abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
On-line pomoc zkušenějších hráčů: Poradna pro nováčky. (Oblíbit)
Tak nějak se tam potkáváme všichni, jen tak si popovídat SPAM. (Oblíbit)
Našli jste některý z problému podělte se... Technická podpora (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: V moci tmy ::
družina
stránkovat po:  příspěvcích 
 

 

  Julien   Postava není přítomna 26.11.2020, 21:41:32
Julien je až moc v klidu. A sleduje tvůj vyplašený výraz i chování docela překvapeně. Když mu ale vysvětlíš situaci, sjede mu zrak na rysa.
“Tak tohle je ten problém.“ Povzdechne si. I když Julien ví, že je to zbytečné, skloní se k rysovi, aby zjistil, zda je opravdu mrtvý.
“Škoda, kdybys mu nevysála všechnu krev, mohla jsi ho uzdravit.“ Oznamuje ti to jakoby nic. Vstane a mrkne na tebe.
“Tak dobrá. Zmizíme. Ale jsi si tím jistá? Víš, co se stane, až tu toho rysa najdou a zjistí, že v sobě nemá ani kapku krve?“ Julien povytáhne jedno obočí a sleduje tě.
“Když už se ti tohle někdy stane… A já ti to nevyčítám… Musíš za sebou zamést stopy.“ Rozhlédne se kolem sebe, zda někde neuvidí fotopasti.
“Zvláštní ten váš kraj. Vracet sem něco, co zde nepřežilo.“ Zní zamyšleně. Ale evidentně nic nenašel.
“Je pravda, že při naší rychlosti fotopasti nic nezaregistrují. Ale mohli nás chytit už, když jsme do lesa vkročili. Co ten obojek přeposílá za informace nejspíš nevíš, že?“ Omrkne obojek, ale nic, co by mu pomohlo, na něm neuvidí.
“Tyhle technologie jen vše komplikují. Ale může to být docela i zábavné. Dobrá… Pokud nás nějaká fotopast zahlédla… S tím se dokážeme vypořádat. Ty jen zařiď, aby jim nebylo podezřelé, že ten rys nemá v sobě krev. Nechám to na tvé představivosti.“ Oznámí ti ledově klidně a s úsměvem a odchází směrem k autu.
“Sejdeme se u auta. A Olivie…“ Chvilka ticha a než se stihneš k němu otočit, hodí po tobě klacek.
“Postřeh“
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 19.11.2020, 19:00:48
Julien je dokonale klidný a skoro mi přijde, že se dobře baví.

"On to nechápe!" duní mi hlavou, jako kdyby někdo bušil do poplašného zvonu.

"No jistě, že to nechápe. Není místní a ani z našich časů. Nemůže tušit, že tu rysové už dávno vyhynuli a teď se je snaží vrátit do volné přírody. Jak by to mohl chápat? On určitě zažil lesy plné dravců." Je těžké brát ohledy na to, že Julien odjinud. A to místem i časem.

Zavrtím hlavou a můj výraz je stále trochu vyplašený.

"Dalšího rysa? Zřejmě bude mít na krku to samé!" jak mu to překotně vysvětluju, rozhlížím se okolo, instinktivně trochu přikrčená.

"Rysové v Británii už nežili. Pak se nějaký nadšenci rozhodli vrátit je do přírody. Tohle jim dávají na krk, aby je měli pod kontrolou. Nedivila bych se, kdyby to tady bylo prošpikované fotopastmi." Netuším, co by mohla taková fotopast zachytit při naší rychlosti, ale přesto. Je to obrovské riziko!

Nebo aspoň Gerald by z toho šílel úzkostí, že nás prozradím...

"Musíme odsud! Zmizet!" teď už skoro šeptám a je vidět, jak moc bych ráda vypadla.
 
  Julien   Postava není přítomna 12.11.2020, 21:56:50
Julien se usměje, když máš obavy ze zabloudění.
“Toho se bát nemusíš.“ Uculí se.

Vyrazíš na lov a Julien tě pozoruje z dálky. Ani se nehne. Při lovu nemáš ani čas zkoumat, zda je ti v patách. Ovládají tě tvoje emoce a vzrušení. Pronásleduješ kořist a zaútočíš. Lov byl úspěšný, ale nemáš z toho dobrý pocit, když zjistíš, koho sis vybrala za cíl. Rozhlédneš se a Julien se jen o pár metrů dál líně opírá o strom. Ruce má zkřížené a sleduje tě tím svým hodnotícím pohledem.
“No to bych řekl.“ Odpoví ti na tvoji otázku klidně a v mžiku stojí metr před tebou.
“Rozhodně tvé instinkty jsou v pořádku. Technika nebyla nejhorší. Ale každý by poznal, že se tím lesem něco prohnalo. Ale děvče… dal jsem ti krev jen, co jsme vyrazili a ty ses přes to nechala strhnout lovem natolik, že jsi přestala vnímat okolí...“ Mluví na tebe klidně, nepoučuje, jen sděluje to, co viděl.
“S tím musíme něco dělat. Ale jinak velice pěkná práce. Málo kdo by si troufl na takové zvíře, když do teď toho moc nelovil.“ Julien mrkne na rysa a zarazí se.
“A jejda. Tak ty jsi mluvila o tomhle…“ Mávne rukou k obojku. Ale stále je docela v klidu.
“Co to je? Nějaká gpska?“ Stáhne obojek rysovi z krku.
“No tak máme asi dvě možnosti… Buď smrt toho rysa nějak nafingujeme a necháme to tak… Nebo se pokusíme najít jiného rysa, kterému tuhle věc připneme. Na co se cítíš, lovkyně?“ Julienovi září oči nadšením. Zřejmě doufá, že si vybereš stopování divokého zvířete.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 5.11.2020, 19:22:39
Julien začne vyprávět...

Jsem pohodlně stočená v ušáku a ani nedutám, jak se příběh začne odvíjet. Před očima mi očívají pradávné postavy. Láska, nenávist, magie... je to dobrý příběh. Možná i proto, že se mě tak nějak vzdáleně týká. Toho, kým jsem.

Konec mě zastihne v zamyšlení. Jsem ztracená kdesi v minulosti. "Jak málo stačí, aby se věci zvrtly." tiše poznamenám. Tak trochu mi to připomene mou první nečekanou návštěvu u Geralda. Taky se to tak trochu... zvrtlo.

Julien zmizí na schodišti, než se stihnu rozkoukat. "Dobrou." houknu za ním s drobným zpožděním. Zůstanu sedět v ušáku a znovu se ponořím zpátky do příběhu. Napadá mě tisíc otázek, ale nejsou důležité. Svou zvědavost rychle umlčím. Není potřeba znát odpovědi...

Zůstanu zavrtaná v ušáku ještě dlouhou chvíli. Nakonec se ale zvednu a zamířím do svého pokoje. Ne, nejdu spát. Nespala jsem už rok. Ale mám ráda tyhle chvíle odpočinku. Tak nějak vzdáleně mi to připomíná mou lidskou miulost...

***

Ráno přijde dřív, než bych čekala. Měla jsem o čem přemýšlet. I v autě jsem nezvykle zamlklá. Sleduju krajiu za okýnkem rudého sporťáku a pocucávám krevní konzervu.

V tomhle lese jsem už párkrát s Geraldem byla, ale moc se tu nevyznám. "Doufám, že nezabloudíme." utrousím.

Na váhání ale není čas. Julien zmizí mezi stromy a já stihnu jen zamžikat očima. "Aha..."

Vyrazím za ním, ale hraje si se mnou jako kočka s myší. Možná bych se měla vztekat, protože si mě povodí, jak se mu zlíbí, ale... Líbí se mi to. Vlastně je to svým způsobem vzrušující. S každou jeho kličkou jsem si jistější i já. Můžu víc a víc věřti své síle, rychlosti, obratnosti... "EHHH..." vyheknu, když mě srazí k zemi.

Vysoukám se na nohy. To už ale zachytím ten zvuk taky. Oči se mi rozzáří a v ústech se mi začnou sbíhat sliny. Zvláštní pocit... Ne, nemám hlad. Spíš je to vzrušení z...... lovu?! Fakt?

To už se ale bez rozmyslu vrhám mezi stromy. Vím přesně, kam běžím. Srnec mě zavětří a vyrazí překotně opačným směrem. Jeho pach se změnil. Cítím v něm strach a je to omamné!

Přikrčím se a vyrazím nízkým křovím. Intuitivně přivírám oči před šlehajícími větvičkami, ale nemám jediné škrábnutí.

Už je na dohled, ale v tu chvilku mě praští přes nos jiný pach. Daleko sladší a vábivější! Divoce se rozhlédnu. Kdybych se teď viděla v zrcadle, vyděsilo by mě, jak moc připomínám lovícího dravce.

"Kočka?!" bleskne mi hlavou. Ale intuitivně vím, že je to něco většího. Něco, co neutíká. Sleduje mě z větví...

Zvednu oči ke korunám stromů a trvá to jen okamžik. Rys. Dívá se na mě žlutýma očima ve směsici nenávisti a strachu.

Kočka se přikrčí na větvi. Cítím to napětí. Chce zaútočit? Bojí se? Neumím si to vyložit, ale její pach... její vůně.......

Nepřemýšlím. Moje tělo jedná samo na vlastní pěst. Netuším, jak jsem to dokázala tak rychle, ale najednou sedím na větvi, prsty se zarývají do hebké, hřejivé srsti a mé tesáky se noří do zvířecího krku.

Zděšeně vyjeknu a bezvládné tělo odhodím. Dopadne s tichým žuchnutím do lisí pode mnou. Intuitivně si otřu krev ze rtů a kulím oči nevěřícně na zvířecí mrtvolku pod sebou.

Až teď si všimnu tenkého černého obojku, které má zvíře volně na krku. Vypadá to, jako by v horní části byl nějaký čip. Možná vysílačka?!

