abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin opět ve vývoji! Pokud vás zajímá průběh prací nebo máte nápad, neváhejte se ozvat v Nová verze (Oblíbit)

Vážně i nevážně v Zašívárna - SPAM no. 8 (Oblíbit)

Řekněte, co se vám líbí a nelíbí, přidejte své nápady, aby byl Abarin místem, kde se vám líbí Připomínky a nápady (Oblíbit)
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: The Sentinels ::
družina
stránkovat po:  
 

Peter Maximov
10.8.2019
23:21:22
Posměšně se uklonim Catherine.,, Jak si dáma přeje. Rovnou celý servis " Pak si ale odfruknu.,, Jo klidně ti někdy něco donesu. Ale stále a furt to dělat fakt nebudu promiň. "

Pak začnou naši myslitele řešit, jak se vypořádat s tou Entitou. Jen poslouchám. Tohle je nade mě. Nakonec se ale ozvu taky,, Takže atomovku na to hodit taky nemůžeme. Ne že by ti byl v okolí La dobrej nápad. Jedna z hlavních věcí je ho donutit se přestat pohybovat. Radši s ním budu bojovat v poušti než ve městě plným civilu. Nevím. Napadá mě se ho pokusit něčím svázat. Není to úplně útok na něj, takže by ho to nemuselo posílit. Dokázal by jsi Mathe vypočítat kolik lana, nebo čehokoliv by bylo potřeba na to, aby jsme z té věci udělali mumii? Plus z čeho by to Lano muselo bejt. Nechce se mi na to požívat izolacka. "

Assinelitas Pridominor
24.7.2019
21:58:17
Až pár desítek minut po celé té akci mi začne docházet co se vůbec děje. Těžko uvěřit že cestuji na kamenné placce. Že s sebou mám dvě rakve. A že už nemám rodiče. Těžko říct čemu z toho se věří hůŕ. Až teď když pomalu začne ubývat adrenalinu v mých žilách mi začne docházet jak jsem vlastně zesláblý. Jak psychicky, tak fyzicky. "Tohle je absurdní.. Naprosto.. Potřebuju... Potřebuju... Co vlastně potřebuju?" navalí se na mě další vlna deprese když mi dojde že vlastně ani nevím co mám dělat. Co vůbec budu dělat. "Klid.. Hlavně klid.. A dostat se domů.. " přemýšlím, když v dálce vidím rýsující se domky něčeho co místní nazývají obydlí.

Ve vesnici se toho moc neděje. Nejspíše tu ani nemají nic, čím by si mě natočili, a jestli jo, je mi to stejně jedno. Pár lidí se semnou snaží domluvit, ale ani jedna strana moc neuspěje. "Potřebuju se napít..." rozhodnu se nakonec a porozhlédnu se po studně. Jenže to co tam je není ani pořádně voda. Ušklíbnu se. Naštěstí s tím jsem schopný něco udělat. Opřu se o jednu ruku u okraje té díry ze které berou vodu, a nadechnu se, když do bahnité směsi ponořím tu druhou. Najednou z díry vyletí obrovské množství bahna, a snese se na jednu hromade vedle. Stěny pak vystelu kamením, aby se voda zase nezanesla, a konečně se napiju. Piju dlouho. A pomalu. Ale i voda není jen obyčejnou vodou. Cítím jí. Cítím její složení. Její objem. Když si do dlaní naberu další doušek, je to jako bych sáhl na něco jiného než vodu. Jako bych sáhl dovnitř jednotlivých kapek. A kdybych se hodně soustředil, jsem si jist že bych se dokázal kouknout ještě hlouběji. Ale na to jsem moc vysílený. Zavrtím hlavou, a kouknu se okolo. Jeden ze statečných mi přinese měch, který si naplním, a nakonec, když se mi podaří zjistit lokaci města, se opět vydám na cestu na svém kamenném kruhu.

Město objedu až k letišti, než do něj vůbec vstoupím, jelikož pešky jít nehodám a mám s sebou ještě dvě kamenné rakve, přičemž obojí nechám před letištěm, když jdu dovnitř, rozhlédnout se kam se vlastně vůbec můžu dostat.

Jenže v letišti už na mě někdo čeká. Opět se mi do krve nahrne adrenalin. "Jestli je tohle o mém výzkumu.. " zavrčím nepřátelsky a podlaha celého letiště skoro jako by se pohnula. Jenže doopravdy se nic nehne. Zatím.

Kouknu se na těch pár papírů co se mi snaží dát, a pak ven na svůj kamenný kruh a dvě rakve na něm, načež se kouknu po svém špinavém, potrhaném a pomačkaném oblečení, než pohledem opět skončím na něm a zavrtím s ušklíbnutím nevěřícně hlavou.. "Jenže já vás a tu vaší agenturu potřeboval právě před pár dny. Kde byl kdo když jsem já potřeboval pomoc? Nikde.. Teď se chci najíst. Chci se dostat domů. A musím zařídit... slovo "pohřeb" se mi ale říkat nechce. I když vím že to ničemu nepomůže. "A musím si zařídit pár věcí.. Svět teď pro mě za mě klidně může jít do hajzlu.. povím mu a tím to pro mě končí, přičemž se jdu porozhlédnout po nějaké restauraci nebo prakticky čemkoliv co nabízí cokoliv alespoň vzdáleně poživatelného.

Catherine Whittemore
15.7.2019
21:54:40
Zatímco Max mluví se můj pohled otočí zpět k hodinkám - Chvíli na nich něco klikám a nakonec vyskočí další hologram - Tentokrát je to videozáznam z útoku - Dané entity. Ten jediný dochovalí ve, kterém toho není mnoho vidět. Ve skutečnosti k němu mělo přístup pár lidí mezi, které jsem patřit neměla. Když Math domluví tak záznam pustím.

,,Zajímavý návrh - Ale.. Prosím sledujte pozorně." V záznamu všude létá písek avšak masivní postava je částečně zřetelná jak se tam pohybuje a občas je vidět plátové brnění, které nosí a masivní přilbice. ,,Tady - Viděli jste to?" Zastavím video a pak ho posunu zpět a pustím znova tentokrát pomaleji a přiblížím hologram na věc na, kterou se snažím poukázat.

Jak vojáci z videa střílí na postavu v těch několika záběrech kdy je vidět zbroj kterou nosí pravidelně se opakuje neonově červené blikání mezi pláty zbroje. Pokaždé když do zbroje narazí kulka. Pak ke konci kdy je záběr jak postavu zasáhne tank jí z přilbice vylétnou plameny a celá zazáří - Následně popadne tank a mrští jím - Tam záznam končí. ,,Nejsem expertka na mimozemskou technologii - Ale zdá se mi, že jemu nic nevadí - Naopak - Dokud do něj ten tank nestřelil věnoval se čistě jenom vojákům na zemi - Myslím si, že ho to posiluje. Podle toho co agenti W.Gp.P.A. řekli střelili do něj Hellfire dvojku.. Romeo. Nehlo to s tím ani o píď - Mohli nám tyhle materiály poskytnout předem - Problém je, že podle mě si toho sami nevšimli. Nedivím se jim - Není tam skoro nic vidět. Tohle je pouze teorie."

Rychle překliknu na 3D modle LA a rychle ho protočím tak aby ho všichni viděli. ,, nemáme nejmenší ponětí co je zač - Házet na něj náhodné zbraně a doufat, že přestane pochodovat kupředu je šílenství. Proto jsme tady - Tohle je kam míří - Myslím si, že bychom si měli celé město důkladně prohlédnout protože je tu slušná možnost, že ho budem muset jít zastavit uprostřed metropole nebo ještě hůře, že ho nezastavíme dokud se tam nedostane.

Math
15.7.2019
16:57:28
Chvíli nezaujatě pozoruji stěnu, pak podlahu a když jsme se pořád nikam nepohli tak se konečně znova rozmluvím.

