abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: Auriga ::
družina
stránkovat po:  
 

Alejimot
18.11.2019
23:18:20
Když vidím, že se náš večírek pomalu rozpadá, pravím na rozloučenou “ Už drazí sourozenci musím jít. Rovnováha sice někdy kulhá, ovšem to jí nic neubírá na lesku a jiskře. Mám práci, o které si pak můžeme popovídat. ” Objeví se mi na hlavě Cilindr, já smeknu až k zemi a proměním se v roj včel. Ten odletí daleko od velkého strom.

Zamíří k pohoří na východě velkého ostrova a zastaví tam, kde je před tím pohořím velký spodní les.
Tu se roj promění v orchestr velkých a malých trubek a několika houslí. Celá sestava začne hrát líbeznou hudbu k vítání slunce a Na dosah od hracích nástrojů se začne zhmotňovat 12 postav velikosti Osmiletých dětí. Postupně se jim vybarvují obrysy a je vidět velká křídla a začátek velké hřívy a oblých uší.
Když to trvá tak deset minut, objeví se několik trianklů a začne se po chvilkách přidávat.
Nakonec tu máme i dvě basy a vše skončí zvukem kapající vody.

A máme tu dvanáct Leridianů – Všechny dělnice- je jich 6, mají hlavu moudré a lovu zdatné lvice a 4 páry rukou. Všech 5 trubců má hlavy s dlouhou hřívíou černých lvů a tělo o dvě stopy vyšší než dělnice. A nakonec je tu královna se stříbro medovou barvou lvice, která ví jak řídit svou partu. Má 8 párů končetin a je veliká, jako všichni dohromady. A má velkou korunu na hlavě.

Zbytek těl tvoří podoba včelího těla, jen mají zesílenou pokožku materiálem pevným jako titan a rozhodně přežijí stovku bodnutí svých žihadel.

Hudební nástroje se rozplinou a místo nich se zjevím já v podobě celo bílé Leridiany vosí lvice s admirálským kloboukem ve žluté barvě.

Pokývám hlavou a pravím ” Tak děti moje, Jmenuji se teta Alvana – Nebo- Alejimot – pán nad rovnováhou a odpuštěním.
Oboje vlastnosti vám byly vetkány do celého vašeho těla. Tedy vaše Lví a lvičí hlava zná taky od něhy hněvu a odvahy.
Budete se starat o květy, které vám tady vyspívám, budete je opilovávat a střádat do pláství, které postavíte. Následné do nich uložíte med, který bude léčit jak hladové, tak slepé hluché a němě. To vám povím později. Budete taky bránit náš med a když si nebudete jisti, že stačíté na tu obranu, povoláte mě a já si to s těmi vetřelci vyřídím. Když budete mít hotovo, můžete se slunit, spát, nebo číst to, co vám přinesu. Pravidelné můžete jíst z pilu květů a pak taky z medu a já dohlédnu, aby jste měli všeho dost.
Vy dělnice budete se starat přímo o květy a budete zbírat med. Vy trubci budete těšit královnu a dělat jí společnost. A vždy když bude chtít, budete s ní mít děti. A všichni si při západu slunce sednete do kruhu ke mně a já vám budu povídat a učit, co budete potřebovat. A vždy mi můžete říci co vás zajímá, trápí a co jste se naučili. ”
Mávnu k nim a chvilku je ticho. Pak zazvoní vzrušení jako hmatatelné a všichni vespolek si začnou šeptat první dojmy.

Já- bílá Včela-lvice- v podobě Leridianů – Začnu zpívat nebeským sopránem a kolem mě začnou se zjevovat mráčky páry a kroužit do spirál. Postupně se začnou kolem nás objevovat pukliny v zemi a já hned řeknu druhým hlasem”Nebojte se a otevřete svá srdce, tady mám pro vás první květy.”

A skutečně začne kolem nás růst celí záhon poupat. Jsou sice mladé, a přece tloušťka je celích 2 a půl stopy. Postupné přidávám hlubší tóny, Tu začnou kolem mě Leridiani tančit, nejspíš mají radost z něčeho tak krásného, jako veliké mladé květiny. A hned se některé pučící kvéty začnou zbarvovat do modra a červena a žluta a tenhle kvítek má okraje tečkované a támhle ten zase srdíčkované. A za chvíli tu máme všechny květy a rostlinky dorostlé a většina jich dosahuje výšky vzrostlích stromů.

Utichnu a protáhnu ruce a trochu si zívnu – spíše to zní jako zařvání lvice po dlouhém dni. ”Klid ďeti, takhle budete taky umět zařvat. Teď si ovšem dáme kurs létání. Připravit, dávejte pozor.”Zakmitám křídly a vzlétnu nad zem asi dvě stopy. ”Tak a teď vy.”
Usměji se na ně jak to jen jde a pokračuji s výukou. Na konci dne to všichni umí perfektně.

(Ps. - Do vzniku Leridian jsem investoval 20 jednotek energie a do květů 15.)

Patriama
16.11.2019
0:36:57
Počkám až Illinol promluví a pak se se všemi rozloučím. Vezmu sebe a gorgonu domů, kde ve svých komnatách uslyším hlas svých rodičů. Jsem ráda, že je slyším, ale jejich otázka mě zaskočí. Otočím se na gorgonu a promluvím. " Moji rodiče se mě právě zeptali jestli tě chci přijmout do svého pantheonu. Máš svoji vlastní magii spojenou se zemí a kamením takže by to nebyl problém, ale mě trápí jiná věc. Stvořila jsem tě jako svoji společnici a jako kamarádku. Ne jako spolupracovnici. Lidi v mém pantheonu budou často pryč a budou pořád pracovat. To po tobě nechci. Nemysli si, že si tě nevážím, ale mě budeš více nápomocná po mém boku. A proto tě gorgono nepřímám do svého pantheonu."


