abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Dětský tábor ::
družina
stránkovat po:  
 
Kývnu na všechny děti co začnou slézat. ,,K tomu žebříku vůbec nelezte! Někdo z vás spadne, nebo stáhne toho druhého dolů a něco si uděláte." Protočím oči v sloup a obrátím se zpět ke Kamče. ,,Z výšek aha.. Tak jo tak tady seď. Zkus to po chvíli rozchodit." Řeknu a v hlavě si poznamenám. ,,S Bárou - Dobře tedy." Povzdechnu si. ,,To je zase situace tohlencto.."

Pak se otočím k Honzovi a pozvednu obočí. ,,Takže ty nevíš proč se vzteká jo? Obořím se na něj. ,,Proč jsi mi to neřekl rovnou? Stejně bych se to dozvěděla dřív nebo později." To bylo po třetí co mi dneska lhal do očí a už jsem měla sto chutí ho vlastnoručně dotáhnout nahoru na rozhlednu a hodit ho z ní dolů. ,,Takže jsi se rozhodl slézt dolů po rozhledně - A nakonec si to slezl po žebříku? Proč.. Proč jsi nešel po schodech? Ježíšku na křížku vy jste experti to se musí nechat." Chvíli mi to trvá než mi dojde co Honza udělal. ,,Jsi v pořádku? Vypadáš, že jsi ale ptám se kvůli tvému - Lezeckému výkonu."

Byla jsem viditelně, dopálená, unavená, zmatená a bylo vidět, že se zoufale snažím pochopit logiku téhle nelogické situace. Do toho všeho z ničeho nic vtrhne Denisa s Bárou. Já se jen zoufale otočím. ,,Já bych docela ráda věděla co všechno se stalo." Řeknu naprosto ztracená. ,,Co se plánů týče - Zavolám Hlavasovi jak na tom jsme a kdyžtak něco vymyslím - Ale pro rány boží.. Jak se tohle vůbec.. Já to nechápu."

Už se hrnu k Báře - Z pohybů září všechny emoce, kterými jsem si právě procházela a to bylo celkem široké spektrum. ,,Ty jsi v pohodě? Potřebuješ napít nebo něco?"

Bára Přívratská
15.11.2019
22:31:14
Dolů se šourám jak zpráskanej pes. Snažila jsem se Denise vysmeknout a seběhnout jako že nic, ale drží pevně. Jsem jak trestanec.

Všimnu si, že je nás tu najednou víc. Zahlídnu i Gábinu. "No super! Vážně super!" funím v duchu. Už to nemohlo bejt lepší.

Kousek od schodů sedí Honza. A u něj obě gazely. Jedna z nich vypadá podobně bledě jak já. "Že by ho viděla zespodu a lekla se taky?!" Malá jiskřička naděje, že nejsem jediná hysterická kráva široko daleko....

"Já si půjdu sednout támhle..." zkusím se chabě vykroutit z Denisina sevření, ale neprojde mi to. Není úniku. Na starost mě dostane Honza. "Vtipný..." ušklíbnu se v duchu, pohled zabořený do země.

Nechám se složit do jehličí. Ještě mě trochu bolí hlava a mám nejistej žaludek, ale jinak už je mi už skoro dobře.

Jedna z gazel projeví zájem. Vlastně mě to trochu překvapí. Nabídne mi verzi se strachem z výšek a já trošku pookřeju. "To by mohlo vyjít..."

Slabě se pousměju a kývnu. "Jo. Tak nějak..."

Ale to už se nejistě pustí do hovoru Honza. Střelím po něm zuřivým pohledem. "No snad to nehodlá rozpatlávat?!?!"

Podívám se na něj a nepatrně zavrtím hlavou. Vypadá to spíš, jako bych si jen chtěla pohodit pramen vlasů z čela, ale ten výmluvný pohled, který mu věnuju, snad pochopí.

"Skočit? Proč bys skákal?" odceknu a snažím se u toho vypadat dost znuděně.

Rychle se podívám zpátky na gazelu. Tuším, že se jmenuje Kamila. "Jo, taky nemusím vejšky." pokývám. "Asi jsem neměla lízt nahoru."

Stočím pohled úkosem na Honzu. Tentokrát je v něm úpěnlivá prosba. Vážně to teď nechci rozmazávat. Nechci bejt hned na začátku tábora za vyšilující pipku.

Jan Orava
15.11.2019
20:51:07
Gábina je jako velká voda. Je tady pár vteřin a už jí je slyšet široko daleko. Ty bys mohla vzít brigádu na parníku. Prý mají porouchanou lodní sirénu. Říkám si v duchu. Jen v duchu, protože říct jí to do očí, byl by z toho řev.

Řeší se proč je Kamče špatně. Proč jsem bledej já, nikoho nezajímá. Gábina pak začne se svou teorií o tom, kdo lezl po žebříku. Zakloním hlavu a upřu oči do korun stromů. Je to pěknej pohled. Vlastně skoro každej pohled je lepší než v tuhle chvíli na Gábinu. Posledních pár minut mi totálně pokazilo náladu.

Gábina se samozřejmě shání po viníkovi. Z jejích slov usoudím, že si myslí, že za to může Bára. Přemýšlím, jak se z toho vykecat. Pak si všimnu, že na mě zvědavě čumí minimálně půlka tábora. Kodex cti se ozve.
“Ne. To jsem byl já. Chvíli jsem zvažoval skok do támhletoho smrku. Ale pak jsem si všiml toho žebříku.“ Řeknu zcela vážně a vynechám Bářin histerický záchvat.

Ta se v tu chvíli dotkne pevné země. Denisa nemá vůbec dobrou náladu. To je vidět na první pohled. Před jejím pohledem ale neuhnu. Když mi přikáže, abych se postaral o Báru, přikývnu. Jasný šéfko. A jsem v cajku, kdyby Tě to náhodou zajímalo.

Přisednu k Báře. Nějak najednou nevím jak začít. Z jedný strany se přišourá Kamča s otázkou, z druhé jde nějaký kluk. Rukou mu naznačím, aby vycouval. Poslechne. Asi jsem tu vybudoval respekt. A nebo pověst všehoschopnýho cvoka.

“Jsi v pohodě?“ Začnu neobratně. “Ty sis fakt myslela, že chci skočit? Neboj. Z tohohle světa se mi nechce.“Snažím se, aby to znělo klidně a v pohodě. I když mě samotném do smíchu moc není.

Praktikant Denisa (PJ)
14.11.2019
21:23:16
Denisa ještě chvilku pozoruje Báru a ta když se postaví, vypadá, že cestu dolu zvládne.
“Dobře. Nemusíme spěchat.“ Podepře Báru z jedné strany a společně scházejí schody dolů. Dole na ně všichni čekají.

