abarin.cz - úvodní stránka
  jméno:
Abarin online:
Hledáš on-line pomoc od zkušenějších hráčů? Využij fórum PORADNA PRO NOVÁČKY.
Nebo si chceš jen tak pokecat? Zajdi do fóra s názvem SPAM.(Pridat do zalozek)
Pro nahlášení chyb a chybových hlášení použij fórum Komplikace.
heslo:
  nová registrace  
Nejsi přihlášen, přihlaš se prosím a vstup do světa fantasy zábavy. Pokud nejsi registrován, registruj se.
 
:: The Sentinels ::
družina
stránkovat po:  
 

Catherine Whittemore
6.1.2019
22:12:39
Prudce sebou škubnu když Math vystřelí - Samozřejmě, že se nic nestane ale i tak to bylo nečekané. Rychle přejedu pohledem ze strany na stranu a pak se ušklíbnu. ,,To chce celkem silnou operační paměť na tak rychlé zpracování. Skoro rychlé jako Karolína ale předpokládám, že při probuzení byl čip poškozen - Jeho možnosti by měli být lepší." Zde jsem stála na mnohem jistějším ledě, v technologii jsem se vyznala nehledě na druhu.

,,Jak tady Math říká - Já ho nepotkala ale on mě jo. Nebo aspoň ideu toho co si Infinity Labs myslelo,že jsem já.Co samozřejmě nemohlo být přesné - Já jsem nenahraditelná." V mém tónu byla jistá lehkost se silným přízvukem sarkazmu ale asi by to nebylo zvláštní kdybych to myslela vážně. Sebejistota a 'arogance' to byly mé aury, které byli skoro viditelné.

Zatímco ostatní listovaly své schopnosti já se zaujetím hleděla na hodinky na mém zápěstí - Už jsem to všechno věděla. Mírně přikývnu čas od času a dám jím prostor ať představí své schopnosti sami. Jakmile se tak stane tak přehodím nohu přes nohu a rozhlédnu se po všech. ,,No - Já žádné super schopnosti nemám. Jsem jeden z nejchytřejších lidí na planetě s velkým zájmem v inženírství. Hodinky, Karolína i ten oblek - To všechno jsem postavila sama ve své dílně."

Peter Maximov
18.12.2018
19:50:41
Na ženu, která se představila jako Catherine se zašklebím. ,, Má zajímavé nohy to jí musím nechat. A ten její oblek taky nevypadá špatně."

Představení ostatních členů je taky docela zajímavé. Pey a její ukázka mě vyděsí a Math mě docela ohromí. Superkalkulačku má v hlavě opravdu dobrou. Pak ale odejde Dustin a tím, že něco musí vyřídit a nás nechá o samotě s tím, že se máme seznámit.

Moji kolegové už se pustili do živé debaty. Pokud by se to tak dalo nazvat. Když skončí, tak si prokřupnu klouby a opřu se v křesle. ,, Co bych měl říct já. Jedinej koho asi možná znám je tady známý pana Alaricka. Jinak já jsem makal pro armádu a společně se svým otčímem makal na únosech osob. Pár lidí z vyšší politiky jsem taky vytáhl z průšvihu. A jinak. Psal ses na ty limity Mathe. Měl jsi pravdu. Te tvojí kulce bych se nejen vyhnul ale asi bych jí i nejspíš chytil. Ale kdyby ses na mě vytasil například s rotačním kulometem, tak to bych už měl problém. Říkám vám to teď narovinu, aby jste se nedivili a rotacak že mě během mise neudělal cedník. Jinak asi nemám co říct "

Math
14.12.2018
11:38:27
Měl jsem tušit, že budu muset s kartami na stůl, jen jsem netušil, že tak brzo. Nahlas si povzdechnu a začnu mluvit
”Dříve jsem se jmenoval Max Alter, ale ten to člověk zemřel. Poslední dva roky jsem strávil uvěznění v hyperralistické. Zde jsem prožil 5 let. Spatřil jsem možnou podobu světa a potkal některé z vás. Z uvěznění mě osvobodila Carolina. Pokud se máme sznámit tak by bylo fajn, krom ukázek našich schopností i říct jaké jsou jejich rozsahy.”
Chvíli počkám a by si všichni přebrali co jsem řekl a poté pokračuji.
”Já jsem schopen provádět statisíce vypočtů během setin vteřiny. Pro představu, vám dokážu udat přesný počet atomů ve vzduchu, přitom vyřešit několik bloků blokchainu bitcionu z hlavy a zároveň hrát šachy tím způsobem, že budu mít spotíčané všechny možné tahy. To vše jelikož mám v hlavě v operovaný mikro čip.”
Nakonec se usměji ” a nebudu vám počítat jaká čísla vsadit na nedělní slosování”

Xénie Anagnos
13.12.2018
22:23:52
Skoro Ráj na Zemi - Západní Virginie

,,Almost heaven, West Virginia
Blue Ridge Mountains, Shenandoah River
Life is old there, older than the trees
Younger than the mountains, blowing like a breeze."

Mírně jsem klaněla hlavu do rytmu zatímco jsem měla sluchátka v uších - Jeden z mnoha vynálezů moderní doby co mě fascinoval a zároveň zlehčoval život.

Můj pohled se pohne mírně nahoru kde náhle vidím svítit ikonku na znamení, že se cestující mají připásat. Udělám přesně tak jak mi bylo naznačeno a pokračuji v poslouchání této velice tématické písničky. Přinášela zpět vzpomínky - Vzpomínky z dob kdy jsem přistála do budoucnosti. ,,Zajímá mě jestli má Dustin stále tu nahrávku." Probleskne mi hlavou když vyhlédnu z okna abych se ujistila, že opravdu přistáváme.

Někteří se na to duševně okolo mě připravovali, jedno dítě hlasitě brečelo což jsem slyšela i přes sluchátka. Se mnou to ale moc nedělalo, mé tělo bylo mnohem odolnější než všech lidí okolo. Takže zatímco někteří zadržovali dech nebo žvýkali něco zatímco jsme klesali já v klidu vyhlížela z okna a pohupovala si nohou do rytmu. Brzy jsme prošli mraky a můj pohled padl na zemi, která mému srdci možná byla ještě blíže než Sparta - Západní Virginie.

Když přistaneme zůstanu sedět a dám všem prostor aby vystoupili zatímco si vyndám sluchátka z uší a rozhlédnu se okolo sebe. Nakonec když už nikomu neblokuji cestu se zvednu a vydám se ven. Čekala mě ještě celnice ale tam stačilo ukázat průkaz od W.G.P.A. a okamžitě mě pustili dovnitř. Bylo to pár benefitů, které mi Dusitn zařídil už před dvaceti lety kdy jsme se poprvé potkali.

Když se dostanu skrz celnici namířím si to rovnou vpřed abych si vyzvedla tašku. někdo si evidentně spletl moji tašku s jeho když se jí pokusil zvednout ale rychle mu došlo, že jeho není když se mu to nepovedlo. O chvíli později ji jednoduše uchopím a přehodím si ji přes rameno. Při tom se ozve slabé kovové zacinkání a já se vydám s obří taškou přes rameno vpřed.

,,Mám tady úkol. Není času nazbyt jak se zdá."

Pey
10.12.2018
15:40:35
Se zájmem - téměř až fascinovaností - sleduji holo obrázky, jež nám promítá Catherine. Především hlas, a vlatně vůbec existence Karolíny mne očividně trošku vykolejí. Nakonec ale na ženino oznámení, že ona je "tady" ten technický všechnověd, tiše přikývnu, nejspíš si ukládaje tuhle mentální připomínku někam dozadu do paměti.

Do nastálého ticha, jež nás po Cathryniných slovech obklopí, vstane další z naší už tak roztodivné skupiny - a sním i střelná zbraň i mince. Jistě, triky o tom, jak člověk prostřelí ve vzduchu letící minci už jsem viděla. V sekundě, kdy ale muž namíří hlaveň přímo na Catherine jen silou vůle nevyskočím ze židle rovnou na "útočníka." Následuje několik hlasitých rán a po něm i vysvětlení.
Nevědomky si začnu mnout zmiňované rameno.

No a konečně se slova ujme i poslední neznámá tvář - i když ta toho nakonec moc nenamluví. Má pozornost se místo toho upne na člověka, jemuž můžeme za tenhle podivný sedánek vděčit a který se opět chopí slova.
Očekávaných informací se ale nedočkáme. Jakmile Dustin zmizí z našeho doslechu, opět se obrátím na své společníky.

"Zdá se, že někteří se už znáte... Z předchozích misí..?" Těknu tázavě očima mezi Catherine a Mathem. Podrobné informace, jež oba o Catherininém brnění mají se holt nedají vyložit jinak.
"Kdo je pan Alter?" zopakuji Karolínina slova s mírně přimhouřenýma očima.
Můj hlas je hlubší, než by na drobnou napůl asiatku sedělo. Mluvím tiše, ale tón mého hlasu se místností dobře nese.

Strážce-05
8.12.2018
22:36:38
Nakonec přikývne Alaric. ,,Jsem Alaric Whittemore. Budu zde pouze jako konzultant týmu." Dustin krátce přikývne. ,,Pan Whittemroe je náš kontakt s jedním členem se stříbrnou maskou. To je vše co je podle mě potřeba vědět - Prosím. Máte krátkou příležitost se poznat trochu více."

Řekl a jeho mechanická ruka mírně zaskřípala. ,,Možná jich už moc nedostanete." Pokýval smutně a rozhlédl se po celém týmu. Něco v jeho pohledu naznačovalo, že od vás čeká víc v tento moment. Náhle mu zazvonil telefon. Rychle ho vytáhnul a podíval se na něj. ,,Pardon tohle musím vzít - Pokračujte hned jsem zpět!" Řekl jak začal vycházet z místnosti - Jeho poslední slova do telefonu byla v řečtině.

Nyní jste byli ponecháni sami v místnosti. Času evidentně dost - Otázka byla zda zde bylo ochota se socializovat.

Math
1.12.2018
18:58:10
Přemýšlím, která proklatá náhoda mě sem dovlekla. Sedím v místnosti se třemi lidmi co jsem zabil, nebo mučil. Ano stalo se to Tam, ale některé pohledy se nezapomínají.

Začne představování. Nejdříve rychlík. Ten mě překvapil, ale, když se všechno dobře načasuje je i on bezbranný. Druhá ukázka byla působivá, ale vzhledem k mé minulosti, moc neučinná. Pohodlně jsem seděl v židli a věnoval se nehtům, stejně jako většinu času co jsem tady byl. Iluzí jsem si užil dost. Zajímalo jestli tady madam ví, jaké je to být v ní uvězněn, jaké je milovat neskutečné. Ucítil jsem v hrudi vztek. Potřeboval jsem zaměstnat hlavu.

