abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Auriga ::
družina
stránkovat po:  
 

Patriama
17.9.2019
13:54:55
Zdá se že je vše připraveno. Můj lid je očividně spokojen s tím co ua tím ví. Také zde vycítím přítomnost mého bratra a jak mluví k jednomu z mých lidí. No snad nemá něco za lubem. Když tak se ho potom zeptám. Otočím se na svoji společnici, která má na sobě svoji zbroj a na zádech luk se šípy a u boku menší šavli. Má o mě strach. Cítím to zní. Nebudu ji nutit ať zbraně nechá tady. Zbytečně by ji to znervózňovalo. "Tak jdeme. Nenecháme moje sourozence čekat."

Přenesu nás hned pod strom mé sestry. Chvilku se rozhližím po okolí. Do teďka jsem byla v hoře , takže konečně vidím svět pořádně. A moje společnice je na tom stejně. Zdá se, že se jí svět líbí. Pořád se rozhlíží po všem živém a na tváři se jí objevil úsměv. " Pak se tady budeš moc rozkoukat. Teď máme, ale jinou práci. Jo a málem bych zapomněla." Dojdu k ní a dám jí dvě smaragdové sklíčka, která jsou spojená pískem.(Brýle) "S tímhle by tvoje oči neměli působit na živé bytosti."

Přenesu nás nahoru a vidím zde už některé svoje sourozence. A lišku. Pěkně velkou. Podle zlaté masky jsem poznala, že patří Litatiovi. No on je taky taková liška. " Anarione, Litatone ráda vás vidím. Jak se vám zde věří. Koukám, že naše sestřička by ráda celý začátek prospala. " Řeknu a jdu je obejmout.

Litatio
16.9.2019
23:55:46
Sedím na svém trůnu a pozoruji činnost ostatních bratrů a sester na Aurize. Cítím stvoření další smrtelné rasy a dostanu i vzkaz od Illinol. Je na čase dokončit přípravy a vidat se na návštěvu.
Nejprve se sehnu k lišce prvnímu a určitě ne poslednímu obyvateli podsvětí. Vezmu svojí moc a nechám ji vyrůst do výšky člověka a do délky deseti metrů. Nechám jí narůst dvě hlavy se zlatými maskami a osm ocasů. Takže má celkem tři hlavy a devět ocasů. Poté na ní promluvím.

"Jmenuješ se Foleces a jsi mojí společnicí a ochránkyní podsvětí."

Poté se zaměřím na smrtelné rasy. Oba jejich stvořitelé si zvolili vůdce ras a mluví s nima, tak já se zjevím, někomu jinému. Poklepu na rameno jednomu Zitoriánovi a jednomu Manibovi na rameno. Vyděšeně se otočí a pak nim promluvím
"Jsem Litatio bůh smrti. Jsem poslední odpuštění a usmíření. Ctěte mě a já vám dám v okamžiku smrti možnost se usmířit a dám vám odpuštění, poté můžete přijmout zlatou masku a připojit se ke mě v podsvětí zbaveni pozemské tíže. Nemusíte mě uctívat, ale vězte, že jsem vždy za vámi."

Poté se vrátím do podsvětí. Zde pohladím Foleces a společně se přenesen do snového stromu Illinol. Nejsem zde první. Vždy přicházím zpoza zad tak poklepu Anarionovy na záda.

"Zdravím, nechci tě lekat, ale dovol abych ti představil Foleces, strážkyni podsvětí."
Poté se podívám na spícího snílka.
"Zdá se že si Illinol užívá svůj sen a co ty Anarione jak si užíváš Aurigu?

Anarion
16.9.2019
20:07:59
Rozesměju se, když uvidím Silveria a jeho kousky. Mám svého bratříčka rád, i když dělá blbosti, které mi kazí Řád. Mávnu nad tím rukou. Ať si užívá. Zatím nedělá nic tak hrozného. Pak ucitim Litatia a jeho mrtvolnou říši. Přikývnu. Další z nás je tu.

Pak ale ucitím přítomnost někoho, koho jsem tu nečekal. A ne že bych ho tu nechtěl. Ale vím, že budu mít práci na víc. A hned od Vah uslyším a ucítím odezvu. Kysele se rozesměju. Je načase oplatit bratříčkovi uvítání.

Rozpřáhnu ruce a zaměřím svou pozornost na jeho pozici. Najednou Pána Proměn v jeho ptačí podobě obklopí koule z paprsků, která se zmenší na jeho velikost. Ne, aby mu ubližovala. Ale aby ho omezila. Pak se mu hlavou rozezní můj hlas podbarvený hraným podrážděním a veselostí ,, Zdravím bratře. Jak vidím, tak ses taky zabydlel. Doufám, že pamatuješ naší dohodu z minula. Ty udržíš své vtipy v normálních mezích a já nebudu proti tobě nic podnikat. Nerad bych používal paprsky jako vězení. Ale to je vše, co jsem chtěl říci. Užívej si Aurigu. A moc mi ji prosím nerozbij " S tím koule zmizí. Ještě se před ním ale vytvoří zrcadloví obraz jeho samého v ptáčí podobě, dvakrát do obkrouží a v záblesku světla zmizí.

Najednou uslyším v hlavě Illinol, jak nás zve na setkání k ní na strom. Sám pro sebe se usměju. Je na čase se zase vidět s ostatními. Hrad svěřím do rukou Strážci a vyjdu na věž k hodinám. Tak se nadechnu a jako paprsek slunce se vydám ke Stromu Illinol.

Když se tam dostanu, tak sestřička ještě spí. Zřejmě sní. Potřepu hlavou. Mám naší snilku docela rád. Poté si ale najdu místo na sezení. Když se Illinol probudí, tak uvidí mě, jak sedím na lavičce v altánu a v ruce tvořím z paprsků kouli světla. Malou. Přesně do ruky. Poté zvednu svůj výtvor a podívám se. Přikývnu. Jsme spokojen. Odloží ho vedle sebe. Pak se podívám na Illinol. ,, Jsem zde sestříčko. Snad ne brzo. "

Patriama
15.9.2019
19:58:56
Usmála jsem se. "Dobře má sestřičko. Už jsem na cestě. Moc se těším. Půjdu radši na před než se tam staví naši bratři. Doufám že nebude vadit když si převedu společnost. Přece jeden náš bratr pořád cestuje se svojí vílou. Za chvíli se uvidíme."

Když jsem tohle říkala, tak jsem byla ve svém pokoji. Nyní jsem usedla na trůn a nechala si předvolat mluvčího svého lidu. Ten se rychle uklonil a tak jsem mu pokynula ať si sedne naproti mě ke stolu. "Zaprvé bych vám chtěli poděkovat naše bohyně za to že jste nás stvořila. Již jsme začali pracovat na hoře a na životu v ní. Bude to hodně práce, ale myslím že se nám bude dařit. Dala jsem za úkol se pojmenovat a také pojmenovat náš domov. Jelikož jsme se zde narodili rozhodli jsme se že tuto horu pojmenujeme Hora života. Svůj lid jsme se rozhodli že pojmenuje v Manibové. A pokud by vám to nevadilo rád bych se vás na něco zeptal. Pokývla jsem hlavou, že je to v pořádku. "Dala jste nám rozum, abychom věděli jak máme žít a co je potřeba udělat, ale přesto nevíme ještě spoustu věcí. Proč jste nám nedala a všechny vědomosti na začátku? A taky kdo jste? Víme, že jste bohyně a že jste nad námi, ale nevíme kde jste se tu objevila...a...a.." Jelikož se začal kousat do jazyku zastavila jsem ho rukou. Utichl a čekal co mu řeknu. Čekala jsem tyto otázky, ale stále jsem nevěděla jak na ně odpovědět. "Neřeknu ti všechno. Řeknu ti, že tento svět stvořil můj otec a moje matka, abychom na ně já a mojí sourozenci mohli žít a utvořit jej podle sebe. Všechny vědomosti jsem vám nedala, jelikož sama všechno nevím. Na této zemi je pár bohů, já a mí sourozenci. Již si je mohl vidět. Ty sochy jsou jejich podobizny. Zbytek ti řeknu až po čase. A nyní mě prosím omluv. Musím navštívit své sourozence. Pokud všechno půjde vrátím se za nějakou dobu." Pokynula jsem mu že má odejít a tak se uklonil a odešel. Já jsem vešla do svých komnat za svojí společností a chystala se na cestu se svými sourozenci

