abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Trinity ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  John Collins   Postava není přítomna 4.9.2020, 0:24:42
Usedáš za volant zatímco já sedím na místě spolujezdce. Nezvyklé, řeklo by se. Jenže tím slovem se dá nyní označit tolik věcí, že tak trošku ztrácí na významu. Bude to chtít nějaké nové. Něco jako třeba : ujeté, ztřeštěné, šiblé… Sedím na sedadle bez volantu a vypadá to, že tu kulatou věc docela postrádám. Samozřejmě, dospělost a mužství, nebo tedy aspoň nebýt těhotný, mi chybí poněkud víc, ale tak… prostě další věc, o kterou mě ta pervertka připravila.

Se zamumlaným „díky“ přebírám tričko. Ovšem, když rýpeš do faktu, že se mě stále týká školní docházka, nejprve krčím vztekle obočí, tento výraz ovšem po vteřině či dvou nahrazuji šibalským zablýsknutím: „S tou školou ještě uvidíme… přemýšlím o kariéře matky v domácnosti. Možná bych si k tomu mohl přidat charitu nebo cestování jako vedlejšák.“ Ano, jistě, škádlím tě, ale nemůžeš si asi pomoct, jistý mrazivý nádech obavy, že by tenhle vtip mohl být spíš předzvěstí, v mých slovech asi cítíš.

No nic, je čas se převléct. Odkládám kartičky do kastlíku ve dveřích a začínám se soukat z kabátu. Ano, jistě, venku by to šlo lépe, ale jsou věci, které v místní čtvrti fakt dělat nebudu. Zpívat, kupovat byt, zakládat jednotku skauta a převlékat se na veřejnosti. Rozepnout kabát jde samozřejmě snadno, podstatně horší věc je se vyvléct z rukávů a zabere to nějakou tu chvilku různého kroucení a protahování se. Zbytky trička a podprsenky jsou otázkou okamžiku. Až když vedle tebe sedím do půl pasu nahý, věnuji smutný pohled svému poprsí, zkoumavý pohled tobě a regulérně se červenající pohled (a to je v autě mizerné osvětlení jen ze střešního světla) zpět na mé „chlouby“. Dávám tomu tak nádech, dva, a pak se začnu soukat do trička, které jsi mi přinesla. To jde podstatně snadněji a rychleji. O tom, jak decentně na mých ňadrech musí působit elastické tričko, které v mém případě ani, bůhvíproč, najednou nedosahuje do pasu, si zjevně nedělám iluze, neboť nadhazuji dotaz, dost možná řečnický, z kterého sarkasmus doslova kape… „Není ta červená moc provokativní?“

Na tvůj návrh zatím nikomu neoznamovat neověřené, leč o to pravděpodobnější, těhotenství přikyvuji. Máš pravdu. Pár měsíců nepůjde nic poznat… a pak se uvidí, zda to ještě bude aktuální. Pak se ale uchechtávám : „Přiznej se, ty prostě doufáš, že když nic jiného, aspoň si do doby, než to půjde poznat, prohodíme těla, a za drahým bum bum papá budu muset já co?“ Chvíli se smutně směji, než to utnu slovy „No nic, raději jeďme pryč…“

Zamlkle pak sleduji ubíhající cestu a nejspíš se lehce nudím. Normálně bych se musel zabývat řízením, dopravou okolo, volbou trasy…. Teď se můžu leda tak nudit a brodit ve skvostných perspektivách mého, přinejmenším dočasného, budoucího života. Proto s úlevou přijímám úkol lehce prolustrovat sociální sítě a zjistit, kdo jsme vůbec zač. Beru do ruky tvůj… svůj mobil a pouštím se do pátrání.

„Tak jo, co nám poví big brother… mumlám si, zatímco startuju Facebook a najíždím na informace o sobě. „Dobrá zpráva je, že prý jsem „ve vztahu“ a dokonce se mnou, tedy, tebou. S rodinou to vypadá stejně, jen se zdá, že jsem řekněme „pozdní sběr“, takže Mike už není tvůj mladší bráška, ale můj velký. Fotky… selfí s tebou, selfí s tebou, další selfí, troška pózování v plavkách, skauting, hm, zjevně umím hrát na kytaru, fotky z Disneylandu… vážně?? Fotky z nějaké party, pár kámošek… asi teda…. Blbý je, že jsou mi povědomý… a furt dokola.
Překlikávám se na tvůj účet a po chvilce přikyvuji. „Tak jo, soudě dle fotek aut, člunů a těch šlapek, pardon, tvých ex, co se na tebe na fotkách lepí, jsi stále zazobaný frajírek po třicítce. Spolu jsmeee…. moment…. wow…. už půl roku… Čas založit rodinu, nemyslíš?“

Za zvuku posledního sarkasmu vypínám Facebook a přepínám na svůj Twitter…. Ale po chvilce ho zklamaně vypínám. „Tady mám kulový… podporuju ekologické farmaření a fair trade blbosti, a zjevně musím retvitnout cokoliv, co zplodí Shakira… Politiku asi ještě nemám povolenou… A co nám poví Instagram? Instagram nám říká… že mě pěkně rozmazluješ, co se hadrů týče… Vážně je tohle taška od Victoria Secret ? A v neposlední řadě What‘s up….

Hm… jooo... byla to taška od Victoria Secret… a tady je zjevně po rozbalení…
pronáším při pohledu na fotku, kterou jsem ti mé nové obdařené já zjevně poslalo. A pak se dostávám k jedné, kterou jsi mi musela poslat ty... a já se zakuckávám… „Tenhle typ fotek …. mi už neposílej… prosím…ano?“ Má žádost zní upřímně a když natočím displej na tebe, chápeš i proč. Mé fotky byly aspoň v prádle a nezabývaly se tolik jediným… detailem… jakkoliv tomu tak říkat, když jsi na mě při focení zjevně zrovna myslel, je dost mimo.

„Tak si to shrňme. Ty jsi asi furt ten samý člověk, co jsem byl já, jen větší děvkař. Pardon… lovec. Za to já. Já jsem studentka a členka skautingu, nejmladší dítě šerifa a mladší ségra mariňáka. Nejspíš žádná průserářka, taky nemám asi žádné kérk, piercingy nebo tak. Minimálně dle fotek nepiju a nemám tam ani žádné fotky v šeru chechtacího dýmu. Před půl rokem jsme se dali dohromady a dokoncééé … tu je jedna fotka, kde jste ty a můj otec a on přitom nestojí nad tvojí mrtvolou… povzbudivé, ne?“ házím po tobě jízlivý úsměv. Ani ne tak pro tvou prekérní situaci, ostatně, mě se týká vlastně ještě bezprostředněji, ale spíš pro tu nízkou laťku, kterou požadujeme, aby něco mohlo být označeno za dobrou zprávu.

„Jenom tu nevidím nic, proč jsme jeli do Detroitu.“ Končím svou investigativní reportáž a rozhlédnu se, kam až jsme mezitím dojeli. “Hm… už tam budem?“
 
  Taylor Emsworth   Postava není přítomna 24.7.2020, 23:22:39
V háji. Naše budoucnost, jež jsme si naplánovali. Minulost, jež známe... V háji. Tak zeleném, že Svatopatrické Irské pivo se může jít zahrabat.

A pokud se brzy nepohneme z místa, tak tam brzy bude nejspíš i naše přítomnost.
Možná jsem při naší první návštěvě téhle pochybné čtvrti nebyla tak vokální o své nechuti ke "krásám" místní architektury a domorodého obyvatelstva, ovšem i já se začínám v duchu podivovat faktu, že naše auto má ještě všechny kola a ty ještě stále vlastníš mou peněženku, které můžeš vyoperovávat všechny vnitřnosti.

