abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Čtyři kousky amuletu ::
družina
stránkovat po:  
 

Michel
21.8.2011
22:52:16
Zrak zvednu od počítače jen jedenkrát. A to tehdy, když se Míša v mém těle uvelebí na sedačce.

“Příště bych doporučovala spíš židli… lépe se z ní zvedá,“ svá slova doprovodím lehkým pousmáním.

Není to výtka, to ani v nejmenším. A Míša sám brzy pozná, že tělo obdařené trojitým požehnáním přeci jen vyžaduje poněkud zvláštní zacházení.

Pak však stočím pohled zpět k počítači, ještě chvilku klapu do klávesnice.

“No vida, tady to je…“ okomentuji dílem pro sebe i pro vás tři.

Oči se rozletí po řádcích, abych za klasickou várkou osobních vzkazů nalezla to, co všichni nedočkavě očekáváme.

“Rolf píše, že zatím neměl moc času, aby se na to podíval, ale podle všeho je to kámen z žezla jakého si věštce či mudrce Hakinsona, jehož kmen byl poražen zvláštní jednotkou VI. Legie někde poblíž Osla. V jedné římské knize je zmínka o pohřbení dvou z úlomků z roku 75 a římská jednotka v Norsku je prý sama o sobě dost zajímavou věcí. Římani se podle všeho o tyhle kameny dost zajímali, získali je je a dva z nich poslali jinam.“

“Slíbil zkusit najít víc…“


Uzavřu své krátké sdělení. Jsme o něco chytřejší, ale ne o moc a v řešení naší situace nám to příliš nepomáhá, byť máme alespoň dobu a směr, kterým se zaměřit. Chvíli zůstávám zamyšleně hledět na monitor.

“Napíšu mu, že máme kámen celý.“
“To by ho mělo přimět, aby se na to vrhnul a odsunul ostatní věci stranou, pokud je to jen trošku možné.“


Těžko říct, zda to bylo určené vám a nebo jen přemýšlím nahlas, protože vzápětí se na vás otáčím.

“Souhlasíte?“
“Někdo něco proti, nebo jiný nápad?“


Rozhodnost mne zjevně neopustila a nechat situaci tak, jak je nyní opravdu nemíním, pokud to bude jenom trošku možné.

Zdeňka
13.8.2011
8:55:06
Jsem sice zvědavá, a to velmi zvědavá - koneckonců, týká se to dosti intenzivně i mě. Ale přesto se neodvažuji přiblížit se ke stolu a nakouknout do pošty paní domu. I když se jedná o mail, přesto jde o soukromou poštu.

A tak postávám opodál, sleduji Michele, jako bych se snažila vyčíst z jejího obličeje a z výrazu její tváře obsah mailu a vypadám trochu napjatě a velmi nervózně a velmi zvědavě. Žmoulám si ruce, netrpělivě / trpělivě vyčkávám, a jsem zticha.

PJ - amulet
10.8.2011
23:12:55
Jak vidno z obrazovky, Michele nepatří mezi osoby na internetu nečinné a neznámé, i když email kontrolovala jistě dosti nedávno, opět se již sešla slušná kupka nové pošty. A kupodivu jedna obsahuje v kolonce odesilatele i ono (pro vás nyní kouzelné) slovíčko "Rolf"

Po otevření na vás dýchá směsice ne zrovna dokonalé češtiny s angličtinou, místy si email vypůjčuje slovíčko i z němčiny. Email obsahuje nezbytné "zdvořilostní" fráze, pokud tak můžeme označit onu osobní část komunikace mezi otcem a matkou nenarozených trojčat. Na druhou stranu to rozhodně není zamilované vrkání sedmnáctiletého itala, jistá německá chladnost i věkova vyzrálost je tu opravdu znát.

Vás však samozřejmě především zajímá, zda se vyjádřil i k dotazu Michel na dva kamenné fragmenty, které od něj Michel a Helen dostaly. A světe div se, vyjádřil.

