abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Marigoldova poslední píseň ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Isha   Postava není přítomna 4.6.2021, 8:59:57
Autoři: Světluška a Myrkul

Tisknu si holčičku k sobě a za neustávajícího šumu ji odnáším pryč z cesty. Cyril kráčí vedle mě. Už z dálky slyšíme Yelenu, kterak vyjmenovává lahůdky, za jejichž servírování by se nemusel stydět ani sám Emhyr.

Cyril jí objasňuje situaci a já tiše vyčkávám. Nemám chuť mluvit, vlastně nemám chuť vůbec cokoli dělat krom pochodu do Bělosadu. Ale i ten je pouze holou nezbytností.

Z mých úvah mě vytrhne až Yelenina poznámka o nedostatku jídla a její upřený, tázavý pohled. Přitisknu si holčičku ještě víc k sobě.



Isha: „Jestli se dokážeš uskromnit a nebudeš vyžadovat královské porce, tak s jídlem do Bělosadu vystačíme,“ odvětím. Dobrá, nebylo to ode mě zrovna moc hezké, ale pořád jí nemůžu zapomenout tu ránu miskou do hlavy.



Yelena: „Cítíte to...“ chřípí se jí roztahuje a zase smršťuje. „Smrdí.“



Cyril: „Posrala se?“



Yelena: „Tak to nemyslím. Voní jinak než voněly... moje děti.“



Cyril: „Dětství sem trávil na dědkově kocábce, no a pekařovic haranti se mi smáli, že smrdím jak rybí řiť. Těmdlec se zase smáli, že smrděj jak máslo.“

Jde mi z těch dvou hlava kolem.



Isha: „Yeleno, děti, které nevyrůstají u dvora, jsou prostě cítit. Rodiče jsou rádi, když je mají čím nakrmit. S koupáním si opravdu hlavu nedělají. A jestli nemáš co říct, krom neustálého stěžování si, tak radši mlč a šetři síly na další cestu,“ odseknu.



Yelena: „Takhle se mnou mluvit nebudeš,“ zatne své rozbouřené oči do Cyrila. „Zvedni mě. Čas jít.“

A obr skáče, jak Yelena píská. Obejdou mě a ještě stihnu zaslechnout něco o tom, že mám stejně rozeklaný jazyk jako ta Demavendova čarodějnice.

„No jo, panička od dvora má nosánek dohora,“ pomyslím si trpce. Jsem jen zvědavá, jak dlouho bude trvat, než někdo prokoukne její přestrojení. Pokud se bude chovat tak jako dosud, tak to moc dlouho nebude.

Dítě v mém náručí se zavrtí.
„Neboj se, Myško, postarám se o tebe. Teď tě chvilku ponesu, a potom půjdeš sama vedle mě,“ řeknu tiše holčičce. „Kéž by se Cyril nemusel táhnout s Yelenou, ale raději by mi pomohl s touhle maličkou,“ prolétne mi hlavou, když se znovu připojím ke skupince utečenců na cestě.
 
  Nikola Borovoj   Postava není přítomna 3.6.2021, 11:44:15


Je to tak… Lidi… nejhorší monstra, která se tu objevila při Kataklyzmatu... Horší než mor a všechny nemoci, které si sebou přivlekly…

Les mi ve svých představách vykreslil vše potřebné. KDO jsou, KDE jsou a KOLIK jich je. Díky Sor’ce mám i lepší představu o jejich táboře a místu kde ničí les, kde zabíjejí prastaré lesní velikány, kteří tu rostli už v době, kdy pradědové těch dřevorubců byli dětmi…

Okovy? Proč ti se sekerami mají na nohou řetězy? Jedni vězní druhé. Oni se nesnesou ani uvnitř vlastního druhu… A nás, Staré, budou nazývat monstry...

Jsme na místě! K mýtině nám schází doslova několik skoků. Zvolním, zastavím... zastavíme... Vrány Domašni si posedaly do koruny jednoho ze starců lesa a jen velmi neochotně jsou zticha, třebaže se rozčílením chvějí. Ale nechci jim dovolit, aby prozradily naši přítomnost. Překvapení bude naší výhodou…

Díky Sor’ce vím o JEJICH hlídači v koruně nedaleko od nás. Vím i o přibližovací trubičce, do které občas hledí. Času málo, Nekkeří královna už téměř zešílela z plamenů nad doupětem, jenomže hlídač je překážkou...

Kyrile, odpočiň si! Počkejte s Hromadou tady, já se postarám o hlídače...

Udělám několik obezřetných kroků kupředu, abych se zbavil jejich hlídače, když dostanu náhlý nápad. Spíše dva. Pobaví mě představa kouzel, protože s jejich pomocí se tiše zbavím hlídače… A kdoví proč mi vytanula nedávná vzpomínka lesa na vše možné, stromy, zvěř, oheň, lidi, Nekkery a také na spícího Strážce...

Jakže se jmenoval?!!
Alex…
Olex…
Oleg…

Oleksandr!!!


Spolu s jeho jménem, se mi náhle vyjasní obraz spícího Strážce lesa. Stejně tak představa skalky s tůní, kde dřímá to věkovité stvoření. Co na tom, že dlouho nebyl potřeba a tak se nelze divit, že upadl do hlubokého spánku a je k neprobuzení... Jenomže jeho les jej potřebuje. A to hned!
Než stihnu vše domyslet, Sor’ca roztáhne křídla, vznese se z mého paroží a zanedlouho poletuje nad korunami stromů, aby se zorientovala. Stačila jí pouhá myšlenka na Oleksandra i místo jeho dřímoty. A po těch letech, co jsme spolu, nebylo třeba více vysvětlovat. Než si vše pořádně uvědomím, halí oblohu černé mračno vran, které poletí se Sor’cou.

Dobrá! To se bude hodit. Dědek bude k neprobuzení... Tak honem, ať už jste zpátky!!!

Zatímco Domašni odlétají, vydávám se za svým úkolem. Představa kouzla se mi líbí. Bude to rychlé, tiché a účelné… Jak se blížím ke stromu, na kterém dřepí ten hlídač, stále jasněji vnímám jeho kořeny, větve i podstatu samou. Nedělá mi problém se napojit a… splynout. A je to tady… Cítím mízu, vnímám kůru, lýko, listy i poryv větru na konečcích listů… Vnímám i tělo hlídače, usazeného v příhodné vidlici z větvoví. A ta se mu stane zanedlouho osudnou…

Ověření úspěšnosti kouzla - 14

Zapletení se zjevně podařilo. Cítím jak praskají kosti hlídačova těla, které mění pod náporem síly větvoví i vzpínajících se kořenů tvar. Z drceného hrdla nevyklouzl sebemenší hlásek…

“Vše je jak má být… Cesta na mýtinu je volná!“

Přivolávám Vlky domašni. Je mi líto Kyrila, který je po nedávném boji s ghúly zraněn. Ale není to smrtelné a nebylo to poprvé a ani naposled. Vlídným pohledem beze slov se vzájemně utvrdíme, že to bude dobré. Věřím - věříme tomu, třeba že JICH je přesila. Chvíli zaváhám, ale zoufalost Nekkerů mi opět dodá důvěry v naše síly a schopnosti. Lidí je… tucet ozbrojených a dva tucty v řetězech s nástroji na ubližování stromům. Opodál hoří oheň a pod ním komora Nekkeří královny… Je rozhodnuto. Naberu vzduch a při výdechu nechám naplno poznat lidem jak zní Lešij - rozhněvaný Lešij…



Očekávání účinku řevu se naplnilo. Nedaruji těm parazitům ani okamžik navíc... aby se vzpamatovali, natož aby se začali bránit. Mocným silným skokem se přenesu poblíž ohniště, několik svázaných dělníků srážím na zem. Snad i ozbrojenců. Nic z toho mě však nezajímá. Je potřeba zničit oheň!!!

Ověření úspěšnosti zničení ohniště - 16

Pálí, bolí, ale vztek je příliš velký. Vědomím mi náhle zavíří obraz Vran Domašni, kterak probudily Strážce… Takto posílen se opětovně vrhám na planoucí polena a větve. Daří se mi oheň nejen rozmetat, ale i téměř uhasit. Během zápolení s ohněm, se mi pod nohy připletli nějací dělníci i vojáci. Někteří hoří, jiní měli štěstí a jsou už po smrti. Několik se jich dokonce snaží utéct, ale okovy na nohou jim brání v cestě za svobodou, za životem… Ovšem cesta za vysněnou svobodou je bude bolet. Kyril, Běloboký, Berjozka i Strýček Grigorij dávají poznat ostrost vlčích tesáků a drápů. Z děr se noří i Nekkeři, kterým uhasínající plameny dodaly kuráže a nedávno prožité příkoří sílu. Moji pozornost však upoutá muž-voják s jedním okem. Je stár, nehoří, neutíká a něco křičí. Nikoli na mě, ale na jiné vojáky. On je…

Než si stihnu uvědomit co ten starý jednooký voják dělá, zaslechnu důvěrně známý křik, následovaný úderem černého opeřeného kladiva na opodál plazícího se dřevaře. Vrány Domašni se vrátily… A ne samy! Na opačném konci mýtiny je rozruch a panika mezi lidmi snad ještě větší, než kolem mě.

Strážce lesa dorazil...