Po chvíli později vyjdu ven z paláce a jdu se podívat na svůj lid. Když mě uvidí vidím jak se usmívají a jak mi mávají. Ráda jim tyto věci oplácím. Vidím jak někteří staví další domy, jiní pracují na poli, další chodí do šachet a vynášejí od tama drahokamy a kovy. Na konci jedné ulice uvidím mluvčího svého lidu a jdu za ním. Baví se se dvěma dalšími maniby. Když mě uvidí tak se ukloní. Ukážu mu, že může přestat." Ráda tě zase vidím. Koukám, že můj lid pracuje a že se mu také daří. Pověz mi co všechno už se tady stalo."


"Má bohyně rád vás zase vidím. A ano máte pravdu. Daří se nám dobře. Postavili jsem pole a domy, hospody a také zbrojnice a kovárny. Tvoříme také už náčiní, nástroje a také šperky z drahokamů velké ceny. Hrnčířství se nám taky daří a už ho máme víc jak dost. Bohužel máme kapku problém se dřevem, ale zatím to není nijak vážné. Právě jsem vybíral ty nejchytřejší z nás aby pracovali v knihovně v paláci."
"Skvělé. Vše jde jako hodinky. Možná ještě jim dál pár úkolů, ale ty až později. Nyní bude potřeba se rozšířit do světa."Otevřu pusu abych mohla vyslovit svůj nápad, ale v tu chvíli uslyšíme strašný hluk a následně křik. Běžíme za tím zvukem a pak vidíme, že jeden muž je zavalen obřím stromem, který právě pokácel. Ostatní se snaží ten strom zvednout, ale je na ně moc těžký. Řeknu jim ať ustoupí a ať se nachystají ho vytáhnout. Chytnu strom jednou rukou a zvednu ho nad sebe. Pro mě to není žádná námaha. Ostatní rychle odsunou zraněného stranou a pak ho hned nesou pryč asi aby ho ošetřili. Já mezitím položím strom zpátky na zem. Jako poděkování mě čeká hlučný potlesk. Jen se usměji a jdu zpátky za mluvčím. "Mám menší nápad. Na tomto světě jsou už i jiné rasy. Vezměte vůz a naložte na něj šperky a hrnčířské výrobky. Dám vám mapu světa a jeďte za ostatníma. Obchodujte s nima a dejte jim naše věci za jejich. Ale jen za ty co pro nás se těžko shání." Nechám do kamenné desky vyrít mapu světa a dám ji mluvčímu. Pak se vracím zpátky do paláce a svých komnat. Tam vytvořím další svoje podoby a pošlu je do světa.

Jedna moje podoba je stále u ještěrů a sleduje jejich věž. Slíbila jsem jim, že nespadne a svoje slovo já plním. Když se koukám na systém jenž tady funguje jsem ráda za to, že jsem černá. Aspoň mě hned nedají do okovů. Pozoruji svého bratra jak se s nima baví, ale nijak nedávám najevo, že se známe. Schválně co vymyslí.

Další podoby směřovali různými směry. Hledat zajímavosti světa a nápady do budoucna.

Illinol
15.11.2019
20:38:12
Přikývnu jak se debata rozvíjí dále. ,,Myslím si, že darům se představíme a budeme jim pomáhat jak budeme chtít a oni se pak rozhodnou koho vyznávat a následovat. A pokud někdo z nás poruší tento přístup a pokusí se jednu z ras ovládnout silou nebo narušit jejich existenci tak zasáhneme." Řeknu s rozvahou po krátké odmlce jak jsem důkladně promýšlela každé slovo.

,,Myslím si, že tohle bude všechno. nerada bych vás zdržovala a nutila vás se rozdělovat - Obzvláště když už se někteří vytratily. Až se zase něco naléhavého stane tak se sejdeme tady." Kývnu na své sourozence a povstanu. ,,A kdykoliv si budete chtít popovídat můžete se tady stavit, občas Sen může působit velice osaměle." Řeknu s úsměvem. ,,Hodně štěstí mí bratři a má sestro."

Následně přenesu svou formu dolů ke kmenu stromu a pokleknu. Bylo na čase začít tvořit a tak jsem zapátrala hluboko v mysli a mírně zasténala nad vyvinutým úsilím pro to abych vytáhla hmotu na Aurigu. Nakonec jsem měla materiál a mohla jsem začít rychle formovat a pracovat se soustředěným výrazem. Bylo na čase stvořit mojí vlastní rasu.

Příchod Dryád

Z hmoty stvořím vysokou, štíhlou postavu. Tvář podlouhlá a dlouhé vlasy až na záda. Na tváři si dám záležet aby byla opravdu půvabná. To byla žena. Vedle první postavy začnu tvořit druhou, stejně vysokou ale mnohem mohutnější. Vlasy po ramena a kulatější obličej. Tvář s hrubými rysy která jen podporovala tvrdý vzhled. Pravá ruka se lišila od levé, byla větší a byly na ní jen čtyři prsty, zároveň byla pevná jakoby ze dřeva.

To byl muž. Oběma pak dám zelenou barvu kůže a tmavě zelenou barvu vlasů. Jejich vlastnostmi byla domýšlivost, obratnost, velký půvab u ženy a u muže velká síla. Když jím dám základní atributy ještě se na chvíli zamyslím a pak přikývnu a vdechnu jím ještě něco - Přírodní smysl pro 'dobro'. Chtěla jsem aby dryády byli jak milé tak laskavé.

Se základem hotovým vezmu každou figurku a vytvořím skoro identické ještě třikrát pro obě pohlaví. Pak se k ním nakloním a vdechnu jim život. Dryády zamrkají a všichni se na sebe podívají předtím než každý vzhlédne k mě. Usměji se na ně a přikývnu. ,,Jak jste krásné děti moje. Jste dryády.""

Dryády na mě pomalu kývnou jak jejich existence se pomalu usazuje do jejich myslí. ,,A já jsem vaše matka. Já jsem Illinol, ze Sna. Jsem zde abych vás vedla a chránila." Řeknu. Jakmile dryády začnou chápat tak je dovedu k nedalekému potoku a ukážu jim kde zde mají získat vodu. ,,Budu nad vámi bdít ale jste už velké děti moje. Musíte se učit obstarávat si obživu a přístřeší sami. A jen v případě nouze se ke mě obracet - Aby jste byli silní a samostatní." Kývnu na ně. ,,Radujte se a užívejte si přírody mé děti."