"Dobře shrnu to. Máme zde nepřátelskou entitu, která si to mašíruje do LA. No a tady páni z agentury, proti tomu hodili pár vojáků a ti to nezastavili, no to je poslalo na prdel a my to tady máme uklidit."
Znova se podívám na obrázek.
"Já navrhuji na něj hodit EMP vypadá jako robot, nebo něco takového. Minimálně nám to vyškrtne jednu věc ze seznamu.

Podívám se na paní chytrou. "Nějaký protesty? Nebo jí mám sehnat toho panák abychom se do toho pustili?

Strážce-05
10.7.2019
23:02:25
Assinelitas Pridominor

Tvůj únik z bortící se jeskyně byl relativně rychlý. Chvíli ti trvalo než ses zorientoval - Tvá hlava se stále mírně motala po tom čase stráveném v řetězech ale zároveň také ze síly, která se pro tvou mysl odemkla. Bylo to celkem zvláštní a rozhodně to bude ještě chvíli trvat než si na to všechno zvykneš.

Nakonec jsi dorazil k Uzbekovi a došlo k opravdu krátké konfrontaci. Po tvrdém úderu válcem Uzbek odletí do vzduchu a pak velikou křivkou dopadne na své záda s hlasitým zaduněním. V momentě kdy jsi k němu promluvil vzhlédl a zdálo se, že něco zaklel. Jeho posledním slovům jsi rozuměl dobře jelikož tohle i on v jeho lámané angličtině dokázal říct. ,,Táhni do prdele.."

Uzbek zatnul zuby - Ze začátku dokázal být potichu. Pak syčel a nakonec řval bolestí jak jeho končetiny byli odděleny od jeho těla. Pak ale následovala celkem rychlá smrt vykrvácením - Neměl více než pár minut života a i to bylo zkráceno kamenem který mu dopadl na hlavu. Nakonec když opouštíš skrýš zanecháváš ji prakticky prázdnou a zborcenou.

Nejbližší město - Nebo spíše vesnice bylo místo, jehož jméno ani nestálo za pokus vyslovovat. Všude pobíhali ovce a další dobytek a místní na tebe zírali jako na boha či zjevení. Spíše na boha. Nakonec se ti podařilo zjistit kudy do nejbližšího většího města a dokonce jsi dostal nějakou vodu na cestu.

Nakonec jsi dorazil do Bírdžandu. Prvním krokem bylo vyhledání letiště kde by definitivně měl být někdo kdo dokáže mluvit anglicky. Nakonec když jsi na letiště dorazil zdálo se, že tam na tebe někdo čekal. Muž v černém obleku se slunečními brýlemi - Doslova vystřižený 'tajný agent' z filmů se ti vydal naproti. ,,Dobrý den pane Dreadmoore." Mírně ti pokynul a sundal si brýle.

,,Jsem agent Wright. W.G.P.A." Ukázal ti odznak. ,,Sháněli jsme vás už několik dnů ale teprve před pár hodinami jsme se dozvěděli, že budete směřovat sem. Potřebuji s vámi řešit záležitosti - Světové bezpečnosti. Je to vážné obávám se, a nemáme mnoho času." S těmito slovy vytáhl složku se znakem sokola. ,,Projekt Sentinels. Máte tam všechno - Členy, základní povinosti a - Současnou hrozbu."

Složka nebyla zase tak velká ale nacházelo se v ní celkem dost klíčových informací o daném týmu - Viděl jsi i pár jmen, která byla známá ve vědeckém kruhu jako třeba Whittemore a popisy schopností, které zněly docela bizarně. Jako návrh jsi tam samozřejmě byl i ty. ,,Všichni ostatní se už připojily." Nakonec tam byli snímky - Obrázky a popis podivné entity z pouště a lodě prolétající kolem měsíce. Daná entita byla údajně schopná odolat proti-tankové střele a zneškodnit několik obrněných vozidel bez závadných potíží.

Catherine Whittemore
21.2.2019
22:32:06
Mírně pokývám když Pey vysvětluje své síly. Začalo mi to všechno tak nějak zapadat dohromady. Stále mi to všechno přišlo tak trochu neuvěřitelné. Pak se na ní zadívám a zamyslím se. Tak strava v letadlech je vždy něco neuvěřitelného.. Doslova.. Neuvěřitelného. Proto by jsme všichni měli cestovat helikoptérami." Nevěděla jsem jak normální cesta dopravním letadlem vypadá - Měla jsem soukromou helikoptéru a tryskové letadlo. Život plný benefitů, když se člověk už narodí bohatý.

,,Jo kantýna no tady dole v dow-" Prudce zamrkám. ,,Jo nebo to může udělat Rychlonožka." Protočím oči v sloup. ,,Hele kdybych ti za to dávala peníze byl bys můj kurýr? Ušetřilo by mi to čas čekání na jídlo." Ušklíbnu se na Petera. ,,Dvakrát denně plus jednou za čas potřebuju dokupovat kafe nebo energeťáky.. Záleží na co mám chuť."

Když dojde na další otázku jednoduše naklikám do hodinek a vyhodím několik obrázků - Pár už ostatní viděli v té složce a ostatní byli satelitní snímky podivné lodi poblíž měsíce. ,,Víme málo o této hrozbě - Bohužel. To co víme je, že první návštěvník má přesně rovnou trajektorii z Nevadské pouště přímo do LA. Je - Nezastavitelný. Probíhá vším neuvěřitelnou rychlostí. Sto dvacet kilometrů za hodinu." Posunu snímky abych ukázala nejasný obrys obří postavy na něčem co vypadá jako kůň.

Peter Maximov
13.2.2019
21:37:49
Když začnou mluvit ostatní, tak to vypadá, jako bych začal podřimovat. Doopravdy ale jsem vzhůru a poslouchám. Jsem docela fascinovaný tím, co dokáže Pey. Když se zmíní o jídlu, tak se pro sebe usměju.

Když Pey doříkává, to co říct chtěla, tak před ní najednou stojí ten slavný americký burger. Sice nevypadám, že bych se pohl, ale sám v ruce jeden držím a ukusuju. Během toho si pohazuju s drobnýma v ruce. ,, Přeji ti dobrou chuť. Neboj poctivě jsem za to zaplatil. A ohledně tvého dotazu. Ne. Nevím toho moc. Asi bych byl schopnej něco zjistit, kdybych chtěl, ale nemám potřebu tu šmejdit. Zlodějskou karieru mám za sebou. Takže. Do toho půjdeme naslepo.

Pey
23.1.2019
16:23:18
Se zájmem poslouchám Mathovo vysvětlení. Pokud na mne jeho slova dělají nějaký dojem nedám to najevo. Koneckonců, jako člověku, jež pracuje s iluzemi, se mi těžko alternativní realita může zdát nějak neuvěřitelná, či nevysvětlitelná.
Se stejnou zvědavostí poslouchám i jeho rozbor schopností. Jeho poslední zmínka o loterii mi na tváři vykreslí pobavený úsměv.

Už už se nadechuji k opovědi, když se k rozhovoru přidají i další z naší novorozené skupiny. Téměř bez hnutí sedím na židli a jak Petera, tak Catherine poslouchám. Těm pozornějším nemůže ujít drobné uchichnutí, jež následuje Catherinina slova o její nenahraditelnosti.

Nedovolím tichu v místnosti pobýt více, než pár krátkých sekund, nutných k nádechu.

"Já ovládám iluze... jak už jste viděli. Nejen pro oči. Vůně, dotek, zvuky... dokážu obalamutit všechny smysly. Můžu nás všechny udělat neviditelnými oku nepřítele, či protivníky v jejich představách uvěznit. A když na to přijde, umím na krátkou dobu z některých iluzí vytvořit reálné věci." Mírně si poposednu a pohlédnu na Cathrine.

"Zdá se, že to tady znáš nejlíp. Nějaká kantýna, kde by se dalo najíst tady je? Jídlo v letadle bylo... No, jak by se dalo na stravu ve vzduchu předpokládat. A já bych ráda ochutnala ten slavný americký burger, než se pustíme do boje. Koneckonců vypadá to, že jsme na chvilku ponecháni napospas sami sobě." Zazubím se.
"Mimochodem... Co víte o těch věcech, kvůli kterým nás sem zavolali..? Informace, které jsem dostala byly trošku... skoupé..." Zeptám se jen tak mimohodem. Můj druhý dotaz už je míněný pro všechny.