Chci pryč. Do bezpečí. Nejlépe tiše a nenápadně.

Tvé šokované já je ovšem, zdá se, trošku jiného přesvědčení. Když onen poklidný vzduch kolem nás zničehonic rozvíří tornádo v podobě tvého jeku a nadávání, nejdřív s sebou šokovaně trhnu, trošku stahujíc napřaženou paži - pro jistotu; ono se sice říká, že pes, který štěká nekouše, ale... no... jeden prostě nikdy neví, čeho je těhotná, těžce psychicky zkoušená žena vlastně schopna.

Šok ale brzy vystřídá pochopení. A pobavení... snad až mírné pousmátí se?
V celé té povedené nadílce životazničujících zpráv dnešní noci je prostě příjemné vidět, že za maskou mého obličeje se stále skrývá tvůj charakter. Topící se holt stébla chytá. A i když tenhle kus trávy je tenčí, než list papírového ubrousku, pořád je to stéblo.

Pousmátí se, které však trvá snad dvě vteřiny.
Přesněji řečeno do okamžiku než zmlkneš, omluvíš se a přijmeš mou nataženou ruku.

Vytáhnu tě na nohy a povzdechnu si v odpověď na tvá slova. Než však stihnu něco dodat, ty pokračuješ.

"No... alespoň, že smysl pro humor nám ta bába nevzala..." posmutněle se na tebe pousměji a následuji tě ke dveřím spolujezdce. Vezmu za kliku - podivně si prohlížejíc svou vlastní ruku, jako by bylo chapadlo, které mi zničehonic narostlo uprostřed břicha - a otevřu ti dveře. Jen tak tak se zdržím řádobyvtipného komentáře typu "prosím, mladá slečno," vědoma si faktu, že by to mohlo akorát vyústit v další bouři nadávek... a další zdržení v téhle starostou i bohem zapomenuté čtvrti.

Navíc... tvá další poznámka mi z hlavy vymaže jakékoliv myšlenky na blbé vtípky.

Otec.
Ten s brokovnicemi.
Ten, jemuž přijde, že pro jeho jedinou dceru nikdy nebude žádný dobrý.
Ten, co se ze začátku díval skrze prsty i na Johna.
A ten výslech, kterým musel John při jejich prvních setkáni projít...

A teď mu jeho milovanou dcerušku někdo přeřízl ještě jako studentku?!

Jak mi pomaličku dochází, co jsi vlastně řekl, z obličeje mi pomalu mizí veškerá barva a oči mi pomalu ale jistě nabírají velikosti tenisáků, blýskajících se nápisem "panika."
Beze slova, tak nějak skoro roboticky za tebou zabouchnu dveře a s tou podivnou grimasou v obličeji se vydám ke kufru, odkud po chvíli vyšátrám červené elastické tričko.
Rudé... stejně pohled, kterým se na mě otec bude dívat.
Jsem chodící mrtvola.
Doprdele, Johne, tys to vážně posral...


Pořád téměř náměsíčně se vydám ke dveřím řidiče. Už už otevírám dveře, když omylem kopnu do jedné z karet, které jsi ve svém panickém kuchání vyhodil z mé peněženky na zem. Podivné kousky papíru jako by mne trošku vrátily do reality. Povzdechnu si a začnu kartičky sbírat.
S mrčením, vyvolaným těsností kalhot pokaždé, když se skloním k zemi.

Nakonec otevřu dveře a ne zrovna elegantně se naláduji na sedačku a podám ti jak tričko, tak kartičky.

"To budeš ještě potřebovat... až budeš... studovat... na zkoušky... a tak..." zamručím tiše a nastartuji auto. Tiché klapnutí automatického zámku dveří vítám s úlevou.

"Nikdo mému otci nic říkat nebude.
Prvních několik měsíců nebude nic viditelné.
A do té doby... té čarodějnici přijdeme na zub."
Dodám zarputile.
"A pak jí ho z té její pokřivené držky vymlátíme." dodám ještě. Chladný tón mého hlasu dost jasně napovídám o tom, že teplota krvi v mých žilách se momentálně blíží bodu varu. Na navigaci naťukám adresu hotelu a vyrazím vstříc trošku veselejším ulicím... a nejspíš dost chmurným zítřkům.

Alespoň na nějakou dobu.
Než se tahle situace vyřeší.

"Mohl by ses... podívat na net? Facebook, Twitter... cokoliv, co nám řekne něco o našich prozatimních životech. Požádám tě ještě nakonec, kladouce velký důraz na slovo prozatimních.

Protože se přece MUSÍ vyřešit.
 
  John Collins   Postava není přítomna 27.6.2020, 23:42:59
Tvé rozčilování se nad mým osočením, že jsi ztratila “věčnou” připomínku našeho sňatku jde už lehce mimo mě. Mě zaměstnává listování novými zážitky, které, soudě dle všech těch kartiček, můj nový život zjevně nabízí, jako jsou písemky či prodej skautských sušenek. S dostatečně úplým stejnokrojem musím být v souboji skautských družin k neporažení… Navíc mě nehyzdí ani ta jizvička… říkáš. Mimoděk si šahám na oko, jako bych měl šanci tu jizvu nahmatat, i kdyby tam byla.

Sedmnáct… je… mi sedmnáct… Do prdele kurva práce zamrdané…. je mi sedmnáct. Sedím na zemi a prázdný pohled upírám někam k popelnici na druhé straně ulice. Doteď to bylo zlé… být ženská je samo o sobě k prdu… Ženským to tak asi nepřijde, ale já z faktu, že mám vagínu – a to o ní zatím vlastně nevím, pomineme-li náš doslova magický sex – opravdu nejsem nijak na větvi. K tomu mám prsa, že na mě budou pohvízdávat snad i slepí. A teď … teď ještě zjišťuji, že jsem v pubertě.

Tvé nadávání i následná omluva mě v danou chvíli trápí asi jako úroda jahod na jihofrancouzských plantážích… Protože, jak se ukazuje v zápětí, já mám nachystáno něco lepšího a mnohem výživnějšího…

Snažím se, opravdu se snažím, uchopit nějak svou situaci, svůj život… ale ono to nejde… ono to prostě kurva nejde! Nevím, kdo jsem, nevím, kdo si svět myslí, že jsem, nevím, koho mám znát a kdo z mých známých naopak netuší, že existuju. A pokud se jim ozvu, budou mě mít buď za šlapku, nebo za dosti šukatelný kus bílého masíčka… Ono to prostě nejde!! A pak už to nedokáži zadržet… je mi jedno, kde jsem, je mi jedno, jaké to bude mít následky, je mi jedno jak nebezpečné to je…

„Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!! Pičatá čarodějnice, pičatá čtvrť, pičatý město a kurva pičatý svěěěěěět!!! Pojebanej zkurvenej život, zamrdaná uchylačka…. Zamrdaný čarování…… píčéééééééé…….

Řvu na celé kolo, jako bych se snažila zahanbit nejen všechny dlaždiče světa, ale taky lodní sirény, klaksony kamionu a burácení jaderných bomb… Musí to ven, musí, jinak se z toho zblázním, nebo, případně nebo lomeno a, někoho zabiju. Přiláká můj řev místní spodinu, životem ztrápené a beztak rasově diskriminované živly? Je mi to fuk! Co z toho? Co mi udělají horšího, než že jsem prsatá školou povinná těhule!! Je mi to jedno. Doslova a do písmene je mi už všechno jedno.

Ale při všech negativech, včetně brutálně zavražděného bobříka slušné mluvy, mi je nyní lépe. Mnohem lépe. Dokonce natolik lépe, že si i zpětně vybavuji tvé problémy se pohodlně usadit a s účastí pohlédnu na tvůj poklopec…

„Promiň… já tu dělám jako by se všechno špatné stalo jen mně… omlouvám se a přijímám nabízenou ruku. Vstávám.

„Jo, pojďme na hotel… určitě si tam beztak musím napsat úkoly… nadhodím vtip černější než antracit. Po vstanutí se samozřejmě poněkud houpu, jak mé „poklady“ udělají své, ale i díky tomu, že stále držím tvou ruku, to nějak ustojím. Otáčím se k autu a po zvyku beru za kliku, nechávajíc na dálkovém ovládání v mé kapse, aby odemklo… A ono nic. Povzdychávám si a nejistým krokem obcházím auto ke dveřím spolujezdce, otevírání dveří, a nejen to, musím zjevně nechat na tobě.

„Zvládneš v těch kalhotách řídit?“ ptám se už docela normálním hlasem. „Protože já se vsadím, že při všem tom zkurveném štěstí, co dneska máme, já nejen, že nemám řidičák, ale beztak ani neumím řídit… Prosím vem mi dovnitř to tričko.“ Dokončuji svůj přesun ke „svým“ dveřím a čekám.

„Mimochodem, má tvůj otec stále tu svou sbírku pistolí a brokovnic? Pokud jo, doporučuji ho vytáhnout z domu, až mu budeš oznamovat, že jsi mu zbouchla jeho náctiletou dceru…“ ušklíbám se upřímně pobaveně touto „uuuuups“ situací, o kterou, jak tak nějak automaticky předpokládám, se postaráš ty, muž. Je to ode mne jen zlomyslnost nebo skutečně očekávám od tebe, svého muže… ehm, svého přítele, že se téhle chlapské záležitostí zhostíš, prostě proto, že jsi chlap? Musí být nicméně asi potěšující vidět má ústa s koutky aspoň trochu nahoru.
 
  Taylor Emsworth   Postava není přítomna 26.6.2020, 23:08:27
Nevím o nikom, kdo by se po slovech "uklidni se" opravdu uklidnil. Vlastně by se tahle fráze dala zařadit do seznamu nejdebilnějších a nejneefektivnějších hlášek vesmíru. A já rozhodně nevypadám, že bych měla být výjimkou, co na tahle slova zareaguje jinak, než zbylých 99 procent populace. Naopak. Má těžce získaná chladná hlava je tu tam a já na tebe zírám jak na zjevení, oči vytřeštěné v počínající panice, zatímco ty drmolíš o tom, že je ti/mi třicet.

Jo, takovou kůži mít ve třiceti, tak si pískám... prolítne mi hlavou bleskově, než si všimneš chybějícího snubáku.

"Ztratila?!" Dotčeně a podrážděně téměř vykřiknu v odpověď a rozhodím nevěřícně rukama. Tvá nálada očividně nabírá příjemnosti hemeroidů, ovšem já na tom nejsem o moc lépe.
"Jak jen můžeš-"

Zhluboka se nadechnu. A ještě jednou. Není třeba přilívat oleje do ohně.

"Nic jsem neztratila." pokračuji, zatímco ty postupně kucháš vnitřnosti mojí peneženky.
"Pamatuješ si, jak jsem ti říkala, že mi v osmnácti týpek z volejbalového týmu ve škole málem vypíchl oko a nehtem mi rozřízl víčko?
Pamatuješ?
Mám na tom oku dodnes jizvu."
Pohlédnu na tebe, když se začneš pomalu sesouvat na chodník vedle auta.

"Přesně tu... kterou ty teď... nemáš." Dokončím a promnu si obličej. Zatímco vysvětlení pochodu svých myšlenek jsem načala dost nahlas a podrážděně, poslední slova už téměř bojácně šeptám.
Tvá zatvrzelost ohledně mých zpráv mě ještě držela jakž takž na nohách.
Jakmile se ovšem vyfoukneš jak skákací hrad propíchnutý jehlicí, těžká deka reality začne dusit i mne.

Sednu si vedle tebe.
Tedy... pokusím se o to. Po několika pokusech, doprovázených napůl nevrlými, napůl zoufalými zvuky uznám vítěztví těsných kalhot nad mou schopností alespoň trošku pohodlně sedět a místo toho se postavím vedle tebe a opřu se o auto, hlavu poraženecky položenou na přeložených rukách na střeše.

Stojím tak - beze slov - notnou chvíli.

Než se zničehonic prudce pohnu a plnou silou vzteky kopnu do kola auta.
"Kráva jedna pitomá. Bodejď by ji hráběma mrdali!" Ulevím si nakonec.

"Promiň..." dodám ještě rychle. Není zvykem, abych používala takový jazyk. K mladé paní se tak nějak... nehodí. Fakt, že moje žíly jsou momentálně napupmované testosteronem, má na mém slovníku nejspíš dost podíl.

"Pojď... " Vydechnu nakonec.
"Půjdem na hotel. Než nás tady v tý prokletý díře ještě okradou..." Nabídnu ti ruku, abych ti pomohla zpět na nohy.
 
  John Collins   Postava není přítomna 21.6.2020, 0:04:04
Tiše kráčíme k autu a ty mlčíš. To je asi to nejhorší. Kdybys na mě křičela, měl bych aspoň tu „horkou fázi“ za sebou, a navíc, dostalo by se mi trestu, který bych mohl přijmout coby pokání. Jenže ty nekřičíš a necháváš mě rochnit se v mé vině. Zákeřná babská taktika …

Ovšem možná, že ticho bylo nakonec ta lepší varianta. Když vytahuješ z kapsy klíče s konstatováním, že bych je měl mít já, konkrétně tedy v kapse kabátu, jsem překvapený. Nicméně byl to náročný den, třeba jsme na to, jak se dostali k tobě, prostě jen zapomněli. Ale co ty dokážeš vykonstruovat z faktu, že máš u sebe klíče od auta, vydedukovat… tady výraz „překvapený“ opravdu nedostačuje!

Jak jako, že teď nemůžu řídit? Velikost prsou v řidičáku nemám a šaltrpáku najdu! Cože to s řidičákem?? „Proč bych proboha neměl mít řidičák??“ ptám se nervózně, tonem, který tě nenechává na pochybách, co si myslím o tvém mentálním zdraví. Začínám šátrat po vnitřní kapse kabátu (bylo tam tedy předtím víc místa…) po peněžence.

„Jak nezletilá, hrabe ti ??“ Je to sice dotaz, ale já mám nejspíš už jasno. Tu těhotnou raději nekomentuji, jakkoliv bys mohla být taktnější. Nad faktem, že o mě mluvíš v ženském rodě, už pak prostě nemám kapacitu ani přemýšlet. Než stačím zpracovat tenhle nonsens, přicházíš se zlatým hřebem diskuse (teda, doufám, že nic lepšího nepřijde) a to zpochybňováním našeho sňatku.

„Proboha, brzdi, a uklidni se, ano?“ naznačuji oběma dlaněmi brždění jak při průjezdu kamionu úzkou zatáčkou a zjevně přemýšlím, který z tvých bizardních konstruktů mám rozbít první. „Za prvé, jestliže jsem ty, nemůžu být nezletilý, protože miláčku, jakkoliv to bolí, už ti, tedy mi, bylo třicet před dvěma rokama. A před dalšími šesti jsme se vzali, proboha, zlato, vždyť máme prs… týnky… zalamuji svůj projev v momentu, kdy ti triumfálně ukazuji svou, tedy tvou ruku, na které… nemám snubák. Rychle kontroluji druhou ruku, kterou jsem právě vytáhl z vnitřní kapsy i s peněženkou. Třeba ho nosíš tam. Když ale nenacházím ani tam, znejišťuji. „Ty jsi ztratila… prsten?“ ptám se. Ano, to by bylo skvělé vysvětlení. Leč semínko pochyb je zaseto a já rychle rozevírám peněženku ve snaze najít řidičák.

Jedna kreditka, druhý kreditka, debetní karta, kartička do knihovny Manhattanské Village Academy … Fakt, že chodíš do knihovny střední školy kousek od našeho bytu, je překvapivý, ale ne nevysvětlitelný. Ale se svým dalším objevem mám o poznání větší problém. To, když zjišťuji, že kartička je na jméno Taylor Emsworth. Proč máš kartičku do knihovny na své dívčí jméno proboha?? Rychle prohrabuji další předměty v peněžence. ISIC karta, kartička zdravotního pojištění, členská karta do posilovny, a dokonce i průkazka dívčích skautek, s nalepenou známkou dosvědčující zaplacení členského příspěvku na tenhle rok. Všechno platné a všechno na jméno Emsworth… „Do prdele, co to má znamenat ??“ začínám panikař a obranná linie mojí příčetnosti se začíná hroutit. Tohle je už prostě moc, tohle už se nedá vysvětlit nějakým vtipem či omylem nebo já nevím čím… A pak nacházím objednávkový lístek k zubaři a na něm datum narození: 03/17/2003… Konec. Peněženka i vytažené karty mi vypadávají z ruky a já se opírám zadkem o auto. Sklouzávám na zem. Sedím… a nechápavě hledím. Můj svět se právě kompletně rozsypal a já vlastně ani nevím, co je zač ta osoba, jejíž tělo obývám.
 
  Taylor Emsworth   Postava není přítomna 20.6.2020, 15:45:53
Kam se stočí debata o náhradním tričku mne zarazí.
Ovšem ne tolik, jako reakce mého vlastního těla na tvou akci.
Na jednu stranu chápu, že jakékoliv tričko je lepší než tohle.
A že to prádlo nebylo zrovna levné! Proběhne mi hlavou, když vidím, v jaké stavu je mé teď už bývalé oblečení.

Na druhou stranu... mám najednou v hlavě divně vymeteno. Na dlouhých pár vteřin - vlastně do chvíle, než své nové poklady znovu zahalíš, na ně nedokážu necivět.

Bylo obyčejné polykání vždycky tak náročné?

Nadechnu se, abych něco dodala, ale - nejspíš naštěstí - se opět ujmeš řeči ty. Tvá slova o recepční jdou tak trošku mimo mě, jak se ještě snažím vzpamatovat z nevšedního zážitku. V odpověď na tvé nahlas vyslovené myšlenky jen pokrčím rameny. Nakonec ses dopracoval ke stejnému závěru jako já, tak není třeba něco dodávat.

Tvůj ledový výbuch ohledně Erin je tak nějak čekaný, nicméně stejně mě chlad v tém hlase překvapí. Nejspíš i proto, že tvůj hlas prostě není tvůj.
Nehádám se s tebou. Už dávno vím, že to nemá smysl. Že buď se se situací po nějaké době smíříš a přijmeš ji, nebo prostě budeme muset najít jiný způsob.
Mlčky se rozejdu směrem k autu.

Možná Whatsapp? I když jaká je šance, že Erin nezavolá v momentě, kdy si přečte tu zprávu.
Třeba bzsme řekli, že jsem zrovna nedostupná a tak to musí probrat s Johnem - mnou?
I když... To těžko... ví, že ji nesnáší... Pochybuju, že by byla otevřená k tomu, bavit se s ním o čarodějnici...


Zamyšleně civím na zem před sebe. Čas od času nevědomky šlápnu trošku bokem, jako by mi to snad mělo pomoci od nepohodlnosti a podivného pocitu v kalhotech. A právě při jednom kroku ucítím něco v kapse.
Hmátnu po předmětu, a zamračím se.

"Hmm..." otočím se zpět na tebe a zvednu pravou ruku. Na jednom z prstů se mi houpou klíčky od auta.
"Nepamatuju si, že bys mi je dával..." zahledím se na předmět zamyšleně.

"Teda... ne, že bys teď mohl řídit.
Ze zákona."
Dodám rychle, než si špatně přebereš má slova.
"Tak nějak... si nemyslím, že už budeš mít řidičák..." zhodnotím, zatímco pohled se mi stočí k tvé tváři. Přesněji nad oko, kde chybí drobná jizva, která bývala jakýmsi neoficiálním označením mé plnoletosti.
Pomaličku mi začne docházet vážnost celé situace. Nejen faktu, že se nám přehodili těla, ale taky toho, jak nás vidí celý svět. Pomalu ale jistě se mě začne jímat panika.

"Nezletilá a těhotná..."
"Ježišmarja... Jsme vůbec oddaní?!"
Zahledím se na tebe zničehonic zděšeně.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 19.6.2020, 12:33:12
John rozhaluje svůj kabát a tobě se nabízí pohled na jeho prsa. Ano, viděl jsi je už uvnitř, ale to jakkoliv je situace stále hodně na hovno, není to tak moc na hovno, jako když vás zrovna mučila ta čarodějka. A máš z toho rozporuplné pocity. Coby žena samozřejmě víš, že tohle bude pro páteř peklo, takováhle velikost je nepraktická jak z hlediska sportu, či pohybu obecně, tak i při výběru oblečení. Ani víc mlíko to automaticky nezaručuje. Jediné, k čemu je to Johnovi dobré, je, že při vhodném výstřihu už nebude muset v životě platit za drinky a mnohá pokuta se taky záhadně změní v napomenutí. Na druhou stranu… nemůžeš si pomoct… jsou vlastně ty prsa úžasná. Vybízející a lákající k hlazení, mačkání, tulení se … Něco ti říká, že sledovat stejné tělo ještě včera, třeba někde v playboyi, tyhle positivní pocity bys z toho neměla… Ani v hlavě, ani... tam dole.

Pak se přejde opět na řešení hotelu. Ač snad i chápeš Johnovy obavy, z tvého pohledu takové nebezpečí odhalení asi nehrozí. John je teď výrazně mladší a zrzavý, šance že si někdo bude myslet, že se jedná o stejnou osobu, je mizivá.

A pak dojde na Erin.. Johnův výbuch tě asi nijak nepřekvapil, pro její až otravné nadšení do spirituálních věcí ji nikdy neměl rád, takže opravdu žádné překvapení. Ovšem to, jak vychladl a … OMLUVIL SE ! je hodně nezvyklé. Jeho rezignovaný výraz, kdy asi neví, jak se vyrovnat s faktem, že to podělal, sobě, tobě, vám… je skoro až dojemný… Jenže když on to opravdu podělal …

Pomalu kráčíte k autu. John jde se sklopenou hlavou a zdá se, že se soustředí, aby jeho kolíbání v důsledku dost nezvyklého těžiště, nepřesáhlo úroveň vysvětlitelnou společensky akceptovatelné opilosti. Co se tebe týče, musíš mu dát za pravdu. Tvoje chůze je v zásadě v pohodě, jenom pokaždé, když dáš tu či onu nohu vpřed, odsouváš svou výbavičku jakoby na druhou stranu. A pak zase zpět. A zase tam a zase zpět. Nebolí to, mít volné kalhoty tak by to snad ani moc netlačilo, ale to přesouvání tam a zpět… je otravné. V jeden moment si uvědomíš, že při pohybu vpravo narážíš na něco v pravé kapse. Ne moc, ale fakt, že si nedokážeš vzpomenout, co by to mohlo být, tě po chvíli dožene k potřebě to rozřešit a šáhnout do kapsy. Aha, klíčky od auta, tak to jo... Ale neměl je u sebe, v kapse kdysi tvého kabátu, John ? Nějak si nemůžeš vzpomenout, že by ti je předával.

Docházíte k autu a ke své úlevě zjišťuješ, že stále má všechny kola, světla i skla a neprobíhá na něm pouliční turnaj v rapu.
 
  John Collins   Postava není přítomna 17.6.2020, 22:52:31
Informaci, že v autě budeš mít snad nějaké tričko náhradní pro mne, přijímám až s lehce viditelným potěšením. Né, že by to nějak řešilo naší mizernou situaci, ale prostě pro ten fakt, že aspoň něco vychází. Ano, člověk se musí naučit radovat z maličkostí. Jako například z trička na zakrytí svých prsou, která jsou tedy čímkoliv, jen ne maličkostmi. Tvoji skepsi v tom, jakou mi to tričko poskytne oporu v zásadě sdílím, ale asi to nepovažuji za to nejdůležitější. Opatrně rozepínám poslední knoflík či dva na kabátu a jak nějaký úchyl v parku jen na chvíli rozevírám. Ty tak můžeš vidět nejen roztržené tričko, z kterého je teď regulérní vestička, a pod ním jen tak po okrajích visící zbytky tvoji, či tedy mojí, podprsenky, ale také takříkajíc mé přednosti, v celé jejich nahé kráse... Velká, naducaná a minimálně zatím nijak povislá ňadra. Včetně provokativně vztyčených bradavek reagujících na fakt, že jsou tak dvě v noci, což není nejteplejší část dne.

” Já nevím, podpora, nepodpora, nemyslíš, že to bude lepší než tohle tričko?“ šklebím se, tak nějak smutně. A rychle zase zavírám kabát, zas tak mimo nejsem, abych nepoznal rozdíl mezi soukromým bazénem někde v hotelovém resortu a noční ulicí v Detroitu. A ne zrovna nejlepší čtvrti Detroitu, jako by to Detroit sám o sobě nebyl dost zlý… Nemluvě o tom, že ukazovat komukoliv, byť z hecu a byť tobě, má prsa je ultra-divné a ultra-nesprávném až vulgární.

I proto tvůj souhlas s mým návrhem vypadnout odsud přijímám rovněž s potěšením, a dokonce i malým náznakem úsměvu. Ovšem pak zmiňuješ hotel a já se opět tvářím nejistě.

“Nejde o to, jestli vy, pane velký macho, si můžete či nemůžete vodit na pokoj tak či obav obdařené ženy…. V tomto, jak je ctěná libost… Já to myslel tak, že mě můžou poznat. Vždyť jsme odtamtud odjeli ani ne před hodinou, a to jsem byl … ehm... objemově, trošku jinde. I když ano… vlastně nevím, co bych s tou informací na jejím místě pak dělal…“ dodávám smířlivě.

Ovšem v zápětí je se smířlivostí konec, to, když zmiňuješ tu debilní slepici Erin, která nás do toho navezla a jejíž vina to v podstatě je, že teď vypadáme, jak vypadáme. V mým očích právě vypuklo mrazivé peklo a ty si najednou nejsi až tak jistá, kdo z nás je tu ten malý a zranitelný.

“Děláš si doufám srandu…. cedím skrz zuby… “Tu debilní krávu mi ani nepřipomínej! Jak po mně můžeš chtít, abych ji volal? Nesnášel jsem ji i předtím, než sis od ní nechala nakukat, abychom šli za tou blbou šarlatánkou… a je fuk, že zjevně umí kouzlit! Proč …“

Až překvapivě rychle svůj vzteklý proud utínám a jen vztekle mávnu rukou na znamení marnosti a věnuji se dalšímu tématu…

„Jo… támhle za rohem, pojďme raději…“ Znáš ten tón. Takový ten tón, kdy velkoryse ukončuji hádku, protože mi dochází, že jsem na tom dost bídně s argumenty a nejspíš se na to brzo přijde. Nic překvapivého, řekla bys. Nejednou tohle bylo to nejlepší „Promiň“, jakého se ti dostalo. Ale nakonec, během prvních nejistých a poněkud opile působících kroků k autu, tě přece jenom překvapím.

„Promiň…. Totálně jsem to podělal… Zavolám ji…. Ráno… říkám se sklopenou hlavou a divně rezignovaným hlasem.
 
  Taylor Emsworth   Postava není přítomna 16.6.2020, 22:36:20
Poslouchám tvé rady ohledně mého "dárečku." Tvářím se u toho tak nějak všelijak. Nejspíš si nejsem moc jistá, jestli mám být vděčná za praktické tipy, zoufalá, že takové rady vůbec musím dostávat, nebo zda je mi jednoduše trapně, protože ta slova přicházejí od tebe/mně.
Nejspíš všechno dohromady.

To můj hlas zněl vždycky tak debilně? Chudák John...

Tvůj další pohyb - podrobnější zkoumání a pohupování ňadry - odměním jedním zvednutým obočím, dávajícím jasně najevo, co si o tvých pohybech myslím.
"Mám pocit, že mi jedno z triček na spaní vypadlo do kufru, když jsem se přehrabovala v tašce... Možná. Moc nevím... S podporou ti to moc nepomůže ale..." Ušklíbnu se omluvně.

Tohle a ještě těhotenské bříško. Odpadnou mi záda... Nebo aspoň mému tělu... Pomyslím si ještě pochmurně, ovšem nahlas neřeknu nic. Pro jistotu.

Tvá další slova na mne zapůsobí... zvláštně.
Ne, že by tvá žádost byla divná, to ne.
Spíš, mne zarazí samotný fakt, že je to žádost.
Od tebe.

Všechno je to vzhůru nohama... Kráva pitomá.

"Zpět k autu, ano. A do hotelu. Recepční ať si trhne nohou s blbýma kecama. Pokud si vedu do pokoje na noc prsatou šťabajznu, jí to může být putna..." Nadhodím ještě ve snaze odlehčit trošku situaci a zhluboka se nadechnu.

"Dala bych si drink. A ne jeden.
A horkou sprchu...
A musíme vymyslet, co dál.
Třeba... Třeba Erin bude někoho znát... Vždyť to ona mi dala na tu čarodějnici kontakt...
Budu jí muset zavolat. Ráno.
Vlastně ne...
Ty..
Ty jí budeš muset zavolat..."
Začnu rychle drmolit nahlas co se mi honí hlavou. Pak se ale rychle zaseknu a rozhlédnu se kolem ve snaze se zorientovat.

"Neparkoval jsi tam na rohu?" Ukážu směrem, připavena se vydat k vytouženému vozidlu.
 
  John Collins   Postava není přítomna 14.6.2020, 16:09:03
Koukám se, bůh ví pokolikáté už, zase na chvilku na tvůj nacpaný rozkrok a zamyšleně vrtím hlavou. “Myslím, že chození samotné, až takový problém nebude… Nemáš … to… jakože přímo mezi… chápeš.“ kouskuju větu z důvodu zjevných rozpaků. Ono komentovat a hodnotit penis a šourek své ženy moc na jistotě nepřidá. “Ale bude to asi chtít pevný trenky… ať ti to neklimbá nepříjemně… zbytečně moc.“ končím myšlenku, nejistý si tím, nakolik jsi stála o radu a nakolik sis chtěla coby ženská prostě postěžovat.

I tak vítám, že přesouváš své myšlení do praktické roviny. Protože, až mi dojde, a ono mi to dojde, že jsem ženská s obřím poprsím a navíc v očekávání, budu někoho, kdo stojí nohama na zemi, moc potřebovat. Bohužel, s náhradním oblečením tě musím zklamat.