... Ohledně těch kameny: Já neměl moc času na to koukat, ale přesto nalezl toto. Především podle tvaru štěpení kamene asi dva fragmenty chybět ještě, ale ty těžko nalézt tady. Muj collegue Dieter našel v římská kniha poznamku z rok 75 o dva obsidian k pohřbeni. To vypadat jako tyhle dva kusy co ja dal tobě a Helen. Ja sdravit ji. Podle te pověst to ulomky z žezla ein vestec ci mudrc Hakinson. Zda se, že on a jeho kmen či bande byl poražen někde okolo Oslo v Norsku svlaštní jednotkou VI.legie . Ja nechápat dosud proč tam římská jednotka plul, ale velká vážnost kamenům davana. Já nevědět, kam se dalši kamenokusy poslaly ale asi wirklich daleko. Ja poslat dalši informace jak ja mit čas je najít, řimská jednotka v norsko je dost zajimavá topic. "

Po tomto odstavci je už email víceméně na konci. Následují další nezbytné věty osobního charakteru, ale nic, co by vás v tuto chvíli nějak zvlášť zajímalo.

Helen
22.5.2011
21:27:06
Jako poslední, zatoulaná ovce následuji mamkou-Míšou vedený zástup do knihovny. Zcela mlčky s pohledem zabodnutým do země ke špičkám svých nohou... vlastně těch Zdenčiných. Spíš než smutně, vypadám zamyšleně, cestu nejspíš téměř nevnímám, po schodech stoupám po zvyku...

Až v knihovně se proberu k životu. Krátce pohlédnu na mamčino tělo, zničeně se klátící na gauč a rychle následuji mamku ke stolu.
"Jak by asi reagoval chlap na zážitek s porodem..?"

Ke stolu se postavím z boku, do monitoru nevidím. Nejspíš i mně jsou známy nějaké základy slušnosti a soukromí.
Zatímco napjatý zvuk rozvlní tiché mručení laptopu a do klávesnice je vyťukáváno heslo, otočím se na Zdeňku. Nijak se nenažím skrýt, že si dívku - své tělo - se zájmem a zamyšleným leskem v očích prohlížím. Následně sklopím zrak zase ke své momentální fyzické stránce. Nejspíš, abych zabila čas. Abych nemusela prázdně zírat do zdi, hypnotizovat pohledem u počítače stojící osobu, či počítat ubíhající vteřiny a ubíjet se netrpělivostí a obavami, jejichž směs zvedá mou náladu k bodu varu.
Abych nekřičela...

Studuji se.
Vyčkávám.

Zdeňka
22.5.2011
17:31:30
Ani já nevypadám, že by se mi teď chtělo mluvit a nebo mít nějaké připomínky. Vypadám tak nějak ztraceně a zamyšleně - ostatně tak trochu jako každý z nás, svým způsobem.

Jsem tak ponořená sama do sebe a svých myšlenek, že i další krásy domu, které bych normálně obdivovala a prohlížela si se zájmem míjím tak nějak bez valného povšimnutí.

Když dojdeme na místo, nemám odvahu se bez vyzvání posadit, a tak zůstávám stát a stále beze slova čekám, jaký výsledek přinese Michelina činnost na notebooku.

Míša
22.5.2011
11:41:02
Když dorazíme, žuchnu sebou do sedačky. Ne, opravdu se mi nechce zůstat stát, tak nějak mě nezvyklá zátěž v podobě budoucích dětí zmáhá. To teda bude léto - jestli s tím nezvládneme něco udělat.
Neříkám nic, jen s nadějí vzhlížím k paní domu. Ostatně je to na ní, aby nám sdělila, jestli tedy odpověď na její poslední mail přišla a pokud ano, co z toho plyne pro nás.
Prostě se mi ani mluvit nechce. Chápu, že situace je těžká pro nás pro všechny, stále mám ale tak nějak dojem, že jsem dopadl nejhůř. Svěřit se ale nahlas se svými chmurnými myšlenkami mi nepřijde jako dobrý nápad.

Michel
20.5.2011
14:13:04
Nevypadá to, že by kterýkoliv z vás chtěl cokoliv dalšího poznamenat nebo měl dotazy, které je třeba zodpovědět.

“Dobře,“ přikývnu tedy, spíš pro sebe.

A pak se otočím a vracím se do domu. Projdu francouzským salónkem i halou v egyptském stylu, abych vzápětí zdolala schodiště. Před sochou Bastet se zastavím jen na kratičký okamžik a pozdravem bohyni je tentokrát spíše nepřítomným přikývnutím, ale i to svědčí o tom, nakolik zafixovaný tenhle zvyk mám. Zbytek schodiště vystoupám po jeho druhém křídle, než když jsem Zdeňku a Míšu vedla k jejich pokojům.

Vezmu za dvoukřídlé dveře a před námi se otevře pohled do rozlehlé místnosti, jejíž stěny jsou obehnány regály z tmavě hnědého dřeva přetékající knihami. Dýchne na nás vůně dřeva, kůže a knih. Nachází se tu pohodlně vypadající kožená sedačka a dvě křesla stejného designu spolu s nižším stolkem, též z tmavého dřeva. Vše umně zdobené vyřezaným decentním reliéfem. Najde se tu i starobyle vypadající psací stůl s malou lampičkou a židlí nejspíše ze stejného období. Na něm je odložen notebook a otevřená kniha.

Neomylně zamířím právě k psacímu stolu, otevřu notebook, zapnu ho a nacvakám heslo a čekám, než přístroj naběhne. Je to otázka okamžiku. Vzápětí už spouštím poštovního klienta a čekám, zda pro mne bude mít žádané překvapení. U stolu stojím, myš nepoužívám a pozornější si mohou všimnout i toho, že ke psaní používám všech deset prstů. Můj pohled je soustředěný, upřený na monitor.

Michel
2.5.2011
19:16:36
A já jsem ten hříšník, kterém to stojí... :-(

Omlouvám se, ale v době kolem poslední státnice fakt nebylo moc času a teď pomalinku dávám do kupy všechny resty nejen na Abarinu. Tedy slibuji, že se vynasnažím během tohoto týdne sebrat zbytky chuti hrát a napsa Michel :-)

Míša
2.5.2011
17:22:41
Já bych taky hrála ;)

Zdeňka
2.5.2011
10:07:49
Já jsem pro pokračování :-)

PJ - amulet
2.5.2011
9:45:52
MH: Jak mi sdělila naše krásná Helen :p , ocitáme se v akutním ohrožení černou listinou. Takže prosím o vyjádření zda chcete v této jeskyni pokračovat. Děkuju :)

Zdeňka
3.3.2011
9:50:59
Nemám k tomu nic. Nebo to aspoň vypadá, že k tomu nemám nic. A nebo to aspoň vypadá, že pokud k tomu něco mám, nemíním to pro teď nijak ventilovat.

Jsem schopná a ochotná překousnout bez jakéhokoli komentáře a výrazu i ono "zlatíčko".

A tak jen přikývnu a následuji paní domu - která, i když v jiném těle jednoznačně paní domů dle jednání zůstává - bez poznámek a připomínek.

Míša
2.3.2011
21:24:21
Vytřeštím na Michel oči, když mi sdělí, že její tělo, které nyní obývám já, nenosí jedno, ale hned tři děti. Ono to v důsledku celkovou situaci zase až tak nemění, ale mě to přesto celkem vykolejilo. Tedy jestli můžu být vykolejený ještě víc, než už jsem.

Nadechuji se, abych něco řekl, ale nakonec si to rozmyslím. Ne, že bych toho na srdci a tím pádem na jazyku neměl plno, ale když tak pozoruji Michel - sebe - raději mlčím. Tolik autority bych u sebe asi nečekal.

Helen
23.1.2011
18:29:34
Mámina reakce mne donutí zastavit - respektive strnout na místě - a tiše, s respektem ji sledovat. Tvářím se všelijak: provinile, překvapeně, nerozhodně. Nejspíš nejsem zvyklá poslouchat takovýto tón od cizích lidí. Jen občas hodím nakrátko očkem po Míšovi.

Po slovech, určených tentokrát na moji adresu - ač ne jen pro mé uši - jen tiše přikývnu. Bez jediného pípnutí. Na další slova se jen pousměji: jsem připravená ji následovat. Tentokrát už bez nějakých dohadů o tom, co a jak.
Alespoň těch verbálních.

Michel
21.1.2011
12:40:56
Heleninu poznámku k Míšovi jsem buď nepostřehla, nebo jsem se rozhodla na ni prostě nereagovat. Jeho slova však již ignorovat nelze. Zpražím své tělo přísným pohledem, z kterého je snadné poznat, že cosi z řečeného mi nebylo ani trochu po chuti.

Nechávám omladinu za svými zády diskutovat a přicházím ke schodům. Však ani má trpělivost není nekonečná. A pohár právě přetekl. Otočím se tedy k vám:

“Tak dost…“ pronesu poměrně klidně, přesto nekompromisně .

“Ty se přestaň rozčilovat,“ upřu pohled na Míšu.

“Těhotenství je vždycky poněkud riziková záležitost. Zvlášť v mém věku a tím spíš, že na svět nepřijde jedno, ale hned tři děti. Nedoporučuji Ti jim ublížit. Jakkoliv…“

Seznámím obyvatele mého obtěžkaného těla se skutečnostmi, které mu, zdá se, unikly. Ze všeho nejvíc připomínám lvici, která varuje, že pokusí-li se někdo ublížit jejím mladým, bude se muset vypořádat s ní. A pak stočím pohled na Helen, respektive Zdenčino tělo.

“Zlatíčko, nevím, jestli mu chci říkat vůbec něco. Musím se podívat, jestli odepsal na můj poslední e-mail. Podle toho se zařídíme.“

Seznámím s dalším postupem nejen svou dceru. Já sama v tuhle chvíli žádný konkrétní plán nejspíš nemám, ale tak či onak se náš postup bude odvíjet od informací, které z nějakého důvodu považuji za zcela zásadní. A ty by měly být k dispozici snad během pár chvil.

“Máte k tomu někdo něco, nebo můžeme jít?“

Přehlédnu vás všechny tři čekajíc na Vaše otázky, pokud nějaké budou.

Zdeňka
20.1.2011
22:55:48
Když jdou Michel a Míša do knihovny... i když se stále nemohu tak docela srovnat s tím, kdo z nich je kdo, jdu taky.

Poslouchám, co kdo říká a navrhuje. Argumenty Helen jsou neopominutelné. A logické.
Ale mě samotné se těžko navrhuje, když já to nebudu, ten či ta, co bude muset tuto akci provést - ani ta, kdo bude psát mail, ani ta, kdo bude telefonovat.

"No... Helen... má pravdu," zamumlám pak. "I kdyby odpovídal na maily ihned - a asi ví, jak rychle pan Rolf odpovídá... zabere to čas a... a pokud by se vůbec takovým mailem zabýval a nemyslel by si, že byl psaný v... ne zcela příčetném stavu... tak to bude chtít slyšet a ujistit se - víc osobně než mailem. Takže telefonem nebo přijet..." nezbývá mi, než souhlasit s již nadneseným. I když z toho moc nadšená nejsem.

Helen sice neoslovila mě, ale i já se nad její otázkou zamyslím. Ale nevyjadřuji se. Nejspíše nejsem z těch, co by chtěli rozhodovat a první vyjadřovat své názory.

Helen
20.1.2011
21:33:54
“Mejlem se budem domlouvat čtyři dny..!“ Zakňučím zoufale. Evidentně mi takové zdržení není zrovna po vůli. Komu by vlastně bylo..?
“A stejně by chtěl volat. Kdo by věřil mejlům. Takovým… divným.“
„Já být na jeho místě, bych si myslela, že se druhému někdo hacknul do pošty.“
Uvažuju nahlas, krče přitom rameny.

“Rolf je němec,“ odvětím na Míšovo křepčení suše.
“Umí ale česky.“

“Buď to položí a přijede se podívat, co se mamkou děje…“
„Nebo se to pokusí pochopit a bude chtít mluvit s mamkou. Tou opravdovou.“
„Co přesně… Kolik přesně mu toho chceme říct..?“


Obrátím se prve na Míšu a pak na mamku.