 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 18.5.2021, 21:51:15


Nikola Borovoj

Hromada se prodírá lesní architekturou. Hbitá, přirozená, splývající s prostředím. Tvoje ptačí pomocnice, Sor’ca, která většinu svého života strávila na tvém rameni, ti propůjčí zrak. Patří mezi nejlepší průzkumníky, svým špionážním nadáním předčí i sojku. Vyskočí a máváním se vyšplhá na nebesa. Vlci jsou rychlí, ale s větrem soupeřit nedokážou. Psí lapání po dechu se mu vzdaluje a střídá je zpěv ptáků a ještě něco… Nějaký zvuk na pozadí.
Ach, ano – datel. Svým zobákem dobývá kmen stromu. Nejspíš…

Ne, datel to není. Ten hraje jinou melodii. Sor’ca se odrazí křídlem od éteru a klesá vstříc těm cizorodým ruchům. Posadí se na vzdálenou větev. Tam na mýtině mezi pahýly stromů se les hemží lidmi jako obří mraveniště. Jedni kácí stromy, druzí je palicí a klínem štěpí v půli a další je pouští po řece. Skrze ptačí očko zříš, že pracující mají kotníky spoutané řetězem, zatímco na ně dohlíží tucet osob v černých krunýřích.
Už jsi takové viděl. Na jihu se čas od času nějaký odvážil přiblížit k tvé domovině. Jedná se o invazivní druh člověka. Obdobně jako kikimory se šíří a nemaje přirozeného nepřítele rozvrací ekosystém. Tato čeleď má podle zásady „servus nullum caput habet“ tendenci zotročovat si trpaslíky, elfy, koně, skot, kur a dokonce i svůj vlastní druh.

Sor’ca si povšimne hlídky, ukryté v koruně stromu. Muž na rozdíl od ostatních nenese štít ani plát. Je oblečený v lehký šat, na zádech má luk a nahlíží do lidského vynálezu zvaného téleskopos. Pravděpodobně hlídá tábor před vetřelci. Ejhle. Jeho pozornost náhle upoutá nějaká záležitost v tábořišti. Otrok, co měl na starosti udržovat oheň, si lehl na trávu. Pracovní morálka je narušena, strhne se mela. Opeřenec roztáhne křídla a slétne ještě o kousek blíž.






Otrokář:
Bič opíše osmičku a políbí nahá záda. PRÁSK! Křik. Dřevorubec se svíjí a kvílí. Otrokář se třese vzteky. Napřahuje se k úderu, avšak bič nakonec zkrotne a přísný výraz změkne. Chvíli přemýšlí, a pak se pomalu a trpělivě ptá: „Fzpomínáš si, jaký tfor je nejdokonalejší?“



Otrok:
„V… Včela.“




Otrokář:
„Rechta!“ přikývne, zapátrá ve vzduchu po správné výslovnosti. „Potkal někdo někdy fčelu na dofolené? Fiděl někto někty fčelu, že by si fčela dala pauzu?“ na chvíli se odmlčí, aby dal všem otrokům prostor vstřebat řečnickou otázku. Jeho oči putují po zpocených tělech a zastaví se u otroka. Vykročí směrem k němu.



Otrok:
„Ne!“ plazí se pryč.



Otrokář:
Otrokář mu přišlápne řetěz a natáhne dlaň. „Proto fšdy šíkám, buť jako fčelka.“



Otrok:
Zkamení Jen na vypoulených bulvách se tetelí slza strachu. Je to trik? Dostane třicet ran a výsměch? Ruka se pohne ve výhrůžném gestu…

Sor’ca nečeká, jak celá situace dopadne. Roztáhne křídla a vrací se ke svému pánovi. Dřív, než si jí lukostřelec na stromě všimne. Váš zrak se opět rozdvojí a v tom tvém zůstává vědomí, že les napadl ten nejnebezpečnější škůdce...
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 5.3.2021, 22:05:17


Isha Jak zvedáš dítě do své náruče, za zády se ti jako na povel dirigenta rozezní šuškání a ševelení. Nevidíš jím do tváří, ale ty jejich úšklebky cítíš. Žárlí na dobrý skutek nebo se jim nelíbí, že netáhneš za stejný provaz?

„Co to nesete za překvapení?“ volá už z dálky bledá Yelena. „Prosím, ať je tlustý šťavnatý holub. Nebo… nebo vařená kančí hlava zasypaná semeny granátového jablka! Pěnice s citronem, kozí kýta s česnekem a rozmarýnem, smažený blancmanger nebo třeba kdoule plněné cukrem, skořicí a pečené na pánvi. “



Převozník Cyril:
„Ale prd. To je děcko."



Yelena:
„Jak jste to zvládli tak rychle? Mně to trvalo devět měsíců.“



Převozník Cyril:
„Co? Ne, to není naše,“ odpovídá Cyril zcela vážně. „To je… vlastně nevíme. Neumí mluvit.“



Yelena:
„Neumí? Ukaž ho,“ prohlíží si dítě, které její intenzivní pohled oplácí. „To je zvláštní. Moje dítě v tomto věku nezavřelo ústa. A co se chystáme s tím dítětem dělat? Nemáme jídlo ani pro sebe.“
 
  Isha   Postava není přítomna 5.2.2021, 13:13:07
Vlečeme se po cestě se značně prořídlým zástupem uprchlíků. Vlastně se tomu už ani zástup říkat nedá, spíš skupinka. Cyril podpírá Yelenu a já jsem mu vděčná, že se pro tuhle chvíli musím starat jen o své nohy, abych je udržela v chodu.

Mé myšlenky se zatoulají zpět do Ellanderu, do chrámu k sestrám a k Nenneke. Hrdlo se mi stáhne, když se snažím zastavit slzy, hromadící se mi v koutcích očí. Můj domov je pryč. Možná že právě v tuhle chvíli se nilfgaardská čerň rozlévá klášterem a svatyní. Vojáci odtahují Nenneke a ostatní kněžky z chrámu od raněných vojáků, kteří vše sledují s hrůzou v očích. Některé sestry strachy pláčou a prosí vojáky, aby je pustili. Srdce mi sevřou ledové pařáty děsu, když si uvědomím, že tohle nebude jen barvitá představa mé mysli. Prudce se nadechnu a zmateně se rozhlédnu kolem sebe.

Naše skupina se zastavila. Cyril vleče Yelenu do stínu, kde ji necháváme odpočívat a sami jdeme zjistit, co se děje v hloučku, který se utvořil na cestě.

Cyril se bez problémů dostane ke středu kruhu, mně stačí ho těsně následovat. Překvapením strnu. Uprostřed kruhu se choulí malé, zanedbané děvčátko. Může jí být tak mezi čtyřmi a pěti lety. Ustrašeně se rozhlíží po tvářích kolem sebe. Jen doufám, že nerozumí hlasům, které teď rozhodují o jejím osudu.

Zatímco se ostatní dohadují, zda ji vzít s sebou či ne, pokleknu a pomalu natáhnu k děvčátku ruku. Povzbudivě se usměju a dál čekám, až se sama rozhodne přijít. Netrvá to dlouho a prokřehlé, drobné prstíky se dotknou mých. Jemně si ji přitáhnu do náruče. Schová hlavu do ohbí mého krku a tiše se rozeštká. Moji mysl zatím zahalí dávná vzpomínka.



Jsem tak vyčerpaná. V ložnici je horko, přesto Niena přihazuje do krbu další polínko. Nenneke mi starostlivě uhlazuje vlasy a otírá zpocenou tvář. V náručí svírám drobné, ale dokonalé tělíčko mé dcery. Je tak malinká. Její dech se zadrhává. Jemně ji hladím ukazováčkem po tvářičce.
Nenneke se posadí na pelest vedle mě. Položí maličké dlaň na hlavičku.


Nenneke: : „Odchází,“ zašeptá. Zvednu oči a podívám se na stárnoucí tvář své učitelky.

„Já vím. Chtěla na svět příliš brzy,“ odvětím pomalu.

Niena mi uhladí pokrývky a přisedne ke mně z druhé strany.

Niena:„I tak by ale měla dostat jméno,“ podotkne. Dlouho se nerozmýšlím. Jména mám vybraná už od té beletyenové noci.

„Nimue,“ řeknu tiše a děťátko v mém náručí se lehce zavrtí. Chvíli nato dlouze vydechne a její tělíčko ochabne. Tisknu ji k sobě v zoufalé snaze ji tady zadržet. Nenneke ani Niena nenabízí žádná slova útěchy, jen bezpečnou náruč, ve které se můžu vyplakat.



Zvednu děvčátko do náruče a nedbaje na reakce ostatních ho pomalu odnáším k Yeleně.
„Nemůžu zachránit každého, ale u tebe se o to aspoň pokusím,“ zašeptám děvčátku do vlasů.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 28.1.2021, 11:51:53


Isha


Převozník Cyril:
„Ój, zkurvenci!“ vykřikne Cyril sotva překročí práh domu.



Yelena:
„Převozníku, vrať se!“

Pozdě, obr seběhne kopec, máchá kolem sebe pěstmi a zahání uprchlíky od své lodi. Marně. Část se sice rozuteče, jako když střelíš do hejna vrabců, ale ti houževnatější se plíží z druhé strany.



Převozník Cyril:
„To je moje kocábka! Esli na ní někdo šáhne, zlomím mu žebra, urazím mu pracky u samých ramen!“ Svoje výhružky nestihne naplnit. Jeden z vrabců ho v nestřežené chvíli udeří pádlem do břicha. Cyril zavrávorá a klesne na kolena. Břišní kontrakce jej donutí zaujmout polohu kočičí hřbet a z úst mu doslova vystříknou zvratky. Snaží se vyhrabat do stoje, ale nevolnost jednoznačně vede. Když zvrátí celý obsah žaludku, posadí se a sleduje, jak jeho kocábka mizí v mlze.



Yelena:
„Převozníku?“

Neodpovídá. Ještě chvíli za ní hledí, než se neohrabaně postaví a s hlavou svěšenou se vrací k vám. Možná se mu v koutku oka leskne smutný drahokam. Yelena v ústech převaluje moudrá slova, ale nakonec je spolkne. Pochopí, že o tom nechce mluvit.


Přidáte se k proudu uprchlíků mířících na sever. Není jich mnoho - odhadem čtyři rodiny, volský povoz, trpaslík a pes. Cyril se nepřestává šklebit. Mlčky podpírá Yelenu a ohlíží se přes rameno. Sleduje, jak se každým dalším krokem vzdaluje, až výhled na jeho domov zmizí úplně.
Cesta se vleče. Začíná konečně svítat. Paprsky obarví svět oranžovou barvou. Míjíte stromy, míjíte rozcestníky a čas od času jízdu uhánějící k městu.
Vy musíte stále vpřed. Klást nohu před nohu a doufat, že všechno dobře dopadne.

