"Já rozhodně." Odpovím na dotaz Nyskel a zvědavě pozoruji ji i Minnie. Je vidět, že je Min znepokojená z průběhu lovu a nejspíš i z toho, co se stalo. Nemyslím si, že by nějak zvlášť litovala Půlkrysu. Přece jenom také nebýval k jejím děvčatům zrovna nejjemnější, spíš jde o celkový dojem, který dnešní den zanechal.
A možná....možná opravdu rozuměla mé touze nechat Nys prožít lov tak, jak ho zažívám já.¨
Bavil jsem se s ní o tom a svěřil jí i to, že Nys není ani zdaleka tak ráda Vlkem jako já sám.
A možná....
Možná má své vlastní důvody, které mi zůstávají skryté.
Těžko říct.
Naslouchám odpovědi Nyskel a když Min vážně přikývne, odpovím na její předcházející otázku.
"Počkáme, podle mě to nebude trvat dlouho. Mel šel pro jídlo a jak znám jeho i jeho praktičnost, nejspíš se pro Coru staví."
Pak už se dívám na Nys a moje pozornost patří jen jí.
Doslova se vpíjím očima do její tváře.
"Mrzí mě to, Nys. Nesmírně."
Jen tiše přikývnu, když mě Minnie ujistí, že o Tinu je postaráno.
Bezděky se zvednu a přejdu k tácu s pohoštěním. I když nejsme ve srubu, přirozeně ty dvě vnímám jako návštěvu.
"Dá si někdo čaj?"
Musím se zaměstnat, abych přišla aspoň trochu na jiné myšlenky. Jenže Minnie mě nenechá.
Podívám se na ni vážným, unaveným pohledem. "Otrávená asi není to správné slovo... Spíš unavená a... znechucená." odpovím a cítím, že má nabroušenost ještě úplně nepřešla.
Minnie za sebou tiše zavře a pokyne Kian, aby se posadila. Pak se otočí k Nyskel a Gunterovi a unaveně se usměje.
"Cora tu ještě není? Pak se určitě stará o Tinu. Je to hubatice, ale je velmi starostlivá, nenechá ji bez pomoci. Co se povinností týče, je přímo vzorná. I když má kolem všeho plno řečí.
Nemusíš si dělat obavy. Navíc to není žádné vážné zranění. Spíš bych si myslela, že se bude potřebovat pořádně prospat.
Asi na ně počkáme, ne?" Dodá a když Gunter přikývne, podívá se znovu na Nyskel.
"Nejsi otrávená, jak se ten lov ošklivě zvrátil? Doufali jsme s Terrym, že to bude fantastický zážitek a zatím....."
Neupejpá se.
Chybí jen málo, abych radostí nevejskla.
Melwin.
"Zdarec!" Vyhrknu nadšeně, zatímco von pokukuje po Tině.
Kapku provinile.
"Klídek, chrápe jako když ji do vody hodí. Jak se majzla do tý hlavy, tak jí bolí a chtělo se jí spát. Na jídlo neměla ani pomyšlení...
Ale klidně ji tu něco nechej, kdyby se vzbudila do hladový." Ukážu bradou na stoleček a doufám, že půjde dál a že si třeba všimne, že mám fakt radost, že ho vidím a že jsem si dala sakra práci, abych se mu líbila.
Koketně pohodím vlnitou hlavou.
Tváří se, jako by za všechno mohl on. A mé svědomí je už černé jako tér!
Vyrazí ke mně a já mám najednou obrovskou potřebu ho obejmout. Schovat se v jeho náruči. Možná by to stačilo. V tu chvíli by byl celý Melebork jen nedůležitá kulisa. Byli bychom jen my dva. Spolu...
Vstanu... ale nestihnu udělat jediný krok, když se ozve ťukání.
Zoufale se na něj podívám. Potřebovala jsem to obětí tak moc! Sakra!
Rozpačitě se otočím zpátky k zrcadlu. Pozoruju svůj nakvašený výraz. Huh... dost děsivý pohled!