Po Pey se představila jedna moje oběť. Ach Catrin, ach Catrin. Kdy by jsi jen věděla co vím jen já a servery Infinity Labs. Máš na sobě své životní dílo Battlesuit v. 0.01. Jak nadšeně si mi ho ukazovala. Všechny ty detaily a chyby. Láska je ošidná. Zamilovat se do cizince v té době. Byla jsi moc chytrá pro laboratoře. Nejdříve jsem sabotoval výzkum a následně tě našli ve vaně v teplé vodě s tepnami dokořán. Byla jsi můj první neskutečný hřích. Když mě zdraví Karolína nevnímám jí. Nevím jestli jí mám děkovat nebo nenávidět.

Bylo ticho a já se pomalu zvednul. Přišla na mě řada. V ruce jsem držel minci. Vyhodil jsem jí do vzduchu. Tasil jsem pistoli a vystřelil směrem k Catrhin. Ozvali se dvě kovové cinknutí a mince v letu po vyskočila, poté finální cinknutí a já sevřel dlaň. Mince dopadla na stůl a uprostřed ní byla díra. Otevřel jsem dlaň a nechal jsem pochroumanou kulku spadnout na stůl a pak jsem promluvil

"Na Battlesuitu, tedy Obleku typu Mark je kolmá ploška od které se kulka odrazila, následně od nosníku nad hlavou, poté trefila minci a pak se odrazila od zbraně kde jsem jí chytil. Kulka letěla průměrně 320 m/s. Pokud bych hlaveň vychýlil o dva milimetry, kulka se odrazí od úhlem o 4° jinak a trefil bych Rychlíka do holeňe, ale z jeho předvedení vím, že by stihl instinktivně uhnout a další odrazem by skončila u Pey v rameni. Jmenuji se Math"

Mluvím pomalu, skoro jako bych přednášel nějakou nudnou přednášku, která nikoho nezajímá a hlavně mě. Po té si sednu a založím ruce na prsou, tak čekám.

Catherine Whittemore
17.11.2018
18:10:48
V momentě kdy mi zmizí židle prudce zamávám rukama pro balanc - Avšak nespadnu. Ozve se hlasitý zvuk jak se aktivují jednotlivé sekce protéz a náhle se zdálo, že mé nohy jsou ke stolu přikované. Na tváři se mi roztáhne úšklebek jak se pomalu otočím a položím jednu nohu na zem, která nyní dopadne dolu jakoby ji něco k zemi přitahovalo. načež následuje druhá noha, pak si přisunu židli zpátky a posadím se.

Podivný zvuk se ozve znovu a já vyhodím nohy zpátky na stůl tentokrát opět fungovali jako normální nohy. Věnuji Peterovi krátký pohled plný pobavení s mírně pozdviženým obočím. ,,Budu ti říkat Rychlonožka. A bacha s tím, v takové rychlosti můžeš ne jenom někoho zranit ale i rozbít to židli." Řeknu s úšklebkem, věděla jsem přesnou rychlost ale já tak trochu věděla vše co se dalo najít o všech členech. Byla to jedna z prvních věcí na které jsem se zaměřila když jsem se dostala do systému W.G.P.A.

Následně se předvede Pey. To bylo podle mě daleko více působivé než Peterova ukázka. Ne, že by mi nepřišel působiví člověk co běhal rychlostí sedm mach ale jeho druh mi byl dost dobře známí jako skupina lidí co začala jako laboratorní experimenty. Bylo to vědecky vysvětleno - Ale tohle. Tohle mě fascinovalo, ačkoliv i iritovalo. Nechtěla jsem dopustit existenci nadpřirozena.

Důkladně se rozhlížím okolo, bylo mi jasné, že tohle vše byla iluze. Což mě drželo tak nějak v klidu během celé doby, bylo to pár výhod i nevýhod mé chladné racionální mysli. I tak přejíždím zrakem ze strany na stranu - Tohle všechno opravdu působilo až moc skutečně. A to mě znervózňovalo více než kdejaká divá zvěř - Nedokázala jsem to vysvětlit a pouhá myšlenka na to mě uváděla do ještě větší nejistoty. Nakonec vystoupíme s iluze ven a já se mírně oklepu.

Nakonec si povzdechnu. ,,Asi je řada na nás." Řeknu jak se podívám na zápěstí a náhle začnu něco neuvěřitelnou rychlostí psát na hodinkách. ,,Já jsem Catherine a tohle -" Náhle hodinky začnou promítat hologram, z tisíce a tisíce kódů to formovalo něco co tvarem připomínalo neuron - možná. ,, - je Karolína." AI hlasitě promluvilo skrz hodinky. ,,Dobrý den Sentinels. Ráda vás opět vidím pane Altere." Ozve se zatímco rychle něco znovu naklikám na hodinkách a hologram náhle ukáže 3D model mého brnění.

,,Tímhle jste mě viděli přiletět - A v tomhle také budu spolupracovat s vámi všema. Je to Mark II speciálního obleku designovaného pro létání a pokročilé nebezpečné situace zahrnující konflikt. Ačkoliv se už teďka pracuje na Mark III - Taky až dokončíme jednání vám budu muset ukázat jak naše bezdrátová komunikace funguje jelikož jsem instalovala všechny funkce a nastavovala frekvence. Prakticky všechno tady běží na mé technologii takže pokud něco nešlape stačí říct."

Řeknu s mírným úšklebkem zatímco se podívám na Dustina. Věděla jsem moc dobře, že už ví o tom, že jsem v jejich systému. V mých slovech bylo dost hrdosti na všechno co jsem vytvořila, někdo by mohl říct i arogance ale všechno to byla pravda.

Pey
15.11.2018
23:10:35
Cesta byla... dlouhá...
Město přecpané jako obvykle - místní ranní a večerní špičky se už dávno změnily v celodenní, nikdy nekončící nával aut. I když to mi nijak nevadilo, já měla své vlastní stezky, jimiž jsem se mohla i s přenosným kufříkem s klidem vydat.

Sedmnáctihodinový let jsem strávila napůl v blaženém spánku, napůl u knihy, naplno si užívaje poskytnuté první třídy. Jediným zážitkem, jenž na krátkou chvíli zpřetrhal táhnoucí se hodiny, byl ten panický záchvat holčičky o pár sedadel přede mnou. Dívenka měla už několikrát na mále, ovšem náhlé, o něco silnější turbulence v ní spustily záchvat, jež její mladá mysl jen těžko mohla chápat.
Ovšem jen do chvíle, než plyšový králiček v jejích rukou nabyl života a začal jí poskakovat na klíně a čenichat u obličeje. Křik náhle ustal a kabinou se opět rozlehlo mírumilovné ticho. Usmála jsem se.
Její chůva bude mít ještě dobrý měsíc plné uši toho, jak je Pan Sněhulák opravdový a ne jen nějaká plyšová hračka a jak si s ní v letadle hrál.

Když náš Airbus konečně zahájil sestup, odložila jsem knihu a vyhlédla z okýnka, vychutnávaje si výhled zemi pod námi. Bylo těžké si představit, že klid, jež z miniaturních měst v tu chvíli vyzařoval, by měl narušit podivný návštěvník v černo-rudé zbroji...

S přistáním skončil klid a odpočinek. Letištní kontroly proběhly nezvykle rychle a pak už na mě čekal slíbený agent. Bylo na čase se vrhnout zpět do reality. Cestou do centrály jsem nemluvila. Naopak jsem se snažila si přehrát veškerá fakta, jež jsem o situaci - a ostatních agentech - veděla. Mou pozornost upoutala až hrdá socha sokola, prozrazující mi, že jsme dorazili na místo.

Mám za to, že se mi podařilo dorazit poslední - než mě ovšem v omyl uvede další žena, pro niž je včasnost - alespoň co se dá soudit podle stylu, v jakém přikráčela - nejspíš sprosté slovo. Zlatavé korálky mých očí se zájmem pozorují všechny v místnosti, nejvíce pozornosti ovšem věnují Dustinovi, jež se nakrátko očekávaně ujme slova.

Náhlé ticho, jež po jeho krátkém proslovu nastane, téměř rve bubínky.
Máme spolupracovat, ale nikdo se nemá ani k tomu se představit? Nu což... Už už se nadechuji ke slovům, avšak jeden z přítomných mužů je rychlejší.

Peterovo rychlé, avšak účelné uvedení, mi zvlní rty do pobaveného pousmátí. Když se posadí, ujmu se díla já.

Neslyšně si stoupnu. Téměř by se dalo říct, že má osoba je jako vystřižená z černobílého filmu. Černé boty, kalhoty s páskem a šedé tílko a dokonce i uhlově černé vlasy, momentálně stažené v úhledném drdolu, silně kontrastují s alabastrovou barvou mé pokožky. Rysy v mém obličeji napovídají něco o asijských předcích, i když výškou jsem blíže spíše lidem ze západu. Jen zlatavě hnědá barva očí přerušuje mé monochromní vzeření.

Krátce se na všechny podívám. Vzduch v kolem mne se zatetelí, načež je celá místnost pryč, stejně jako židle pod našimi zadky. Všichni náhle stojíme v lese - či spíše by se dalo říci džungli. Vzduch je těžký a voní zeminou, někde v dálce jde slyšet skřehotání nějakých zvířat, nejspíše opic. Skrz koruny stromů vysoko nad našimi hlavami lze vidět občasné paprsky slunce, neúnavně se pokoušející dostat pod pokličku lesa.
Kousek za vámi se ozve vrčení. Kdo se otočí, může mezi hustým posortem spatřit nezaměnitelné oranžové pruhy tygra. Jeho zlaté oči se upřeně dívají někam za vás. Listy se pohnout, jak se šelma přikrčí, načež se opona porostu otevře a mohutné zvíře se vrhne přímo na vás.
Vzduch se opět zatetelí.
Než jsou vaše těla sražena k zemi tunovým lovcem, džunle se rozplyne a my jsme opět na židlích v místnosti.

"Jsem Pey," představím se krátce se silným přízvukem, prozrazujícím, že rozhodně nejsem místní. Mírně se ukloním a opět se posadím, čekaje, kdo ode mne přebere tuhle pomyslnou štafetu.

Assinelitas Pridominor
15.11.2018
2:49:51
Ještě to není ani zdaleka ono ale je to víc než v co jsem kdy mohl doufat. Už ke mě jdou dva muži a něco na mě křičí. "Nojo nojo.. Už se vzdávám.. " povím s úšklebkem a pomalu zvednu ruce na hlavu. Spolu s pohybem rukou ze země vyrazí dva velké jehlany, akorát o dost rychleji, a probodnou oba muže skrz na skrz, přičemž jejich nabodnutá těla vynesou metr a půl do vzduchu, kde zůstanou bezvládně ležet. "Tak takhle snadné je někoho zabít... " pomyslím si chvilku sleduji krev jak se v pramíncích snáší z kamenných tmavých jehlanů.

Zavrtím hlavou a přestanu si jich všímat. Radši se otočím zpět a dojdu osvobodit svého překládajícího společníka z jeho okovů. "Snad se ti podaří nějak uprchnout.. Já si dojdu pro své věci.. A pak najdu Uzbeka.. " povím mu, když mu holýma rukama a bez zjevné námahy přetrhnu okovy na rukou i nohou.