Z pohřební atmosféry vás vytrhne nenadálá změna. Skupina zpomaluje své tempo, až zastaví úplně. Yelena protočí oči v důlcích a vydechne úlevou v domnění, že se zastavují na odpočinek. Cyril jí vleče do stínů stromů a posadí jí na rozeklané kořeny jako na trůn. Zívne. Protahuje se tak dlouho, dokud mu v zádech nezakřupe každý obratel.



Převozník Cyril:
„Něco se děje,“ šeptne a prstem namíří na půlkruh zvědavců, kteří hledí na něco, co z tohoto úhlu nevidíte.



Yelena:
„Klidně se tam běžte podívat, počkám tady.“

Vyrazíte směrem k hloučku. Před Cyrilem se hradba ramen rozevře a naskytne se vám pohled na holčičku - ušmudlanou, hladovou a jistě k smrti vyděšenou.


Převozník Cyril:
„Jak se jmenuješ?“ táže se obr, ale děvče neodpovídá. Nakloní hlavu na stranu a sleduje jeho ústa, jako by slyšela poprvé v životě lidský hlas. Převozník to zkusí znovu, tentokrát pomaleji, ale dívenka je čím dál zmatenější. „To je divný,“ otočí se na tebe. „V jejím věku… kluci a holky u nás v podhradí brebentí jako pěnkavy.“


Stařena:
„Chuďátko malé . Kde máš maminku a tatínka?“


Muž:
„Seš hluchá? Neumí mluvit.“


Muž:
„Tady něco nehraje. Nechme ji na pokoji. Její rodiče se pro ní určitě vrátí.“


Muž:
„Souhlasím. Máme dost starostí i bez ní. Sotva uživím svý dva fakany.“


Stařena:
„O opuštěné ptáčky se starají v Ellanderu. Možná bychom jí mohli ukázat cestu.“ píchne do dívenky prstem.

Dítě:„Aaah,“ ucukne dívenka, čím dál vyplašenější.


Muž:
„Do Ellanderu? Pokud to tam Černí nemaj pod palcem teď, zítra je to město jejich.“
 
  Zynd´rahr Malthor Cerbin   Postava není přítomna 27.1.2021, 18:59:13

Autoři: Hakon a Myrkul



Modré pruhy se srazí zády, tak jak to trénovali ve výcvikových táborech. Taková taktika by je zachránila na louce nebo ve městě. V lese však ne. Vždyť ve hvozdu jsem se narodil a nejspíše tam také zemřu.

Proderu se do sousední koruny stromu, abych zamaskoval svou pozici a tětiva zadrnčí podruhé. Vystřelený šíp rotuje, už už se chce zakousnout do krku, avšak do cesty mu vstoupí štít. Hrot projede dřevem a zastaví se tři palce od vojákova oka.

Měním stanoviště.





Voják::
„Já to nevydržím. Dyť mám doma ženu a děti!“ běduje. Jeho společníci zavrčí ať drží hubu, ale nevydrží to. Poruší formaci. Odhazuje meč. Peláší, se štítem nad hlavou jako by se schovával před deštěm.



Zind‘rahr:
„Dh‘oine,“ odplivnu si. Mravenčí mi prsty. Cítím, jak se v mém nitru probouzí můj cizopasný přítel. On nemá rád zbabělce. Ne, to je slabé slovo – nesnáší je. Zbabělec musí zemřít jako první. Ano.
ON to tak chce.

Splašený muž kličkuje mezi stromy jako jelen a já mám co dělat, abych udržel tempo. Skáču z větve na větev a hledám slabinu, místo kam bych mohl vypálit svou další střelu. Musím být trpělivý, však on udělá chybu. Vždycky ji udělají.

Posvátné ticho lesa naruší výkřik. Muž se škrábe na nohy objímaje kmen a láteří. Ze zad mu trčí opeřená ozdoba. Tasí nůž a zmizí v houštině.

Seskočím na zem. Stopa krve mě vede skrz křoviny až k širokému potoku. Tam stojí moje kořist. Moje trofej. Míří na mě špičkou nože, slepenec vlasů mu zakrývá oko.



Voják:
„Co kdybys,“ nemůže popadnout dech. „Co kdybys se mnou bojoval jako chlap. He? Co ty na to? Souboj na nože?“



Zind‘rahr:
„Proč bych to měl riskovat?“ muž vyjekne, ukáže záda a šíp mu provrtá lebku.

CÁK.

Tělo se pohupuje v potoku, látka košile se vzdouvá a vytváří bubliny. Vytáhnu svou kudlu, chytnu jeho odporný boltec a řežu. Až se poslední nitka kůže oddělí od lebky, prohlížím si ucho lemované krví jako by to byl drahokam. Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak uši rudě září, když ho nastavíme proti slunci. Zabalím ho do hadru a schovám. Později si ho přidám na svazek uší, které se mi houpou u opasku. Tak to děláme. Jsme scoia‘tael.
 
  Nikola Borovoj   Postava není přítomna 23.1.2021, 23:19:14


Ozvěna hromu doznívá a včely zpomalují svůj magický vzdušný tanec. Jejich roj pomalu řídne, až nakonec zcela mizí v lebce. Několik zbloudilých dělnic ještě tu a tam posedává na parozích, jež se po přeměně tyčí k nebi ve výšce více jak čtyř sáhů. Lesní půdu cítím přes větvovité kůrou porostlé končetiny, ostatně i zbytek těla v mé přirozené podobě je pokryt tuhou kůrou. A tak do mého vědomí vstupuje Les. Dokážu v něm číst a slyšet jej…

Je toho moc, co mi Les zjevuje…
obrazy se míhají mým vědomím v rychlém sledu…

Listnáče… převážně…
Jeleni, srny, laně, daňci, srnci…
ťuhík, sojka, straka, jestřáb, žluna…
vraní oko, maliník, šťovík, jahody, rulík…
liška, zajíc, jezevec, nekker, ježek, veverka…
včela, vosa, čmelák, sršeň, hrabalka…
mravenec, komár, muchnička, kloš, bzikavka…
roháč, nekker, kovařík, střevlík, tesařík…
buk, dub, jilm, smrk, habr, bříza, osika…
bez, dřín, hloch, nekker, jalovec..
sasanka, nekker, hořící nekker…


HO - ŘÍ - CÍ
NE - KK - ER
???!!!

OHEŇ, HNÍZDO, STRACH, SMRT, LIDI...

!!!! L I D I !!!!



Rychle! Není čas!!! Vyrážíme… Domašni!!!

Kyrile, není čas! Pojď, nebo počkej zde. Není čas. Oheň!!! Lidi!!! Zlo!!!...





Vlčí zavytí… Šum vraních křídel v korunách stromů... To vše mě utvrzuje, že celá Hromada pochopila naléhavost situace…

Kyril jako správný vůdce bez ohledu na svá čerstvá zranění se staví do čela, následován zbytkem smečky. Běloboký s Berjozkou jsou mu po boku. Dokonce i vlčata Vuk s Volosem přestala dovádět se zbytky humanoida a Sosnovka vyplivla jeho uslintanou holení kost. Všichni se vztyčenými slechy pozorují starší ze smečky… Následují tak společně Strýčka Grigorije směrem, který nám skrze mne prozradil les… Postupně se z větví zvedají Vrány Domašni a začínají vzrušeně kroužit kolem..., mezi mými parohy, kolem vlčích těl, pod mýma dlouhýma nohama, kolem neméně dlouhých paží… Vyrážíme!!!....

Jako bouře se prodíráme skrze lesní společenství. Čas! Toho teď není nazbyt… Není čas přemýšlet kolik času má ještě k dispozici Nekkeří královna, uvězněná pod zemí, ve své porodní komoře. Kolik času má celé její společenstvo… Vrány jako černý bouřkový mrak se ženou skrze listoví i jehličí v horních patrech lesa… Vlčí smečka mi sotva stačí. I Kyril se svým zraněním drží statečně krok, třebaže těžce dýchá... Vlčata zcela soustředěná na vážnost situace…

Kolik ještě zbývá? Lese, slyšíš?!

Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat - obraz mýtiny s hořícím ohněm, lněnými příbytky lidí a palisádou… Vše na úkor Lesa. Vše na úkor života Lesa. Zrychlím… Zrychlíme všichni… Téměř až na hranici možností. Zejména Kyril běží nadoraz, ale běží…

Jsem na Vás na všechny hrdý!!!

Zatímco se pohybujeme tam, kam nás volá Les, vracejí se mi vzpomínky na toho černého psa a vlky Domašni. Nepřijali ji. Nu což, jejich volba… Že sloužila lidem byla zase její volba… Nelze chránit a zachránit každého…

Ale Nekkerům pomoci musíme!

Už jich mnoho nezbývá. Lidé jsou nejhorší nemocí tohoto světa… Šíří se rychle a ještě rychleji kosí vše. Vše jiné… Vše neznámé…

A kosí to, čeho se bojí!... Stromů se báli také?! Pche!! Jenom se bojí sami sebe navzájem! Proto museli pokácet tolik stromů? Aby až odtáhnou, nechali za sebou ohořelá nebo rozsekaná těla lesních velikánů, kteří jim po své smrti poslouží na týden?! Na dva?!!

Zloba mne téměř naplňuje! A nejsem sám. To stejné vnímám i u zbytku Hromady. Vše se ještě umocňuje, když ucítíme kouř.

Jsme na místě!!!...

 
  Isha   Postava není přítomna 22.1.2021, 8:38:08
Yelena se zjevně rozhodla, že Cyrila buď vzbudí, nebo zabije. Najít teď ve srubu nerozbité nádobí se rovná zázraku. Na druhou stranu jsem ráda, že její vztek není namířen na mě.