Alejimot
15.9.2019
15:24:15

Čekám na Morloga u vchodu a nedojde mi přes kapku zdvořilosti, že přehlížím taky vysokou postavu, jakou si nechal pán ohně a vody.
Když pak se ozve obrovské ”žbluňk a cák.“, osmělím se a nahlédnu dovnitř. Morlog kráčí vodou v jezírku. Ten pohled je prostě úžasný a já nemám slov.

Po pár zvuků lezení k okraji sopky se pomalu objevuje tvář, která se odmítla zdobit ústy a její myšlenky se objevují ve vzduchu a zase mizejí jak se jim zamane.

Jen co si vedle mne sedne, ukloním se jeho velikosti a pravím ” Promiň že tě tak brzo ruším, když si sotva nechal vystoupit z mořského lůna tuto tuto krásnou sopku. ” Umlknu na chvíli a usednu vedle něj.

Když se mi zdá že mám ty správné myšlenky pohromadě, pokračuji. ” Myslím že mé výtvory se budou dotýkat tvé svobodné vody a mocného ohně a proto jsem chtěl pár věcí s tebou probrat. Vybral jsem si západní pobřeží malého ostrova tady na Aurize jako své sídlo. Je tam Tundra, která je na Aurize jen ještě jednou a myslím že je to vhodné místo pro poznání rovnováhy. Ovšem budu potřebovat své ratolesti dostat přes moře.” Umlknu a podívám se bratrovým směrem, jestli nechce něco říci, jestli ne, požádám ” Kdybych měl tvé svolení, že mohu vodit svůj lit po vodě, moc by mi to pomohlo. A nebo bych postavil dlouhý most až na velkou pevninu. Prostě si myslím, že voda a hlavně její koloběh obsahuje tolik rovnováhy, že jsem se cítil povinen vyměnit si s tebou názory. Myslíš, že by to šlo? ” Dokončím prvý dotaz a dám vodypánu prostor k zamyšlení.

Morlog
15.9.2019
9:55:11
Čekám na Alejmota na pobřeží, jenže on mě hledá u sopky.No, nevadí. Když nemůže on najít mě, najdu já jeho. Jen mě opravdu nebaví to přesouvání. Nejsem bohem s neuvěřitelnou rychlostí, byl jsem stvořen pro fyzický přesun. A tak se postavím, tlesknu dlaněmi o sebe a ohnivý kruh nademnou se rozplyne.

Opět se pokrčím a prudce se odrazím zpět ke své sopce. Dopadnu nedaleko a kus ještě jdu slanou vodou. Dojdu až k sopce na kterou se ještě trochu vyšplhám. Jak lezu,zmenším se na nějakých pět set metrů. Na okraji najdu starce zírajícího do chřtánu sopky. Alejimot.

"Tak jsem zde starče...říkám jsi jestli už možná nevidíš špatně když přehlídneš kruh ohně na vzdáleném pobřeží..."

Trochu si do Alejimota rýpnu. A pak se posadím na okraj sopky, tak že mám nohy směrem dolů. Pokud si Alejimot zachová svou původní podobu, je proti mě malinký. A tak dávámpozor abych do něho nestrčilčekajíc co mi to můj bratr chce sdělit...

Ještě zacítím přítomnost svého bratra. Litatia. Právě jemu jsem již dávno přivedl spoustu duší. Voda i oheň je vzaly. Budu ho muset navštívit. Zaslechnu i vzkaz sesry Illinol. Nic zatím neodpovídám. Můj pohled spočine na Alejimotovi, čekám odpověď.

...

Illinol
12.9.2019
23:59:12


Mé soustředění bylo nakonec mírně vyvedeno z míry. Jendou chvílí nic a druhou chvílí se náhle všichni mí sourozenci přiřítily na Aurigu. Ačkoliv mě to na poprvé mírně zaskočilo musela jsem se usmát - Bylo to krásné. Veselé, konečně jsme se sešli u něčeho co nebylo tak tragické jako Válka Prvorozených. Tohle nás všechny naplňovalo alespoň se mi to zdálo s tím jsem byla spokojená.

Mí sourozenci již tvořili a tvořili ve velkém. Aspoň se mi to tak zdálo. ,,Tolik úprku když máme tak moc času." Pomyslím si a protočím oči v sloup. Následně vytáhnu svou ruku do hmoty a vytáhnu si potřebné množství. Pomalu jí začnu promačkávat v rukou předtím než jí začnu tvarovat a tvořit základní tvary mé bytosti. Ačkoliv jsem nespěchala co se týkalo smrtelných ras chtěla jsem mít po svém boku pomocníka.

A kdo by mohl být lepší pomocník než někdo koho si sami vytvoříte. A tak se předou mnou rýsovala bytost dlouhé ruce zakončeny skoro pařáty - Žádné nohy jenom dlouhá chapadla a obří křídla pokrytá očima. Místo tváře temná maska hladká pokrytá runami. Ztělesnění Noční můry - Svým hrůzným způsobem krásná bytost - Skoro jako anděl, Anděl Hrůzy. Nebyl zlý, nebyl ani dobrý byl zde aby dohlížel na Noční můru, s tím jsem pomoc potřebovala. Byla to jedna z mála věcí, které jsem se skutečně obávala.

,,Sen nesmí skončit." Připomněla jsem si sama sobě a vdechla mému výtvoru život. Podíval se mým směrem a já jednoduše přikývla a pohladila hladký povrch masky. ,,Můj Pomocník. Strážce Noční můry. Kairon." Neříkala jsme to nahlas ale i tak slyšel má slova a vzal si je k srdci - Kairon zde byl aby pomáhal a poslouchal. Byl možná prvním svého druhu, aspoň pro zatím ale již teď znal svůj úkol dobře.

Mé mysli se pak dotknou další. CO mě sledují a já si nemohu pomoct a usměji se - Byl to vzácný pocit. Výjimečný a ti z mých sourozenců co se se mnou zrovna spojovaly mohou cítit, že jsem opravdu po dlouhé době šťastná. Prvně jsem cítila příchod Alejimota, toho jsem jen 'pohladila' aby věděl, že jsem si jeho přítomnosti všimla a že ho ráda vidím.

Další je Anarion, který ke mě dokonce promluvil. ,,Nikoliv bratříčku. Tvá přítomnost mě zde těší stejně jaké přítomnost všech ostatních. Jsem ráda, že jsme všichni spolu. Po dlouhé době se zase usmívám." Vyšlu sovu zprávu štěstí jeho směrem než ucítím další hlas - Tentokrát to byla moje druhá sestra. ,,Šťastná jsem sestřičko, ó jak jsem šťastná. A jak vidí i tobě se zde líbí."