Catherine Whittemore
6.1.2019
22:12:39
Prudce sebou škubnu když Math vystřelí - Samozřejmě, že se nic nestane ale i tak to bylo nečekané. Rychle přejedu pohledem ze strany na stranu a pak se ušklíbnu. ,,To chce celkem silnou operační paměť na tak rychlé zpracování. Skoro rychlé jako Karolína ale předpokládám, že při probuzení byl čip poškozen - Jeho možnosti by měli být lepší." Zde jsem stála na mnohem jistějším ledě, v technologii jsem se vyznala nehledě na druhu.

,,Jak tady Math říká - Já ho nepotkala ale on mě jo. Nebo aspoň ideu toho co si Infinity Labs myslelo,že jsem já.Co samozřejmě nemohlo být přesné - Já jsem nenahraditelná." V mém tónu byla jistá lehkost se silným přízvukem sarkazmu ale asi by to nebylo zvláštní kdybych to myslela vážně. Sebejistota a 'arogance' to byly mé aury, které byli skoro viditelné.

Zatímco ostatní listovaly své schopnosti já se zaujetím hleděla na hodinky na mém zápěstí - Už jsem to všechno věděla. Mírně přikývnu čas od času a dám jím prostor ať představí své schopnosti sami. Jakmile se tak stane tak přehodím nohu přes nohu a rozhlédnu se po všech. ,,No - Já žádné super schopnosti nemám. Jsem jeden z nejchytřejších lidí na planetě s velkým zájmem v inženírství. Hodinky, Karolína i ten oblek - To všechno jsem postavila sama ve své dílně."

Peter Maximov
18.12.2018
19:50:41
Na ženu, která se představila jako Catherine se zašklebím. ,, Má zajímavé nohy to jí musím nechat. A ten její oblek taky nevypadá špatně."

Představení ostatních členů je taky docela zajímavé. Pey a její ukázka mě vyděsí a Math mě docela ohromí. Superkalkulačku má v hlavě opravdu dobrou. Pak ale odejde Dustin a tím, že něco musí vyřídit a nás nechá o samotě s tím, že se máme seznámit.

Moji kolegové už se pustili do živé debaty. Pokud by se to tak dalo nazvat. Když skončí, tak si prokřupnu klouby a opřu se v křesle. ,, Co bych měl říct já. Jedinej koho asi možná znám je tady známý pana Alaricka. Jinak já jsem makal pro armádu a společně se svým otčímem makal na únosech osob. Pár lidí z vyšší politiky jsem taky vytáhl z průšvihu. A jinak. Psal ses na ty limity Mathe. Měl jsi pravdu. Te tvojí kulce bych se nejen vyhnul ale asi bych jí i nejspíš chytil. Ale kdyby ses na mě vytasil například s rotačním kulometem, tak to bych už měl problém. Říkám vám to teď narovinu, aby jste se nedivili a rotacak že mě během mise neudělal cedník. Jinak asi nemám co říct "

Math
14.12.2018
11:38:27
Měl jsem tušit, že budu muset s kartami na stůl, jen jsem netušil, že tak brzo. Nahlas si povzdechnu a začnu mluvit
”Dříve jsem se jmenoval Max Alter, ale ten to člověk zemřel. Poslední dva roky jsem strávil uvěznění v hyperralistické. Zde jsem prožil 5 let. Spatřil jsem možnou podobu světa a potkal některé z vás. Z uvěznění mě osvobodila Carolina. Pokud se máme sznámit tak by bylo fajn, krom ukázek našich schopností i říct jaké jsou jejich rozsahy.”
Chvíli počkám a by si všichni přebrali co jsem řekl a poté pokračuji.
”Já jsem schopen provádět statisíce vypočtů během setin vteřiny. Pro představu, vám dokážu udat přesný počet atomů ve vzduchu, přitom vyřešit několik bloků blokchainu bitcionu z hlavy a zároveň hrát šachy tím způsobem, že budu mít spotíčané všechny možné tahy. To vše jelikož mám v hlavě v operovaný mikro čip.”
Nakonec se usměji ” a nebudu vám počítat jaká čísla vsadit na nedělní slosování”

Xénie Anagnos
13.12.2018
22:23:52
Skoro Ráj na Zemi - Západní Virginie

,,Almost heaven, West Virginia
Blue Ridge Mountains, Shenandoah River
Life is old there, older than the trees
Younger than the mountains, blowing like a breeze."

Mírně jsem klaněla hlavu do rytmu zatímco jsem měla sluchátka v uších - Jeden z mnoha vynálezů moderní doby co mě fascinoval a zároveň zlehčoval život.

Můj pohled se pohne mírně nahoru kde náhle vidím svítit ikonku na znamení, že se cestující mají připásat. Udělám přesně tak jak mi bylo naznačeno a pokračuji v poslouchání této velice tématické písničky. Přinášela zpět vzpomínky - Vzpomínky z dob kdy jsem přistála do budoucnosti. ,,Zajímá mě jestli má Dustin stále tu nahrávku." Probleskne mi hlavou když vyhlédnu z okna abych se ujistila, že opravdu přistáváme.

Někteří se na to duševně okolo mě připravovali, jedno dítě hlasitě brečelo což jsem slyšela i přes sluchátka. Se mnou to ale moc nedělalo, mé tělo bylo mnohem odolnější než všech lidí okolo. Takže zatímco někteří zadržovali dech nebo žvýkali něco zatímco jsme klesali já v klidu vyhlížela z okna a pohupovala si nohou do rytmu. Brzy jsme prošli mraky a můj pohled padl na zemi, která mému srdci možná byla ještě blíže než Sparta - Západní Virginie.

Když přistaneme zůstanu sedět a dám všem prostor aby vystoupili zatímco si vyndám sluchátka z uší a rozhlédnu se okolo sebe. Nakonec když už nikomu neblokuji cestu se zvednu a vydám se ven. Čekala mě ještě celnice ale tam stačilo ukázat průkaz od W.G.P.A. a okamžitě mě pustili dovnitř. Bylo to pár benefitů, které mi Dusitn zařídil už před dvaceti lety kdy jsme se poprvé potkali.

Když se dostanu skrz celnici namířím si to rovnou vpřed abych si vyzvedla tašku. někdo si evidentně spletl moji tašku s jeho když se jí pokusil zvednout ale rychle mu došlo, že jeho není když se mu to nepovedlo. O chvíli později ji jednoduše uchopím a přehodím si ji přes rameno. Při tom se ozve slabé kovové zacinkání a já se vydám s obří taškou přes rameno vpřed.

,,Mám tady úkol. Není času nazbyt jak se zdá."

Pey
10.12.2018
15:40:35
Se zájmem - téměř až fascinovaností - sleduji holo obrázky, jež nám promítá Catherine. Především hlas, a vlatně vůbec existence Karolíny mne očividně trošku vykolejí. Nakonec ale na ženino oznámení, že ona je "tady" ten technický všechnověd, tiše přikývnu, nejspíš si ukládaje tuhle mentální připomínku někam dozadu do paměti.

Do nastálého ticha, jež nás po Cathryniných slovech obklopí, vstane další z naší už tak roztodivné skupiny - a sním i střelná zbraň i mince. Jistě, triky o tom, jak člověk prostřelí ve vzduchu letící minci už jsem viděla. V sekundě, kdy ale muž namíří hlaveň přímo na Catherine jen silou vůle nevyskočím ze židle rovnou na "útočníka." Následuje několik hlasitých rán a po něm i vysvětlení.
Nevědomky si začnu mnout zmiňované rameno.

No a konečně se slova ujme i poslední neznámá tvář - i když ta toho nakonec moc nenamluví. Má pozornost se místo toho upne na člověka, jemuž můžeme za tenhle podivný sedánek vděčit a který se opět chopí slova.
Očekávaných informací se ale nedočkáme. Jakmile Dustin zmizí z našeho doslechu, opět se obrátím na své společníky.

"Zdá se, že někteří se už znáte... Z předchozích misí..?" Těknu tázavě očima mezi Catherine a Mathem. Podrobné informace, jež oba o Catherininém brnění mají se holt nedají vyložit jinak.
"Kdo je pan Alter?" zopakuji Karolínina slova s mírně přimhouřenýma očima.
Můj hlas je hlubší, než by na drobnou napůl asiatku sedělo. Mluvím tiše, ale tón mého hlasu se místností dobře nese.

Strážce-05
8.12.2018
22:36:38
Nakonec přikývne Alaric. ,,Jsem Alaric Whittemore. Budu zde pouze jako konzultant týmu." Dustin krátce přikývne. ,,Pan Whittemroe je náš kontakt s jedním členem se stříbrnou maskou. To je vše co je podle mě potřeba vědět - Prosím. Máte krátkou příležitost se poznat trochu více."

Řekl a jeho mechanická ruka mírně zaskřípala. ,,Možná jich už moc nedostanete." Pokýval smutně a rozhlédl se po celém týmu. Něco v jeho pohledu naznačovalo, že od vás čeká víc v tento moment. Náhle mu zazvonil telefon. Rychle ho vytáhnul a podíval se na něj. ,,Pardon tohle musím vzít - Pokračujte hned jsem zpět!" Řekl jak začal vycházet z místnosti - Jeho poslední slova do telefonu byla v řečtině.

Nyní jste byli ponecháni sami v místnosti. Času evidentně dost - Otázka byla zda zde bylo ochota se socializovat.

Math
1.12.2018
18:58:10
Přemýšlím, která proklatá náhoda mě sem dovlekla. Sedím v místnosti se třemi lidmi co jsem zabil, nebo mučil. Ano stalo se to Tam, ale některé pohledy se nezapomínají.

Začne představování. Nejdříve rychlík. Ten mě překvapil, ale, když se všechno dobře načasuje je i on bezbranný. Druhá ukázka byla působivá, ale vzhledem k mé minulosti, moc neučinná. Pohodlně jsem seděl v židli a věnoval se nehtům, stejně jako většinu času co jsem tady byl. Iluzí jsem si užil dost. Zajímalo jestli tady madam ví, jaké je to být v ní uvězněn, jaké je milovat neskutečné. Ucítil jsem v hrudi vztek. Potřeboval jsem zaměstnat hlavu.

Po Pey se představila jedna moje oběť. Ach Catrin, ach Catrin. Kdy by jsi jen věděla co vím jen já a servery Infinity Labs. Máš na sobě své životní dílo Battlesuit v. 0.01. Jak nadšeně si mi ho ukazovala. Všechny ty detaily a chyby. Láska je ošidná. Zamilovat se do cizince v té době. Byla jsi moc chytrá pro laboratoře. Nejdříve jsem sabotoval výzkum a následně tě našli ve vaně v teplé vodě s tepnami dokořán. Byla jsi můj první neskutečný hřích. Když mě zdraví Karolína nevnímám jí. Nevím jestli jí mám děkovat nebo nenávidět.

Bylo ticho a já se pomalu zvednul. Přišla na mě řada. V ruce jsem držel minci. Vyhodil jsem jí do vzduchu. Tasil jsem pistoli a vystřelil směrem k Catrhin. Ozvali se dvě kovové cinknutí a mince v letu po vyskočila, poté finální cinknutí a já sevřel dlaň. Mince dopadla na stůl a uprostřed ní byla díra. Otevřel jsem dlaň a nechal jsem pochroumanou kulku spadnout na stůl a pak jsem promluvil

"Na Battlesuitu, tedy Obleku typu Mark je kolmá ploška od které se kulka odrazila, následně od nosníku nad hlavou, poté trefila minci a pak se odrazila od zbraně kde jsem jí chytil. Kulka letěla průměrně 320 m/s. Pokud bych hlaveň vychýlil o dva milimetry, kulka se odrazí od úhlem o 4° jinak a trefil bych Rychlíka do holeňe, ale z jeho předvedení vím, že by stihl instinktivně uhnout a další odrazem by skončila u Pey v rameni. Jmenuji se Math"

Mluvím pomalu, skoro jako bych přednášel nějakou nudnou přednášku, která nikoho nezajímá a hlavně mě. Po té si sednu a založím ruce na prsou, tak čekám.

Catherine Whittemore
17.11.2018
18:10:48
V momentě kdy mi zmizí židle prudce zamávám rukama pro balanc - Avšak nespadnu. Ozve se hlasitý zvuk jak se aktivují jednotlivé sekce protéz a náhle se zdálo, že mé nohy jsou ke stolu přikované. Na tváři se mi roztáhne úšklebek jak se pomalu otočím a položím jednu nohu na zem, která nyní dopadne dolu jakoby ji něco k zemi přitahovalo. načež následuje druhá noha, pak si přisunu židli zpátky a posadím se.

Podivný zvuk se ozve znovu a já vyhodím nohy zpátky na stůl tentokrát opět fungovali jako normální nohy. Věnuji Peterovi krátký pohled plný pobavení s mírně pozdviženým obočím. ,,Budu ti říkat Rychlonožka. A bacha s tím, v takové rychlosti můžeš ne jenom někoho zranit ale i rozbít to židli." Řeknu s úšklebkem, věděla jsem přesnou rychlost ale já tak trochu věděla vše co se dalo najít o všech členech. Byla to jedna z prvních věcí na které jsem se zaměřila když jsem se dostala do systému W.G.P.A.

Následně se předvede Pey. To bylo podle mě daleko více působivé než Peterova ukázka. Ne, že by mi nepřišel působiví člověk co běhal rychlostí sedm mach ale jeho druh mi byl dost dobře známí jako skupina lidí co začala jako laboratorní experimenty. Bylo to vědecky vysvětleno - Ale tohle. Tohle mě fascinovalo, ačkoliv i iritovalo. Nechtěla jsem dopustit existenci nadpřirozena.

Důkladně se rozhlížím okolo, bylo mi jasné, že tohle vše byla iluze. Což mě drželo tak nějak v klidu během celé doby, bylo to pár výhod i nevýhod mé chladné racionální mysli. I tak přejíždím zrakem ze strany na stranu - Tohle všechno opravdu působilo až moc skutečně. A to mě znervózňovalo více než kdejaká divá zvěř - Nedokázala jsem to vysvětlit a pouhá myšlenka na to mě uváděla do ještě větší nejistoty. Nakonec vystoupíme s iluze ven a já se mírně oklepu.

Nakonec si povzdechnu. ,,Asi je řada na nás." Řeknu jak se podívám na zápěstí a náhle začnu něco neuvěřitelnou rychlostí psát na hodinkách. ,,Já jsem Catherine a tohle -" Náhle hodinky začnou promítat hologram, z tisíce a tisíce kódů to formovalo něco co tvarem připomínalo neuron - možná. ,, - je Karolína." AI hlasitě promluvilo skrz hodinky. ,,Dobrý den Sentinels. Ráda vás opět vidím pane Altere." Ozve se zatímco rychle něco znovu naklikám na hodinkách a hologram náhle ukáže 3D model mého brnění.

,,Tímhle jste mě viděli přiletět - A v tomhle také budu spolupracovat s vámi všema. Je to Mark II speciálního obleku designovaného pro létání a pokročilé nebezpečné situace zahrnující konflikt. Ačkoliv se už teďka pracuje na Mark III - Taky až dokončíme jednání vám budu muset ukázat jak naše bezdrátová komunikace funguje jelikož jsem instalovala všechny funkce a nastavovala frekvence. Prakticky všechno tady běží na mé technologii takže pokud něco nešlape stačí říct."

Řeknu s mírným úšklebkem zatímco se podívám na Dustina. Věděla jsem moc dobře, že už ví o tom, že jsem v jejich systému. V mých slovech bylo dost hrdosti na všechno co jsem vytvořila, někdo by mohl říct i arogance ale všechno to byla pravda.

Pey
15.11.2018
23:10:35
Cesta byla... dlouhá...
Město přecpané jako obvykle - místní ranní a večerní špičky se už dávno změnily v celodenní, nikdy nekončící nával aut. I když to mi nijak nevadilo, já měla své vlastní stezky, jimiž jsem se mohla i s přenosným kufříkem s klidem vydat.

Sedmnáctihodinový let jsem strávila napůl v blaženém spánku, napůl u knihy, naplno si užívaje poskytnuté první třídy. Jediným zážitkem, jenž na krátkou chvíli zpřetrhal táhnoucí se hodiny, byl ten panický záchvat holčičky o pár sedadel přede mnou. Dívenka měla už několikrát na mále, ovšem náhlé, o něco silnější turbulence v ní spustily záchvat, jež její mladá mysl jen těžko mohla chápat.
Ovšem jen do chvíle, než plyšový králiček v jejích rukou nabyl života a začal jí poskakovat na klíně a čenichat u obličeje. Křik náhle ustal a kabinou se opět rozlehlo mírumilovné ticho. Usmála jsem se.
Její chůva bude mít ještě dobrý měsíc plné uši toho, jak je Pan Sněhulák opravdový a ne jen nějaká plyšová hračka a jak si s ní v letadle hrál.

Když náš Airbus konečně zahájil sestup, odložila jsem knihu a vyhlédla z okýnka, vychutnávaje si výhled zemi pod námi. Bylo těžké si představit, že klid, jež z miniaturních měst v tu chvíli vyzařoval, by měl narušit podivný návštěvník v černo-rudé zbroji...

S přistáním skončil klid a odpočinek. Letištní kontroly proběhly nezvykle rychle a pak už na mě čekal slíbený agent. Bylo na čase se vrhnout zpět do reality. Cestou do centrály jsem nemluvila. Naopak jsem se snažila si přehrát veškerá fakta, jež jsem o situaci - a ostatních agentech - veděla. Mou pozornost upoutala až hrdá socha sokola, prozrazující mi, že jsme dorazili na místo.

Mám za to, že se mi podařilo dorazit poslední - než mě ovšem v omyl uvede další žena, pro niž je včasnost - alespoň co se dá soudit podle stylu, v jakém přikráčela - nejspíš sprosté slovo. Zlatavé korálky mých očí se zájmem pozorují všechny v místnosti, nejvíce pozornosti ovšem věnují Dustinovi, jež se nakrátko očekávaně ujme slova.

Náhlé ticho, jež po jeho krátkém proslovu nastane, téměř rve bubínky.
Máme spolupracovat, ale nikdo se nemá ani k tomu se představit? Nu což... Už už se nadechuji ke slovům, avšak jeden z přítomných mužů je rychlejší.

Peterovo rychlé, avšak účelné uvedení, mi zvlní rty do pobaveného pousmátí. Když se posadí, ujmu se díla já.

Neslyšně si stoupnu. Téměř by se dalo říct, že má osoba je jako vystřižená z černobílého filmu. Černé boty, kalhoty s páskem a šedé tílko a dokonce i uhlově černé vlasy, momentálně stažené v úhledném drdolu, silně kontrastují s alabastrovou barvou mé pokožky. Rysy v mém obličeji napovídají něco o asijských předcích, i když výškou jsem blíže spíše lidem ze západu. Jen zlatavě hnědá barva očí přerušuje mé monochromní vzeření.

Krátce se na všechny podívám. Vzduch v kolem mne se zatetelí, načež je celá místnost pryč, stejně jako židle pod našimi zadky. Všichni náhle stojíme v lese - či spíše by se dalo říci džungli. Vzduch je těžký a voní zeminou, někde v dálce jde slyšet skřehotání nějakých zvířat, nejspíše opic. Skrz koruny stromů vysoko nad našimi hlavami lze vidět občasné paprsky slunce, neúnavně se pokoušející dostat pod pokličku lesa.
Kousek za vámi se ozve vrčení. Kdo se otočí, může mezi hustým posortem spatřit nezaměnitelné oranžové pruhy tygra. Jeho zlaté oči se upřeně dívají někam za vás. Listy se pohnout, jak se šelma přikrčí, načež se opona porostu otevře a mohutné zvíře se vrhne přímo na vás.
Vzduch se opět zatetelí.
Než jsou vaše těla sražena k zemi tunovým lovcem, džunle se rozplyne a my jsme opět na židlích v místnosti.

"Jsem Pey," představím se krátce se silným přízvukem, prozrazujícím, že rozhodně nejsem místní. Mírně se ukloním a opět se posadím, čekaje, kdo ode mne přebere tuhle pomyslnou štafetu.

Assinelitas Pridominor
15.11.2018
2:49:51
Ještě to není ani zdaleka ono ale je to víc než v co jsem kdy mohl doufat. Už ke mě jdou dva muži a něco na mě křičí. "Nojo nojo.. Už se vzdávám.. " povím s úšklebkem a pomalu zvednu ruce na hlavu. Spolu s pohybem rukou ze země vyrazí dva velké jehlany, akorát o dost rychleji, a probodnou oba muže skrz na skrz, přičemž jejich nabodnutá těla vynesou metr a půl do vzduchu, kde zůstanou bezvládně ležet. "Tak takhle snadné je někoho zabít... " pomyslím si chvilku sleduji krev jak se v pramíncích snáší z kamenných tmavých jehlanů.

Zavrtím hlavou a přestanu si jich všímat. Radši se otočím zpět a dojdu osvobodit svého překládajícího společníka z jeho okovů. "Snad se ti podaří nějak uprchnout.. Já si dojdu pro své věci.. A pak najdu Uzbeka.. " povím mu, když mu holýma rukama a bez zjevné námahy přetrhnu okovy na rukou i nohou.

Nu a jak jsem řekl tak učiním. Rychle si, doprovázen otřásáním jeskyně, dojdu pro svůj notebook a rychle si vygooglím pár slov v mateřštině místních. Ještě si zajdu do skladu pro adrenalinovou inejkci, pro níž si vždycky nechal Uzbek poslat když byl čas výslechu a s těmito věcmi se začnu hrabat na povrch. Ale není to žádná sláva. Po kdoví kolika dnech nebo snad týdnech prakticky nulové fyzické aktivity a stravování o stejné hodnotě se mi nechodí vyloženě nejlíp. Ani moje mysl není v top stavu. Ale rozhodně to stačí.

Nahoře se stalo něco hrozného. "Skrat? Přepadení? Nehoda?" každopádně mě je to jen ku prospěchu. To už se ke mě začnou blížit nějací místní a střílet. Rychle před sebou vytvořím kamennou stěnu, a sehnu se k zemi, abych si zjistil kde se nachází, jelikož ze střel to moc nepoznám, protože tenhle zvuk mi rozhodně není moc známý. Nakonec do své obrany prostě praštím pěstí a pošlu jí proti útočníkům, které to rozmáčkne o protější skálu.

A to uvidím samotného Uzbeka. Sice v dost zuboženém stavu, ale jsem si jist že to je on. Začne něco křičet a ukáže za sebe. Polknu a nadechnu se, když se postavím do bojového postoje. "Tak přece ty roky kung-fu, karate a thai-boxu využiju.." pomyslím si, ale rozhodně s ním nehodlám skutečně měřit síly. On je evidentně chodící hora svalů, i když lehce připálených. A já se fyzicky necítím nejlíp.

Už po prvním úhybu kdy Uzbek napálí pěstí do země je mi z mírného otřesu jenž to vyvolalo jasné, že nechat se jednou praštit, je nejspíš po mě. Uhnu podruhý a máchnu pěstí ve zvedáku mířeném na bradu. Minu. Ale já se ho skutečně trefit nesnažím. Ze země vyjede tupý válec o průměru přibližně třicet centimetrů, a zespoda dokončí práci co moje pěst nezvládla. Uzbekovi lupne v čelisti a odletí dva metry dozadu. Ale žije. Což je účel.

Po dopadu na zem mu zápěstí a kotníky pohltí země, takže mu znemožní se pohybovat. Pomalu mu šlápnu na jeho rukavici, a když zjistím že je to opět obyčejné železo a ocel s haldou obvodů, povolí pod mým chodidlem jako bych šlapal na hrad z písku. Zvednu jednu ruku do vzduchu a ze země se vyrve balvan o velikosti a přibližném tvaru velmi velkého melounu. Sehnu se k Uzbekovi a kámen se posune nad něj, načež se začne pomalu otáčet. "Sedmdesát dva. Sedmdesát dva ran z pušky. Ale já tě nezabiju.." povím mu arabsky těch pár slov co jsem si hledal na notebooku než jsem se vydal sem nahoru zatímco do něj bodám adrenalin, načež sevřu jednu ruku v pěst a z balvanu se odtrhnou malinké kamínky, které se začnou pomalu tvarovat až připomínají náboje. Všechny se pomalu otočí špičatou stranou dolů. Zbytek balvanu, který má určitě i tak několik desítek kilo také zůstává ve vzduchu.

Namířím na Uzbeka ruku s prsty ve tvaru pistole jakou si vytvářejí malé děti, a na tváři se mi objeví nehezký úsměv. "Baam." povím s naprosto netečných tónem když pohybem ruky znázorním zpětnou ráži jako při výstřelu z pistole. A vteřinu nato se mých dvaasedmdesát kamenných nábojů začne zarývat do Uzbekových končetin s takovou rychlostí, že při zarytí do země skutečně vytváří zvuk dopadající opravdové kulky.

Sleduji maso jak se trhá, kosti jak se tříští a krev jak stříká všude okolo. Je to jen doslova pár vteřin, ale stejně jako když stříleli do mého otce mi i tato situace přijde zpomalená. "Zajímavé.. Sedmdesát dva nábojů mířených do čtyřech míst stačí na oddělení všech končetin." konstatuji když shlížím na otrhané pahýly a Uzbekovo tělo škubající se na zemi v kaluži krve doprovázené Uzbekovým kňučením . "Díky za pomoc v mém experimentu.." povím když se zvedám ze svého podřepu, ze kterého jsem celou situaci sledoval, a přecházím Uzbekovo tělo směrem ke svým rodičům, ale pak se zastavím, a z kapsy vytáhnu mobil na kterém zapnu překládání na základně zvukového vstupu. "Víš jak jsem říkal že tě nechám naživu? Teď mi došlo že to nemá smysl, když tě nebudu schopen sledovat jak v tomhle stavu trpíš." nechám přeložit aniž bych se otočil, a když se znova rozejdu, balvan ve vzduchu přestane levitovat a po dopadu na Uzbekovu hlavu ukončí jeho trápení.

Sundám i s kusem skály těla svých rodičů, a na zemi jim vytvořím kamennou rakev. "Tady vás nenechám.. " pomyslím si a kouknu se na google maps. Ten výbuch co tu byl naštěstí sundal i rušičku signálu. Pak už si najdu nějakou civilizaci, naskočím na kamennou desku, a spolu s rakvemi se začnu velice rychle přesouvat směr nejbližší město.

Peter Maximov
10.11.2018
22:34:29
Ležím v posteli u sebe na pokoji a hážu si míčkem o zeď. Kdyby někdo vešel, tak by mu míček připadal jako rozmazaná šmouha. Moje ruka taky. Pokoj jako takovej je zarizenej skromě. Jen pár obrázků, můj nuz na stolku a pár dalších osobních věci. Všechny z nich jsou kupodivu původem moje. Svoje ruce tady na centrále zatím mám v "kapsách".

Najednou se rozezní přístroj, kterej jsem dostal. Vím, co to znamená. Ležérně se zvednu a pripnu si nuz k opasku. Nemá cenu spěchat. Centralu mám proběhnou několikrát a do zasedacky se dostanu za pár vteřin. Ani to ne.

U stolu jsem první. Pak podorazi zbytek. Nejdéle se čeká na jakousi ženskou, která je mi už od pohledu nepříjemná. Mezi ostatními si vsimnu někoho, kdo je mi strašně povědomí. Pak si vzpomenu, že je to ten člověk, kterému jsem zachránil zadek. Kysele se na něj usměju. Pak ale spustí Dustin.

Když skončí, tak se opřu o stůl a rozhlednu se po ostatních. Povzdychnu si ,, To musím zacinat ja ? No. Jmenuju se Peter a umím třeba" Přičemž se zvednu, rychle doběhnu k one ženě, které podsunu židli z pod zadku, načež se zase vrátím a sednu si ,, Tohle" Přičemž ona žena by měla spadnout, protože jaksi nemá žádnou židli, na které by mohla sedět

Catherine Whittemore
9.11.2018
21:06:54
Jiskry létali na všechny strany. ,,Dvacet děvět procent." Zvednu svářečskou masku a důkladně si prohlédnu nový výtvor. ,,Nemám čas to všechno dělat ručně. Doufám, že jsi aplikovala pokročilý protokol na boty?" Řeknu zatímco jsem se plně soustředila na svou práci. ,,Samozřejmě paní Whittemore. Protokol byl zahájen v okamžiku kdy jste mi řekla abych tak učinila - Narozdíl od vás zvládám dvě věci naráz." Otočím oči v sloup. ,,Klidni se Karolíno nebo ti tu osobnost zase odeberu."

Zašklebím se mírně a zahledím se na novou masku přede mnou. Někdo by si mohl myslet, že je podobná té na mém současném obleku ale tohle nebyl jen titan, po dlouhých hodinách jsem dokázala sehnat titan obohacený zlatem a do zbroje jsem zabudovávala nové mechanismy. ,,Paní Whittemore - Chystají se vyslat signál na svolání Sentinels." Ozve se Karolína načež přikývnu. Byla to jedna z prvních věcí co jsem udělala když jsem tu nabídku přijala - Nabourala se do W.G.P.A.

Člověk, který prodává a designuje obranné operační systémy zná jejich slabiny - Obzvláště pokud jsou koupeny od jeho vlastní společnosti. Vůbec jim nepomáhalo, že běžely na předchozí generaci, kterou ještě navrhoval můj otec. Nakonec přikývnu. ,,Okay řekni mi až to udělaj. Všechny složky o Mark III ulož. Tohle chci do zbrojnice a ať na tom ti boti začnou makat. Chci to hotové až se vrátím." Řeknu a stěmi slovy se jdu natáhnout na gauč v laboratoři.

,,Volání bylo vysláno." Zazní Karolínin hlas čímž mě probudí. ,,Konečně - To jim trvalo. Okay připrav oblek - A najdi mi nejbližší fastfood po cestě, preference." Mírně se ušklíbnu, přejdu na plošinu zatímco robotická ramena začnou přidělávat oblek na mě a utahovat všechny šrouby. Nakonec zasadí masku k obleku a utáhnou ji, s tím mírně zablikají oči předtím než začnou svítit jasným bílým světlem.

Udělám pár kroků vpřed k nově vybudovanému střešnímu oknu, které se pomalu otevře a já vylítnu ven. Dávám co nejvíce do trysek abych tam byla včas ale už jsem věděla, že dorazím pozdě jelikož jsem si plánovala udělat zastávku a měla jsem strašný hlad. Nakonec se zpožděním dobrých deseti minut přistanu na speciální rampu před místem kde se Sentinels scházeli. I zde jsem zabudovala systém co na mě zbroj navlékal a sundával ji ze mě ačkoliv vypadal více elegantně než je několik rameny, byla to obrovská obruč, která mě doprovázela s každým krokem a rychle sundávala a skladovala kusy zbroje.

Nakonec bez mechanického obleku nakráčím dovnitř a tvářím se jakože nic. ,,Pardon, že jdu pozdě. Měla jsem důležité záležitosti u kterých jsem se musela zastavit." Nelhala jsem ale ani jsem úplně neříkala pravdu, bylo mi to tak nějak jedno když jsem se posadila a hodila nohy na stůl. Následně jsem si vyslechla co nám Dustin říká. Mírně se zamračím a zahledím se na promítání.

Změřím každého pohledem a mírně se ušklíbnu na bráchu předtím než dám ostatním prostor vyjádřit se první. Chtěla jsem vědět s čím to tady budu pracovat.

Math
8.11.2018
19:59:19
Sedím ve čtvercové místnosti. Tato místnost je ještě rozdělena na sektory. Všechny stejně velké s přesností na nanometry. Sektory nejsou nijak hraničně dělené ale jejich obsah vyjadřuje majitelovu snahu je oddělit.

Začneme v rohu u dveří, tento sektor je nejpustší. Je zde postel, skříň a noční stolek na němž je nějaký náhrdelník a přístroj od W.G.P.A. Hned vedle toho to sektoru je naopak nejplnější sektor.

Zde je prostor mezi dvěma rohovými stěnami maximálně využit. Jsou tu fotky, kresby, data, grafy a snad všechny myslitelné údaje různě rozmístěné a mezi nima natažené provázky různých barev a na nich další data. Kdo by delší dobu sledoval tuto síť tak zjistí, že míří přímo do rohu kde je na stěně naspáno Infinity Labs a pod tím pyramida osázená fotkami obličejů, někdy i přeškrtaných. Čím výš stoupáme po pyramidě tím ubývá fotek a přibývá skic a následně zůstávají jen jména a pak jen otazníky.

Protilehlý kout místnosti je velmi podobný tomuto svojí papírovostí. Je tu malý stolek na něm perfektně poskládaná papíry do arch. V přesné vzdálenosti 20 cm od archu je černá dřevěná krabička. Hned vedle stolu stojí bílá tabule popsaná složitými matematickými vypočti, které jsou jeden přes druhý napsány jen jakoby měly bít psány mimochodem. Zbytek obu stěn je zaplně kresbami a skicami. Jsou tu tváře, scény, podrobné schémata zbraní, složité výpočty. Jediné speciální místo je naproti stolu. Zde je trochu místa a v něm tři portréty. Dva muži a jedna žena.

Poslední část místnosti by se dala nejsnáze popsat jako dílna. Je tu pracovní stůl a na něm pečlivě vyskládané nástroje podle velikostí v pečlivých vzdálenostech. Vše je seřazeno a připraveno. Zde sedím a předemnou rozebraná pistole na součástky. Zavřu oči a nadechnu se. Ruce se automaticky rozběhnou po naučených drhách. Jednotlivé díly do sebe zapadají neuvěřitelnou rychlostí. Zasunu poslední kousek, natáhnu a zmáčku. Cvak. 22,6 vtěřiny. Moc pomalu. Defekt na pojezdci.

Z myšlenek mě vytrhne zapípání z nočního stolku. Přejdu k němu a stačí jediný pohled, abych byl v obraze. Otevřu jedno křídlo skříně a začnu si oblékat taktickou kombinézu. Je šitá na míru v šedivé barvě. Sedí jako ulitá. Je z nanocarbonu a kevlaru, dle technologie laboratoří. Dojdu ke stolu a do taktického postroje si začnu zandávat vše důležité. Vrhací nože s vyvažovadli, pistole. Tři typy granátů a nakonec kombinovanou pušku mojí vlastní výroby dle ukradených technologii. Poslední zastávka je u nočního stolku beru si náhrdelník. Otevřu ho a vevnitř si prohlídnu nápis Za životy co jsem neprožily. Zavřu ho a pověsím na krk za kombinézu.

Od svého zadržení pobývám na W.G.P.A. zakladně, takže na místo srazu to mám 328 kroků. Dorazím jako druhý a to přesně po 6 minutách a 29 sekundách od za znění signálu. Sednu ke stolu a podívám se na přítomné. Zalituju jen dvou věcí, že jsem si nenasedli kapuci a taktickou masku, než jsem přišel a že jsem se vůbec dal chytit.

Strážce-05
6.11.2018
20:55:05


Sjednocení



Nevadská Poušť

Přes vyprahlou planinu si to řítil rychle vpřed osamocený návštěvník. Byl zahalen oblakem prachu a písku jenž pod jeho těžkými kroky prudce vylétal do vzduchu. Na cestě už byl několik dní a nezastavil ani na chvíli, vytrvale utíkal vpřed k jeho cíli dlouhými kroky. Hloupí lidé se ho pokoušeli zastavit - Vždy se ho pokoušeli zastavit. Ale jeho nemohli zastavit jejich směšné zbraně - Válku válkou neporazíte, jenom posilníte.

Pak se stalo něco co ani Válka načekal na jeho dlouhé cestě - Zastavil se a dlouze se zadíval k jedné z mála budov co zde byli. Válka trochu zpomalil a vydal se k dané budově. Když dorazil k něčemu, čemu by lidé řekli stodola otevřel velké dveře a nahlédl dovnitř. Uvnitř našel jedno jediné zvíře, zdálo se, že ho tady někdo nechal když se rozhlížel okolo.

Válka přešel k hubenému koni, který už neměl skoro nic k jídlu. Zvíře vypadalo, že každou chvíli zemře. Ačkoliv se dívalo na mohutnou postavu z jiného světa kůň se zdánlivě nebál když ho Válka pomalu pohladil po šíji. Nakonec přitiskl svou okovanou rukavici na jeho čenich. Pak se kůň začal náhle zmítat ale Válka ho pevně držel. Zvíře bylo vyděšené k smrti a přesto když došlo k záblesku rudé záře ani se nehnulo.

A náhle tam kde před chvílí stál slabý vychrtlý kůň stálo obrovské zvíře. Černá srst, neonově rudá hříva a oči, které jakoby zářily. Tento kůň byl mohutný a dokázal Válku nést kamkoliv - Což dávalo smysl. Byl to jeho kůň. Válka se vyšvihl na záda Zkázy a popohnal svého oře vpřed jak se vrátil zpět na svou cestu. ,,Teď už to půjde rychle." Pomyslel si Jezdec když vzhlédl k nebi.

Washington

Jižně od Seattlu leželo menší město Olympia, ačkoliv bylo menší bylo to hlavní město Washingtonu. Město bylo více obklopené lesy a nemělo takoví přístup k oceánu. A zde stála obří centrála W.G.P.A. Velká budova se třemi sektory a každý měl minimálně třicet pater. Před budovou stála velká ocelová socha sokola a pod ní nově vztyčená cedule. Projekt Sentinels spuštěn 10.8.2018. A právě z této centrály byl nyní vyslán jednotný signál.

Ať už byl, kterýkoliv z členů týmu kdekoliv na světě - Nyní mu začalo hlasitě pípat a blikat speciální zařízení od W.G.P.A. Byl to jasný signál toho, že je na čase se sjednotit. Zařízení přesně říkalo kde - Což překvapivě bylo místo určené přímo pro schůzky Sentinels. Zároveň sdělovalo současnou polohu všech ostatních členů a, že hrozba je aktuální.

Jako první u skleněného stolu stál Dustin. Už tam čekal od doby co vyslán signál. Jako první samozřejmě dorazil Peter, jelikož ať dělal cokoliv dostal se na dané místo dostat za zlomky času co ostatní. Zbytek se dostavil tak nějak po sobě až na Catherine Whittemore, která si dala na čas a stylově dorazila ve svém obleku o deset minut později než všichni ostatní. Jakmile byl celý tým sjednocen Dusitn všem kývl ať si sednou.

,,Jsem rád, že jste všichni dorazili. Někteří se už znáte, jiní se teprve poznáte. Máte na to teďka chvíli - Ačkoliv bych chtěl upozornit, že tohle není cvičení. Jinak by paní Whittemroe dostala nula procent. Tohle je seriózní hrozba - Zdá se, že náš návštěvník vkročil na hranice Kalifornie. Předpokládá se, že za dva dny bude v LA. A jeho přátelé ve velké lodi se k němu zanedlouho pravděpodobně přidají také."

Řekl Dustin důležitě, všechny materiály byli promítány na stěny za ním. Jednalo o záznamy a satelitní snímky zachycující postup těchto návštěvníků. ,,Tohle je čas kdy sjednotit Sentinels a dát se do akce - A proto potřebuju aby jste se důkladně seznámili s lidmi po jejichž boku budete bojovat. Mohlo by vám to zachránit život." Řekl a významně se podíval na Catherine. ,,A samozřejmě dotazy pokud nějaké máte."

Strážce-05
6.11.2018
20:13:30
Pey

Na tvá slova Dustin přikývl a vytáhl z kabátu letenku. ,,Samozřejmě, že už to je všechno připravené. Je to na vás, všechno v ceně včetně jednoho zavazadla a první třídy. Celkem vám závidím - Já dostávám jen obchodní třídu." Řekl s mírným úšklebkem.

,,Tak tři minuty úplně ne, máte na to zhruba den. Plus mínus. Přimý spoj odsud do Seattlu ve Washingtonu. Tam vás bude čekat agent, který vás dovede na Headquarters." Pak přikývne. ,,Pey - Jasné, budu si to pamatovat. Neslibuju, že se toho každej jinej chytí." S těmi slovy se postavil a podíval se na hodinky.

,,Tak jo - Mám asi čtyřicet minut na to abych se odsud dostal na letiště. Takže - Bylo mi potěšením slečno Pey. A doufám, že se ještě uvidíme." Dustin si nasadil zpátky své sluneční brýle. ,,Pokud ano tak ve Washingtonu." Bylo jasné, že má hodně na spěch a tak tě nechal ať se připravíš na svou cestu - Blížilo se hodně změn.

Pey
5.11.2018
20:38:41
Zatímco mě Dustin pomalu zahlcuje odpověďmi na mé četné otázky, mé ruce rychle těkají po lince. Má tvář je otočená téměř neustále na mého návštěvníka, mé prsty pracují po paměti. Je to jen pár krátkých okamžiků, než je přede mnou stojí malá keramická konvička a vedle ní otevřená varná konvice. Čaj se nesmí přepálit, nejsem přece barbar.

Se zájmem si prohlédnu záznam na jeho telefonu. Při pohledu na loď se zamračím. Očividně mám další otázky, nicméně nechám američana nejdřív odpovědět na mé stávající dotazy. Poslouchám jej se zájmem a bez námitek. Jen občas na jeho slova přikývnu.

Než muž domluví, kuchyní se začne rozlínat jemná vůně zeleného čaje s jasmínem. Na jeho poslední poznámku se mírně usměji.
Uspěchaní zápaďané...

"Chápu," přikývnu na jeho odmítnutí.
"A pokud bych se přidala, tak... předpokládám, že letenku do států s mým jménem už máte asi někde v zadní kapse?" Nadzvednu tázavě obočí, ovšem než mi muž stihne odpovědět ještě pokračuji.

"Jak jistě víte, nečekala jsem návštěvu... či cestování..."Stejně jako on pohlédnu na hodinky a následně na louhující se čaj.
"Mám tři minuty na to, sbalit si pár svých švěstek?"

Vedle konvičky se objeví keramický cestovní hrníček.

"A mimochodem... Preferuji Pey..." mrknu na něj ještě s mírným úsměvem.

Strážce-05
5.11.2018
18:59:34
Pey

,,Mimozemšťan je dosti zjednodušený termín ale ano. A je jich více." Řekl a vytáhl svůj telefon na, kterém chvíli něco hledal než ho obrátil a posunul ho blíže k tobě aby jsi se mohla podívat na záznam pořízen ze satelitu. Zachycoval velkou loď, která se pomalu pohybovala okolo měsíce. Loď měla stejné odstíny zvláštního kovu a neonově červené.

,,Tohle jsme zachytili dva dny po tom co přistál To bylo před skoro třemi dny. A řekněme, že jsme na ně přišli jelikož svůj příchod vůbec nijak netajili - Naopak se objevili ve velkém dosti krvavém stylu." Následně přikývne. ,,Zkoušeli jsme se s entitou spojit - Nedostali jsme odpověď. Při pokusu o bližší kontakt došlo k okamžitému útoku - Ty záznamy jsme z rukou živých nedostali. Ať už je cokoliv, zabíjení mu není cizí a pouští se do všech."

,,Armáda - Vláda - OSN - Všichni to ví. A všichni doufají, že tohle je odpověď k našim současným problémům. Tento program je oficiálně schválen ministrem obran USA a sto devadesáti třemi státy. Nemáte se čeho bát co se týče tohoto pohledu - Naopak můžete čekat jen plnou podporu." Řekne a poklepe na složku, na několik razítek a podpisů na první stránce.

Když nadhodíš svou otázku podívá se na své hodinky a zašklebí se. ,,Rád bych paní Jennifer ale jsem v skluzu. Musím chytnout letadlo do Řecka a vyzvednout jednoho známého po cestě do států. Proto bych to rád vyřešil co nejrychleji to půjde - Nebudu ani mluvit o tom, že zde není zase tak velké okno na rozhodování. Jak loď tak podivný 'marťan' nejsou možná nejrychlejší ale stále na pohybu."

Pey
4.11.2018
22:32:33
Byl to dobrý den. Vracela jsem se s pocitem zadostiučinění a únavy. Už jsem se viděla v horké vaně se sklenkou něčeho ostřejšího v ruce.
Spousta lidí věří, že Stín Singapuru žije v temných stínech podzemí... já tak nějak ale preferuji tenhle apartmán v odlehlém koutu města. Budova bývalého skladiště nejenže poskytla developerům hromadu místa na byty, za než pak mohli královsky rýžovat, ale také tlusté stěny a soukromí, jež se v normálních bytech najít rozhodně nedá. Mé útočiště má samostatný vchod, vytvořený z dřívějšího požárního schodiště. Velká výhoda pro toho, kdo nechce být viděn a trávit každé ráno povídáním si se soudsedy o tom, co jejich otravná čivava zase provedla...

Můj plán - a s ním i dobrá, uvolněná nálada - však zmizí rychleji než pára nad hrncem ve chvíli, kdy se má dlaň dotkne vypínače.

Má reakce je okamžitá. Tvář se mi zahalí do stínu, tělo se přikrčí. Jako kočka, chystající se k výpadu. Jen mi dát ten správný podnět... I když to nejde vidět, oči mi těkají po celé místnosti, čekaje, zda má tenhle drzý vetřelec s sebou nějaké přátele.

Když poprvé promluví, neodpovím ani se nepohnu, i když v mém nitru ztuhnu překvapením na kámen. Jeho vědomosti a sebejistota mi nejsou vůbec po chuti.
Odkud..?!
Drzí američani! Vlezou si kam můžou - až do cizího obýváku a ještě se tu rozvalují jako doma!"

Pohled mi nakrátko sjede ke složce na stole.

Jeho další slova toho dost vysvětlí. Stíny z mé tváře zmizí, tělo se narovná, ale o uvolněnosti se nedá mluvit. Pomalými krůčky přejdu ke stolu. Oči mandlového tvaru přitom nespouštím z Dustina.
Prsty mi přejedou po složce, ještě ji ale neotevírám.
"Tajemná W.G.P.A že si s něčím neví rady?" Prohodím k němu nedůvěřivě. "Možná byste se měli první naučit klepat..." Neodpustím si s mírným úšklebkem. Ať si tahle legendami opředená agentura hraje na sebelepší nadlidi, rozhodně nejsem nadšená z toho, že mi jen tak někdo leze do obýváku.
Zaměřím se na složku.

Jména, jež mi nic neříkají... rozmazaná fotka podivného tvora...
Přimhouřím oči.

"Z jiného světa? Takže mluvíme o mimozemšťanech? Je jich víc? Kdy jste se o nich dozvěděli?
Jelikož už na něj zaútočili tak předpokládám tento... tvor... si to bere přes mrtvoly? Pokusil se předtím někdo navázat kontakt a zjistit, co chce?"

"Ví armáda o tom, oč se se Sentinels pokoušíte? Ne, že bych chtěla kategorizovat, ale je docela známo, že vaše armáda občaš první střílí a pak až myslí. Nemám zrovna zájem rozšířit seznam amerických "civilních ztrát," kdyby se náhodou někomu zachtělo mačkat červené tlačitko, zatímco my jsme v poli."


Se složkou v ruce přejdu ke kuchyňské lince a zmáčknu tlačítko na varné konvici. "Čaj? Nebo něco ostřejšího?"
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4] 
Liraell


 


 


 

Liraell


 

Liraell


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.