem, že jí bude chtít pomoct, a jsem za to moc rád.

Když vlčice položí svou otázku, jen se přikrčím. Zahanbeně skloním hlavu. Zůstávám ale na místě, i když se přibližuje.
"Já vím, vypadám strašně..."
Trhnu sebou, když si uvědomím, že jsem to "řekl", že jsem si to jen nemyslel, jak jsem původně chtěl.

Pak ale udiveně a překvapeně natočím hlavu na stranu.
"Vždyť ty potřebuješ pomoct..." vydechnu.
Podívám se tázavě na Kerana.
Mám ji to říct?
Co si o mě bude myslet?


Znovu nejistě pohlédnu na vlčici.
"To... to Khaldan... jeden chlap... držel mě v kleci tři roky...
Ale Keran mě zachránil. Už je to dobré."
ujišťuji ji a pohlédnu na Kerana s opravdu velkým vděkem a obdivem.

A pak zase na ni.
"Jsem Airic.
Půjdeš s námi?"
nejistě zavrtím ocasem.

Susi Hunt
5.2.2017
16:58:24
Když se objeví další vlk, trhnu sebou. Je to ještě štěně…a je na tom příšerně. Přikrčím se a dlouze si ho prohlížím. Nakonec k němu udělám několik nejistých kroků.
„Co se ti stalo?“
Trpím, jako by ta zranění byla moje.
„Můžu nějak pomoct?“
Zajímám se. Skoro to vypadá, že rozhovor před chvílí vůbec neproběhl. Na chvíli zapomenu na svou bolest….

Keran
5.2.2017
16:10:40
Chvíli stojím, přemýšlím co odpovědet. Vlčice vypadá, že si prošla mnohým, a že to nebyli nejpříjemnější zkuženosti..

Airicův příchod mně ani nepřekvapil. Na jeho místě bych nejspíš taky neuposlechl.
Laskavým pohledem přejdu z Airica na vlčici, ale zatím se pořád nepřibližuji. Airicovi naznačuji totéž.

"Ano, samozřejmě ti pomůžeme.. jestli budeš chtít.

Mé jméno je Keran. Kousek odtud máme tábor i s jídlem."


Opravdu doufám, že si vlčice nechá pomoci. Nesnesl bych pomyšlení, že by další z našeho druhu zahynul a já nemohl udělat nic pro jeho záchranu.

Airic
1.2.2017
19:40:15
I já, ukrytý v křoví, sleduji, co se děje. Nebezpečí nehrozí, jak vidím, to ale neznamená, že je všechno v pořádku. Vlastně nic není v pořádku, jak to tak vypadá.

Vím, že jsem měl poslechnout Kerana a vrátit se do tábora, teď ale na to nemyslím. Myslím na to, že vidím - vlčici. Je to úžasné. Je to vlastně jen několik hodin, co jsem si myslel, že jsem sám. Sám svého druhu. Pak se jako zjevení objevil Keran, můj hrdina, a teď ona.

Jen mě bolí, jak vypadá. Muselo se jí stát něco strašného.
Přemůže mě jak zvědavost, tak touha pomoct. A tak pomalu vylezu s křoví. Nejistě vrtím ocasem.

No, taky nevypadám nejlépe. Černá srst celá rozježená, holá místa na bocích s jizvami po popáleninách, z toho jedna ještě čerstvá, hubený, na pravou zadní tlapku, která je divně zkroucená, nedošlapuji. Pomalu se přibližuji, nakonec se v bezpečné vzdálenosti posadím. Zvědavě natočím hlavu na stranu.
Pomůžeme ti... že ano? podívám se na Kerana.

Susi Hunt
1.2.2017
19:16:38
Přikrčím se, když se ozve ten hlas. Je to zřejmé - je to jeden z nás. Zvednu k němu hlavu a bodne mě u srdce – už není žádné „nás“.

Hodnou chvíli váhám. Nevím, co dělat. Jak reagovat. Přešlápnu.
Ne…nejsem.
Přiznám. Čistě pro případ, že to není zřejmé z toho, jak vypadám. Matná srst, propadlé boky. Špinavá. S bolestí vepsanou i do tváře vlčice. Do jejich očí.

Keran
1.2.2017
0:22:07
Projede mnou vlna vzrušení.
Nejenom vlk.. vlčice..

Běžím rychle, ani nekontroluju, jestli šel Airic opravdu zpátky do tábora.

Ucítím, že jsem hodně blízko, tak na chvíli zastanu a porozhlídnu se z křoví.
Teď už jsem ji videl - vlčice, zmatená a osamělá..

Pomalu vylezu z křoví abych ji nepolekal a oslovím ji po vlčím.

Jsi.. jsi v pořádku?

Susi Hunt
31.1.2017
22:50:03
Zavětřím. Na kratičkou chvíli mi srdce poskočí radostí. Na kratičkou chvíli si myslím, že se blíží někdo z našich…že někdo přežil, že se vrací, aby mě našel. Skončil to utrpení. Aby zase bylo my. Nejistě vyštěknu …a pak mi dojde, že nikdo z našich nepřichází. To se nestane.