Řeknu s úsměvem a předtím než odejdu tak se po nich rozhlédnu. ,,Každý z vás potřebuje jméno. Proč si je navzájem nerozdáte? Protože co je osoba beze jména? Já jméno mám a vy si ho zasloužíte také." V momentě kdy vzejdou první jména od dryád tak se na ně usměji a otočím se. ,,Jak jste krásné děti moje." Zopakuji naposled než se vrátím na svůj strom.


Alejimot
13.11.2019
23:37:02
Druhá podoba Aleimotova - u Zahhaků

Jakmile ke mě přijdou modří Zhhakové a poví co mají na srdci, usměji se a odpovím. " Mohu být vaším přítelem, jestli chcete. Jmenuji se Alejimot a bdím nad takovými kráskami, jako je ta vaše věž. Leží mi na srdci vaše blaho." Mírně pokývnu hlavou a počkám na možnou reakci.

Třebaže to vypadá, že si radši pohovořím s jejich šéfy, Naslouchám jim s vřelostí.

Silverius
13.11.2019
19:47:35
"Snadné dary nejsou dary, ale prokletí drahá Patriamo. Nakonec na to sama přijdeš nejlépe." zazní ode mne v odpověď. A protože se Pán Proměn rozpadl, tak raději odletím pryč, než si toho někdo všimne.

I viděl jsem, že lidé vyřezávají napodobeniny mé maličkosti a řekl jsem si, že to není špatný nápad. Zaúkoloval jsem tedy svojí vílu a v místech, kde mi lidé přinesli kvítí a ořechy jsem nechal svoji vílu vyrobit množství věnečků z rozličného kvítí, tak aby tam pro každého z osady byl jeden.
A protože jsem byl v dobrém rozmaru, tak jsem dal lidem ještě jeden velký dar. Mnoho různě barevných bobulí hroznového vína. Většinou chutnalo různě sladce. Ovšem v tu chvíli vstoupí do hry náhoda a jedna z misek naplněných hroznovým vínem zůstane delší čas zapomenuta v jedné z chýší. Když ji jedna žena se štěstím nalezne, tak víno již kvasí a je více tekuté než pevné. I když jej žena chtěla vyhodit, uvědomila si, že jde o dárek od boha a trochu ochutnala. Slupky jako takové moc dobré nebyly, ale tekutina samotná -> nu zkrátka a dobře vzniklo zde první víno.
Samozřejmě jsem v tom měl tak trochu prsty já a proto žena uslyší můj jemný hlásek "Přesně takhle vás bude provázet dáreček od Silveria.".

Skřítci svůj začátek neměli vůbec lehký. Ale já na ně nezapomněl. Zjevil jsem se u nich a řekl jsem jim: "Už víte, že život není jenom o hravosti. Ale já vám teď dám dva dary, které vám umožní přežít a zároveň vám umožní i provázet elfy tak, jak je předurčeno.
Daruji vám rychlost. Díky tomu snadno uniknete divé zvěři i všelikému nebezpečenství. Díky tomu si budete moci víc hrát.
A daruji vám porozumění elfům. Budete je provázet, ať budou chtít, či nikoliv a budete jim nechávat drobné dary, aby pochopili...
Díky rychlosti to bude pro vás snadné. A ty, skřítku Ladóne, povedeš ostatní za elfy, neboť cítím, že tvé spojení s nimi je nejsilnější. A také cítím, že máš smysl pro humor. Elfové od vás nemusí dostávat pouze dary, že?
ano ano, elfy čekají i drobné šprýmy, vtípky, zmizení a znovuobjevení věcí na podivných místech - zkrátka díky tomu, že skřítky odvrhli, nedostanou od nich jenom to dobré. Budou dobří skřítci, ale budou i skřítci lumpové. Nicméně vyloženě zlého skřítka rozhodně nenajdete. Spíš některý má víc rád legraci a jiný raději plní tajná elfí přání. A je fakt, že až elfíkům vytesají podobu Silveria do domečku či skály, tak jim to asi moc radosti neudělá... dokud elfové nepochopí, že svým chováním vůči skřítkům jsou vlastně dětinští a směšní oni samotní...

Nemám nejmenší pochybnost, jak odpovědět.
"Ano, přijmu. Heraldius se stane symbolem a patronem spravedlnosti. A jeho slova se budou zračit v budoucnosti, pokud si to on bude přát."

Praotec
13.11.2019
17:50:01
Skřítci

Opuštěni jejich lidem skřítci byli zanecháni daleko za elfy jako prokleté bytosti a tak se museli postarat sami o sebe. Mnoho skřítků zemřelo na počátku jejich rasy - Neopatrní je dokázalo roztrhat kde jaké divoké zvíře. Nakonec si však našli úkryt v dutinách pod stromy a malých jeskyních ve skalách - Skřítkové se uchýlili do skrýší v podzemí.

Tam začali budovat své malé útulné domovy v podobě zabarikádovaných nor, většinou s dlouhým úzkým tunelem aby se k ním neprohrabali větší zvířata zatímco jiná zvířata zabíjeli a jedli jako třeba hadi, kteří jim mohli do nor snadno proklouznout. Do kořenů stromů a skal pak začali vyřezávat podobizny Silveria, který jim dal vzniknout a doufali, že na ně nezapoměl.

Jejich hravost jim zůstala ale realita krutého světa a nepřítomnost jejich vyšších příbuzných způsobovali, že skřítci museli být velmi obezřetní aby jejich druh nevymřel. I tak kdokoliv vyrazil do lesa mohl nalézt malé skluzavky vyryté do kopců a čas od času na něj skřítci začali házet šišky nebo menší zvířata jen pro srandu - Nebo na sebe navlékali listí a strašily průzkumníky.

Manibové

Některé rasy jsou vypuštěny do světa a hledají si cestu v životě sami a jiné zůstanou blízko u svých stvořitelů a fungují pečlivě pod jejich dohledem. Tohle byl případ Manibů, rase čtyřrukých humanoidů. Žili si v Hoře života a věnovali se výstavbě svého domova - Žádné pocity touhy po odchodu nebo něco takového jim na mysli ani nepřišli.

