abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Tam u nás, na Rusi  ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Belilo   Postava není přítomna 8.5.2021, 23:14:19
Dvounožky se pošťuchují. Ještě je zcela nechápu. Třeba proč jedna z nich vylezla několikrát za sebou na ten samý strom. Poprvé jsem si myslel, že tam má něco schovanýho. Podruhý, že toho bylo víc a nebo že to tam zapomněl. Ale potřetí? Ten samý navíc plácne jiného do zad. Asi pozdrav. Jestli takhle plácneš mě, oplatím ti to. A mám delší drápy než ty.

Běžím koním po boku. Naštěstí je nijak moc neženou a já se nemusím přemáhat. Taky zatím nemůžu běžet nijak moc blízko. Ty pytle kostí, co na nich jezdí se spolehlivě dokáží k smrti vyděsit i vlastního stínu. Natož mě. Asi by mi dvounožky nepoděkovali, kdyby zbytek dne strávili sbíráním svých věcí po širokém okolí. O tom, že by museli jít po svých ani nemluvě.

Jen občas kouknu po dívce. Tváří se pořád stejně kysele.

Ale proč? Byl jsem u ní, když se bála. Pomáhal jsem jí ze všech sil. Takový dobrý maso jsem jí ulovil a jen malý kousek jsem si vzal pro sebe. A ten batoh. Ty věci. On za to může že se vysypal. Měl se zašněrovat. Nemá věrné věci, že jí tak snadno opustili. To jako kdyby mě utekl ocas. Ona za to může. Měla si ho zavázat. Já se jen snažil pomoci. Ona se nezlobí na mě. Nemá důvod. Zlobí se na sebe a na batoh. Zlobí se na sebe, že se na mě zamračila a teď se bojí, jestli to nepřehnala a nepřišla o moji náklonost. Tak to je. Nemůžu jí v tom nechat. Musím vymyslet jak jí naznačit, že se na ni už nezlobím a že jsem jí odpustil. Není vhodné, aby se takový velký a krásný tygr, jako já, zabýval takovými malichernostmi.

Černý les se mi nelíbí a chatrč ještě méně. Je úplně jiná než srub. Čiší z ní smrt. Tady bych nespal ani kdy venku padaly žáby.

Pak ucítím pach jiných koní. Někdo se blíží. Dle zvyku zalezu do hustého křoví a připravím se k útoku. Nač jim ukazovat vše. Čepel proti čepeli je jedna věc. Tygr v zádech zase jiná.

Ale není to potřeba. Moje dvounožky se s těma cizíma znají. No, moje. To je zatím trochu přehnané, ale za čas, až si je ochočím...

Vůdcové se spolu baví. Mě ale zajímá jiná věc. Tři z nich znám.

Původně jsem si chtěl celou tu skupinu obejít a možná malinko postrašit, ale myslím, že to za mě zvládne ten tmavý les. A navíc. Musím si chránit Věrenicu, aby se mi mohla omluvit.
 
  Rosomák   Postava není přítomna 4.5.2021, 23:08:28
Jedu v partě Jevpatie na svém koni. Ráno jsem se moc do diskuze nepletl, měl jsem divné sny, velmi divné. Nyní mi stačí, když kůň pode mnou drží krok s celou skupinou.

Při cestě jsme narazili na další udatné reky kteří se zřejmě s naším chlebodárcem znají. Pokývnu jim a dál jedu... a samozřejmě pracuji na nové básni... tolik cti nas jednom místě se tak často nevidí.

--
Mh
Omlouvám se, účasnil jsem se měsíční soutěže v psaní, trochu mě to vyčerpala a tak jsem tu neby. Budu pokračovat.
 
  Věrenica   Postava není přítomna 16.4.2021, 22:35:44
Posbírám své věci a narvu je zpět do vaku. Mlčím a moc se nerozhlížím. Jen co mám možnost, vypadnu ven. Zacvičím si. Opláchnu se. Osedlám svého koně. Tygrovi se vyhýbám. Fakt že jde s námi, doprovodím pouze zaskřípáním zubů. Už zase se tvářím nepřístupně.

Mlčení mi vydrží, až k lesu…konkrétně k chatrči.

Yadova reakce mě překvapí. Trochu zmateně se rozhlédnu po ostatních. Nechápu, co se stalo.
Co to dělá?
Jsou to roky.
Nikdo tu nebude?
Koho hledá?
Mohl znát nějaké z těch dětí?

Popoženu koně o něco blíž k domku. Cestou se natáhnu a chytím uzdu Yadova koně.
Kdo ví, co tu žije…ještě se vyplaší a uteče.
Napadne mě.

Vážně nevím, co dělat. Ohlížet na ostatní už se nechci. Popojedu ještě o kus blíž.
„Yado?“
Houknu s jasně čitelnou nejistotou.
„Co to děláš?“
Dodám.
„Tady nic není.“
Upozorním jako by to snad nebylo jasné.
 
  Ruslan Dobriňovič Nikitič   Postava není přítomna 14.4.2021, 11:55:02
Ráno vstanu čilý a vyspaný jako by žádné pití ani nebylo. hned vyrážím ven z chaty a protahuju se. oblékám zbroj a vybavení. když to mám všechno na sobě vyrážím k jednomu z nejbližších statných stromů a začnu šplhat, jednou dvakrát třikrát ... když jsem spokojen s výsledkem rozcvičky vydám se zpět do chaty něco pojíst. Extempore s tygrem propásnu.

Pak nasedáme a chystáme se vyjet.

maskot HAHA, miluju potulné komedianty, jsou k sežrání

A když jedu kolem Yada přátelsky ho plácnu po zádech, no možná trochu tvrději, ale to byla jistě náhoda.

Když přijíždíme k družině už mám na hlavě i helmu a prodírám se kupředu, držím se v levo aby nebylo vidět, že v pravici držím svou sekeru.