Mohla bych tančit - Byla jsem radostí bez sebe a má nálada se o to více vylepšila když jsem pocítila příchod Sivleria. Ačkoliv dokázal být někdy zvláštní či dokonce otravný měla jsem ho ráda, byl roztomilý, chytrý a hraví. To dokázalo rozveselit i mě. ,,Ahoj bratříčku, jsem ráda že jsi se k nám nakonec přidal. Někdy se budeš muset zastavit a zazpívat mi." Vyšlu jeho směrem zprávu mírně pobaveně ale bylo jasné, že jsem šťastná.

Nakonec se zhluboka nadechnu a promluvím k všem můj hlas nesoucí se prudce k mysli každého boha a přesto přišel jako mírné pohlazení než jako zběsilý vítr. ,,Bratři a sestry. Sešli jsme se na Aurize aby jsme společně pracovali na její budoucnosti. Proto vás všechny zvu sem ke mě na vrchol mého Stromu ať můžeme pohovořit o našich cílech i o Aurize samotné. Věřím, že všichni by jsme se rádi zase viděli. Ne rovnou samozřejmě není kam spěchat sama se nejdříve musím uchýlit k jiným povinnostem ale jakmile najdete čas. Ráda bych abychom se sešli."

S těmi slovy hlasitě zívnu a ulehnu do svého lože. Musela jsem se nejdříve podívat na jeden sen. (Užívejte jeskyni beze mě na ten zhruba den co tu nebudu.)


Patriama
12.9.2019
22:54:08
Svojí společnici jsem zrovna dokončila luk a šípy, když jsem uslyšela hluk. Šla jsem se podívat do sálu a uviděla jsem sochu svého bratra jak se pousmála a vyplázla jazyk. Jen jsem se nad tím usmála. " Vítej bratříčku. Snad se brzo uvidíme." Podívala jsem se i na ostatní sochy. Snad se se všema brzo zase uvidím.

Vrátila jsem se zpátky za svojí společnicí. Ta se jen na mě usmála a zeptala se. "Říkala jste něco má paní?" Usedla jsem na trůn a podívala se na ni. "Nic má drahá. A nyní mi řekni co tady ještě chybí, ať je mé menší království hotové." Chvíli mlčela a já napjatě čekala co odpoví. Až potom odpověděla. " Myslím má paní, že vám chybí tyhle věci. Jméno vašeho domova. Lid, který by v něm sloužil. A nějaký přehled o okolí. Víme pouze to co se děje zde, ale mimo tyto hory je nám vše odepřeno." Usmála jsem se na ni. " Máš pravdu. Zdá se, že jsem ti dala více rozumu než kdy bylo dáno mě. Nuže začneme."

Soustředila jsem svojí moc a dala jsem před sebe vzrůst kus hlíny. Ten jsem opracovala do podoby, která my vyhovovala. Tělo bylo menšího vzrůstu. Čtyři větší ruce byli samí sval aby zvládali těžkou práci. Nohy byli dvě, ale svalnaté a rychlé. Nezapomněla jsem ani na pohlavní orgány. Pak jsem strčila ruku do míst, kde bude srdce. Začala jsem mačkat hlínu v určitém rytmu. Postava začala získávat do kůže barvu a zdvihat hruď. Ruku jsem vyndala a předemnou stála živá smrtelná bytost. Živá, ale stále nemyslící. Proto jsem se dotkla jeho čela a nechala tam proudit svoje myšlenky. Naučila jsem ho počítat, číst, psát, vytvářet, ničit, mluvit, bavit se a truchlit. Základní věci, které byli zapotřebí. Nakonec jsem vytvořila dalších devět takových. Dohromady pět žen a pět mužů. Z prachu jsem jim stvořila šat. A pak jsem k nim promluvila. " Zdravím vás. Jsem bohyně země Patriama. Stvořila jsem vás k životu na této zemi. Jak budete žít, ale ovlivní váš konec. Přeji si aby jsme spolu žili v harmonii, ale ta se dá zajistit pouze vzájemnou úctou. Z počátku po vás budu chtít pouze modlidby ke mě a k mým sourozencům. Za to já vám dám domov a práci, která vám zajistí dlouhý život. Každý musí přiložit ruku k dílu, jinak u mě nebude vítán. Doufám, že je všechno jasné. Váš národ si pojmenujte sami a taky vás domov. Zvolte si vůdce, který se mnou bude mluvit a se, kterým potom budu probírat zbytek věcí. Nyní jděte do svých domovů. " Pošlu je do svých domovů a sama se vracím do svých komnat.

Tam na mě čeká moje společnice. Lehce se usmívá a její hadi lehounce syčí. Soustředím podruhé svoji moc a vytvořím ve svém pokoji mohutný krystal, který obdařím mocí. Teďka když se do něj podívám uvidím celou zemi a můžu sledovat co se kde děje. Vidím své bratry a jejich domovy. " Koukám, že nikdo nemešká. Schválně koho navštívím. Potřebovala bych potom pomoc od Anariona. Ale to počká. Jak se daří mojí sestřičce. "

Pán Proměn
12.9.2019
18:00:02
Mraky nad Aurigou se protrhly a skrze ně se prodraly sluneční paprsky. Na okamžik se zatřpytily podivnou, snad ještě nikdy nevídanou hrou světla - zazářily všemi barvami duhy, ale tak jasnými a pronikavými, že z nich až oči rozbolely.
Sloup světla se dotkl mořské hladiny a obarvil zpěněné vrcholky vln. A pohasl.

V téže chvíli se vlnami prohnal divoký větrný vír, který se náhle zjevil odnikud. Rozstříkl vodní hladinu, uchopil slanou tříšť a vymrštil ji vysoko k obloze. Pak… pečlivý pozorovatel by místo tříště, která nikdy nedopadla zpět mohl spatřit bystrého rorýse letícího k pobřeží. Avšak náhle rorýs změnil prudce směr a zřítil se do hladových vln.

Vodu proťala dlouhá šmouha podobající se šípu, která se vzápětí stala hadovitou rybou klouzající mezi pobřežními korály a děsící malé kraby a hejna pestrobarevných rybek. Jedno z nich střelhbitě vyrazilo k hladině nedbajíc, že podivná ryba je náhle pryč.

A z vody se vymrštil buřňák, vyrazil ostrý výkřik a zamířil nad pevninu…


Krása!
Božská nádhera, čistá a neposkvrněná.
Hory, lesy oplývající tisíci druhů zvěře, moře skrývající nespočet pestrých forem života.

Cítit vítr opojný jako víno klouzat v perutích.
Prorážet chladnou vodu proudící žábrami a omývající šupiny.
Vychutnat vzrušení lovce, strach kořisti.
Spatřit slunce očima orla a pak tiše našlapovat na měkkých kočičích tlapách a větřit pachy lesa…

Věru božské dílo našich rodičů!
Nejkrásnější, které jsem kdy spatřil, slyšel, cítil a chutnal.

Jak je mi líto mých sourozenců vesměs se upínajících na jedinou formu. Jak jim to vysvětlit? Tuto krásu jinak, než vlastním prožitkem prostě nikdy dostatečně neocení…

Když už jsme u nich… Už je jich tu většina.

Neměl bych je jít pozdravit?
Ale ano, určitě měl!



Racek vylétnuvší ze stínu stromů vyrazil divoké zachechtání a vyrazil po větru k obrovitému stromu tyčícímu se nade všemi.
Jen o chvilku později mezi jeho větvemi, přímo pod vznosnými nebesy spletenými z větví prolétl divoký holub. Něžně zavrkal při pohledu na půvabnou Illinol pod ním a…

Plesk!