V hlavě se mi vynoří vzpomínka na hodinu přírodních věd se slečnou Owensovou. Bylo to někdy ve 2013 nebo 2014? Zapáleně nám vyprávěla o projektu, který měl rysy vrátit do britské přírody. Vědci je chtěli pozorovat a monitorovat jejich pohyb.

Podívám se vyplašeně okolo a seskočím z vysoké větve, jak kdybys seskočila o schod níž. "Juliene..." syknu do temné zeleně kolem sebe. "Máme problém..."
 
  Julien   Postava není přítomna 1.11.2020, 22:52:39
Julien tě klidně pozoruje a poslouchá. Kývne na tebe, když ho ujistíš, že vlkodlaci v okolí nejsou.
“To je dobře. Aspoň budeme mít dost času na tvoji přípravu pro boj s nimi.“ Mluví o tom, jako kdyby to nic nebylo.

Usměje se, když zavtipkuješ.
“Vidím, že už je ti o trochu lépe.“ Zhodnotí tvůj stav oproti náladě při příchodu. Oznámíš mu, že si nejsi jistá, zda nějaké schopnosti máš.
“Nevadí. Pokud nějaké máš. Přijdeme na to. Časem se určitě projeví.“ Odmění tě milým a vřelým úsměvem, když se nazveš pakem.
“A právě proto jsem tady.“ Napije se ze skleničky.

Julien se nestihne ani nadechnout a hned má od tebe první otázku.
“To už je dávno a málokdo si to pamatuje správně. Kdyby ses zeptala několika upírů, každý zná nějaký jiný příběh. O kletbě, o nenávisti, o lásce.“ Zadívá se do prázdna a začne ti vyprávět příběh.
“Já znám tento… V něm na začátku neexistoval ani upír, ani vlkodlak. Ale pouze dva milenci, dva šťastní milenci. Jenže jak to v těchto příbězích bývá, jejich štěstí nevydrželo dlouho…“ Julienův hlas je tichý a klidný. Máš pocit, že tento příběh vyprávěl už tisíckrát.
“Jednoho dne si dvojice vyrazila do lesa, kde je napadla smečka vlků. Neměli proti nim šanci. Vlci byli nakažení a útočili jako smyslů zbavení. Dívku pokousali. Chlapec vlky zahnal, aby ji zachránil, ale rychle zjistil, že její zranění je vážné. Kousnutí se zanítilo takovou rychlostí, že jen zázrak ji mohl zachránit.“ Máš pocit, jako bys byla při tom vyprávění s nimi.
“Chlapec donesl dívku do vesnice, ale ani ranhojič ji nedokázal uzdravit. Umírala mu před očima. Byl ochotný udělat cokoliv, aby ji zachránil a tak poslechl radu jedné místní zahořklé ženy. „Dej ji napít krve z vlka, který ji pokousal a ona se uzdraví“ pravila. A tak chlapec vyrazil na lov.“ V pokoji kde sedíte, by byl slyšet spadnout špendlík, jak vše kolem ztichlo.
“Vlka našel a zabil, i když při tom utrpěl četná zranění. A jak mu poradila žena, donesl své milované jeho krev. Chtěl po ní, aby jí vypila a protože mu dívka tolik věřila, udělala, co chtěl. Jenže krev nakaženého vlka ji během chvilky zabila.“ Julien si povzdechne.
“Chlapce to zničilo. Rodina dívky, ho proklínala za to, že jim zabil dceru. Tu vinu chlapec nedokázal ustát. A tak se chtěl zabít. Při úplňku do sebe zabodnul nůž. Ale nezemřel. Nenávist dívčiny rodiny byla tak silná, že vytvořila kletbu. Společně s jeho zraněním od vlka, kterého zabil, z něj vytvořili prvního vlkodlaka. Udělali z něj monstrum, které nad sebou během úplňku ztrácí kontrolu a vraždí. Pomstil se jim za to. Ale neulevilo se mu. Časem zjistil, že se z jeho milované po požití nakažené krve stal první upír. A ta mu vraždu své rodiny nikdy neodpustila. A to je příběh o tom, jak vznikl upír a vlkodlak. Dva milenci, kteří se najednou tolik nenáviděli. Upír za to, že ho vlkodlak stvořil a zabil jí rodinu a vlkodlak za to, že kvůli upírovi byl proklet.“ Julien ztichne a napije se.
“Ovšem jsou to jen příběhy. Jiný tvrdí, že se do sebe vlkodlak a upír zamilovali, ale jejím otcům se to nelíbilo a tak je oba zavraždili. Od té doby spolu válčíme… Já dávám přednost té první variantě. I ty si můžeš vybrat.“ Julien do sebe kopne zbytek panáku.
“Ať to bylo, jak chce… Vlkodlaci jsou naši nepřátelé a my tě na ně musíme připravit.“ Ukončí vyprávění.

Všimneš si, že Juliena vyprávění trochu rozhodilo. Odkašle si.
“Vrátíme se k našemu tématu.“ Usměje se.
“Vychrlit na tebe teď všechno co vím, byli bychom tu do svítání.“ Ušklíbne se.
“Takže si něco musíme nechat i na zítra. Vyrazíme zítra ven do lesa. Aspoň mi ukážeš, co všechno dovedeš.“ Vstane.
“Dobrou noc, Olivie. Přeji ti pěkné sny. Zítřek bude určitě lepší než dnešek, neboj.“ Sebere si skleničku a nechává tě tam samotnou. Ještě uslyšíš od schodů.
“A vem si na sebe zítra něco sportovního.“ Pak už je ticho.

---

Druhý den na tebe Julien čeká v kuchyni. Oblečen je do teplákové soupravy tmavých barev. Hned mezi dveřmi ti strčí jednu konzervu.
“Jdeme, vypiješ to po cestě.“ A namíří si to k autu. Dorazíte až k lesu. Na okraji Julien nechá auto a pomalou chůzí vyrazí mezi stromy. Jakmile si je jist, že kolem vás nikdo není, přidá na rychlosti a zmizí ti mezi stromy.
“Tak pojď Olivie, ukaž mi, jak jsi rychlá. Zatrénujeme si. Chytni mě. A buď ve střehu.“ Slyšíš někde z dálky. Julien stojí o pěkný kus dál a čeká, až vyrazíš k němu. Když už jsi ale blízko něho, vždy se opět pohne a je fuč. Takhle to zkusí několikrát. Když máš konečně pocit, že ho doháníš, Julien najednou změní směr a vyrazí proti tobě.
“Postřeh.“ A ležíš na zemi. Julien ti podává ruku.
“Musíš dávat pozor na okolí.“ Usměje se a zbystří. Evidentně něco slyší. I ty, když se zaposloucháš, slyšíš někde v dálce rychlý krok. V lese se pohybuje srnec. Julien se na tebe podívá a tak zvláštně mu zajiskří oči.
“Chytni ho.“ Vyzve tě a čeká, až vyrazíš na lov. Kolem tebe jsou vzrostlé stromy, keře, houští, zkrátka hluboký les.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 26.10.2020, 18:10:53
Jo, jasně, že je toho hodně, co nevím. Příšerně, strašlivě hodně! Vzdychnu. Mám pocit, jako kdybych právě absolovovala školku. Dál moje znalosti o upírech totiž nesahají.

"Úhlavní nepřítel?" nakrčím soustředěním čelo, ale nemá smysl se namáhat. "To jako vážně?!" tentokrát nakrčím nos. Tohle zní vážně praštěně. Jenže... zdá se, že Julien to myslím vážně. Smrtelně vážně!

Narovnám se a zvědavě si Juliena prohlížím. Zjevně s nimi má nějakou zkušenost a nebyla moc příjemná.

Zavrtím hlavou. "Ne, o vlkodlacích nikdy nemluvil. I když......" Zarazím se. Před očima mi vypluje jedno pozdní odpoledne v Birminghamu.

***

Bylo pod mrakem a tak jsme si s Geraldem vyrazili ven za světla. Uprosila jsem ho.

Bylo to pár měsíců po mé proměně a když jsem se dostatečně napila z krevní konzervy, už jsem si troufla večer do ulic. Při pohledu na živého člověka se mi začaly sbíhat sliny, ale dokázala jsem to zvládnout.

Gerald se rozhodl, že je čas pokročit trochu dál. Vzal mě na odpoledne do Birmingamu. Nechtěl riskovat nějakou příhodu blíž k našemu domu. Procházeli jsme se ulicemi a já si vedla dobře. Asi na tom mělo podíl i to, že než jsme vyrazili, přecpal mě Gerald k prasnutí.

Pomalu se smrákalo a my došli až do staré průmyslové zóny. Říkal mi, že bychom mohli pár věcí vyzkoušet. Mou schopnost zvládat kolmé povrchy. Tam na to bylo ideální "hřiště".

Začali jsme lezením po zdi. Chvíli jsem si na ten pocit zvykala, ale už mi to začínalo jít. Byla jsem na úrovni prvního patra, když mě přes nos praštil hrozný smrad. Ale příšerný!

Otočila jsem se na Geralda pod sebou a snad poprvé jsem ho viděla vyděšeného. Nebyl to jen strach. Bylo v tom i znechucení, tvrdost, pro něj tak netypická.

Bez jediného slova jsme odtud okamžitě vypadli. Chtěla jsem vědět, co se stalo, ale jen tiše vrčel, že na tohle jsem ještě moc mladá. Chvíli jsem si dělala šoufky, jestli tam natáčeli v nějaký budově porno, ale nepodařilo se mi ho vyprovokovat. Jen v nose mi zůstal ten nepříjemný smard. Jako z mokrého psa...

***

Myšlenkami se vrátím zpátky k Julianovi. "Ne, nemyslím, že tady v okolí nějací jsou."