Ačkoliv Patriama Manibům o jiných bozích řekla velmi těžko si dokázali představit, že tam opravdu jsou. Kromě Litatia se jím žádný nezjevil a tak veškerá jejich víra připadla pouze jejich stvořitelce ke které se obraceli v modlitbách a které vzdávali hold.Kam jejich rasa dál bude směřovat? To bylo v rukou Patriamy jelikož ona nad nimi měla absolutní kontrolu jak se zdálo s jejich neochvějnou věrností.

Silverius

Chaos a Pestrost - To jsou aspekty Silveria. A to Auriga skutečně poznala s jeho příchodem. Silverius se rychle usadil a rychle začal tvořit. A jeho přítomnost pocítili skoro všechny smrtelné rasy, některé z nich k němu začali vzhlížet velice rychle zatímco jiné ho zavrhli. Ať už to byla tak či onak - Silveria znal každý.

A v rámci tohoto momentu jím prošla vlna Moci a Silverius uslyšel hluboký hlas. ,,Silverie! Můj syne, přijmeš Heraldia, prvního z gryfů, do svého pantheonu?"

Alejimot

Alejimot byl prvním kdo přišel na Aurigu a přesto za tento čas zůstaval spíše se svými sourozenci a sám se sebou. A tím pádem ne mnoho smrtelníků o něm vědělo, jen ti jenž o něm bylo řečeno. I tak ale Alejimot tvořil se svým příchodem ačkoliv pravděpodobně ne dost aby uslyšel silný hlas

Při jeho návštěvě Zahhaků mu naproti vyrazilo několik modrých Zahhaků co si drželi odstup. I z této dálky byla věž mohutná a působivá ačkoliv nebyla ještě hotová. ,,Přítel či nepřítel jak máme vědět cizinče? Nikdy jsme tě neviděli. Nemáš šupiny, ani nám známou barvu. Nejsi jedním z nás, a my Zahhakové nemáme důvěry vůči ostatním jenž by chtěli narušit naš osud."


Patriama

Patriama dorazila docela brzy také a začala tvořit velmi rychle. její rasa žila s ní a společně s nimi i její pomocník Gorgona. Kromě tvoření však Patriamu pocítili i ostatní rasy, které navštívila a obzvláště elfové jí pak začali vzdávat hold za její dary což jí jenom posílilo. Za její pomoci se začalo všem dařit o dost více a její úsilí bylo odměněno.

I Patriama pocítila nával Moci a pak hluboký hlas. ,,Patriamo! Má dcero! Přijmeš Gorgonu, svou služebnici, do svého pantheonu?"

Litatio

Litatio přišel později avšak byl schopen tvořit mnohem rychleji než ostatní a než se nadál celá jeho říše už existovala a byla funkční. nejen to ale Litatia znala každá smrtelná rasa, každá se ho bála nebo k němu vzhlížela. Obzvláště ty, které byly obdarované a to mu dodávalo mnohem více moci než skoro všem jeho sourozencům.

I Litatio tvořil dost na to aby pocítil silný poryv moci a uslyšel v sobě ten mocný hlas. ,,Litatio, můj synu, přijmeš Folcese, svého společníka, do svého pantheonu?"

Anarion

Anarion dorazil brzy a společně s ním na Aurigu přišlo mocné světlo. Světlo jenž dalo vzniknout jedné rase a jeho pomocníku. Anarion byl známí svou rasou, samozřejmě což posílilo i jeho. Ačkoliv ostatní smrtelné rasy o něm či jeho existenci samotné moc nevěděli.

I tak dokázal tvořit dost na to aby pocítil vlnu moci a uslyšel silný hlas ve své mysli. ,,Anarione, můj synu, přijmeš Strážce, tvého pomocníka, do svého pantheonu?"

Pán Proměn

Pán Proměn přišel ve velkém stylu. Auriga jeho příchod poznala samotná a smrtelné rasy viděli velké představení ale neměli boha k kterému to pořádně přiřadit. I tak však každý v podvědomí tušil, že Pán Proměn existuje a že na Aurize působí a i tento pocit samotný poskytl tomuto bohu určité výhody.

I Pán Proměn nakonec tvořil a tak uslyšel mocný hlas ve své hlavě. ,,Páne Proměn, můj synu, přijímáš oba draky, které jsi stvořil do svého pantheonu?"

Morlog

Morlog dorazil na Aurigu ve velkém stylu a kdyby někdo žil v jeoh blízkosti tak by určitě věděl o jeho existenci a klaněl se jí. Ale takhle Morlog dorazil v době kdy mnoho smrtelných ras ještě nemohlo mít přiležitost o něm slyšet a sám netvořil moc na to aby zaujal své rodiče. I tak však některé rasy, kterým bylo řečeno věděli a vzhlíželi k velkému bohu s obdivem.

Pán Proměn
1.11.2019
16:37:19
Sotva domluvím, objevuje se přede mnou Agnes, přifoukne si ruku a…

Facka na tvář jemné dryády dopadla tvrdě a skutečně zjevně "sedla".
Éterická dívenka upřela na vílu překvapený a ublížený pohled. A pak se ukazuje, jak moc je ve skutečnosti křehká.

Od stopy úderu dlaně na její tváři se rozběhly po povrchu kůže tenké prasklinky. Ty se rozšiřují, hlava i tělo dívky puká, jako by bylo ze skla. Vzápětí se skutečně se zvukem tříštícího skla rozpadá na střepy a střípky. Ty praskají dál na menší a ještě menší… až tu z dryády zůstává jen hromádka jemňounkého prachu.

Zvedá se vítr, prach v něm zavíří, rozptyluje se, je beze zbytku odvát.
A po Pánovi Proměn na shromáždění Bohů nezůstává ani stopy.



Jasný světelný záblesk proťal oblohu Aurigy. Na malý okamžik zazářil přes polovinu kontinentu až k jižnímu teplému moři. A tam se nad ním v podivuhodném světelném efektu rozestřela obrovitá zlatá křídla.