Na čele ležící krásky přistál... Přistálo to, co po sobě holubi už prostě občas zanechávají.
Ano, pozdrav, dalo by se říci.
Pták však v té chvíli už mizel kdesi mezi stromy. Jen jemný vánek ševelil listy stromu a jemně hladil bohyni po lících.
Snad jako by se za toho hloupého ptáka omlouval…


Nad Aurigskou pouští se přehnalo mračno žlutavého prachu. Zastřelo na okamžik slunce, zamířilo do samého středu pustiny, převalilo se přes ní a po chvíli se rozptýlilo.
Sup na obloze vyrazil nelibozvučný skřek.
Kdesi hluboko pod ním, v nejstřeženější místnosti hradu neviditelného všem smrtelným zrakům, se ze zcela nově a božskou silou důkladně vybudovaného stropu odloupl maličký kamínek a dopadl přesně na jednu misku vah Světa a Řádu.
Zařinčelo to.
A váhy se o ten nejnepatrnější možný dílek vychýlily na jednu stranu.


Mohutný kondor přelétl nad horami.
Zakroužil nad jednou z nich a pak prudce klesl dolů.
Po horském úbočí se mihla malá šedivá myš.
Po nově vytvořeném stropu bělostného sálu, ve kterém stály nehybně a důstojně sochy Bohů přeběhl první pavouk s dlouhýma nohama.
V posvátném tichu se nepříliš hlasité prasknutí rozlehlo jako výstřel.
Soše, která měla zpodobňovat Pána Proměn právě upadl nos. Navíc jsou nyní její ústa pootevřená. Z nich pak vyčnívá vyplazený jazyk.


Nad podivnou plochou horou postavenou na špičku zabzučí veliká zlatá moucha. Zmateně chviličku poletuje kolem čerstvě zasázených květin. Pak zběsile několikrát zakrouží nad hlavou Silveria, dokonce nu na okamžik sedne na nos. A pak odletí.
Vzápětí se, kde se vzala, tu se vzala, objevuje… Druhá víla.
Vlastně… může to být vílák?
Skládá hlubokou poklonu éterické krásce starostlivě pečující o květiny a s úsměvem jí vyzývá k tanci. No toto!
Ani se nezeptal na svolení Silveria!
Odkudsi se ozvala jemná hudba. Ne... to snad sám vítr zpívá ve větvích stromů! Ale podivuhodně melodicky a libozvučně…
Vílák s vílou tačí.
Úklony a víření sotva hmotných bytostí se stále zrychlují až do zběsilého, okem sotva postřehnutelného reje. A nakonec…
Mlaskavý polibek, který vílák víle vlepil vůbec nebyl tak zdvořilý a éterický. Zato patrně zcela upřímný.

A potom z hory vylétá malý pestrý ptáček a zpívá, jako by chtěl vyzpívat světu celé své štěstí.

Litatio
12.9.2019
0:36:39
S posledním výdechem prvního tvora na Aurigy se zde zjevím já. Sehnu se k tomu tvoru. Je to liška. Pohladím jí a zvednu ji. Rozhlédnu se kolem sebe. Nádherné dílo Matky a otce. Všimnu si malé skály kousek ode mě. To bude ideální.

Shromáždím moc ve své dlani a následně ji vyšlu vpřed. Do skály se vyseká kamenný portál a pak schody dolů do podzemí. Sejít až nakonec schodiště trvá hodiny smrtelníkům, ale já byl dole v řádu minut. Na konci schodiště je další kamenný portál. Za ním začíná moje říše. Podsvětí. Říše mrtvých.

Projdu portálem do zatím prázdné místnosti s vyzdviženým blokem uprostřed. Zde odložím lišku. Potřebuji volné ruce, jelikož mě čeká spousta práce. nejdříve odstraním jednu stěnu místnosti a místo ní stvořím temné obrovské podzemní jezero a na jeho straně své síně. Zatím jsou prázdné, ale brzo se začnou plnit. Nyní budu věnovat vstupu.

Nejprve nechám stvořit malou slévárnu a vedle nekonečnou nádobu zlata. Každý kdo vstoupí si musí odlít zlatou masku a tím se označí ti jež dlí v síních mrtvých. Poté povolám jeden ze svých stínů.

"Ty jsi nyní Zlatník. Každý kdo přijde tak mu uděláš masku. Podle této."

Šáhnu si na obličej, jak bych si chtěl sundat masku, ale místo ní mi její kopie zůstane v ruce. Tu umístím vedle slévárny. Stínu zezlátnou ruce. Následně povolám další stín.

"Ty budeš převozník. Budeš ty jež nosí převážet do mých síní."
Stvořím loď a převozníkovy zlatý plášť a bidlo. Nakonec se otočím na lišku. Znova stvořím kopii své masky, jen ji lehce upravím a nasadím lišce. Ta se postaví a podívá se na mě a společně se pomocí lodi přepravíme do mých síní.

Zde nejdříve stvořím svůj trůn a poté místo pro mrtvé. Když jsem hotov posadím se na trůn a rozprostřu své vědomí nad světem. Sleduji jak ostatní tvoří svá panství a pak sleduji jak Anarion stvořil první smrtelnou rasu.

Silverius
11.9.2019
21:39:38
Už nějakou chvíli lítám kolem Aurigy. Přemýšlím, kde se tohle všechno tady vzalo a jak bych to ještě mohl vylepšit. Vidím své sourozence, kteří se již rozhodli sestoupit. Trochu jim to závidím, protože už určitě mají plán, co dělat. A já nic?!

A pak jsem ji uviděl. Horu. Nebyla nejvyšší, ale byla hezky špičatá. "Tam!" řeknu své víle, která se samozřejmostí sobě vlastní decentně přikývne. Chvátám k hoře, aby mi ji náhodou někdo nevzal. Ale spěchal jsem přespříliš a málem jsem ji přeletěl. Téměř plnou rychlostí narazím do kořene hory. Hora díky tomu opustí své obvyklé místo a přetočí se špičkou k zemi. Já se jí pokusím zachytit, ale už jste viděli tak malého boha, aby držel tak velikou horu? Jen zbrzdím její pád a hora zůstane tak jak je. Špička hory je v zemi a velká rovná plošina sídlí kdesi ve vzduchu.

Líbí se mi to a nadšeně zatleskám ručičkama. Ale plošina je prázdná... zoufale prázdná.... hodnou chvilku tak lítám po širokém okolí a sbírám veškeré květiny, která naleznu. Nakonec vytrhnu dva vzrostlé listnaté stromy a zarazím je vedle sebe v místě, kde hodlám odpočívat.

Podívám se na relativně pestrou kamenitou planinu. To, jak tady budou dané rostliny růst už nechávám spíše na nich samotných. Stromy vězí až do čtvrtiny svého kmene ve skále - ty to budou mít také složité, ale budou to holt muset zvládnout.
Já se spokojeně uvelebím pod nimi, ale kámen není to pravé místo k odpočinku. A tak mne nakonec vlastní nepohodlí donutí jít zkoumat, cože to na té zemi vlastně je, že je to měkčí než kámen. Přinesu si kousek toho zázraku na "svoji" horu. Hlínou vysypu přes čtvrtinu povrchu planiny - a teď už jsem spokojený. Ulehám a chvilku se kochám tím, jak to tady vypadá.