Míša.
16.1.2011
17:30:27
Stane se, že dva lidé uvažují stejným způsobem, potvrzením toho jsou i má další slova: "Já nevím... a nebylo by lepší mu napsat email ? Já.. neříkám že to ... sním ... mám dělat .. po telefonu jako... ale prostě..... on Vás... nebo tedy tohle tělo.. zná a já asi nemůžu s cizím chlapem mluvit způsobem, jaký se očekává od ... no prostě jako někdo, kdo nosí jeho dítě ... Rolf... to není čech co ? "

Následuju paní ... pána... chjo... domu dovnitř a následně do knihovny. Snažím se moc nemyslet na chůzi, zdá se, že čím méně na vyrovnávání nečekaných pozic těžiště myslím, tím lépe to jde.


Michel
14.12.2010
23:59:37
Otočím se po Zdeňce a věnuji jí poněkud nechápavý pohled. Opravdu mi nedochází, v čem se to, co nyní nadnesla, liší od mých vlastních úvah. Ale pak nad tím jen zavrtím hlavou a pokračuji do domu.

Dneska jako by se celý svět zbláznil! Cizí děvče v těle mé dcery mne bude přesvědčovat mými vlastními argumenty o kdo ví čem vlastně a obyvatel mého těla trojčí ze setkání s otcem toho nadělení, s kterým se tahá v břiše... A nebyla by to moje Helen, aby si nepřisadila.

Začínám mít pocit, že mi z toho praskne hlava. A tak raději dělám, že jsem nic neslyšela a odhodlaně pokračuji do knihovny. Třebas Rolf už stihnul odepsat na můj poslední e-mail a ani nebude třeba mu volat. Což podle všeho stejně není moc dobrý nápad...

Helen
26.11.2010
16:15:14
"Přeeeesně ten," přitakám Míšovi na jeho dotaz hned poté, co utichne, zvědavě a zamyšleně si ho přitom prohlížeje.
"Rolf je v poho," vyhrknu ze sebe ani ne tak pokus o uklidnění, jako spíše prosté konstatování.

"A po telefonu to přece dělat nebudete." Dodám suše, ovšem tiše, dávajíc si pozor, aby to neslyšela Michel, pohodím rameny a povzbudivě na něj mrknu. Jeho paniku nesdílím.
Nebo je to pro mne jen minimální překážka v tom, dostat se zpátky do vlastního těla..."..a vytoužené Itálie!"

Debaty o (ne)rozbitelnosti kamene si moc nevšímám. Ve svých letech - tedy v těch původních, ne těch, na které teď vypadám - budu mít asi trochu jiné zájmy, než tvrdost kamenů a tak by mi nezbývalo nic, než přihlížet. Místo toho se obrátím na patě a vydám se zpátky do domu za mamkou a Zdeňkou.

Zdeňka
13.9.2010
9:41:53
Usměji se skoro omluvně, a skoro omluvně pokrčím rameny. Chvíli přemýšlím, jestli se vyjádřit, ale pak se odvážím.
"Ano... ale právě proto, že se opracovává štípáním znamená, že je křehký. Je ostrý, tvrdý - ale křehký. Jako sklo," upozorním paní domu. Sice i tón mého hlasu je trochu omluvný, že se odvažuji nesouhlasit s jejím názorem, tím spíše v jejím vlastním domě, i když zrovna teď jako paní domu nevypadá, když není ve svém těle.

Následuji ostatní do domu.
Tak nějak jsem značně nejistá a nesvá, když se Míša tváří tak šokovaně - ale nějak teď nevím a nenapadá mě, jak mu pomoci a jak ho podpořit a co mu říci uklidňujícího... A tak neříkám dál už nic.

Míša.
2.9.2010
13:44:00
V mé tváři se objevuje šok. "Tenhle otec?" poukazuju na břicho. "Tomu přece nemůžeme volat, ne takhle, já ... já přece nemůžu hrát někoho, s kým .. spal. Co když... to přece nejde!"