"Něco zvláštního?" ušklíbnu se. "Myslíš jako třeba to, že jsem upír?" Vím, že tenhle vtípek byl asi trapný, ale od té doby, co mě Gerald proměnil, se mi něco zvláštního děje každý den.

"Promiň." hlesnu. Zdá se, že se mi snaží pomoct. "Nevím. Popravdě jsem to pořád ještě nějak nevstřebala. Gerald mě hodně držel doma a snažil se tvářit, že je všechno jako dřív. Tedy... před mou proměnou." A jak příšerně mě to štvalo!

"Asi ti musím připadat jak zaostalý pako, viď? Ale já se chci dozvědět víc... a učím se docela rychle." Tentokrát se i chabě pousměju. Snad poprvé od té doby, co přijel.

"Tak co ti vlkodlaci? Proč po nás jdou?"
 
  Julien   Postava není přítomna 10.8.2020, 13:29:24
Julien se usměje, když vyhrkneš, že chceš vědět všechno. Zřejmě ho tvůj zájem těší. Pečlivě tě poslouchá, když vyjmenováváš pravidla, která tě Gerald naučil. Když skončíš, Julien se na tebe podívá a vyjede mu jedno obočí nahoru v náznaku překvapení.
“A to je všechno?“ Nezdá se ale, že by ta otázka byla směřována k tobě. Zřejmě je jen v šoku, kolik ti toho tvůj stvořitel zamlčel.
“Chápu.“ Pronese, když mu vysvětlíš, že ti nejspíš Gerald nechtěl nic zbytečně říkat dopředu.

Začneš chrlit jednu otázku za druhou a když zmlkneš, Julien se zasměje nahlas.
“Chápu, že máš spousty otázek. Ale nejprve je potřeba vyřešit takové, které se týkají hlavně tebe.“ Napije se a položí sklenici na stolek. Najednou mu úsměv z tváře zmizí a on se nakloní blíže k tobě.
“Olivie, víš kdo je úhlavním nepřítelem upíra?“ Mluví zcela vážně a dokonce snad i šeptá.
“Vlkodlak.“ Mrkne po tobě, zda takovou informaci slyšíš poprvé nebo ne.
“Nevím, kolik ti toho Gerald řekl, ale odhaduji, že téměř nic.“ Julien vstane a postaví se k oknu, sice hledí ven, ale stále se věnuje vašemu rozhovoru.
“Jsou nebezpeční, Olivie. A pro nás smrtelní. Jejich kousnutí upíra zabije. A ta smrt… není nic příjemného.“ Zní to smutně, jakoby to někdy už viděl.
“Neříkal ti Gerald, zda jsou nějací vlkodlaci v okolí?“ Vyzvídá na tobě.
“Nejprve tě musíme naučit, jak se jim bránit. Aby si uměla lépe ovládat svoje schopnosti a dokázala čelit i svým slabým stránkám.“ Máš pocit, že víš, o čem to mluví, „o krvi“.
“Proto je důležité, abys věděla, co tě omezuje ve světě lidí, co tě může zastavit, oslabit. A naopak co ti může dát proti nim výhodu.“ Julienovo vyprávění se pomalu začíná podobat přednáškám z tvé školy.
“A pokud jde o tvoji otázku na schopnosti... Ano, někteří upíři mají zvláštní schopnosti. Ale přijdou kdykoliv. Jestli nějaké máš, to nevím. Ty sama bys to musela poznat. Nestalo se ti někdy něco zvláštního? Něco, co sis nedokázala vysvětlit?“ Otočí se k tobě se zájmem a čeká na odpověď.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 1.8.2020, 21:15:16
Na okamžik zaváhám na schodišti, když se Julien ozve.

Ještě před pár okamžiky jsem ho chtěla využít ke své pomstě, ale... Najednou se nabízí jiná cesta. Naprosto nečekaná. Cesta k mé vlastní podstatě, kterou mi Gerald daroval.

"Možná... bylo by rozumné... bylo by užitečné...." rychle si přeskládávám plány v hlavě. "Nejdřív MUSÍM zjistit, kdo vlastně jsem. A pak můžu pomstít Geralda." Můj nový záměr je téměř zformovaný.

Do salonu už vcházím o něco klidnější. Teď, když jsem se rozhodla zjistit víc, se dostává ke slovu má zvědavost. Julien se jí, zdá se, nebrání.

Na nabídku skleničky jen zavrtím hlavou. Nepila jsem moc ani jako člověk a nebyl důvod tohle měnit.

Usadím se do Geraldova ušáku, shodím tenisky a nohy stáhnu pod sebe. Vypadám teď asi ještě mladší, než jsem. Je to zvláštně dětské gesto.

Pousměju se. Jsem ráda, že paní Cranemoorová není..... Mno.... Že bude v pořádku.

"Ještě něco vědět?" zopakuju po něm zamyšleně. "Já chci vědět všechno." řeknu prostě. "Gerald mi řekl jen pár nezbytných věcí." soustředěně nakrčím obočí a začnu vyjmenovávat základní pravidla.

"Neukazovat se na sluníčku, protože naše kůže na něm září jak diamanty.
Nepohybovat se moc rychle.
Předstírat, že dýchám, když s někým mluvím.
Dávat si pozor na svou sílu - když chci něco odstrčit nebo posunout.
Klidit se, když ucítím krev."


Při každém dalším pravidlu zvednu další prst, jako bych je měla spočítané. Zvednu oči a rychle mi dojde, že tohle je zbytečné. Julien tohle všechno ví.

Složím ruce zpátky do klína a pokrčím rameny. "Vlastně nevím skoro nic. Tušila jsem, že jsou i další upíři, ale Gerald mi všechno úzkostlivě tajil. Tvrdil, že to nepotřebuju vědět. A když ano, v pravý čas mi to řekne. Asi... netušil, že tu se mnou bude jen tak... krátce." hrdlo se mi sevře. Sice mu nikdy neodpustím, v jaké nevědomosti mě držel, ale přeci jen...

Zadívám se na Juliena, tentokrát pevně a odhodlaně.
"Kolik nás je?
Kde všichni jsou?
Jak se skrývají?
Z čeho žijí nebo kde berou peníze?
Taky jsi mluvil o schopnostech. Co jsi tím myslel? Mám já taky nějaké?"


Zarazím se. Omluvně se pousměju. Takovouhle kanonádu asi nečekal.
 
  Julien   Postava není přítomna 26.7.2020, 14:44:08
Julien na tebe kývne, když se rozhodneš jít domu. Ale sám tě nenásleduje.

***

Sejdeš dolu do salónu, abys našla Juliena. Sice ho ještě ani nezahlédneš, ale rozhodně ho slyšíš.
“Dáš si také skleničku?“ Když se rozhlédneš, všimneš si ho, jak si nalévá z karafy nějaký alkohol. Koukne po tobě a čeká, zda si také něco vybereš. Pak se pohodlně posadí a upije.
“Předpokládám, vzhledem k tvé reakci, že jsi dnes některé informace ze světa upírů slyšela poprvé, že?“ Položí řečnickou otázku, ale ani nečeká na odpověď.
“Nevědomost je nebezpečná, Olivie. Může tě stát život. Tvůj stvořitel neměl právo ti toto zatajovat.“ Podívá se na tebe upřeně.
“Tak se ptej, zda chceš něco ještě vědět.“ Vyzve tě a přehodí si nohu přes nohu.
“Mimochodem, ta žena teď leží v nemocnici ve stabilizovaném stavu.“ Oznámí ti jen tak mezi řečí.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 15.7.2020, 21:40:02
Zírám dál do Blueberry lane a v hlavě se mi to vaří jak v papiňáku. Přejedu si dlaní po tváři. Je toho tolik...

Až vzdálená ozvěna sirén mě trochu probere z tohohle zvláštního tranzu. Zamžikám a můj pohled se zastaví na Julienovi.

Dívám se na něj, jako bych ho viděla poprvé. Poprvé takhle. Jako někoho, kdo mě nechal propadnout králičí norou. Opět. Protože dost podobně jsem se téměř před rokem dívala na Geralda, když mě proměnil a začal mi jen velmi neochotně vysvětlovat, co se přesně stalo. A taky co to znamená pro mou budoucnost.

Oči pevně zavřu. Jen na malý okamžik. Bezděky se zachvěju a oklepu. Potřebuju si to všechno srovnat.

"Jdu domů." prohlásím nakonec tiše. Aniž bych se na něj podívala, zamířím zpátky k viktoriánskému domu z červených cihel. Jdu svým tempem. Lidským tempem. Tak, jak to vždycky po mně chtěl Gerald. Chtěl, abych nevybočoval. Chtěl, abych nás neprozradila. Chtěl..............

Cítím slzy na krajíčku. Cítím v sobě obrovskou prázdnotu a v ní se začíná zřetelně formovat pocit křivdy. Nepochopení a frustrace. Najednou mi přijde hrozně nefér, že mi tohle udělal. Udělal ze mě to, co jsem, ale snažil se tvářit, že se to nestalo. A tak jsem uvízla někde uprostřed králičí nory. Ani člověk, ale zjevně ani upír. Ne se vším, co to obnáší... Nemohla jsem žít ani jako člověk, ale nedopřál mi ani existenci upíra...

Vzadu na patře cítím hořkost a nejraději bych zalezla pod peřinu a ztratila se sama sobě. Usnout. Hrozně moc bych se teď chtěla ubrečet až do spánku, jen.......... upíři nespí.

Vejdu do domu a zamířím do svého pokoje. Gerald mi ho daroval. Chtěl, abych měla v tomhle domě svoje útočiště. Sanctuary tomu říkal. Nechodil tam. A já ho tam ani nezvala.

Zavřu za sebou dveře a opřu se o ně. Lehce zakloním hlavu a zavřu oči. Slzy mi tiše tečou po tvářích. Tohle jsem nečekala. Možná proto to tolik bolí. "Geralde, jak jsi mi tohle mohl udělat?!"

Ještě chvíli nechám slzy téct a nakonec pomalu oči znovu otevřu. Netuším, jestli šel Julien za mnou. Nějak jsem ho vypustila. Úplně.

Dochází mi to až překvapivě rychle. Gerald je pryč, Julien je tady. Má šance na život. Nebo aspoň to, co teď mám. Existence? Bytí?

Otřu si tváře rukávem a pomalu sejdu dolů, zpátky do salónu. Je na čase podívat se pravdě do očí. Pravdě o sobě, o tom, co vlastně jsem a co dokážu...
 
  Netopýr (PJ)   Postava není přítomna 29.6.2020, 14:55:01
Julien vedle tebe stojí klidně, jako kdyby se nic nedělo. Zeptáš se na uzdravení krví a on jen pomalu kývne hlavou. Když se snažíš prorazit bariéru u dveří a nejde ti to, Julien si povzdechne.
“Je mi líto. Dovnitř se nedostaneš. Ne, dokud ona žije.“ Kývne hlavou dovnitř domu.

Julien tě nechává konat a nijak nezasahuje. Telefonát je rychlý a stručný. Když položíš sluchátko a zíráš na ten dům, Julien vedle tebe promluví.
“Chceš tu počkat nebo raději půjdeme?“ Zřejmě se Julien problémy, o kterých teď přemýšlíš, vůbec nezabývá. Máš pocit, že je to věčnost, když hodně z dálky slyšíš houkat sirény. Julien jen čeká, zda vyrazíš směrem domů nebo přeci jen vydržíš až na příjezd záchranných složek.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 24.6.2020, 21:52:14
Nadskočím, když Julien promluví. Je tichý jak stín.

"Musíme jí pomoct!" trvám na svém. Umanutá jak malá holka.

Mluví dál. Zdaleka nerozumím všemu. Můj pohled těká po místnosti. Snažím se vymyslet, co teď.

Nevěřím si. Dokážu se ovládat. Obvykle. Ale nikdy jsem nebyla v takovéhle situaci. Pach krve mě pálí na patře i vzadu v krku. A o to palčivěji si uvědomuju pomalu tepající srdce paní Cranemoorové.

"Moji krev? To jako vážně?!" mumlám. Neumím si to ani představit. To jako transfuzi? Nebo by měla kousnout ona mě? To těžko, když má protézu, která jí při mluvení vždycky lehce klapala o bezzubou dáseň.

Cítím ze Juliena smutek. Skoro mu i věřím, že se mi snaží pomoct. Vysvětluje, vymýšlí, navrhuje.

"Vymazat paměť?! To už přehání ne?!" mé zvědavé já se doslova pase na všech těch informacích, ale já na ně teď nemám čas. Nemám čas! Musíme něco udělat. Něco!

Vykročím za ním, když zamíří ke dveřím. Vyplašeně sleduju, jak se snaží dostat skrz otevřené dveře. A nejde mu to! NEJDE! Slovo "šokovaný" by jen chabě vystihlo můj výraz.

Vrhnu se ke dveřím já, jenže........ Je to jako narazit na pružnou, ale pevnou membránu. Odpinkne mě ven. Zkouším to znovu. Natáhnu ruku a je to jako pružná, neviditelná pavučina. Není lepkavá. Je to spíš silové pole?!

Zmateně se zadívám na Juliena. Vůbec mi to nedává smysl. Gerald nikdy o ničem podobném nemluvil. Těch pár návštěv, kde jsme byli....... no jistě, byli jsme pozvaní!

Tolik nových aspektů mého bytí, které mi Gerald skrýval! Jsem vážně v šoku.

Pálení na patře mi rychle připomene, jaký je teď můj největší problém!

Julienovi filosofické fráze mě jen zdržují. "Co bych komu vysvětlovala?!" zavrčím zpátky.

Zalovím v kapse a vytáhnu padesátník. Je to jen mžik a už stojím u telefonní budky na návsi. Stačí zmačnou tři číslice 1-1-2 a už to vyzvání. Na druhé straně se ozve klidný, ale rázný hlas operátora.

"Slyšela jsem ránu v domě paní Cranemoorové na Bluberry lane. Její kočky tam dost vyvádí. Bojím se, jestli se tam někdo nevloupal." vychrlím do sluchátka a zavěsím.

"Zvládla jsi to! Šikulka. Určitě přijedou rychle. Musí!"

Stojím v budce a má paměť mi začne servírovat slovo od slova, která jsem si právě vyslechla od Juliena. Je to jako šílený příběh. Béčková upířina.

Zadívám se zpátky k Blueberry lane. Je na čase vrátit se zpátky, do bezpečí našeho domu, a ptát se. Hodně se ptát...

Možná bych se měla trápit tím, že pokud policie začne zkoumat záznamy z pouličních kamer, budu na nich asi i já s Julienem, jak se vydáváme do Bluberry street. A pak někdo zavolá, že má podezření na vloupání. Přitom ve městě se objevil podezřelý chlápek v rudém, který se ubytoval u nás.............

Měla bych se tím zaobírat, ale vůbec mi tohle nedochází. Já jí přece chtěla jen pomoct.
 
  Netopýr (PJ)   Postava není přítomna 9.6.2020, 21:27:50
Julien tě pozoruje, když si začneš mluvit spíše pro sebe. Během chviličky mu zmizíš a objevíš se u domu. On zůstává tam, kde jsi ho nechala.

Obcházíš dům a snažíš se cokoliv zjistit. Vůně krve tě vede k oknu do zadní místnosti, kde se nachází kuchyň. Vidíš spoustu koček, jak nervózně přecházejí po kuchyňské lince. Všimneš si ale nejen jich. Na lince je nůž od krve a na okraji stolu, který je hned naproti ní, je další krvavá šmouha. Slyšíš slabý dech paní Cranemoorové a tak víš, že se nachází někde tam. Ale z okna na ní není vidět. Do kuchyně vedou zadní dveře. Než stihneš ale zjistit, zda jsou otevřené, promluví k tobě již známý hlas.
“Olivie, co chceš dělat?“ Julien stojí vedle tebe.
“I kdyby ses dostala dovnitř, je tam spousta krve. Myslíš, že se dokážeš ovládat?“ Julien mluví klidně.
“Jakmile budeš uvnitř, nemůžu ti pomoct. Já se dovnitř nedostanu. Nebyl jsem pozván.“ Vysvětluje ti to pomalu. Ne jako malému děcku, ale jako někomu, komu chce pomoct.
“Můžeš jí uzdravit, když jí dáš svoji krev. Ale musíš si být jistá, že se ovládneš. Jinak je to nebezpečné chodit dovnitř.“ Skáče pohledem mezi tebou a domem, jako kdyby se snažil najít řešení.
“Když jí uzdravíš, musíš ji vymazat paměť. Jasné? Tohle si nesmí pamatovat. Budeš muset vymyslet nějakou dobrou lež, aby uvěřila. Aby pochopila, proč má najednou v kuchyni tolik krve a není zraněná.“ Pak si povzdechne.
“To ale půjde pouze tehdy, pokud tě někdy do domu pozvala. Pokud ne…“ Zmlkne a nechá tě chvíli přemýšlet.
“Jak jí chceš pomoct, pokud se dovnitř nedostaneš? Zavolat sousedy? Nemáš žádné vysvětlení, proč jsme teď tady nebo jak jsi přišla na to, že je zraněná.“ Julien zmlkne a vezme za kliku u dveří. Dveře se otevřou. Uvidíte na podlaze ležet bezvládné tělo v kaluži krve. Paní Cranemoorová je zraněná na hlavě a na ruce má řeznou ránu, všude je plno krve. Julien zkusí vejít dovnitř, ale přesně jak řekl, nedaří se mu to. Zastaví ho neviditelná bariéra. Pokyne tobě. Ale jelikož jsi ani ty nebyla nikdy majitelkou domu pozvána dovnitř, se ti nedaří bariéru prolomit.
“Jiný nápad? Můžeš zavolat záchranku. Ale jak jim to vysvětlíš, že jsme ji jinak nepomohli? Můžeš jim ovládnout mysl, ale bude jich tu hodně a můžeš při tom udělat chybu. A to nemluvím ani o tom, že to vzbudí v okolí rozruch. Můžeš to risknout?“ Nadhodí ti jednu z mnoha možností.
“Nebo se smíříš s tím, že lidé jsou křehcí a umírají a půjdeš domů…“ Julien si tě smutně prohlíží a čeká, co tě napadne.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 9.6.2020, 13:56:10
Rázuju pryč. Od domu, od spalující žízně, od něj.

„Jestli sis myslel, že ze mě uděláš další pijavici, tak ses spletl!“

Je to jako heroin! Kdybych jednou začala, nevím, jestli bych dokázala přestat. Gerald mě před tím varoval. Proto mě nikdy nenechal s lidmi o samotě, dokud jsem se nedokázala spolehlivě ovládat.

Stačilo mi lovit zvěř. Bylo to na jednu stranu vzrušující a opojné, na druhou se mi zvedal kufr. Když se mé tesáky nořily do teplého těla mé oběti… Nakonec jsem skončila na krevních konzervách, stejně jak Gerald. Bylo to…… nejnormálnější. Z těch všech možností. Netuším, kde je Gerald sháněl, ale nouzí jsem nikdy netrpěla.

Myšlenky a vzpomínky mi víří v hlavě, a tak se leknu, když mě Julien chytne za paži. Nečekala jsem to. Vlastně jsem pro ten moment v rozrušení úplně zapomněla, že existuje.

Vyškubnu se jeho sevření, ale pak mi dojde, že jeho výraz není naštvaný nebo pohoršený. Je smutný. Zakaboním se. Těch změna a emocí s nimi spojených je v posledních dnech tolik… Je těžké to zvládat s chladnou hlavou…

Zarytě mlčím a nechávám ho mluvit. Popravdě je to pro něj asi zvláštní, pokud ostatní upíři fungují jinak. Já nemám srovnání. Nálepku „normální“ mi definoval Gerald. A zjevně to udělal po svém. Tak jako většinu věcí.