Nu a jak jsem řekl tak učiním. Rychle si, doprovázen otřásáním jeskyně, dojdu pro svůj notebook a rychle si vygooglím pár slov v mateřštině místních. Ještě si zajdu do skladu pro adrenalinovou inejkci, pro níž si vždycky nechal Uzbek poslat když byl čas výslechu a s těmito věcmi se začnu hrabat na povrch. Ale není to žádná sláva. Po kdoví kolika dnech nebo snad týdnech prakticky nulové fyzické aktivity a stravování o stejné hodnotě se mi nechodí vyloženě nejlíp. Ani moje mysl není v top stavu. Ale rozhodně to stačí.

Nahoře se stalo něco hrozného. "Skrat? Přepadení? Nehoda?" každopádně mě je to jen ku prospěchu. To už se ke mě začnou blížit nějací místní a střílet. Rychle před sebou vytvořím kamennou stěnu, a sehnu se k zemi, abych si zjistil kde se nachází, jelikož ze střel to moc nepoznám, protože tenhle zvuk mi rozhodně není moc známý. Nakonec do své obrany prostě praštím pěstí a pošlu jí proti útočníkům, které to rozmáčkne o protější skálu.

A to uvidím samotného Uzbeka. Sice v dost zuboženém stavu, ale jsem si jist že to je on. Začne něco křičet a ukáže za sebe. Polknu a nadechnu se, když se postavím do bojového postoje. "Tak přece ty roky kung-fu, karate a thai-boxu využiju.." pomyslím si, ale rozhodně s ním nehodlám skutečně měřit síly. On je evidentně chodící hora svalů, i když lehce připálených. A já se fyzicky necítím nejlíp.

Už po prvním úhybu kdy Uzbek napálí pěstí do země je mi z mírného otřesu jenž to vyvolalo jasné, že nechat se jednou praštit, je nejspíš po mě. Uhnu podruhý a máchnu pěstí ve zvedáku mířeném na bradu. Minu. Ale já se ho skutečně trefit nesnažím. Ze země vyjede tupý válec o průměru přibližně třicet centimetrů, a zespoda dokončí práci co moje pěst nezvládla. Uzbekovi lupne v čelisti a odletí dva metry dozadu. Ale žije. Což je účel.

Po dopadu na zem mu zápěstí a kotníky pohltí země, takže mu znemožní se pohybovat. Pomalu mu šlápnu na jeho rukavici, a když zjistím že je to opět obyčejné železo a ocel s haldou obvodů, povolí pod mým chodidlem jako bych šlapal na hrad z písku. Zvednu jednu ruku do vzduchu a ze země se vyrve balvan o velikosti a přibližném tvaru velmi velkého melounu. Sehnu se k Uzbekovi a kámen se posune nad něj, načež se začne pomalu otáčet. "Sedmdesát dva. Sedmdesát dva ran z pušky. Ale já tě nezabiju.." povím mu arabsky těch pár slov co jsem si hledal na notebooku než jsem se vydal sem nahoru zatímco do něj bodám adrenalin, načež sevřu jednu ruku v pěst a z balvanu se odtrhnou malinké kamínky, které se začnou pomalu tvarovat až připomínají náboje. Všechny se pomalu otočí špičatou stranou dolů. Zbytek balvanu, který má určitě i tak několik desítek kilo také zůstává ve vzduchu.

Namířím na Uzbeka ruku s prsty ve tvaru pistole jakou si vytvářejí malé děti, a na tváři se mi objeví nehezký úsměv. "Baam." povím s naprosto netečných tónem když pohybem ruky znázorním zpětnou ráži jako při výstřelu z pistole. A vteřinu nato se mých dvaasedmdesát kamenných nábojů začne zarývat do Uzbekových končetin s takovou rychlostí, že při zarytí do země skutečně vytváří zvuk dopadající opravdové kulky.

Sleduji maso jak se trhá, kosti jak se tříští a krev jak stříká všude okolo. Je to jen doslova pár vteřin, ale stejně jako když stříleli do mého otce mi i tato situace přijde zpomalená. "Zajímavé.. Sedmdesát dva nábojů mířených do čtyřech míst stačí na oddělení všech končetin." konstatuji když shlížím na otrhané pahýly a Uzbekovo tělo škubající se na zemi v kaluži krve doprovázené Uzbekovým kňučením . "Díky za pomoc v mém experimentu.." povím když se zvedám ze svého podřepu, ze kterého jsem celou situaci sledoval, a přecházím Uzbekovo tělo směrem ke svým rodičům, ale pak se zastavím, a z kapsy vytáhnu mobil na kterém zapnu překládání na základně zvukového vstupu. "Víš jak jsem říkal že tě nechám naživu? Teď mi došlo že to nemá smysl, když tě nebudu schopen sledovat jak v tomhle stavu trpíš." nechám přeložit aniž bych se otočil, a když se znova rozejdu, balvan ve vzduchu přestane levitovat a po dopadu na Uzbekovu hlavu ukončí jeho trápení.

Sundám i s kusem skály těla svých rodičů, a na zemi jim vytvořím kamennou rakev. "Tady vás nenechám.. " pomyslím si a kouknu se na google maps. Ten výbuch co tu byl naštěstí sundal i rušičku signálu. Pak už si najdu nějakou civilizaci, naskočím na kamennou desku, a spolu s rakvemi se začnu velice rychle přesouvat směr nejbližší město.

Peter Maximov
10.11.2018
22:34:29
Ležím v posteli u sebe na pokoji a hážu si míčkem o zeď. Kdyby někdo vešel, tak by mu míček připadal jako rozmazaná šmouha. Moje ruka taky. Pokoj jako takovej je zarizenej skromě. Jen pár obrázků, můj nuz na stolku a pár dalších osobních věci. Všechny z nich jsou kupodivu původem moje. Svoje ruce tady na centrále zatím mám v "kapsách".

Najednou se rozezní přístroj, kterej jsem dostal. Vím, co to znamená. Ležérně se zvednu a pripnu si nuz k opasku. Nemá cenu spěchat. Centralu mám proběhnou několikrát a do zasedacky se dostanu za pár vteřin. Ani to ne.

U stolu jsem první. Pak podorazi zbytek. Nejdéle se čeká na jakousi ženskou, která je mi už od pohledu nepříjemná. Mezi ostatními si vsimnu někoho, kdo je mi strašně povědomí. Pak si vzpomenu, že je to ten člověk, kterému jsem zachránil zadek. Kysele se na něj usměju. Pak ale spustí Dustin.

Když skončí, tak se opřu o stůl a rozhlednu se po ostatních. Povzdychnu si ,, To musím zacinat ja ? No. Jmenuju se Peter a umím třeba" Přičemž se zvednu, rychle doběhnu k one ženě, které podsunu židli z pod zadku, načež se zase vrátím a sednu si ,, Tohle" Přičemž ona žena by měla spadnout, protože jaksi nemá žádnou židli, na které by mohla sedět

Catherine Whittemore
9.11.2018
21:06:54
Jiskry létali na všechny strany. ,,Dvacet děvět procent." Zvednu svářečskou masku a důkladně si prohlédnu nový výtvor. ,,Nemám čas to všechno dělat ručně. Doufám, že jsi aplikovala pokročilý protokol na boty?" Řeknu zatímco jsem se plně soustředila na svou práci. ,,Samozřejmě paní Whittemore. Protokol byl zahájen v okamžiku kdy jste mi řekla abych tak učinila - Narozdíl od vás zvládám dvě věci naráz." Otočím oči v sloup. ,,Klidni se Karolíno nebo ti tu osobnost zase odeberu."

Zašklebím se mírně a zahledím se na novou masku přede mnou. Někdo by si mohl myslet, že je podobná té na mém současném obleku ale tohle nebyl jen titan, po dlouhých hodinách jsem dokázala sehnat titan obohacený zlatem a do zbroje jsem zabudovávala nové mechanismy. ,,Paní Whittemore - Chystají se vyslat signál na svolání Sentinels." Ozve se Karolína načež přikývnu. Byla to jedna z prvních věcí co jsem udělala když jsem tu nabídku přijala - Nabourala se do W.G.P.A.

Člověk, který prodává a designuje obranné operační systémy zná jejich slabiny - Obzvláště pokud jsou koupeny od jeho vlastní společnosti. Vůbec jim nepomáhalo, že běžely na předchozí generaci, kterou ještě navrhoval můj otec. Nakonec přikývnu. ,,Okay řekni mi až to udělaj. Všechny složky o Mark III ulož. Tohle chci do zbrojnice a ať na tom ti boti začnou makat. Chci to hotové až se vrátím." Řeknu a stěmi slovy se jdu natáhnout na gauč v laboratoři.

,,Volání bylo vysláno." Zazní Karolínin hlas čímž mě probudí. ,,Konečně - To jim trvalo. Okay připrav oblek - A najdi mi nejbližší fastfood po cestě, preference." Mírně se ušklíbnu, přejdu na plošinu zatímco robotická ramena začnou přidělávat oblek na mě a utahovat všechny šrouby. Nakonec zasadí masku k obleku a utáhnou ji, s tím mírně zablikají oči předtím než začnou svítit jasným bílým světlem.

Udělám pár kroků vpřed k nově vybudovanému střešnímu oknu, které se pomalu otevře a já vylítnu ven. Dávám co nejvíce do trysek abych tam byla včas ale už jsem věděla, že dorazím pozdě jelikož jsem si plánovala udělat zastávku a měla jsem strašný hlad. Nakonec se zpožděním dobrých deseti minut přistanu na speciální rampu před místem kde se Sentinels scházeli. I zde jsem zabudovala systém co na mě zbroj navlékal a sundával ji ze mě ačkoliv vypadal více elegantně než je několik rameny, byla to obrovská obruč, která mě doprovázela s každým krokem a rychle sundávala a skladovala kusy zbroje.

Nakonec bez mechanického obleku nakráčím dovnitř a tvářím se jakože nic. ,,Pardon, že jdu pozdě. Měla jsem důležité záležitosti u kterých jsem se musela zastavit." Nelhala jsem ale ani jsem úplně neříkala pravdu, bylo mi to tak nějak jedno když jsem se posadila a hodila nohy na stůl. Následně jsem si vyslechla co nám Dustin říká. Mírně se zamračím a zahledím se na promítání.

Změřím každého pohledem a mírně se ušklíbnu na bráchu předtím než dám ostatním prostor vyjádřit se první. Chtěla jsem vědět s čím to tady budu pracovat.

Math
8.11.2018
19:59:19
Sedím ve čtvercové místnosti. Tato místnost je ještě rozdělena na sektory. Všechny stejně velké s přesností na nanometry. Sektory nejsou nijak hraničně dělené ale jejich obsah vyjadřuje majitelovu snahu je oddělit.