Víla se na mě mračí a zatímco si tak odpočívám, tak lítá od kytky ke kytce a škube květy na věneček. Pak se kriticky podívá mým směrem a každá květina přece jenom dostane co potřebuje - trochu té půdy, aby mohla růst.

Anarion
11.9.2019
19:51:34
Cítím své sourozence jak se začínají probouzet a činit. Přikývnu. Je mi jasné, že Auriga se za chvíli probudí a bude tu plno věcí. Teď se ovšem všichni rozkoukavají. Ucitim na sobě Alejimotův pohled a pouze mu pokývnu, že jsem ho zaznamenal. Jako další věc ucítím výbuch v oceánu a pohyby země někde v horách ne tak daleko ode mě. Je mi jasné, že se Morlog s Patriamou dostavili. Přikývnu. Je dobré vidět, že se to opravdu rozjíždí.

Zamnu si ruce a postavím se na vrchol nejvyšší věže k hodinám. Je načase začít tvořit svou vlastní silou a Mocí. Nadechnu se a vydechnu. Je to tady. Začnu se soustředit a ucítim v sobě se hromadící Moc. Pak ji nasmeřuju do jednoho místa a uvolním. A za hradbami se začne tvořit postava. Vysoký humanoid (2 metry +-) s tmavou pokožkou. Je to jediný můj dar, který jim zatím můžu dát při své současné síle. Naprostá odolnost jejich těla před mými paprsky. Požádám Čas o pomoc. Ten souhlasí a dodá mému výtvoru 60 let života. Přikývnu a vytvořím celý jeden kmen. Má současná síla by tomu měla stačit.

Poté ale udělám poslední krok ve vytváření Zitroianů. Vyšlu Strážce, aby přivedl prvního člověka, kterého jsem vytvořil. Toho následně přijdu v Síni Řádu. Zde stojím před Váhami Světa a pozoruji onoho člověka. Snažím se šířit auru uklidnění. Ale s mým zjevem to není moc lehké. Nakonec ale promluvím. Ne telepaticky, ale mluveným slovem, které se začne Uthevovi vrývat do podvědomí.,, Vítej v mém domě Uthevo. Mám pro tebe poslání. Me jméno je Anarion. Bůh řádu, Pán Světla a Strážce Času. A pro tebe mám úkol. Po této debatě běž zpět za svým lidem. A uč je. Nauč je psát, číst a mluvit tímto jazykem. Nauč je přežít. Nauč je kovat zbraně. Nauč je ctít bohy. Ne pouze mě. Ani mě nemusíte uctívat, pokud vám to nebude příjemné. A nauč je, že svět má Řád. A ten musí být dodržován. To bez a řekni svým bratrům a sestrám. A věz. Jednou za čas mezi vás sestoupím, abych s Vámi po boku nastolil Řád. A pamatuj poslední věc. Mé paprsky vám neublíží. Můžete odejít z pouště, kdy chcete, ale zde na vás bude má moc a požehnání působit nejsilněji. Teď ovšem běž. Vše, co máš svůj lid naučit si zapamatuješ. A jako prvnímu Zitroiana, který byl stvořen ti bude dán dar. Jako jediný že svého lidu budeš smět vidět můj hrad. Teď ale běž. A rozšiř svůj lid po pouštích. " Poté mu všechny znalosti přenesu telepatii a zanecham v paměti. Když odejde, tak si k sobě povolám Strážce.,, Ochraňuj je a hlídej, ať nesejdou z cesty. Ale teď je zaveď dál od hradu. Potřebuji přemýšlet. A nejspíše se také potom potkat s mými sourozenci. "

Patriama
11.9.2019
1:00:23
V kosmu jsem se moc dlouho nezdržela. Těšila jsem se na další výtvor našich rodičů. Dopadla jsem na začátek hor, který se dotýkal pouště. Vzala jsem na sebe svoji podobu a dotkla se prsty písku. " Tohle mi dá kapku zabrat." Pomyslela jsem si když jsem se dívala na hory. Opět jsem opustila svoji formu a prozkoumávala jsem hory a hledala tu pravou.

Konečně jsem ji našla. Byla více uprostřed a tak mi to nějakou dobu zabralo než jsem ji našla. Hora byla široká a mohutná. Již blízko ní jsem cítila, že je plná mnoha materiálů, které by se dali těžit. Dopadla jsem na zem před ní a zabořila svoje ruce do ní. Po chvíli se hora začala otřásat a začali z ní padat kameny. Nakonec hora pukla a objevila se v ní silná puklina (dlouhá a široká) do, které by se vešlo i město. A to jsem taky měla v plánu.
https://cz.pinterest.com/pin/377528381254269809/

Opět jsem zabořila svoje ruce do země a po chvíli z ní vyjeli nahoru kamenné domy ve tvaru kvádru a krychlí. Objevili se taky studny, které se napouštěli podzemní vodou a čtyři dlouhé chodby na okraji, které směřovali dolů k největším ložiskům.

Na konci této pukliny se objevil palác z bílého mramoru. Vešla jsem dovnitř velkými dveřmi ze zlata. Předemnou byl velký sál se sochama mých bratrů a sester na bocích. "Ať vás mám stále na očích." Na konci tohoto sálu a na bocích byli další, dohromady troje dveře ze zlata. Na levo byli dveře do učené společnosti. Na pravo do jídelny a prostřední vedly ke mě. Vešla jsem prostředníma a přivítal mě dlouhý mramorový stůl se židlemi po bocích a zlatým trůnem na konci. Za trůnem na konci místnosti byli další dveře. Ty vedli do mích osobních komnat. Sedla jsem si na trůn.

Bylo tu ticho. Až moc velké ticho. "Budu potřebovat nějakou společnost" Soustředila jsem se a po chvíli se předemnou ze země tvořilo tělo. Vytvořila jsem gorgonu (medúza).
https://cz.pinterest.com/pin/200621358387272065/?nic=1

Její oči na mě a na moje sourozence nemají žádný vliv, ale měla jsem s nimi už plány. Stála předemnou nahá. Napůl had, napůl jako já. Rozdrtila jsem v ruce nějaké kamení a z prachu jsem jí vytvořila oděv. "Nahá bys neměla tady chodit." Usmála jsem se na ni. Nevím jestli odpověděla. Nedávala jsem pozor. "Jak se máš sestřičko?" Pomyslela jsem na Illionl.

Alejimot
10.9.2019
22:55:43
Dívám se z Astrálu na dílo našich rodičů a kochám se pohledem na tak krásou přehlídku barev. Podívám se přes hadí oči na stáda jelenů a na hejna dravých i vodních ptáků. Vše vypadá tak, jako by nás zvalo ke své tvorbě. Tu zahlédnu jak v jedné poušti začne zvedat oblak prachu. Lusknu do vzduchu prsty a oči hada mi přiblíží právě vznikající hrad.
Jeho mohutné zdi na sebe nenechají dlouho čekat a čím ví je majestátnější, tím víc v něm poznávám Anarionovu osobnost “Tak se nám Auriga vybarvuje a Simbol řádu je na světě. Výborně. “

Tu v jednom hornatém kraji si všimnu praskotu kamene. Vždy když se země dělí, nebo spojuje, ucítím jemné mravenčení – inu rovnováha je s horami spojená. Než však začnu zaměřovat tím směrem zrak, můj had mě upozorní na nové známky tvorby někde na pobřeží léna slaných vod. Tam kde byla pouhá voda, se nyní k nebi zvedá vysoká sopka. Však taky láva s výstřikem nenechá na sebe dlouho čekat.