I přes koňskou dávku uklidňujících bylin, kterou do sebe Cyril dostal jen před pár hodinami, se jí ho podařilo vzbudit. Ovšem jejich současný rozhovor situaci moc nepomáhá. Rozuměj, on je mimo, ale v pohodě a ona vytočená do běla.

Hlavu mám složenou v dlaních a doufám, že tahle noční můra brzy pomine a já budu moct dál klidně spát. To bych si moc přála. Jenže to se nestane.
Cítím na sobě jejich oči a najednou vím, že je to na mě. A že tomu nelze utéct.

„Postav se do své síly, kněžko,“ slyším jasný, ač vzdálený hlas Nenneke. Dobrá tedy, když to jinak nejde.
„Dej mi moudrost a sílu, Melitelé. Hodně síly,“ pomyslím si a zvednu hlavu, abych se setkala s jejich pohledy.

„Cyrile, Wyzima je pod nilfgaardským útokem. Je jen jedna cesta, kterou se můžeme dát. A to na sever. Doveď nás do Bělosadu. Teď.“
Oba mne stále pozorují a mlčí. Jako by zamrzli na místě.

„Neseďte tu a začněte balit,“ rozkřiknu se na ně. A zabere to.
Ve srubu je najednou rušno. Cyril se potácí ke spižírně, zatímco se Yelena belhá k lůžku a pokouší se sbalit pár houní a přikrývku.

Chvatně strhávám z trámů usušené šaty a cpu je do tlumoku. Pak ještě v rychlosti prohrábnu svůj vak s bylinami. Cyrilovi vmáčknu do dlaně pár svraskalých, sušených lístků. Kouká na mě jako na zjevení.

„Rozžvýkej to. Probere tě to,“ vysvětluju úsečně a odpochoduju k Yeleně.

„Otevři to a jez,“ podávám jí malou hliněnou nádobku. Yelena se už nadechuje k odpovědi. Rychle ji předběhnu.
„Sušené ovoce a ořechy v medu. Potřebuješ sílu, abys zvládla cestu,“ dodám tiše.

Netrvá to dlouho a už zase všichni stojíme na prahu převozníkova srubu. Ale teď nás nečeká žádné teplo ohně a klidný spánek. Odvracíme se od hluku zvonů, koní a obléhaného města a prcháme vstříc nejisté cestě skryté v temnotě. Doufejme, že nebude temnější než to, co se na nás valí z jihu.
 
  Triss Ranuncul   Postava není přítomna 20.1.2021, 22:24:07

Chvíli to trvá, Zereen si dává na čas. Nebo se jen dělá důležitou, což ona velmi ráda. Přesto trpělivě čekám. Navíc je mi jasné, že ani její rychlé štíhlé tělo nedokáže zázraky.

Cizincovy oči mě zaklínají, abych si pospíšila, ale tohle uspěchat nelze.
Konečně se se mnou Zereen spojí a její měkký hlas zavrní v mé mysli. Trhnu s sebou.
Nepřeháněl.

Podívám se na muže, který stále pobývá v mé těsné blízkosti, a krátce si povzdechnu.
“Máte pravdu. Jdou si pro mě. Zjevně jsem na řadě. Šest ozbrojených mužů. Zdá se, že se mě přece jen obávají.“
Pohled mi sklouzne na vak přichystaný na cestu a do tváře se mi vkrade krátký smutek, který rychle přejde do odhodlání.

Znovu se otočím k nočnímu vetřelci.
“Dobře tedy, Gedeone Gyrre...
Pokud jsem vás správně pochopila, rozhodl jste se, že mě budete na mém útěku z Novigradu doprovázet, je to tak?“
Nemůžu si pomoci, ale ten jeho naléhavý starostlivý výraz ve mně vzbuzuje nepochopitelnou důvěru. Mávnu rukou směrem k cestovnímu vaku a dodám už plně soustředěná na svůj odjezd.

“Bude mi stačit chvilka, abych mohla odejít, můj kůň je ve stáji, stačí ho osedlat a mohu vyrazit.“ Oznámím mu rázně. Je pravda, že kromě kabátce a pláště jsem plně oblečená. V tomhle jsou kouzla velmi praktická a já bych nikdy nedopustila, aby mě jakýkoliv nezvaný návštěvník přepadl v noční košili.

“Předpokládám, že vaše věci jsou u Hattoriho, je to tak? Máte koně? Pokud ne, mohu vám některého půjčit….jsou to dobrá a spolehlivá jezdecká zvířata.“
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 20.1.2021, 16:27:42


Isha

Cyril rozlepí oči. Strop se mu trochu točí. Mžourá. Má pocit, že slyší pohyb svých vlastních víček. V ústech má Zerrikánskou poušť. Otočí hlavu a zírá na ženu. Její rty se hýbou, ale nevychází z nich žádná slova. Polkne. Slyší ozvěnu. „Melitelé… Melite…. Meli…“



Yelena:

„Melitelé! Probuď se!“ křičí vzteky bez sebe.



Převozník Cyril:

„Co?“ Zatváří se, jako by vás viděl poprvé. Trvá, než si rozpomene. Plavba přes jezero, krev, léčitelka, déšť, ryby. „Co se děje?“



Yelena:

„Neslyšíš zvony?“



Převozník Cyril:
„To budou dva vorény,“ zadrmolil a hlava mu klesá zpátky k podlaze.



Yelena:

„Jaké orény? On spí?“ žena sevře misku i s kostmi a tentokrát se trefí mezi oči.



Převozník Cyril:

„Dyť sem vzhůru! Dyť už sedím.“ Vyškrábe se na nohy. Rozkopne rozbité nádobí a opře se o parapet. V očích se mu odráží stovky světélek. Panika se šíří jako požár. V rozbahněné půdě se kromě zavazadel válí i pár ušlapaných chudáků. „Do hajzlu.“



Yelena:

„Už ses pokochal výhledem? Rozhlížej se v klidu dál, vždyť nám jde jenom o život!“



Převozník Cyril:

Cyril si odplivne na zem. „Na soudnej den se připravuju měsíce. Mám sbalenej ruksak s jídlem na tejden.“



Yelena:

„A?“



Převozník Cyril:

„Všecko to mám v chajďe na druhý straně jezera. Vytáhnu vesla a nalodíme se na kocábku. Chca nechca, stejně se musíme schovat za hradby. Teda esli nechcem závodit s Nilfgaardskejma jezdcama.“



Yelena:

„Jsi blázen? Utíkáme na sever! Wyzima je hřbitov.“

Oba se podívají na Ishu, jako sourozenci, kteří čekají, jak je matka rozsoudí
 
  Isha   Postava není přítomna 21.12.2020, 18:53:07
Autoři: Světluška a Myrkul



To, co se odehrává za dveřmi srubu, mi nahání hrůzu. Lidé, vzlykající a vyděšení, se hrnou na sever. Muži svírají pochodně, matky si tisknou děti k prsům, aby je neodnesl proud lidských těl. Davem se tlačí oddíl temerských jezdců na koních. Koně frkají, kopyta se jim boří do bahnité půdy. Za sebou slyším Yelenu dožadující se zpráv a snažící se rozbít veškeré převozníkovo nádobí. To vše přehluší zvuky zvonů přicházející přes jezero. Naléhavý, uši drásající zvuk. Výjev před mýma očima strne jako bych se dívala na obraz v galerii nějakého šlechtice, než se vše znovu rozběhne s mnohem větší naléhavostí a rychlostí. Ženy propukají v pláč a hořekování, děti kvílí strachem a jezdci nemilosrdně ženou koně vpřed ostruhami. Se staženým hrdlem se otočím k Yeleně.



Isha:
„Zdá se, že Wyzima je pod útokem. Lidé prchají na sever a k městu se snaží dostat temerské jízdní oddíly,“ vydechnu tiše a sesunu se na lůžko vedle Yeleny. Hrůza mě přikryje jako těžký plášť.



Yelena:
Hledí před sebe. Je v transu nebo její duši obléhá panika? Mlčí dlouho. Předlouho. Zapře se do lůžka a s obratností batolete se zvedne. Přidržuje se nábytku, ale stojí. Udělá krok. Dva. Při třetím se hroutí na kolena. Prská, heká, ale pokračuje dál. Pravou rukou sáhne do talíře, levou zase do ohniště. Teď do střepů. Její stopy se barví do ruda. Míří ke dveřím.






Isha:
Nevěřícně sleduju její počínání. Mrak vyčerpání a beznaděje zastírá moji mysl a zpomaluje moje tělo. Zvedám se a klopýtám k ní.

„Yeleno? Yeleno? Co to, u bohyně, vyvádíš?!"



Yelena:
„Já… nevím.“ posadí se na podlahu. „Nesmí mě chytit, rozumíš? Musíme uprchnout. Musíme… Musíme se někam schovat! Musíme něco vymyslet!“



Isha:
Ach, Melitelé, jsem tak unavená. Za pár hodin spánku bych dala nevím co. Po očku sleduju zoufalou Yelenu.

„Sbalíme se a vyrazíme na sever, do Bělosadu. Hned. A pokud se nám povede ho vzbudit,“ kývnu směrem k Cyrilovi, „jde s námi. Zná cestu, bude to rychlejší.“



Yelena:
„Bělosad? Půjdeme do Bělosadu,“ opakuje pro sebe jako zaklínadlo. Nakonec zvedne oči a přikývne. „Dobře tedy.... Já…je mi zle. Omlouvám se. Ale půjdu. Zvládnu to. Já…musím…“

 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 9.12.2020, 14:57:28



Nikola Borovoj

Je to tady.

Bělobokému se pod tlapou zachvěje kapradina. Vlk se poleká a vyskočí. Smečka je v pozoru. Rostliny v okruhu kolem Lešije ožijí. Svíjí se. Natahují se k němu jako ruce tonoucích.