“Bohužel, všechno mám na hotelu, s ostatníma věcma.“ pohazuji m lehce rukama na znamení bezradnosti. Ale pak se hodně zachmuřím… “Do prkna!! Hotel. Vždyť s touhle nádherou se tam nemůžu ukázat!“ přizvedávám lehce svá ňadra a pouštím je. I přes kabát je znatelné působivé zhoupnutí, které bych si, za normálních okolností, či alespoň u jiné ženy, než jsem já, asi hodně užil. Takhle si jen povzdechnu, neboť mi dochází, že běh se dneškem přesunul ze sportovních aktivit mezi divácky vděčné způsoby sebevražd.

“Ostatně, asi tam nemáš něco na tyhle…. nádhery, co?“ nadhazuji dotaz doprovázený významným pohledem na můj hrudník, ale dle skepse v mém hlase moc nepočítám, že by odpověď zněla jinak než „Ne“.

“Nepůjdeme do auta? A pryč odsud? Kamkoliv?“ ptám se prosebně, a zjevně by mě moc potěšila aspoň zde odpověď „Ano.“ Není v tom žádný rozkaz, jen čistá prosba někoho… menšího? slabšího? o pomoc. Asi je zvláštní ta slova slyšet ode mne.
 
  Taylor Emsworth   Postava není přítomna 12.6.2020, 21:42:43
Mám chuť... brečet. A taky řvát. Něco rozkopat. Nebo alespoň někomu uvalit jednu pěstí mezi oči. Jen si nejsem jistá, jestli bych měla být obětí já - za ten nápad sem vůbec lézt, John - za tu jeho nevymáchanou klapačku, či Erin - za to, že mi kontakt na tu čarodějnici vůbec kdy dala.

Posledních pár dní bylo... bouřlivých, dalo by se říct (když to zmírním a vyvaruji se sprostých slov). Trvalo mi věky Johna přesvědčit k madam zajít. Ne, že bych se mu divila - musel se asi sám ujistit, jestli ještě mám všech pět pohromadě, když chci věřit jakýmsi pokoutným vědmám.
Ale já byla zoufalá. A zoufalí lidé dělají... zoufalé věci.

Týdny před naší návštěvou se vlekly pomaleji než Trumpovo prezidentské období. Zato hodiny po našem setkání najednou ubíhaly bleskovou rychlostí. A s každým odbytím celé jako by se svah událostí postupně zprudčoval, až jsme nakonec začali oba padat volným pádem ke dnu.
Už ani nevím, kdo s tím nápadem vloupat se k ní přišel první.
Nápad století, opravdu.
Ale tak... zoufalí lidé...

Trošku otupěle civím na sebe - vlastně Johna - přede mnou. Jeho otázky a pokusy o balanc jdou tak nějak mimo mě. Můj mozek se ještě stále zkouší vzpamatovat z právě proběhnutých událostí. Až Johnova otázka mne vytáhne zpět do reality.

Ne, že bych mu za to v tuhle chvíli byla nějak vděčná...

"Já-" zadrhnu se. Na mužský hlas, vycházející z mého hrdla, si budu zvykat ještě dlouho.
Ne dlouho. Žádné dlouho. Tohle se MUSÍ vyřešit. A brzo!

"No... " pohled mi sjede k mému rozkroku, z úst se mi vydere tiché vrčení - napůl zoufalé, napůl naštvané.
Pervertka...
"...budu chodit jak naprcaný kačer..." dodám nakonec a pokusím si srovnat kalhoty, aby mě ta nadílka tak moc netlačila. Pohyb ne zrovna elegantní. A už vůbec ne úspěšný. Jen tak tak se mi podaří udržet pocity na uzdě a nezačít ječet bezmocí do tmy. V téhle čtvrti by to taky mohla být ta poslední věc, co bych udělala.

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Dvakrát. Třikrát.
Postupně... jeden problém po druhém

"Nemáš v autě nějaké náhradní kalhoty? Nejlíp tepláky? Z posilky nebo tak..?" Prosebně se zadívám na svou - vlastně jeho - tvář, načež mi pohled sjede k mému - Johnovu, sakra už! - výstřihu.
"...a nějaké tričko..." dodám ještě
 
  John Collins   Postava není přítomna 10.6.2020, 17:48:52
Cítím, jak na mě magie působí a ještě chvíli se triumfálně culím. Jak se ale po kouzlu takříkajíc usazuje prach a já klečíc stále vidím svá obří prsa a cítím na hrudi jejich váhu i jejich tlak na kabát, stále vidím své drobné ženské ruce, teď snad ještě o chlup drobnější nebo co, na kolem obličeje se mi stále houpou ty blbé dlouhé zrzavé vlasy, můj úsměv mě zvolna opouští a nastupuje přihlouplý nechápavý výraz, s kterým se obracím na tebe.

"Nerozumím... co se ... stalo? Proč to nefungovalo?? " ptám se zmateně, přičemž je jasně slyšitelný podtón "stalo se vůbec něco??". Nejistě vstávám. Ono to ani po proměně nebylo s jistotou pohybu zrovna stoprocentní, teď s těmi mega-vaky to je ale ještě o dost horší. Pomalu se prohlížím, jestli mi ten lektvar náhodou nepřičaroval liščí ohon nebo tak ještě, ale zdá se, že se nezměnilo nic, čím bych si byl jistý, že je jinak.

"Co budeme dělat sakra ? Za ní nemůžeme, já fakt nechci být šlapka !" sděluji rozhodně, pro změnu s příchutí nefalšovaného strachu a hnusu. Zkouším pár kroků a jsem vděčný, že i když jsme v balíku, stále preferuješ džíny a sportovní obuv. Jestli jehly předtím byly jen sci-fi, teď by to byla noční můra. Jo, chození ... nějak pude... asi. Brzo. Pak mi dojde , že tu nejsem jediný postižený.

"Jsi... v poř... ehm... jak ti je ?" ptám se bez jistoty, na co se chci vlastně zeptat. "Bolí tě to ....tam?" směruji oči na tvůj přecpaný poklopec.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 6.6.2020, 18:50:38
Stará zářivka parodující osvětlení nad schodištěm do suterénu nervózně zablikala a dala tak všem na pár chvil ochutnat, jaká by tu byla tma, kdyby jí nebylo. Nejen ona měla to nejlepší už dávno za sebou. Omítka oprýskaná, schodiště rozvrzané, dole navátá hromada odpadků z ulice a zápach naznačoval, že v okolí nebude zrovna přehršel veřejných toalet. K dokonalosti tu chyběla jen mrtvola a drogový dealer. I když ta hromada pod schody je na mrtvolu dost velká a týpek, kterého jste potkali před chvíli u zbytků autobusové zastávky, taky nevypadal, že by prodával Herbalife.