Ohromný zlatý drak, jehož krása může soupeřit jen s jeho s majestátností, zakroužil nad pobřežím plném bělostného písku. Chvíli hledal, jen on sám věděl co.
Nakonec přistál v místě, kde se do oceánu vlévá říčka, plná pro změnu písku zcela černého, sneseného z temných vysokých horských štítů s ještě patrnou sopečnou činností.

Drak se zahleděl do slunce stojícího vysoko nad obzorem, zhluboka se nadechl, jako by do sebe chtěl přijmout jeho sílu a třpyt. Pak sklonil hlavu k pláži a vydechl.
Kdekoli se bílého písku jeho mocný dech dotkl, zazářilo náhle ryzí třpytivé zlato, zlato zářící jako samotné slunce.
Drak natáhl své tlapy, silné a nebezpečné, ale přitom obratné jako lidské ruce, zabořil je do zlata pláže a začal ho hníst.
Zjevně to nebyla práce jednoduchá. Zlatý písek nedržel u sebe, nedal se jen tak tvarovat. Drak přesto neustával. Postupoval pomalu, s každým pohybem do písku vstupovala i Moc a Magie. Nakonec ostrý písek začal rozdírat i pevné dračí tlapy a potřísnila ho krev.

Náhle se práce nezdála už tak beznadějná. Hmota se postupně začala spojovat a lepit držená krví, magií, bolestí a vůlí, zvětšovala se a nabývala, až se stala přesnou kopií tvora, který ji stvořil.
Zlatý drak se s posledními zapadajícími paprsky slunce znovu zhluboka nadechl a pak vdechl život svému výtvoru.
A ten se poprvé pohnul, nadechl, jeho oči se otevřely.

"Povstaň, můj synu.
Jsi mé tělo, můj dech a má krev,"
zašeptal k němu jeho stvořitel.

"Dávám ti Moudrost.
Dávám ti Lásku ke všemu živému.
Dávám ti Moc proměn.

Ustanovuji tě Ochráncem a Kronikářem všech rozumných bytostí.
A také Praotcem dračího plemene."


Teď už hlas stvořitele nešeptal, ale zněl mocně a hrdě a naplnil pobřeží Mocí, kterou vládnou pouze Bohové.

"Vítej na Aurize!" dodal už mírnějším hlasem a s úsměvem.


Nový zlatý drak upřel pohled na svého otce, pak na zapadající slunce a nakonec na krásu mladého světa kolem sebe.

"Děkuji, otče," zazněla na pobřeží jeho první slova.

A pak jen sklonil hlavu v poděkování a dojetí ze zmatku nových myšlenek, pocitů a vjemů, které ho naplnily.


Jeho stvořitel odpočíval.
Slunce zapadlo a noc se rychle stala temnou, osvětlenou jen třpytem nespočetných hvězd, jak už to v jižních krajích bývá.
A spolu se sluncem změnila se i barva draka, nyní byla černá a třpytivá jako sama noc postříbřená hvězdami.

Tehdy se drak znovu nadechl, nabíraje do sebe samu temnotu noci a vydechl ji do tmavého říčního písku.
I ten uchopil a hnětl, plnil Mocí a temný obsidián zraňoval jeho tlapy, až krev začala spojovat hmotu, která se stávala tvárnou.
Nakonec opět vedle něj stanula přesná jeho podoba, překrásná černá dračice třpytící se v odlesku hvězd.

Drak se naposledy nadechl noci a vdechl novému stvoření život.

"Povstaň, má dcero.
Jsi mé tělo, můj dech a má krev,"
zašeptal opět.

"Dávám ti Sílu.
Dávám ti Lásku ke všemu neživému.
Dávám ti Magii a také Moc chránit a bránit svůj rod.

Ustanovuji tě Pozorovatelem a Kronikářem všech dějů neživých a magických.
A také Pramatkou dračího plemene,"
zahřměl nocí boží hlas.

"Tak… Už nemeškejte a leťte vy dva!
Potěšte se krásou Aurigy a také krásou vás obou.
A pak... Tam v horách je mnoho jeskyní, v nichž žhavý dech Aurigy stoupá až k povrchu, kde teplý písek může zahřívat vaše vejce.
Leťte a rozmnožte svůj rod."
dokončil stvořitel.

A když dva velké stíny odlétaly nocí, opojeny krásou světa a svou láskou, svinul se na pláži a usnul.
Už dlouho nebyl tak unaven.

Patriama
31.10.2019
12:21:23
Přemýšlím nad tím co můj bratr řekl. " To si nemyslím bratře. Princové jsou pod zámkem a jak jsme již řekli nebude informace o nich nijak šířit. A neumím si představit jiné nebezpečí, které by nám hrozilo. A darům taky ne. Maximálně nespory mezi národy, ale to by nebyl nijak moc velký problém. Já navrhuji se bavit a oslavovat krásné začátky. " Řeknu a usměji se na všechny co tu zůstali.

Alejimot
27.10.2019
14:32:59
Litatio odpověděl Pánu proměn a mě. Poté kívnul na svůj stín a oba zmizeli. Ta cenná informace způsobila, že jsem se zamračil, abych to vstřebal ” Takže se lidé, Elfové i Zahhakové po počáteční nevědomosti pohybují k vrtkavé dospělosti, různě dlouhého středního věku a od slz stáří až k úplnému zapomnění. Budu o tom meditovat. ”

Vzhlédnu od svých myšlenek a zeptám se přítomných, tedy těch, co tu zbyly ” Jestli se rozcházíme v tom, kdy a jak ty tři nárůdky poučit o poznání, zajímalo by mě, jak je budeme chránit.
Během krátké doby pošlu prvního svého strážce na hranici lidského tábora, abych zajistil, že nebudou zneužívání mocnostmi z vrchu. Je zatím klid a to my dělá starosti. Jakoby měla přijít nějaká zkouška. Myslíte si, že během krátkých let mohou být ohroženi?”
Poňěkud dlouze oznámím zárodek svého plánu a dám ostatním prostor buď odpovědět, nebo mě nevnímat.