Svět mizí. Trhá se na částice, které vzápětí odvane vítr. Nakonec jsi jenom ty.. Obklopuje tě černočerná prázdnota. Les s tebou právě navázal spojení. Slyšíš, jak dýchá. Pomalu. Bublavě. Jako prastaré gigantické plicní vaky.

Les k tobě mluví. Ne slovy, les žádná písmena nezná. Vyjadřuje se v obrazech. Symbolech. Představí se. Chce ti ukázat kým je. Přenese tvoje vědomí pod jehličnatou půdu. Pod povrchem nalézáš důmyslný systém chodeb a komůrek, které se táhnou křížem krážem. „Nekkeři,“ chlubí se les zrudlý pýchou. „Mé děti. Pečuji o ně, živím je a střežím už mnoho generací.“

Příroda proniká hlouběji, svírá tvé vědomí a táhne ho pryč, do samotného srdce lesa. Ukazuje ti endriačího dělníka. Vytahuje z úkrytu v zemi vajíčko, naloží si jej na záda a rozběhne se pryč. Překoná křoviny a potok, než ho spolkne tma. Chvíli kráčí po paměti, párkrát zatočí a ocitne se obrovské sluji, ozářené fosforeskujícími houbami. Všechno se zde hýbe, hemží a mrví. Dělníci pracují, válečníci hlídají a uprostřed toho života sedí královna. Mnohorodička. Stvořitelka tisíců. Je tak veliká, že tuto jeskyni do své smrti nemůže opustit. „To je její úděl,“ pokrčí les ramena. „Tak to na světě chodí.“



„Pojď, ukážu ti, co se tu stalo.“ Les tě vrátí o den dříve. U lesa zuří bitva. Člověk proti člověku. Po bitvě se ti černí odeberou na opačnou stranu lesa. Na okraji, tam co teče voda, vytahují sekery a poráží strom za stromem. Z jejich těl postaví zeď a uvnitř roztáhnou svá lněná obydlí. Les sklopí hlavu a mlčky ti pokyne, abys jej následoval.

Poslední, co ti předvede, jsou lidé. Celou noc sbírali blyštivé věci na bojišti a teď se poflakují. „Nejsou tady vítáni. Kopou do mochomůrek, střílí z luku na stromy a plaší zvěř.“ Když jim dojdou síly, zastaví se a přímo nad Nekkeřím hnízdem si rozdělají oheň.

Každou hodinou se podzemní komora propadne a Nekkeři s tím nemůžou nic dělat. Bojí se ohně.

Stejně zbyteční a stejně nepostradatelní jako lidé.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 25.11.2020, 23:57:02



Zereen



Šelma čumáčkem drcne do okenice a spolkne jí tma. Není to poprvé, co jí paní Ranuncul posílá na patrolu do deště. ‚Nedělám to, protože mi to přikazuje, ale protože sama chci.‘ Na zemi je královnou zrzavá čarodějka. Ale tady nahoře je královnou Zereen. Stříšky, parapety, sochy jsou její provincie a ptáčkové její vazalové.

Kočka se proplete mezi komíny a přeskočí na protější dům. Teprve tehdy, když jde město spát, se ten skutečný Novigrad probouzí. Žebráci, kapsáři, hampejznice, pašeráci vylézají ze svých úkrytů. Jedna velká šťastná rodina. Zereen ví. Zereen zná.

Šelma vyskočí na hlavu sochy svatého Řehoře a čeká na Veterána. To je muž, který proléval svou krev pro Redanii. Když mu válka vzala obě nohy, Redanie na něj velmi rychle zapomněla. Od té doby se opíjí, točí kličkou hrací skřínky a do teskné melodie pěje:

„Nalívejte bratři,
v pohár křišťálový.
Áby šípy nesebraly
a meče neztrestaly
naše hrdé hlavy.

My jsme Redanii,
vždycky ubránili.
A proto naše sláva,
matky Redanie sláva
nikdy nepohasla.“


Navzdory dešti, na Šenkýřské ulici leží Toben. Občas se usmívá. Jindy se šklebí. Dnes si prohlíží vlastní ruce jako by je viděl poprvé v životě. Ten muž vyzkoušel všechno: rulík, mandragoru, oměj. Ale každý závislák skončí u fisstechu. O fisstechu mluvila paní Ranuncul. Říkala, že tajemství výroby bílého prášků střeží zločinecké organizace. Zereen ví. Zereen zná.



Štěkot. Ocelot přeběhne přes prádelní šňůru, vyšplhá na věžičku a větří. Její očka svítí ve tmě. ‚Čtyři, pět, šest,‘ počítá si v duchu. „Šest mužů v kožených kabátech. V rukách meče a samostříly. A dva psi na řetězech. Paní, Ranuncul. Jdou si pro tebe.“
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 23.11.2020, 21:37:33


Zynd´rahr Malthor Cerbin


Voják:„Kolik jí je?“


Voják:„Jedenáct,“ utře slzu. „Dívejte. Tohle vyrobila sama. Abys prej v tý válce nebyl sám, tati.“ Ukazuje panenku ze slámy. „Vod tý doby to tahám jako nějakej sráč. Kdybych je tak mohl navštívit. Kouknout, jak se maj.“


Voják:„Já ty svoje taky. Chybí mi moct je obejmout. Orat z klukem pole a tak…. To by ale napřed musela skončit tahle blbá válka.“ odvětí, upřeně hledíc na řeřavé uhlíky v ohništi.


Voják:„Moje válka skončí, až se budou všechny špičatý ucha houpat na stromě. Do tý doby, ti vaši fakani v bezpečí nebudou, to je jistý.“


Voják:„Co ty víš,“ usmívá se voják, jak si panenku otáčí v prstech. „Možná jsou jako my. Třeba chtěj jenom chránit svoje děcka. Přece nemůžou bejt všichni zlí.“


Voják:„Jo? Tak to běž říct mojí ženě. Aha, počkej - zabili ji elfové. Čím si to zasloužila? Šla na mši do kaple Věčnýho vohně.“


Voják:„Promiň, ale tvoje žena byla fanati...“


Voják:„Bohune!“ prudce vstane a tváří mu přeběhne zlost. „Pohybuješ se na hodně tekným ledě. Moje žena byla svatá a ty si o ní, kurva, nebudeš otírat hubu.“


Voják: „A kurva, asi jsem se pochcal.“ zaběduje a zaběduje a s odporem si sáhne na kalhoty.

Kroužek mužů si vymění pohledy, hrozící spor je zažehnán a ozve se kokrhavý smích. Emocionální přetlak se uvolňuje a vzduch je zase čistý. Znečistěný voják vytřeští oči a chytne se za břicho.
Dáví se? Bude zvracet….Asi.
Už zvrací…
Krev?
Vojáci jsou bleskurychle na nohách a sledují, jak se jejich bratr ve zbrani kácí k zemi.


Voják:„A kurva.“ Zašeptá. „Scoia‘tael,“.

 
  Triss Ranuncul   Postava není přítomna 19.11.2020, 13:04:05




Gedeon: Zvednu hlavu a spustím ruce s nožem.
“Ale já znám vás.“ říkám a provinile ji sleduji.
“Před více než dvaceti lety jsme se několikrát potkali, avšak nejspíš si mě nevybavíte. Pro vás jsem byl neviditelný, jeden z davu.
Tehdy jsme se naposledy setkali v bitvě na Soddenském pahorku, leč tam jste měla samozřejmě jiné starosti, než vnímat tváře kolem sebe.“

Rychle zaplaším dotírající hrůzné vzpomínky a pokračuji.
“Nyní jsem pomocníkem v Hattoriho kovárně. Jak jsem si později zpětně uvědomil, přivedla jste tam dnes večer svoji klisnu, ale v té chvíli jsem vám nevěnoval pozornost stejně jako vy mně.
Takže pro vás je nejspíš prvním vědomým setkáním se mnou až ona nečekaná srážka u hospody.“




Triss: Překvapenĕ zvednu obočí.
"Víckrát? My už jsme se potkali několikrát? "
Tak to je šokující informace. Bedlivě si prohlížím jeho tvář. Nic. Povědomý mi rozhodně není.
Zaváhám, ale pak se přece jen tiše zeptám.
"Tam u Soddenu.... Bojoval jste na stranĕ Nilfgaardu? Bojoval jste proti mnĕ?"



Gedeon: Polije mě horko a srdce skočí do krku.
Byl jsem připraven, že jí to řeknu, ale že to zjistí sama tak brzo… To jsem nečekal…
Její slova na mě dopadnou silou kladiva. Tíha okamžiku mě donutí opřít se předloktím o pokrčenou nohu a druhou rukou o koleno v pokleku.
Nůž, symbolický příslib věrnosti, teď neobřadně svírám levou dlaní za čepel. Moje nabídka pomoci určitě pozbývá na významu.
„….Ano, je to tak….,“ zašeptám polohlasně a svěsím hlavu, aby nezahlédla slzy, co se mi chtějí vedrat do očí.
Očekávám ortel.



Triss: Ustoupím o krok. Jsem ve střehu. Napjatá jak struna. Konce prstů se začínají lehounce chvĕt, jak se v nich probouzí magie. Přesto váhám. Nevypadá jako nepřítel. A už vůbec nevypadá jako Nilfgaarďan, který se mĕ chystá zabít. Je spíš....provinilý...vydĕšený.
Neleze mi to do hlavy.
Musím tomu přijít na kloub.
“Vstaňte, prosím, nevidím jediný důvod, proč byste měl přede mnou klečet. Uvolním trochu obranný postoj a na okamžik nakrčím čelo.

"Z vašich slov jsem pochopila, že jste Nilfgaardské opustil, protože se k vám chovali jako k otrokovi... Drželi vás ve svých řadách násilím? Podařilo se vám utéct?"Nevím, proč je to tak důležité, ale mám pocit, že mi to pomůže pochopit, co dělá v mém domě.