Nemrknu okem a zamířím tím směrem jako pěkně hozený kámen. “ To musí bít dílo Morloga. ”
A taky že ano. Cestou dostanu odpověď a hned po ní přidám na rychlosti.
Na okraji sopky zastavím a požádám o vstup "Tak jsem tu bratře, kéž mohu dovnitř tak pestrého díla." Chvilku počkám na odpověď, když se Bratři a sestry činí, musím i já pospíšit. Až pokynuti dostanu, vstoupím a ukloním se uctivě té kráse a síle.

Morlog
10.9.2019
21:08:03
Nejdřív chlad a pak ohromný žár. To byly poslední pocity které jsem měl než jsem sestoupil do atmosféry Aurigy. Vzduch kolem mě hořel jako dračí dech když jsem se řítil střemhlav směrem k oceánu. To mi ovšem mohlo jen těžko vadit, jakýkoliv oheň není schopen mi ublížit. A dopad, ten je spíš vítaným ochlazením. Vždyť i vodě vládnu...

Nechám se volně unášet vzduchem až nakonec jako obří meteor dopadnu do vody. Vždyť co byla ukončena válka, zůstal jsem ve své zvětšené podobě. Musel jsem mít něco kolem tisíce metrů když jsem sestoupil k Aurize. Můj dopad vzdemul mohutnou vlnu která se začala valit k pobřeží. Těsně před ním však náhle ulehla a po vlně nebylo památky. Musel jsem ji zkrotit, nehodlám ničit neposkvrněnou zem.
Se svým sídlem jsem měl jasno. Musí spojovat tři věci, oheň, vodu a kámen. Můj dopad nebyl jen tak pro potěšení oka a na ukázku mé moci...

Země se zatřásla tak silně že to zacítil každý živý tvor na Aurize a jen malou chvilku potom, se z vod, mezi dvěma ostrovy uprostřed širého oceánu začala drát sopka. Rostla výš a výš, skála se tříštila a lámala. Gigantické balvany se svalovaly dolů do vody a při dopadu na hladinu vyvrhovaly tisíce litrů vody do vzduchu. Když sopka dosáhla uctyhodných sedmi kilometrů, její růst se zastavil. Přišla druhá část tvorby. Výbuch !

Se zahřměním které se neslo vzduchem široko daleko, jako ten nejsilnější hrom, sopka rozevřela svůj jícen a vybouchla. Začala ze sebe valit řeky lávy a ty jak stékali po jejím úpatí dolů k hladině, rychle tuhly a okolo sopky vytvořily poměrně rovné prostranství. Mrak sopečného prachu který sopka před výbuchem vydechla, se vznesl vysoko do vzduchu a tam se rozptýlil do okolí. Na chvilku se dokonce setmělo, jenže pak se prach prostě rozlétnul do všech směrů, vítr ho rozevlál a nebylo po něm za pár minut památky. Normálně by tomu tak nebylo, nehodlám ovšem devastovat ani oceán.

Sopka asi po hodině přestala chrlit lávu a ozvalo se druhé zahřmění. To ohlašovalo můj trvalý příchod na Aurigu. Z jícnu sopky, z jezera do oranžova žluté rozpálené lávy jsem se začal nořit já, já Morlog.

Má velikost mi ještě stále zůstala, a tak pro mě sopka, má "hora" nebyla až tak velká. Rukama jsem se chytil za okraj a vytáhnul se nahoru. Když jsem se postavil, rozhlédl jsem se nejdřív po tom novém nádherném světě.

Hory, lesy, oceán......širé pláně, vyprahlé pouště, zasněžené vršky, močály...je tu vše. Otec s Matkou všeho se opravdu předvedly...to ano..

Pomyslím si a pak svůj pohled upřu do nitra vulkánu. Jak tam tak stojím, pozvednu pravou ruku směrem k lávě uvnitř sopky a mám natažené prsty. Ty pak prudce sevřu v pěst. Ihned jak to udělám, ozve se třetí, poslední zahřmění. Láva uvnitř sopky začne mizet, jakoby někdo vytáhnul špunt, začne se ztrácet kdesi na dně oceánu ?!
Za chvilku je sopka prázdná a zůstane po ní jen jakési obří "údolí" rozpalené do červena. V průměru měří asi tak čtyři kilometry a od vršku sopky je hluboké dvanáctset metrů. Pozvednu levou ruku a voda se začne z oceánu drát po hornině která tvoří celou sopku směrem nahorů. Až se nakonec začne vlévat do nově zrozeného údolí. Voda syčí a praská a postupně ochlazuje kráter který je tu namísto magmatu. Všude je jen pára a hlasité zvuky syčící vody. Když už je zem ochlazená a pevná, voda přestane překonávat přírodní zákony a sklouzne se zpět do oceánu.

To prozatím postačí....co asi dělají ostatní...zřejmě také budují. Měli by jsme se sejít jakmile nastane vhodná doba...

Proběhne mi hlavou. Otočím se zpět směrem k pevnině a ještě jednou se rozhlídnu. Kdesi v dálce, jen matně a nezřetelně zpozoruju záblesky světla, tak silné že jsou vidět i ve dne.

Tedy už i Anarion dorazil....jen on by dovedl takto ohýbat sluneční paprsky...

I přítomnost Illinol jsem pocítil. Tak už to prostě mezi námi všemi funguje. Pokleknu na hraně sopky a pak se odrazím jak jenom dovedu. S obřím šplouchnutím dopadnu nedaleko od pobřeží a pokračuji v chůzi. Nohami před sebou hrnu masy vody až nakonec dojdu na souš. Chtěl jsem pokračovat směrem kde jsem zahlédnul ony záblesky, jenže v tom ke mne přilétnul docela maličký posel od Alejmota. (nebo Alejimota ?) Zprávu předal a pak se ztratil.
Ovšm bratře, bude čas mluvit, bude i místo. A jistě ho najdeš.

Pomyslím si a dlaněmi tlesknu nad hlavou. V tu ránu se ve vzduchu vytvoří obrovský ohnivý kruh který se vznáší nade mnou. Označuje moje místo, místo na pobřeží Aurigy. Posadím se na vysušenou pastvinu a telepaticky odpovím Alejmotovi...

Hledej ohnivý kruh na nebesích, tam mne najdeš bratře. Chvilku tu na tebe počkám, ale pospěš, je toho tolik co je třeba učinit...

...

Anarion
10.9.2019
14:24:33
Přesun na Aurigu trval krátce. Svezl jsem se po paprscích světla přímo do středu Aurigských pouští. Z hlouby své kápě jsem sledoval tento svět. Svět, který mi Otec s Matkou svěřili na chránění a na udržení řádu.

Povzdechnu si. Cítil jsem své bratry a sestry poblíž. Málo jich začalo pracovat na svých sídlech. Ale nemohl jsem je vynit. Já sám jsem byl uchvácen dílem rodičů. Ale mělo to i druhou stránku. Pokud se nějaký Princ dostane že svého vězení. Tento svět bude jeho první cíl.

Poté se ale i já rozhodlam a začnu střádat Moc. Pozvednu ruce k obloze a zapřu se do písku.

Z přicházejících paprsků se začne tvořit budova. Hrad. Ne přímo honosný, ale zároveň majestátní a mohutný. Na vrcholu jeho nejvyšší věže se vyjimají sluneční hodiny. Nakonec je dílo dokonáno. Sundam ruce a udělám krok zpět. Přikývnu. Ano. Povedlo se.