Litatio
24.10.2019
12:55:42
Dlouho mlčím a hledím do dáli světa. Slova kolem mě plují a já je zaznamenám, ale vím, že většina stejně nic neznamená. Ve světě, kde všichni překotně spěchají vpřed, jsem se já zastavil, ale pár poznámek, ale nemohu nechat bez povšimnutí a také se konečně objevila práce hodně práce.
Vstanu a otočím se na Pána proměn.
"Děkuji, za tvé rady, ale věž že tento problém, ještě nenastal a chvíli ani nenastane."
Můj hlas je ledově odměřený a na pokraji slyšitelnosti je slyšet zvuk brousku co obtahuje kosu.
Po stočím ledový pohled zlaté masky na Alejimota.
" Ten kdo přijme dar zlaté masky, ztrácí svoji paměť, neboť mrtví neznají život."
Můj hlas je tentokrát, dalo by se říct normální. Nakonec se rozhlédnu po společnosti.
"Nyní prosím o prominutí, je třeba ještě mnoho vykonat, ale rád většinu z vás uvítám v Podsvětí."
Následně se otočím na Foleces a pokynu ji a společně zmizíme.

Objevím se u svého trůnu. Podrbu Foleces, za to že byla hodná a pošlu jí na obhlídku a sám se vydám za Zlatníkem do slévárny. V předpokoji podsvětí, již stojí první mrtví. Je zde hodně zahhaků, pár lidí a jen jedna elfka. Zlatník poctivě dělá masky a Převozník, je připraven se vydat na druhou stranu. Vše se zastaví a všichni na mě pohlédnou. Pokynu Zlatníkovi a on pokračuje v práci. Poté vybídnu elfku, lidské dítě a šedého zahhaka, aby přistoupili.
Svojí vlastní mocí, jim stvořím zlaté masky a následně se s každým postupně vydám navštívit jeho rasu.


První kdo se se mnou vydá na cestu je elfka. Když dorazíme k jeho tělu vydíme skupinu elfů, jak stojí kolem jejího těla. Jeden z nich klečí na kolenou Jsema slzy mu kalí pohled i z ostatních je cítit smutek, nesmírný smutek. Vystoupím ze stínů a promluvím.
"Jsem Litatio. Jsem poslední odpuštění a strážce smrti. Cítím vaší ztrátu. Cítím vaší bolest, ale nabízím vám usmíření. Uctívejte mě a já vám dám vědomosti, jež smrt překračují a když zemřete nebude to konec." Poté se otočím k elfce, kterou nevidí a strhnu jí masku. Jí maska zůstane, ale mě se v ruce stvoří nová zlatá kopie, kterou podám elfovi, který když si jí nasadí spatří elfku bez masky.
"Toto je maska smrti, strhává šedý závoj a pokud jí bude mít ten kdo bude stát u těla, někoho bude mít možnost s ním hovořit, ale ten bude muset chtít a musí být pravidelně udržována modlitbou, aby se moje moc v ní obnovila. Nyní vás nechám o samotě"

Vrátím se do podsvětí a nyní s vydám na cestu s lidským dítětem. Tentokrát, je u jeho těla jen jeho matka. Drží ho v náručí, pláče, houpe se do rytmu ukolébavky, kterou svému dítěti zpívala. Je sama ve svém smutku. Zjevím se jí.
"Jsem Litatio a vím, že tvé dítě zemřelu pádem, vím jak ti puká srdce. Jsem bůh smrti a odpuštění. Ne nemohu mu vrátit život, ale mohu ti dát naději." Otočím se k dítěti a strhnu mu masku stejně jako před tím elfce a podám jí matce.
"Toto je maska odpuštění, nasaď si jí a uslišíš hlas toho mrtvého, kterého si budeš přát, ale musí chtít a musí se obnovovat její moc modlitbou ve mě. " Pomohu ženě vstát a pak znova promluvím.
"Bežte a pohřběte své dítě, vyslechněte jeho vzkaz, pak běžte a neste odpuštění."

Vrátím se zpět do podsvětí a podívám se na posledního mrtvého. Pohled mi opětuje, tak společně vyrážíme na poslední cestu. Zahhakovo tělo leží na malé zaprášeném plácku a je na něm mnoho ran. Byl ubyt. Černý zahhak se zkravaveným obuškem právě cosi říká dalším šedým zahhakum. Poté povýšeně odejde. V očích zbývajících vidím hněv a vztek. Zjevím se jim.
"Jmenuji se Litatio. Jsme bůh smrti, odpuštění a posel usmíření. Cítím vaší bolest z této kruté smrti. Cítím váš hněv a chápu, že tohle nejde usmířit lehko, ale přesto vám ji nabídnu." Otočím se zpátky jako dvakrát, před tím a strhnu zahhakovi masku. Otočím se zpět a podám ji zahhkovi ze kterého cítím největší náklonost.
"Tohle je maska usmíření. Ten kdo si jí nasadí, může povolat ducha zemřelého, aby se pomstil na svou nespravedlivou smrt a tím usmířil obě strany, ale nic nepřichází zadarmo. Ten kdo masku použije ztratí zrak a masku si bude moct sejmout, až zemře, ale může jí používat dál. Je potřeba masku udržovat modlitbou ve mně, aby se její moc se nevytratila. Varuji vás, funguje pouze na nespravedlivé smrti."

Po těchto cestách se vrátím zpět do Podsvětí. Posadím se na trůn. Stvořil jsem tři velmi mocné artefakty a pokud je někdo, někdy získá všechny tři tak by měl strašlivou moc. Zavrtím hlavou. To se nestane to by porušovalo rovnováhu. Zahhkové dostali nejsilnější masku, ale s největší cennou, dal jsem ji šanci. Lidem jsem dal naději a elfům jsem dovolil vydržet neskutečné při jejich délce života.

Patriama
22.10.2019
22:03:53
Vyslechnu si návrh svojí sestry a začnu nad ním přemýšlet. " To mě upřímně vůbec nenapadlo. Zní to celkem zajímavě." Usměji se. " Tvůj návrh je hodně zajímavý sestřičko. A zní celkem logicky. Nuže dobrá. Souhlasím s tebou."