Neuteču, zůstanu stát na místě. Zmatená a ztrápená. Vždyť, kde by se tu vzal další vlk…další vlci? S hlavou mírně nakloněnou čekám, kdo se objeví.

Mac Tíre Spiorad
31.1.2017
22:38:46
A tak se v tomhle přátelském a přívětivém lese schyluje k setkání tří vlků. Setkání dost pravdě osudovému.
Vlci potřebují smečku. I těm samotářům, kteří dávají najevo svou nezávislost a samostatnost, smečka chybí. Ví to. Cítí to, když usínají, vnímají to, když se budí.

Tihle tři byli do teď sami. Různou dobu a z různých důvodů. Dva už sami nejsou.
Budou nakonec tři?

Keran letí lesem směrem, odkud zazněl ten žalostný zvuk. A on, stejně jako Airic, který se drží za ním tiše a nenápadně jako stín, brzy zachytí pach, který je navádí. Pach dalšího Vlka.
Vlčice.
To si uvědomuje Keran, Airic nemá ty zkušenosti.
A i Susi ucítí je.
Dva Vlky...

Airic
31.1.2017
22:32:53
I já celý ztuhnu. Bolí to. Ta cizí bolest bolí skoro až fyzicky. Stáhnu uši dozadu a ocas mezi nohy. Celý se třesu. Než se stačím vzpamatovat, než stačím vůbec nějak zareagovat, ozveš se ty.

"Ale..." kníknu, ale to už ty vyrážíš. Chvíli jen tak nerozhodně stojím, hlavu střídavě otáčím k táboru a směrem, kam jsi odběhl. Nejistě přešlápnu, pak potřesu hlavou a pomalu a opatrně vyrazím za tebou. Co když... co když je tam nějaké nebezpečí? Musím za tebou...

Keran
31.1.2017
22:28:00
Ani nepamatuju, kdy jsem takhle dováděl. Směju se, tvoje radost je opravdu nakažlivá. Radost, že po tak dlouhé době už konečne nejdem sám..

Pak ztuhnu. Žalostné zavytí mě ze všeho vytrhne a štěnecí roztopašnost je najednou pryč. Nastražím uši a snažím se přijít na to odkud se vytí ozývá a zavětřím.
Může to být.. další vlk?

"Airicu, vrať se zpátky do tábora. Přijdu za tebou. Jdi!"

Pak nečekám už ani vteřinu a rozběhnu se za vytím.

Mac Tíre Spiorad
30.1.2017
20:41:50
Keran a Airic

Dovádíte, ňafáte po sobě a poskakujete kolem sebe... no, jako malí. Airicova radost a hravost je opravdu nakažlivá. Jako by chtěl dohnat všechny ty dny, měsíce a roky v kleci. Dobu, kdy nebylo z čeho se radovat.

A pak to přijde.
Zvuk, který vás oba doslova přimrazí na místě.
Zavytí tak plné bolesti, hoře a smutku, že se vám postaví každý chlup na těle a srdce i žaludek sevře.

Susi Hunt
30.1.2017
6:28:35
Jak žít život, když každý den…každá hodina i vteřina bolí? Každé nadechnutí, každá myšlenka. Nejde to a to, co mám, není život – je to utrpení. Tolik bych chtěla klid a mír. Čistou, prázdnou hlavu. Tolik bych chtěla zapomenout. Ale to nejde. Zemřít a zapomenout by byla slabost – slabost, kterou si ti, co za mě zemřeli, nezaslouží.

A tak jsem tady. Žiju. Nádech za nádechem. Vteřinu za vteřinou. Sama v lese.

Sama? Zvednu hlavu a zavětřím. Slyším je – štěkot. Veselý a dovádivý štěkot. Ten zvuk zabolí. Teď už je to nesnesitelné. Ještě horší než na začátku. Srdce mi poskočí, útroby se sevřou. A bolest je ještě o trochu větší. Neudržím se a bolestně zanaříkám, abych se vzápětí trochu napřímila a svou bolest vykřičela celému světu v podobě hlasitého, žalostného zavytí.

Mac Tíre Spiorad
29.1.2017
20:43:55
Susi
Je to už nějakou dobu. Měsíc, dva? Těžko říct, nechce se ti počítat. Je jedno, jak dlouho to je, bolest se nemenší, je stále stejná, spalující, stravující, temná jako noční obloha pod mraky. Bez jediného světýlka jediné hvězdičky, bez klidné a vznešené záře Luny. Bez světla, bez naděje.

Jediná bolest, která pominula, je ta fyzická. Zranění se zacelila, stopy zmizely. Ty, které by byly vidět. Ty, které vidět nejsou, jen tak nezmizí.

Les.
Vždycky jsi ho milovala, vždycky byl pro tebe domovem...
Domov, i to slovo bolí. Není už žádný domov. A les je jen les. Místo, kde jsi. Sama se vzpomínkami, výčitkami svědomí, s bolestí. Nechceš, aby to bylo jinak. Snad jen nebýt by bylo lepší.