Hrad je zevnitř prostý. Ozdoby nejsou potřeba. Je to pouze místo možného posledního vzdoru. Místo obrany. Jen jediná místnost je jiná. Ta hlavní. Jsou zde váhy světa a Řádu. Můj úkol a cíl je udržet je v rovnováze.

Poté si ale uvědomím že ještě dokonáno není. Stále něco chybí. Vystoupám na hratby a začnu v sobě podruhé hromadit Moc. Mám v úmyslu dvě kouzla. Obě dvě náročná ale nutná. Jako první se zaměřím na to obranné. Paprsky se najednou začnou zakřivovat a lámat, až nakonec můj hrad není vidět. Nutné opatření proti budoucím smrtelným rasám. Mě bratry a sestry to ovšem není schopné oklamat.
Teď ovšem přijde to druhé kouzlo. Složitější, ale o to víc důležitější. Požádám naposledy Rodiče o jejich danou sílu. A na pláni před hradem se začne formovat postava. Zářící. Jakoby sama tvořená světlem. Nakonec se dívám skoro na stejný odraz mě samého. Ovšem pouze na okamžik. Poté je postava zahalena světlem,takze je nerozpoznatelná. Poté následují poslední dva kroky. Z jednoho paprsku slunce stvořím Meč. V budoucnu slavný. Teď ale pouze Meč mého mytickeho pomocníka. A nakonec vezmu tu trochu moci, kterou mi dal můj chráněnec čas a část ji předám svému výtvoru. Teď je dokonáno. Můj pomocník a přítel se zvedne a zamíří do hradu. Zatím není jeho čas.

Ucitim lehké svrbění Illinol a jejího zájmu. Usměju se.,, To tě tolik zajímají mé kroky sestřičko? Doufám že tě moje přítomnost zde nepřekvapuje. " K Illinol tato myšlenka doletne pouze jako paprsek světla, který prozářil její stromové obydlí.

Alejimot
10.9.2019
13:11:22
Po bitvě s touhami princů jsem se nějakou dobu procházel po kosmu. Měl jsem chuť najít každé místo srážek o moc a chvíli tam meditovat. Měl jsem za to že odrazy nepokoje a vášní v těch místech zůstali a bylo by škoda si je neprožít.

Jak jsem procházel bojišti a místa roztříštěných planet, dostal jsem nápad. Něco, co připomene tuhle tragickou událost. Začal jsem si v hlavě tvořit plán mého sídla na Aurize a možná jsem objevil myšlenku, kterou mohli sourozenci opomenout.

Chvilku to trvalo, než jsem k Aurize sestoupil, neb klid, který nyní naplňoval kosmos, vléval útěchu do mích žil.

Vyvolal jsem černého hada kolem své hrudi a díval jsem se skrz jeho oči na Aurigu a místo vhodné pro mé hry.

Po bitvě s touhami princů jsem se nějakou dobu procházel po kosmu. Měl jsem chuť najít každé místo srážek o moc a chvíli tam meditovat. Měl jsem za to že odrazy nepokoje a vášní v těch místech zůstali a bylo by škoda si je neprožít.

Jak jsem procházel bojišti a místa roztříštěných planet, dostal jsem nápad. Něco, co připomene tuhle tragickou událost. Začal jsem si v hlavě tvořit plán mého sídla na Aurize a možná jsem objevil myšlenku, kterou mohli sourozenci opomenout.

Chvilku to trvalo, než jsem k Aurize sestoupil, neb klid, který nyní naplňoval kosmos, vléval útěchu do mích žil.

Vyvolal jsem černého hada kolem své hrudi a díval jsem se skrz jeho oči na Aurigu a místo vhodné pro mé hry.

Pak mi mysl padla na jedno místo a to se mi zalibylo. Ovšem vzpomněl jsem si na jednoho z bratrů a dostal jsem skvělí nápad jej navštivyt.

I vyvolal jsem si v hlavě obraz Morloga a poslal jsem k němu obraz Kolibříka a s jeho pomocí Morlogovy poslal zprávu „ Mohli bychom se bratře projít po Aurize a popovídat si? Věřím, že najdeme společnou řeč. Řekni prosím, kde se sejdeme. Díky za tvůj čas. Tvůj bratr Alejimot. “ Odmlčel jsem se a počkal jak bude bratr naladěný.

Illinol
9.9.2019
23:08:19


Jednu chvíli jsem se vznášela v éteru. Mé oči byli zavřené a já snila - Byla jsem v tomhle stavu déle než někteří sourozenci. Sny byli těžký koncept na pochopení a vyžadovalo to neskutečnou koncentraci a ne malou dávku Moci se jím věnovat. Ale mé studie byli u konce, věděla jsem to co jsem musela vědět tak aby Sen fungoval tak jak má. Aby tekl a hladil po tváři a neproměnil se v Noční Můru.

V jednu chvíli jsem byla tam a v druhou zase tady. Možná jsem nikdy nebyla tam a jenom tady a nebo tady a tam jsou jedno a to samé. Ať tomu bylo jakkoliv v momentě kdy se mé oči otevřeli již neviděli temný Kosmos ale zelené planiny, široké lesy a vysoké hory. Mé oči poprvé spatřili Aurigu a ten pohled vyčaroval úsměv na mé tváři. ,,Je skutečně překrásná - Tak jak jsem jí viděla ve snech a ještě více."

Mé bosé nohy šoupali trávou - Byla ještě vlhká jak jí porývala raní rosa. Zhluboka jsem se nadechla jak má forma dostala tvar a tvář. Takovou mě budou všichni odteď znát rozhodla jsem se. Prohlédla jsem si ruce své vlastní formy a jemně si přejela po nově získané hřívě rudých vlasů. ,,Ano takhle se mi to líbí. Pohodlné - Nenápadné. A hlavně to není nic jako hrůzy Mezamara nebo Sinestry." Mírně jsem se oklepala nad tím pocitem.

Nakonec pohledem vzhlédnu k nedalekému lesu a usměji se sama k sobě. ,,Přišla jsem strážit. Přišla jsem bdít. Ale každý musí bdít odněkud. Bůh potřebuje sídlo, kde může odpočívat a rozjímat." Dospěla jsem nakonec rozhodnutí. Začnu s místem ze kterého potom budu vše pozorovat a kde budu snít pokud to bude doba vyžadovat. Ačkoliv jsem netoužila se vrátit do spánku v žádné blízké době.

Pozvedla jsem své ruce a v ten moment se jeden z menších stromů uprostřed toho hvozdu zatřásl. A pak začal růst - Vzrůstal stále výš a výš jeho tenký kmen se divoce kymácel a vypadal, že se každou chvílí zlomí. Ale v moment kdy se divoce nakloní se náhle samotný kmen začne roztahovat do šíře až nakonec strom nabere obřích rozměrů jak do výšky tak do šířky. Teprve tehdy pozvednu své ruce a strom následuje můj pohyb když roztáhne své větve vysoko k oblakům jak se jeho koruna roztáhla.

Pomalu vyšplhám na vrchol stromu kde mi vznikl velký až podezřele rovný plac. Rychlým pohybem začnu manipulovat větvě stromu, které rychle odpoví a začnou se ohýbat a plazit přes kmen čímž začali dávat vzniknout tvarům. Uprostřed stromu vznikl obří altán s mnoha lavičkami - Skoro jako bych očekávala velkou návštěvou a v samotném prostředku podstavec s malou dřevěnou miskou.