Pak se, ale zaměřím na to co řekl Alejimot. Vytvořím před sebou zrcadlo z písku a podívám se na dary. A poté se podívám na svého bratříčka Silveria. " Ty jsi tomu dal. Někdy tě budeme muset spoutat. Ty tvoje dary upřímně moc nepomohly. Radši se tam půjdu podívat já. " Vytvořím svoji podobu u všech darů abych se na ně mohla lépe podívat.

U lidí jsem se objevila utvořená z hlíny. Začala jsem se procházet po osadě a dívala jsem se jak se lidem vede. Byla jsem mile překvapena, když jsem zjistila, že jsou pěkně pracovití. Nechala jsem tedy uprostřed osady vzniknout podstavec z hliny a kamení aby ne mě každý viděl. Když jsem získala jejich pozornost promluvila jsem na ně. " Zdravím vás lidé. Jsem bohyně země Patriama. Vidím, že již jste se dali do práce. To mám ráda. Nyní vám chci dát dar, abych vám zpříjemnila život tady na tomto světě. Dávám vám úrodnou půdu. Pracujte na ní a ona se vám za to odmění dobrou úrodou. " Když jsem to říkala tak se země vedle osady převracela na ruby, aby se na povrch dostala úrodná zemina. Potom všem jsem svoji podobu nechala zkamenět a tak vznikla moje socha uprostřed osady.

U elfů jsem se stvořila z kamení a žuly. Postup jsem opakovala jako u lidí. Postavila jsem se na podstavec uprostřed osady a představila jsem se Elfům. Jako dar jsem jim dala do osady obří kamennou desku, na které byla mapa světa. Taky jsem jim nechala ze země "vyklíčit" velký rubín, smaragd a diamant. A potom se moje podobizna opět změnila na sochu.

U zahhaků jsem chvíli počkala. Sledovala jsem jejich stavbu a zašla nad ní. Vzala jsem na sebe svoji podobu z rudého písku, abych měla stejnou barvu jako vůdci této rasy. Jako dar jsem se jim rozhodla dát důl na železnou rudu a jistotu, že dokud budu chtít tak tahle věž nespadne. Následně jsem se dotkla jejich věže a všechny kameny jsem spojila a vytvořila na nich vruby, aby do sebe lépe zapadaly. U nich jsem, ale svoji podobiznu neproměnila v kámen. Nýbrž jsem ji tam nechala, protože jsem více chtěla dozvědět o téhle rase.

Alejimot
21.10.2019
20:55:15
Pokrok a Zahhakové

Naslouchám argumentů na našem dýchánku. Najednou ucítím mravenčení v levé paži. Za chvilku z ní vylétne malinká hvězdička a začne mi létat kolem obličeje. Mrknu na ní a vezmu jí něžně do rukou. Tu se její světlo změní její záře na malé zrcadlo a pomalu se začnou objevovat obrazy. Ty se týkají dětí, o kterých se tu bavíme.

Pokývám hlavou a od lidí přeskočím k elfům. Občas se podívám na Patriamu či Anariona, neb se mi zdá, že k tomu mají ještě co říci.
Když si prohlédnu, co chci všechno o elfech vědět, přepnu pohled na Zahhaky. Tady se zastavím a obdivně koukám a jsem fascinován jejich touhou po postavení symbolu jedinečnosti.

Pak odtrhnu oči od zrcátka a jestli na mě ostatní koukají překvapeně, jen se usměji.
Když vznikne v debatě mezera přihlásím se o slovo. ” Všimli jste si taky, že došlo k pokroku mezi Dětmi- dary? Jsem to k dispozici k dalšímu jednání a zatím posílám mou 2. podobu k Zahhakům podívat se na tu jejich věž. Co kdybychom si dali třeba 10 let na rozhodnutí jak o Děti pečovat a zatím přidáme pomocnou ruku, kde je potřeba? ”

V další pomlce se obrátím na Litatia ” Bratře bdící nad smrtí, co si myslíš o Zahhagské věži a zvědavosti Elfů? Co se stane v tvé říši, až se mrtvý obou ras budou scházet u tebe doma a budou spolu hovořit. Jak jejich rozdíly tenhle nový nástroj ovlivní? ”

Druhá podoba Aleimotova – Návštěva Zahhakské věže

Oblékne si na sebe režnou kutnu a tak schová síť a ryby a lebky, aby první kontakt mohl být mohl řídit. Přenesu se pár set metrů od hlavního sídla Zahhaků aby se tolik nevyděsily a namířím si svou cestu ke staveništi věže. Koukám se kolem a mám v plánu zjistit, kolik je tvorů od které barvy. Když ke mně přijdou, mírně se jim pokloním řeknu ” Jsem přítel ze vzdálených hor. Jdu se kouknout jak se vám daří. ” Pak budu reagovat na konkrétní situaci.

Praotec
16.10.2019
22:35:11


Pokrok Aurigy


Lidé

Lidská rasa daleko necestovala. Když viděli příležitost tak se jí chopili. A tak se stalo, že první lidská osada byla založena na okraji hustých lesů poblíže široké řeky. Zde lidé měli vše co potřebovali - Pitnou vodu, zásobu dřeva a místa kde mohli chodit na lov zvěře. Velmi rychle se dokázali jejich okolí přizpůsobit a začít s pracemi na jejich novém sídle pojmenovaném - Auriga.

Silvériův dárek zanechal lidi mírně zmatené. Nepochopili co tím myslel ale jakožto první bůh jenž se zjevil se rozhodli mu vzdávat čest. A tak se stalo, že Silverius se stal prvním bohem vyznávaným nějakou z darovaných ras. Lidé vyřezali pár jeho napodobenin do dřeva a čas od času ke kmenu přinášeli oběti kvítí a ořechů. I tak málo přinášelo o to více Moci.