 
  Yado Topo   Postava není přítomna 11.4.2021, 13:43:53
Málem alkoholem, ale stále svou vůlí se dostanu do postele a jdu spát tak jako ostatní. Potřebuji spánek jelikož mám pocit, že žádná kost není v celku. Spím skoro jako zabitý.

Ráno se probudím a za jídlo jsem nevýslovně rád. Přesto se snažím vypadat nějak slušně jak to do sebe všechno hážu. Po jídle se ještě napiju čisté vody a opláchnu si obličej. Sbalím všechny svoje věci a naskočím na koně. Kouknu na tygra co se k nám očividně přidal. "Zdá se, že máme maskota skupiny. Teda samozřejmě po Ruslanovy." zasměji se a vyrážím.

Sluníčko nám krásně svítí do očí...teda ne nadlouho. Po chvíli les začne být hustější a tmavší. Kapku si povolím poutko u sekery, kdyby se něco stalo. Zatím tato cesta moc světlými momenty nebyla doprovázená. Začnu v sobě mít nepříjemný pocit. Ani ne tolik z lesa jako spíše ze zlé předtuchy.

Pak narazíme na chatrč. jenom okem na ni mrknu a pokračuji. Pak, ale poslouchám Jevpatije. A pomalu mi začne docházet dech. Než pořádně domluví seskočím z koně a běžím k chatrči. Z blízka poznávám detaily, které mi předtím unikli. Vběhnu dovnitř a rozhlížím se po okolí jestli zde nikoho neuvidím.
 
  Belilo   Postava není přítomna 7.4.2021, 18:31:21
Cítím se trochu hloupě, když zjistím, že jsem moc nepomohl. Spíš právě naopak. Ztrápeně zafuním a jdu ven. I tygr má ráno své potřeby. Jako každý jiný tvor.

Zpět do srubu se mi nechce. Chvíli bloumám o okolí a vůbec se snažím nějak zabavit, než vylezou dvounožky a dáme se na cestu. Vím, že mám dost času. Lovec byl vždycky sbalený hned, ale když se chystala Jelena, prospal jsem půl dne. Že to s touhle bude jiný, si iluze nedělám.
 
  Věrenica   Postava není přítomna 30.3.2021, 20:12:10
Vyskočím na nohy, když uslyším ten rachot. Dýku už zase v ruce.
„Moje deka!“
Dojde mi. Vyrazím k tygrovi. Dýku skloním, je zbytečná.
To se…do té deky zamotal?
„Můj meč!“
A když odcházel, vzal s ní i meč…?
Nechápu, co se stalo. Vůbec by mě nenapadlo, že něco tak šíleného byl záměr.

Opatrně si zvíře prohlížím. Pak však moji pozornost přitáhnu něco jiného:
„Můj vak!“
Pokračuji ve výčtu toho, co je moje …a co bylo právě přesunuto. Vak leží vedle deky – je prázdný, všechny moje věci poházené od místa, kde jsem spala, až sem. Tváře mi zrudnou – je tu všechno. Rychle začnu své věci sbírat a cpát zpět do vaku.
 
  Belilo   Postava není přítomna 28.3.2021, 16:20:07
Jenže se nic nestane. Tedy něco se stane, ale ne to, co jsem čekal. Překvapeně zvednu hlavu a zírám na dveře. Ona odešla?! Vrátí se. Jen to zkouší. Opět položím hlavu, našpicuju uši a čekám. Slyším jak sešla ze schodů. Ublíženě, téměř uraženě se zvednu. Tlapou se mi podaří udělat z pelechu neforemnou hromadu, která ale půjde odnést. Sice si to vůbec nezasloužíš, ale... Vezmu ji do tlamy a hned cítím vydělanou kůži a nějakou látku. Musím jít trochu zeširoka, protože deka, kterou pod sebou táhnu je velká a celou bych jí do tlamy rozhodně nenacpal.

Kráčím pomalu a rozvážně. Ono to rychle ani nejde, ale proč to někomu říkat. Vím, že cesta po schodech bude náročná, ale ne pro mě. Pár kroků a jsem u schodů. Nesu se pěkně hrdě, aby všichni co jsou dole mohli zírat údivem. Pozvednu hlavu, entrée, víření bubnů...

Všechno zkazí hloupý roh deky, který tam ještě před chvílí určitě nebyl. Kdo to nezažil, ten tu hrůzu nepochopí. Ten okamžik kdy jeden roh deky máte v tlamě, druhý si přišlápnete a látka se propne.

U všech mokrých psů!!!

Poslední pokus odrazit se zadníma a vyřešit to skokem katastrofálně nevyjde. Tlapy mi ujedou po zbytku deky a už letím. Schody, strop, schody, strop, schody, strop...rána jako když dřevorubci pokácí stoletý strom. Srub se zachvěje.

Vydýchávám a pomalu se stavím na nohy. Žádná bolest. Mimo té, kdy jsem si do břicha vrazil hlavici jejího meče.

Zlověstně se rozhlédnu po dvounožkách v místnosti.

Ani slovo!
 
  Věrenica   Postava není přítomna 28.3.2021, 14:19:24
Zaútočit očividně nechce.
Překvapeně zvednu obočí, když se tygr svalí na mé místo. Snažím se pochopit, co se právě stalo. Jestli ho k tomu přimělo moje „dolů“ nebo nějaké vlastní, dost možná škodolibé, pohnutky.
Moje deka!
Vážně nevím, co budu dělat, pokud se nezvedne. Jak budu během cesty přespávat? Ani by mě totiž nenapadlo snažit se deku z pod zvířete vytáhnout.

Podrbu se na krku. A…rezignuji. S tichým povzdechem vycouvám a zamířím dolů.
Jestli za námi přijde, vyběhnu nahoru a prostě si vezmu své věci zpět!
Rozhodnu se.

Maso dole mě překvapí.
Někdo si přivstal…aby nalovil?
A uvařil?
Domovoj?

Uvažuji.
Jevpatij?
Šel vůbec spát?