Miska v sobě měla vodu a její hladina byla rovná a klidná jako zrcadlo. Avšak ten kdo pohlédl neviděl svůj odraz ale svět - A díky té misce si mohl pečlivě volit specifická místa na která pohlédnout na světě. Ještě předtím než jsem dokončila své sídlo jsem však musela větve pozměnit tak aby vytvořili na levé straně placu další předmět - Ruce mi mávali ze strany jak jsem je naváděla zatímco mé oči byli zavřené koncentrací.

A tak větvě daly vzniknout mému loži - Rozlehlému s vysokými nebesy, vystlaném listím kde jsem mohla ulehnout pokud jsem potřebovala snít nebo odpočívat. A zrovna teď jsem do něj ulehla a zavřela své oči. ,,Malý moment. Nechci jít spát samozřejmě, že ne. Spánku už bylo dost. Chvíli si počkám a uvidím co bratříčci a sestřička plánují."


Praotec
7.9.2019
19:09:16


Příchod Bohů



A tak se tvář Aurigy otřásla do základů. Otřásla se tak silně, že to bylo i viditelné, její povrch a vše na ní se otřáslo pod čistou mocí, která na Aurigu vstoupila. Bohové přišli, někteří přišli potichu skoro jakoby se objevili jen tak z ničeho. Jiní se snesli ve velkém stylu aby celý Kosmos mohl vidět jejich sestup. Jiní sestoupili ale ne ve stylu - Jednoduše se snesli z oblak dolů na povrch.

Auriga už existovala předtím než na ní bohové sestoupili - Byl to ten nejvíce ambiciózní projekt celého kosmu. Největší dílo rodičů bohů na kterém pracovali ještě předtím než jejich děti mohli poznat tvář Aurigy. Zajistili, že vše bude v místě a fungovat aby jejich děti mohli dohlížet a tvořit.

Vše začalo na konci Války Prvorozených. Princové destrukce byli poraženi, Loajalisté vyhráli a uzavřeli své rivaly do speciálních dimenzí aby už nemohli působit žádné potíže. Jako odměnu za svou oddanost a snahu byli Loajalisté sesláni na povrch Aurigy aby sloužili jako bohové a udrželi vše v pořádku - A také aby jí změnily k obrazu svému.

A když bohové poprvé sestoupily vše už bylo tam kde mělo. Vysoké štíty hor vyrážely ze základů země a rostly vysoko do nebes - Jejich vrcholy pokryty sněhem zatímco u jejich základů se rozkládaly rozlehlé lesy a pastviny. A ty lesy a pastviny byli protkány potoky a řekami, které se pak slévali do jezer, moří a oceánů. Tam kde řek nebylo dost byla země vyprahlá a pokrytá pískem zatímco tam kde jí bylo moc se země měnila v rozlehlé močály.

A vše abstraktní také fungovalo - Smrt, sny, koloběh dnu a noci, příliv a odliv to vše bylo plně funkční na Aurize - Úkol bohů byl jasný. Aby dohlédli na tyto aspekty a zajistili, že budou fungovat tak jak mají či popřípadě je změnit a upravit k obrazu svému.

A úděl bohů byl také aby tvořili samozřejmě - Jejich rodiče do zemí Aurigy už rozeseli mnoho divé zvěře jako jeleny, vlky či zajíce aby si z nich mohli jejich děti vzít příklad při tvoření ale do příchodu bohů na Aurize nikdy nestál inteligentní tvor. To vše byla práce bohů - Jak se jim v tom bude dařit? Jak to dopadne? To se ještě uvidí ale na Aurigy se zatím usmívají světlé zítřky.

Kde bohové přistáli? To nikdo neví. Někteří si vybrali své trajektorie aby dopadli na určitá místa kde chtěli stvořit svá sídla. Jiní dopadli na povrch zcela náhodně. Ale pokaždé když se dotkli země ucítili jak jimi prostoupila Moc. Byli připraveni začít se svým údělem.


*********************************************

Technické poznámky


-Všichni začínáte s 50MP
-Všichni si můžete na mapě zvolit místo kde jste dopadli nebo se mě zeptat ohledně nějakých míst. Popřípadě to můžete nechat náhodě a já vám místo vyberu.
-Každý bůh může 'zdarma' vytvořit své sídlo a jednu mytologickou bytost (Zdarma znamená, že vás to nebude stát žádné MP)
-Kdyby byli jakékoliv dotazy stačí se na mě obrátit

Praotec
21.8.2019
23:11:13

Válka Prvorozených



Pád - Tak to začalo nekonečný pád. Aby někdo pochopil jak kosmos vznikl musí znát dvě mystické figury. Nithogg - Obří drak jenž svírá svůj ocas ve svých čelistech, jehož tělo tvoří hranice kosmu. Otec všeho fyzického - A jeho partnerka. Envill - matka všeho abstraktního jejíž podoba je neviditelná všem jelikož leží za hranicemi kosmu. Společně tito dva stvořili vše jak tomu rozumíme - Společně tito dva měli děti.

Nithogg a Envill měli mnoho dětí - Pro náš příběh jich mnoho však není důležité. Děti bytostí jenž stvořili vše jsou samozřejmě přirozeně mocné - Stejně jako rodiče dědí moc a s krví obou získávají moc jak nad fyzickým tak nad abstraktním. A pro tyto bytosti byli stvořeny světy kde mohli tvořit a využívat svoji moc k něčemu - Jenže s mocí přichází touha po více moci. Po více světech - Po celém kosmu.

Pád - A tak začalo to co my známe jako Válka Prvorozených. Tyto mocné entity se střetli v boji přes mnoho světů ve dvou frakcích. Princové destrukce - Kteří si chtěli kosmos přivlastnit a Loajalisté jenž bránili jejich rodiče a jejich nadvládu.Válka byla dlouhá, nebo možná ne? Kdo ví, čas v té době neexistoval. Jeho délka není podstatná - Je to daný výsledek, ten totiž bude tvořit naší historii - Moji historii.

Světy byli přeseknuty vejpůl, dílny i výtvory naprosto smazány z povrchu několika dimenzí a několik entit bylo po bitvách tak oslabeno, že upadli do zapomnění. A přesto tento konflikt nakonec měl vítěze - Loajalisté podpořeni mocí svých rodičů porazili Prince destrukce a uzavřeli je do jejich vlastních kapesních dimenzí aby už nikdy nemohli ohrožovat kosmos.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

A tak náš příběh začíná - Začíná pádem. Protože, ačkoliv úmysly Princů destrukce byly zvrácené byli stále Vyvolení - Byli bohové. A jejich absence jen ztížila ten největší projekt celého kosmu - Mě. Rodiče bohů, stvořili mě a svěřili mě do rukou těch kdo byli věrní jako odměnu. Už připravená, už vystavěná - Oni musí dohlédnout na to abych fungovala tak jak mám. Abych byla v bezpečí a převážně abych nepadla do rukou Princů destrukce, kteří sápou na zdi svých vězení.

Můj vznik je prostý a přesto v té prostosti je nádhera. Na začátku byla prázdnota, pak přišel tvar. Z toho tvaru vyvstaly kontinenty a z kontinentů regiony. Pak regiony byly pokryty lesy, pouštěmi a loukami. A pak kopce a hory vyrostly aby mé tváři daly tvar. Mraky se srazili, deště padaly a koryta se zaplnila vodou. A země zvlhla nebo uschla jak si nové řeky razili cestu.

A tak se prázdnota stala tvarem. A ten tvar se stal zemí. A zemi bylo dopřáno rozkvětu a blahobytu. A to vše jsem já - Auriga.


 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1] 
Liraell


 


 


 

Liraell


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.