Začneme v rohu u dveří, tento sektor je nejpustší. Je zde postel, skříň a noční stolek na němž je nějaký náhrdelník a přístroj od W.G.P.A. Hned vedle toho to sektoru je naopak nejplnější sektor.

Zde je prostor mezi dvěma rohovými stěnami maximálně využit. Jsou tu fotky, kresby, data, grafy a snad všechny myslitelné údaje různě rozmístěné a mezi nima natažené provázky různých barev a na nich další data. Kdo by delší dobu sledoval tuto síť tak zjistí, že míří přímo do rohu kde je na stěně naspáno Infinity Labs a pod tím pyramida osázená fotkami obličejů, někdy i přeškrtaných. Čím výš stoupáme po pyramidě tím ubývá fotek a přibývá skic a následně zůstávají jen jména a pak jen otazníky.

Protilehlý kout místnosti je velmi podobný tomuto svojí papírovostí. Je tu malý stolek na něm perfektně poskládaná papíry do arch. V přesné vzdálenosti 20 cm od archu je černá dřevěná krabička. Hned vedle stolu stojí bílá tabule popsaná složitými matematickými vypočti, které jsou jeden přes druhý napsány jen jakoby měly bít psány mimochodem. Zbytek obu stěn je zaplně kresbami a skicami. Jsou tu tváře, scény, podrobné schémata zbraní, složité výpočty. Jediné speciální místo je naproti stolu. Zde je trochu místa a v něm tři portréty. Dva muži a jedna žena.

Poslední část místnosti by se dala nejsnáze popsat jako dílna. Je tu pracovní stůl a na něm pečlivě vyskládané nástroje podle velikostí v pečlivých vzdálenostech. Vše je seřazeno a připraveno. Zde sedím a předemnou rozebraná pistole na součástky. Zavřu oči a nadechnu se. Ruce se automaticky rozběhnou po naučených drhách. Jednotlivé díly do sebe zapadají neuvěřitelnou rychlostí. Zasunu poslední kousek, natáhnu a zmáčku. Cvak. 22,6 vtěřiny. Moc pomalu. Defekt na pojezdci.

Z myšlenek mě vytrhne zapípání z nočního stolku. Přejdu k němu a stačí jediný pohled, abych byl v obraze. Otevřu jedno křídlo skříně a začnu si oblékat taktickou kombinézu. Je šitá na míru v šedivé barvě. Sedí jako ulitá. Je z nanocarbonu a kevlaru, dle technologie laboratoří. Dojdu ke stolu a do taktického postroje si začnu zandávat vše důležité. Vrhací nože s vyvažovadli, pistole. Tři typy granátů a nakonec kombinovanou pušku mojí vlastní výroby dle ukradených technologii. Poslední zastávka je u nočního stolku beru si náhrdelník. Otevřu ho a vevnitř si prohlídnu nápis Za životy co jsem neprožily. Zavřu ho a pověsím na krk za kombinézu.

Od svého zadržení pobývám na W.G.P.A. zakladně, takže na místo srazu to mám 328 kroků. Dorazím jako druhý a to přesně po 6 minutách a 29 sekundách od za znění signálu. Sednu ke stolu a podívám se na přítomné. Zalituju jen dvou věcí, že jsem si nenasedli kapuci a taktickou masku, než jsem přišel a že jsem se vůbec dal chytit.

Strážce-05
6.11.2018
20:55:05


Sjednocení



Nevadská Poušť

Přes vyprahlou planinu si to řítil rychle vpřed osamocený návštěvník. Byl zahalen oblakem prachu a písku jenž pod jeho těžkými kroky prudce vylétal do vzduchu. Na cestě už byl několik dní a nezastavil ani na chvíli, vytrvale utíkal vpřed k jeho cíli dlouhými kroky. Hloupí lidé se ho pokoušeli zastavit - Vždy se ho pokoušeli zastavit. Ale jeho nemohli zastavit jejich směšné zbraně - Válku válkou neporazíte, jenom posilníte.

Pak se stalo něco co ani Válka načekal na jeho dlouhé cestě - Zastavil se a dlouze se zadíval k jedné z mála budov co zde byli. Válka trochu zpomalil a vydal se k dané budově. Když dorazil k něčemu, čemu by lidé řekli stodola otevřel velké dveře a nahlédl dovnitř. Uvnitř našel jedno jediné zvíře, zdálo se, že ho tady někdo nechal když se rozhlížel okolo.

Válka přešel k hubenému koni, který už neměl skoro nic k jídlu. Zvíře vypadalo, že každou chvíli zemře. Ačkoliv se dívalo na mohutnou postavu z jiného světa kůň se zdánlivě nebál když ho Válka pomalu pohladil po šíji. Nakonec přitiskl svou okovanou rukavici na jeho čenich. Pak se kůň začal náhle zmítat ale Válka ho pevně držel. Zvíře bylo vyděšené k smrti a přesto když došlo k záblesku rudé záře ani se nehnulo.

A náhle tam kde před chvílí stál slabý vychrtlý kůň stálo obrovské zvíře. Černá srst, neonově rudá hříva a oči, které jakoby zářily. Tento kůň byl mohutný a dokázal Válku nést kamkoliv - Což dávalo smysl. Byl to jeho kůň. Válka se vyšvihl na záda Zkázy a popohnal svého oře vpřed jak se vrátil zpět na svou cestu. ,,Teď už to půjde rychle." Pomyslel si Jezdec když vzhlédl k nebi.

Washington

Jižně od Seattlu leželo menší město Olympia, ačkoliv bylo menší bylo to hlavní město Washingtonu. Město bylo více obklopené lesy a nemělo takoví přístup k oceánu. A zde stála obří centrála W.G.P.A. Velká budova se třemi sektory a každý měl minimálně třicet pater. Před budovou stála velká ocelová socha sokola a pod ní nově vztyčená cedule. Projekt Sentinels spuštěn 10.8.2018. A právě z této centrály byl nyní vyslán jednotný signál.

Ať už byl, kterýkoliv z členů týmu kdekoliv na světě - Nyní mu začalo hlasitě pípat a blikat speciální zařízení od W.G.P.A. Byl to jasný signál toho, že je na čase se sjednotit. Zařízení přesně říkalo kde - Což překvapivě bylo místo určené přímo pro schůzky Sentinels. Zároveň sdělovalo současnou polohu všech ostatních členů a, že hrozba je aktuální.

Jako první u skleněného stolu stál Dustin. Už tam čekal od doby co vyslán signál. Jako první samozřejmě dorazil Peter, jelikož ať dělal cokoliv dostal se na dané místo dostat za zlomky času co ostatní. Zbytek se dostavil tak nějak po sobě až na Catherine Whittemore, která si dala na čas a stylově dorazila ve svém obleku o deset minut později než všichni ostatní. Jakmile byl celý tým sjednocen Dusitn všem kývl ať si sednou.

,,Jsem rád, že jste všichni dorazili. Někteří se už znáte, jiní se teprve poznáte. Máte na to teďka chvíli - Ačkoliv bych chtěl upozornit, že tohle není cvičení. Jinak by paní Whittemroe dostala nula procent. Tohle je seriózní hrozba - Zdá se, že náš návštěvník vkročil na hranice Kalifornie. Předpokládá se, že za dva dny bude v LA. A jeho přátelé ve velké lodi se k němu zanedlouho pravděpodobně přidají také."

Řekl Dustin důležitě, všechny materiály byli promítány na stěny za ním. Jednalo o záznamy a satelitní snímky zachycující postup těchto návštěvníků. ,,Tohle je čas kdy sjednotit Sentinels a dát se do akce - A proto potřebuju aby jste se důkladně seznámili s lidmi po jejichž boku budete bojovat. Mohlo by vám to zachránit život." Řekl a významně se podíval na Catherine. ,,A samozřejmě dotazy pokud nějaké máte."

Strážce-05
6.11.2018
20:13:30
Pey

Na tvá slova Dustin přikývl a vytáhl z kabátu letenku. ,,Samozřejmě, že už to je všechno připravené. Je to na vás, všechno v ceně včetně jednoho zavazadla a první třídy. Celkem vám závidím - Já dostávám jen obchodní třídu." Řekl s mírným úšklebkem.

,,Tak tři minuty úplně ne, máte na to zhruba den. Plus mínus. Přimý spoj odsud do Seattlu ve Washingtonu. Tam vás bude čekat agent, který vás dovede na Headquarters." Pak přikývne. ,,Pey - Jasné, budu si to pamatovat. Neslibuju, že se toho každej jinej chytí." S těmi slovy se postavil a podíval se na hodinky.

,,Tak jo - Mám asi čtyřicet minut na to abych se odsud dostal na letiště. Takže - Bylo mi potěšením slečno Pey. A doufám, že se ještě uvidíme." Dustin si nasadil zpátky své sluneční brýle. ,,Pokud ano tak ve Washingtonu." Bylo jasné, že má hodně na spěch a tak tě nechal ať se připravíš na svou cestu - Blížilo se hodně změn.

Pey
5.11.2018
20:38:41
Zatímco mě Dustin pomalu zahlcuje odpověďmi na mé četné otázky, mé ruce rychle těkají po lince. Má tvář je otočená téměř neustále na mého návštěvníka, mé prsty pracují po paměti. Je to jen pár krátkých okamžiků, než je přede mnou stojí malá keramická konvička a vedle ní otevřená varná konvice. Čaj se nesmí přepálit, nejsem přece barbar.

Se zájmem si prohlédnu záznam na jeho telefonu. Při pohledu na loď se zamračím. Očividně mám další otázky, nicméně nechám američana nejdřív odpovědět na mé stávající dotazy. Poslouchám jej se zájmem a bez námitek. Jen občas na jeho slova přikývnu.

Než muž domluví, kuchyní se začne rozlínat jemná vůně zeleného čaje s jasmínem. Na jeho poslední poznámku se mírně usměji.
Uspěchaní zápaďané...

"Chápu," přikývnu na jeho odmítnutí.
"A pokud bych se přidala, tak... předpokládám, že letenku do států s mým jménem už máte asi někde v zadní kapse?" Nadzvednu tázavě obočí, ovšem než mi muž stihne odpovědět ještě pokračuji.

"Jak jistě víte, nečekala jsem návštěvu... či cestování..."Stejně jako on pohlédnu na hodinky a následně na louhující se čaj.
"Mám tři minuty na to, sbalit si pár svých švěstek?"

Vedle konvičky se objeví keramický cestovní hrníček.

"A mimochodem... Preferuji Pey..." mrknu na něj ještě s mírným úsměvem.

Strážce-05
5.11.2018
18:59:34
Pey

,,Mimozemšťan je dosti zjednodušený termín ale ano. A je jich více." Řekl a vytáhl svůj telefon na, kterém chvíli něco hledal než ho obrátil a posunul ho blíže k tobě aby jsi se mohla podívat na záznam pořízen ze satelitu. Zachycoval velkou loď, která se pomalu pohybovala okolo měsíce. Loď měla stejné odstíny zvláštního kovu a neonově červené.