Ty jsi tam nepatřila, nebo spíš, Vy jste tam nepatřili. A přesto jste sem přišli dobrovolně. Tedy, přinejmenším ty. Protože ty jsi věřila… nebo spíš… doufala. Doufala, že žena, na kterou jsi dostala kontakt, ti pomůže s tvým problémem, s tvým ženským selháním. Vždy jsi byla pohledná, chytrá, přátelská, oblíbená i úspěšná v atletice a dokázala sis najít i Johna, svého prince na bílém koni, který tě miluje, i když sama jsi vždy věděla nejlíp, že má-li být doma klid, je fajn, když je po jeho. John navíc výhodně prodal svůj start up Googlu a tím vás zajistil na šest generací dopředu. Vše ti vycházelo… dokud jste nezatoužili po rodině – po dítěti. Zajít na kliniku vám trvalo několik let planých pokusů a ty jsi mezitím překročila dvaatřicátý rok. A pak se ti zhroutil svět, když se ukázalo, že problém byl v tobě a že ti nebylo dáno mít někdy v životě miminko… Vždy jsi byla také poměrně racionální žena, přesto… nedokázala jsi nezareagovat, když ti tvá kamarádka znalá tvých problémů, dala vizitku téhle Madam Escanto. V konfrontaci se zoufalostí neměla racionalita šanci. A nakonec podlehl i John, jakkoliv dal jasně najevo své názory na tyhle ty „madam“ a jejich činnost. Ale nakonec pochopil, že dokud se osobně nepřesvědčíš, co je to za blbost, nedáš pokoj. A tak jste zaletěli do Detroitu a nechali se odvézt sem, do téhle …ehm…. dobrodružné čtvrti.
„Bože můj… taková díra…“ okomentoval John asi popadesáté zjevné a ty jsi věděla, jak moc mu dalo práce se na tebe významně nepodívat. Došli jste až dolů ke starým oprýskaným dveřím s kukátkem jak vystřiženým z věznice. Dle instrukcí jsi několikrát zmáčkla mosazné tlačítko a zvonek uvnitř dal drnčivě najevo vaši přítomnost. Špehýrka se otevřela prakticky okamžitě a za nimi se objevily tvrdé, ocelově šedivé oči ukryté v měsíční krajině vrásek.

„Dobrý den Madam Escanto, já jsem…“ začala jsi, ale nenechala tě domluvit. „Vím, kdo jste. Pojďte dál.“ Zatímco se ozývalo odemykání snad pěti zámků, neodpustil si John poznámku, že Madam samozřejmě ví, kdo jsou, protože je to ““““čarodějnice““““. Dveře se otevřely a za nimi stála štíhlá až hubená žena velmi vrásčitého obličeje, černočerných vlasů, a naopak velmi strakatých šatů, i když už to byl nějaký čas, kdy byly nové a zářivé. „Za mnou prosím…“. „Hm, krémy proti vráskám zjevně nejsou její specializace“ špitl rádoby nenápadně John a následoval tě. Prošli jste oprýskanou chodbou a ocitli se v malém kumbále zařízeným coby vzorová pracovna cikánské čarodějky. Nechybělo nic, od hada v lihu po pavučiny na zdech, tlustých gobelínů neurčitých vzorů i snad tisíce a jedné napůl vyhořelé svíce. A John, který si neodpustil poznámku o smetišti… Madam skutečně věděla, proč jste přišli. Pro tebe to byl důkaz, že má moc, pro Johna důkaz, jak fikání tihle vydřiduši jsou… Bylo zjevné, že si s Madam nesedli a to tak, že vůbec, přesto se Madam ještě nějakou dobu snažila jeho urážky a zesměšňování ignorovat. Její trpělivost ale zjevně došla u „potrhlé šarlatánky a ubohé prašivé zavšivené zlodějky“, za kterou ji označil John po oznámení, že za to, že otěhotníš, ji zaplatíte deset tisíc dolarů.

Tedy, to jste si dovodili až posléze. V danou chvíli se tvářila dál mile a „profi“, položila ti pár chápavých otázek a vůbec, snažila se tě spíš uklidnit, než že by po tobě chtěla jakékoliv informace. Posléze vám oběma podala malinkaté lahvičky. „Já taky ??“ Nechápal John. „Vy ty děti snad chcete taky, ne?“ zeptala se napůl řečnicky a po přikývnutí Johna přikývla taky: „Takže vy taky. Šup, šup, nezdržujte.“ John, snad zaskočen nenadále panovačným tónem, poslechl a ještě dřív než ty do sebe obrátil těch pár centilitrů fialkově fosforeskující tekutiny. Nijak valné chuti, jak jsi zjistila i ty vzápětí. „Tak, a je to...“ usmála se Madam. „Teď už jen musíte do tří hodin uskutečnit pohlavní styk a budete v očekávání.“

Samozřejmě, měla jsi své pochyby a naprosto jsi chápala Johna, že se tvářil kysele, když za sotva deci bůhvíčeho vyplázl deset táců, ale … měla jsi jinou možnost než věřit? Nebo spíš doufat? Rozloučili jste se a Madam vás vyprovodila ke vchodu.

„Mimochodem, pane Johne, vím, že jsem Vás nepřesvědčila a spíš zklamala, proto mi dovolte dát Vám malý bonus, zcela zdarma. Znám vaše interní tužby a tajná přání a mohu Vám slíbit, že od dnešní noci bude vaše paní kouření pánského přirození nejen snášet, ale přímo milovat, tak jako vy. Ba co víc, sama o to bude žádat.“

Nevěřícně jsi protočila očima. Nejsi žádná puritánka, ale tohle tě prostě nikdy nebralo a naléhání Johna jsi podlehla jen párkrát… Nad čím jsi to ale kroutila očima? Nad tím, že o tom on stále sní, nad tím, že to ona ví a řekla nahlas, nebo nad tím, že jestli je to fakt čarodějka… budeš sama chtít… tamto… blééé…

John jen chvíli zíral, pak nějak poloautomaticky poděkoval a vypadl ze dveří. A ty za ním. Došli jste zpět ke svému autu, které tam kupodivu stále stálo na kolech, všech čtyřech, a odjeli jste do vašeho hotelu.

Chvíli to bylo divné… zbývali vám necelé tři hodiny a milovat se na pokyn staré báby… trošku divné no. Děly se ale mnohem divnější věci. Ze zvědavosti jsi se přemohla a zkusila vzít Jonův úd zase jednou do pusy… a bylo to skvostné! Tak jako teď tě to v životě nebavilo, John byl v sedmém nebo a kdybyste nepotřebovali jeho bičíkovce jinde, nejspíš bys i ochutnala, jakkoliv se ti z toho dodnes zvedal kufr. Jakkoliv jste oba byli rozdováděni, udržel se John dost dlouho na to, abys z toho „něco měla“ i ty a až pak, zrovna když si tě bral zezadu, jsi ucítila, jak se jeho rytmický pohyb přibrzdil a John se napnul. I ty ses napjala, v očekávání toho, co mělo přijít. A skutečně… v příští sekundě prýštilo tvým penisem sperma mezi půlky té krásné brunetky před tebou a dál do jejího nitra. A ty jsi věděla, že tentokrát to vyjde… Tvůj penis zvolna uvadal a ty ses cítila božsky, tak neskutečně krásně utahaně… než ti došlo, že tu něco zatraceně nesedí.
Tvůj penis?? Odkdy ty máš penis?? Odkdy jsi John?? A proč si tam před tebou sedalo na postel tvé nahé, dle obličeje dosti vykolejené, ženské tělo?? Proč jsi John a proč je John ty?? Samozřejmě, bylo zjevné, že jste si prohodili těla, bylo nabíledni, že za to může lektvar Madam Escanto… a něco ti říká, že to nebylo omylem. Příští momenty byly samozřejmě všechno, jen ne klidné, zvláště John nesl dosti těžce ztrátu svého těla a mužství, kteroužto zjevně nemohlo vykompenzovat ani vlastnictví tvých pevných sexy trojek… Ty jsi to nesla nějak… klidněji. Bylo to divné, ale fakt, že místo mušličky máš mezi nohama penis a šourek tě nijak neekloval, a dokonce ses přistihla při jednoznačně orientovaném vnitřním hodnocení tvého, nyní již bývalého těla. A udělila sis docela slušné skoré, nutno říct. Nicméně bylo jednoznačné, že jakkoli bylo to prohození těl zajímavé, muselo být taky co nejrychleji vráceno zpět. Tím spíš, jestli lektvar fungoval, a na to byste si i vsadili, a John byl teď těhotný. Dobře jsi chápala, že ty ses těšila na miminko v bříšku, pro Johna by to mohlo být … přinejmenším poměrně traumatizující, řekněme.

Jenže Madam Escanto vám nepomůže. Zkusili jste to, nikdo nemůže říct, že ne. Jenže na tvůj telefonát nabízející Madam částky v řádu milionů byl odpovědí jen smích a doporučení, ať dáš Johnovi pořádně do těla. A pak zavěšení… Jestli jsi měla, nebo neměla, chuť mít sex se svým vlastním tělem nechme stranou, stejně jako touhu, aby ti ho John vykouřil, podstatný byl fakt, že pomoci jste se od té čarodějnice dočkat neměli. A tak nastoupil plán B. Asi by se dalo říct, že B jako BLBÝ! Prostě se k Madam vloupat, ukrást nějaké knihy, lektvary, prostě půjde a zkusit to vykoumat sami. Ostatně, i prostý kontakt na nějakou jinou čarodějku by možná pomohl. A jak jste si usmysleli, tak jste i učinili.

Dojeli jste nedaleko jejího ateliér… ehm, je to hnusná čarodějnice, takže doupěte! John byl dost nervní, což spolu s jeho menším tělem učinilo jízdu … přinejmenším dobrodružnou. Ale přežili jste a nějakým zázrakem vás ani nestavěli policajti. John by jev současném rozpoložení buď poslal do prdele, nebo by to zkusil uhrát ženským šarmem na domluvu… těžko říct, co by dopadlo hůř… Upřímně, myslelas, že bude problém se dostat dovnitř, ale ukázalo se, že kromě dveří, kterými jste šli vy, se může nezvaný návštěvník dostat dovnitř i sklepním okýnkem, po hříchu postrádajícím, byť jen mříž. Spustila jsi Johna dolů a skočila za ním do potemnělé pracovny Madam Escanto… a tady vás štěstí opustilo.

Šmátrali jste sotva deset sekund, když se rozsvítilo světlo a ve dveřích stála ta čarodějnice. A nevypadala moc překvapeně. Spíš krutě. Jako když si myšky najdou skrýš v kočičím pelechu… „Vida, vida, vida… Spokojení zákazníci se vracejí… dokonce po zavírací době…“ culila se jako žralok. „Jít vykrást pracovnu čarodějce, o jejíž moci jste se právě přesvědčili… To teda musíte mít pořádné koule!“ Zarazila se, jako by ji něco napadlo, a pak pokračovala „A víte co, já myslím, že je fakt máte!“ Mávla rukou. A začly se dít věci!

V rozkroku tě zasáhla prudká bolest a když po pár vteřinách skončila, byly tvé trenky nacpané k prasknutí. Čarodějka mávla ještě jednou a tvé kalhoty i spodní prádlo byly v mžiku u tvých kotníků a vy všichni jste se tak mohli „pokochat“ její prací. Zvětšila ti penis, ok. Těžko měřit, když jsi jen a pouze vyděšená, ale nic za to nedáš, že se zde bude jednat o oněch legendárních dvacet centimetrů, možná i víc. Pokud dobrý. Větší problém je pod ním… „musíte mít pořádné koule“ řekla… a ty je teď fakt máš! Každé varle uvnitř šourku musí být velké snad jako průměrné kiwi, celá šourek pak má objem menšího pomela… Sama nevíš, zda být víc vyděšena nebo zhnusena, nebo nasraná… To John v tom měl jasno hned!

„Ty píčo jedna zavšivená, cos ji to udělala?? Hned to vrať zpět. A vůbec, vrať nás zpět do našich těl !!“ S těmito slovy vyrazil dopředu sjednat nápravu, ale nedostal se daleko. Čarodějnice jen jedním okem přestala sledovat tvé nadměrné genitálie, nastavila ruku v gestu stopa a John se … zastavil uprostřed kroku.

„Zrzi zrzi, co tě mrzí?“ zarýmovala Madam, přistoupila k němu a pohladila ho po vlasech. Po přirozených vlasech barvy mědi zrzavých vlasech! „Bojíš, se že jsem na tebe zapomněla? Neboj, to skutečně ne!“ zasmála se, poodstoupila a zase jednou mávla rukou. A Johnovi explodovalo tričko i s podprsenkou. Tam jde měl ještě před chvíli tvé hezké Céčka, se teď, bez jakékoliv opory oblečení, houpaly … Géčka? Háčka? Nebo ještě větší?? Pěkné, sexy, samozřejmě, ale na jeho, tedy tvé, štíhlé tělo poněkud nepatřičné… „Joo, to by šlo…“ zhodnotila svou práci Escanto. „Holt koule jako koule… By mohlo i stačit, zvlášť když vezmeme v potaz to požehnání, co nosíš zlatíčko pod srdíčkem“ Usmála se opět jednou jako žralok před obědem. Gestem propustila Johna z magického sevření a ten dopadl do kleku na zem, oběma rukama držíc své mohutné přednosti.

„A teď mě poslouchejte pozorně! U mě jste byli naposled rozumíte? Pokud vás ještě někdy potkám poblíž, nebudeš zlatíčko jen těhotný, udělám z tebe šlapku v laciným hotelu a do břicha ti nacpu těch děcek dvakrát nebo i třikrát víc… A z tebe… hm, co bys říkala tomu být příštích 30 let prvotřídní dojnice, každý den dávat tak deset litrů, každý rok porodit, a sledovat, jak tvé dítě jde do telecích párků, hm? Samozřejmě při plném lidském vědomí drahoušku… Vylíčila jsem dost barvitě, že už vás nechci v životě vidět?“ Zvedla hlas na konci, po mrazivě medovém líčení vašich potencionálních osudů… Vyděšeně jste přikývli…

„Jo abych nezapomněla, toho těhotenství prdelko, se nezkoušej zbavit, je pod ochranou kouzla a neohrozí ho nic, ani člověk, ani příroda, ani kouzlo, ať zkusíš cokoli. A teď vypadněte !!“ Mávla rukou (zase… už jeto trošku otravné… a vy jste se ocitli na ulici před jejím domem. Ty s vystaveným rozkrokem a John… ten v podstatě nahoře bez… Jen jeho dámský kabát drží poslední zbytky dekora, a to nijak přesvědčivě… Rychle sis natáhla prádlo a kalhoty a … nacpat tvůj šourek do trenek byl docela zážitek… Nevíš, co s tím budeš dělat, ale jedno víš určitě, zpátky za Madam nejdeš!

Podívala ses na chudáka Johna s jeho obřími ňadry… a překvapilo tě, že se potěšeně culí. Chvíli tě nechá tápat a pak vytáhne z kapsy lahvinku, kterou zjevně stihl ukrást, než vás překvapila Madam Escanto… Ale bůhvíco to je….

„Stihl jsem to vzít, než nás vyhmátla, koukej …“ ukázal na popisek … „anulo revertuo“ anulace a návrat!“ skoro se smál a než jsi stihla něco říct, vytáhl korkový uzávěr a vydatně si lokl… Zpětně vzato, to byl plán C, jako Cypatý! Možná i D jako… ale to je fuk…

Je pravda, že rozhodně se jednalo o návrat, dokonce bylo částečně i anulováno poslední kouzlo té čarodějnice… Tedy v tom smyslu, že tvé výrazně omlazené já má o malinko menší prsa a písmenko H bude možná tentokrát stačit… Poznat věk dívek je někdy problém, ty to máš ale lehké. Johnovi chybí nad okem ta malá jizvička, ke které jsi přišla v osmnácti… Bože můj, to je vůl…

Na druhou stranu, ozval se jakýsi druhý hlas, jsi teď chlap a odkdy chlapovi vadí mít štíhlou prsatou zrzečku pod osmnáct, že?
 
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1] 
www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2020 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.