Tam Kamča odmění Honzu za jeho pitomou poznámku o výšce ušklíbnutím.
“No nevím, ty vypadáš úplně stejně jako já. Tak ti to taky asi moc nesedlo.“ Rýpne si do něj. Evidentně ji tím trochu naštval.

Děcka Gábininým příchodem přicházejí o veškerou zábavu. S brbláním ale poslechnou a přestanou lézt na žebřík. Mumlají něco o tom, že je Denisa nahoře na rozhledně. Než tam ale Gábina vyrazí, všimne si Kamči. Ta na ni pohlédne s výrazem díků.
“Je mi už dobře. Jo, to piju. Udělalo se mi blbě z výšek.“ A mrkne po Honzovi. Do hovoru jim skočí Ema.
“S Bárou.. se jmenuje, myslím.“

Když chce Gábina vědět, co se nahoře stalo, všichni kouknou po Honzovi a čekají, jak se z toho vykecá. Ani jeden z táborníků to Gábině nechce popisovat. Po pár minutách se u vchodu objeví Bára i s Denisou. Denisa mrkne na Gábinu.
“To je první den a mám už toho dost!“ Denisa pomůže, když tak Báru dovést k lavičce.
“Už je to lepší?“ Ujišťuje se a koukne naštvaně po Honzovi.
“Postarej se o ni!“ Sama sebou potom plácne na zem do stínu.
“Myslím, že s nimi dneska už nikam nejdu. Stačilo mi to! Nějaký náhradní plán?“ Otočí se na Gábinu.

K Báře se přišourá Kamča.
“Co se stalo? Nevypadáš dobře.“ Zhodnotí její barvu.
“Taky nemáš ráda výšky?“ Zajímá se.
Jakmile dorazím a zjistím, že tu není žádný dohled na děti docela mě to zaskočí a taky dopálí. ,,Všichni sem teď hned! Kde je váš dozor?!" Rozhlédnu se po nich a podívám se na ty na žebříku. namířím na ně prstem. ,,Okamžitě dolů! Na to nemáte co lézt! Pojďte sem nebo si sedněte do stínu ale nelezte na ten žebřík!" Snažím se všechno urovnat do pořádku když už tady nikdo jiný teda není.

,,S jakou holkou?" Zamrkám na Emu a pak upře svůj pohled na Kamču a pozvednu obočí jak vyrazím směrem k ní. Jsi v pořádku? Vypadáš hodně bledě." Řeknu a prohlédnu si ji. ,,Piješ dost? není ti příliš velké horko nebo něco takového?" Ujišťuji se a zároveň zjišťuji proč vypadá tak špatně.

Pak hlavu pootočím k Honzovi. ,,Byl jsi nahoře taky? Protože já vím na jistotu, že se nevzteká jen tak." Řeknu a mírně se zamračím. ,,Někdo prý začal sešplhávat dolů po rozhledně. Předpokládám, že to je holčina se kterou je nahoře?" Pozvednu obočí a v hlase mám celkem dost nejistoty a skepticismu.

Jan Orava
10.11.2019
17:10:19
Protočím oči, když mi Kamča vysvětlí důvod svého stavu. “Proboha... Je to sotva patnáct metrů. Dvacet maximálně.“ Zafuním a ani si nechci domýšlet, jak to asi vypadá nahoře. Si nebudu muset ani vybalovat kufr.

Chviličku na to dorazí zbytek táborníků v čele se zpocenou Gábinou. A hned se samozřejmě shání po tom, co se stalo. Zatvářím se jako zosobněná nevinnost. “Je nahoře.“ Ukážu na rozhlednu. “Děsně se vzteká. Nevím proč. Možná to bude tím horkem.“ Vysvětluju a do hlasu se mi vkrade dobře hraná starost.

Pak se rozhlédnu kudy budu zdrhat až Denisa sleze dolů.

Bára Přívratská
10.11.2019
9:30:34
"Né, už je to dobrý. Já to...zvládnu." ještě trochu mumlám, ale barva se mi rychle vrací do tváří. Ze sněhově bílé už jsou matně růžové.

Škrábu se na nohy a mozek mi neúprosně přehrává, co se tu právě stalo. "Tohle se vážně nepovedlo!!!" Dolů se mi najednou vůbec nechce. Asi jsem zahrála dost slušnou hysterku!

Neochotně se vyšplhám až do stoje a abych získala trošku času, ochotně se napiju z lahve, kterou mi vnucuje Denisa. Pak už mi nezbyde nic jiného, než v jejím doprovodu zamířit ke schodišti. Trvám ale na tom, že půjdu sama.

Praktikant Denisa (PJ)
9.11.2019
23:31:24
Gábina¨

Děcka poslouchají Gábinu, jak vysvětluje pravidla hry. Jakmile hru pochopí, objeví se u nich nadšení. Až na Janu, tu najednou opět začal bolet kotník a tak zasypala Gábinu plno výmluvami, proč nemůže hrát. Ostatní se však plně ponořili do hry. Běhali a halekali na celé okolí. První kolo vyhrál Martin díky své fyzičce a rychlosti. Když Gábině zazvoní telefon, uslyší od dětí nesouhlasné mumlání. Když jim potom Gábina hru ukončí, brblají o to víc. Ale všichni se zvednou a vyrazí společně za ostatními. I Jana, které se kotník opět zázrakem uzdravil.

Mezitím na rozhledně

Denisa netrpělivě pozoruje Báru a snaží se zpozorovat jakoukoli změnu jejího stavu.
“To chce proplesknout a bude hned při smyslech.“ Poradí Denise chlap, který zatím z rozhledny neodešel.
“Ne díky.“ Odsekne mu Denisa a její výraz mluví jasně.
“Ať to ani nezkouší.“ Denise to přijde jako věčnost a už má o Báru strach, když se Bára nakonec pohne.
“No hurá.“ Zaraduje se, jenže Bára začne něco plácat. Denise chvilku trvá, než jí dojde, že je to angličtina. Pak ale Bára začne i po našem.
“Pomalu! Vážně je ti dobře? Nechceš si ještě chvilku poležet? Na, tady máš vodu, napij se. Už je to fakt lepší?“ Cpe Báře vodu do ruky a z blízka si ji prohlíží.
“Jakmile se na to budeš cítit, sejdeme spolu pomalu dolů.“ Oznámí ji.

Bára se zajímá o Honzu a s Denisou to malinko škubne. Celou dobu se věnovala Báře a tak ani neví, zda Honza slezl dolů vcelku.
“Jasně, nic se mu nestalo.“ Odpoví Denisa s hraným klidem a nenápadně se vrhne k oknu, aby se podívala, co se vlastně děje tam dole. Tam je klid. Chvilku ji trvá, než najde Honzu s holkami ve stínu.
“Jo, nic mu není. Živ a zdráv.“ Pronese Denisa a Bára z toho může mít dojem, že jakmile Denisa sejde dolů, může se Honzův stav rychle změnit.
“Slezl dolu po žebříku.“ Informuje ještě Báru.
“Tak, připravena sejít schody? Nebo potřebuješ ještě chvilku? Víš co, nejdřív se zkus postavit a jestli to bude v pohodě, můžeme jít.“ Navrhne praktikantka a čeká, co Bára na to.

Pod rozhlednou se to hemží mládeží. Když Honza vysvětlí, co se mu nahoře stalo, Kamča na něj chápavě kývne.
“Ani se ti nedivím. Ta výška… Když jsem tě tam viděla…“ Zavře na chvilku oči. Vypadá to, že to s ní sekne a tak jí Honza pomůže do stínu. I když to není úplně potřeba, Kamča to neodmítne. Cukne sebou, jakmile ucítí vodu na krku.
“Co to?“ Vyhrkne, ale když vidí, jak ji Honza cpe vodu přímo před nos, nemůže se na něj zlobit.
“Díky… Ale to není potřeba. Mě není vedro…“ Oznámí klidně.
“Já jen nesnáším výšky…“ Vysvětlí svůj bledý výraz, když viděla Honzu tam nahoře.

Zase spolu

Už to bude několik minut a Denisa se stále z rozhledny nevynořila. Za to se s ostatními dětmi přiřítí Gábina. Ta si může všimnout, že Denisa dole nikde není, mládeži jsou tam sami, bez dozoru. Někteří posedávají ve stínu, jiní běhají kolem rozhledny a někteří jedinci lezou na žebřík od rozhledny. Vypadají většinou v pořádku, až na výjimky, třeba Kamila je celá bledá. Ani Honza nemá nejzdravější barvu.
“Je ještě nahoře.“ Odpoví Ema Gábině a mávne směrem k rozhledně.
“I s tou holkou.“ Uvědomí si.
“Nějak jim to trvá.“

Bára Přívratská
9.11.2019
22:40:08
Pomalu zamrkám a snažím se zaostřit. V krku mám sucho a rychle si uvědomím, že ležím s nohama nahoře.

Instinktivně stáhnu nohy k tělu a snažím se vyškrábat na lokty. Vzadu na krku mě chladí mokré vlasy.

"I'm..... I'm fine. Really... I just did't mean... Oh my..." mumlám. Ještě pár okamžiků mi trvá, než mi plně dojde, kde že to jsem. Civím na Denisu a snažím se porovnat si kostičky rozházené v hlavě.

"Já... aha... dobrý, už je to dobrý." trefím se konečně do správý řeči a vysoukám se do sedě. Přejedu si rukou přes obličej. "Omlouvám se. Asi to vedro nebo tak..." zní to dost nepřesvědčivě.

"Honza?!" vyhrknu najednou a vytřeštím oči na Denisu. "Je v pořádku?!"

Hlava se už přeci jen trochu vzpamatovala. "Jasně, že musí bejt. Kdyby nebyl, řešej jeho a ne mě. Navíc on přece nechtěl skočit. Že nechtěl?!" Visím Denise na rtech a přijde mi to jako věčnost, než se nadechne, odlepí rty, vypustí vzduch přes hlasivky..........

Jan Orava
9.11.2019
22:01:26
Nahoře je ale klid. Nikdo za mnou nekouká a ani nelétají zlé pohledy či nadávky. Překvapí mě to. Třeba mě viděla, že jsem na žebříku a v cajku. Děcka lezou dolů. Fázi, že jsem chtěl být dole první mi sice vyšla, ale nějak nemám náladu koukat jak holkám na schodech poskakují stádečka.

Zamířím si to na lavičku za Kamčou a Emou. Kamča nevypadá moc zdravě. Já asi taky ne. Ale záchvat je už pryč a barva se mi určitě rychle vrací. “Udělalo se mi nahoře zle a ve dveřích stál nějakej uřvanej dědek co se nechtěl hnout. Pak to tam někdo urval. Smrad, pot, mega rádoby voňavek...prostě jsem málem hodil šavli a musel rychle pryč.“ Pokrčím rameny.

Pomůžu Kamče do stínu, protože to sluníčko je fakt vražedné. Shodím ze zad batoh a vytáhnu z něj lahev s vodou. Je příjemně studená. Termovak funguje bezvadně. Naleju jí trochu vody na krk. Čůrky vody jí tečou po zádech. “Opláchni si obličej. A napij se.“ Vyzvu jí po té, co jí málem naleju vodu na tělo i zepředu. Miss mokré tričko si dáme později.

Úpal nebo úžeh? Nebo obojí. To to začíná.

Praktikant Denisa (PJ)
9.11.2019
20:09:00
Když se k odpovědnosti za vyvolání šiškové války přihlásí Honza, Denisa jen protočí oči.
“No skvělý.“
------

Když Denisa vidí, že Honza se nemíní vracet dovnitř a zmizí ji z dohledu, rozeběhne se k oknu, kde stojí Bára.
“Do prdele.“ Ujede jí. Nakloní se rychle z okna a naštěstí vidí, že Honza si vybral k cestě dolů žebřík. Viditelně se Denise uleví, za to Báře ne. Ta se sesune k zemi.
"Báro, co je ti? Jsi v pořádku?“ Denisa si k Báře klekne. Ta ji však nevnímá. Denisa vyloví z tašky flašku s vodou. Namočí Báře krk zezadu. Položí ji na zem a zvedne ji nohy, které opře o stěnu. S tím jí pomůže chlap, kterého to zcela probere. Denisa čeká, zda to zabere. Neustále na Báru mluví.
"Báro, slyšíš mě?" Mluví k ní pomalu a klidně.

Honza sleze a za chvíli se z rozhledny vyřítí zbytek dětí. Zírají překvapeně na Honzu, když je dole první. Ten může slyšet obdivné vzdychání.
“Co tě to napadlo?“ Vyzvídá na něm Ema a jde si sednout ke Kamče, která je bledší a bledší. Ta leží na lavičce, nohy skrčené a zhluboka dýchá.
Mírně na hospodského kývnu a čekám - Moc dobře jsem věděla, že to je špatně a rozhodně tohlencto jen tak neuznám. Takže si v klidu počkám až se vrátí na přizná, že se mýlím. Když se tak stane tak jen kývnu. ,,To je v pořádku. jsem jen ráda, že jsme na to přišli." Rychle projedu pohledem účet zda to odpovídá a pak předám shromážděnou sumu peněz. ,,A tady je vše co vám dlužíme. Děkujeme za všechno." Přikývnu a vstanu. ,,Pryč. Už tady nechci být."

Pokud ještě něco vzejde tak to rychle vyřeším a pak odkráčím s dětmi pryč od hospody než se zastavím a vyslechnu si je s protočením očí. ,,Aha tak neslyšeli hádám. Nic stěhovat nebudeme nebojte se. Je to hra. Určíme si mety na kterých budete stát, každé kolo jednu uberu a pak zakřičím 'Škatule, škatule hejbejte se'. A v ten moment se všichni rozeběhnou a musí změnit místo - A ten kdo si místo nenajde včas vypadne ze hry." Snažím se to vysvětlit co nejlépe, ačkoliv jsem překvapená, že hru neznají.

,,Na hřiště by jsme mohli jít jen nevím jestli to nějaké je. Do krámu si budete moct dojít později - přece nevyhodíte peníze hnedka první den. A zatím se nemáme kde koupat." Snažím se je odbít. ,,Pojďme nejdřív zkusit to hru ju? Ať se trochu rozhejbete. Seděli jste v autobuse celou dobu."

Vyrovnala jsem meta za pomocí kamenů na stráni a každé dítě přiřadila na jednu. ,,Tak jo - Pamatujte můžete stát jen u těch kamenů. Každé kolo jeden seberu a ten kdo si nezvládne najít místo vypadne." Rozhlédnu se a když uvidím, že všichni jsou na místě tak seberu kámen za Davidem. ,,Škatule, škatule hejbejte se!" Tlesknu rukama.

V momentě kdy se dohraje první kolo už se chystám připravit na druhů když mi v ten moment zazvoní telefon. ,,Počkat děcka. Tohle musím zvednout." Rychle přiložím telefon k uchu. ,,Y'ello?" Chvíli poslouchám a na mé tváři je nejdříve vidět zmatení a pak šok. ,,Počkat co?! Kdo sle - Deniso?!"Podívám se na telefon a povzdechnu jelikož zavěsila. ,,Děcka změna plánu! Skupina co šla s Denisou má nějaké problémy u rozhledny takže půjdeme za nima dobře? Je to naléhavé takže půjdeme rychle - Nebudeme utíkat a pokud někdo nebude stačit tak mi prosím řekněte ale spěcháme."

Vychrlím ze sebe a je poznat, že opravdu je to naléhavé. Začnu děti vést k rozhledně neběžím ale jdu relativně svižným krokem - Ne moc rychle jelikož vím, že by nestíhali. Nakonec se k rozhledně dostaneme ačkoliv jsme po cestě museli ještě trochu zpomalit kvůli těm nejmladším a já se rychle rozeběhnu za dětma když je vidím. ,,Co se stalo děcka?! Kde je Denisa?!" Zamračím se. Denisa mě pravděpodobně může ze zdola slyšet jak se zmateně a zamračeně rozhlížím. ,,Jste všichni v pořádku?!"

Bára Přívratská
9.11.2019
13:02:26
Honza se mi vyškubne. Ještě jednou po něm hrábnu, ale už je mimo můj dosah. Vykloním se z okna a sleduju ho, oči vytřeštěné. "Honzo..." pípnu ještě, ale z krku nevyjde ani hláska. To už mi mizí z dohledu kdesi hluboko pod rozhlednou.

Najednou se mi udělá hrozně šoufl. Příšerně. Stromy kolem se začnou motat. Křečovitě sevřu dřevěný rám. Jsem si jistá, že omdlím. Stalo se mi to jen jednou, ale to hučení v uších, rozmlžený vidění...

Už to nestihnu domyslet a zvolna se sesouvám podél stěny až k zemi. Zůstanu zkroucená v polosedě, hlavu skloněnou na hrudi, oči zavřené...

Jan Orava
9.11.2019
0:03:19
Šiškovaná propukne naplno a až na některé výjimky, třeba Báru, baví všechny. Šišky létají vzduchem a taky jich pár schytám. Ale o tom to přeci je. Denisa se nás snaží zklidnit. Pošlu jí jednu přesně na zadek. U kluků, kteří to viděli jsem odměněn jásotem. Skromně se k tomu nehlásím. Přesný zásah však odsoudí šiškovanou k zániku. Denisa se rozčílí a chce vědět, kdo to celé spustil. Děcka reptají, ale poslušně odhazují šišky. Tiše si povzdechnu a zavrtím hlavou. To nám to začíná. Žádná legrace. Promotám se mezi lidmi a zastavím se před Denisou. “Já. Samozřejmě. Snad jsi nečekala někoho jiného?“ Řeknu naoko dotčeně.

...
Nasaju do plic horký vzduch. Prostor. To je to, oč tu běží. Slyším křik Báry. Nevypadala jako histerka. Vzápětí mě někdo chytí za nohy a do kůže se mi zaryjí nehty. Nečekaná bolest mě natolik překvapí, že se na okamžik pustím a zavrávorám. Naštěstí se zase hned chytnu a kouknu, kdo mě to drží. “Pusť mě Baru! Nebo sletím.“ To, že to nemusí vyznít jako varování, ale jako výhrůžka, mě ani nenapadne.

Dole je taky veselo. Deni na mě řve, Kamče je zle a Deni najednou neví, kam dřív. Nakonec to řeší telefonátem a žene se nahoru.
Nálada houstne. Řev sílí a mám pocit , že lidí na tom malým plácku přibývá. Rozhodně se jich dost cpe do míst, kam bych se měl vrátit. Na okamžik ztuhnu hrůzou. Tak to ne. To ne. Tam nikdy. Rozumíte?! Nikdy!!! Vytrhnu se Báře i za cenu bolesti a pár krvavých šrámů od jejích drápků. Doufám jen, že její nehty vydrží a povolí kůže.

Ustoupím kousek stranou. Za sebou mám tak uzavřenou část a hrůza z prožitého šoku mi zatemňuje mysl. Zhluboka dýchám. Adrenalin bojuje se strachem a rychle se dostává navrch.
Denin hlas zní stejně přísně jako vyděšeně. Na okamžik zaváhám. Ale jen na okamžik. Pohledem změřím vzdálenost k nejbližšímu smrku. Jsou to tak tři metry. Dopadl bych někam sem. Tipuju místo a prohlížím si ho. Upřímně, nic moc. Hromada ostrých kousků větviček. Minimálně jediný bych se určitě chytil a poranil si ruku. Což by znamenalo okamžitý odchod z tábora a léčení. Ovšem jen v případě, že bych se udržel. Nekontrolovaný pád skrz větve a dopad na kořeny by asi bolel. Nebo spíš nebolel.

Koutkem oka se podívám na žebřík. Je pevný. Dobře zajištěný. Zoufale se zadívám na Denisu a Báru. “Odpusť.“ Šeptnu.

A skočím.

V letu se otočím a chytím třetí šprusli. Nohy pomohou. Sjedu dolů po žebříku jako blesk. Ruce malinko pálí, ale není to nijak zlé. Jen trochu červená kůže. Dole odstoupím několik kroků a pohled upírám nahoru. Z tohohle bude mega průser. Ale, proč tam toho dědka pouštěla?

Praktikant Denisa (PJ)
7.11.2019
16:57:11
Gábina vysvětlí hospodskému, že je jeho účet špatně. Ten na ni nevěřícně kouká a účet si vezme nasupeně k sobě.
“Ukažte. Jdu to zkontrolovat.“ Chvíli mu to trvá, než se vrátí. Jeho chování je najednou úplně jiné. Přišourá se ke Gábině jako zpráskaný pes.
“Moc se omlouvám. Chyba se stala na mé straně. Nějak se mi tam zkopírovalo jedno číslo. To se mi nestává. Je mi to opravdu moc líto.“ Omlouvá se, co mu síly stačí. Evidentně to byla opravdu chyba a ne pokus o okradení.
“To víte, často se tu někdo staví a snaží se ušetřit na účtu s plno výmluvami. Je mi to líto. Tady máte správný účet.“ Podá Gábině nový účet se správnými porcemi. Gábina si může všimnout, že dostala i menší slevu za tu nemilou situaci.

Táborníci se rozdělí a skupinka Gábiny na ní nechápavě zírá, když navrhne hru „škatule hejbejte se“.
“To budeme něco stěhovat?“ Zajímá se David.
“No tak na to zapomeňte.“ Oznámí Jana. Evidentně málo kdo tuhle hru zná. A na Gábinu všichni koukají nešťastně.
“A nemohli bychom dělat něco jiného?“ Škemrají.
“Třeba jít na hřiště…“
“Nebo do krámu?“ Další zase navrhne něco jiného.
“Nebo se koupat, je hrozný vedro.“ Překřikují se. Všichni zírají zvědavě na Gábinu a čekají, co teda bude. Po dvaceti minutách aktivity zazvoní Gábině telefon a v něm udýchaná Denisa, která prosí Gábinu o pomoc.

Druhá skupinka se baví šiškovou válkou. Jakmile kluk dostane od Honzy šiškou, otočí se a hledá toho, kdo ji po ni hodil. Nikoho sice neviděl, ale má už vytipováno. Když se to opakuje, vezme taky šišku a hodí ji po Báře. Šiška se však od Báry odrazí, aniž by ji pořádně zasáhla a trefí dalšího kluka. Denisa jen nešťastně pozoruje, co se to kolem ní děje. Když i ona dostane šiškou, rozkřikne se.
“Okamžitě všichni zahoďte ty šišky! Než si ublížíte. Kdo s tím začal?“ Vyzvídá a čeká, zda se něco dozví.

Dění na rozhledně začíná být dramatické. Honza stojí v okně a vypadá, že brzy skočí. V tom se ozve křik.
“Co to tam sakra děláš? Zbláznil ses! Koukej se vrátit zpátky.“ Nepochybně je to hlas Denisy, která vše pozoruje zezdola a zní hystericky. V oknech se objeví další chlapci a někteří se snaží Honzu napodobit.
“Ne, ať to nikdo z vás ani nezkouší. Jdu nahoru. A nepřejte si mě.“ Oznámí Denisa. A zbylí chlapci rychle zalezou. Kamča, když vidí Honzu, jak stojí na parapetu a tak vysoko, rychle zbledne.
“Je mi zle.“ Oznámí a Denisa stojí před problémem, jít se postarat o Honzu a ostatní nahoru, nebo tu zůstat s Kamčou, která vypadá, že to s ní brzy sekne. Rychle Denisa dochází k názoru, že rozdělit skupinu byla chyba. Také než vyběhne na rozhlednu, zavolá Gábině.
“Potřebuju tu pomoct. Jeden pitomec se rozhodl, že dolu z rozhledny sešplhá. Vezmi děti a přijďte za námi.“ Položí telefon a běží dál. Honza si mezitím může všimnout, že stromy jsou od rozhledny vzdálené asi tak tři metry. Má ale možnost dolu sešplhat po žebříku, který zřejmě slouží k opravě střechy. Než se ale rozhýbe, na noze mu visí Bára. Chlap seřván Bárou je úplně vyveden z míry Honzovým chováním a stojí jako tvrdé y. Netrvá to dlouho a nahoru se přiřítí Denisa. Sotva popadá dech.
“Všichni dolu!“ Zní přísně a málokdo by ji v této náladě chtěl odporovat. Chlap stále stojí a není schopen ničeho. Takže děti můžou kolem něj bez problémů projít. Denisa se otočí na Honzu.
“Koukej slézt!“

Bára Přívratská
6.11.2019
21:12:40
Pobaveně pokračím rameny. Ten film jsem asi neviděla. Ale podle Honzova pomstychtivýho výrazu to bude asi hodně inspirativní, pokud se odplaty bloncce týká. "Musím se pak podívat na IMDB. Třeba jsem to viděla, ale v angličtině to mělo jinej název."

"Aha, guláš..." trochu mě to překvapí. Ale nehodlám od toho couvat. Sáhnu do žebradla pro peněženku, ale Honza mě předběhne. Chvíli váhám, jestli bych se s ním neměla nějak porovnat. Čekal přece, že to bude ode mě. Ale pak se rozhodnu neřešit to.

Do šiškové války se nezapojuju, i když se potutelně směju a snažím se vyhýbat tak, abych to nezchytala. Ne, že bych měla něco proti takovýmu zpestření, ale na házení a kolektivní sporty jsem prostě dřevo! Jde mi dobře atletika. Ale zatím to nevypadá, že bysme měli někam prchat. Nechám tedy prozatím svý sportovní talenty dřímat.

Na rozhlednu se nehrnu. Mladší děcka to zvlánou za nás za všechny. Schody berou útokem a šplhají nahoru jako lasičky.

Čekám, až se schody trochu uvolní, a u toho zvědavě pozoruju Honzu, jak postává u paty schodiště a dívá se nahoru. Chvíli to vypadá, že čeká stejně jako já. Ale pak mi dojde, že jeho pohled daleko dýl zůstává na hokách, který mají sukně. Teda přesnějc řečeno na jejích zadcích. "To jako vážně?!?!"

Trochu se zamračím. "Jako jo, je to pako v pubertě, jako většina kluků v našem věku. Ale on vypadal, že už má tohle porovnaný." Za pohoršením se skrývá kapka lítosti. Jeho zatím vcelku poztivitně vykreslený profil v mé hlavě právě utrpěl šrám.

Na rozhlednu vyrazím až chvilku po něm. Nevědomky lehce zamračená.

Plošina nahoře je poměrně malá na tolik děcek. Vmačknu se k jednomu z oken na opačný straně, než zahlídnu Honzu. Chvíli koukám do stromů, ale pak mě to přestane bavit. Otočím se právě ve chvíli, když se nahoře objeví nějakej chlap a začne hulákat.

Ztuhnu a najdu pohledem v hloučku tři kluky, asi jedenáctiletý. Strkali se před chvílí v okně vedle mě, ale že by plivali dolů, to jsem si nevšimla. Je to ale vcelku jedno, protože napráskat je nehodlám. Ten chlap by jim jednu vrazil!

Zoufale se podívám Honzovým směrem. Je bledej jak stěna. "To se ho bojí?!" zarazím se. S jeho láskou k riziku bych čekala, že se bude drát do první linie. Jenže opak je pravdou. Začne couvat a během okamžiku se vyhoupne ven.

Prudce nasaju vzduch do plic a vytřeštím oči. Srdce se mi zastaví hrůzou a nemůžu se hnout.

"Becca..." blesne mi hlavou a najednou před očima nemám hrubý otvor v otesaném dřevě rozhledny, ale bílý rám vysokého okna, otevřeného dokořán. Na parapetu stojí Becca a tiše vzlyká. Dívá se dolů. Z třetího patra je to pěkná výška. Dívá se dolů a pak na mě. A já tam jen stojím, mám strašlivej strach a nevím, co mám dělat.

Přijde mi to jako věčnost, ale nakonec přerývaně vydechnu a zatlačím vzpomínku zpátky, hluboko do mozku. Pomalu se probírám z ochromujícího strachu, i když ve spáncích mi tepe, a snažím se rychle vymyslet, co teď.

Honza mi zmizí z očí. Vidím jen jeho nohy, zapřené v okně. Tělo mizí nad okrajem rámu.

Dělá se mi šoufl, ale silou vůle to potlačím. Zabodnu pohled do chlapa a zaječím: "Na co čekáte?! Zavolejte pomoc! Sežeňte někoho! Vy to nevidíte?!"

Sama se deru k oknu a očima propaluju Honzovy nohy. Nesnesla bych, kdyby mi teď zmizely v té hloubce. No, dobrá, možná ta rozhledna tak vysoká není, ale tohle teď nedokážu rozlišit.

"Honzo, neblbni! Pojď zpátky! Prosímtě pojď dovnitř! Honzo!" kvílím jak Viktorka u splavu a vrhám se k oknu. Sevřu dlaněma jeho lýtko. Křečovitě do něj zarývám nehty, i když je mi jasný, že pokud bude chtít skočit, tak ho neudržím.

"Pojď dolů. Prosíííííím..." zakvílím jak zraněný zvíře.

Jan Orava
5.11.2019
23:13:35
Bára to odhadne přesně. “Jasně.“ Přitakám. “Ale všechno to je otázka vhodně zvolenýho rizika. Problém je jen v tom, že se na to, zda to bylo vhodně zvolené, přijde až později.“ Rozesměju se. “Ale obecně. Dokud z toho člověk vyvázne živej a nezmrzačenej, je všechno v pohodě.“ Směju se, ale pak na okamžik zvážním. Anglie. Už minimálně podruhý zmiňuješ Anglii. Copak se Ti tam asi stalo?

Na varování před blonckou se uculím. “Jen ať si to myslí. Pomsta bude sladká. Viděla jsi film Tady hlídám já? Už víš jak dopadne?“ Rozesměju se.

Se zájmem pozoruju Gábinu a její trable ohledně placení a na výzvu Denisy zaplatím oba guláše. Bylo by nefér nechat jeden zaplatit Báru. Sice si ho objednala, ale na mou žádost.

Tábor se nám rozděluje. Malý zůstávaj, včetně Jany, a my, velký, jdeme na rozhlednu a dál do tábora. Začátek asi nemůže být lepší.

Hra na rytíře s klackama v ruce jde mimo mě. Koukám po okolí, po holkách a zcela bezstarostně si vykračuju. Ale jen do chvíle, než si všimnu jedné krásné velké šišky. Seberu ji a potěžkávám v ruce, zatímco si hledám cíl. Denisu nechám zatím na pokoji. A holky taky. Zaměřím se na kluka, který kolem sebe mává klackem. “No, Conan teda nejsi.“ Zamumlám pod vousy a hodím šišku po klukovi. A dělám jako že nic. Pokud mi to projde, trefím ho další šiškou. Šišková válka je na spadnutí a já to podporuju, co mi síly stačí.

Denise se to asi líbit nebude, kor jestli nějakou šiškou schytá, ale s tím musí na táboře počítat.

Rozhledna není nic moc. Už od pohledu ji stavěli v době, kdy byly okolo jen malé stromky a asi nikdo nečekal, že kdy vyrostou. Nahoru vedou točité kovové schody. Nášlapné plochy jsou z roštu a tedy jsou průhledné. Spokojeně si v duchu zamnu ruce, protože hromada holek má sukně.

Galantně čekám dole a nahoru se nehrnu. Tvářím se nenuceně, ale bedlivě vybrané holky sleduju. Bílé, bílé, hmm černé, dobře ty, a ty snad nemáš žádný!! Ne! Sakra! Pleťovky. Kurňa jak já tuhle barvu nesnáším. Bílé, bílé, bílé...ohohohóó. Červené! Týý divoško!

Podívaná skončila. Usměju se na Kamču a Denisu a lituju, že nejdou nahoru. Však já zjistím, jaký nosíš. Neboj

Výhled nic moc. Ale přece jen je něco málo vidět. Tísníme se u oken a sem tam někdo dostane loktem a nebo někomu šlápne na nohu. Sem tam se dokonce ozve omluva v podobě trapného „sorry vole“. Ale většinou jen nadávky a posílání v řiť.

Ne že bych byl svatoušek a šel pro sprostý slovo daleko, ale tohle je prostě zbytečný. Jednomu klukovi zasadím pořádnou ránu do břicha, když od okna hrubě odstrčí vzrůstově menšího kluka. Po chvíli mě to tady přestává bavit. Hlavně mi vadí příliš mnoho lidí na relativně malým prostoru.

Vyrazím k východu, ale cesta dolů se nekoná. Ve vstupu stojí dědek a řve a prská kolem sebe. Zatnu zuby. Přiznat se nehodlám. Ne k tomu, co jsem neudělal.

Zhluboka se nadechnu. Cítím, jak se mi zvyšuje tep a na čele vyskakují krůpěje potu. A horko za to nemůže. Klid, vole. Klídek. Prostoru tři prdele. Svíravý pocit se stupňuje. Vím že nemám moc možností. Přiznat se. Nebo zkopnout dědka dolů a riskovat, že se zabije nebo potluče.

Vítr mě upozorní na otevřené okno. Okno! To dám. Sešplhám po stěně. Je to pár metrů. A nebo skočím na strom. Rambo to v jedničce taky dal. Děcka malinko ztichnou a přiblížej se k dědkovi a tím pádem i ke mně. Prostor se zmenší. No to si fakt děláte prdel! Táhnete do hajzlu! Křičím v duchu, protože nahlas to nejde. V krku mám příliš sucho.

