 
Pán Jeskyně
5.12.2018
15:03:44
|
Bylo tomu nedávno sto let, co byl hrdinnou výpravou kapitána Samuela Sutaréze podařilo spíše omylem a šťastnou náhodou objevit novou zemi. Ne, zemi ne. Nový svět. Obrovský ostrov či kontinent, posléze pojmenovaný na objevitelovu počest Sutar, jehož velikost rostla s každou další průzkumnou výpravou. Nový svět oplýval úrodností, množstvím nezvyklých druhů flory i fauny, a také, mimojiné, ale především, zlatem ! Ano, bylo i jakési domorodé obyvatelstvo, ale kdo by se s těmi divochy zatěžoval... Chvíli byli roztomilí, hlavně jejich ženy, nicméně později, když přestali být tak ochotní nosit za každou cetku valounek zlata, popřípadě začali hledět nelibě na namlouvací postupy cizinců, které se začaly blížit znásilňování... No prostě došlo k nevyhnutelnému konfliktu. Ten se od počátku vyvíjel naprosto jednoznačně, nejen díky technologické i řekněme taktické výhodě dobyvatelů, ale i díky nemocem, které s sebou na Sutar zavlekli. A brutalitě, jakou tento svět ještě nepoznal. A nic z toho se nezměnilo, ani když se konflikt přesunul od sláměných chýši primitivnách kmenů ke kamenným městům vyvinutých civilizací. Tam už šlo o regulérní válku s bonusem v podobě genocidy. Válku, která skončila jak musela. Národ Sutaranů (tedy, oni si tak neříkali.. ) prakticky zmizel ze světa a zbyly po něm jen opuštěná či vyvražděná města a osady pomalu podléhající džungli... A taky prostor pro nové osady a města a pro Vás, kolonisty.
Lidi odvážné, lidi zoufalé, lidi hrabivé, lidi oddané, prostě všechny, kdo byl něčím nebo někým přesvědčen, že má opustit starý život a vydat se na křehké lodi přes často rozbouřené moře prakticky do úplné divočiny plné neznámých nebezpečí a prosté starých jistot. Tedy, vy jste nepluli do úplné divočiny. Vaším cílem byla „zavedená“ osada Guarida u ustí řeky La Peja. Přestože je třeba na cestě k ní obeplout rozsáhlý poloostrov, těží Guarida ze své polohy v klidném zálivu, vhodném pro kotvení lodí.
Leč nebylo vám přáno doplout v pořádku až do cíle. Vaše plavba nebyla nejklidnější od samého počátku, ale námořníci dlouho vypadali, že to je v zásadě brnkačka. Až do včerejšího večera. Jako by s posledními slunečními paprsky zmizela i chuť moře nechat vás na živu. Rozpoutala se taková bouře, že jste uvěřili, že jste pluli do brány pekelné a i mnozí námořníci zanechali marných snah o ovládání lodě a jen, nikterak tiše, drmolili modlitby. Zbytečně. V jednu chvíli držela alespoň skořepina lodi pohromadě, pak se ozvala velká rána a pak byla všude kolem voda. Moc... moc vody.... a pak tma.
Když opět otvíráte oči, vládne kolem vás světlo a rajský klid. Ale ne, nejste v nebi, tam by vás nebolel snad každý sval a každá kost, nepálily by vás odřeniny ošetřené mořskou solí a racci by nezkoušeli, zda jste ještě trosečník, nebo už jídlo.
|