Jakmile se ovšem otočím na právě přicházející Minnie, je pryč. Další maska. Milý, byť trochu unavený úsměv. I před Minnie potřebuju předstírat. Tak nějak mě to samo nutí.
"Kde je Cora?" optám se, aby řeč nestála. "A co Tina? Nemám se o ni postarat?" navrhnu dost nesmyslně. Já to totiž neumím, ale spíš jsem se oklikou potřebovala optat, jestli se o Tinu postaral už někdo jiný.
"Cora..." připitomněle se uculím, aniž bych o tom věděl a nemůžu z ní oči odtrhnout.
Když se mi to konečně podaří, skouzne mi pohled na Tinu. Leží na posteli, už převlečená, a vypadá jak mrtvá.
"Je... v pořádku?" špitnu ke Coře. "Donesl jsem jí něco k jídlu." dodám a pozvednu talířek, aby bylo zřejmé, co tím myslím. "Vedle asi nepůjde, tak aby tady něco... no... jako měla, kdyby dostala hlad." téměř šeptám, abych ji nebudil. Je dost zřízená.
Jistě.
Je mi jasné, že za vším je Soter a Melebork a provinile sklopím hlavu.
Kdybych se s nimi kdysi nezapletl, nebyli bychom teď tady, ale někde úplně jinde.
Třeba bychom hledali Silenku nebo navštívili Křivý klíč nebo její rodiče.
Při té myšlence mě zamrazí.
Příjemně.
Její provinilý pohled to jen umocní. Stoupnu si a zamířím k ní, abych ji pohladil po hlavě a zkusil to všechno nějak napravit, když se ozve klepání.
"Dále!" Brouknu kysele a pak zamířím ke dveřím, abych je otevřel, protože mě napadne, že je to Mel s jídlem.
Mel ne, ale služebná a jídlo rozhodně nese.
Pustím jí dál a než za ní stačím zavřít, zahlédnu na chodbě Minnie s Kiangou.
"Právě včas." Usměju se na ně přátelsky a otevřu dveře dokořán, aby mohly obě pohodlně vejít.
Tina se převleče a okamžitě sebou plácne do postele.
"To se ani neumyješ?" Bafnu na ni pohoršeně, ale odpovědi se mi nedostane. Očividně je dokonale utahaná.
"Tak fajn, zabavím se sama." Zamumlám.
Mám pocit, že nemůžu ke Gunterovi vlítnout hned, že by to bylo nezdvořilý. Taky se potřebujou převlíct.
Abych se zaměstnala, rozčesám si znovu vlasy, až se mi vlní v lesklejch vlnách po zádech a pak začnu svý obvyklý kolečko po pokoji. Ode dveří k oknu.
Klepání je jako spása.
"Jen se neupejpejte." Huknu v domnění, že je to nějaká služka nebo Minnie.
Služka nadšeně přikyvuje.
"No, páni, tak to byla ona, určitě. Přesně tak vypadá. Světlovlasá žena, celá bledá v nádhernejch modrejch šatech.
Třeba ji taky uvidíš!"
Dojdete k pokojům a ona na tebe nechápavě koukne.
"Já přeci vím, vždyť vám tam uklízím. Mám to na starosti."
Zatváří se trochu zklamaně, když zamíříš vedle a přidrží podnos břichem o dveře, zručně a pohotově a rázně zaklepe.
"No, byla to ženská v modrejch šatech, jak jsi nám ji popisovala..." odpovím zamyšleně. "Teda jako v tom snu!" dodám okamžitě, aby sis snad nemyslela něco jinýho!
To už zahýbáme k pokoji. "Tady to je." poznamenám úplně zbytečně. Ona musí vědět, kde je kdo ubytovaný.
Ještě se ohlédnu bezděky za Cořinýma dveřma. Ale možná už tam jsou, holky. I když Tina...
"Měl bych jí něco donýst, ať tam není o hladu. S tou hlavou se určitě na válečnou poradu nepohrne." bleskne mi hlavou.
"Ty tohle vychystej vevnitř, já tohle vezmu vedle..." řeknu služce a rychle narovnám na jeden talířek pár chutnejch kousků.