Zahlédnu mezi děckama skulinu. Vystartuju jako čertík z krabičky a v tu ránu jsem u okna. Protáhnout se ven mi fakt problémy nedělá. Pevně stojím na parapetu a držím se okraje střechy. Svíravý pocit je pryč a nastoupil adrenalin. Kouknu kudy dolů a ve tváři se mi objeví soustředěný výraz.
Vyžadovalo to hodně úsilí ale nakonec všichni svoje jídla dostali a já se mohla na chvíli posadit. Jedla jsem už předtím na benzínce a stále jsem měla nějaké jídlo v batohu na později takže jsem si nic nedávala. Neměla jsem na jídlo ani moc chuť, žaludek se mi svíral všemi různými problémy na které jsme během cesty narazili. Jediné po čem jsem teď toužila bylo trochu tabáku.

Nakonec když dojde na moje kolo co se týče představování tak se postavím bez problémů se rozhlédnu okolo - A mluvím plynule silným hlasem. ,,Tak já jsem Gábina. Některé z vás jsem potkala při nastupování do autobusu a někteří mě možná znají z minulého roku. Na tábor jezdím už několik let a už poněkolikáté jsem jedu jako praktikantka a ne účastník." Kývnu na ostatní. ,,Taky bych vás poprosila až dojíte aby jste mi donesli peníze za jídlo."

Pak dojde čas na shromažďování peněz. Dávám si velký pozor aby to bylo přesně a vždycky si odškrtnu jedno jídlo. Pokud mi něco zbude tak chvílí čmuchám okolo abych zjistila kdo se snaží vyhnout placení abych nakonec měla kompletní sumu na zaplacení. Nakonec se posadím a počítám zatímco Denisa mluví. Párkrát nepřítomně přikývnu jak procházím papírovkami a drobáky. Nakonec si oddechnu trochu.

Pak se začne řešit účet. ,,Pardon tohle musí být nějaký omyl. Tolik jídla jsme rozhodně neměli." Poukážu na můj vlastní seznam a pak účet. ,,Mám to tady všechno sepsané a sečtené a rozhodně jsem to hlásila správně." Pokračuji zatímco se celkem nespokojeně podívám na sumu peněz která tam je napsaná za všechno to jídlo. ,,Mám tady všechny peníze za tyhle počty. Rozhodně tady nemohli být žádné navíc toho by jsme si všimli u výdeje."

Nakonec zůstanu sama se svou polovinou celé skupiny a zadívám se na ně na chvíli. Můj mozek byl momentálně seškvařený z toho všeho počítání a řešení. ,,Tak mládeži - Co takhle si něco zahrát? Trochu se hýbat? Znáte Škatule, škatule hejbejte se?" Usoudím, že hry budou lepší jelikož mi zbylo mladší publikum.

Praktikant Denisa (PJ)
4.11.2019
10:04:28
Denisa nadhodí možnosti, a když jí Honza představí jeho návrh, zamyslí se nad tím.
“To nezní špatně.“ Koukne po ostatních tábornících a je jí hned jasné, že ne úplně všichni by takovou túru v tom vedru dali. Mrkne na Gábinu, která řeší stále účet z hospody. Když Denisa zjistí, co se u Gábiny děje, křikne na ostatní.
“Tak mládeži, kdo měl k jídlu něco jiného než polévku, dejte tady Gábině peníze. A ne, aby se někdo z vás placení vyhnul. Gábina si určitě pamatuje, komu objednávala něco jiného.“ Prohlásí Denisa rozhodně. Uvede ještě ceny jídel a pak už nechá Gábinu, aby si účet s hospodským vyřídila sama. Pár dětí začne lovit z kapes drobné a nosit je Gábině.

“Tak rozdělíme se. Polovina půjde se mnou na rozhlednu a pak směr tábor. Druhá tu zůstane s Gábinou a ta vám vymyslí nějakou činnost. Rozdělte se.“ Vysvětlí vám Denisa plán. Ke Gábině se většinou hlásí ti nejmladší včetně Jany, Katky, Martina a Davida. Ema a Kamča se rozhodnou jít na rozhlednu. Jakmile máte platbu za jídlo vyřešenou, Denisa zavelí k odchodu.

Cesta je docela pohodová. Jdete většinou po asfaltce nebo lesní pěšinou, kryti stromy a ve stínu. Někteří si procházku krátí tím, že hledají v lese houby. Nebo klacky, se kterými si hrají na rytíře. Což Denisu docela rozčiluje, protože se jí děcka toulají skoro všude a můžou si ublížit.
“Mládeži nikam! Ztratíte se tu a co já vás tu budu hledat. Vraťte se na cestu a pokračujeme k rozhledně. A ty klacky zahoďte.“ Uplyne asi dvacet minut. Když dorazíte k rozhledně, je vám hned jasné, že tak úžasný výhled to nebude. Rozhledna sotva sahá nad špičky stromů.
“Tak nahoru.“ Prohlásí Denisa, ale Kamče se moc nechce.
“Já počkám tady dole.“ Prohlásí Kamila a sedne si na lavičku před rozhlednou. Ostatní děcka se však vrhnou ke schodům rozhledny a předhánějí se, kdo bude nahoře první. Denisa váhá, zda má zůstat dole s Kamilou nebo jít nahoru za ostatními. Nakonec zůstane dole.

Rozhledna nahoře je celá uzavřená, tudíž tam nefouká a má jen otevřená některá větší okna. Výhled je zajímavý. Vidíte nejbližší kopce, všude stromy a to je asi tak všechno. Užít si ale můžete čerstvý vzduch. Děcka se moc baví, vyklání se a plivou dolu na zem. Za chvíli uslyšíte rámus a po schodech vyběhne nějaký starší chlap.
“To se dělá, vy parchanti! Plivat dolu na lidi. Kdo z vás to byl?“ Řve na vás a nehodlá vás pustit dolu, dokud se někdo nepřizná.

Bára Přívratská
1.11.2019
21:32:16
Překvapeně zvednu pohled od desky stolu, když zazní slovo "dvojka".

"Jak to myslel?!"
Zná se, že tahle věta se u Honzy objevuje nějak často. Což mi na sebevědomí úplně nepřidá. I když...

Naštěstí to rychle zamluví. Dostatečně rychle, abych se nemusela zaobírat rozpakama.

"Po hubě? To si musíš každou chvíli natlouct, ne?" uculím se. "Já to měla dost podobně. Ještě před Anglií." dodám, ale tentorkát to zní spíš hořce, než vesele.

Honza zrovna dojídá, když Denisa oznámí další komplikaci. Zakroutím hlavou. "Tenhle tábor je snad prokletej..." utrousím pobaveně.

Jeho nápad se mi zdá vcelku logickej. "Spojit příjemný s užitečným."

Spokojeně kývnu, když se na mě otočí. "Jo, dobrej nápad." schválím to. "Jen se drž dál od tý bloncky. Už si tě osedlala a něco mi říká, že se z tebe stal její oblíbený dopravní prostředek..." mrknu na něj.