,,Tohle jsme zachytili dva dny po tom co přistál To bylo před skoro třemi dny. A řekněme, že jsme na ně přišli jelikož svůj příchod vůbec nijak netajili - Naopak se objevili ve velkém dosti krvavém stylu." Následně přikývne. ,,Zkoušeli jsme se s entitou spojit - Nedostali jsme odpověď. Při pokusu o bližší kontakt došlo k okamžitému útoku - Ty záznamy jsme z rukou živých nedostali. Ať už je cokoliv, zabíjení mu není cizí a pouští se do všech."

,,Armáda - Vláda - OSN - Všichni to ví. A všichni doufají, že tohle je odpověď k našim současným problémům. Tento program je oficiálně schválen ministrem obran USA a sto devadesáti třemi státy. Nemáte se čeho bát co se týče tohoto pohledu - Naopak můžete čekat jen plnou podporu." Řekne a poklepe na složku, na několik razítek a podpisů na první stránce.

Když nadhodíš svou otázku podívá se na své hodinky a zašklebí se. ,,Rád bych paní Jennifer ale jsem v skluzu. Musím chytnout letadlo do Řecka a vyzvednout jednoho známého po cestě do států. Proto bych to rád vyřešil co nejrychleji to půjde - Nebudu ani mluvit o tom, že zde není zase tak velké okno na rozhodování. Jak loď tak podivný 'marťan' nejsou možná nejrychlejší ale stále na pohybu."

Pey
4.11.2018
22:32:33
Byl to dobrý den. Vracela jsem se s pocitem zadostiučinění a únavy. Už jsem se viděla v horké vaně se sklenkou něčeho ostřejšího v ruce.
Spousta lidí věří, že Stín Singapuru žije v temných stínech podzemí... já tak nějak ale preferuji tenhle apartmán v odlehlém koutu města. Budova bývalého skladiště nejenže poskytla developerům hromadu místa na byty, za než pak mohli královsky rýžovat, ale také tlusté stěny a soukromí, jež se v normálních bytech najít rozhodně nedá. Mé útočiště má samostatný vchod, vytvořený z dřívějšího požárního schodiště. Velká výhoda pro toho, kdo nechce být viděn a trávit každé ráno povídáním si se soudsedy o tom, co jejich otravná čivava zase provedla...

Můj plán - a s ním i dobrá, uvolněná nálada - však zmizí rychleji než pára nad hrncem ve chvíli, kdy se má dlaň dotkne vypínače.

Má reakce je okamžitá. Tvář se mi zahalí do stínu, tělo se přikrčí. Jako kočka, chystající se k výpadu. Jen mi dát ten správný podnět... I když to nejde vidět, oči mi těkají po celé místnosti, čekaje, zda má tenhle drzý vetřelec s sebou nějaké přátele.

Když poprvé promluví, neodpovím ani se nepohnu, i když v mém nitru ztuhnu překvapením na kámen. Jeho vědomosti a sebejistota mi nejsou vůbec po chuti.
Odkud..?!
Drzí američani! Vlezou si kam můžou - až do cizího obýváku a ještě se tu rozvalují jako doma!"

Pohled mi nakrátko sjede ke složce na stole.

Jeho další slova toho dost vysvětlí. Stíny z mé tváře zmizí, tělo se narovná, ale o uvolněnosti se nedá mluvit. Pomalými krůčky přejdu ke stolu. Oči mandlového tvaru přitom nespouštím z Dustina.
Prsty mi přejedou po složce, ještě ji ale neotevírám.
"Tajemná W.G.P.A že si s něčím neví rady?" Prohodím k němu nedůvěřivě. "Možná byste se měli první naučit klepat..." Neodpustím si s mírným úšklebkem. Ať si tahle legendami opředená agentura hraje na sebelepší nadlidi, rozhodně nejsem nadšená z toho, že mi jen tak někdo leze do obýváku.
Zaměřím se na složku.

Jména, jež mi nic neříkají... rozmazaná fotka podivného tvora...
Přimhouřím oči.

"Z jiného světa? Takže mluvíme o mimozemšťanech? Je jich víc? Kdy jste se o nich dozvěděli?
Jelikož už na něj zaútočili tak předpokládám tento... tvor... si to bere přes mrtvoly? Pokusil se předtím někdo navázat kontakt a zjistit, co chce?"

"Ví armáda o tom, oč se se Sentinels pokoušíte? Ne, že bych chtěla kategorizovat, ale je docela známo, že vaše armáda občaš první střílí a pak až myslí. Nemám zrovna zájem rozšířit seznam amerických "civilních ztrát," kdyby se náhodou někomu zachtělo mačkat červené tlačitko, zatímco my jsme v poli."


Se složkou v ruce přejdu ke kuchyňské lince a zmáčknu tlačítko na varné konvici. "Čaj? Nebo něco ostřejšího?"

Alaric Whittemore
3.11.2018
9:50:52
Nad jeho diplomatickými odpovědmi se musí usmát. Možná to není takový parchant jaký Alaric čekal. Hlavně potom co odhalí svou ruku je si dost jist, že by ho dokázal porazit.

Ovšem ho zarazí, že s nimi firma jeho rodičů pracuje již dlouho. To z části dává smysl, ovšem proč by tedy jeho ségra zastavila výrobu zbraní? Naopak by se měli vyvýjet nové efektivnější, aby se dokázali postavit této hrozbě.

Nakonec po chvilce mlčení přikývne.

"Chápu že atomové bomby se úplně neslučují s dobrými životními podmínkami. Dobře tedy, já i můj ... Zarazí se a poté s úsměvem dá důraz na další slovo "Přítel se k vám tedy připojíme, ovšem předem říká, že si nejsem jist, zda budu moci být konzultant, který pracuje na plno, vzhledem k tomu, že mám stále světovou firmu, kterou musím spravovat."

V tu chvíli ucítí lehkou bolest v robotické ruce. Zase fantomova bolest. Automaticky se pokusí pošrábat, ale samozřejmě škrábání kovu ničeho nedocílí.

"V tom případě mě máte, pane Jacobsone, ve svém teamu. Řekněte, mi, kam a kdy se mám dostavit a zda mám přinést i něco ze své sbírky. "

Strážce-05
1.11.2018
17:08:06
Pey

Každý měl důvod proč bojoval, zeptat se proč lidé bojují je jako se zeptat proč listy padají z větví. I ty jsi bojovala, bylo za tím více motivací ale na ty se nikdo neptal. Prostě jsi dělala to co jsi dělala a lidé tě uznávali ale zároveň se tě báli. To byl však úděl masky, lidi se báli neznáma. Chtěli vědět co skrývá - A představa toho, že by nevěděli je děsila.

A přesto to osud chtěl, že na to jeden člověk přijde - A to takoví, kterého jsi nikdy nečekala. Každá osoba potřebovala nějakou skrýš, protože nehledě na věk či schopnosti únava si došla pro každého. A když dorazíš do té své a světla se rozsvítí odhalí muže rozhodně amerického původu - Už od pohledu to bylo jasné. Blonďaté vlasy a vousy, typické sluneční brýle s oranžovými skly a dlouhý hnědý kabát, viditelně zastrčená krabička cigaret a zbraň za opaskem.

Nevypovídal žádné známky toho, že by se chtěl pustit do konfliktu. Kývnul ti na pozdrav. ,,Dobrý den paní Jennifer - Nebo Pey? Nevím, kterému dáváte přednost. Někteří v téhle branži si nechávají říkat kódovými jmény i když se jedná o soukromí byznys." Řekl silným jižanským přízvukem přičemž si pravou rukou sundal brýle čímž odhalil, že je mechanická z oceli. Zdálo se že byl celkem uvolněný, snažil se působit jako nejmenší hrozba. Poukázal ti na složku ležící na stole mezi tebou a ním.

,,Jmenuji se Dustin Jacobson, zastupuji zájmy World Global Protection Agency. W.G.P.A. pokud chcete. Přišel sjem s nabídkou - Víme o vašich schopnostech a myslíme, že by jste mohla sloužit více než jen lidem tohoto města. Svět vás potřebuje." Složka měla velké logo sokola a byla nadepsána "The Sentinels". Stránky zahrnovali detaily o programu řízeném mezi národní organizací W.G.P.A. The Sentinels měl evidentně být nějaký druh zásahové týmu složeného z lidí se schopnostmi nebo jinými způsoby vylepšenými.

Viděla jsi jména ostatních doporučených členů - Max Alter, Catherine Whittemore, Alaric Whittemore, Assinelitas Pridominor a sebe samotnou. A ke konci jsi viděla co za hrozbu tohle vše svolalo. Obrázky byli rozmazané ale postava byla obrovská, černá zbroj s neonově rudými prvky a obří zbraní v ruce. ,,Tohle je s čím potřebujeme pomoct. Nevíme co je zač ale je vysoce nebezpečný. Přišel z jiného světa a míří si to přímo do Kalifornie přes všechny metropole. Armáda ho nedokáže zastavit, vystřelily na něj hlavici co s ním nehnula. Doufali jsme, že Sentinels by mohli být řešením předtím než se uchýlíme k mnohem drastičtějším řešením."

Strážce-05
28.10.2018
17:39:52
Alaric Whittemore

,,Nu nepatřím mezi trvalé zaměstnance, v mém poli práce jsme zvyklí být otevření." Řekne zatímco přestane hledat v kabátu. ,,Jasné, počkám si teda až na venek. Máte to tady pěkně zařízené." Rozhlédl se okolo uznale, mírně zkoumavě se zadívá na tvoji umělou ruku v obvazech a zašklebí se při tom pohledu ale myšlenky si nechá pro sebe.

,,Já bych si nic takového nedovolil pane Whittemore. Není to můj styl - Já zde jen zastupuji zájmy W.G.P.A. ohledně programu Sentinels. " Pokrčí rameny mírně. Poslouchá tvé další slova než zvedne jeho pravou paži a odhalí mechanickou ruku, od pohledu byla dosti primitivnější než ta tvá. Jednalo se o prototyp v době kdy ještě Whittemore Industries protézy dělalo. ,,Tak protéza by se hodila ale pro projekt Sentinels máte něco mnohem užitečnějšího - Veškeré zásobování pro nás zajišťuje Whittemroe Industries už spousty let. Vlastně od vzniku."

,,Ne já mám na mysli vašeho - Přítele - ve stříbrné masce. Takže váš kamarád ve stříbrné masce by mohl týmu pomáhat a vy by jste byl okolo jako - Konzultant. Myslím, že by se vám to líbilo. Kromě velkých zdrojů a informací z celého světa se k nám na projektu Sentinels budou přidávat celkem velké mysli. Assinelitas Pridominor je hodně známí co se týče jeho úspěchů v biologii a obzvláště pak molekulární fyzice. Samozžřejmě tam bude i vaše sestra."