S těma vyklouznu z předpokoje, kterej je teda taky mojí ložnicí, a zamířím ke dveřím. Nějak mě to tam táhne samo...
Zaťukám a počkám, až se zevnitř někdo ozve. Nemůžu jim tam vlítnout jak prase do bukvic, uprostřed převlíkání.
I když představa to není vůůůbec špatná... "Prasáku!"
Žádná odezva. Zřejmě se příliš soustředí na svůj obraz v zrcadle.
Ani se nedivím, také mi její tvář připadá zajímavější, než můj zarostlý, zamyšlený ksicht.
Přemýšlím, jestli mám dorážet dál, a moc jistý si tím nejsem.
Vlastně vůbec.
Vlastně bych uvítal, kdyby se vrátil Mel. Nebo přišla Minnie. Nebo kdokoliv.
Nepřichází....
Osmělím se.
"Máš na to jiný názor? Chtěla bys raději klid?
Mám se s nimi sejít jinde?" Zkouším to zaraženě.
Služebná potřese zamítavě hlavou a zklamaně si povzdechne.
"To já nevím. Já ho včera v noci neviděla. Ani jsem neslyšela, že by ho v noci viděl někdo jiný. Jako včera.
Já ji viděla jen párkrát. A vždycky to byla jen chvilka. Takovej zlomek vteřiny, víš.
A jak teda vtom snu vypadala?
Nebo to snad byl muž, ten duch?" Vyzvídá dychtivě služka.
Služebné, která po tobě beztak pokukovala, se rozjasní tvář.
"Vážně?
A co se ti o něm zdálo? Byla to ona? Žena v modrém?" Vyzvídá oči navrch hlavy.
"Třeba to sen vůbec nebyl!" Navrhne rozrušeně.
Zavrtím hlavou.
"Ne, nechtěl. Když neuvidím nikoho z nich po zbytek života, budu šťastný.
Jen jsem řekl, že by to bylo užitečné. Možná se tam později vypravím sám nebo vůbec ne....použiji jen svůj vlčí instinkt a dostanu se do hlavy třeba Byrrovi. Snadno zjistím, jestli jsou všichni na hradě. Důležitější je, abychom si všichni promluvili a utřídili si myšlenky." Dodám a víc to nerozpitvávám, je vidět, že Nyskel je v mizerné náladě.
Vděčně kejvnu a zmizím na chodbě. Ufff... "Zdálo se mi to, nebo tam bylo vážně tak dusno?!"
Hodím to za hlavu a peláším dolů, do kuchyně. Když míjím chodbu, na které má dveře Cora s Tinou, na okamžik přibrzdím. Jako bych doufal, že už půjdou. Ale je to jedno. Čím dřív budu dole, tím dřív budu zpátky.
Dole v kuchyni si netrpělivě naporoučím, co všechno chci. Výsledkem je slušná hromada jídla i pití. Pošlou se mnou jednu služebnou, aby mi pomohla.
Shodou okolností je to ta, co nám ve sklepě vyprávěla o duchovi. Což mi připomene náš noční zážitek.
"Tak jak to jde?" prohodím nenuceně. "Víš, že se mi dneska o tom duchovi zdálo? No o tom, jaks o něm mluvila posledně." utrousím, jakoby nic a čekám, jestli z ní něco nevypadne.
Jo, pan Gunter by mě pochválil, že využiju každý příležitosti k tomu, abych něco vypátral. "A co teprve Cora..." zatetelím se v duchu.
Kývnu na Mela a unaveně se ušklíbnu.
"Řekl bych, že bys klidně mohl zaběhnout do kuchyně a poprosit je o svačinu pro....pět až šest lidí. S Min nejspíš dojde i Kianga." Uvědomím si.
"Hlad máme nejspíš všichni."
Počkám, až Mel odejde a pak se znovu pátravě zadívám na Nys.
"Tak jak? Hostina nebo jeskyně?"
Ještě chviličku počkám, aby to nebylo trapný. Ale pan Gunter říkal, že máme přijít. A já jsem tady.
Opatrně strčím hlavu dovnitř.
Nyskel se čančá u zrcadla a pan Gunter sedí na zemi. "Proč, herdek, sedí na zemi?!" znejistím. Ale nakonec se protáhnu dovnitř. Nebudu přece stát ve dveřích.
Kousek popojdu a rozpačitě se rozhlídnu. Jsem tu první. Tedy kromě "domácích".
"Nemám něco donýst? Jako čaj nebo něco malýho k jídlu?" nabídnu se rychle. Jednak by to mohlo přijít vhod ostatním, tedy včetně mě, a druhak bych tu aspoň nekřenil...
Plácám se vtom.
"Půjdeme do jeskyně nebo půjdeme na hostinu?" Zeptám se opatrně, protože ona tak trochu vypadá, že mě v příštím okamžiku pokouše, což by nemuselo být až tak neproveditelné.
Než se začnu vyptávat dál, přeruší nás jemné ťukání a Nyskel se začne okamžitě věnovat svým vlasům.
Systematicky.
Ženská! Zaječí to ve mně, ale pak můj pohled zněžní.
Je toho na ni příliš a drží se statečně. Až moc...
Možná kdyby na sebe nebyla tak přísná, bylo by pro ni ledacos jednodušší.
A moje utěšitelská náruč je připravená. Sakra!
Terryho argumenty jsou trefné... ale také příííšerně otravné! Vím, že má pravdu. Samozřejmě. Ale já teď nechci slyšet pravdu. Chci... no... já ani nevím co chci! Což mě popudí ještě víc.
Otočím se na něj a chvíli ho pozoruju, s nespokojeným, rozladěným výrazem.
"Proč mě nechápe?!" zakňourám v duchu. Vlastně ani přesně nevím, co by měl chápat, ale měl by!
"Samozřejmě, že půjdeme!" zavrčím nakonec. "Protože to je jediné rozumné a správné a protože..."
Nesmělé ťukání na dveře přeruší vodopád nakvašených slov. Ještě že tak. Už jsem protivná i sama sobě.
Zmlknu a podívám se na Terryho.
Mel. Víme to oba.
Otočím se k zrcadlu a věnuju se úpravě svého povadlého účesu. Potřebuju se trochu sebrat.
Pokrčím rameny.
"Taky nemusíme. Těžko nás někdo může nutit....A večeři nám klidně donesou sem, pokud o to požádáme. Akorát, když tam nepůjdeme, nebudeme mít žádné informace, co se tam děje a jestli jsou opravdu všichni na hostině a nehrozí, že nás budou následovat..."
Zahledím se před sebe a chvíli přemýšlím.
"I když....pokud se napojím na Vlky, nejspíš to dokážu zjistit. Ovšem stav případné opilost jen tak neposoudím.....
Veškeré informace naleznete na FB události a zdejším fórku.
Export jeskyní
Psaní do jeskyní bude dnes (30.6.2022) vypnuto. Nejjednodušší způsob byl vyřadit všechny postavy z dobrodružství, tak se nedivte :-)
Do 31.7. lze žádat o export dobrodružství v tomto fórku. Jakým způsobem tak činit je napsáno v nejstarším příspěvku fóra.
Harmonogram konce
* Zakládání nových jeskyní bylo již vypnuto.
* K 30.6. bude vypnuto psaní příspěvků do jeskyní.
* Do 31.7. si lidé budou moci žádat o export své jeskyně.
* Od 1.8. bude vypnuto psaní víceméně kamkoliv (s výjimkou fórka ke srazu). Termín bude ohlášen nejpozději v srpnu.
* Po srazu a rozloučení změna Abarin.cz na statickou stránku s infem do expirace hostingu.
* Po skončení hostingu přesměrování DNS na Andor.cz.
Na Andoru jsme všichni vítáni, byl založen stůl Abarin.cz, kde se můžete zdržovat.
Pracujeme na vytvoření skinu "Abarin.cz" pro Andor, abyste si po přechodu připadali "jako doma".
Minnie za sebou tiše zavře a pokyne Kian, aby se posadila. Pak se otočí k Nyskel a Gunterovi a unaveně se usměje.