Schopnosti. Opět to slovo – tajemné a slibující. A děsivé.

„Strach a bolest…“ bleskne mi hlavou. Ano, bylo to tam. Uvědomuju si to až teď, když to řekne nahlas. Byla jsem tak soustředěná sama na sebe… „Ona ale o nás nemohla vědět…“ zamumlám.

„Vyprchává život?!“ zopakuju. V hlavě se mi najednou vrátí všechno, co jsem před malinkou chvilkou cítila. A…… má pravdu! „Bože…“ vydechnu, oči vytřeštěné.

Jeho prosbu o odpuštění už zaslechnu jen z dálky. „Paní Cranemoorová…“ před očima se mi vybaví obraz staré ženy. Vždycky mi připadala jako pohádková babička. Hodná a laskavá. Párkrát se se mnou dala do řeči, když jsem si před pár měsíci dovolila vyjít ven v podmračeném počasí. Byla moc milá.

Vzdálenost k domu překonám nesmyslně rychle. Jen se zmateně ohlédnu. Julien je kdesi v polotmě za mnou. Vím, že dokážeme být rychlí, ale tohle…. Ne, teď nemám čas to řešit!

Vyšplhám se až k oknu a nakouknu dovnitř. Snažím se zahlédnout paní Cranemoorovou. Hodlám jít dovnitř, pokud budou odemčené dveře nebo otevřené okno. Jestli jí můžu pomoct, tak to MUSÍM udělat!

Vzadu v krku mě začne palčivě škrábat, protože pach krve je tu silnější. Rozhodnu se to ale ignorovat!
 
  Julien   Postava není přítomna 5.6.2020, 20:37:40
Julien si tě prohlíží, když vyprávíš o své proměně.
“Chápu.“ Povzdechne si smutně.

Stojíte před domem a ty zápasíš s úkolem, který jsi dostala. Julien tě mlčky poslouchá. Sleduje tě velice pozorně, aby na tobě poznal jakoukoli změnu chování, jakoukoli reakci či emoci. Když ucítíš krev a na Juliena se vyděšeně podíváš, nechápavě si tě přeměří. Když se otočíš a vyrazíš pryč bez jediného slova, zůstává překvapeně stát. Zadumaně tě sleduje a snaží se pochopit, co se tu stalo.

Julien tě nepronásleduje. Jsi od něj a od toho domu už dost daleko. Když máš pocit, že ses ho pro dnešek zbavila, ucítíš závan větru. A z ničeho nic se ti Julien objeví v cestě. Chytne tě za paži.
“Olivie, omlouvám se. Nechtěl jsem tě dostat do tak nepříjemné situace.“ Když se na něj podíváš, jeho výraz je smutný.
“Jsi jiný upír, než na jaké jsem zvyklý. Ty se tu skrýváš, žiješ tu. Mělo mi dojít, že tu ženu můžeš znát. Nebylo to ode mě správné.“ Stále tě drží a dívá se ti omluvně do očí. Zdá se, že ho to opravdu mrzí.
“Nedošlo mi, že to může být pro tebe těžké. Jsi ještě mladá, aby sis na to zvykla. Na to, že ty jsi nesmrtelná, ale oni ne. Že ti, co s tebou teď žijí, ti co znáš, tu za pár let nebudou. Oni zemřou, ale ty tu budeš věčně.“ Povzdechne si.
“Chtěl jsem pouze vyzkoušet, jak moc dokážeš ovládat svoje smysly. Jak hluboko se dokážeš ponořit do svých schopností.“ Pustí tě. Vypadá nešťastně z toho, do jak nemilé situace tě dostal.
“Chápu, že tě to muselo rozrušit. Když jsi z toho domu mohla cítit nervozitu jejích koček. Strach a tu bolest té ženy.“ Julien mluví dál.
“A ta vůně krve… Je to hrozné, když tě ten hlad ovládá. Ale ty máš své principy a zvládla jsi to.“ Rozhovor začíná být zvláštní.
“Chápu, že tě vyděsilo, když jsi cítila, jak z ní vyprchává život.“ Julien se na tebe mlčky dívá. Až teď ti dochází, co po tobě celou tu dobu chtěl. Chtěl, abys mu sdělila, že v tom domě je někdo zraněn a na tak vážná zranění umírá. Vyložil si ale tvoje chování tak, že tě to zjištění vyděsilo.
“Odpustíš mi to?“
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 5.6.2020, 15:53:43
„Ne, Gerald to neplánoval. Prostě se…… no… neudržel. Nedokázal se ovládnout. A já netušila, jak moc ho pokouším, když jsem šla k němu domů.“
„Bez pozvání…“ dodám už sama pro sebe. V mém hlase je slyšet smutek, možná i lítost. Těžko říct, jestli v tuhle chvíli víc lituju Geralda nebo sebe.

Predátor. To slovo zní tak tvrdě, krvelačně. Zní odporně.

Julien mluví dál. Nemůžu říct, že bych tomu všemu rozuměla, ale někde v hloubi duše mi to dává smysl. A je to… přirozené. To je to správné slovo. Přirozené. Pro upíra. Pro mě!

I když je těžké si to přiznat, Julien mě něčím fascinuje. A vlastně i přitahuje. Jinak než Gerald. Není v tom nic sexuálního. Je to zvláštní a zajímavé. A složité. Otupuje to mou ostražitost. Můj tajný plán, který dlužím Geraldovi.

Stojím před obecním domem a visím mu na rtech. Jako by se mi otevíraly nové horizonty. Ty, které přede mnou Gerald úzkostlivě skrýval.

Poslušně jdu za ním do Blueberry lane.

Cítím, že jsem napnutá jak struna. Netuším, co se bude dít. Na krku se mi postaví chloupky. Vzrušení? Ne, spíš zvědavost a nejistota z neznámého.

Konečně se dozvím, co ode mě čeká. Zůstanu na něj civět. „Jak to mám vědět?!“ zavrčím. Čekala jsem něco… něco……. Nevím. Něco víc šokujícího.

„Bydlí tady paní Cranemoorová. A taky má asi pět koček.“ Odpovím nechápavě. Julien ale nehne ani brvou. Zjevně čeká na nějaké jiné odhalení.

Pokrčím rameny a zadívám se na okno svítící do tmy. Nic. Loupnu pohledem zpátky na svého průvodce, ale ten se stále tváří, že něco tajemného ještě přijde. Vzdychnu.

Znovu stočím pohled na dům a soustředím se. Pro jistotu zavřu oči. Nevím, co mám hledat, a tak se jen uvolním a nechám to plout.

Z temnoty se vyloupne…… cosi! Není to vizuální vjem. Nevidím žádné postavy. Cítím.
Vnímám živé bytosti. Jednu větší a několik menších.
A vnímám……. Krev!

Hrdlo se mi sevře žízní a touhou. Touhou ochutnat.

Přidušeně vyjeknu a do Juliena se zabodne můj vyděšený pohled. „Tohle mi chtěl ukázat? Tohle?!“

Nezabila jsem. Nikdy! Gerald nechtěl a já na tom rozhodně netrvala. I když zkrotit svou žízeň v prvních měsících byl nadlidský výkon. Rozhodně s tím ale nehodlám začínat TEĎ.

Cítím, jak ve mně narůstá vztek a znechucení. „Jestli je tohle, co mě chce učit, tak s tím ať jde do řiti!“

Odvrátím se od něj a vyrazím pryč. Jsem vyplašená a nejistá. Věřila jsem mu! „Velká chyba, Oli, velká! A doufám, že se z ní poučíš! Ty nejsi jako on!“
 
  Netopýr (PJ)   Postava není přítomna 1.6.2020, 13:54:37
Julien si to vedle tebe vykračuje úplně bezstarostně. Rozhlíží se kolem sebe, jak kdyby ho všechno ohromně zajímalo. Občas kývne na někoho kolemjdoucího. Za což nesklidí zrovna úsměv, ale spíš znepokojující pohled. Při tom všem tě ale pečlivě poslouchá. Jen na tebe kývne, když mu vylíčíš, jak nudně jste tu žili. Při zmínce o králících se Julien usměje.
“Králík a rychlé zvíře? Vidím, že budeme brzy muset vyrazit ven.“ Oči mu při tom září, zřejmě za to může zmínka o lovu. Když si Juliena prohlížíš, se zájmem sjede své oblečení.
“Něco se ti na mě nelíbí?“ Zajímá se s potutelným úsměvem. Pak přijde řeč na tvoji přeměnu.

Jen, co vypustíš z úst slovo selhání, s Julienem to trhne. Najednou se v jeho tváři objeví zadumaný výraz. Jak kdyby nad tvými slovy pečlivě přemýšlel.
“Takže tvoje přeměna nebyla plánovaná?“ Mluví sice k tobě, ale vypadá, jak kdyby myšlenkami byl někde úplně jinde. Když zmlkneš, Julien se k tobě konečně otočí.
“Vidím, že je dobře, že jsem tady.“ Zhodnotí tvé vědomosti velice stroze.