,,Nebudu ani mluvit o materiálech a tak dále. To všechno je vám otevřeno pane Whittemore - To co ale zmíním je to co jste už viděl v té složce. Ta věc - Cokoliv je, je spojená s tím mužem kterého jste včera sundal. Nejsme si jistí co je, ale je silnější než jakákoliv entita, která za léta na zemi vstoupila a je velmi agresivní. Armáda do něj střelila protitankovou střelu, která s ním ani nenula, proto potřebujeme speciální pomoc. Jsou to buď Sentinels a nebo se začnou metat atomové bomby - A to by nebylo ideální protože si to míří do Kalifornie." Řekl a položil jeho skutečnou a mechanickou ruku na stůl.

Peter Maximov

Dustin chytne krabičku a vytáhne další cigaretu kterou rychle zapálí. ,,Budu myslet na to abych to nepřipomínal. Ani to, že to rozhodně jednou nebo dvakrát nebylo." Zašklebil se na tebe a pokynul ti hlavou.

Když dočteš přikývne spokojeně. ,,V nejlepším případě bych jel už zítra. Sbal si všechno zamávej všem - Ne, že by ses už nevracel ale budeme tě potřebovat na HQ. Za chvíli to tam bude asi přeplněné, pokud tedy vláda rozhodne schválit jeden speciální projekt."

A tak ses tedy stal členem W.G.P.A. Dustin tě během několika následujících dnů převezl do Washingtonu kde se Headquarters nacházelo , ze začátku nic speciálního ale něco se blížilo. Brzy jsi byl seznámen s programem Sentinels a jeho členy, a taky si věděl, že již brzy se všichni dáte dohromady jelikož se něco blížilo.

Alaric Whittemore
23.10.2018
22:46:17
Do klubu se dostal překvapivě rychle když ho vyhazovači před klubem zastavili, rychle zvážil své možnosti. Naštěstí se rozhodli ho nechat projít. Nerad by těm lidem ublížil. S úsměvem a přikývnutím vešel dovnitř. Jakmile vešel dovnitř překvapí ho tma. Ovšem to mu nevadí. Je si jist, že to jeho plameny hezky očistí. Nesnaží se schovat mezi lidmi. Kdyby ho chtěl zabít efektivně, mohl na tohle místo poslat raketu nebo nějakou jinou výbušninu. Rovnou jde k muži a zastaví se několik metrů od něj.

"Nepotřebuji zachránit. A co ten váš řád opravdu potřebuje je někdo jako já, aby se mu postavil do cesty."

Pronese, nasadí si stříbrnou masku. Krom estetické vlastnosti vypadat dobře má však primární význam ochranu obličeje.

"Protože technologie, vždy zvítězí." Jak pronese tato slova, vytasí svůj škorpion a začne pálit ránu za ránou a uskočí při jednom dozadu, aby prodloužil vzdálenost. Je si jist, že je limit regenerace, kterou tento muž může mít a tak se to prostě snaží otestovat.

Ovšem jako předtím kulky mu příliš nedělají. Takže se k němu začne rychle blížit.

Naštěstí si tento souboj naplánoval. Využívá zmatku jak část utíká a část tahá své zbraně, ovšem z nich nestřílí. Pouze čekají co se stane.

Po třicátem výstřelu, který padl v čtvrté vteřině po prvním výstřelu. To u je u něj však muž. Prudce vrhá proti němu svou zbraň, proti přesněji proti jemu obličeji, vsází totiž na lidský reflex, bránit si obličej. Ten čas využije, aby se postavil. V tu vteřinu mu z ruky vyjede čepel. Vrhne se po muži a ten po něm. Tanec začíná.

Alaric i muž utržili několik ran. Muž se samozřejmě zahojil i po hlubokých řezných ránách a Alaric cítí bolest z ran které utržil. Po další výměně odskočí Alaric dozadu, zatasí čepel a nastartuje plamenomet. Jak po muž skočí, on mu skočí naproti, chytí ho za obličej a pustí plamenomet na maximum. Během vteřiny je celá hlava muže v plamenech. A místnost se najednou rozzáří. Alaric se dívá pouze jedním okem do plamenů a druhé má zavřené, jak nechce být oslepem plameny. Není si totiž stoprocentně jist, zda toto muže zabije vzhledem k tomu že to byla žhnoucí sekera, kterou mu usekl ruku.

Najednou se z mocných plamenů vynoří ruce. Jedna ho chytí za ruku a druhá za krk. A během vteřiny je Alaric na cestě přes místnost vzdušnou dopravou jejíž název je "Démonická síla od obřího parchanta."

Narazí na zeď a spadne na gauč. Bolestivé sten mu unikne z úst, ovšem nemůže si dovolit flákání. Přeci jen bolest je pouze slabost co opouští tělo. Plán musí pokračovat.
Rychle se posadí, vezme dřevěný stůl a hodí ho po muži, který ho s rukou proměněnou na sekeru rozsekne. Všude se rozletí třísky a Alaric si může prohlédnout spálenou masku, drátované pletení, které je opálené a jaký si druh zpevnění, které v normálních maskách není. Cítí trochu zklamání, že jeho plamenomet nezabral, ale co se dá dělat. Vyrazí proti muži z jeho robotické ruky trčí čepel a do druhé vezme urvanou dřevěnou nohu od stolu.

Po chviličce boje dostane tvrdou ránu do jeho levého ramena. Cítí jak mikromotorky začínají vrčet z poškození. Ten souboj si nemůže dovolit dle prodlužovat. Díky silné ráně je muž z rovnováhy, Alaric toho využije a narve mu ulomenou nohu do břicha, zasune čepel, natáhne ruku ze které vyšlehne krátký plamen a poté skočí na bok muže. Poměrně obratně vytáhne jeho druhou pistoli a začne pálit celý zásobník muži do zad.

Muž padne a konečně je konec. Alaric vstane dojde k němu a nohou ho překlopí na záda. Z úst mu teče krev a ve tváři má vepsán nevěřícný výraz.

"Říkal jsem ti, že technologie zvítězí. A s těmito slovy zasune svou zbraň.

Podívá se po dvou rudých mužích, ale mezitím zmizeli, takže se rozhlédne po celém podniku. Kupodivu polovinu z nich tu stále vidí. Musí uznat, že ti co tu jsou mají koule. Nikdo vteřinu nic nedělá. Alaric si v klidu sebere škorpiona, kterého strčí do bundy a otočí se k barmanovi. Z kapsy vytáhne peněženku A vysází na stůl tři stodolarovky.

"Tady máte něco za ten stůl. A pořiďte gentelmanům v tomto výborném podniku nějaké drinky." S těmito slovy se otočí a odejde pryč.

K jeho překvapení se ho nikdo nesnaží zastavit. U dveří si sundá masku a projde kolem vyhazovačů s mírným úsměvem.

Nakonec si zavolá auta vyrazí zpět do své kanceláře. Po celém těle cítí únavu z toho napětí a zároveň ho bolí ruka z toho jak na ní není zvyklí a jak to s ní dnes trochu přehnal.

To už však vchází do své pracovny a sundává ze sebe věci. Modřiny má pěkné od nadlidské síly, ovšem je naživu a to je to na čem záleží.

Překvapení pro ten den však neskončili, všimne si totiž složky na svém stole, podívá se na ní a začne číst. Ovšem jakmile přečte vzkaz, naštvaně udeří pěstí do stolu.

"Zatraceně, ten parchant."

Naštván čte dále. Během chvíle vztek opadne a příjde další překvapení, jeho sestra je vybrána. Teď již není pochyb. Ona je zajisté člověk v tom exoskeletonu.

Odloží složku a povzdechne. Je ochoten si ho vyslechnout, ovšem toto narušení bezpečnosti je neomluvitelné. Zvedne telefon, zavolá do odělení bezpečnosti.

"Pošlete mi záznam z bezpečnostních kamer za poslední tři hodiny a řekněte mi, za se někdo dostal do mé kanceláře. Přineste mi to osobně. "

Naštvaně pronese a položí telefon. Svlékne se a vrátí jeho exo skeleton na své místo. To už však přichází muž a ten mu ukazuje pouze záznam zaměstnance, který přichází a dává mu tam složku.

"Najděte mi, kdo byl ten zaměstnanec." Dá rozkaz a rozhodne se, že vzrušená pro jeden den bylo dost.



****************

Druhý den dostane telefonát od své sestry. "Ano, budu, jsem si jist, že to objasní spoustu věcí... Kováči" Odvětí ji, slyší jak to položí, tak se otočí ve své kanceláři a pustí si televizi. Během pár vteřin myslí, že dostane infarkt. Je sice naštván, že mu o tomto projektu neřekla, ale aby pravda byla řečena, ani on jí neřekl o projektu Ikarus. To co ho přinutilo zpochybnit mentální zdraví jeho sestry je oznámení o tom, že Whittemore Industries ruší výrobu zbraní. Ani si nedokáže představit jaké šílenství ji k tomuto mohlo dohnat. Pár vteřin si hraje s myšlenkou že pokud je její suit napájen radioaktivním materiálem, tak by mohla být již ozářená a rozpad buněk by již mohl být nezastavitelný.

Nebo snad nějaká magie? Co když ji zmátl muž z nového řádu svou magii? Aby oslabil výrobce zbraní, které by mohli uškodit jejich ovládnutí světa? Co ji dovedlo k takovému iracionálnímu a šílenému jednání? Vloží obličej do svých dlaní a povzdechne.
"Snad se ta rakovina mozku bude moci zastavit. Snad ten nádor nebude příliš velký."

Ani ho neobtěžuje její megalomanské a nevhodné vystupování na osobu ve své pozici, tohle je prostě tak moc katastrofální rozhodnutí. A co víc? Steel Raven? V první řadě pochybuje, že oblek je z oceli a v druhé je to také stupidní rozhodnutí? Proč s tím vyrukovala tak brzy? Takhle jen celé rodině namalovala terč na záda, jak se všichni budou snažit získat ten suit nebo alespoň jeho nákresy, případně technologie.

Zoufale udeří hlavou do stolu. Budou muset posílit ochranku úplně všude. To bude zase navýšení rozpočtu ochranných složek minimálně o 12% a to jen kvůli jejímu špatnému, iracionálnímu a impulzivnímu rozhodnutí. Doufá jen, že rodiče z toho nedostali infarkt, protože si momentálně není jist, co by se stalo s firmou, pokud by ji vedla pouze ona.



Ubude několik hodin, mezitím se uklidnil a nyní již čeká na svého hosta. Ten přichází ve velkém stylu a Alaric ho nemá rád už od pohledu.
"Klasifikovaná informace pane Jacobsone, jakožto muž z nadnárodní společnosti jsem si jist, že to chápete." Poví bez úsměvu z pohodlí jeho křesla.

"Prosím nekuřte. Máme tu spoustu experimentální technologie na mikroskopických úrovních a kouř by je mohl poškodit."

Mávne odmítavě levou rukou, která je zavázaná v obvazu, aby nebylo poznat, že je to umělá ruka.