Jan Orava
31.10.2019
12:38:57
Bára mě baví. I když si nejsem úplně jistej, jak to s tou specialistkou myslela. Maximálně šlápnu vedle. Pokrčím v duchu rameny a oči mi zasvítěj. “Fakt? Tak to budeme dobrá dvojka.“ O vteřinu později mi dojde, že to mohlo vyznít jinak, než jsem původně plánoval. Ale nehodlám to upravovat na pravou míru. Znám se. V tomhle jsem na tom hůř než slon v porcelánu.

Zvědavě se na ni zadívám, když náhle zesmutní. Byť na okamžik. Nekomentuje to a já se neptám. Třeba mi to jednou řekne.

“To si piš.“ Zasměju se. “Do všeho vletím pěkně po hubě. Protože když blbnout, tak s plnou parádou.“ Zazubím se a odsunu prázdný talíře. “Bylo to dobrý. Ale mohlo toho být víc a nás míň.“

Pak se otočím za hlasem naší sličné praktikantky. Zvědavě si ji poslechnu a nad zaseklým šroubem se pobaveně ušklíbnu. Možnosti jsou zajímavé. Mrkna na Báru, jak se na co tváří ona zvednu ruku jako ve škole. “Já jsem pro kombinaci. Zajít na rozhlednu a vyrazit směr tábor.“

Praktikant Denisa (PJ)
27.10.2019
22:59:21
Představení probíhá docela dobře. Když skončíte, zazvoní Denise telefon. Většina z vás už je po jídle. Jen co Denisa zavěsí, se k vám otočí s proslovem.
“Mládeži, výměna pneumatiky řidiči tak úplně nejde. Prý zaseklý šroub či co. Takže máme pár možností. Buď tu budeme čekat, to můžete vymyslet nějakou aktivitu, co tu budeme dělat. Nebo můžeme vyrazit směrem, kterým potom autobus pojede a cestou nás nabere. Nebo je tu kousek nějaká rozhledna a můžeme na malý výlet. Čemu dáte přednost?“ Denisa vyzvídá a je samotná zvědavá, co si vyberete.

Bára Přívratská
25.10.2019
21:18:52
Podívám se úkosem na Honzu. Zase mě překvapí nějakým moudrem. Zní to jako typický motivační kecy, ale od něj to zní tak nějak... jinak.

Ušklíbnu se. "Krizový situace jsou moje specialita..." V myšlenkách se mi opět mihne Primrose Hill. A taky Becca. To byla docela slušná krize...

Přes tvář mi přelétne stín. Jako kdyby mě zabolel zub.

"Tak se mi zdá, že ty máš dobrodružství rád, co?" pousměju se. Jo, přijde mi jako ten typ, kterej nevynechá žádnou příležitost k nějakým vzrušení a akci.

Jan Orava
25.10.2019
18:10:36
Představím se jako první a po mě následují další a další. Dokonce i Denisa. Jsem zvědavej na Gábinu. A Kamču s Emou. A samozřejmě na Báru. Představování není nijak zábavná část. Spíš mi přijde trapná i pro exhibicionisty a šašky, jako jsem já. Bára to moc nezvládne. Možná nemá ráda velkou společnost a nebo fakt, že je, byť nakrátko, středem pozornosti.

Zlehka zrudne. Povzbudivě se na ní usměju. Stát se to naší malé celebritce Janě, budu si jí dobírat od rána do večera. Ale udělat to Báře by byla čistá podlost.

“Nevědět co člověka čeká, ale vědět, že to nebude životu nebezpečné, pokud si to životu nebezpečné neudělá sám.“ Uvažuju nahlas. I proto, abych odvedl její pozornost od výkonu, který ji zjevně sebevědomím nenaplnil. “To dává obrovský prostor k dobrodružství i k překvapením. Krizové situace dávají člověku možnost poznat sama sebe, i ostatní.“ Bohužel to není moje myšlenka, ale slova mého trenéra.

Bára Přívratská
24.10.2019
16:26:22
Hrknu sebou, jako kdyby mě vyvolali ve škole. Rychle se rozhlédnu. "Jo aha, představení..."

Znervózním. Nemám moc ráda, když musím mluvit přede všema.

"Já jsem Bára." pípnu tišeji, než jsem chtěla. "Jsem tu poprvé." zkusím trochu hlasitěji, ale bez valného úspěchu. "A nevím, na co se těšit... Když jsem tam ještě nebyla." uzavřu a lehce mi zrůžoví tváře, protože je mi jasný, že jsem se zrovna moc nepředvedla. Bylo to trapný!!!

V obavách poočku kouknu na Honzu. Hrozně by mě dralo, kdyby si měl myslet, že jsem pitomá. Najednou na tom tak nějak záleží...

Praktikant Denisa (PJ)
24.10.2019
15:09:52
Většina táborníků pozorně naslouchá, když Honza začne se seznamováním jako první.
“Díky Honzo.“ Odpoví mu Denisa. A hned se do představování vrhne další. Štafeta se pomalu posouvá dál.

Přijde řada na Janu.
“Já jsem Jana. Nikdy jsem na tomhle táboře nebyla. A už teď jsem z něj otrávená. Nevím, co tu dělám a nejvíc se těším na to, až pojedu domů.“ Prohodí otráveně a je vidět, že víc z ní nevypadne.

Další na řadě je David.
“Ahoj, já jsem David. Jsem tu poprvé a moc se těším na zážitky. Nemůžu se dočkat, až konečně dorazíme do tábora.“ Zní to opravdu nadšeně a oproti Janě je to velký rozdíl.

Děti se střídají dál. Martin vám prozradí, že je tu také poprvé a těší se, jak si najde nové kamarády. Katka už na tábor jede po druhé a těší se hlavně na soutěže. Jak už Honza ví, i Kamča s Emou na táboře už byli a těší se hlavně na to, jak si zapaří a opálí se na sluníčku. Pak se představí i Denisa.
“Jak už víte, já jsem Denisa, praktikantka a s některými z vás se uvidím každý den. Na tábor jedu už po několikáté, ale jako praktikantka první rok a doufám, že si to moc užijeme.“ Prohlásí a pak se podívá na Báru, která sedí vedle Honzy.
“Teď budeš na řadě ty Báro. O co se s námi podělíš?“ Promluví na Báru a čeká, že ta zareaguje, aby se představila jako ostatní. Bára může být překvapená, že si Denisa pamatuje její jméno z papírů, které jí dávala na benzínce. Pak už je na řadě pouze Gábina s představením.

Mezitím, co hodujete a bavíte se vesele u stolu, donese hostinský Gábině účet. Ta může během chvilky zjistit, že je účet nějaký divný. Částka je moc vysoká, a když se podívá na množství, zjistí, že hostinský naúčtoval 32 porcí jak polévky, tak i guláše a svíčkové. A protože Gábina brala objednávku, ví víc než stoprocentně, že tolik jste toho k jídlu neměli. A hlavně ti z vás, co měli něco jiného než polévku, by si to měli zaplatit sami.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.