Na lidi se usmívala šťastná budoucnost. Měli své nové sídlo, svůj dar a sami sebe jelikož společně spolupracovali aby dosáhli svých cílů. Velmi rychle se začala jejich populace násobit a první osada rostla a rostla. Zdálo se, že lidé se chytli opravdu rychle a věnovali se čistě sami sobě - Ačkoliv trochu beze směru a významu - Jen jeden pokus za druhých aby zjistili co a jak. Zdáli se být neuvěřitelně praktičtí - Žádné zbytečné ozdůbky a zvláštnosti. Hlavní byla funkčnost.

před očima bohů se lidé neuvěřitelně rychle zorganizovali a rozdělily se rovnovážně úlohy podle toho co každému šlo. Brzy měli zcela funkční lovecké skupiny, dřevorubce, sběrače i tkalce a mnohé další. Lidé nerozlišovali zda je někdo muž či žena, či zda má onu barvu vlasů nebo takovou. Pokud někdo něco uměl - Bylo považována za povinnost komunity přiložit ruku k dílu.





















Elfové

Lidé, kteří se usadili skoro okamžitě se od elfů lišily strašně moc. Elfové začali cestovat napříč lesy a usazovat se vůbec nechtěli. Chodili všude a koukali se do každého zajímavého rohu jak se snažili zjistit co se kde děje. Obraceli kameny a převraceli kmeny stromů aby zjistili zda se pod nimi něco neskrývá.

Nakonec si však i elfové našli své místo pro první osadu. Vystavěli ji na velikém kopci tyčícím se nad lesy. Osada nebyla zrovna velká. Skládala se z několika větších budov postavených se dřeva a hlíny a střechy vytvořené z několika vrstev větví - Dost možný základ pro budoucí elfskou architekturu. Společně s několika zvláštními prvky.

Elfové pojali zájem zatahovat si kameny do své osady a vystavovat je. Většinou se jednalo o kameny zvláštních tvarů, které později zkoumali a snažili se zjistit zda k jejich zvláštnosti je nějaký důvod. I na elfy se usmívali zatím světlé zítřky plné nových poznání a dobrodužství. Ačkoliv je Silverius navštívil tak jeho návštěvu braly spíše jako neštěstí jelikož nepochopili smysl daru a braly ho jako kletbu. A tak elfové prozatím zůstali bez vyznání.





















Zahhakové

Někteří byli Silveriovým dárkem zasažení jen mírně, jiní ho přímo odmítli a Zahhakové se kvůli němu naprosto změnili. Náhle rozdíly v barvách vyvolali chaos mezi Zahhaky, kteří hledali řád. A nakonec se s těchto rozdílu vynořil systém, který společnost rozděloval podle barev jejich šupin. Zahhakové, kteří nabyli modré barvy se stali normálními 'neutrálními' členy společnosti, kteří si svoji cestu mohli vybrat. Fialový, hnědí a šedí Zahhakové se naopak propadli do spodiny a byli bráni jako méně než všichni ostatní - otroci. Bez práv a možnosti rozhodovat o své budoucnosti. Zahhakové zelené a oranžové barvy se stali lovci, kteří nesměli v životě vyměnit profesi. Černí Zahhakové se dostali skoro na vrchol - Byli bráni s úctou a ostatní k ním vzhlíželi. Ale na samotný vrchol se dostali červení Zahhakové, ti se stali vůdci skupiny a nikdo nesměl pochybovat o jejich rozhodnutích.

A takto Zahhakové s novým systémem vyrazili na dlouhou pouť napříč Aurigou. Cestovali ze všech ras nejdále než našli místo kde se rozhodli usadit. Ale jejich sídlo bylo už od začátku ambiciózní. Zahhakové začali pracovat na struktuře kterou jednoduše nazvali 'Věž'. Věž měla být obří čistě kamenná stavba stojící samotná v okolí. Okolo místa konstrukce si Zahhakové vybudovali hliněné chatky aby měli kde žít dokud jejich nový domov nebude dokončen.

Zahhakové dřevo zásadně na konstrukce Věže nevyužívali - Alespoň na na její stavbu ale na přenos kamenů do výšek. Ačkoliv měli hodně problémů s tím přijít jak jen za pomocí hrubé síly dostat kameny do výšky nakonec začali za pomocí menších kamenů a dřeva stavět velké rampy po kterých kameny nahoru jednoduše vytlačili. Ačkoliv stavba Věže bude trvat ještě mnoho let už teď Zahhakové vypadali ambiciózně a neuvěřitelně silně a organizovaně.


Anarion
14.10.2019
21:27:38
Poslouchám velmi zajímavou debatu, která se nám na radě rozpoutala. Celo dobu pouze poslouchám a mírně se pro sebe usmívám. Baví mě přetahování o, Dary od rodičů.,, Jako malé děti přetahující se o hračku. "

Najednou ucítím vzedmutí moci. Okamžitě tam zaměřím svůj pohled. Nečekaně objevím Ifferitase. Bratr si, dal s příchodem na čas. Pak pokrcim rameny. Mě to, může být jedno.

Illinol a její proslov mě zase vrátí zpět na Radu. Poslouchám a přikyvuji. Sestřička má naprostou pravdu. Nakonec skončí i Alejimota a všichni se na chvíli odmlčí. Teda kromě našeho šíleného Silveria. Chvíli přemýšlím a pak se po stromu rozhledne můj hlas,, Illinol shrnula všechny mé myšlenky a názory v její řeči. Takže bych po ní pouze opakoval. Ani já nesouhlasím s tím, aby jsme Rasám předhodili informace o Válce Prvorozených. Jen bychom posílili Prince. A to doufám nikdo z nás nechce. A co se Darů týče. Můj přístup k rasam už jsem uvedl během tvoření Zitorianu. Nechci je ovládat a nidky nebudu. Dal jsme jim svobodné myšlení a rozum aby žili svůj život. Ne abych měl hromadu chodících a mluvících otroků. Ano. Zasahovat jim do životů budu. Ale nidky je nebudu ovládat. A co se týče Alejimotova návrhu. Za mě proč ne. Můj hrad nikdo z nich sice nenajde, ale Strážce jsou mé oči a uši ve světě a já mám přehled. Když budou potřebovat moji pomoc, tak jim pomůžu. "
S tím zase umlknu a čekám, jesli někdo přinese do debaty něco dalšího.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3] 
Liraell


 

Liraell


 


 


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.