"Ano, bohužel již jsem měl čest se o vás dozvědět. Nebylo to těžké s tím, kolikrát jste zde narušil bezpečnost, tedy alespoň předpokládám, že jste to byl vy." Pronese s úsměvem z šuplíku u stolu vytáhne složku, kterou mu zde včera nechal.

"Ano, přečetl, ovšem nejsem si jist, jak by vám ředitel společnosti jako já mohl pomoci. Whittemore industries by vám v ohledu zbraňového arsenálu pomohli o mnoho..." Zasekne se, jak si naštvaně vzpomene na ráno.

"Tedy, ti vlastně již ne. Můžeme vám nabídnout protézy, případně další moderní technologie do dronů a podobně. Nevím k čemu bych vám mohl být já osobně nápomocen. Jsem přeci jen konec konců člověk, který ještě pár let zpět nemohl ani chodit."

Tato slova pronese s klidným výrazem obchodníka. Je to pro něj hra o informace, odměny a cestu, kterou by se mohl obohatit. A bude ji hrát bez zaváhání, bude-li mít pocit, že z toho může cokoliv vytěžit.


Catherine Whittemore
20.10.2018
1:08:14
Útok proběhl rychle. Plná verze obleku byla absolutně neprůstřelná vůči standardním projektilům.To znamenalo, že jsem se ani nemusela o moc starat když na mě vrhali plnou palbu. Jenom jsem projela pohledem z leva do prava a všechny označila načež oblek automaticky všechny poslal mrtvé k zemi. Pak můj pohled padne na jednoho co se schoval za několik krabic a následně se ke mě rozeběhl s nožem. Nejdříve jsem naklonila hlavu na stranu udivením, předtím než jsem jednoduše zvedla ruku a trefila ho tryskou do hrudníku.

Za pomocí útočného módu trysek jsem dokázala neuvěřitelně rychle eliminovat protivníky, zdálo se, že to byla zatím nejlepší zbraň mého obleku. Pak jeden odněkud vytáhne raketomet. ,,Napravo." Ozve se Karolína načež se jednoduše otočím, z ramene vyjede jedna ze zbraní a rychle trefí muže do krku než stačí vypálit načež jednoduše pokračuji vpřed, zdálo se, že všichni se mi už konečně klidí z cesty.

Po chvíli hledání jsem našla muže, kterého jsem hledala - Uzbek. Má chůze jeho směrem byla ze začátku sebejistá předtím než mě jednoduše praštil tou jeho rukavicí a poslal mě zpátky vzdušnou čarou. ,,Whoa! Karolíno! Analyzuj to, dávej bacha ať nás zase nepraští." Zatím jsem se držela zpátky a využívala výhod obleku při prudkých výhybných manévrech, jakmile já a Karolína spatříme systém okamžitě přejdeme do ofenzívi a přerušíme ho.

Netrvá to dlouho než mu přišlápnu tu jeho blbou rukavici k zemi a přiložím mu trysku na obličej. "Tohle je za mé nohy." A s těmi slovy mu odpálím obličej a nechám ho ležet na zemi. Následně přejdu do předu abych si zkontrolovala tu celou jeho operaci a nestačím se divit. ,,Karolíno tyhle vypadají až moc povědomě." Řeknu při prvním pohledu na hlavice. ,,Obávám se, že tohle je nejnovější modul od Whittemore Industries - Žádná autorizace ani licence, ukradené." Jakmile to řekne přejdu k hlavicím. ,,Ale do prdele." Řeknu zatímco sáhnu do malého prostoru co se mi otevřel na ruce obleku a vytáhnu malou nálož, kterou umístím na jednu z hlavic.

Následně prudce vzlétnu a zhruba po třiceti metrech se zastavím a otočím se abych si prohlédla ten obrovský výbuch co to způsobí. Když jsem se ujistila, že hlavice jsou všechny pryč tak jsem se vydala zpátky domů. ,,Karolíno chci aby jsi mi svolala tiskovku. Všechny důležité novináře, i ty nedůležité. Ať tam za pár hodin prostě jsou. A sežeň mi bráchu musím mu zavolat." S těmi slovy nechám vše na AI a sama se soustředím na úplně jiné věci než dorazíme domů.

Po pár hodinách dorazíme zpátky. ,,Kájo potřebuju kafe." Řeknu unaveně, bylo to znát ve změně oslovení. Umělá inteligence pro mě skoro vždy byla Karolína pokud jsem nebyla unavená nebo jsem nebyla v mé typické optimistické, egoistické náladě. Následně, kdy ramena sundají oblek, je nechám vše uklidit až na helmu a jdu se převléknout do něčeho formálního. Normálně bych si brala sukni nebo nějaké kratší pohodlné kalhoty ale od doby co jsem si nasadila protézy na nohy jsem nenosila nic jiného než dlouhé kalhoty.

Jakmile dopiju kafe si zavolám šoféra a vydám se na tiskovku. Nikomu se tohle líbit nebude ale musela jsem to udělat. Táta dostane záchvat až uslyší tu první část a už vidím Alaricův výraz až uslyší tu druhou. Po cestě ještě zvednu telefon a zavolám bratrovi. Počkám zda zvedne a pokud ne tak mu nechám zprávu. ,,Nazdárek velkej bratříčku. Koukni na televizi, myslím, že tohle musíš vidět." Řeknu zatímco vystupuji z auta oslněna bleskem z desítek fotoaparátů, nemůžu si pomoct než jim jednoduše zamávat s úšklebkem. Pokud to zvedna tak mu v tenhle moment zavěsím s mírně ironickým. ,,Musím, brácha. Pa pa."

Nakonec předstoupím před stupínek a rozhlédnu se po místnosti přecpané reportéry. Vedle sebe postavím předmět co trochu vypadá jak motorkářská helma v látkovém pytli, akčoliv menší. ,,Zdravíčko. Už to byla chvíle co jsme se viděli co? Koukám, že Wallstreet vyhodil toho kreténa, kterýho posílali všude před rokem. To byl dobrej tah - Je tady Sarah? Ah támhle je!" Začnu kompletně mimo téma než si odkašlu. ,,Jo to by byli úvody. Chvíli vás nevidím a už jsem sentimentální, příště se asi budu držet kartiček abych tolik neodbočovala."

Pak se zhluboka nadechnu a začnu to co jsem měla na srdci. ,,Tak jo, nedávno jsem byla Íránu. Navštívila jsem místní a viděla jsem zbraně hromadného ničení v rukou globálních teroristů - Zbraně, které jsem navrhovala a uváděla na trh. Zbraně, které měli chránit ty samé lidi proti, kterým byli otočeny a proto - Oficiálně ruším veškerou činnost Zbraňové divize Whittemore Industries. Ruším, všechny současné plány a veškerou výrobu. To je mé oficiální rozhodnutí a mé rozhodnutí je finální."

Jeden z reportérů se rychle přihlásí a zeptá se zda to zrušení zahrnuje ozbrojený oblek, který byl nedávno spatřen. ,,Anod děkuji, že mi tak krásně navazujete. Ohledně toho obleku - Nejsou absolutně žádné záznamy, že by Zbraňová Divize kdy pracovala na mechanickém obleku. A není žádná dokázaná korelace mezi tímto Steel Ravenem a Whittemore Industries, s mým otcem nebo se mnou." Na chvíli se zastavím a pak se mi na tváři roztáhne široký úšklebek zatímco levou rukou nenápadně uchopím látku překrývající helmu. ,,Ačkoliv když už jsem tak upřímná tak vám musím něco říct - Jsem Steel Raven." A s tím stáhnu látku dolů a odhalím helmu obleku před všemi, látku zahodím a široce se rozpažím s úšklebkem zatímco všude okolo to hučí. Přesně jak jsem si to představovala.

Po tomto odhalení se to táhne celé hodiny než se mi podaří i posledního reportéra dostat ven. A i přesto někdo zůstane uvnitř, ačkoliv už vím kdo to je a když mi Dustin předloží jeho složku přikývnu. ,,Jo vím už jsem to četla. Vím, že máte spoustu lidí co oblétnout takže - Beru to. Zní to jako hodně srandy - Hlavně když mi dáte nějakou vizitku jako třeba - "První Sentinel"." Řeknu z úšklebkem, zdálo se, že ten oblek byl ten nejlepší nápad co jsem kdy dostala.

Strážce-05
17.10.2018
21:31:05
Catherine Whittemore

Tvůj náhlý útok způsobil neskutečnou paniku v teroristickém táboře. Chvíli všude jen pobíhali zmatení muži a snažili se tě trefit jejich zbraněmi ale byli velice rychle položeni k zemi tvou vlastní palbou. Zdálo se, že zbraně zabudované do obleku zatím fungovali skvěle. Tento útok je donutil se začít schovávat a střílet z krytů ačkoliv to mnoho efektu taky nemělo jelikož projektily se jednoduše tříštily a sjížděli po mnohém silnějším titanu.

Následně jsi mohla otestovat i útočný mód trysek, kterým jsi je vrhala na metry daleko a způsobila těžké popáleniny. Dokázala jsi řady nepřátel ztenči v neuvěřitelném čase, někdo se na tebe pokusil vypálit raketometem ale Karolína byla dost rychlá s její UI a rychle všemu zabránila. Muži se rychle začali stahovat a klidit se ti z cesty tak aby jsi mohla najít svůj skutečný cíl pro který jsi přišla.

Nakonec jsi Uzbeka našla jak si rychle nasazoval obrovskou kovovou rukavici, pak do tebe udeřil prudce a síla tohoto zařízení tě poslala letící zpátky. Pár mužů se pokusil vyskočit a začít střílet na tebe ale to moc efektu nemělo. Uzbek prudce mával svou rukavicí ze strany na stranu a snažil se tě vmlátit do země čistou silou jeho zařízení. Karolína rychle zvládla zjistit pravidelnost v jeho úderech a společně jste jí mohli využít k prudkému protiútoku.

Nakonec ho necháš ležet v písku v přesvědčení, že Uzbek už žádné potíže způsobovat nebude. Následně jsi našla něco - CO jsi nečekala. Uzbekovi muži měli venku vytažené hlavice pravděpodobně je připravovali pro přesun. Každá hlavice byla samozřejmě ukradená a měla na sobě hrdě napsáno - Whittemore Industries. Zdálo se že už nějaké použili - Bylo jich tak strašně moc. Nedalo se nic jiného dělat než je jednoduše zničit, prostředky jsi na to měla.

A v momentě kdy ses s hlavicemi vypořádala tak ses mohla vydat domů. Čekala tam hromada reportérů, všichni se dožadovali tiskovky ohledně včerejšího výstupu na silnici s prototypem. Cesta pár hodin trvala ale mezitím Karolína je mohla svolat, než jsi se vrátila, převlékla a dorazila tam všichni už čekali. Čekala tě tedy tisková konference kde jsi se musela nějakým způsobem vyjádřit ke všem situacím.