Zasednu, ale cítím se divně – nemám ráda podobné situace. Je to jako bych měla dluh. Jako by podobná péče musela být splacena. Obecně se vyhýbám očnímu kontaktu. Včera jsem řekla víc, než bych chtěla…a teď si přijdu zranitelná.
 
  Belilo   Postava není přítomna 26.3.2021, 18:14:51
Sleduju každý pohyb dívky. Když se po chvíli začne zvedat, konečně to pochopím. Já hlupák! Ona určitě tak dlouho seděla, protože čekala, že přijdu blíž a ona mě bude moci hladit. A teď je pozdě! Já hlupák! spílám si zatímco se dvounožka pomalu zvedá. Vůbec se jí nedivím. Bez pořádného protažení ztuhlých svalů bych se do rychlejšího pohybu taky nehrnul.

Z jejích slov cítím nejistotu a strach. Čeho se bojí. Nic tu není. Ani ty nohatý malý potvory co umí udělat ty lepkavý vlákna. Ani myši. A že jich tu bylo. I když já jsem teda nikdy žádnou neviděl. Proč asi? Ale byly cítit.

Chvilku ještě jen tak postávám a pak pomalu projdu okolo dvounožky a se spokojeným zamručením se svalím na opuštěný pelech. Ještě je teplý. A měkký. A voní. Ale neboj. Já ti ho vrátím. Za...podrbání za ušima. To je myslím výhodné pro oba.
 
  Věrenica   Postava není přítomna 24.3.2021, 19:46:08
Sleduji tygra. Neodvažuji se udělat sebemenší pohyb, vlastně ani dýchat. Pevně svírám dýku.
Je obrovský.
Letí mi hlavou.
A ty zuby…
No věčně takhle zůstat nemůžu.

Opatrně se přesunu do podřepu. Pomaličku se začnu zvedat. Čekám. Připravená tak, jak jen to v téhle situaci jde. Nadechnu se.
„Ty jsi tady spal?“
Zahájím rozhovor…při kterém si připadám jako blbec.
„Neměl bys jít dolů?“
Navrhnu a pocit vlastní pitomosti se stupňuje. Jistě – znám lidi, kteří si povídají se zvířaty – selky s kuřaty, dojičky s kravami…jen jsem nečekala, že se k nim připojím.

I když mluvit s tygrem…to je možná…přeji jen o stupínek lepší. Ale jen možná. Protože je to zvíře a určitě mi nerozumí.
 
  Belilo   Postava není přítomna 21.3.2021, 22:23:03
Je to jiné spaní, než v lese. Trochu tvrdší než suché listí nebo nějaké větve. Ale já jsem velký a životem zocelený, takže se dokážu vyspat i na tvrdé podlaze. Nejsou tu takové ty běžné zvuky lesa, které mě co chvíli budí a já pak zívám celý den. Tady je to jiný šramot a jiné zvuky. Mnohem tišší. Teda byly mnohem tišší, dokud někdo nezačal u kamen cosi tvořit. Přes čumák mě praští pach zničeného masa. Nikdy jsem nepochopil, proč dvounožky zničí maso tím, že ho nechají vysušit nad ohněm. Maso je pak tuhý a bez chuti.

Poslouchám dech dívky vedle mě. A po chvíli mi dokonce zajede rukou do kožichu. Joo... To je úžasný. Nepřestávej. Jenže ruka náhle a prudce opustí kožich. Mručivě si povzdechnu. Néé... Ach jo.

Zvednu hlavu a dívám se na dívku, která sedí vedle mě a tváří se divně. Zívnu. Pořádně. Div, že si nevykloubím čelist. Pak se pomalu zvednu a protáhnu. Vidíš, jak se mi leskne srst? Tobě moc ne.
 
  Věrenica   Postava není přítomna 21.3.2021, 20:39:34
Měla jsem v plánu vstát dřív. Zacvičit si v někde stranou. A smýt ze sebe pach včerejška. Počítala jsem, že nebudu vyspávat dlouho…jenže všechno je jinak a já spím, poprvé za dlouhou dobu, klidně, bez nočních můr a strachu.

Přetočím se na druhý bok, když ucítím slunce…rukou bezděky nahmatám něco měkkého…a chlupatého. Příjemně teplého. V polospánku mi věci dochází pomalu. Znovu zašátrám.
Já ale nespím v kůžích!
Dojde mi. Prudce se posadím a hmátnu po dýce.

Vyděšeně sleduji tygra, který si ustlal hned vedle. Vůbec nechápu, jak ho to napadlo!
Co mám jako teď dělat?
A co udělá on?
Zaútočit?
Zaútočí?

Zatím nedělám nic a prostě zvíře sleduji…opatrně se začnu zvedat.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 21.3.2021, 16:49:17
Ranní vstávání

Ať už dobrovolně či sílou alkoholu, nakonec jste všichni ulehli ke spánku. Jevpatij se ještě nějakou chvilku smál Ruslanové historce o velké rvačce, a pak mu jen přikývl na možnost tréningu, ale že ráno to bohužel nebude, a že se to musí odložit na příští utáboření. Poté se jen usměje na Belila který přinesl kance a šel také spát.




Všem se vám po kořalce spí dobře, spíte tvrdým bohatým spánkem. Jen Belilo který vnímá zvuk víc jak vy je probuzen Jevpatijem který začíná porcovat prase a kousky masa opékat na rozpálené peci v kuchyni. Když vidí že si vzhůru tak ti rovnou jeden uříznutý kus hodí.Oheň hnedka z rána krásně hřeje a venku to vypadá krásný den. Jak ten les vypadal v noci strašidelně, tak ráno naopak ukazuje svou krásu. Ptáci zpívají na celé široké okolí, a malá lesní zvířata se různě pohybují okolo srubu. Někoho vzbudí vůně masa která se line z kuchyně, jiného zase slunce které se oknem dostalo dovnitř, a někoho zase suchost v krku a obrovská žízeň. Všichni ale vstáváte tak nějak podobně.


Když se probudíte tak vidíte že na stole stojí kusy pečeného kance kterého včera ulovil tygr. Jevpatij ho už od rána opéká aby bylo co na snídani. "Jen co se najíme tak vyrazíme, dneska musíme urazit kus cesty. Čeká nás Čornyj les." řekne vám a pustí se do jídla. Poté co dojíte a připravíte se na cestu, Jevpatij nechá ještě celkem pěkný pečený kus masa Domovojovi. Ten se zjeví, zamává vám a opět zmizí. Nasedáte na koně a jste připraveni vyjet. Jevpatij se podívá na Belila a pobídne ho pro připojení "Tak co tygře, připojíš se k nám? Nějaký žvanec se unás vždycky najde." řekne a vytáhne kus masa kterým ti s úsměvem zamává. Už dlouho žiješ sám, chodíš pořád okolo srubu. Je na čase se už konečně vypořádat s minulostí a zkusit najít novou smečku. S těmato lidma tam jistá šance je. A když ne, tak furt je můžeš vždycky sežrat. Rozhodneš se že to zkusíš.


Chata a Čornyj les



Ani se nenadáte a už jste zase na cestě. Belilo koním stačí bez sebemenšího problému. Po vaší cestě narážíte na spoustu zvířat které se jeví jako potrava. Dokonce i nějaká srna se zde najde. Vy však nějaké zásoby ještě máte. Projíždíte přes lesy a louky až dojedete k poli. Na druhém konci pole se tyčí další les, tenhle je však jiný než ostatní. Je tak hustý že do něj neproniká skoro žádné světlo. Ne nadarmo se mu říká Čornyj les. Okraj toho lesa ještě není tak strašný, ale čím hlouběji míříte tím větší je tam tma. Vyrážíte tedy dovnitř.


Hned na začátku si všimnete staré rozpadající se chatrče. Vypadá to že zde už dlouho nikdo nežije. Chalupa se rozpadá a její zahrada zarůstá plevelem. "Kdysi zde žila jedna vědma...nebo spíše čarodějnice. Prováděla krvavé rituály a unášela děcka z dalekého okolí. Říká se že je prý jedla. A nebo také obětovávala. Kníže Oleg ze sousedního knížectví ji nechal upálit na hranici. Už to pár let je. V její chatrči bylo nalezeno několik dětských koster. Muselo jí děsně přeskočit když začala dělat takové věci. řekne Jevpatij když projíždíte okolo, dokonce se i na chvíli zastaví.
Yado tohle místo poznává. Je mu strašně povědomé. Ale určitě vypadalo trochu jinak.....Ano...Tady si vyrůstal. Tohle je chatrč té vědmy která tě vychovala...


Belilo zavětří ve vzduchu pach několika lidí. Je to hodně lidských pachů pohromadě, a tři z nich ti dokonce přijdou povědomé. Pamatuješ si je také ze srubu. Cítil si je společně s pachem Jevpatijho. Zanedlouho i ostatní začnou slyšet lidský pohyb. Je to dusot jako při pochodu. Jsou už celkem blízko. Jste zatím jen na okraji lesa a můžete si všimnout jak z jedné strany pole jde vaším směrem asi čtyřiceti členná jednotka s několika koňmi v čele.


"Klid, já je znám. Tohle jsou vojáci knížete Olega. Jsme s nimi ve spojenectví. Počkáme na ně, chci zjistit co se děje." prohlásí Jevpatij a přívětivě se usměje.
Zanedlouho k vám jednotka přijde. Zastaví se asi třicet metrů od vás. Jsou vyzbrojeni vším možným, od mečů a seker až přes kopí a dlouhé sekery. Vedou je tři muži na koních a jedna žena na koni.

"Heeeej Jevpatij! Ty ještě žiješ?" ozve se muž který je z nich nejvíce zdobenej. Jeho krvavě červená tunika září i přes jeho oranžový kabátec doplněným o kroužky.
"Jako by si nevěděl že je celkem těžký mě zabít. " ozve se Jevpatij a vydá se muži vstříc. Ten vyjede ještě spolu s dalšími dvěma muži.
Muži k sobě přijedou a Jevpatij se s bohatýrem chytne za předloktí a říká "Fjodore. Rád tě zase vidím příteli.
Zachare! Zagure! vás také rád vidím. Co vás sem přivádí?"

Fj:"To i já tebe starý brachu. Prý se zde uhnízdili ghůlové. Kníže nás poslal abychom našli a zničili hnízdo."
Zach: "No a nás nebavilo sedět na prdeli tak jsme jeli taky. A co tady děláš ty? Tohle nevypadá moc na lidi z knížecí družiny."
Jev: "Jedeme zabít Goryniče. Tohle jsou bohatýři kteří se na tenhle úkol přihlásili."
Fj:"Je dobře že s tím konečně začal někdo něco dělat. A věřím že s tvým vedením to dokážete. Nicméně připojte se k nám přes Čornyj les. Stejně máme stejnou cestu."
Jev: "Přijímám tvou pozvánku."


Jevpatij se na vás ohlídne a zvolá na vás Přes Čornyj les budeme putovat společně, mají společnou cestu. Tohle je Fjodor. Bojar u knížete Olega. A tihle dva bráchové jsou Zachar a Zagur.
Přesně tyhle tři znal Belilo už dřív. Cítil je několikrát ve srubu když tam přespávali.
 
  Belilo   Postava není přítomna 17.3.2021, 17:50:06
Skutečnost, že nikdo nejeví zájem o maso, mě mate. Nezájem a nevděk. Já se sem s tím táhnu a oni nic. Jeden odejde aniž by si mě vůbec všiml. To už opravdu nechápu. Ten srub není zas tak velký, aby mě přehlédl. On mě ignoruje! Uvědomím si tu neskutečnou skutečnost.

Velká dvounožka mě sice neignoruje, ale mimo jazyka se jí pletou i nohy. Moc na mě tou rukou nemávej, nebo ti jí utrhnu. říkám si v duchu a spřádám plány na strašlivou pomstu. Ještě sice nevím komu se pomstím a za co, ale důležité mít plán, abych se pak nezdržoval.

Nažeru se. Není nic horšího, než se ráno probudit hlady. I tak dvounožkám zbyde dost masa, kdyby si ráno chtěli dát. Pak potichoučku vyběhnu schody, najdu samici a opatrně, abych ji nevzbudil, si lehnu na podlahu. A jsem opravdu opatrný, protože si dost dobře pamatuju, jak se moje dvounožka vždycky zlobila, když jsem jí v noci probudil.
 
  Ruslan Dobriňovič Nikitič   Postava není přítomna 15.3.2021, 8:35:53
Blbá židla, viděli jste jak mi podrazila nohy? Pakuj dědku, moju flašku nedostaneš

Pronesu když se ocitnu na zádech a zmerčím nespokojeného stříka
vytrhnu sekeru a s její pomocí se postavím.

Tož dobrou rudá panno a vesele mávnu na Věrenici když odchází

Pak chvilku mlčím, je to až s podivem, začínám být vážně v náladě.
Sláva zkrvaveným? Ha to mi připomíná jak jsem byl o pár hlav menší ... po jednom z tréninků jsem si řek, že bych šel i něco zakousnout, ale když jsem šel kolem řeky jmenovala se Velká nudle, začali se mi tam smát nějací chlapy, no a jak jsem byl v ráži nedal jsem si to líbit ... byla to mela, to vám povídám, pořádná rubačka, všichni ruce od krve jen já hubu. No co bylo mi deset.

A rozchechtám se na celé kolo...
Pak se otevřou dveře a vevalí se to přerostlé kotě a navíc vleče nějakou mršinu.
To jsou věci, kotě se přišlo pochlubit s ulovenou myší.

Jen zakroutím hlavou ... Rád bych věděl jestli to tady ten nenechavý stařík po tobě taky uklidí.

Popadnu deku, flašku nechám kupodivu na stole, a jdu spát.
Tak tedy dobrou, přátelé, a abych nezapoměl, ty ke mě nelez a ty moc nevyspávej bude mi ctí si s tebou ráno trochu potrénovat, teda jestli dovolíš.

Zapíchnu prst směrem k Belilovi a potom promluvím směrem k Jevpatijovi.
Kupodivu to znělo střízlivě, jen lehké zakopnutí trochu pokazilo dojem.
 
  Rosomák   Postava není přítomna 12.3.2021, 22:36:48
Koukám a občas se napiji nápoje z mého poháru. Jinak sedím a možná je vidět moje skelné oči. Nevím zda by pochopili, kdybych jim top vysvětloval. Málo gdy mám prostor po boji přemýšlet o tom co jsem zažil a o tom, jak mi to pomůže do budoucna.
Samozřejmě na básních záleží a i na próze, ovšem můj typ boje jde dál a musím mít jasno do dalšího střetu.
Kdybych byl v divočině, řešil bych to po přestávkách týden, ale takhle jsem v ozbrojené skupině. Až budu muset sáhnout na dno, nebo hloubž, nebude čas koukat do zdi.

Jak to jen půjde v mezeře mezi slovy souputníků, omluvím se a jdu se někam natáhnout. " Bavte se, jdu spát za vlast a slávu zkrvavených. Dobrou všem. "
 
  Belilo   Postava není přítomna 10.3.2021, 23:05:05
Docela dlouho se nikdo nemá k tomu, aby mě pustil ven. Asi proto, že netuší, co se mi děje v útrobách. Kdyby věděli, poprali by se o to, kdo mi otevře dveře.
Nakonec je to ta dvounožka, kterou jsem už párkrát viděl. Ale sotva projdu dveřma, čeká mě nemilé překvapení. Dveře se za mnou zavřou tak prudce, že mi div neskřípnou ocas.

Mrštně se otočím a probodnu je pohledem. Věnuju jim tolik času co můžu. Takže jen málo. Pak už musím rychle zmizet. Jsem si jistý, že mimo much, se z té strany nic nepřiblíží. Nic, co má čuch a pud sebezáchovy.

Obejdu srub v uctivém oblouku. Vtípek se splašenými koňmi si nechám na jindy. Už už se chci vrátit, když ho zmerčím. Jídlo. Ve tvaru prasete. Pořádný kus. Opatrně se k němu blížím. Je ho opravdu pořádný kus. Mít na to čas, nacpal bych ho někam do díry a měl co jíst pěkných pár dní. Ale ty dvounožky nevypadají, že by se tady chtěli utábořit na dlouho.

Odrazím se. Drápy se zatnou do svalů prasete a to pořádně zaječí. Určitě to bylo slyšet daleko, ale to nevadí. Jedno kousnutí a je vyřešeno. S mým lovcem jsme se o kořist vždy dělili. Lovili jsme společně. Přešlápnu. Tohle je velké rozhodnutí. Oni se taky rozdělili.
Když se vrátím ke dveřím srubu, jsou už zase otevřené. S hrdostí sobě vlastní si je otevřu dokořán a vejdu dovnitř. “Jídlo! A přiložte někdo! Zamručím ve dveřích. Vím, že mám hubu od krve, ale to není špína. To je odznak mých schopností. Ukazuje to, jaký jsem lovec a bojovník. Pokud jsem samozřejmě nedostal do čenichu a ta krev není moje. Ale to není tento případ. Zavírání nechám na dvounožkách. Vždyť od toho tady jsou.

Samice je už pryč. Asi šla spát. Kouknu po ostatních. Bylo by škoda nechat maso vlkům. Kor když jsem se rozhodl se rozdělit a dotáhnul jsem ho až sem.
 
  Věrenica   Postava není přítomna 10.3.2021, 21:21:40
Dojdu ke svým věcem. Prudce se však otočím, když zazní úder a do futer se zasekne sekera. Překvapí mě to. Nechápu, proč to obr udělal. Zamračím se.
Nic o nich nevím…
...a oni teď vědí vše.

To, co jsem řekla mi najednou přijde zbytečné. Jen další rozrytí bolestivých ran. Vysoká cena za možnost zůstat.

Další prudká reakce přijde, když se objeví Domovoj. To stvoření mě děsí. Budu si muset dávat pozor.

Vezmu svou deku a láhev pálenky. Když Ruslan promluví, překvapeně se na něj zadívám. Chvíli si ho nechápavě prohlížím.
Vysmívá se mi?
Ne.
Nepochopil.

Dojde mi. V očích se mi objeví …smíření. Takhle je to lepší. Trpce se usměji a kývnu na něj.

Další vyprávění už neslyším. Zmizím nahoře, kde si najdu klidné místo někde stranou. Vypiju půl láhve a…usnu neklidným spánkem.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 10.3.2021, 21:01:35
Dění ve srubu


Poté co Ruslan hodí sekerku do futer na něj Jevpatij hodí vražedný výraz. Jakoby říkal ještě jednou uděláš něco takového a bude ti to vráceno. Bez sebemenšího problému vytáhne sekeru a dveře zase pootevře. Ten člověk se nezdá, ale musí mít obrovskou sílu. Ruslan je kus chlapa, a sekera byla zaražená poměrně hluboko. Zajímavé, co všechno Jevpatij ještě skrývá.


Jen co Ruslan domluví se mu podlomí nohy a on dopadá zádama na zem. Nemalý kousek od jeho rozkroku se mu zasekne sekera. Zjeví se u ní Domovoj a naštvaným výrazem a vztyčeným ukazováčkem kvedlajícím ze strany na stranu ti naznačuje ať už nic takového neděláš. Jestli tygr patřil lovci, tak ho Domovoj musel znát, a tak není divu že ho brání.


Jevpatij na Věreničin příběh zatím nereaguje, jakoby hledal ta pravá slova. Rozhodně má ale velice chápavý výraz ze kterého se dá vyčíst všechno. I to že vyjádření ještě přijde, a že rozhodně bude kladné.


U Ruslanového příběhu se ovšem začne smát. Živě si zvládl představit scénu kterou vyprávěl.
Yaduv příběh o bruxách zase vášnivě poslouchá. Ještě aby ne. To se nestává jen tak že by jeden člověk zvládl sám zabít tři bruxy najednou. A ještě si s nima prakticky i skoro užít. Kdyby to dotáhli do konce tak by ta historka byla ještě lepší.


Belilovi se na čerstvém vzduchu udělalo lépe. Ulevil svým potřebám a bublání v břiše přestalo. Je to skvělý pocit mít zase srub otevřený. A mít okolo sebe lidi kteří ti neublíží. I když nevíš co přesně byla ta dunivá rána která se ozvala po tom co si vylezl ven. Venku už je poměrně chladno, a ty ucítíš známý pach. Je to divočák? Ano je to divočák. A je blízko. Divoké prase proti tobě nemá žádnou šanci, to už víš moc dobře. Stačí ho jen překvapit a je tvoje. Že by si měl dneska o večeři postaráno?


Alkohol už vám začíná pomalu stoupat do hlavy. Bylo by možná rozumné trochu brzdit, ale když dojde na vyprávění historek tak to hold teče proudem. Svítání je však ještě v nedohledu a všechny flašky ještě rozhodně nejsou prázdné. Někdo si může říct že by se měl na zítra vyspat, jiní však bez prázdné kořalky od stolu neodejdou. Jevpatij patří mezi ně. I když na něm je alkohol už malinko znát, tak vypadá že se do něj ještě hodně vejde. Ze zásob masa zbejvá ještě necelá půlka, takže je stále co přikusovat. No někoho bude asi ráno bolet hlava.
 
  Yado Topo   Postava není přítomna 10.3.2021, 18:20:30
Koukám jak kočička odchází....a jak za ní letí sekera. Kouknu na Ruslana."Takže náš obr se bojí koček. To si budu muset zapamatovat."

Rád jím a piju. A vyprávění historek je též skvělá zábava. Usměji se na Jevpatiho s tím, že se rád podělím o svůj příběh a třech do mě zamilovaných upírkách."No co no...kapku si to můžu upravit." Pak nám, ale začne vyprávět Věrenice. Zmlknu a poslouchám. Upřímně jsem nečekal, že se s námi podělí.

Když odchází jen koukám na stůl. Upřímně nechápu kde v sobě Ruslan našel tu sílu pokračovat ve vyprávění. Už chápu proč byla tak naštvaná, když si mysleli, že jsem ji plácl. Nadechnu se a pak vydechnu. Usměji se a začnu se bavit s ostatními. Je mi jasné, že litování tady nijak nepomůže a chovat se nějak jinak také ne....prostě jen vím teď kde je moje hranice.

"No pokud budete chtít tak mám pár příběhů. Jak tady Ruslan mluvil o zvířatech tak mi to připomnělo jednu událost od nás z vesnice. Bylo mi tenkrát asi tak....9..možná 10. Prostě je to už pořádná doba. Šli jsme tenkrát s partou do lesa. Myslím, že to bylo kvůli tomu abychom sehnali nějaké ty houby. Heh byla nás celá parta. Chodíme a chodíme a do koše dáváme houby. Všechno šlo v pořádku. Když tu najednou se objevili vlci. Všichni jsme si tenkrát málem nachcali do kalhot. Byla to celá smečka. Vůbec jsme si jich nevšimli. Samozřejmě jsme byli dětska takže první co nás napadlo byl útěk. Běželi jsme jako by nám hořelo pod nohama. Už nás málem měli. Když tu najednou z ničeho nic se objevila moje babička. Heh sakra to jste měli vidět. Z ničeho nic stála vedle nás a čelem k vlkům. Ale ani se nedivím, že jsme ji neviděli. Přece jen kdo dává pozor když ho honí vlci. Stála tam a ani se nehnula. Už jsme ji chtěl táhnout pryč, ale pak jsem viděl jak se ti vlci zastavili. Normálně tam stáli a koukali směrem k nám, ale neudělali ani krok. Koukal jsem na to jako blázen. Pak se otočili a dali na útěk. Spadl jsem z toho tenkrát na zadek. Ostatní děcka se dali na útěk a nepřestávali ječet. Vlastně křičeli ještě víc. Volal jsem na ně, že je všechno v pořádku, ale ne. No...ale byli to děti. Nic divného.

Jo a pokud vás zajímá příběh o bruxách tak to mě spíše zajímá jak to lidé v městě pozmění. Není příběh, který se ze dne na den nezmění. Ale stalo se to nějak takhle.

Byl to první večer co jsem se s vámi setkal. Potom co jsme s Věrenicou nakopali zadek skupině chlupáků jsem měl slíbenou noc se třemi kráskami se kterými jsem ten den protančil. Myslel jsem si jaké mám štěstí. Takovím tělům by neodolal ani svatý. Chtě nechtě mi bylo ale jasné, že něco není v pořádku. A tím nemyslím tři dívky v posteli. To už není nic nového v mém životě. Problém byl v tom že mezitím co já byl rozpálený jako uhlíky tak ony byli chladné jako led. Samozřejmě tu byli i jinačí věci co mě na to, že nejsou tak úplně lidé. Například to, že se nebáli Věrenice. Heh věřili by jste tomu??? Já teda ne. Jo a pak neměli teda odraz v zrcadle, ale to je jenom drobnost. No došlo mi co jsou zač. Sakra já měl teda strach. Měl jsem se co snažit abych nezačal křičet o pomoct. Naštěstí jsem se uklidnil a v klidu začal pracovat. Přesunul jsem je teda do postele. Nejpíše si mysleli, že chci naši zábavu posunout a krok dál, ale místo toho jsem jednu praštil židlí a pak jsem nohu od té židle využil jako kůl a zabodl jí ho do srdce. Rychle jsem začal běžet ke dveřím, u kterých jsem měl svůj vak. Nebudu lhát...házel jsem v tu chvíli na ně všechno co jsem měl po ruce. Nebude mi věřit jak ty potvory jsou rychlé. Jedna mě i pěkně během toho poškrábala.“


Sundal jsem si košili abych vám ukázal jizvy od jejích drápů. Rána se už pěkně zahojila, ale jizvy asi zůstanou na vždy. Napil jsem se a pokračoval.

“Pak jsem vzal a vrazil jí svícen do oka a následně ji ubil....už nevím, ale čím to bylo. No pak jsem se vrátil k posteli kde postední se snažila vyndat nohu od židle ze svojí sestry. Usekl jsem jí hlavu od těla a pak i končetiny. A tak dále se všemi. Celkem žážitek, když si uvědomím, že jsem u toho byl celou dobu nahý.“ Zasměji se na napiju se jěště jednou.
 
  Ruslan Dobriňovič Nikitič   Postava není přítomna 10.3.2021, 9:58:28
Když velitel s tygrem odchází ke dveřím z místnosti se radostně ozve ... Mám ji!

A jakmile tygr zmizí ze dveří do futra se zasekne vržená sekera! Jevpatij se tázavě otočí, ale Ruslan jen rozhodí rukama.
Moje chyba ... mířil jsem na ocas.
To že dveře asi nepůjdou otevřít mě evidentně nijak nevzrušuje.

Dosednu zpátky na lavici a chopím se poháru.
Chvilku poslouchám Věrenici. Pak se zvedne a odchází...

Jó já to měl stejné, roky tréninku a večerní pitky, ach jak bylo dobře u mého tatíčka! a zasněně se zadívám na strop.

To jsem takhle jednou ráno vstal a tatíček, vstávat je čas na trénink a to se ví v tu ránu jsem byl na nohou a uháněl jsem ven, ale jak se tak dívám nikde nikdo jen obrovský a patřičně naštvaný býk.
Asi jsem si neměl brát tu červenou halenu, ale když matička vždyky říkala, že mi tak sluší ... No to jsem odbočil, býk, ale pořádný, jako hora! rozumíte ...
No byla to mela, BUM, BÁC, ŘACH ... ale dopadlo to dobře, nakonec jsem to ukecal, mám zvířata rád ...
zase se zasním, oblíznu rty a zamlaskám.
 
  Věrenica   Postava není přítomna 9.3.2021, 22:36:08
„Ale já musím.
Nedokážu se mu postavit.“

Obořím se muže – jako by to snad byla jeho chyba. Rychle mi však dojde, že jsem to přehnala. Přitáhnu si láhev a zhluboka se napiju. Mám pocit, že musím říct pravdu…jinak tady končím.

„Vyrůstala jsem s otcem.“
Ta slova stojí hodně přemáhání – tvářím se, jako by nebylo nic odpornějšího.
„Matka se o mě nechtěla starat.“
Pokrčím rameny. Tak to prostě bývá.
„To on mě vycvičil.“
Dodám zatrpkle.

„Trénink každý jeden den. Ze začátku to byla hra.
Opravdu jsem chtěla být připravená…na boje s draky z pohádek.“

Slabě se usměji – ale úsměv brzy přejde v ušklíbnutí. Je to tak dávno a pořád to cítím. Tu naivní, zasněnou holku.
„Starost o jeho domácnost a trénink.
Nic jiného.
Roky.“

Zmlknu. Prudce vydechnu. Tohle není celý příběh. Nikdy jsem ho nikomu nevyprávěla. Poprala jsem se dřív, než na něj došlo. Nebo odešla ještě předtím, než se mohl začít někdo zajímat.
„A pak…sotva jsem byla dost stará, si vymohl další činnost, kterou měla obstarávat manželka, kdyby nějakou měl.“
Uhnu pohledem. Otřesu se.

„Starost o domácnost, trénink a v noci tohle.“
Zatnu pěsti. Řekla jsem moc. Všechno se vrací a já se potřebuji napít. Potřebuji se opít – víc než kdy jindy.
„Roky.
Než jsem se dokázala ubránit.“

Tvrdost je pryč – na chvíli vypadám úplně jinak – na povrch vyplula bolest, strach a duše rozervaná na kusy.
„Pořád si myslí, že mu patřím – za to, co mi dal.
Výcvik.
Střechu nad hlavou.
Jídlo.“

Prskám – vztek je zpět. Prudce se postavím.
„Jdu si lehnout.“
Oznámím. Tady už nevydržím.

„Prostě se moc nepřibližujte…a už vůbec na mě nesahejte…
…a bude to dobré.“

Trhnu rameny a vyrazím do patra.
 
  Jevpatij Lvovič   Postava není přítomna 9.3.2021, 19:57:28
Yado ihned k tygrovy přiskočil jako malý kluk který takové zvíře viděl poprvé. A Ruslan je zase usměvnej. Takovej obr a jak změkne když uvidí velkou kočku.


Když se tygrovi zabublá v břiše a on vyrazí ke dveřím tak pochopím co nám chce asi říct. Otevřu mu je a vypustím ho ven. Dveře však úplně nedovřu aby se tygr mohl vrátit zpátky. Vypadá to že se mu u nás líbí.


Poté přisednu znovu ke stolu a zapojím se do debaty. Když Věrenice začne mluvit o tom že touhle výpravou chce od něčeho utéct, tak se na ni zaujatě podívám.
"Každý v životě před něčím utíkáme, ale stejně nás to dřív nebo později dožene. Útěkem člověk nic nevyřeší, maximálně oddálí dobu než ho to dostihne. Čím dřív se tomu člověk postaví tím líp. Nepřijdeš mi jako žena která před něčím utíká, přijdeš mi jako bojovnice. A bojovnice z boje přece neutíká. Když jsem tě viděl bojovat ať už s mlhavci nebo v ringu. Do boje si šla bez sebemenšího strachu ze smrti. Máš v sobě více odvahy než si myslíš. " řeknu Věrenici. Poté se napiji kořalky a pošlu jí flašku.


Zvednu se a začnu mluvit."A teď jezte,pijte a hodujte. Po svítání vyrážíme dál. Pokud máte někdo zajímavou historku tak se s ní podělte, ať se nenudíme. Třeba historka o třech mrtvých bruxách by mě celkem zajímala." u slov o historce se obrátím na Yada. Poté se však znovu usadím a obrátím svůj pohled k Věrenici. Zajímá mě jestli se rozhodne mi nějak odpovědět nebo ne.
 
  Ruslan Dobriňovič Nikitič   Postava není přítomna 9.3.2021, 10:21:22
Sedím na stolici, ještě jsem se tak nějak nevzpamatoval z toho jak se objevil a zase zmizel ten stařík.

Pak se začne nosit jídlo, tak taky něco malého přihodím. Není to nic moc, asi kilo sušeného vepřového, ale jako drobná svačinka to stačí.

Po chvilce se uvolním a začnu sem tam taky zpívat, je to s podivem, ale mám zvučný hlas, podobné chvíle mi nejsou cizí. Když Jevpatij odejde a ve mě už zmizí i nějaká ta pálenka, jsem příjemně uvolněný i helmu si sundám, a snad se i usmívám, takové chvíle mám rád, ještě nikdo nezemřel a všichni jsou šťastní ... teda skoro všichni. A blýsknu pohledem po Věrenici. Široce se usměju a posunu k ní pohár s pálenkou a trochu vepřového. Kdo by se taky mohl bavit o suchu a bez jídla, že!

Chvilku se culím, ale pak mé rysy ztvrdnou!

Nakrčím nos a jako by zavětřím ... podezřívavě se rozhlédnu po přísedících!

No, ale tady něco, ale příšerně smrdí ... zase zavětřím

Jako mokrá kočka ... No to je odééér až se zatřepu ...

Pak vchází náš velitel a za ním ... potvora jedna veliká!

A hele kočička ... Na čičičiči, dáš si mlíčko?

Kde já jen nechal tu sekeru ... a cačnu se rozhlížet. NIC ... stoupnu si abych měl lepší rozhled .. NIC ... To ten dědek, to není možné!




 
  Belilo   Postava není přítomna 7.3.2021, 23:58:28
Zcela nečekaně ke mně přistoupí mužská dvounožka a začne na mě mluvit tak, jako nikdo před tím. Zní to až příliš uctivě. Asi tě kousnu. Mám pocit, že to přehání. Že to tak nemyslí. Že si ze mě dělá legraci a myslí si, že mu to projde.
Zhluboka se nadechnu, abych ho za tu drzost seřval. Zatím jen seřval. Jenže on zcela nečekaně vytáhne zajíce. Není úplně čerstvej, ale darovanýmu žrádlu...

No dobře. Pro tentokrát přimhouřím oči. očuchám nabízeného zajíce. Není úplně nejčerstvější, ale pokud z něj necítím něco, co by tam být nemělo, vezmu si ho. Po zajících prdím. A taky po rybě. A sem tam i po...no po vlcích strašně.

Zhltnu zajíce.

Pach mojí dvounožky už skoro vyprchal. Bylo tu už moc jiných dvounožek. A už to nějaká doba taky bude. Ztěžka si povzdechnu. Co takhle trocha vody? Klidně si zajdu k potoku, ale nechce se mi si otevírat dveře. Tenkrát jsem si taky sám otevřel a dávali je dohromady půl noci.

Rozhlídnu se po dvounožkách. Cítím, že se mě Jelena bojí. Vím, že to není Jelena. Nemůže být, ale je jí tak moc podobná.

Zabublá mi v břiše. Pohnu s sebou ke dveřím. A jde do tuhého. Hybaj otevřít dveře. Jinak dneska spíte veku.
 
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4]  [5]  [6] 
www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2020 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.