Dojdete k radnici a Julien se točí dokola, jak kdyby obdivoval celou vesnici.
“Je to tu rozkošné. Chápu, že se zde Gerald chtěl usadit, když nebyl zrovna hrdý na svůj původ…“ Pak ale zvážní a otočí se k tobě.
“Jenže ty jsi upír, Olivie. Predátor…“ Zní to zvláštně z úst někoho jiného.
“Můžeš se tu schovávat, ale tvoje podstata tě vždy dohoní. Nemůžeš před tím utéct. Nemůžeš s tím bojovat. Znám to. Taky jsem to tehdy zkoušel.“ Zní to smutně.
“Být upírem má své povinnosti a pravidla. Aspoň měla… za mých časů.“ Mluví trochu tajemně.
“Také přináší jisté výhody. A bohužel přináší i temnotu.“ Jeho výraz se změní, ztmavnou mu oči, zorničky jsou rozšířené a ty cítíš zvláštní pocit. Cítíš kolem sebe moc, tajemnou, nebezpečnou ale pro tebe přitažlivou. Máš pocit, že bys teď zvládla cokoliv. A najednou je to pryč a na Julienovi není nic znát.
“A já jsem tu, abych tě to naučil ovládat.“ Všimneš si, že Juliena něco zaujalo. Rozhlédne se kolem sebe a jako kdyby se teď mezi vámi nic nestalo, zamíří si to do uličky k jednomu domu.
“Pojď se mnou, Olivie.“

Mluví velice tiše, vlastně šeptá, ale ty ho díky svému sluchu slyšíš bez problémů.
“Důležité je být nenápadný… U toho domu se zastavíme. Bude to vypadat, že si jen tak mezi sebou povídáme.“ Shrne ti, co budete dělat, ale důvod ti zatím uniká. Julien si stoupne k tobě blíž, aby to vypadalo věrohodně.
“Nastraž uši a řekni mi, co se o tom domě můžeš takhle dozvědět.“ Julien čeká, co mu řekneš. Víš, že je to dům starší dámy, která má pár koček a bydlí tam sama. Svítí se tam, takže bude zřejmě doma. Ale to Juliena zrovna nezajímá. Když se začneš soustředit, můžeš mít pocit, že si z tebe Julien dělá jen blázny, protože na první pokus nepoznáš nic zvláštního.
“Soustřeď se Olivie. Co slyšíš, co cítíš? Co se tam uvnitř děje? Zvládneš to. Jen se tomu musíš poddat. Zaměř se na to. Hledej.“ Šeptá ti do ucha. A jak stojí tak blízko, šimrá tě jeho dech na uchu. Sice nevíš, co po tobě chce, ale když se konečně zkoncentruješ a napneš svoje smysly, máš pocit, že jsi našla, co jsi hledala. Cítíš nepochybně krev.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 24.5.2020, 20:07:51
Poslouchám a cítím, že jsem napnutá jak při detektivce. V hlavě mi rozkvétá obraz pradávných časů, kdy byl Julien ještě člověk. Jestli tou dobou nebyla Francie, musí to být ranný středověk. Možná zažil i Římskou říši...

Ráda bych pokračovala dalšími otázkami, ale Julien své vyprávění nekompromisně utne. A jsme zpátky u mě. Huh...

Překontroluju svůj bezúhonný výraz. Bude fuška udržet ho za každé situace aspoň nejbližších pár dní. Než si udělám na Juliena nějaký názor.

Jeho palba otázek je daleko důslednější, než ta má. Ošiju se. Nechce s mi do toho, ale asi se bez toho neobejdeme.

Jeho nabídka procházky mi vlastně přijde vhod. Vždycky se mi líp přemýšlelo v pohybu. A teď budu muset přemýšlet hodně! Navíc venku už je tma, takže si nebudeme muset ani dávat pozor na sluneční paprsky.

"Dobře. Tak pojďme ven..." přikývnu. Ven vyrazím v domácím oblečení. Dunblane je v podstatě jen větší vesnice, takže se to tady tak nebere...

Vyrazíme směrem k centru, které je od našeho domu asi 10 minut cesty.

"V podstatě tu nikoho neznám." začnu opatrně. "Gerald učí... tedy učil na univerzitě ve Stirlingu. Je to odsud ani ne 4 míle. Žádné další upíry neznám. Ani nevím, jestli tu nějací jsou. Gerald žil vždycky tak trochu jako poustevník. Aspoň pokud vím. A tak jsme trávili všechen čas tady." pokrčím rameny.

"Znám tu každý kout, za ten rok. I když jsem ven chodila hlavně v noci. Občas mě bral na víkend do vřesovišť. Zkoušela jsem lovit divoké králíky, ale moc mi to nešlo. Jsou hrozně rychlí."

Po protějším chodníku spěchá domů nějaký chlápek. Zřejmě z odpolední směny. Párkrát jsem ho viděla.

Podívám se zpátky na Juliena a jeho výrazný, červený outfit. Je mi jasné, že z toho budou drby. Už tak jsem trnem v oku několika starším sousedkám, protože se chovám divně. Ve dne nevycházím a jsem bledá jak smrt. Aspoň to jsem je slyšela šeptat za plotem. Gerald jim namluvil, že trpím vzácnou světloplachostí a tak musím být doma a mám individuální výukový plán. "A teď se rozkřikne, že tu courám s divným chlápkem v rudý kůži. No bezva..."

"Gerald vlastně nebyl moc hrdý na to, že je upír. Moji proměnu bral jako své....... selhání." hledám chvilku to správné slovo. "Bylo to v Glasgow, téměř před rokem. Myslím, že se s tím zatím nevyrovnal. S mojí proměnou. A tak se snažil tvářit, že neproběhla. Snažil se, abychom žili co nejnormálnější život. Na moje otázky ohledně upírů odpovídal mlčením. Takže......." zastavím se a podívám se Julienovi do očí. "V podstatě nevím skoro nic. Nic, co jsem nebyla schopná vypozorovat na sobě nebo na něm."

Je to venku. Jako kdybych se přiznávala k tomu že jsem panna. Tedy... nejsem... ale mám z toho stejně trapný a ponižující pocit.

Blížím se k radnici. Tedy spíš obecnímu domu. Je to stará, viktoriánská budova s britskou vlajkou na průčelí. "Tohle je centrum. V podstatě. Tamhle je obchod, lékárna, zubař. Támhle banka, kadeřnictví..." ukazuju postupně. Nic zajímavého tady v podstatě není. "A ještě kostel svatého Michaela a hřbitov." mávnu kamsi za radnici, kde se v temnotě rýsuje slabě nasvícená, čtvercová věž s cimbuřím na vršku.
 
  Julien   Postava není přítomna 7.5.2020, 13:09:13
Začneš s vyprávěním o Geraldovi.
“Netrap se teď tím. Až bude ta pravá chvíle, řekneš mi, co vše víš a od toho se odpíchneme. Zjistíme, co se mu stalo.“ Mluví odhodlaně.

Julien ti odsouhlasí, že pobral, kde najde svůj pokoj. Při zmínce o jídle na tebe tak zvláštně pohlédne, ale neřekne k tomu nic. Jen kývne.
“Hned jak budu mít vybaleno, vrátím se k tobě. Je toho ještě hodně, co jsi mi o sobě neřekla.“ Vrátí ti úsměv a vyrazí pro zavazadla.

Jsi zabraná do svých myšlenek, že si ani nevšimneš, že Julien vybalil velmi rychle. Všimneš si ho, až když přeparkovává auto tak, aby nebylo moc na očích. Pak se vrátí k tobě. Nabídneš mu občerstvení. Chvíli na tebe zamyšleně kouká.
“Dávám spíše přednost té čerstvé… Ale spokojil jsem se za tu dobu, co jsem upír už s lecčím. Takhle mi to bude stačit. Děkuji.“ Posadí se naproti tobě a upije ze sklenky. Než se tě stihne na něco zeptat, začneš s výslechem.

Julien si vyslechne tvoje otázky a mile se usměje.
“Jsi velice zvědavá dívka.“ Posadí se pohodlněji a začne vyprávět.
“Ne, nepocházím z Francie. V mojí době ani žádná Francie nebyla. Ale ano, už několik staletí se považuji za Francouze. Mají takový svůj styl, který se mi líbí. Zkusil jsem toho už hodně, ale nic jiného mi nevyhovovalo. Jiné národnosti mě prostě tolik nezaujali. Jinými slovy… teď jsem Francouz.“ Při otázce na věk si zasněně povzdechne.
“Ano, je to už velmi, velmi dlouho. Časy tehdy byly jiné. Upíři tehdy byli jiní. Všechno se tak hrozně mění.“ Máš pocit, jak kdyby při těch slovech byl v myšlenkách někde úplně jinde. Když se ho zeptáš na jeho příběh, smutně se ušklíbne.
“Dlouhý a občas smutný. Ale dost o mě. Odpověděl jsem na tvé otázky, tak bys mi na oplátku teď ty, mohla odpovědět na ty moje.“ Koukne na tebe.
“Už vím, že jsi stále ještě dítě. Evidentně dáváš přednost krvi z ledničky. Netuším, co všechno tě Gerald naučil o životě upíra. Co všechno víš? Tvoje schopnosti? Lovila jsi někdy? Jak jsi silná? Jak vypadá místní smetánka? Máte tu nějaké společenské postavení? Řekni mi něco o tomhle místě.“ Vyzvídá teď Julien na tobě. A chce toho na první rozhovor vidět opravdu hodně.
"Nebo ještě lépe, můžeš mě provést po tomhle místě a s rozhovorem budeme pokračovat při procházce." Vyčkávám, čemu dáš přednost.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 4.5.2020, 22:38:33
"Dítě?! Dohled?!" při těch slovech se mi ježí chloupky na předloktích. "Co si o sobě myslí?!" pevněji sevřu čelist, jak se snažím nedat všechny tyhle pocity najevo. Naštěstí si to Julien může vykládat jako zármutek nad ztrátou...

Jeho otázky mi vyrazí dech. Zůstanu na něj koukat, velké hnědé oči vykulené. "On vážně nic neví! Neví! A pokud mu nedám záminku, ani si nic zjišťovat nebude..." dochází mi rychle.

I když jsem nikdy nebyla kdo ví jaký stratég, vždycky jsem se mohla opřít o svůj rychlý úsudek. Dokázala jsem se vždycky rychle zorientovat a rozhodnout. Většinou. Ne vždycky byla ta rozhodnutí ta nejšťastnější, ale lepší, než váha...

Mám jasno. Průzračně a křišťálově jasno!

Mírně zjemním svůj výraz a přidám do něj víc zranitelnosti a nevinnosti. Vím jak na to. Mé oblíbené krytí, které mi spolehlivě funguje. Líp na muže, než na ženy. I když... těžko říct, do které kategorie zařadit Juliena.

Sklopím pohled a zadívám se na své ruce, složené v klíně. Získávám čas.

"Gerald... Odjel před týdnem....." Už už jsem chtěla přiznat Itálii, ale to by vedlo zbytečně blízko k Volturi. Konec věty spolknu, jak kdyby tam ani žádný být neměl. "Říkal, že je to něco pracovního, že musí na kontinent." pokrčím rameny.

Julien projeví až nezvyklou dávku lítosti a empatie. Další voda na můj mlýn. S výrazem ztraceného štěněte už to nepřeháním. Zdá se, že to ani nebude potřeba.

Tiše přikývnu, aniž bych zvedla oči. Bojím se, že by mě teď prozradily. V hlavě se mi totiž rychlostí blesku skládá plán. Plán, jak využít Juliena.

Začne se shánět po pokoji. Je od něj ohleduplné, jak mi najednou dává prostor. Potřebuju ho, abych si stihla promyslet aspoň základní kontury svého plánu.

"Pokoj jsem připravila nahoře. První dveře nalevo. Hostinský pokoj. Tedy... ne, že bychom někdy měli hosty." Ta poslední věta je spíš už jen takový hořký dovětek pro mě.

Mockrát jsem prosila Geralda, aby pozval nějaké své známé. Upíry, ideálně. U lidí jsem si zpočátku nebyla jistá, že bych dokázala ovládnout svou žízeň. Byl v tom ale neoblomný, jako ve spoustě dalších věcí.

"Jídlo je v lednici. Tak... až si vybalíš....... Budu tady, v slonu." dodám.

Risknu jeden plachý, vděčný úsměv malého dítěte. Ten mám natrénovaný dobře a věřím, že mě nezradí.

Jakmile Julien začne nosit věci z auta, sednu si do ušáku, který je zády ke vstupu do salónu. Potřebuju se soustředit a nejsem si jistá, že bych udržela svou masku po celou dobu.

"Fajn! Takže je tu kvůli dohledu a pomoci. Nic o mně neví a vůbec netuší, co jsem zač a co byl zač Gerald..." mozek mi šrotuje na plné obrátky.

"Musím se držet co nejblíž pravdě, abych se do toho nezamotala. Zamlčet nebo maximálně drobně pozměnit fakta, která by mu mohla naznačit, jaký mám záměr.

Julien bude taková má osobní upírská encykopedie! Wiki rodu Volturi! I když s nimi asi zřejmě není v úzkém kontaktu, bude o nich vědět dost, když mu tak věří!

A taky se musím držet dál od téma Gerald. Nechci na to myslet. Ne teď, když mám takovou příležitost! Dřív nebo později se Julien dozví pravdu o Geraldově cestě. A zjistí, kdo ho zavraždil! Možná..."


Hlavou mi bleskne zajímavá úvaha. "Možná, kdyby znal celý příběh, by se postavil na mou stranu, ne na jejich. Nebo by přinejmenším zůstal neutrální..."

Úvaha je to zajímavá a lákavá, ale jednoznačně předčasná. Musím tuhle příležitost vytěžit. Až pak budu řešit, co dál. Teď potřebuju vědět víc!

Julienovi to chvíli trvá, než se zabydlí, ale nakonec sejde za mnou, do salonu. Na stolku u krbu jsou dvě vysoké, neprůhledné sklenky. Tvar jako na šampus, ale jsou z temně šedého kouřového skla. V nich je hustá, rudá tekutina, dobře vychlazená.

"Nevěděla jsem, jestli ji máš raději studenou nebo teplou." pokrčím omluvně rameny. "Můžu ti ji kdyžtak přihřát..."

Já teplou nedokázala téměř pozřít. Navalovalo se mi z toho. Příliš připomínala, odkud pochází. A tak jsem se krev naučila pít na ledu. Teď ale žízeň nemám.

Zadívám se na něj. Snažím se, aby můj výraz působil dostatečně plaše. Budu se ptát a tak nechci, aby měl pocit, že je u výslechu.

"Odkud pocházíš? Z Francie?" zeptám se opatrně. "Asi jsi... no, změnil ses už asi před nějakou dobou, viď?" naznačím další otázku. Přijde mi trapné jít rovnou k věci - kdo tě stvořil, kdy, proč, atd........ I když se tam hodlám dostat oklikou. "Jaký je tvůj příběh?" pípnu záměrně nesměle, aby nebylo mýlky, kam mířím.
 
  Julien   Postava není přítomna 28.4.2020, 14:03:58
Julien tě pozorně sleduje, když prohlížíš obsah obálky.
“Špatné zprávy?“ Vypadá to, že ho to opravdu zajímá. Odpovíš mu na jeho otázky pár větami a on na tebe chvilku jen tak zírá.
“Tvůj stvořitel?“ Zní to zamyšleně. Zřejmě se snaží z toho mála, co jsi mu právě prozradila, poskládat celý příběh.
“Takže jestli jsem to správně pochopil. Jsem tu hlavně kvůli tobě. Protože jsi přišla o stvořitele. A jelikož jsi stále ještě dítě… potřebuješ dohled a pomoc.“ Prohlíží si tě s takovým zvláštním pohledem, jako kdyby mu tě bylo líto.
“A zároveň zjistit, kdo ho zabil.“ Zamyslí se.
“Víš o tom něco bližšího? Zda ho zabil lovec, vlkodlak nebo jen shoda náhod? Kde zemřel, jak?“ Chrlí na tebe jednu otázku za druhou, pak mu oči sklouznou k obálce ve tvé ruce, tvému smutku ve tváři a on se zarazí.
“Omlouvám se.“ Myslí to zřejmě upřímně.
“Smím hádat? Dostala jsi od Volturi jeho věci, které u nich měl v úschově, že?“ Vzdychne si.
“Zřejmě jsi ho ztratila nedávno. Dokážu si představit, jaký hrozný pocit to pro tebe musí být. Omlouvám se za své hrubé chování.“ Kývne na tebe, zřejmě to má být gesto omluvy.
“Jestli potřebuješ ještě čas, aby ses s tím srovnala, dám ti ho. Až budeš připravená, můžeš mi vylíčit celý příběh. A já ti pomohu najít jeho vraha.“ Je ti jasné, že ať se Julien o tobě dozvěděl cokoliv, pravdu nezná.

Julien se zvedne.
“Pokud nemáš na mě další otázky... Ukážeš mi prosím pokoj?“ Vyčkává, zda tak uděláš, aby si mohl skočit do auta pro své věci a vybalit si. Nejspíš tě nepřekvapí, že těch kufrů má několik.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 24.4.2020, 14:29:38
Celý den jsem jak na trní a co chvíli stojím u okna. Netuším, co čekat. To mě o to víc vrací do doby, kdy jsem se poprvé potkala s Geraldem.

Byl... jiný. Na první pohled. Tajuplný, odtažitý, samotář. A přitom měl něco hlubokého v očích. Byl sečtělý a zkušený a klidný. Taková klidná síla z něj zářila... Nebyla jsem jediná, které se líbil. Fantazírovala jsem o něm několik týdnů s Tishou. O svém smělém plánu, vyrazit k němu domů, jsem se jí nezmínila. Bála jsem se, že by mě předešla. A pak.......... Tishu jsem od té doby už neviděla.

Zaslechnu výrazný zvuk motoru. Zamračím se. Že by...

Auto, které zastaví před domem, je naprosto........ nápadné! A ještě nápadnější je jeho řidič.

Prohlížím si ho pozorně zpoza závěsu. "Ho nebo ji?" znejistím. Vypadá jak travestita. Pravda, stylový, ale i tak je........ zvláštní!

Sleduje dům a jeho okolí stejně pozorně, jako já sleduju jeho. Rychle si přicuchám vlasy a projedu případné stíny řasenky pod očima.

Než se stihnu dopravit ke dveřím, slyším ho už uvnitř. Zavolá do prázdné haly pozdrav. Francouzsky!

Zarazím se v salonu. "Francouz?!"

Přejdu ke dveřím, které byly otevřené. Seduju ho, jak nakukuje do jednotlivých místností, jejichž dveře vedou do haly. "No pardon?!" Nedostatek základní slušnosti mě rozladí.

Konečně zamíří do salonu. Rozpačitě zacouvám a nechá ho projít. Osloví mě, až když dosedne na sedačku.

Měla bych být aktivnější! Měla jsem ho provést po domě, převzít iniciativu, ale tohle všechno je tak.......

Poslušně dosednu do křesla. Ani mě nenapadlo protestovat. Je zvláštní být tu s jiným... upírem. Je upír, cítím to z něj. Je to jeho pach, slabý závan čehosi. Není to nepříjemné, ale nevoní tak jako Gerald. Nikdo nevoněl tak jako Gerald...

Ošiju se. Teď se potřebuju soustředit na přítomnost! Tady a teď!

"Můj problém? Jaký mám problém?! Ještě před týdnem jsem žádný problém neměla!" zavrčím v duchu nad jeho úvodem. Můj výraz se nepatrně změní. Tohle jeho "označení" mi připomene, že problém mám! A jestli ho chci vyřešit, musím se sebrat a převzít iniciativu!

Narovnám se v zádech. Obvykle bych asi začala nějakými úvodním frázemi o cestě sem a o počasí, ale je vidět, že Julien je muž činu. Jde rovnou k věci.

Už se nadechuju, když mi přistane v rukou obálka. Nejistě si přeměřím Juliena, ale otevřu ji. Sleduju Geraldovy věci a do očí se mi hrnou slzy. Kousnu se do rtu, aby mi bolest pomohla vzpamatovat se. "Seber se! To je jeho taktika! Chce tě rozhodit!!!" mé vědomí se odmítá poddat.

Párkrát zamrkám, oči stále sklopené k obálce, ale je to jen chvilka, než získám rozvahu zpět. Na tohle budu myslet později.

Narovnám se v zádech a podívám se přímo na Juliena. Smutek na mě vidět bude, to ano, ale snažím se, aby ve mně nemohl číst jak v otevřené knize.

"Těší mě." pronesu a rozvaha se mi pomalu vrací. Snad mu tím chci připomenout jeho hrubé nedostatky v etiketě.

"Neprovedla jsem nic. Nebo o tom aspoň nevím. Zjevně něco provedl můj...... stvořitel." použiju neochotně odborný pojem. Milenec, partner, láska by v tuto chvíli znělo nevhodně.

"Ráda bych věděla, co se mu stalo..."

Ne, nehodlám dát svou kůži lacino. A měl by si uvědomit, že JÁ jsem tu doma, ne on!
 
  Julien   Postava není přítomna 20.4.2020, 13:49:36
Netrpělivě vyčkáváš příchod tvého nového opatrovníka. Začíná být už šero, když k tobě dolehne zvláštní zvuk. Zvuk motoru luxusního auta. Před tvým domovem zaparkuje červené Lamborghini s tmavými skly. Je ti jasné, že tohle auto tu bude jako pěst na oko. To ale ještě nemáš tušení, kdo z auta vystoupí.



Z auta se vynoří vysoký muž s dlouhými téměř bílými vlasy svázanými do culíku. Oblečený do červené kůže, kabát mu sahá až skoro k lýtkům. Nějakou chvilku si prohlíží okolí před tvým domem a pak se vydá ke dveřím. Jeho pohyby jsou ladné. Blíží se k tvému domu pomalu, jako kdyby byl na lovu. Nečeká ani, až mu otevřeš dveře a prostě vstoupí.
“Bonsoir Olivie.“ Vejde dovnitř a zdraví tě, aniž by tě ještě vůbec spatřil. A ty máš hned jasno. Není to Ital ale Francouz a podle jeho gest, sladkého hlasu, ladné chůze, oblečení a stavby těla ti je jasné, že musí být gay.

Mluví k tobě dál, aniž by čekal na nějakou tvou reakci nebo spolupráci.
“Jsem Julien.“ Nečeká ani na pozvání a začne se procházet po domě. Vše sleduje se zájmem. A je ti jasné, že hodnotí a posuzuje tě podle toho.
“Mohlo to být horší.“ Povzdechne si pro sebe, ale ty ho perfektně slyšíš.

Posadí se na pohovku a poprvé se otočí k tobě a věnuje ti pozornost.
“Rád tě poznávám. Posaď se prosím. Musíme si promluvit.“ Kývne ti rukou ke křeslu a čeká. Pozoruje tě uhrančivým pohledem, který tě nenechává na pochybám, že od tebe opravdu očekává, že ho poslechneš.
“Jsem zde, abych na tebe dohlédl. Ale nedostal jsem k tvému problému více informací. Takže doufám, že mi s tím pomůžeš. Proč jsem tady?“ Vyzvídá na tobě Julien a se zájmem si tě prohlíží.
“Provedla jsi něco? Potřebuješ s něčím pomoct? Prozradila ses okolí? Někdo tě stíhá?“ Vychrlí na tebe spoustu dotazů a čeká, s čím ti tu vlastně má pomoci.
“Začni prosím od začátku. O tobě, o tomhle domě, místě. Zkrátka mi vyprávěj tvůj příběh.“ Vybídne tě mile a posadí se pohodlněji. V tu chvíli se ale opět narovná a vytáhne něco z kabátu.
“Abych nezapomněl. Tohle ti mám prý předat.“ Podává ti obálku. Když ji otevřeš, nacházíš v tom Geraldovi osobní věci, které měl naposledy u sebe, včetně mobilu.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 19.4.2020, 21:42:26
"Uffffff......" vydechnu hlasitě, když telefon ztichne.

Kolena mi podklesnou a sesunu se do křesla. Geraldova oblíbeného ušáku.

"Jedna nula!" zamumlám pro sebe. Snad potřebuju slyšet vlastní hlas. Vědět, že se mi to nezdálo a vážně jsem to ustála. Aspoň pro tenhle moment.

Nepotřebuju spát, ale popravdě se cítím zoufale utahaná. V hlavě mi to bzučí a mám pocit, že běžím závod s časem. Jen netuším, co je v cíli.

"Fajn, takže opatrovník dorazí za dva dny. Bylo by asi taktické tvářit se, že je vítán. Malá, zvědavá holka. Tahle póza už mě vysekala ze spousty průšvihů."

Rozhlédnu se po bytě. Můj pokojík vždycky vypadal jak po výbuchu, ale Gerald mě změnil i v tomhle. Nesnášel nepořádek a musel mít věci na svém místě. Vždycky mi říkal, že pořádek v okolí pomáhá udržet pořádek v hlavě. Gerald.......

Setřu protivnou slzu a vysoukám se zpátky na nohy.

Následující dva dny a dvě noci utečou jak voda. Připravím hostinský pokoj v podkroví, dostatek krevních konzerv, které přendám z mrazáku ve sklepě do lednice a taky trochu poklidím.

Tohle všechno je ale vedlejší. Jen se zaměstnávám. Hlava mezitím prochází všechny informace, které jsem dokázala najít ke svým poznámkám v zápisníku. Jsem o něco chytřejší, ale nemůžu si být jistá, co z toho je pravda a co je jen výmysl nějaké rozervané romantické duše.

Napadlo mě zkusit přivolat nějakého upíra z okolí podle návodu, který jsem objevila. Pak mi ale došlo, že jeden cizí upír v domě bude stačit. A zbytečně by mi to zkomplikovalo situaci. Jeden nikdy neví, co se potuluje tam venku.

Začíná svítat. "Dnes má dorazit. Kdo to bude? Muž nebo žena? Mladý? Starý? Odkud? Angličan nebo někdo od nich, z Itálie? Asi k nim bude hodně loajální, když ho vyšlou jako svého zástupce. Musím si dávat pozor na jazyk......"
 
  Netopýr (PJ)   Postava není přítomna 18.4.2020, 22:26:12
Začneš se zajímat, kde sebrali informace o tobě. Máš pocit, že se Aro při odpovědi vítězoslavně usmívá.
“Byla byste velice překvapená tím, co všechno víme.“ Cítíš, že ve větě záměrně chybí spojení „o vás“.

Galantně se vyhneš odpovědi na jeho nabídku a na druhé straně je chvilku ticho.
“Vidím, že volíte slova velice pečlivě.“ Zdá se, že Aro přemýšlí nad tím, jak se vzhledem k tvé odpovědi zachovat.
“Tak tedy dobrá. Čekejte opatrovníka do dvou dnů. Ten vám vysvětlí výhody a konečně uvede do našeho světa.“ Stále z toho čiší nespokojenost s tím, jak Gerald odflákl tvoji „výchovu“.
“Opatrovník nás pak bude informovat, až si bude jist, že jste připravená nám dát odpověď.“ Evidentně jsi porušila běžně zavedený postup. A přesto tón v Arově hlasu ti jasně naznačuje, že i tak to proběhne podle jejich pravidel.
“Bylo mi ctí s vámi mluvit. A doufám, že až budete vědět vše, co potřebujete, přidáte se k nám. Brzy na viděnou, sečno Olivie.“ Telefon ztichne a ty máš teď před sebou dva dny, aby ses připravila na opatrovníka. A hlavně mu připravila pokoj, ve vašem domě.
 
  Olivia Wilson   Postava není přítomna 16.4.2020, 21:34:25
Tisknu mobil k uchu a moc se snažím, aby se mi nechvěl hlas. Čekám toho chlapíka jako minule, ale tohle není on...

Hlas na druhé straně je sebevědomý. Mluví pomalou angličtinou. Jako by se snažil vybrat ta správná slova. Nemluví jako ze Shakespearovy hry, jeho slovník je soudobý, ale jeho vážný tón by se tam hodil.

Mluví blahosklonně a na první dobrou i velkoryse. "Proč by si mě tady vydržovali, aniž by z toho něco měli? Je to zlatá klec?" bleskne mi hlavou.

"Jak... jak můžete vědět, co mi Gerald řekl?" zamumlám. Nedává to smysl. Přece nejel do Itálie, aby jim vykládal o mně? Nebo jo?! To je prostě blbost!

Opatrovník. To slovo zní zvláštně... cize. Jako guvernantka. Naskočí mi husina. Je v tom něco zlověstného.

I když jsem si myslela, že jsem připravená, Arovi se povedlo mě dokonale vykolejit. A nedalo mu to ani moc práce.

Na poslední chvíli se rozhodnu pro úhybný manévr.

"Je to od vás....... velkorysé. Předpokkládám, že mi ten "opatrovník" dokáže všechny ty výhody představit a vysvětlit...?" nechám viset otázku ve vzduchu. "Věřím, že by ode mě nebylo... nezdvořilé dát vám svou odpověď, až plně pochopím, co mé rozhodnutí obnáší...?" další návodná otázka. Ale až teď mi došlo, že vlastně vůbec netuším, co to znamená "přidat se k nim".

Vím, jakou moc nade mnou měl Gerald, který mě stvořil. Nevynucoval si svou vůl často, ale párkrát ji na mě použil. Nedokázala jsem odmítnou, jít proti. A možná se by se to samé stalo, kdybych se přidala do klanu Volturi. Pak bych jen těžko dokázala zjistit, co se přesně stalo a........ pomstít se!

Napnutá jak struna se snažím skrýt svou nervozitu. Jaká bude jeho odpověď?
 
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2] 
www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2020 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.