Gedeon: Stojím před ní a vidím, jak usilovně přemýšlí, jak mě prostupuje pohledem. Nemyslel jsem, že jí budu muset své nejhlubší nitro odhalit tak brzy. Ale znát celou pravdu má pro ni evidentně velký význam. Povím jí tedy všechno, už nebudu nic skrývat.

„Když mi bylo třináct let, tlupa zvaná Požírači duší vyvraždila naši vesnici a děti a mládež prodala do otroctví Nilfgaardu. Prodělal jsem jejich nejtvrdší výcvik do Legie Zatracenců. Nemuseli nás držet násilím, zbavili nás vůle, citů, myšlenek,…, udělali z nás stroje na zabíjení.





Před bitvou na Soddenském pahorku jsem byl jako zvěd až ve Wyzimě, kde jsem viděl i vás. Nevím, jak jste to dokázala, přesto jste ve mně zažehla pochybnosti, které se potom dovršily v bitvě. Věděl jsem, že už tak dál žít nechci. Netušil jsem, jak z toho ven. Náhodou jsem se pak dostal do vaší blízkosti, když s vámi bylo moc zle. A to byl ten impulz. Chtěl jsem vám pomoci, spěchal za vámi, ale nedokázal jsem to, bylo již příliš pozdě. Myslel jsem, že jste zemřela.
Hned vzápětí se na mne vrhli nilfgaardští. Ztrestali mé přeběhnutí, které neušlo jejich pozornosti. Nechali mě pak na pospas osudu, neboť věřili, že nepřežiju. Tak jsem se dostal z otroctví.“



Triss: Naslouchám mu a můj postoj je čím dál tím uvolněnější.
Ne, opravdu nemám pocit, že by lhal. Dívá se mi do očí, neuhýbá pohledem a vypadá rozrušeně a upřímně. Veškeré moje instinkty mi říkají, že mluví pravdu.
“Legie zatracenců…..to už jsem někde slyšela. Jistě, na dvoře krále Foltesta. Wiclef…. Vzpomenu si a otřesu se.

Vše, co říká, dává smysl. Na pahorku mě opravdu vidět mohl….
“Viděl jste mě umírat?“ Zeptám se tiše a z tváří se mi ztrácí barva.


Gedeon:
“Viděl… na okamžik… pak vše zastřel oheň,“ řeknu opatrně a tvář v plamenech mi znovu prolétne před očima.
Cítím, jak i po letech je to pro ni citlivé a bolavé téma.
Snad… mě ani nevnímá, vypadá zasněně… jakoby se někam… propadala.

Jenže ten čas, ten čas...!
Přistoupím blíže k ní, ale v další vteřině si uvědomím: „Nesmíš ji vylekat! Je to na ni přece jen hodně silných zpráv najednou,“ a částečně se zase stáhnu zpět.
„Paní Triss, za svůj nový život vděčím vám. Budou-li naše příští cesty stejné, co jen budete chtít, při nejbližší vhodné příležitosti dopodrobna vám vypovím,“ vztáhnu ruku a naléhavě žádám, „však zapřísahám vás, teď již musíte utéci, ať už s mou pomocí, či bez ní.“


Triss:
…Kráčím do kopce k velkému osamělému kameni a moje duše opět naříká.
Kámen nezná slitování. Nehybný a neměnný jako staletí. Je na něm vyryto čtrnáct jmen. Třináct z nich znám. Viděl jsi ho? Viděl jsi moje jméno na kameni?
Jméno čtrnácté z pahorku?


Přistoupí blíž a tentokrát neustoupím. Navíc on se zase hned stáhne. Jeho hlas je čím dál naléhavější.
Trhnu sebou, jako bych se probudila ze snu.
“Ti ozbrojenci. Hon na čarodějnice….“

Otočím se k němu, abych ho nenechala bez odpovědi, a pomalu přikývnu.
“Ano, můj čas se krátí, navíc jsem stejně měla v úmyslu opustit Novigrad. Nebudu tedy váhat a vyrazím na cestu okamžitě….“

Odmlčím se a spojím svoji mysl s ocelotem.
“Zereen?“
Nemám pocit, že můj vetřelec nemyslí svá slova vážně, jen chci mít jistotu, že se ve svém úsudku nemýlil.



 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 14.11.2020, 1:35:51


Isha

Pastýř, pekařka, rybář, sedlák, žebrák, vinař, šlechtic… můžeš jen hádat - v noční košili jsou si všichni rovni. Jeden zakopává o druhého, prchají na sever. Ze tmy se vynoří koně, tisknouce pečeť kopyt do změklé půdy. Temerští jezdci. Jedou opačným směrem nebo se o to alespoň snaží. Splašený dav jim v tom brání.



Yelena:
„Tak co se tam děje?“ štěkne Yelena a hodí džbánem směrem k Cyrilovi. Navzdory tříštivému zvuku se nepohne ani o píď a nitka sliny, spojující hromotlukův spodní ret s podlahou se sice zatetelí, ale nepřetrhne.

Žena se natahuje po talíři, ale uprostřed pohybu se zarazí. „Psst! Slyšíš to?“ Z veliké dálky slyšíte zvon. Kovové „Donk! DONK! Donk! DONK!“ se nese přes celé jezero až k vám. Přidává se další zvon. A další! Překřikují se navzájem.
 
  Zynd´rahr Malthor Cerbin   Postava není přítomna 3.11.2020, 16:15:13


„Elaine tedd a‘taeghane.“

Den jako stvořený pro lenošení v korunách stromů. Z té ptačí perspektivy se problémy rozplývají. Nasliním si prsty, to aby vlákna kopřiv k sobě lépe přilnula a svazuji dřík s pery harpyje. Šíp je téměř hotový. Z tlumoku vytáhnu vypasený měšec. Jak krásně cinká! Ne, to nejsou mince, něco mnohem cennějšího. Hroty šípů. Sbírám je. Listový hrot, ten jsem našel zrovna včera na bojišti. A ten kosočtvercový jsem vytáhl z chudáka nebožtíka, který plaval v řece tváří dolů. Pilovitý hrot jsem vyhrál v gwentu s jiným sběratelem hrotů. Ale speciální šíp potřebuje speciální špičku. Prohlížím si ho proti slunci s obdivem, jako by to byl smaragd. Hrot z dwimeritu. A dwimerit je ušlechtilý kov, který má zajímavou vlastnost - tlumí tok magické energie. Lovci čarodějnic z nich vyrábí pouta.

Kouř.

Jak jsem ho mohl přehlédnout. Nevychází z bojiště, nýbrž z lesa. Lapkové? Vojáci? „Dh‘oine,“ odplivnu si. Sbalím si svou dílničku na šípy, přehodím hudební nástroj přes rameno a cítím, jak se ve mně probouzí lovecká nátura. Proplétám se korunami stromů jako horský lev, přeskakuji z větve na větev za vůní pryskyřice a kouře.

Mám je.

Tři muži se v ranním šeru ohřívají u táboráku. Záře plamenů osvětluje modro bílé uniformy. „Modré pruhy,“ zašeptám. Spletl jsem se, jsou čtyři. Poslední schovaný v křoví, si právě zapíná knoflík u pasu. „A kurva, asi jsem se pochcal,“ zaběduje a mne si kalhoty. Dokážu je zabít? Zbraně mají opřené o strom několik kroků od ohně. Pak si všimnu věcí pohozených nedaleko ohniště. Dech mi uvízne v hrdle – elfská dýka, zelený čepec a cedrová hůl. Zrak mi zastře rudá mlha.




„Mrtvý dh‘oine, dobrý dh‘oine.“ Vytahuji z toulce šíp. „Varh'he stipes glas!“
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 28.10.2020, 18:41:59


Nikola Borovoj
- Nikola získává 40 zkušenostních bodů .

Ghúl, vida co dokáže vlk ve spolupráci s kancem, se dává na ústup. Při úprku zavadí pohledem o štěňata. Jeho oči mluví jasně: Žrát. Žrát! ŽRÁT! Změní směr. Přidává na rychlosti. Připravuje se k výskoku.

Nevyskočil.

Berjozka se mu zakousne do nohy a táhne ho pryč od vlčat. Nekrofág se ožene, ale jeho čelist klapne na prázdno - vlčice už je dávno pryč. Kde je? Chce jí dostat! „Chňap!“ Grigorij ho rafne do hýždě a zmizí. Příšera běsní. Winnie se přidává a všichni tři kolem něj krouží jako topivci kolem trosečníka. Dorážejí na něj tak dlouho, až se podaří starším štěňatům dopravit ta mladší do bezpečí.

Konec představení. Za účinkujícími se zatahuje opeřená opona. Do borového lesa si ghúl netroufne.





- Nikola získává pasivní bonus Přítel lesa .

Vlčata zkoumají rašeliniště a ve stínu stromu si hrají s pozůstatky humanoida, kterého někdo zastřelil tak dávno, že nelze rozpoznat, kde začíná skelet a kde příroda. Kyril usedne do bláta a olizuje si ránu. A ty se cítíš silnější, vyšší a lehčí. Vnímáš jak s tebou les navazuje spojení, jako by tě propojil s kořenovým systém, který ti šeptá o všem, co se v lese šustne. Vnímáš spoustu nových druhů živočichů a rostlin, které se v tvém mateřském lese nevyskytovaly. I borovice tu rostou jiné – jsou menší a mladší a jehličky delší a měkčí. A rovněž cítíš vetřelce, rasu, se kterou máš řadu nepěkných zkušeností.



Z pročítání lesa tě vytrhne zakňučení. Winnie vás sleduje opodál. Trvá chvíli než se odváží přiblížit. Berjozka, Grigorij i Běloboký ji jdou v ústrety a ty víš přesně, co se bude dít. Cení zuby. To je první varování. Fena sklopí uši, zavrtí ocasem a oblízne čenich Bělobokého. Vlk odpoví rafnutím. To není útok, ale poslední výstraha, zpráva: „Nepatříš do naší smečky a nikdy patřit nebudeš. Odejdi, nebo tě kousnu doopravdy.“

Winnie odchází. Věnuje vám ještě pohled, než zmizí mezi stromy.
 