Les.
Na rozdíl od tebe plný života. Jako vždy. Úžasný. Ale ani to nevnímáš. Vlastně je ti jedno, co se kolem tebe děje. Na co být opatrná, proč si dávat pozor?

Zarazí tě až ten štěkot. Veselý a dovádivý. Hravý.
Vlci.
Dva.
Vlci jako ty...

Airic
29.1.2017
19:56:10
Tenhle "zákeřný" útok jsem nečekal a tak jen překvapeně vykviknu, když po mě tak skočíš. Rychle se ale vzpamatuji a nehodlám ti zůstat nic dlužen.

Já taky ne!

Je celkem obdivuhodné, jak dokážu vesele štěkat a zároveň po tobě chňapat tlamou a ještě kolem tebe poskakovat ve snaze ti uhýbat. Do tohle dovádění se pustím opravdu s vervou a naplno, no jako štěně.

Keran
16.1.2017
1:04:33
Neodpovím, pouze se v duchu usměju. Ty na to jednou přijdeš..

Doběhnu na konec aleje chvíli po tobě a dělám, že se snažím popadnout dech.
Teda, tys mi dal. Holt, už nejdem nejmladší.
Pak jakoby popadnu druhý dech a připravím se na skok.
..ale nenechám se jen tak porazit!

Pak bez dalšího varováni skočím a snažím se kousnout tě do tvého ocasu, který ti jen jen že neodletí.

Airic
7.1.2017
9:38:35
"Nejsem.
Jen jsem si to moc přál, tak moc jsem to chtěl..."
vysvětluji a zní to hodně spokojeně.

Výzvě k závodu neodolám. Rozběhnu se a letím s větrem o závod. Jazyk vyplazený, uši sklopené dozadu a ani chromá tlapa mě nebrzdí, k tomu, abych byl opravdu rychlý, stačí bohatě zbývající tři.

Líbí se mi to. Tak moc se mi to líbí!
Jak mi vzduch hvízdá kolem uší, jak ho cítím ve svém kožichu.
Líbí se mi to tak, že si ani nevšimnu, že ty do závodu nedáváš všechno.

A tak jen spokojeně frknu, když tě předběhnu a když pak, jako první, doběhnu na konec aleje, začnu nadšeně poskakovat jako nezbedné štěně a ocasem vrtím tak vehementně, až by se jeden bál, že mi snad upadne.
"Vyhrál jsem, vyhrál!"

Keran
5.1.2017
1:36:18
Oči mi jiskří štěstím.
"Né Airicu.. to ty jsi úžasný. Já ti pouze ukázal cestu, ale přejít po ní jsi musel sám. A zvládls to na poprvé!"

Šťouchnu do tebe čenichem.
"Pojď."

Chvíli tě vedu houštím, ale pak se před námi otevře ůzka, no dlouhá alej stromů.
"Tak schválně, kto bude první?"

Šibalsky na tebe mrknu a rozběhnu jse mezi stromy. Běžím volným tempem, ale samozřejmě hraju, že do závodu dávam vše.

Airic
3.1.2017
19:48:50
Pořád kolem tebe nadšeně poskakuji a má radost nezná mezí. Prostě se to povedlo! Beze strachu, vzteku a zloby.
"Ty jsi tak úžasný...!" neskrývám svůj obdiv.

Když vběhneš do lesa, jsem ti okamžitě v patách. Tak na všech čtyřech jedna chromá tlapka opravdu tak moc nevadí a nebrzdí, jako jen na dvou.
Jak tě tak následuji, nasaji čenichem okolní pachy a zatetelím se blahem.
Les.
To je taková nádhera, vnímat ho jako vlk...

Mac Tíre Spiorad
3.1.2017
19:38:22
Keran
I když se sám oddávám meditaci, koutkem oka tě pořád sleduju. Vidím, že s tím bojuješ i když je to pro tebe zjevně velice těžký úkol. Věnuju ti povzbudivý úsměv, ale nedodávám slova. Tohle je něco, s čím se musíš vypořádat sám.
Jaké ale bylo pro mě překvapení, když si se zrazu zjevil ve vlčím. Bez strachu, pouze z číré touhy a radosti být vlkem. I když jsem toužil aby se ti to povedlo na poprvé, ale bál jsem se v to doufat. Už jsem se pomaly chystal na povzbuzujíci řeči, že je v pořádku, že to nezvládneš na poprvé, že to budeme skoušet dál a že v tebe věřím.
Tvoje štěstí se přenese na mě a já nemůžu jinak, než se od štěstí rozesmát.

„Ja ti říkal, že to dokážeš. Jsi úžasný Airicu.“ Myslím to vážně.

Nechám se olíznout a směju se dál. Podrbu tě za ušima a pak taky skočím do vlčího.
/Hele, co tak malý výlet? Myslím, že je načase ti trochu provětrat kožich./

Vběhnu mezi stromy a čekám jestli mě budeš následovat.

Mac Tíre Spiorad
21.12.2016
17:43:18
Pokračování...
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.