Když však Michel vyráží do domu, jdu za ní, nezdá se, že bychom ještě něco vyřešili tady venku.

Michel
20.8.2010
14:02:10
Prohlížejíc kámen vypadám, že Míšova slova nevnímám, ale není tomu tak. Na mou nabídku až na Helen nikdo nijak zvlášť nereaguje, pominu-li dotaz na to, kdo je to Rolf. Což je v tuhle chvíli stejně spíše nepodstatné. Zdenčina naivní slova mne však přeci jen donutí reagovat i na tuhle část diskuse:

“Obsidián se po tisíciletí upravuje do požadovaného tvaru štípáním. Dělali se z něho čepele obětních nožů, je ostřejší než ocel… vlastně je to sklo. Sopečné sklo.“

Osvětlím, proč mám nemalé pochybnosti o tom, že se kámen, jež kamenem až tak úplně není, nemůže nárazem poškodit.

“A Rolf je především archeolog. Snad bude vědět víc…“ vyslovím přání, které je nejspíš vlastní nám všem.

A pak vyrazím zpět do domu v očekávání, že mne budete následovat.

Helen
10.7.2010
22:52:35
Šokovaně nadskočím. Můžou za to hlasy mého odcizeného těla a Míši. To první, protože slyšet vlastní hlas cizíma ušima je prostě… divné. Divné na jakékoliv zvukové nahrávce, tím hůř takhle naživo.
To druhé, protože jestli jsem vůbec zvyklá na něčí křik, tak Míšův to rozhodně není.
Zabrzdím. Když vidím, jak se mamka žene ke kameni jako hurikán, nechám ji, sama přistoupím jen pomalu a opatrně, abych se sama mohla na vlastní oči přesvědčit, že Zdenčina slova nejsou pravdivá.

Ne, že bych si nepřála, aby byla… ale to by asi člověk chtěl už moc. Zklamaně vzdychnu a zahanbeně zarazím pohled do země. Evidentně jsem na žádnou z těch možných nechtěných výsledků ani z daleka nepomyslela.

“Rolf?“ Zvednu oči k Míšovi, aby mi sjely k jeho vyboulenému břichu.
“Budoucí táta, dopovím malinko rozpačitým tónem. Raději se obrátím na Zdeňku

“Nějak se to udělat musí...“ Zamračím se na ni v odpověď.

“Mami..?“ Otočím se nakonec na Míšu prosebně. Jestli je možné o tom šutru něco zjistit, a dostat nás… mě z tohoto… této bubliny zpět do mého těla, proč ještě otálet?

Zdeňka
6.5.2010
13:32:40
Okamžitě se zastavuji a vzdávám se své představy se na spojený kámen podívat zblízka, když je u něj teď taková tlačenice a zajímá se o něj současně Michel i Helen. Sice se obávám, že na něm moc nevykoumají - ale sebekriticky si musím přiznat, že já nejspíše taky ne.

Když Michel tak vyjede na Míšu - i když co se týče těl, je to vlastně naprosto naopak... zatvářím se značně nesouhlasně. Ale mlčím. Venkoncem - ona je paní domu. Navíc někdo, na koho se jen tak nerozkřikuje. I když si nemyslím, že by měla nárok se rozkřikovat na Míšu... Jenže - v téhle situace jednáme každý prostě tak, jak umíme. A musím přiznat, že nic z toho nebylo zatím nic moc.
"Takovéhle věci se jen tak nerozbíjí..." odtuším pak.
Nevím, odkud to beru. Ale myslím si to. Kdyby se rozbily, bylo by to příliš... příliš jednoduché. Míša poprvé použil to přirovnání, magické kameny, a magické kameny, a vůbec magické předměty se prostě takhle jednoduše nerozbíjejí, to ví všechny legendy a pověsti.

Na návrh Michel přikývnu hlavou. Lepší nápad nemám. A pokud se podaří o tomhle... tomhle předmětu něco zjistit, jedině dobře. Tonoucí se stébla chytá, a každý nápad přijde vhod.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6]  [7]  [8]  [9]  [10] 
Liraell


 


 


 

Liraell


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.