  Triss Ranuncul   Postava není přítomna 22.10.2020, 13:18:36

Gedeon Gyrr....
Jméno, které je mi stejně neznámé jako muž, který tvrdí, že ho nikdo neposlal a že se známe… Venku se žení všichni čerti a on pořád trvá na tom, že mi přichází pomoci. A taky říká, že mi vděčí za život a že jsem ho odkudsi vyvedla…

Nadechnu se, abych ho rázně přerušila, protože nic z toho rozhodně není pravda, ale on mě vůbec nevnímá. Choulí se kamsi do vzpomínek a do síly vlastního přesvědčení a mně začíná svítat.

Marigold!
Tohle všechno musí být nějaký jeho hloupý žert. Bude to některý z jeho povedených přítelíčků, kterého mi poslal, aby mě popohnal ke spěchu….aby mě donutil, co nejrychleji přijet.


Chci ho přerušit a ujistit ho, že my dva jsme se rozhodně nikdy nepotkali, tedy když nepočítám dnešek, ale on je o tom očividně pevně přesvědčený.

Otrok Nilfgaardu? Že jsem mrtvá?
O čem to mluví? O Soddenu?
Je to snad Nilfgaarďan, který byl u Soddenu? Ne, řekl, že je Temeřan…


Nepatrně couvnu a spustím ruce. V mém těle je opět viditelné napětí.

Buď je to nějaký potulný herec, kterého poslal Marigold nebo mluví o pahorku….Protože tam jsem opravdu zemřela. Aspoň podle nápisu na kameni.
Čtrnáctá z pahorku, to jsem já….jedna z padlých ze Soddenu…


Ruka mi mimoděk vyjede k hrudi a spočine na krku.
Otřesu se a znovu se pátravě zadívám na muže, který vnikl do mého domu.
Ozbrojenci zní pravděpodobně. Dalo se to čekat. V dnešní době…..
Že by mluvil pravdu?


Ani on není nejklidnější.
Málem zaútočí na stíny na zdi a kupodivu to uvolní napětí. Uklouzne mi pobavený výraz a zůstane na tváři, když poklekne a nabídne mi svůj nůž.

Takže přece jen potulný herec? Jestli ano, měl by dostat body za opravdovost.

Každopádně, ať je to jakkoliv, můj čas se krátí…
Jestli si pro mě přijdou, nemohu otálet a musím odjet okamžitě.
Naštěstí si jeho tvrzení s ozbrojenci mohu ověřit. Dotknu se myšlenkami Zereen a požádám ji o pomoc. Teprve pak se otočím na muže, který si říká Gedeon Gyrr a zeptám se.

“Tvrdíte, že se známe… Odkud? Já si vás nepamatuji….Přísahala bych, že vás vidím poprvé.“
 
  Isha   Postava není přítomna 21.10.2020, 11:36:46
Z podivného snu mě vytrhne rána do hlavy. Ve vteřině otevřu oči a vyděšeně se rozhlížím kolem sebe. Zátylek mi tepe bolestí, což pomůže mému rychlému procitnutí. Trhnu sebou, když mě o pár centimetrů mine letící hrnek.

„Jsem vzhůru, Yeleno. Už po mně, pro bohyni, nic neházej.“

Do srubu proniká záře ohně a dusání mnoha nohou v těžkých botách. Yelena se nadechuje a otvírá ústa. Naznačím jí, aby mlčela.

Tiše se vymotám ze sítí a svého pláště, vstanu a opatrně přejdu ke dveřím. Už toho hodně pamatují, jsou zpuchřelé a mezi deskami jsou velké mezery. Jednou z nich vyhlédnu ven.
 
  Pán Jeskyně   Postava není přítomna 20.10.2020, 15:17:06


Isha

Vznášíš se mimo prostor i čas, obklopená všehomírem. Nožkou se odrazíš od komety a necháš se unášet setrvačnou silou skrze pás asteroidů. Míjíš tělesa, které jsi už někde viděla, snad na iluminacích ve skriptoriu. Za mlhovinou se ti naskytne pohled na muže, jen světlem oděného, velikého tak, že by svým trupem zastínil hvězdu. Planeta, kterou má na ramenou, jej donutila pokleknout a vypadá to, že ho srazí úplně. Nevzdává se. Bojuje. Je to Cyril. Z jeho perspektivy jsi jisté menší než moucha, přesto si tě všimne. Pohne rty, ale z jeho hrdla vychází ženský hlas.

„Hej!“ zvolá. „Psst! Děvče!“

Na hlavu ti přistane kameninová miska. „Děvče!“

Realita ti zaklepe na víčka. Otevíráš oči. Procitáš. Uvědomuješ si, že máš prsty zapletené do rybářské sítě. Z venku se ozývá rámus, ale Cyril leží o kousek dál, nosem zabořeným do podlahy. Slunce v chatrči provádí různé kejkle. Světelný pruh běží po podlaze a pak zmizí, jen aby ho vystřídal další světelný pruh a další. A ty pochopíš , že to není slunce. Ještě není ráno. A slyšíš, tentokrát zřetelně, že se venku pohybují desítky párů bot.

Yelena, nevědouc, že jsi při vědomí hází další nádobí - tentokrát hrnek.



Yelena:
„Už jsi vzhůru? Melitelé, ten převozník se nedá vzbudit. Venku se něco děje! Vstávej!“
 
  Gedeon Gyrr   Postava není přítomna 18.10.2020, 18:19:44
Stojím před ní zasypán otázkami a mlčím.
Mlčím a horečně přemítám.
Venku se zablesklo, začíná bouřka. Jakoby i počasí chtělo dodat na dramatičnosti již tak dost vypjaté chvíle.
No, klidu mi to tedy vskutku nepřidává.
„Zpropadeně, co říct a co neříkat? Nebo spíš jak?“
V žádném případě ji nechci obelhávat, to rozhodně ne! Ale všechno má svůj čas, i každé slovo. Moje minulost je na mnoha místech také dost temná a já mám obavy z jejího strachu, zbrklého soudu. Nerad bych, aby v sobě po jedné mé větě unáhleně zapudila možnost mojí pomoci. Na podrobné vysvětlování teď totiž vážně není vhodná chvíle.

„Omlouvám se. Vím, bylo to ode mě velice neomalené, jednal jsem ve spěchu,“ snažím se zklidnit atmosféru. Z jejího jednání totiž cítím napětí, nedůvěru, pochyby... Avšak mohu se divit? Jak bych se choval já na jejím místě?
I přesto mě ovšem nenechává v nejistotě, kdo je pánem situace. Nebo bych spíš měl říct, paní situace?!

Blesků přibývá, spouští se prudký déšť a vítr sílí.

„Jsem Gedeon Gyrr z Brûlé. Temeřan, jako vy.“
Ale co dál?
Odpovědět na všechny její dotazy, to bychom si povídali do kuropění, tolik času nemá! Jak jen ji stručně přesvědčit, že jsem na její straně?
„Nikdo mne za vámi neposlal, jsem sám, nikomu nesloužím. Věřte mi, že mám ten nejlepší důvod vás varovat a pomoci k útěku, neboť vám vděčím za život.“
Pátrám v jejích očích po nějaké odezvě na má slova.
„Nejspíš si toho nejste ani vědoma, ale před mnoha lety jste mě vyvedla z pekla a probudila k novému životu. Tehdy jsem byl otrokem Nilfgaardu.“
Plamen svíčky se zatřepotá.
Tíhou vlastního selhání skloním pohled a provinile dodávám: „Žel, vzápětí potom jsem nedokázal zabránit vaší zkáze a dál žil v přesvědčení, že jste mrtvá.“

Vydechnu a odmlčím se…
Do oken bubnují kapky v poryvech větru.
„Ještě mě nezabila?“ opatrně zvedám hlavu.
Nu, dopovím to, dokud poslouchá.
„Dnešní setkání u hospody nebylo záměrné, bylo to řízení osudu, proto mě velmi překvapilo. Musel jsem se přesvědčit, že jste to vy. Že opravdu žijete! Tak jsem vás pak sledoval až sem, k vašemu domu. Již bych odešel,“ vysvětluji omluvně, „však v ten moment se na náměstí objevili ozbrojenci. Neviděli mě, ale já slyšel, že vás chtějí zatknout a uvěznit. Přijdou o půlnoci. Tedy máte ještě čas k útěku.“

V ten moment mnou projede úlek, skoro neznatelně sebou trhnu. Vedle mě se něco pohnulo!
„Pozor, Gede!!“ ruku už mám opět na noži.
…….
„No teda...“ úlevou se usměji.
To průvanem poskakující plamínek voskovice rozehrává na stěnách stínové divadlo. Jakoby chtěl chvílemi předvést, o čem právě mluvím.

Zdá se mi to, nebo můj omyl paní Ranuncul neušel? Že bych tím mírně pobavil i ji?
Zkusím toho využít, snad se nemýlím.
Pomalu, pokojně svůj nůž vytahuji: „Jak jsem již řekl, jsem vám hluboce zavázán,“ znovu před ní poklekám, napřahuji dlaně s touto jedinou zbraní, jenž tu nyní s sebou mám a skláním se „nabízím vám svou pomoc.“
 
  Nikola Borovoj   Postava není přítomna 15.10.2020, 14:21:35


Směsice ghúlých pazvuků, vrčení vlků, tlukot vlastního srdce… a... krákání…

Bylo to rychlé. Černý oblak Vran Domašni se snesl z oblohy coby černé opeřené kladivo, zatímco svaly na mých zadních bězích se napjaly ke skoku vstříc bezpečí lesa… Kladivo Vran udeřilo na dotírající ghúly s takovou razancí, že prošli jenom dva…

Kyril jako vždy kontroloval vlčí smečku pohledem, zatímco Běloboký, jist si vůdcovým přehledem, se plně věnoval sám sobě… Úskok mírně vlevo a Běloboký nechal útočícího ghúla za sebou… Kyril zavyl!...

Starost o smečku se Kyrilovi vymstila a ghúl, jež zaútočil na něj, byl hbitý a… rychlý... pařát se mihnul a… trefil cíl... Stříbrný bok vůdce smečky rozkvétá rudým květem a v mordě se mu objevují hrozivé tesáky v okamžiku, kdy doznívá bolestivé zavytí… Kyril je připraven k protiútoku…

Bílý stín se náhle mihnul vzduchem a zcela překryl výhled na překvapeného ghúla, jež před okamžikem ťal pařátem Kyrila … To Běloboký ... Zanechal ghúla, jež šel prve po něm, jeho vlastnímu osudu a přiskočil Kyrilovi na pomoc… Rozevřená tlama, ohrnuté pysky a obnažené tesáky. K tomu váha těla statného vlčího samce…




Kanec vyrazil… Vlevo ghúl, vpravo ghúl… Nenávist a opovržení oběma…
“Jak já ty smraďochy nesnáším!...” Útok nalevo, tam co zavyl Kyril ... Náraz… Tělo kance drtivě narazilo do ghúla, jež před chvíli zranil Kyrila … Tlukot vlastního srdce… Krákání… Tma…

Přesný a rychlý útok Bělobokého smrtelně zranil ghúla a dílo zkázy dokonal náraz štětináče do umírajícího. Kančím tesákům lidé nadarmo neříkají páráky… I dnes beze zbytku dostály svého pojmenování. A tak zatímco zpola vyvrhnutý ghúl v agónii umíral, cesta k lesu byla volná… Nic na tom nezměnil ani druhý požírač, který v samém počátku boje útočil na Bělobokého , ale minul… Nu, za chyby se platí… “Dnes nežereš čerstvé…”

Rychlý pohled zpět na vlky a zbytek Hromady… Kyril je zraněný a krvácí, ale zvládne to… Běloboký spokojený sám se sebou… Berjozka je u vystrašených vlčat… dospívající Vuk, Sosnovka i Volos nevědí, zda je to další príma hra, nebo boj o život... Strýček Grigorij poblíž vlčat i Berjozky … Vrány víří nad našima hlavama, připraveny opět pomoci… Všichni tedy tak nějak v pořádku… Aha, i ten černý pes tu je…

Nečekám až se situace zase zhorší. Stále v podobě kance vyrážím k lesu a tušenému bezpečí… Následován celou Hromadou… “Snad ta černá blbka i zbytek smečky bezpečně projdou…”
 
  Isha   Postava není přítomna 30.9.2020, 21:34:27
Autoři: Světluška a Myrkul



Sedíme uvnitř u ohně a pochutnáváme si na smaženém pstruhovi. Požitek z jídla mi však kazí Cyrilovo vyprávění. Konečně už rozumím tomu, proč temerijští usilovně pátrají po Geraltovi. Vzpomenu si na slova tajemného muže ve svatyni a navzdory teplu plamenů mi naskočí husí kůže. Odmítám uvěřit tomu, že by to byla pravda.

Jsem tak ztracená v myšlenkách, že přeslechnu další Cyrilova slova. Probere mne až sílící sténání. V okamžení poklekám u lůžka a jemně, leč nesmlouvavě zatlačuju ženu zpět na slamník.
„Paní, uklidněte se. Jste v bezpečí, tady vám nic nehrozí. Musíte zůstat ležet.“



Tajemná žena:
„Reynarde?“ křečovitě stiskne moji paži. Polkne a zkřiví ústa. „Žízeň.“



Isha:
„Cyrile, vodu,“ obrátím se na převozníka. Jednou rukou podepřu ženě hlavu a druhou jí přidržím hrnek u popraskaných rtů. Pije hltavě. "Pomalu, Paní, jen pomalu."
Pramínky vody jí vytékají z koutků, po tvářích a po krku. Když už v nádobě nezbývá ani kapka, vydá blažený povzdech. Teprve teď jakoby pozvolna nabývala rozumu.



Tajemná žena:
„Bolí mě hlava jako střep. Kde je můj meč? A kde… kde to jsem?“



Isha:
"To bude dlouhá noc," pomyslím si trpce. „Když jsem vás poprvé viděla, neměla jste u sebe žádný meč, Paní. Jste ve srubu převozníka. Na břehu wyzimského jezera, dál od města.“



Tajemná žena:
„Wyzima?“ vytřeští oči. „Co tady děláme? Emhyr nás dostane! Dostane nás všechny! Bílý plamen nás spálí na uhel!“ Rozhrne plášť, prudce se posadí - vykřikne - a ještě prudčeji se zvrátí na pelest. Bolestí oslepená si oběma rukama tiskne bok.



Převozník Cyril:
„Zešílela.“



Tajemná žena:
„Na Sever! Musím… Všichni musíme na sever!“



Isha:
„Klid, Paní, pro tuto chvíli jste zde v bezpečí. Snažně Vás prosím, zůstaňte ještě ležet. Málem jste zemřela. Potřebujete odpočívat. Prosím, věřte mi.“ Můj hlas zní i mně samotné zoufale. Stále klečím u lůžka a hledím ženě do očí.



Tajemná žena:
„Ani na severu není bezpečno,“ vzdychne. „Já už si… vzpomínám si…. Ty… Ty jsi ten převozník. A ty… Ta hodná dívka, která mi půjčila guldeny.“



Převozník Cyril:
„Orény,“ opraví ji Cyril. „Tady se platí orény.“



Tajemná žena:
„Jmenuji se… Yelena. Cestuji za svým strýcem. Po cestě jsem upadla do trnitého keře, proto ta zranění.“



Převozník Cyril:
„Trnitej keř? Ové, musíš dávat bacha, holka.“



Yelena:
„Prosím, nikomu neříkejte, že tu jsem. Nikomu."



Isha:
Tahle lež je průhledná jako voda v kotlíku, ale jak tak koukám na Cyrila, jemu zjevně stačí. Nutně si s ní potřebuju promluvit o samotě. „Cyrile, potřebovala bych ještě vroucí vodu a tři hrnky. Na bylinný odvar.“



Zanedlouho každý z nás upíjí ze svého hrnku. Ani Cyril, ani žena ale netuší, že v každém z nich jsou jiné byliny. Cyril sedí na zemi, nedaleko ohně a víčka mu pomalu padají. Brzy se svalí na bok a začne pochrupovat. Posadím se na stoličku vedle postele a zadívám se na ženu, která mne obezřetně sleduje.



Isha:
„Teď si můžeme promluvit v soukromí,“ začnu tiše. „Nevím, kdo jste, ani jak jste přišla ke svým zraněním a ani to vědět nepotřebuji. Jen vám chci říct, že mě se bát nemusíte. A myslím, že ani jeho ne,“ kývnu směrem ke spícímu hromotlukovi a rychle pokračuju. „Dnes jste na jezeře málem zemřela. Ještě pár dní byste měla odpočívat. Sečná rána je sešitá, ale bude potřebovat ještě párkrát převázat. Taky jste ztratila hodně krve, bude chvíli trvat, než se úplně zotavíte.“



Yelena:
„Myslím, že jsem nemocná,“ vyhrkne ze sebe, jako by to toužila vykřiknout už několik let. Mlčí. Zkřiví obličej, snad jí bolest drží pod krkem. Nebo lituje toho, co právě řekla. „Bolí mě hlava. Ale tak… jinak. Mozek mi pulzuje. Slunce svit mě pálí do očí. Hlasité zvuky mě bodají do uší. Pokouší se o mě mdloby.“



Isha:
Dívám se na tu vyčerpanou, zjizvenou ženu. V jejích očích vidím tolik bolesti, tolik zmařených nadějí a smutku. Natáhnu se a vezmu ji za ruku. „Můžu vám dát nějaké bylinky. Ale nejsem medicus, nedokážu vám přesně popsat, jak jste k této nemoci přišla. Vím jen, že hlavní příčina je spíš tady,“ zlehka přiložím svoji dlaň na její srdce, „než tady.“ Přesunu ruku na její čelo. Žena dlouze vydechne. „Prošla jste temnými časy, Paní, a další jsou před námi,“ povzdechnu si sama pro sebe spíš než k ní.



Yelena:
„Jsi dobré děvče,“ pohladí mě a víčka se jí zachvějí. Pak se hořkosladce usměje. „Můj muž by se otáčel v hrobě, kdyby mě takhle viděl – bezbrannou a zlomenou. Jak říkával můj oblíbený oxenfurtský historik a filozof Vysogota z Corvia: „Carpe diem quam minimum credula postero“.“ Spustí víčka, těžká jako padací mříž. Pohne rty a promluví slabým hlasem: „Zítra mi o sobě povíš víc, ale teď ti musím popřát dobrou noc. Jsem vyčerpána.“



Isha:
„Zranitelnost je největší silou ženy, Paní. Spěte klidně. Tuhle noc by vás zlé sny trápit neměly. Dobrou noc.“
Natáhnu se pro suchý plášť, zabalím se do něj a uložím se do rohu na hromadu sítí. Čeká mě noc plná neklidných snů.
 
  Sibjorn   Postava není přítomna 30.9.2020, 19:38:18
„Matka? Ta mě krmila vtipnou kaší,“ řehtám se. „Vem si z dnešního dne ponaučení a příště dávej pozor. Ta svině krabopavoukovitá tě málem dostala. Podívej se na svýho přítele. Chceš skončit jako tvůj von?“
Vytáhnu z batohu nůž, který by v lidských rukách vypadal jako meč. „Pomůžu ti rád. Toho dřevorubce si vezmi ty, já se postarám o… tu hnusnou těžkou obludu. Dej mi chvíli, uříznu si trofej. Třeba mi za ní někdo zaplatí.“ Spustím se na jedno koleno a zabořím nůž do lesklého chitinu.
 
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4] 
www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2020 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.