abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Marigoldova poslední píseň ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Isha   Postava není přítomna 21.12.2020, 18:53:07
Autoři: Světluška a Myrkul



To, co se odehrává za dveřmi srubu, mi nahání hrůzu. Lidé, vzlykající a vyděšení, se hrnou na sever. Muži svírají pochodně, matky si tisknou děti k prsům, aby je neodnesl proud lidských těl. Davem se tlačí oddíl temerských jezdců na koních. Koně frkají, kopyta se jim boří do bahnité půdy. Za sebou slyším Yelenu dožadující se zpráv a snažící se rozbít veškeré převozníkovo nádobí. To vše přehluší zvuky zvonů přicházející přes jezero. Naléhavý, uši drásající zvuk. Výjev před mýma očima strne jako bych se dívala na obraz v galerii nějakého šlechtice, než se vše znovu rozběhne s mnohem větší naléhavostí a rychlostí. Ženy propukají v pláč a hořekování, děti kvílí strachem a jezdci nemilosrdně ženou koně vpřed ostruhami. Se staženým hrdlem se otočím k Yeleně.



Isha:
„Zdá se, že Wyzima je pod útokem. Lidé prchají na sever a k městu se snaží dostat temerské jízdní oddíly,“ vydechnu tiše a sesunu se na lůžko vedle Yeleny. Hrůza mě přikryje jako těžký plášť.



Yelena:
Hledí před sebe. Je v transu nebo její duši obléhá panika? Mlčí dlouho. Předlouho. Zapře se do lůžka a s obratností batolete se zvedne. Přidržuje se nábytku, ale stojí. Udělá krok. Dva. Při třetím se hroutí na kolena. Prská, heká, ale pokračuje dál. Pravou rukou sáhne do talíře, levou zase do ohniště. Teď do střepů. Její stopy se barví do ruda. Míří ke dveřím.






Isha:
Nevěřícně sleduju její počínání. Mrak vyčerpání a beznaděje zastírá moji mysl a zpomaluje moje tělo. Zvedám se a klopýtám k ní.

„Yeleno? Yeleno? Co to, u bohyně, vyvádíš?!"



Yelena:
„Já… nevím.“ posadí se na podlahu. „Nesmí mě chytit, rozumíš? Musíme uprchnout. Musíme… Musíme se někam schovat! Musíme něco vymyslet!“



Isha:
Ach, Melitelé, jsem tak unavená. Za pár hodin spánku bych dala nevím co. Po očku sleduju zoufalou Yelenu.

„Sbalíme se a vyrazíme na sever, do Bělosadu. Hned. A pokud se nám povede ho vzbudit,“ kývnu směrem k Cyrilovi, „jde s námi. Zná cestu, bude to rychlejší.“



Yelena:
„Bělosad? Půjdeme do Bělosadu,“ opakuje pro sebe jako zaklínadlo. Nakonec zvedne oči a přikývne. „Dobře tedy.... Já…je mi zle. Omlouvám se. Ale půjdu. Zvládnu to. Já…musím…“

 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 9.12.2020, 14:57:28



Nikola Borovoj

Je to tady.

Bělobokému se pod tlapou zachvěje kapradina. Vlk se poleká a vyskočí. Smečka je v pozoru. Rostliny v okruhu kolem Lešije ožijí. Svíjí se. Natahují se k němu jako ruce tonoucích.

Svět mizí. Trhá se na částice, které vzápětí odvane vítr. Nakonec jsi jenom ty.. Obklopuje tě černočerná prázdnota. Les s tebou právě navázal spojení. Slyšíš, jak dýchá. Pomalu. Bublavě. Jako prastaré gigantické plicní vaky.

Les k tobě mluví. Ne slovy, les žádná písmena nezná. Vyjadřuje se v obrazech. Symbolech. Představí se. Chce ti ukázat kým je. Přenese tvoje vědomí pod jehličnatou půdu. Pod povrchem nalézáš důmyslný systém chodeb a komůrek, které se táhnou křížem krážem. „Nekkeři,“ chlubí se les zrudlý pýchou. „Mé děti. Pečuji o ně, živím je a střežím už mnoho generací.“

Příroda proniká hlouběji, svírá tvé vědomí a táhne ho pryč, do samotného srdce lesa. Ukazuje ti endriačího dělníka. Vytahuje z úkrytu v zemi vajíčko, naloží si jej na záda a rozběhne se pryč. Překoná křoviny a potok, než ho spolkne tma. Chvíli kráčí po paměti, párkrát zatočí a ocitne se obrovské sluji, ozářené fosforeskujícími houbami. Všechno se zde hýbe, hemží a mrví. Dělníci pracují, válečníci hlídají a uprostřed toho života sedí královna. Mnohorodička. Stvořitelka tisíců. Je tak veliká, že tuto jeskyni do své smrti nemůže opustit. „To je její úděl,“ pokrčí les ramena. „Tak to na světě chodí.“



„Pojď, ukážu ti, co se tu stalo.“ Les tě vrátí o den dříve. U lesa zuří bitva. Člověk proti člověku. Po bitvě se ti černí odeberou na opačnou stranu lesa. Na okraji, tam co teče voda, vytahují sekery a poráží strom za stromem. Z jejich těl postaví zeď a uvnitř roztáhnou svá lněná obydlí. Les sklopí hlavu a mlčky ti pokyne, abys jej následoval.

Poslední, co ti předvede, jsou lidé. Celou noc sbírali blyštivé věci na bojišti a teď se poflakují. „Nejsou tady vítáni. Kopou do mochomůrek, střílí z luku na stromy a plaší zvěř.“ Když jim dojdou síly, zastaví se a přímo nad Nekkeřím hnízdem si rozdělají oheň.

Každou hodinou se podzemní komora propadne a Nekkeři s tím nemůžou nic dělat. Bojí se ohně.

Stejně zbyteční a stejně nepostradatelní jako lidé.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 25.11.2020, 23:57:02



Zereen



Šelma čumáčkem drcne do okenice a spolkne jí tma. Není to poprvé, co jí paní Ranuncul posílá na patrolu do deště. ‚Nedělám to, protože mi to přikazuje, ale protože sama chci.‘ Na zemi je královnou zrzavá čarodějka. Ale tady nahoře je královnou Zereen. Stříšky, parapety, sochy jsou její provincie a ptáčkové její vazalové.

Kočka se proplete mezi komíny a přeskočí na protější dům. Teprve tehdy, když jde město spát, se ten skutečný Novigrad probouzí. Žebráci, kapsáři, hampejznice, pašeráci vylézají ze svých úkrytů. Jedna velká šťastná rodina. Zereen ví. Zereen zná.

Šelma vyskočí na hlavu sochy svatého Řehoře a čeká na Veterána. To je muž, který proléval svou krev pro Redanii. Když mu válka vzala obě nohy, Redanie na něj velmi rychle zapomněla. Od té doby se opíjí, točí kličkou hrací skřínky a do teskné melodie pěje:

„Nalívejte bratři,
v pohár křišťálový.
Áby šípy nesebraly
a meče neztrestaly
naše hrdé hlavy.

My jsme Redanii,
vždycky ubránili.
A proto naše sláva,
matky Redanie sláva
nikdy nepohasla.“


Navzdory dešti, na Šenkýřské ulici leží Toben. Občas se usmívá. Jindy se šklebí. Dnes si prohlíží vlastní ruce jako by je viděl poprvé v životě. Ten muž vyzkoušel všechno: rulík, mandragoru, oměj. Ale každý závislák skončí u fisstechu. O fisstechu mluvila paní Ranuncul. Říkala, že tajemství výroby bílého prášků střeží zločinecké organizace. Zereen ví. Zereen zná.



Štěkot. Ocelot přeběhne přes prádelní šňůru, vyšplhá na věžičku a větří. Její očka svítí ve tmě. ‚Čtyři, pět, šest,‘ počítá si v duchu. „Šest mužů v kožených kabátech. V rukách meče a samostříly. A dva psi na řetězech. Paní, Ranuncul. Jdou si pro tebe.“
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 23.11.2020, 21:37:33


Zynd´rahr Malthor Cerbin


Voják:„Kolik jí je?“


Voják:„Jedenáct,“ utře slzu. „Dívejte. Tohle vyrobila sama. Abys prej v tý válce nebyl sám, tati.“ Ukazuje panenku ze slámy. „Vod tý doby to tahám jako nějakej sráč. Kdybych je tak mohl navštívit. Kouknout, jak se maj.“


Voják:„Já ty svoje taky. Chybí mi moct je obejmout. Orat z klukem pole a tak…. To by ale napřed musela skončit tahle blbá válka.“ odvětí, upřeně hledíc na řeřavé uhlíky v ohništi.


Voják:„Moje válka skončí, až se budou všechny špičatý ucha houpat na stromě. Do tý doby, ti vaši fakani v bezpečí nebudou, to je jistý.“


Voják:„Co ty víš,“ usmívá se voják, jak si panenku otáčí v prstech. „Možná jsou jako my. Třeba chtěj jenom chránit svoje děcka. Přece nemůžou bejt všichni zlí.“


Voják:„Jo? Tak to běž říct mojí ženě. Aha, počkej - zabili ji elfové. Čím si to zasloužila? Šla na mši do kaple Věčnýho vohně.“


Voják:„Promiň, ale tvoje žena byla fanati...“


Voják:„Bohune!“ prudce vstane a tváří mu přeběhne zlost. „Pohybuješ se na hodně tekným ledě. Moje žena byla svatá a ty si o ní, kurva, nebudeš otírat hubu.“


Voják: „A kurva, asi jsem se pochcal.“ zaběduje a zaběduje a s odporem si sáhne na kalhoty.

Kroužek mužů si vymění pohledy, hrozící spor je zažehnán a ozve se kokrhavý smích. Emocionální přetlak se uvolňuje a vzduch je zase čistý. Znečistěný voják vytřeští oči a chytne se za břicho.
Dáví se? Bude zvracet….Asi.
Už zvrací…
Krev?
Vojáci jsou bleskurychle na nohách a sledují, jak se jejich bratr ve zbrani kácí k zemi.


Voják:„A kurva.“ Zašeptá. „Scoia‘tael,“.

 
  Triss Ranuncul   Postava není přítomna 19.11.2020, 13:04:05




Gedeon: Zvednu hlavu a spustím ruce s nožem.
“Ale já znám vás.“ říkám a provinile ji sleduji.
“Před více než dvaceti lety jsme se několikrát potkali, avšak nejspíš si mě nevybavíte. Pro vás jsem byl neviditelný, jeden z davu.
Tehdy jsme se naposledy setkali v bitvě na Soddenském pahorku, leč tam jste měla samozřejmě jiné starosti, než vnímat tváře kolem sebe.“

Rychle zaplaším dotírající hrůzné vzpomínky a pokračuji.
“Nyní jsem pomocníkem v Hattoriho kovárně. Jak jsem si později zpětně uvědomil, přivedla jste tam dnes večer svoji klisnu, ale v té chvíli jsem vám nevěnoval pozornost stejně jako vy mně.
Takže pro vás je nejspíš prvním vědomým setkáním se mnou až ona nečekaná srážka u hospody.“




Triss: Překvapenĕ zvednu obočí.
"Víckrát? My už jsme se potkali několikrát? "
Tak to je šokující informace. Bedlivě si prohlížím jeho tvář. Nic. Povědomý mi rozhodně není.
Zaváhám, ale pak se přece jen tiše zeptám.
"Tam u Soddenu.... Bojoval jste na stranĕ Nilfgaardu? Bojoval jste proti mnĕ?"



Gedeon: Polije mě horko a srdce skočí do krku.
Byl jsem připraven, že jí to řeknu, ale že to zjistí sama tak brzo… To jsem nečekal…
Její slova na mě dopadnou silou kladiva. Tíha okamžiku mě donutí opřít se předloktím o pokrčenou nohu a druhou rukou o koleno v pokleku.
Nůž, symbolický příslib věrnosti, teď neobřadně svírám levou dlaní za čepel. Moje nabídka pomoci určitě pozbývá na významu.
„….Ano, je to tak….,“ zašeptám polohlasně a svěsím hlavu, aby nezahlédla slzy, co se mi chtějí vedrat do očí.
Očekávám ortel.



Triss: Ustoupím o krok. Jsem ve střehu. Napjatá jak struna. Konce prstů se začínají lehounce chvĕt, jak se v nich probouzí magie. Přesto váhám. Nevypadá jako nepřítel. A už vůbec nevypadá jako Nilfgaarďan, který se mĕ chystá zabít. Je spíš....provinilý...vydĕšený.
Neleze mi to do hlavy.
Musím tomu přijít na kloub.
“Vstaňte, prosím, nevidím jediný důvod, proč byste měl přede mnou klečet. Uvolním trochu obranný postoj a na okamžik nakrčím čelo.

"Z vašich slov jsem pochopila, že jste Nilfgaardské opustil, protože se k vám chovali jako k otrokovi... Drželi vás ve svých řadách násilím? Podařilo se vám utéct?"Nevím, proč je to tak důležité, ale mám pocit, že mi to pomůže pochopit, co dělá v mém domě.



Gedeon: Stojím před ní a vidím, jak usilovně přemýšlí, jak mě prostupuje pohledem. Nemyslel jsem, že jí budu muset své nejhlubší nitro odhalit tak brzy. Ale znát celou pravdu má pro ni evidentně velký význam. Povím jí tedy všechno, už nebudu nic skrývat.

„Když mi bylo třináct let, tlupa zvaná Požírači duší vyvraždila naši vesnici a děti a mládež prodala do otroctví Nilfgaardu. Prodělal jsem jejich nejtvrdší výcvik do Legie Zatracenců. Nemuseli nás držet násilím, zbavili nás vůle, citů, myšlenek,…, udělali z nás stroje na zabíjení.





Před bitvou na Soddenském pahorku jsem byl jako zvěd až ve Wyzimě, kde jsem viděl i vás. Nevím, jak jste to dokázala, přesto jste ve mně zažehla pochybnosti, které se potom dovršily v bitvě. Věděl jsem, že už tak dál žít nechci. Netušil jsem, jak z toho ven. Náhodou jsem se pak dostal do vaší blízkosti, když s vámi bylo moc zle. A to byl ten impulz. Chtěl jsem vám pomoci, spěchal za vámi, ale nedokázal jsem to, bylo již příliš pozdě. Myslel jsem, že jste zemřela.
Hned vzápětí se na mne vrhli nilfgaardští. Ztrestali mé přeběhnutí, které neušlo jejich pozornosti. Nechali mě pak na pospas osudu, neboť věřili, že nepřežiju. Tak jsem se dostal z otroctví.“



Triss: Naslouchám mu a můj postoj je čím dál tím uvolněnější.
Ne, opravdu nemám pocit, že by lhal. Dívá se mi do očí, neuhýbá pohledem a vypadá rozrušeně a upřímně. Veškeré moje instinkty mi říkají, že mluví pravdu.
“Legie zatracenců…..to už jsem někde slyšela. Jistě, na dvoře krále Foltesta. Wiclef…. Vzpomenu si a otřesu se.

Vše, co říká, dává smysl. Na pahorku mě opravdu vidět mohl….
“Viděl jste mě umírat?“ Zeptám se tiše a z tváří se mi ztrácí barva.


Gedeon:
“Viděl… na okamžik… pak vše zastřel oheň,“ řeknu opatrně a tvář v plamenech mi znovu prolétne před očima.
Cítím, jak i po letech je to pro ni citlivé a bolavé téma.
Snad… mě ani nevnímá, vypadá zasněně… jakoby se někam… propadala.

Jenže ten čas, ten čas...!
Přistoupím blíže k ní, ale v další vteřině si uvědomím: „Nesmíš ji vylekat! Je to na ni přece jen hodně silných zpráv najednou,“ a částečně se zase stáhnu zpět.
„Paní Triss, za svůj nový život vděčím vám. Budou-li naše příští cesty stejné, co jen budete chtít, při nejbližší vhodné příležitosti dopodrobna vám vypovím,“ vztáhnu ruku a naléhavě žádám, „však zapřísahám vás, teď již musíte utéci, ať už s mou pomocí, či bez ní.“


Triss:
…Kráčím do kopce k velkému osamělému kameni a moje duše opět naříká.
Kámen nezná slitování. Nehybný a neměnný jako staletí. Je na něm vyryto čtrnáct jmen. Třináct z nich znám. Viděl jsi ho? Viděl jsi moje jméno na kameni?
Jméno čtrnácté z pahorku?


Přistoupí blíž a tentokrát neustoupím. Navíc on se zase hned stáhne. Jeho hlas je čím dál naléhavější.
Trhnu sebou, jako bych se probudila ze snu.
“Ti ozbrojenci. Hon na čarodějnice….“

Otočím se k němu, abych ho nenechala bez odpovědi, a pomalu přikývnu.
“Ano, můj čas se krátí, navíc jsem stejně měla v úmyslu opustit Novigrad. Nebudu tedy váhat a vyrazím na cestu okamžitě….“

Odmlčím se a spojím svoji mysl s ocelotem.
“Zereen?“
Nemám pocit, že můj vetřelec nemyslí svá slova vážně, jen chci mít jistotu, že se ve svém úsudku nemýlil.



 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 14.11.2020, 1:35:51


Isha

Pastýř, pekařka, rybář, sedlák, žebrák, vinař, šlechtic… můžeš jen hádat - v noční košili jsou si všichni rovni. Jeden zakopává o druhého, prchají na sever. Ze tmy se vynoří koně, tisknouce pečeť kopyt do změklé půdy. Temerští jezdci. Jedou opačným směrem nebo se o to alespoň snaží. Splašený dav jim v tom brání.



Yelena:
„Tak co se tam děje?“ štěkne Yelena a hodí džbánem směrem k Cyrilovi. Navzdory tříštivému zvuku se nepohne ani o píď a nitka sliny, spojující hromotlukův spodní ret s podlahou se sice zatetelí, ale nepřetrhne.

Žena se natahuje po talíři, ale uprostřed pohybu se zarazí. „Psst! Slyšíš to?“ Z veliké dálky slyšíte zvon. Kovové „Donk! DONK! Donk! DONK!“ se nese přes celé jezero až k vám. Přidává se další zvon. A další! Překřikují se navzájem.
 
  Zynd´rahr Malthor Cerbin   Postava není přítomna 3.11.2020, 16:15:13


„Elaine tedd a‘taeghane.“

Den jako stvořený pro lenošení v korunách stromů. Z té ptačí perspektivy se problémy rozplývají. Nasliním si prsty, to aby vlákna kopřiv k sobě lépe přilnula a svazuji dřík s pery harpyje. Šíp je téměř hotový. Z tlumoku vytáhnu vypasený měšec. Jak krásně cinká! Ne, to nejsou mince, něco mnohem cennějšího. Hroty šípů. Sbírám je. Listový hrot, ten jsem našel zrovna včera na bojišti. A ten kosočtvercový jsem vytáhl z chudáka nebožtíka, který plaval v řece tváří dolů. Pilovitý hrot jsem vyhrál v gwentu s jiným sběratelem hrotů. Ale speciální šíp potřebuje speciální špičku. Prohlížím si ho proti slunci s obdivem, jako by to byl smaragd. Hrot z dwimeritu. A dwimerit je ušlechtilý kov, který má zajímavou vlastnost - tlumí tok magické energie. Lovci čarodějnic z nich vyrábí pouta.

Kouř.

Jak jsem ho mohl přehlédnout. Nevychází z bojiště, nýbrž z lesa. Lapkové? Vojáci? „Dh‘oine,“ odplivnu si. Sbalím si svou dílničku na šípy, přehodím hudební nástroj přes rameno a cítím, jak se ve mně probouzí lovecká nátura. Proplétám se korunami stromů jako horský lev, přeskakuji z větve na větev za vůní pryskyřice a kouře.

Mám je.

Tři muži se v ranním šeru ohřívají u táboráku. Záře plamenů osvětluje modro bílé uniformy. „Modré pruhy,“ zašeptám. Spletl jsem se, jsou čtyři. Poslední schovaný v křoví, si právě zapíná knoflík u pasu. „A kurva, asi jsem se pochcal,“ zaběduje a mne si kalhoty. Dokážu je zabít? Zbraně mají opřené o strom několik kroků od ohně. Pak si všimnu věcí pohozených nedaleko ohniště. Dech mi uvízne v hrdle – elfská dýka, zelený čepec a cedrová hůl. Zrak mi zastře rudá mlha.




„Mrtvý dh‘oine, dobrý dh‘oine.“ Vytahuji z toulce šíp. „Varh'he stipes glas!“
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 28.10.2020, 18:41:59


Nikola Borovoj
- Nikola získává 40 zkušenostních bodů .

Ghúl, vida co dokáže vlk ve spolupráci s kancem, se dává na ústup. Při úprku zavadí pohledem o štěňata. Jeho oči mluví jasně: Žrát. Žrát! ŽRÁT! Změní směr. Přidává na rychlosti. Připravuje se k výskoku.

Nevyskočil.

Berjozka se mu zakousne do nohy a táhne ho pryč od vlčat. Nekrofág se ožene, ale jeho čelist klapne na prázdno - vlčice už je dávno pryč. Kde je? Chce jí dostat! „Chňap!“ Grigorij ho rafne do hýždě a zmizí. Příšera běsní. Winnie se přidává a všichni tři kolem něj krouží jako topivci kolem trosečníka. Dorážejí na něj tak dlouho, až se podaří starším štěňatům dopravit ta mladší do bezpečí.

Konec představení. Za účinkujícími se zatahuje opeřená opona. Do borového lesa si ghúl netroufne.





- Nikola získává pasivní bonus Přítel lesa .

Vlčata zkoumají rašeliniště a ve stínu stromu si hrají s pozůstatky humanoida, kterého někdo zastřelil tak dávno, že nelze rozpoznat, kde začíná skelet a kde příroda. Kyril usedne do bláta a olizuje si ránu. A ty se cítíš silnější, vyšší a lehčí. Vnímáš jak s tebou les navazuje spojení, jako by tě propojil s kořenovým systém, který ti šeptá o všem, co se v lese šustne. Vnímáš spoustu nových druhů živočichů a rostlin, které se v tvém mateřském lese nevyskytovaly. I borovice tu rostou jiné – jsou menší a mladší a jehličky delší a měkčí. A rovněž cítíš vetřelce, rasu, se kterou máš řadu nepěkných zkušeností.



Z pročítání lesa tě vytrhne zakňučení. Winnie vás sleduje opodál. Trvá chvíli než se odváží přiblížit. Berjozka, Grigorij i Běloboký ji jdou v ústrety a ty víš přesně, co se bude dít. Cení zuby. To je první varování. Fena sklopí uši, zavrtí ocasem a oblízne čenich Bělobokého. Vlk odpoví rafnutím. To není útok, ale poslední výstraha, zpráva: „Nepatříš do naší smečky a nikdy patřit nebudeš. Odejdi, nebo tě kousnu doopravdy.“

Winnie odchází. Věnuje vám ještě pohled, než zmizí mezi stromy.
 
  Triss Ranuncul   Postava není přítomna 22.10.2020, 13:18:36

Gedeon Gyrr....
Jméno, které je mi stejně neznámé jako muž, který tvrdí, že ho nikdo neposlal a že se známe… Venku se žení všichni čerti a on pořád trvá na tom, že mi přichází pomoci. A taky říká, že mi vděčí za život a že jsem ho odkudsi vyvedla…

Nadechnu se, abych ho rázně přerušila, protože nic z toho rozhodně není pravda, ale on mě vůbec nevnímá. Choulí se kamsi do vzpomínek a do síly vlastního přesvědčení a mně začíná svítat.

Marigold!
Tohle všechno musí být nějaký jeho hloupý žert. Bude to některý z jeho povedených přítelíčků, kterého mi poslal, aby mě popohnal ke spěchu….aby mě donutil, co nejrychleji přijet.


Chci ho přerušit a ujistit ho, že my dva jsme se rozhodně nikdy nepotkali, tedy když nepočítám dnešek, ale on je o tom očividně pevně přesvědčený.

Otrok Nilfgaardu? Že jsem mrtvá?
O čem to mluví? O Soddenu?
Je to snad Nilfgaarďan, který byl u Soddenu? Ne, řekl, že je Temeřan…


Nepatrně couvnu a spustím ruce. V mém těle je opět viditelné napětí.

Buď je to nějaký potulný herec, kterého poslal Marigold nebo mluví o pahorku….Protože tam jsem opravdu zemřela. Aspoň podle nápisu na kameni.
Čtrnáctá z pahorku, to jsem já….jedna z padlých ze Soddenu…


Ruka mi mimoděk vyjede k hrudi a spočine na krku.
Otřesu se a znovu se pátravě zadívám na muže, který vnikl do mého domu.
Ozbrojenci zní pravděpodobně. Dalo se to čekat. V dnešní době…..
Že by mluvil pravdu?


Ani on není nejklidnější.
Málem zaútočí na stíny na zdi a kupodivu to uvolní napětí. Uklouzne mi pobavený výraz a zůstane na tváři, když poklekne a nabídne mi svůj nůž.

Takže přece jen potulný herec? Jestli ano, měl by dostat body za opravdovost.

Každopádně, ať je to jakkoliv, můj čas se krátí…
Jestli si pro mě přijdou, nemohu otálet a musím odjet okamžitě.
Naštěstí si jeho tvrzení s ozbrojenci mohu ověřit. Dotknu se myšlenkami Zereen a požádám ji o pomoc. Teprve pak se otočím na muže, který si říká Gedeon Gyrr a zeptám se.

“Tvrdíte, že se známe… Odkud? Já si vás nepamatuji….Přísahala bych, že vás vidím poprvé.“
 
  Isha   Postava není přítomna 21.10.2020, 11:36:46
Z podivného snu mě vytrhne rána do hlavy. Ve vteřině otevřu oči a vyděšeně se rozhlížím kolem sebe. Zátylek mi tepe bolestí, což pomůže mému rychlému procitnutí. Trhnu sebou, když mě o pár centimetrů mine letící hrnek.

„Jsem vzhůru, Yeleno. Už po mně, pro bohyni, nic neházej.“

Do srubu proniká záře ohně a dusání mnoha nohou v těžkých botách. Yelena se nadechuje a otvírá ústa. Naznačím jí, aby mlčela.

Tiše se vymotám ze sítí a svého pláště, vstanu a opatrně přejdu ke dveřím. Už toho hodně pamatují, jsou zpuchřelé a mezi deskami jsou velké mezery. Jednou z nich vyhlédnu ven.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 20.10.2020, 15:17:06


Isha

Vznášíš se mimo prostor i čas, obklopená všehomírem. Nožkou se odrazíš od komety a necháš se unášet setrvačnou silou skrze pás asteroidů. Míjíš tělesa, které jsi už někde viděla, snad na iluminacích ve skriptoriu. Za mlhovinou se ti naskytne pohled na muže, jen světlem oděného, velikého tak, že by svým trupem zastínil hvězdu. Planeta, kterou má na ramenou, jej donutila pokleknout a vypadá to, že ho srazí úplně. Nevzdává se. Bojuje. Je to Cyril. Z jeho perspektivy jsi jisté menší než moucha, přesto si tě všimne. Pohne rty, ale z jeho hrdla vychází ženský hlas.

„Hej!“ zvolá. „Psst! Děvče!“

Na hlavu ti přistane kameninová miska. „Děvče!“

Realita ti zaklepe na víčka. Otevíráš oči. Procitáš. Uvědomuješ si, že máš prsty zapletené do rybářské sítě. Z venku se ozývá rámus, ale Cyril leží o kousek dál, nosem zabořeným do podlahy. Slunce v chatrči provádí různé kejkle. Světelný pruh běží po podlaze a pak zmizí, jen aby ho vystřídal další světelný pruh a další. A ty pochopíš , že to není slunce. Ještě není ráno. A slyšíš, tentokrát zřetelně, že se venku pohybují desítky párů bot.

Yelena, nevědouc, že jsi při vědomí hází další nádobí - tentokrát hrnek.



Yelena:
„Už jsi vzhůru? Melitelé, ten převozník se nedá vzbudit. Venku se něco děje! Vstávej!“
 
  Gedeon Gyrr   Postava není přítomna 18.10.2020, 18:19:44
Stojím před ní zasypán otázkami a mlčím.
Mlčím a horečně přemítám.
Venku se zablesklo, začíná bouřka. Jakoby i počasí chtělo dodat na dramatičnosti již tak dost vypjaté chvíle.
No, klidu mi to tedy vskutku nepřidává.
„Zpropadeně, co říct a co neříkat? Nebo spíš jak?“
V žádném případě ji nechci obelhávat, to rozhodně ne! Ale všechno má svůj čas, i každé slovo. Moje minulost je na mnoha místech také dost temná a já mám obavy z jejího strachu, zbrklého soudu. Nerad bych, aby v sobě po jedné mé větě unáhleně zapudila možnost mojí pomoci. Na podrobné vysvětlování teď totiž vážně není vhodná chvíle.

„Omlouvám se. Vím, bylo to ode mě velice neomalené, jednal jsem ve spěchu,“ snažím se zklidnit atmosféru. Z jejího jednání totiž cítím napětí, nedůvěru, pochyby... Avšak mohu se divit? Jak bych se choval já na jejím místě?
I přesto mě ovšem nenechává v nejistotě, kdo je pánem situace. Nebo bych spíš měl říct, paní situace?!

Blesků přibývá, spouští se prudký déšť a vítr sílí.

„Jsem Gedeon Gyrr z Brûlé. Temeřan, jako vy.“
Ale co dál?
Odpovědět na všechny její dotazy, to bychom si povídali do kuropění, tolik času nemá! Jak jen ji stručně přesvědčit, že jsem na její straně?
„Nikdo mne za vámi neposlal, jsem sám, nikomu nesloužím. Věřte mi, že mám ten nejlepší důvod vás varovat a pomoci k útěku, neboť vám vděčím za život.“
Pátrám v jejích očích po nějaké odezvě na má slova.
„Nejspíš si toho nejste ani vědoma, ale před mnoha lety jste mě vyvedla z pekla a probudila k novému životu. Tehdy jsem byl otrokem Nilfgaardu.“
Plamen svíčky se zatřepotá.
Tíhou vlastního selhání skloním pohled a provinile dodávám: „Žel, vzápětí potom jsem nedokázal zabránit vaší zkáze a dál žil v přesvědčení, že jste mrtvá.“

Vydechnu a odmlčím se…
Do oken bubnují kapky v poryvech větru.
„Ještě mě nezabila?“ opatrně zvedám hlavu.
Nu, dopovím to, dokud poslouchá.
„Dnešní setkání u hospody nebylo záměrné, bylo to řízení osudu, proto mě velmi překvapilo. Musel jsem se přesvědčit, že jste to vy. Že opravdu žijete! Tak jsem vás pak sledoval až sem, k vašemu domu. Již bych odešel,“ vysvětluji omluvně, „však v ten moment se na náměstí objevili ozbrojenci. Neviděli mě, ale já slyšel, že vás chtějí zatknout a uvěznit. Přijdou o půlnoci. Tedy máte ještě čas k útěku.“

V ten moment mnou projede úlek, skoro neznatelně sebou trhnu. Vedle mě se něco pohnulo!
„Pozor, Gede!!“ ruku už mám opět na noži.
…….
„No teda...“ úlevou se usměji.
To průvanem poskakující plamínek voskovice rozehrává na stěnách stínové divadlo. Jakoby chtěl chvílemi předvést, o čem právě mluvím.

Zdá se mi to, nebo můj omyl paní Ranuncul neušel? Že bych tím mírně pobavil i ji?
Zkusím toho využít, snad se nemýlím.
Pomalu, pokojně svůj nůž vytahuji: „Jak jsem již řekl, jsem vám hluboce zavázán,“ znovu před ní poklekám, napřahuji dlaně s touto jedinou zbraní, jenž tu nyní s sebou mám a skláním se „nabízím vám svou pomoc.“
 
  Nikola Borovoj   Postava není přítomna 15.10.2020, 14:21:35


Směsice ghúlých pazvuků, vrčení vlků, tlukot vlastního srdce… a... krákání…

Bylo to rychlé. Černý oblak Vran Domašni se snesl z oblohy coby černé opeřené kladivo, zatímco svaly na mých zadních bězích se napjaly ke skoku vstříc bezpečí lesa… Kladivo Vran udeřilo na dotírající ghúly s takovou razancí, že prošli jenom dva…

Kyril jako vždy kontroloval vlčí smečku pohledem, zatímco Běloboký, jist si vůdcovým přehledem, se plně věnoval sám sobě… Úskok mírně vlevo a Běloboký nechal útočícího ghúla za sebou… Kyril zavyl!...

Starost o smečku se Kyrilovi vymstila a ghúl, jež zaútočil na něj, byl hbitý a… rychlý... pařát se mihnul a… trefil cíl... Stříbrný bok vůdce smečky rozkvétá rudým květem a v mordě se mu objevují hrozivé tesáky v okamžiku, kdy doznívá bolestivé zavytí… Kyril je připraven k protiútoku…

Bílý stín se náhle mihnul vzduchem a zcela překryl výhled na překvapeného ghúla, jež před okamžikem ťal pařátem Kyrila … To Běloboký ... Zanechal ghúla, jež šel prve po něm, jeho vlastnímu osudu a přiskočil Kyrilovi na pomoc… Rozevřená tlama, ohrnuté pysky a obnažené tesáky. K tomu váha těla statného vlčího samce…




Kanec vyrazil… Vlevo ghúl, vpravo ghúl… Nenávist a opovržení oběma…
“Jak já ty smraďochy nesnáším!...” Útok nalevo, tam co zavyl Kyril ... Náraz… Tělo kance drtivě narazilo do ghúla, jež před chvíli zranil Kyrila … Tlukot vlastního srdce… Krákání… Tma…

Přesný a rychlý útok Bělobokého smrtelně zranil ghúla a dílo zkázy dokonal náraz štětináče do umírajícího. Kančím tesákům lidé nadarmo neříkají páráky… I dnes beze zbytku dostály svého pojmenování. A tak zatímco zpola vyvrhnutý ghúl v agónii umíral, cesta k lesu byla volná… Nic na tom nezměnil ani druhý požírač, který v samém počátku boje útočil na Bělobokého , ale minul… Nu, za chyby se platí… “Dnes nežereš čerstvé…”

Rychlý pohled zpět na vlky a zbytek Hromady… Kyril je zraněný a krvácí, ale zvládne to… Běloboký spokojený sám se sebou… Berjozka je u vystrašených vlčat… dospívající Vuk, Sosnovka i Volos nevědí, zda je to další príma hra, nebo boj o život... Strýček Grigorij poblíž vlčat i Berjozky … Vrány víří nad našima hlavama, připraveny opět pomoci… Všichni tedy tak nějak v pořádku… Aha, i ten černý pes tu je…

Nečekám až se situace zase zhorší. Stále v podobě kance vyrážím k lesu a tušenému bezpečí… Následován celou Hromadou… “Snad ta černá blbka i zbytek smečky bezpečně projdou…”
 
  Isha   Postava není přítomna 30.9.2020, 21:34:27
Autoři: Světluška a Myrkul



Sedíme uvnitř u ohně a pochutnáváme si na smaženém pstruhovi. Požitek z jídla mi však kazí Cyrilovo vyprávění. Konečně už rozumím tomu, proč temerijští usilovně pátrají po Geraltovi. Vzpomenu si na slova tajemného muže ve svatyni a navzdory teplu plamenů mi naskočí husí kůže. Odmítám uvěřit tomu, že by to byla pravda.

Jsem tak ztracená v myšlenkách, že přeslechnu další Cyrilova slova. Probere mne až sílící sténání. V okamžení poklekám u lůžka a jemně, leč nesmlouvavě zatlačuju ženu zpět na slamník.
„Paní, uklidněte se. Jste v bezpečí, tady vám nic nehrozí. Musíte zůstat ležet.“



Tajemná žena:
„Reynarde?“ křečovitě stiskne moji paži. Polkne a zkřiví ústa. „Žízeň.“



Isha:
„Cyrile, vodu,“ obrátím se na převozníka. Jednou rukou podepřu ženě hlavu a druhou jí přidržím hrnek u popraskaných rtů. Pije hltavě. "Pomalu, Paní, jen pomalu."
Pramínky vody jí vytékají z koutků, po tvářích a po krku. Když už v nádobě nezbývá ani kapka, vydá blažený povzdech. Teprve teď jakoby pozvolna nabývala rozumu.



Tajemná žena:
„Bolí mě hlava jako střep. Kde je můj meč? A kde… kde to jsem?“



Isha:
"To bude dlouhá noc," pomyslím si trpce. „Když jsem vás poprvé viděla, neměla jste u sebe žádný meč, Paní. Jste ve srubu převozníka. Na břehu wyzimského jezera, dál od města.“



Tajemná žena:
„Wyzima?“ vytřeští oči. „Co tady děláme? Emhyr nás dostane! Dostane nás všechny! Bílý plamen nás spálí na uhel!“ Rozhrne plášť, prudce se posadí - vykřikne - a ještě prudčeji se zvrátí na pelest. Bolestí oslepená si oběma rukama tiskne bok.



Převozník Cyril:
„Zešílela.“



Tajemná žena:
„Na Sever! Musím… Všichni musíme na sever!“



Isha:
„Klid, Paní, pro tuto chvíli jste zde v bezpečí. Snažně Vás prosím, zůstaňte ještě ležet. Málem jste zemřela. Potřebujete odpočívat. Prosím, věřte mi.“ Můj hlas zní i mně samotné zoufale. Stále klečím u lůžka a hledím ženě do očí.



Tajemná žena:
„Ani na severu není bezpečno,“ vzdychne. „Já už si… vzpomínám si…. Ty… Ty jsi ten převozník. A ty… Ta hodná dívka, která mi půjčila guldeny.“



Převozník Cyril:
„Orény,“ opraví ji Cyril. „Tady se platí orény.“



Tajemná žena:
„Jmenuji se… Yelena. Cestuji za svým strýcem. Po cestě jsem upadla do trnitého keře, proto ta zranění.“



Převozník Cyril:
„Trnitej keř? Ové, musíš dávat bacha, holka.“



Yelena:
„Prosím, nikomu neříkejte, že tu jsem. Nikomu."



Isha:
Tahle lež je průhledná jako voda v kotlíku, ale jak tak koukám na Cyrila, jemu zjevně stačí. Nutně si s ní potřebuju promluvit o samotě. „Cyrile, potřebovala bych ještě vroucí vodu a tři hrnky. Na bylinný odvar.“



Zanedlouho každý z nás upíjí ze svého hrnku. Ani Cyril, ani žena ale netuší, že v každém z nich jsou jiné byliny. Cyril sedí na zemi, nedaleko ohně a víčka mu pomalu padají. Brzy se svalí na bok a začne pochrupovat. Posadím se na stoličku vedle postele a zadívám se na ženu, která mne obezřetně sleduje.



Isha:
„Teď si můžeme promluvit v soukromí,“ začnu tiše. „Nevím, kdo jste, ani jak jste přišla ke svým zraněním a ani to vědět nepotřebuji. Jen vám chci říct, že mě se bát nemusíte. A myslím, že ani jeho ne,“ kývnu směrem ke spícímu hromotlukovi a rychle pokračuju. „Dnes jste na jezeře málem zemřela. Ještě pár dní byste měla odpočívat. Sečná rána je sešitá, ale bude potřebovat ještě párkrát převázat. Taky jste ztratila hodně krve, bude chvíli trvat, než se úplně zotavíte.“



Yelena:
„Myslím, že jsem nemocná,“ vyhrkne ze sebe, jako by to toužila vykřiknout už několik let. Mlčí. Zkřiví obličej, snad jí bolest drží pod krkem. Nebo lituje toho, co právě řekla. „Bolí mě hlava. Ale tak… jinak. Mozek mi pulzuje. Slunce svit mě pálí do očí. Hlasité zvuky mě bodají do uší. Pokouší se o mě mdloby.“



Isha:
Dívám se na tu vyčerpanou, zjizvenou ženu. V jejích očích vidím tolik bolesti, tolik zmařených nadějí a smutku. Natáhnu se a vezmu ji za ruku. „Můžu vám dát nějaké bylinky. Ale nejsem medicus, nedokážu vám přesně popsat, jak jste k této nemoci přišla. Vím jen, že hlavní příčina je spíš tady,“ zlehka přiložím svoji dlaň na její srdce, „než tady.“ Přesunu ruku na její čelo. Žena dlouze vydechne. „Prošla jste temnými časy, Paní, a další jsou před námi,“ povzdechnu si sama pro sebe spíš než k ní.



Yelena:
„Jsi dobré děvče,“ pohladí mě a víčka se jí zachvějí. Pak se hořkosladce usměje. „Můj muž by se otáčel v hrobě, kdyby mě takhle viděl – bezbrannou a zlomenou. Jak říkával můj oblíbený oxenfurtský historik a filozof Vysogota z Corvia: „Carpe diem quam minimum credula postero“.“ Spustí víčka, těžká jako padací mříž. Pohne rty a promluví slabým hlasem: „Zítra mi o sobě povíš víc, ale teď ti musím popřát dobrou noc. Jsem vyčerpána.“



Isha:
„Zranitelnost je největší silou ženy, Paní. Spěte klidně. Tuhle noc by vás zlé sny trápit neměly. Dobrou noc.“
Natáhnu se pro suchý plášť, zabalím se do něj a uložím se do rohu na hromadu sítí. Čeká mě noc plná neklidných snů.
 
  Sibjorn   Postava není přítomna 30.9.2020, 19:38:18
„Matka? Ta mě krmila vtipnou kaší,“ řehtám se. „Vem si z dnešního dne ponaučení a příště dávej pozor. Ta svině krabopavoukovitá tě málem dostala. Podívej se na svýho přítele. Chceš skončit jako tvůj von?“
Vytáhnu z batohu nůž, který by v lidských rukách vypadal jako meč. „Pomůžu ti rád. Toho dřevorubce si vezmi ty, já se postarám o… tu hnusnou těžkou obludu. Dej mi chvíli, uříznu si trofej. Třeba mi za ní někdo zaplatí.“ Spustím se na jedno koleno a zabořím nůž do lesklého chitinu.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 22.9.2020, 19:52:28


„S ploutví nahoru jak žena všeho znalá
a potíc krev zpod šupinového volánu,
nedbale nestoudně dokořán otvírala
své slizké břicho plné orgánů.“


Cyril TO zuřivě hledá.
Přehrabuje se harampádím, napravo i nalevo lítají vrše a sítě. Konečně! Už TO má! Vytahuje TO s takovou úctou, že bys se zatajeným dechem očekávala starodávnou relikvii, rodový meč, který se dědí po generace, svatý ostatek nebo aspoň miniaturu milované ženy…
Je to prut.



Převozník Cyril:
„Škorpión. Třešňový dřevo, vosmadevadesát a půl palce dlouhý.“ Nafoukne se v úrovni prsou a zaujme postoj pravěkého lovce. „Splaším nám žvanec, krasotinko. Přijď pro mě, až ta ženská bude v rychtyku.“


Otevíráš dveře. Panty na protest zakvílejí a Cyrilovi oči se střetnou s tvými. Obdaruje tě úsměvem – jiným, vzácnějším úsměvem z limitované edice Cyrilových úsměvů.



Převozník Cyril:
„Záříš jako Zerrikánský slunce, děvče.“ Špičkou nože ukáže na hromádku ryb s výrazem očekávajícím pochvalu. Pokládá jednu z nich před sebe.

„Toto je pstruh. Když chceš vykuchat pstruha, musíš řezat od řitě až k hlavě.“ Slizké tělo chce utéct z prkénka, ale hromotluk ho přitiskne prsty a rozpárá. Jeho ruka mizí v rybím břiše a hrstka orgánů poprvé v životě spatří světlo boží.
„Střeva. Toto jsou játra. Žaludek. Šup s nimi do džberu. A teď popravčí zákrok – usekneme hlavu a ploutve.“

Nůž se hbitě míhá a z pstruha je filet.


A z filé jídlo.
Habán zachrání tonoucí slátek ryby z vroucího makového oleje a servíruje jej na talíř s chlebem.



Převozník Cyril:
„Dobrou chuť!“ a sám se pustí do své porce. S nadšením.
„Kde jsem to skončil? Aha, už vím. Dobrá tisícovka lidí se přijela rozloučit s jeho výsostí králem Foltestem. Taky jsem ho šel vomrknout, vystavili jeho mrtvolu v královským paláci. Druhý den ho uložili do královský hrobky, vedle jeho sestry, princezny Addy. A dál už to určitě znáš. Jeho tělo nestihlo ani vychladnout a šlechtici se začali přetahovat o trůn, jako by to byl kus skopovýho. Psi. Věř mi – ani sám král netušil kolik má bratranců a sestřenic. Mrchožrouti. Rozutekli se hned, jak se na scéně objevili skuteční dravci. Vladařský stolec pochopitelně zdědí Foltestova nemanželská dcerka Anais, ale v tuhle chvíli nerozezná trůn od nočníku. Než jí posadí korunu na hlavu, jmenovali regentem Jana Natalise. Dobrý voják – špatný politik. Přísahal zaklínači smrt a dal vykázat ostatní vědmáky z Temerie. Teď má ale větší problémy. Emhyr nám spolknul půl království!“

Na jeho talíři neleží už nic jiného než hrudní koš a Cyril si olizuje z prstů mastnotu. Nadechuje se k dalšímu povídání, ale zpoza tvých zad se ozve zasténání.

„Je vzhůru!“ Cyril se otočí a zadívá se na neznámou ženu, která právě otevřela oči a neklidně pohnula rukama na pokrývce.
Bledá jak smrt, lapající křečovitě po dechu. Čelo se jí rosí potem, dýchá přerývaně, ale zcela určitě je při vědomí, protože sténání vychází z jejích suchých popraskaných rtů.

 
  Isha   Postava není přítomna 14.9.2020, 22:15:08


Uvnitř Cyrilova srubu není zrovna dvakrát čisto a rozhodně ne teplo, ale alespoň je tu sucho.
„Co s ní uděláme?“ ptá se nešťastně převozník.
Jsem příliš unavená na cokoliv, obzvlášť na rozhodování. Jenže tady není nikdo jiný, kdo by to udělal.

„Cyrile,“ začnu pomalu pečlivě zvažujíc každé slovo a zkoušejíc, jak moc se mi cítí zaváván. „Než se vydám či vydáme do Bělosadu, potřebuju si odpočinout. A ona také. Je dost dobře možné, že ráno se už bude moci sama rozhodnout, kam se vydá. Ale pro tuto chvíli, mohly bychom, my obě, zůstat na noc ve tvém domě?“
Odpovědí je mi téměř okamžité rázné přikývnutí.

„Dobrá tedy,“ , pomyslím si, „z nějakého mně neznámého důvodu se mi cítí velmi zavázán.“
„Pak tě tedy požádám ještě o jednu věc. Potřebuju pořádný kotlík horké vody a trochu času o samotě. Potřebuji se osušit a ji, “ kývnu směrem k ležící ženě, „ umýt a převléknout.“
Cyrilovi po mých slovech málem vypadnou oči z důlků. Chvilku jen šokovaně mlčí, ale vzápětí už rozdělává oheň a věší nad něj kotel průzračné vody.

Poděkuju, svléknu si promočený plášť a začnu pomalu rozšněrovávat tkanice haleny. Cyril se s ruměncem ve tváři vytratí ze světnice s mumláním o umývání sebe i prámu a „ať pro něj přijdu, až budu hotová.“

Pousměju se a otočím se zpět k ohni. Shodím ze sebe mokré šaty, rozvěsím je po hrubě otesaných trámech a vrátím se k ohništi, kde se ve světle plamenů nahřívám jako ještěrka na kamenech horkých od slunce.
Do malé kameninové misky naberu pár uhlíků a položím na ně snítku šalvěje a dobromysly. Pak z kotlíku odeberu vodu do čistého vědra, z torny vylovím pár kousků plátna a dopřeju si luxus umytí se. Zavřu oči a na chvíli si zas připadám jako bych byla zpět v chrámu, v lázni vonící bylinami. Tiché zasténání mne vrátí zpět do reality.

Zraněná žena se na lůžku se ve spánku neklidně pohnula a znovu zasténala. Rychle se osuším, natáhnu na sebe náhradní šaty a do zbytku vody v kotlíku hodím hrst bylin – myší ocásek, marunku, přesličku a měsíček. Opatrně ženu svléknu, odstraním vodou nasáklé obvazy a jemně ji celou umyju. Vůně bylinného odvaru mně uklidňuje, a zdá se, že ji také. Leží teď klidně a hluboce dýchá. Znovu jí ovážu rány čistým plátnem a obléknu jí své poslední šaty. Jsou jí malinko krátké, ale myslím, že jí to teď nevadí. Z vlasů jí vyčešu zaschlé bláto a spletu je do jednoduchého copu. Je velmi krásná, i přes několik jizev, které narušují bledou pokožku. Vypadá velmi vznešeně, až královsky.

Vylovím z torny brož, kterou jsem tam skryla před zraky Cyrila a prohlížím si ji ve světle ohně. Je nádherná, jako by plála svým vlastním vnitřním plamenem. Naposledy pohladím špičkou ukazováku umně vyvedený reliéf, než ji vložím do jedné ze skrytých kapes svých šatů. Těch, které má na sobě neznámá spící žena. Přehodím přes ni teplý vlněný plášť a vydám se hledat Cyrila.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 14.9.2020, 16:42:49



Nikola Borovoj

1. KOLO


Zprvu si jen vyhrožují. Vlci cení zuby a vrčí. Ghúlové vydávají mnohem hlubší bublavý tón. A ten puch. Jako řezníkovo vědro na vnitřnosti, které stojí moc dlouho na slunci.
Stres, adrenalin, napětí. V té bouři emocí si nikdo nevšímá krákání. Celou tu dobu se na nebi tvoří velká černá spirála. Na Lešijův pokyn se shůry snáší opeřená pěst. Rozežene příšery na všechny strany, klovou, drásají kůži. Jediní dva ghúlové jsou ušetřeni ptačí pohromě.





První ghúl:
Kyril pohledem zkontroluje smečku. Jeden z ghúlů toho využije a přiskočí k vlkovi sokolí rychlostí. Pouhé tři vteřiny nepozornosti a Kyril vyje bolestí. Nekrofág do něj zatíná spár. Kožich se mu vmžiku zbarví do ruda.
- Kyril přichází o 6 životů.




Druhý ghúl:
Druhý ghúl útočí na Bělobokého. Ten je ostražitější a uskakuje. Připravený na protiútok. Připravený uchránit svojí smečku, svojí hromadu.

Mapa
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 14.9.2020, 14:25:04


Isha
- Isha získává 25 zkušenostních bodů .


Dýchá. Pomalu, ale pravidelně. A ta drobounká Isha nemá nejmenší tušení, že její zákrok ovlivní dějiny celého kontinentu.
Je čas probudit Cyrila. Zdá se, že zprvu políček necítí. Ale ta čtvrté facka mu vdechne život.



Převozník Cyril:
„ Co se krucinál stalo?“ zamžourá. „Asi. Asi budu…“


Mokrý, pozvracený a krví pošpiněný člun sebou cukne, jak narazí do prken.
Zde, na tomto břehu není žádná kolona uprchlíků, žádný halas tisíců hrdel. Vlastně tu není, kromě převozníkova srubu, ani žádné stavení. Déšť zesílí, ačkoliv zpoza mraků tu a tam vykoukne slunce a na moment pozlatí kmeny borovic a modřínů, jen aby si zase hrálo na schovávanou.





Převozník Cyril:
„Na, tu máš pytel. Dej si ho přes hlavu, ať nepromokneš. A poď za mnou.“ Habán popadne ženu do náruče a prchá před deštěm k chatrči. Jak s plnýma rukama zápasí s dveřmi, ze záhybů pláště vypadne blyštivá věc. Kutálí se a kutálí, až se zastaví o tvoji botu. Brož. Krásná zlatá ozdoba s reliéfem: orlice, tři lvi a tři routy. Jistě má nevyčíslitelnou cenu.

- Isha získává brož.

Cyrilova světnice je neútulná. Veškerý nábytek zde tvoří lůžko, vystlané suchými bylinami, stolička a stůl zavalený množstvím provazů, hřebíků, kameninových hrnků a misek. Hromotluk ti nabídne stoličku a sám se posadí vedle ženy na postel.



Převozník Cyril:
„Až přestane pršet, ukážu ti cestu. Na jih to samozřejmě nejde, vod tama všici prchaj. Na západ taky ne. Stojí tam pevnost. A všude kolem opevněný ležení – temerští držej cesty, aby zajistili volnej průchod pro zásobování. Výběrčí šmejdí po vesnicích a vyzvídaj, kdo by moh poskytnout chleba. Nebo husí brka. Na šípy, víš?“ vážně se zamyslí. „Možná snad na sever. Po lesní pěšině a přes kopce je Bělosad. Možná bych tě mohl kus doprovodit. Dlužím ti to. Oba ti dlužíme,“ podívá se na ženu. „Co s ní uděláme?“



 
  Triss Ranuncul   Postava není přítomna 8.9.2020, 11:02:18
Iluze se pozvolna rozplývá a zůstávám jen já.
Já a on.
Muž, který mi vnikl do domu....aby mě varoval?

Pozvednu překvapeně obočí a pátravě si prohlížím jeho tvář ozářenou světlem svíce. Vypadá upřímně. A ustaraně.
"O život mi jde docela často, neznámý pane. Zvlášť v téhle době. Jsem čarodějka a ty teď zrovna přílišnou popularitou neoplývají. Což zřejmě víte." Najednou vypadám unaveně.

"Říkáte, že jste mě přišel varovat. Proč? Jaký k tomu máte důvod?" Můj hlas je podezřívavý a chladný.
"Dnes jsme se už setkali....pamatuji si vás. Byla to náhoda nebo jste na mě čekal? A pokud ano, jak víte, že mi hrozí nebezpečí?
Někdo vás poslal?
Neznáme se přece...."
Ptám se přímo, protože mi celá ta věc dost smrdí. V celém postoji mého napjatého těla je vidět, že jsem ve střehu a jen zvědavost mě drží zpátky.

A zvědavá vskutku jsem. Cizí muž se mi vloupal do domu chvíli poté, když jsem do něj vrazila tak neopatrně, že upadl a tváří se jako by mu kdovíjak záleželo na mém blahu.
Zvláštní....
Opravdu zvláštní....
 
  Gedeon Gyrr   Postava není přítomna 24.8.2020, 21:36:02
Podivně se ve mně mísí dva protichůdné pocity. Klid a odevzdání vůči tomu, co se mnou paní domu udělá a napětí, zda jí budu smět a dokážu pomoci.

Klap!

„Co to bylo?“, vedle postele vzplane svíce a osvítí vystrašenou ženu v peřinách. Jak se zachová? Věří mi aspoň natolik, aby mě vyslechla?
Ale něco mi tu nehraje.
Koutkem oka zachytím, jak ze stínu zpoza skříně vystoupí postava. Otáčím se k vetřelci a ruka mi instinktivně sjede na nůž.
„No, to mě podrž… vždyť je to…“
Ano, druhá paní Triss! Tak tohle mi hlava nebere. Je evidentní, že mě má zcela ve své moci. Však proč mě to překvapuje, jsem přece v domě čarodějky.

„Odpusťte, prosím, mou troufalost, ale přišel jsem vás varovat, paní. Vím, že čas i způsob mé návštěvy jsou krajně nevhodné, avšak věc nesnese odkladu.“, odpovídám té, jenž promluvila, a mráz mi přejde po zádech, když pomyslím na to, co musím nyní vyslovit.

„Jde vám totiž o život.“
 
  Isha   Postava není přítomna 20.8.2020, 19:22:14


Položím jehlu k dlouhé zející ráně na stehně táhnoucí od kolene až téměř ke slabině. Na pozadí mysli se mi vynoří vzpomínka a já se najednou ocitám na jiném místě a v jiném čase. Stojím nad pobledlým, ale velmi rozzuřeným mužem. Ruka, v níž nejistě svírám jehlu, se mi chvěje. Nenneke zraněného „šlechtice“ rychle zklidní svými neprůstřelnými argumenty a mě nekompromisně přistrčí k jeho zranění. Když se jehla poprvé noří do kůže a měkké tkáně, mám pocit, že omdlím.

Ze vzpomínek mě vytrhne Cyrilovo mumlání následované ohlušující ránou a vlnou chladné jezerní vody, která mě smáčí od hlavy až k patě. Cyril bezvládně leží na dně prámu v louži kalné vody.

„U milostivé Melitelé, ten hromotluk mi tady odpadnul. Hromada svalů schopná zastavit tryskajícího koně, možná i s povozem, a on se složí při pohledu na ránu. Má Bohyně, co budu dělat.“ Rychle přejedu pohledem celý prám a z té zkázy kolem je mi do pláče.

Žena dál nehybně leží, její oděv je nasáklý krví a vodou, její dech je skoro neznatelný a z velké rány na stehně jí visí zbytek střívka. Nedokázala jsem udělat ani dva stehy. Ruce mám prázdné, po jehle ani památky. A vše je navíc zmáčeno kalnou vodou wizimského jezera.

„Ksakru, ksakru, ksakru,“ zakleju a do očí se nahrnou slzy. V torně mám náhradní jehlu, jenže nemám rány, ani nástroje čím vyčistit. Víno došlo, bylin mám sice dost, ale odvar z nich teď neudělám. A času je tak málo. Vidím, jak život z té ženy odchází. Ztrácí se. Slzy mi už tečou proudem po tvářích. Pohlcuje mě zoufalství a beznaděj. Bezmyšlenkovitě sevřu přes mokrou halenu svůj amulet. V tom se objeví myšlenka, nebo spíš pocit. Najednou už vím, co dělat.


- Isha vyvolává kouzlo Léčivé slovo

Isha vyléčila 6 životů


Mocná slova v dávno zapomenutém jazyce mi tiše splývají ze rtů. Jednu ruku pokládám ženě na srdce a druhou na její studené čelo. A dál pronáším prastarou modlitbu za život k Melitelé.

Nikdy předtím jsem to nedělala. Jen jednou jedinkrát jsem viděla, jak ji použila jiná kněžka. Bylo to jako kouzlo, jako probuzená moc Bohyně zhmotněná před našima očima.

Cítím, jak se dech ženy prohlubuje a zpravidelňuje. Drobné oděrky mizí a zůstávají po nich jen nepatrné narudlé stopy. Velká rána na stehně je čistá, beze stop zarudnutí.

Vytahuju z torny náhradní jehlu a dokončuju šití rány. Už si nemusím dělat starosti. Vše je v rukách Bohyně. Rychle dokončím svoji práci a zakryju ženu svým náhradním pláštěm. Pak se natáhnu k nevědomému Cyrilovi.

„Padavko jeden, hlavně že tu vystavuješ ty svoje bicepsy“ pomyslím si, když ho několika ne příliš mírnými fackami přivádím k sobě. Kouká na mě jako vyoraná myš.
„Vstávej, převozníku, a dostaň nás konečně co nejrychleji na druhou stranu. Ta žena potřebuje teplo a sucho.“
„A já taky“ , dodám v duchu a znaveně se opřu o bok pramice.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 16.8.2020, 8:22:56
Isha

Ověření obratnosti: Isha hodila 14, cílem bylo 15 = neúspěch

Prám se zastaví. Šplouchá a kymácí se v rytmu vody. Když rozhrneš plášť jako divadelní oponu, zjistíš, že krvácí na několika místech na těle. Nejvíce však na stehně. Když stahuješ jezdecké kalhoty, Cyril schová tvář do dlaní. Objevuješ na kyčli řeznou ránu. Čepel proťala podélně kůži, podkoží až do svalu. Kost je neporušená.

V hlavě se ti rozezní známý hlas.



Muž: „Zastavte to! Chcete mi říct, že to ta holka dělá poprvé?“



Nenneke: „A kde se to má chuděrka naučit? Potřebuje praxi.“



Muž: „Já snad nevěřím vlastním uším. Tahle diletantka na mě ani nesáhne, jsem přece šlechtic!“



Nenneke: „Nižší šlechtic.“ opravila ho. „Jak chcete, ale žádný medicus v okolí vám nepomůže. Hierarcha Hemmelfart, zakázal chirurgii ediktem Ecclesia abhorret sanguine. A kat? Měl byste už vyrazit, jinak promeškáte svůj život. Ne? Myslela jsem si to. Isho, uchop jehlu.“

Slyšíš ji, jako by ti zrovna koukala přes rameno.



Nenneke: „Veď ji kolmo přes tkáň. Neutahuj tolik ten steh! Tak, a teď jej na konci zauzluj.“


Ověření odolnosti: Cyril hodil 4, cílem bylo 10 = neúspěch



Cyril: Cyril vykoukne zpoza dlaní a vytřeští oko. Zornička se na obnažené bulvě zmenšuje, až je veliká jako špendlík. „Myslím, že mi není…“
Chce polknout, problém je, že není co polykat – sliny se prostě vypařily. Na těle mu naskáče husí kůže a zježí všechny chlupy. Jednoduše… omdlí. Jeho mohutné tělo se poskládá na zem, prám se navzdory silnému řetězu nakloní a vysprchuje vás obě v jezerní vodě. Ba co hůř. Nit z ovčího střívka visí ženě z boku, při nedokončeném druhém stehu. A jehla? Ta se vedle lodi potápí ke dnu.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 14.8.2020, 9:12:02


Sibjorn


Bohdan: „Proč ji vypálili?“ jeho brada se rozechvěje jako struna balalajky. „Pocházíte z hodně velký dálky, pane vobr, což? Rozhlídněte se: kameny, keře, každá podělaná bříza - to šecko byla ještě předevčírem Temerie. Pak přijeli…“ hlas mu klopýtne.

Klesne na kolena k dekapitovanému tělu a zvedne k tobě vlhké oči. „Přiřítili se černí jezdci s okřídlenejma přilbama a Větvice vypálili. Bojovalo se. Nilfgaarďani zahnali Temerijské na sever. Nebo tak ňák nám to líčili přeživší. Další den Nilfgaardští vojáci nakráčeli do naší vesnice a řekli, že jim to tam patří. Že nás vosvobodili vod Foltestovy krutovlády a takový ty kecy.“

Zasměje se a utře slzu. „Nečekal jsem, že se budu svěřovat vobrovi. Čím Vás paní máma krmila, že ste tak vyrost, pane?“ sevře rameno bezhlavého dřevorubce, jako by se jej snažil ukonejšit.

„Ale teď beze srandy. Musíme vzít těla do Bělosadu a spálit. Co zuří válka, ghúlové se ňák rozmnožili. Jeden nám dokonce přehraboval v kompostu, dalo nám práci ho zahnat. Co s nima? Zaklínači se asi rozhodli vodlítnout do teplejších krajin. Chotěboře unesu, ale toho přerostlého pavouka ne. Jak bychom to mohli podle Vás vyřešit?“
 
  Nikola Borovoj   Postava není přítomna 7.8.2020, 14:08:24
“Ale no tak… To nás tu Černou nenecháte ani vzít do smečky?!”
Cítím, jak se začínám hněvat a to není dobré… Letmý pohled kolem mi prozradí, že si nás spletla s obědem skupina Ghúlů. Sice se mohu spolehnout na to, že mají z Lešiho i jeho Hromady přirozený respekt, ale můj vlastní respekt k nim a věkovité zkušenosti mi říkají, že se mohu spolehnout na to, že mají hlad. A když mají hlad a možnost čerstvého, teplého masa, je lepší být daleko…

“Tak jo! Hranice lesa je necelých sto sáhů od nás… Vlků je osm a čtyři vlčata…
A ovšem..., ještě nově Černá - Winnie!
Nenažranců je skoro třicet - zjevný nepoměr…”


Lepší bude rychle zmizet, zvlášť když jsem v noci zahlédl i Alghúla! A to ani nevím, zda byl samotář nebo jich tu kvůli válce slídí už víc!... Vlci jsou rychlejší, než Ghúlové a Ghúlové jsou rychlejší než starý dědek…

“JÁ jsem starý dědek… No, tak to bude zajímavé…”

“Tak se pobavíme!…”

Naberu vzduch do plic a spolu s výdechem se začne ozývat lidský skřek nabírající na hlasitosti, postupně se měnící do neurčitého zvířecího řevu… Můj hlas dodává na síle větrnému víru, který mě obklopuje a zároveň zvedá ze země suchou trávu, listí, podrost a jak nabývá na síle, tak i drobnější větvičky a prach... A tu se začínají objevovat i lesní včely opouštějící můj lidský plnovous, aby se na nezbytně nutnou dobu staly součástí vzdušného víru… Cítím blížící se proměnu těla a klesám k zemi, dotýkám se půdy už i rukama, abych nakonec ztratil cit v konečcích prstů a trávu začal vnímat paznehty… Netrvá to dlouho a větrný vír obklopující mé tělo ustane, zakončený ohlušujícím zvukem hromu… Včely se pomalu usazují zpět na mé tělo, tentokrát nalézají útočiště v hustých štětinách na mohutném hřbetu… Zaskřípu zuby, jazykem přejedu mordu a zkontroluji tesáky.

“Vše je jak má být…“

Poskočím, zatočím se kolem dokola, zvesela zachrochtám, když vidím, jak jsou Vlci Domašni připraveni mě následovat do bezpečí lesa. Také Vrány Domašni se začínají shlukovat nad mou hlavou, krouží a pronikavě krákají… jenom mě chtějí ujistit, že až vyrazíme, budou dorážet na ty nenažrance a krýt náš ústup do bezpečí - tak jako již tolikrát.

Pohnu mohutným tělem kance a vyrazím v čele svých věrných k tušenému bezpečí lesa…
 
  Sibjorn   Postava není přítomna 26.7.2020, 16:03:45
Černí... .Proč ji vlastně vypálili ?
 
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3] 
www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2020 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.