Když se místnost vyklidila zůstal jen jeden muž v dlouhém hnědém kabátu. Přešel k tobě a položil před tebe složku se symbolem sokola. ,,Dobrý den paní Whittemore. Jsem Dusitn Jacobson a zastupuji zde W.G.P.A." Moc dobře jsi věděla co v té složce je - Poslal ti ji už včera emailem. Bylo to o speciálním týmu, kterému on říkal the Sentinels.

Strážce-05
17.10.2018
20:46:35
Alaric Whittemore

Cesta do klubu Neon Sunshine ti připadá skoro nekonečná. Něco bylo na tom blížícím se setkání, nepomáhalo, že ke klubu ses nedokázal úplně dostat autem jelikož byl v jedné zadních uliček LA. Nakonec jsi tam musel dojít pěšky. Podnik dostával svému jménu, tolik neonových světel bylo už jen na dveřích a stěnách okolo, že to vypadalo jako záře slunce. Celá přední strana budovy zářila ve všech odstínech zelené, modré, červené a hlavně fialové. Žádná jiná cesta evidentně do klubu nevedla kromě hlavních dveří.

Před dveřmi stáli dva bodyguardi - Teda si bodyguardi. Vypadaly spíše jako stereotypní gangsteři. Oba měli na sobě neprůstřelné vesty a v rukou kalašnikov. Oba měli vojenské nože a ruční pistole u opasku, oba byli pokrytí v tetováních a byli minimálně dvakrát větší než ty co se svalů týkalo. Jeden, s dlouhým plnovousem měl cigaretu v ústech zatímco ten druhý se opíral o zeď a měl šátek přetáhnutý přes ústa.

Ten s šátkem si tě změřil pohledem. ,,Tebe jsem tady ještě neviděl. Co chceš?" Řekl dost nevrle ale zatím nedělal žádné pohyby co by naznačovali útok. Ten druhý s plnovousem vytáhne cigaretu z úst a vyfoukne zatímco si tě změří pohledem. ,,Koukej Dave." Řekne a kývne směrem ke tvým zbraním. ,,Tenhle nevypadá jako náhodnej kolemjdoucí." První muž tě přejel pohledem ještě jednou. ,,Asi máš recht. Okey můžeš dovnitř. Dávej tam na sebe bacha." Řekl jak ti oba ustoupili z cesty.

Vnitřek klubu byl ještě horší než zevnějšek. Místo to bylo obrovské a někdo se rozhodl, že když to bude převážně ve tmě tak to nabudí to správnou atmosféru. Jediné osvětlení byli zářivé neonové světla, kterých zde bylo opravdu pomálu. Díky ním každá část klubu byla stále tmavá ale v odstínech fialové, červené a tak dále. Vše doplňovali ty nejpodivnější existence jaké jsi kdy viděl, vypadalo jako by někteří ani nebyli z tohohle světa.

Tvoji pozornost však zaujala jediná postava. Obří muž co tě porazil na vrchu budovy před několika dny seděl u baru, jeho maska mírně povytažená tak aby mohl pít ze své sklenice whiskey. Po jeho stranách stáli další dva podivní lidé v rudých pláštích, s kapucemi, které vytvářeli nepřirozený neprůhledný stín okolo jejich obličejů. Muž se zdál nezaujatý ačkoliv celé prostředí jako by bylo uzpůsobeno k tomu aby jsi se k němu vydal. V celém klubu se nikdo ani nezastavil aby vzhlédl k novému příchozímu - Nezajímalo je to.

Můžeš se porozhlédnout. Máš spoustu možností jak se k muži dostat ale ať se pokusíš o cokoliv, přímý průchod klubem nebo proplížení mezi lidmi zdá se, že jednoduše o tvé přítomnosti ví jakmile se dostaneš dostatečně blízko. Jednoduše dopije svou whiskey. ,,Věděl jsem, že přijdeš muži vědy." Řekl a stáhl si masku dolů. Následně vstal ze židle. ,,Tentokrát tě však nic nezachrání. Nový řád přichází - A hodilo by se aby lidé jako ty nestáli v jeho cestě." Následně kývne na dva muže v rudých pláštích co o krok ustoupí a udělají vám prostor.

(Můžeš se rozepsat o boji mezi tebou a zvěstovatelem)

A nakonec bylo dokonáno, zdálo se, že zvěstovatel nebyl tak nezranitelný. Jeho záda o kterých dozvěděl posledně se nyní projevily jako dobrý cíl a nakonec jsi vzešel vítězný. Obě postavy v rudých pláštích mezitím zmizeli. Tentokrát většina lidí v klubu na tebe hleděla - Všiml sis, že polovina se vytratila. Nikdo ti však v cestě nestál pokud ses rozhodl jen tak odejít. Ani dva strážní u dveří nic neřekli, muž s plnovousem ti zdvořile pokynul a vypadal jako by se vůbec nic nestalo.

Nakonec když dorazíš zpátky do své firmy a vydáš se do své kanceláře zjistíš, že někdo tam už je. Na stole leží složka, z dálky vypadá přesně jako jedna z vašich složek. Možná ta co byla sebrána? Ale když dorazíš blíže zjistíš, že logo je naprosto jiné. Sokol sedící na rovné lince a pod tím World Global Protection Agency - The Sentinels. Vedle složky byla poznámka. ,,Zde je ta složka po, které jste se sháněl. Myslím, že by jste si ji měl přečíst. Dorazím zítra dopoledne. D. Jacobson." Složka byl rychlý přehled nového mezinárodního projektu - Skupina výjmečných lidí, která by bojovala proti hrozbám, kterým by se ostatní nemohli postavit. Aby bránily lidi, kteří nedokážou bránit sebe sama. Byli tam informace o programu, který ti dovolí volně operovat beze strachu před zákonem. Každý by měl absolutní svobodu v týmu, nikdo by nebyl nucen a vše by se zakládalo na názorech týmových členů. Jako další tam byl seznam členů - Max Alter, Peter Maximov, Assinelitas Pridominor, ty a Catherine Whittemore.

Následujícího dopoledne se pan Dustin Jacobson opravdu dostavil. V jeho dlouhém hnědém kabátu s oranžovými slunečními brýlemi. Když vešel dovnitř rozhlédl se po místnosti s mírným úšklebkem. ,,Kdepak ten váš exoskeleton a masku schováváte? Je to támhle? Nebo támhle?" Podíval se přímo směrem vzdušnou čarou kde jsi exoskeleton ukládal. Posadil a sundal si brýle zatímco si sáhl do kabátu. ,,Nevadí když si zapálím?" Zeptal se jeho silným jižanským přízvukem. ,,Rád vás poznávám pane Whittemore. Mé jméno je Dustin Jacobson, to už ale asi víte. Doufám, že jste si tu složku přečetl? Přesně o ní bych se s vámi chtěl pobavit."

Math
15.10.2018
21:11:11
Podívám se na Dustina, na složku a pak znova na Dustina. Čas si to srovnat v hlavě byl pro mě setina sekundy. Jelikož čip mi v hlavě zůstal, ale přišel o všechny funkce krom rychlé výpočetní paměti. Vezmu složku a znova se na ní podívám.

"Si děláš prdel ne? Já dva roky, ležím v kómatu a ty čekáš co? že budu skákat radostí a začnu pro tebe makat. Běž do píči. Já odcházím. Sice nevím co budu dělat, ale nejspíš tam bude spousta pití a drog. "

Mrštím mu složku do obličeje. Dustin pochopí, že nemám náladu a urychleně mě vypakuje. Nerozdílí od svého prohlášení mám plán co chci dělat. Nejdřív rodina. Poté se odhlásit ze školy. Peníze takový problém nejsou. Jako chodící super kalkulačka, si vydělám v pár matematických soutěžích. Koupím si byt a dvě pistole. Moje tělo dva roky atrofovalo co jsem ležel. Denně cvičím a zvyšuji svojí váhu. Začnu chodit na střelnici. Tam si potvrdím, že jsem neztratil, žádné své naučené dovednosti. Po té začnu odplatu.

Nejdřív přepadnu pár laboratoří, ale vím, že pak zvednou zabezpečení, proto jsem v laboratořích nakradl materiál. Spousta věcí, které jsem se naučil používat jsou aktuálně prototypy, ale já si pamatuji jak je zprovoznit. Díky umělá realito umím věštit. Nyní začnu plánovat. Mám vybavení a pamatuji si co se stane. První impuls pro zvětšení moci, byla vražda starosty New Yorku. Poté laboratoře snadno zde postavily svoji centrálu a získaly granty na spoustu věcí. Já jim v tom zabráním.

Mám velkou výhodu. Vím jak vražda proběhla. Šest podplacených policistů doprovází starostu najednou jeden vytáhne pistoli a začne střílet na domnělí cíl vznikne panika a jeden nenápadný výstřel jiného policisty zabije starostu. Zbylí tvoří krycí tým. Sedím na střeše domu odkud je výhled na cíl. Starosto vystoupí nadechnu se. Jedna. Dva. Tři. Čtyři. Pět. Šest. Výstřely jdou za sebou s neuvěřitelnou rychlostí. Poslední dva stihly skočit do krytu, ale nečekali, že já umím propočítat dráhu střely a nechat jí se odrazit od něčeho. Kulka se zaryje vedle mě. Sakra další policajti, ale tentokrát hodní. Já jsem pro ně padouch. Skutálím se na stranu. Dva zásahy tam, kde jsem byl. Rozběhnu se pryč. Zahnu za roh a koukám do hlavně. Vidím jak policista mačká spoušť a já začínám počítat. Čas se začne počítat v miliontinách. Můj mozek s čipem provádí stamiliony výpočtů a odhadů. Rychlost kulek, jejich odrazové úhly, připočítat proměnné, reakční doby. Můžu si naplánovat co udělám a říct co se stane na 80%.

Pozvednu zbraň o půl centimetru nahoru. Kulky se odrazí, ale zpětný ráz mě kopne v zad. Odražená střela zasáhne kovový okap a pak rameno policisty. Využívám energie z rázu k otočce. Stisknu spoušť a dotočím se. Udeřím zbraní vpřed. První policista co vybíhá zpoza rohu schytá pažbou do žaludku. Sníží se a vystřelená kulka ho milimetr mine, aby zasáhla druhého do ruky. Ranou z hora dokončím dílo a mizím. Měl jsem štěstí. Utekl jsem. Tohle štěstí mě o tři dny později opustilo. Komando vpadlo do bytu. Stihl jsem tři muže zneškodnit, ale měli sebou něco co se nedá propočítat. Člověka co se chová absolutně náhodně, ale s jistým cílem. Sedím v cela a vchází Dustin a nese tu svojí složku. Ironie je, že to je přesně 6 měsíců od doby co jsem mu jí hodil na hlavu. Tentokrát už příjmu.
 
Přechod po jednotlivých stránkách
[1]  [2]  [3]  [4] 
Liraell


 


 

www.ABARIN.cz Dračí Doupě online
 
© 2002 - 2016 Abarin.cz, all rights reserved.
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce či administrátor portálu www.Abarin.cz.
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR.